Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty 2

Kapitola 4.

Erebus

Probudil mě nějaký rachot. Hromady železa padající z výšky.

Nejprve jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Usnul jsem na lehátku v jezírku.

Otevřel jsem oči. Byl jsem klidný, neboť na mé zahradě žádné nebezpečí nehrozilo. Má zahrada byla nedobytná pevnost. Byla tak zabezpečená magií z Knihy mrtvých, že by ji nepřekonal ani tank.

"Co tam blbneš?" zeptal jsem se rozespale Ficiho, který se přehraboval v trezorové skříni pod pergolou.

Byla to jedna z mnohých skříní rozesetých po domě a pozemku, ve které jsme skladovali zbraně. Prostě aby byly pěkně po ruce. Jeden nikdy neví.

"Hledám P90," odpověděl.

Rozhodil jsem rukama. V trezorech a různě po domě i zahradě bylo poschováváno snad dvě stě P90tek.

"Tu, co jsem měl na Kole."

Aha. Tím se to trochu zúžilo.

Jako ne. Nejezdíme po městě na kolech ověšení zbraněmi, i když i na to jednou dojde. Tohle je Kola s velkým K. Poloostrov Kola náležející Ruské federaci, na kterém leží největší ruská ponorková základna. Takže dostat se tam jako turista je prakticky nemožné.

"Na co ji potřebuješ?" zajímalo mě.

"Pod zásobníkem je schovaný ten papír s kódy k vajíčku."

Vajíčko. U nás to nikdo nežere. Jediné vajíčko v našem domě vlastní Linda a je na baterky. Ale tohle bylo úplně jiné vajíčko. Speciální. Ruské.

Asi před dvěma měsíci, to jsem se také válel v jezírku na lehátku – to já dělám celkem často, když zrovna nejsem na akci, v létě samozřejmě – někdo zazvonil na zvonek na venkovní brance.

Celý pozemek je obehnán metr silnou a tři metry vysokou kamennou zdí, která je přerušena pouze v jednom místě pancéřovými vraty do garáže. Ale protože ani my nejsme hovada, co se jen vozí auty, a nějak se musíme dostat ven, jsou vedle garáže dveře, které se zvenku tváří jako obyčejné dřevěné dveře o šíři devadesáti centimetrů, ale jsou stejně pancéřované jako vrata od garáže. A na těch dveřích je schránka na dopisy a samozřejmě zvonek. K nám nikdo nechodí. A když už snad chce přijít, ohlásí se dopředu. Prostě zavolá Lindě, která dostala, ač se jí to moc nezamlouvá, funkci sekretářky. Prostě všechno vyřizuje ona, zatímco já se válím v jezírku.

Ten zvonek je tam proto, že dům má zvenku vypadat jen jako obyčejný dům. Sice v něm bydlí nějací nechutně bohatí šmejdi, ale ti si jen vysokou zdí chrání svoje soukromí. V dnešním světě zbohatlíků nic neobvyklého.

Proto nás to zazvonění trochu překvapilo.

"Někdo zvoní!" křičela na mě Linda z balkonu.

Měla na sobě zástěru. Asi něco vařila a asi jí to nešlo, neboť mi přišla trochu nevrlá.

"Tak tam snad dojdeš, ne?" řekla nabroušeně, když z mé strany nezaznamenala žádný pohyb.

Jo, je nevrlá, radši se hnu, řekl jsem si a ponořil nohy do vody. Byla krásně teplá. Aby také ne, když ji ohřívala pekelná magie.

Přebrodil jsem se metrem vody a nazul crocsy od Vietnamců. Jinak jsem na sobě měl jen své oblíbené červené bermudy alá Mitch Buchannon. Víc jsem v tom vedru nepotřeboval.

Koho to sem čerti nesou? Pošta to nebude. Ta není schopná přijet ani ve všední den, natož v sobotu dopoledne. Kameru by to chtělo. Přes půl metru silné ocelové dveře by neviděl ani Superman. Ten možná jo, ale to já nebyl. Ani má schopnost levitace se za ty roky nijak významně nerozvinula. Blbé kukátko by stačilo. Jestli vyrábí nějaké půl metru hluboké. Musím se na to zeptat Ficiho.

Propátral jsem okolí svými okultními smysly. Možná zbytečně. Temné síly většinou nezvoní. Navíc byl jasný slunečný den. Nic pro démony. Žádné nebezpečí jsem necítil, a tak jsem v klidu otevřel.

Na ulici stál obyčejný černý Superb s pražskou SPZ a přede dveřmi stál obyčejný bílý čtyřicátník v černém obleku, černých brýlích a se sluchátkem na zatočeném kabelu v uchu. MIB hadr. Jasný agent od pohledu.

Dveře jsem měl pootevřené jen tak, abych ho viděl. Levou rukou jsem hladil P90 přilepenou suchým zipem na vnitřní stranu dveří. Napadlo mě, že jestli tady někdy budou nějaké děti, ať už moje a Lindy nebo Ficiho a Markéty, všechny tyhle volně přístupné zbraně budou muset pryč.

"Já hledám Richarda Krále," řekl ten chlápek v obleku docela dobrou češtinou se silným východním přízvukem. Tak silným, že nebylo pochyb, že tenhle chlápek pochází z Ruska.

"A ty jsi?" zeptal jsem se.

"To je Grigorij," ozvalo se zpoza auta.

Další chlápek. Tentokrát šedesátník. Tmavě modrý oblek lepší kvality, šedé vlasy uhlazené dozadu, brýle dioptrické.

Teprve teď jsem si všiml vybouleného saka, které jasně naznačovalo, že Grigorij má pod ním zbraň.

'Lásko,' oslovil jsem myšlenkou Lindu. 'Jsou tady nějací okvérovaní Rusáci. Zavolej Ficiho, ať se taky okvéruje a okamžitě přijde dolů.'

'Je na cestě,' ozvalo se mi v hlavě po chvíli.

Stál jsem nehnutě s prstem na spoušti P90. Ta situace se mi vůbec nelíbila. Rusáky nemám rád. Asi jako většina lidí. Myslím, že Rusa může mít rád jenom Rus.

Asi jsem měl v obličeji napjatý výraz, nebo tak něco, neboť šedesátník, co vypadal jako Gorbačov bez mapy na čele, se usmál a řekl:

"Na koupání je ještě brzo. Myslím, voda bude ještě studená," narážel na mé červené plavky.

"Mám vyhřívání," řekl jsem pomalu. Schválně jsem zdržoval.

"Nepozvete nás dál?" chtěl vědět Gorbačov.

"Ehm, ne. Ani vás neznám. Co chcete?"

Tyhle lidi mají opravdu zvláštní manýry. Takový gestapácký. Je jedno, jak se to jmenuje. FSB, KGB, Gestapo. Tohle nebyli obyčejní Rusáci, co zabloudili. Kurva Fici, kde jsi.

"Já se omlouvám," řekl Gorbačov, aniž se přestal usmívat. "Jmenuji se Jurij Smirnov, jsem velvyslanec Ruské federace na ambasádě v Praze."

"No nekecej," ozval se mi za zády Ficiho hlas. Už bylo na čase.

Mrkl jsem za sebe. Fici měl na sobě kompletní neprůstřelnou výstroj a jeho P90 mířila do štěrbiny ve dveřích. Nechápal jsem, jak se mohl tak rychle obléknout. Ten v těch neprůstřelných hadrech snad spí.

"Já jsem Richard Král," řekl jsem teď už si jistější podporou v zádech. "Zabloudili jste?"

"Slyšeli jsme, že vy prý vyšetřujete paranormální jevy."

"Sakra. Začínáme být nějak profláklí," neodpustil jsem si jednu debilní poznámku.

"My potřebujeme vaši pomoc," pokračoval dál Gorbačov.

Ruskej velvyslanec potřebuje naši pomoc. To mě poser. Čeho všeho já se ještě nedočkám. Ale začínalo mě to zajímat.

"Pojďte dál," řekl jsem nakonec. "A bouchačky nechte v autě."

Gorbačov u sebe žádnou zbraň neměl. To by musel dělat velvyslance v Afghánistánu, aby chodil ozbrojený. Grigorij odložil do auta starý dobrý Makarov 9mm. Oblíbená zbraň mezi sovětskými důstojníky. Teda ruskými. Ale ono se tam toho stejně moc nezměnilo.

A pak jsme oba zavedli pod pergolu. Usadil jsem velvyslance do pohodlného křesla a nalil mu štamprli vodky. Sobě ne. Já takovej hnus nepiju.

Grigorij bloumal po zahradě a jedním okem obdivoval její krásy, zatímco druhým bedlivě sledoval ozbrojeného Ficiho, který mu byl v patách.

"Hezké, to je hezké," kýval uznale velvyslanec nad naší skromně zařízenou zahrádkou.

"Na tohle všechno se dá vydělat lovením duchů?" chtěl vědět.

"Zdědil jsem něco málo pozemků v Americe," řekl jsem skoro po pravdě. "A nelovím duchy," dodal jsem ještě lehce nabroušeně.

Nalil jsem si panáka Jacka a hodil na sebe alespoň tričko. Přeci jen v mém křesle seděl ruský velvyslanec. Nebyl to můj nápad. Mě to bylo totiž úplně jedno. Ale Linda mi to poradila myšlenkou. Kupodivu za námi dolů nepřišla. Že prý se nemůže odtrhnout od plotny. Ne že bych nevěřil jejímu kuchařskému umění. Jestli se to vaření teď nedá přerušit, tak to bude něco, co by jí i Gordon Ramsey záviděl. Ten beztak vaří pořád dokola jenom hřebenatky a hovězí Wellington a u toho sprostě nadává. Takže asi jako když vařím já.

"Tak povídejte, pane velvyslanče. Co může být tak důležité, že jste za námi přijel osobně?"

"Říká vám něco pojem Kolský superhluboký vrt?"

Jako budete se divit, ale jo. Jedná se o nejhlubší vrt na světě, sahající do hloubky 12 272 metrů. Sověti s jeho hloubením započali roku 1970 na Kolském poloostrově, jenž vybíhá z území Ruské federace do Barentsova moře a skončili s ním až v roce 1994 kvůli nedostatku financí. Legenda však praví, že hloubení bylo zastaveno z důvodu údajného provrtání se do pekla. V roce 1989 měli ruští inženýři spustit do vrtu mikrofon, který zaznamenal podivné, děsivě nářky. A děsivé opravdu jsou. Ten záznam se dá najít na YouTube. Nicméně já tomu nevěřím. Proč? Protože jsem v pekle byl, a pokud se nesetkáte s dalšími dušemi, nebo démony, je v něm nepřirozeně děsivé ticho.

Navíc by to znamenalo přímou otevřenou pekelnou bránu vytvořenou lidmi. Věřte mi, že kdyby se lidem podařilo provrtat do pekla, na YouTube by už žádný záznam dát nestihli.

"To, že byl vrt uzavřen v roce 1994, není tak úplně pravda," pokračoval velvyslanec, když jsem ho seznámil se svými znalostmi.

"Před třemi lety byl vrt obnoven. Našim vědcům se podařilo provrtat o dalších 2 667 metrů hlouběji," odmlčel se.

"A?"

"A pak všichni zmizeli," znovu se odmlčel.

"Jak zmizeli?" zajímalo mě.

"Přes noc. Všechno vybavení zůstalo na místě. I osobní věci. U stolu talíře s jídlem. Sklenice s pitím. Jakoby se chystali na večeři, ke které už nedošlo. Prý jste na takové věci největšími odborníky. Chceme, abyste ten případ vyšetřili."

"Máme jet na Kolu?"

"Ano."

"No," řekl jsem po chvíli přemýšlení, "nemyslím si, že se vaši vědci provrtali do pekla. To, že je peklo v útrobách země, asi není pravda. Nebe taky není v nebi. Tam už jsme přeci byli. Jsme tam pořád. Jako nebe existuje. To vím jistě. Ale nejspíš se jedná o nějakou úplně jinou dimenzi. A i když se vám pod nohama může otevřít pekelná brána, bude to nejspíš podobné. Nevede do hlubin Země, ale někam úplně jinam."

"I tak jste na tyhle věci odborníci. Víme to. Víme o vás hodně. Víme o Černobylu i Kambodži. I tam zmizeli nějací lidé. Vy jste je našli. Proto chceme vás."

"V Rusku jsme ještě nebyli. A já nemám rád zimu."

Velvyslanec se usmál.

"Je začátek léta. Teploty na poloostrově teď většinou neklesnou pod 5 stupňů. Přes den."

Tomu říkám léto.

Dělal jsem, že urputně přemýšlím, ale vlastně už jsem byl rozhodnutý.

"Teple se oblečte, děti. Pojedeme na výlet," řekl jsem a hodil do sebe panáka.

Jet do Ruska v roce, kdy car Putin anektoval Krym, se mi fakt nechtělo, ale nakonec jsem tomu byl rád. Ne proto, že by se mi v Rusku kdovíjak líbilo, ale kvůli dopravě.

Původně jsme měli letět vojenským speciálem do Archangelsku s mezipřistáním v Moskvě. Z Archangelsku pak lodí do Murmansku a odtud auty k vrtu.

Jenomže ten vojenský speciál, no jak to jen říct, byl to prostě ruskej křáp. Antonov přetřený na bílo, s civilními volacími znaky, jinak by ho do vzdušného prostoru NATO nepustili.

Zůstal stát v Praze na letišti s tím, že náhradní díl se bude muset dovézt z Ruska. Takže asi tak dva až tři roky.

A tak nám Rusové vymysleli náhradní dopravu. "Máte snad auto, ne?" zněla rada od nějakého kravaťáka z ambasády. Měl to být nějaký plukovník v civilu, pověřený naší dopravou. A i když mu kleklo letadlo a část cesty jsme museli absolvovat vlastním autem, nakonec to dopadlo docela dobře.

Tím autem jsme se museli dostat do Kaliningradu. To je výsostná ruská enkláva, vklíněná mezi Polsko a Litvu.

Rusko je z ní na větvi, protože zbytek federace s ní nemá přímou hranici. Dá se do ní dostat pouze takzvaným Suvalským koridorem z Běloruska, ale kdyby ho země NATO uzavřely, šlo by to už jen po moři.

Západ je z Kaliningradu na větvi proto, že Rusové v něm mají pravděpodobně umístěny rakety středního doletu. Není to tak, že ze země vzlétne balistická střela a táta řekne: "Hele, stoupá hvězda, něco si přej."

Taková raketa je v Praze během pěti minut. Možná ani to ne. Taťka by si k tomu ohňostroji nestihl udělat ani popcorn.

Dostali jsme nějaké pověřovací listiny, tak tomu Rusové říkali. Šlo o kus papíru, který snad tiskli na jehličkové tiskárně, a kontakt na někoho, kdo na nás bude čekat na hranici. Jinak bychom se se vším naším vybavením do Kaliningradu nedostali. A pak už nás čekala jen klidná cesta k Baltskému moři, kde na nás čekala nefalšovaná ruská jaderná ponorka!

Jednalo se o 108 metrů dlouhou útočnou ponorku Projekt 971, v kódu NATO označovanou jako Akula. Na to jsem se vážně těšil. Dostat se na sovětskou, teď už tedy ruskou jadernou ponorku je pro běžného neruského smrtelníka úplné sci-fi.

Trochu jsem měl strach, co s běžným ruským námořníkem, zavřeným v ocelové rouře sto metrů pod hladinou moře, udělá přítomnost Lindy. Bál jsem se, aby mezi námi a námořníky nedošlo k nějakému konfliktu. Avšak zbytečně. Na lodi vládla přísná disciplína a těch několik dní, které nám trvalo obeplout Skandinávský poloostrov, jsme stejně byli odděleni od posádky v důstojnické jídelně. To byla největší místnost na lodi, když nepočítám místnost reaktoru a torpédovou místnost, kam jsme se samozřejmě podívat nemohli. Super tajné. Navíc reaktor nedělí od zbytku lodi metr olova jen tak pro nic za nic.

V přístavu v Murmansku nás vykopli z ponorky rovnou do starého, orezlého autobusu, který snad vozil vojáky na frontu proti Hitlerovi, a vezli nás přímo ke Kolskému superhlubokému vrtu, zapsanému v Guinessově knize rekordů. Cesta vedla po nezpevněných, kamenitých cestách, ale naštěstí to nebylo moc daleko. Tak sedmdesát kilometrů severskou krajinou bez stromů, jen s nízkou vegetací a minimem zvířat.

I když začíná léto, takhle daleko na severu se stmívá relativně brzy. K vrtu jsme dojeli za tmy a našimi průvodci, kteří byli oblečení civilně, ale vojenský výcvik speciálních jednotek z nich stříkal až do vesmíru, nám bylo doporučeno, abychom noc přečkali v autobusu.

Z toho jsem radost neměl. Ten autobus smrděl jako zákopová noha Skopčáka od Verdunu, ale courat se v noci po neznámém místě se mi také nechtělo. Takže průzkum musel počkat do rána.

Vojáci si zabrali přední část autobusu a okamžitě ze zásob vytáhli láhve vodky. My jsme se usadili v zadní části busu a abychom se nenechali zahanbit, vytáhli jsme ze svých skromných zásob láhve bourbonu.

Na akce jsem s sebou už nějakou dobu vozil pouze pravý nefalšovaný Forbidden z Kentucky. Byla to docela drahá sranda, ale při mém skromném miliardovém majetku jsem si to dovolit mohl.

Vojákům to samozřejmě neušlo. Chvíli po nás pokukovali a pak se jeden osmělil a přišel s námi vyměnit láhev prý pravé nefalšované samohonky. A protože vždy rádi utužujeme vztahy s místními, nabídku jsme přijali. Však láhev chlastu utužuje vztahy nejlépe.

To pití bylo ďábelské. Linda říkala, že samohonka je tradiční název pro ilegálně vyráběný silný alkohol. Tohle mi málem sundalo boty. Mělo to snad sedmdesát pět voltů. Říkal jsem si, proč jsem si do báglu nepřibalil slepeckou hůl, že ji budu ráno potřebovat. Ten chlast mě totálně odrovnal. Tak, že ani nevím, jak jsem usnul.

Vzbudil jsem se někdy v noci. Venku byla černočerná tma. Z přední části autobusu se ozývalo hlasité chrápání a zvenku nějaké strašidelné kvílení.

Nejdřív jsem si myslel, že je to jen vítr prohánějící se opuštěnými budovami. Ale pak se za okny autobusu rozvinula zvláštní nazelenalá záře.

Vstal jsem a chtěl se na to jít podívat ven. Zadní dveře autobusu byly blokované, a tak jsem musel jít předními, kolem spících vojáků. Daleko jsem se nedostal. Jeden z nich mě při průchodu přední části chytl za nohu.

"Nět," řekl tiše.

Podíval jsem se dolů. Byl to ten, který si s námi vyměnil láhev. Ležel na sedadle, přikrytý zeleným vojenským spacákem. Ve slabém světle jediné petrolejky, která osvětlovala vnitřek autobusu, jsem viděl strach v jeho očích. Ještě něco řekl, ale tomu jsem vůbec nerozuměl. Avšak jeho vyděšeným očím jsem rozuměl velmi dobře.

Vrátil jsem se zpět do zadní části na svou sedačku. Snažil jsem se propátrat okolí svými okultními smysly a něco jsem i cítil. Avšak bylo to velice slabé.

Nakonec zelená záře pomalu pohasla a svět za okny autobusu se opět ponořil do ticha. Nakonec jsem usnul.

Ráno jsem se probudil se svítáním. Linda už byla vzhůru. Seděla na svém místě celá pomačkaná a vlasy jí trčely na všechny strany. Seděla zády k východu, takže rudé vycházející slunce jí prosvítalo skrze husté, rozcuchané vlasy, které jakoby rudě zářily. Srdce mi zjihlo. Byla tak nádherná. Zase jsem si uvědomil, jak moc ji miluju. Jak nebezpečná naše práce je. Už jednou jsem ji ztratil. Už jednou jsem si pro ni musel dojít do pekla. Podruhé by to už nešlo. V ten okamžik jsem se rozhodl. Tohle bude naše poslední akce.

Samozřejmě, do akce jsme nikdy nešli jen tak bez přípravy, která se tentokrát skládala z vyhledání všech dostupných informací na internetu.

Moc toho nebylo. Rok, kdy Sověti začali vrtat, rok ukončení provozu, maximální dosažená hloubka a několik fotek. Bylo na nich pár zchátralých budov a vysoká vrtná věž. Ocelové víko v zemi, které uzavíralo vrt. Celé to vypadalo zanedbaně a opuštěně.

Avšak ráno odhalilo jiný obrázek. Rusové se za poslední tři roky činili. Vrtná věž byla stejná jako na obrázcích, ale zbylé budovy byly pryč. Místo nich tu stála budova nová. Nesla označení ГС-3 a sloužila jako centrální výzkumná budova, obklopená několika menšími, převážně plechovými domky, v nichž bydleli vědci. Podle posledních zpráv zde mělo být 62 vrtařů a vědeckých pracovníků. Teď to bylo městečko duchů.

Prošli jsme všechny budovy včetně vrtné věže, ve které stála obrovská vrtná souprava Uralmaš, zkonstruovaná přesně pro tento účel. Nikde nikdo. Místo bylo tiché a opuštěné. Jakoby se všichni z ničeho nic rozhodli odejít uprostřed večeře. Na stolech v jídelně byly talíře s jídlem, které se i při zdejších nízkých teplotách rychle kazilo. Veškeré věci osazenstva vrtu byly na svých místech. Teplé bundy a boty ve skříních. Ti lidé museli odejít do mrazivé noci jen tak ve věcech, ve kterých usedli ke stolu. Zdálo se, že jestli si nás sem Rusové pozvali, abychom vyřešili záhadu zmizelých lidí, jsme na správném místě.

Vrátili jsme se do vrtné věže. Čekal jsem, že nejhlubší vrt na Zemi bude obrovský, nepřehlédnutelný. Ale byla to jen ocelová roura trčící ze země ne více jak dvacet centimetrů v průměru. Vrták z nesmírných hlubin Země byl úplně vytažený, takže do vrtu se dalo podívat. Ale vlastně na něm nic k vidění nebylo. Posvítil jsem si do ní baterkou, ale ta nedosvítila dál než pár metrů. Bylo bláhové si myslet, že by snad dosvítila patnáct kilometrů hluboko. I tak jsem se chtěl podívat.

"Je to jenom díra v zemi," okomentoval mé počínání Fici. "Nic zvláštního. Mělo by se to uzavřít a tradá domů."

"A ti lidé?"

"Možná se provrtali do nějaké plynové kapsy. Přiotrávilo je to, jeblo jim a teď se vznáší na hladině jednoho z těch jezírek, kterých je všude kolem spousta."

"To se mi moc nezdá."

Voják, který mě v noci zastavil při mém pokusu o opuštění autobusu, něco řekl. Lin vojákům potichu tlumočila náš rozhovor a teď nám na oplátku přetlumočila jeho slova.

"Říká, že je to podobné, jako u Ďatlovovi výpravy v roce 1959. Tehdy se většina výpravy rozprchla ze svých stanů do noci. Většina umrzla ve sněhu, ale někteří byli ozářeni radiací. Mohlo jít o test nějakých tajných zbraní."

"Ale tam se všichni našli," oponoval jsem. "Tady není nikdo. Navíc, kdyby to byl nějaký posraný test zbraní, tak by nás sem snad nikdo vyšetřovat neposlal."

"Nevíš," namítl Fici. "Jsou to Rusáci."

Pohlédl jsem na Lin. Ani jsem nemusel. Bylo jí jasné, že tohle překládat nemá. A mně bylo jasné, že Fici má pravdu.

Vtom jsem zaslechl nějaký zvuk. Něco jako pláč, tiché kvílení.

Naklonil jsem se blíže k ocelové rouře. Také jsem zaslechl zvuk rozepínaných zipů. Vojáci měli pod bundami schované zkrácené verze AK-47 bez pažby.

Jeden z vojáků začal něco mumlat. Vůbec jsem nemusel rozumět ruštině, abych poznal, že má strach.

A pak jsem to spatřil. V nejtemnějším rohu temné vrtné věže. Dva rudé zářící body, vznášející se asi dva a půl metru nad zemí.

Locutus, byla první věc, která mě napadla.

Ale to nebylo možné. Locutus byl mrtvý, jestli se dá takové slovo pro démona, jenž přestal úplně existovat, použít.

"Něstrjelaj!" řekl jsem jediné ruské slovo, které jsem se naučil ještě před odjezdem, neboť všechny ruské zbraně teď mířily na postavu v kápi, která tak moc připomínala Locuta.

"Što je to?" zeptal se jeden z vojáků.

"Je to démon," odpověděla mu rusky Linda.

"Démon?"

"Všichni ven," rozkázal jsem a Linda stále tlumočila. "Pomalu a v klidu. Na denní světlo za námi nemůže."

Pomalu a v klidu jsme vyšli z vrtné věže.

"Co to bylo? To nemohl být démon," dal se do řeči jeden z vojáků, když už jsme stáli venku na božím světle. Asi velitel.

"Věř, že to byl démon," odpověděl jsem.

"Kdo to byl?" chtěla vědět Lin. "Vypadal jako Locutus."

"Nevím. Neznám ho. Ale on asi Locuta znal. Má jeho styl."

Linda stále tlumočila.

"Ale pak to znamená, že jsme se opravdu provrtali až do pekla," řekl velitel.

"Tím si nejsem tak jistý. Každopádně to musíme nějak uzavřít."

"Tak jdeme," zavelel velitel a rozběhl se k autobusu.

Šli jsme za ním. Zajímalo mě, co chystá.

Velitel vytáhl z autobusu objemný kufr z hliníku, položil ho na zem a otevřel. Uvnitř se nacházely dva žluté válce se zaoblenými konci o průměru asi dvaceti a délce kolem padesáti centimetrů.

"Co je to?" chtěl jsem vědět.

"GBU-67," tlumočila Linda. "Říkají tomu vajíčko."

Vajíčko. No jistě. Vypadalo to jako přerostlé kinder vajíčko. Kdyby to mělo ručičky a nožičky, klidně tomu mohli říkat Mimoň.

Velitel odklopil kryt na boku vajíčka, pod kterým se nacházela klávesnice a malý displej. Z kapsy kalhot vytáhl papír s nějakými klikyháky v azbuce, které začal zadávat na klávesnici.

"Je to atomovka," pokračovala Linda. "Asi dvě kilotuny. Byla sestrojena tak, aby se vešla do vrtu. Chtějí ji spustit co nejdál to půjde a odpálit."

"To není dobrej nápad. Nikdo neví, co výbuch v takové hloubce udělá s planetou. A jestli ta díra vážně vede do pekla… Tam určitě atomovka nikdy nebouchla. Mohlo by to spustit apokalypsu."

Velitel něco řekl, zavřel krytku na bombě a odnášel ji k věži. Ani mi to Linda nemusela překládat. Byl to profesionální voják. Měl svoje rozkazy.

Další vojáci vybalili z brašny balíčky s plastickou trhavinou. Semtex, jak jinak.

"Říkali, že prorazí jednu stěnu věže, aby se dovnitř dostalo více světla. Tak se na ně démon nedostane," řekla Linda.

"Chytří kluci. Ale stejně se mi to nelíbí. Radši zůstaňte tady."

Vojáci obložili jednu stěnu věže Semtexem a vyrobili do ní díru jako dvojitá vrata od stodoly. Byla to rána jako hrom. To snad museli slyšet až ve Finsku. Kusy betonu dolétly až k autobusu.

Počkali, až trochu sedne prach a zmizeli v díře. Netrvalo to ani minutu, když se z věže ozvala střelba a křik. Jen krátce. Konec speciálů byl rychlý. Pak se v díře objevil velitel. Jeho oblečení bylo roztrhané, obličej měl zalitý krví. V natažené ruce svíral papír s kódy, který upustil na zem ještě, než ho něco vtáhlo zpátky.

"To bylo rychlý," řekl Fici. "Co teď?"

"Mrkneme se tam."

Opatrně jsme došli k díře ve stěně. Na světle ležel papír s kódy. Fici ho sebral a uložil do kapsy na vestě, zatímco já ho kryl.

Snažil jsem se proniknout šerem ve věži. Už jsem věděl, kam zmizelo osazenstvo vrtu.

Ani démon nebyl blbec. Válka mezi démony v pekle ho zřejmě ledasčemu přiučila. Sám neměl sílu vrt ubránit. Určitě ne za denního světla. Tak udělal z osazenstva vrtu zombie. Vytvořil si malou armádu, která tiše vyčkávala ve stínech vrtné věže na rozkaz svého pána. Byli tam celou dobu a my to nevěděli. Mohli zaútočit kdykoliv. Naštěstí se tak nestalo. Jejich pán je vyslal do útoku, až když se cítil v ohrožení kvůli díře ve zdi.

Vajíčko, neboli atomová bomba, žlutě zářilo asi patnáct metrů v útrobách věže. A tikalo. Tedy ne doslova, ale byl na něm nastavený odpočet.

"Jdeme na to?" řekl Fici a překontroloval svou zbraň.

"Na co?"

"Musíme to vypnout."

"Šedesát dva zombíků a démon. Spíš musíme zmizet."

"Přece to nenecháme bouchnout?"

"Proč ne? Má jenom dvě kilotuny. V okruhu padesáti kilometrů není živá noha. Výbuch vrt uzavře a díky zamoření už nepůjde obnovit. Problém vyřešen."

Sbalili jsme druhé vajíčko do autobusu a jeli na západ, jak jen nám to místní cesty dovolily. Byli jsme dost daleko, když bomba vybuchla. Viděli jsme to jen jako záblesk na čistém nebi. Dokonce ani tlaková vlna nás nedostihla.

Nakonec jsme museli nechat autobus na místě a jít na západ pěšky. Chtěli jsme se dostat do Finska, najít telefon nebo mobilní signál a zavolat Adamovi, ať pro nás pošle vrtulník. Do Ruska by to šlo jen těžko, ale do Finska by to problém být neměl.

Cestou jsme přemýšleli, co řekneme Rusům. Nakonec jsme se shodli, že nejlepší bude pravda. Však si nemohli nevšimnout, že jim na poloostrově bouchla atomovka. A taky to budou muset vysvětlit Amíkům, protože ani těm to uniknout nemohlo.

Jen jedno jsme se jim rozhodli zatajit. Druhou atomovku, která s námi cestovala domů. Prostě jim řekneme, že tam bouchly obě.

Další kousek do naší skromné sbírky zbraní.

"Chceš říct, že jsi ztratil kódy k atomovce?"

"Neztratil. Jen nemůžu najít ten správnej kvér."

"Na co je potřebuješ?"

"No, potřebuju. Na co je mi atomovka, když k ní nemám kódy."

Nestačí, že si celý den hraje s bouchačkama. Ještě si bude hrát s atomovkama.

Seskočil jsem z lehátka a přebrodil se z jezírka na souš. Otevřel jsem jinou skříň a vyndal z ní blok papíru a tužku. A pak jsem na něj napsal odpalovací kód k našemu vajíčku.

Jasně, Rusové trochu vyváděli, když přišli o dvě atomovky. Podle škod způsobených výbuchem si dokázali spočítat, že tam bouchla jenom jedna. Ale byla to unikátní bomba. V odhadu síly výbuchu se mohli mýlit. A protože jsme se domů dostali vlastními silami, nemohli vědět, že druhé vajíčko cestovalo s námi.

"Seš si jistej?" zeptal se Fici, když jsem mu ukázal papír s kódem.

"Mám fotografickou paměť."

"Určitě?"

"Jinak bych si celou Knihu mrtvých asi nezapamatoval."

"Musím to zkusit."

"Co?"

"No ten kód. Naval ho."

"Na to zapomeň," vytrhl jsem list s kódem z bloku a zastrčil za plavky.

"Nemáš to tady," konstatoval jsem s nadějí v hlase.

Atomovou bombu jsem mít pod střechou vážně nechtěl. Obzvláště, když byla ruská. Po návratu do Krásné Hory jsme ji ukryli v jednom prastarém hlubokém dole daleko za městem, takže i kdyby vybuchla, nedělalo by to skoro žádné škody. Možná malé zemětřeseníčko ve městě. Pár vyděšených psů. Dva tři vypnuté mobily nějakých výletníků. Předčasný porod, co já vím. Ale žádná radiace. Ta by zůstala pěkně v podzemí. Navíc mě Fici ujišťoval, že k samovolnému výbuchu v žádném případě nemůže dojít. Že je to prostě z fyzikálního důvodu nemožné. Já tomu nerozuměl, tak jsem mu věřil.

"Je na půdě," řekl potichu.

"Cože?"

"Chtěl jsem do ní dát jinej odpalovač, dálkovej. A taky jinou klávesnici. Něco co nebude v azbuce."

"Na to zapomeň. S atomovkou si hrát nebudeš."

"Tak na co ji mám?" zatvářil se jak malej kluk, když mu seberete PlayStation.

Nakonec jsem mu slíbil, že mu kód dám, když si se mnou dá pivo na lehátku.

"Nechci," řekl dotčeně.

"Nedělej krávu, vole. Celej den leštíš kvéry, hraješ si s výbušninami, objednáváš další a další zbraně. A přitom úplně zbytečně. Říkal jsem ti, že s touhle prací končíme. Tak dělej."

"Nemám plavky."

"Jsou ve skříni," ukázal jsem na další skříň pod pergolou.

Fici ji otevřel a vytáhl z ní na chlup stejně červené bermudy, jako jsem měl na sobě.

"Máš i jiný plavky, než tenhle hnus z Pobřežní hlídky?"

"Ne."

"To je divný."

"Co je na tom divného? Mitch Buchannon je legenda."

"Knight Rider taky. A mluvící auto nemáš."

"Nemám. Ale hned jak nějaký vyrobí, tak si ho koupím."

"Jako vole, neznám nikoho, kdo by měl rád Davida Hasselhoffa," řekl, když ze sebe sundával neprůstřelnou vestu. Proč má na sobě doma neprůstřelnou vestu?

"Nežeru Hasselhoffa ani Pobřežní hlídku. Tenhle styl plavek mám prostě rád. Jsou pohodlný, rychle schnou, nikde to netlačí…"

"Tak proč jsou červený?"

"Protože byly v akci."

"U Vietnamců."

Pokrčil jsem rameny. Každý přeci ví, že kupuju všechno u Vietnamců.

Když jsem kácel džungli pokrývající zahradu, ponechal jsem z ní několik vzrostlých stromů, které teď vrhaly stín na zadní část jezírka. Takže se tam dalo ležet na lehátku celý den, aniž by sluníčko člověku uvařilo mozek.

Fici na lehátku vedle vypadal v těch červených plavkách docela spokojeně. Možná za to mohl fakt, že z jednoho pivka jich bylo pět a i na Jacka došlo. Teď jsme se váleli na lehátku v červených trenýrkách jak dva Bohušové. Jen ten slunečník na palici nám chyběl.

Napadlo mě, co nám asi tak řekne Linda, až nás tady najde.

"Kde máš vůbec Lindu?" zeptal se Fici, jakoby mi četl myšlenky.

"Je u doktora."

"Co to?"

"Ale. Nějak jí poslední dobou není dobře."

"To je divný. Markétě taky ne."

Vyděšeně jsme se na sebe podívali.

"To je blbost. Markéta bere prášky. Linda bere prášky?"

"Jasně, že bere prášky. Dokážeš si představit, že by tu pobíhali malý caparti?"

"No asi ne."

"Já vlastně docela jo. Je nám třiatřicet. Už je na to čas. Navíc si myslím, že Linda by chtěla. Jen mi to neřekne."

"Tak proč se jí nezeptáš?"

"Při tom co děláme, na to nějak nebylo kdy. Ale to se teď změní."

"Myslíš to vážně? Že končíme?"

"Jo, už je na čase. Doteď jsme vlastně měli jen obrovské štěstí. To nemusí trvat věčně."

Odmlčel jsem se. Zavřel jsem oči a viděl všechna ta léta boje s temnotou. Naše první setkání s Locutem v Domě hrůzy. Se Stínem v Krkonoších. S upíry v Darknessu. S polomrtvými žoldáky her Obersta a psycho nemrtvými ze Staré Fary. Myslel jsem na vlkodlaky a tetu Jess, kterou jsem přepůlil mačetou svatého Vojtěcha. Na majora a jeho syna, kteří tak prachbídně zemřeli v Černobylu. Na Vaesnu, bílou čarodějku, která mi zachránila život. A na Clarrisu. Clarrisu Ann Field z Enfieldu v Anglii, mou spřízněnou duši, která zaplatila tím nejcennějším.

"Možná, že pár lehčích případů bysme vzít mohli. Nějaké to skřípání na půdě a tak. Taky pár upírů bysme ještě mohli sejmout. Ty nám stejně nikdy pokoj nedají. Rozhodně ne žádní démoni a žoldáci se zbraněmi a atomovkama už vůbec ne," řekl jsem po chvíli přemýšlení.

Ale tu poslední větu už Fici neslyšel, neboť se nám nad hlavami s neuvěřitelným rachotem těsně nad korunami stromů prohnala helikoptéra.

"Taky jsi to viděl?" zeptal jsem se Ficiho.

"Myslíš ten černej vrtulník?"

"Nezdálo se ti, že má na boku tři žlutý písmena FBI?"

"Kde by se tady vzal vrtulník FBI?"

Dobrá otázka. V Americe klidně, ale tady ne.

"Jakto že nenarazil do kupole?"

Kupole byla ochranná magická bariéra, která kopírovala hranici pozemku a nad domem tvořila nepravidelnou kupoli, která nás měla ochránit prakticky před vším. Bylo to podobné silovému poli ze Star Treku, jen s tím rozdílem, že tohle fungovalo."

"Je vztyčena jen asi dva metry nad zdí," odpověděl jsem.

"Jak to?"

"Kvůli ptákům. Kdyby byla neustále vztyčená, hranice pozemku by byla obsypaná tisícovkami malých ptačích mrtvolek. Toho by si asi sousedé všimli."

"Slyšíš to?"

Zaposlouchal jsem se.

"Vrací se."

Skutečně. Helikoptéra nejspíš provedla táhlý oblouk někde nad Prokopem a teď se vracela. Hukot sílil.

"Bude přistávat."

Jistě. A má kde. Na střeše naší garáže, která je na přistání helikoptéry uzpůsobena.

"Tak jdeme," zavelel jsem.

Ozbrojili jsme se pé devadesátkami z trezorové skříně pod pergolou. Fici si zalezl do břečťanu, porůstajícího nízkou zídku oddělující nultou terasu od první, a byl tak hustý, že skrz něj neprosvítaly ani Ficiho červené plavky. Já si stoupl na roh budovy, neboť jsem se mohl jednoduše zneviditelnit.

Hluk helikoptéry sedící na střeše garáže rychle slábl a já slyšel nějaké hlasy, které se ke mně blížily po cestě kolem domu.

Ten první hlas jsem poznal bezpečně. Moje Linda. Zrovna někomu anglicky říkala, že mě určitě najdou u jezírka, neboť poslední dobou se u něj válím od rána do večera. A chlastám. Asi jí to trochu vadilo.

Zneviditelnil jsem se a nechal jsem obě projít kolem. Potom jsem na ně bafnul.

Linda leknutím nadskočila, zatím co ta druhá v uniformním šedém FBI kostýmku instinktivně sáhla rukou za záda pro zbraň. Přiložil jsem jí ústí hlavně pé devadesátky k hlavě.

"Jste pomalá, agentko," řekl jsem.

Jasně, že to byla agentka Wessonová. Nevím, jak se sem dostala s helikoptérou. Přes oceán s ní určitě neletěla, a pokud vím, v Čechách FBI žádnou pobočku nemá. Možná přiletěla z Německa. Je tam velká americká základna vojenského letectva. Spousta amerických civilních zaměstnanců. Možná má FBI pobočku tam.

"Nejsem tu sama," odvětila, aniž by pustila zbraň ukrytou pod sakem.

"Ani já ne."

"Hele, vy dva," vložila se do rozhovoru Linda. "Děláte, jak když jste ti největší nepřátelé na světě. Co je to s vámi? Kromě agentky už je tu jenom pilot. A ten zůstal v helikoptéře. Tak přestaňte blbnout."

A jéje. Nějaká nabroušená.

Sklonil jsem zbraň a vyzval Ficiho, aby vylezl z břečťanu. Jakmile ho agentka spatřila, dostala záchvat smíchu. Poodstoupila a pohlédla na mě. Pak šla rovnou do kolen.

"Co je to?," vydala ze sebe mezi záchvaty smíchu. "Nějaká kombinace Pobřežní hlídky a Hvězdné brány?"

"Nikdy jste neviděla chlapa s bouchačkou?" řekl jsem.

"V červených trenýrkách určitě ne."

"Nejsou to trenýrky, ale plavky," ohradil jsem se popuzeně.

"Ale obléknout by ses mohl, ne? Když máme návštěvu," řekla tentokrát Lin.

Agentčin smích ustal. Místo ní se teď usmíval Fici. Nefalšovaná radost z toho, že jsem dostal kotel od manželky.

"Ty se netlem, vole," dorazila ho Linda. "Za chvíli je tady Markéta. Tak jí nedělej ostudu."

Úsměv z Ficiho tváře zmizel. Raději jsme se oba odebrali do domu pro nějaké svršky.

Po návratu k jezírku jsem našel obě ženy pod pergolou u stolu. Obě před sebou měly kávičku a sklenici perlivé vody. Zalétl jsem pohledem k prosklené lednici, za jejímiž dveřmi se na mě usmívaly láhve nepřeberného alkoholu. Lin si toho všimla a nehezky se na mě zamračila. Raději jsem se usadil ke stolu bez pití a čekal, až se k nám připojí Fici. Pak agentka spustila. Prostě průser.

Výzkumná stanice kdesi v Bohem zapomenuté pustině, jejíž posádka se neozývá. Taková klasika. Nevím, proč s tím vždycky všichni chodí za námi. Ale když už se sem agentka Wessonová trmacela takovou dálku, rozhodl jsem se jí vyslechnout.

"A kde to teda přesně je?" chtěl jsem vědět.

Agentka něco namačkala na klávesnici notebooku – vůbec jsem si nevšiml, že si s sebou nějaký přinesla – a otočila jeho displej k nám. Antarktidu na mapě poznám.

"Děláte si prdel?"

"Ne. Nedělám si prdel," řekla agentka vážně.

"Tohle je," klepla ukazovákem na červenou tečku na mapě, "polární výzkumná stanice Spojených států Erebus, ležící na úpatí stejnojmenné sopky na Rossově ostrově. Je to největší základna na kontinentu. V létě ji obývá více jak 1200 lidí. Teď jich tam je 526."

"Teď je léto," nedal se Fici.

Agentka mu to vysvětlila, neboť to, že když je na severní polokouli léto, je na jižní zima, jsem věděl i já. Agentka pokračovala.

"Asi před dvěma měsíci se dosud nečinná sopka probudila k životu. Výzkumníci hlásili mírné otřesy a trochu kouře vycházejícího z jícnu sopky. Nic velkého. Rozhodli se na stanici udržet minimální posádku, která bude horu monitorovat a zároveň připraví plány k případné evakuaci. Hora se mezitím uklidnila a bylo rozhodnuto na stanici ponechat obvyklou zimní posádku, čítající právě oněch 526 lidí. Ovšem před třemi dny se stanice úplně odmlčela."

"Co se stalo? Hora vybuchla?"

"Ne. Naše poslední satelitní snímky nic takového nenaznačují."

"Jak jsou staré?"

"Šestnáct hodin. Máme infračervené snímky, které nenasvědčují žádné neobvyklé aktivitě ani vně, ani uvnitř hory."

"A? Takže se jim rozbila vysílačka. To není případ pro nás," řekl jsem, neboť na Antarktidu se mi fakt nechtělo. Nesnáším zimu.

"Ale máme tohle," dodala agentka, natočila si notebook zpět k sobě a namačkala něco na klávesnici. "Záznam z poslední satelitní komunikace," řekla a stiskla mezerník.

Z reproduktorů notebooku se ozval hlasitý šum, na jehož pozadí se dal zaslechnout mužský hlas, kterému ale nebylo vůbec nic rozumět.

"Naši technici prohnali záznam filtry a vyčistili ho, jak jen to šlo," řekla agentka a opět stiskla mezerník.

Opět šum, jen výrazně tišší. A pak hlas onoho muže, který řekl jen jedinou větu: "Deus tenebrarum venit, salvate animas vestras."

Linda mě učila latinu dlouho a docela neúspěšně. Ale tomuhle jsem rozuměl. I tak jsem si raději počkal, až nám to přeloží.

"Bůh temnot přichází, spaste svoje duše," řekla tiše.

Všichni jsme se na okamžik odmlčeli.

"To je ten důvod, proč jsem s tím přišla za vámi," dodala nakonec agentka.

"Jeden šílenej vědátor, co náhodou mluví latinsky. To vůbec nic neznamená," řekl jsem na to.

Agentka opět stiskla mezerník. Po krátké pauze se z reproduktorů ozval nářek tisíců zmučených duší. Přesně takový, jaký jsme zaslechli z Kolského vrtu. Až mě z něj zamrazilo.

Zvedl jsem se od stolu, z lednice vyndal láhev Jacka a ze skříně čtyři skleničky. Agentka to vědět nemohla, ale nám třem letělo hlavou, jestli to s námi nějak nesouvisí. Sopka se probudila k životu zhruba v době, kdy jsme nechali vybuchnout atomovku na druhé straně zeměkoule. Možná, že ten vrt na Kolském poloostrově opravdu vedl do pekla. Možná se Rusům povedlo navrtat do nějaké interdimenzionální brázdy, která se v hloubi patnácti kilometrů rozprostírá pod celou planetou, a jaderný výbuch jen přemístil její vyústění na druhou stranu planety, kde prorazila narušenou zemskou kůrou na povrch.

"Do toho nejdu," řekl jsem nakonec.

"Co?" zamrkala agentka.

"Slíbil jsem, že s akcemi tohoto typu nadobro končím. Že už neohrozím nikoho z nás."

"Ale…"

"Můžeme si promluvit?" hodila Linda hlavou stranou, čímž mi chtěla naznačit, že si musíme promluvit v soukromí.

Poodešli jsme k jezírku, tak daleko, abychom nebyli u stolu slyšet.

"Je tam přes pět set lidí," řekla Linda. "Co když je to naše vina? Měli bychom jim pomoct."

"Naše vina? My tu bombu neodpálili."

"Ale ani jsme jejímu odpalu nezabránili."

To byl fakt. Koukali jsme se z pohodlné vzdálenosti na jednotku Specnaz v civilu, jak se táhne s atomovkou k vrtu, jak vojáci umírají, a při tom jsme nehnuli ani prstem.

"Tak fajn," souhlasil jsem nakonec. "Ale ty tam nepojedeš."

"Ale…"

"Je to Antarktida. Je zima. Žádné denní světlo, které by nás mohlo ochránit. Bude to možná ta nejnebezpečnější akce, jaké jsme se kdy zúčastnili."

"Já tam ani jet nemůžu," řekla potichu.

Vzpomněl jsem si, že se vrátila od lékaře kvůli nějakým nevolnostem.

"Co ti řekl doktor?"

"Říkal, že musím být v naprostém klidu. Cestu na Antarktidu by mi určitě nedoporučil."

"Co se děje, lásko?"

Teď mě fakt vyděsila.

"Nic se neděje," řekla jemně. "Neboj se. Není to žádná nemoc."

"Tak co ti je?"

Lin se znovu usmála a sáhla si dlaní na břicho.

"Budeš táta."

Zůstal jsem stát s pusou otevřenou.

"Táta?"

"Jo, táta. Budeme mít miminko."

Popadl jsem ji do náruče. Konečně mi došlo, co mi říká.

"Bude to kluk, nebo holka?"

"Na to je ještě brzo, truhlíku."

"Jak brzo? Nedělal ti ultrazvuk?"

"Dělal. Ale zatím je veliký asi jako hrášek."

"Hrášek?"

Byl jsem úplně mimo. Také jsem si všiml, že se během našeho rozhovoru u jezírka objevila Markéta. Vzala si Ficiho stranou, a když se vrátil, usmíval se jako měsíček na hnoji, jak se tak hezky říká.

A sakra. Někde jsem četl, že když se nachází více žen v uzavřené komunitě, nějak se jim sesynchronizují biologické hodiny a nezřídka se stává, že ty ženské pak otěhotní ve stejný čas. Tenkrát mi to přišlo jako blbost.

"Markéta taky?" zeptal jsem se.

"Jo," usmála se.

A to jsem nevěděl, co nás do budoucna ještě čeká a jak si s tím malým sluníčkem ještě užiju.

Rozhodli jsme se tedy, že holky tentokrát zůstanou doma. Tedy, Markéta s námi na akce nikdy nejezdila. Linda měla tentokrát zůstat doma.

Loučení nebylo tak dlouhé, jak bych chtěl. Agentka s odjezdem spěchala, neboť nás čekala dlouhá cesta. Ale to bylo vlastně dobře. Alespoň jsme se neloučili stylem, jako bychom se už nikdy neměli vrátit. Věděl jsem, že budu pryč dlouho a takové loučení je nejhorší. Ale mohl jsem být s Lindou ve spojení neustále díky naší mimosmyslové komunikaci, která fungovala na jakoukoliv vzdálenost. Alespoň nějaká útěcha.

Stejně jsem z toho byl na větvi. Od našeho shledání před patnácti lety jsem bez ní nikdy nebyl déle jak pět dní, a i tak byla jen 60 kilometrů daleko na Adamově koleji. Teď jsem měl cestovat přes půl zeměkoule do míst, která byla naprosto nevhodná pro lidský život. Do míst, ve kterých možná propuklo pravé peklo. Byl jsem z toho tak rozhozený, že jsem si málem zapomněl vzít mačetu svatého Vojtěcha. Nějak jsem za těch patnáct let vyměkl, zdá se mi. Tohle bude výlet mého života.

Agentka s naším odjezdem spěchala tak, že jsem si ani nestačil zabalit teplé ponožky. Jediné, co nám povolila, byla naše speciální výstroj a výzbroj, obojí zabalené ve dvou velkých cestovních taškách z černého nylonu. Ani polární výstroj jsme si s sebou vzít nemohli. Prý by se do helikoptéry nevešla. Jenže mi stejně žádnou neměli, tak to bylo jedno. Jinak jsme se na cestu oblékli adekvátně počasí. Džínové kraťasy, trička, kšiltovky. Já košili, pod kterou jsem skrýval mačetu svatého Vojtěcha. Bez ní jsem si žádnou akci nedokázal představit. Mé kladivo na démony.

Helikoptéra vzlétla a já si mohl konečně prohlédnout náš dům z výšky. Ze satelitu to mohl být úžasný pohled. Jenomže ze satelitu se náš pozemek díky vší magii, která ho obklopovala, jevil jen jako nepravidelná černá skvrna. I na Google Earth to bylo vidět.

A pak jsme zamířili rovnou na leteckou základnu Rammstein v Německu. A ne. Nejmenuje se podle známé německé skupiny. Je to přesně naopak.

Po dosednutí na heliport nás agentka oblažila slovy: "Vítejte v Americe," a pak nám vysvětlila, že základna Rammstein je výsostným územím Spojených států, a jako taková podléhá americkým zákonům. To proto zde byla i pobočka FBI. Také jsme se dozvěděli, že se jedná o největší leteckou základnu v Evropě, na které pracuje přes třicet tisíc vojáků a šest tisíc civilních zaměstnanců, a že se jedná zároveň o velitelství amerických sil v Evropě a evropské velitelství NATO. Spousta naprosto zbytečných informací, avšak agentka na to byla náležitě hrdá. No jo. Kdo nezná Američany, nepochopí.

To všechno jsme se dozvěděli v autě cestou k našemu letadlu. Agentka tvrdila, že nás dopraví na Nový Zéland bez mezipřistání. V zeměpisu jsem nebyl tak kovaný jako v dějepisu, ale dovolil jsem si odhadnout, že z Německa na Nový Zéland je to tak dvacet tisíc kilometrů a že na světě neexistuje letadlo, které by to zvládlo na jeden zátah. Snad jen nějaké letadlo s utajenými parametry. Ale do tajného vojenského letadla by nás snad nikdo neposadil.

Naše letadlo stálo na ranveji připravené ke vzletu a v odpoledním slunci bíle a modře zářilo. Z dálky se zdálo, že se jedná o obyčejný Boeing 747, avšak zblízka bylo na první pohled patrné, že jde o zcela neobyčejný a výjimečný Boeing 747, neboť přes celý bok se skvěl nápis United States of America. Tohle byl Air Force One. A naše auto zastavilo hned vedle něj.

"To jako vážně?" zeptal jsem se agentky.

"Vždycky," odpověděla s úsměvem a vystoupila z auta.

Před palubním schodištěm stály ve dvou řadách, jako pravítka, postavy v nažehlených uniformách. Asi jim někdo řekl, že prezidentské letadlo bude odlétat. Ale už jim neřekl, že prezident v něm nebude.

Koukali na nás trochu blbě. Dva týpci v rozevlátých hadrech a kšiltovkách, kteří vypadali, jako kdyby jeli vlakem pod stan na Mácháč, se cpali do letadla jejich milovaného prezidenta. Ale protože se kolem motala spousta agentů Tajné služby, stáli a ani nedutali. A to dokonce ani poté, když se k nim na vrcholu schodiště Fici otočil a tak státnicky jim pokynul pravačkou. Skoro jako královna Alžběta.

"Jak se vám podařilo sehnat Air Force One?" zeptal jsem se agentky už na palubě.

"Bylo to jediné dostupné letadlo v oblasti schopné tankování za letu," odpověděla.

Tím se vysvětlovalo, jak s námi chce překonat dvacet tisíc kilometrů bez mezipřistání.

"To jste jako zavolala Obamovi a zeptala se, jestli vám půjčí letadlo?"

"Jistě že ne," usmála se. "Prezident samozřejmě o celé operaci ví. Je jediný, kdo mohl schválit tak nákladnou operaci tak rychle."

"To ho sem poslal kvůli nám?"

"Dnes ráno přiletěl na summit G8. Pár dní ho teď nebude potřebovat. Líbilo se mu, jak jste vyřešili situaci na Hell festu a v Temném lese, proto se rozhodl vám pomoci i teď."

"On o nás ví?"

"Jistěže."

"A sakra. Už je vážně čas s tím skončit."

Agentka se usmála a napřáhla pravici.

"Je čas se rozloučit," řekla.

"Vy s náma neletíte?"

"Ne. Dál už to bude na jiných. Ve Wellingtonu na vás bude čekat spojka. Je to major letectva. Tak se k němu chovejte slušně. Nemusel by být tak shovívavý jako já."

"Shovívavý jako vy? Děláte si prdel? Dvakrát jsem vám zachránil život a vy pořád prudíte."

"Hodně štěstí," znovu před sebe napřáhla pravici.

Přijal jsem ji.

"Díky. A ještě něco. Zahoďte ty hnusný šedivý hadry a raději si zase oblékněte to sexy negližé, co jste měla v Temném lese. Sluší vám to v něm víc."

Agentka zrudla, otočila se a opustila letadlo. To teď bylo jenom naše. Tedy až na posádku a několik agentů Tajné služby. Ale to nám nevadilo. Pilota jsme potřebovali a že by nám Obama svěřil letadlo bez dohledu, asi nehrozilo. I tak jsme si let užívali.

Kdysi jsem prohlásil, že si také jednou pořídím soukromý tryskáč. Párkrát jsem v něm letěl a líbilo se mi v něm. Byl luxusní a pohodlný. Ale oproti Air Force One to byl šrot pro chudáky.

Air Force One je velký jako dvoupatrový panelák. Mnohem pohodlnější a luxusnější než kterékoliv soukromé letadlo. Je v něm úplně všechno, včetně prostorné koupelny a prezidentské ložnice. A toho jsem se rozhodl využít, neboť cesta do Wellingtonu měla zabrat nejméně dvacet hodin. Stejně bylo úžasné, že se dnes dalo dostat na druhý konec světa během pouhých dvaceti hodin.

Vykoupal jsem se v Obamově koupelně, najedl v jeho jídelně a pak se natáhl na prezidentskou postel. Chtěl jsem počkat na tankování za letu, neboť takovou věc obyčejný smrtelník jen tak na vlastní oči neuvidí. Měl jsem smůlu. Usnul jsem a tankování jsem zažil pouze z Ficiho vyprávění, kterého pozval kapitán do kokpitu, tak to měl hezky z první ruky. Usnul jsem, ale zase mi ta cesta hezky uběhla.

Že přistaneme na jižní polokouli, kde je teď zimní období, jsem samozřejmě věděl. Ale pořád jsem měl nějak zafixováno v hlavě, že jižní polokoule znamená především Austrálie a třeba v Sydney se zimní teploty pohybují kolem dvacítky, což je docela v pohodě. Jenomže Nový Zéland leží jižněji a samotný Wellington leží mnohem jižněji než Sydney.

Již při přistání jsme okny viděli, že venku je sychravé počasí. Po vystoupení z letadla se do nás dala zima.

Stáli jsme na ranveji v kraťasech a tričkách a klepali kosu jako nějaká paka, neboť mrholilo a teplota nebyla vyšší jak 6 stupňů. Tentokrát nás žádné uniformované postavy nevítaly. Nepochybuji, že neohlášený přílet Air Force One vzbudil na letišti jistý rozruch, ale tato letadla byla ve skutečnosti dvě. To druhé sloužilo jako záložní, nebo případná návnada a nebylo neobvyklé, že se sem tam po světě někde ukázalo. Prostě přílet Air Force One neznamenal automaticky přílet prezidenta Spojených států.

Na ranveji stálo černé SUV s tmavými okny a u něj nějaká žena. Naše spojka.

Vypadala trochu jako Sára Connorová z Terminátora 2, když šla zlikvidovat Milese Bennetta Dysona, tvůrce SkyNetu.

Měla na sobě černé kapsáče zastrčené do vysokých černých bot, černou leteckou bundu bez límce a černou kšiltovku, z níž trčel dlouhý ohon tmavých hustých vlasů. Mohlo jí být kolem třiceti a dívala se na nás se zájmem hnědýma inteligentníma očima. Její rysy nebyly moc evropské. Možná měla předky mezi domorodci, což nebylo vůbec na škodu, protože byla jedním slovem nádherná. Ne tak jako Linda, ale prostě mě na jejím vzhledu něco přitahovalo. V ruce držela nějaké desky, které zaklapla, když jsme před ní přistoupili, a stroze řekla:

"Jsem major Connorová."

"Sára?" vypadlo ze mě automaticky.

"Jennifer," odvětila bez jediného úsměvu.

"Pardon," řekl jsem, "to já protože…"

"V pohodě. Jsem na to zvyklá. A vy jste?"

"Richard Dee King," představil jsem se.

Major Jennifer Connor znovu otevřela desky, letmo je prolistovala, pokrčila rameny a řekla:

"Tak to tu čekám na někoho jiného."

"Richard Král," řekl jsem. "Anglicky Richard King."

Major se zamračila.

"A to Dee?"

"To je přezdívka."

Major pokrčila rameny a otočila se k Ficimu.

"A vy jste Fi, Fu, Fo…"

"To je Fici," skočil jsem jí do řeči. "Ani on sám nedokáže své příjmení vyslovit. Tak se o to nesnažte."

"Tak fajn," řekla po chvíli. "Nejste z armády, takže není třeba trvat na protokolu. Mně můžete říkat Jenn," natáhla před sebe pravici.

"Richard."

"Fici."

"Formality máme konečně za sebou. Tak můžeme jet," zavelela Jenn a nastoupila do auta.

"Kam to vlastně jedeme?" zeptal jsem se konečně, když jsme opustili letiště a najeli na dálnici.

"Jedeme do přístavu. Čeká tam na nás Arktický válečník," odpověděla Jenn.

"Arktický válečník? Co je to?"

"Je to výzkumné plavidlo Národní agentury pro podmořský výzkum. Je uzpůsobeno pro plavbu v arktických a antarktických vodách. Bezpečně nás dopraví na Rossův ostrov."

"Proč neletíme?"

"To by byla sebevražda. Nad Rossovým ostrovem teď panuje polární noc. Teploty tam klesají i k padesáti stupňům Celsia pod nulou. Bez podpory z řídící věže je přistání na ledové ranveji nemožné."

"Ale takhle nám cesta zabere spoustu času. Jak je to daleko? Dva tisíce kilometrů?"

"2224 přesně. Ale Arktický válečník je velice rychlá loď. Cesta by nám neměla zabrat více jak tři dny."

"Mám ještě jednu otázku. Nemohla bys trochu zatopit? Je nám děsná zima."

Jenn se usmála a pustila topení.

"Na lodi na vás čeká kompletní arktické vybavení."

Když Jenn říkala, že Arktický válečník je plavidlo, představoval jsem si tak padesát metrů dlouhou loď s ocelovým trupem. Šedý nátěr a spousta rezavých skvrn. Zase jsem se mýlil.

Arktický válečník nebyl ledoborec. I tak byl přes dvě stě metrů dlouhý s dvojitým zesíleným trupem. Příď měla dokonce trojitý zesílený trup kvůli ledu. To vše, aby nedopadl jako Titanic. Nad čarou ponoru byl trup natřen sněhově bílou barvou a na přídi a zádi nesl své jméno a iniciály své agentury National Underwater And Marine Agency – NUMA. Tahle zkratka mi byla nějaká povědomá. Snad jako bych o ní četl v románech zabývajících se mořskou tématikou. Každopádně se jednalo o impozantní loď, plně vybavenou pro arktický a antarktický průzkum.

Jenn nás nejprve představila kapitánovi a pak nás zavedla do podpalubí, kde nám ukázala naše kajuty. Každý jsme měli svou. Také nám ukázala, kde je koupelna a kde najdeme její kajutu, kdybychom snad něco potřebovali. Byla na stejné palubě, jen pár dveří od těch našich.

Čekal jsem strohou kajutu s pryčnou zavěšenou na stěně na řetězech a jednou potlučenou plechovou skříní. Ale má kajuta byla skvěle zařízená, ostatně jako celá loď.

Měla plnohodnotnou postel, umyvadlo, stůl se židlemi, dřevěnou šatní skříň a byla v ní i televize s DVD přehrávačem a poličkou plnou filmů. To proto, že na pólech je příjem televizního signálu dost problematický. Žádná televizní stanice nad póly satelity nemá. Vysílala by jen pro pár tisíc lidí.

Ve skříni jsem našel kompletní polární výbavu. Především zateplené kalhoty na kšandách a oranžovou polární bundu s logem NUMA, polárnické boty, rukavice a termoprádlo včetně dvou balíčků bílých podvlíkaček, jejichž obal hlásal, že hřejí, i když jsou mokré. Prima. Můžu si strachy nachcat do kalhot, ale furt mi bude pěkně teploučko.

Na večeři jsme se měli sejít v jídelně na druhé palubě. A i když to byla stejná paluba, na které jsme měli kajuty, chvíli trvalo, než jsme to našli. Tak byla loď obrovská.

Jako všechno na této lodi, i jídelna nesla naprosto chybné označení. Ve skutečnosti to byla docela luxusní restaurace. Měli jsme dokonce vlastního číšníka. Ten nám představil večerní menu, které se skládalo výhradně z plodů moře. Proč ne, když jsme na moři. Jenže já takové věci nežeru.

Ovšem měl jsem štěstí. Tento týden běžely v restauraci dny evropského dědictví, proto mi číšník nabídl dnešní středoevropskou specialitu: smažený sýr s hranolky a tatarkou. Já neměl smažák už léta, tak jsem nadšeně souhlasil.

Po večeři jsme se sešli na sklenku brandy a doutníček v kuřáckém salonku. Ne. Teď už opravdu kecám. Musel jsem se smířit pouze se sklenkou brandy. Bez doutníčku, bez salonku.

"Čeho jsi vlastně major?" vyzvídal jsem na Jenn po večeři.

"Jsem major letectva," odpověděla stroze.

"Vážně? S čím létáš?"

"Mám výcvik na F-18 Super Hornet a na F-22 Raptor," řekla hrdě.

"Fakt lítáš s Raptorem?" zeptal jsem se nedůvěřivě, neboť F-22 je nejmodernější americká stíhačka a výcvik na ní stojí miliony dolarů. Není důvod držet takto vycvičeného pilota na zemi. "Tak co děláš tady?"

"Mám pověření od vrchního velitele Jižního okruhu."

"Pověření k čemu?"

"Abych vám zajistila co nejrychlejší dopravu na Ereba a byla vám nápomocná při vyšetřování."

"Hmm. Ale na to by se snad hodil spíše nějaký námořník, ne?"

"Asi ano. Ale vrchní velitel Jižního okruhu nikomu jinému než mně nevěří. Jmenuje se admirál Connor. Je to můj otec."

Jenn se odmlčela. Trochu se červenala. Možná se za takovou tlačenku trochu styděla. Raději jsem změnil téma.

"Jak daleko je základna od pobřeží?" zeptal jsem se raději na praktické otázky.

"Jen necelý kilometr. Ale to je pobřeží Rossova ostrova. Ten je celý v ledovém sevření. Loď bude muset zakotvit na ledu asi čtrnáct kilometrů od základny. Zbytek cesty absolvujeme v LRPV."

"To je co?"

"Long Range Polar Vehicle. Pásové vozidlo s dlouhým dojezdem. Na této lodi jsou dvě. Dopraví nás na základnu a zpět k lodi, když to bude potřeba."

Loď plula opravdu rychle. Celých 27 námořních uzlů, což je asi 50 kilometrů za hodinu. Nezdá se to moc, ale loď touhle konstantní rychlostí dokáže plout 24 hodin denně. To jest 1200 kilometrů za 24 hodin, a to už je slušná rychlost.

Avšak druhého dne musela loď zpomalit. Bylo zajímavé sledovat hradbu temnoty, k níž jsme se neúprosně blížili. Počasí se neustále horšilo. Loď prorážela vysoké vlny, které kolem lodi unášely čím dál větší ledové kry. Ač byla loď vybavena pokročilým radarovým systémem, který kdyby měl Titanic, do New Yorku by asi doplul, vydal kapitán rozkaz ke zpomalení. Hrozba střetu s ledovcem byla příliš velká.

A pak nastala nepřetržitá tma, neboť za polární kruh v zimě sluneční paprsky prostě neproniknou. Říká se tomu polární noc a je to období, kdy slunce díky náklonu zemské osy nevystoupí nad obzor.

Čím blíže jsme byli pobřeží, tím horší počasí panovalo. Z Antarktidy vál ledový vítr, který znemožňoval pobyt na palubě. A pak si nás do své kajuty zavolal kapitán.

"Mám špatnou zprávu," začal zpříma. "Zdá se, že plujeme do první letošní zimní bouře. V závětří Rossova ostrova vás sice budeme moci vysadit na led, ale loď na vás nebude moci počkat. Je sice dobře stavěná, ale není to ledoborec. Kdyby uvízla v ledových krách, mohly by rozdrtit její trup."

"Vážně se to může stát?" zeptal jsem se. Nevěřil jsem, že takové ocelové monstrum by neodolalo pár tunám ledu.

"Ano," potvrdil kapitán. "Loď je z oceli, ale proti ledovým krám nemá nejmenší šanci obstát. Až vás vysadíme, odplujeme do bezpečných vod. A to bude problém. Dokud bouře neustane, nebudeme se moct vrátit. Budete odkázáni jen sami na sebe. Doporučoval bych celou akci odložit."

"Ale to nejde," řekla Jenn.

"Já vím. Sám mám na Erebu několik dobrých přátel. Také bych rád věděl, co se tam děje."

"Akci nezrušíme," řekla pevně Jenn.

"Tak fajn. Doporučuji perfektní přípravu. Vše, co je na lodi, je vám k dispozici," řekl kapitán a tím rozhovor ukončil.

Večer, když jsem konečně osaměl ve své kajutě, jsem se myšlenkovým telefonem spojil s Lindou. Tvrdila, že má z celé akce špatný pocit a že čím blíže jsme Erebu, tím je to horší. Chtěla do stanice proniknout svými smysly, ale viděla jen prázdné místo okolo hory Erebus. Žádné tak prázdné místo předtím nikdy neviděla, a to dokonce ani v pekle. I já měl ten pocit, a proto jsem jí slíbil, že se na akci důkladně připravím. Tak jako ještě nikdy.

Přípravy na akci já měl rád. Popustilo to uzdu mojí kreativitě. Obzvláště, když kapitán řekl, že vše, co je na lodi, je nám k dispozici.

Hned druhý den jsem zabral oba pásáky. V každém bylo místo asi jako na korbě náklaďáku. Jezdili na směs benzínu a nějaké speciální nemrznoucí látky s označením ETLMB. Nevím, co to je, ale prý to v nádrži nezamrzne ani v mínus osmdesáti. Doufal jsem, že to bude stačit, neboť pokud něco selže, a my budeme muset opustit Ereba a nebudeme se moci vrátit na loď, pojedeme do míst, kde byla nejnižší naměřená teplota ještě o pár stupňů nižší.

Pásáky nenesly označení Long Range jen tak pro nic. Jejich dojezd byl úctyhodných 700 kilometrů, což je v těchto ledových podmínkách opravdu hodně. Navíc jsem do jednoho z nich nechal naložit deset sto-litrových sudů paliva, které rozšířily dojezd o dalších 700.

Dalším vylepšením byl velký radiátor s expanzní nádobou. To vše naplněné nemrznoucí směsí. Pásáky samozřejmě měly vlastní topení, ale technik tvrdil, že v mrazu do jakého se chystáme je stejně k ničemu. Že motor je rád, když udrží při provozní teplotě sám sebe, natož aby vytápěl kabinu.

Pak jsem do pásáků nechal namontovat dvě lůžka, nanosil jsem do něj nějaké jídlo na pět dní, polární spacáky a naše vybavení v černých nylonových taškách. Pracoval jsem na tom celý den, ale zvládl jsem to, avšak večer jsem byl nevýslovně unavený. Rozhodl jsem se jen pojíst něco malého, dát sprchu a uklidit se do mé kajuty s lahvinkou whisky a dývýdýčkem Terminátora dvojky.

Shodil jsem ze sebe špinavou pracovní kombinézu, kterou mi laskavě zapůjčil Dave, technik přes pásáky, se kterým jsem celý den pracoval, omotal jsem kolem pasu osušku a jen tak v růžových kroksách, které byly součástí výbavy mé kajuty, šel do sprch.

Měl jsem skvělé načasování, neboť když jsem míjel Jenninu kabinu, otevřely se dveře, z nichž vyšla major letectva Spojených států Jennifer Connor a rovnou do mě vrazila.

"Pardon," vyjekla, ale pak si mě pečlivě změřila pohledem.

Jako nechci tvrdit, že vypadám jako Schwarzenegger, ale na mých 33 to není marný. Mám pevnou svalnatou postavu. Pekáč buchet na břiše jen zakousnout a protože se celé léto válím v jezírku na lehátku, má kůže je dobronzova opálená, jako kůže řeckého zápasníka.

Jenomže teď právě vůbec nejde o mě.

I Jenn se rozhodla, že teď půjde do sprchy. Také na sobě měla růžové kroksy z lodní výbavy a osušku. Jen ji neměla kolem pasu jako já, ale uvázanou nad ňadry, a to znamenalo, že končila těsně pod jejím zadkem.

Také jsem si ji změřil pohledem. A to jsem dělat neměl. Měla nádherné opálené nohy. Nebo možná vůbec opálená nebyla, a tohle byla přirozená barva její kůže. Já jsem Lindě od našeho shledání v Domě hrůzy naprosto věrný. Její nohy jsou mimo léto bílé jako sníh a ani v létě se moc neopálí. To jí jen lehce ztmavne obličej, na kterém jí vyskáčou drobné světlé pihy, a to je tak všechno.

Jenn byla jiná. Ne, že bych nikdy neviděl opálené nohy, ale prostě byla jiná než ty evropské typy. Později jsem se dozvěděl, že má maorské předky. Maorské a evropské. To byla nebezpečná kombinace.

"Taky do sprchy?" zeptal jsem se.

Jenn si povytáhla osušku, neboť ta jí po srážce začala sklouzávat z ňader.

"No teď už asi ne," odpověděla, "když tam jdeš ty."

"Pokud vím, jsou tam dvě sprchy."

"No a?"

"Jsou oddělené. Nebudu se dívat."

Jenn o krůček odstoupila a znovu si mě změřila. Nevím proč, pár skoro nahých krásných žen už jsem v životě viděl, ale náhle mě postihla erekce. Pod osuškou to bylo docela vidět.

"No co," řekla Jenn. "Nejsme děti," dodala a šla do koupelny.

Šel jsem za ní a v duchu přesvědčoval Little Richarda, aby přestal blbnout. A také jsem se modlil, aby se teď neozvala Linda. Protože jak by se na mě napojila, okamžitě by věděla, co se děje. Jako už jsem se párkrát koupal s nahými ženami. Na Staré faře s Luckou a Markétou. V Enfieldu s Clarissou v její vaně… Ale vždycky k tomu došlo nějak spontánně. A všichni jsme měli řádně vypito. A vždycky u toho byla Linda. Jo. A nikdy se mi nepostavil.

V koupelně ze sebe Jenn shodila osušku a vlezla do boxu, takže jsem viděl jen její záda. A zadek. Místo, aby dal Little Richard pokoj, ztuhl ještě víc. Raději jsem zalezl do svého boxu a přemýšlel, jestli na sebe nemám pustit studenou.

Po pár minutách sprchování se z vedlejšího boxu ozvalo. "Nechceš mi umýt záda?"

Jaj, mamo. More, co mi to děláš. Nechci.

"Jsem ženatej," zněla má odpověď. "Šťastně ženatej."

Závěs mého boxu se odhrnul.

"Však chci jenom umýt záda. Nebuď jak malej," řekla Jenn a vstoupila do mé kabinky.

Sprchová kabinka byla docela prostorná, ale ne pro dva. Myl jsem Jennina záda a můj stopořený úd klouzal po jejím namydleném zadku. Čím víc po něm jezdil, tím stopořenější byl. Ale ona dělala, jako by si toho vůbec nevšimla. Přitom musela vědět, že ta třetí věc dole, co se jí snaží umýt ten nádherný pevný zadeček, není ruka.

Poté jsme se otočili a ona myla záda mně.

"Jak dlouho jste spolu?"

Cože, teď? Taková otázka zrovna teď?

"Patnáct let. Sedm jako manželé."

"Jak jste se poznali?"

"Známe se od dětství. Bydleli jsme ve stejném domě."

"V Domě hrůzy."

Otočil jsem se a všiml si, že to Little Richard konečně vzdal. To ta konverzace.

"Jak o tom víš?"

"Všechno je v té složce," narážela na složku, kterou měla už na letišti.

"Když jsem ji četla poprvé, nevěřila jsem ani slovu, co je v ní napsané, ale otec mě ujistil, že je to všechno pravda. Dostal ji od nějaké agentky FBI. Proto jsem úkol přijala. Chtěla jsem poznat lidi, kteří celý život bojují s temnotou."

"Co všechno v té složce je?" chtěl jsem vědět.

"Myslím, že všechno. Darkness klub, Stará fara, Hell fest, Enfield…"

"A co třeba Hell camp?"

"Co je Hell camp?"

A vida. Takže úplně všechno o nás neví. Vlastně jen to, u čeho byli další lidé. Hell camp jsme zlikvidovali úplně sami, beze svědků. Proto o tom nikdo neví.

"Jen pracovní název. Někdy ti o tom třeba řeknu. Ale teď bych se rád oblékl," řekl jsem a vylezl z kabinky.

"Nevěřila jsem, že to dokážeš," řekla s úsměvem, když mi podávala osušku.

"Co?"

"Nevlítnout na mě."

"Už jsem řekl. Jsem ženatý. Svou ženu miluju nade vše. Navíc budu táta. Nikdy bych jí to neudělal."

Jenn na to nic neřekla. Najednou byla zvláštně zamlklá.

"Co děláš večer?" zeptal jsem se.

"Jdu do Vídeňské opery na Labutí jezero. Co asi."

"Nechceš přijít? V kajutě mám láhev whisky a filmy se Sárou Connorovou."

Vyšli jsme z koupelny omotaní jen do vlhkých osušek a ve dveřích narazili na Ficiho, omotaného do osušky zatím ještě suché. Tak zvláštně si nás přeměřil, prošel mezi námi a zabouchal za sebou dveře od koupelny.

"Kurva! Proč se tohle někdy nemůže stát mně!" zaslechli jsme jeho úpěnlivý výkřik.

Zasmál jsem se. Docela jsem ho chápal. Měl jsem zvláštní talent na hledání kamarádek. Sám jsem nevěděl, jak to dělám, ale nevadilo mi to.

Leželi jsme v posteli, popíjeli whiskey, koukali na filmy se Sárou Connorovou a fandili Terminátorovi, i když jsme věděli, že to nemůže vyhrát. A tak jsme i usnuli.

A mně se zdálo o mrtvé tváři Clarissy Ann a živé tváři Jenn Connor. Ty tváře se ve snu různě míchaly a já věděl, že to je mé svědomí. Clarissu jsem miloval a mohl ji i zachránit. Selhal jsem a teď jsem měl strach, že selžu znova. Že ani Jenn nedokážu ochránit.

Probudil jsem se a Jenn byla pryč. Oblékl jsem se a šel do nákladového prostoru lodi podívat se, jak pokračují naše přípravy. Našel jsem tam Ficiho i Jenn. Fici zrovna dostával lekci z řízení pásáku, zatímco Jenn prováděla poslední kontrolu vybavení. Já už tady žádnou práci neměl. Když mě viděla, usmála se a zamávala. Také jsem se usmál a mávání jí oplatil. Fici to celé pozoroval, a tak jsem zamával i jemu. Také mi mávání oplatil. Zdviženým prostředníčkem. Tak jsem se k němu přidal.

"Bylo něco?" zeptal se, když nás instruktor opustil.

"Ne."

"Kecáš."

"Nekecám. Jenom jsme si umyli záda."

"Byl jsi ve sprše s takovou buchtou a jenom jste si myli záda?"

"Jo. Co je na tom?" řekl jsem nevrle.

"Já nevím. Za mě nic. Ale za Lindu mluvit nemůžu."

"Chceš mě prásknout?"

Fici zvedl ruce v obranném gestu, čímž chtěl říct, ať ho do toho radši netahám.

Nemusel jsem. Lin už ovšem věděla. Spojil jsem se s ní před odchodem do nákladového prostoru a všechno jí vyklopil. Teda, úplně všechno ne. Zas tak odvážný jsem nebyl. Řekl jsem jí, že s Jenn to začíná být podobné jako s Clark a že se bojím, že už se z Antarktidy nikdy nevrátí. Řekla mi na to, že jestli chci, aby se Jenn vrátila domů, měl bych se tentokrát asi víc snažit. Měla pravdu. Clark umřela hlavně kvůli mně.

Linda na mě byla asi naštvaná. Neřekla mi to. Věděla, že mě čeká náročná akce. Ale stejně jsem byl rád, že je více než dvacet tisíc kilometrů daleko. Než se vrátím domů, snad vychladne.

Odpoledne loď ještě zpomalila. Teď si razila cestu ledovým příkrovem, který sílil, čím blíže jsme byli pobřeží. V nákladovém prostoru bylo skřípění ledových ker o trup lodi příšerné a kapitán brzy vydal povel k zastavení strojů.

Nijak neotálel. Obrovská výklopná vrata nákladového prostoru v boku lodi se sklopila na led a vytvořila rampu, po které mohly sjet pásáky.

Do lodi se navalil ledový antarktický vzduch, který s sebou přinášel tisíce ledových jehliček. Nebyl to sníh. Na Antarktidě téměř nesněží. Vlastně je to poušť. Podle srážek jde o nejsušší místo na Zemi. To jen vichr z vnitrozemí strhával z povrchu všudypřítomný led, jenž štípal v obličeji. Raději jsem se zavřel v pásáku a čekal na povel k opuštění lodi. Vůbec se mi ven nechtělo. Už vím, co je to bílá tma. Prostor kolem lodi byl osvícen silnými reflektory z paluby, ale díky ledovým jehličkám honícím se ve větru byla venku vidět jen bílá zeď.

Pak jsme dostali povel k opuštění lodi. První pásák jsem řídil já a vedle seděla Jenn. Záložní pásák řídil Fici.

Jakmile jsme opustili loď, zastavili jsme, abychom naladili radary. V bílé tmě nebylo vůbec nic vidět. Palubní radar pásáků bylo jediné, podle čeho se dalo orientovat.

Okamžitě po našem opuštění lodi se nákladová vrata uzavřela a loď zařadila zpětný chod. Vracela se zpět na otevřené moře stejnou cestou, která se velice rychle uzavírala. Kdyby kapitán otálel jen o pár minut déle, loď by se již na otevřené moře nedostala. Zůstali jsme sami.

Naštěstí se i nad póly pohybují satelity systému GPS. I tím byly naše pásáky vybaveny, a tak jsme v bílé tmě věděli, kam máme jet. Nebylo to daleko. Asi 14 kilometrů na jih. Navíc se zdálo, že bouře polevuje. To bylo dobré. Něco uvidíme. Na druhou stranu to mohlo znamenat ještě větší mráz. Už takhle bylo 42 pod nulou, a to bylo dost. Vzpomněl jsem si na Černobyl, kdy jsem po útoku démona na Beavercreeku necítil chlad. I tam pěkně mrzlo, ale mně to bylo jedno. Procházel jsem se po zmrzlé opuštěné Pripjati v tenké bundě jako pán, zatímco ostatní v dvacetistupňových mrazech klepali kosu. Škoda, že mi ta rezistence na chlad nevydržela věčně.

Pásák se vlekl zběsilým tempem osmnácti kilometrů za hodinu a byla v něm opravdu zima. Naštěstí nás NUMA výborně vybavila. Jen jsem si ve vší té polární výbavě připadal jako koule. Ale bylo mi docela teplo. V pásáku. Nechtěl jsem to vidět, až budu muset vylézt ven.

Asi po čtyřiceti minutách jsme zastavili před mírnou ledovou vyvýšeninou. Za ní měla být podle GPS Americká polární výzkumná stanice Erebus. Tak zněl její oficiální název. I počasí se docela umoudřilo. Byl čas jít do akce.

Vysílačkou jsem zavolal Ficiho, aby odstavil záložní pásák a přidal se k nám.

Jakmile se otevřely dveře pásáku, vrazil dovnitř ledový vzduch. Měl jsem na sobě polární výbavu, ale stejně mě zamrazilo.

"Dělej, ty vole," vtáhl jsem Ficiho do vozu a zabouchl za ním dveře.

Počkal jsem, až se z toho mrazivého šoku trochu oklepe a usadil ho na místo řidiče.

"Proč nejedeme oběma vozy," chtěla vědět Jenn.

"Ten jeden je záložní," odpověděl jsem známou věc.

"No a?"

"Jsi major amerického letectva. Víš, co je záloha."

"Dva pásáky jsou lepší než jeden."

"Přesně. Proto ten jeden zůstane tady. Až tenhle shoří, bude se hodit."

"Shoří? Proč by měl hořet?"

"Já nevím. Třeba neshoří. Třeba přijedeme na stanici, zjistíme, že klekla vysílačka, osazenstvo se sťalo bramborovou pálenkou, půlka je mrtvá, půlka oslepla, takže to neměl kdo spravit. Záhada vyřešena, jede se domů."

"To je vždycky takovej?" otočila se Jenn na Ficiho.

"Bývá i horší," odpověděl, zařadil rychlost a rozjel se.

Na vrcholu ledového kopce zase zastavil. Asi pět kilometrů daleko se proti temnému nebi rýsoval kužel činné sopky Mount Erebus. Na jejím úpatí, mnohem blíže k nám, ležela stanice.

Ležela v celkem rozsáhlém údolí. Její centrum tvořila kopule z trojúhelníkových segmentů částečně zapuštěná v ledu. Její průměr pod ledem jsem odhadoval na úctyhodných 100 metrů. Kolem ní byly nepravidelně rozeseté moduly sloužící k různým účelům. Od výzkumných až po obytné. Celá základna před námi ležela jako na dlani. Viděli jsme ji docela dobře, neboť svítila jako vánoční stromeček. Vlevo od stanice na nás mrkala přistávací světla ledové ranveje. Skoro to vypadalo, že jsme mohli klidně přiletět letadlem.

Základy výzkumné stanice Erebus byly položeny v roce 1953. V době počínající studené války, kdy Amerika musela závodit se Sovětským svazem úplně ve všem. V roce 1957 byl na stanici zprovozněn jaderný reaktor, který měl jako jediný zdroj zásobovat elektřinou a teplem celou základnu. Odstaven byl o deset let později. Od té doby sloužily k napájení stanice dieselové agregáty. Tady museli propálit snad milion tun nafty za rok. Nafta musela být hlavní komodita proudící zásobovacími loděmi na stanici. Udržovat něco takového v provozu muselo stát šílené peníze. Asi proto byla největší antarktická stanice právě Americká. Američané byli jediní, kdo na něco takového měli.

Zvedl jsem krátkovlnnou vysílačku a pokusil jsem se s Erebem spojit.

"Tady Polární záře," ohlásil jsem se předem domluveným volacím znakem.

Ještě jsme uvažovali nad Záchrannou misí, ale co kdyby na stanici nebylo koho zachraňovat. Jen by to způsobilo paniku.

Vysílačka tiše šuměla, ale jinak byla mrtvá. Přeladil jsem frekvenci.

"Řídící věži Erebus. Ozvěte se, tady Polární záře."

Také nic. Zkusil jsem to ještě párkrát. Bez úspěchu. Ještě že jsme nechali letadlo doma.

Jenn před sebou rozložila mapu stanice.

"Tady vpravo," ukázala na mapu. "Je tam vstup do hangáru pod kupolí. Tam bychom měli začít."

"Tak jedeme," zavelel jsem.

Z kopce ke stanici to chvíli trvalo, ale pak už byl terén hezky srovnaný a ke kupoli nás dovedla široká hlavní cesta, která se před kupolí relativně prudce skláněla do širokého tunelu v ledu, který nás zavedl do ledového hangáru pod ní.

Hangár měl impozantní rozměry. Byl dvě patra vysoký a v pohodě se do něj vešlo několik pásáků našeho typu. Osvětlený byl zářivkami připevněnými po obvodu do ledových stěn. Do hangáru ústila spousta tunelů, které pod celou stanicí tvořily labyrint chodeb spojujících všechny buňky rozeseté po povrchu. Tunely se tedy dalo dostat kamkoliv na stanici, což bylo výhodné v mrazech, jaké zde panovaly dnes, neboť pod ledem nemohlo být méně než deset stupňů pod nulou, což jsme si ověřili, hned jak jsme opustili náš pásák. Ale ještě předtím jsme se museli vystrojit.

Z jedné z našich tašek (ta druhá zůstala v záložním pásáku s úplně jiným vybavením) jsme vyndali naši výstroj a oblékli ji na sebe místo těžké a nemotorné polární, kterou jsme ve stanici nepotřebovali.

Jenn si nás se zájmem prohlížela.

"Ta kombinéza je neprůstřelná?" zeptala se.

"Úplně. Na to neprůstřelná vesta, taktická vesta a P90 jako hlavní výzbroj. Five-Seven na stehně a mačeta svatého Vojtěcha na zádech," ukazoval jsem na jednotlivé součásti výstroje a výzbroje.

"Mačeta svatého Vojtěcha," řekla potichu Jenn. "I o té v tvoji složce něco bylo. Údajně je vysvěcena samotným Bohem."

"Nebo archandělem Gabrielem. Nevím. Pořád mi to nechce říct."

Jenn vyvalila oči. "Chceš říct, že jsi mluvil s andělem?"

"Jo. Párkrát. Na jednom zámečku u nás dělá barmana. Když si s ním chci promluvit, zajedu tam. Vždycky tam je. Nikdy pořádně neporadí. Vlastně nevím, proč tam jezdím. Pořád mele jen něco o tom, že Apokalypsa se blíží. Takhle to trvá už deset let a pořád nic," vysvětloval jsem, zatímco jsem z černé tašky vybaloval další výbavu.

Pak jsem z Jenn svlékl polární oblečení. Tlusté zateplené kalhoty na kšandách a neméně tlustou polární oranžovou bundu s kapucí lemovanou kožešinou. Pod tím už měla jen přiléhavé termoprádlo, takže byla vidět její skvělá vysportovaná postava.

"Pičo," kroutil Fici v sedle řidiče hlavou.

Věděl jsem, na co naráží. Také by ji chtěl umýt záda.

Poté jsem na ni navlékl naši standardní výstroj, doplněnou o standardní výzbroj. Teď konečně vypadala jako člen našeho týmu. Jako major Carterová z SG-1. A pak jsme mohli jít na průzkum.

V hangáru nikdo nebyl. Bylo v něm ticho. Jen zářivky na stěnách rytmicky bzučely. V zadní stěně hangáru byl další kruhový výklenek a v něm točité schodiště vedoucí do středu kupole nad námi. Tudy jsme chtěli jít.

Postupovali jsme schodištěm v obvyklé formaci. Já první, Jenn za mnou, Fici nás kryl. Bylo zřejmé, že Jenn nějaký speciální výcvik má. To museli mít všichni vojenští piloti. Kdyby snad byli sestřelení nad nepřátelským územím, aby se sami dokázali dostat do bezpečné zóny.

Vystoupali jsme do kupole. Všude bylo stále ticho. Nikde nikdo. Kdyby svítilo jen nouzové osvětlení, bylo by to mnohem zajímavější. Ale tady všechno svítilo jak koncert Rolling Stones.

Takže jsme se rozhodli najít jídelnu. Jestli někde budou lidé, určitě to bude v jídelně.

Opatrně jsme postupovali tichými chodbami, dokud jsme na něj nenarazili. Stál za rohem jedné z chodeb. Byl asi metr devadesát vysoký, vyzáblé postavy. Tmavé vlasy měl uhlazené na čele jako Hitler a na očích obrovské brýle. Na sobě měl bílý plášť se jmenovkou, na které stálo John Eckhart, vedoucí výzkumu. V obličeji měl poněkud vyděšený výraz. Aby ne, když mu do obličeje mířila trojice černých ústí hlavní P90.

"Kdo jste?" vykřikl jsem.

"John Eckhart," dotkl se jmenovky, "vedoucí výzkumu."

Uvolnil jsem se a pokynul ostatním, aby sklonili zbraně.

"A kdo jste vy?" chtěl vědět John.

"Jsme záchranný tým."

"Záchranný tým? Koho jdete zachraňovat?"

"Pane Eckharte!" vyštěkla Jenn. "Základna se už týden neozývá!"

John se usmál.

"No, máme tu menší potíže s komunikačním zařízením. Ale nic vážného."

"Nic vážného?" zeptala se Jenn a chtěla ještě něco dodat.

"Kde jsou ostatní?" přerušil jsem ji. "Nikoho kromě vás jsme nepotkali."

John se znovu usmál.

"Je čas večeře. Všichni budou v jídelně."

Když venku vládne neustálá noc, je těžké odhadnout čas večeře. Ale jestli tady dodržovali stejný čas jako na lodi, mohlo to tak být.

"Pane Eckharte, zaveďte nás tam," rozkázal jsem.

"Jsem doktor Eckhart," reagoval.

"Čeho jste doktor?" zeptala se Jenn.

"Je mi buřt, čeho je tohle pako doktor," skočil jsem jí do řeči. "Chci vědět, kde všichni jsou."

Jenn se na mě zamračila. Úplně mi to připomnělo Lindu. Ale ta by ještě dodala, že jediný pako jsem tu já.

"Jsme tady," řekl doktor a vstoupil dvoukřídlými dveřmi do jídelny.

Jídelna byla prázdná. Jaké to překvapení. I stoly byly prázdné. Žádné talíře s plesnivým jídlem, které by naznačovalo, že osazenstvo základny se uprostřed večeře sebralo a prostě odešlo. Tady nebylo vůbec nic.

"Kde jsou všichni? Měli by tu být," řekl překvapeně doktor. "Možná bude někdo v kuchyni."

Šli jsme do kuchyně. I ta byla prázdná. Prohlížel jsem si její vybavení, ale kuchyně vypadala, jako by ji někdo uklidil a pak jednoduše odešel.

Obcházel jsem tichou, rozlehlou kuchyní, která měla za úkol nakrmit celou stanici. Všechno bylo suché a čisté. A protože jsem byl v kuchyni, najednou jsem dostal hlad. Otevřel jsem jednu z velkých nerezových lednic, abych se podíval, zda-li v ní nenajdu něco k snědku.

Z lednice se vyvalil neuvěřitelný zápach zkaženého masa. Elektřiny tu bylo dost. Stanice byla úplně rozsvícená, ale lednice byly, kdo ví proč, odpojené.

Zaslechl jsem za sebou podivné šustění a syčení.

Otočil jsem se.

Doktor Eckhart už nebyl tím, čím býval.

Jeho hlava čněla ve výši tří metrů na podivně protáhlém masitém krku. Byla podélně rozšklebená na dvě poloviny. Pravá ruka se také protahovala. Její prsty rostly do dlouhých pařátů. Doktorův hrudník se roztrhl a vystřelila z něj nechutná růžovo šedá chapadla.

Civěl jsem na to neschopen pohybu. Já byl zvyklý na ledacos, ale tohle jsem ještě neviděl.

Ticho jídelny roztrhla střelba z automatu. Nestvůra se roztančila pod přívalem dutých kulek. Konečně jsem se probral. To Jenn reagovala jako první. To její P90 právě zaúřadovala.

Nestvůra vydala ostrý nelidský řev a se syčením zmizela někde vzadu v kuchyni.

"Co to kurva bylo!" vykřikl Fici. Ani on se s něčím podobným ještě nesetkal.

"Byl to démon. Jen v přítomnosti démona se někdy stane, že odhlučňovací kouzlo na zbrani přestane fungovat."

"Jakto, žes o něm nevěděl?"

"Já nevím. Je nějak maskovaný. Myslím, že je to ten z Koly."

"Z Koly? Myslíš poloostrov Kola v Rusku?" otázala se Jenn.

"Jo, jinej neznám."

"Kdy jste tam byli?"

Podíval jsem se na Ficiho. Tohle začínalo smrdět. Odpal atomovky se nedá utajit. Zaznamenají ho seismometry po celém světě. Nadzemní výbuch zaznamenají satelity vesmírné obrany. Mají je obě strany. Primárně jsou určeny k zaznamenání odpalu balistických raket kdekoliv na zemi, takže výbuch atomovky zaznamenají spolehlivě. Američané museli o explozi na Kole vědět.

"Tak hele," řekl jsem. "Rusáci si to tam odpálili sami. My je u toho jenom nechali."

"Co jste tam dělali?"

"Rusové si mysleli, že se provrtali do pekla. Zmizela jim tam celá posádka vrtu. Měli jsme to vyšetřit. Nevím, kam se provrtali, ale byl tam démon. Atomovkou chtěli vrt uzavřít. Její výbuch nejspíš odpálil démona přímo sem. Víc o tom nevím. Ani nevím, co je to za démona. Po anihilaci Locuta a zničení Knihy mrtvých došlo v pekle k revoluci. Původní nejvyšší démoni už nejspíš ani neexistují. Teď je nahradilo tohle. Nevím, co je zač, ale je mnohem chytřejší."

"O čem to mluvíš?"

Chtěl jsem Jenn vysvětlit, jak se to s peklem vlastně má. Ale nedošlo na to. V chodbách základny se ozval další nelidský řev. Do jídelny se nahrnuly další zrůdy. S démonem si nezadaly. Jeden fešák vedle druhého.

Ten démon, to musel být onen Bůh temnot, jenž přichází, nebo jak to říkal ten latinskej frajer na nahrávce v notebooku agentky Wessonové. Nejspíš posedl doktora Eckharta a potom proměnil v podobné krasavce celou posádku stanice, neboť tihle byli o dost menší. Doktor Eckhart narostl do obludných rozměrů. Tihle byli vysocí jako lidé. Taková malá soukromá armáda.

Fici spustil palbu. Střelba slyšet nebyla. Jen tiché předení závěru. Takže démon tady nebyl. Ustupovali jsme k dalším dveřím jídelny. Zrůd bylo moc. Přesně 526. Tohle jsme nemohli vyhrát. Tolik munice jsme s sebou neměli. Na zabití zrůdy padl celý zásobník. Prostě se musela rozstřílet na hadry. Tohle mohl ukončit jen pekelný oheň.

Jídelna se utápěla v plamenech. Nelidský řev se mísil s hukotem ohně. Zrůdy se roztékaly a vybuchovaly. Rychle jsme ustupovali spletí chodeb zpět k točitému schodišti do hangáru. Nepochyboval jsem, že teď se k nám tunely v ledu stahují všechny zrůdy z celé stanice. Museli jsme být dole první.

Už jsem je slyšel. Jejich řev se k nám nesl v ozvěnách z tunelů. Seběhli jsme schodiště. Stihli jsme to. V hangáru jsme byli první. Mohli jsme odjet pásákem.

Otevřel jsem jeho dveře a proti mně vystřelila růžovo šedá slizká chapadla. Popadla mě za hlavu a táhla k smrduté díře plné ostrých zubů. Protože jsem měl P90 stále na popruhu na hrudi, stačilo ji zvednout a stisknout spoušť. Stvůra se roztančila pod náporem projektilů, ale sevření chapadel nepolevilo. Přišel čas mačety svatého Vojtěcha.

Vytrhl jsem ji z pouzdra na zádech a jedním švihem přeťal všechna chapadla. Zrůda zařvala a na okamžik se stáhla. Chtěl jsem se jí pomstít. Rozsekat ji na maličké kousky a dívat se, jak trpí. Narvat je do drtičky větví a povědět jim pohádku na dobrou noc, ale všiml jsem si, že do hangáru se z tunelů rojí desítky zrůd. Psychopatova pomsta musela jít stranou.

Hrábl jsem po dvou polárních bundách, které ležely za dveřmi a vzal nohy na ramena. Tohle prostě nešlo vyhrát. Ne takhle.

Vyběhli jsme z tunelu a zastavili až na vrcholu ledové rampy. Rozdal jsem obě bundy. Na mě žádná nezbyla, ale já věděl, že se dnes ještě ohřeju.

Řev zrůd se nesl tunelem ven. Stále po nás šli.

"Co teď?" řekl Fici. "Neutečeme. Nemáme kam. Dostanou nás."

"Vzpomínáš na Enfield?" řekl jsem.

Fici vzal Jenn za ruku a odvedl ji několik metrů za má záda. Ona nevěděla, co teď přijde. Fici ano.

Vztáhl jsem ruce k tunelu a nechal z nich vytrysknout pekelný oheň, kterému nemohlo odolat vůbec nic. Vůbec nic z tohoto světa.

Oheň se valil do tunelu jako dravá řeka. Jako vodopád napalmu, který pozřel úplně všechno.

Zanedlouho prorazil ledovými tunely k jednotlivým buňkám, které vybuchovaly v plamenech rudého ohně. Celá stanice se utápěla v plamenech pekelných. Střecha kopule se vyboulila, prohnula a pak vybuchla ve vysokém sloupu ohně. Pokud teď byl nad námi nějaký satelit, muselo to z něj vypadat, že vybuchla Mount Erebus.

Říkal jsem, že se brzy ohřeju. Okolní teplota vyskočila snad o osmdesát stupňů. Najednou mi bylo teplo jak v jezírku na lehátku. Až mi slza ukápla, neboť jsem měl tušení, že domů se jen tak nepodívám.

Náhle z hořícího tunelu něco vystřelilo. Mířilo to rovnou na mě. Instinktivně jsem tomu uhnul a sekl po tom mačetou. Hned na to se k řevu hučících plamenů přidal řev automatické zbraně.

To něco byl démon. Vystřelil z hořícího tunelu. Jemu pekelné plameny nevadily. On se z nich zrodil. Navíc teď byl asi pěkně naštvaný, protože jsme mu překazili celý jeho plán.

Zrůdy na nás zaútočily jako zrůdy, ale předtím nejspíš vypadaly jako obyčejní lidé. Jako doktor Eckhart, kterému stačilo počkat na další loď se zásobami, aby se se svou armádou dostal do civilizace. Země by byla jeho.

Ale udělal velikou chybu. Přerušil veškerou komunikaci s vnějším světem. Nemohl vědět, že zjistit sem, co se děje, pošlou zrovna nás.

Ficiho střelba rvala z démona kusy tkání, které dopadaly na zem a okamžitě se měnily v nechutnou slizkou hmotu. Naše speciální střelivo nedokázalo démona zabít, respektive vykopnout z našeho světa zpět do pekla. To mohla jen mačeta svatého Vojtěcha. Ale dokázala mu pěkně rozhodit sandál. Démon zařval a ještě než jsem to s ním stihl nadobro ukončit, zmizel zpět v ledovém tunelu plném pekelného ohně.

Přemýšlel jsem, zdali mám jít za ním. Ani mně pekelný oheň neublíží, ale pád hořící kupole na palici by asi mohl.

"Richarde," ozval se za mými zády Fici.

Otočil jsem se. To, co jsem spatřil, mi vyrazilo dech. Linda měla pravdu. Měl jsem ji víc hlídat.

Jenn ležela na ledu. Z roztrhané bundy se pomalu vznášelo bílé peří. Z úst jí vytékala tmavá krev. Já démonovi uhnout dokázal. Jenn ne.

Poklekl jsem vedle ní a rozepnul ji bundu. Démonovi pařáty proklály neprůstřelnou vestu z obou stran. Do zad polární bundy se vpíjela Jennina krev.

Ještě žila, ale nedokázala nic říct. Chtěla, ale místo slov se z jejích rtů vyřinula další tmavá krev. Neklamná známka toho, že její zranění jsou vážná. Smrtelná. Její tvář se zkřivila nesnesitelnou bolestí. Z hrdla se jí vydral poslední zoufalý výkřik.

Zase jsem to posral! Měl jsem ji chránit. Nedokázal jsem to. Věděl jsem, že zemře, a proklínal jsem se za to. Do očí mi vyhrkly slzy. Ale i přes ně jsem viděl, jak se na mě Jenn podívala. V jejích očích jsem viděl bolest a strach.

"Né!" zakřičel jsem a začal se svlékat.

"Co to děláš?" nechápal Fici, neboť za pár vteřin jsem před ním stál úplně nahý.

"Pomoz mi s ní. Musíme ji svléknout," řekl jsem.

"Co?" nechápal.

"Tak dělej!"

Fici poslechl. Jenn křičela a brzy jsme byli všichni pokrytí její krví.

Sundal jsem jí bundu, obě vesty a vrchní díl termoprádla. Zbytek jsem nechal na Ficim.

Postavil jsem se a vztáhl ruku k ledovci pod mýma bosýma nohama.

Rudý plamen vystřelil z mé ruky a okamžitě měnil ledovec v kotel vroucí vody, ze kterého se valila oblaka páry. Když byl kotel dostatečně velký, vzal jsem nahou Jenn do náruče a vstoupil do něj.

Voda byla teplá, ale ne tak, aby nás mohla opařit. V ledovém kotli rychle chladla. Ponořil jsem se s Jenn v náručí do vody a zavřel oči. A začal zaklínat.

Tohle mě naučila jedna překrásná bílá čarodějka v Kambodži. Zachránila mi tím život. Voda a úplná nahota u toho byly nezbytné.

"Co se stalo?" zaslechl jsem Jennin slabý hlas.

Otevřel jsem oči. Spatřil jsem ty její. Lesklé a tak živé. Plné odlesků okolních ohňů.

Vyzvedl jsem její tělo na hladinu. Po smrtelných zraněních nebylo na její hladké kůži ani památky.

Pohlédl jsem na Ficiho. Stál vedle kotle a jistil prostor dvěma pé devadesátkami. Musel můj pohled vycítit, neboť se na nás podíval.

"Pane Bože," řekl jen.

"Zdálo se mi, že jsem umřela," řekla Jenn.

"Nemysli na to," řekl jsem já a pohladil ji po mokrých vlasech.

"Nechci vám do toho kecat," ozvalo se nad námi, "ale pořád je tu ten démon. Celá stanice hoří. Měli bysme něco podniknout."

V tom měl pravdu. Pokusil jsem se vylézt z vody, ale dokonale hladká ledová stěna byla příliš kluzká. Vyskočil jsem a z kotle se dostal díky svému umění částečné levitace. Připomnělo mi to, jak jsem tenkrát levitoval s Lindou přes podzemní jezírko. Také jsme u toho tenkrát byli nazí. Ale to bylo proto, že jsem se bál pádu do ledové vody. Kdybychom do ní spadli oblečení, v podzemí bychom umrzli.

Pomohl jsem Jenn s oblékáním. Bohužel si na sebe musela obléknout své potrhané věci nasáklé krví. Já si stihl obout jen boty, neboť se nad mou hlavou rozezněl hluk střelby. Démon se vracel. Na boj teď nebyl vhodný čas. Zbytek věcí jsem popadl do rukou. Museli jsme utéct.

Tohle byl ten nejúžasnější běh mého života. Do svahu, za kterým stál záložní pásový vůz, to ještě šlo. Požár stanice mě hezky hřál do zad. Ale jakmile jsme přeběhli za vrchol, nastalo to pravé peklo. Nahý, v padesáti stupňovém mrazu s démonem v zádech. Ale dokázali jsme to a ještě než nás démon dostihl, jsme se uchýlili do bezpečí pásáku.

Jen se za námi zabouchly dveře, něco do něj vrazilo. Jenn vyjekla. Vnější strana oken zlatě jiskřila.

Zhroutil jsem se na podlahu neschopný dalšího pohybu. Prsty na rukou jsem měl zkřivené mrazem. Zuby hlasitě drkotaly. Jenn rozbalila jeden ze spacáků a přikryla mě jím. Poté ze sebe shodila bundu a vlezla si ke mně, aby mě zahřála svým tělem. Docela to fungovalo.

Démon dál útočil.

"Neboj. Dovnitř se nedostane. Celý pásák chrání neprostupná magie," podařilo se mi procedit přes stále drkotající zuby.

"Co teď?" zeptal se Fici.

"Teď zkus nastartovat," řekl jsem ještě.

Nastartovat pásový vůz bylo důležité. Nastartovat cokoliv v takovém mrazu mohlo skončit nezdarem. Ale pásový vůz měl speciální mrazuvzdornou baterii a technik z lodi tvrdil, že by s ní měl jít nastartovat i po třech dnech padesáti stupňových mrazů. My nebyli na stanici ani tři hodiny. Tak jsem byl optimista.

Startér zabzučel, motor zakuckal a naskočil. Polovina úspěchu.

"Co dál?" zeptal se opět Fici.

"Teď si zatopíme," řekl jsem už docela normálně. Jenn hřála dost dobře.

Zabalený ve spacáku jsem se přesunul k ocelové trubce radiátoru. Tohle nebyl radiátor jako máte doma. Byl svařený na míru z ocelových trubek a zabíral celý bok vozidla. Jakmile jsem spustil pekelný oheň, trubka žárem zčervenala. Nemrznoucí kapalina v okruhu zabublala a z expanzní nádoby jí trochu vystříklo. Pekelný oheň měl takové grády, že radiátor začal topit okamžitě. Fici s Jenn se k němu nahrnuli. Všichni tři jsme se po pár minutách přestali úplně třást. Za další půlhodinu byl dobře izolovaný vnitřek pásáku docela příjemně vyhřátý.

Díval jsem se ven předním oknem ve snaze zahlédnout démona. Ale ten pochopil, že se dovnitř nedostane a konečně to vzdal. Fici se snažil dovolat vysílačkou na Arktického válečníka. Marně. Loď se musela kvůli ledu stáhnout dále na otevřené moře mimo dosah vysílačky. Na jednu stranu to byla škoda. Vrátit se na loď by pro nás teď bylo nejjednodušší. Na druhou stranu tu byl stále démon. Mráz mu nijak nevadil a byl volný. Na Antarktidě neměl moc možností, jak rozpoutat peklo na Zemi, ale jemu stačilo čekat. Časem se jistě naskytne možnost, jak se dostat do civilizace, a to by mohl být konec všeho. A to já nemohl dopustit.

Pustil jsem potrubí radiátoru a konečně se oblékl. Vnitřek vozu již byl hezky vyhřátý, proto nebylo nutné topit stále. Sedl jsem si do křesla spolujezdce, položil si na klín notebook připojený k GPS přijímači a čekal, až ho Fici napojí na palubní elektrickou přípojku, neboť jeho baterie byla po třech hodinách v mrazu kaput. No jo no. Co byste taky chtěli od iOhryzku, že?

Na displeji notebooku se po chvíli zobrazila mapa Antarktidy.

"Kde jsme?" zeptal jsem se Ficiho.

"Tady," ukázal prstem na mapu.

"Linda říkala 1200 kilometrů na jihozápad."

"Linda říkala?"

"Než jsme odletěli, vymysleli jsme spolu záložní plán."

Tohle byla lež. Ale nikdo nevěděl, že spolu dokážeme komunikovat v myšlenkách na jakoukoliv vzdálenost, a já chtěl, aby to tak zůstalo. Právě teď jsem byl s Lin ve spojení. To ona vymyslela záložní plán. Již od našeho odletu prozkoumávala hlubiny internetu, aby se o tomto kontinentu dozvěděla co nejvíc. Využila všechny myslitelné zdroje informací. V tom byla vážně dobrá. A tohle byl výsledek.

"Tady je to," přiblížil jsem vybranou oblast.

"Co je to? Je to v azbuce. Tu nesnáším," řekl otráveně Fici.

Na mapě byla malá tečka a u ní nápis Полярная база Восток.

"To je ruská polární základna Vostok. Je to další jediná trvale obydlená základna na kontinentu. Zajedeme tam."

"Proč nepočkáme tady?"

"Myslím, že se blíží další bouře. Arktický válečník se sem nemusí dostat týdny. Nemáme tu skoro žádné jídlo. A i kdyby, já tak dlouho topit nedokážu. Na Vostoku bude jídlo i teplo. Je to naše jediná šance."

"Je to daleko."

"Proto jsem nechal naložit další palivo," ukázal jsem do zadní části vozu na deset stolitrových sudů.

"Myslíš, že to zvládneme?" zeptala se Jenn.

"Musíme. Jinak je po nás."

Cesta na základnu Vostok byla dlouhá a strastiplná. Základna Vostok totiž leží u takzvaného jižního pólu nedostupnosti. Nejedná se o žádné místo se zvláštními fyzikálními vlastnostmi jako je třeba Jižní magnetický pól. Je definován geometricky jako nejvzdálenější místo od pobřeží z jakéhokoliv směru. Samotná základna leží nedaleko Jižního pólu v nadmořské výšce 3 488 m na 4 000 metrů mocné vrstvě ledu, pod kterým se ukrývá stejnojmenné jezero. Na této základně byla naměřena absolutně nejnižší teplota na Zemi: -89,2 °C. A bylo to znát.

Čím blíže základně jsme byli, tím větší mráz se do našeho pásáku zakusoval. Teď už jsem musel topit téměř nepřetržitě, takže mi nezbývalo moc času na spánek. Navíc jsme nemohli jet přímou cestou. Na mapách se zdá, že Antarktida je jen kontinent pokrytý hladkou vrstvou ledu. To je omyl. Jedná se snad o nejčlenitější terén na Zemi. Naštěstí jsme měli v notebooku podrobnou mapu, která nám umožnila vyhnout se těm nejméně schůdným místům. Postupovali jsme kupředu pomalu, ale nezdolně.

Větší starosti než cesta mi dělal démon, který nám byl neustále v patách. Občas se pokusil zaútočit na pásák, který pak zlatě jiskřil do polární noci. Jednou se mu dokonce podařilo proseknout do pláště kabiny díru, kterou pak dovnitř nehezky táhlo. Nacpali jsme do ní nějaké hadry a takhle museli vydržet dva dny, neboť venku zuřila bouře a nebylo možné vyjít a díru zvenku zalepit speciální mrazuvzdornou pryskyřicí z výbavy vozidla.

A ani pak to nebylo snadné. Pryskyřice byla uložena v dvousložkové tubě, se kterou se v rukavicích nedalo vůbec manipulovat. Uvnitř to také smíchat nešlo, neboť pryskyřice okamžitě tuhla. Než jsem smíchanou dvousložku vynesl z vozu, byla tvrdá jako beton. Navíc se kolem pořád motal démon, takže jak jsem se promrzlými prsty snažil napatlat pryskyřici na díru ve střeše, u hlavy mi neustále cinkaly rozpálené nábojnice od Ficiho krycí palby. Ale povedlo se. Díru jsem zalepil a ještě posílil obranná kouzla na plášti.

Pak jsem se celý den držel poblíž topení, jak promrzlý jsem byl. Kolik stupňů bylo venku, nevím. Jen to, že pásák má venkovní teploměr s klasickou ručičkou a ta se schovala někam hluboko pod poslední údaj na stupnici, který je -70 °C.

A pak se to stalo znova. Pásák zlatě zajiskřil a ve střeše se objevila další díra. Ten šmejd musel přijít na to, jak prolomit mou obranu!

Přiznám se, že jsem ochranným kouzlům, které jsem vyryl mačetou do pláště pásáku, moc péče nedal. Bylo to dost narychlo. Linda by asi řekla, že jsem to zase odflákl, a asi by měla pravdu. Dál už to nemělo smysl, takže jsme zalátali díru zevnitř, jak jen to šlo, a já se začal oblékat.

"Kam jako jdeš?" zeptal se Fici.

"Co myslíš? Jdu do bufetu pro sušenky a horký čaj."

"Nemůžeš jít ven."

"Musím ho zlikvidovat."

"Ještě den a jsme na základně. To už nějak doklepem."

"Nesmí se dostat na základnu. Je dost chytrej, na démona. Na základně jsou lidi. Mohl by někoho posednout a dostat se tak do civilizace. To nemůžu připustit. A navíc. Další útok už třeba nedáme. Musím ho zlikvidovat dřív, než nám z pásáku udělá kabriolet."

"Jak to chceš udělat. Vylezeš ven, zmrznou ti ruce. Ani mačetu neudržíš."

"Pak to bude muset jít jinak."

Otevřel jsem černou tašku s výbavou. Tu druhou, kterou jsme tu nechali. V ní byla věc, se kterou jsme se táhli přes půl zeměkoule. Tvrdil jsem, že se s tím taháme zbytečně, ale Fici chtěl mít svoji novou hračku s sebou. Teď jsem za to byl rád.

Vytáhl jsem z tašky Mimoně bez ručiček a nožiček. Padesát centimetrů dlouhé atomové vajíčko.

"Kódy," zavelel jsem.

"Nikdy."

"Naval ty kódy," zvedl jsem hlas.

Chvíli otálel, ale nakonec z kapsy vyndal dálkový spínač vlastní konstrukce. Prý byl mnohem lepší než vše, co se dalo koupit.

"Mám něco lepšího," podal mi spínač.

Potom otevřel krytku na bombě a na klávesnici něco namačkal.

"Bomba je odjištěna. Stačí to zmáčknout."

"Díky," řekl jsem.

"Neděkuj. Radši se snaž být co nejdál."

"Třeba jsem ohnivzdornej i proti atomovkám," usmál jsem se.

"Démon nejspíš taky, když je tady."

"Myslím, že ten výbuch ho pošle zpátky, odkud přišel."

"A co nám to pomůže. Pořád bude na Zemi."

"Jo, ale někde u Severního pólu. A tam je teď polární den. Jestli se objeví na denním světle, je po něm."

"To mě nenapadlo. I tak buď radši opatrnej."

Jenn to všechno sledovala. Nemohlo jí uniknout, že Fici v úspěch této akce moc nevěří. Chtěla něco říct. Nenechal jsem ji.

"Kdyby to náhodou neklaplo…" Zarazil jsem se. "Prostě, až budeš psát hlášení, nepiš o mě jako o Richardu Královi. Napiš, že jsem Richard Dee King, lovec stínů, zabiják démonů, ochránce rodu Washoe z lidu Cherokee. Ten, co se vrátil z pekla, aby už zase zachránil Zemi před temnotou."

Dál jsem na nic nečekal. Vyskočil jsem z rozjetého pásáku a zmizel ve tmě.

Dostat démona nebylo nijak těžké. Sledoval stopy našeho vozu. Stačilo zahrabat bombu v brázdě.

Ležel jsem na ledovém kopci asi kilometr od bomby. Démon stál přímo u ní. Nejspíš se mu na té malé hroudě ledu, ve které byla bomba zahrabaná, něco nezdálo. Zakryl jsem si oči a stiskl spoušť. Jaderné peklo vzplálo a na mě vzplálo oblečení. Tlaková vlna mě zahodila za kopec, ale jak jsem se tak hezky kutálel dolů, zase to všechno uhaslo. Narazil jsem si koleno a tři dny jsem skoro nic neslyšel. A to bylo všechno. Klidně bych si to dal znova.

Pásák jsem našel další dva kilometry za ledovou horou. Rozkaz zněl jasně. Nezastavovat. Naštěstí mají dvě gumy v pásáku moje rozkazy na háku. Čekali na mě. Kdyby ne, byl by to můj konec.

Na základnu Vostok jsme přijeli ještě téhož večera. Nebo už bylo ráno? Za neustálé noci tyhle dva pojmy nějak ztrácejí význam.

Základna již dávno nebyla pouze ruská. Jako na všechno ze sovětské éry i na ni po rozpadu Svazu došly peníze. Roku 1994 byla uzavřena, ale v roce 1997 byl její provoz znovu obnoven za vydatné podpory Američanů. Teď byla spíše mezinárodní. Byli na ní tři Rusové, tři Američané, dva Norové, jeden výzkumník z Chile a jeden Švéd.

Švéd byl doktor. Ošetřil mé zraněné koleno a několik bezvýznamných popálenin a nařídil mi klid na lůžku. Toho jsem měl do budoucna až až.

Byli jsme první lidé, kteří se dokázali dostat na základnu za polární noci. To znamenalo, že když se dosud nikdo nedostal sem, nikdo se nedostane odsud. Náš pásák by to možná zvládl, ale na základně do něj nebylo palivo. Jediný způsob jak se odsud dostat, byl počkat na další konvoj se zásobami, který se měl dostavit až v létě. Až za pět měsíců! Ne nadarmo se této oblasti říkalo Jižní bod nedostupnosti. Dostat se sem, nebo zpátky, bylo obtížnější než dostat se na Mezinárodní vesmírnou stanici.

Spojil jsem se s Lindou, ta se spojila s Adamem, ten se spojil s mocnými přáteli ve Washingtonu a ti se konečně spojili s velitelem jižního okruhu, pod jehož vojenské velení spadala celá Antarktida. Taťka Connor nijak neotálel a jakmile to počasí umožnilo, z Chile vyrazila záchranná výprava. Skvělé. I tak to mělo trvat.

Dostali jsme jednu ubikaci, ve které nebylo nikdy víc jak 15 stupňů, a snížené dávky potravin, neboť s dalšími třemi hladovými krky se nějak nepočítalo. Na ubikaci jsme měli několik stolních her, starou sovětskou televizi značky Rubín a hypermoderní video značky Elektronika model C430D, které neumělo přetáčet. Vzpomněl jsem si na své skromné začátky v mém domě, když mi ještě nepatřil. Také jsem měl v pokoji video, které neumělo přetáčet. K tomu jsme měli šest kazet filmů s Jackie Chanem, Ducha s Patrickem a Mrazíka. Ponorka na sebe nenechala dlouho čekat.

Naštěstí se Fici skamarádil s jedním Američanem, který byl na základně technikem, takže mu pomáhal s údržbou a nakonec se k němu i přestěhoval.

S Jenn jsme v naší ubikaci osaměli. Docela nám to vyhovovalo. V jedné posteli jsme spali jen proto, abychom se mohli vzájemně zahřívat. Na nic jiného jsem ani neměl myšlenky. Jen na Lindu. Zajímalo mě, jak už povyrostl náš hrášek a jestli už ví, co to bude. Doufal jsem, že holka. Kdyby to byl kluk, musel bych s ním absolvovat dinosauří období, pak transformeří období, pak asi období marvelovek a nakonec fotbalové období. Všechny tyhle věci jsem nesnášel. Fotbal nejvíc. Z klukovských věcí mě zajímala jen auta a zbraně. A to mohly mít rády i holky.

S Lindou jsem byl v kontaktu každý den. Už věděla, co to bude, ale nechtěla mi to říct. Snažil jsem se jí přesvědčit tím, že bych chtěl prckovi před odjezdem nakoupit nějaké dárky, protože tady, je k mání úplně všechno, ale zůstala neoblomná.

Jaro se blížilo, neboť na obzoru se na pár minut denně objevovalo něco jako úsvit. A pak šedesátý první den po našem příjezdu k tomu konečně došlo. Nad obzorem se na malou chvíli objevil srpek žlutého chladného slunce. O tři dny později na základnu dorazila záchranná výprava. Náš odvoz domů.

A to byl konec našich šílených dobrodružství. Jak jsem před odletem slíbil, žádné podobně nebezpečné akce už jsem se nikdy nezúčastnil. Nemohl jsem takhle riskovat. Vždyť ze mě byl táta.

Až do Apokalypsy. Ale tu já nehledal. Ona si našla mě.

Kapitola 5.