Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty 2

Kapitola 3.

Temný les

Měl jsem toho dost. Všech zombíků, nemrtvých, upírů, démonů a hlavně padlých andělů. I těch nepadlých. A to jsem ještě netušil, že po návratu domů z Ameriky mi jeden z nich bude do hlavy hustit cosi o Apokalypse, která se nezadržitelně blíží. Když o tom ví, tak proč s tím sakra něco neudělá?

Prostě to chtělo pauzu.

Po Hellfestu jsme se s Lin nevrátili rovnou domů. Zabalili jsme naše Indiány i s karavanem a poslali je rovnou zpět na Beavercreek. Poté jsem požádal agentku Wessonovou, zdali by nemohla zařídit, aby helikoptéra námořní pěchoty odvezla Ficiho na nejbližší letiště, kde by počkal na Adamovo soukromé letadlo, které by ho bezpečně dopravilo domů.

Ptáte se, co dělá námořní pěchota uprostřed Tennessee? No, pořád je to pěchota. Po moři se chodí dost blbě. Někde cvičit musí. Tak proč ne v Tennessee.

S Lin jsme si pak zabrali Adamův obří Cadillac a rozhodli se v Americe ještě pár dní zůstat. Sami. Beze zbraní. Teda až na mačetu svatého Vojtěcha. Bez ní bych nešel ani u nás ve městě na zmrzlinu. Na nějakém příjemném, klidném místě. Prostě jsme si chtěli před návratem domů trochu odpočinout. Než to všechno začne znova.

Agentka Wessonová nám doporučila resort s názvem Temný les. Tvrdila, že se zná dobře s jeho ředitelem a že nám může zajistit přednostní rezervaci již na dnešní večer. Ten název se mi moc nelíbil, ale ona tvrdila, že je to moc příjemné místo pro odpočinek a že se nám tam bude rozhodně líbit. Tak jsme souhlasili.

Resort Temný les se nacházel v Národním parku Great Smoky Mountains na hranici mezi Tennessee a Severní Karolínou. Vzdušnou čarou od Hellfestu asi tři sta kilometrů. Tedy co by kamenem dohodil. Tedy podle amerických měřítek. Po silnici to samozřejmě bylo mnohem dál, ale do večera se to dalo v pohodě stihnout. Jen nikde nezastavovat. Zastávka tady a v našem podání vždy znamenala problém. Díky tomu se nám do resortu Dark Forest v Great Smoky Mountains National Park podařilo dojet dlouho před setměním.

Agentka Wessonová nám dobře poradila. Dark Forest Resort se rozkládal na vrcholu Cherokee Hill na tennesseeské straně národního parku, obklopený hustým lesem, jehož konec se nedal z vrcholu kopce zahlédnout v žádném směru. Celý rekreační komplex se nacházel v syrové divočině a my byli při příjezdu upozorněni, abychom v případě návštěvy lesa v žádném případě neopouštěli vyznačené stezky. Na otázku proč nám bylo odpovězeno, že místní medvědi rozhodně nejsou tak roztomilí jako Meda Béďa a Bubu, ale pokud se budeme držet stezek, budeme v bezpečí. Narovnal jsem se v zádech, abych pocítil širokou plochu mé mačety a pomyslel si, zdali jsou v bezpečí medvědi. Pak jsem zatřásl hlavou, abych z ní tuhle blbou myšlenku vyhnal. Kdyby zde hrozilo nějaké nebezpečí, asi by turisty do lesa nepouštěli. Nebylo se čeho bát.

Resort se rozkládal na vrcholu kopce a skládal se z centrální budovy, obrovského hotelu se vším, co k němu patří, a po západních úbočích kopce rozházených malých domků. Jeden z takových domků s terasou byl na celý týden připravený i pro nás.

Avšak to neznamenalo, že si do něj zalezeme a celý týden nás nikdo neuvidí. Američani jsou totiž velice společenský národ. Co se dovolených týče, určitě. A společenský řád velel, že všichni hosté se musejí sejít minimálně ke společné večeři a následnému večernímu programu. Přes to nejel vlak. Bejby by mohla vyprávět. Přece nebude sedět v koutě.

Lidé ubytovaní v hotelu večeřeli v hotelové restauraci, zatímco lidé ubytovaní v domcích měli vlastní jídelnu a společenské centrum na louce asi tři sta metrů od hotelu. Tam se každý večer scházeli na večeři a společenský program. Posedávali u dlouhých oválných stolů, decentně popíjeli víno z tenkých sklenek a klábosili o životě tam venku. Všechno tohle nás první večer minulo. Večeři jsme už nestihli, avšak společenskému životu v Dark Forest Resortu se vyhnout nedalo.

Ráno jsem se vzbudil jako první. Přesněji řečeno mě vzbudil hlad. Včera jsme měli poslední jídlo ráno před odjezdem z Hellfestu. Nějaké konzervy a tvrdý kukuřičný chleba. Nic jiného se sehnat nedalo. Po nočním masakru se návštěvníci festivalu houfně pakovali, aby odsud byli co nejdál, jak jen to je možné. Mariňáci svou úlohu zvládli skvěle. Vždyť mrtvých nebyla ani stovka, ale takový masakr se moc dobře utajit nedá. Obzvláště, když vám nad hlavou přeletí vojenská helikoptéra s dvoutunovým koncertním křídlem pod břichem. Mnozí to začali balit již v noci. My ne. V klidu jsme si počkali až na ráno a vyhnuli se tak největší zácpě. Negativem tohoto rozhodnutí bylo, že v táboře nebylo skoro nic k jídlu. A ani po cestě jsme nikde stavět z bezpečnostních důvodů nechtěli. Vždyť každá naše zastávka na cestě z Amityville na Beavercreek nám zadělala na nějaký problém. Večeři v Temném lese už jsme nestihli, tak jsem se na snídani docela těšil.

Bylo nádherné počasí. Pravé indiánské babí léto. Teplo bylo i v noci. Jen trochu vlhko, neboť v noci lehce sprchlo. Ale modré nebe nad našimi hlavami slibovalo nádherný den, a proto se snídaně podávala na terase jídelny.

Usadili nás ke stolu, u kterého již sedělo několik lidí. Čtyři dospělí a čtyři děti různého věku. Všichni usměvaví a naleštěni jako z plakátu na šťastnou americkou rodinku z padesátých let. Myslím takový ten plakát z dob hysterie z jaderné války. Americká usměvavá rodinka stojí před svým domkem. Za nimi na obzoru se na obloze vznáší atomový hřib a dole pod tím je nápis "Už víš, kde je tvůj kryt?" Jestli se takovými plakáty snažily úřady uklidnit obyčejné lidi před atomovou válkou, asi na to šly špatně.

Já a Lin jsme měli trochu problém se s tímto domácky přívětivým americkým stylem sladit. Po Hellfestu nám moc nezničených věcí nezbylo. Tady by to chtělo šortky a košili pro mě a nějaké cudné letní šaty pro Lin. My však měli jen dvoje kapsáče a pár čistých triček. Jednu volnou košili, pod kterou jsem skrýval mačetu, a taktickou vojenskou obuv (tak se prý správně nazývají kanady), která jediná neutrpěla v boji. Lin měla ještě svou neprůstřelnou kombinézu. Já ne. Ta moje byla po boji s padlým andělem na hadry. Ne že by na tom záleželo. Neprůstřelná taktická bojová a k tomu ještě vojensky zelená kombinéza se stejně ke snídani nehodí. Ale agentka Wessonová byl učiněný anděl. Hned ráno jsme před naším domkem nalezli kufr, který nám poslala. Byl plný věcí, které se sem dokonale hodily, takže Lin šla ke snídani v modrých letních šatech potištěných bílými růžemi a já měl na sobě pískové plátěné kraťasy nad kolena a do nich zakasanou bílou košili zapnutou až ke krku. Navíc jsem k tomu vyfasoval boty, které vypadaly jako naše cvičky, jen byly kostkované takovou zvláštní červenou a hnědou barvou, takže vypadaly jako kapesník mého dědy. A k tomu kostkované ponožky. Napadlo mě, že agentka Wessonová zas takový anděl nebude, ale v kufru od ní byl i vzkaz, ve kterém stálo, že se jedná o zapomenuté věci hostů sesbírané v hotelu za desítky let a že si mezi nimi určitě něco vybereme. Vybrali. Mezi tyhle burany jsme zapadli dokonale.

"Tam," ukázala Lin na stůl, z jehož středu trčela půl metru dlouhá dřevěná tyč s kulatým štítkem, na němž se skvěla číslice 13. "Náš stůl."

Jakmile lidé u stolu viděli Lindu k nim ukazovat, pochopili, že k nim patříme, a začali nám zběsile mávat. Asi čtyřicátník s totálně šedými vlasy a v úplně debilně kostkované košili, jako byly moje boty, se otočil, neboť k nám seděl zády, a tak nevěděl, co se děje. A když si nás řádně přeměřil, začal mávat taky. Jen děti se klasicky znuděně rýpaly ve svých talířích narvaných po okraj pravou americkou snídaní.

"Co je?" zeptala se Lin. "Nějak nervózní. Přece by tě nerozhodil párek Američanů u snídaně."

Nervózní jsem byl. Ne však z Američanů, ale z prostého důvodu, že jsem si na kreténskou bílou košilku s nažehleným límečkem nemohl obléknout svou volnou košili, a tím pádem nebylo pod co schovat mačetu. Ta musela zůstat doma. A já bez ní ven nikdy nechodil.

"Je to jenom snídaně," šeptala mi do ucha. "To zvládneš. Pak si půjdeme po svých."

Ano. Tak zněl plán. Resort sice nabízel množství společenských aktivit, ale také se tu dalo jít na túru do lesů, nebo k nedalekému Křišťálovému jezeru, které je prý opravdu nádherné. A to jsme měli s Lindou v plánu. My milovali jezera a koupání v nich. I když je podzim. A tohle navíc neslo jméno, které mi moji Indiáni pro moje jezero na Beavercreeku zatrhli.

"Usmívej se a mávej," řekla Lin a táhla mě k našemu stolu s magickým číslem třináct.

Byly to dvě rodinky, každá se dvěma dětmi. Bob a Marlen z New Yorku a ten Gandalf Šedý se jmenoval Bill a jeho žena Claire. Claire mohlo být kolem čtyřicítky, stejně jako Billovi, a byl to kus. Jo, vona je kus. Vona je vdova, vzala si takovýho prachatýho dědka a ten natáhl bačkory… Vzpomněl jsem si na živociháře Béďu ze Slunce, seno a pár facek, kterak popisuje inženýrku Tejfarovou. Pak mě Linda pod stolem nakopla do kotníku a v hlavě se mi ozval její hlas.

'Nečum jí na kozy, ty debile.'

Přívětivá zrovna nebyla, ale byl fakt, že jsem Claire čuměl do výstřihu tak dlouho, že si toho musel každý všimnout.

Díky tomu jsem úplně přeslechl jména těch dvou malých, znuděných zmetků, kteří se vidličkami rýpali ve vajíčkách. Jména potomků Boba a Marlen z New Yorku jsem sice nepřeslechl, ale hned jsem je zase zapomněl, takže je to asi jedno. Horší bylo, že teď jsme na řadě s představováním byli my.

Použil jsem předem domluvenou krycí historku. Jsme z Washingtonu D.C. Lin pracuje v bance, já prodávám kopírky. Tady jsme na zasloužené dovolené. Spousta Američanů si nemohlo dovolenou v létě dovolit. Tak jezdili až na podzim. Na tom nebylo nic divného.

"Tak ty taky prodáváš kopírky?" úplně se rozzářil Bill. "A co říkáš na tu novou HP LC97549XJ?"

'Teď chci vidět, jak se z toho dostaneš,' posmívala se mi v myšlenkách Lin.

No jasně. Když se Bill představoval, říkal, že prodává kopírky. Kdybych se nesoustředil na Claiřin výstřih, vymyslel bych si pro sebe jiné povolání. Takhle jsem byl v rejži. Zdánlivě.

"Myslím, že Canon devítkové řady je lepší. Větší zásobník na papír, scanner s vyšším rozlišením, rychlejší tisk a všeobecně vyšší spolehlivost," řekl jsem přesvědčivě, jako bych se prodejem kopírek skutečně živil.

Lin na mě nevěřícně zírala. Nevěděla totiž, že Fici po mně takovou kopírku chtěl. Už půl roku s ní otravoval. Nevěděl jsem, na co mu takový stroj bude, a raději jsem se ani neptal. Když říkal, že ji potřebuje, tak ji potřebuje. Ale vyhodit čtvrt milionu za nějaký šmejd se mi nechtělo, a tak jsme společně procházeli katalogy profi kopírek, a díky tomu jsem o nich měl slušný přehled.

"Máš zajímavý přízvuk," řekl náhle Bob. "Takový slyším, když navštívím ruskou čtvrť tam u nás."

"Ruskou čtvrť? Co děláš v ruské čtvrti?" chtěla vědět Bobova žena.

Bob zčervenal. Právě na sebe prásknul něco, co nechtěl. Co asi tak mohl dělat v ruské čtvrti? Že by mu učarovala slovanská krása?

"Moje máma pochází z východní Evropy," pokračoval jsem svou další krycí historkou a tentokrát to ani nebyla lež. "Do Ameriky jsme se vrátili, až když mi bylo patnáct. Proto mám ještě přízvuk," řekl jsem smutně, neboť jsem měl za to, že má američtina je dokonalá.

"A ty?" zeptala se Claire Lindy.

"Já se narodila ve Washingtonu," odpověděla svou dokonalou angličtinou.

U stolu zavládlo tíživé ticho. Nejspíš za to mohl fakt, že Marlen chtěla zastřelit Boba.

"A jak se vám tu líbí?" ptala se nás Claire, aby situaci trochu odlehčila.

"No, popravdě je to tady docela slušný retro. Mám pocit, že jsem se ocitl v roce 1963 s Patrickem Swayzem a Jennifer Grey v hotelu u jezera Mountain Lake."

Linda mě probodla pohledem.

"Nevěděla jsem, že ten film tak dobře znáš. Od kdy jsi na romantiku?"

"Od té doby, co znám tebe," odpověděl jsem s úsměvem.

Atmosféra ještě zhoustla. Tohle se Claire moc nepovedlo. Byl čas vypadnout.

"Nevěděla jsem, že se díváš na Hříšný tanec," řekla Lin cestou do naší chaty. "Myslela jsem, že jsi spíš na akční filmy."

"To jsem. Hříšný tanec jsem viděl jenom jednou. A už je to hodně dávno."

"A přesto si ho pamatuješ?"

"Víš, že mám dokonalou paměť. Dokázal jsem si zapamatovat celou Knihu mrtvých. Nějaký film pro mě nic není."

"Pustíme si ho," navrhla. "Dneska večer."

"A kde ho vezmem?"

"V chatě je video. Určitě tu bude i půjčovna. Až se vrátíme od jezera, zeptáme se. Třeba to budou mít."

"Tak jo," souhlasil jsem. Večer u Hříšného tance bylo přesně to, co jsem potřeboval.

"Hele, Richarde!" ozvalo se náhle za našimi zády. Podle hlasu to byl Bill.

Počkali jsme, až nás dojde. Claire mu byla v patách.

"Co máte v plánu na dnešek?" chtěl vědět Bill.

"Mysleli jsme, že se podíváme k jezeru," řekla po pravdě Lin.

"S holkama máme v plánu takovou menší dámskou jízdu. Mohla by ses přidat," mrkla Claire na Lin.

S holkama, zasmál jsem se v duchu já. Vždyť kromě nás a dětí tu nebylo nikomu pod čtyřicet.

"A my máme v plánu zajít na střelnici," usmíval se Bill.

Ta věta patřila mně. To "my" asi znamenalo jako "my chlapi" a když máme na mysli chlapy, tak vždycky jedině s tvrdým. Jo.

"Tady je střelnice?" podivil jsem se.

"No jasně. Zbrojmistrovi všichni říkají Gunnar a má tu docela slušnou zbrojnici. Už jsi někdy střílel?"

"Ne," řekl jsem pomalu.

"Tak to se ti to bude líbit. Sejdeme se za hodinu tady," plácl mě po rameni a se svou čtyřicetiletou holkou odešel ve stříbrné záři jeho šedých vlasů.

Vrátili jsme se do naší chaty, kde jsem se po vydatné snídani natáhl na postel, zatímco Lin se prohrabovala kufrem od agentky Wessonové, snažíc se najít vhodné šaty pro onu slibovanou dámskou jízdu. U toho neustále žvanila, jestli tohle jo, nebo ne. Já na to jen "hmmm a jo, dobrý". Kdybych jenom nečuměl do stropu a trochu víc se zajímal, zjistil bych, že v kufru nejsou jenom hadry pro úplná paka, jako jsem měl teď na sobě.

Lin nakonec našla nějaké šortky, triko a košili, kterou si zavázala na uzel pod ňadry, tak jak to měla ve zvyku, a za hodinu už jsme stáli u jídelny.

Claire s Marlen a ještě dalšími třemi holkami si vzaly na starost Lin, zatímco mě se ujal Bill s Bobem. Marlen se zdála být lehce uslzená, zatímco Bobovi se lehce zbarvovalo levé oko. Co z toho plyne za ponaučení? Nikdy nelez do ruské čtvrti.

Bill s Bobem mě zavedli na střelnici, která stála asi tři sta metrů daleko od poslední chaty v lese pod příkrým svahem. To stačilo k tomu, aby se hluk střelby nešířil celým resortem.

Američané jsou zvláštní lidi. U nás stačí vytáhnout maketu pistole někde venku a hned se na vás sesype zásahovka. Střílet z vlastní zbraně někde v lese, možná by povolali i vrtulník s termovizí a snajperem. Tady je to jiné.

Střelnice nebyla ani nijak zvlášť označena, natož zabezpečena. Její hranici označovala jen červená páska, která se dala snadno přelézt, a to bylo vše. Celý střelecký komplex se skládal z kopce hlíny na jedné straně a střeleckých kójí na druhé. A boudy gunmastera, tedy zbrojmistra, tedy Gunnara, jak mu tady říkali.

Gunnarova bouda byla spíš jakýsi otevřený stánek plný nejrůznějších střelných zbraní. Od obyčejných bubínkových revolverů různých ráží, přes samonabíjecí pistole až k plně automatickým útočným puškám, které byly v celých USA pro soukromé účely zakázány, což se však nevztahovalo na držitele licence majitelů střelnic. A tu Gunnar samozřejmě měl.

Bob mě Gunnarovi představil jako kolegu kopírkáře z D.C. a nezapomněl mu sdělit, že jsem z ostré zbraně ještě nikdy nestřílel.

"Takže už jsi někdy z něčeho střílel," odvodil správně Gunnar.

"Jo, jako kluk ze vzduchovky. Tam kde jsem vyrůstal, nechyběla v žádné chalupě."

"A kde že jsi to vyrůstal?"

"Czech republic," řekl jsem s důrazem na to Czech, neboť Američané si to často pletli.

"Čečna?" odvětil Gunnar.

Říkal jsem, že si to Američané často pletou.

"Ne, Czechia. To je ve střední Evropě. Czechoslovakia."

"Jo tak," řekl Gunnar, jakoby se mu rozsvítilo.

Made in Czechoslovakia mělo ve světě stále svou váhu. Obzvláště co se zbraní týče.

Proto přede mne Gunnar posunul CZ 75, která z dob Československa nepochybně pocházela, neboť to měla vyražené na závěru.

"Pro začátečníka ideální," řekl Gunnar s úsměvem.

Pokrčil jsem rameny a zbraň zvedl. Důvěrně jsem ji znal. Fici jich měl doma na půdě pěknou sbírku.

"Ráže 9 milimetrů," řekl Gunnar a přidal na pult krabičku nábojů. "Používá ji i naše SEALS," dodal.

To všechno jsem věděl. Ze zbraně jsem mnohokrát střílel. Ale to oni nevěděli, tak jsem opět jen pokrčil rameny.

Bill s Bobem mě vzali do jedné ze střeleckých kójí. Těch bylo asi sedm. Vlastně to byla jenom jednoduchá dřevěná konstrukce s pultem, oddělující od sebe jednotlivé střelce. Nejmodernější vymoženosti této střelnice byl systém, který oddálil terč na libovolnou vzdálenost od nula do 60 yardů, což bylo necelých 55 metrů. Tedy takový vzdálenostní standard pro ruční zbraně. Gunner měl v boudě i dlouhé zbraně, ale jak sám říkal, spíše na ukázku, neboť na této střelnici se s nimi legálně střílet nedalo. Vždyť to byla rodinná střelnice. No ne?

Bill naládoval zásobník čezety šestnácti náboji 9 mm Luger a zaujal střelecký postoj. A přitom neustále žvanil.

"Nohy rozkročit, chce to pevný postoj. Zbraň uchopit oběma rukama. Pěkně natáhnout před sebe. Nádech, výdech. Oko, hledí, muška, cíl."

Pak stiskl spoušť. Zbraň zahřměla a kopla. Za terčem se z kopce udusané hlíny zvedl malý obláček prachu. Bill zajistil zbraň a položil ji na pult. Přesně jak ho to kdysi učil instruktor. Američané sice měli doma spousty zbraní, ale byli nanejvýš disciplinovaní, nehody se jim stávaly jenom výjimečně.

Bill stiskl tlačítko, kterým přivolal papírový terč. Ten se za mírného pohupování přesunul na lanku k nám.

Terč měl tvar siluety postavy. Desítka byla v jejím středu. Bill kružnici netrefil. Ale zasáhl pravé rameno postavy. Útočníka by to vyřadilo ze hry a možná by i přežil. Na 50 yardů to vlastně byla docela slušná trefa.

"Teď ty," řekl Bill a přesunul mě před pult.

Zvedl jsem zbraň a zaujal postoj přesně tak, jak po mě Bill chtěl. Byl to ukázkový střelecký postoj, který vás naučí na každé střelnici. Hned jsem věděl, že nic netrefím. Mě učil střílet Fici. Učil mě instinktivní střelbu. Tam se na nějaké postoje nehrálo. Sám dokázal ze stehenního pouzdra tasit "Peťasedmdesátku" a jen tak bez míření trefit kovovou padesátikorunu na padesát metrů. To já dokázal s mačetou. S pistolí ne. Ale zombíkovu hlavu bych v pohodě rozstřílel.

Bill poslal terč zpět a poté mě vybídl, abych odjistil zbraň. Pojistka cvakla a já vystřelil. Čezeta lehce kopla a vysoko nad terčem se z kopce za ním zdvihl obláček prachu. Bylo jasné, že jsem minul.

"Zajisti a odlož zbraň," řekl Bill.

Poslechl jsem.

"Možná je to na začátek moc daleko," řekl Bob.

"Ne, ne. Je to v pohodě," oponoval Bill. "Jen se to chce líp zapřít."

"Říkám, že je to daleko," nedal se Bob. "Pětadvacet yardů by pro začátek stačilo."

"Je to postojem."

"Je to daleko."

"Hele," řekl jsem já. "Co kdybych…"

Nemělo to cenu. Ti dva mě vůbec neposlouchali. Přitom hádka o ničem.

Zvedl jsem z pultu zbraň a zaujal postoj, který mě naučil Fici. Pravou nohu kousek za sebe jako opora před zpětným rázem. Bouchačku do pravačky. Loket zapřít o hrudník. Uchopit zbraň levačkou a zapřít loket o bok. Takhle máte zbraň tak blízko u obličeje, že se nedají použít mířidla. Ale to není třeba. Vaše tělo je zpevněné a úchop zbraně jistý. Mířidla nejsou třeba. Nestřílíte na olympiádě. Stačí trefit postavu. Zastavit útočníka.

Zmáčkl jsem spoušť. A pak znovu a znovu. Celkem čtrnáctkrát v rychlém sledu, dokud nezůstal závěr zbraně v otevřené poloze. Jasný signál, že je zásobník prázdný.

Vytáhl jsem zásobník ze zbraně a položil ho na pult. Poté jsem odjistil závěr a zamáčkl pojistku zbraně. Také jsem ji odložil na pult. Pěkně podle předpisu, neboť jak by vám řekl každý instruktor střelby, žádná zbraň není nikdy prázdná. S každou zbraní je nutné zacházet tak, jako by byla nabita.

Bill s Bobem se přestali hádat někde u třetího výstřelu. Teď mě vyjeveně sledovali.

"Co je?" zeptal jsem se.

Místo odpovědi Bill zmáčkl tlačítko přivolávající terč.

Už když se blížil, bylo jasně patrné, že všech čtrnáct projektilů skončilo ve středu terče. Rozptyl byl do deseti centimetrů. Přesně takhle mě to Fici učil. Zombíkova hlava by přestala existovat a o to šlo.

"Říkal jsi, že neumíš střílet," řekl udiveně Bob.

"Takhle střílí v televizi," opáčil jsem. "Chtěl jsem to zkusit."

Jako výmluva to zjevně stačilo. Na střelnici jsme vydrželi až do oběda. Vyzkoušeli jsme spoustu dalších zbraní a oba pánové se ode mne snažili naučit můj střelecký styl. Docela jim to šlo. Ono to vůbec docela jde, když člověk nemá přehnané nároky na přesnost. Jak jsem řekl. Jde o to zasáhnout cíl. A člověk je docela velký cíl. Člověk, nebo zombík, vlkodlak, démon, čarodějnice, stín. Na to všechno se daly naše speciálně upravené střely s větším či menším úspěchem použít.

Po obědě jsme se s oběma pány vrátili na střelnici. O tom jak střílím už si povídal celý resort a tak jsme nebyli sami. Že jsem až do dnes nestřílel z ničeho většího než vzduchovky, mi věřil málokdo. Někteří říkali, že jsem přirozený talent. Mě tahle popularita moc dobře nedělala. Nevyčnívat z davu je základní předpoklad utajení. Ale co. Jsem na dovolené. A na dovolené se mají lidé především bavit.

I Linda se bavila. I když mi nechtěla říct, co celé dopoledne dělala se svými novými kámoškami, po obědě se k nim opět připojila. Pak už jsem se neptal. Potkali jsme se až k večeru, kdy musel Gunnar střelnici zavřít, neboť mu došly všechny devítkové náboje. Čezeta se toho dne stala nejoblíbenější zbraní a Gunnar do ní neměl dost nábojů, neboť nejoblíbenější ráží v Americe je osmatřicítka.

Na večeři jsme se sešli uvnitř v jídelně. I tam na nás čekal oválný stůl číslo třináct. Po večeři probíhala na pódiu pěvecká soutěž. Naše novácké Doremi hadr. Naštěstí po nás nikdo nechtěl, abychom se účastnili. Já zpívat neuměl a Linda také ne. Lin měla naprosto úžasný podmanivý hlas, který dokázal každého oblbnout, ale na zpěv se nehodil.

Soutěž skončila a nálada u stolu se stočila k nezávazné konverzaci.

"To víte, že v těchto lesích dříve žily čarodějnice?" rozmluvil se tajemně Bill.

"Čarodějnice?" zajíkla se Marlen.

"To jsou jenom povídačky," mávl rukou Bob. "Pohádky pro děti."

"Kdepak," oponoval Bill. "Je to pravda. Znáte ten film? Čarodějnice z Blair?"

Bill se dramaticky odmlčel. Sledoval naše reakce. Já ten film znal. Já znal všechny horory. Linda ho taky znala a ostatní u stolu zřejmě taky. Alespoň podle výrazů jejich obličejů.

"Ten film natočili tak, jako by někdo točil dokument videokamerou," pokračoval tajemně Bill. "Málokdo ví, že ten příběh se skutečně stal. Přesně jako ve filmu. Jen jeho tvůrci museli pozměnit jména postav a hlavně místo, kde se film odehrává. Jinak by jim to natočit nedovolili."

"Proč?" chtěla vědět Marlen.

"Proč? To je dobrá otázka. Protože ten příběh se ve skutečnosti odehrál tady na Cherokee Hill."

"To je blbost!" rozohnil se Bob. "Ten hotel tady stojí už od války! Kdyby se tu něco podobného stalo, vědělo by se o tom!"

"Nikdo by o tom nevěděl. Vláda to utajila!"

"A proč by to vláda dělala?!"

"Protože…"

Dál už jsem neposlouchal. Jak se tihle dva začali hádat, byli nezastavitelní. To jsem poznal už dopoledne na střelnici.

Rozloučili jsme se s Claire a Marlen s tím, že se potkáme u snídaně a vrátili se do své chaty. Pro dnešek byl čas jít spát.

Druhého dne ráno jsme se s Lindou omluvili z dalších společenských aktivit s tím, že bychom chtěli být sami někde v přírodě.

Ostatní to pochopili. Túry po zdejších nekonečných lesích byly velmi oblíbené. Dokonce i resort s tím počítal a na objednání bylo možné dostat obědový balíček, takže host, který se celý den coural po lese, o své hlavní jídlo nepřišel.

S Lindou jsme se rozhodli pro návštěvu Křišťálového jezera, které leželo asi tři kilometry pod námi v malém lesním údolí.

Stezka k jezeru byla důkladně vyznačena a navíc i důkladně prošlapaná. Vedla prastarým, převážně listnatým lesem, na hony vzdáleným tomu, jaký byl v Beavercreeku. Hlavně nesejít ze stezky. Nebo si tě dá ke snídani Méďa Béďa. To jako že tu mají medvědy, kteří se vyhýbají stezkám? Asi jo, neboť za celou cestu lesem jsme žádného medvěda nepotkali. I tak se mi ten les nelíbil. Já měl s lesy vůbec docela problém.

V lese nad Paňákem nás zajalo polomrtvé komando her Obersta, v lese na Beavercreeku nás naháněl vlkodlak a v kambodžské džungli jsem narazil na Chcipáka. A na Veasnu. Alespoň nějaké pozitivum.

Ale tenhle les… Jako by něco skrýval. Nebyl to ten tíživý pocit, jaký jsem měl prvně na Beavercreeku, ale ten pocit znepokojení tu byl.

Křišťálové jezero si svůj název zasloužilo. Nebylo tak velké jako to na Beavercreeku, ale bylo křišťálově čisté a na listopad i docela teplé. Ono bylo na listopad vůbec nějak moc teplo, ale místní tvrdili, že tady je to zcela běžná věc a že to naopak věští třeskutou zimu, která obvykle přichází ze dne na den někdy po novém roce. To už tady doufám dávno nebudeme.

U jezera nikdo nebyl. Tak jsme se svlékli a skočili do něj, jak nás Bůh stvořil. My milovali koupání jen tak. Asi za to mohl fakt, že přesně takhle náš vztah před deseti lety začal. U Panského rybníka. Jen tak na Adama. Poté, co mě Linda nenáviděla za to, že jsem ji před dalšími deseti lety nechal samotnou v Domě hrůzy s pekelným démonem. Jako bych za to mohl. Naštěstí to bylo dávno za námi. Démon byl mrtvý a Lindiny rodiče, kteří stále v Domě hrůzy bydleli, si nikterak nestěžovali. My měli vlastní dům obklopený hradbou neprostupné magie. Prostě pohoda jazz.

U jezera to vypadalo podobně jako na Beavercreeku. Bylo tu molo a u něj pár loděk. Nikde žádný kůl, na kterém by se mladí indiáni učili házet tomahawkem. Sice se to tu jmenovalo Cherokee Hill, ale indiáni se tu nevyskytovali nejméně sto let. Určitě ne potom, kdy tu byl roku 1946 postaven hotel. Ani k žádné významné bitvě mezi indiány a bělochy zde nedošlo, ani žádné pohřebiště by tu nemělo být. Tohle místo by mělo být okultně čisté.

Jenomže já měl stále ten stísněný pocit a Linda také. To nebylo dobré. Úplně mi to připomínalo naši první návštěvu Beavercreeku. Možná jsme měli letět s Ficim domů. Tam to okultně čisté nebylo ani náhodou, ale alespoň jsme věděli, s čím máme tu čest. Navíc jsme snad všechny záhady Krásné Hory vyřešili. Alespoň prozatím.

Chtěli jsme zůstat u jezera celý den, ale neměli jsme náš obědový balíček, neboť ten se musel objednat den předem a to my nevěděli. Proto jsme se rozhodli vrátit na oběd do resortu.

Při návratu už se nám tak lehce nešlo. Dílem to bylo tím, že jsme museli jít pořád do kopce, dílem tím, že stezka jakoby mizela. Předtím tak skvěle vyznačena a prošlapaná cesta se najednou ztrácela v lesním šeru. Zpěv ptáků utichal. Po zemi se plazil temný stín. Znejistěl jsem. Takhle to začínalo vždycky. Vždy to byl jen takový neurčitý pocit mrazení v zádech. Předzvěst něčeho zlého.

Vzal jsem Lin za ruku a táhnul ji za sebou do svahu. Bylo jedno, že stezka zmizela. Hotel stál na vrcholu Cherokee Hill. Pokud půjdeme stále nahoru, musíme k němu dojít. No jo. Jenomže jsme neměli sejít ze stezky. Jinak si nás podá Bubu. Ale co dělat, když tady stezky samy od sebe mizí?

Za zády se nám ozval zběsilý řev. A byl nehezky blízko. Otočili jsme se. Tři metry od nás stál na zadních medvěd jak kráva. Takhle na zadních byl vysoký snad tři a půl metru. Jeho vyceněné žluté tesáky se nechutně leskly odkapávajícími slinami. Ten medvídek měl určitě hlad.

Strhl jsem Lindu za sebe a sáhl za záda pro mačetu.

"A kurva!" zaklel jsem. Vždyť mačeta zůstala v chatě.

Někde jsem četl, že medvěd dokáže vyvinout rychlost až 50 kilometrů v hodině. Utíkat nemělo cenu. Na nějakou konverzaci to taky nevypadalo. Nejlepší bylo zaútočit.

Dva rychlé kroky, výskok a nabral jsem milého méďu oběma nohama patami na solar. Normální člověk by s medvědem asi nehnul. Ale já nebyl normální člověk. Už dávno ne.

Medvěd zavrávoral a o pár kroků couvl. Já mezitím dopadl na záda do kapradí. Vzpomněl jsem si na Rákosníčka a jak jsem tak jednou řekl Lindě, když na sobě měla zelené šaty.

"Uteč!" zaklonil jsem hlavu a vykřikl na Lin, neboť medvěd klesl na všechny čtyři a útočil.

Nevím proč, ale ve stresových situacích často zapomínám na své magické schopnosti. Třeba na to, že vládnu pekelným ohněm, který prýští z mých rukou jako plamenomet.

Oheň spolehlivě zažene každou zvěř. Jenže já si zrovna vzpomněl na kletbu světla. Nevím proč. Ta je dobrá tak na upíry.

Prostor ozářilo jasně bílé, téměř spalující světlo. Stromy kolem mě vrhly jasné dlouhé stíny do všech stran. To jsem viděl dobře, protože na toho, kdo kletbu světla vyřkne, nepůsobí. Také jsem viděl, jak to s medvědem pěkně trhlo. Ztratil orientaci a zastavil útok, což mi dalo trochu času vymyslet, co dál.

Spálit Ohnivým kruhem jsem ho nechtěl. Bylo to jen zvíře. Lov byl jeho instinkt. Nemohl za to, že my sešli z cesty. Navíc bych mohl zapálit celý les. Raději jsem zvolil znehybňovací kouzlo. To nám dá dostatek času odsud zmizet.

Kletba světla odezněla. Vyřkl jsem znehybňovací kouzlo a sebral ze země Lindu, na kterou kletba světla bohužel účinkovala také, a proto byla stále oslepena. Táhl jsem ji za sebou do kopce, jist si tím, že máme spoustu času, než moje znehybňovací kouzlo na medvěda přestane působit. Bohužel. Za sebou jsem slyšel dusot, který neustále zrychloval. Medvěd byl sice stále oslepený, stejně jako Lin, ale asi šel po čichu. Šel. Mé znehybňovací kouzlo na něj nemělo žádný účinek.

Nakreslil jsem rukou do vzduchu symbol zdi. Bylo to kouzlo, které by dokázalo zastavit i rozjetý náklaďák. Medvěd do něj vrazil a do té doby neviditelný symbol zlatě zazářil. Zdálo se, že kouzlo je účinné, než medvěd máchl svou obrovskou tlapou osazenou dlouhými černými drápy a symbol jednoduše odmávl.

Co to? Jakože na medvěda má kouzla neúčinkují? To není možné. Znám jen jediného tvora, na nějž byla má magie krátká. Teta Jess. Prastará čarodějnice, toho času stín v mé zahradě.

Být tu sám, poradil bych si. Učinil bych se neviditelným a medvědovi jednoduše zmizel. I když, teď šel po čichu, tak asi ne. Vylezl bych na strom a pak po kmenech odskákal do bezpečí. Odletěl bych. Vážně?

Popadl jsem Lin a odletěl.

Ne. Létat jako Superman opravdu neumím. Tak super nejsem. Ale umím skákat opravdu vysoko. A když k tomu přidám svou stále se zdokonalující schopnost levitace, jako let to může vypadat.

Vyskočil jsem vysoko do vzduchu. Vysoko. Až nad koruny stromů. Byl to můj nejvyšší skok v životě, i přesto, že v této části Tennessee rostou převážně listnaté stromy, které nedosahují takových výšek jako jehličnany rostoucí v okolí Beavercreeku, které dosahují i sto metrových výšek.

Schopností levitace jsem zamířil pěkně nad korunami stromů dolů z kopce. A protože jsem mohl stále klesat, dostal jsem se asi kilometr daleko.

"My letíme," řekla omámeně Linda.

Její nádherné zelené oči zářily. Usmívala se.

"Spíš padáme," řekl jsem a také se usmíval.

"Padáme?" řekla trochu vyděšeně.

"Jestli brzo nenajdu místo na přistání, tak si asi pěkně namlátíme," řekl jsem a stále se usmíval, neboť kousek od nás jsem viděl šedý pruh silnice, na které jsem mohl v pohodě přistát.

Snesl jsem se s Lindou v náručí na silnici. Bylo to hladké přistání a já ji stále nepouštěl z náručí. Hleděl jsem jí do očí.

"Co je?" zeptala se s úsměvem.

"Tvoje oči. Září ještě víc než kdy dřív."

"Na chvíli jsem si připadala jako Lois Laneová," odpověděla, aniž se přestávala usmívat. "Odneseš mě až do hotelu?"

"Nejsem Superman," řekl jsem a postavil ji na nohy.

A pak jsem ji objal. A pak jsme se líbali. A já se zase cítil jako tenkrát před deseti lety, když jsme si dali první polibek cestou od Prokopa. Ale to bylo dlouhých deset let před tímhle vším. Dlouhých deset let boje s temnotou, kdy jsme skoro nikdy nebyli sami. Žádná dovolená, žádný oddych. Tohle měl být náš první volný týden bez ostatních. A zdálo se, že samota nám opravdu svědčí. I když to bylo krátké osamění. Velice krátké, neboť v tomhle lese něco bylo. Něco temného. A já neměl svou mačetu.

"Musíme se vrátit do chaty. Musím si vzít mačetu," řekl jsem nakonec.

Lindin úsměv zmizel. Věděla stejně dobře jako já, že tenhle les není úplně v pořádku. A že to tak nenechám.

"Jak je to daleko?" chtěla vědět.

"Vím já. Ale po téhle silnici jsme sem přijeli. Když budeme mít štěstí, někdo nás sveze."

Štěstí jsme měli. Za pár minut se na silnici objevilo auto a jelo dokonce správným směrem. Tedy k hotelu. Byl to postarší pár v postarší plechovce, jakých tady na středozápadě jezdí spousta. Neměli problém nás do hotelu odvézt. Obzvláště potom, co jim Linda vysvětlila, že jsme jen turisté z hotelu, kteří zabloudili. Možná za to mohly i mé debilní hadry z padesátých let, ve kterých jsem si připadal jako naprostý trotl. Takže vůbec ne nebezpečný.

Staří manželé nás vyložili u hotelu. Do své chaty už jsme museli dojít po svých. Jakmile se za námi zavřely dveře, vytáhl jsem z pod polštáře mačetu svatého Vojtěcha a zkontroloval její lesklé ostří. Nevím proč jsem to dělal. Ta mačeta byla vysvěcena samotným Bohem. Možná jen archandělem Gabrielem. Pořád mi to nechtěl říct. Neustále mlel o Apokalypse a jak se blíží a podobný kraviny, ale kde se v mé mačetě vzala moc posílat démony rovnou do pekla, mi neřekl. Ale já si moc nestěžoval. Mačeta byla nezničitelná. Přesekla cokoliv a její ostří se nedalo ztupit. Vlastně jsem jej kontroloval jen tak ze zvyku.

"Co se tam stalo?" chtěla vědět Lin.

To byla dobrá otázka. Moje magie na medvěda nijak neúčinkovala. Jen ta nepřímá. Kletba světla ho na čas oslepila, ale to by oslepila každého. Jinak nic. Také stezka, která prostě zmizela. Pocit tísně.

"Dovolená na hovno," řekl jsem naštvaně. "Příště pojedeme na Antarktidu. Žádný lidi, žádné problémy," dodal jsem a začal se přehrabovat v kufru s věcmi.

"To už jsi myslím jednou říkal," řekla jemně Lin.

"Vážně? A co jsi mi na to řekla?"

"Že i v Antarktidě jsou lidé."

Strhl jsem ze sebe tu debilní košili a navlékl na sebe černé triko s logem Rolling Stones, tedy ústa s vyplazeným jazykem.

"Co to děláš?" chtěla vědět.

Místo odpovědi jsem z kufru vyhrabal notně ošoupané modré džíny a mačetou jim usekl nohavice pod koleny. Pěkné, čisté, jedním švihem. Pak jsem se do nich navlékl. Byly mi dost volné, chtělo to pásek, ale zase měly správně široké nohavice. Pak jsem si na záda připnul pouzdro s mačetou. Na to jsem hodil svou volnou košili, kterou jsem si s sebou přivezl.

"Něco se tu děje. Bez mačety už ani krok," konečně jsem odpověděl.

"Co myslíš, že to je?"

"Připomíná mi to Beavercreek. A tam bylo co?"

"Čarodějnice. A taky démon."

"Přesně," řekl jsem a začal si obouvat kanady. Chtěly by trochu přeleštit.

"To myslíš vážně?" zeptala se Lin s pohledem upřeným na boty.

"Jo," odpověděl jsem stroze.

"Roztrhané džíny, košile, kanady, triko Stones. Místo jako pako z padesátek budeš vypadat jako pako odněkud z ghetta z osmdesátek," konstatovala suše. "Vůbec sem nezapadneš."

"Ještě by to chtělo nějakou kšiltovku," řekl jsem místo odpovědi. "Jsem nervózní, když jsem venku bez kšiltovky."

Chvíli mě beze slova pozorovala.

"V kufru žádná není?" řekla pak.

"Ne."

"Tak zajdeme do hotelu. Třeba budou mít alespoň nějakou reklamní s logem resortu."

Objal jsem ji a políbil. Ona věděla, že bez kšiltovky z domu nevycházím. Prostě to byl takový zvyk už od dětství. Tenkrát jako kluci hned po revoluci jsme všichni nosili kšiltovky od Vietnamců s logem USA a síťkou vzadu. Pak kluci přešli na klubové kšiltovky NHL. Mně se podařilo sehnat kšiltovku baseballového klubu St. Louis Cardinals a posléze i New York Yankees ze stejné kolekce. Tedy čistě bílá s logem klubu vpředu a malým logem MLB vzadu. Ani jednu už nemám. Yankees jsem věnoval Johnniemu a Cardinals mi někdo ukradl. Možná jsem ji ztratil, když jsem se tenkrát vylil na čarodějnice dole pod Muzeem havířů. Z toho večera si moc nepamatuju. Moje první a taky poslední lahev vodky. Ještě teď se mi při té vzpomínce zvedá kýbl.

V hotelu jsem žádnou kšiltovku nesehnal. Zato jsem však v hale narazil na docela zajímavou výstavu fotografií z jeho historie, která byla i s popisky.

První, černobílá a ne moc ostrá, pocházela z roku 1896. Byl na ní indiánský náčelník, který stál vedle amerického kapitána jízdy. Popisek uváděl, že se jednalo o náčelníka posledního kmene Cherokeeů žijícího v oblasti těsně před přesídlením do rezervace. Tenkrát se s tím moc nemazali. Všichni lidé v Americe jsou si rovni. Ale někteří jsou si rovnější.

Na další fotografii byl strom ověšený čarodějnickými symboly vyrobenými z klacíků, provázků a ptačích per, ne nepodobných těm z filmu o čarodějnici z Blair. Popisek uváděl, že v oblasti se po vystěhování indiánů dařilo různým okultním pomatencům, kteří v lesích pobíhali až do začátku stavby hotelu v roce 1942.

Tak vida. Bill možná zas tak moc nepřeháněl, když tvrdil, že Záhada Blair Witch má reálný základ.

Další fotografie se věnovaly výstavbě hotelu a jeho historii. Jediná zajímavá informace byla ta, že výstavba hotelu započala těsně před útokem na Pearl Harbor a i když byly veškeré americké zdroje převedeny na válečnou výrobu, výstavba hotelu pokračovala z rozhodnutí prezidenta Roosevelta. To bylo zvláštní. Jaký asi tak mohl mít prezident Spojených států zájem na stavbě nějakého hotelu uprostřed ničeho? Bylo to jedno. Kšiltovku jsem nesehnal, tak jsme zase šli.

Venku před hotelem jsem potkal partu puberťáků, která se na trávníku bavila pokusem o hraní fotbalu. Když někdo v Americe řekne, že hraje fotbal, myslí tím americký fotbal. Ale tady mu samozřejmě říkají jen fotbal. A jeden z nich měl na hlavě krásnou pastelově modrou kšiltovku s logem Dallas Cowboys, tedy jedinou bílou pěticípou hvězdou, stejnou jaká je na vlajce Texasu. Tu jsem musel mít.

"Hej, mladej! Jo ty s tím míčem!"

Mladej se zastavil. Zrovna chytil přihrávku a chtěl míč poslat dál. Mohlo mu být tak sedmnáct. Byl o hlavu vyšší než já a žádnej chcípák to rozhodně nebyl. Došel jsem k němu.

"Kolik chceš za tu kšiltovku?" zeptal jsem se bez obalu.

"Cože?" odpověděl nechápavě.

"Ta čepice, co máš na řepě. Co za ni chceš?"

Chlapec se usmál.

"Ta není na prodej," řekl potom.

"Všechno je na prodej," vytáhl jsem z kapsy balík padesátidolarovek. Jo. To byly ještě ty, co jsem dostal od gangsterů na pumpě ve Virginii. Peníze byly to jediné, čeho jsme měli dostatek.

Kluk na ten balík chvíli koukal. Byl to pěkný balík. Pořád v něm muselo být přes čtyři tisíce dolarů. To je spousta peněz.

"Tisíc babek," vypadlo z kluka nakonec.

"Cože? Tisíc dolarů za kšiltovku?"

"Ty ji chceš," řekl kluk s úšklebkem.

Já vím, že ty peníze mi jen tak spadly do klína a i kdyby ne, měl jsem peněz dost. Ale dát za blbou čepici 17 435 korun podle kurzu aktuálního při našem odjezdu se mi fakt nechtělo.

"Dáme sázku," řekl jsem.

"Jo?" podivil se kluk. "A jakou?"

"Vidíš tu anténu?" ukázal jsem na střechu hotelu.

"Jo. A?"

"Když ji trefím tím míčem, dám ti za ni kilo."

Kluk se zase zašklebil. Měl proč. Hotel byl pět pater vysoký. Navíc jsme od něj byli docela daleko. Ta anténa byla televizní, takže docela velký cíl, ale bylo to tak 160 metrů. Nikdo nedokázal hodit nic tak daleko.

"A když ji netrefíš?"

"Dostaneš půlku tohohle balíku. Asi dva tisíce dolarů."

Kluk otevřel pusu. Přemýšlel.

"Tak fajn," řekl nakonec a hodil mi míč.

Kousek jsem poodstoupil a házel si míčem v ruce. Chtěl jsem poznat jeho váhu, vyvážení, jak mi padne do ruky. Kluci se mezitím pochechtávali a zaslechl jsem něco ve smyslu, že tak maximálně vysklím nějaké okno v přízemí, jestli k hotelu vůbec dohodím. Jenže já měl na házení čímkoliv prostě talent od přírody. A díky svým schopnostem jsem měl i dostatečnou sílu.

Řádně jsem míč uchopil pravou rukou a rozběhl se jako nejlepší oštěpař všech dob Jan Železný. A pak jsem hodil. Míč na americký fotbal nemá svůj specifický tvar jen tak. Jeho zašpičatělý tvar lépe rozrazí vzduch, takže při hodu doletí dál. Ale sto šedesát metrů určitě ne. To by se s ním dalo v pohodě přehodit celé hřiště. To by ten sport asi moc fanoušků neměl.

Míč zasvištěl, jako kdyby kolem prolétla rozzuřená sršeň. Pomalu se zvedal k modrému nebi. Trvalo to snad tři sekundy, než vystoupal nad střechu hotelu, kde zasáhl televizní anténu. Jestli se tam teď někdo díval na televizi, program právě skončil. Anténa se po nárazu míče divoce rozhoupala. Míč odletěl na druhou stranu střechy. Teprve pak se k nám donesla dutá rána nárazu a drnčení antény.

"Co, co…" kluk se na nic jiného nezmohl.

Vrazil jsem mu do ruky dvě padesátidolarové bankovky a sundal mu z hlavy kšiltovku. Narazil jsem si ji na hlavu a zase sundal, abych trochu povolil pásek upravující velikost. Ten kluk měl strašně malou hlavu, i když teď bude asi pěkně nafouklá.

"Dík, kámo," řekl jsem a odešel.

Ani jsem se neohlédl. Nemusel jsem. Úplně jsem cítil ty pohledy, které visely na mých zádech. Jo hoši. Kdybyste viděli, co teprve dokážu s mačetou. To byste valili bulvy.

"Kšiltovku už máš. Co dál?" chtěla vědět Lin, když jsme se vzdálili od fotbalistů.

"Vrátíme se do lesa," odpověděl jsem jednoduše.

"Myslíš, že je to dobrý nápad? Ráno jsme unikli jen o vlásek."

"Ráno jsem neměl mačetu."

"A kdybys ji měl? Vážně bys toho medvěda zabil? Chci říct, je to jen zvíře. Jedná instinktivně. Nemůže za to, že na nás zaútočil."

"Tím si nejsem tak jistý. Pekelná magie na něj neúčinkovala. I na démony z pekla moje magie zabírá. Tak proč ne na nějakého blbého medvěda z Tennessee?"

"Možná by to chtělo něco, co s magií až tak nesouvisí."

Luskl jsem prsty.

"Mám nápad," popadl jsem Lin za ruku a vedl ji na střelnici.

Cestu jsme bohužel minuli. Ke střelnici jsme se prodírali lesem. Šli jsme za zvuky výstřelů.

Z lesa jsme vylezli uprostřed střeleckého prostoru, který byl označen jen červenou páskou. Kdyby tady z lesa vylezlo nějaké dítě, dostalo by se střelcům přímo do rány. Rozstříleli by ho na hadry a ani by o tom nevěděli. Ti Američané jsou vážně hovada.

Raději jsme zalezli zpátky do lesa a střelnici obešli, krytí hradbou stromů. Chtěl jsem navštívit Gunnara. Chtěl jsem od něj něco koupit.

"Ahoj Gunnare," pozdravil jsem hezky.

"Á, střelec roku," oplatil mi Gunnar pozdrav. "Tvoje žena? Přítelkyně? Kamarádka?" dodal poťouchle to poslední slovo.

"To je moje ségra," řekl jsem dotčeně. Gunnar sklapl.

"Hele Gunnare, FN FiveseveN tady asi nemáš, co?"

Gunnar se zašklebil a před ústa si dal ukazováček. Poté se shýbl pod pult, zpod nějž vylovil P90.

"FiveseveN ne, ale co říkáš na tohle? Večer bychom ji mohli vyzkoušet."

Podíval jsem se na Lin. Mysleli jsme na to samé. P90 se do rodinného resortu moc nehodí.

"A ta CZ 75, se kterou jsme tu stříleli včera?"

Gunnar znovu sáhl pod pult a položil na něj Cezetu.

"Vyčištěna, naleštěna. Jen vystřelit."

"A střelivo?"

"Nějaké jsem sehnal," položil vedle zbraně krabici s náboji.

"Kolik za ni chceš?"

"Cože?"

"Koupím ji. Kolik za ni chceš?"

"Na co?"

"Pro slečnu," ukázal jsem na Lin.

"Cože?"

Tahle konverzace za moc nestála. Ale nedivil jsem se tomu. Ty zbraně tu byly pro zábavu hostů, ne na prodej.

Přemýšlel jsem, že si vymyslím nějakou historku. Třeba že Lindin otec je velký fanda do zbraní a že ta Cezeta je pro něj. Nebo že Gunnara začaruju. Ovlivňovací kouzla mi šla. Možná že by za ni nakonec ani nic nechtěl. Možná že by plakal štěstím, že mi ji může dát. Ale Lin říkala, že někdy je prostě lepší říct pravdu než si vymyslet komplikované historky nebo používat komplikovanou magii. A já si na to teď vzpomněl.

"Potřebujeme ji na obranu před zlem, které se ukrývá v lese," řekl jsem tedy po pravdě.

"Co o tom víte?" zeptal se najednou velice vážně.

"Zatím jen, že tam je."

"Odkud jsi ve skutečnosti?"

"Pocházím z Evropy. To nebyla lež."

"Washoe," řekl jméno mého kmene z Beavercreeku.

Pořádně jsem si ho prohlédl. Jeho vlasy byly krátké a šedé, ale ty rysy obličeje… Proč jsem si toho nevšiml dřív?

"Wakantanka tapa se hanyetu iniake take iyumnii," řekl náhle Gunnar.

Pohlédl jsem na Lin.

'Já nevím,' řekla myšlenkou. 'Je to jiný dialekt. Možná "zlo ve stromech, křičící duchové předků,"' pokrčila rameny.

"Wakatanka tenali anuaka sete," řekl jsem na to já.

Gunnar mě chvíli sledoval, pak ke mně přisunul zbraň a krabici nábojů.

Vytáhl jsem balík padesátidolarovek.

"Itazipa hanyetu," řekl Gunnar.

'Vůbec nevím,' řekla myšlenkou Linda.

Oddělil jsem z balíku asi deset bankovek, položil je na pult, zastrčil zbraň dozadu za kalhoty, popadl krabici nábojů a odešel.

"Nevěděla jsem, že mluvíš Washoe?" řekla Lin, když jsme se vzdálili od střelnice. "Před týdnem jsi neznal ani indiánská jména."

To byla pravda. Ale tuhle větu mě naučil stařík už dávno. Znamenala "Stůj při mně, duchu mého otce" a jelikož se Washoe modlili ke svým předkům, zakončovali s ní každou svou modlitbu.

Vrátili jsme se do naší chaty. Bouchačka potřebovala nějaké úpravy. Předně odhlučňovací kouzlo, jehož symbol jsem vyryl do závěru mačetou. Vyryl jsem jich už tolik, že mi na to stačila minutka.

Potom náboje. Do špiček nábojnic jsem vyryl kříž. Ten fungoval jako křesťanský symbol, který byl účinný proti některým nadpřirozeným šmejdům. Ale hlavně z náboje vytvořil střelu dum-dum. Taková střela se po nárazu rozplácne a vezme s sebou množství okolní tkáně. Prostě to nadělá obrovskou paseku. Když s tím trefíte do hlavy zombíka, hlava se mu rozprskne jak meloun. Udělá to takový pěkný červenobílý květinový vzor, jak jednou popsal Fici změť krve, mozku a úlomků lebky.

Na víc jsem se v těchto polních podmínkách nezmohl. Ale Lindě to stačilo. Za ty roky byla zvyklá nosit zbraň. Proto teď byla spokojená. Rozvázala si uzel na košili, která jí teď volně splývala přes zadek, a Cezetu si zastrčila dozadu za šortky. Najednou z ní byla okvérovaná drsňačka z komiksu od Marvela. Takhle se mi líbila.

Byl čas vrátit se do lesa.

Zvolili jsme stejnou stezku k jezeru jako ráno. Šlo se nám po ní stejně dobře a bezpečně nás dovedla až k jezeru. Na jeho hladině se pohupovaly malé vlnky, blýskající se v odpoledním slunci.

Linda navrhla koupačku, ale to bych musel nechat mačetu na břehu. Ne že by mohla zrezivět, ale s mačetou na zádech se blbě plave. Navíc by se tu mohl objevit někdo další. Nevím, jak by to vypadalo, kdyby se na břehu najednou zjevil týpek oblečený jen do popruhu a pouzdra s mačetou, která navíc občas zlatě zářila jako sluníčko. To byla hrozná představa. A už vůbec jsem si nechtěl představovat, co všechno by se mohlo skrývat pod hladinou jezera. Po setkání s rozzuřeným medvědem, na něhož nefunguje má magie, asi cokoliv.

Chvilku jsme se potloukali po břehu jezera a zkusili jsme i plavbu v jedné z kanoí, které byly uvázány u mola. Snažil jsem se nasát místní atmosféru. Proniknout závojem pocitu tísně a temnoty, který nás obklopoval na každém kroku. Ale bylo to k ničemu. Les se rozhodl, že své tajemství jen tak nevydá. Rozhodující se měla stát zpáteční cesta.

Zpátky se nám šlo docela dobře. Dokonce jsme se na stezce setkali s několika dalšími výletníky mířícími k jezeru. Hezky jsme se pozdravili a pokračovali dál.

Sluníčko rozehrávalo barevnou symfonii skrze nespočet odstínů žluté, oranžové a červené barvy listí, jež nám připravil podzimní les. Jinak se nedělo vůbec nic. Dokonce jsme si s Lindou začali povídat. Vzpomínali jsme na jiná naše dobrodružství odehrávající se uprostřed nějakého lesa. Třeba tam nahoře nad Panským rybníkem. Tam kde jsem do základu vypálil Hell camp. Pak chtěla, abych jí ještě jednou vyprávěl o našem dobrodružství v Kambodži. To mi nedělalo problém. O tom, že jsme s Vaesnou měli speciální pouto přátelství, věděla. I o tom, jak mě učila léčit pomocí bílé magie. To se před ní utajit nedalo. S Vaesnou a potažmo s Clarissou jsme byli spřízněné duše. Linda byla moje životní láska. Linda byla moje duše. Miloval jsem ji nade vše. Dobře to věděla.

Ani jsme si nevšimli, kdy jsme vlastně sešli ze stezky. Najednou tam prostě nebyla. Stáli jsme uprostřed lesa, který byl najednou hrozivý svým tichem. Jako tenkrát v lese nad Císařskou cestou, před tím, než nás svou přítomností poctil Moriartus.

Pocit tísně se dostavil s neobvyklou razancí. Jako by nás něco sledovalo. Ze všech směrů. Stromy nás sledovaly.

"Vrátíme se," řekla potichu Linda.

Otočil jsem se kolem své osy. Připadal jsem si jako Jeníček. Nevěděl jsem, kudy se mám vrátit. Když jsme odcházeli od jezera, slunce jsme měli po pravé ruce. Otočil jsem se, abych ho tedy měl po levé, a to by měl být přibližný směr zpět k jezeru. Jenomže slunce se točilo spolu se mnou!

"Tady je to jak v posraným Bermudským trojúhelníku," řekl jsem. "Ani jít stále do kopce nám nepomůže."

"Proč ne?"

Rozhodil jsem rukama. Tenhle kousek lesa byl úplně plochý. Stromy byly daleko od sebe. Kam až oko dohlédlo, byla naprostá rovina.

"Zkus vylézt na strom a rozhlédnout se," navrhla Lin.

"Skvělej nápad. Škoda že jsme za sebou cestou nenechávali drobečky. Jestli v tomhle lese narazíme na perníkovou chaloupku, tak vážně končím. Vrátím se zpátky do Foodlandu. Budu tahat palety za minimálku a budu v klidu."

"To by ses nejdřív musel dostat z tohohle lesa," kontrovala Lin. "Tak co navrhuješ?"

"Půjdeme stále jedním směrem. Jestli jsme se nepřenesli v prostoru, pořád musíme být na kopci. Když půjdeme jedním směrem, nakonec musíme narazit minimálně na silnici vedoucí k hotelu."

"Ale to slunce…"

"Je to jenom trik. Něco se nás snaží oblbnout. Dezorientovat. Taky bych to dokázal."

Nebylo možné, aby se slunce točilo se mnou. Ale pár kouzel by ten pocit navodit dokázalo. Sám bych takhle pár lidí oblbnout dokázal.

Šli jsme asi dvě hodiny se sluncem po pravé straně. Samozřejmě se nám ztrácelo v korunách stromů, ale bylo tam. A pomalu se sklánělo k obzoru. Slunce zapadalo. Noc se blížila.

"Co uděláme, jestli nenajdeme cestu do západu? Nechci tu být v noci."

"Neboj, princezno. Něco vymyslím."

"Princezno? Takhle jsi mi dlouho neřekl."

"Já vím. A omlouvám se za to," řekl jsem a objal ji. "Nemusíš se ničeho bát. Víš, co jsem slíbil."

"A jednou jsi to také splnil. Podruhé bych si to zopakovat nechtěla."

Ne, to ne. Podruhé by už to stejně asi nešlo. Lucifer by nás podruhé z pekla nepustil.

Po další hodině cesty smrákajícím lesem jsme narazili na zvláštní hromádky kamení poskládané ve spadaném listí. Některé mi připomínaly obětní mohylu z jeskyně pod náměstím Vítězství, na které pan Poláček vyvolal Locuta.

Do jedné z hromádek jsem kopl a trochu ji rozhodil.

"Co to děláš?" vyjela na mě zostra Lin.

"Co je?"

"Co když jsou to nějaké pohřební mohyly? Znesvětíš je."

"Pohřební mohyly pro křečky?"

"Nedělej si z toho prdel."

"Nedělám," ohradil jsem se a šel dál.

"Co je to?" zastavila po pár minutách chůze Lin.

"Co by? Vypadá to jako hřbitov."

"V průvodci není o žádném hřbitovu zmínka."

"V jakém průvodci?"

"V tom, co je v chatě."

"Tam je nějakej průvodce?"

"Jo, v obýváku na stolku. Píše se v něm, co je v resortu za atrakce, co navštívit v okolí, kam jít. Ale o hřbitovu v něm není ani zmínka."

"Tak se tam podíváme."

"Proč?" řekla útrpně Lin. "Radši ho obejdeme."

"Ale já miluju hřbitovy."

"Ale hřbitovy nemilují tebe."

"Jak jsi na to přišla?"

"Vždycky když vlezeš na hřbitov, něco se posere."

Jo, to byl fakt. Ale jinak se z vás mocný lovec démonů nestane. No ne?

"Třeba je to indiánský hřbitov," přemýšlela nahlas Lin. "Ten indián na střelnici ví možná víc, než nám řekl."

"To si nemyslím. Podle fotek v hotelu odsud vyhnali většinu indiánů už dávno. Navíc to vůbec nevypadá jako indiánský hřbitov."

Jak jsme se ke hřbitovu blížili, bylo to čím dál zjevnější. Hřbitov byl obehnán nízkou, rozbořenou kamennou zídkou. Z křoví a spadaného listí trčely v nepravidelných rozestupech náhrobní kameny. Některé byly povalené, jiné popraskané. Všechno bylo porostlé mechem a pavučinami. Rozhodně se však nejednalo o indiánské pohřebiště.

"Možná tu kdysi byla osada," nadhodila Lin. "V osmnáctém století se bílí kočovníci z Evropy rozprchli do všech koutů země. Nějaká skupina tu klidně mohla založit osadu a opustit ji dříve, než by se o ní někdo dozvěděl. Klidně mohla padnout za oběť nějaké nemoci nebo Indiánům."

Poklekl jsem u jednoho náhrobku a rukou z něj očistil mech a pavučiny. Povrch kamene byl hrubý a nahlodaný zubem času. Bylo těžké zjistit, co na náhrobku stojí. Avšak když jsem po jeho drsném povrchu přejížděl rukou, mé prsty v rytinách rozeznaly dva údaje. Prvním bylo jméno Dawson, druhým byl letopočet 1906.

"Tenhle hřbitov nebude z osmnáctého století," řekl jsem svůj poznatek Lindě. "Tenhle chlápek umřel v roce 1906. Dawson. Co jen mi to říká. Už vím!" vykřikl jsem vítězně. "To je Jack Dawson z Titaniku. Takže to nakonec přežil. Pojď. Musíme najít Rose."

Linda se zamračila, otočila a pokračovala dál.

"Co je?"

"Jack umřel v roce 1912. Tohle ti moc nevyšlo."

"Jen jsem to chtěl trochu odlehčit."

Nepovedlo se. Nálada byla stále ponurá. Na bodu mrazu, řekl by možná nestranný pozorovatel.

Pokračovali jsme dál. V lese již vládlo přítmí. Ještě půl hodiny a bude úplná tma. Nám to nevadilo. Já viděl ve tmě dokonale a Lin měla od Beavercreeku stále své kočičí vidění. Neviděla sice v úplné tmě jako já, ale na úplnou tmu se dá narazit málokde. Třeba pod zemí. A tam jsme teď nebyli. Škoda. Kromě hřbitovů já miluju i podzemí.

Horší bylo, že ve tmě číhá zlo. Možná že nevěříte. Možná že jste se jako malé děti bály tmy. A možná vám máma řekla, že ve tmě nic není. Že se jí bát nemusíte. A vy jste jí nakonec uvěřili. A to byla chyba. Ve tmě žije zlo.

S tou osadou nebyla Linda daleko od pravdy, neboť jsme ji našli nedaleko od hřbitova. Jen nebyla z osmnáctého století. To by z ní nejspíš už vůbec nic nezbylo. Tady bylo obvyklé stavět dřevěné domy. Z dvě stě let starého domu by v tomhle prostředí nezbylo vůbec nic. Tyhle domy měly svá nejlepší léta za sebou. Některé měly probořené střechy a povalené zdi, ale některé ještě stály. Do jednoho jsme nahlédli.

Dům neměl předsíň, ale to je tady normální. Hlavní dveře vedly rovnou do hlavní obývací místnosti spojené s kuchyní. V rohu místnosti stála veliká litinová kamna na dřevo a na nich několik hrnců zarostlých pavučinami. Jídelní stůl byl prostřený pro čtyři osoby. Stály na něm talíře, cínové poháry na pití, cínové lžíce a uprostřed porcelánová mísa, z níž trčela naběračka. Všechno bylo omšelé a obrostlé pavučinami. Ale pořád se dalo poznat, že někdo se tu připravoval k obědu nebo k večeři.

"Nechali všechno jak bylo a prostě odešli," řekla potichu Linda. "Jen tak uprostřed oběda."

"Nebo večeře," dodal jsem a otevřel šatní skříň u zdi. "Ani boty si nevzali," ukázal jsem na boty na dně skříně plné kabátů a jiného ošacení.

Otevřel jsem jedny z postranních dveří v hlavní místnosti. Vedly do spíže plné sklenic s nějakou neidentifikovatelnou hmotou uvnitř. Snad sto let staré zavařeniny. Kdo ví.

Další dveře vedly do ložnice. Postel byla úhledně ustlána. Jen ten pach všudypřítomné plísně byl nesnesitelný.

Poslední dveře se skvěly na zadní stěně místnosti. Lin k nim došla a vzala za kliku.

"Zamčeno," zašeptala.

Chápal jsem, proč šeptá. Tohle místo bylo velice tíživé. Smutné. Opuštěné narychlo uprostřed oběda. Lidmi, kteří tu žili, jedli, spali, milovali se a pak najednou… Byli pryč.

Lin znovu zacloumala klikou, která však nepovolila. Sehnula se a přiložila oko ke klíčové dírce.

"Někdo tam je," řekla náhle.

Úplně po mně přejel mráz.

"Někdo se tam hýbe."

Náhle se z místnosti za dveřmi ozval nelidský křik a něco vrazilo do dveří. Lin zaječela a uskočila, přistála na zadku přede dveřmi, za kterými jako by ječelo tisíc démonů.

Popadl jsem ji za ruku a postavil na nohy. Zároveň jsem tasil mačetu a její špicí mířil na dveře. Lin jsem natočil ke vchodovým dveřím. Pochopila a jistila je Cezetou.

Jekot za dveřmi rázem ustal. Ještě chvíli jsme tam tiše stáli a čekali, co bude dál, ale nedělo se nic.

"Tak jo," zašeptal jsem. "Vypadneme odsud."

Pomalu jsem couval, nespouštěje zadní dveře z očí. Teprve u těch vchodových jsme se prohodili a já vyšel první ven. Lin hned za mnou.

Opatrně jsme našlapovali na spadané listí, abychom nadělali co nejméně hluku, a pomalu se vzdalovali od domu. I tak, abychom mohli pokračovat v cestě, jsme jej museli obejít. Venku už byla úplná tma. Všude bylo naprosté ticho. V pravé ruce jsem svíral mačetu svatého Vojtěcha, jejíž špice se přede mnou v černobílém nočním režimu mých očí stříbrně leskla jako štít, který mě měl ochránit před vším zlem tohoto místa. Ve druhé ruce jsem svíral Lindu, která mi jistila záda.

Pomalu jsme obešli dům, až jsme se dostali k jeho zadní stěně, ve které, k našemu překvapení, zely dokořán otevřené dveře, které vedly do místnosti, již jsme před chvílí opustili. Jen teď nad stolem zářila zavěšená petrolejka, která místnost docela dobře osvětlovala.

"Cos viděla tou klíčovou dírkou?" zeptal jsem se potichu Lin.

"Byla tam další místnost, možná další ložnice, osvětlená svíčkou. Záda temné postavy v kápi," odmlčela se.

"A dál?"

"Pak se otočila. Její oči. Svítící rudé body."

"Démon? Tady?"

Protočil jsem v ruce mačetu a vypnul noční režim svých očí. Pohlédl jsem na její černěnou čepel. Zlatý nápis na ní byl, ale nikterak nezářil.

Když jsem byl v pekle, zlatý nápis na mačetě zářil nepřetržitě. Na démony byl háklivý stejně jako já. Na zemi si nápis dělal, co chtěl. Někdy zářil, někdy vůbec. Žádnou symboliku jsem v tom nikdy nenašel. Ale kdyby tu teď byl démon, myslím, že by mi to dal jasně najevo.

"Jdeme dál," zavelel jsem a táhl Lin za ruku za sebou.

Moc se jí dál nechtělo. Bloudili jsme lesem celou noc, vlastně mnohem déle. Slunce už mělo dávno vyjít, ale les kolem nás stále tonul v naprosté tmě. Ani náznak svítání. Linda už byla unavená. Nejradši by si lehla do spadaného listí a spala. A to já vlastně taky. Ale ne tady. Museli jsme jít dál. Najít cestu ven.

Plahočili jsme se temným lesem několik dalších hodin. Začínalo to být ubíjející. Lindě byla zima. I když jsem ji oblékl do své košile, drkotala zuby. Chvíli jsem ji nesl v náručí, ale i mně pomalu docházely síly.

"Na chvíli zastavíme," řekl jsem a položil ji do spadaného listí.

Posadil jsem se vedle ní a objal ji, abych ji zahřál. Les kolem nás byl stále stejně nepřirozeně tichý.

"Co když odsud cesta nevede?" zašeptala Lin. "Co když jsme se ztratili někde mezi světy a už tady zůstaneme navždy?"

"To si nemyslím."

"Je mi hrozná zima."

"Můžu rozdělat oheň."

"To ne. Uvidí nás."

"Kdo nás uvidí?"

"Je mi zima."

Tu poslední větu řekla tak tiše, že jsem jí sotva rozuměl. To nebyla jen zima a únava. Tohle bylo něco mnohem horšího. Za to mohlo tohle místo. Místo bez života. V místě bez života se životu dařit nemůže. Musíme se dostat pryč.

Cítil jsem, jak má víčka těžknou. Cítil jsem neodolatelnou potřebu spánku. Mé oči se zavíraly a mně se zdálo, že v dálce vidím světlo. Malé žluté světlo blikající mezi kmeny stromů.

Otevřel jsem oči. To nebyl sen. Opravdu jsem v dálce viděl světlo.

"Musíme jít," řekl jsem Lindě, která mě nevnímala.

Vyškrábal jsem se na nohy a vzal Lindu do náručí, pevně rozhodnutý nevzdat to. Šel jsem za světlem krok za krokem. Pomalu, ale s odhodláním.

Ale když jsem k němu konečně došel, padl jsem na kolena do trávy.

"Ne. To není možný. To není možný!"

"Co se děje?" řekla malátně Lin, která se probudila, když jsem ji možná trochu nešetrně položil do spadaného listí.

"Tam," ukázal jsem prstem ke světlu.

Pochopila. Světlo vycházelo ze dveří, za nimiž byla světnice se stolem připraveným k obědu, nad nímž se vznášela zavěšená petrolejka.

Byli jsme v pasti. Šli jsme hodiny a hodiny lesem. Šli jsme stále stejným směrem, a přesto jsme se vrátili na místo, ze kterého jsme vyšli. Šli jsme tak dlouho, že už musel být dávno den, ale tady byla pořád hluboká noc. Byli jsme prokleti.

"Nikdy se odsud nedostaneme," zašeptala Lin. "Mám žízeň. Chce se mi spát," řekla ještě a zavřela oči.

Nechal jsem ji ležet v listí a sám se vydrápal na nohy. Byl jsem nesmírně unavený, ale nechtěl jsem to vzdát.

Obešel jsem dům k hlavnímu vchodu. Byl zavřený, ale tak jsme ho my při odchodu nenechali.

Otevřel jsem dveře a vstoupil do světnice. Vypadala úplně stejně, jak jsem si ji pamatoval. Včetně zavřených dveří v zadní stěně. Dveří, které měly být otevřené a za nimiž jsem měl vidět Lin.

Došel jsem ke dveřím a vzal za kliku. Bylo zamčeno. Zalomcoval jsem s klikou, ale s dveřmi to ani nehlo. Poklekl jsem a nahlédl na druhou stranu klíčovou dírkou.

Viděl jsem další místnost osvětlenou svící. U levé stěny stála postel, u zadní stěny skříň.

Uprostřed místnosti jsem viděl temnou postavu v kápi stojící ke mně zády. Ta postava se pomalu otočila. Pod kápí byla temnota, ze které zářily dva temné rudé body: démonovy oči.

Démon zaječel tak, jak to umí jenom démon, a hnal se proti dveřím. Uskočil jsem a dopadl na zadek, stejně jako předtím Lin.

Do dveří něco narazilo a jekot ustal. Stejně jako minule.

A mně se konečně rozsvítilo.

I já zaječel. Ne jako démon, ale i tak by to slabší jedince poslalo do bezvědomí. Potom jsem vyrazil proti dveřím a pravou nohou je nakopl, až se rozletěly na třísky. Celý dům se rázem rozletěl na třísky, které zavířily prostorem a vzlétly vysoko k nebi.

Najednou jsem tu byl jen já, Linda a Temný les.

Vztáhl jsem ruku k nebi a vyslovil zaklínadlo odhalující vše skryté.

Vzápětí jsem si musel zaclonit oči loktem, neboť prostor zalilo jasné bílé světlo.

Ale ta jasná záře rychle ustupovala. Za pár vteřin jsem si mohl oči odkrýt. Vlastně to nebyla oslepující záře. Jen záře jasného odpoledního slunce visícího na obloze po mé pravé ruce.

Pomalu jsem se otočil kolem vlastní osy, ale slunce zůstávalo tam, kde bylo. Netočilo se se mnou.

I Linda byla na svém místě. Ležela v listí před mýma nohama. V lese zněl zpěv ptáků a na stromech šumělo listí. Byli jsme zpátky.

Poklekl jsem k Lin a jemně ji probudil.

"Lin, lásko. Probuď se. Jsme zpátky."

Linda otevřela oči. Byly zelené a potemnělé. Úplně mě to vyděsilo.

"Co se stalo? Kde to jsme?" zeptala se šeptem.

"Odnesu tě domů," řekl jsem a vzal ji do náručí.

Už jsem věděl, kde jsme. Nedaleko od naší chaty. Jen pár desítek metrů od stezky k jezeru. Byli jsme tam celou dobu. Jen uvězněni.

Odnesl jsem Lindu do chaty a uložil do postele. Byla strašně zesláblá. Tak zesláblá, že se sotva dokázala napít vody.

Já na tom byl o poznání lépe. Ale já byl přeci mocný čaroděj. Tak mocný, že jsem ani nedokázal poznat ovlivňovací kouzlo, kterým nás někdo "obšťastnil". Byli jsme oblouzeni tak dokonalou iluzí temného lesa, že jsme po něm bloudili až do vyčerpání. Přitom to celé netrvalo ani tři hodiny. Stále byl ten samý den, to samé odpoledne, ve kterém jsme šli k jezeru. Na zpáteční cestě nás musel někdo očarovat a my si mysleli, že jsme zabloudili. Proto jsme se po hodinách pochodu temným lesem dostali zpět do zaniklé osady. Motali jsme se v iluzi světa, který nám do vědomí podstrčil někdo jiný. Měl jsem to poznat. Měl jsem to poznat okamžitě. Jen bych nesměl být zaslepený svou vlastní nepřemožitelností.

Protože tady v tom lese byl další mocný čaroděj. Možná mocnější než já.

Ale udělal chybu. Nevsunul nám do mysli jen iluzi temného lesa, ale také to, čeho jsme se nejvíce báli – démona. Démona, kterého naše mysl vykreslila jako našeho nejobávanějšího nepřítele Locuta. Jenomže Locutus tu nemohl být. Byl mrtvý. Rozprášený do nicoty samotným Luciferem. Díky tomu jsem poznal, že svět, ve kterém se nacházíme, není skutečný.

Další mocný čaroděj. Napadla mě teta Jess. Ale Jess byla mrtvá. Uzavřena v mé zahradě jako stín. Ale co když nebyla jediná? Pořád jsme byli v Tennessee. Co když svou moc předala někomu dalšímu?

To mi nepřišlo moc pravděpodobné. Taková Jess nebyla. Vlastně byla sobec. Snažila se jen o své vlastní přežití a neváhala přitom jít přes mrtvoly. Mého dědy, mého otce a té mé, kdyby k tomu dostala příležitost.

Tady šlo o něco jiného. A možná to mělo nějakou souvislost s hotelem. S hotelem postaveným na příkaz samotného prezidenta Roosevelta. Už to samo o sobě bylo zvláštní.

Nechal jsem Lindu spát a sám šel do hotelu. Tam by mi třeba dokázal někdo něco říct. Na recepci seděla mladá, docela hezká blonďatá slečna se zářivým úsměvem a modrýma očima. Také měla výrazný dekolt a… Richarde. Už zase?

Na recepci seděla recepční. Tečka.

Zeptal jsem se jí, zda bych mohl mluvit s ředitelem hotelu. Zvedla sluchátko telefonu, chvíli s někým mluvila, pak sluchátko položila, hezky se na mě usmála a řekla jen "Poslední patro, poslední dveře vlevo." To bylo vše.

Šlo to nějak snadno. Vyjel jsem výtahem do posledního patra a vydal se k posledním dveřím vlevo, které se přede mnou otevřely ještě než jsem stačil zaklepat.

"Jen pojďte dál," ozval se z místnosti autoritativní mužský hlas. Tak jsem vešel.

Tohle muselo být prezidentské apartmá. Tolik okázalosti jsem viděl naposledy v Darkness clubu. Všude zlato a mramor a zlatý mramor a mramorové zlato a mrakomor za dubovým stolem. To byl ředitel hotelu. Drsoň od pohledu. Tvářil se, jak kdyby za druhé světové války sám porazil celý wehrmacht.

Jenomže u stolu nebyl sám. To, kdo s ním seděl u stolu, mě tak překvapilo, až jsem musel automaticky uchopit rukojeť mačety za mými zády.

"Vítejte," řekla s úsměvem agentka Wessonová.

Pustil jsem rukojeť mačety.

"Kde máte agenta Tlučhubu?" zeptal jsem se místo pozdravu.

"Agent Tlučhuba dostal padáka za to, že nezvládl situaci na HellFestu."

"Jako byste ji zvládla vy," zabručel jsem.

"Co tím myslíte?" řekla dotčeně agentka.

"S tímhle máte společnýho co?" řekl jsem nevrle místo odpovědi.

"Společného s čím?"

"Na HellFestu to odneslo skoro tři sta lidí. Tady zatím jen moje Linda. Ale ta je mi milejší než všech vašich tři sta vymaštěnejch Američanů dohromady. Takže vyklopte, co víte," řekl jsem tak drsně, až jsem se lekl sám sebe.

Zabiják nácků, který do té doby seděl za stolem s oběma rukama položenýma na desce, pomalu vsunul pravačku pod stůl.

"Jestli tu brokovnici nepřestaneš hladit, narvu ti ji do prdele i s tím stolem," řekl jsem vážně.

Ředitel hotelu úplně zblednul, neboť mé oči se zalily rudou krví. To se mi stávalo, když jsem byl opravdu naštvaný. Zblednul, ale brokovnici pod stolem hladit nepřestal.

"Tak dost!" zavelela agentka. "Ruce na stůl. A ty," to bylo na mě, "sednout!"

Poslechl jsem a posadil se do křesla u stolu.

"Co je s Lindou?" zeptala se se zájmem agentka.

"Co je s Lindou? Dva dny se se mnou plahočila Temným lesem. Pak zkolabovala. Teď spí. A jestli se z toho nevyspí…"

"Dva dny? Máme informaci, že jste do lesa odešli dnes odpoledne."

"Tak vy máte informaci? Možná kdybych já měl informaci, nepoužil by na nás někdo magii, kterou uzavřel naše mysli v nekonečné temné smyčce. Bylo štěstí, že jsme se z ní dostali ven. Poslala jste nás sem, aniž byste nám jen naznačila, že se tady vůbec něco děje. Já chci vědět proč. A chci to vědět hned. Vy víte, co dokážu. Tak mě kurva neserte a vyklopte to."

Já vím. Byl jsem hnusnej. Takovej obvykle nebývám. Jenomže naše přítomnost tady nebyla náhodná. Agentka Wessonová nás využila. Schválně nás sem poslala, aniž by nám řekla, co nás tu může čekat. Netvrdím, že kdybychom to věděli, jeli bysme. Ale kdybychom jeli, byli bychom připraveni na možné potíže. Linda teď mohla být úplně v pořádku.

"Dáš si něco k pití?" zeptala se mě agentka.

"Jo. Jacka."

"Jo. Jak jinak," řekla, ale vstala a u baru mi nalila plnou křišťálovou sklenku Jacka Danielse.

Napil jsem se a čekal, co bude dál.

"V roce 1896," začal znenadání ředitel hotelu, "se americká vláda rozhodla vysídlit z tohoto území poslední Čerokézský kmen Ywataka do Oklahomy. Náčelník kmene s vysídlením souhlasil, neboť dobře věděl, co by jeho lid čekalo v případě odporu. Avšak šaman Ywataka proklel všechnu posvátnou půdu, na které žil jeho lid po staletí.

Po vysídlení indiánů přišli do oblasti první bílí lidé. Na úbočí Cherokee hill založili osadu, která na počátku čítala 416 duší. Tohle číslo velmi rychle klesalo.

Osadníky sužovaly nemoci, neúroda a nehody. Jejich děti se rodily deformované, nebo mrtvé. Populace rychle vymírala. Posledním pohřbeným osadníkem byl nějaký Jack Dawson roku 1906. Pohřbila ho jeho matka, která zemřela o týden později. Ta byla úplně poslední. Ji už neměl kdo pohřbít.

Kletba starého šamana Ywataky se vznášela nad Cherokee hill a okolními lesy a do oblasti se již nikdo neodvážil.

Pro administrativu prezidenta Roosevelta byla nastalá situace neúnosná. A tak se rozhodl vytlouct klín klínem. Co víš o čarodějnických procesech v Salemu?"

"V Salemu?" podivil jsem se. "Stephen King psal něco o Salemu. Jinak jsou to všechno jenom povídačky, ne?"

"V roce 1692 v městečku Salem ve státě Massachusetts došlo k nebývalým čarodějnickým procesům mezi evropskými přistěhovalci, silně ovlivněnými mýty a kulturou své rodné země. Dvacet lidí bylo oběšeno, upáleno a jeden muž byl dokonce rozdrcen, protože se k čarodějnictví nepřiznal. Obvinění z čarodějnictví se lavinovitě šířilo mezi osadníky a ke konci bylo z čarodějnictví obviňováno více než 150 žen, mužů i dětí. Přítrž všemu učinil až guvernér William Phipps, který zrušil inkviziční soud a nahradil ho nejvyšším soudem, který nakonec propustil na svobodu všechny obviněné. Tak zní oficiální verze tehdejších událostí."

"A neoficiální?"

"Guvernér Phipps moc dobře věděl, co jsou někteří lidé v Salemu zač. Všichni lidé zproštěni obžaloby z čarodějnictví byli přesídleni do Connecticutu pod podmínkou, že budou k dispozici, kdyby jejich nová země potřebovala jejich služby."

"Cože? Jaké služby?"

"Ti lidé opravdu praktikovali čarodějnictví. Nezapomínej, že již v těch dobách přemýšleli lidé o odtržení kolonií a nezávislosti na Britském impériu. Tak osvícený člověk, jako byl guvernér Phipps, měli za to, že lidé, kteří utekli z Evropy před pronásledováním právě kvůli svému nadpřirozenému nadání, by se mohli v případě války za nezávislost náramně hodit. K válce o nezávislost však došlo až o 82 let později. K ní už se guvernér Phipps nijak vyjádřit nemohl a skutečné řešení Salemského problému upadlo v zapomnění kdesi v Bostonských archivech. Případ se na světlo světa dostal až roku 1802 při stěhování Bostonských archivů do Washingtonu D.C. Roku 1907 pak potomky Salemských čarodějnic využila administrativa prezidenta Theodora Roosevelta, aby očistili Cherokee hill a jeho lesy od staré indiánské kletby, která znemožňovala žít na území jakýmkoliv bělochům."

"To je ale blbost," vyprskl jsem. "Takovou slátaninu by ani ten Stephen King nevymyslel. A že ten dokáže vymyslet obrovský hovadiny. Chcete mi namluvit, že nějaký guvernér na konci sedmnáctého století vážně uvažoval o využití čarodějnic jako nějaké zvláštní jednotky ve válce proti Britům?"

"To není všechno," řekl ledovým hlasem ředitel.

Pohlédl jsem na agentku. Vůbec nevypadala pobaveně. Raději jsem se napil Jacka a poslouchal dál.

"Pustit Salemské čarodějnice ze řetězu byla chyba. Když byli ještě v Connecticutu, byli pod dohledem Sekce 32, ale po přesídlení na Cherokee hill jsme nad nimi ztratili veškerou kontrolu. Čarodějnice ovládli celé území Smoky mountain a jejich vliv a praktiky se šířily i do okolních států. Dokonce se mluvilo o odtržení části Tennessee, Severní Karolíny, Jižní Karolíny, Virginie a Kentucky od Spojených států. Salemské čarodějnice, které neuznávaly hodnoty Spojených států amerických, chtěli svou vlastní zemi.

Do toho se vložil současný prezident Roosevelt, tady ne Theodor, ale Franklin Delano Roosevelt, který přišel s konečným řešením Salemské otázky."

"Nechte mě hádat," přerušil jsem ředitele hotelu, "poslal sem armádu."

"Ano," řekl suše ředitel.

"No jasně. Jak jinak. Vy Amíci to ani jinak neumíte."

"Co tím myslíš?"

"Co tím myslím? Jedenáct let ve Vietnamu, dvacet let v Afghánistánu…"

"V Afghánistánu jsme teprve osm let," přerušila mě agentka.

"Ale ještě jste neodešli," doplnil jsem suše.

Na chvíli zavládlo ticho. Amíci nemají rádi, když se jim připomínají jejich válečné úspěchy.

"Co je Sekce 32?" zeptal jsem se, abych přerušil trapné ticho.

"My jsme Sekce 32," odpověděla agentka.

"Myslel jsem, že jste od FBI."

"To je naše krytí. Sekce 32 je supertajná paranormální jednotka, která podléhá přímo prezidentovi."

"Takže teď přímo Obamovi? A předtím W. Bushovi? No potěš koště. Vy jste taky ze Sekce 32?" ptal jsem se ředitele.

"Celý hotel spadá pod Sekci 32. Poté co armáda rozprášila čarodějnické spiknutí, prezident Roosevelt nařídil zabezpečit celou oblast Cherokee hill tak, aby se zde zbylé čarodějnice nemohli znovu usadit."

"Proč by měli? Proč by si nenašli jiné místo?"

"Přímo pod hotelem je jejich nejsvětější svatyně. Proto tu ten hotel stojí a proto celý resort spadá pod Sekci 32."

"Pod tímhle hotelem je nejsvětější čarodějnická svatyně?" vyprskl jsem smíchy.

Ředitel ani agentka se nesmáli.

"Sorry. Ale zní to fakt divně. Takže chcete říct, že zbylé čarodějnice se potloukají po okolí a škodí lidem?"

"Znáte film Záhada Blairwitch?"

"Jasně. Kdo ne."

"Ve filmu se mluví o čarodějnici z Blair v Marylandu. Ve skutečnosti se ten příběh odehrál tady. Asi třicet mil od Cherokee hill u městečka jménem Maryville."

"Tomu nevěřím."

"Ty kazety pořád máme."

"Chci vidět tu svatyni."

"To nejde."

"Říkali jste, že je v podzemí. Já miluju podzemí. Jestli mě do ní nevezmete, najdu si cestu sám."

Přesvědčil jsem je.

Nastoupili jsme do výtahu a ředitel z kapsy saka vytáhl malý stříbrný klíček, který vložil do zdířky pod tlačítky s jednotlivými patry. Otočil jím jednou doprava, pak dvakrát doleva, pak zase jednou doprava a pak jej vytáhl. Na číselníku se nerozsvítilo žádné navolené patro. I přesto se výtah rozjel, samozřejmě směrem dolů, když jsme byli v nejvyšším patře.

"Takže jestli jsem to dobře pochopil," zeptal jsem se, aby řeč nestála, "vy jste agentka Sekce 32, krytá jako agentka FBI, a vy?" otočil jsem se na ředitele.

"Já jsem také agent Sekce 32," odpověděl suše.

"Aha. A já myslel, že jste ředitel hotelu."

"To je mé krytí."

"Aha," řekl jsem znova jako pako. "Krytí čeho?"

Ředitel se podíval na agentku, která odpověděla za něj.

"Čarodějnictví v této oblasti se nám nepodařilo nikdy zcela vymýtit. Neustále se tu ztrácejí lidé, hlavně malé děti. My se jen snažíme, aby se situace tady nevymkla kontrole jako před rokem 1939."

"Tak proč jste nám to neřekla hned? Mohli jsme se na to připravit. Mohl tu být Fici a všechno naše vybavení."

"Myslela jsem, že byste odmítli."

"Takže jste nás předhodila vlkům."

"Nevěděla jsem, že po vás hned půjdou."

"Vždycky po nás hned jdou. My přitahujeme problémy."

"Proč?"

"Protože můj děda ukradl nacistům knihu, kterou zase ukradl démon samotnému Luciferovi z pekla. Protože moje teta byla nejmocnější čarodějnicí, jakou svět kdy nosil. Protože tohle všechno mám v krvi. Proto tolik přitahuju temné síly. Proto se do nás čarodějnice pustily hned po příjezdu."

"Promiň. To jsem nemohla vědět."

"Nemohla vědět," zasmál jsem se. "Ani po HellFestu? Co jste si vlastně myslela, že jsme zač? Banda pomatených lovců duchů z telky, kteří se náhodou ocitli na správném místě? Říkal jsem vám, že jsme lovci démonů. Dokonce jste viděla, jak nám na pomoc přišel anděl. Měla jste nám věřit."

Agentka na to nic neřekla. Asi se cítila blbě. Anebo cítila, že já se cítím blbě. Možná mě nechtěla jen víc vytočit. Dobře dělala, protože já byl vytočený až do běla. Celá tahle událost totiž mohla probíhat úplně jinak. Podle našich pravidel. A stačilo by k tomu mít jen o něco málo více informací.

Výtah se zhoupl, až se mi na moment zvedl žaludek, a zastavil. Podle toho, jak dlouho jsme jeli, jsme museli být pěkných pár desítek metrů pod úrovní terénu. Hluboko v srdci Cherokee Hill.

Dveře výtahu se otevřely a já se díval do jeskyně vytesané ve skále. Osvětlovalo ji jen světlo výtahu. Nebyla moc velká – tak tři metry široká a tři metry vysoká. Jen zadní stěna vidět nebyla. Uprostřed stál nízký kamenný oltář. To bylo všechno.

"To je všechno?"

Ředitel vystoupil z výtahu a zatáhl za páku na zdi vedle. Temná stěna jeskyně zablikala a pak se rozzářila, jako kdyby uvnitř vybuchla atomová bomba. Ještě že jsem se nesnažil proniknout tou tmou a nepřepl své oči do nočního režimu. To už bych žádné oči možná neměl.

Tři metry široká, tři metry vysoká a, jak jsem teď viděl, i tři metry dlouhá jeskyně byla jen vstupem do obrovské podzemní prostory nasvícené přenosnými halogenovými světly rozmístěnými po jejím obvodu. Tohle nebyla jeskyně, to byl podzemní dóm.

"Páni," vydechl jsem úžasem.

"Páni?" zopakovala agentka.

"To je česky. Něco jako vaše wow," osvětlil jsem jí.

Dóm měl kruhovou základnu, snad padesát metrů v průměru. Jeho stěny byly rovné, ale pak se zužovaly, až tvořily uzavřenou kopuli vysoko nad našimi hlavami. Jeho obvod v dolní části tvořily stupně vytesané do skály, něco jako tribuny na fotbalovém stadionu. Sem se muselo vejít dva nebo tři tisíce lidí. To nejdůležitější však stálo uprostřed. Na pět metrů vysoké mohyle z lidských kostí se skvěl mramorový obětní oltář, jehož výzdobu tvořily tlusté ručně dělané svíce a lidské lebky. V té mohyle musely být kosti tak ze tří stovek lidí. Začínalo mi docházet, co se tu asi dělo před zásahem armády. A ještě jedné zvláštní věci jsem si všiml.

"Co je to?" ukázal jsem na jeden z válců, které byly rozmístěny po obvodu dómu v asi pětimetrových rozestupech.

Válce byly dva metry vysoké, půl metru široké. Jejich lesklý kovový povrch připomínal bublinkovou fólii.

"To jsou bomby. Šrapnelové bomby," řekl ředitel.

"Šrapnelové bomby?"

"Jsou naplněné trhavinou a ocelovými ložisky. Celé se to dá odpálit na dálku z mé kanceláře."

Na to jsem neměl co říct. Kdyby to vybuchlo, dóm by zaplnily tisíce ocelových kuliček řítících se prostorem nadzvukovou rychlostí. Ze všeho živého v dómu by se rázem stala krvavá bramboračka.

"Je to jen bezpečnostní pojistka," dodal ředitel.

"Proč to prostě neodpálíte celé?"

"Takový byl původní plán. Ale prezident Roosevelt byl pro zachování dómu. Bylo to svaté místo všech čarodějnic. Měl obavy, že jeho zničení by mohlo přivolat hněv všech mocných čarodějnic proti celým Spojeným státům. Raději nechal nad dómem zbudovat hotel střežící jeho vstup. Dnes je situace jiná. Čarodějnice ztratily svou moc. Jejich krvavá pomsta celé zemi nehrozí. Ale dóm se zničit nedá. Hotel stojí přímo nad ním. Propadl by se."

"Já vím, že pro některé Američany je Franklin Delano Roosevelt největším prezidentem všech dob. Ale myslíte, že byl dobrý nápad zřídit rodinný resort přímo nad svatyní všech čarodějnic?"

"Ten hotel měl původně sloužit potřebám armády. S tím, že tu bude zbudován rodinný resort, přišel až prezident Nixon."

"Aha. Tak to chápu. Jenom nechápu, proč je to tu všechno takové retro."

Na to ředitel nic neřekl. Ani agentka. Místo toho jsme se vrátili zpátky do výtahu a vyjeli do hotelové haly. A pak jsme vyšli ven.

"Takže co po nás vlastně chcete?" zeptal jsem se venku na denním světle. Já miluju podzemí, ale sluníčko mám mnohem raději.

"Myslíme si, že za zmizením všech těch lidí stojí jen pár jedinců, kteří se skrývají někde v lese," odpověděl ředitel.

"Tak proč tam nepošlete armádu, ať ho pročesá?"

"Ten les je dost rozsáhlý."

"Máte největší armádu na světě. Snad by ji nerozhodil nějakej blbej lesíček."

Schválně jsem do něj rýpl. Nadechoval se k nějaké jistě jadrné odpovědi, ale agentka mu skočila do řeči.

"To už jsme zkoušeli," řekla.

"A?"

"Vyslali jsme do lesa jednotku národní gardy z Knoxville."

"A?"

"Šest z nich se vrátilo v pytlích," řekla smutně. "Devět skončilo v blázinci a čtyři se stále pohřešují. Zbytek jednotky šel dobrovolně na dva turnusy do Afghánistánu, než by se do lesa vrátil."

To jako vážně? To tu bude jeden týpek z maloměsta s jednou křehkou blondýnou asi platnej.

Vrátil jsem se do naší chaty. Vyzbrojen novými informacemi jsem se chtěl poradit s Lindou, jak postupovat dál. Ale ona stále spala. Pochod Temným lesem ji neskutečně vyčerpal.

Venku se smrákalo. Měli jsme se připravovat na večeři, ale mně se tam bez Lin nechtělo. Vlastně jsem vůbec neměl hlad. A i kdyby, nechtěl jsem Lin nechat samotnou. Rozhodně ne v noci. Jen si vzpomeňte, co jsem říkal o tom, co se skrývá ve tmě.

Nechal jsem Lindu spát a uvelebil se v křesle před televizí s lahvinkou Maker's Mark, kterou jsem našel v dobře zásobeném baru v obýváku. Večeře šampionů.

V telce zrovna běžela epizoda ze seriálu Ženatý se závazky. Jako kluk jsem se na tenhle seriál díval o prázdninách po nocích. Tenhle díl pojednával o tom, jak rodina Ala Bundyho vyřešila nástup úmorné vlny veder v rodném Chicagu. Prostě se nastěhovala do obchoďáku mezi mrazáky. Ani vtipné mi to tak jako tehdy nepřišlo. Ale to bylo tím, že ty prázdniny, o kterých jsem seriál sledoval, byly těmi posledními, než se do mého života nabourala temnota. Před dalšími prázdninami se zabil Johnnie a za další rok zemřela většina mých kamarádů. Pak se do mého života vrátila Linda a s ní můj největší nepřítel. Šestý nejmocnější pekelný démon. Locutus.

Od té doby bojuji s temnotou. Deset let boje s démony, upíry, vlkodlaky, zombíky a vůbec všemi nemrtvými a také s čarodějnicemi.

Boj s Jess pro nás byl málem osudný. Nesnáším čarodějnice. A teď jsem tady. V Americe. Daleko od domova, beze zbraní a hlavně bez Ficiho.

Nevím, jak bych bez něj tenkrát dopadl v Darkness klubu nebo třeba v Enfieldu. Ten kluk byl magor. Ale magor do zbraní. A i když neměl žádné nadpřirozené nadání, byl tím nejlepším členem týmu, jakého jsem si mohl přát. A tady řádily čarodějnice. Teď by se tu hodil.

Z myšlenek mě vytrhl až neuvěřitelný zápach hnijícího masa. Byl to jen takový krátký závan, ale tak intenzivní, že by vám to utrhlo nozdry. Okamžitě jsem byl na nohou. Ten zápach nemohl přijít zvenku. Venku byla v noci docela zima. Okna byla zavřená. Žádné jídlo jsme v chatě neměli. A i kdyby, tohle smrdělo jako mrtvola jelena vyhřívající se sedm dní na rozpálené asfaltové silnici. Vím, o čem mluvím. V Americe se dá potkat všechno.

Náhle mi po zádech přejel mráz. Zvuk z televize ustoupil do pozadí a já jako bych slyšel šepot. Hlasy doléhající ke mně tiše z neurčitého směru.

Všechna světla v chatě byla zhasnuta. Obývák ozařovalo jen matně namodralé světlo z televize, takže se celý prostor topil ve stínech, které poskakovaly po pokoji podle toho, jak se měnil obraz.

Avšak jeden ze stínů sem nepatřil. Nemohl pocházet od televize, neboť stál v prostoru mezi zárubněmi dveří do ložnice. Měl tvar útlé ženské postavy a tak podivně se hrbil.

Přiskočil jsem ke zdi a stiskl vypínač osvětlení. Stín ve dveřích okamžitě zmizel. Zase jsem zhasl. Stín ve dveřích již nebyl. Teď stál jen metr ode mne a natahoval ke mně ruku.

Instinktivně jsem tasil mačetu a rovnou ze zad vedl úder proti stínu. Má mačeta jím prošla bez odporu, ale i tak místnost zaplnil nelidský řev zraněného zvířete. Stín zmizel. Ať to bylo cokoliv, má mačeta mu dokázala ublížit.

Znovu jsem rozsvítil a vrhl se do ložnice. Ta věc šla možná po Lindě.

Odhodil jsem přikrývku, pod kterou Lin spala celý den, a ztuhl. Linda pod ní nebyla. Prohledal jsem celou ložnici i chatu. Linda byla pryč.

To bylo nemožné. Od návratu z hotelu jsem se od ní nehnul. Dveře do ložnice byly otevřené. I přes zvuk televize bych slyšel každý šum.

Vrátil jsem se do ložnice a znovu ji prohledal. Celou postel jsem obrátil naruby, jako kdybych v ní snad mohl Lindu přehlédnout. Nic. Vzteky jsem postel popadl a odhodil ji stranou. A tam to bylo.

Na podlaze pod postelí ležel z klacíků, ptačích per a provázku vyrobený čarodějný symbol.

To proto Lin spala celý den. Byla očarovaná. A teď zmizela. Z pokoje ji unesl Temný stín.

"Kurva!" zakřičel jsem.

Hned jak jsem se vrátil z hotelu, měl jsem celou chatu propátrat svými okultními smysly. To by asi nepomohlo, když jsem tu hnusnou věc pod postelí nezachytil hned po příchodu. Ale měl jsem celou chatu zajistit svou ochrannou magií. Proč jsem to neudělal? Linda by tu stále byla. Kde je?

Sebral jsem ze stolku Cezetu, zkontroloval zásobník a strčil si ji dopředu za kalhoty. Já vím. Takhle frajersky nosit bouchačku je tak leda na ustřelení koulí, ale dozadu jsem si ji dát nemohl, neboť tam jsem měl mačetu a stejně je to tak o to ustřelit si prdel. Co bych teď dal za veškerou naši vyhlášenou výstroj a výzbroj. A za Ficiho.

Neměl jsem tušení, kde Lindu hledat. Vlastně jo. Ale abych se na něj dostal, potřeboval jsem malý stříbrný klíček. Šel jsem proto přímo do hotelu.

Venku byla úplná tma. Aby také ne. Byla jedna hodina ráno. Všichni hosté resortu dávno spali. I venkovní osvětlení bylo v rámci úspor vypnuté. Avšak noc byla jasná. Na obloze se vznášel stříbrný měsíc, který ozařoval tichý resort. Nepřirozeně tichý. Stál jsem uprostřed lesa, který byl rozlehlý jako střední Čechy, a stejně se z něj neozýval žádný zvuk. Jako v zimě, když všechno leží pod sněhem a příroda spí.

Vyrazil jsem po cestě k hotelu a po několika desítkách metrů se otočil, abych si ještě jednou prohlédl chatu, neboť jsem nevěřil, jak snadno mi někdo Lindu unesl.

A tam jsem je spatřil. Vychrtlé pokroucené stíny. Byly tři. Byly temné, avšak docela výrazné v měsíčním světle. Jejich oči bíle zářily.

Na okamžik jsem si pomyslel, že mé oči jsou přepnuté do nočního režimu. Nějak podobně jsem v něm viděl. Svět byl černobílý a nemožně ostrý. A rudé oči démonů v něm zářily bíle. Ale tohle nebyli démoni. A já nebyl v nočním režimu.

Než jsem zabil Jess, měl jsem z ní vytáhnout nějaké informace o čarodějnicích. O jejich kouzlech a moci, kterou vládnou. V Knize mrtvých o čarodějnicích nic nebylo a já o nich vlastně vůbec nic nevěděl. Jen že se dělí na temné a bílé. Bílá byla Vaesna, jenomže v Kambodži tenkrát nebylo mnoho času proniknout do jejich tajů. Vlastně mě jen naučila léčit pomocí vody, což se mnohem později hodilo.

Temná byla Jess. Ale Jess se se mnou před svou smrtí moc vybavovat nechtěla. A po ní už vůbec. Vlastně jsem ji dostal jen díky tomu, že mě potřebovala pro své přežití. To proto udělala osudovou chybu a vydala se z Tennessee do Krásné Hory. Být to obráceně, byl bych mrtvý já.

Vůbec jsem nevěděl, čeho jsou tyto bytosti schopné. Proto jsem udělal to, co mi šlo nejlíp. Zaútočil jsem.

Vytáhl jsem mačetu a rozeběhl se vstříc třem stínům, které se otočily a zmizely v lese.

Jakmile jsem do lesa vběhl, přepnul jsem oči do nočního režimu, neboť přes koruny podzimních stromů měsíční světlo neproniklo.

A to stačilo. Nejen že mi noční režim umožňoval vidět v naprosté tmě. Přesně takhle ve tmě viděli démoni. Ten pohled dokázal odhalit i mnoho skrytého. Třeba pravou podstatu temných stínů.

Pronásledoval jsem je lesem několik set metrů až na malou mýtinku, kterou osvětloval měsíc. I tak jsem noční režim nevypnul, neboť jsem v něm viděl, s kým mám tu čest.

Byly to ženy. O tom nemohlo být pochyb, neboť byly úplně nahé. Jejich kůže byla v nočním režimu šedá, normálně nejspíš bíla jako sníh. A úplně vrásčitá. Na mnoha místech popraskaná a z těch prasklin vytékalo něco tmavého a hustého. Možná krev.

Těla byla pokroucená, jakoby vysušená. Ňadra povislá. Hlavy proti očekávání úplně holé. V ústech řady dlouhých špičatých zubů.

Všechny tři ke mně naráz vztáhly ruce a začaly drmolit něco, čemu jsem vůbec nerozuměl. Ale pocítil jsem nával temné magie, který se do mě při těch slovech opřel. Ony se mně snažily proklít!

Nastavil jsem těm slovům plochu mačety svatého Vojtěcha. Fungovalo to stejně jako tenkrát proti zaříkání Jess. Jako štít, přes který se zlá slova nemohla dostat. Latinský nápis na mačetě se konečně zlatě rozzářil.

Jeho záře byla tak mocná, že čarodějnice přestaly zaříkávat a lokty si proti ní stínily oči. Jakmile přestaly, záře pomalu pohasla.

"Ty," zasyčela jedna z čarodějnic normálně anglicky.

"Jo já. Taky kdo jinej," řekl jsem naštvaně.

"Máš velkou moc," syčelo to ze tmy.

"To už mi říkala Jess. Co tam máš dál?"

"Jessabell," zasyčela pomalu čarodějnice. "Naše sestra. Mocná. Nestoudná. Sobecká. Mrtvá v cizí zemi."

"Její stín mám doma na zahradě. Vaše k ní brzo přidám, jestli mi nevrátíte Lindu."

Čarodějnice se rozesmály. Ten smích rval uši. Slabším jedincům by z něj tekla krev z očí.

"Je pozdě," zasyčela prostřední čarodějnice. "Už je naše. Nikdy se k tobě nevrátí."

"To se ještě uvidí," pozvedl jsem mačetu.

"Nikdy ji nenajdeš," řekla čarodějnice a všechny se zase rozesmály tím hrozným uši trhajícím smíchem.

Vykročil jsem, ale čarodějnice zavířily v černé mlze a prostě zmizely. Jo, tohle ony uměly. To mě na nich štvalo nejvíc. Jess taky mizela, jak se jí zachtělo. A přitom teleportaci měly ovládat jen démoni. Alespoň Locutus ji ovládal, když v Darknessu odteleportoval Lindu ven.

Uklidil jsem mačetu a rozběhl se zpět k hotelu. Nepochyboval jsem, že Svatyně čarodějnic je to jediné místo, kam mohly čarodějnice Lindu odvést.

Hlavní vchod byl zamčený. I když vedle dveří byl interkom, kterým se dalo dovolat na recepci, na to nějak nebyl čas.

Vykopl jsem dveře. Měly kovový rám a byly prosklené. Dvoukřídlé. Obě křídla se rozletěla a po nárazu se z nich vysypalo sklo. Byl to hrozný randál. Recepčního za pultem to dokonale probudilo. Vyskočil, něco mumlal a snad se mi snažil zastoupit cestu.

"Jdu za ředitelem," řekl jsem a namířil na něj Cezetu.

Recepční se uklidil zpátky za pult tak rychle, že jsem ani nemusel zpomalit.

"Volám policii!" vykřikl.

Otočil jsem se a rozstřelil telefon na pultu. V ruce mu zbylo jen sluchátko s nápisem AT&T.

Nepochyboval jsem, že to nebyl jediný telefon na recepci, ale bylo to jedno. Než se sem kdokoliv dostane, budu dole ve svatyni.

Výtahem jsem dojel do posledního patra a zamířil si to rovnou k posledním dveřím vlevo. Ale ještě než jsem k nim stačil dojít, otevřely se poslední dveře vpravo a někdo další mi zatarasil cestu. S bouchačkou v ruce, samozřejmě.

"Agentka Wessonová," řekl jsem překvapeně. Ale nebyl jsem překvapený, protože na mě mířila zbraní, nýbrž proto, co měla na sobě. Průhlednou noční košilku. Tak průhlednou, že ani nebylo třeba zapojovat představivost.

Jestli jste si doteď představovali agentku Wessonovou jako Danu Scullyovou z Akt X, nemohli jste být více vedle. Tak předně, agentka Wessonová nebyla blondýna. Také to nebyla tak úplně Američanka. Teda byla, ale ne toho severoevropského typu. Tady do toho bylo přimícháno trochu Španělska, nebo snad Mexika. Kdo ví, odkud její předci pocházeli. Měla nevýslovně krásné hnědé oči, nevýslovně krásnou sportovní postavu a nevýslovně krásná pevná ňadra, která proti mně trčela vzrušením. Navíc ta její košilka byla bílá a krátká, takže byly vidět i její bílé průhledné kalhotky, které kontrastovaly s její snědou pletí. Být to v úplně jiné situaci a nebýt ženatý, samozřejmě, asi bych ji odzbrojil a pak…

Takhle jsem ji jen odzbrojil bez toho "a pak…" a tlačil ji před sebou do dveří pana ředitele.

Ten už na nás čekal. S brokovnicí v ruce, samozřejmě. Recepční nevolal policii, ale tyhle dva. Asi taky agent Sekce 32.

Ředitel na sobě naštěstí nic průhledného neměl. Jen vlasy měl rozhozené na všechny strany, jak se doteď spokojeně převaloval v posteli.

Prst měl na spoušti, ale střílet nemohl. To by trefil agentku. Nechtěl jsem mu dát příležitost vymyslet nějakou kravinu, která by nám všem zkazila celý den, vlastně noc, a pokračoval jsem dál. Pak jsem mu agentku poslal pěkně do náruče. Instinktivně pustil brokovnici a chytil agentku.

Brokovnici jsem zachytil ještě než dopadla na zem. Teď jsem měl Cezetu, služební Glock a krátkou pumpu. Vybavení skoro jako doma.

"Klíč od výtahu," zavrčel jsem česky.

Oba agenti na mě nechápavě koukali. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co je špatně. Někdy jsem prostě zapomínal, že jsem v Americe a mluvil česky.

"Klíč od výtahu," zkusil jsem to tedy anglicky.

"Na co ti bude?" zeptal se ředitel.

"Moje žena je dole ve svatyni," nemělo smysl lhát, "čarodějnice ji tam unesly. Jdu si pro ni."

"Ale to není možné," řekla agentka, "dolů se nikdo nedostane. Výtah je jediná přístupová cesta."

Vzpomněl jsem si na Enfield a jedinou přístupovou cestu do podzemí výtahem. Tam se také nakonec ukázalo, že to není tak úplně pravda.

"Dáte mi ten klíč?" řekl jsem a tasil mačetu. A věřte nebo ne, hrozba mačetou má mnohem větší účinek, než hrozba brokovnicí.

Ředitel přešel za stůl, otevřel jeden z šuplíků a vyndal malý stříbrný klíček od výtahu. Chvíli nad zásuvkou váhal. Nejspíš tam měl i další bouchačku, ale naštěstí se rozhodl správně. Správně pro něj.

"Co chceš dělat?" zeptala se agentka.

"Jak jsem řekl. Jdu si dolů pro manželku."

"Půjdu s tebou."

Změřil jsem si agentku pohledem.

"Na to není čas," řekl jsem potom.

"Stačí, když mi vrátíš zbraň."

Pokrčil jsem rameny a vrátil agentce zbraň.

"Hej agentko," řekl ředitel, "vemte si ještě tohle," hodil agentce vysílačku.

"Je to hluboko," řekl jsem chytře, "signál se tam dolu nedostane."

"V šachtě výtahu je extender," odpověděl ředítel se samolibým usměvem.

Napadlo mě, že mu rozbiju hubu. Rozbít jsem mu jichtěl tak jako tak. A nevěděl jsem, jestli se vrátím, jestli to pak ještě stihnu. Ale kdo by pak zmáčknul to tlačítko, kdyby bylo třeba.

Raději jsem to nechal být a zamířili k výtahu.

Ve výtahu vládla zvláštní atmosféra. Já koukal do stropu, neboť vedle mě stála agentka Sekce 32 téměř nahá a s bouchačkou v ruce. Sen každého puberťáka. Tohle až uvidí Linda. Pak jí budu moct vyprávět o splynutí duší, jak jen budu chtít. Už mi to nikdy neuvěří. A to nemám agentku Wessonovou vůbec nijak rád.

"Nemohl bys to vzít?" řekla agentka do tónů Love Me Tender od Elvise a natáhla ruku s vysílačkou.

"Copak?" řekl jsem a podíval se na ni. Byla o hlavu menší, takže jsem jí koukal přímo do výstřihu. "Nemáte kapsy? Má to přezku. Mohla byste si to pověsit za…" raději jsem větu nedokončil a vzal si od ní vysílačku, kterou jsem si zahákl za kalhoty.

"Takhle se chováš pořád?" zeptala se.

"Jak jako?"

"Jako kretén."

"Můžete se zeptat Lindy. Až ji najdeme."

"Proč myslíš, že je tam dole? A jak se tam vůbec dostala?"

"Co víte o čarodějnicích?"

"Moc ne."

"Já taky ne. Ale jednu mám doma v zahradě. Je to proradná, vypočítavá, krvežíznivá mrcha. Když byla ještě živá, dokázala se teleportovat. Před chvílí jsem v lese narazil na jim podobné. Jestli vládnou stejnou mocí, můžou se dolů dostat, aniž by tam vedla jiná cesta."

"Když byla ještě živá?"

"Zabil jsem ji. Teď je z ní stín."

"Stín?"

"Nevíte, co je stín? K čemu je vlastně ta vaše Sekce 32?"

Agentka zmlkla. Výtah se zhoupnutím zastavil. Zase se mi zvedl žaludek a já na okamžik v puse pocítil chuť bourbonu, který jsem měl k večeři.

Dveře výtahu se otevřely. V jeskyni nebyla ani tma, ale ani příliš světla, které by nasvědčovalo zapnutým lampám. Minuli jsme malý oltář před výtahem a vstoupili do svatyně osvětlené svícemi.

"Na tohle nám dvě bouchačky a brokovnice asi stačit nebudou," řekl jsem přiškrceným hlasem.

Svatyně byla čarodějnic plná. Nevím, kde se jich takové množství v lese schovávalo, ale tady jich bylo tak tisíc. Některé byly dokonce i oblečené a některé vypadaly i docela normálně, ale většina byla ošklivá jako ty, které jsem potkal v lese. A ani jedna nevypadala jako stín. Tady se nijak skrývat nemusely, a proto vypadaly normálně i pro normální lidské oko.

Uprostřed svatyně, na mohyle z kostí, na oltáři z černého mramoru, ležela Linda. Byla nahá a asi i omámená. Ty tři čarodějnice z lesa stály před oltářem, kropily Lindu krví ze svých rozříznutých zápěstí a přitom neustále zaříkávaly.

Pozvedl jsem brokovnici.

"Co to děláš?" vyjela šeptem agentka. Zatím si nás nikdo nevšiml.

"Jak se vlastně jmenujete?" zeptal jsem se potichu, aniž bych z Lindy spouštěl oči.

"Agentka Wessonová," zašeptala agentka Wessonová, též neschopná odtrhnout oči z Lindy.

"Myslím křestním."

"Proč to chceš vědět? Zrovna teď."

"Vidíš ji tam nahoře? To je Linda, moje žena. A ty čarodějnice se jí snaží proklít. Brzo tady vypukne peklo a možná ho nepřežijem. Tak chci znát jméno toho, kdo kvůli mně a jí obětoval život."

Agentka polkla.

"Sam," řekla nakonec. "Jmenuju se Samantha."

"Pěkný jméno. Tak jdeme na to."

Dál jsem na nic nečekal. Vypálil jsem z brokovnice na prostřední čarodějku. Ta odlétla od oltáře. A pak propuklo opravdové peklo. Zbylé čarodějnice začaly vřískat a hrnuly se na nás. Brokovnice tady dole dělala neskutečný kravál. Zbraň Samanthy také. Čarodějnice přestaly útočit, jako by byly nesmrtelné, a začaly se krýt. To bylo dobré. Kdyby útočily dál jako smyslů zbavené, neměli bychom nejmenší šanci.

Náboje v brokovnici brzy došly. Zahodil jsem ji a tasil mačetu.

"Vezmi si to," podal jsem Sam Cezetu. "Jdu pro Lin, ty nám kryj ústupovou cestu."

Prosekával jsem se čarodějnicemi k oltáři. Šlo to blbě, protože po mohyle z kostí se blbě leze. Čarodějnice už byly mnohem opatrnější a jejich výpady nebyly tak zuřivé. Asi jim došlo, že proti mé mačetě nemají tolik šancí.

Hlavy, ruce, nohy. Všechno to létalo na všechny strany. Čarodějná krev stříkala na všechny strany, a i když čarodějnice nejsou lidé, mají s lidmi mnoho společného. Třeba rudou krev.

Zanedlouho jsem jí byl pokrytý jako ten nejbrutálnější řezník z toho nejbrutálnějšího hororu, jaký ještě ani nenatočili. Byl to masakr, ale pomalu jsem se prosekával k oltáři. Prostě jsem chtěl popadnout Lin a zase zmizet ve výtahu. Co dál, bych vymyslel až potom.

Ale můj plán nevyšel. Jakmile jsem se probojoval k oltáři, jekot a útoky přestaly.

Na oltáři stála Linda. Mezi ňadry jí stékala krev čarodějnic. Stála a nic neříkala. Její zelené oči byly pryč. Místo nich se na mě dívaly dvě bezedné černé propasti. Usmívala se.

Vyskočil jsem na oltář a podal jí ruku.

"Pojď, půjdeme domů," řekl jsem.

"Je naše, naše," ozvalo se z tisíce hrdel naráz.

Lin se stále jen usmívala.

"Je pozdě, pozdě. Už ji nezachráníš. Teď je jednou z nás. Zabij ho. Zabij ho."

Z čistajasna se v Lindině ruce objevil kostěný nůž s dlouhou úzkou čepelí, která mířila na můj krk. Instinktivně jsem proti němu pozvedl mačetu.

"Už není cesty zpět," ozvalo se z tisíce hrdel. "Jeden z vás dnes zemře."

Linda se stále usmívala. Byla prokletá. Už to nebyla má Linda. Moje princezna. Zachránkyně mé duše. Moje milovaná, pro kterou jsem šel do samotného pekla. Buď ona, nebo já. Dnes jeden z nás zemře.

"Ne," řekl jsem a pustil mačetu, která cinkla o oltář a zapadla do mohyly z kostí.

Nemohl jsem ji zabít. Na to jsem ji příliš miloval.

Zavřel jsem oči. Viděl jsem náš společný život. Viděl jsem nás dva na stromě v parku na náměstí Vítězství, jak ukusujeme sójový suk, který měl Lindu zabít. Viděl jsem nás, jak společně prcháme z jeskyně pod Lindiným domem se zombiemi pana Poláčka v patách. Viděl jsem její smutné a vyčítavé oči poté, co jsem se z domu odstěhoval. Viděl jsem náš první polibek cestou od Prokopa. Náš boj s Locutem s Herr Oberstem, upíry, démony, Jess.

Počkám na tebe na druhé straně, lásko, pomyslel jsem si.

`Raději mě odsud dostaň,` zazněl mi v hlavě její hlas.

Otevřel jsem oči. A díval se do jejích. Nádherných, zelených zářících očí. Byla zpátky. Stále se usmívala a mířila nožem na mé hrdlo, ale byla zpátky.

Popadl jsem ji do náruče a seskočil z oltáře. Pomocí levitace jsem doplachtil až ke vchodu do svatyně, k Sam.

Svatyní se rozlehl další neuvěřitelný jekot. Čarodějnice pochopily. Věděly, že se jim snažíme uprchnout, a vrhly se na nás.

Sam se postavila do vchodu malé jeskyně a pozvedla zbraň.

"Co blbneš," křikl jsem a zatáhl ji do malé jeskyně.

A pak jsem konečně jednou ve svém životě použil to správné zaklínadlo a uzavřel s ním vchod do malé jeskyně neviditelnou, neprostupnou stěnou.

Nejbližší čarodějnice do ní narazily v plné rychlosti a sesunuly se na zem s rozbitými hlavami. Stěna pod nárazy zlatě jiskřila, ale zdálo se, že zatím drží.

"Co se stalo?" chtěla vědět Sam.

"Kdo je to?" zeptala se Linda.

"Přece agentka Wessonová," řekl jsem.

Lin si ji pořádně prohlédla. Nedivil jsem se, že ji hned nepoznala.

"A proč má na sobě tohle?"

"Však ty taky nejsi úplně oblečená," odsekla Sam.

Čarodějnice přestaly na stěnu útočit fyzicky, nemělo to smysl, a začaly na ni útočit svou magií. Stěna pod náporem magie tisíce čarodějnic zlatě zářila.

"Dlouho to nevydrží. Musíme vypadnout," řekl jsem a vedl obě ženy do výtahu.

"Ale co až prorazí?" řekla Lin. "Je jich moc. Dostanou nás."

Vrazil jsem do zdířky klíček a otočil jím. Dveře výtahu se počaly pomalu zavírat. Potom jsem od pasu odepnul vysílačku.

"Řediteli. Odpalte svatyni," řekl jsem do ní.

"To nemůžu," ozvalo se z vysílačky.

Zlatá stěna se počala hroutit. Viděl jsem několik bílých paží pronikajících skrz.

"Jestli to neodpálíte, všichni tady umřou," řekl jsem v klidu do vysílačky.

"To nejde. Nemůžu to odpálit. Hotel by se mohl zřítit," zněla ředitelova odpověď.

Sam mi vytrhla vysílačku z ruky a zařvala do ní.

"Odpal to!"

Dveře výtahu zaklaply. A pak se celý svět otřásl. Světla zablikala a zhasla. Ale po chvíli se zase rozsvítila, výtah s sebou trhl, jak začal stoupat, a kabinu zaplnil hlas Elvise Presleyho.

"Jakto, že je zpátky?" řekla Sam a dívala se při tom na Lindu.

"Láska je nejmocnější čarodějka. Copak se nedíváš na pohádky?" řekl jsem s úsměvem a Lindu objal.

To naše nezměrná láska ji přivedla zpátky. Stejně, jako nás dokázala přivést zpátky z pekla. To byla naše největší moc.

To, že jsme se po vražedné noci umyli a sehnali si čisté šaty, snad ani nemusím říkat. Hotel přežil výbuch ve svatyni bez újmy. Sice se otřásl celý kopec a celý resort kvůli tomu byl na nohou, ale mírná zemětřesení prý čas od času postihnou i tento kraj.

"Vážně tam dole bylo tisíc čarodějnic?" ptal se ředitel u soukromé snídaně.

"Odhadem, asi tak," odpověděl jsem.

"Teda. Nechtěl bych to vidět, jak to tam teď vypadá."

"Ani já ne. Jenže budu muset," řekl jsem přiškrceným hlasem.

"Cože? Jak to? To nemůžeš!"

"Musím. Moje mačeta tam dole zůstala. Musím se pro ni vrátit."

"Myslím, že to je zbytečné. Po tom výbuchu z ní jistě nic nezbylo. Seženeš si jinou," dodal vesele.

"Jinou takovou už neseženu. A ne. Určitě je v pořádku."

Mám to tady popisovat? Tisíc těl rozervaných na kusy statisícem ocelových kuliček vržených do uzavřeného prostoru nadzvukovou rychlostí?

To asi ne. To by byl horor.

Ale já tu mačetu vážně potřeboval. Neboť jak mi bylo poslední dobou vtloukáno při každé příležitosti do hlavy, Apokalypsa se blíží. A je jedno, že ji to bude trvat dalších deset let. Temné síly jsou věčné. Času mají dost.

Kapitola 4.