Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty 2

Kapitola 5.

Apokalypsa

"Hej Markét! Když tam jdeš, vem mi z lednice pivko," houkl jsem za odcházející Markétou.

Zastavila se na posledním schodu a otočila. Měla na sobě dvoudílné bílé plavky, které když byly mokré, lehce prosvítaly. Teď mokré nebyly, ale já si všiml, že je nosí, jen když tu není Linda. Provokatérka. Ale mohla si to dovolit. Po dvaceti letech a dvou dětech se na její postavě vůbec nic nezměnilo. A to byl zázrak. Nedivil bych se, kdyby měla někde na internetu album s nahými fotkami, které by mělo spoustu lajků, od podobně neukojených lidí.

Ale za to mohlo to pako, co na půdě celé dny leštilo naše zbraně. Možná, že kdyby se jí trochu víc věnoval, neměla by potřebu se předvádět před jedním unaveným ženatým fotrem na lehátku. Nu což. Stejně jsem se rád podíval. Tady to bylo jako v muzeu. Dívat se smíš, ale na vystavené exponáty se nesahá.

"To už jsi ten sud vychlastal?" mávla rukou k pergole v odpověď na moji otázku.

"Nefunguje chlazení," odvětil jsem smutně, "naštěstí mám v lednici zálohu," dodal jsem již s úsměvem.

Markéta opět mávla rukou k pergole, "proč to nemáš tady?"

"Ta lednice taky nefunguje!"

"To proto, že všechno kupuješ u Vietnamců! Ty pako," zakoulela očima a odešla.

Ještě chvíli jsem se za ní díval. Někdy si tak říkám, jestli to byl zrovna dobrý nápad, nastěhovat si do domu celou Ficiho rodinku. Ale při tom, čím jsme se posledních dvacet let zabývali, to asi ani jinak nešlo.

Když jsme dům před dvaceti lety dostali, byla to ruina s džunglí místo zahrady. Obyvatelný byl prakticky jenom náš bývalý byt a ten, jenž obýval původní majitel, jehož duch se nám stal rádcem a v neposlední řadě i strážcem.

Z počátku jsem se o rekonstrukci domu i zahrady snažil sám. Ale šlo to pomalu. Peněz nebylo na zbyt a Linda, která stále studovala vysokou, mi moc nepomohla, neboť jezdila domů jen o prázdninách a víkendech a to jsme měli na práci mnohem lepší věci. Avšak po našem návratu z Černobylu se všechno změnilo.

Nejen že jsme dostali slíbenou odměnu za naše paranormální vyšetřování záhadných zmizení několika členů obsluhy zbývajících černobylských reaktorů. Také za uzavření pekelné brány ve čtvrtém reaktoru jsme dostali nemalý bonus. A navrch podíl majorova komanda, které nemělo to štěstí, aby se z Ukrajiny vrátilo živé. I když ne tak docela. Se Chcípákem jsem se setkal o několik let později. Ale o tom bude řeč možná jindy.

Ty peníze nám dovolily zobyvatelnit celý dům a část zahrady. Do jednoho z bytu jsem si nakonec nastěhoval Ficiho s Markétou, jelikož Fici se stal nedílnou součástí našeho démonologického týmu, který si pomalu a jistě získával věhlas po celém světě a při množství práce, kterou jsme najednou měli, bylo výhodnější, aby byl celý tým pohromadě. Náš dům konečně nebyl tak prázdný.

S Lindou jsme měli byt po panu domácím. Byl největší, luxusně zařízený a měl balkon s výhledem do údolí a na jižní straně terasu s výhledem na část zahrady s jezírkem, což byla vlastně značná část zahrady, určené k našemu odpočinku, která byla stoprocentně bezpečná.Ten zbytek byl zahrada stínů.

Fici si vybral byt v druhém patře, odkud to měl jen pár schodů na rozlehlou půdu, která se postupem času stala naši základnou, kanceláří a zbrojnicí. Především to poslední Ficiho zajímalo ze všeho nejvíc. A taky to bylo při naší práci ze všeho nejdůležitější. Ale to bylo jen ve dnech naší práce.

Dnes jsme měli volno a já se v klidu válel na nafukovacím lehátku uprostřed jezírka, které bylo napájeno průzračně čistou vodou z podzemního pramenu, vyvěrajícího ze skalní stěny bývalého pískovcového lomu, ve kterém se písek těžil po terasách a proto i naše zahrada byla terasovitá, plná umělých jeskyní, vytesaných ve zbylém pískovci. Ten pramen jsem objevil s pomocí pana domácího, který si ho pamatoval z dětství. Ze dnů, kdy zahrada byla udržována a jezírko sloužilo svému účelu.

Ale ty dny dávno pominuly. Pan domácí byl úřady po roce 1948 donucen přijmout do domu cizí lidi, kteří si nedovedli ničeho vážit. Dům pomalu chátral a zahrada zarůstala. Jezero bylo zanesené spadaným listím a pramen, který ho napájel, vyschl. Nebýt pana domácího, možná bych ho nikdy nenašel.

Ale povedlo se. Stálo to spoustu námahy a peněz, ale nakonec se nám podařilo uvést první terasu do původního stavu. Včetně jezírka, které nám sloužilo jako přírodní koupaliště.

Znovu jsem se smutně podíval pod pergolu. Tedy my jsme tomu říkali pergola, ale ve skutečnosti to byl malý přízemní domek. Patnáct na sedm metrů s jednou stranou otevřenou. Celý domek byl dřevěný, hezky ve starém stylu s vyřezávánými zdobenými trámy. Uvnitř byl ručně vyráběný nábytek. Pohodlná křesla, velký kulatý stůl, parádní, mramorem obložený krb, gril a moderní kuchyně s barem. Navíc se dala celá přední stěna uzavřít skleněnými panely, takže z toho vznikla skvělá zimní zahrada. Jo posedět si v mrazech u krbu se sklenkou whiskey a výhledem na děti, jak řádí na bruslích na zamrzlém jezírku. Pěkně v teple a pohodě. Tak na to nic nemělo. Až na to, že v posledních letech v Krásné Hoře nemrzlo. Alespoň ne tak, aby se na jezírku dalo bruslit. A ledová kouzla já neuměl. Ta v Necronomiconu nebyla. V pekle totiž nemrzne, ať jste o pekle slyšeli cokoliv. Vím to. Já v pekle byl.

Místo abych se snažil zmrazit jezero, šel jsem na to obráceně, protože horká kouzla, ta my šla. Voda z podzemí byla neuvěřitelně ledová i v těch nejparnějších dnech, jakých bylo toto léto požehnaně. Ale já ústí pramenu ozdobil několika symboly z Knihy mrtvých, takže voda z podzemí byla krásně teplá a v jezírku se dalo v pohodě koupat i v zimě. Proto jsem se mohl celý den povalovat na lehátku ve vodě i když bylo od rána pod mrakem a teplota vzduchu nevylezla nad 22 stupňů.

Můj pohled se vrátil pod pergolu na nefunkční lednici a bar, na kterém tiše odpočívala nová nefunkční pípa. Hlavně, že ten krám má připojení na internet a dá se ovládat aplikací skrze mobil. Že nechladí… Kdo by se zaobíral detaily. A ne, nebyla od větví. A stála tolik, že by se za to dalo koupit menší auto. Ještě, než Linda odjela, zařídila servis, který měl dorazit zítra. A já ji musel slíbit, že až přijedou, zavřu se s Ficim na půdě a nevylezu dokud zase nezmizí. Vážně mě to naštvalo.

Ale jinak jsem byl v pohodě. Měl jsem dovolenou. Z posledního kšeftu jsme se vrátili minulý týden. Bylo to v Anglii. Dům ve kterém straší. Ale nakonec z toho nic nebylo. Ten dům měl novou střechu. Jenomže soudruzi z Polska, kteří se museli před Brexitem nedobrovolně vrátit domů, práci pěkně odflákli. Když pak foukal vítr, od krovu se ozývaly děsivé zvuky. Ale byly to jen zvuky, které měly racionální příčinu. Stejně jako většina našich případů. A to bylo dobře. Protože zvyknout si na démony nešlo ani po dvaceti letech. Dvaceti velice zvláštních letech.

Samozřejmě, že ne všechny případy skončily tak šťastně, jako v Anglii. Zajímavé však bylo, že od zničení Knihy mrtvých, jsme se nesetkali s žádným démonem z top dvanáctky.

Locutus byl mrtvý. Rozprášený na atomy samotným Luciferem. Legie, Morphus, Mendaxus a ostatní nejvyšší démoni pekelní, jenž se pokusili zmocnit Knihy mrtvých a s její pomocí ovládnout svět… Ani s jedním jsme se za ta léta nesetkali.

Možná, že tam dole došlo k jisté reorganizaci. Možná, že v pekle teď byla jiná Kniha mrtvých s jinými jmény nejmocnějších démonů. Samozřejmě, že jsme se s jinými démony během naší kariéry setkali. Ale ti se nesnažili dostat na Zem, aby ji ovládli. Oni přicházeli, aby po světě šířili strach, zmar a zkázu. Tak jako to dělali tisíce let před Locutem. Vždyť sám Lucifer mi před dvaceti lety řekl, že Země bude jednou jeho. Až přijde ten správný čas. Jak se zdálo, ten ještě nenastal.

A samotná Kniha mrtvých? Její kopie, kterou nechal vytvořit Locutus před dávnými staletími, byla zničena. Ale ještě tu byla jedna kopie. Kopie v mé hlavě. Pamatoval jsem si celou Knihu mrtvých a její magii používal v boji s temnotou. Ta kouzla a zaklínadla stále fungovala i když původní kniha byla zničena. Fungovala stejně jako můj démonský zrak, který dokázal prohlédnout i tu nejčernější tmu. Stejně tak jsem neztratil ani schopnost ovládat pekelný oheň, nebo se stát na krátkou dobu neviditelným. O možnosti levitace nemluvě. To byla ta světlá stránka temnoty. A světlá stránka světla? Má mačeta. Mačeta svatého Vojtěcha, kterou posvětil samotný Bůh. Nebo to byl možná archanděl Gabriel. Kdo ví. Ti nahoře byli stejně tajemní, jako ti dole. A potom ta nejcennější schopnost. Komunikace v myšlenkách s Lindou na jakoukoliv vzdálenost. Schopnost, která nám nejednou zachránila život. A nejinak tomu mělo být i dnes.

Asi za deset minut se vrátila Markéta. V jedné ruce nesla tác chlebíčků, v druhé dvě orosené lahve piva. Jak se pomalu vynořovala za vrchním okrajem širokého schodiště, které spojovalo nultou terasu s první, vypadala naprosto spokojeně. Do chvíle, než vstoupila na první schod. Okamžitě jsem zbystřil, neboť z vlastní zkušenosti jsem věděl, že jakmile někdo znenadání změní výraz tváře, je zle.

"Kde je Naty?" vyhrkla Markéta.

Skulil jsem se z lehátka, vyskočil na nohy a zrakem prohledal hladinu jezírka.

Naše malá komunita už dávno neobsahovala pouze dospělé. Kromě mě, Lindy, Ficiho a Markéty tu s námi žily tři děti. Naše malá šestiletá Viky a Ficiho a Markéty osmiletý Jakub a rovněž šestiletá Natálka, které nikdo neřekl jinak než Naty. Ty holky od sebe byly jen tři dny. A jistě si dokážete představit, jaké bylo v domě před jejich narozením veselo.

A to veselo trvalo až do teď. Už to byla taková naše letní tradice, když jsme zrovna měli volno. Děti řádily v jezírku, zatímco Markéta se slunila a četla u toho jakýsi slaďák od Eleny Ferrante, Linda, když tu byla, ležela na trávníku vedle ní, Fici leštil na půdě zbraně a já se válel s lahváčem v ruce uprostřed jezírka na lehátku jako Bohuš. Prostě idylka. A bylo jasné, že kdo zůstane poslední u jezírka, hlídá děti. A já je hlídal. Nebylo to těžké, neboť neustále dělali nepředstavitelný kravál. Jenomže. Asi jsem si musel na vteřinku zdřímnout, nebo co.

'Máme návštěvu,' ozval se mi u ucha čísi hlas.

"Kurva!" vyskočil jsem, jak jsem se lekl. Ale byl to jenom duch pana domácího. Já říkal, že je náš strážce. Měl pod palcem celý pozemek. Vždycky věděl, kde se co šustne, což zachránilo život nejednomu puberťákovi, který se i přes všechna bezpečnostní opatření pokoušel proniknout do zahrady stínů. Vždycky měli štěstí, že jsem byl v té době doma. Kdybych nebyl, měl bych o pár stínů více.

"Jakou návštěvu?" zeptal jsem se normálně nahlas. Markéta chvíli nechápala, ale pak ji došlo, s kým asi mluvím.

'Jsou u hlavního vchodu. Naty je pozvala dál.'

Víc jsem slyšet nepotřeboval.

"Zůstaň u dětí!" nakázal jsem Markétě a sám vyběhl schodiště na nultou terasu. Právě včas.

Od hlavního vchodu na pozemek k jižní straně domu právě dorazila skupinka fanoušků Bladea. Všichni byly oděni do hladké černé kůže. Všichni měli černé kožené kabáty z jejichž zad trčely jílce dlouhých rovných mečů. Cožpak jim nikdo neřekl, že Blade nesnáší upíry, stejně jako já?

Jeden z nich, ten co stál uprostřed, asi šéf, držel pod bradou malinkatou Naty, stejně jako Deacon Frost malou holčičku z ulice v prvním Bladeovi.

"Taky speciální protisluneční krém?" zeptal jsem se, neboť inspirace filmem tady byla naprosto zjevná.

Šéf upírů se usmál a odhalil při tom své dlouhé bílé špičáky. Už jsem se těšil, až mu je vykopnu z úst.

"Ve dne jsi nás nečekal," řekl.

"Ne, nečekal. A už vůbec jsem nečekal, že se dostanete až sem," řekl jsem popravdě.

"Podívej se na sebe. Podívej jak jsi ubohý. V těch titěrných plavečkách. Bosý, neozbrojený," smál se upír.

Tak za prvé. Měl jsem na sobě normální červené bermudy nad kolena, jaké nosil i Mitch Buchannon v Bay watch. A za druhé. I když jsem byl neozbrojený, rozhodně jsem nebyl bezbranný, jak si tahle hovada myslela.

Začal jsem si z upírů utahovat, tak jak jsem to vždycky dělával. Ve skutečnosti jsem však potřeboval získat čas, neboť jsem právě v myšlenkách komunikoval s Lindou.

Od té doby, co vyšla naše kniha, kterou jsme s Lindou začali psát na kontejnerové lodi jménem Fairland, cestou z New Orleans do Evropy, z nás byly celebrity. Kniha, pojednávající o hierarchii pekla, černé magii, obraně proti ní a naší osobní zkušeností s temnou stranou se stala celosvětovým bestsellerem, který nám zajistil nemalou část našich příjmů. I patnáct let po jejím prvním vydání si nás zvaly na přednášky různé univerzity i okultní společnosti z celého světa. Jistě. Našlo se i spousta těch, kteří tvrdili, že naše kniha je naprostý blábol a my dva jsme obyčejní šarlatáni, ale o to víc se o naší knize mluvilo. O to víc výtisků jsme prodali. A o to více přednášek jsme absolvovali.

Z počátku jsem se přednášek účastnil společně s Lindou. A postupem času jsem zjistil, že lidé mají radši, když mluví ona, neboť paní doktorka měla nesrovnatelně lepší přednes a protože jsme jezdili po celém světě, přednášela vždy v jazyce dané země, neboť těch jazyků ovládala osmadvacet a stále přidávala nové. A navíc, na pódiu vypadala a působila nesrovnatelně lepším dojmem, než já. Po čase jsem na přednášky jezdit přestal a raději se věnoval praktické stránce našeho výzkumu.

Proto včera Linda odjela do Polska, které bylo nejkatoličtejší zemí bývalého východního bloku a proto jsme v něm měli nejvíce posluchačů. A já věděl, že zrovna touto dobou by měla mít přednášku před tisícovkou lidí a že bych ji v žádném případě neměl rušit. Jenomže takový upír v domě. To mění všechny plány.

'Lin, lásko. Potřebuju tvoji pomoc,' oslovil jsem Lindu myšlenkou. Úplně jsem viděl, jak to s ní na pódiu trhlo, jak to nečekala.

'Mám přednášku! Co blbneš?' ozvala se mi v hlavě v zápětí její odpověď.

'Jsou tady upíři. Volej Ficiho. Řekni mu ať si vezme pušku a vyleze na jižní stranu střechy.'

Na vysvětlování nebyl čas. Ale zase jsem měl v hlavě živou představu, jak Linda loví z kabelky mobilní telefon a před sálem plným lidí instruuje Ficiho.

Mezitím šéf upírů dožvanil. Byla to obvyklá snůška keců o pomstě za ty roky, co je s Ficim likvidujeme. Dokonce ani na Vilaina se nezapomnělo. Jenomže mi se vždycky jenom bránili. To oni za námi pořád lezli. A teď dokonce za dne. S ksichtama napatlanýma kdoví jakým sajrajtem, jen aby je sluníčko nespálilo na prach.

Sluníčko! Zahleděl jsem se na oblohu. Jenomže obloha byla od rána zatažená. Proto možná přišli dnes.

Šéf upírů si mého zasněného pohledu na oblohu nemohl nevšimnout. "Klika," usmál se.

Takže jsem měl pravdu. Ten krémíček od Avonu fungoval, jen když bylo pod mrakem.

,Fici je na místě. Vidí tři. Toho co drží Naty a dva další,' informovala mě Lin.

,Další tři stojí u stěny domu,' informoval jsem já.'

'Fici říká, že se nahoře nemá čeho chytit. Kdyby se naklonil víc, přepadl by.'

Jistě. Naše střecha byla pokrytá starou, dobrou, odolnou a kluzkou břidlicí. Nedala se odsunout taška a zaháknout se o lať. Podklad pro břidlici tvořila prkna pokrytá lepenkou. Ani sněhové zábrany na naší střeše s mírným sklonem nebyly. Fici musel vrazit nohu do okapového žlabu a s těžkou odstřelovačskou puškou se naklonit přes okraj střechy, co mu jen rovnováha dovolila. Proto nemohl vidět přímo pod dům. I tak riskoval, že ho zpětný ráz po výstřelu shodí dolů.

'Nevadí. Až napočítám do tří, ať sejme hlavního šmejda, co drží Naty. Jdeme na to.Raz, dva…'

'Počkej!' doslova mi v hlavě zakřičel Lindin hlas. 'Fici říká, že jsi v úhlu. Když střelí upíra do hlavy, kulka ti prorazí hrudník. A níž střílet nemůže. Tam je Naty,' dodala smutně.

Tak to jsem docela chápal. Kdyby Fici trefil upíra do hlavy, mě by prostřelil srdce. Kdyby upírovi prostřelil srdce, mě by ustřelil koule. To by mu asi nevadilo. Ale mě jo. A kdyby upírovi ustřelil koule, mě by se kulka neškodně zaryla mezi chodidla. To by nám nevadilo ani jednomu. Jen to mělo háček. Upíří šéf před sebou stále držel malou Naty. Každá rána od upírova pasu dolů by ji roztrhala na kusy.

'Fajn. Až napočítám do tří ustoupím krok do leva. Připraveni?' zeptal jsem se pro jistotu.

'Jdeme na to,' potvrdila Linda

,Raz, dva, tři,' řekl jsem Lindě a počítal i s malým zpožděním, než Lindino tři překoná vzdálenost z jejího mobilu do Ficiho mobilu. Potom se stalo hned několik věcí naráz.

Ustoupil jsem stranou a vedle mé paty vybuchla země. Do vzduchu vylétla sprška hlíny a rozžhavená střepina z Ficiho velkorážné kulky se mi zasekla do lýtka. V tu samou chvíli se roztrhaly mraky nad našimi hlavami a prostor před domem ozářilo silné letní slunce. Upíří šéf couvl o krok, aby se skryl ve stínu domu, takže Ficiho kulka mu jen mírně zvýraznila pěšinku na hlavě. Když říkám mírně, člověka by to asi zabilo, ne však upíra.

Můj plán sice nevyšel přesně podle mých představ, ale i tak jsem byl celkem spokojen. Rýha v hlavě a nenadálý výbuch trávníku rozhodil upířího šéfa přesně na ten správný okamžik, který jsem potřeboval k dokončení svého plánu.

Z výskoku jsem kopl upíra s pěšinkou do ksichtu, jako Jean-Claude van Damme za svých mladých let. Upírovy zuby, včetně ostrých špičáků, se rozletěly po zahradě a po dokončení ladného oblouku, přistály na mém anglickém trávníku.

Popadl jsem vřískající Natálku a hodil ji do jezírka. Tohle byla ta nejošemetnější věc na mém plánu. Jezírko bylo daleko. Navíc na první terase, která byla tři metry pod tou nultou. A v jezírku teď bylo kvůli dětem asi jen 60 centimetrů vody. Ale zase bylo dost velké, co se rozlohy týče. Hodil jsem ji tak, jako bych se snažil hodit plochým kamínkem pár žabek na hladině rybníku. Byla to prasárna. Jestli tohle viděl Fici, asi mě zabije.

Ale povedlo se. Naty přistála na hladině jezírka a než zmizela pod vodou, doklouzala po hladině až k máminým nohám, která ji nezraněnou vytáhla ven. Zázrak. Ale konečně jsem měl volné ruce.

Další postup byl jednoduchý. Ale jak může vyjít plán, který jste vymysleli za necelé dvě vteřiny?

Původně jsem chtěl dostat Naty z dosahu upírů a pak je všechny spálit ohnivým kruhem. Ale jakmile začala akce, upíři se rozlétli do všech stran. A začali tasit zbraně. A já si všiml, že jeden z nich, ten co stál nejblíže domu, je pod pláštěm ověšen útočnými granáty, jako vánoční stromeček. To hovado jich na sobě mělo tolik, že vypadalo jako hrozen zeleného vína. Kdybych ho zapálil, jejich výbuch by nás všechny rozmetal na kusy.

Vztáhl jsem pravou ruku k nebi. Tak ne. Nebe nám sice pomáhalo, ale takhle to rozhodně nefungovalo. Vztáhl jsem ruku nad hroznového upíra. Do míst, kde v prvním patře, kde byl náš obývací pokoj, stála na krbu ve speciálním stojanu z třešňového dřeva mačeta svatého Vojtěcha. Trhl jsem rukou a mačetu k sobě přivolal. Problém byl, že mačeta to vzala hezky zpříma. Jenomže v přímém směru, mezi stojanem a mou rukou, nebylo žádné okno. Mačeta musela projít skrz zeď.

Asi to vzala pěkně naplocho, neboť ze stěny vystřelil kus zdiva asi metr a půl krát sedmdesát centimetrů a řítil se dolů na upíra. Být náš dům moderní stavbou, na upíra by dopadlo pár lehkých pórobetonových tvárnic a půl kila polystyrenu. Jenomže náš dům byla kvalitní stavba z konce devatenáctého století, kdy lidé dělali věci prostě jinak. Hodně jinak.

To, že měl dům třičtvrtě metru tlusté zdi, jsem věděl. Toho se nedalo nevšimnout. Ale nikdy mě nenapadlo z čeho je postavený. Při rekonstrukci byl kompletně obložený lešením, které bylo zakryto tkaninou kvůli prašnosti. Myslel jsem, že dům je postavený z klasických pálených cihel. Nikdy jsem to nezkoumal. Víc jsem se mýlit nemohl.

Jelikož stál dům v bývalém pískovcovém lomu, byl postaven z pískovcových kvádrů. Dřív se to tak dělalo. Nemělo smysl tahat materiál na stavbu přes půl zeměkoule, jako se to dělá dnes. A jeden takový kvádr právě vyrazila má mačeta ze zdi.

Z prvního patra se zřítil asi tunu vážící blok pískovce. Upír, který stál pod ním, neměl šanci. Kvádr se zaryl asi patnáct centimetrů do trávníku. Zůstal jsem stát s pusou otevřenou s pohledem upřeným na mačetu v mé ruce. Netušil jsem, že má takovou sílu. A to už jsme spolu chodili dvacet let. I ostatní upíři stáli s otevřenými pusami, protože něco takového se jen tak nevidí. Napadlo mě, že vyhrabat upíra ověšeného granáty z pod kvádrů, bude asi oříšek. O návratu tunu vážícího bloku pískovce do stěny, nemluvě.

První se probral bezzubý upír. Zaútočil na mě dlouhým rovným mečem ve stylu Bladea. Jestli to s tím bladeovstvím myslel vážně, jeho meč byl vyroben z titanu, kterýžto kov byl sice pevnější, než ocel, ale pro výrobu mečů naprosto nevhodný.

Bylo mi to jedno. Usekl jsem jeho čepel těsně nad jílcem a druhým švihem jsem usekl ruce, které jílec svíraly. Upír zaječel s pohledem upřeným na pahýly rukou, ze kterých stříkaly proudy krve.

Něco mi to připomnělo. Také jsem zaječel. A vykopl upíra ze stínu domu na přímé sluneční světlo. Upír okamžitě vzplál. Pochodeň číslo jedna.

Další upír zaútočil dvěmi krátkými dýkami. Seknul s nimi po mě jako nůžkami. O krok jsem ustoupil, abych se dostal z jeho dosahu a sekl po jeho ksichtu mačetou. Ale také jsem byl daleko. Mačeta mu prořízla hubu, ale to upíra zastavit nemohlo. Okamžitě jsem vedl sek zpět, ale změnil jsem sklon mačety tak, aby na upírovu tvář dopadla plochou stranou. Facka mačetou vyrazila upíra na přímé slunce. Pochodeň číslo dvě.

Věren svému pravidlu, že jakmile vyřídíte nepřítele před sebou, dalšího budete mít v zádech, jsem se otočil. Další upír už čekal. Napadlo mě, proč neútočí všichni najednou. Měli by větší šanci.

Ještě než zaútočil, slunce se znovu schovalo za černé mraky. Všichni jsme pohlédli k nebi. "Díky Pane," napadlo mě lehce ironicky.

Jeden z upírů se rozeběhl k jezírku. Běžel po všech čtyřech, jako nějaké zvíře a byl děsně rychlý. Ale ještě než se dostal k dětem, padl na hladinu jezírka s mačetou trčící ze zad.

Další upír už útočil katanou. Na přivolání mačety zpět nebyl čas. Konečně došlo na ohnivý kruh. Pochodeň číslo tři. A hořel moc pěkně. Dokonce mi u toho i zatančil upíří variaci na lambádu. Na chvilku. Ohnivý kruh měl grády. Za dvě vteřin tančit přestal a skácel se k zemi. A tak mi uvolnil výhled na dalšího upíra, který stál za ním.

Jenomže tenhle se měl asi o něco více rád, než ti ostatní. Místo chladné zbraně držel v každé ruce jedno UZI. A mířil přímo na mě.

"A kurva."

Zahradou zaburácel řev střelby z automatu. Ale kupodivu jsem to nebyl já, kdo se roztančil pod přívalem kulek. Od rohu domu postupoval Fici s pé devadesátkou založenou v rameni. Když spěchal dolů z půdy, nejspíš popadl první zbraň, kterou měl po ruce. Pé devadesátek jsme měli spousty. A tahle nebyla nijak odhlučněná. Zapomněl jsem, jaký tahle zbraň dokáže udělat kravál. A také, jak je účinná.

Padesát kulek s dutou špičkou roztrhalo upíra na hadry. Tohle už nemohl rozdýchat ani omylem. Fici milionkrát nacvičeným pohybem vyměnil plastový zásobník v pé devadesátce a hodil mi ji. Potom sáhl za záda, kde měl na popruhu další P90.

"Ještě jeden!" zakřičel a namířil zbraň na posledního upíra.

Ten nerozhodně postával dole pod schody u zídky oddělující první terasu od druhé. Šmejd. Taky šel původně po našich dětech, jenomže teď se situace na bojišti radikálně změnila v jeho neprospěch.

Kolikrát už se nás upíři snažili dostat? Vždycky to skončilo stejně. Ač se to možná z popisu nezdá, tahle akce netrvala ani deset sekund. To dělalo dvě sekundy na jednoho upíra. Rekord to nebyl, ale ani špatné to nebylo.

Nerozhodný upír přeskočil zídku a zmizel v zahradě stínů.

"Za ním!" rozkázal Fici.

"Ne. Stůj." odpověděl jsem. "Postarej se o rodinu. Tam dolů stejně nemůžeš. Odveď je do domu. Tam budou ve větším bezpečí."

Vrátil jsem Ficimu svou zbraň. Aniž by sundal oko z kolimátoru pé devadesátky, postoupil na vrchol schodiště a mávl na svou ženu, své dvě děti a naší Viktorii, aby šly k němu. Byl to frajer. Nesešel na první terasu, aby tak ztratil přehled o té nulté. Neustále kontroloval celý prostor skrze mířidla. Věděl jsem, že je ochrání. Na Ficiho byl spoleh. Proto jsem se mohl pustit do pronásledování posledního upíra.

Seběhl jsem schodiště, přeběhl trávník, širokým obloukem jsem přeskočil zídku a v jeho nejvyšším bodě zachytil do pravačky navrátivší se mačetu. Poté jsem zmizel v zahradě stínů

Můj řízený pád z první terasy na druhou, vůbec nebyl tak řízený, jak bych si představoval. První terasu od druhé dělila asi deset metrů vysoká stěna. Byla to nejvyšší stěna zahrady ve které byly v jižní straně ony slavné jeskyně, kde jsem kdysi zlikvidoval část komanda her Obersta a o rok později své vyšinuté příbuzenstvo z Beavercreeku.

To, že jsem uměl levitovat, neznamenalo, že si můžu skákat z útesů jako superman. Takhle to nefungovalo. S mým uměním jsem maximálně dokázal zpomalit poslední fázi pádu, abych se nezabil. Takže jsem prosvištěl korunami stromů, jako magor, který se právě rozhodl, že dokáže létat. Problém byl, že jsem měl na sobě stále jenom červené bermudy. Na mém těle se objevilo několik nehezkých škrábanců v barvě mých trenýrek, způsobených větvemi stromů. Ale to byl jenom malý problém. Horší bylo, že jsem byl stále bos.

Mé nožičky, zvyklé na značkovou obuv, ať už sportovní, vojenskou, nebo vycházkově elegantní, se zabořily do tlusté vrstvy spadané vegetace, včetně milionu malých, ale kurevsky ostrých větviček. Tohle bude zítra bolet.

'Fici s Markétou a dětmi jsou v domě. Na pozemku jsem nikoho dalšího neviděl. Poslední upír míří ke kapli,' informoval mě duch pana domácího.

Ale ne. Kaple ne. Tu jsem bytostně nesnášel. Nacházela se dole na poslední terase. Od třetí terasy dolů, byly všechny terasy stejně velké. Tedy asi dva metry vysoké a čtyři široké. Ale na severní straně zahrady to bylo jinak. Tam byl ponechán široký plácek, zakončený sedm metrů vysokou pískovcovou stěnou, ve které byla vytesaná soukromá kaple.

Její vchod tvořil klenutý gotický oblouk, který neměl žádné dveře. Po jeho stranách byla dvě vysoká, rovněž klenutá vytrážová okna, poskládaná z barevných skleněných segmentů, znázorňujících nějaké svaté. Podobná okna byla i na chrámu svatého Prokopa, jen tahle byla o dost menší. Ale při správném slunci do kaple pronikalo barevné světlo. Stovky modrých, zelených a červených obrazců ozařovaly celý vnitřek kaple. A to na tom bylo tak děsivé.

Vnitřek kaple tvořily dvě řady kamenných lavic a na protější straně kamenný oltář nad kterým visel pět metrů vysoký dřevěný kříž s ukřižovaným Kristem. Jenomže tenhle se na vás díval. Tenhle Kristus nebyl mrtvý se zavřenými víčky. Díval se a v jeho tváři byla nenávist. Tahle kaple bylo to nejděsivější místo na celém mém pozemku.

Objevil jsem ji hned první jaro po našem přistěhování. Samozřejmě už před tím jsem prozkoumával rozlehlou zahradu, ale ta byla pro devítiletého kluka děsivá sama o sobě. Obzvláště v pochmurných zimních měsících.

Ale jak přišlo jaro, vysvitlo slunko a příroda se zazelenala, hned bylo všechno veselejší. Bloumal jsem zahradou, objevoval všechna její tajemství a pomalu se prokousával dolů. A tam jsem ji našel.

Nejprve se mi dovnitř vůbec nechtělo. Ve vchodu bylo nafoukané spadané suché listí a uvnitř bylo šero, protože slunce bylo ještě moc nízko, aby proniklo do kaple vytrážovými okny. Ale já nakonec dovnitř stejně pronikl. Nebylo tam toho moc k vidění. Jen na oltáři stálo pár matných kovových nádob pokrytých měděnkou a ze stěny na mě nenávistně shlížel Ježíš.

A pak jsem zaslechl ty zvuky. Nejprve mě děsně vyděsily a já utekl z kaple ven. Ale nakonec jsem se vrátil. Zvědavost byla silnější, než já.

Ty zvuky zněly stále stejně dutě a vzdáleně. Nepřibližovaly se a to bylo důležité. Nakonec jsem našel jejich zdroj. Další úzkou tmavou šachtu, ukrytou za širokým křížem.

Dlouho jsem se odhodlával, zda do chodby vstoupit. Byla úzká a temná. A já přísahal, že z ní slyším přicházet hlasy. Chtělo to světlo. A protože už tenkrát jsem experimentoval s kouřením, za což bych si dnes nejraději nafackoval, měl jsem v kapse krabičku zápalek.

Škrtl jsem sirkou a šachtu ozářilo matné nažloutlé a naprosto nedostatečné světlo. Rychle jsem si spočítal, na jak dlouho mi těch zbývajících jedenáct zápalek může vydržet. Na velký výlet pod zem to nevypadalo. I přes to jsem pokračoval dál. Zvuky z podzemí neustále sílily.

Nevím jak daleko jsem byl, když jsem na levé stěně šachty narazil na úzký výklenek, ve kterém spočíval tenký balík voskovaného plátna, převázaný hrubým motouzem.

V ten samý okamžik se z šachty ozval nelidský řev. Popadl jsem balík a utíkal k tenkému proužku slabého světla, které do šachty pronikalo kolem dřevěného kříže. Věděl jsem proč. Ten nelidský řev byl stejný jako ten, který nás před dvěma lety pronásledoval při úprku z jeskyně pod Lindiným domem. Nezastavil jsem se, až doma ve svém pokoji. Teprve tam jsem balík otevřel.

Jaké to překvapení. Balík obsahoval v tlusté vrstvě vazelíny zakozervovanou mačetu. Byla z lesklé oceli a měla lehké zahnutí typu kukri, které v našich končinách nebylo příliš obvyklé. Další osud této mačety již znáte. Poté, co jsem ji ozdobil symboly z Knihy mrtvých, poté, co poprvé poslala zpět do pekla Locuta, poté, co ji zlomil jiný démon jménem Morphus převtělený do vlkodlaka se její ocel stala součástí mačety svatého Vojtěcha, kterou jsem teď třímal ve své pravé ruce.

Ta vzpomínka byla děsivá i po třiceti letech. Od té doby jsem do kaple nikdy nevstoupil.

Opatrně, co nejnenápadněji, jsem sestupoval zahradou. V červených trenýrkách, bez bot, to byl jeden z nejúžasnějších zážitků, který mě kdy potkal.

Stínů jsem se bát nemusel. Bylo na ně dost brzo. Navíc jsem od indiánského démona, který rovněž zařval na mé zahradě mou mačetou, získal schopnost ovládat stíny. Takže pohoda. Jen jednomu z nich to zapomněli říct. Pro ni některá pravidla neplatila.

Konečně jsem dohnal upíra. Křičel, krvácel a utíkal přes poslední terasu. Ale ne přede mnou. Byl tak vyděšený, že se neváhal ukrýt v kapli. Jenomže upíři do křesťanských staveb nesmí. A už vůbec do těch vysvěcených. A naše kaple vysvěcená byla. O to jsem se postaral.

Ještě než jsem se pustil na palouk před kaplí, pořádně jsem se rozhlédl. Nikde jsem ji neviděl, ale to neznamenalo, že tu není. Byla stín. Byla tím nejnebezpečnějším stínem, jaký existoval. Bylo jí úplně jedno, že je den a stíny mohou být aktivní jen v noci. Bylo jí jedno, že mám moc ovládat stíny. Na ni to působilo jenom někdy. Jediné, co na ni platilo, byla má mačeta. A to jen proto, že byla zakalená její vlastní krví.

Přeběhl jsem palouček a vstoupil do kaple. Čekal jsem útok posledního upíra. Ale nevěděl jsem, jak zle na tom je. Byl jsem možná první člověk, jenž viděl upíra v kostele.

Upír se válel po zemi a svíral si hrdlo ze kterého se kouřilo. Jeho bílá kůže se škvařila. Ale když mě spatřil, napřáhl proti mě svůj meč. Vyrazil jsem mu ho mačetou z ruky. Popadl ho za neprůstřelnou vestu, zdálo se, že i tento upír se má rád a vyhodil ho ven z kaple.

Jakmile byl venku, jeho tělo začalo neuvěřitelnou rychlostí regenerovat. Za pár vteřin už stál na vlastních a nervózním pohledem těkal kolem sebe. A já dostal nápad, jak jeho strachu využít.

"Vrať se," řekl jsem drsňáckým hlasem, až jsem se lekl sám sebe. "A řekni jim, že pokud přijdou ještě jednou. Najdu si vás. A potom k vám přijde ona."

Upír se regulérně rozklepal.

"Teď bež," lehce jsem ho plácl mačetou po tváři.

Upír na nic nečekal. Rozběhl se přes palouk, přeskočil tři metry vysokou zeď, zakončenou ostnatým drátem, přeběhl Vratislavici a zmizel v lese za Císařskou cestou.

Nevěděl jsem jestli má výhrůžka bude něco platná. Ale byl jsem rozhodnutý, že pokud na nás ještě jednou upíři zaútočí, přenesu válku k nim. Jako zaútočit na mě a Ficiho někde venku… To my jim jako první vypálili Darkness. Ale přijít do našeho domu a ohrožovat naše děti! Vzteky se ve mě vařila krev. Ne nadlouho.

Náhle jsem na zádech ucítil prudkou palčivou bolest. Rychle jsem se otočil a něco mě seklo přes tvář. Pak přes hrudník, levé stehno, pravou ruku.

"Tak dost!" zařval jsem.

Pomohlo to. Přede mnou stál zamrzlý stín tety Jess. Ale to nemuselo trvat dlouho.

Stín tety Jess byl naprostý unikát. Všechny stíny vypadaly tak, jako v době své smrti. Stín plukovníka SS na sobě měl svou černou uniformu a v krku mu zela hluboká rána, ze které se řinul proud tmavé krve. Stíny mých bratranců Billa a Franka se vždy zjevovaly s úhlednou dírkou o průměru 5,7 milimetrů v čele a sekanou místo temene hlavy. Jess nikoliv.

Jess na sobě měla bílé hedvábné šaty, jejichž volány pomalu vlály všude kolem ní. Takové na sobě v době kdy zemřela, neměla. Byla slepá, neboť jedno oko ji šípem vystřelila Linda a druhé jsem ji tím samým šípem vypíchl já. Ale já věděl, že i tak mě pod zavřenými víčky vidí. Ale co bylo nejzvláštnější… Když jsem ji zabil, rozsekl jsem ji podélně od pasu nahoru skrze hlavu. Vlastně jsem z ní udělal dvě. Jenomže tohle na ni vůbec nebylo vidět. Naopak. Byla krásná. Byla ještě krásnější, než když byla živá. Přede mnou stál zhmotnělý stín překrásné čarodějnice v bílých šatech s bělostnou, ani jedinou kapičkou krve poskvrněnou, kůží.

Její bělostné šaty se znovu rozvlnily, jak pomalu překonávala mou moc nad stíny. Teď už mě mohla zachránit jenom má mačeta, která ji sice nemohla zabít, ale mohla na čas narušit její energii, díky které na mě mohla zaútočit.

Ale ona neútočila. Stála tam a sledovala mě pohledem svých slepých očí. Byla krásná a děsivá zároveň.

"Přišel jsi," řekla normálně hlasem, což bylo také zvláštní, protože stíny, stejně jako duchové, komunikovali pouze v myšlenkách a proto jsem je mohl slyšet jen já a Linda.

"Ne za tebou," odsekl jsem naštvaně.

"Pustil jsi upíry do mé zahrady."

Zasmál jsem se.

"Není to tvoje zahrada."

Jessiin stín mě nehlučně obletěl a přistál na tom samém místě. Bylo v tom cosi nadpozemsky krásného. A navíc si chtěla povídat. To předtím nikdy neudělala.

"Blíží se veliká bouře. Sám ji nezvládneš. Propusť mě a já ti pomohu ochránit tvou rodinu."

"Ty? Ochránit mou rodinu?" řekl jsem nevěřícně. "Zabila jsi mého dědu. Zabila jsi mého otce! Vidíš ty zdi? Ty neopustíš do konce věků."

Čekal jsem, že zaútočí. Ale nestalo se nic. Ještě chvíli mě upřeně sledovala svýma očima se zavřenými víčky. Já vím. Zní to divně. Ale opravdu to tak bylo. Potom se vznesla několik metrů nad zem a pomalu se rozplynula. Tak tohle bylo hodně zvláštní. Všechno. Nic podobného se ještě nikdy nestalo. A to už byla mým stínem dvacet let. Jenomže co je dvacet let pro stín.

Zkontroloval jsem své tělo. Bylo plné šrámů a řezných ran od Jessiiných ostrých nehtů. Ale takové měla, ještě když byla živá. Rány krvácely, ale naštěstí nebyly nijak hluboké. Výstup zahradou jsem mohl v pohodě zvládnout.

Dobře. Tak zas tak v pohodě to nebylo. I má chodidla krvácela. Každý krok jsem si náležitě užil. Ale nakonec jsem se po schodištích vydrápal až k jediné kované bráně, oddělující druhou terasu od první. Tam jsem se posadil na zem a opřel se zády o zeď. Měl jsem docela dost. Však už mi táhlo na čtyřicet. To už je pomalu předdůchodový věk. Prostě jsem si najednou připadal na boj s upíry, démony a stíny trochu starý.

V myšlenkách jsem se spojil s Lindou.

'Lin, lásko. Slyšíš mě?'

'Pane bože. Slyším tě broučku. Jsi v pořádku?' odpověděla ustaraný hlasem.

'Jo, je mi skvěle,' podíval jsem se na své zkrvavené tělo.

'Fici říkal, že jsi šel do zahrady stínů.'

'Potkal jsem tam Jess. A bylo to hodně zajímavý. Ale to ti řeknu, večer. Teď potřebuju, abys zavolala Ficiho a řekla mu, ať mi dojde odemknout stínovou bránu.'

' Opravdu jsi v pořádku?'

'Je mi fajn.'

'Tak dobře, Fici je na cestě.'

'Díky lásko. Večer se s tebou spojím. Miluju tě,' rozloučil jsem se., neboť už jsem slyšel přibíhat Ficiho.

'Miluju tě,' zněla odpověď ženy, kterou jsem miloval od svých pěti let.

"Ty teda vypadáš," okomentoval Fici můj zjev, když konečně doběhl k bráně.

Sám na sobě měl plnou zbroj. Zesílené vojenské kalhoty s chrániči na kolenou. Vysoké vojenské boty. Bundu s chrániči na loktech i ramenou. Vyztužené rukavice, na kterých byly plastové segmenty ochrany kloubů, vyměněné za ocelové s vystouplými kříži. Neprůstřelná a taktická vesta nemohly chybět. V ruce pé devadesátku a ve stehenním pouzdře pětsedmičku. Vpředu na vestě dlouhý lovecký nůž a v kapsách taktické vesty několik obranných granátů a náhradních zásobníků.

Fici nebyl jako já a Linda. Neměl žádné nadpřirozené schopnosti. Ale byl to sakra dobrej vojáček. Ovládal širokou paletu zbraní. Byl skvělý snajpr. Odborník na výbušniny a instinktivní střelbu. Během půl vteřiny dokázal tasit pětsedmu ze stehenního pouzdra a od boku trefit pětikorunu na padesát metrů.

"Co kdybys mi radši otevřel."

"Kde je Jess?"

"Nemám ponětí."

"Kurva," zaklel Fici a vytáhl z jedné z kapes taktické vesty klíč od velkého visacího zámku, pokrytého symboly z Knihy mrtvých. Ty totiž na stíny účinkovaly ze všeho nejlépe.

Zámek šel ztuha. Vlastně jsme jej použili jen jednou a to, když jsme s ním bránu zamykali. Dohodli jsme se totiž, že ochranná bariéra kolem zahrady stínů nesmí být nikdy narušena. Dolů stejně nikdo kromě mě nemohl. A já se dokázal do i ze zahrady dostat jinak, než bránou. Ne však dnes.

"Tak jo. Budu pomalu počítat do deseti. Až řeknu… Jdeme na to."

Číslovku, na kterou mě chtěl vytáhnout ven, neřekl záměrně. Tu jsme pro tento případ měli dohodnutou předem. Kdyby jí Jess slyšela, mohla by se v ten samý okamžik pokusit dostat ze zahrady stínů. A to fakt nechceš.

Aniž by Fici cokoliv řekl, otevřel bránu, popadl mě za ruku, vytáhl ven, přibouchl bránu a vrátil na ni zámek. Bylo to rychlé. Oba jsme zírali do zahrady stínů skrze kov tepaný do symbolů z Knihy mrtvých. Ale Jess se neukázala.

"Co je s tou ženskou?" podivil se Fici, protože tohle byla její jediná šance za dvacet let, jak se dostat ven.

"Řeknu ti to pak, ale teď mě dostaň domu."

Fici mi vrazil do ruky pětsedmičku a řekl, "rodina je v pořádku, ale někde by tu mohli být další upíři."

"Pan domácí říká, že víc upírů tu není."

"Fajn. Ale jak se ti šmejdi vlastně dostali dovnitř?"

"Naty je pozvala."

"Ale ne."

"Nemůže za to. Děti se po nocích venku necouraj. A nikdo nečekal, že přijdou za dne. Je to naše chyba. "

Ano. Byla to naše chyba. Proti upírům žádná zaklínadla nebyla třeba. Byli podobní ostatním nemrtvým. Zombíka zastaví obyčejná zeď. A upíra taky. Jen ho nikdy nesmíte pozvat dál.

Večer jsem se spojil s Lindou a vyprávěl ji o tom, co se dělo v zahradě stínů. I ji náhlá změna chování Jessiina stínu překvapila.

'Měla by ses co nejdřív vrátit domů,' řekl jsem nakonec.

'Víš, že to nejde. Kvůli dnešní zrušené přednášce jsem musela slíbit ještě jeden den navíc.'

'Kašli na přednášky. Něco se děje. Cítím to. Ty ne?'

'Ne. A Jess? Přece bys ji nevěřil. Udělala by cokoliv, aby se dostala ze zahrady ven.'

'Tak proč se nepokusila uniknou otevřenou bránou? Měla k tomu jedinečnou příležitost.'

'Myslela jsem, že ochranná kouzla kolem zahrady stínů jsou tam proto, aby neunikly ty, které jsi do zahrady přinesl. Jess tam dole umřela. Nemůže odejít.'

'Jess je unikát. Může spoustu věcí. Dnes se jí mohlo podařit uniknout. Dokonce mě mohla i zabít. Ale neudělala to. Místo toho mi chtěla pomoct, výměnou za své propuštění.'

'Proč by ti chtěla pomáhat? Musí vědět, že ze zahrady ji nikdy nepustíš.'

'Hele. A co když to myslela úplně jinak. Jess je temný stín, odsouzený k nekonečnému opakování dne její brutální smrti na Zemi. Je to její trest, protože v pekle ji nechtějí a do nebe nemůže. Ale kdo by chtěl takovou existenci. Jess byla na světě osm set let. Možná, že toho všeho má už dost. Možná, že chce odejít úplně. Prostě ukončit jakoukoliv svou existenci.'

'Myslela jsem, že duše je nesmrtelná. Věčná.'

'To je pravda. Ale některá náboženství uvádí, že duše patří Bohu. Protože ji stvořil. A když ji stvořil, může ji zase zničit. Lucifer taky úplně vymazal Locuta. A stačilo mu k tomu jen jedno mávnutí rukou.'

'Ale Locutus byl démon lásko. Neměl duši.'

'Já vážně nevím. Musel bych se zeptat Gabriela. '

'Tak se ho zeptej.'

'To bych musel na Nízkou. A tam se mi teď vážně nechce. Radši se vrať domů.'

'Neboj lásko. Ještě jeden den. Pak hned ráno skočím do auta a odpoledne jsem u tebe. Slibuji.'

Jenže jak se říká. Sliby jsou chyby.

Druhého dne ráno jsem se probudil celý rozbolavělý. Ne že by mě dokázalo rozhodit pár oděrek a škrábanců od nejnebezpečnějšího stínu na světě, ale s mojí schopností zrychlené regenerace už to nebylo takové, jako dřív. Stárl jsem. A cítil to.

První, co jsem toho dne udělal bylo, že jsem z garáže vytáhl nějaké hevery, paleťák, krumpáč, rýč, lopatu, no prostě nářadí. A všechno jsem to odtahal za dům. Potom jsem poprosil Ficiho, zda-li by mi pomohl nadzvednout tunu vážící blok pískovce.

O tom, že bysme blok vrátili do stěny domu, nemohla být ani řeč. Na to by byla zapotřebí jiná technika. Ale museli jsme z pod něj dostat upírovo tělo. Nešlo přitom ani tak o upíra samotného. Ten musel být mrtvý. Šlo o granáty, kterými byl ověšen. Kdyby vybuchly…

Bylo to těžká a úmorná práce, ale nakonec se povedlo. Asi za hodinku se nám podařilo vykopat ven upíra i s granáty. Byl zázrak, že ani jeden z nich nevybuchl. Jenomže náš život byl plný zázraků.

Fici potom granáty rozebral. Vyndal z nich zápalky a uklidil je na bezpečné místo.

U snídaně jsme se s Ficim a Markétou navzájem profackovali. Obrazně samozřejmě. Bylo jedno kdo z nás nezamkl hlavní vchod na pozemek. Kdyby byl zamčený, upíři by se dovnitř nedostali, ani kdyby je Naty pozvala třeba šestkrát. Proti upírům pozemek zajištěný nebyl. Ale proti násilnému vniknutí ano. Ještě, že tu byl duch pana domácího, který nás strážil ve dne v noci.

Po snídani přišla řada na takové malé školeníčko pro děti. K tomu, abychom jim vysvětlili, že nesmí na pozemek pustit nikoho, i kdyby si o něm myslely, že ho znají, jsme použili starou dobrou pohádku o kůzlátkách a zlém vlkovi, který se vydával za babičku. Děti to pochopili rychle. A mě bylo jasné, že jestli si někdy někdo z nás zapomene doma klíče, po včerejšku se domu nedostane i kdyby dětem bylo pětadvacet.

Po snídani se konečně roztrhaly mraky a celou naši zahradu zaplavil jasný sluneční svit, který dokonale zahladil všechny zbývající stopy po upírech. Zbyly z nich jen vypálené fleky v trávě a velký mastný flek na hladině jezírka, které jsem se rozhodl vypustit, což nebyl zase takový problém, jak by se mohlo zdát.

Po obědě jsem společně s Viky zašel za Lindinými rodiči. Bydleli stále ve stejném domě na náměstí Vítězství, které se teď, kdo ví proč, jmenovalo Václava Havla.

Nešlo jen o společenskou návštěvu prarodičů mé dcery. Chtěl jsem zkontrolovat pekelnou bránu pod jejich domem. Dvacet let byla neaktivní. Ale já vážně cítil, že se něco děje. A pokud Linda, která odsud byla šest set kilometrů daleko, nic necítila, muselo se něco odehrávat tady. A pekelná brána bylo první místo, které mě napadlo.

Jenomže k pekelné bráně se nedalo dostat. Vstup ze štoly svaté Barbory byl zasypaný. Vstup z kruhového sálu pod tímto domem byl zasypaný. Šachta do turbínové haly v Novém mlýně se zřítila před deseti lety a vstup do koryta podzemní řeky v kráteru po Svaté trojici?

Žádný rybníček, jak byl v plánu, nakonec nevznikl. Úsek koryta řeky v kráteru byl uzavřen betonovou rourou, aby mohla podzemní řeka dále proudit a kráter samotný byl zasypán. Na místě svaté Trojice teď byl mladý lesík, do kterého nikdy nikdo nechodil.

Tak co se tedy děje? Protože já ani tady, nad pekelnou bránou, žádné přímé zlo necítil. O té doby, co Lucifer před dvaceti lety zničil před mým zrakem Necronomicon, byla brána mrtvá.

Když jsme se s Viky vrátil domů, nechal jsem ji s ostatními dětmi pod dohledem Markéty a sám se vrátil na zahradu, abych zkontroloval veškerá ochranná kouzla celého pozemku. Ta se neskládal jen ze symbolů z Knihy mrtvých. Na obranu před veškerým zlem jsem používal křesťanskou symboliku, židovskou symboliku, verše z Koránu a dokonce i nějaké duchovní předměty, které jsem dostal od starého indiána z Beavercreek. Naše zahrada měla být pro jakékoliv temné zlo, nedobytnou pevností.

Po večeři, dneska jsme si s dětmi nad táborákem upekli buřty, jsme se s Ficim usadili pod pergolou a vychutnávali orosenou sklenici piva z opravené pípy. Jak jsem zjistil, že chlazení je zase funkční, samou radostí jsem objednal dalších deset sudů piva. Markéta si při tom klepala na čelo a Fici se, kdo ví proč, držel za játra. Měli je přivést zítra ráno. Konečně nějaká pozitivní zpráva.

Seděli jsme, pozorovali děti jak se cachtají v právě napouštěném jezírku a povídali si o událostech posledních dní.

"Mluvil jsem s Lindou. Stále tvrdí, že nic necítí. Ale já ti říkám, že se něco děje," řekl jsem nervózně.

"Děje se akorát to, že máš nervy v kýblu," odpověděl klidně Fici. "Všechno je v pohodě. Uvolni se."

"Uvidíme, až se zítra vrátí Linda. Jestli se tu něco děje, ona to pozná. I tak musíme počítat se vším. Máš úkol, který jsem ti ráno zadal?"

"Ano pane učiteli," zasmál se Fici.

"Zásoby?"

"Stoprocentní, pane učiteli."

"Voda?"

"Čistá, jako slovo boží."

"Turbína?"

"Přede jako kotě."

"Zbraně?"

Fici se jen usmál.

Další den začal stejně, jako ten předešlý. Ráno bylo zataženo, ale postupně se vyjasnilo a nás čekal další krásný letní den.

Kolem desáté hodiny v naší ulici zastavil pivovarský náklaďák. Jeho řidič zvonil po sousedech a sháněl se po hospodě u Krále. Tvrdil, že to musí být hodně velká hospoda, neboť ji právě vezl objednávku deseti sudů piva. Nakonec se vše vysvětlilo. Řidič z pivovaru nehledal hospodu u Krále. Jen pana Krále, což jsem byl já. A za chvíli už před mou garáží stálo na ulici deset padesati litrových sudů piva, které jsem si včera objednal. Řidič mi samozřejmě nabídl, že mi se sudy pomůže až do garáže, ale to jsem odmítl. Garáž sice byla jedinou novostavbou na mém pozemku, tedy pokud nepočítám pergolu, ale jako jeho součást byla i ona chráněna magií. A já prostě nechtěl, aby tento ochranný kruh překročil kdokoliv cizí. Raději jsem si dovnitř sudy odtahal sám.

Z ulice se dalo do garáže dostat pouze skrze dvojitá opancéřovaná vrata. Ta měla svůj důvod. Byl to nejslabší článek celé obrany. Zbytek tvořila starobylá, metr silná a tři metry vysoká zeď, kolem celého pozemku, prošpikovaná magií. Garáž byla ze zesíleného betonu. Měla plochou střechu na které byl heliport. Bylo to jediné místo uvnitř ochranného kruhu, kde mohla bezpečně přistát helikoptéra. My žádnou neměli, ale věděli jsme o někom, kdo ji má.

Z garáže vedly jen jedny dveře na hlavní cestu kolem domu. Rovněž pancéřované, magií chráněné a posvěcené otcem Patrikem. To bylo proto, aby se na pozemek nikdo nedostal, kdyby snad pronikl vraty. A těmi by mohl proniknout, jen kdyby byla otevřená. A ta by byla otevřená, jen kdyby jimi někdo musel nutně projet. Samozřejmě se stále bavíme o ochraně proti temným silám. Jinak by to všechno vyřešila bazuka, nebo kilo cé čtyřky.

Kvůli garáži jsme museli obětovat malou část první terasy. Tady u hlavního vchodu na pozemek byla nultá terasa velice úzká. Vlastně jen dva metry široký chodník od vchodu na pozemek, který vedl podél celého domu z jeho severní strany na jižní. Na první terase byla postavena vysoká zeď, která dosahovala úrovně nulté terasy. Celý povrch byl zarovnán a na něm potom vyrostla garáž,do které se vešlo deset sudů piva šest aut, včetně našeho demonského speciálu a spousta dalších nepotřebných věcí, které se tak za dvacet let života na jednom místě nashromáždí. Bylo to jediné místo, kam mohl nakouknout kdokoliv cizí, kdo by šel kolem otevřených vrat. A vypadalo přesně tak, jak by kdokoliv čekal.

Vytáhl jsem dveřmi jeden sud a radostně ho kutálel cestou kolem domu k pergole. Když jsem ho dokutálel až ke schodům na první terasu, všiml jsem si vyděšených tváří dětí a Markéty, jak komusi volá. Fici byl dole během okamžiku. V plné zbroji s mířidly pé devadesátky pevně usazenými před okem.

"Co je?" zeptal jsem se udiveně. Až pak mi došlo, jaký kravál musí dělat sud s pivem, který se kutálí po kamenné dlažbě. Ten zvuk všechny vyděsil a Markéta hned zavolala Ficimu, který byl během pár vteřin dole.

"Planej poplach," houkl Fici na Markétu, svěsil pé devadesátku a nechal ji volně viset na hrudním popruhu. "Radši si vem tohle," řekl a podal mi do ruky mobil.

"Kdo je to?" zeptal jsem se, než jsem si od něj telefon vzal.

"To je Adam. A letí k nám."

Asi za patnáct minut zakroužila nad domem helikoptéra a pomalu se snesla na heliport. Adam volal jenom proto, aby mi řekl, že je na cestě a ať připravím vše potřebné.

A co jako? Panáčkovi snad moc úplně zatemnila mozek? Čeká na fanfáry, šampaňské, kaviár a červený koberec?

Pochopil jsem hned po tom, co vrtulník přistál. Adam totiž nepřiletěl sám. Na palubě s ním byla i jeho žena Lucie a jejich syn. Dvacetiletý dědic impéria Adam junior. A hromada zavazadel. Oni se k nám normálně přiletěli ubytovat.

Přidělil jsem jim přízemní byt na severní straně domu. Byl menší, než byty na jižní straně, ale protože byl stíněný zelení, v létě v něm bylo mnohem příjemněji.

Nechal jsem Adamovu rodinku, ať se ubytuje a čekal na něj společně s Ficim pod pergolou.

Když konečně přišel, měl na sobě obyčejné šortky a tričko, takže už nevypadal jako ředitel zeměkoule. Adam se totiž za těch dvacet let, co zdědil otcovo impérium, vypracoval z druhého nejbohatšího čecha na nejbohatšího čecha a momentálně z něj byl desátý nejbohatší člověk na planetě. A pomalu útočil na devátou příčku.

Jenomže to on byl do jisté míry strůjcem našeho bohatství. Nejen, že naše první kontrakty na vyšetřování paranormálních jevů, pocházely od něj. Také vydal a ze začátku řídil propagaci naší knihy. A v neposlední řadě. Tenhle dům nám koupil on. Věnoval nám ho v den své svatby s Lucií s dovětkem, ať se o něj dobře staráme. Že nám všem jednou zachrání život. A to jsme udělali.

Usadil jsem Adama pod pergolu do pohodlného koženého křesla a nabídl mu sklenku Jacka Danielse.

"Z vaší kukuřice?" zeptal se, zatímco otáčel sklenku proti světlu.

"Jistě," odvětil jsem.

"Hezky ses tu zařídil," pozvedl sklenku a napil se.

"V rámci možností."

"V rámci možností? Vždyť už musíš být miliardář. Jenom peníze za vyšetřování ti museli hodit slušnej balík."

"Jenom ty od tebe. Chudý lidi nekasírujem."

"Ty bys nemohl být byznysmen."

"A ty zase démonolog."

Oba jsme se zasmali.

"A co vaše knížka? Kolik výtisků jste prodali?"

"Celkem dost. Ale na Harryho Pottera se pořád nechytáme."

"A co zisk z Beavercreeku?" vyptával se dál. Obchodník se v něm nezapřel.

"Jedno procento," odpověděl jsem po pravdě.

"Jenom jedno procento?" podivil se. " Myslel jsem, že Beavercreek ti patří."

"Patří. Ale veškerý provoz zajišťuje Beavercreek ranch community foundation, spravovaná čerokézy z kmene Washoe. A mě podle smlouvy připadá jedno procento ze zisku."

A to byla pravda. Byl jsem vlastníkem Beavercreeku. Mě samotného to překvapilo. Jenomže když tenkrát Jess odlétala vlastním tryskáčem i s celou rodinou, to znamená se všemi případnými přímými dědici, z Tennessee do Čech, její letadlo zmizelo kdesi nad Atlantikem.My dnes víme, že do Čech doletěli v pořádku. Jess možná nechtěla, aby kdokoliv znal polohu jejího letadla. Nejspíš na něj použila nějaké maskovací kouzlo. Jenomže na radaru to nutně vypadalo, že letadlo se zřítilo do oceánu. Kam se letadlo podělo po přistání, netuším. Ale rodina Kingů z Tennessee byla oficiálně prohlášena za mrtvou. Ona i mrtvá byla. Ale to jsem zase věděl jen já.

Bylo na čase rozhlédnout se po případných dědicích. Rodinní právníci samozřejmě věděli o dalších nepřímých příbuzných, žijících v Americe. Ale věděli i o mě. Věděli i o tom, že jsem před osudným letem rodiny v Americe byl. A protože jsem byl jediným přímým potomkem Sarah Kenny Kingové, která oficiálně ranč vlastnila, stal jsem se jejím jediným dědicem. Sám jsem tím byl překvapen a zpočátku jsem dědictví nechtěl přijmout. Jenomže americké zákony jsou, od těch českých, dosti odlišné. A mě nakonec napadlo, jak toho využít pro dobrou věc.

S pomocí rodinných právníků jsem založil onu zmiňovanou Beavercreek ranch community foundation a její správu vložil do rukou starého indiána. Můj kmen se po dvou stech padesáti letech mohl vrátit na svá posvátná území. A zapojit se do jejich zvelebování.

Na ranči se nepěstovala jen kukuřice, ze které se vyráběl Jack Daniels. Také zde probíhal chov špičkových miliondolarových koní a další aktivity spojené s obrovskými pozemky, jejichž podstatnou část zabíraly hluboké lesy. Beavercreek generoval neuvěřitelné zisky. Věřte, že jedno procento z nich a bedna Jacka Danielse, pro mě bylo až až. Ale jinak měl Adam pravdu. Odhadovaná cena ranče byla asi jedna miliarda a dvě stě milionů dolarů. Takže, co se majetku týče. Ano, byl jsem miliardář. A to dokonce dolarový. Jenomže to pro mě nehrálo žádnou roli. Já nebyl Paris Hillton. Já byl jen obyčejný lovec stínů. Démonolog z Krásné Hory uprostřed krásné České země. To bylo mé poslání.

"Patří," pokračoval jsem v rozhovoru s Adamem. "Ale já chtěl, aby z něj měli užitek i jiní lidé. Beavercreek teď dává práci spoustě lidí. Indiáni se mohli vrátit na svou posvátnou půdu. Ze sídla Kingů je teď muzeum a starý indián mi v něm vyčlenil speciální místnost. Na zdi tam visí obrovská fotka mýho ksichtu. Říkají mi ochránce kmene. Co víc si může bílá tvář z daleké Evropy přát."

"Starý indián pořád žije? A proč mu vlastně říkáš starý indián?"

"Jo, žije. Vloni jsme byli na ranči na oslavě jeho sto desátých narozenin. Taky jsem čuměl. On vypadá furt stejně. Tak na šedesát. Je to neuvěřitelný. Když jsem na ranči, říkám mu prostě old men, protože jeho jméno dokáže správně vyslovit jenom Linda."

"No a jak jste tady vybavení na apokalypsu?" vyptával se dál Adam.

Na apokalypsu? Moje přesvědčení, že Adam s rodinou k nám nepřijel na prázdniny, sílilo. Slova se ujal Fici.

"Máme zásoby jídla na dva roky. Na čtyři, pokud snížíme dávky na polovinu. Potom se dá celá první terasa přeorat a použít k pěstování plodin. Máme různá semena, hnojiva a UV lampy, protože při apokalypse s největší pravděpodobností nastane věčná noc.

Máme zdroj podzemní vody, která je naprosto čistá a vhodná k pití bez úprav. Včera jsem to kontroloval. Pro nejhorší případ máme i podzemní rezervoár, a přístroj na čištění vody.

Všechno to pohání turbína pod našima nohama. Tu zase pohání náš pitný pramen, který teče do jezera a odtud šachtou do jeskyní na druhé terase, kde jsou i nádrže s vodou, zásoby a vodní turbína s generátorem. Tou šachtou se dá dolů i slézt. Jinak se tam dá dostat jen zahradou stínů. To jsou potřeby nutné pro přežití.

Máme knihovnu plnou knížek, skříň plnou společenských her. Máme asi dvacet terabytů filmů, třicet terabytů pohádek a padesát terabytů porna. Taky máme deset tisíc lahví whiskey a deset sudů piva. To jsou potřeby proto, aby nám tady z toho nehráblo."

Na obranu pak máme tolik zbraní, že by to nejednomu diktátorovi vyhrálo valku. A máme jeho."

Fici, který při svém výkladu ukazoval směry, kde se jednotlivé věci nacházely, teď ukázal na mě.

"Všechno je zajištěné, zkontrolované a připravené," dodal ještě. "Takže nám už konečně řekni, proč si přijel."

"Ještě jedna věc," řekl Adam. "Co má bejt jako tohle?" ukázal na díru ve zdi domu.

"Neznáš?" ujal jsem se slova. "To je největší novinka na poli ekologického chlazení domů. Věř mi. Náš obývák teď luftuje tak, že i v létě je to na svetr. Jenom nevím, co s tím budu dělat v zimě. A teď už kurva mluv."

Adam se v křesle narovnal, dolil si do sklenky whiskey a vypil ji na ex. Teprve potom promluvil.

"Vzpomínáš na ten talisman, co jsi mi tenkrát dal?"

"Jo, jasně," odpověděl jsem, neboť ta otázka byla určena mě. "Ten byl taky od starýho indiána."

"Říkal jsi, že jestli někdy začne žhnout, ať neváhám a okamžitě přijedu sem."

"Takže začal žhnout?" domyslel jsem si. Byl jsem bedna.

"Začal žhnout?" zeptal se Adam. Zdálo se, že konverzace nám nějak vázne. Ale potom dodal. "Propálil se z druhého patra skrz celej barák až do sklepa!"

Otevřel jsem pusu, abych něco řekl, ale nakonec jsem raději zvolil pozici takzvaně na "hvězdáře". Ta vypadá tak, že obrátíte zasněný pohled k nebi a děláte, že tam vlastně vůbec nejste.

Z čeho ta věc vlastně byla?" pokračoval Adam. "Z plutonia?"

" Z řešetlákového dřeva. Pro indiány je posvátné. Vyrábí z něj talismany. "

"Od kdy žhne dřevo tak, že se propálí betonovou podlahou?"

"Co kdybys mi to řekl radši od začátku."

"Fajn," řekl Adam a znovu si dolil, pak pokračoval. "Nechal jsem si na to vyrobit takovou speciální prosklenou skříňku s žáruvzdorným dnem. Aby to něco nepodpálilo, kdyby náhodou. Měl jsem ji v ložnici. Předpokládal jsem, že jestli k něčemu dojde, tak v noci. Jako vždycky.

Kolem páté ráno mě probudila rudá záře. Nejdřív jsem myslel, že venku svítá. Zrovna jsem se probudil. Nedošlo mi, že jsou zatažené žaluzie a dovnitř se žádné světlo nedostane. Otočil jsem se a chtěl zase usnout, jenomže mi začalo být nějaké horko. Klimatizace hučela, jak jela na plné obrátky. Konečně jsem se podíval na talisman. Už nebyl jenom rudý. Byl rozžhavený do běla. Sklo skříňky se úplně rozteklo. Pak se to celé propálilo skrze žáruvzdorné dno a pak i skrze podlahu!"

"To je zajímavý," řekl jsem zamyšleně.

"Zajímavý? Richarde, ty vole. Já viděl hořet beton!"

"Jednou už jsem něco podobného taky viděl. Bylo to těsně před tím, než umřela Jess. Pátá ranní je hodina čarodějnic. Odkazuje na pentagram, což je jejich posvátný okultní symbol. Jen nechápu, proč k tomu došlo zrovna u tebe. Víš. Už několik dní mám pocit, že se děje něco zlého. Ale někde tady. V Krásné Hoře. A čím dál odtud člověk je, tím je ta síla slabší. Linda je v Polsku a tvrdí, že vůbec nic necítí. A přitom je na tyhle věci obzvláště citlivá. Jediné vysvětlení, které mě napadá je, že ten talisman je mnohem a mnohem citlivější. Proto jsem ti ho vlastně dal. Ale, že se propálí skrz dům. To jsem nečekal."

"Tak nečekal," řekl Adma a znovu se napil whiskey.

Jestli to takhle půjde dál, za chvíli bude na šrot.

"A co bylo dál?" zeptal jsem se.

"Coby. Sbalil jsem kufry, sehnal vrtulník a přijel, jak nejdřív to šlo."

"Fici?" chtěl jsem se osloveného na něco zeptat, ale k tomu už nedošlo, neboť Fici upřeně pozoroval oblohu. Že by "hvězdář" číslo dvě?"

Také jsem se na oblohu podíval. Rychle se halila temnými mračny. Jenomže na nich bylo něco divného. Měla podivnou nazelenalou barvu a temně rudé, zlověstné okraje.

Náhle se ozvaly dvě hlasité i když vzdálené rány.

"Brokovnice dvojka. Akkar Churchill. Dvanáctka. Hlaveň z kalené oceli. Pažba ořech," řekl Fici, jakoby nic.

S Adamem jsme se na něj nevěřícně podívali.

"Šlo to odtud," ukázal k jihu.

"Střecha," řekl jsem.

"Střecha," potvrdil Fici.

"Ty se odsud ani nehni," přikázal jsem ještě Adamovi a odběhl.

Nejkratší cesta na střechu vedla po schodišti skrze dům. Ne. Nejkratší cesta na střechu vedla skrze můj obývák.

Po zraněních ze zahrady stínů, nebylo ani památky. Vyběhl jsem po stěně domu do prvního patra, dírou ve zdi do obýváku, přeběhl náš byt, po schodech na půdu a nakonec po ocelovém žebříku až na hřeben střechy. Ten žebřík byl kdysi dřevěný. Staletý. Nebezpečný a pro malého kluka nesmírně vysoký. I tak jsem po něm nejednou vylezl, neboť výhled z vrcholu naší strechy byl jednoduše úžasný.

Na východě se rozprostíralo údolí Vratislavice, která líně protékala hluboko dole pod zahradou. Za ní byla Císařská cesta, která teď nebyla za zelení stromů vidět. Na jižní straně se její konec ztrácel za ohybem řeky, stejně jako na té severní, kde končila u Nového mlýna, z něhož stály po dvaceti letech už jen obvodové zdi.

Údolím řeky na severní straně bylo vidět daleko, až k Železným horám. Mnohem blíže byla vidět věž kostela Matky Boží s hodinami. Poté začalo úbočí zase strmě stoupat. Na jeho vrcholu stálo Muzeum krásnohorských havířů a pod ním byla vidět velká část rozlehlého parku, která nesla jméno nějakého naprosto neznámého krásnohořana. Proto mu všichni říkali, jednoduše, park pod muzeem. Byl to ten park ve kterém kdysi bylo letní kino a na jehož záchodcích mě napadl upír.

Další výhled severním směrem zakrýval chrám svatého Prokopa a park kolem něj.

Na druhé straně se výhled rozprostíral do údolí říčky Dolanky, která protékala městskou čtvrtí nazývanou Dolní Žižkov. Ano. Byla to ta čtvrť, kterou téměř kompletně srovnal se zemí výbuch pod hřbitovem s kostelem Svaté Trojice. Jen domy, které šly opravit, byly dávno opravené a na místě těch zničených, stály nové. Čtvrť protínala hlavní silnice, vedoucí z města ven, která se v dáli ztrácela za domy, aby se o kus dál opět objevila, jak stoupá do prudkého kopce, na jehož vrcholu stála vesnička s názvem Polany.

Kromě toho tu ještě mezi domy vedla jedná úzká silnice z betonových panelů, stoupající do dalšího prudkého kopce, která se nakonec ztrácela v jen dvacet let starém lese.

Ze západní strany domu byla jen ona hlavní silnice, která se ztrácela dole pod kopcem, aby se nakonec zase objevila, jak protíná Dolní Žižkov a za ní dvacet metrů vysoká stěna bývalého lomu, ve kterém stál dům. Tak jednoduše by se dalo charakterizovat okolí našeho domu.

Po pár vteřinách se na vrcholu střechy objevil i Fici. Na zádech měl obrovskou odstřelovačskou pušku s neméně obrovským teleskopickým zaměřovačem.

"Tam," ukázal jsem dolů mezi domy na kilometr vzdálenou silnici, na které leželo bezvládné tělo.

Fici sejmul ze zad pušku a podíval se udaným směrem skrze teleskop.

"Je mrtvej," řekl po chvíli.

"Víš to jistě?" zeptal jsem se.

"Kolem něj je velká kaluž krve. Ale jestli chceš, můžu ho střelit do hlavy. Pak to bude jistý."

"Seš magor. Víš to?"

Fici se jen kysele usmál.

"Co je to támhle?" ukázal jsem na betonovou silnici vedoucí ke Svaté Trojici. Fici okamžitě přemířil.

"Vypadá to jako nějaká skupinka turistů. Taky mrtvý. "

Náhle se zpod naší zahrady ozval vyděšený ženský křik. Po našem břehu Vratislavice vedla úzká turistická pěšina, která byla ze střechy docela dobře vidět. Na ní stála žena, která nepředstavitelně vřískala. Měla proč. Nějaký další člověk právě trhal zuby krk jejího partnera. Potom ho doslova zahodil a vrhl se na ženu.

"Sejmi ho," nařídil jsem Ficimu.

Ale ještě, než stačil vystřelit, útočník zmizel za stromy.

"Co se to kurva děje?" zeptal se Fici.

Nevěděl jsem. Znovu jsem zaměřil svou pozornost na betonovou cestu ke Svaté Trojici.

" To se mi snad zdá," vyhrkl jsem.

Na cestě se začali sbírat mrtví lidé. Fici na ně zaměřil teleskop.

"Sakra. Vypadaj jako zombíci," vyhrkl.

O několik vteřin déle se ze silnice zvedlo i tělo mezi domy.

"To není možný," řekl jsem. "Není tu otevřená pekelná brána."

Asi za minutu se začala zvedat i mrtvá těla pod naší zahradou. Vzduch kolem zdi našeho pozemku téměř neviditelně zlatě jiskřil. Má ochranná kouzla fungovala tak, že tvořila jakousi kopuli kolem celého pozemku. Bylo to proto, že temné síly se nepohybovaly pouze po zemi.

"Šíří se to jako vlna," řekl jsem po chvíli pozorování. "Šíří se to z jihu na sever, od Trojice směrem do centra," opsal jsem prstem široký oblouk od vrchu Svaté Trojice k Muzeu havířů, odkud se ozývaly další vyděšené výkřiky.

"Do prdele!" zakřičel Fici.

"Co je?"

"Markéta! Vzala děti do parku!"

"Do jakýho parku!"

"Pod muzeem!"

Sjeli jsme po žebříku na půdu, jako šipky. Fici ukázal na jednu z figurín, která byla ověšena mou výstrojí. Má výstroj byla stejná, jako ta Ficiho, kterou na sobě měl, když pro mě šel do zahrady stínů. Včetně pé devadesátky na hrudním popruhu a pětsedmičky ve stehenním pouzdře. Jen místo pouzdra na velký lovecký nůž na hrudi, jsem měl pouzdro na mačetu na zádech. Všechno jsem to na sebe naházel, zatímco Fici telefonoval s Marketou.

"Kde ste?" začal bez obalu.

Kdybych se soustředil, Markétu bych z telefonu slyšel. Ale já měl teď plné ruce oblékání.

"Musíte se schovat, přijdeme pro vás. "

"Já nevím. Neznám to tam."

"Ať se schová na veřejných záchodcích," poradil jsem.

Fici to přetlumočil do telefonu.

"Sejdeme se u garáže," řekl jsem o odběhl, aniž bych měl dopnuté veškeré přezky, kterých bylo na obleku požehnaně.

Zase jsem to vzal ven skrze díru v obýváku. Bylo to nejblíž a také jsem si musel vzít mačetu, která spokojeně odpočívala na svém místě na krbu. Ta díra ve zdi byla najednou tak praktická, že jsem vážně přemýšlel o jejím zachování.

Seběhl jsem na první terasu. Adam tam stále seděl, přesně podle rozkazu.

"Běž do domu. Zamkni za sebou. Znáš pohádku o kůzlátkách a zlém vlkovi, co se přestrojil za babičku?"

"Jo, jasně," odpověděl Adam. "Ale jak se domu dostanete vy?"

"S tím si hlavu nelámej," řekl jsem a odběhl ke garáži, kde už na mě čekal Fici.

"Vezmeme si skútr?" zeptal se.

Podíval jsem se na skútr, který stál v rohu garáže. Na tom skůtru jsme s Lindou často vyráželi k Panskému rybníku, kde jsme to tak milovali.

"Skútr ne. Budem ho tam muset nechat," řekl jsem bez zaváhání a ukázal na horské kolo v tomtéž rohu.

"Děláš si prdel?"

Jen jsem se zazubil.

Od domu k parku, který obkružoval svatého Prokopa, to bylo asi dvě stě metrů. To byla ta snazší část cesty. Od Prokopa dolů to byl sešup po nezpevněné cestě, ze které sem tam trčely kořeny stromů, velké balvany a v dolní třetině dokonce široké odvodňovací koryto, které bylo složité přejet i sám, natož s Ficim na sedle za sebou. Jenomže na nějakou bezpečnost nebyl čas.

Prosvištěli jsme zrádným úsekem a konečně se dostali na asfaltku, která vedla k mostu přes Vratislavici, od kterého to bylo do parku už jen asi padesát metrů. Jen ta zatáčka dole před mostem byla zrádná.

"Brzdi ty vole!" zaječel Fici.

Jenomže já brzdil. V tomto případě to bylo k ničemu. A abych to nenarval do domu před námi, strhl jsem řidítka stranou. Nic jiného se stejně nedalo dělat.

Ležel jsem na asfaltu a pozoroval Ficiho, jak přelétá nade mnou. Dopadl na zem a z ladného parakotoulu se vymrštil na nohy.

"Jako tenkrát cestou vod Koulíčků!" zakřičel radostně v narážce na náš společný cyklovýlet, při kterém jsme se hrozně vysekali pod jedním kopcem kousek od školy. Ale protože jsme byli totálně na mol, krom pár oděrek se nám vůbec nic nestalo. Stejně jako dnes. Ale za to mohla spíš naše ochranná výstroj.

Fici mi pomohl na nohy. Naprosto zdemolované kolo jsme nechali na místě. Čekala nás důležitější práce.

Postupovali jsme k parku v taktické formaci. Fici vpředu a protože byl levák, kontroloval pravou stranu. Já, těsně za ním, jistil prostor vlevo.

Najednou se proti nám vyřítila skupina asi dvaceti vyděšených lidí. Vůbec si nás nevšímali. Obtékali nás, jako řeka obtéká kámen.

A pak se z davu vyřítila jakási postarší žena. V jejím obličeji nebyl strach. Byla v něm šílená zuřivost. Ona na nás útočila! Ficiho pé devadesátka zacvakala.

Součástí naší výstroje byla standardní lehká obranná puška FN P90 od belgické firmy Herstal. Tyto pušky se později proslavily především díky seriálu Hvězdná brána, ale my je používali prakticky od začátku. Naše pušky používaly speciální protidémonské střely, které měly duté špičky naplněné svěcenou vodou a byly uzavřeny stříbrnou zátkou, takže se daly použít i proti upírům a vlkodlakům. Nejdůležitější vlastností našich zbraní však bylo jejich odhlučnění. Nepoužívali jsme standardní tlumiče, ale magii.

Zpočátku jsme měli zbraně kompletně odhlučněné. Jejich střelba nebyla nijak slyšet. A to byl problém. V zápalu boje nebylo kolikrát jak poznat, jestli zbraň skutečně vystřelila. Některé cíle nešly k zemi ani po dávce. A to v nás vyvolávalo pocit, že zbraň se třeba zasekla.

Nakonec jsem odstranil odhlučňovací kouzlo ze závěru a naše zbraně tiše předly jako před tím. To znamená, že byly hlučné, asi jako tichý šicí stroj.

Útočící ženská rozhodila ruce a skácela se k zemi. Ale nebyla mrtvá.

Počkali jsme, až zbytek vyděšených lidí zmizí a pak si ženu prohlédli. Vypadala jako každý obyčejný člověk. Jen s tím rozdílem, že byla téměř rozpůlená střelbou. I tak se pořád zmítala a prskala ve snaze nás zranit.

"Co je to?" zeptal se Fici.

"Nevím," odpověděl jsem. "Nikdy jsem nic takového neviděl. Dokonce i krvácí, jako obyčejný člověk."

Z parku se ozvala střelba.

"Tak jdeme," zavelel jsem a vykročil.

Za mnou se ozvalo jedno cvaknutí. Ženská se přestala hýbat. Zdálo se, že střela do hlavy nadobro zlikviduje i tohle. Ať už to bylo cokoliv.

V parku samotném to vypadalo všelijak. Všude se válela mrtvá těla. Živí lidé v panice pobíhali sem a tam. V dáli bylo vidět modrá světla. Policie. To oni nejspíš stříleli.

Postupovali jsme stále kupředu. Park byl rozlehlý. K veřejným záchodkům, kde se měla ukrývat Markéta s dětmi, jsme to měli tak dvě stě metrů. Byla to jediná budova, která tu po rekonstrukci parku zbyla. I když značně zmodernizovaná. Dále bylo v parku několik průchozích budov, postavených z kamene. Pódium, které dávno přišlo o své zastřešení a před ním plac, který teď sloužil jako pozemní fontána. Voda tu tryskala vysoko do vzduchu přímo ze země a děti se mezi proudy proháněly na kolech, zatímco jejich matky seděly v rohu v kavárně, popíjely bílé víno a mlely a mlely…

To všechno se tu odehrávalo ještě před půl hodinou. Teď se v rohu u kavárny tísnil hlouček deseti lidí, kteří nebyli sto se rozhodnout, co by měli udělat.

Ale když nás spatřili, jako by jim to do žil vlilo nový život. Okamžitě se vydali směrem k nám. Asi si mysleli, že je jdeme zachránit. Nedivil jsem se. V naší vystroji jsme vypadali jako členové speciální jednotky.

"Běžte domu lidi!" křikl na ně Fici. "Zamkněte se a nevycházejte!"

Jakoby ho neslyšeli. Stále postupovali k nám.

"Pomozte! Pomozte nám! Prosím!" překřikovali se na vzájem.

"Pomozte mi," zaznělo od jednoho muže, který postupoval zhruba uprostřed skupiny.

Tasil jsem mačetu a hodil. Její čepel zmizela v mužově hrudi a on sám odletěl o pět metrů zpátky. Ostatní lidé se s křikem rozprchli.

Přistoupili jsme k muži blíže. Ani on nebyl mrtvý a to bylo divné, neboť má mačeta, která měla moc poslat zpět do pekla démona, měla muže okamžitě zabít.

Na muži nebylo nic zvláštního. Byl to asi pětačtyřicátník. Trochu při těle s prošedivělými ustupujícími vlasy. Netrčet mu z hrudi mačeta, byl by to jen obyčejný člověk.

"Je to infiltrátor," řekl jsem potichu.

"Co že je to?" zeptal se Fici.

"Infiltrátor. Představ si, že se tahle věc, která je od člověka nerozeznatelná, infiltruje do nějaké komunity. Třeba té naší. Pozveme ho dál. Dáme mu najíst. Díky tomu ho žádná ochranná kouzla nezastaví. A pak. Až získá naší důvěru. Udělá z nás tohle," mávl jsem rukou kolem.

Fici pochopil. Mrtví kolem nás už nebyli mrtví. Pomalu vstávali. Teď z nich byli zombie.

"Jak jsi to poznal?" zeptal se Fici.

"Je to v očích," řekl jsem. " Musíš se jim dívat do očí."

Fici postoupil k muži blíž a podíval se mu do očí. Pé devadesátka tiše zacvakala. Jeho hlava se změnila v krvavou kaši.

Odvrátil jsem zrak. Pohled na rozstřílenou hlavu, bych nikomu nepřál.

Vytáhl jsem z torza mačetu a zavelel k odchodu. Byl nejvyšší čas. Zástupy zombií začaly houstnout.

V taktickém dvojstupu jsme se přesunuli k budově se záchodky. To Fici mě naučil taktiku speciálních jednotek. Sám byl kdysi speciál, zatímco já se válel doma s modrou. Myslím, že plukovník, který mi ji kdysi dal, sám do teď nechápal, proč. Má magie byla mocná už tenkrát.

Zatímco já kryl prostor, Fici zabouchal na dveře.

"Otevřete, jsme tady," řekl tlumeným hlasem, ale dostatečně nahlas, aby ho bylo slyšet přes zavřené dveře.

"Maminko neotvírej," ozval se za dveřmi dětský hlásek. "Co když je to zlý vlk."

Usmál jsem se. Naše školeníčko slavilo úspěch.

"Jaké je datum naší svatby?" ozval se po chvíli Markétin hlas. Chytrá holka.

Fici se zatvářil nejistě.

Cože? Neznáš datum vaší svatby? Zeptal jsem se bezhlasně.

Fici zakroutil hlavou, jako že ne, ale pak mu najednou svitlo. Stáhl z levé ruky rukavici a z prsteníčku snubák. Poté pohlédl na jeho vnitřní stranu.

"Dvacátého prvního října dva tisíce šest," zněla jeho odpověď.

"Řekni mi jména našich dětí," vyptávala se dál Markéta.

O tomhle už přemýšlet nemusel.

"Jakub a Natálka. A ještě je tam s vámi Richardova Viktorie. Jakubovi je osm, holkám šest. Narodili se tři dny po sobě. Když jsem tě vez do porodnice, hrozně si vyváděla. S Lindou vás domu pustili ve stejný den. Mám pokračovat dál?"

Hezky Fici. Dobrá paměť.

Zámek cvakl a dveře se pomalu otevřely. V mezeře se objevila Markétina hlava. Pod ní se kolem dveří protáhlo něco malého.

"Tati!" zavřeštěla Viky a skočila mi do náruče. "Hrozně jsem se bála. Ale teta Markéta říkala, že si pro mě přijdeš."

Jasně, že jsem přišel. Kdysi jsem její mámě slíbil, že bych si pro ni přišel až do samotného pekla. A totéž jsem slíbil i Viky v den kdy se narodila. Bylo to moje malé sluníčko. Navíc byla tak moc podobná mámě. Měla stejné vlasy a stejně zelené zářivé oči. Byla tak úžasná. A já ji moc miloval. A teď tohle.

"Musíme jít," řekl Fici.

A měl pravdu. Zombici se za tu chvilku, kdy jsme se vítali, jak kdybychom se čtrnáct let neviděli, nebezpečně přiblížili. Prostě jsme byli jako nějací Amíci z filmu, kteří se vítají tak dlouho, že už je malém pozdě.

Zpoza rohu budovy vyšel jeden z policajtů. Pěkně si to odskákal, neboť mu chyběla část obličeje. Viky ho naštěstí neviděla. Byla k němu otočená zády. Já ho proto viděl velice dobře. Ale nemohl jsem použít pé devadesátku,kterou jsem měl pověšenou přes hruď a teď na ni visela Viky. Sáhl jsem ke stehnu pro pětsedmu. Dvakrát cvakla, neboť i ona na sobě měla odhlučňovací kouzlo. Poldova hlava se vypařila. Jeho tělo hlasitě bouchlo o zem. Byl čas jít.

S Viki v náruči jsem šel jako první. Za mnou Markéta s dětmi a nakonec Fici s pé devadesátkou. Fici byl mnohem lepší střelec, než já. Proto jsem předtím použil mačetu. S ní jsem si byl mnohem jistější.

Postupovali jsme parkem celkem rychle. Občas se za mnou ozvalo tiché cvaknutí a v okoli se k zemi skácela jedna zombie. Jedna rána, jeden mrtvý nemrtvý.

Ale pak jsem, asi padesát metrů od nás, zahlédl ještě něco. Původce místního zla. Tmavý stín, jenž problikávat parkem, jako stroboskop temnoty. Vždy se zjevil, párkrát rychle zablikal, což jeho pohybům dávalo děsivý trhavý nádech a zmizel, aby se vše opakovalo o pár metrů blíže k nám.

Položil jsem Viky na zem a řekl jí, ať se drží Markéty. Vůbec neprotestovala. Byla to moc statečná holčička. Prostě celá maminka.

Ani Fici nic nenamítal. Pracovali jsme spolu dvacet let. Věděl, kdy je čas na protesty a kdy má prostě držet hubu.

Postoupil jsem o krok, abych si udělal dostatek místa a vytáhl ze závěsu na zádech mačetu. Počkal jsem, až se znovu zjeví temný stroboskop, napočítal do tří a hodil mačetu do prázdna. Do míst, kde zdánlivě vůbec nic nebylo.

Povedlo se napůl. Mačeta zasvištěla parkem a v momentě, kdy se znovu zjevil temný stroboskop, protnula jeho dráhu.

Netrefil jsem přesně, jak jsem chtěl. Mačeta uťala jednu z temných končetin a pokračovala parkem dál, až zmizela v jakémsi křoví.

Démon strašlivě zařval.

Zhmotnělý, asi dvacet metrů od nás, bez jedné paže. Jeho neskutečný nelidský řev přilákal pozornost všech zombií, které do teď bezcílně bloumali kolem. Jediné naše štěstí bylo, že se jednalo o standardní zombie, které pro nás nebyli příliš nebezpečné, neboť byli děsně pomalé a hloupé. Jen jich nesmělo být moc.

"Si kryt!" zařval jsem, aniž bych z démona spustil oči.

"Kreju!" odpověděl Fici.

Víc jsem vědět nepotřeboval. Zaklesl jsem pé devadesátku do ramene a přepnul na jednotlivou střelbu.

Postupoval jsem vpřed proti démonovi a systematicky mu jednotlivou střelbou ničil končetiny. Démon měl tuhý kořínek i při použití speciálního střeliva. Občas jsem mu poslal dvě do hrudi, abych ho trochu zpomalil. Zabít ho to nemohlo. Démoni nemají srdce. Snad jen soustředěná střelba do hlavy, by mohla démona vyrazit z našeho světa. Ale to já nechtěl.

Vystřílel jsem skoro celý zásobník, než jsem dostal démona na zem. Ale konečně jsem ho měl, tam kde jsem chtěl.

Přistoupil jsem k jeho torzu a v klidu se zeptal na jednoduchou otázku.

"Démone! Řekni mi své jméno!" zařval jsem démonovi do ksichtu.

Nepoznával jsem ho. Ne, že bych znal všechny pekelné démony osobně. Navíc si všichni byli tak podobní. Asi jako Asiati pro Evropany a opačně. Ale vypadal jako vyšší démon a ty jsem znal všechny. Má teorie o reorganizaci pekla se zdála být čím dál tím víc pravděpodobnější.

"Ve jménu našeho pána Ježíše Krista. Řekni mi své jméno!" zkusil jsem to hezky po staru.

"Musíme pohnout. Pohnout!" ozval se za mnou Ficiho hlas. Zombíků přibývalo.

"Mé jméno může znát jen můj pán," vypadlo z démona konečně něco konstruktivního.

Můj pán. Můj pán? Démoni byli egoisti. Ve všem, co dělali, byli na prvním místě vždy jenom oni. Přesně na to dojel Locutus, neschopen přiznat si, že nad ním stojí někdo mocnější. Démon by nikdy nepřiznal, že má pana.

"Řekni mi jméno svého pána!" zkusil jsem tedy.

Démon se rozesmál. Jenomže, když se smál démon z uší a očí tekla krev.

Přepnul jsem zbraň na automat a vystřílel zbytek zásobníku do démonova ksichtu. Ďábelský smích ustal. Démonovo tělo se začalo roztékat v nechutnou, černožlutou břečku.

Trhnutím ruky jsem z křoví přivolal mačetu a vrátil ji do závěsu na zádech. Potom jsem vyměnil zásobník v pé devadesátce a zavelel k odchodu. Zombíků ještě přibylo, ale naštěstí byli hrozně pomalí a nám nečinilo potíže, prostřílet se z parku ven.

Další Cesta probíhala klidně. Tady pod Prokopem nežilo mnoho lidí. Bylo tu jen pár domů, stejně jako v naší ulici. A na cestě pod samotným Prokopem nebyly domy žádné. Občas z některého z domu vyšel jeho obyvatel a ptal se nás "co se to vlastně krucinál u všech čertů děje!" Poradili jsme mu, aby zanechal veškerého klení, zabarikádoval se v domě a snažil se předstírat, že v něm nikdo není. To byl ten nejjednodušší recept, jak přežít apokalypsu. Záleželo jen na tom, jak dlouho bude trvat. Zásoby potravin na dva roky a více, jako my, měl doma asi málokdo.

Domů jsme se dostali bez problémů. Proti Adamovu očekávání jsme měli klíče.

Adam byl zalezlý ve svém novém bytě, přesně jak jsem mu nařídil. Měl jsem rád, když někdo dbal mých doporučení.

V přízemí jsme se ani nezastavili a pokračovali dál do svých bytů. Děti byly vyděšené a hladové. Bylo třeba se o ně postarat. Ale jen jsem vstoupil na první schod vpravo cvakl zámek a ze dveří vykoukla Adamova hlava.

"Co se tam venku děje?" zeptal se s ustaranym výrazem ve tváři.

"Až potom, až se postaráme o děti," odvětil jsem.

"Ale tohle byste asi měli vidět," mávl rukou do bytu.

"Jen běžte. O děti se postarám," řekla unaveným hlasem Markéta.

"Pomůžu ti," řekla Lucie, která už také stála na chodbě.

Podíval jsem se na Viky, kterou jsem opět nesl v náruči.

"Jen běž tatínku," řekla. "Určitě je to móóóc důležité."

Políbil jsem ji na čelo a postavil na zem. Nejen, že byla po mamince krásná, byla po ní i velice chytrá. Nebezpečná kombinace, na kterou se dalo utáhnout i takový pako s mačetou, jak mě jednou označila Linda.

Ve dveřích ještě nerozhodně postával Adam junior. Nevěděl, ke komu se přidat. Maminčin mazánek zřejmě.

"Tak pojď mladej," ukázal jsem rukou do bytu. "Třeba se naučíš něco, co tě ani v dvou miliardový škole nenaučí," narážel jsem na luxusní studentskou kolej z prvního dílu, která byla kvůli Adamovi mladšímu znovu v provozu.

Adam nás zavedl do obývacího pokoje před dvou metrovou plochou televizi ve které běžely zprávy. Na obrazovce vládl chaos. Lidé prchali na všechny strany. Na ulici leželo několik těl. Moderátor, který se rozhodl na místě setrvat až do úplného konce, jen aby nám zprostředkoval nejčerstvější záběry z místa masakru, právě ukazoval na dvojici klátibých postav, které podle jeho komentáře právě povstaly z mrtvých. Z reproduktorů se ozvala střelba. Jedna z klátivých postav sebou dvakrát škubla a pokračovala dál. Panika na obrazovce nabrala úplně nových rozměrů.

Adam přepnul na jiný program a pak na další, ale na všech se odehrávalo to samé, jen zabrané z jiného úhlu.

"Kde je to?" zeptal jsem se.

"V Praze na Václaváku," odpověděl Adam.

"Kdy to začlo?"

"Asi před půl hodinou."

Takže vlna, která sebou nesla infiltrátory a za sebou zanechávala zombie, stále postupovala. Odhadem tak sedmdesátkou. To nám nedávalo moc času.

"Potřebuju mobil," vyhrkl jsem.

Adam sáhl na stůl a podal mi do ruky takový menší tablet.

"Co je to? Chtěl jsem mobil."

"Tohle je mobil," řekl nechápavě Adam.

Vzpomněl jsem si na svoji třicet tři desítku, která již léta spokojeně odpočívala v šuplíku mého nočního stolku. Já tyhle věci nepoužíval. S Lindou jsem mluvil v myšlenkách a cokoliv jsem potřeboval, zařídila ona. Jenomže teď jsem s ní nutně potřeboval mluvit. A nechtěl jsem, aby někdo zjistil naše tajemství.

"Jak se s tím…"

"Ukaž." Adam mi vtrhl placku z ruky. "Komu chceš volat?"

"Musím nutně mluvit s Lindou."

"Tak proč to neřekneš hned," najel do telefonního seznamu a vytočil Lin.

"Ahoj Adame. Proč voláš?" ozvalo se ze sluchátka.

"Ahoj lásko, tady Richard," odpověděl jsem.

"Richard? Proč voláš z Adamova mobilu?"

"Adam je teď u nás. Kde jsi ty?"

"Zrovna jsem překročila hranici. Podle navigace bych měla být za dvě hodiny doma. Hele, co se to tam u vás děje? V rádiu mluvili o nějakých násilnostech. Prý se to začíná šířit po celé zemi."

"Teď mě dobře poslouchej," kladl jsem důraz na každé slovo. "Ty násilnosti jsou i u nás. Mají temný původ. Šíří se vlnou, která je velmi rychlá. Neutečeš před ní. Musíš si najít nějaké klidné místo, co nejdál od civilizace, to jen půjde. Čím více lidí kolem tebe bude, tím větší ti hrozí nebezpečí. Pokus se někde ukrýt. Máš na to tak půl hodiny. Pak tam vlna bude."

"Co je to za vlnu? Kdo ji poslal?"

"To nevim," odpověděl jsem po pravdě.

"A vy jste v pořádku?"

"Všichni tady jsou v pořádku. Ale teď si pospěš. Schovej se."

"Tak dobře. Mám nápad. Vzpomínáš na tu horskou chatu ve které jsme byli ještě než se narodila Viky? Myslí, že to od tud není…"

Telefon se náhle odmlčel. V tu samou chvíli se vypla televize. Po obývacím pokoji se rozhostilo tíživé ticho. Nebylo to jen televizí. Veškeré elektrické spotřebiče se náhle odpojili.

"Co se děje?" zeptal se Adam.

"Vypli proud," odvětil s klidem Fici.

"Co budeme dělat?"

"Počkáme, než naběhne záloha. Obvykle to trvá asi devadesát vteřin."

A vskutku. Odklonění proudu vody v odtokové šachtě z jezírka k turbíně probíhalo automaticky. Devadesát vteřin, byl čas, potřebný k tomu, aby turbína roztočila generátor na potřebný výkon. Za devadesát vteřin se televize znovu zapnula, ale nebyl na ní žádný obraz.

Adam vzal ze stolu ovladač a projížděl s ním všechny kanály. Všechny byly mrtvé.

"Démoni nám vypli televizi?" zeptal se Fici.

Adam si ode mne vzal telefon.

"Žádný signál," řekl po letmém pohledu na displej.

I Fici vytáhl z kapsy svůj mobil.

"Domácí wifina jede, ale nemá přístup na síť. To nás jako úplně odřízli?"

"Žádný mobilní signál, žádná televize, žádný internet," uvažoval jsem nahlas. "A co rádio?"

"Rádio? Myslíš jako takový to s anténou? To dneska ještě někdo používá?" řekl nevěřícně Adam.

"Ty neposloucháš rádio?" zeptal se Fici.

"Poslouchám. Ale přes internet."

"Vy velkoměšťáci a ty vaše vohlodaný jabka bez kterejch si nedojdete ani na záchod," okomentoval jsem to já.

"A ty tu snad nějaké takové rádio máš?"

"Jo. Jedno mám v autě. Tak jdeme."

V garáži jsme byli během šesti vteřin. Aut jsme měli několik, včetnětoho, kterým odjela Linda. A všechna měla klasické rádio. Tak nevím, v čem jezdil Adam, že mu to přišlo tak zastaralé.

Sedl jsem do Fabie, kterou jezdila Markéta a zapnul rádio. Z reproduktorů se ozýval jen šum.

"Co to znamená?" zeptal se Adam junior.

"To znamená, že jsme úplně odříznutí od okolního světa," odpověděl jsem. "Nezjistime, kam až vlna sahá. Jestli je lepší zůstat, nebo to risknout někde jinde. Jestli někde někdo přežil, nebo jsme poslední živý lidé na Zemi."

"A nezjistime, kde se schovala Linda," doplnil Fici.

Jenomže to naštěstí nebyla pravda.

Jistěže jsem věděl kde Linda je. Od teď jsem s ní byl v neustálém kontaktu, takže to co se odehrávalo u ní, jsem měl takříkajíc z první ruky.

Potom co vypadlo mobilní spojení, zadala do navigace adresu jedné odlehlé horské chaty, ve které jsme strávili týden dovolené, před tím, než se narodila Viky. Byl to ten nejkrásnější týden, jaký jsme zažili.

Tu chatu vlastnil postarší manželský pár, který ji pronajímal každému, kdo měl zájem. A dostatek peněz.

Byla to horská chata, umístěná na samotě uprostřed lesa v Krkonoších. Její kapacita byla 27 lůžek, ale pokud by byl někdo ochotný spát na zemi, vešlo by se do ní mnohem víc lidí. Proto byl její pronájem tak drahý. Proto si ji pronajímali velké společnosti pro své teambuildingové aktivity, nebo party přátel, kteří se na pronájem mohli složit.

My byli jenom dva. Ale díky našim teambuildingovým aktivitám jsme si to mohli dovolit. A také jsme to nutně potřebovali. Po všech těch letech boje s temnotou jsme prostě potřebovali vypnout. A k tomu byla tahle chata jako stvořená.

Další lidské obydlí nebylo blíže, než tři kilometry za strmým zalesněným kopcem. V chatě nikdy nikdo neumřel a ani nebylo známo, že by se v jejím okolí vyskytly nějaké nadpřirozené jevy. Okultně bylo toto místo čisté jako sníh, kterým jsme se cestou sem museli probojovat s čímž měla problém i naše terénní Toyota. Ale povedlo se. A i přesto, že jsem nesnášel zasněžené zimní kopce, to byl ten nejšťastnější a nejklidnější týden, jaký jsme s Lindou za posledních deset let prožili. Není divu, že se za devět měsíců narodila Viky.

A právě k této chatě teď Linda mířila. Podle navigace ji to mělo zabrat asi dvacet minut. Mohla to stihnout ještě před tím, než dorazí vlna. Šlo jen o to, jestli v chatě někdo bude.

Každá budova se dá ochránit magií, podobně jako náš dům. Ale pokud by byla chata prázdná a zamčená, bylo by to k ničemu. Protože pokud by Linda pronikla do chatynásilím, ochranná kouzla by prostě nefungovala.

Ale Linda měla štěstí. Když přijela k chatě, na verandě seděl v křesle majitel, jako by na ni čekal.

Linda zaparkovala na travnatém plácku před chatou a s úsměvem na tváři se přivítala s majitelem. Bylo dobré, že si na ni i po těch sedmi letech pamatoval. Šance na domluvu tím pádem byla mnohem vyšší.

"Ale to nejde mladá paní. Rád bych vám chatu pronajal, ale nejde to."

"Nepotřebuji celou chatu. Stačil by mi jen jeden pokoj," řekla Lin a nasadila svůj nekompromisní smaragdový pohled, který říkal, "ještě jednou mrknu a kompletně si tě omotám kolem prstu".

Jenomže na tohohle starýho parchanta to nějak nazabíralo.

'Nabídni mu ňáký prachy navíc,' poradil jsem Lindě myšlenkou.

"Dám vám sto tisíc," vyhrkla Linda na majitele.

'To je moc! Na to ti neskončí!'

Majitel se poškrábal na bradě. Okamžitě mu muselo být jasné, že aby takhle někdo rozhazoval peníze, musí k tomu mít pádný důvod. Možná si myslel, že Lin se chce na chatě skrýt před svým psycho manželem. No. Mě by se asi neschovala. Ale já naštěstí nejsem psychopat.

"Je mi líto paní Králová. Vážně to nejde. Každou chvíli čekám další nájemce. Je to parta fotbalistů. Jezdí sem každé léto už dvacet let. Říkají si Klapzubova jedenáctka, neboť jich je pokaždé přesně jedenáct. Možná, kdybyste se domluvila přímo s nima, že by vás tu jako nechali. Ale která ženská by chtěla sdílet chatu s jedenácti cizíma chlapama."

'V tom má pravdu, paní Králová,' uchehtl jsem se.

'Jo? Tak co navrhuješ, chytráku.'

'Počkej až přijedou. A pak je všechny postřílej.'

'Jasně. To okultnímu pozadí tohoto místa náramně prospěje. A navíc. Jsem paní Králová. Ne pan Král, co všechno řeší násilím.'

Hádám, že nakonec ti stejně nic jiného nezbude, pomyslel jsem si.

Na příjezdové cestě se objevilo několik aut.

"Už jsou tady. Už jsou tady!" rozzářil se majitel, jako kdyby právě dorazil fotbalový nároďák.

Z aut vyskákalo jedenáct plejbojů. Opálených, svalnatých. Většina na sobě měla šortky a havajské košile, zrcadlové brýle a na nohou originál Crocsy, takové ty gumové, totálně předražené pantofle ve kterých se nedalo ujít ani dvacet metrů. A kromě řidičů byli všichni totálně na šrot.

Tichou krajinou se roznesl veselý hlahol jedenácti kopaček. Pánové, odhadem čtyřicátníci, kteří kdysi na škole tvořili fotbalový tým, z nichž někteří to dotáhli až do čela mezinárodních firem, přijížděli na tuhle chatu každé léto, aby tu celý týden propařili a takzvaně dobili baterky na celý další rok, což jsem jim každopádně neměl za zlé.

Okamžitě začali z aut nosit bágly, tašky s jídlem, tašky s alkoholem, těch bylo víc, a několik sudů piva a chlazení.

Tohle by se líbilo i mě.

Lindy si zatím nikdo nevšímal.

'Co teď?' zeptala se.

'Tady už zůstat nemůžeš. Až přijde vlna z jednoho z nich se stane infiltrátor.'

'Jak ho poznám?'

'Je to v očích. Musíš se jim dívat do očí.'

'Všichni ti blbouni nosí zrcadlovky.'

'Večer si je snad sundají, ne?'

'Takže tady mám jako zůstat?'

'Máš snad na vybranou?'

'Tak už se konečně rozhodni, ty vole.'

Chtěl jsem říct něco děsně chytrého, ale Lin mi do toho vpadla.

'A do prdele,' vypadlo z ní úplně neočekávaně.

'Co se děje?'

'Vlna je tady. Bylo to, jako by se přese mě přelila vlna temnoty. Teď už vím přesně o čem jsi mluvil. Cítím to. Ale není to jako temnota pocházející z pekelné brány. Je to něco jiného. Neznámého. Nevím, co mám dělat.'

'Musíš je všechny dostat do chaty a pak ji zapečetit ochrannou magií. Víš jak se to dělá. Učil jsem tě to.'

'Jasně, že to umím. Ale jak mám tuhle bandu přesvědčit, aby šla do chaty? Pořád tady pobíhají sem a tam.'

'Máš svoji pětsedmu?'

'Jasně. Bez ní se nehnu.'

'Pošeptej ji tohle,' řekl jsem Lindě kouzlo, které z pětsedmy odstranilo to odhlučňovací. 'Nevěřila bys, jak hluk výstřelu dokáže přesvědčit lidi ke spolupráci.'

'Takže to mám udělat jako ty? Vlítnu mezi ně, vyberu si toho největšího drsňáka, rozbiju mu hubu, dám bouchačku k hlavě a tak si vynutím pozornost ostatních?'

Sakra. Líp bych to sám neřek.

'Lásko. Teď už odjet nemůžeš. A já zase nemůžu přijet. Do tmy to nestihnu a jet v noci by byla sebevražda. Musíš to tam přežít jednu noc. Pak si pro tebe dojedu.'

'Něco se změnilo,' řekla náhle Linda úplně mimo téma. 'Něco je špatně.'

'Co?'

'Já nevím. Mám takový pocit… Je jich dvanáct.'

'Jak dvanáct?'

'Přijelo jich jedenáct, ale jak tady tak pobíhají, najednou jich je dvanáct.'

Tak jsem se mílil. Myslel jsem, že infiltrátor je člověk, kterého něco posedne. Ale teď se zdálo, že infiltrátor je něco jiného. Něco, co jako člověk jen vypadá. Něco, co přichází s vlnou.

'Udělej to,' přikázal jsem Lindě.

'Ne. Nejsem násilník.'

'Udělej to!'

'Ne!' křikla nejen v myšlence, ale i ve skutečnosti.

Konečně si jí někdo všiml.

Playboy, samý sval. Vlasy na mikádo, tak jak to kdysi nosil Rosa s Nedvědem. Zamrzlej někde v roce 2002.

"A heleme se," řekl oplzle. "Ahoj kočičko. Kde se tady bere taková fešná dcerenka. Co kdyby sme si spolu…"

Víc už toho říct nestihl. Jako říct krásné ženě, jako byla Linda, že je krásná, budiž. Ale tohle? Tohle Linda nesnášela, stejně jako většina žen.

Nakopla frajera do koulí a když šel do kolen, praštila ho pětsedmou přes ksicht. To ho vyřídilo.

"Héj!" zakřičela a dvakrát vystřelila do vzduchu.

Potom zaklekla frajera na zemi a k hlavě mu přiložila bouchačku. Já nestačil zírat. Jak bych vám to vysvětlil. Já na místě samozřejmě nebyl, ale viděl jsem to. Nebylo to jako vidět očima. Ale byl jsem s Lindou propojený takovým způsobem, že to bylo, jako bych byl celou dobu s ní. Jako bych postával kousek vedle.

Muži, kteří byli venku, zkameněli. Ostatní se hrnuli z chaty ven. Vlastně to šlo lépe, než jsem čekal.

"Co se to děje?Co se to děje!" pokřikovali jeden přes druhého.

"Hele! Co mu to děláš, ty krávo!" rozešel se jeden z těch všímavějších k Lindě.

Linda mu poslala jeden olověný dáreček potažený mědí těsně k nohám. Muž se zastavil.

"Vrať se," zavrčela Linda.

Muž se ani nepohnul.

"Vrať se zpátky!" zaryla pětsedmu do zátylku frajerovi pod sebou. "A všichni do řady!"

Muži kupodivu poslechli.

"Kolik vás je?" zeptala se Linda.

Muži se po sobě nervózně dívali, ale neřekli ani slovo.

"Kurva, jestli se budu ptát na všechno dvakrát, brzo vás bude o jednoho míň. Kolik vás je!"

"Jedenáct," ozval se kdosi. "Vždycky je nás jedenáct."

"Jedenáct vás bylo, když jste přijeli. Teď je vás dvanáct."

"Co to meleš za nesmysly, ty krávo!" zakřičel muž, který předtím vykročil proti Lindě.

"Počítat umíš? Tak snad poznáte, kdo mezi vás nepatří! Kreténe," dodala ještě.

Muži se po sobě rozhlíželi.

"Hele! A ty seš kdo?!" ozvalo se od jednoho z mužů.

Ten, jemuž byla otázka určena, zaútočil.

Zakousl se tázajícímu do krku a vyrval z něj velký kus masa. Tepenná krev stříkala na všechny strany. Vypukla panika. Kopačky se též rozprchly na všechny strany. Ale našel se i jeden, jenž měl více odvahy, než ostatní. Vrhl se na útočníka, ale ten měl mnohem větší sílu. Nejprve mu zlomil pravou ruku v lokti a potom vaz.

'Střílej!' zakřičel jsem na Lindu.

Řev paniky přehlušil řev výstřelů z pětsedmičky. Infiltrátor to koupil třikrát. Ale jediný efekt byl, že teď se zaměřil na Lindu.

'Asi sem ho nasrala,' řekla přiškrcený hlasem.

'Do hlavy!'

Ozvaly se další dvě rány. Jedna minula, druhá škrtla o infiltrátorovo čelo. Ten se otočil a přes malou loučku utekl do lesa.

'Co teď?'

'Buď opatrná. Mohl by se vrátit.'

'To je mi jasný, ty vole. Ale co teď?'

"Nažeň je zpátky do chaty."

'To nebude problém,' otočila se ke dveřím od chaty, které právě někdo zabouch a zamkl.

'Mám rozstřílet zámek?'

'To tě nesmí ani napadnout. Běž do auta. Vem si zálohu.'

Linda se vrátila k autu. V kufru pod podlahou byla neprůstřelná vesta, pé devadesátka a pár zásobníků. Linda si to všechno vzala.

'Vypadáš jak Dana Scullyová,' usmál jsem se.

'Co to zase meleš?'

Linda na sobě měla světle šedý kalhotový kostým. Vždycky si ho brala na přednášky. Vypadala v něm dostatečně formálně. Jako agentka FBI. Ale teď. S neprůstřelnou vestou a pé devadesátkou, vypadala jako by se chystala vysekat agenta Muldera z dalšího průšvihu.

'Musíš se nějak dostat do chaty,' vyhnul jsem se odpovědi. 'Ale musí tě do ní pustit sami.'

'Jo, jasně. Tak teď se dívej a uč, jak se to dá dělat i bez střílení.'

Linda si z auta vzala naší knihu a pomalu s ní došla ke dveřím. Zaklepala na ně.

"Co chceš?" zeptal se tlumený hlas přes prosklené dveře.

"Chci abyste mě pustili dovnitř."

"Zbláznila ses?"

"Jsem jediná, kdo vám může pomoct."

"Ty? A s čím? Všechny nás tu postřílet?"

Linda před sebe zvedla naší knihu. Na přední straně byl její název v latině a naše jména. Dříve tam stálo Richard Král a Linda Novotná, ale od druhého vydání už jen a pouze Richard a Linda Královi.

"Nechám to tady," řekla a položila knihu před dveře. Potom odstoupila asi o deset metrů a zůstala otočená zády.

Za chvilku bylo slyšet otáčení klíče v zámku. Někdo otevřel, sebral ze země knihu a zase rychle zavřel.

O pár minut déle se dveře opět otevřely.

"Někteří z nás vaši knihu četli," řekl muž stojící ve dveřích.

O tom, že mluví s autorkou, nemohlo být pochyb, neboť na zadním přebalu knihy byly naše fotografie.

"A někteří z nás si myslí, že jsou to všechno jenom bláboly.," pokračoval muž.

"A ty?" zeptala se Linda.

"Co to bylo?" zeptal se místo odpovědi a ukázal při tom na dva mrtvé kamarády.

"To byl infiltrátor. Nevím kde se tu vzal, ještě jsem se s ním nikdy nesetkala. Ale vím, co udělal."

"A co udělal?"

Linda nemusela odpovídat, neboť jeden z mrtvých již nebyl mrtvý. Teď byl nemrtvý. Nejdřív se trochu klepal, ale pak povstal a zamířil si to rovnou k Lindě.

"Bude jich víc. Mnohem víc. Můžu zabezpečit dům tak, že se do něj nikdy nedostanou. Ale k tomu mě musíte pustit dovnitř."

Druhá mrtvola se také začala zvedat. Muž ve dveřích ustoupil a pokynul Lindě, aby vešla.

"A co oni?" zeptal se, když ho míjela.

"Raději se otoč," řekla.

Pé devadesátka dvakrát tiše cvakla. Hned na to se ozvalo dvojí žuchnutí. Poté se Linda konečně dostala do chaty.

Nejdříve ze všeho zabezpečila chatu ochrannými kouzly. Již dávno jsme nepoužívali symboly z Knihy mrtvých. Ty se totiž nesměly opisovat, natož se vyslovovat nahlas. To jsem mohl jenom já. Byl jsem jediným, dosud žijícím člověkem, který zvládl oboje a nehráblo mu z toho.

Proto jsem vytvořil úplně nová a relativně bezpečná kouzla, která mohl použít každý. I Linda.

Běhala po domě s velkou tlustou fixou a malovala speciální symboly. Nejdříve na dveře. Pak na okna. Nezapomněla ani na světlík na půdě. Tedy zapomněla. Ale já jí to velice rád připomněl.

A potom se vrátila dolů, do hlavní místnosti, kde čekalo devět totálně vyděšených lidí. Vlastně deset. Majitel chaty tu byl také.

"Co se to děje?" přerušil konečně kdosi tíživé ticho, jenž svíralo všechny přítomné. "Nefungují mobily, nejde televize, nedá se přivolat pomoc. A navíc jsou venku ty divný zelený mraky! Co se tady kurva děje?!"

Nevím, chtěla odpovědět Linda, ale já jí včas zastavil.

'Neříkej jim, že nevíš. Jsou vystrašení. Nikdy nic podobného neviděli. Když řekneš, že nevíš, sebereš jim veškerou naději. Pak by mohli zaútočit. Všem se neubráníš.'

'A co mám teda říct?'

'Něco si vymysli. Něco, co jim dá naději.

'Ale já neumím lhát.'

'Je to snadný. Něco si vymyslíš, něco řekneš po pravdě, aby to získalo na důvěryhodnosti. Nic na tom není.

'Ne!' zněla rezolutní odpověď.

'Fajn. Tak opakuj po mě.'

A Linda opakovala.

"Někteří z vás četli naší knihu. A vězte, že vše co je v ní napsané, se skutečně odehrálo. Naše Země stojí mezi dvěma světy. Tím temným a tím světlým. A Země je jen jejich bojovou zónou. Ten boj probíhá po celé věky. Ale skrytě. Lidé o něm nemají sebemenší tušení. Někdy se to však zvrtne a zlo vypluje na povrch. To samé se stalo i dnes. Někde poblíž je otevřená pekelná brána, ze které unikli temné bytosti. Díky ní ožívají mrtví. Ale není třeba se bát. Ty symboly, které jsem po domě namalovala, nás před nimi zaručeně ochrání. A až zítra přijede můj manžel, společně najdeme bránu a uzavřeme ji. Na to jsme specialisti. To je to, co děláme. Stačí jen vydržet do zítřka a bude po všem."

Linda se odmlčela. Tedy před přítomnými. Její hlas v mé hlavě mluvil dál.

'Teda Richarde. Teď si tak říkám, jestli ty vůbec někdy mluvíš pravdu.'

'Někdy jo. Většinou jsi u toho,' řekl jsem, ale nemyslel to tak. Já si na pravdomluvnosti docela zakládal. Ale někdy to prostě jinak nešlo.

"Jak víš, že tvůj manžel přijede?" ozval se opět kdosi. "Jak ses s ním spojila, když nejdou telefony?"

' Ten je, ale otravnej,' povzdechla si Linda.

'Střel ho do ksichtu,' poradil jsem.

'Richarde!' okřikla mě.

"To, že se tu otevírá brána, jsem zjistila, když jsem tudy projížděla z Polska domů. Zavolala jsem mu, ještě než telefony přestaly fungovat," odpověděla Linda panu dotěrnému.

'Hezky,' okomentoval jsem to já. 'Pak, že neumíš lhát.'

'To jo. Ale co až se dozví, že je odsud nikdo neodveze.'

'To už tam budu já. Tak to bude můj problém. Týden snad vydrží.'

'Proč zrovna týden?'

'Vydělas ty mračna? Jsou i tady. Budou všude, kde je vlna. Tipuju, že intenzita světla klesla tak o sedmdesát procent. Jestli se to do týdne nezmění, příroda začne umírat. A to bude konec pro všechny a pro všechno.'

Fotbalisti se nakonec uklidnili. Narazili soudek a odevzdaně čekali, co bude dál.

Mezitím se k chatě začali stahovat další nemrtví.Občas se za okny něco mihlo a zastínilo již tak matné sluneční světlo. Kolem chaty se proháněli nižší démoni. Šli po Lindě. Dobře věděli, že je sama a zranitelná. Musel jsem si pro ni dojet, co nejdříve.

'Co teď?' zeptala se.

'Teď si najdi nějaký pokoj v prvním patře. Zamkni se v něm. Zataras dveře stolem a polož na něj sklo nebo porcelán. Cokoliv co drnčí. Když se někdo o dveře jen otře, uslyšíš to. Pé devadesátku nepouštej z ruky a radši ani neusínej.'

'Proč?'

'Protože jsi v baráku s devíti chlapama, co od rána chlastaj. A lidi mají v krizových situacích sklony jednat iracionálně. Mohli by se rozhodnout, že si tě nakonec podají. Pochop, že největší nebezpečí ti teď nehrozí zvenku, ale zevnitř.'

'Tak dobře,' řekla Linda a zařídila se podle mých rad.

Konečně jsem se mohl věnovat přípravám na cestu.

Nejraději bych vyjel teď hned, ale to by byla sebevražda. Temné síly měly největší moc v temnotě. Proto byly všechny pekelné brány pod zemí, nebo v případě Černobylu pod sarkofágem. A proto byli démoni nejnebezpečnější v noci. Díky nazelenalým mračnům s rudými okraji se teď mohli démoni pohybovat po světě i ve dne. Ale zatím se zdálo, že jen ti nejnižší. Tedy ti, kteří měli nejmenší moc. Pro lidi byli nebezpeční, pro mě tolik ne. I vyšší démoni se teď ve dne mohli pohybovat venku. Přítmí, způsobené mračny, bylo pro démony dostatečné, ale ne dokonalé. To bylo ostatně vidět na démonovi v parku, který problikával světem, jako temný stroboskop. Ale v noci to muselo být jiné. A díky zahalené obloze se stmívalo velice brzo. Do setmění bysme to k Lindě prostě nedali. A kdo by ji potom pomohl?

Rozhodli jsme se proto, že do Krkonoš vyrazíme až další den. Zbytek tohoto jsme věnovali přípravám.

Tak za prvé. Zbraně. Naší standardní výzbroj tvořila FN P90 od belgické firmy Herstal. Jako sekundární zbraň jsme používali FN FiveseveN od stejného výrobce. Výhodou této dvojice bylo použití stejného střeliva, tedy speciálně upraveného náboje 5,7x28 mm, který byl velmi účinný na vzdálenost do padesáti metrů.

Fici ještě nosil v podélném pouzdru na opasku Deser Eagle 50 a do auta si nikdy nezapomněl vzít svou oblíbenou pušku Barret M99 kalibru 50 BMG. S tou dokázal sundat kohokoliv na vzdálenost dvou kilometrů.

Já takový střelec nebyl. Vlastně jsem měl mnohem raději chladné zbraně. Takže v mé nadstandardní výbavě byla pětice dýk na lovení stínů a samozřejmě mačeta svatého Vojtěcha.

Jak už jsem jednou říkal, naše malá komunita vlastnila celkem šest automobilů.

Byla tu moje terénní Toyota a Lindino hybridní C-HR, které teď stálo před chatou kdesi v Krkonoších. Markéta si oblíbila trojkovou Fabii, která byla ideální pro pohyb ve městě. Fici měl v garáži zaparkovaného svého miláčka, Porsche GT3, kterému jsem posměšně říkal brouk s křídlem. Mým miláčkem byl Ford, kterého jsem si nechal poslat přímo z Ameriky. Do toho auta jsem se zamiloval hned v prvních minutách filmu 60 sekund s Nicolasem Cagem. Nebylo to nic menšího, než legendární Ford Mustang Shelby GT 500 ročník 1967, přezdívaný Eleanor. Za touhle károu se, chtě nechtě, otočil úplně každý.

Posledním autem z našeho vozového parku byl náš démonský speciál. A protože od dob, kdy jsem byl poprvé v Americe, jsem byl věrný nadupaným americkým kárám, démonským speciálem nebylo nic jiného, než potomek mé Eleanor, další Ford Mustang Shelby GT 500, tentokrát z roku 2016. Jednalo se o verzi se speciálně upraveným motorem 6,2l V8 s výkonem 960 koňských sil, který zvládal zrychlení z nuly na stovku kilometrů za hodinu pod tři sekundy a jeho maximálka byla 370 kilometrů za hodinu. Byla to raketa. A to nebylo všechno.

Jeho karoserie byla kompozitní z karbonových vláken vyztužených titanem a protkaných vlákny s kleriky Jana Pavla II, které černé karoserii dodávaly zajímavý bílý efekt. Samozřejmě nebyly do karoserie zakomponovány samoúčelně. Měly posádku vozu chránit proti temným silám. K tomu ji pomáhalo i vysvěcení současným papežem Františkem. Jak se nám tohle povedlo? Je to tajemství. Tak se neptejte. Pak už by to tajemství nebylo.

Auto mělo i speciální skla ve kterých byly tenkými linkami vyleptány ochranné symboly a speciální vyztužené pneumatiky, na kterých se dalo jet i když byly prázdné.

Narvali jsme auto potravinami, co to jen šlo. Ty potraviny byly pro muže uvízlé v chatě, neboť ať jsme jim s Lindou navyprávěli cokoliv, bylo jisté, že se z chaty jen tak nedostanou. A já jim chtěl dát alespoň nějakou šanci. S tím, co si sami přivezli a s tím, co jsme jim vezli my, mohli pár měsíců vydržet.

Když byly přípravy hotové, nezbývalo, než čekat do rána.

Po náročném dni jsme si s Viky pustili nějakou pohádku a já u ní usnul. Ale ještě před tím jsem Viky slíbil, že ji maminku přivezu domů. Takové sliby jsem dával často. A i když to bylo nepravděpodobné, vždycky jsem je dodržel.

Druhého dne jsem byl vzhůru už ve čtyři hodiny. Venku byla stále černočerná tma, umocněná tím, že nesvítilo pouliční osvětlení.

Navíc se během noci k našemu domu stáhli všechny zombie z okolí. Teď jich v naší ulici byla tak stovka. A stále přicházeli další. Náš magií chráněný dům je přitahoval jako magnet.

Musel jsem čekat další tři hodiny, než se na obzoru objevilo něco jako úsvit. Husté nazelenalé mraky zkrátily délku dne o celé čtyři hodiny. Na cestu do Krkonoš a zpět jsme měli dvanáct hodin. To se zdálo jako hodně. Ale my vůbec netušili, co nás může potkat cestou. Proto jsme měli v plánu vyrazit hned za úsvitu.

"A co když se nevratíte?" zeptal se Adam, který od rána pozoroval naše přípravy.

"Vrátíme se," odvětil jsem s klidem.

"Jak si tím můžeš být tak jistý?"

Na to se mě vždycky ptala Linda. A vždycky to vyšlo.

"Mám tady dceru. A Fici tu má celou rodinu. Vrátíme se dnes večer. Nejpozději zítra dopoledne, kdyby nám to časově nevyšlo. Zůstaňte doma. Dej si sklenku a něco si přečti. Večer si s Luckou pusťte nějakej slaďák.

A buďte v klidu. Až odsud odjedu zombíci se stáhnou. Jdou především po mě a po Lindě. Ať tohle zpusobilo cokoliv, ví to, že jsme jediní, kdo to dokáže zastavit. A to my uděláme. Ale nejdřív musíme být všichni pohromadě. Vrátíme se."

"Fajn," řekl Adam a po krátké pauze dodal. "Je tu něco s čím bysme vám mohli pomoct?"

"Jasně," zazubil jsem se. "Sežeň mladýho."

Stáli jsme na střeše garáže. Pod námi bylo veselo. Kolem vrat se motala asi třicítka zombií. Dalších, zhruba sedmdesát, bylo roztroušeno po celé ulici. Zatím byli v klidu. Přes ochranou bariéru nás nemohli vidět. Ale to se mělo brzy změnit, neboť my se nějak potřebovali dostat s autem z garáže.

"Hele, kde ste tohle vůbec vzali?" zeptal se Adam senior, ukazujíc při tom prstem na Adama juniora. Ten měl na zádech velký krabicový zásobník a v ruce šestihlavňový rotační kulomet. Byla to napodobenina toho, který měl Arnold Schwarzenegger v Terminátorovi 2. A samozřejmě byl plně funkční, upravený pro střelivo do P90.

Adam junior jako Terminátor nevypadal. Vlastně byl celý po fotrovi. Vytáhlý, hubený s blonďatou kšticí a obličejem posypaným důlky po neštovicích. Ale teď, s rotačákem v ruce, si připadal děsně drsně.

"To mám z Texasu. Vyrábí to tam jeden psychopat do zbraní. Dokonce má na YouTube kanál, kde všechny tyhle zázraky předvádí v akci."

Ještě jsem chtěl dodat, ať se na něj podívá, ale pak jsem si uvědomil, že to teď asi nepůjde.

"Tohle se mi nelíbí," prohlásil Adam starší. "Proč je radši nesežehneš tím pekelným plamenem, co ti prýští z rukou?"

"Vidíš ten dům naproti? Když proti němu výšlu ohnivý kruh, celá ulice lehne popelem."

"A tohle ji nezapálí?" ukázal na bednu granátů, ležící u našich nohou.

"To jsou tříštivé granáty. Takže ne. A teď si zopakujeme náš plán.

Já s Ficim nahážeme dolů granáty a pak se přesuneme do garáže. Granáty mají spožďovač. Vybuchnou až za patnáct sekund. Do té doby se nesmíte přiblížit k okraji střechy. Až to bouchne, bude to docela hukot. Otevřeme a co nejrychleji zmizíme. Ale nechceme, aby některý z těch šmejdů pronikl do garáže. Takže jakmile se auto vzdalí, ty," ukázal jsem na juniora, "prostor před garáží pěkně pokropíš. Hezky v klidu z leva do prava a zpátky a to i když se ti bude zdát, že nevidíš žádný pohyb. Táta tě zatím bude krýt pé devadesátkou. Kdyby někdo unikl tvé palbě, vyřídí ho. Jakmile se vrata garáže zavřou, zmizíte odsud."

Adam senior a Adam junior se nejdříve podívali na sebe, pak na mě, pak zase na sebe…

"Rozumíte všemu?" zeptal jsem se.

Adam senior si mě vzal stranou.

"Nemyslím si, že je dobrý nápad, aby mladej střílel po lidech," řekl potichu.

"Tohle už nejsou lidi. Byli, ale už nejsou. A nikdy nebudou. Když dostanou šanci, roztrhají ho na kusy. Tak ať si mladej zvyká. Starej svět možná nadobro skončil. V tom novým se o sebe musí umět postarat sám. Bude to pro něj dobrá lekce. A navíc. Jen se na něj podívej, jak je celej nažhavenej, na to, až to spustí."

Adam se na synka podíval a pak pokýval hlavou.

"A jak se dostanete zpátky?" zeptal se ještě.

"To neřeš," řekl jsem a naházel na ulici své granáty.

Fici mě napodobil a pak jsme po vnějším schodišti seběhli dolů z garáže a postranním vchodem do ní. Mustang už na nás čekal.

S motorem zahřátým, narvaný proviantem až po střechu a s jednou malou elektrocentrálou v kufru. V tom kufru bylo mnohem víc věcí, ale ty tam byly jenom pro jistotu.

Nasedli jsme do auta. Fici na místě řidiče potichu počítal. Když se dopočítal patnácti z venku se ozvalo osmero hlasitých výbuchů.

Zmáčkl jsem tlačítko otevírání garážových vrat a jen co se otevřely na sto čtyřicet centimetrů, Fici vystřelil vpřed.

Pneumatiky se přestaly pálit, hned jak jsme vjeli do roztrhaných těl. Trochu to po nich klouzalo, lehce poskakovalo, ale stále jsme neuvěřitelně zrychlovali.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Junior stál na okraji ploché střechy a likvidoval zbylé zombíky, jako by je bral kosou, dokud se vrata garáže nezavřela. Řev kanónu byl slyšet i přes řev vytuněného osmiválce.

Nízká kapotáž Mustangu nabírala zombie před námi a vyhazovala je vysoko do vzduchu. Všude kolem nás poletovaly kusy končetin z nichž v chuchvalcích cákala sražená krev. Stěrače auta totálně nestíhaly, ale po dvou stech metrech zběsilé jízdy vybral Fici zatáčku kolem parku u svatého Prokopa a my se konečně dostali na hlavní silnici. Zombie prořídli. Fici mohl zvolnit.

Další cesta probíhala v poklidu. Ve městě se sice pár zombií motalo a občas se nad námi prohnal stín nižšího démona, ale žádný na naše posvěcené auto nezaútočil. Za městem pak zmizeli i oni. Pohodlně jsem se usadil a spojil se s Lindou.

'Ahoj princezno, jak je? Jsme na cestě.'

'Ahoj broučku. Celou noc jsem nespala. Ty kreténi dole pařili, jak kdyby nastal konec světa. Ve tři ráno mi bušili na dveře a vyřvávali, ať jdu dolů, že si naposledy užijeme.'

'A teď?'

'Teď všichni spí.'

'A co venku?'

'V okolí je hromada zombií. Občas se za okny mihne nižší démon. Jinak je klid.'

'To je dobře. Vydrž princezno. Za dvě hodiny jsme tam. Jen se ještě musíme někde stavit pro benzín.'

'Dobře lásko. Budu čekat.'

S tím benzínem to nebyl kec. Jistěže jsme měli natankovanou plnou nádrž. Jenomže motor s výkonem 960 koní, dost baštil. Samozřejmě jsme nedrželi předpisovou devadesátku. Nebyl k tomu důvod. Silnice byly téměř prázdné. Nevypadaly jako z apokalyptických filmu. Většina lidí se po příchodu vlny stihla vrátit domů, nebo se někde skrýt. Většina silnic byla prázdná. I tak se mohlo za jakoukoliv zatáčkou objevit zapomenuté auto. Bylo třeba být opatrní. A také někde natankovat. Se sedmdesáti litrovou nádrží a spotřebou dvacet pět litrů nebylo jisté, zda bychom dojeli domů. A bylo lepší natankovat těsně před cílem, když byl relativní klid, než na zpáteční cestě, o které jsme nevěděli,jaká bude.

Jistě. Možná by to příště chtělo úspornější vůz. Ale 960 koní je 960 koní.

Zastavili jsme u jedné benzínky před Trutnovem. Tady jsem to docela znal, neboť jsme s Lindou často do Krkonoš jezdili. V létě, samozřejmě, neboť náš týden v osamělé chatě a těch pár dní před dvaceti lety v hotelu Anna, byly dvě výjimky, kdy jsem byl na horách v zimě. Já zimu nesnášel.

Fici zaparkoval u stojanu s vysokooktanovým benzínem a vypnul motor. Ponořili jsme se do ticha, které bez veškerého ruchu okolní dopravy a dalších lidských činností, bylo absolutní.

"Tak co, cítíš něco?" zeptal se Fici po několika minutách, kdy jsem propátrával okolí svými okultními smysly.

"Já nevím," odpověděl jsem po pravdě. "Jako by tu něco bylo, ale nemůžu to identifikovat."

A to po mých dlouholetých zkušenostech mohlo znamenat jen jediné. Zlo tady bylo. Jen takové s kterým jsem se ještě nikdy nesetkal.

"Fajn. Tak jdeme na to," řekl rozhodně Fici a vystoupil z auta.

Následoval jsem ho.

Místo ke stojanu jsem zamířil ke kufru auta. To, že bychom si při totálním výpadku elektřiny jen tak natankovali benzín, byl nesmysl. Bez elektřiny byla čerpadla, ženoucí benzín do stojanu, mrtvá. Proto jsme si v kufru přivezli malou elektrocentrálu. Měla výkon jen tři kilowatty, ale podle Ficiho to mělo stačit.

Já nesl centrálu, Fici mě kryl. Do budovy benzínky jsme chtěli proniknout postranním vchodem. Narozdíl od hlavního vchodu s posuvnými prosklenými dveřmi, ho tvořily obyčejné dveře na pantech. Vrazil jsem mačetu do míst, kde jsem tušil západku a jednoduše ji přesekl. Cesta byla volná.

Uvnitř byla tma. Do zázemí benzínky nevedla žádná okna. Přepnul jsem svůj zrak do nočního módu a vstoupil jako první. Fici mě kryl s noktovizorem na očích, jehož infračervené světlo jsem v nočním módu viděl, asi jako obyčejný člověk vidí v přítmí světelný kužel baterky.

Nejprve jsme prohledali celou budovu. Nebylo by dobré, kdyby nám do zad vpadl zombík, démon, nebo jen obyčejný živý člověk, který by mohl, z leknutí, snadno přijít o hlavu. Benzínka byla naštěstí prázdná, ale zboží, rozházené v obchodě, nasvědčovalo tomu, že byla opuštěná ve spěchu.

Dotáhl jsem centrálu k rozvodné skříni, umístěné vzadu v technické místnosti, kde bylo i ovládání čerpadel. Tentokrát jsem já kryl Ficiho, který zručně připojoval centrálu k rozvodné skříni.

"Bacha, startuju," řekl Fici a škubl za provaz, kterým se centrála startovala jako sekačka na trávu.

V tu samou chvíli jsem vypnul noční mód svých očí, neboť centrála zakašlala a na stropě se rozblikalo několik zářivek. Když pak najela na plný výkon, místnost zalilo jasné světlo.

Poplácal jsem Ficiho po rameni, jakože dobrá práce, a přes obchod odběhl ke stojanu u kterého stálo naše auto. S tím, že lidé opustili benzinku ve spěchu, jsem měl pravdu, neboť posuvné dveře nebyly zamčené. Jakmile jsem se dostal do dosahu fotobuňky, která teď měla napájení, dveře se přede mnou poslušně otevřely.

Vrazil jsem tankovací pistoli do nádrže a sledoval okolí. Ne jen v technické místnosti se rozsvítila světla. I celý obchod skrze prosklené dveře a výlohu zářil do venkovního šera. Na jinak tmavém předměstí to muselo vzbuzovat velkou pozornost.

Automatické vypínání tankovací pistole cvaklo. Povytáhl jsem pistoli a znovu zmáčkl spoušť, abych do nádrže dostal ještě jeden litr paliva navíc, když v tom se roztříštilo sklo výlohy a na asfaltu, asi pět metrů od budovy, přistál Fici. Párkrát se zakoulel a zůstal ležet na zádech.

Vytrhl jsem pistoli z nádrže a rychle ji uzavřel, neboť výlohou se ven hrnulo ještě něco dalšího. Mnohem, mnohem horšího, než byl Fici.

Tak tohle jsem ještě nikdy neviděl. Ta příšera bylo něco mezi golemem a démonem. Byl asi tři metry vysoký. Měl svalnaté tělo s černou, popraskanou, jakoby sežehlou kůží démona. Narozdíl od něj měl však lidem obvyklý počet končetin. Jeho oči byly rudé, ale nezářily, jako ty demonské.

S nějakou zídkou pod výlohou, která mu stala v cestě, si hlavu nelámal. Prostě ji prošel. Prošel ji tak razantně, že několik cihel se rozletělo až k Ficimu, který se na zemi stále nehýbal.

Dovřel jsem víko nádrže a přesunul se ke kufru auta. Nebyla v něm jen elektrocentrála.

Krajinou se rozlehl neuvěřitelně hlasitý štěkot těžkého kulometu M2 Browning, který byl speciálně upravený tak, aby jim z ruky mohl střílet jeden člověk.

Kulomet měl zkrácenou hlaveň, což se výrazně projevilo na jeho přesnosti, ale na těch deset metrů to bylo jedno.

Střílel jsem od boku krátkými dávkami. Jinak to nešlo. Po každé dávce mě zpětný ráz donutil ustoupit o pár kroků.

To samé však nutily dělat velkorážné kulky démona, nebo co to bylo. Po každé dávce o několik kroků couvl. Střely kalibru 50 z něj trhaly velké cáry černé kůže. Černá slizká krev z něj stříkala na všechny strany. Z jeho hrdla se dral příšerný řev. Ale má palba ho pomalu vracela zpět do obchodu. Nakonec zmizel ve výloze. Jeho řev ustal.

Praštil jsem těžkým kulometem o zem. Jeho nábojový pás byl stejně prázdný a další jsme s sebou neměli. Vlastně jsme ani nepočítali s tím, že tuhle zbraň použijeme. Měli jsme ji s sebou jen pro ten pocit.

Doběhl jsem k Ficimu. Už při mé masakrální střelbě přišel zpět k vědomí. Ale stále se jen tak povaloval na zemi.

"Seš v pohodě, ty vole?"

"Co to jako mělo bejt?"

"To nevím. Ale měli bysme vysmahnout."

"Dej mi ještě chvilku."

Rozhlédl jsem se. Z okolí se k nám stahovali zombie. Zdálo se mi, že jsem zahlédl stín vyššího demona. A navíc tady byla ta věc z obchodu.

"Na to není čas," popadl jsem Ficiho za ruku, zvedl ho a hodil přes rameno.

Donesl jsem jej k autu a uložil na místo spolujezdce. Prostě jsem otevřel dveře a hodil Ficiho do auta. Potom jsem sám nasedl a nastartoval.

Zombie se pomalu blížili. Bylo jich tak třicet. V tom tkvělo jejich nebezpečí. V počtu. Sám bych je zvládnul, ale nesměli by mít v zádech démona. A hlavně tu věc z obchodu, která se opět objevila ve výloze. Po mé střelbě na ni nebylo ani památky.

Docela by mě zajímalo, jak by si s ní poradila má mačeta. Ale na to teď nebyl čas. A navíc tu byl zraněný Fici, který mi momentálně nemohl krýt záda.

Sešlápl jsem plyn až k podlaze. Vé osmička zaburácela. Dvaceti palcová kola se mocně protočila a část benzínky zahalil bílý dým. Mustang vystřelil na hlavní silnici a zmizel v dáli. Alespoň takhle nějak jsem si to představoval.

Ještě chvíli jsem drtil auto na pokraji jeho možností, dokud se mi benzínka neztratila ze zpětného zrcátka. Pote jsem musel zvolnit, neboť jsem se přiblížil k centru města. Opuštěných aut i zombíků přibylo. Po ulicích se jich tu toulalo mnohem více, než ulicemi Krásné Hory a já se jim raději snažil vyhnout. Přeci jen bylo rozumnější nepokoušet štěstí tím, že bych přejel každého zombíka ve městě. I náš demonský speciál měl své limity.

Nakonec se nám podařilo projet Trutnovem celkem bez problémů a po pár mílích, náš Mustang měl tachometr v mílích, jsme konečně začali stoupat do hor.

Tady to vypadalo jinak. Vesnic a tím pádem i lidí, potažmo zombií, ubylo. Konečně jsme mohli zastavit.

"Jak je?" zeptal jsem se Ficiho.

"Na hovno," odpověděl s tváří pokřivenou bolestí. "Myslím, že to odneslo pár žeber."

Pomohl jsem Ficimu vystoupit z auta a opatrně ho položil do trávy u silnice. Potom jsem mu sundal taktickou i neprůstřelnou vestu. Nebyl to takový problém, jak by se mohlo zdát. Obě věci držel pohromadě systém suchých zipů a černých plastových přezek. Stačilo to všechno rozepnout a odstranit přední část vest, jako krunýř.

Vyhrnul jsem Ficiho zelené vojenské tričko. Kůže pod ním hrála všemi barvami duhy. Fialová se zelenou převládaly.

"Vypadá to na tři nebo čtyři žebra," řekl jsem po zběžném prohlédnutí Ficiho barevné hrudi.

"Teď už jsi i doktor?" zeptal se.

"Když je to nutný," odpověděl jsem. Jenže tohle už já taky párkrát viděl.

"Budeš čarovat?" zeptal se s obavou v hlase.

"Jinak to asi nepůjde," řekl jsem a přiložil dlaně na Ficiho hruď, neboť jsem se obával, že jedno z žeber by mohlo být zabodnuto v plíci.

Fici se rozkašlal a na rtech se mu objevilo několik kapek krve. Asi jsem měl pravdu.

Pronesl jsem několik starých dobrých zaklínadel z Knihy mrtvých. Tohle se muselo umět. Používat magii Knihy mrtvých na léčení lidí, totiž byla blbost. Tato magie byla určena přesně k pravému opaku. Ale já s ní pracoval už dvacet let. Dokázal jsem si poradit.

Barevný obrazec na Ficiho hrudi se zmenšil a trochu vybledl. Fici se poprvé, od útoku té věci, zhluboka nadechl, aniž by ho sevřela úporná bolest. Prohmatal si hruď a usmál se.

"Pomoz mi na nohy," řekl potom.

"Opatrně. Je to jen takové provizorium. Mohlo by to zase popraskat. Chce to pár dní klidu."

"Jasně. Tak mě tu nech ležet a vem mě cestou zpátky. "

"Skvělej nápad. Ale asi budu potřebovat řidiče. Zvládneš to?"

"Jasná páka čéče. Tak jedem," řekl a zamířil k sedadlu řidiče.

Jasná páka čéče? Tohle jsem neslyšel nejmíň od střední.

Asi za půl hodiny neustálé jízdy do kopců, jsme odbočili z hlavní silnice na vedlejší, která strmě stoupala lesem. Na chvíli nám zalehly uši, jak jsme prudce překonávali převýšení. Tady to nebylo pro turisty.

Silnice byla stará a popraskaná. Občas z ní vedla odbočka k nějaké horské usedlosti, ale i ty odbočky nakonec zmizely. Naše cesta teď vedla jen na jedno místo.

Tady nahoře už nebyl ani asfalt. Jen kamenitá, kořeny prorostlá cesta, která se prudce stáčela vpravo k chatě, jenž stála asi půl kilometru dále v lese.

"Tady zastav," řekl jsem Ficimu a spojil se s Lindou.

'Jak to tam vypadá?' zeptal jsem se bez okolků, na které teď nebyl čas.

'Z mé strany vidím tři nebo čtyři zombíky, ale myslím, že před chatou je jich mnohem víc,' odpověděla okamžitě.

Linda se včera zabarikádovala v pokoji v prvním patře na druhé straně, než byla příjezdová cesta. Z okna tak měla výhled jen na zahrádku za chatou, kde byly nějaké prolézačky pro děti a bazén s posezením. O tom, jak to vypadá před chatou, nemohla nic vědět. Ale ona měla své nadání. Když říkala, že před chatou je jich mnohem víc, znamenalo to, že jich tam bude spousta.

'Jak je to možný?' zeptal jsem se. 'Vždyť jsme tak daleko od civilizace.'

'Zas tak daleko ne. Pokud vím, nejbližší vesnice je jen pět kilometrů za hřebenem tohohle kopce. A oni měli celou noc na to se sem dostat.'

To byl fakt. Stahovali se sem, stejně jako se stahovali k našemu domu. Někdo je sem poslal. Protože někdo věděl, že je tu Linda. Ale já měl plán.

Vylezl jsem z auta a jednoduše obešel chatu skrze les, takže mě žádný ze zombíků nespatřil. Poslední úsek kolem bazénu jsem překonal v neviditelném módu. Vyšplhat se k oknu v prvním patře pro mě také nebyl problém a i když mě ani Linda nemohla vidět, stále jsem s ní byl spojen v myšlenkách a mohl ji říct, kdy má okno otevřít. Ona ho otevřela a hned zase zavřela a zombíci dole neměli šanci si něčeho všimnout. To bylo důležité pro můj další plán. Teď však bylo důležitější, že jsem byl konečně s Lindou.

Objímali jsme se a líbali. Objímali jsme se a líbali nekonečně dlouho. Jako v nějakém filmu, ve kterém vůbec nevadilo, že hlavní hrdiny dělí od katastrofy jen pár vteřin. V tu chvíli se čas zastavil a najednou ho bylo spoustu.

Tohle byla moje Linda. Moje životní láska. To kvůli ní jsem rozluštil tajemství Knihy mrtvých. Kvůli ní jsem šel do samotného pekla. Nikdy bych ji neopustil. Proto jsem si pro ni přišel i sem. A byl jsem pevně rozhodnutý, dovézt ji domů. Domů k naší dceři, která na nás čekala.

Linda byla stále velice krásná. Těch dvacet let se na ni skoro vůbec nepodepsalo. Stále měla perfektní vysportovanou postavu, medové zvlněné vlasy a úžasné zářivé zelené oči, které jsem dokázal vidět i skrz zeď a které jediné zůstávaly zelené i v černobílém nočním režimu mých očí. Byly pro mě jako majáky v temnotě, které mě vždy dokázaly vrátit zpět na správnou cestu. Byla mým životem. A věděla to. Stejně jako já věděl, že jsem tím jejím.

A pak někdo z venku kopl do dveří. Romantická chvilka uprostřed apokalypsy, byla nenávratně pryč.

"Hej kočičko! Vylezl ven! Pohladím ti kožíšek!" ozval se za dveřmi tlumený hlas.

"Tohle jsem tu měla celou noc," řekla smutně Linda.

"No tak! Vylez! Nedělej krávu," bušil někdo na dveře.

Odsunul jsem stůl a otevřel dveře. Za nimi stál frajer. Vlasy měl po celonoční pařbě rozcuchané. Triko polité pivem. A ten smrad.

"Tak sem tady," řekl jsem.

Úsměv z mužovi tváře zmizel.

"Hele. A ty seš kdo? A jak se sem vůbec…"

Druhého muže, jenž na mě ukazoval prstem, jsem domluvit nenechal. Zlomil jsem mu prst, kterým na mne ukazoval a doporučil mu, aby se odebral dolů do hlavní místnosti. To měl za celonoční terorizování Lindy.

Frajer sice trochu nadával, prstíček ho asi bolel, ale za to, co jsem před chvílí slyšel, to bylo pořád málo. Měl štěstí, že jsem si v tu chvíli vůbec nechtěl představit, co všechno slyšela Linda za celou noc.

Dole to vypadalo, jako po útoku kamikadze. Tak neuvěřitelný bordel. Všude se válely lahve od tvrdého alkoholu. Podlaha byla politá pivem. Ve dřezu nablito. Na jednom gauči vylomení dva totálně opilí fotbalisté. Další spal pod stolem.

Ale zbylých šest bylo při vědomí. A teď si mě se zájmem prohlíželi. Jeden zvedl ze stolu naší knihu, která byla též politá pivem a ukázal ostatním její zadní stranu. Na té fotce nám to s Lindou náramně slušelo. Otázka, jak jsem se dostal do chaty, visela ve vzduchu. Ale to teď bylo vedlejší.

"Za chvíli," podíval jsem se na hodinky, "sem přijede můj parťák. Má auto plné zásob. Pomůžou vám tady přežít, dokud to neskončí."

"Mysleli jsme, že nás odsud odvezete," ozval se kdosi.

"Do auta vás všechny nenarvu."

"Tak můžeme jet za vámi v našich autech."

"Ve vašich autech se nedostanete ani na hlavní silnici. Navíc není kam jet. Všude to vypadá stejně."

"Ale vy někam pojedete," řekl jeden z těch bystřejších.

"Máme dům, který je chráněný magií, podobně jak tenhle. Tady jste v bezpečí. Zůstat, je teď to nejlepší, co můžete udělat."

"Máme tam rodiny!" ukázal další rukou ven.

"Já vím, ale tím, že odsud odejdete, jim nepomůžete."

Začala debata. Tak jako vždy došlo na kolektivní rozhodování. Nikdo si nechtěl vzít na triko rozhodnutí za většinu. To muselo vždy padnout po vzájemné dohodě. A bylo jedno, že stejně nemají na výběr.

"No dobře," řekl nakonec maník se zlomeným prstem. "Ale jak sem ty zásoby chcete dostat?"

To byla druhá část mého plánu.

Fici přijel před chatu přesně na čas. Zastavil asi padesát metrů daleko a vytočil motor. Řev osmiválce okamžitě přilákal všechny zombie z okolí, které se k autu stáhli jako kobylky. Včetně těch, které bloumali po zastřešené terase, přímo před okny.

Vyšel jsem ven a vyslal proti nim ohnivý kruh. Zombie vzpláli. Proti pekelnému ohni měli šanci, asi jako suché listí proti plamenometu. Za chvíli z nich zbyl jenom popel.

Podíval jsem se na auto. Fici seděl za volantem s očima na vrch hlavy. Sedět v autě, uprostřed ohnivého kruhu, jistě nebylo nijak příjemné. Ale náš vůz byl odolný i proti němu.

Těch pár opozdilých zombií jsem zrušil pé devadesátkou a pak už jsme se mohli věnovat vykládání zásob.

Zatímco jsme s Ficim jistili prostor před chatou, neboť se kdykoliv mohl objevit další zombík, nebo démon, tři z šesti fotbalistů, kteří byli při vědomí, vykládali naše auto. A protože jim Linda pomáhala, šlo jim to pěkně od ruky. Další dva přebírali krabice s jídlem ve dveřích s tím, že je roztřídí a uloží podle trvanlivosti. Jen pan Zlomený prst se do práce nezapojil s výmluvou, že jeho zranění si vyžádá nejméně šesti týdení pracovní neschopnost a že za to můžu já.

Možná jsem mu měl místo ukazováčku zlomit vaz. Jenomže, jak říká Linda, to by dost negativně narušilo okultní pozadí tohoto místa. A jestli měla její ochranná kouzla stále účinkovat, nesmělo zde dojít k žádnému násili. Zlomenina prstu, zdá se, nevadila.

V autě zbývalo jen pár krabic, když mě zaujal nějaký pohyb v nedalekém lese. Byl to jen okamžik, než jsem zjistil, že je to pravý nefalšovaný a hlavně živý daněk, ale to rozptýlení stačilo k tomu, abych jen na vteřinku spustil z očí Lindu.

Ta sice pomáhala nosit jídlo z auta. Ale předávala ho mužům ve dveřích. Do chaty sama nevkročila. Chtěla, abych ji měl stále na očích.

Jenže je těžké sledovat svou ženu a zároveň své okolí, kterým sem tam problikne démon, jako stará černobílá televize. Obzvlášť, když se do toho vloží daněk.

Otočil jsem se přesně ve chvíli, kdy se za Lindou zabouchly dveře do chaty. V tu samou chvíli se mi v hlavě ozval výkřik.

'Richarde! Pozor, má mojí zbraň!'

Prostor před chatou zaplnil řev neodhlučněné pé devadesátky. Ta byla Lindina. Instinktivně jsem se vrhl k zemi a odkutálel se pod náš Mustang, který měl zvýšený podvozek, aby dokázal projet i lehčím terénem.

"Co to tam kurva děláte, kreteni!" zakřičel jsem z pod auta.

'Promiň broučku. Překvapili mě,' zazněl mi v hlavě Lindin hlas.

"Hele!" ozval se hlas Zlomeného prstu. "Jestli tady máme zůstat, tak ta tvoje kočička tady zůstane s náma. Prostě nám bude dělat společnost. Je to jasný?"

'Jak to vypadá vevnitř?' zeptal jsem se Lindy.

'Zlomeňák mě drží zhruba uprostřed místnosti. Na krku mi drží nůž. Ten, co před tím bušil na dveře, stojí u okna s pé devadesátkou. Zdá se, že s ní umí zacházet.'

S pé devadesátkou dneska umí zacházet kdejakej airsofťák.

'Jak daleko od okna stojí?'

'Hlavní se dotýká skla.'

Takže profík to není. Ten by se kryl proti střelbě zvenku.

"Hele Fici, seš tady?"

"Ne, ty vole. Jel jsem na dovolenou do Azerbajdžánu. Kde bych asi byl?" ozvalo se od zádě auta.

'U kterýho okna je střelec?' zeptal jsem se Lin.

'Vpravo od dveří. Vlastně ne! Z tvého pohledu je to vlevo od dveří.'

'Seš si jistá?'

'Ano. Z pohledu zvenku je to levé okno od dveří.'

Tak to bysme měli.

"Hele Fici. Až řeknu, odpočítáš třicet vteřin a pak rozstrílíš okno vlevo od dveří. Půjde to?"

"Jasně. Třicet vteřin. Okno vlevo od dveří."

"Tak teď."

Na teď jsem se zneviditelnil. Měl jsem to všechno spočítané. Čas potřebný k tomu, abych se dostal k oknu, které bylo vpravo od dveří a ani zvuk mých kroků nevzbudil žádnou pozornost. A úhel ze kterého bude pálit Fici. Všechno vycházelo dobře.

Potichu jsem se přesunul k pravému oknu. Byly na něm nějaké záclonky. Ale protože venku bylo šero a v místnosti u stropu svítila starodávná petrolejka, bylo dovnitř skrz okno docela dobře vidět.

Uprostřed místnosti klečela Linda a za ní stál Zlomeňák, který ji u krku držel nůž, přesně jak říkala. Zlomeňák vyřvával něco o tom, že když zahodíme zbraně, nechá nás odjet, ale Lindu si tu nechá.

Kretén. Vůbec netušil, že už to má dávno spočítané. Všichni to měli spočítané. Tím, že napadli Lindu a rozstříleli okno, úplně zrušili magii, která celou chatu chránila.

Mohli tu přežít. A přežili by. Stačilo si vzít jídlo, které jsme jim přivezli a počkat.

Ale to teď bylo jedno. I kdyby teď vlna z ničeho nic zmizela, Zlomeňáka a střelce čekala smrt.

…26, 27, 28, 29, 30.

Na třicet jsem zmáčkl spoušť. Kulka prolétla oknem a nadzvukovou rychlostí se zaryla do kořene Zlomeňákova nosu. V té samé chvíli se roztančil střelec u okna. Fici nenechal nic náhodě a vystřílel do okna celý zásobník. Střelce zlikvidovaly hned první kulky. Zbytek se neškodně zaryl do dřevěné boční stěny chaty.

Proskočil jsem oknem a kotoulem se ihned postavil na nohy.

Ale Klapzubáci se nechtěli vzdát. Nevím, co to do nich vjelo. Možná za to mohla přítomnost démonů. Ti chlapi úplně zmagořili. Stejně jako námezdní dělníci tenkrát v Beavercreeku. Možná byli také očarovaní, napadlo mě.

Jeden na mě zaútočil nožem, další pohrabáčem.

Tomu z nožem jsem usekl mačetou ruku a probodl mu krk. Tomu druhému jsem nejprve zkrátil pohrabáč na polovinu a potom, když jsem se k němu mohl dostat blíž, jsem mu připravil stejný osud, jako tomu prvnímu.

Zbytek Klapzubovy jedenáctky to konečně vzdal. Věděli, že nemají nejmenší šanci.

Po třech vteřinách se za mnou rozletěly dveře a do místnosti vpadl Fici.

"Kreju!" zařval.

Konečně jsem se mohl věnovat Lindě. Stále klečela na zemi. Z očí jí tekly slzy. Začala se omlouvat. Omlouvala se za to, jak snadno se nechala dostat.

Přerušil jsem ji a obejmul. Bylo to jedno. Hlavní teď bylo, že byla živá a zdravá. I člověk s dírou v hlavě mohl po zásahu dostat křeč do svalů. Ta by mu nedovolila pustit nůž. Stále by ho držel na Lindině hrdle a jak by padal, prostě by ji podřízl. Proto jsem ho střelil do kořene nosu. Údajně za ním v mozku mělo být centrum, které po zničení zabraňovalo křečím svalstva. Jestli je to pravda, nevím. Linda však byla živá a to bylo to důležité.

Vzal jsem ji do náruče a odnášel ven.

"Počkej," řekla ve dveřích. Měli bysme ho vzít s sebou. Postavil se za mě, když v noci doráželi."

V rohu místnosti se krčil majitel chaty. Byl vyděšený k smrti. Na obličeji měl několik šrámů. Došlo mi od čeho. V noci, když opilí fotbalisté oplzle doráželi na Lindu, se postavil na její stranu. A pěkně to schytal. Nemohl jsem ho tu nechat. Byl jsem jeho dlužníkem.

"Tak jdeme," řekl jsem a zbytek nechal na Ficim. Ten pomohl vyděšenému starci na nohy a odvedl ho do auta.

A potom jsme odjeli. Nebylo na co čekat. Dům už nebyl chráněný. Démoni stahovali smyčku. Lidé v chatě to měli spočítané. Teď už jsem jim nemohl pomoct i kdybych chtěl. A já už nechtěl. Ale oni si vybrali tuhle cestu. Možná se jim podaří v chatě na čas zabarikádovat. Možná, že démoni odsud odejdou s námi. Bylo to samé možná. Můj plán byl mnohem lepší. A jak se mi odvděčili? Malém zabili Lindu. Po pravdě. Bylo mi jedno, jak skončí.

Nastoupili jsme do auta. Fotbalisté za námi ještě vyběhli z chaty. To taky neměli dělat. Fici to odhrábl, smykem se otočil a poslal zbylým čutálistům spršku štěrku na rozloučenou. A potom jsme odjeli.

Cestou z kopce na hlavní silnici jsme potkali pár opozdilých zombií. Ale na úzké cestě se jim nebylo jak vyhnout. Jediná možnost, jak odsud odjet, byla přidat plyn. Ještě, že náš speciál měl na předku masivní trubkový nárazník, ne nepodobný tomu, jaký používala policejní auta v USA. I naše auto bylo podobné některým policejním z USA, ale pochyboval jsem, že z těch amerických visí střeva a cáry nemrtvého masa. I když i to mohla být pravda, neboť kdo ví, kam až se vlna dostala.

Vraceli jsme se stejnou cestou, kterou jsme přijeli. To znamenalo, že budeme muset opět projet Trutnovem kolem benzínky, kde Fici dostal nakopáno od demonského Hulka.

Nikdo nemluvil. Nikomu nešlo do hlavy, jak se vcelku jednoduchý plán na záchranu jedenácti lidí, mohl takhle podělat. Ticho narušil teprve majitel chaty.

"Kam jedeme?" zeptal se.

"Domů, do Krásné Hory," odpověděl jsem.

"Tam jsem jednou byl. Krásné město."

Krásné a nebezpečné.

"Co tam budeme dělat?"

"Máme tam zabezpečený dům. Zásoby potravin. Tam budeme v bezpečí. "

"Musím domů."

"Obávám se, že váš domov už není co býval."

"Nemyslím chatu. Tu jsme jenom pronajímali. Nebydleli jsme v ní."

"A kde teda bydlíte?"

"V Trutnově. V paneláku."

"Máte… Teda měli jste takovou parádní chatu a bydlíte v paneláku?"

"Ta chata nás živila. Kdo ví, co bude teď."

Co na to říct, když jsem sám nevěděl.

"Mám tam ženu," řekl pan majitel po dlouhé odmlce.

"Čím víc lidí je na jednom místě, tím menší je šance na přežití. Vaše žena je nejspíš mrtvá," řekl jsem po pravdě.

Opět nastalo tíživé ticho. Ale já jen řekl to, co si ostatní jen mysleli. Nebylo to ode mne hezké. Ale byl to fakt.

"Jsme spolu už od šestnácti," prolomil náhle ticho starý pán. "Letos to bude šedesát let," ještě dodal a zase zmlknul.

S Lindou jsme se na sebe podívali. Nemusela nic říkat. Ani myšlenkou ani slovy.

"Zastav," řekl jsem Ficimu.

Fici zastavil u kraje vozovky.

" Víte, jak s tím zacházet?" zvedl jsem pé devadesátku, aby ji stařík viděl.

"Ne," zněla jednoduchá odpověď.

"Fajn. Tak si vystupte," řekl jsem a sám vystoupil z auta.

A pak jsem starému muži ukázal, jak zacházet s pé devadesátkou a pětsedmičkou. Nakonec jsem na něj navlékl neprůstřelnou i taktickou vestu, která byla plná zásobníků. Z kufru auta jsem vzal vojenský batoh, ve kterém jsme jinak převáželi další vybavení a naplnil ho proviantem, který fotbalisté nestihli z auta odnést.

Poté jsme znovu nasedli. Já dozadu k Lindě. Starý pán na sedadlo spolujezdce. Jeli jsme dál.

"Jistě pochopíte," řekl jsem po vyjetí, "že oba vás odvézt nemůžeme."

Narážel jsem na skutečnost, že ikdyž Mustang zvenčí působil mohutným dojmem v podstatě to bylo jen dvoumístné kupé. Zadní sedačky v něm byly jenom do počtu. V nich by si neudělaly pohodlí ani dvě malé děti.

"Nemůžeme vám ani pomoct s hledáním," pokračoval jsem. "Jsme možná jediní, kdo tohle dokáže zastavit, motat se po městě je příliš velké riziko."

Stařec jen pokýval hlavou.

A já si připadal, jako ten největší sráč na světě. Jen ten nejhorší parchant by si mohl myslet, že vybavit důchodce automatickou puškou a několika konzervama, může stačit. Jenomže já neměl na vybranou.

Zavezli jsme starce před panelák na typickém českém sídlišti. Domy měly nové fasády a před nimi byla spousta zeleně, na které se již počaly projevovat nedostatky světla.

Před domem se motalo několik zombií.

"Pamatujte," zopakoval jsem svou poslední radu. "Nikomu nevěřte. Každý může být infiltrátor. Zamkněte se doma a dělejte, že tam nejste. Když o vás nebudou vědět, tak po vás nepůjdou. Snažte se vydržet, co nejdýl. Možná to všechno brzo skončí."

"Jak to poznám?"

"Slunce. Až zase bude vidět, bude po všem."

A pak si stařec vystoupil. Schoval se do přístřešku pro popelnice a čekal, než odlákáme zombie z okolí. Nedalo nám to mnoho práce. Stačilo řádně vytočit motor a zetka se za námi stahovala jako můry za světlem.

"Myslíš, že ho ještě někdy uvidíme?" zeptala se Linda.

"To nevím," odpověděl jsem po pravdě. Ale doufal jsem, že ano.

Další cesta probíhala celkem v poklidu. Když jsme se vymotali z trutnovského sídliště s asi stovkou zombií a dvěma démony v patách a minuli benzínku, kde Fici dostal na prdel od demonského Hulka, přesedl jsem si zase na místo spolujezdce, neboť vzadu bylo opravdu těsno. A dostat se rychle ven v případě potřeby, bylo úplné sci-fi.

Cesta domů nám trvala asi dvě hodiny. Fici jel klidně, nebylo kam spěchat. Nemělo smysl hnát a riskovat bouračku, když jsme byli tak blízko cíli.

Ve všech městech, kterymi jsme projížděli, to bylo stejné. Všude tma, elektřina nešla nikde. Po ulicích postávalo, nebo se bezcílně motalo několik zombií. Sem tam mezi nimi problikl stín démona. Jen před velkými obchodními centry se povalovaly hromady mrtvol.

Jakmile přišla vlna, nebe se zatáhlo a přestalo veškeré vysílání, propukla panika. A začalo rabování.

Pochyboval jsem, že všechny ty mrtvé měli na svědomí zombie a infiltrátoři. Panika je svině. Ale nakonec lidé pochopili, že nejistější to bude doma, nebo kdekoliv jinde, kde nejsou cizí lidé. Ten kdo vlnu poslal, na to šel chytře. Pokud se lidé nemohli spolehnout na jiné lidi, na koho mohli?

Jen doma v Krásné Hoře to bylo jiné. Pomalu jsme projížděli známými místy. Nikde ani živáčka, nikde ani mrtváčka. Či nemrtváčka. A brzy jsme pochopili proč.

"Zastav u školy," řekl jsem Ficimu.

Škola ležela přímo přes hlavní silnici, naproti chrámu svatého Prokopa. Na jejím průčelí byl římskými číslicemi vyveden letopočet ve kterém byla budova dokončena, stejně jako tomu bylo na průčelí našeho domu. Tento údaj hlásal číslovku 1886. Škola byla o rovných deset let starší. I tak byla postavena ve stejném stylu, jako náš dům. Nevěděl jsem, co to bylo za styl. Architektura mě nezajímala. Ale do okolní zástavby zapadla dokonale. Stejně jako náš dům.

Fici zajel na parkoviště pro zaměstnance. Závora, která normálně bránila vjezdu, byla zvednutá. Možná ji někdo zapomněl zavřít. Možná se automaticky zvedala při výpadku proudu. Nevěděl jsem a bylo mi to jedno. Závory jsem vůbec neměl rád. Stejně jako tuhle školu.

Nenáviděl jsem ji. Tenkrát. Bylo mi čtrnáct a byl jsem v posledním osmém ročníku. Pro mladší generaci. Devítiletá povinná základní docházka byla zavedena až roku 1996. Deváté třídě jsem unikl jen o fous. A byl jsem tomu rád. Už osmička mi totálně lezla na mozek. Devítku bych nedal. Ale bylo mi čtrnáct. Byl jsem puberťák a všechno pro mě byl prostě vopruz. Co bych za to dal, vrátit se do toho věku. Neznal jsem Johnnieho. Kniha mrtvých pro mě byla jen hluboko ukrytá vzpomínka z dětství. Vzpomínka na Lindu, jenž se klepala v Domě hrůzy, který již tenkrát terorizoval Locutus, na tom byla stejně.

Tak dost! Napomenul jsem sám sebe. Otočil jsem se na zadní sedačku a mé oči se setkaly s těmi Lindinými. Jakoby věděla, nač myslím. A možná to i věděla.

"Nejel jsem si pro tebe tři sta kilometrů skrz zemi mrtvých, abych to vzdal na posledních tři sta metrech," řekl jsem.

Usmála se.

"Dáme démonům na prdel," řekla.

"Dáme démonům na prdel," potvrdil jsem.

Neměl jsem v plánu vjet do naší ulice, jako kamikadze a prostřílet se skrz zombíky, jako Rambo. Nejprve jsem si chtěl obhlédnout situaci.

Lindu jsem nechal v autě a s Ficim a dalekohledem přeběhl silnici do parku. Šlo to skvěle, neboť v parku nebyla ani zombie noha. Brzy jsme zjistili proč.

Kolem zdi, která obkružoval celý park, jsme se proplížili až k průchodu, který ústil přímo do naší ulice.

Při našem odjezdu v ní byla roztroušená asi stovka nemrtvých, kterou naše zběsilá jízda zredukovala zhruba na polovinu. Teď jich tu bylo nejmíň tisíc. Byli tu snad všichni zombíci z Krásné Hory. A já měl dojem, že jsem jich pár poznal. Všechno se to mačkalo na náš dům.

To mi starosti nedělalo. Dům obklopovala vysoká zeď prošpikovaná magií. Zombíci, ani nic jiného, se přes ní dostat nemohli. A mi se zase přes zombíky nemohli dostat domů. Leda bychom nechali náš Mustang u školy a zkusili to zahradou stínů. Já bych to asi zvládl. Ale pro Lin a Ficiho to byla sebevražda.

Ale já měl plán. Vlastně ten samý, jaký navrhoval Adam při našem odjezdu. Jednoduše jsem mohl všechny zombie spálit ohnivým kruhem. Tentokrát to nebyl problém. Pekelný oheň bych vyslal proti našemu domu, který chránila magie. Určitě bych ho nezapálil. Problémem však byl ten parchant, jenž vyčníval z davu zombií. Démonský Hulk.

Ten parchant stál na ulici přímo před vraty garáže, obklopený zombíky ze všech stran. On na nás čekal. Pokud jsem mohl soudit, byl to ten samý, který dal nakládačku Ficimu.

Tohle ode mne nebylo fér. Přeci jen byl Fici obyčejný člověk. Nemoh měřit síly s tímhle… Ať už to bylo cokoliv, neměl proti tomu šanci. Teď byla řada na mě a mačetě svatého Vojtěcha.

"Co se zetkama bych věděl. Ale co uděláme se Slizákem?" zeptal se Fici po tom, co si zhodnotil naše šance.

"Proč zrovna Slizák?" zajímalo mě, proč tahle nová přezdívka.

"Tak se podívej," vrazil mi do ruky dalekohled.

Měl pravdu. Původně jsem si myslel, že Slizák má kůži démona. Byla černá a lesklá. Ale neleskla se tak jako démonova. Leskla se, protože byla potažená bezbarvým slizem, který místy odkapával. Bylo to fakt odporné.

Ale pokud neměl démonskou kůži, nebyl démon. A pokud nebyl démon…

"Tak jo," řekl jsem Ficimu po chvíli pozorování. "Vrátíme se do auta. Něco si tam vezmu."

Vrátili jsme se k autu a já si z kufru vzal poslední část výbavy, kterou jsme s sebou vezli. Poté byl čas na instrukce.

"Zastav na konci ulice a čekej. Až se ti bude zdát, že máš šanci, šlápni na to. Dálku na vrata máš?"

"Jasně," ukázal na zpětné zrcátko v autě na kterém byla přicvaknutá malá černá krabička se dvěma tlačítky. Jedno sloužilo k otevření pancéřových vrat garáže, druhé k jejich uzavření.

"Dobře. Načasuj si otevření vrat a zavři je, ještě než jimi projedeš. Pak už to možná nestihneš. Bude to masakr, kámo."

"A co budeš dělat ty?"

"Uvolním vám cestu."

Velké nemrtvé grilování. To byl vždycky můj sen.

Ukotvil jsem Lindu na sedadle spolujezdce pětibodovými bezpečnostními pásy. Škoda, že jsme neměli i helmu. Hodila by se. Potom jsem řekl Ficimu, ať mi nechá pár minut náskok a sám jsem se vrátil parkem k průchodu do naší ulice.

Situace vypadala pořád stejně. Slizák stál před vraty garáže, obklopený asi tisícovkou zombií, které byly namačkány na vrata a zeď našeho domu. Byly všechny pěkně pohromadě. Přesně tak, jak jsem potřeboval.

Vešel jsem do ulice. Zprvu si mě nikdo nevšímal. Zetka byla otočená k domu a Slizák měl asi něco s očima, neboť stál nehnutě přímo proti mě. Ale bylo to dve stě metrů a já, narozdíl od něj, nevyčníval. V klidu jsem prošel sto metrů ulice až k prvním zombiím. A pak jsem to odpálil.

Ohnivý kruh měl výhodu v tom, že se dal usměrnit. Jeho plamen prostě prýštil směrem, jakým jsem chtěl. Jako plamenomet. Jen na něj nepůsobila gravitace. Prostě šel dál a dál. A při tom spaloval na prach všechno, co mu stálo v cestě.

Pekelný oheň prýštil z mých rukou. Prorážel cestu mezi nemrtvými, kteří se během pár sekund měnili v popel. Když plamen dorazil ke Slizákovi, pohltil i jeho. Poté narazil do magií chráněné stěny a vystřelil kolmo k nebi. Plazil se po jinak neviditelné kupoli chránící náš dům, která teď pod náporem ohně zlatě jiskřila. Bylo vidět její zakřivení, které dosahovalo vrcholu asi sedmdesát metrů nad střechou domu, tedy nad nejvyšším bodem magií chráněného prostoru.

Přestal jsem pálit. Pekelný oheň odezněl. Ulice byla plná popela a doutnajících zbytků nemrtvých těl. Dokonce se mi podařilo nezapálit žádný z okolních domů. Byl to docela úspěch.

Ulice byla pokrytá souvislou vrstvou několika centimetrů dýmajícího popela. Jen před garáží, kde bylo nemrtvých nejvíce, dosahovala hromada výšky asi poloviny metru. Tím mohl Fici v klidu projet.

Byl připraven. Za sebou jsem slyšel dunivé bublání osmiválce. Fici vytočil motor, aby mi dal najevo, že by rád vyrazil. Teď nemohl. Stál jsem mu v cestě. Navíc se mi na té hromadě popela něco nezdálo.

Mávl jsem rukou za sebe, abych Ficimu naznačil, že má ještě počkat. V ten samý okamžik se hromada popela pohnula. A pak povstala. Respektive povstalo to, co bylo pod ní.

Slizák povstal s mohutným řevem, který rozechvíval okna okolních domů. Z jeho těla odpadávaly velké cáry seškvařené kůže. Na jejich místě se formovala nová tkáň. Tak rychlou regeneraci jsem neviděl ani u upírů. Pěkně nezdolnej parchant.

Sáhl jsem za záda pro věc, kterou jsem si vzal v autě a vykročil k levé straně ulice, co nejblíže ke stěně domu pana Růžičky. Byl to náš zubař a já doufal, že jim po tomhle všem i zůstane.

Problém byl, že Slizák se nacházel stále před vraty garáže. Fici skrze něj nemohl projet. Musel jsem ho dostat stranou. Takže když jsem ho měl pěkně z úhlu, vypálil jsem.

Čtyřiceti milimetrový granát opustil s hlasitým plompnutím hlaveň rotačního granátometu a ladným obloukem překonal posledních padesát metrů, které mě dělily od netvora. Výbuch tříštivého granátu na jeho levém rameni nadělal nehezkou paseku, která se však díky jeho neuvěřitelné regeneraci rychle hojila.

S tím jsem počítal. A vsázel na to, že síla výbuchu vyvede Slizáka z rovnováhy. Měl jsem pravdu. Výbuch granátu donutil Slizáka couvnout o dva kroky zpět.

"Paráda!" křikl jsem radostně. "Tak do toho!"

A pak jsem do Slizáka postupně nasázel všech šest granátů z bubnového zásobníku. Slizák po každém zásahu o pár kroků ustoupil.

Na konci ulice bylo slyšet dunivý řev mohutného véčka. Gumy na asfaltu pískaly, jak se protáčely pod náporem vysokého točivého momentu.

Již při prvním zásahu granátem Fici vyrazil. Slyšel jsem to a také jsem viděl vrata garáže, která se pomalu otevírala. Víc pohledů jsem si dovolit nemohl. Nechtěl jsem ztratit Slizáka z očí ani na zlomek sekundy. Dobře jsem udělal. Granáty ho posunuly asi o pět metrů dál z dráhy, kterou musel Mustang chtě nechtě projet. A pak došly.

Slizák se jen oklepal a znovu vykročil k vratům. Teď už jsem mu nemohl dovolit zatarasit cestu.

"Tak pěkně postaru," řekl jsem a vytáhl ze závěsu mačetu.

A pak jsem se rozběhl monstru vstříc. Vyskočil jsem, jako bych do něj chtěl narazit oběma nohama současně. Ale to byla blbost. Když s ním pohlo šest granátů jen o pár metrů, co bych zmohl já.

V poslední chvíli jsem se přetočil a jako šipka proletěl mezi Slizákovou pravou rukou a bokem. V letu jsem mu uštědřil nehezkou ránu mačetou. Zhruba ve výšce pasu zela v jeho boku asi dvacet centimetrů široká rozšklebená rána. Dopadl jsem za něj a chtěl mu přeseknout achilovky. Najednou jsem si vzpomněl na svou bitvu s Gladiem. Jenže tentokrát jsem minul. I tak jsem od Slizáka dostal potřebnou vteřinu na srovnání. Stál tam a nevěřícně zíral na svůj rozpáraný bok. Hojil se, ale ne tak rychle, jak byl zvyklý. Tak vida. Má mačeta mu dokázala ublížit.

Ohnal se po mě levou rukou. Vyhnul jsem se a nastavil jí do cesty mačetu. Slizák znovu zařval. Taky bych řval, kdyby mi někdo usekl ruku v polovině lokte.

Využil jsem Slizákovi dočasné lítosti nad jeho ztrátou a bodl ho mačetou do hrudi. A znovu a znovu. Výš jsem bohužel nedosáhl, ale bodal jsem do něj rychlostí šicího stroje, nechtěje mu dát sebemenší příležitost k tomu, aby se vzpamatoval. Mustang se blížil.

A pak jsem zabodl mačetu do Slizákovi hrudi až po rukojeť. A to byla chyba. Nešla vytáhnout!

Slizák toho využil. Zbylou rukou mě chytil za tu moji a trhnutím ji zkroutil tak, že jsem musel pustit mačetu. A pak mě odhodil, jako párátko.

Přelétl jsem celou ulici a v nejvyšším bodě svého vyhlídkového letu, škrtl zády o střechu právě projíždějícího Mustangu. Dopadl jsem na asfalt a v tu samou chvíli se z garáže ozvala strašlivá rána.

Zvedl jsem se na kolena a rozhlédl. Slizák s mačetou trčící z hrudi se rozhlížel po své ruce. Vrata se rychle zavírala. Ani ne čtyřiceti centimetrová škvíra mezi vraty a zemí se rychle tenčila. Rozhodl jsem se rychle. Vyskočil a na poslední chvíli se protáhl mezerou pod zavírajícími se vraty, která za mnou s duněním zaklapla.

Nejraději bych napsal, v tmavé garáži bez oken, nepravidelně poblikávala jediná slabá zářivka pod stropem.

Nebylo tomu tak. Naše garáž byla osvětlená moderními LED žárovkami napájenými čistou elektřinou z našeho generátoru. Proto jsem měl na další scénu velice dobrý výhled.

Mustang byl napasován do protější zdi garáže, která byla jen sedm metrů široká. Ficimu na brzdění nezbývalo mnoho místa. Do zdi to musel narvat nejmíň stovkou. Předek Mustangu prakticky neexistoval. Z pod rozlámané karbonové kapoty se valila oblaka páry z poničeného chladícího okruhu, mezi nimiž vyšlehly plameny.

Strhl jsem ze zdi u vrat hasicí přístroj a do oblaku páry a kouře z hořícího benzínu přidal několik kilogramů nenáviděného CO2. Začínající požár to uhasilo dokonale.

Vytrhl jsem dveře spolujezdce a v obavách strčil hlavu do auta.

"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se Lindy, která volně visela v bezpečnostních pásech. Ale vnímala mě. Jen její zelené oči byly nějak potemnělé. Až mi to nahnalo strach. To musela být šlupa.

"Jo, jsem v pořádku," řekla po chvíli.

"A mě se nezeptáš?" ozvalo se ze sedadla řidiče.

"Seš v pořádku?" zeptal jsem se i Ficiho.

"Nikdy mi nebylo líp," řekl s bolestí v hlase. Ten náraz a zlomená žebra z benzínky si vybrali svou daň.

Rozepnul jsem Lindiny pásy, vytáhl ji z auta a položil na podlahu garáže. Znovu jsem ji prohlédl oči.

"Asi máš lehký otřes mozku," řekl jsem.

"Teď už jsi i doktor?"

" Ne. Jediná doktorka jsi tady ty," pohladil jsem ji po vlasech.

"Počkej tady, něco jsem si venku zapomněl."

"Neboj, nikam nejdu," odpověděla malátný hlasem. Vážně ji nebylo dobře.

Vyběhl jsem postranními dveřmi z garáže a po venkovním schodišti na její střechu. Pohled do ulice byl vážně bizarní.

Kdysi čistá ulička, byla celá černá od sazí ze zombických těl. Uprostřed toho se motal Slizák, který konečně našel svou useknutou ruku a teď se ji snažil přimontovat zpět na své místo. Z hrudi mu stále trčela má mačeta.

Chvíli to trvalo, ale nakonec ruka přirostla na své místo.

Teprve potom došlo na mačetu. Slizák si ji vytrhl z hrudi. Prohlédl si ji a potom se jí pokusil zlomit. Úplně ve mně zatrnulo. Vzpomínka na to, jak Morphus zlomil mou původní mačetu, byla náhle velice živá. Ale mačeta svatého Vojtěcha se ani neprohnula. Slizák neměl šanci. Jen si odfrkl a odhodil mačetu stranou.

Bylo zřejmé, že má mačeta mu může způsobit velké škody. Že ho možná dokáže i zabít. Ono takové bodnutí do hrudi by dokázal přežít i obyčejný upír. Ale co nedokázal přežít žádný nemrtvý? Destrukci hlavy. Bylo třeba ji rozstřílet, rozsekat a nebo rovnou useknout. To byla jistota. To jsem chtěl zkusit na Slizáka.

"Hej, kreténe!" zakřičel jsem na Slizáka, jíst si tím, že za ochrannou bariérou jsem v naprostém bezpečí.

Slizák se ke mně otočil a zase nelidsky zařval.

"Pojď sem, ty hovado přerostlý," řekl jsem mu a po okraji střechy ušel pár kroků.

Slizák proti mě vystartoval. Ale magická bariéra ho zastavila. Bušil do ní pěstmi, až zlatě zářila, jako vánoční stromeček.

"Takhle ne," zamával jsem mu ukazováčkem před očima, neboť byl tak vysoký, že jeho hlava na mě koukala nad úrovní střechy garáže.

Popošel jsem o pár kroků zpět. Slizák nechápal, co má toto cvičení znamenat. Stál na místě a zíral.

Ale já ho jen chtěl dostat přesně mezi sebe a mačetu válející se v popelu.

Ukázal jsem na něj prstem a pak rozevřel dlaň. V tu chvíli mačeta dole na ulici vystřelila vstříc mé ruce.

Nevyšlo to. Slizák se na poslední chvíli otočil a částečně se dostal z dráhy mačety. Ta mu prosekla krk ve kterém se objevila asi pět centimetrů hluboká zející rána. Bylo to málo. Abych Slizáka zabil, musela by mu mačeta upálit palici a to se bohužel nestalo.

I tak neuvěřitelně hlasitě zařval. On vůbec pořád jenom řval. Přitom by stačilo, kdybchom si spolu normálně přátelsky promluvili. Já vím, že by to asi nepomohlo a nakonec by jeden z nás musel zemřít. Ale proč by tím jedním nemohl být právě on?

Zařval a chytl se dlaní za krvácející ránu. A potom odešel. Normálně se odmotal pryč z ulice někam do parku. Škoda. Kdyby neuhnul, mohlo být po problému.

Prohlédl jsem si mačetu ze které odkapávala krev. Bylo to neuvěřitelné. Ta krev byla červená. Vypadala jako lidská. Ne jako krev démona. Ani nebyla sražená, jako krev nemrtvých. Začínal jsem mít pocit, že tohle stvoření nemá s peklem vůbec nic společného. Že nepochází z pekla, ale že jej někdo stvořil na Zemi. Ale proč? A kdo?

Podržel jsem mačetu před sebou a sežehl ji ohnivým kruhem. Udělat tohle dřív, asi by mě ze střechy seškrabovali lopatkou. Ale po události ve svatém Prokopovi, před dvaceti lety, už to nebyl takový problém. A pekelný plamen čistil dokonale. Na mačetě nezůstala ani Slizákova červená krvinka.

Vrátil jsem mačetu do závěsu a vrátil se k Lindě. V náruči jsem ji odnesl do naší ložnice. Teď potřebovala ze všeho nejvíc odpočinek.

Fici na tom byl mnohem lépe. Ač měl zlomená žebra, sflikovaná mou magií, do domu došel bez pomoci.

Naší první bitvu jsme vyhráli. Teď byl čas na odpočinek.

Dalších několik dní probíhalo v relativním klidu. Relativním, vzhledem k apokalypse, probíhající venku.

Fici se přepnul zpět do módu "bejvalá guma" a na zahradě zřídil střelnici, kde učil oba Adamy střílet ze všech našich zbraní. Proč ne. Mohlo se to hodit.

Markéta s Lucií si vzali na starost péči o naše hladové žaludky. A také o děti. Sem tam jim s něčím pomohla i Linda, která se z otřesu mozku dostala docela rychle. Během dvou dnů byla plně funkční a zase se věnovala malé Viky, která byla asi tím nejšťastnějším človíčkem naší komunity, neboť se jí konečně vrátila maminka.

Jinak maminka trávila spoustu času v naší rozsáhlé okultní knihovně, snažíc se zjistit, co se to tu kurva vůbec do prdele vlastně děje? Nevěděla. A já už vůbec ne. Ale jestli na to měl někdo přijít, byla to právě doktorka Linda Králová.

Večer jsme se pak scházeli v našem obývacím pokoji, který byl největší v celém domě a navíc měl krb, jehož oheň dokázal v tomto temném světě navodit docela útulnou domáckou atmosféru. A navíc příjemně hřál, což bylo důležité, neboť i když jsme byli uprostřed léta, teplota přes den se díky věčně zatažené obloze nevyšplhala přes dvanáct stupňů. I kvůli tomu jsem byl nucen konečně, alespoň provizorně, zadělat díru ve zdi našeho obýváku. Kvůli zimě a taky, aby nám z ní nepadaly děti. Pár prken, hřebíků a pěnové izolace to spravilo.

Naše večerní rozprávky se točily hlavně kolem budoucnosti.

Nevěděli jsme, jak dlouho tady budeme muset zůstat. Jídla jsme měli dost a voda z podzemního pramene stále proudila, ale pak tu byla otázka zimy.

Pokud již teď nepřesáhla venkovní teplota dvanáct stupňů, jak velká zima bude v zimě? Já počítal s tím, že velká. Že zimní teploty by se mohly dostat klidně k minus padesáti stupňům. A na to náš dům nebyl stavěný.

V celém domě bylo instalováno podlahové vytápění. Bylo to velice praktické a pohodlné. A mohlo v pohodě vytopit celý dům. V běžných podmínkách. To znamenalo při běžných zimních teplotách, které v našich končinách nikdy neklesly pod dvacet stupňů pod nulou a především při odběru elektřiny ze sítě. Protože naše podlahové vytápění bylo elektrické.

Ano. Měli jsme vlastní turbínu s generátorem poháněnou podzemní říčkou, která díky mým kouzlům nemohla zamrznout. Ale to byla záložní turbína. Nebyla dimenzovaná na výkon mnoha kilowatt, potřebných k vytápění celého domu. Prostě jsme se museli smířit s tím, že pokud venkovní teplota klesne pod snesitelnou mez, budeme se muset všichni sestěhovat do jednoho bytu, jehož vytápění generátor utáhne. A protože náš byt byl jediný, který měl jako zálohu krb, bylo rozhodnuto, že to bude on.

Mysleli jsme, jak perfektně jsme na všechno připraveni. Jaké zásoby potravin máme a jakou vychytávku představuje naše turbína. A přitom bysme měli problém přežít první zimu. Co se přežití apokalypsy týče, byli jsme úplní amatéři.

Ale já stále ve skrytu duše doufal, že tak daleko to nezajde. Že zjistíme, co se tady děje a dokážeme to zvrátit dřív, než udeří první mrazy. Zatím tomu nic nenasvědčovalo.

Dalších pár dní se nedělo vůbec nic.

Fici si na zahradě u jezírka zřídil docela solidní tábor pro výcvik sniperů. Camp David, jsme tomu říkali, naprosto neoriginálně.

Fici postavil vedle jezírka vojenský stan a natahal do něj hromadu zbraní z půdy, se kterými se pak učili střílet oba Adamové. Fici byl ve svém živlu.

Já se raději snažil nějak zabavit děti. Venku bylo chladno. Na koupání to nebylo, i když byla voda v jezírku teplá. Prostě, ta hrůzu nahánějící zamračená obloha, odrazovala od veškerých venkovních aktivit. A tak jsme s dětmi hráli různé hry. Nejoblíbenější z nich byla hra na schovávanou, protože v našem rozlehlém domě, jehož všechny bytové jednotky jsem nechal přístupné, trvalo najít děti půl dne a tak měli o zábavu postaráno.

Jinak jsem obcházel zahradu a kontroloval a posiloval ochranná kouzla, střežící náš skromný pozemek.

Ani venku se toho moc nezměnilo. Zombií po mém ohnivém útoku výrazně ubylo. Předpokládal jsem, že se sem časem stáhnou všechna zetka z širokého okolí, ale že jim to s jejich tempem chvíli potrvá.

Slizák se v ulici neukázal vůbec. Občas ho šlo spatřit ze střechy domu v parku u Prokopa, ale k domu se, po blízkém setkání s mačetou svatého Vojtěcha, neodvážil. Takže kolem domu teď vládl relativní klid.

Při své každodenní obhlídce zabezpečení jsem zavítal i do garáže. Mustang stál napasovaný do stěny stále stejně. To auto bylo na odpis. Fici říkal, že v době nárazu měl na tachometru rovných sto dvacet kilometrů v hodině. Být to jakékoliv jiné auto, oba by byli mrtví.

Ale náš démonský speciál byl stavěn podobně jako vozy Formule 1. Jeho zakázkovou výrobu jsme svěřili dílně Jimmy's work's v Kentucky. Základem byl Ford Mustang GT500 Shelby z roku 2016, ale popravdě z něj mnoho nezbylo. Kromě motoru a zvýšeného terénního podvozku dostal vůz titanové výztuže a prostor pro posádku tvořil karbonový monokok, který měl udržet posádku naživu i při té nejbrutálnější havárii. Zbytek vozu byl vyroben tak, aby se některé jeho části zdeformovaly a jiné úplně roztříštily, čímž absorbovaly většinu energie nárazu. Celý tento systém zachránil Lindě a Ficimu život. A také to znamenalo, že auto už se nedalo použít.

Nahlédl jsem do kabiny vozu, kterou pokrývaly bílé polštáře airbagů, jako čerstvě padlý sníh. Všechno se zdálo být na svém místě. Dokonce i volant a pedály, jejichž vnější části se nárazem též roztříštily, aby nevletěly do kabiny. Jinak by zabily řidiče.

Dokonce i ta malá černá krabička se dvěma tlačítky, která sloužila k ovládání vrat.

Chvíli jsem se na ni díval. Nikdy jsem neujížděl na moderních technologiích, jako byly mobilní telefony, počítače, internet a podobně. Já byl ze staré školy, kde se problémy řešily kusem oceli. Ale o tom, na jakém principu funguje dálkové ovládání vrat, jsem něco věděl. Jen jsem si to potřeboval potvrdit.

Zašel jsem do Camp David. Ti hoši tu hru na válku vzali nějak vážně. Na trávníku u jezírka měli postavený velký zelený vojenský stan. I kamna v něm měli. Z plechového komínku stoupal proužek bílého dýmu. Přední dílec plachty byl otevřený, takže bylo vidět dovnitř. Oba Adamové si na ocelových kamnech právě vařili čaj, jako kdyby byli na frontě. Oba na sobě měli maskáče americké armády. My s Ficim většinou používali olivově zelené, bez vzoru, ale těch s americkým vzorem jsme měli spousty. Adamové si mezi nimi našli svou velikost.

Ani jsem ke stanu nešel. Jen jsem na ně houkl ze schodů.

"Hej! Kde je Fici?"

"Říkal, že jde na půdu pro nějaké zbraně," odpověděl junior.

Nechápavě jsem zakroutil hlavou. Ve stanu jsem viděl M16, M4, AK47 i 74, G36, britskou SA80 a dokonce i druhoválečnou M1 Garand. Bylo tu i několik odstřelovaček, hromada krátkých zbraní a nespočet bedýnek s municí. Tak pro co ten blázen ještě mohl na půdu jít?

Nevyptával jsem se a rovnou šel za ním. Našel jsem ho nahoře na schodišti, právě za sebou zamykal pancéřové dveře. Když máte půdu plnou zbraní a v domě malé děti, je dobré za sebou zamykat.

"Zpátky," řekl jsem a ukázal prstem na dveře.

Fici se na mě podíval napůl vyděšeně, napůl nechápavě. Asi jsem na to jedno slovo položil větší důraz, než jsem původně zamýšlel. I tak poslechl a znovu odemkl dveře.

Vstoupili jsme na půdu a já Ficimu ukázal na jedno z křesel, které jsme nahoře měli. My toho nahoře měli opravdu hodně. Půda byla plná polic a skříní se zbraněmi, ať už střelnými, nebo chladnými, nejrůznější výstroje, která zahrnovala maskáče všech světových armád, ochranného vybavení a dalších nejrůznějších věcí o kterých jsme si mysleli, že by se nám mohli při naší práci hodit. Také tu bylo několik výkonných počítačů, drony, špionážní kamery a mikrofony a spousta dalších věcí o kterých jsem ani nevěděl k čemu jsou. To všechno byla Ficiho záležitost. To on byl v našem týmu technik.

Já se spoléhal raději na své okultní dovednosti. A na mačetu svatého Vojtěcha. Proto jediné o čem se dalo říct, že je tady výhradně moje, byla velká mapa světa ve které byla zapíchána spousta malých červených vlaječek, které označovaly místa na kterých jsme za ta léta byli.

A odpočinkové místo s křesly kde právě seděl Fici.

Hodil jsem před něj na stůl dálkové ovládání od vrat.

"Co je to?" zeptal jsem se.

Fici se na mě nechápavě podíval.

"Dálkáč od vrat?"

"To vím taky. Ale jak to funguje?"

Fici pokrčil rameny.

"Je to jako dálkáč od auta. Zmáčkneš tlačítko, dálkáč vyšle kód a když se shoduje s kódem v přijímači, vrata se otevřou. Není na tom nic složitýho."

"Jasně. A ten kód pošle po holubovi? Nebo ho přiveze messenger na kole?"

"Rádio. Pošle ho po vysokofrekvenčním signálu. Většinou 433 MHz."

Konečně jsem se posadil. A čekal, až to Ficimu dojde. Netrvalo to dlouho.

"No do prdele," ulevil si.

A začal prohrabávat všechny skříně. Něco hledal a u toho neustále mluvil.

"Nechápu, proč mi to nedošlo dřív. Jakmile vypadl televizní a mobilní signál, myslel jsem, že vlna narušila veškerý rádiový provoz. Televizní vysílače jsou napájeny přímo ze sítě. Když nejde proud, televize prostě nevysílá. Ale BTSky pro mobily mají záložní zdroje. Výpadek elektřiny je neohrozí. Dokážou vysílat dál až dvanáct hodin. Jediný rádiový provoz po příchodu vlny byl z naší domácí WiFi. Ale já myslel že je to proto, že je za ochrannou bariérou. Ale pokud jsme zvenku otevřeli vrata garáže, znamená to, že rádio normálně funguje.

Konečně našel, co hledal. Na stole přistál velký zelený kufr s nějakým značením, vyvedeným bílým sprejem přes šablonu.

"Co je to?" zeptal jsem se.

"To je vysílačka," odpověděl věcně. "Tenhle model používali Američani ve Vietnamu jako velitelskou rádiovou stanici. Řídili s ní výsadky helikoptér. Má dosah asi 40 kilometrů."

Fici otevřel kufr ve kterém byla složená anténa. Rozložil ji do délky třech metrů a rádio zapnul. Chvíli točil různými kolečky, ale z reproduktoru zněl stále jenom šum.

"Mohl bych sestrojit vnější anténu a umístit ji na střechu. Pak by se dosah zvýšil možná na dvojnásobek," řekl po několika minutách, kdy se mu nepodařilo naladit žádné vysílání.

"Nech to," odpověděl jsem bez váhání. "Vime, že vlna měla větší dosah, než 80 kilometrů. Navíc u nás není tolik radioamatérů, jako v Americe. Nemá to cenu. Nic nenaladíš."

"Mám tady nějaký součástky. Mohl bych zkusit sestrojit dlouhovlnou vysílačku. Mohla by mít dosah několik tisíc kilometrů."

"A co když ani to nebude stačit? Nepotřebujeme vysílat. Jen potřebujeme zjistit, kam až vlna dosáhla. Stačilo by nám chytit jediný televizní kanál. I kdyby byl z druhé strany zeměkoule. Co dokáže vysílat z opačné strany Země?"

"Satelit!" vyhrkli jsme oba najednou.

"Žádnej nemáme," řekl Fici s mnohem menším nadšením.

"O jednom bych věděl," řekl jsem a vyběhl po ocelovém žebříku na vrchol střechy, Ficiho v patách.

Na vrcholu střechy se nám naskytl známý pohled do okolí. Jen část svatého Prokopa nebyla vidět díky dvoum mohutným lipám, rostoucím přímo před domem. Ale dům naproti odsud byl vidět docela dobře. A na jeho střeše, na sloupku, bílá parabola satelitního přijímače.

"Jak se tam chceš dostat?" zeptal se Fici.

"Přeskočím tam ze střechy naší garáže. Není to dál jak deset metrů. Žádnej problém."

"A pak?"

"Co pak? Useknu satelit i se sloupkem a skočím zpátky. Bude to tak rychlý, že si mě nikdo ani nevšimne."

"A co dekodér?"

"De co?"

"Dekodér. To je taková krabička, bez který ti bude parabola k ničemu."

"A kde to najdu?"

"V prvním patře u televize."

"Jak to víš?"

"Vidíš ten kabel?" ukázal na kabel vedoucí od paraboly k oknu v prvním patře.

"Myslel jsem, že nám stačí ta věc na střeše. Že to pak nějak přidrátuješ k videu a hotovo."

Fici se zasmál.

"K videu. Vždyť to ani nemáme. Navíc bys zase všechno řešil hrrr. Rozsekat mačetou. To určitě pomůže."

"Ou jé. Jako bych slyšel Lindu," řekl jsem sarkasticky.

"Navíc budeme potřebovat i ten kabel. A konektory. Nic takovýho tu asi nemáme," dodal Fici.

"Tak proto dojdeš ty," navrhl jsem.

"A jak se tam dostanu? Deset metrů k sousedům asi neskočím. Nemluvě o zpáteční cestě. Ta věc něco váží."

"Nějakej ten hák a pár metrů lana se tu snad najde, ne?"

Za půl hodinky jsme stáli zpět na hřebenu střechy. Fici v plné zbroji s vystřelovačem háků na stlačený dusík v ruce, já s dvěma sty metry kvalitního nylonového lana na rameni.

Plán byl jednoduchý. Fici měl hákem s lanem prostřelit střechu. Tam se měl hák zaklesnout o trám. Druhý konec lana jsme chtěli omotat kolem našeho komína. Vznikla by tak jednoduchá lanovka.

Jelikož byl sousedův dům jednopodlažní, z naší střechy by se dolu hezky projel. Zpátky bych ho potom vytáhl pomocí druhého lana. Jednoduše, elegantně.

Fici se zapřel o komín a zamířil vystřelovač na vrcholek sousedovi střechy. A potom zmáčknul spoušť.

Ozvala se rána, jako při výbuchu granátu. Až mě to málem shodilo ze střechy, jak jsem to nečekal. Z hlavně vystřelováku se vyvalila mohutná oblaka páry ze stlačeného dusíku. Tou dobou už si to kotva svištěla k sousedovic střeše, kterou prorazila přesně podle plánu. Jen ne v požadované výšce.

"Kurva," zaklel Fici.

"Co je? Vždyť to vyšlo."

"Jsme moc nízko. Musíme to pořádně napnout. I tak se dole prověsí. Budu dost nízko nad silnicí."

"Nebude to míň jak čtyři metry. Zombíci na tebe nedosáhnou."

"A co Slizák?"

Zamyslel jsem se a pak řekl. "No tak se projedeš."

Původně jsem měl Ficiho pomalu spustit pomocí druhého lana, aby nadělal co nejméně hluku. Teď to vzal pěkně od podlahy. Pověsil se karabinou za lano a prostě se pustil. Prosvištěl nad silnicí a i když se lano lehce prověsilo, měl takovou rychlost, že ve finále dojel až k okraji střechy. Tam už mu nedělalo problém vyšplhat se nahoru a střešním oknem se dostat do domu. Byla to taková jízda, že jsem měl chuť, zkusit to taky.

Čekal jsem s lanem v ruce. Fici zmizel v domě před dobrými deseti minutami. Nechápal jsem, co mu tak dlouho trvá. Ale také mohl v domě narazit na jeho majitele. Jak mu jen vysvětlit, že uprostřed apokalypsy potřebujete jeho satalit. Ale potom se Fici konečně objevil zpět na střeše. Nejprve odpojil od přijímače kabel a smotal ho do batohu. Potom z paraboly sundal přijímač. To byla nejspíš ta jednodušší část, neboť odmontovat parabolu od sloupku, mu zabralo nejvíce času. Šrouby byly zarezlé. Vůbec to nešlo povolit. Já říkal, že bych to usekl mačetou a přinesl i se sloupkem. Fici nechtěl. Ale nakonec se mu podařilo šrouby uvolnit a parabolu sundat.

Přivázal si ji popruhem k zádům a pak sebe karabinou k lanu. Teď byla řada na mě. Fici se spustil do volného prostoru a já zatáhl. Bohužel s tou zátěží se lano prověsilo ještě víc. Sice byl stále dobré tři metry nad ulicí a zombíci na něj nedosáhli, ale co kdyby se objevil Slizák.

Mé obavy se naplnily. Nevím, jak se Slizák dozvěděl, co se tady děje, ale ulicí z parku se blížil velice rychle.

Nejen, že jsem musel dostat Ficiho za ochrannou bariéru, ale musel jsem ho dostat až na střechu. Za bariérou bylo lano ve výšce asi šesti metrů a kdyby ho Slizák přerušil, Fici by se z této výšky zřítil dolů. A pád z šesti metrů v pohodě stačil k tomu, aby ho zabil.

Omotal jsem si lano kolem předloktí a rozeběhl se po hřebeni střechy. Měl jsem v plánu běžet tak dlouho, dokud Ficiho nevytáhnu. I kdybych měl na druhé straně střechy skočit dolů a vytáhnout ho vlastní vahou.

Nebylo toho třeba. Asi metr před koncem střechy se lano zaseklo. Ale já pokračoval dál. Natáhl jsem se na okraji střechy s lanem zaříznutým do předloktí. I já měl na rukou rukavice z aramidového vlákna a na sobě bundu vystuženou kevlarem. Nebýt toho, o ruku bych přišel. Takhle to byla jen kurevská bolest. Ale na tu nebyl čas. Lano se mohlo někde zaseknout a Fici viset hluboko nad propastí.

Vyškrábal jsem se na nohy a běžel zpátky. Lano jsem stále držel v ruce. Na hřebenu jsem viděl Ficiho. V pohodě se dostal zpátky na střechu a zrovna se snažil odpoutat od lana, když za něj něco škublo. Ze své pozice jsem dolů, před dům neviděl, ale bylo mi jasné, že Slizák se konečně dostal k lanu. Jak za něj trhl, rozhodil na střeše Ficiho, který padl na záda. Při tom se uvolnil popruh, který držel parabolu. Ta se řítila ze střechy dolů. Já běžel za ní. A věděl jsem, že to nestihnu. Nebyla jiná možnost. Pevně jsem sevřel lano a skočil. Parabola naposledy poskočila a zmizela za okrajem střechy. Společně se mnou.

Houpal jsem se pod okrajem střechy.

V jedné ruce lano v druhé parabolu. Jak jsem se na laně točil, zahlédl jsem oknem Markétu jak s dětmi hraje nějakou hru v jejich obýváku. Pode mnou se houpala úzká cesta kolem domu a první terasa. Horší bylo, že je od sebe odděloval železný plůtek zakončený bodci. Byl to originál z roku 1896 a i když bych pád z druhého patra, díky své schopnosti částečné levitace, přežil, dopad na ony bodce asi ne.

A pak jsem se s lanem posunul asi o deset centimetrů výš. A pak znova a znova, dokud jsem se nenacházel pod okrajem střechy.

Znovu jsem se na laně rozhoupal a potom vyhodil parabolu za ozdobnou atiku, která byla asi 60 centimetrů vysoká a zabírala střední část střechy.

Když jsem teď měl pravou ruku volnou v pohodě jsem se dokázal vyškrábat na střechu. Tedy v pohodě. Svalil jsem se za atikou a těžce oddychoval. Navíc mě kurevsky bolela levá ruka, stále omotaná lanem.

Po pár minutách se kousek ode mne otevřelo střešní okno, ze kterého vykoukla Ficiho hlava. A potom i celý Fici s červeným batohem, na jehož přední straně se skvěl bílý kříž.

Odmotal mi z levé ruky lano a nožem rozřízl rukáv kevlarové bundy. Až mi málem slza ukápla. Tyhle bundy jsme měli od jednoho Argentince, který proslul výrobou neprůstřelných obleků. Kdysi dávno jsem o něm viděl reportáž v televizi. To bylo v dobách, kdy jsem se na televizi ještě díval. Tenhle člověk šil neprůstřelné obleky pro vrcholné politiky a celebrity z celého světa. Měl jsem dojem, že jeho obleky se mohli inspirovat tvůrci Johna Wicka, který též nosil zcela neprůstřelný oblek.

Sám na sobě zkoušel, co všechno takový oblek vydrží. Většinou k tomu používal čtyři a čtyřicítku. Když jsme ho s Lindou kontaktovali, tedy Linda ho kontaktovala, já španělsky neumím, zjistili jsme, že již není mezi námi. Ale jeho syn, který podnik po otci převzal, se dušoval, že zemřel stářím. Trochu jsem o tom pochyboval, ale mladý pán nám vyšel ve všem vstříc a my si u něj nechali vyrobit naše olivové neprůstřelné kombinézy a bundy. Byla to jen taková jistota, neboť lepší balistickou ochranu nám poskytovaly naše neprůstřelné vesty s protišokovými vložkami, bez kterých rána z obyčejné devítky v pohodě lámala žebra. Ani kevlar není všemocný.

A teď mi Fici rozřízl rukáv bundy, jako by to byla větrovka za tři kila od Vietnamců. A nedivte se. Kevlar sice zastaví střelu z pistole, ale ve výsledku je to jen lepší a lépe utkaná látka. Takže, až vám dá v práci zaměstnavatel kevlarové rukavice, jako ochranu před pořezáním, omlaťte mu je o hlavu.

"Nevypadá to dobře," řekl, když si ruku prohlédl.

Také jsem se na ni podíval. Byla fialová s černými pruhy, tam kde bylo namotané lano.

"A kurva," řekl jsem.

Tohle bylo na amputaci. Konečně jsem věděl, proč ruku vůbec necítím.

"Otoč se a zacpi si uši," nařídil jsem Ficimu, který okamžitě poslech.

Věděl, co teď přijde. Surová temná magie, která, když se dělá špatně, dokáže rvát maso od kostí. Ale já už to na sobě párkrát zkoušel. Jen nebylo dobré, když u toho byl někdo jiný.

Vyslovil jsem zaklínadlo z Knihy mrtvých. Pěkně nahlas a zřetelně, aby bylo jasné, že je určeno mé ruce. Fungovalo téměř okamžitě. Do ruky se mi vrátil cit. A bolest.

"Kurva!" zařval jsem, ale i bolest trvala jenom chvilku.

Ruka splaskla a vrátila se jí její obvyklá barva. Amputace se odkládá.

"To bylo o fous, kámo," řekl Fici, prohlížeje si mou uzdravenou ruku. "Proč si vlastně skákal dolů?"

Proč se ptáš na tak blbou otázku?

"Přijímač jsem sundal," pokračoval. "Tohle je jenom kus plechu," ukázal na parabolu. "Dal by se nahradit."

Tak sorry, že jsem to nevěděl.

"Třeba rád skáču ze střech," řekl jsem místo toho.

"Tak vstávej," podal mi ruku. "Zkusíme jestli funguje."

"Satelit musí počkat. Je tu ještě jeden problém," ukázal jsem ke svatému Prokopovi.

Jednou jsme byli s Lindou na komentované prohlídce Krásné Hory. Bylo to velice poučné a my se dozvěděli pár nových věcí. Třeba proč se chrámu svatého Prokopa neříká katedrála.

Je to proto, že ve svatém Prokopovi nesídlí arcibiskup. Průvodce říkal, že správné označení svatého Prokopa je pětilodní chrám katedrálního typu. A také, že je o třetinu kratší, než měl původně být, za což mohl nedostatek financí, poté, co bylo všechno zlato pod městem vytěženo.

Proto byla západní strana chrámu, narozdíl od oblé východní, úplně rovná. Tedy s výjimkou jakéhosi přístavku ve kterém se ukryval hlavní vchod, nad nímž byl ve výši asi deseti metrů, velice prostorný balkon. A na něj jsme se teď s Ficim dívali. Protože na zdi za ním, v mírném vánku, povlávalo jakési bílé prostěradlo, na němž se skvěla čtveřice písmen, sestavená do mezinárodně uznávaného výrazu pro pomoc. Bylo na něm napsáno slovo HELP.

To musel být otec Patrik. Určitě uvízl v Prokopovi, když přišla vlna. Nemohl ven a ani neměl jak dát vědět, kde je. Jediný způsob, jak na sebe upozornit, bylo vyvěšení transparentu nad balkon. Jenomže z našeho domu nebyl balkon vidět. Výhledu z oken i střechy, kde jsme měli pozorovací stanoviště, bránily stromy. Jediné místo, odkud byl balkon vidět, bylo právě na střeše za atikou. Neskočit ze střechy pro parabolu, nikdy bych si transparentu nevšiml.

"Hele. Myslím, že tam někdo je," řekl po chvíli pozorování Fici. "Skočím pro dalekohled."

Za minutku byl zpátky i s triedrem. Na balkoně stál opravdu otec Patrik. Ale podle Ficiho vypadal dezorientovaně. Pravděpodobně již několik dní nejedl a s vodou to ve svatém Prokopovi také nebyl žádný zázrak. On ani nevěděl, že ho sledujeme.

"Vystřel do vzduchu," řekl jsem Ficimu. "Třeba si nás všimne."

Fici vystřelil, zatímco já sledoval otce Patrika triedrem.

Všiml si nás. Aby ne, když jsme poskakovali po střeše, jako pominutí.

"Musíme se s ním nějak spojit. Dát mu vědět, že pro něho přijdeme."

"Přijdeme? A jak si to jako představuješ?"

"To ještě nevím. Ale nechat ho tam nemůžeme. Za prvé je to kněz, může se nám hodit. A za druhé. Je to náš přítel. Když mu nepomůžeme, umře tam hlady. Musíme mu dát vědět, aby ho nenapadla nějaká hloupost."

"Co třeba morseovka?"

"Myslíš, že kněz ovládá morseovku?"

"Třeba byl v mládí u skautu?"

"Si nějak nemyslím, že by za jeho mládí byli skauti."

"Tak co chceš dělat?"

"Co megafon?"

"Nemáme."

"Tak nějaký výkonný repráky."

"Nemáme. Navíc je to nejmíň půl kilometru. Nebylo by tomu rozumět. Jen démoni by věděli, co se chystá."

"Vzkaz. Jak poslat vzkaz," přemýšlel jsem nahlas. "Uz to mám!" konečně se mi rozsvítilo. "Dojdi pro Lindu, bude v knihovně. "

Za pár minut se oknem na střechu protáhla Linda. Nemusel jsem jí nic říkat, Fici ji se situaci obeznámil cestou. Místo toho jsem jí do ruky vložil její luk.

Byl to ten, který jsem koupil tenkrát na trhu v Oak Ridge, při naší první cestě do Ameriky. Byl posílen magií a Linda s ním předváděla nevídané výkony. Střelbu z luku měla v paži víc, než Robert Kapuca. Teda Robin Hood.

Na špici jednoho z titanových šípů jsem přidělal tenký proužek papíru se vzkazem pro otce Patrika. Žádný román, jen jednoduché, čekejte u hlavního vchodu, jsem na cestě.

"Co je v tom vzkazu?" zeptala se Linda.

"Jen, že pro něj přijdu."

"A kdy dojdeme pro moje rodiče?"

Podíval jsem se jí do očí.

"Víš, že to nejde. Dům vašich je stejně zabezpečený, jako ten náš. Vim to. Kontroloval jsem to. Byli jsme s Viky u vašich na návštěvě den před vlnou. Mají zásoby. Připravovali jsme je na to, že se něco podobného může stát. Teď jsou v největším bezpečí, tam kde jsou. Zatím by to tak mělo zůstat."

"Já vím," povzdechla si. "Jen bych je raději měla tady."

"Neboj. Třeba to skončí dřív, než si myslíme. Třeba nám s tím otec pomůže."

"Dobře. Co mám tedy dělat?" řekla po chvíli.

"Chci abys tenhle šíp se vzkazem poslala otci Patrikovi. Zvládneš to?"

"Je to daleko."

"Já vím."

"Jak daleko?"

"Asi půl kilometru. Skoro nefouká. A stačí, když trefíš zeď za balkonem. Je dost velká. Zvládneš to."

Linda si vzala luk do ruky. Chvíli si s ním prohrávala.

"Dlouho jsem z něj nestřílela," řekla nakonec.

"Těch šípů máme víc. Když to nevyjde napoprvé, nic se neděje."

"Tak dobře," řekla a pevně se na střeše rozkročila.

Tak na tohle jsem byl sám zvědav.

Linda založila šíp a natáhla tětivu. Poté zamířila přímo doprostřed balkonu. Já bych asi počítal s větrem a taky bych mířil trochu víš. Kvůli balistice.

Původně mě napadlo, že bych mohl poslat vzkaz na mačetě. Ne na mačetě svatého Vojtěcha. Ta byla moc cenná. Měl jsem i jiné mačety. A když jsem tenkrát dokázal trefit Morpha na dvě stě metrů, možná bych dokázal trefit balkon velikosti tenisového hřiště na pět set. Ale problém byl, že to nešlo bez rozeběhu. Po šikmé střeše se dost špatně běhá. Navíc jsem měl obavy, že by to zase skončilo pádem. A těch jsem měl dnes dost.

Ale Linda nezklamala. Těsně před výstřelem pohnula lukem kousek vlevo, což bylo nutné pro korekci větru a vysoko nad zamýšlený cíl, což bylo nutné kvůli gravitaci. A pak vystřelila.

Titanový šíp se vznesl k obloze. Jeho šedé tělo po celou dobu letu odráželo matné denní světlo, takže byl vidět po celou dráhu letu. Dokonce jsem i viděl, jak se zabodl do zdi za otcem Patrikem. Na tuhle vzdálenost se to dalo těžko odhadnout, ale řekl bych, že ho minul jen o necelý metr. Také ho to pořádně vyděsilo, ale pochopil a za chvíli už mával, že mému vzkazu rozumí. Teď byla řada na mě. Jen s Lindou to nešlo přesně podle mých představ. Nechtěla mě pustit. A měla k tomu pádné argumenty.

"Jak se tam chceš dostat? Ta nechutná slizká věc tam někde určitě je. Čeká na tebe."

"Neboj. Mám to vymyšlený."

"Nepochybuji o tom, že ty se dostaneš tam i zpátky. Ale jak se chceš dostat zpátky i s otcem? Určitě je vyhladovělý. Co tak asi může mít v chrámu za jídlo? Hostie a pár litrů vína. Možná trochu svěcené vody. Bude dehydrovaný. Neuběhne ani dvacet metrů."

"Fici už balí. Vezmu mu jídlo a nějaké multivitamíny. Počkám, až se dá trochu dohromady. Teprve pak vyrazíme. Musím to udělat. Minimálně mu musím donést nějaké jídlo, jinak umře. Nejspíš budu pryč pár dní, vezmu si vysílačku. Když budu potřebovat pomoc, zavolám Ficimu. A spolu budeme v kontaktu pořád. Nemusíš se o mě bát. Vrátím se."

"Už jsi si zase tak jistý?"

"Ano," řekl jsem, ale tentokrát jsem tomu tolik nevěřil.

Linda měla pravdu. Slizák na mě čekal. Já se mu mohl vyhnout. Ale sám. Dostat otce Patrika z Prokopa bude oříšek. Vlastně jsem vůbec nevěděl, jak na to. Většinou jsem tyhle akce plánoval. Ale teď jsem do toho šel po hlavě. Na to, jak to dopadne, jsem byl sám zvědavý.

Běhat s krosnou plnou jídla mezi zombíky, jde dost těžko.

O tom, že bych překonal pěti set metrovou vzdálenost mezi domem a Prokopem nepozorován, jsem si mohl nechat jenom zdát. Na to by nestačila ani má schopnost neviditelnosti, která vydržela necelé dvě minuty. To byla snad jediná má schopnost, která se za dvacet let nijak nerozvinula. A byla to škoda. Jinak jsem mohl jít do Prokopa jako král.

Takhle půjdu do Prokopa také jako král. Jenomže jako Richard Král. To znamená, že budu improvizovat. To mi jde stejně nejlíp.

Rozhodl jsem se, že k parku se dostanu zahradami, navazujícími na tu naši. Ale kvůli tomu jsem musel sestoupit do zahrady stínů. A protože se mi nechtělo se žádným z nich setkat, o Jess ani nemluvě, schopnost zneviditelnění se mi hodila. I když byla má schopnost krátká, fungovala naprosto dokonale. Nebyl jsem viditelný ani pro nemrtvé, ani pro démony, ani pro stíny. Dokonce mě nedokázala zaznamenat ani moderní technika, jako byly infračervené senzory a dokonce ani tlakové senzory, které měřily hustotu vzduchu v místech, kterými jsem procházel. Jen mé kroky byly slyšet, ale mě v žilách kolovala krev čerokézkých válečníků, dokázal jsem se s tím vypořádat.

Seskočil jsem do zahrady stínů, co nejblíže u zdi, oddělující ji od té sousední. Tedy ze střechy garáže. V těchto místech to bylo asi devět metrů vysoko, ale když jsem zrovna bezhlavě neskákal ze střechy domu, dokázal jsem svůj pád celkem obstojně kontrolovat pomocí mé schopnosti částečné levitace.

V zahradě stínů jsem přistál již neviditelný. Jen jsem si musel dávat pozor, na co šlapu, abych způsobil co nejmenší hluk.

Přelezl jsem tři metry vysokou zeď a skočil do sousedovic zahrady. Ta byla, narozdíl od zahrady stínů, naprosto luxusní. S krátkým, pomalu žloutnoucím trávníkem a párem okrasných keřů, které neposkytovaly mnoho prostoru pro úkryt. A navíc se tam válel ten malej zmetek.

Málem jsem skočil na hlavu nejnižšímu démonovi. Jak se tam tak válel, vůbec jsem si ho nevšiml. Nechápu co tam dělal. Tyhle zmetci nebyli moc chytří. Vlastně to byla taková domácí zvířátka, která vám dokážou ukousnout hlavu. Vždycky se pohybovali v hejnech. V tom tkvěla jejich síla. Samostatný pro mě nebyl nebezpečný. Nejspíš se rozhodl, dát si po obvyklém průletu hejna, kolem ochranné bariéry, šlofíčka. Netušil jsem jestli se i nejnižší démon může unavit. Tenhle asi jo.

Jak jsem na něj málem skočil, vylekal jsem ho. Démon vylekaný člověkem. Kam ten svět spěje. Asi byl trochu nervózní. Stále mě nemohl vidět, ale cítil mě. A asi nevěděl, co si o tom má myslet. Ale já si ho mohl prohlédnout pěkně z blízka.

Nejnižšího démona jsem takhle zblízka nikdy neviděl. Vždycky poletovali v hejnech a vždycky byli hrozně rychlí. Obzvláště při útoku.

Tenhle byl asi metr vysoký. Měl kostnaté tělo a obludnou hlavu s malými černými očky a řadou ostrých, jehel připomínajících, zubů. To všechno bylo potaženo hnědo žlutou flekatou kůží. Proto jsem si ho na žloutnoucím trávníku nevšiml. K letu používal kožnatá netopýří křídla, která právě rozvinul do plné délky. Hned mi bylo jasné, co se mu honí v té jeho znetvořené lebce.

Vytáhl jsem ze závěsu mačetu a jediným švihem ho rozpůlil. On se právě chystal přivolat své přátele, kteří kroužili vysoko nad námi. Kdyby se mu to povedlo, asi by bylo po mě. A nebo bych musel zpátky za ochrannou bariéru. Proti hejnu jsem neměl šanci. Ne v normálním boji. Mohl bych je sežehnout ohnivým kruhem skrze mačetu svatého Vojtěcha, jako tenkrát u svatého Prokopa. A ani bych při tom neztratil vědomí, jako tenkrát. Tohle už mi taky šlo. Ale tím bych na sebe upozornil. Z výletu za otcem Patrikem by nic nebylo. Proto jsem ho raději sejmul a pokračoval dál.

Zahradami jsem se nepozorovaně dostal až k poslednímu plotu. Mezi ním a zdí parku už byla jen tři metry široká cesta pod Prokopem. Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Přeskočil jsem plot, přeběhl cestu, přeskočil zeď, která byla v těchto místech jen dva metry vysoká a skočil do parku.

Kdysi, když jsem si tu hrával jako malý kluk, zde bylo mnohem více zeleně. Hlavně rozložitých tisů v jejichž korunách se dalo dobře skrýt při hře na schovávanou. Ty byly všechny pryč. I většina ozdobných keřů byla pryč. Ten kdo se o park staral, to vzal zkrátka. V parku nechal jenom vzrostlé duby a jednu lípu, která nesla jméno nějakého úplně neznámého člověka. Fakt. Bylo vytesáno do velkého šutru pod ní. Ono všechno v Krásné Hoře neslo jména neznámých lidí. Výjimkou snad bylo jen Palackého a Havlíčkovo náměstí, tedy jména mužů historie, kteří v Krásné Hoře působili.

Naštěstí byly ony duby mohutné. Jejich kmeny měly průměr nejméně dva metry a já se za nimi mohl pohodlně skrýt. Všechno se totiž odehrávalo asi sto metrů daleko pod balkonem s hlavním vchodem do chrámu svatého Prokopa. Tak proto řady zombií před naším domem tolik prořídly. Nejen že jsem jich hromadu spálil na prach, ostatní se stáhli sem. Později jsem se od otce dozvěděl proč.

Ani otec si nemohl nevšimnout, co se u nás děje. Ani on před náš dům skrze zeleň neviděl, ale přeslechnout výbuchy granátů a řev osmiválce nešlo. A přehlédnout ohnivou stěnu, opírající se o ochrannou bariéru, už vůbec. Otec udělal to jediné, co uměl. Začal se na balkonu modlit. A tím k sobě přilákal všechny zombie.

Když modlení nepomáhalo, začal je z balkonu kropit drahocennou svěcenou vodou. Drahocennou proto, že mu pak chyběla k pití. Byla to blbost. Na nemrtvé svěcená voda neplatí. Budiž čest výjimkám v podobě upírů. Zombíky to tak jedině naštve. A naláká další. Proto teď byla pod balkonem svatého Prokopa veškerá zbylá Krásnohorská zetka.

Což o to. Já bych se skrze zástupy zombií do Prokopa asi dostal. Jenomže jsem nevěděl, kde je ten slizkej parchant. Nikde jsem ho neviděl, ale nepochyboval jsem, že jakmile vylezu z úkrytu, objeví se.

Kdybych tak ve vzkazu řekl otci, aby na mě čekal u jednoho ze čtyř vedlejších vchodů. Ze své pozice jsem viděl na dva. A ani u jednoho žádné zetko. Mohl bych se nepozorovaně dostat do chrámu a s otcem Patrikem zase ven. Kdyby mi otec otevřel.

Jistě. Mohl jsem se vrátit domů a poprosit Lin zda by otcovi neposlala další vzkaz. Ale to byl risk jako prase. Mohl by si mě někdo všimnout a já bych se zpět k chrámu nikdy nedostal. Takže když už jsem byl tady, rozhodl jsem se pro frontální útok. Slizák neslizák, dneska se prostě do chrámu dostanu.

Zkontroloval jsem mačetu, zda jde z pouzdra lehce vytáhnout. Já vím. Použil jsem ji před pár minutami a vytáhnout šla lehce. Ale byl to zvyk. A na víc, je důležité mít pod kontrolou věc na které závisí vás život. A potom jsem zkontroloval i druhou zbraň. Byla to brokovnice s krátkou hlavní. Ale ne ledajaká. Tohle byla dva a dvacítka. Ne 0,22 palce. Rovných 22 milimetrů. Bylo to takové malé ruční dělo. Také vyrobené na zakázku. Tentokráte od jednoho českého puškaře.

Patrony do něj byly dlouhé 140 milimetrů a byly plné sekaných stříbrných mincí, které prý původně patřily vůbec prvnímu upírovi, který se stal upírem proto, že zradil boha. Já tomu moc nevěřil. Ani jsem nevěděl, proč by zrovna Jidášovi mince měly mít nějaký účinek proti temným silám. Ale říkala to Linda. Sehnala je při jedné ze svých cest. Nebylo jich všech třicet a byly extrémně vzácné. Nešlo je kvůli tomu otestovat. Prostě jsem Lindě musel věřit. A to mi nečinilo žádné potíže. Neboť, jak řekl sekuriťák v Úsvitu mrtvých, nejdůležitějším aspektem každého vztahu, je důvěra.

Rozběhl jsem se proti zombíkům, kteří se dívali na balkon, jak kdyby vyhlíželi papeže a když jsem byl pět metrů od nich, vyslal jsem ohnivý kruh, který prorazil tunel v nemrtvých tělech až k chrámu. Bylo to tak třicet metrů. Tuto vzdálenost jsem mohl překonat během pár vteřin. Ani na otci tolik nezáleželo. Výklenek pod balkonem, ve kterém byl hlavní vchod, dělila od prostoru parku ještě ocelová mříž. Stačilo se dostat za ní a byl bych v prostoru chrámu, který byl proti temným silám bezpečnější, než náš dům. Stačilo tři metry vysokou mříž přeskočit, což mi nečinilo problém i s objemnou krosnou na zádech.

A pak se mi do cesty postavil Slizák. Ale to jsem čekal. Jeho smůla. Namířil jsem na něj brokovnici a jednotlivě vystřelil. Zpětný ráz mě v běhu trochu rozhodil a málem mi to urvalo ruce, ale s výsledkem jsem mohl být spokojený. On by takový výsledek přišel i kdyby v nábojích byly jen obyčejné mince.

První rána urvala Slizakovu levou nohu v kyčli. Druhá pravou ruku i s ramenem. Škoda, že jsem netrefil hlavu. Mohlo být po problému. Takhle se z toho nejspíš dostane. Ale bude mu to chvíli trvat a já mám tak cestu do chrámu volnou. Jen nevím, jak se teď s otcem dostaneme ven.

Přeskočil jsem mříž. V plné polní a s krosnou na zádech to šlo hůř, než jsem čekal. A dopadl na druhé straně na bok. To zavinily mé kalhoty, které se zachytily za jeden z bodců na horní straně mříže. Padal jsem hezky na záda a mohl to být krásný měkký dopad, ale tím bych asi zlikvidoval všechny zásoby, které jsem v krosně měl. Včetně těch důležitých, které měly zachránit otcův život. Ale protože jsem kabrňák v pádu jsem se stihl přetočit na bok. Krosna byla zachráněna.

Zabušil jsem na chrámové dveře. Ve velkém starodávném zámku zacvakalo a dveře se konečně otevřely.

"Konečně," usmál se na mě unaveně otec Patrik a odporoučel se k zemi.

Odtáhl jsem ho kousek dál, abych za sebou mohl zavřít. Poté jsem si jeho bezvládně tělo přehodil přes rameno a odnesl ho do sakristie za hlavním oltářem.

Tato místnost nesloužila jen jako skladiště pro roucha kněžích a předměty používané při bohoslužbách, ale i jako otcova kancelář. Měl tu stůl, pár židlí a dokonce i kožené kanape, které se proměnilo v otcovu plnohodnotnou postel.

Uložil jsem bezvládného otce na kanape a přikryl ho kněžskými rouchy, které používal jako přikrývky. V chrámu byla zima. Ve svatém Prokopovi bývalo obvykle chladno i v parném létě. Teď, když slunce zakrývaly husté mraky, byla v chrámu vysloveně kosa. Tak pět stupňů nad nulou. Otec si musel pár posledních dní náramně užít.

Zabalil jsem otce jak nejlíp to šlo a potom mu zavedl kapačku s nitrožilní výživou, kterou mě vybavil Fici.

Nechápu, jak někdo může dělat zdravotní sestru. Napichovat něčí žílu, to není moje hobby. Ale nakonec jsem to zvládl. Pytlík s výživou jsem zavěsil na kříž s Kristem a protože jsem pro teď nemohl udělat víc, vyrazil jsem na obhlídku chrámu.

Ve svatém Prokopovi jsem párkrát byl. Jako malý kluk jsem si často s kamarády hrával v parku u Prokopa na indiány a kovboje. Až dnes konečně vím, proč jsem byl vždy indián. A když nás hra omrzela, šli jsme se podívat do chrámu. Jako krasnohořané jsme měli vstup zdarma. Alespoň tak jsme si to tenkrát mysleli. Faktem bylo, že nám v přístupu do chrámu nikdy nikdo nebránil. A to ani přesto, že jsme byli jen tlupa malých dětí ve špinavých vytahaných teplácích s jednou, napůl utrženou, kapsou na zadku. Ale možná to bylo proto, že komunisti brali Prokopa jen jako historickou památku, ne jako stánek boží. Prostě jim to bylo jedno.

Takže Prokopa jsem dobře znal z dětství i ze dnů, kdy mi úkryt v něm zachránil život. Ale nikdy jsem nenavštívil jeho střechu. A obzvláště jeho věže. Byly tři a tvořily nezaměnitelnou siluetu a symbol Krásné Hory. Byly špičaté a prostřední z nich, která byla nejvyšší, se tyčila do výše 76 metrů. Do ní jsem měl namířeno. A dostal jsem se tam docela rychle, neboť s otcem Patrikem jsem při příchodu zvedl z podlahy i svazek s klíči od všech chrámových dveří.

Výhled z nejvyšší věže chrámu svatého Prokopa byl dechberoucí. Byla odsud vidět celá Krásná Hora. Nejen historické jádro, ale i Dolní Žižkov, Horní Žižkov a panelákové sídliště na samém okraji města. A celý náš dům.

Vytáhl jsem z kapsy vysílačku, abych informoval Ficiho o situaci. Lindu už jsem informoval dávno a věděl jsem, že si to samé ještě jednou vyslechne od Ficiho. Bylo to trochu plýtvání časem, opakovat všechno dvakrát. Ale teď jsem měl zrovna času docela dost. Mé a Lindino tajemství, tedy skutečnost, že spolu komunikujeme v myšlenkách, muselo být za každou cenu zachováno. Nejednou nám zachránilo život.

Ještě chvíli jsem se kochal výhledem na potemnělé město a hejna nejnižších démonů, kroužících nad ním, dokud se nezačalo skutečně smrákat. Byl čas vrátit se za otcem Patrikem.

Otec Patrik byl při vědomí. Chtěl vstát, když mě viděl, ale já mu to vymluvil. Místo toho jsem z krosny vytáhl termosku se silným hovězím vývarem, který včera připravila Markéta a nabídl mu jej. Přesně to teď otec, po dlouhých dnech hladovění, potřeboval.

Bylo to přesně tak, jak jsme si mysleli. Když přišla vlna, otec zrovna úřadoval ve své pracovně. Příchod vlny okamžitě vycítil. Nejen, že byl duchovní, ale dlouhá léta s námi spolupracoval. A to se podepíše úplně na každém.

Věděl, že v chrámu bude v bezpečí a proto v něm zůstal, ikdyž neměl nejmenší tušení, jak dlouho to potrvá.

Mešní oplatky, neboli hostie, dlouho nevydržely, stejně jako svěcená voda, jejíž podstatnou část vyplýtval svěcením nemrtvých pod balkonem.

Nezbývalo, než na sebe nějak upozornit. Zbytkem červeného mešního vína napsal na jeden z ubrusů, který se používal na zakrytí dlouhého mešního stolu před hlavním oltářem, slovo HELP. A vyvěsil ho nad balkonem. To bylo chytré, ale mnohem chytřejší by bylo, kdyby ten kus hadru pověsil na nejvyšší věž. Z domu bysme si ho všimli okamžitě. A otec by teď neležel na kapačce, dehydrován téměř k smrti.

Otec se napil vývaru, asi mu chutnal, byl silný a horký, a zase se uložil. Jeho barva v obličeji už byla o poznání lepší.

"Co se to děje venku?" zeptal se tichým hlasem.

"Apokalypsa."

"Apokalypsa?"

"Slunce zmizelo. Mrtví ožívají. Démoni se po světě pohybují za denního světla. Apokalypsa," pokrčil jsem rameny.

"Co budeme dělat?" zeptal se otec znovu tím tichým hlasem.

"Vy se nejdřív dáte dohromady. Pak se uvidí."

"Máš plán?"

Neodpověděl jsem. Žádný plán jsem neměl.

"Díky, že jsi pro mě přišel," dodal ještě a usnul.

"Potřeboval jsem se trochu proběhnout," řekl jsem s nadsázkou a odešel.

Na noc jsem se uvelebil ve zpovědnici. Byla dost velká, abych se v ní mohl natáhnout a když jsem zakryl všechny zbytečné otvory a prostor zadýchal, bylo v ní i docela teplo.

Spacák jsem sebou neměl. Byla by to jen zbytečná zátěž k už tak těžké krosně a příručnímu dělu, které jsem měl místo pé devadesátky.

Jasně, že jsem věděl, že tu pár dní zkejsnu, ale pár dní nepohodlí se dá vždycky přežít. Už jsem spal i na horších místech a tady to nakonec nebylo tak zlé. Jen ten kýžený spánek nějak nepřicházel.

Neustálé jsem přemýšlel, jak odsud dostanu otce. Teď, když Slizák ví, že jsem v chrámu, určitě si dá pozor abych mu jen tak vyklouzl některým bočním vchodem. Tedy já bych unikl, ale ne s otcem, který byl zesláblý, neměl žádný výcvik a nedokázal se zneviditelnit, jako já.

Napadlo mě, že by mohl Fici odpoutat jeho pozornost nějakou menší akcí v okolí domu. A pak jsem ten nápad zase zavrhl. Tohle by nesbaštil ani ten největší bašťoun, co do sebe hází u meka jeden big za druhým a pak se diví, že mu lejta rozmlátila čéšky.

Mohl jsem otce zavřít do truhly na dary, opatřit jí ochrannými symboly a dotáhnout domu.

Představil jsem si, jak táhnu tří metrákovou truhlu skrze park, pod útokem nemrtvých, Slizáka a démonů. Představil jsem si otce, zavřeného v nedobytné truhle, jak umírá smrtí, před kterou jsem ho dnes zachránil. S mojí rozervanou mrtvolou, roztahanou po celém parku. Bože. Tohle bude chtít jiný plán.

Spánek stále nepřicházel. Těch myšlenek, jak odsud pryč i s otcem, bylo moc.Raději jsem vylezl ze zpovědnice a šel se podívat na otce. Spal. Klikař jeden. Ale to bylo dobře. Potřeboval nabrat síly. Přeci jen to bylo ze svatého Prokopa, ke mě domů, celých 500 metrů. Tedy štreka jako blázen. To chtělo spoustu energie.

Potichu jsem opustil sakristii a šel se projít po chrámu. Ani jsem k tomu nepotřeboval noční režim svých očí, neboť vysoko před hlavním oltářem bylo zavěšeno věčné světlo. Jeho záře nebyla kdoví jaká, ale na pohyb po stichlém chrámu to stačilo.

Otce muselo stát hodně sil, udržet světlo v chodu. Každý den do něj bylo potřeba dolít olej a otec na to nikdy nezapomněl. A to ani posledních pár dnů před mým příchodem, kdy byl na pokraji sil, neboť věčné světlo symbolizovalo neustálou přítomnost Boha ve svatostánku. Nesmělo zhasnout.

Spustil jsem světlo, které bylo zavěšené u vysokého stropu, dolů a dolil olej, který jsem našel v sakristii. Poté jsem vytáhl světlo zpět do čtyř metrové výše. Znovu se mi tak naskytl pohled na hlavní oltář, před nímž stál pět metrů vysoký kříž s Ježíšem Kristem.

Narozdíl od děsivého Krista v mé kapli, jehož nenávistný pohled vás sledoval, ať jste se postavili na jakékoliv místo, to měl zdejší Kristus za sebou. Jeho hlava byla skloněná, jeho oči pokojně zavřené, jakoby hleděly k zemi.

Hleděly k zemi.

Díky pane.

Na patě jsem se otočil a zamířil do kaple svaté Barbory. Svatá Barbora byla, vedle svatého Prokopa, další patronkou všech havířů. Avšak chrám svaté Barbory byl zbudován v sesterském městě Krásné Hory v Hoře Kutné, která byla proslavená středověkou těžbou stříbra. I proto byl náš chrám zasvěcen svatému Prokopovi. Kaple svaté Barbory v něm však nemohla chybět. Navíc byla kouzelná. To kouzlo spočívalo ve skutečnosti, že se oltář se svatou Barborou dal odsunout stranou, aby odhalil vchod do podzemí. Miluju krásnohorské podzemí.

O tomhle tajném vchodu pod svatého Prokopa vím od té doby, co jsme zde s otcem Patrikem ukryli Gladiův meč. Pro ty, kteří neví, Gladius byl jedním z nejmocnějších pekelných démonů, který se zapojil do boje o Necronomicon ex Mortis. Před dvaceti lety jsem ho s pomocí mačety svatého Vojtěcha vypráskal z naší dimenze a jeho dva metry dlouhý, nezničitelný meč, ukryl v kryptě pod Svatým Prokopem.

Když si to tak po sobě čtu, těch svatých začíná být nějak moc. Ale to by vám nemělo zabránit přečíst si první Světlou stránku temnoty, ve které je popsáno mnohem víc, než jen souboj s Gladiem.

Přepnul jsem oči do nočního módu, protože tam dole byla totální tma a po strmém schodišti sestoupil do první krypty. Ta byla prázdná, ale vedlo z ní několik chodeb.

O tom, že má svatý Prokop své vlastní podzemní prostory, věděl málokdo. Ale nebylo to tak překvapivé. Všechny domy pod historickým jádrem Krásné Hory měly nějaké podzemní prostory a mnohé z nich i přístup do středověkých štol, sledujících zlatou žílu. Krásnohorské podzemí bylo velice rozsáhlé, ale o přesné poloze všech štol, neměl nikdo tušení. Ale pokud se dalo z některých domů v okolí dostat do středověkých důlních děl, možná by to šlo i odsud. Mohla to být naše cesta ven.

Vybral jsem si jednu ze tří chodeb, která vedla směrem k našemu domu. Věděl jsem, že další chodby vedou do dalších krypt, ve kterých jsou pohřbení někteří svatí, o čemž neměl nikdo ani ponětí. A o tom, že jedna z krypt ukrývá i démonův meč, už vůbec ne. Ale dvoumetrový, těžký a těžko použitelný meč, nebylo to, co mě teď zajímalo. Já hledal cestu ven.

Klesal jsem prudce a dlouho. Ač se to zdálo nemožné, ve štole se ještě ochladilo. To bylo divné, neboť od určité hloubky přestala teplota klesat a naopak se díky teplu zemského jádra zvedala.

Odhadoval jsem, že bych mohl být tak dvacet metrů pod zemí a mimo půdorys svatého Prokopa. A to bylo ještě divnější, neboť tímto směrem vedla cesta do údolí Vratislavice. Jenže v těch místech byl park zakončen dvacet metrů vysokou zdí. Pokud jsem směr odhadl správně, musel bych tou zdí projít a část cesty překonat vzduchem, než bych se zase zanořil pod zem někde v místech, kde měl zahradu pan Růžička.

A nebo jdu celou dobu na opačnou stranu. Tedy do míst, kde se terén zvedá a já nejsem dvacet metrů pod zemí, ale teď už tak padesát.

Z úvah mě vytrhly nějaké zvuky. Úplně jsem ztuhl. Ty zvuky vycházely ze štoly daleko přede mnou. A nejhorší bylo, že už jsem je někdy slyšel. Byly to ty samé zvuky, jako tenkrát v chodbě za křížem v jeskyní kapli v zahradě našeho domu. Tedy křik, pláč a ďábelský smích.

Najednou mě sevřel mráz. Takový pocit jsem dlouho nezažil. Když dvacet let bojujete s temnotou, na leccos si zvyknete. Ale tohle bylo jiné. Měl jsem obrovskou chuť, vzít nohy na ramena. Prostě se otočit a utéct z této tmavé šachty vedoucí… Kam?

Nakonec jsem to ustál. Otočil jsem se a pomalu se vrátil do chrámu. Chtěl jsem urvat alespoň pár hodin spánku, než vzbudím otce, abych se ho na něco zeptal.

Ráno vypadal otec o mnoho lépe. Dokonce z něj vypadlo, že má hlad jako vlk, což bylo dobré znamení. Ke snídani jsem do něj narval čokoládu a horký čaj připravený na lihovém vařiči a protože měl stále hlad, dal jsem mu na výběr z několika možností.

"Máme tu kuře na paprice, hovězí se zeleninou, nebo těstoviny se sýrem," ukázal jsem otci tři zelené plastové pytle.

Otec nechápal.

"To vymysleli Američani. Je to samoohřívací. Stačí to zalít vodou a za chvíli je hotovo," vysvětloval jsem, zatím co jsem připravoval MRE, což je vojenská dávka jídla s dlouhou trvanlivostí.

Kromě hlavního jídla obsahoval sáček také sušenku, pytlík se solí a pepřem, ubrousek, plastovou lžíci a sáček s vodou, která byla nutná pro dehydrataci hlavního jídla.

Nakonec jsem otci vybral hovězí se zeleninou.

"Je to bezpečné?" zeptal se otec, když jsem mu podával sáček s hlavním chodem.

"Je to tak upravený, že uvnitř nepřežije jediná bakterie. Z tohohle hlediska je to asi to nejbezpečnější jídlo na světě. I tak se jeho dlouhodobá konzumace nedoporučuje. Ale jednou vás to nezabije. Tak šup. Potřebuju abyste nabral sílu."

"Sílu na co?"

"Na cestu," řekl jsem a pokynul otci rukou, aby se konečně pustil do jídla.

Nedůvěřivě nabral lžící hmotu vydávající se za jídlo a ještě nedůvěřivěji si ji strčil do pusy.

"Je to dobrý," řekl po prvním soustu a znovu zabořil lžíci do sáčku. "Vážně je to dobrý!" vykřikl s plnou pusou.

"Pomalu otče," napomenul jsem ho. "Tejden ste nejed. Tak ať to s vámi nesekne."

Otec spořádal celou porci a řekl si o další. Jen jsem pokrčil rameny a připravil mu kuře na paprice. Sám jsem si dal těstoviny se sýrem. Ty jediné pro mě byly poživatelné. Vlastně jsem je měl docela rád.

"Na jakou cestu?" zeptal se otec, když spořádal i druhou porci.

Kam vedou ty podzemní chodby?" zeptal jsem se místo odpovědi.

"Vlastně nikam. Jedna vedla údajně do kostela svatého Jakuba, druhá do štoly svatého Josefa. Ale obě se zřítily už dávno. Nejsou delší, než deset metrů."

"To je zajímavé," řekl jsem. V noci jsem nemohl spát. Jednou z chodeb jsem se dostal asi dvě stě metrů daleko. "

"Kterou?" zeptal se překvapeně otec.

"Tou, co míří k našemu domu."

Otec se na chvíli zamyslel.

"Žádná taková chodba není," řekl nakonec.

Nechal jsem otce odpočívat a vypravil se do nejvyšší věže chrámu, ze které byl vidět celý náš dům. Chtěl jsem vidět Lindu. Cestou jsem se s ní spojil, takže už na mě čekala na střeše. Měl jsem s sebou dalekohled, stejně jako ona, takže jsme se viděli docela dobře. Mohli jsme si promluvit vlastně z očí do očí.

'Asi jsem našel podzemní cestu, kterou se odsud dá dostat,' řekl jsem po obvyklém přivítání.

'To je skvělé,' řekla. 'Ale nebude to v podzemí nebezpečné?'

'To nevím. Ale jestli mám pravdu, vede do naší kaple. Vylezeme ven v zahradě stínů.'

Linda se na chvíli odmlčela.

'Možná by sis s ní měl promluvit,' řekla nakonec.

Samozřejmě měla na mysli Jess. To její stín představoval problém. Od příchodu vlny jsem v zahradě stínů nebyl. Veškerá ochranná kouzla, která jsem posílil, se týkala výhradně bezpečné části zahrady. Do zahrady stínů by snad nechtěl vstoupit ani démon. Rozhodně bych mu to nedoporučoval.

'Myslím, že by o tom, co se tu děje, mohla něco vědět,' pokračovala Lin. 'Tohle nevypadá, jako práce démonů. Zjevují se jako stíny, protože vlna narušila hranici mezi naším světem a jejich. Ale žádná z pekelných bran nebyla otevřená. Proto tady nemají skoro žádnou moc. Myslím, že za vlnu může někdo jiný. Všechno tomu nasvědčuje. Včetně Slizáka z masa a krve. Není to démon, je to něčí výtvor. Jess dokázala stvořit vlkodlaka, třeba by věděla, kdo stvořil tohle.'

'Ne,' řekl jsem rezolutně. 'Jess není kámoška. Je to psychopatická čarodějnice, která zavraždila mého otce. Nedá se jí věřit. Takže ne.'

A tím náš rozhovor prakticky skončil. Stejně jsem se musel vrátit dolů. Byl čas dát otci svačinku. Měl jsem v plánu ho vykrmit co nejrychleji, abychom odsud mohli vypadnout co nejdřív. A také jsem musel vymyslet, jak se s otcem dostanu ze zahrady stínů.

Jak se dostat ze zahrady stínů?

Z kamenného oltáře, pod křížem s nenávistně civícím Kristem, jsem posbíral pár zpola vypálených svící a s jejich pomocí jsem na otcovu neprůstřelnou vestu namaloval několik ochranných symbolů. které měly sloužit proti stínům. Poté jsem otci vrazil do ruky pětsedmu.

"To nechci," ohradil se.

"To není satanskej kříž. To si vzít můžete."

"Nemůžu na nikoho střílet. Jsem kněz. Nemůžu vzít život."

"V klidu otče. V týhle zahradě nikdo živej není. Půjdete první, bouchačku před sebou. Jakmile spatříte pohyb, vystřelíte. Stínům kulky nevadí, ale já budu vědět, že se před námi něco děje."

Otec neochotně souhlasil.

Chytl jsem ho za zadní část vesty, tasil mačetu a vystrčil ho ven z kaple. Tlačil jsem ho před sebou k nejbližšímu schodišti a očekával Jessiin útok, který nepřicházel. Ta prokletá čarodějnice se vážně chovala divně. Ještě před týdnem bych si na to, že se odsud s otcem dostaneme bez úhony, nevsadil ani Pepka Vyskoče šesták. Teď se neukázal jediný stín. A že jsem jich měl pěknou sbírku.

Kromě mé tety Jessabele, která byla zároveň mou prababičkou a pra pra prababičkou a v neposlední řadě též nejmocnější čarodějnicí, jakou tento svět nosil, tu byli i moji dva bratranci Bill a Frank. Když jsme se v zahradě potkali, byla z toho moc hezká rodinná sešlost.

Dále tu byl stín poručíka soukromé armády her Obersta a jeho pět vojáků. Ti byli většinou v klidu. Asi je zklidnila jejich bídná smrt, kterou jsem jim v zahradě přichystal.

Dále pak stín plukovníka SS z hotelu Anna v Krkonoších a stín staré vražedkyně, jímž nás obdaroval právě her Oberst. Jeho stín jsem v zahradě neměl, neboť jsem ho zabil někde jinde. Na místě, kde od té doby vůbec nic nerostlo.

Takhle to vypadá, že tím největším psychopatem a vrahem jsem tu já. Ale já za to vlastně nemohl.

Plukovník a vražedkyně už stíny byly, kdež jsem se s nimi setkal. Poručík se svými muži mě vážně chtěli zabít a navíc už byli, díky her Oberstově zmršené magii, stejně mrtví.

A Jess?

Překrásná mladičká Jessabele vstupuje na scénu počátkem třináctého století, kdy se stává milenkou, ze Svaté země navrátivšího se, rytíře d'Auvergne, jenž s sebou zpět do rodného sídla ve Francii nepřivezl jen nesmírné bohatství, ale i Necronomicon Ex-mortis.

Jessabele byla jediným člověkem, který dokázal v knize číst a ovládnout její moc ve svůj prospěch. Tak si zajistila věčné mládí, založené na vysávání životní energie ze svých potomků, splozených s rytířem d'Auvergne. To trvalo až do Velké francouzské revoluce, kdy byla nucena utéct do Nového světa, plného nových možností.

V Americe se provdala za jiného evropského přivandrovalce, mého předka Jacoba Kinga, který byl v té době velice bohatý. Kniha mrtvých zůstala ve Francii, ale Jess už ji nepotřebovala. Její magii dokonale ovládala a mistrně ji skloubila s magií původních Američanů a afrických otroků. Tím se z ní stala nejmocnější čarodějnice všech dob.

I nadále udržovala své mládí vysáváním životní energie svých potomků vzešlých z manželství s Jacobem Kingem. Každému z Kingů bylo souzeno splodit syna a zemřít, aby Jess mohla žít věčně.

Tomuto osudu se vzepřel až můj děda, Richard King, který v roce 1944 odjel bojovat do Evropy. Domů už se nevrátil. Shodou okolností se mu do ruky dostal Necronomicon, který donesl až do Čech, kde se po válce usadil. Jess ho nakonec našla a zabila. Jenže to už byl na světě můj otec, který nakonec přinesl Necronomicon do Krásné Hory.

I jeho Jess našla a zabila a stejný osud měla přichystán i pro mě. Ale já byl teprve druhým člověkem v historii, který dokázal ovládnout magii Knihy mrtvých, o které Jess netušila, že ji mám. Využil jsem svých znalostí a porazil Jessabele z níž se stal stín uvězněný v mé zahradě. To proto mě tolik nenáviděla. Dalo ji spoustu úsilí, zůstat stále mladá. Žila téměř osm set let a já ji zabil. Rozsekl jsem ji od pasu skrze hlavu mačetou svatého Vojtěcha a její tělo spálil v zahradě stínů. Proto jsem se nedivil, že na mě pokaždé zaútočila. Až do dnes.

Vedl jsem otce před sebou, jako pejska. Mačetu, která jediná mohla Jess alespoň zpomalit, jsem měl v pohotovosti. Já dokázal ovládat své stíny. Jen Jess to nikdo neřekl. Očekával jsem její útok každou vteřinu. Ale nic se nestalo. V pohodě jsme s otcem došli až k bráně, kde na nás čekal Fici.

"Kde je Jess?" bylo první, na co se zeptal.

" Nevím. Vůbec jsem ji neviděl. Vlastně jsem neviděl žádný stín."

"Mohli uniknout?"

Heh. To mě nenapadlo.

"Votevři," zavrčel jsem. Už jsem tohohle výletu měl vážně dost.

"Tak se připrav. Až napočítám do…"

"Ser na to a votevři!"

Fici pokrčil rameny a odemkl bránu. Prostrčil jsem jí otce a zase za námi zamkl.

"Co je?"

"Co je? Počkej, až ti budu vyprávět, co jsem zažil za posledních šest hodin."

"Šest hodin? Neslyšeli jsme o tobě tři dny."

Jo. To už mi říkala Linda, jenomže to zase nevěděl Fici.

Dotlačil jsem otce do domu a přidělil mu byt naproti našemu. Byl to náš původní byt, kde jsem bydlel se svou matkou a starší sestrou, která s námi v době, kdy se mi do ruky dostal Necronomicon, již nežila. Pokud jsem měl dobré informace, má sestra byla s celou rodinou na dovolené někde v jižní Asii a mé matce jsem ze svého skromného bohatství zařídil luxusní život na Francouzské riviéře. Doufal jsem, že jsou v bezpečí. Že tak daleko se vlna nedostala.

A pak jsem šel konečně domů. Za svou rodinou.

Přivítal jsem se s Lindou i malou Viktorií, která mi řekla, že smrdím. Celá maminka. Ale měla pravdu. Nekoupal jsem se čtyři dny. Podle Lindy sedm.

Za ty tři dny navíc jsem dostal strašně vynadáno. Stejně jako já, byla zvyklá, že mě může kontaktovat kdekoliv a kdykoliv. Když se mnou ztratila spojení, myslela, že mě dostali. Že jsem mrtvý. Proto jediné vysvětlení ztráty našeho kontaktu bylo, že jsem nebyl v našem světě.

Za mlada, když jsem se ještě díval na televizi, jsem docela rád sledoval seriál Hvězdná brána. Tenkrát jsem měl sci-fi rád, ale pak na něj nějak nebyl čas.

Pár dílů toho seriálu se točilo kolem paralelních světů ve kterých bylo všechno velice podobné, ne-li stejné, jako v tom našem. Až na několik podstatných detailů.

Ve světě, ve kterém jsme se ocitli s otcem, bylo jinak úplně všechno. Lidé byli jiní, jejich jazyk byl jiný. Richard Dee King, alias Blonďák, byl jiný. Ale já byl přesvědčen, že to bylo mé paralelní já. Několik důkazů tomu nasvědčovalo. Především jistota s jakou nás vedl podzemním labirintem a s jakou dokázal ovládat svůj nůž. A chrám svatého Prokopa, který, ač byl v plamenech, vypadal stejně, jako ten náš.

Prostě a jednoduše nás podzemní chodba pod Prokopem, na kterou mě nasměrovala socha Krista, zavedla na paralelní Zemi, ve které se nepodařilo zastavit vlnu. Jediné, co mohl ještě Blonďák udělat, bylo říct nám, kde udělal chybu. Ale jak, když mu nebylo rozumět ani slovo.

Předal jsem Lindě vzkaz, který Blonďák napsal na list papíru v naprosté tmě, což byla další známka toho, že to bylo mé já.

Nemyslel jsem si, že bude Linda schopna text rozluštit. Ale ona měla tři doktoráty a ovládala 27 jazyků. A pokud měl Blonďák stejné schopnosti, jako já, určitě v jeho světě existovala i Linda, která měla stejné schopnosti, jako ta má. Blonďák si musel být jistý, že Linda si s překladem poradi. Jinak by to celé přeci nemělo smysl.

Blonďák měl pravdu. Vzkaz byl napsán směsí skandinávských jazyků. Bylo v něm něco s Finštiny, Švédštiny a Norštiny. Na první pohled to nedávalo žádný smysl, ale Lin si s tím nakonec poradila.

Ve vzkazu stálo:

Náš svět zemřel, nedopusťe, aby zemřel i ten váš.

Najdi pětibod a najdeš mocného taikürri.

Nevěř armádě. Nevěř armádě!!!

"Co je türkiie?" zeptal jsem se.

"To nevím," odpověděla Lin s pokrčením ramen.

"A pětibod?"

"Něco, co má pět bodů? A nebo to může znamenat cokoliv. Není to žádný, na zemi existující jazyk. Může to znamenat cokoliv."

" Pentagram má pět bodů. A türkiie je čaroděj."

"Jak to víš?"

"Protože to dává smysl. Proto není přes den úplná tma. Jinak by vládu nad světem přebrali démoni. Proto je Slizák z masa a krve. Je to něčí výtvor. Výtvor čaroděje. Snaží se převzít vládu nad světem. To, že mrtví ožívají, je jen vedlejší efekt. Stejně, jako že se do něj můžou dostat démoni, kteří tu nemají téměř žádnou moc. A je to jen začátek. Nevíme, jak rychle se vlna šíří. Ani kam až se dostala. Ale pokud se rozprostře po celé Zemi, pak nastane to, co v paralelním světě. Pak už to nepůjde zastavit."

"Myslíš, že je paralelní Linda mrtvá?" zeptala se moje Linda smutně.

" Nemyslím. Paralelní Richard by to nikdy nedopustil," řekl jsem s naprostou jistotou.

"Co když to tady dopadne stejně. Věčně tu zůstat nemůžeme. Kam půjdeme potom?"

Objal jsem ji.

"Víme, co máme hledat," řekl jsem jí do ucha. "Neboj, zvládneme to."

Ještě chtěla něco říct, když v tom na stole zabzučela vysílačka.

"Tady vorel, tady vorel. Volám poštolku. Poštolko ozvi se. Přepínám."

"Co to má jako bejt?" zeptal jsem se nevěřícně.

"Vysílačka," řekla Lin a zvedla vysílačku ze stolu. "Co je? Nikdy si neviděl vysílačku?"

Viděl. Ale zatím jsem neviděl nikoho, kdo by to takhle žral.

"Tady poštolka, slyším tě. Přepínám."

"Je tam někde Richard? Přepínám."

Uchechtl jsem se.

Linda mě propálila svými zelenými hvězdami. Byl čas se stáhnout.

"Jo, je tady se mnou. Přepínám," řekla naštvaně.

"Tak ať za mnou přijde nahoru. Přepínám a končím."

Pomalu jsem se zvedl z křesla a s úklonami couval ke dveřím. Linda mě sledovala zvědavým pohledem. Čekala, co provedu.

Přiskočil jsem k ní a vlepil ji pusu na tvář.

"Ty!" ohnal se po mě rukou, ale to už jsem stál ve dveřích.

"Tak už mazej," usmála se na mě a já jí úsměv vrátil.

Naše půda vypadala stále stejně. Jen na ní přibyl bílý kabel, ztrácející se v hřebeni střechy a pod televizí černá plastová krabička s digitálním displejem. Náš kradený satelitní přijímač.

Ficimu se podařilo zprovoznit satelit, když jsem se poflakoval po paralelní Zemi. Od té doby monitoroval veškeré dostupné zpravodajské kanály. Nejvíc si oblíbil americkou CNN. A měl o dění ve světě docela slušný přehled.

Poté, co se objevila vlna, která během prvních třech hodin zaplavila téměř celé Česko, se úplně zastavila.

Z vlny vycházeli lidé, kteří vyprávěli úplně absurdní historky o oživlých mrtvých a blikajících stínech démonů.

Nikdo jim nevěřil. I tak bylo do Zóny, jak se teď oblasti zasažené vlnou říkalo, vysláno několik odvážných výprav. Ani jedna se nevrátila. Na dlouhovlnné vysílání nikdo neodpovídal. Asi neměl kdo, nebo u nás prostě mnoho dlouhovlnných vysílaček není. Vždyť ani Fici žádnou neměl.

Zóna se dál nešířila. Panika pomalu ustávala. Nebylo se čeho bát a maličké Česko bylo každému úplně ukradené. Zdálo se, že je po problému.

Ale když jsem se vrátil z paralelní Země, vlna se znovu rozeběhla. Jen ne takovou rychlostí. A dokonce lehce zpomalovala. Ovšem vědci z Harvardu spočítali, že než se její rychlost vyrovná nule, pohltí celou planetu. A nebude to trvat ani dva roky. To nebyla dobrá zpráva. Jen Čechům už to mohlo být jedno.

Na severu a jihu vlna zasahovala do Polska a Rakouska. Na západě byla těsně před Aší a na východě před pár hodinami pohltila Brno. A dále rostla.

Nebyl problém zjistit, kam přesně vlna sahá, neboť nebe nad ní pokrývala tlustá vrstva šedo zelených mračen, tvořících dokonalý kruh nad naší zemí. Ze satelitu to bylo krásně vidět. A nejlepší na tom bylo, že střed dokonalého kruhu ležel na mapě v bodě u kterého bylo napsáno Krásná Hora.

Bohužel to byla mapa Evropy, takže nebylo poznat, kde v Krásné Hoře střed zóny leží.

" Nemáš nějakou detailnější mapu?" zeptal jsem se Ficiho.

" Ne," odpověděl stroze.

"Jak to?"

"Co, jak to?"

"Já myslel, že gumy na mapách ulítávaj."

"Nejsem guma, blbečku."

"Proč hned blbečku? Myslel jsem, že máš plnou skříň map."

"To mám. Ale žádnou Krásný Hory."

"Proč ne?"

"Protože tady žiju. Nepotřebuju ji."

"Aha," řekl jsem jen. No, dávalo to smysl.

"Mapu nepotřebujeme," pokračoval Fici. " Víme, kde střed zóny je."

"Jo?" podivil jsem se.

Přišla od Svaté trojce. Je to naprosto jasný," řekl rozhodně Fici.

"U Svaté trojice nic není," odporoval jsem.

"A kdys tam byl naposled?"

"Já nevím. Tak dva, tři roky. A nebylo tam vůbec nic. To místo je okultně úplně prázdné."

"Tři roky je dlouhá doba. Měli bysme se tam podívat."

"A jak to chceš jako udělat?" rozhodil jsem rukama.

A měl jsem pravdu, protože když jsme s otcem opustili svatého Prokopa, všechna zbylá zetka se stáhla zpět k našemu domu. A nejen ta. Stáhla se k nám všechna zetka z širokého okolí. Byla úplně všude. Kolem našeho pozemku jich byly tisíce. Navíc tu hlídkoval Slizák a nižší démoni teď kroužili jen kolem našeho domu. Jako by hlídkovali. Ten někdo, jenž způsobil apokalypsu, je nějak přetáhl na svou stranu a oni teď pracovali pro něj. Jinak jsem si to nedovedl vysvětlit.

"Z letecké základny Rammstein v Německu ráno vyrazila obrněná skupina americké armády. Má za úkol proniknout do středu zóny a zjistit, co se tam děje. Až se dostanou na dosah naší vysílačky, můžeme se s nimi spojit. Pomůžou nám."

"Ne," odmítl jsem kategoricky.

"Proč ne?"

"Je to v tom dopisu, který jsem dostal na paralelní Zemi. Linda dokončila překlad. Stojí v něm, že nemáme věřit armádě. Takže tě to nesmí ani napadnout."

Fici chvíli mlčel. Tohle se v něm, jako v bývalém vojákovi, muselo hodně prát. Ale jako bejvalá guma byl zvyklý poslouchat rozkazy.

"Ještě bys měl vědět něco," pronesl nakonec vážně. "Světem se šíří nový virus. Postihuje jenom děti do šesti let a má vysokou úmrtnost. Na CNN tvrdí, že je to velice rychlá nemoc. Propukne náhle, dítě dostane vysoké horečky, pak ztráta vědomí a za pár hodin smrt."

"Neměj obavy. Ochranná bariéra nás chrání i proti virům."

"Přenáší to dospělí, kteří jsou proti nemoci imunní. A my byli nejednou venku."

"Takže naše holky jsou v nebezpečí?"

"Niki bylo včera sedm. Skromně jsme to oslavili před tvým návratem."

"No a?"

"Na CNN tvrdí, že pokud dítě v době nemoci dosáhne sedmých narozenin, nemoc zázrakem zmizí. Niki se to už netýká."

Jakmile Fici domluvil, okamžitě jsem se rozběhl ke dveřím.

"Kam běžíš?!" volal za mnou Fici.

Zastavil jsem se ve dveřích.

"Musím zkontrolovat Viki. Tohle není nemoc, ale kletba!"

Seběhl jsem zpět do našeho bytu.

Myslím, že jsem zde říkal, že naše holky se vrátily z porodnice spolu. Ale Linda porodila o třicet šest hodin později, než Markéta. Niki měla narozeniny včera. Teď to bylo tak 24 hodin. To znamenalo, že Viki bude v ohrožení ještě 12 dalších hodin. A já měl zlé tušení.

"Kde je Viki?" zeptal jsem se Lindy, hned potom, co jsem vtrhl do našeho bytu.

"Hraje si v pokojíčku," řekla nechápavě. "Co se děje?"

Neodpověděl jsem a pokračoval dál do Vikiina pokoje.

Mé neblahé tušení se naplnilo. Viki ležela uprostřed pokoje na podlaze, obklopena svými panenkami. Nehýbala se.

Poklekl jsem k ní a přiložil dlaň na čelo. Byla úplně rozpálená! A v bezvědomí. Jestli byla pravda to, co Fici říkal, nezbývalo ji mnoho času.

"Běž za Ficim," řekl jsem potichu Lindě.

"Co se stalo? Co jí je?!"

Teď už byla hysterická. Chápal jsem to. I o mě se pokoušel záchvat paniky. Smrtelná nemoc, seslaná na malé děti kletbou. Tohle mohl udělat jen ten největší sráč, jakého tahle země kdy nosila.

"Běž za Ficim," zopakoval jsem. "On ví, co se tu děje. Řekne ti to. Já se zatím postarám o Viki. Tak běž. Teď mi musíš věřit."

Linda popotáhla. Z oči jí tekly slzy. Nemusela se vyptávat dál. Dvacet let jsme spolu bojovali proti temným silám. Věděla, že je to vážné. A věřila mi. Věděla, že to samé, co jsem kdysi slíbil jí, jsem slíbil i Viki. Věděla, že udělám všechno, abych ji zachránil. Ale na to jsem musel být sám. Proto jsem ji posílal na půdu.

Linda s brekem odešla. Zvedl jsem z podlahy svou dceru a uložil jí do postele. Potom jsem si lehl vedle ní. A udělal něco, co jsem se naučil kdysi dávno v jedné velice vzdálené zemi.

To, co jsem použil na léčbu mé dcery, nebyla magie Knihy mrtvých. Ta by na tohle nefungovala. Věděl jsem to. A proto jsem použil jedinou mocnou magii, která ji mohla zachránit. Byla to bílá magie. Prastará a velice účinná. Jen si musela vybrat svou daň.

Asi za deset minut se Linda vrátila i s Ficim. K jejich velkému překvapení je v pokojíčku přivítala naprosto zdravá, avšak trochu smutná, Viktorie.

"Maminko, tatínkovi je špatně," ukázala svou drobnou ručkou na postel ve které jsem ležel.

"Ach Viki!" vzlykla Linda a popadla malou do náruče. "Co se stalo? Co je tátovi?"

Podívala se na mě. Ležel jsem ve Vikiině posteli a třásl se zimnicí. Má horečka byla vysoká. Tak hrozně jsem se nikdy před tím necítil. Síly mě opouštěly. Cítil jsem, že brzy ztratím vědomí.

"Spinkala jsem. A když jsem se probudila, tatínek ležel vedle mě v postýlce. A bylo mu strašně špatně," řekla smutně.

"Necháš nás teď s tatínkem chvilku? Strejda Fici tě odvede k ostatním dětem. Za chviličku za tebou přijdu," řekla a předala Viki Ficimu, který ji postavil na zem a za ruku odvedl.

Linda poklekla vedle mě.

"Co jsi to udělal," řekla mi se slzami v očích.

"Jinak to nešlo," dostal jsem ze svého, najednou tak vyschlého a bolavého, hrdla.

"Ale…"

"Neboj lásko. Nenechám tě v tom. Slíbil jsem to," řekl jsem ještě a ztratil vědomí. Mé tělo jakoby zmizelo, ale má mysl pracovala na plné obrátky, jak mě vracela zpět do roku 2006.

Kambodža, provincie Siem Reap, léto 2006

"Připadám si jako v Predátorovi!"

Fici křičel, abych ho slyšel, neboť řev, který vydávaly rotory helikoptéry Bell UH-1 Uroqois, která nesla přezdívku Huey, byl tak strašný, že jsem měl potíže mu rozumět i s nasazenými sluchátky.

Měl pravdu. Také jsem si připadal jako major Dutch z Predátora. Na sobě jsem měl vietnamské maskáče a před sebou, o stehno opřenou, M16A3 s podvěsným granátometem M203.

M16A3 byla notně vylepšená verze klasické em šestnáctky, která se nechvalně proslavila právě ve vietnamské válce a M203 byl vrhač čtyřiceti milimetrových granátů, vyvinutý právě pro tento typ zbraně.

Kombinace maskáčů a zbraně byla vskutku bizarní, ale v těchto končinách nijak neobvyklá. Američani se snažili protlačit své zbraně na jakýkoliv spřátelený trh. Kambodža nebyla výjimkou. A vietnamské maskáče zde byly oblíbené od roku 1979, kdy do Kambodže vtrhla vietnamská armáda, aby svrhla brutální režim Rudých khmerů, který měl na svědomí životy třech milionů lidí.

Fici byl vybaven stejně, jako já. Jedinou výjimku v prostoru pro posádku helikoptéry tvořil chlápek v šedém obleku, který seděl proti nám a celou cestu z thajského zálivu, kde kotvila letadlová loď USS Ronald Reagan, ze které jsme vzlétli, se na nás pitomě usmíval.

Byl to pravý a nefalšovaný agent CIA, který měl za úkol nás dopravit na jedno odlehlé místo v kamodžské džungli, kde probíhal, podle oficiálních zdrojů, geologický průzkum společnosti Euro United Holding, která nepatřila nikomu jinému, než našemu příteli Adamovi, který pro své zájmy neváhal využít ani služeb americké armády.

Podle oficiálních zdrojů se jednalo o geologický průzkum pro kambodžskou vládu, který měl za úkol prověřit možná naleziště ropy. My však věděli, že Adam se nasnažil o nic menšího, než o nalezení bájného pokladu prastarých Khmerů, kteří tuto oblast obývali od devátého století.

A co jsme s tím měli společného my? Vlastně nešlo o nic nového. Stejně, jako před šesti lety v Černobylu, se i tady začali Adamovi ztrácet zaměstnanci. Kdo jiný si s tím mohl poradit, když ne my. Navíc to bylo královsky placené a do Kambodže se člověk taky, jen tak, nepodívá.

Helikoptéra, která se velkou rychlostí řítila těsně nad vrcholky stromů, počala náhle prudce stoupat, aby se po chvíli její sklon opět vyrovnal.

"Tam!" ukázal agent otevřenými dveřmi.

To, co jsem spatřil, mi úplně vyrazilo dech. Byla to ta nejúžasnější stavba, jakou jsem kdy viděl.

V pravo pod námi se rozprostíral největší chrámový komplex na světě. Vystavěný počátkem dvanáctého století pro khmerského krále Súrjavarmana II, měl sloužit zároveň jako hlavní město říše. Rozprostíral se na ploše jednoho čtverečního kilometru, která byla obklopena 190 metrů širokým vodním příkopem. Jeho vysoké bílé věže se leskly odpoledním sluncem. To proto vystoupal pilot s helikoptérou výš. Abychom si mohli prohlédnout legendární Angkhor Vat. Chrámový komplex, který byl Evropany objeven teprve v devatenáctém století a byl nedílnou součástí kambodžské kultury, vyobrazený na státní vlajce.

Pilot s námi jednou obkroužil celý komplex a pokračoval dál na severozápad k cíli naší cesty, kterého jsme za nedlouho dosáhli.

Helikoptéra se pomalu snesla na vyznačený heliport nedaleko tábora, který jsme si též mohli z výšky prohlédnout.

Skládal se z několika dřevěných chýší, stavebních buněk, většího skladiště a centrální společenské budovy s otevřenou jídelnou. Mezi budovami se procházeli lidé, ať už domorodí, nebo od prvního pohledu Evropané. Tři takoví nás přišli uvítat k helikoptéře, která vzlétla hned po našem vysazení. Agent CIA se s námi ani nerozloučil.

"Dobrý den, jsem doktor Schmidt," představil se jeden z příchozích anglicky se silným německým přízvukem. "Tohle je doktorka Willisová a pan Burke."

"Pan Burke?" podivil jsem se.

"Pan Burke je velitelem naší ostrahy."

Aha. Tak to se budeme určitě milovat.

Představil jsem sebe a Ficiho a poté jsme byli zavedeni do hlavní budovy s otevřenou jídelnou, která sloužila zároveň jako společenská místnost.

Měli to tu hezky zařízené. Kromě oběda jste tu mohli dostat i kávu, nebo zákusek, nebo se večer odreagovat u dlouhého a dobře zásobeného baru. Adam se o své lidi uměl postarat.

"Nemělo vás přijet víc?" zeptala se doktorka Willisová poté, co nás mladá domorodá slečna obsloužila kávou.

"A vy jste doktorka čeho?" zeptal jsem se místo odpovědi.

"Jsem doktorkou antropologie, mám doktorát z Cambridge," odpověděla lehce nepřátelským tónem.

Měla dlouhé tmavé vlasy a oříškové oči. Mohlo ji být kolem třiceti, takže jen o pár let starší, než já. Líbila se mi, ale to by asi doktorka Králová, se kterou jsem se oženil teprve minulý víkend, neschvalovala.

"Má žena nakonec nepřijela. Má spoustu práce s dokončováním naší knihy. Navíc nemá dobré zkušenosti s místy, kde mizí lidé," odpověděl jsem nakonec po pravdě.

"A vy?" vložil se do hovoru pan Burke. "Vy máte zkušenosti?"

Já nevím. Nemám ve zvyku soudit lidi, které neznám. Jenomže pan Burke mi lezl na nervy už od prvního pohledu.

"No. Dá se říct, že jo. Každopádně se nám ještě nikdy nikdo neztratil."

Pan Burke vyskočil ze židle, která se s rachotem převrátila. Okamžitě k nám přilákal pozornost těch několika málo lidí, kteří se sem přišli občerstvit.

"Vy vůbec nevíte, co se tady děje. Nemáte ponětí, co je tohle za místo," ukazoval na mě prstem. Zdál se být nějaký rozrušený.

Doktor Schmidt se ho snažil uklidnit. Šlo to těžko, neboť já zachovával naprosto neutrální, téměř lhostejný výraz obličeje. Fajn. Nebylo to ode mne hezké. Když já si nějak nemohl pomoct.

Doktoru Schmidtovi se nakonec podařilo pana Burke uklidnit. Ten se posadil zpět na svou židli a s brunátným obličejem se chopil svého hrnku kávy.

"A vy jste doktor čeho?" zeptala se mě doktorka Willisová.

A heleme se. Někdo se snaží kontrovat ve prospěch pana Burkeho.

"Nemám doktorát," odvětil jsem s klidem. " Jsem démonolog."

"Tak démonolog," rozchechtal se pan Burke.

"Démonolog a čaroděj," dodal jsem a pozvedl pravou paži, kterou zachvátil rudý plamen pekelného ohně.

"Hezký trik," okomentovala to doktorka Willisová.

"Tak hele," nechal jsem paži pohasnout, "myslím, že jsme to vzali za špatný konec. Nepřijeli jsme se s vámi hádat. Přijeli jsme vám pomoct. Co kdybychom začali znova a hezky od začátku."

Někdo tady přeci musel mít rozum.

"Dobře," řekl po chvíli doktor Schmidt. "Kde mám začít."

"Řeknete nám, kdo zmizel a kdy."

"Bylo to před čtyřmi dny. Byl to geolog a náš lékař. Když se ráno nedostavili na snídani, hledali jsme je v jejich ubikaci. Ale zmizeli beze stopy."

"Bydleli spolu?"

"Ano."

"Tak jdeme," zavelel jsem a zvedl se ze židle.

Doktor Schmidt nás vedl přes tábor k ubikacím zaměstnanců. Jednalo se o prefabrikované dřevotřískové buňky pro dvě osoby. Žádný luxus. I když na zdejší poměry to docela ušlo.

"Proč hledáte poklad zrovna tady?" ptal jsem se doktorky Willisové cestou. "Chci říct, proč ne v Angkor Vatu. To mi dává větší smysl."

Doktorka se na mě se zájmem podívala. Možná ji napadlo, že nejsem takový pitomec, jak se na první pohled zdá. Nakonec promluvila.

"V roce 1657 byl Angkor Vat opuštěn. Chrám a jeho okolí obýval téměř milion lidí. Všichni odešli prakticky přes noc. Nikdo neví proč.

A s sebou si vzali i veškeré poklady. Podle legendy byly věže chrámu obloženy zlatem, které se třpytilo na slunci, až oči přecházely. Ve zdech chrámu byly ukryté poklady nedozírné ceny. To všechno si lidé odnesli s sebou.

Ale bylo toho mnoho. Cesta se pod tíhou pokladu neúnosně vlekla. Proto se rozhodli poklad úkryt v jedné vesnici, kterou procházeli. A my myslíme, že ta vesnice by mohla být někde tady."

"Tady? Tady je jenom džungle."

"Musíte pochopit, že je to více než 500 let. Džungle si bere všechno zpět. Samotný chrám byl zarostlý vegetací, téměř k nepoznání. S jeho obnovou bylo započato až v roce 1957 a s přestávkou, kdy zemi ovládali Rudí khmerové, pokračuje až do dnes. Je zázrak, že Angkhor Vat unikl pozornosti Rudých. O jiných památkách v oblasti se to bohužel říct nedá."

"Tady to je," ukázal doktor Schmidt na jednu z obytných buněk, ke kterým jsme během historického okénka s doktorkou Willisovou došli.

"Jak víte, že se večer dostali do své ubikace?"

"Z baru jsme odcházeli společně. Má buňka je támhle," ukázal doktor na jednu z obytných buněk. "Viděl jsem je vejít dovnitř. Popřáli jsme si dobrou noc, ale dobré ráno už nikoliv."

Vstoupili jsme do buňky. Byla skromně zařízená. Dvě postele, dvě skříně a pod oknem stůl. Nic víc. Hygienické zázemí bylo v dřevěné chatrči o kus dál a bylo společné.

Na stolku u postele stála fotografie muže ve středních letech, který držel v náručí malou holčičku. Ze zadu se k němu tiskla přibližně stejně stará žena. Vzal jsem fotografii do ruky a prohlížel si ji.

"To je doktor Silverman. Měl, tedy má," opravil se doktor Schmidt, "rodinu."

Zase jsem položil fotku na stůl a dál se rozhlížel po ubikaci. Geolog zde žádné fotografie neměl. Ale jak jsem se později dozvěděl, byl to mladý muž. Bez vlastní rodiny, bez přítelkyně. Neměl fotky, které by si vystavil.

Nebylo tu nic, co by alespoň naznačovalo, kam se dva muži mohli podit. Chtěl jsem odejít, když v tom se od okna otočil Fici s úsměvem na tváři. Nic neřekl a zamířil ven.

Obešel buňku a zastavil se pod jejím jediným oknem.

"Tady," ukázal prstem na zem. "Šest párů bot vleklo dva muže směrem k džungli."

Teď, když mi Fici stopy ukázal, také jsem je rozeznal. Padesáti metry vymýcené džungle se táhly snadno rozpoznatelné stopy vojenských bot.

"Takže zmizení beze stopy to asi nebylo," řekl jsem jen tak mimochodem.

"Pane Burke," otočil jsem se na velitele ostrahy tábora. "Seženete své lidi. Ať zabezpečí celý prostor a ať jsou nad míru obezřetní. Máte tady škodnou."

Pan Burke, kupodivu, uposlechl a odešel instruovat své lidi.

"A co budete dělat vy?" zeptal se doktor Schmidt.

"To proč jsme tady. Půjdeme po stopách a zkusíme najít vaše lidi."

Kolem celého tábora se táhl asi padesát metrů široký úsek vymýcené džungle, která opět pomalu zarůstala. Dál už to byla opravdová džungle. Zase jsme si připadali, jako jednotka majora Dutche z Predátora.

Šli jsme po stopách, které se ani nikdo nesnažil zakrýt. Jako by ti, kteří unesli oba vědce, vůbec nepočítali s tím, že je může někdo pronásledovat. Chovali se, jako by tu byli doma. A asi i byli.

Šlo se nám docela dobře. Kambodžská džungle nebyla tak rozmanitá, jako ta jihoamerická. Navíc bylo dávno po období dešťů, takže země byla docela suchá a ani na nás tolik neútočil všudypřítomný otravný hmyz.

Vlastně jsme si to docela užívali. Já miloval přírodu. Proto jsem byl tolik nešťastný, když pan domácí, původní majitel našeho domu, zemřel a bylo jisté, že dům bude prodán a já, jako poslední nájemník, se z něj budu muset vystěhovat. Bylo pravděpodobné, že bych skončil na sídlišti v paneláku v nějaké garsonce. To bych snad ani nepřežil.

Ale než k tomu došlo, udála se spousta dalších věcí, včetně naší první cesty do Ameriky, která mi nakonec přinesla obrovské dědictví, vydání naší knihy, které bylo na spadnutí a která se měla stát světovým bestsellerem a hlavně skutečnost, že nám Adam koupil, od dědiců pana domácího, náš dům.

Tenkrát to vysvětloval tím, že to udělal proto, že ví, že nám dům jednou všem zachrání život. Měl pravdu, ale to jsem v Kambodži ještě nevěděl.

Pomalu jsme se prodírali hustou džunglí, která vypadala, že nemá konce. Jak chtěl v tomhle Adam najít poklad, jsem netušil. Vždyť tady by se ztratila i menší armáda. O tom jsem cestou přemýšlel a bohužel jsem nebyl daleko od pravdy.

Postupovali jsme džunglí asi hodinu, ale pak se před námi vyjasnilo a my se ocitli na cestě. Byla to vlastně silnice vysekaná v džungli. Měla nezpevněný povrch a v období dešťů musela být jen stěží průjezdná, ale teď bylo sucho. Na silnici by se vedle sebe v pohodě vešla dvě auta a podle stop jí také často projížděla.

A to byl konec našeho stopování. Samozřejmě jsme prohlédli okraj druhé strany silnice, jestli zde nenajdeme nějaké stopy, ale bylo jasné, že únosci zde nasedli do vozidel.

"Tak kam teď?" zeptal se Fici, rozhlížeje se na obě strany cesty.

"No," řekl jsem rozvážně, "můžeme jít buď vpravo, nebo vlevo."

"Čoveče, tys měl jít studovat nějakej hodně důležitej humanitní obor, jak seš chytrej. Nebo jsi měl velet speciální jednotce, protože tvoje rozhodovací schopnosti jsou vážně působivý."

"Stačí?" ukázal jsem rukou vlevo.

"No, je to padesát na padesát, to je celkem slušná šance," pokračoval v mém dobírání.

"Jestli chceš, mužem jít každý na opačnou stranu. Třeba se za dvacet tisíc kilometrů sejdem někde uprostřed Pacifiku."

"Myslíš?"

"Ne. Nemám v hlavě globus," odsekl jsem.

Pokračovali jsme mlčky dál asi hodinu. A jak jsem prve říkal, že silnice vypadá na docela slušný provoz, neminulo nás ani jedno auto.

"Myslím, že tohle není práce pro nás," ozval se náhle Fici.

"Proč myslíš."

"Chci říct. Tohle není zrovna nejbezpečnější země na světě. Obzvlášť v těchto končinách. Džunglí se stále pohybuje spousta polovojenských jednotek. A taková bohatá evropská výprava pro ně musí být neodolatelné sousto. Tady jde o obyčejný únos pro výkupné. Není to práce pro nás."

"Tak proč si ještě nikdo neřekl o výkupné?"

"Udělal bych to stejně. Nechal bych blízké v nejistotě. Jen ať trpí. Pak zaplatí cokoliv."

"Už si někoho unesl?"

"Ne. Ale chtěl jsem."

Úkosem jsem se na Ficiho podíval.

"Je to dávno. A nebyl to zrovna ten nejchytřejší nápad," dodal omluvně.

"Asi máš pravdu," řekl jsem po chvíli. "I tak pokračujeme dál."

"Proč?"

"Protože už jsme tady."

"Tady už chodíme dvě hodiny."

"Ne. Já myslím přímo tady," ukázal jsem rukou před sebe.

Cesta před námi se rozšiřovala. Dorazili jsme do nějaké vesnice. Nic moc. Chatrče ze dřeva, některé se střechami z vlnitého plechu, některé měly dokonce podezdívku. Zdálo se, že uprostřed vesnice probíhá trh.

Nikdo si nás nevšímal. Asi tady byli zvyklí na podivnější věci, než dva bělochy se zbraněmi.

"Co teď?" zeptal se Fici.

"Zeptáme se. Možná tady někdo viděl pár džípů s okvérovanými maníky, které měly naspěch."

"Tudy musí projíždět spousta džípů s okverovanými maníky, které mají naspěch."

"Ale všechny tudy neprojeli před čtyřmi dny."

"Fajn. A jak se chceš zeptat? Umíš kambodžsky?"

"Tak seženem někoho, kdo mluví anglicky."

"Tady?"

"Proč ne. Nekoukáš na filmy? Tam nakonec vždycky všichni mluví anglicky. Tak proč ne tady."

Pokusili jsme se zavést rozhovor s několika prodejci u jejich stánků. Neměli jsme štěstí. A tak jsem z jedné z kapes taktické vesty vyndal lékárničku a ukazoval na její červený kříž. Napadlo mě, že by ve vesnici mohl být třeba nějaký lékař, nebo učitel, který by mohl ovládat angličtinu. Nic lepšího mě nenapadlo. Snad jen, spojit se s Lindou. Ta by možná kambodžsky něco uměla, ale jak jsem je tak poslouchal, pochyboval jsem, že bych to vůbec dokázal zopakovat, aby mi kdokoliv rozuměl.

"បាទ បាទ វេជ្ជបណ្ឌិត។ នៅទីនោះក្នុងខ្ទមនោះ។ ទេ វាទៅ។ វាជាវេជ្ជបណ្ឌិត"

To byla jedna žena, která zrovna u stánku masakrovala sekáčkem slepici, nebo co to bylo. Nerozuměl jsem ji ani slovo, ale pochopil jsem, že ukazuje na jednoho z mužů v bílé košili, který právě procházel kousek od nás. Kambodžština pro měl byl naprosto neuchopitelný jazyk, obzvláště, když mi Linda později vysvětlila, že oficiální kambodžský jazyk se nazývá khmerština a pro Evropana je velice obtížná.

"Hey sir," doběhl jsem chlápka, na kterého žena ukazovala.

Vypadal trochu vyděšeně. Možná tu byli zvyklí na okvérované maníky, ale také se jim raději vyhýbali.

Chtěl jsem se ho zeptat, zda-li tudy neviděl před čtyřmi dny projíždět nějaká vojenská auta. Ale najednou mi ta angličtina úplně vypadla z hlavy. Když jsem začal chodit s Lindou, moje angličtina byla děsná. Sice jsem jakž takž rozuměl, ale nedokázal jsem ze sebe dostat kloudnou větu. To Linda mě tenhle jazyk naučila. Uměla spoustu řečí. Chtěla mě toho naučit víc, ale já na to prostě neměl buňky. Spokojil jsem se s výukou angličtiny a latiny, jako jazyka, který démoni nesnáší. A teď mi to všechno úplně vypadlo z hlavy.

"Hele," obrátil jsem se na Ficiho, "zeptej se ho jestli tudy neviděl projíždět nějaká auta, čtyři dny zpátky."

"Proč se ho nezeptáš sám?"

"Já nevím. Mám nějaký zatmění, bo co. Vůbec si nemůžu vzpomenout."

"Dva džípy. Pšed štyži dny. V každém tši voják a jeden běloch," odpověděl chlápek.

Vyvalil jsem bulvy. Brada mi spadla až ke kolenům. Ten chlap mluvil česky! Sice to byla příšerná čeština, děsně šišlal, ale čeština to byla.

"Vy mluvíte česky?" zeptal jsem se s údivem.

"Já studoval v Praze. Jsem doktor. Mám diplom," řekl hrdě.

Asi Mireček, napadla mě postava z básníků.

"Kam ty džípy jeli?"

Doktor ukázal rukou na druhou stranu vesnice.

"Co je tam?"

"Vy tam nechodit. Tam zlí lidé. Oni ještě nezapomněli na, na…" nemohl si vzpomenout na správné slovo. "Válka!" vyhrkll nakonec.

"Kam nemáme chodit. Co je tam? Ukažte nám cestu."

Doktor spolupracovat nechtěl. Pořád mlel něco o zlých lidech, kteří nás zabijí. Naše argumenty o tom, že jdeme zachránit unesené přátelé, ho nijak neobměkčily.

Ještě chvilku jsme se dohadovali, když se v dálce ozvaly motory aut. Asi za dvě minuty se na druhé straně vesnice objevila trojice džípů. Směřovaly přímo k nám.

Zastavily uprostřed návsi. V každém seděla čtveřice ozbrojených mužů. Prostřední džíp měl za předními sedačkami stojan a na něm těžký kulomet. Náboje ráže 0.50, vedoucí z krabicového zásobníku do zbraně, se leskly na slunci.

Několik mužů vystoupilo z džípů a vrhlo se na vystavené zboží. Něco si nechali, něco rozházeli po zemi. Tohle byl teror. Lidé stáli bez hnutí. Nebylo to poprvé, co něco takového zažili. Ve vzduchu byl cítit strach. Kdyby někdo protestoval, zastřelili by ho. Tím jsem si byl jistý. To nebyla jen nějaká banda místních grázlů. Byl to zbytek Rudých khmérů, který se stále skrýval v džungli, terorizoval místní a unášel cizince kvůli výkupnému. Tohle byli naši muži.

"Nehýbat se. Nic nedělat," řekl potichu doktor, který si stoupl před nás.

Ti dobytci si nás všimli. Moc dobře o nás věděli. Ale něco jiného je terorizovat neozbrojené místní obyvatelstvo a něco jiného je konfrontace s žoldáky, jimiž jsme nakonec byli. Prostě nás ignorovali. Doktor měl pravdu. Když nezasáhneme, netýká se nás to.

Jenže já zasáhnout musel.

Jeden z vojáků se rozhodl obtěžovat mladou dívku, která vyděšeně stála opodál. Všiml jsem si ji ještě před příjezdem džípů. Měla smůlu holka. Přišla ve stejnou chvíli, kdy oni přijeli. Nemohla se dát na útěk. Střelili by jí do zad. A teď tu stála. Mladá, vyděšená a naprosto překrásná.

Měla snědou kůži a hluboké hnědé oči. Byla vysoká asi jako já. Takže vyšší, než všichni domorodci. Už tím k sobě přitahovala pozornost. Měla téměř černé vlasy spletené do dlouhého hustého copu, který ji po jednoduchých bílých šatech splýval až k zadku. Její tělo bylo štíhlé, její tvář dokonalá. Mohlo ji být sedmnáct, nebo osmnáct let a na trh si přišla nakoupit, neboť v ruce nesla košík spletený z bambusového listí. Ten se teď válel na zemi, rozdupán těžkými vojenskými botami.

Voják začal dívku osahávat, ale ta se bránila. Sekla muže po tváři nehty a na jeho obličeji se objevilo několik rudých šrámů. Voják na oplátku udeřil dívku hřbetem ruky. Dívka spadla na zem. Voják něco zakřičel a z pouzdra u opasku vytáhl mačetu. Byla to typická kambodžská mačeta bez špice, která vypadala jako mírně zahnutý, dlouhý sekáček na maso. Tenhle typ mačety měl v těchto končinách na kontě statisíce obětí.

Vykročil jsem.

"Ne!" řekl potichu Fici.

"Krej mě," zavrčel jsem a pokračoval.

Nevím, co to do mě vjelo. Tohle byla sebevražda. Nemohl jsem si pomoct. Ta dívka mi připomínala Lindu. Nevím proč. I když byla krásná, Lindě vůbec podobná nebyla. Ale já jí tam prostě nemohl nechat rozsekat nějakým magorem s mačetou.

Hvízdl jsem, abych přilákal pozornost na sebe. Povedlo se. Všechny hlavně, včetně kulometu, mířili na mě.

Pomalu jsem z taktického popruhu odepnul em šestnáctku a zvedl ji vysoko nad hlavu.

"Co takhle rozdat si to s někým na tvoji úrovni, ty zmrde," křikl jsem na vojáka česky.

Byl zmatený. Nerozuměl mi ani slovo. Ale stačilo to, aby svou pozornost zaměřil na mě, místo na nebohou dívku.

"Tak je to správně, ty hovado vyplesklý. Jen pokračuj."

Pomalu jsem položil karabinu na zem. Voják se přikrčil nachystán zaútočit.

Vytáhl jsem ze závěsu na zádech mačetu svatého Vojtěcha a přemýšlel. Se svou mačetou bych mohl toho hajzla rozsekat na hadry během dvou vteřin. A pak by spustil kulomet. Abych tohle přežil, musel jsem dát ostatním vojákům zdání, že kolega měl alespoň nějakou šanci.

Voják zaútočil. Tihle lidé měli boj s mačetou v krvi. Používali ji jako hlavní bojovou zbraň, více jak tisíc let.

Byl fakt dobrej. Já se navíc snažil vykrývat jeho údery tak, abych jeho mačetu nepřesekl. To by byl rychlý konec.

Vykryl jsem ještě pár úderů, vyrazil vojákovi mačetu z ruky plochou stranou své mačety a kopem z otočky do hlavy ho uspal.

Voják padl k zemi. Nehýbal se, ale mrtvý nebyl.

Pomohl jsem dívce na nohy a vracel se k Ficimu, který stál za rohem jedné chatrče a kryl mi záda.

Ostatní vojáci byli úplně v šoku. Nikdo nevystřelil. Možná, že ten, který se válel na zemi v bezvědomí, byl jejich nejlepší bojovník. Zdálo se, že vyřadit ho byl dobrý tah a mi z téhle epizody vyvázneme bez újmy.

Chyba úsudku.

"Pozor!" zakřičel náhle Fici a vesnicí se roznesl zvuk automatické střelby em šestnáctky.

Sklonil jsem hlavu a snažil se dostat k Ficimu. Kdybych to zvládl a dostal se z přímé palby, mohli jsme nad vojáky vyhrát. Vždyť jich bylo jenom dvanáct. Stačilo jen cestou sebrat svou zbraň, dostat se k Ficimu za chatrč a odtud vést koordinovaný protiútok.

Už jsem tam skoro byl. A pak se ozval kulomet.

Něco mě udeřilo do levého boku, přetočilo ve vzduchu a mrštilo se mnou o zem. Byla to ta největší rána, jakou jsem kdy zažil.

"Běéééž!" zakřičel jsem ze země na dívku.

Poslechla. Poslední, co jsem viděl bylo, jak dívka dobíhá k Ficimu, který ji strhává za roh chatrče. Pak vše zmizelo.

Probudil jsem se ve tmě. Jen oknem do místnosti pronikalo téměř neznatelné světlo hvězd.

Probudil jsem se a prudce se posadil. S nádechem jsem se chytil za levý bok. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem a co se stalo. Poslední má vzpomínka patřila střele kalibru 0.50, která pronikla mou neprůstřelnou vestou a zabila mě.

Trefila mě do levého boku, těsně pod žebra. A nadělala ve mě hroznou paseku. To jsem nemohl přežít, ale hele. Pořád jsem tady. Jak je to možné?

Zaslechl jsem dívčí vzlyky. Nebyly daleko. Tak dva metry ode mne.

Přepnul jsem své oči do nočního režimu. Naskočil téměř okamžitě.

Ležel jsem na bambusovém lůžku v nějaké dřevěné chatrči. Na mém boku byla zaschlá krev, a po díře způsobené velkorážnou kulkou, jen velká pravděpodobně fialová skvrna. Nevěděl jsem. V nočním režimu mých očí bylo všechno černobílé.

Dva metry ode mne, na zemi na rohožce z bambusu, klečela nahá dívka. Byla to ta dívka z vesnice a nebyla na tom dobře.

Z levého boku, těsně pod žebry, ji vytékala krev, která se v nočním režimu mých očí, jevila jako černá. Dívka se snažila zastavit krvácení cáry svých bílých šatů.

Znovu jsem se podíval na svůj bok. Dívčino zranění bylo přesně na stejném místě, jako mé. Nezažít tolik nadpřirozených věcí, asi bych tomu nevěřil. Jenže já je zažil. Věděl jsem přesně k čemu tady došlo.

"Pomůžu ti," řekl jsem a přiklekl k dívce.

"Ne," řekla plačtivě. "Nemůžeš mi pomoct. Teď odejdi."

Mluvila anglicky lépe než já. A odmítala mou pomoc. Proč?

Zakryl jsem ránu po kulce dlaněmi. Jednou dlaní na zádech, kde kulka pronikla dovnitř, druhou dlaní na břiše, kde vyšla ven. Ten výstupní otvor byl hrozivý. A smrtelný, pokud se s ním ihned něco neudělá.

Zašeptal jsem zaklínadlo z Knihy mrtvých. Žádný obyčejný člověk by nikdy neměl slyšet žádné zaklínadlo z Knihy mrtvých. Ale ona nebyla obyčejný člověk. To mi bylo jasné.

Po pár vteřinách dívka s úlevou vydechla. Oddálil jsem dlaně. Oba otvory po kulkách byly zatažené a přestaly krvácet. Dívka se s úlevou položila na bambusovou rohož.

Lehl jsem si vedle ní. Nic jsme neříkali. Přemýšleli jsme o tom druhém. Ona mě vyléčila magií, stejně jako já ji. Oba jsme byli čarodějové.

"Jsi temný mág," prohlásila nakonec. "Vím to. Mluvíš řečí pekla."

"Nejsem temný mág. Jen používám temnou magii v boji s temnotou. Říkám tomu světlá stránka."

"Kde ses to naučil?"

"A kde ty?"

A to mě vážně zajímalo.

"Jsem z dlouhé linie kněžích Angkhor Vat. Po staletí využíváme světlou magii ke konání dobra. Ve vaší kultuře byste mě nazvali bílou čarodějkou."

"Málem jsi kvůli mě umřela. Proč?"

"Existuje zlo na které světlá magie nestačí. Viděl jsi ho. Setkal se s ním. Málem tě zabilo. Ale můžeš nad ním zvítězit. Pomoz nám."

Vím, co měla na mysli. Rudí khmerové. Zlo, které, ač bylo oficiálně ukončeno, je tu stále. Na něj žádná světlá magie účinkovat nemůže. Ale ta moje, brutální a temná jako samotné peklo ze kterého pochází, ano.

"Nauč mě to."

"Co tě mám naučit?"

"Léčit pomocí světlé magie."

"To není dobrý nápad "

"Proč ne?"

"Sám jsi viděl, že aby světlá magie fungovala, musíš ji něco obětovat. Někdy je to víc, než bys chtěl."

"I tak mě to nauč."

"Dobře. Ale musíš mi dát něco na oplátku."

"Na oplátku? Vlastně proč ne. Na oplátku skoncuju s tím vaším zlem tady. Už jsem něco podobného jednou dělal. Udělám to znovu. To slibuju."

Dívka se otočila na bok a položila na mě svou štíhlou dlouhou nohu. Stále jsem byl v nočním módu, dobře jsem ji viděl. Byla nádherná. Skoro jako Linda. Měla dokonale pevné tělo. Tohle byl prostě zázrak přírody.

Ani jsem se nehnul. Nemohl jsem. Jako bych úplně zkameněl.

Položila ruku na mé břicho a chvíli ji tak nechala. A potom s ní pomalu sjížděla dolů. Stále jsem se nemohl pohnout, jako bych byl očarován. Možná jsem i byl.

"Ne," řekl jsem nakonec.

"Já vím. Jen tě zkouším. Cítím ji. Přímo tady," vyjela s rukou nahoru a zastavila ji na mé hrudi. " Máš veliké štěstí a umíš si ho vážit," dodala ještě a opřela hlavu o mé rameno.

A tak jsme usnuli. Spali jsme tak až do svítáni. Ani nám nevadilo, že jsme nazí a pokrytí zaschlou krví.

Se svítáním se vrátil Fici s doktorem Mirečkem z vesnice a já se konečně dozvěděl, co se stalo.

Když mě zasáhla střela z kulometu, vojáci mysleli, že jsem mrtvý. Nechali mě ležet a šli po Ficim. Ten jim zmizel i s čarodějkou v džungli a pak je jednoho po druhém vyřídil. Já říkal, že společně bysme je v pohodě zvládli. Chybělo mi k tomu jen pár kroků. Takhle zbyla celá sláva na Ficiho.

Potom se pro mě vrátili. Kupodivu jsem nebyl mrtvý. Společně mě odtáhli do čarodějčiny chatrče, která stála mimo vesnici v džungli.

Fici se vydal pro pomoc. Jediného doktora z našeho tábora unesli vojáci. Nezbývalo mu nic jiného, než sehnat doktora Mirečka. Ale to nebylo tak jednoduché. Po útoku vojáků se i vesničané skryli v džungli. Ficimu trvalo celou noc, než je našel. Ale nakonec doktora přivedl.

Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že jsem v pořádku.

Nechal jsem Ficiho trochu prospat, neboť byl celou noc na nohou a já potřeboval, aby i další noc byl svěží. Sám jsem strávil celý den ve společnosti bílé čarodějky. Jmenovala se Veasna, což znamenalo, jak mi později vysvětlila Linda, osud.

Nejen, že mi vyprávěla o svém životě a všeobecně o životě v Kambodži. Nakonec mě i naučila léčit za pomoci bílé magie.

Vzala mě o kus dál do džungle, do míst, kterými protékala malá říčka. Tam, pod malou skalkou stíněnou palmamy s velkými srdcovými listy, se nacházela tůňka s průzračně čistou vodou a bílým písečným dnem.

Veasna se opět vysvlékla. Ona neznala stud. Byla bílá čarodějka, která žila v souladu s přírodou. Pokud to nebylo nezbytně nutné, nechodila oblečená. Vyprávěla mi, že kněžky v Angkhor Vatu se nikdy neoblékali. Vždy se po celém komplexu pohybovaly nahé. To muselo být zajímavé. Tedy pokud všechny vypadaly jako Veasna, která vstoupila do průzračné tůně.

"Pojď," pokynula mi rukou.

Voda ji dosahovala sotva k bokům. Měl jsem dokonalý výhled na její nádherné tělo. Bradavky jejich pevných kulatých prsou trčely proti mě. Tohle fakt vydržet nešlo. Mozek se mi odkrvil a krev z něj se nahrnula do úplně jiného orgánu.

"Tak pojď," vybídla mě znovu.

Vykročil jsem ke břehu tůňky ve špinavých kalhotách a roztrhaném zakrváceném tričku. Veasna se zatvářila nesouhlasně a vyšla na břeh. Potom mi sundala triko a stáhla kalhoty. Její obličej se nacházel přímo naproti mému tvrdému údu. Se zájmem se podívala nahoru do mých očí.

"Naši muži obvykle nejsou takto obdařeni," řekla s úsměvem a vstala.

Poté mě chytla za ruku a odvedla do tůně.

Tůně nebyla příliš hluboká. Museli jsme pokleknout, aby nám nad hladinu koukala jenom hlava. Její černé rovné vlasy se rozprostřely po hladině jako květ nějaké zvláštní vodní rostliny.

"Voda je nezbytná pro život," řekla. "Pro bílou magii je nepostradatelná. Je to její základní součást, která umocňuje naší sílu. Nikdy se nesnaž léčit bez vody. Dopadneš špatně."

Veasna přiložila ruku na barevnou modřinu pod mými žebry, tam kde ze mě vylétla kulka a po té pronesla své zaklínadlo. Bylo to zvláštní, neboť jak jsem vůbec nedokázal pojmout khmerštinu, tomuto jazyku jsem rozuměl. Byl velmi podobný pekelštině. Asi tak, jako se podobá čeština slovenštině. Zdálo se, že magie po celém světě má stejný základ.

Veasna sundala ruku z mého boku. Modřina, která hrála všemi základními barvami, úplně zmizela.

Podíval jsem se na Veasnino břicho. Bál jsem se, že mé zranění se zase přenese na ni, ale nebylo tomu tak.

Přiložil jsem svou dlaň na její ploché bříško a zopakoval její zaklínadlo. Má kouzla z Knihy mrtvých nebyla tak dokonalá, jako ta její. Po mé včerejší léčbě měla na břiše, ne zcela zahojenou, nehezkou jizvu, která stále lehce krvácela. Ale po jejím zaklínadlu jizva úplně zmizela.

Klečeli jsme v příjemně teplé vodě tůňky a navzájem si léčili naše zranění. Byl to úžasný zážitek. Tak intimní a přitom tak nevinný. Před tím jsem se v duchu Lindě omlouval. Teď už nebylo za co. Opravdu šlo jen o to, vyléčit toho druhého.

Veasna mě naučila ještě několik zaklínadel k léčbě nemocných. Lišila se od těch, kterými se léčila zranění, ale stále byla pronášena řečí velice podobnou pekelštině a proto mi neděllalo žádné potíže si je zapamatovat. Vždyť kromě práce s mačetou byla magie jediná věc, která mi v životě opravdu šla. Jestli jsem měl na něco talent, byla to právě magie.

Teď už víte, proč se Viki za pár minut vyléčila z nemoci seslané kletbou a proč já skončil v její posteli v horečkách a v bezvědomí. Nedodržel jsem pravidla. A za to jsem zaplatil vysokou cenu. Málem mě to zabilo, stejně jako mé zranění málem zabilo Veasnu. Ale bylo to jediné řešení. Stejně jako u mě, ani u Viki nebyl na hledání vody čas. A na nemoc způsobenou kletbou nešlo použít magii Knihy mrtvých. Buď by neúčinkovala, nebo by to Viky zabilo rovnou. Neměl jsem na vybranou a raději riskl svůj život, než její.

A můj slib, který jsem dal Veasně? Samozřejmě jsem ho dodržel. Věděl jsem přesně, kam mám jít, neboť ten šmejd, kterého jsem ve vesnici kopl do hlavy, měl u sebe mou mačetu. Jako jediný nešel po Ficim, neboť tou dobou byl sám v bezvědomí. Ale když se probral, sebral mou mačetu a sám se vrátil do tábora. Bylo to, jako by si s sebou odnesl štěnici. Svou mačetu jsem prostě cítil. Věděl jsem přesně kde je.

Kdysi, když se má mačeta ještě nejmenovala svatého Vojtěcha, byla mnohem divočejší. Nikdo, kromě mě, se jí nemohl dotknout. Zabila by ho. Jenomže od té doby se Zářící, později Rudá, stala součástí mačety svatého Vojtěcha a nebezpečná byla pouze v mých rukou. Už nemohla zabíjet dotykem. Vždyť byla vysvěcena samotným Bohem o čemž svědčí tenkou zlatou linkou vyvedený nápis na jejím černém těle, který latinsky hlásá, že soudit může jenom Bůh. Proto mohl voják mačetu odnést, čímž zpečetil svou zkázu.

Když se setmělo, zaútočil jsem na tábor rudých. Vlastně to nebylo nic nového. Šel jsem na to, jako tenkrát, když jsem zničil Hell camp.

V neviditelném módu jsem vešel do jídelny, kde právě večeřela podstatná část tábora. Chytl jsem jednoho vojáka pod krkem a pod paži mu vrazil jeho kalašnikov. A potom začal střílet. Nutně to muselo vypadat, že střílí onen voják. Nastal chaos. Nikdo najednou nevěděl, na čí je straně. Vojáci po sobě stříleli, aniž by věděli proč. Nastalé peklo bylo umocněno plameny pekelného ohně, jimiž jsem tábor zapálil. Ve zmatku nebyl problém najít ztraceného geologa a lékaře a odvést je zpět do našeho tábora.

Ale ještě před tím jsem si došel pro svou mačetu. Voják, jenž tak rád mlátí mladé čarodějky a rozsekává lidi mačetou, ji měl zastrčenou v pouzdře po své bývalé mačetě u opasku. Když mě spatřil, byl docela překvapený, ale ihned tasil. Ještě větší překvapení ho čekalo, když mačeta skočila z jeho ruky do mé. Ale byl to dobrý bojovník. Rozhodit se nenechal a okamžitě sáhl po kalašnikovu opřeném o zeď.

Byl jsem daleko. Mohl mě zastřelit. Zneviditelnit jsem se, ukročil stranou z dráhy střel, přistoupil k němu a mačetou rozpůlil zbraň i s jeho rukama. Teprve pak jsem se zviditelnil.

Stál jsem před ním se svým rudým pohledem démona. Něco křičel a já nemusel být expert na khmerštinu, aby mi došlo, že to slovo znamená ďábel. Nechal jsem ho tam krvácet a při odchodu zapálil chatrč ve které jsem ho našel.

Celý tábor lehl popelem, jako kdysi Hell camp. Pár vojáků to možná přežilo, ale už nepředstavovali hrozbu. Tato část země byla konečně, po desetiletích, bezpečná.

Tím naše kambodžská epizoda skončila. Nebylo proč zde zůstávat. Náš závazek, plynoucí z kontraktu uzavřeného s Adamem, byl splněn. Oba unesení vědci byli živí a zdraví vráceni zpět do tábora. Víc nebyl náš problém i když některá tajemství spojená s Angkhor Vatem, jeho ztraceným pokladem a důvodem, proč bylo město tak náhle opuštěno, by stála za naši pozornost. Ale my museli jít dál.

Ráno jsem se rozloučil s Veasnou. Bylo to smutně loučení. Věděl jsem, že už ji nikdy neuvidím. Znali jsme se jen pár dní. A já jí miloval. Ne tak jako Lindu, ale miloval. Byla mou spřízněnou duší. Zachránila můj život. A ne jen ten fyzický, ale i duševní. Od té chvíle jsem byl jiný člověk. Člověk, který si neváží jen ostatních lidí, ale všeho kolem sebe. Tohle mě naučila jedna mladá bílá čarodějka. Musel jsem kvůli tomu až do Kambodže, abych to pochopil.

Veasna byla první skutečná bílá čarodějka, kterou jsem potkal. Ale ne poslední. I u nás takové jsou.

O pár let později nás kontaktoval jistý Erik z Prahy. Vyprávěl nám příběh o Hoře čarodějnic a o svém setkání s bílou čarodějkou, která ho zachránila před tou temnou. S Ficim jsme se vydali na Horu čarodějnic na průzkum. A skutečně jsme ji našli. Žila uprostřed tamních lesů v naprostém souladu s přírodou. Byla velice podobná Veasně. Ne vzhledem, ale svou oddanosti a odhodláním s jakým plnila své poslání. Chudák Erik. Okamžitě se do ní zamiloval. Nedivil jsem se mu. Ale ona s ním nemohla být.

Od té doby jezdí Erik každé léto na Horu čarodějnic a čeká. Čeká až se mu vrátí jeho čarodějka. Nikdy se nedočká. Ale to on neví. Slíbili jsme ji, že mu nikdy neřekneme, kde ji najde. A my své sliby plníme. To už ví každý.

Probral jsem se ve Vikiině posteli. Ani se mě nesnažili přesunout do té mé. Nemělo smysl se se mnou tahat. Vikiinu dětskou postýlku jsme dávno vyměnili za plnotučnou dospěláckou postel. V klidu jsem mohl být v bezvědomí v ní. V bezvědomí plném vzpomínek na Kambodžu. A na Veasnu.

Linda o Veasně věděla. Věděla o všem, co se v Kambodži stalo. I o našem vzájemném léčení. Nemělo smysl něco tajit. S Lindou jsme byli tak dokonale propojení, že bych před ní stejně nic neutajil. A ani jsem nechtěl. Vždyť to bylo jenom léčení. Nebo ne? Popravdě. Po tom, co jsem si znovu prožil celou kambodžskou výpravu, se mi po Veasně zastesklo. Byla tak… Chci říct. Žila v zemi, kde beztrestné vraždění bylo na denním pořádku. Nikdy si nestěžovala. Mohla odejít se mnou a začít nový život. Nechtěla. Místo toho dál nesla své břímě. Takového člověka jen tak nepotkáte. Doufal jsem, že tohle všechno skončí dřív, než se vlna dostane až k ní. Musel jsem to konečně zastavit, ale to se z postele neudělá. Byl čas, vrátit se zpět do hry.

Nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl mimo. Nedalo se to nijak odhadnout, ale věděl jsem, že Linda mi to poví. Seděla u mě celou dobu a modlila se. Dobře udělala, neboť to bylo to jediné, co se dělat dalo. Ta kletba, způsobující nemoc, byla zákeřná. Působila jen na děti, ale když jsem ji vzal na sebe, byla mnohem horší. Naštěstí jsem kus chlapa. Můj imunitní systém, posílený boji s démony, se s nemocí nakonec dokázal vypořádat. Byl jsem sice zesláblý, ale to mohla spravit hromada jídla. Měl jsem ukrutný hlad. Vždyť jsem byl mimo celých pět dní! Pět dní, za kterých se mohlo stát cokoliv. A také se stalo.

Ona obrněná jednotka americké armády, která v den, kdy jsem se vrátil z Prokopa, vyjela z letecké základny Rammstein v Německu, aby prozkoumala střed zóny, před třemi dny dorazila k nám.

Jelo se jim celkem dobře. Zombíci neměli proti obrněným vozidlům šanci a démoni neměli dostatek sil, které by s nimi mohli změřit. Problém pro ně představoval až Slizák, který se motal kolem Krásné Hory. Jakmile se obrněná kolona dostala do města, zaútočil na ni. A pěkně jim to nandal.

Z šesti obrněných vozů zbyly dva. A ty stály před naším domem. Proč? Protože někdo v našem domě zřejmě neví, co znamená věta Nevěřte armádě.

Jakmile se konvoj obrněnců dostal na dosah naší vysílačky, Fici se s ním spojil. A skamarádil. Zdá se, že zelené mozky jsou spřízněné duše.

Fici navigoval konvoj ke Svaté trojici. Nikdo už nepochyboval o tom, že vlna vyšla právě odtud. Kdybych byl při vědomí, asi bych jim to rozmluvil. Kolem Svaté trojice nebylo vůbec nic. Alespoň nic o čem bych věděl. Ale pokud jsem se mýlil, bylo jasné, že ten prostor bude hlídaný. A také byl.

Konvoj, ač přijížděl ze západu, se do města dostal jedním z hlavních tahů na Prahu, který do města vstupoval ze severu. Fici navigoval konvoj tak, aby neprojížděl městem, kde by mohl narazit na Slizáka. Místo toho vjel do Krásné Hory ze západu od obce Polany, na kterou jsme měli výhled ze střechy. Úplně si dokážu představit, jak konvoj stojí na protějším kopci u Polan a Fici mu s dalekohledem u očí zběsile mává, šťasten, že může být užitečný dalším vymaštěným zeleným mozkům, jako je on sám. Sorry, ale když vám někdo naprosto jasně řekne, že nemáte věřit armádě. Pozvete si ji domů?

Konvoj sjel z kopce do města a vítězoslavně odbočil na další kopec na kterém kdysi ležel kostel Nejsvětější trojice se hřbitovem. Z toho všeho zbyl jenom obrovský kráter, který byl nakonec zavezen a zalesněn. Ale pojmenování Svatá trojice mu zůstalo.

Daleko se nedostali. Já guma nejsem. I tak bych předpokládal, že důležitý cíl bude dobře chráněn. A připravil bych se na to. Američani se na nějakou přípravu zvysoka vykašlali.

Ukolebaní tím, jak jim celá cesta z Německa až do Krásné Hory příjemně uběhla, vjeli na Svatou trojici, jako na přehlídku na Den nezávislosti. Nedostali se ani k lesu a napadl je Slizák. Byl to masakr.

Velitel konvoje se zachoval jak někde v Afghánistánu. Po napadení přikázal zřídit kruhovou obranu, jako kdyby na ně útočila horda magorů s ručníkem na palici a ne třímetrové nezranitelné monstrum.

Na palubě každého transportéru byli dva muži posádky a sedm výsadkářů. To jest dohromady 54 mužů. Do našeho domu se jich dostalo šest. Dva členové posádky z prvního vozu a dva členové posádky a dva výsadkáři ve voze druhém. To bylo vše. Ze zbytků Slizák vyrobil karbanátky. Nepomohlo jim nic. Ani automatický dvaceti pěti milimetrový kanon Bushmaster, ani RPG 75, jehoz střelám se dokázal vyhnout. Navíc se zdálo, že čím víc zásahů schytá, tím je odolnější. Jestli tohle pravidlo platí pro mačetu svatého Vojtěcha, budu mít problém.

Dva obrněné transportéry, kterým se podařilo z pekla rozpoutaného Slizákem uniknout, navigoval Fici vysílačkou ze střechy k nám. Nebyla to složitá cesta. Stačilo sjet z kopce, na hlavní odbočit vlevo a vyjet do dalšího kopce, na jehož vrcholu stál náš dům. Krásná Hora byla plná kopců. Prostě cyklistův ráj. A protože si Slizák ještě stále pohrával s transportéry na Svaté trojici, přeživší vojáci se z transportérů, které zaparkovali přímo před domem v pohodě dostali za zeď. Za ochrannou bariéru našeho domu. Šlo to snadno. Fici je pustil.

Naše malá komunita, bojující proti temným silám, nemá pevně stanovené velení. Nejsme gumy, tedy vojáci, aby jsme drželi nějakou přesně danou hyerarchii velení. Jsme přátelé, vlastně rodina, hraní si na vojáky by nedělalo dobrotu. Takže pokud šlo o to, něco rozhodnout, spoléhalo se na mě, jako na přirozeného vůdce. Nikdy jsem netlačily na pilu. Vždy jsem si vyslechl názory ostatních a rozhodl podle toho, co mi přišlo nejlepší. A vždycky jsem dbal Lindiných rad. Ona byla velice chytrá a zároveň empatická. Neřešila problémy jen rozumem, ale také srdcem. Když bojujete proti temnotě, vždycky je dobré brát zřetel na své srdce. Ony ty pohádkové kecy o lásce, která vždy zvítězí nad zlem, nejsou úplně od věci.

Já bych vojáky za ochrannou bariéru nikdy nepustil. Vzkaz od blonďatého Richarda zněl jasně. Nevěř armádě. Jenomže já byl v bezvědomí. A to byl problém.

Vojáci, to byla Ficiho krevní skupina. Samozřejmě jim chtěl pomoct. Linda byla proti. Věřila vzkazu, který jsem přinesl z druhé dimenze. A pak přišlo na řadu srdce. Kdyby vojáci zůstali venku, nepřežili by. A s tím se Lin nedokázala smířit.

Nakonec se dohodli na kompromisu. Ten zněl, že pustí vojáky za ochrannou bariéru, ale ne do domu. A Lin ještě prozíravě nabádala Ficiho, aby jim nevyzradil žádné podrobnosti o naší komunitě. Tedy kolik nás je, kolik máme zásob a zbraní, nebo kde se vzala ochranná bariéra.

Aspoň něco. Vojáci o mě nevěděli a to bylo dobře. Z toho, co mi vyprávěla Lin, si nejspíš mysleli, že Fici je nadsamec, který si v domě udržuje harém o který se nechce dělit. To, že má vojenské zkušenosti, jim muselo být od začátku jasné. Guma pozná gumu. A proto na jeho požadavky přistoupili a nechali se ubytovat u jezírka v Camp David. Nebylo to tam zlé. A vojáci jsou na život ve stanech zvyklí. Jen zbraně, které ve stanu byly, se Ficimu nepodařilo včas uklidit, ale to nevadilo. O tom, co máme na půdě, neměli nejmenší tušení. A o tom, co leží v bezvědomí ve Vikiině posteli, už vůbec. S tím se dalo pracovat.

To, že Fici pustil vojáky na zahradu, jsem mu nevyčítal. Sám bych měl problém nechat šest lidí pochcípat venku. Ale asi bych to řešil jinak. Třeba odzbrojením před vstupem. Možná bych je i svázal, nebo zavřel v garáži. Možná bych je ubytoval v protějším domě, ze kterého jsme ukradli satelit a podle Ficiho byl prázdný. Ani bych ho nemusel vylepšit ochrannými kouzly. Stačilo by, aby hezky tiše seděli uvnitř a počkali, až to skončí. Ne. Fici je musel vzít k nám domů.

Tohle všechno jsem se po probuzení dozvěděl od Lin, ale chtěl jsem slyšet i Ficiho verzi. Proto jsem si ho nechal předvolat.

Já král Richard I. si nechal předvolat svého poddaného Ficiho.

Tak fajn. Už toho nechám. Tech pět dní v horečkach a bezvědomí se na mě asi trochu podepsalo. Vlastně jsem dopadl stejně, jako otec. Vyčerpán a dehydrován na pokraji smrti. Byl čas se dát dohromady.

Stále jsem ležel ve Vikiině posteli. Linda se do mě snažila dostat nějaké jídlo a tekutiny. Starala se o mě hezky. A mě bylo každou minutou mnohem lépe. To bylo důležité, neboť jsem čekal problémy a měl jsem tušení, že tentokrát se s nimi budu muset vypořádat sám.

"Tak už ses probral," řekl Fici od dveří, aniž by pozdravil

"Nezníš moc nadšeně," odpověděl jsem, též bez pozdravu.

"Hele," pokračoval pomalu, "s těma vojáka je mi to líto, ale přeci jsem je nemohl nechat venku. Zabili by je."

"Ale já ti nic nevyčítám. Jen si myslím, že to šlo udělat jinak."

"To asi jo. Ale tenkrát nebyl čas to promyslet."

Pokrčil jsem rameny. Tuhle věc jsem měl za vyřízenou

"Raději mi řekni, co jsou zač," změnil jsem téma.

"Jsou to příslušníci 101. výsadkové divize z Kentucky."

"Myslíš tu sto první, co se proslavila v Ardenách?"

"Jo. To jsou oni. Právě je stahovali z Afghánistánu. Z Německa měli letět rovnou domů. Pak přišla vlna. Na tuhle akci se nabídli jako dobrovolníci. Jsou to fakt borci."

Fici se nad vojáky úplně rozplýval. Ale bylo pravdou, že vojáci z téhle jednotky, byli opravdoví profíci. Byla to nejvytíženější a rovněž nejvyznamenanější jednotka celé americké armády. Vznikla v roce 1942 jako výsadková skupina, která měla působit v týlu nepřítele. Později byla změněna na pěší divizi, cvičenou na letecké útočné mise, ale označení Airborne, tedy výsadkáři, jí zůstalo. To jsem mít doma fakt nechtěl.

"Jaké mají zbraně?" vyptával jsem se dál.

"Americká klasika plus to, co bylo v Camp David."

"Je jich šest?"

"Jo."

"Kdo jim velí?"

"Jejich velitel zahynul na Svaté trojici. Teď jim velí desátník Raiban."

"Raiban?" podivil jsem se.

"Jo. Pochází z New Yorku."

Pokrčil jsem rameny. To jméno mi bylo povědomé, ale nic určitého. Možná jsem ho znal z nějakého filmu.

"Co dělají?"

"Nudí se," pokrčil Fici rameny. "Chtěli by to Slizákovi vrátit. Ale neví jak."

Typické gumy, pomyslel jsem si.

"Dobře," řekl jsem nakonec. "Zajisti dům. Sleduj je. Kdyby něco, hlas to. A nezapomeň. Nejsou to kámoši."

Fici zvedl ruku k čelu v nedbalém vojenském pozdravu. Na místě se otočil a beze slova odešel.

"Mám z toho špatnej pocit," řekl jsem Lin, když se za Ficim zavřely dveře. "Já vím. Fici je bývalý voják a tak ho to táhne k dalším vojákům. Ale neměl by k nim tolik tíhnout. Obzvláště po tom vzkazu."

"Třeba jsem ho přeložila špatně. Třeba tam je - věř armádě - ne nevěř."

"To je blbost. Je to armáda. Profesionální vojáci, kteří se vrací z války. Nevěřil bych jim, ani kdyby tam stálo, že jsou to boží bojovníci."

"Tak co budeme dělat?"

"Prostě si na ně musíme dát pozor."

A já si pozor dal.

V noci, když dům konečně utichl, přišel čas na trochu té staré dobré temné magie. Několika zaklínadly z Knihy mrtvých jsem se dal konečně pořádně dohromady.

Zvláštní. Tak dlouho jsem se snažil Necronomicon zničit a teď mi chyběl. Byla by to jistota. Přeci už jen nejsem nejmladší. Některá zaklínadla bych mohl zapomenout a to by nebylo dobré.

Problém byl, že jsem si je nemohl nikam napsat. Kdybych to udělal, stvořil bych další Necronomicon Ex-mortis. Tedy pekelnou bránu, která se nedá uzavřít. To nechceš. Ale kdo říká, že budu s temnotou bojovat až do důchodu. Až zaklínadla zapomenu, už je třeba nebudu potřebovat.

Hele, těch pět dní mimo se mnou vážně nějak zamávalo. Já a důchod. To asi nehrozí. Budu muset přijít na jiné myšlenky. Chtělo by to se trochu provětrat.

Konečně jsem vylezl z postele. Už jsem se cítil dobře a chtěl jsem se podívat na naše nové americké přátelé. Vylezl jsem ven oknem. Nechtěl jsem, aby Lin věděla, že jdu ven, protože by se jí to nejspíš nelíbilo. Proto jsem na sobě měl jen tričko a trenýrky. Žádné boty. Ani pantofle se zajíčky mi Lin u postele nenechala. A venku byla v noci docela zima. Ale už jsem zažil i horší.

Ale ještě, než jsem pokoj opustil, prohrabal jsem Vikiinu skříň s hračkami. Byla to velká skříň, ale Viki měla hodně hraček. Bylo jí třeba.

Hledal jsem digitální hlasový záznamník, který Viki měla. Normálně se mu říká diktafon. Tenhle byl ve tvaru Šmoulinky a tak se mu říkalo šmoulafon. Dokázal pořídit záznam o délce jedné hodiny a já si ho bral s sebou, protože jsem chtěl mít důkaz. Ještě jsem nevěděl čeho, ale tušil jsem, že bez něj mi Fici neuvěří.

Vikiin pokoj byl z druhé strany domu. Tedy z té, která hleděla na silnici, od které ji dělil tři metry široký trávník a vysoká zeď. Seskočit z prvního patra na trávník pro mě nebyl problém. A fakt, že nemám boty, byla výhoda v tom, že jsem nenadělal žádný hluk.

Škoda, že Fici neubytoval vojáky pod pergolou. Přes prosklenou stěnu bych je krásně viděl. Měl bych přehled o každém z nich a díky své schopnosti, slyšet i ty nejtišší zvuky, bych si je mohl poslechnout i od domu.Takhle jsem musel na první terasu. Chtěl jsem se dostat ke stanu co nejblíže, abych si jeho osazenstvo prohlédl.

Profesionální vojáci se nezapřeli. Ač jim zde žádné nebezpečí nehrozilo, před stanem měli hlídku. Ten maník seděl před vchodem v rozkládací židli. Před sebou, na kempingovém stolku, měl petrolejku a hrnec s kouřícím čajem. Občas se zvedl a s petrolejkou v ruce obešel stan. Držel si ji pěkně zvednutou před ksichtem, takže ho oslňovala a on nemohl vidět dál, jak dva metry. Typická chyba všech petrolejkářů.

Takže jsem počkal, než dokončí obchůzku stanu a pak se kolem něj tiše proplížil pootevřeným vchodem rovnou do vnitř. Samozřejmě jsem byl v neviditelném módu. A stan byl dostatečně velký, abych v něm do nikoho nevrazil. Prostě jsem si je chtěl prohlédnout pěkně zblízka, aniž by o mě věděli.

Tohle nebyla partička vojáků základní služby na dovolené v Evropě. Tohle byli skuteční profíci. Dva černoši, jeden hispánec a dva běloši. Třetí držel hlídku venku. Nejnižší z nich byl o hlavu vyšší, než já. Tihle muži svojí prací žili. Bylo to na nich vidět. Byli namakaní, zvyklí na tvrdou fizyckou práci a nepohodlí, které provázelo celý jejich život. Zocelení bojem a tvrdým výcvikem. Jejich oči viděly spoustu smrti. Jejich ruce byly zvyklé zabíjet. Tohle nebyli lidé, ale profesionální zabijáci. Proto jsem je nechtěl mít v domě.

Čas mé neviditelnosti se chýlil ke konci. Asi bych těžko vysvětloval, proč jsem se z ničeho nic zjevil uprostřed stanu, jen v tričku a trenýrkách, se šmoulafonem v ruce. A popravdě. Kdyby to bylo obráceně, já byl ve stanu, ve kterém se z čista jasna někdo zjeví, asi bych hned střílel. Proto jsem stan potichu opustil a z venku se přesunul k jeho zadní části u které měli vojáci lůžka, na kterých diskutovali o něčem velice vážném. Tak vážném, že jsem si to chtěl nahrát.

Zmáčkl jsem tlačítko REC na šmoulafonu a poslouchal pokračující rozhovor.

"…kromě ty kozatý bloncky tam budou ještě další tři, nebo čtyři ženský. A děti. Slyšel jsem je odpoledne z okna. Ty budou taky tři, nebo čtyři."

"Nějaký chlapi?"

"Neřekl bych. Zdá se, že náš hostitel má v domě docela slušnej harém. Znal jsem jednoho takovýho u nás v Bredfordu. Jedinej chlápek měl v domě šest ženskejch a čtrnáct dětí. Myslel si o sobě, jakej je to kanec. Vždycky, když přišel do baru U kozatý Sally, neuvěřitelně se naparoval. Ale dlouho mu to nevydrželo."

"Jak to?"

"Ty ženský byly děsně hašteřivý. A žárlivý. Neměli se moc v lásce. A chlápek to ještě příživoval. Jenomže ženský nakonec vždycky drží při sobě. To si pamatuj. Jednou v noci mu podřízly krk. Rozsekaly ho na malý kousky a nacpaly do mrazáku."

"Cos tím chtěl vlastně říct?"

"Že nebudem riskovat. Necháme si jenom dvě. Tu bloncku a ještě jednu, která bude trochu vypadat. Dvě ženský pro šest chlapů stačí. Aspoň se nebudou dohadovat."

"A zbytek?"

"Zabijem je."

"Zabijem?"

"Jo. Nevíme, kolik jich je. Ani kolik mají zásob. Nemůžeme si dovolit živit zbytečný krky. Nevíme, jak dlouho tady budem. Necháme si dvě ženský a ostatní sejmem."

"A kdy to chceš udělat?"

"Dneska za úsvitu. Čím dřív, tím líp."

Tak to mi stačilo. Vypnul jsem šmoulafon a vzdálil se od stanu, neboť hlídka byla opět na obchůzce. Počkal jsem, až odejde a oknem se vrátil do domu. V předsíni jsem si našel nějaké pantofle a pokračoval na půdu. Teď jsem měl v ruce důkaz a chtěl ho předat Ficimu. Do kalného úsvitu zbývalo ještě šest hodin. Museli jsme vymyslet, co podnikneme.

Zabušil jsem na pancéřové dveře na půdu. Ty dveře měly vlastní kódovaný zámek s malou klávesnicí, ale mechanicky se daly zajistit i zevnitř a já chtěl po Ficim, aby tak činil, když na půdě bude. Přeci jen byla plná zbraní, které se nesměly dostat do nepovolaných rukou.

"Co se děje?" zeptal se, když mi otevřel. Byl trochu mimo a na levé tváři měl obtisknutý uzávěr Waltheru PPQ. Zase usnul při leštění zbraní.

"Posaď se," vybídll jsem ho, když za námi zase zavřel.

Fici se posadil ke stolku do jednoho z křesel a já před něj položil šmoulafon.

"Co je to?"

"To je šmoulafon. Neznáš?"

"To je Viki? Co s tím?'

"Hned se dozvíš," řekl jsem, posadil se naproti a zapnul šmoulafon.

Když jsem ho zase vypnul, všiml jsem si, že Fici je celý zelený. Takhle jsem ho ještě neviděl. Jako by se mu právě zhroutil svět. Ale ti vojáci nebyli z jeho jednotky. Drželi spolu, ne s ním. Měl s tím počítat.

"Co budeme dělat?" zeptal se nakonec.

"Já nevím," opřel jsem se bezradně v křesle.

",Ti vojáci nesmí nikoho zabít, to je jasný. Ale ani my nemůžeme zabít jediného z nich. Jestli za ochrannou bariérou kdokoliv násilně zemře, zruší to veškerou magii. Zůstaneme bez ochrany."

"Tak je budeme muset zlikvidovat nějak jinak."

"Jak? Jsou to profesionální zabijáci a jsou plně vyzbrojeni."

Fici vytáhl z jedné skříně plastový kufr na zbraně, položil ho na stůl a otevřel.

" Uspíme je."

"Co je to?"

"Uspávací puška na lvy."

"Ty vole, kdes vzal pušku na lvy?"

"V Africe. Jak sme byli."

"Z Afriky jsme letěli běžným civilním letem. Jak se ti podařilo propašovat přes kontrolu pušku na lvy?"

Fici jen pokrčil rameny a já si vzpomněl, jak tenkrát propašoval do podzemí pod Svatou trojicí Halotron 2000. Nebo to byl Halotron 3000? Ještěže jsem tenkrát nevládl nočním režimem. Dneska by mi to do hlavy vypálilo dvě díry.

"Chybí ti tři šipky," ukázal jsem na výlisky v pouzdře, kde bylo místo pro šest šipek. Tři místa byla prázdná.

A já si zase vzpomněl. Asi před šesti lety, tedy někdy v době, kdy jsme se vrátili z oné akce v Africe, propukla v Krásné Hoře menší aféra. Někdo si tady totiž hrál s uspávací puškou. Podařilo se mu uspat tři lidi. Nikomu se nic nestalo a ani nikoho nechytili, ale byl z toho docela slušný poprask.

Tak teď už to dávalo smysl. Jen jsem zakroutil hlavou.

"Jednoho jsem dostal na dvě stě metrů," řekl Fici s rozzářeným úsměvem na tváři.

"S tímhle?" nevěřil jsem.

Jednalo se totiž o celkem jednoduchou zbraň na stlačený vzduch. Měla asi čtyřicet pět centimetrů dlouhou hlaveň a plastovou skládací pažbu, proto se vešla do krátkého kufru. Tohle byla puška určená pro střelbu tak do padesátii metrů. Trefit s ní člověka na dvě stě. Respekt.

"Tak jo. Tohle si necháš ty. Já to zkusím pěkně postaru. Venku nemáme šanci. Rozstříleli by nás na hadry. Naše lidí uklidime sem a je necháme proniknout do domu. Odpojíme elektřinu. V domě bude tma. To je naše výhoda. A pak je pěkně, jednoho po druhém, sundáme."

"To zní jako plán," usmál se Fici.

"Fajn. Tak dojdeme pro naše. Hezky potichu a po tmě. Ať nevzbudíme podezření."

Konečně jsem se trochu přioblékl a poté jsem šel pro naše lidi. Vzali jsme to hezky odspodu.

Nejprve jsem shodil pojistky. Náš dům nebyl podsklepený. Pojistková skříň byla u hlavního vchodu ve zdi. Její dvířka jsem zakryl maskovacím kouzlem. Vojáci neměli šanci ji najít. A noční vidění také neměli. S sebou si ho nepřinesli a v Camp David žádné nebylo. Jediné, co měli, byly baterky pod hlavněmi jejich zbraní. To byl risk. Kdyby mi jimi posvitili do očí v nočním režimu, na čas bych oslepl. Proto jsem noční režim nemohl použít. Ale to bylo jedno. V domě byla totální tma. Oni museli baterky použít. Tím se z nich stával snadný cíl.

Poté jsme všechny vzbudili a řekli jim, aby se potichu a po tmě, přesunuli na půdu. Na chodbě každý dostal do ruky svítící tyčinku, aby si na schodech nenamlátil. Tam to bylo jedno. Na schodiště totiž žádná okna nevedla. Původně ano, ale já je, při rekonstrukci, nechal zazdít. Každé z oken přesahovalo do dalšího patra a já měl strach, aby mi jimi neproběhly děti.

Pak přišel čas na trochu té taktiky.

"Jak myslíš, že to provedou?" ptal jsem se Ficiho.

"Je jich šest. Půjdou po dvojicích. Dva do bytu vpravo, dva do bytu vlevo. Dva budou jistit schodiště. Až zjistí, že jsou byty prázdné, postoupí do prvního patra a celé to zopakují. Já uspím hlídku na schodišti. Ty vyřídíš dvojici v jednom z bytů. Čím to uděláš?"

"Co třeba tohle?"

"Bejsbolka? To je brutální."

"Mačeta je brutální. Tohle jenom lehce pohladí vojcla po lebce. Ale co ti zbylí dva?"

"Jakmile vylezou z bytu a uvidí svoje kumpány válet se na schodišti, začnou střílet do všech stran. Jednoho sundám. O posledního se budeš muset postarat. Myslel jsem, že by na řadu mohla přijít magie."

"To by asi mohla. Tak jdeme na to."

Zatímco Fici zaujal pozici ve druhém patře na schodišti, já si vybrali byt naproti našemu. Logické by bylo bránit svůj byt, ale kdyby to neklapalo a došlo k boji, nechtěl jsem aby ho zničili. Bylo to ode mne prozíravé.

Před úsvitem jsem zaslechl šramot u hlavních dveří. Byl na nich jen obyčejný zámek, takže někdo, kdo to se zámky uměl, neměl problém se do domu potichu dostat. Hlavní vchod se dal samozřejmě zajistit mnohem lépe, ale já to chtěl borcům z USA patřičně ulehčit. Vnitřní závoru jsem nechal odemčenou.

Bylo to přesně tak, jak Fici předpokládal. Jedna dvojce jistila schodiště, zatímco ostatní prohledávali oba spodní byty náraz. Když nikoho nenašli, přesunuli se do prvního patra, kde všechno zopakovali. Tedy chtěli zopakovat.

Jakmile se dvě dvojice ztratili ve dveřích bytů, na schodišti to dvakrát syklo a dutě bouchlo o zem. Fici byl skvělý střelec. I se vzduchovou uspávací puškou dokázal střílet rychle a přesně. Škoda, že už mu zbývala jen jedna šipka.

Já zatím v jednom z pokojů čekal na svou dvojici, která se v bytě rozdělila a každý prohledával pokoje samostatně.

Asi bych zvolil jinou taktiku. Dvojici na schodišti bych nechal. Ale jeden z nich by kryl schody do druhého patra a jeden dveře od bytu. Do druhého bytu bych poslal zbylé čtyři vojáky, aby se mohli vzájemně krýt.

Výsadkáři nás podcenili. Ale oni si mysleli, že jdou pro pár žen a dětí. Proto bytem postupovali samostatně.

Jakmile jeden vkročil do mého pokoje, dostal dřevěný pozdrav od New York Yankees. Byla to originál pálka, kterou jsem si přivezl z Ameriky. Alespoň to měl spočítané, tak nějak, po domácku. Svázal jsem mu ruce za zády plastovou stahovací páskou a další ho připoutal k masivní noze postele. Jestli se probere moc brzo, neunikne.

Zrovna jsem si chtěl jít pro druhého, když vrazil do pokoje. A hned kolem sebe začal pálit hlava nehlava. Bylo mu úplně jedno, že je v místnosti i jeho druh. Ještěže ležel na podlaze, jinak by to koupil.

Hodil jsem po něm pálkou, která mu vyrazila zbraň z ruky. Místo záložní pistole vytáhl z pouzdra Boviják, což nebylo nic jiného, než dlouhý lovecký nůž. Čas na kung-fu.

Nemá cenu to popisovat. Byla to jedna z mých zvláštních schopností, kterou jsem získal studiem Knihy mrtvých. Stačilo, abych se díval na bojové filmy a ty schopnosti jsem z nich získal. Bylo to podobné, jako když se Neo učil jiu jitsu stažením programu z počítače do mozku. Prostě sci-fi. Ale fungovalo to. A protože jsem sledoval tyhle filmy už dvacet let, byl jsem fakt dobrej.

V chabém světle baterky, která se i se zbraní válela na podlaze, to muselo vypadat obzvláště zajímavě. Odzbrojil jsem vojáka a vykopl ho z pokoje na chodbu. V ten samý okamžik se na chodbě před bytem rozblikal stroboskop u ústí útočné pušky M4. Ti v druhém bytě slyšeli zvuky střelby a šli se podívat, co se děje. Jakmile mě viděli v protějším bytě, jeden zahájil palbu. A pak se skácel k zemi s uspávací šipkou v krku. Neměl vylézat z bytu, blbeček.

Bohužel, ten druhý a zároveň poslední, z bytu nevylezl. Čekal uvnitř v krytu za dveřmi jednoho z pokojů a mířidly kontroloval dveře bytu, ve kterém jsem byl ukryt já. Nevěděl jsem, který pokoj to je, neboť ten parchant vypnul baterku na své zbrani. Neviděl jsem ho a noční režim jsem si netroufl použít.

Byla to patová situace. Ficimu došly šipky a i kdyby mu nedošly, jakmile by strčil hlavu do dveří, přišel by o ní, neboť schodiště bylo celkem dobře osvětlené třemi baterkami.

Mohl jsem se zneviditelnit a tak překonat osvětlené schodiště, ale v chodbě, kterou jsem musel projít, leželo na podlaze rozbité sklo a úlomky omítky z rozstřílené zdi. I kdybych nebyl vidět a sklo pod mými kroky zapraskalo, voják by začal střílet. Já bych to tak udělal.

Byl čas na onu magii. Jen jsem potřeboval vědět, kde přesně se v bytě nachází.

"Hej!" křikl jsem z úkrytu. "Tvý kámoši jsou ze hry. Vzdej se a necháme tě jít."

"Naser si!" zazněla jednoznačná odpověď, doprovázená střelbou z automatu.

Tak jo. Již první záblesk mi prozradil, kde přesně se voják nachází.

Stál ve dveřích komory, kterou jsme používali jako šatnu. A tahle komora měla, narozdíl od jiných místností, masivní dřevěné dveře.

Ovládání věcí na dálku, tak to byla další má schopnost, která se u mě projevila hned po prvním studiu Knihy mrtvých. Moc jsem ji nepoužíval. Většinou jen k přivolání mačety, kterou jsem před tím zahodil. Já mačetou házel docela často, tak se to hodilo.

Tentokrát jsem pomocí této schopnosti zabouchl dveře, ve kterých voják stál. Vyrazilo mu to pušku z ruky a zároveň ho to vyrazilo na chodbu. Tou samou schopností jsem k sobě pušku přivolal, zrovna když po ní sahal. Trochu ho to rozhodilo, ale jen na chvilku, neboť okamžitě tasil záložní zbraň. Ale to už jsem na něj, ve světle baterek ze schodiště, hezky viděl. A když jsem na něj viděl, mohl jsem použít znehybňovací kouzlo.

Voják zamrzl s pistolí před sebou. Mířil na mě, ale už nedokázal stisknout spoušť. Došel jsem k němu a nejdříve zbraň zajistil. Poté jsem mu sundal prst ze spouště a opatrně mu zbraň vyndal z ruky.

"Střílet děti, ty šmejde," řekl jsem a praštil ho jeho vlastní pistolí do hlavy.

Voják se skácel k zemi s rukou stále nataženou před sebou. Chvilku bude trvat, než se zase bude moct hýbat. Ale to už bude kvalitně spoutaný zpátky ve stanu a já budu přemýšlet, co s ním udělám.

Napadlo mě, jestli to takhle nějak probíhalo i v druhé dimenzi. Vojáci přišli a tamní Fici, nebo dokonce sám Blonďák je pustil za ochrannou bariéru. Proč ne. On nevěděl, co se stane. Neměl to štěstí, aby mu někdo předal vzkaz ve kterém stálo, že nemá věřit armádě. Prostě je pustil dovnitř, do svého domu. A oni se mu odvděčili vyvražděním jeho rodiny. To byla hrozná představa. Představa, jak přichází o ty nejbližší za hroutící se ochrannou bariérou. Představa, jak sám pokračuje v prohraném boji.

Svázali jsme vojáky ve stanu a já se šel podívat ze střechy garáže na jejich transportéry, zatímco je Fici hlídal. Tady jsem je nechat nechtěl, ale ani jsem je nemohl, jen tak, poslat ven. Tam by nepřežili. Byla by to vražda. Ale v jejich transportérech měli alespoň šanci se odsud dostat. Když dojeli až sem, mohli se zase vrátit zpátky. Transportéry vypadali v pořádku. Mohli s nimi odjet, ale na střeše jednoho mě něco zaujalo a já se na to šel zeptat Ficiho.

Ale ještě než jsem došel ke schodišti na první terasu, jsem věděl, že je něco špatně. Pod schody ležel Fici a na něm klečel voják, kterého jsem dostal jako posledního. Bylo to neuvěřitelné. Spoután byl centimetr širokými stahovacími páskami. Ty by nepřetrhl ani Rambo. Ale na rukou je neměl. Viděl jsem to dobře, neboť obě jeho ruce svírali Ficiho krk. Zdálo se, že Fici to prohraje.

A pak se mé oči střetli s jeho. A já konečně pochopil. Voják zařval, vytrhl z Ficiho pouzdra nůž a narovnal se, aby Ficimu zasadil poslední ránu. V tu samou chvíli se do jeho hrudi zanořila má mačeta, která ho z Ficiho odhodila. Seběhl jsem schodiště a vystřílel do jeho ksichtu celý zásobník pětsedmičky. Ostatní vojáci, spoutaní ve stanu, ječeli. Nevšímal jsem si jich a vrátil se zpět k Ficimu.

"Seš v pohodě, brácho?"

"Zabil jsi ho."

To nebyla otázka, ale konstatování.

"Jo. Je tuhej, jako žádnej druhej."

"Je tam pořád."

"Kdo?"

"Bariéra."

Podíval jsem se na nebe. Ochranná bariéra nad našimi hlavami stále stejně zlatě jiskřila.

"Jak to?"

Neodpověděl jsem a místo toho přistoupil k nadávajícím vojákům. Mysleli si, že jsem chladnokrevně popravil jejich druha, ale to nebyla pravda.

"Kde jste ho nabrali?" zeptal jsem se vojáků, ukazujíce při tom na muže bez hlavy.

"Ptám se, kde jste ho nabrali. Nepřijel s vámi z Německa."

"Naložili jsme ho u města jménem Kólin," ozval se jeden z černochů. Ten menší, takže asi dva metry čtyřicet.

"Kolín, ty hovado. Jmenuje se to Kolín, ne Kólin. Já taky neříkám Los Bendžos, nebo nějakou podobnou kravinu, když k vám přijedu na návštěvu. Proč jste ho vzali s sebou?"

"Potřeboval pomoc."

"Jak, pomoc?"

"Tvrdil, že je z předsunuté průzkumné jednotky, která sem byla vyslána před námi. Prý je napadli zombie a on jediný přežil."

"A to jste mu jako sežrali?"

"No a? Měl naší uniformu. A že je tu nějaká jiná jednotka, bylo docela pravděpodobný. Naše akce byla taky tajná. Kdyby sem poslali někoho před námi, nevěděli bysme to."

"Takže jste nabrali úplně cizího člověka a přivezli ho k nám domů."

Černoch jen pokrčil rameny.

"Je to infiltrátor! Přivezli jste sem infiltrátora, vy hovada."

Věděl jsem, že ví o čem mluvím. V televizi o infiltrátorech mluvili. To bylo dobře. Lidé věděli, na co si dávat pozor.

Na druhou stranu infiltrátoři věděli, že se musí lépe skrývat. Ten náš nosil sluneční brýle. Ne pořád. To by bylo podezřelé. Když neměl na očích brýle, vyhýbal se pohledu ostatních. Tak mi to bylo řečeno. Já ho viděl pouze chvilku ve stanu, to se díval jinam a pak při přestřelce, kde na láskyplné pohledy z očí do očí nebyl čas. A pak tady, kde to bylo hned jasné. A byla to i odpověď na Ficiho otázku. Infiltrátorova smrt nenarušila ochrannou bariéru, protože infiltrátor nebyl člověk.Proto jsem ho mohl zlikvidovat. Vojákům jsem nezáviděl. Nejen, že sem přitáhli infiltrátora, ale také se jím nechali dokonale zmagořit. Málem nás kvůli němu všechny povraždili. No, pravda je snad trochu zklidní. Ještě by se mohli hodit.

Tak tohle bysme měli. Teď ta další věc.

"Ta hranatá anténa na střeše jednoho transportéru. To je anténa pro Starlink?"

"Jo."

"A přijímač je funkční?"

Od té doby, co jsem kradl sousedům ze střech satelity, jsem věděl, že k anténě je nutný i přijímač.

"Jo, asi jo. Proč?"

Stále jsem se bavil s vysokým černochem. Byl podobný Shaquillovi O'Nealovi. Také vazba, jak svině. A navíc, po tom, co se právě dozvěděl, se zdál být přístupnější, než ostatní.

"Dokážeš to vymontovat a zprovoznit tady?"

"Mám jít jako ven?"

"Budu tě krejt. Tak se hni."

Vymontovat Starlink z obrněného transportéru nakonec nebyl žádný problém. Venku se motala hromada zombií, ale transportér s anténou stál přímo pod garáží a dalo se do něj dostat vrchem. Že by do něj zombíci pronikli nehrozilo a Slizák se vůbec neukázal. Možná si lízal rány uštědřené kanónem Bushmaster, které koupil na Svaté trojici.

Odnesli jsme celé zařízení do Camp David. Shaq s námi sice hezky spolupracoval, ale do domu jsem ho přesto pustit nehodlal. Navíc jsme stále museli hlídat zbylé vojáky. Sice byli svázaní, ale pořád vojáci. Pár stahovacích pásek je nemohlo zadržet na dlouho. I tak seděli hezky v klidu. Asi proto, že jsem jim vysvětlil, že jestli na této zahradě kdokoliv zemře násilnou smrtí, ochranná bariéra se zhroutí a zemřeme všichni. To by ke spolupráci přesvědčilo každého.

"Ještě před týdnem jsi nevěděl, co je to satelit. Jak jsi poznal anténu Starlinku?" ptal se mě Fici, zatímco Shaq před stanem připojoval zařízení k jednomu z našich notebooků.

"Jak jsme byli s Viki před vlnou u panrodičů…"

"Pan co?" skočil mi do řeči.

"Panrodičů, neznáš?"

Fici zakroutil hlavou.

"Lindy máma je moje panimáma a Lindin táta je můj pantáta. Takže dohromady jsou to panrodiče."

"Aha. Seš magor," ohodnotil můj slovník. "Ale pokračuj."

"Prostě, v obýváku byla zapnutá bedna a v ní nějakej ten pořad, co se věnuje zajímavostem ze světa. A tam právě mluvili o Starlinku. Zaujalo mě to. Ukazovali, jak vypouští satelity na nízkou oběžnou dráhu. Ty jsou pak vidět ze země jako řada letících hvězd. Říkají tomu Elonovi vláčky. A taky tam bylo vidět zařízení pro příjem. Hranatou anténu jsem ještě neviděl. Proto si to pamatuju."

"No dobře, ale k čemu to potřebuješ? Chceš si zkouknout e-maily?"

"Hotovo," ohlásil Shag.

Na jednom stole bylo zařízení pro příjem satelitního internetu Starlink, propojené kabelem s notebookem na stolu druhém. Jakmile Shaq ohlásil, že má hotovo, hranatá satelitní anténa na stole se začala otáčet všemi směry. Právě mapovala oblohu nad sebou, ve snaze zaměřit satelity na oběžné dráze. Fungovalo to zcela automaticky. To jsem také věděl z televize.

"Chci se podívat na satelitní snímky," odpověděl jsem na otázku.

"Ale to vám k ničemu nebude," řekl Shack. "KH12 přes tyhle mraky nevidí."

"Co je KH12?" zeptal jsem se.

"To je náš špionážní satelit nad Evropou."

"Máte nad Evropou špionážní satelit? Šmírujete svoje spojence?"

"Jsme Američani. Šmírujem úplně každýho."

"Jo, jasně. Angela a její mobil by mohly vyprávět."

"Ale jak říkám. Je pod mrakem. K ničemu to nebude."

"Nepotřebuju aktuální snímky. Stačí mi Google mapy."

"A k čemu to bude?" ptal se Fici.

"Hledáme pětibod. Podle Lin by se mohlo jednat o pentagram. To je nejpoužívanější symbol černé magie a…"

"Tak proč ho nepoužíváš?" skočil mi Fici do řeči.

"Nepoužívám černou magii, ale temnou. A to je rozdíl."

Fici se tvářil dost pochybovačně. Nedivil jsem se mu. Mezi černou a temnou magií byla jen tenká linka. Ale byla tam.

"Jak často se aktualizují Google mapy?" pokračoval jsem, "každé dva, tři roky?"

"Asi tak. Proč?"

"Vyslání vlny muselo chtít spousty energie. Pokud k tomu použili pentagram, bude dost velkej. Možná nějaká stavba a ta určitě nevznikla přes noc. Je šance, že ji na mapách najdeme."

"Mám to," ohlásil Shaq. " Jsme plně on-line."

"Tak se na to koukneme. Najeď na mapu této oblasti. Najdi Svatou trojici."

Tentokrát se práce s notebookem ujal Fici, neboť věděl mnohem lépe, na co se zaměřit.

Mapa se načítala pomalu. Připojení bylo stabilní, ale silná vrstva oblačnosti brzdila signál. Nakonec se však na displeji noťasu objevila fotografie oblasti kolem Svaté trojice, focená z výšky asi pěti kilometrů.

"Nic tam nevidím," řekl Fici po kompletním načtení obrázku.

"Tady," ukázal jsem na tmavý bod, vzdálený asi pět set metrů od bývalého kostela. "Přibliž to."

Fici klikl na touchpad. Zase jsme museli čekat, než se obrázek načte.

"Nevypadá to jako pentagram," řekl po chvíli.

"Většina lidí si spojuje pentagram se symetrickým obrazcem. Ale pravý pentagram znázorňuje hlavu kozla. Rohy, uši a protáhla brada," ukazoval jsem na jednotlivé součásti obrazce.

"Proč kozla?"

"Původně měl zobrazovat Samaela, padlého anděla. Poté si ho přivlastnili členové církve Satanovi. Stále má však znázorňovat pána temnot, Lucifera. Je to nejposvátnější ze satanistických symbolů."

"Takhle vypadá Lucifer?" ptal se Shaq.

"Ne. Satanisti mají zkreslený představy. Lucifer vypadá mnohem líp."

"Jak to víš?"

"Už jsem se s ním taky setkal. Viděl jsem ho."

"Sakra, lidi. Co vy jste vůbec zač."

Obvyklá otázka, na kterou nebylo třeba odpovídat.

"Jak je to velký?" chtěl jsem vědět.

"Podle měřítka, tak sedmdesát metrů na délku."

"Takže to bude budova. Bude to svatyně a ti, co maj tohle na svědomí, budou uvnitř. Musíme se tam dostat."

"Jak to chceš udělat?"

"Máme tu dvě ótéčka a pět vojáků. Neměl by to být problém."

"Zbláznil ses?" vyhrkl Shaq. "Venku je ta věc. Nemáme šanci."

"Při příjezdu jste neměli šanci. Teď vám ji dáme."

I zbylí vojáci sledovali náš rozhovor. Došlo jim, že jsme jediní kdo ví, co se tady děje. A co by se s tím dalo provést. Takže nakonec jsme je ke spolupráci nemuseli složitě přesvědčovat. Vždyť stačilo, že dostanou šanci pomstít své padlé druhy. Byl čas, zapojit otce Patrika. Já říkal, že se nám kněz bude hodit.

Otec Patrik ze střechy garáže vysvětil oba obrněné transportéry, jejich zbraně a veškerou munici. Zní to možná divně, ale když mohla být vysvěcena moje mačeta, proč ne pár velkorážných automatických kanónů. Nevěděl jsem, jestli to bude proti Slizákovi fungovat. Možná ze začátku. Však jsem jen potřeboval odvrátit jeho pozornost. Měl jsem totiž úplně jiný plán.

Vojáky jsme rozvázali. Teď, když před sebou měli cíl a jejich jednání neřídil infiltrátor, dalo se s nimi docela vyjít. I tak jsme jim odebrali všechny zbraně a nechali je v Camp David za další ochrannou bariérou, kterou jsem vztyčil na pomezí nulté a první terasy. Tam budou až do svého odjezdu.

A pak jsem šel připravit sám sebe. Hezky se nám ta situace vyvinula. Včera jsme nevěděli nic a dnes jsme měli plán. Ten, kdo tohle způsobil, si postavil své okultní sídlo nedaleko nás. Vzdušnou čarou to nebylo dál než tři kilometry. Ani tak jsme si ničeho nevšimli, dokud nepřišla vlna. Ten někdo musel mít obrovskou moc. Vládl magii, která byla mocnější, než moje. Magií, které se mohla vyrovnat snad jedině Jess. Ona to věděla. Varovala mě ještě před příchodem vlny. Bylo možné, že toho ví mnohem víc. Proto jsem sestoupil do zahrady stínů.

Stejně jako všude jinde i zahrada stínů umírala. Listí na stromech bylo žluté, stejně jako listí keřů a neudržované trávy. S šerem, které přes den vládlo, to tu vypadalo jako na podzim.

Jako kluk jsem neměl podzimní zahradu rád. Příroda se ukládala ke spánku. Všude vládlo tíživé ticho, předznamenávající příchod zimy. Přesně takhle to tu vypadalo teď, uprostřed léta.

Seskočil jsem do zahrady stínů z první terasy. Vždycky jsem to tak dělával. Bylo to bezpečnější, než průchod bránou, kterou by mohl některý ze stínů uniknout.

I pro stíny platila určitá pravidla. Zahrada byla rozdělena na dvě zóny. První, obyvatelná lidmi, zahrnovala nultou terasu s domem a první terasu, jejíž rozloha bohatě převyšovala naše skromné potřeby. Zbytek byl zahrada stínů. Ta byla mnohem větší, než bezpečná část a její údržba by nedávala ekonomický smysl. Proto jsem ji nechal svému osudu a opatřil ji speciální magií, která měla udržet stíny uvnitř. To platilo pro všechny stíny bez vyjímky, neboť některé z nich by mohly uniknout do bezpečné části zahrady a některé mimo ni.

Stín plukovníka SS a stín staré vražedkyně jsem do zahrady přinesl odjinud. Vytrhl jsem je z jejich přirozeného prostředí a uzavřel v zahradě stínů. Pro ně teď existovala jen hranice vytyčená mou magií. Pokud by ze zahrady unikli, mohli by se volně pohybovat po celém světě. Vojáci her Obersta a především má teta Jessabele museli v zahradě zůstat, neboť v ní zemřeli. Ale to platilo pro celou zahradu. I pro dům. Pokud by jejich stíny unikly ze zahrady stínů, nemohli by opustit náš pozemek, ale mohly by se volně pohybovat po bezpečné části. A to fakt nechceš. Proto jsem raději neriskoval průchod bránou a do zahrady stínů vždy seskakovat z první terasy a pokud mi k tomu síly stačily, stejně jsem se vracel i zpět.

Prodíral jsem se umírající flórou zahrady stínů již dobré dvě hodiny. Hledal jsem Jess. Ona byla mocná čarodějka. Dokonale ovládala magii Knihy mrtvých, africkou magii amerických otroků a spirituální magii původních amerických obyvatel. U nás se jim říká indiáni, ale tohle je hyperkorektní literární dílo, tak jim tak říkat nebudeme.

Jess věděla, co se chystá, ještě před příchodem vlny. Varovala mě, ale já jí neposlouchal. Nenávist k ní mi zamlžila mysl. Nejspíš by nepomohlo, ani kdybych ji poslouchal. Bylo by pozdě, ale měl bych představu, co dělat dál. Teď jsem jen mohl doufat, že mi poradí, jak z toho ven.

Ale ona tu nebyla. A nebyly tu ani ostatní stíny. Ale proč?

Kdyby má magie selhala, plukovník a stará vražedkyně by mohli ze zahrady uprchnout. Ale vojáci a Jess ne. Nebylo možné, aby tu nebyli. Leda by je někdo…

Na to jsem nechtěl ani pomyslet. Neboť jediná možnost, jak dostat Jess ze zahrady byla. Někdo by ji odsud musel odnést.

Není to tak nemožné, jak to zní. Existuje takzvaný SpiritBox. Skříňka na stíny. Stíny se od obyčejných duchů liší svoji hmotnou podstatou. Pokud se stín zhmotní, může ublížit lidem, zatímco je sám nezranitelný. Ale hmotná podstata se dá ze stínu doslova vymlátit magií. Nebo mou mačetou. A zbylá energie stínů se pak dá lapit SpiritBoxem.

Já na lovení stínů používám speciální dýky s dutou špičkou. Taková dýka, opatřená potřebnou magií, zničí hmotnou podstatu stínu a jeho duchovní energii uzavře v duté špičce. Stačí ho tou dýkou bodnout. Tak se dá stín přemístit kamkoliv a k jeho vypuštění stačí rozseknout dutou špici dýky. Je to velice jednoduché a praktické, pro někoho, kdo dokáže vrhat dýky.

Ale kdo?

Kdo by, jen tak, vešel do zahrady stínů a všechny mé stíny ulovil. Nikdo takový tu není. A z venku by se do zahrady nikdo nedostal. Což pak to nikdy neskončí. Místo, aby záhad ubývalo, budou přibývat další?

Vrátil jsem se zpět do domu. Když jsem Jess nenašel, bylo na čase rozjet původní plán.

"Pojď, něco ti ukážu," řekl jsem Ficimu, kterého jsem našel nad schodištěm k první terase.

Od té doby, co ho vojáci zklamali, trávil spoustu času nad jejich dohledem, ikdyž neměli zbraně a jejich pohybu bránila magie.

Setoupili jsme na první terasu a minuli Camp David, kde si vojáci právě nad ohněm vařili oběd. Neměli se vůbec špatně. Vybavili jsme je potřebným nádobím, flákem hovězího, zeleninou a hromadou kukuřice a brambor. Na tohle byli Amíci zvyklí. A několika lahvičkami piva. Tak si libovali a hlavně byli v klidu.

Zavedl jsem Ficiho až za jezírko ke stavidlu. Bylo to obyčejné stavidlo z dřevěných prken, kterým se dala jednoduše regulovat výška hladiny jezírka. Přepadávající voda dále putovala betonovým korytem k šachtě, kterou padala dolů do jeskyní na druhé terase, kde poháněla vodní turbínu s generátorem, který nám zajišťoval elektřinu. Ale voda se dala odklonit a šachtou pak bylo možné sestoupit po ocelovém žebříku do labirintu jeskyní v zahradě stínů. Říkali jsme tomu poslední útočiště.

Kdyby ochranná bariéra padla, všichni bysme se přesunuli právě sem. Jeskyně byla též zabezpečená ochrannými kouzly a vstupní šachta se dala uzavřít. Dál se do jeskyní dalo vstoupit pouze zahradou stínů.

Tam dole jsem měli všechny naše dlouhodobé zásoby. Celá soustava jeskyní se dala mnohem lépe bránit, než náš rozlehlý pozemek. Tam dole se dalo přežít dlouhé roky. Jenže kdo by o to stál. Přežívat roky v tmavých vlhkých jeskyních, které měly ještě jedno tajemství, které jsem chtěl právě ukázat Ficimu.

Odklonil jsem proud vody ze šachty, což znamenalo, že dům bude nějakou chvíli bez proudu. Někteří jeho obyvatelé budou jistě nadávat, jako každý, komu znenadání vypnou elektriku. Ale k odklonu vody sloužil důmyslný systém, který po čase, potřebném k našemu sestupu šachtou, zase navede vodu správným směrem a turbína se rozběhne. To samé se dalo provést i z jeskyní, ale já měl v plánu návrat zahradou stínů.

Sestoupili jsme šachtou a já prováděl Ficiho labirintem chodeb a místností ve kterých byly uloženy naše zásoby. Jiné zase byli upraveny k našemu případnému ubytování. Bylo tady všechno. Ložnice, herny, kuchyně i koupelny a společenská místnost. Prostě veškerý potřebný luxus, který by nám zpříjemnil apokalypsu. Já tomu říkal poslední útočiště. Fici poslední štace. Neboť pokud bysme byli nuceni sejít sem, nejspíš by to znamenalo náš konec.

Provedl jsem Ficiho labirintem chodeb až do nejzazší části jeskyně. Tady to nebylo nijak upravené, jen místnost vytesaná ve skále s těžkým ocelovým poklopem na podlaze.

"Tady jsem nikdy nebyl. Co je to?" chtěl vědět Fici.

"Tahle šachta už tu byla. Byl to původní odtok podzemní říčky, která protékala celou soustavou jeskyní. Bylo tady mnohem větší vlhko, než teď. Ještě než jsem do zahrady vypustil stíny, nechal jsem svést vodu z říčky betonovou rourou skrze zahradu rovnou do Vratislavice. To bylo při počáteční rekonstrukci. To si tu ještě nebyl. Proto o tom nevíš."

"A kam teda vede tohle?" ukázal na poklop v zemi.

"Vždycky jsem říkal, že od zničení Knihy mrtvých jsem v podzemí nebyl. Ale ta podzemní řeka mi nedala spát. Ještě, než ji zabetonovali v kráteru, jsem se několikrát vydal jejím korytem oběma směry. Směrem sem opravdu končí u Nového mlýna. Po tom, co se v něm zřítila turbínová šachta, se řeka vydala původním směrem. Tunel se zúží a je zcela zaplavený. Dál se dostat nedá. Ale na druhou stranu je to jiné. Tunel je za Svatou trojicí průchozí ještě asi šest kilometrů. A v jednom jeho místě je odbočka, kde se část vody ztrácí. Hádej, kde opět vyvěrá."

"V naší zahradě," odtušil správně.

"Přesně tak. Naše podzemní říčka je součástí velké podzemní řeky, která protéká pod městem. Vyvěrá ze stěny lomu, protéká soustavou těchto jeskyní a vrací se zpět do podzemní řeky touto šachtou. Tedy vracela, než jsem ji nechal odklonit."

"Aha," řekl nechápavě, "ale k čemu je to dobrý?"

"Momentálně je to jediný vchod do tunelu řeky."

"Jo. Ale k čemu je to dobrý?" zopakoval. "Nikam to přeci nevede."

"To není tak úplně pravda. Vzpomínáš? Po tom co jsi vyhodil do vzduchu Svatou trojici…"

"Já vyhodil do vzduchu Svatou trojici?" řekl nevěřícně.

"No dobrá. Po tom co jsme, my dva, vyhodili do vzduchu Svatou trojici, si podzemní řeka tekla část cesty dvacet metrů hlubokým kráterem. Ten byl nakonec uzavřen betonovou rourou a zavezen a zalesněn."

"To všichni víme. Ale co s tím?"

"Ale všichni nevíme, že jsem použil své magické schopnosti s jimiž jsem oblbnul městskou radu, která rozhodla, že by bylo dobré, kdyby měl tunel servisní šachtu. Je ukryta v lese a nikdo o ní neví. Ale dá se jí dostat ven. A to jen pět set metrů od pentagramu. Už chápeš?"

"Takže chceš říct, že tudy se dá dostat do tunelu podzemní řeky a u Svaté trojice z něj zase vylézt?"

"Přesně."

"A k čemu nám to jako bude?"

"Tobě k ničemu, ale já se tudy nepozorovaně dostanu k pentagramu. Jen budu muset odvést Slizákovu pozornost. A s tím nám pomůžou naší američtí přátelé."

Chtělo to načasovat tak, abychom ke Svaté trojici dorazili současně. Já tunelem podzemní řeky a Amíci v obrněných transportérech klasicky po silnici. A to znamenalo, že bych musel vyrazit dřív než oni. A nebo běžet a na místo se dostat vysílený. To jsem si nemohl dovolit. Už jenom z toho důvodu, že členitým tunelem podzemní řeky se běhá fakt dost blbě.

Ale nechtěl jsem, aby u odchodu vojáků byl jenom Fici. Přeci jen jsme je museli řádně vyzbrojit a ikdyž se velení ujal Shaq a ostatní vojáci se těšili na pomstu, stále by je mohla napadnout nějaká kravina s kterou by si Fici sám nedovedl poradit.

Takže jsme vojáky vyzbrojili, usadili do transportérů a naplánovali jim trasu obklikou s tím, že na místo přijedou z druhé strany, ze které je nebude nikdo očekávat. Líbilo se jim to a tak souhlasili.

Sestoupit šachtou z jeskyní do tunelu podzemní řeky nebylo vůbec snadné. V šachtě žádný žebřík nebyl. Jen ocelový řetěz, který mi mohl pomoct při sestupu. Navíc byla šachta místy nebezpečně úzká. Nic pro klaustrofobiky. S plnou výstrojí a výzbroji bych se šachtou nikdy neprotáhl. Proto jsem šel na lehko. Jen v kevlarové kombinéze s mačetou na zádech a jedním malým batůžkem plným překvapení, který jsem šachtou spouštěl před sebou.

Byla to dlouhá cesta. Pod Lindiným domem byla řeka v hloubce třiceti šesti metrů. Tady, jelikož jsem byl ve svahu nad Vratislavicí, pod kterou v jednom bodě řeka protékala, to bylo metrů rovných osmdesát. Navíc se šachta různě klikatila a o to můj sestup trval déle. I proto jsem vojáky v transportérech poslal na Svatou trojici přes Dolany. Bylo to mnohem dál. Ale já ten čas potřeboval.

Visel jsem na řetězu z nerezové oceli pod stropem tunelu, který byl v těchto místech asi pět metrů vysoký. Pode mnou uháněla podzemní řeka. Teď spíš jen podzemní říčka. V letním období v ní bylo vždy málo vody, ale protože z hustých mraků, které přišly s vlnou za celou dobu nespadla ani kapka vody, bylo jí ještě o něco méně.

To bylo dobře. Nechtěl jsem si namočit boty. Voda byla děsně ledová a já nesnášel zimu.

Rozhoupal jsem se na řetězu a seskočil na suché místo.

Má podzemní řeka.

Jak už jsem jednou říkal, miluju krásnohorské podzemí. Je tak rozlehlé a tajemné. A kdysi, když jsme s Lindou hledali pekelnou bránu, bylo i velice děsivé.

Hleděl jsem po proudu řeky a vzpomínal na naše začátky. Na naší první návštěvu podzemního sálu s pekelnou bránou, když nám bylo osm a jak jsme odtud utíkali vyděšení k smrti. A naše hledání další cesty k ní o deset let později. Na nemrtvé, přikované ke skále, kde měli věčně trpět, jen aby jejich bolest otevřela bránu. Na Locuta, který nás s sebou málem stáhl do pekla i na Lucifera, jenž konečně navždy zničil Knihu mrtvých.

Po proudu bych se do podzemního sálu s bránou dostal, ale tam já nemířil. Pekelná brána byla uzavřená samotným Luciferem a na štěstí tomu tak bylo stále. Ten, kdo poslal vlnu, z pekla nepocházel.

Proto jsem zamířil opačným směrem. Směrem, který kdysi vedl do dalšího podzemního sálu, plného nemrtvých, sloužících mému nejlepšímu kamarádovi, kterého ovládal Locutus, jehož jediným cílem bylo rozpoutat peklo na Zemi.

S Ficim jsme to tehdy překazili. Bylo to ještě před tím, než jsem začal chodit s Lindou, před tím, než se ke mně vrátil Necronomicon Ex-mortis. Před návratem do domu hrůzy.

Vyhodili jsme celý podzemní sál do vzduchu. Zbyl po něm jen obrovský, dvacet metrů hluboký kráter, který chtělo vedení města proměnit v rybníček.

I to jsme překazili, když jsme o pár let později vyhodili do vzduchu jeho výpusť. A teď jsem se chystal na další demoliční akci.

Řeka v kráteru byla nakonec uzavřena pět metrů širokou betonovou rourou, ze které na povrch vedla dvacet metrů vysoká šachta, ústící v mladém lese ocelovým poklopem skrytým pod spadaným listím. A tam jsem teď mířil. Byla to jediná možnost, jak se nepozorován přiblížit k pentagramu a já ji chtěl využít.

Vyšlo to a já měl dostatek času, dostat se na místo v okamžiku, kdy na povrchu propuklo peklo.

Ten rachot těžkých zbraní byl slyšet i pod zemí. Vojáci si to nejspíš náramně užívali. Dokázal jsem si představit, jakou paseku na Slizákovi nadělaly zbraně posvěcené otcem Patrikem. Dočasně. Slizák se dokázal přizpůsobit. Střelba nakonec utichla. Obětoval jsem zbylé vojáky americké výsadkové divize, abych se sám dostal k pentagramu. Ale jinak to nešlo. A oni nám to dlužili. Odpočívej v pokoji Shaqu.

Nedivil jsem se, že se stavba ve tvaru pentagramu dala tak snadno přehlédnout. Ač měla úctyhodné rozměry, vysoká byla jen jedno patro a stála v malém údolíčku, ve kterém byl kdysi jabloňový sad. Alespoň tak jsem si to pamatoval.

Z běžných turistických cest, kterými byl tento kraj protkán, kolem sadu žádná nevedla a ani z nich do sadu nebylo vidět. Lidé jistě zaregistrovali, že zde nějaká stavba probíhá, ale nejspíš měli za to, že si zde staví sídlo jeden z místních zbohatlíků, kterými byl tento kraj rovněž protkán. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Proto tu teď stála černá svatyně ve tvaru pentagramu. Svatyně, ve které bylo nashromážděno tolik černé energie, že dokázala ve vlně pohltit celý svět. Tohle byla svatyně bolesti.

Opatrně jsem stavbu obešel a na její stěny rozmístil všech deset kilo Semtexu, který jsem si s sebou přinesl v batůžku. Až tady skončím, Krásná Hora bude mít další obrovský a nevysvětlitelný kráter.

Budova neměla žádná okna. Jen jediné dveře v jednom z cípů hvězdy, které ani nebyly zamčené. Jako by mě zval někdo dovnitř. A tak jsem vstoupil.

Uvnitř byla dokonalá tma. Žádný problém pro mé oči, které v chodbě, kterou jsem procházel, nezahlédli vůbec nic.

Ta stavba byla ryze účelová. Vlastně to byl obří kondenzátor černé energie, kterým vedla jediná chodba do jeho středu, ve kterém byla kaple s kamenným oltářem určeným ke krvavým obětem. A za tím oltářem stál…

"Ne. To je nemožné," vydechl jsem nevěřícně.

"Vítám tě Dicku," pronesl stejně, jako tenkrát.

Ale dnes nebyl oblečen v bílém. Oblek na sobě měl. A moderní. Ale byl celý černý. Včetně košile, která kontrastovala s jeho bledou tváří a blonďatou kšticí.

"Seš mrtvej. Kurva, seš mrtvej! Tak co tady zase děláš?"

"Sem mrtvej? To bys měl vědět nejlíp. Zabils mě!" vykřikl až mi v žilách tuhla krev.

Ale já si to pamatoval jinak. Poprvé se zabil sám a podruhé, když jsem ho vyhodil do povětří i se Svatou trojicí, už mrtvý byl. Doufal jsem, že historie se nám, co nevidět, zopakuje.

Konečně jsem se vzpamatoval. Vidět znovu tohle, byl šok. Ale ne překvapení. Už jednou jsem ho viděl povstat z mrtvých. Že se toho dočkám i po druhé, jsem nečekal, ale nepřekvapovalo mě to.

"Jak?" chtěl jsem vědět.

"Jednu dobu se v pekle nemluvilo o nikom jiném, než o tobě. A to mě neskutečně vytáčelo. A pak, když Lucifer ukončil Locutovu existenci a pak i zbylých nejmocnějších démonů, jsem využil chaosu, který v pekle nastal a unikl. Ale ještě předtím jsem propátral ty nejtemnější hlubiny pekla, abych získal vědomosti těch nejčernějších duší, jenž jsou tam uvězněny na věky věků. A tak se zrodil můj plán. Říkal jsem ti už dávno, že jednou ovládnu celý svět."

Bože, toho magora to pořád nepřešlo. A to to bylo víc jak dvacet let. Dvacet let v pekle a vůbec se nepoučil.

Stále vyprávěl a já konečně pochopil, co se tady děje.

Tenkrát, když jsme s Ficim zničili Svatou trojici, to nebylo proto, že bysme rádi ničili věci. Bylo to proto, že se pod hřbitovem skrýval můj dávný kamarád Johnnie. Nemrtvý, manipulovaný démonem Locutem, aby rozpoutal nemrtvé peklo na Zemi a tím otevřel pekelnou bránu, kterou by mohl Locutus projít a ovládnout svět.

Locutus měl spoustu plánů, jak se na Zemi dostat. Bránu v podobě Knihy mrtvých, bránu pod Lindiným domem, bránu v Černobylu a bránu v podobě nemrtvého Johnnieho. Ani jeden z plánů mu nevyšel. I tak měl dostat cenu pro nejkreativnějšího démona pekla. V pekelné hierarchii byl Locutus až na šestém místě. V pokusech dostat se na zem, byl naprostá jednička. Dokud mu to Lucifer nezatrhl.

Po zničení Svaté trojice nemohl Johnnie skončit nikde jinde, než v pekle. Ale s tím se smířit nedokázal. Nakonec našel způsob, jak se vrátit. A navíc tam dole získal určité schopnosti, které mu umožnili tajně postavit obrovský kondenzátor černé energie ve tvaru pentagramu a vyslat do světa vlnu černé energie, která oživovala mrtvé a vypouštěla do světa infiltrátory. A také mu umožnili zkonstruovat Slizáka. Doslova zkonstruovat, neboť Slizák byl spojením zombie, upíra, démona a dokonce mocného čaroděje! Neuvěřitelné! Proto po světě problikávaly stíny démonů. Museli mít alespoň částečný přístup do našeho světa, jinak by tu Slizák nemohl být. Proto disponoval téměř dokonalou regenerací, byl částečným upírem. Proto byl vždycky tam kde my. Dokázal se teleportovat z místa na místo, jako to uměla Jess. Jako to uměli jen ti nejlepší čarodějové. Ale jen ten skutečně nejlepší čaroděj dokázal stvořit Slizáka. A jak se zdálo, zrovna stál přede mnou.

Říká se, že za některé zločiny by neměl následovat trest vězení. Že ve vězení se člověk jen přiučí horším věcem, než které uměl. Peklo je ve své podstatě vězení. A Johnnie se v něm naučil věcem nevídaným. Vrátil se jako mocný a k tomu ještě nemrtvý čaroděj. Tohle by mu snad záviděla i Jess. Kde sakra vlastně je? Ta jediná by mi teď mohla pomoct.

Už jsem měl těch keců dost. Možná se vrátil jako mocný čaroděj, ale jinak se vůbec nezměnil. Zase ten dlouhý a naprosto zbytečný monolog o své důležitosti. Neměl jsem na to náladu. Otočil jsem se a odcházel.

"Kam jdeš? Kam jdeš!" křičel za mnou hystericky. Asi nebyl zvyklý, že ho někdo ignoruje. Jo, velký a mocný čaroděj.

Opustil jsem stavbu a pokračoval dál polem pšenice. Neohlížel jsem se. Nebylo proč.

Vlastně jsem si chtěl vyzkoušet roli filmového hrdiny, který odchází od hořící benzínky, jenž v zápětí vybuchuje v kouli ohně. Tlaková vlna jen lehce rozfoukne hrdinovi vlasy a ten, aniž by se otočil, s drsným výrazem ve tváři pokračuje dál.

Vytáhl jsem z kapsy dálkový detonátor, odjistil spoušť a zmáčkl tlačítko.

Tlaková vlna mi rozfoukla vlasy a pak mě zahodila o třicet metrů dál do pole.

Ležel jsem na zádech a pozoroval šedo zelená mračna. V uších mi pískalo a zdálo se mi, jako bych v tom pískání slyšel Lindin hlas. Možná jsem již mrtvý. Co já vím. Každopádně to byl skvělý pocit. Najednou mi bylo všechno jedno. Připadal jsem si tak lehký a svobodný…

'Richarde. Tak už se konečně ozvi,' rozeznal jsem v pískání Lindin hlas.

'Jsem tady. Slyším tě,' odpověděl jsem myšlenkou, ale ve svých myšlenkách jsem byl stále mimo.

'Ze střechy jsme viděli ten výbuch. Jsi v pořádku?'

Jestli jsem v pořádku? Já nevím. Je mi to jedno.

'Musíš se vrátit. Bariéra se hroutí.'

Bariéra se hroutí. To je skvělý.

Tak moment. Bariéra se hroutí?

Konečně jsem se probral. Nad místem výbuchu se vznášel černý hřib, podobný atomovému. Sakra. To musela být šlupa. Na chvíli jsem nejspíš ztratil vědomí. A když jsem se probral, stále jsem byl trochu mimo.

Čekal jsem, že až pentagram zničím, všechno skončí. Mračna se roztrhají a svět zase zalije zlatá záře letního slunce. Mrtví se skácí k zemi tam kde jsou a Slizák se vypaří v pekelném ohni. Nic z toho se nestalo. Pentagram měl svůj význam na začátku. Teď už na něm nezáleželo.

A bariéra se hroutí. Ochranná bariéra, kolem naší zahrady se hroutí!

'Hroutí se to od shora. Už sem pronikli nejnižší démoni. Přesunujeme se do jeskyně,' hlásila dál Linda.

'Ne, do jeskyně nechoďte. Běžte dolů, do kaple.'

Zase jsem byl při plném vědomí a akceschopný. Po tom, co jsem zde viděl, mi bylo jasné, že jeskyně nikoho neochrání. Johnnie byl mocný čaroděj. Pentagram už nepotřeboval. Bariéra se hroutila, což musela být jeho práce. Poslední útočiště před jeho mocí nemohlo obstát.

'Do kaple? A co stíny?'

'Žádne tam nejsou. Běžte. Jdu za vámi.'

Běžel jsem, co mi síly stačily. I tak jsem věděl, že nedorazím včas. Nešlo to, neboť Johnnie byl mnohem rychlejší, než já. Johnnie se dokázal teleportovat, jako Jess.

Na svatyni bolesti již nezáleželo. Svůj účel splnila. A to dokonce dvakrát. Prvně, když vyslala do světa temnou vlnu. Podruhé, když mě odlákala z domu. Jedině tak měl Johnnie jistotu, že v domě nejsem a nepokusím se mu zabránit ve stržení ochranné bariéry.

Teleportoval se na náš pozemek a strhl bariéru, aby se mi pomstil za příkoří, které si způsobil sám. Prostě BFF.

Linda sehnala všechny děti i dospělé a vedla je zahradou stínů do naší kaple. Bylo to jediné místo, které snad mohlo odolat po pádu bariéry. A kdyby ne, ještě se jí dalo, skrze druhou dimenzi, dostat do svatého Prokopa. Nevím, jestli by nám to bylo k něčemu platné. Bez vody a zásob bychom v něm dlouho nevydrželi. Ale dalo by nám to alespoň šanci něco vymyslet.

'Jsme v kapli. Zombie se hrnou do zahrady ze všech stran. A viděla jsem Slizáka.'

'Řekni otci, ať kapli znovu vysvětí. Slizák do Prokopa nemohl. Nebude moct ani do vysvěcené kaple.'

'Dobře, ale pospěš si.'

Běžel jsem, co to dalo. I tak mi bylo jasné, že to nemohu stihnout. Ale nevzdával jsem to. Nikdy jsem to nevzdával.

'Pane bože! Je tady!' vyjekla náhle Linda. 'A někdo cizí stojí u kříže!'

Naladil jsem se na ni, stejně, jako před chatou v Krkonoších. Opět jsem viděl, co ona. Jako bych byl s ní.

Ve vchodu do kaple stál Slizák. Zatím dovnitř nevkročil. Jen šmátrala rukou, na které naskakovaly nechutné puchýře, ve dveřích. Ale ruka se rychle hojila. Slizák si zvykal. A až si zvykne úplně, nic ho ve vstupu do kaple nezastaví.

Naproti tomu, na opačné straně kaple, u kříže s nenávistně civícím Kristem, také někdo byl.

'Řekni Ficimu, ať nestřílí. To je Blonďák. Richard z druhé dimenze.'

Linda tlumočila mé myšlenky Ficimu. Ten zbraň nesklonil, ale ani nevystřelil.

Blonďák se odpoutal od zadní stěny a kráčel přímo ke Slizákovi. Cestou z pouzdra vytáhl svůj obří nůž. Poté zařval a vrhl se přímo proti svému soupeři, kterého vytlačil z kaple ven.

Venku se strhla bitva století. Blonďák bez přestání útočil svým nožem a zasazoval Slizákovi mohutné rány, které se téměř okamžitě hojily. Ani Slizák nezahálel a uštědřil Blonďákovi několik nehezkých ran. I tak se zdálo, že má Blonďák na vrch. Jen se mu stále nedařilo zasáhnout Slizákovu hlavu, nebo krk. Jen zničením hlavy, nebo jejím oddělením od zbytku těla, se dal Slizák zabít.

A pak se stalo nemyslitelné. Blonďák promáchl a odkryl se tak Slizákovi, který neminul. Praštil ho svou obludnou tlapou do obličeje tak, že odlétl o deset metrů dál, kde zůstal ležet, neschopen pohybu. Slizák k němu přistoupil a nadzvedl nohu, aby mu s ní roztříštil lebku. A pak jsem na scénu vstoupil já.

Konečně jsem doběhl do zahrady. Ohnivým kruhem jsem rozhrnul zástupy zombií, které se tlačili na obvodovou zeď, kterou jsem přeskočil rovnou na první terasu. Letěl jsem jako stíhačka. Druhá terasa, třetí, čtvrtá a z ní rovnou na palouk před kaplí. Rovnou na Slizáka.

Ten si mého příletu všiml a otočil se, aby se kryl před mým úderem. Usekl jsem mu paži v letu a při dopadu se otočil a usekl mu obě nohy v kolenou. Znovu jsem se přetočil a ještě než dopadl na zem, jsem mu usekl hlavu. Hlava i tělo dopadli ve stejnou chvíli. Nezahálel jsem a mohutným kopem jsem poslal hlavu až na druhou terasu.

"Tačdáááun!" zakřičel jsem. "Máš to spočítaný, ty šmejde," dodal jsem a zapálil Slizákovo tělo ohnivým kruhem. Bez hlavy hořelo moc hezky.

Přistoupil jsem k Blonďákovi a podal mu pomocnou ruku. Vstal a konečně promluvil dokonalou angličtinou.

"Kdybych ti ho nenačal, nedal bys ho."

"Ty mluvíš anglicky?"

"U nás mluví všichni anglicky. Je to mezinárodní jazyk."

"Tak proč si to neřek hned?"

" Nevěděl jsem, že to samé platí i u vás."

"Ne? A jak jsi to teda zjistil?"

Neodpověděl, neboť zahradou se rozlehl Johnnieho ďábelský smích.

Zjevil se kousek od nás. Zjevil se, jako stín. Vznášel se půl metru nad zemí a z jeho těla se vznášely šlahouny temnoty.

"Myslíte, že tímhle to končí? Že zničením svatyně bolesti to končí? Ne. Už to nikdo nezastaví. Vlna temnoty nakonec pohltí celý svět. A ten bude můj."

"Hezkej proslov," řekli jsme s Blonďákem zároveň a vyslali Johnniemu vstříc naše zbraně.

Nestalo se nic. Má mačeta i Blonďákův nůž jím prolétly, jako by byl jen dým. Tohle pro nás nevypadalo dobře. A Johnnie se tomu jenom smál.

"Nemůžete mě zabít. Jsem mrtvý. Jsem nemrtvý. Jsem duch a stín. Jsem démon a mocný čaroděj. Nejde mě zabít," smál se dál.

"Počkej," řekl Blonďák a vytáhl z kapsy placatku ze stříbrného plechu.

"Nemyslím, že na to je teď správný čas," řekl jsem na to.

I tak odšrouboval víčko.

V zápětí jsem uskočil stranou, neboť hned vedle mě se zjevil stín tety Jess v bílých šatech, které pomalu vlály kolem ní.

"Slíbil jsi to," řekla, ale nebylo to určené mě, nýbrž Blonďákovi, který přikývl.

Jess odlétla kousek stranou. Poté vztáhla pravou ruku k nebi a vyřkla své zaklínadlo. Poznal jsem v něm něco z indiánské řeči mého kmene, pekelštiny Knihy mrtvých a dalšího jazyka, který jsem neznal, ale typoval bych, že šlo o jazyk afrických otroků.

Nebe nad námi zahřmělo, zablýsklo se a nechutná šedo zelená mračna se po téměř měsíci rozestoupila. Na palouk před kaplí dopadly paprsky letního slunce, přesně jak jsem si to představoval po zničení svatyně bolesti. A ještě něco. Johnnieho ďábelský smích ustal.

"Zkus to teď."

Znovu jsem nadskočil, neboť Jessiin stín stál opět vedle mě. Jen v ruce držel mou mačetu.

Neváhal jsem ani vteřinu. Vzal jsem si od Jess mačetu a znovu ji hodil proti Johnniemu.

Tentokrát mačeta neprolétla. Trefila ho přesně mezi oči. Johnnie okamžitě vzplál. Možná to byl duch a stín a mocný čaroděj. Ale také démon. A jako démon se vracel rovnou do pekla. To moje mačeta s démony dělávala.

Mračna se dál trhala. Vlna rychle ustupovala. Démoni byli s křikem vyraženi z našeho světa a zombie padali k zemi, kde zůstávali ležet mrtvé. Skutečně mrtvé.

Jess se znovu otočila k nám. Ona byla stále velice mocná. Jako jediný stín mohla být aktivní i ve slunečním světle. Johnnie tohle štěstí neměl. Jakmile na něj dopadly paprsky slunečního světla, jeho moc zeslábla natolik, že jsem ho mohl poslat zpět kam patří. To zóna mu dával moc. Moc, která zmizela společně s ní. Už nebylo pochyb o tom, kdo je tu nejmocnější čaroděj. Byla to Jess a byla jí i když byla stín. Její mocna magie dokázala překonat tu Johnnieho, kterou se po celá léta učil od těch nejzrůdnějších čarodějů v pekle.

"Nezapomeň," řekla Blonďákovi a zmizela.

Blonďák zašrouboval placatku a vrátil ji zpět do kapsy.

Všichni společně jsme vyšli ze zahrady stínů, která už jí nebyla, na ulici před dům, kde z okolních domů vycházeli lidé. Živí lidé.

Někteří byli notně zesláblí, ale sluneční paprsky je přesto vylákali ven.

Otevřeli jsme své zásoby a rozdali jídlo lidem v naší ulici. A potom jsme naložili Markétinu Fabii a jezdili po městě a rozdávali jídlo všem přeživším. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo jich tolik. Tolik lidí, šťastných z konce té noční můry.

Zase jsme to dokázali. Zase jsme zachránili svět.

Závěr

Zachránit svět je fajn. Jen by to příště nemusel být takový masakr. Osmdesát šest tisíc mrtvých a dvanáct tisíc nezvěstných. To vše převážně tady v Čechách. Dál, než do příhraničí sousedních zemí, které se stihlo evakuovat, se vlna nedostala. Třicet šest mrtvých po anihilaci Svaté trojice, oproti tomu, byla selanka. I tak se země pomalu dávala dohromady. Nejen úsilím našich lidí, ale také díky štědré mezinárodní pomoci.

A samozřejmě vyvstala spousta otázek. A ta nejpalčivější zněla, co se vlastně stalo.

Pár věcí si určitě zaslouží vysvětlení.

Tak předně Slizák. Opravdu to byla kreatura stvořená z masa člověka, zombie, upíra a bytostné podstaty démona. Jess dokázala z člověka vyrobit vlkodlaka. Johnnie toto umění dostal na vyšší úroveň. Zkombinoval člověka a několik kreatur. Proto byl Slizák tak nezdolný a proto se objevil až s vlnou. Jen zóna mu umožňovala život v našem světě. Stejně jako infiltrátorům, kteří byli rovněž stvoření z masa lidí. Jen neměli duši. Měli jen vůli svého pána, který je stvořil. Vůli Johnnieho, který byl sám mocný čaroděj. Ale ani on nemohl žít mimo zónu. Tedy mohl, ale ztrácel tím svou moc. Proto se snažil rozšířit zónu po celé Zemi a proto jsem ho mohl zničit, když Jess zničila zónu. A kdo byl vlastně Johnnie? Johnnie byl můj dávný kamarád, kterého pohltila Kniha mrtvých a on se zabil, aby se po roce vrátil jako nemrtvý s touhou ovládnout svět. Byla to Locutova loutka, kterou jsme s Ficim zničili anihilací Svaté trojice. To on stál u zrodu mé okultní činnosti. Nevěříte? Vše je dokonale popsáno v první Světlé stránce temnoty. Přečtěte si ji.

Ale teď se vraťme k Blonďákovi. Nejmenuje se Blonďák, ale Richard Král, stejně jako já. Je to mé paralelní dvojče a i když mi není vůbec podobný, spojuje nás náš osud, chcete-li.

Myslel jsem, že když padla ochranná bariéra u jeho domu, ztratil celou svou rodinu. Mýlil jsem se. Vždyť Richardovi bylo teprve dvacet let. Žádnou rodinu neměl a dům, kolem kterého by mohl vztyčit ochrannou bariéru, už vůbec ne. Nedošlo mi to. Vždyť ani já dům ve svých dvaceti letech neměl. Dostal jsem ho o rok později a bariéru jsem kolem něj vztyčil po několika dalších letech. Až po té, co byla dokončena jeho rekonstrukce a co se do domu nastěhoval Fici s Markétou.

Paralelního Richarda zastihla vlna těsně před odletem do Ameriky. Odletět už nestihl. Proto neznal Jess. Zrovna byl u Lindy v domě. Ten dům byl chráněný magií ještě z dob, kdy v něm byl uvězněn Locutus. Richard ochranu posílil a pak odtud podnikal výpravy, které měly za cíl zjistit, co se vlastně stalo. Měl k tomu skvělé podmínky.

V mé dimenzi se ve středověku o Krásné Hoře uvažovalo, díky těžbě zlata, jako o hlavním městě českých zemí. Zlato došlo a z myšlenky sešlo. Ne tak v para dimenzi. Tam byla Krásná Hora hlavním městem republiky. Nejen, že byla mnohem rozlehlejší, ale byla pod ní i rozsáhlá síť tunelů jednokolejného metra, kterou Richard využíval při svých výpravách. Stejně, jako tady i tam bylo mnohem bezpečnější, pohybovat se městem pod zemí.

Ale jinak se toho lišilo podstatně víc. Nejspíš za to mohla skutečnost, že historie se psala trochu jinak, než tady. Tak třeba třiceti léta válka dopadla taky trochu jinak. Tak trochu víc jinak, neboť České království se na nějaký čas stalo součástí toho Švédského, jehož historie s tou naší také tak úplně nesouhlasila. Proto ta neuvěřitelná směs skandinávštiny, kterou para Richard mluvil. Tři sta let pod skandinávskou nadvládou si vybralo svou daň.

Ale v důležitých věcech se naše dimenze shodovaly. Richardův americký původ, Locutus, Kniha mrtvých, Johnnie a nakonec i Linda.

Při jedné ze svých výprav se setkal i s americkou výpravou, která již byla infiltrovaná a toto setkání ho málem stálo život. Proto to varování, že nemáme věřit armádě. Nakonec se mu podařilo objevit svatyni bolesti. To bylo přesně před tím, než se v tunelu metra setkal s námi. Po té, co nás nasměroval domů, se do svatyně bolesti vrátil, aby ji zničil. Stejně jako já se domníval, že tím veškeré zlo zničí. Stejně, jako tady, to nevyšlo. Proto se rozhodl se spojit s námi. Společně bysme měli větší šanci.

Prošel interdimenzionálním tunelem, což je mimochodem jediná záhada, kterou se nám nepodařilo rozluštit a vstoupil do zahrady stínů. První, koho u nás potkal, byla Jess.

Ale oni se neznali. Richard Jess nestihl poznat a Jess zase nepoznávala Richarda z jiné dimenze. Byl to pro ni cizí člověk. Proto na něj ani nezaútočila. Místo toho se spolu dali do řeči. Šlo to snadno, neboť Jess byla Američanka a jako první na Richarda promluvila anglicky, tedy jazykem, který platí za mezinárodní v obou dimenzích.

Richard řekl Jess o tom, co se děje u něj a Jess mu pověděla o tom, co se děje tady. Společně tu záhadu rozlouskli na jedno sezení.

Potom Richard odnesl všechny stíny z mé zahrady. Já už v jeho věku nějaké stíny v zahradě měl. On ne. Příčilo se mu to. Bral to jako mučení. Jess mu pomohla zavřít všechny stíny do SpiritBoxu a odnést je k trvalému odpočinku ve svatém Prokopovi, což byl podle něj jediný způsob, jak zajistit stínům klid a mír. Já tomu nevěřil. Takový sluníčkář jsem nebyl. Ale budiž.

A potom odnesl ve SpiritBoxu ve tvaru stříbrné placatky i Jess. Proto jsem ji v zahradě stínů nemohl najít. Odnesl jí do své dimenze, kde mu pomohla rozbít zónu a porazit Johnnieho. A pak se vrátil zpět. Když to klaplo tam, muselo to klapnout i tady.

Bylo to na poslední chvíli, ale vyšlo to. Jen ji za to něco slíbil.

"Co že jsi ji slíbil?"

Stál jsem na palouku před kaplí. V ruce jsem svíral mačetu a vychutnával si paprsky slunce, dopadající na mou tvář. Linda s Viki v náručí a ostatní pomalu vycházeli z kaple nevěříc, že z noční můrou je konec.

"Slíbil jsem, že když ti pomůže, dáš ji svobodu," odvětil s klidem para Richard.

"Zbláznil ses? Nemůžu ji dát svobodu. Zabila mého otce. Zabila spoustu lidí a chtěla zabít i mě a Lindu. Myslíš, že jedna záchrana světa to odčiní?"

Už když jsem z úst vypouštěl poslední větu, věděl jsem, že je to blbost. Mou domněnku potvrdila má mačeta, na které se rozzářil latinský nápis Solus deus potest iudicare. Tedy, že soudit smí jen Bůh.

Úplně jsem ztratil řeč. Ten nápis tam byl již dvacet let. Byl vyveden tenkou zlatou linkou ozdobným písmem a objevil se po tom, co jsem s mačetou zmasakroval ty lidi u jezera v Tennessee. Tenkrát byl určen pro mě. Vyčítal jsem si smrt těch lidí. Někdo mi chtěl říct, že jinak to prostě nešlo. Že nemám soudit sám sebe.

Tentokrát to byl také vzkaz pro mě. A říkal, ať nesoudím jiné. Od toho tu nejsem.

"Fajn," souhlasil jsem tedy. "Ale jak to mám udělat? Mám ji pustit ven? Stále je to nejmocnější čarodějka na světě. A navíc stín. Nemůže si jen tak volně pobíhat venku."

"Však ty na to přijdeš," poplácal mě Richard po rameni a předal mi placatku s tetou Jess.

Jen co se svět trochu uklidnil, půjčil jsem si od Ficiho jeho Porsche a vydal se na zámek Nízká, navštívit mého starého přítele Gabriela. Vždycky, když jsem si přijel pro radu, tam byl. Vždycky na mě čekal za barem. Vysoký s hranatou hlavou, podobný Frankensteinovu monstru, připravený s lahví vychlazeného Jacka Honeyho v ruce.

"Co tě ke mně přivádí tentokrát?" zeptal se mě Gabriel bez obalu. A bez úsměvu, jak u něj bylo zvykem.

"Jessabele Wrightová, původně Kingová a ještě před tím d'Auvergne," odvětil jsem.

"A ještě před tím Moreau," dodal Gabriel.

"Fajn. Tak víme o kom je řeč."

"Ano. Ale nevíme proč. Je to stín a stínem zůstane navždy."

"Proč? Pomohla nám zachranit svět. Teď bysme měli pomoct my jí."

"Sám víš, že to nejde. Je to stín. Do nebe nemůže, v pekle ji nechtějí. Bude bloudit místem svého skonu do konce věků. To je její trest."

"Otec si to nemyslí."

"Čí otec?"

"Tvůj, ty vole. Neudržel jsem nervy na uzdě. Otec s velkým O. Poslal mě za tebou."

"Poslal tě za mnou?" řekl Gabriel nedůvěřivě. "Mluvil s tebou?"

"Ne. Nemluvil. A vlastně mě sem ani neposlal," řekl jsem po pravdě. "Ale naznačil mi, abych něco vymyslel. A mě nic nenapadá. Proto jsem přijel za tebou."

"V tomhle ti nepomůžu."

"Proč?"

"Myslíš, že záchrana světa je dostatečný důvod k milosti? Myslíš, že někdo, kdo staletí vraždil, může do nebe?"

"Soudit může jenom Bůh," zopakoval jsem heslo ze své mačety.

"Už ji odsoudil," řekl Gabriel nesmlouvavě.

"Vážně? Tak proč ji to neřekneš sám?" mávl jsem rukou za sebe, kde se zjevil průsvitný Jessiin stín. Bylo to poprvé, kdy jsem viděl vylekaného anděla.

"To neděláš dobře. Pustil jsi ji mimo zahradu. Teď může odejít kamkoliv."

"Ale neodejde. Přišla, protože si zaslouží druhou šanci. Zachránila nás. Mou Lindu, mou Viktorii a mé přátele. Zachránila celý svět. Ne. Dva světy. Zaslouží si to."

Gabriel zhluboka vydechl a opřel se oběma rukama o bar. Zdálo se, že přemýšlí. To jsem u anděla taky ještě nikdy neviděl. A nebo, že by s někým komunikoval?

"Dobře," řekl nakonec. "Dostane druhou šanci. Ale musí prokázat, že si ji zaslouží," řekl a zmizel.

"Hele. Už mě s tou vaší teleportací, nebo co to je, vážně začínáte štvát," řekl jsem prázdnému baru.

"Richarde," ozval se za mnou tenký dívčí hlásek.

Otočil jsem se. A oněměl úžasem.

Přede mnou stála Jess. Nebyla ani průhledná, ani na ní nepovlávaly šaty. Žádné na sobě neměla. Byla úplně nahá a třásla se. Stíny se nikdy netřesou. Neznají strach, ani zimu. Tohle nebyl stín. Byla to vyděšená sedmnáctiletá dívka. A byla živá.

Tak takhle to Gabriel myslel. Druhá šance. Jen musí dokázat, co v ní je. Prožít život a dokázat tak, že si věčný život v nebi zaslouží. Byla to obrovská odměna. Ale jak jinak odměnit zachránce dvou světů.

Svlékl jsem si košili. Vždycky jsem nosil košili, pod kterou jsem ukrýval mačetu svatého Vojtěcha. A oblékl ji Jess. A poté jsem ji odvedl do auta a odvezl domů.

Netušil jsem, co mi na tohle řekne Linda. Ani jsem netušil, jak se Jess bude chovat dál. Ale jestli měla dostat druhou šanci, byl jsem pevně rozhodnut, že ji s tím pomůžu. Přeci jen mi v žilách kolovala její krev. Čarodějná krev, díky které jsem ovládl tajemství Knihy mrtvých. Porazil démony, stíny a nakonec i ji samotnou.

A hlavně. Mít v našem týmu nejmocnější čarodějku všech dob. Tak to taky určitě není k zahození.

Emil Friedberg

Světlá stránka temoty 2

2025