Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty 2

Kapitola 2.

HellFest

Seděl jsem na první terase u jezírka v pohodlném rozkládacím křesle. V pravé ruce jsem držel sklenku medového Jacka Danielse a pomalu s ní kroužil. Zlatavá tekutina se líně otáčela v křišťálové sklence. Obloha nad mou hlavou byla zatažená šedými hustými mračny, která slibovala brzký déšť. Dokonalá atmosféra k mé pochmurné náladě.

Přemýšlel jsem o Clarisse. Clarisse Ann Field z Enfieldu v Anglii. Mladé černošské dívce, kterou jsem se snažil ochránit. Úžasné mladé dívce, kterou jsem miloval a jejíž smrt byla důsledkem mého jednání. Nenáviděl jsem se za to.

Linda stále tvrdila, že za její smrt nenesu odpovědnost. Že jsem dělal, co bylo v mých silách, abych jí pomohl. Že si za její smrt nemám dávat vinu.

Ale byl jsem to já, kdo v motelu u dálnice A10 všechny uspal svou pekelnou magií, aby si mohl vyřídit účty s Rishi Sumakem, starostou Enfieldu, kterého jsem překřtil na Ričiho Šumáka.

Pak už to taková sranda nebyla.

Kdybych neodešel, kdybych své přátele neuspal, starostovo komando by je překvapit nedokázalo. Určitě ne Ficiho. Věděl by o nich dávno před tím, než vtrhli do pokoje.

Takhle se probral, až když se rozletěly dveře. Překulil se za gauč, jenž stál přímo naproti dveřím, a proto byl první na ráně. Zkušeně počkal, až se palba přenese dál. Devíti milimetrové projektily pleskaly o bohaté polstrování gauče a některé prošly i skrz. Ale Ficiho žádný nezasáhl. Jakmile palba začala trhat stěnu a nábytek po jeho levé ruce, palbu opětoval. Místnost, kromě hluku automatických zbraní, zaplnily cáry černého nylonu, bílých chuchvalců kevlaru a rudé krve. Benga ve svých standardních policejních neprůstřelných vestách neměla proti palbě z P90 nejmenší šanci přežít.

I Linda se kryla. Ne nadarmo jsem do ní vtloukal svůj speciální nindža výcvik, hned po tom, co jsme se vrátili z pekla. Skulila se z manželského lože, na kterém spala s Clarissou, a schovala se pod něj, jakmile zazněl první výstřel. Ona byla v bezpečí. Clarissa ne.

Clarissa žádný výcvik neměla. Přestřelka netrvala ani dvě vteřiny. I tak si ji jedna jediná kulka z policejního automatu našla.

Střelba z automatu trhala povlečení manželského lože v místech, kde ještě před vteřinou ležela Linda. Pomalu se přesouvala po posteli ke Clarisse, která jen vyděšeně zírala, aniž by chápala, co se to vlastně děje. Kdyby s námi byla déle, kdyby měla alespoň základní výcvik, možná by dokázala zareagovat a sjet z postele dříve, než-li si ji osudová střela našla. Takhle neměla šanci. Její jedinou nadějí na přežití byl Fici.

Fici rozstřílel celé komando na hadry. Vzal to hezky zprava od dveří, po toho posledního, který ničil postel. Zdálo se, že to vyšlo. Že poslední kulka rozervala matraci postele těsně vedle Clark.

Nebylo to tak. Poslední vypálená střela ji zasáhla přímo do srdce. Clarissa Ann Field, má spřízněná duše, kterou jsem tolik miloval, byla okamžitě mrtvá.

Já u toho nebyl. Zrovna jsem opouštěl starostův dům, když mi to Linda řekla myšlenkou. Démona, kterého starosta vyvolal, jsem poslal zpět do hinduistického pekla. Samotného starostu, to oteklé zkorumpované prase, jak ho trefně nazvala slečna Wilsonová, jsem nechal žít. Já lidi nezabíjím. Navíc jsem jich ten den už pár "na kontě" měl. Rozhodl jsem se, že svou pomstu nechám na lidech, kterým starosta Enfieldu dlužil nemalé peníze.

Ale jakmile jsem se dozvěděl o Clarissině smrti, všechno se změnilo. Spálil jsem celý dům i se starostou uvnitř. Spálil jsem ho pekelným ohněm. Ani popel po něm nezůstal. Jen spečený zesklovatělý kráter, podobný tomu, jaký jsem vyrobil nahoře nad Panským rybníkem, když jsem do základů vypálil Hell Camp.

A pak jsem se vrátil domů. Do Krásné Hory. Do města plného tajemství. Do smutku a beznaděje. Do myšlenek na pomstu, která byla vykonána.

Celé dny jsem jen posedával se sklenkou whiskey u jezírka a myslel na Clarissu. Lindě už to začínalo lézt na nervy. Ona věděla, že jsem ji miloval. A věděla, že úplně jinak, než ji. Jestli znáte člověka, se kterým vám je prostě dobře. Jestli znáte člověka, kterého máte prostě rádi, aniž byste potřebovali jeho fyzický kontakt... Myslím, že se tomu říká nejlepší kámoš. Clarissa byla moje nejlepší kámoška. Už chápete, co jsem ztratil?

Prostě se mi nechtělo dělat vůbec nic. A rozhodně vůbec nic nebezpečného. Jenomže včera tu byl Adam. Přivezl nám další prácičku. Tak on tomu říkal. Prácička. Jakoby o nic nešlo. Jakoby při tom nemohl kdokoliv z nás umřít.

Jednalo se o slavný dům v Amityville. Adamova tajná okultní společnost se rozhodla, že jednou provždy vyřeší záhadu toho domu. Vyvrátí, nebo potvrdí jeho ďábelskost.

Odmítl jsem.

Z Enfieldu jsme se vrátili již před třemi měsíci. Nebyla to první zakázka, kterou jsem odmítl, ale bylo to poprvé, kdy jsem odmítl Adama. Našeho chlebodárce. Jen díky němu jsem měl všechno tohle. Dům, peníze, naši výstroj a výzbroj. A vlastně i práci. Teprve díky vyšetřování v Černobylu se z nás stal uznávaný démonologický tým. Ukrajinci z toho tenkrát byli úplně na větvi, když jsem se vrátil z celonočního dýchánku pod sarkofágem živý. Naložili nás do Žigula a odvezli na nejbližší letiště se slovy, ať už se nikdy nevracíme. To jsem jim slíbit mohl. Černobyl se mi zas tak moc nelíbil.

Nebe zahřmělo a do mé sklenky pleskla velká kapka deště. Whiskey s vodou jsem neměl rád. V Americe to tak někdo pije. Ale v Americe whiskey nerozumí. Kecám. V Tennessee, mém domovském státě, se vyrábí ta nejlepší whiskey na světě.

Jenomže v Tennessee bývá i na podzim docela hezky. Raději jsem se přesunul pod pergolu, nechtěl jsem zmoknout. Ještě než slejvák propukl naplno, připojila se ke mně Linda s Ficim. Posadili se do křesel u mého stolu. Každý z jedné strany. Věděl jsem, co mě čeká. Další kolo přemlouvání.

Jakmile se spustil déšť, citelně se ochladilo. Otočil jsem se ke krbu a Ohnivým kruhem zapálil dřevo v něm připravené. Musel jsem to dělat opatrně. Ohnivý kruh by dokázal během pár vteřin roztavit celý krb. Poté jsem do sebe hodil svou whiskey a vypravil se k baru pro další kolo. Pro jistotu jsem sebou ke stolu vzal celou láhev a dvě čisté sklenky. Rozlil jsem zlatavou tekutinu a pohodlně se ve svém křesle usadil, čekaje, s čím přijdou tentokrát.

"Neměl bys odmítat Adamovu nabídku," řekla po chvíli Linda.

To byla pravda. Neměl. Adam byl jedním z nejbohatších lidí na světě. Do Billa Gatese mu sice ještě pár miliard dolarů chybělo, ale ani tak nebyl zvyklý, že by mu někdo nevyhověl. Navíc jsem mu dost dlužil.

Pohlédl jsem z Lindy na Ficiho. Měl na sobě jen obyčejné tepláky a mikinu s kapucí. Nic vojenského. Dokonce ani boty. Vypadal, jako by si šel zaběhat.

"Mohli bychom letět do Ameriky tryskáčem," řekl. "Vyřídíme tu věc v Amityville a pak se necháme hodit tryskáčem až na Beavercreek. Letos tam přiletíme ve velkém stylu," usmál se.

Nevím, jak si to představoval. Beavercreek žádné letiště neměl. Leda by to s námi pilot zapíchl doprostřed pole. Ale v jednom měl pravdu. Do Ameriky jsem musel.

Byla to tradice. Jako majitel ranče jsem se každoročně účastnil slavnosti dožínek. Konala se každý rok po sklizni kukuřice, ze které se vyráběl Jack Daniels. Byla to událost, na které nesměl chybět nikdo, kdo v Tennessee něco znamenal. A byla to ode mě slušnost. Neboť jak se říká, pěkně jsem s tím vyjebal.

Krátce po převzetí dědictví jsem založil Beavercreek Community Foundation a její správu vložil do rukou indiánů Washoe. Přesněji řečeno lidu kmene Čerokézů z rodu Washoe, z nějž pocházeli i moji předci. O víc jsem se nestaral. Mým jediným úkolem bylo jednou ročně přijet, vesele se usmívat na přítomné a sem tam si potřást rukou s někým významným. Za to jsem dostal bednu Jacka a k podepsání pár dokumentů, díky nimž mi na účtu přistálo pár milionů. Už jen z úcty ke svému lidu jsem do Ameriky musel. A Fici měl pravdu. Když už tam pojedu, proč se nestavit v Amityville? Když nic nezjistíme, dobře. Když ano, vyrobím svůj další pověstný zesklovatělý kráter a bude po problémech. V Americe ještě žádný nemám. Navíc si zase jednou zablbnu s Ohnivým kruhem.

Najednou mi to zlepšilo náladu. Asi to na mě bylo vidět, neboť Linda se na mě začala usmívat. Zjistil jsem, že se také usmívám.

Vstal jsem a přešel k dubové skříni v rohu. Nebyla to obyčejná skříň. Jako dubová jen vypadala. Ve skutečnosti to byl trezor na zbraně. Naši zbrojnici jsme měli na půdě. Ficiho království jsem ji říkal. Ale Fici tvrdil, že by bylo vhodné mít výzbroj rozmístěnou na více místech pro případ, že by na nás někdo zaútočil a my se nemohli dostat na půdu.

Nedokázal jsem si představit, jak na nás někdo útočí. Náš dům a celý pozemek kolem něj byl nedobytnou pevností, chráněnou pekelnou magií Knihy mrtvých. Ani Locutovi se nepodařilo projít přes má ochranná kouzla. Tak kdo by mohl.

I tak jsem s Ficim souhlasil a nechal ho rozmístit pár zbraní po domě i po zahradě. Díky tomu jsme teď měli zbraně narvané po celém baráku. A jeden nenápadný trezor pod pergolou.

Vytáhl jsem z trezoru neprůstřelnou kombinézu, vestu a boty. Všechno jsem si to oblékl a do závěsu na zádech vrazil svou mačetu, která normálně, když jsem byl doma, klidně odpočívala v obýváku ve stojanu na krbu, avšak po návratu z Enfieldu jsem se bez ní prostě nehnul.

"Jednou si to vrazíš do zad," ušklíbl se Fici.

"Co myslíš? Tohle?" opět jsem vytáhl mačetu a ukázal Ficimu její černěnou čepel, kterou zdobil tenkou zlatou linkou vyvedený nápis v latině, který hlásal, že soudit může jenom Bůh.

Jen přikývl.

"To se nikdy nestane," řekl jsem, protočil mačetu a vrazil ji zpět do závěsu. A poté jsem vkročil do deště.

"Kam jako jdeš?" chtěla vědět Linda.

Rozhodil jsem ruce, neboť jsem ji přes zesilující šum deště nerozuměl.

"Ptám se, kam jdeš!" zvýšila hlas.

"Jdu zkontrolovat Zahradu stínu!" křikl jsem, abych byl slyšet.

"Tu už jsi přeci kontroloval!"

Ano, před týdnem.

"Vždycky ji kontroluji před odjezdem!" křikl jsem hlasitěji. Stále jsem se vzdaloval. Couval jsem. Ještě pár kroků a skončím v jezírku.

"Takže už ses rozhodl?!"

"Jo! Zavolej Adama! Ať připraví letadlo!"

Zavolej Adama, ať připraví letadlo. Takhle přesně začala naše výprava do Černobylu. Jestli se nemýlím, tenkrát nás odletělo sedm, vrátili se tři. Majora a jeho komanda psychopatů mi moc líto nebylo. Vždyť v jedné fázi jsem přemýšlel, že je pozabíjím sám. Hlavně Chcípáka. Ten si svou přezdívku zasloužil. A v Kambodži na to dojel. Ale to už bylo dávno. Co asi tak dělá Vaesna? Bílá čarodějka?

Tohle nebyl dobrý nápad. Vzpomínka na Vaesnu mi jen připomněla Clarissu. Vaesna byla také mou spřízněnou duší. Jenomže ji se mi zachránit podařilo. Před dvěma lety jsem ji nechal v Kambodži s hromadou Adamových peněz, které měly vylepšit život vesničanů, do té doby sužovaných Chcípákovou guerillovou bandou. Ta už nebyla. Ani Chcípák už nebyl a já tu neměl dál co pohledávat. Vrátil jsem se domů s myšlenkou, že Vaesnu již nikdy nespatřím. A pak jsem potkal Clarissu. Stejně skvělou a úžasnou ženu, jako byla Vaesna. Jak je vůbec možné, že někdo, jako já, potká v životě dvě tak skvělé ženské? Vlastně tři. Té nejmilovanější a nejúžasnější jsem před chvílí zamával a pak seskočil do Zahrady stínů.

Vždy, než jsme někam odjeli, jsem kontroloval Zahradu stínů. Musel jsem se ujistit, že se stíny nedostanou ven a kdokoliv jiný dovnitř. Stíny byly velice nebezpečné. Některé z nich, vlastně téměř všechny, byly vázány k místu, kde zemřely. Tedy zahradě. Ale měl jsem i pár stínů, které pocházely odjinud. Ty by mohly ze zahrady uniknout. A vraždit. A pak tu byl ještě jeden speciální stín. Netušil jsem, co všechno ona dokáže.

Postupoval jsem zahradou a kontroloval veškerou magii, která ji chránila, když v tom se před mým obličejem něco mihlo. Něco bílého a velice rychlého. Jen tak tak jsem ucukl hlavou, aby mě to nezasáhlo. V ten samý okamžik jsem tasil mačetu a nastavil ji před sebe jako štít. Pomohlo to. Stín tety Jess kousek poodlétl a vznášel se asi tři metry přede mnou.

Ta bílá šmouha byla její bělostná paže zakončená dlouhými ostrými nehty, které po mě sekly a neuhnout, urvaly by mi půlku obličeje. Taková byla Jess. Nikdy si nenechala ujít příležitost mě napadnout. Možná jsem neměl tolik přemýšlet o Vaesně a Clarisse, ale raději se více soustředit na svůj momentální úkol. Málem mě dostala.

Byla překrásná. Vznášela se asi půl metru nad zemí a bílé šaty na ní povlávaly, jakoby se vznášely v jemném vánku. Její pleť byla bělostná, stejně jako její vlasy. Oči měla modré a zářivé. Nadpozemsky překrásné. Skoro jako Linda. Ty oči dokázaly uhranout.

Jess byla zvláštním stínem. Všechny ostatní stíny vypadaly přesně tak, jak vypadaly jejich lidské schránky v okamžiku skonu. Jess měla být slepá a podélně rozpůlená od pasu nahoru přes hlavu. Tedy něco, co byste nechtěli vidět ani v kině, natož naživo. Ale Jess byla krásná.

Když žila, byla tou nejmocnější čarodějnicí, jakou kdy Země nosila. Když zemřela, byla nejmocnějším stínem.

"Nejezdi domů," řekla náhle.

Úplně jsem zkoprněl. Tohle se ještě nikdy nestalo. Jako stín na mě vždy jen útočila. Nikdy nemluvila. Ale to bylo asi tím, že dvě malé do školky jsem z ní udělal já. Jo. A pak jsem její tělo spálil Ohnivým kruhem. Ale to už byla nejspíš úplně mrtvá. Aspoň doufám.

"Čeká tam na tebe. Nejezdi domů."

"Kdo na mě čeká? Kde?" chtěl jsem vědět.

Ale Jess už nic neřekla. Pomalu se rozplývala, až zmizela úplně.

Co tím chtěla jako říct? Jak nejezdi domů? Já jsem doma.

Dokončil jsem obhlídku zahrady a s hlavou plnou myšlenek se vrátil k Lindě. Domů. K nám domů.

Do Améru jsme letěli Adamovým soukromým letadlem. Mělo to jen samé výhody. Předně jsme s sebou mohli vézt zbraně. Hodně zbraní. A také naši výstroj. Neprůstřelné kombinézy a neprůstřelné vesty. Nechtěl jsem nic nechat náhodě. Kdyby na sobě měla neprůstřelnou vestu Clark, teď by ještě žila. Já vím. Nikdo neleze do postele v neprůstřelné vestě. Ale i tohle pravidlo se dá změnit. Obzvlášť máte-li tak nebezpečnou práci jako my.

Do letadla jsme naložili bednu s výstrojí a druhou se zbraněmi. Matně jsem si vzpomněl na dlouhou bednu, kterou tehdy do letadla naložili Majorovi maníci při mezipřistání v Košicích. V Kyjevě ji z letadla zase vyložili a dokonce s námi jela autobusem do elektrárny. Ale nikdy ji neotevřeli. A já dodnes nevím, co v ní vlastně bylo.

V naší bedně byla naše stará osvědčená klasika: P90, FiveSeven, Ficiho sniperka a pár granátů. To byla jen pojistka. Jestli dojde na granáty, bude z toho regulérní válka. Bejrút hadr.

Ještě kilo Semtexu jsem přibalil a kulomet Minimi. Člověk nikdy neví. Ficiho Kanón jsme pro tentokrát nechali doma. V Enfieldu se docela osvědčil, ale nikomu se s ním nechtělo tahat.

Všechno jsme to nanosili do kabiny letadla. Pilot trochu protestoval. Že prý náklad patří do nákladového prostoru. Ale já chtěl mít naše věci neustále na očích. Nakonec si to nechal vysvětlit. Vlastně ani moc neprotestoval, neletěl s námi poprvé. Docela jsme se znali. Vypadal trochu jako John Travolta. John Travolta je také pilot. Dokonce má vlastní Boeing 707. Když jsem to pilotovi našeho malého Gulfstreamu řekl, tvrdil, že John Travolta je jeho starší brácha. Mluvil perfektní češtinou. Tak jsem mu to nevěřil.

Adamovým tryskáčem jsem létal rád. Bylo v něm sedm polohovatelných sedaček, na kterých se dalo při dlouhé cestě i pohodlně vyspat. Cestu nám zpříjemňovala letuška, která nás zásobovala jídlem a pitím po celou dobu letu. Bylo to úplně jiné, než cestovat v rozhrkané sedm čtyři sedmičce s dalšími dvě stě padesáti lidmi, v sedačkách, ve kterých by si neudělalo pohodlí ani malé dítě.

Dolet našeho letounu byl 8000 kilometrů. Zvládl tedy cestu z pražského letiště na letiště JFK v New Yorku bez mezipřistání. Doba letu činila necelých osm hodin. Nerušených a pohodových osm hodin, během kterých jsme si mohli krásně odpočinout.

Jak nás Adam do Enfieldu poslal po vlastní ose, tentokrát se opravdu předvedl. Na letišti na nás čekal luxusní silniční koráb značky Cadillac. Obrovské sedmimístné SUV, tedy typ vozidla, které šlo v USA právě teď do módy. Bylo jedno, že s tím jezdí mamina s jedním děckem do školky. Amíci si prostě na velká auta potrpí. Jejich města s hustým provozem počítají již při výstavbě a benzín je tady oproti Evropě za pětník. A ekologie? Tu určitě nevynalezl Američan. Navíc jsme k autu dostali i řidiče a průvodce v jednom. Stačilo jen přeložit bedny s vybavením z letadla do auta a mohli jsme vyrazit.

Cesta z JFK do Amityville nám měla zabrat necelou hodinu. Opravdu to bylo kousek. Navíc se zdálo, že náš řidič-průvodce nás chce rovnou zapojit do akce. Ještě že jsme si odpočinuli v letadle, neboť jakmile jsme zastavili před domem, průvodce se hnal dovnitř.

"Tak moment," krotil jsem jeho nadšení. "Nejdřív si chci prohlédnout okolí."

Oficiální adresa domu v Amityville je 112 Ocean Avenue, Long Island, New York. Amityville je název čtvrti, ve které se dům nachází. Ale jak už to tak bývá, věci přebírají jména po událostech, které je proslavili. Tou zásadní v tomto případě je nejspíš film The Amityville Horror z roku 1979, který vypráví příběh rodiny Lutzových, kterou temné síly donutily opustit dům po pouhých dvaceti osmi dnech od nastěhování. V roce 1979 mi byly minus dva roky. Proto je pro mě a pro můj tým stěžejním filmem 3:15 zemřeš z roku 2005. Nejednou jsem ho viděl. Naposledy v letadle cestou sem. To, že bojuji s temnotou, neznamená, že nemám rád horory. A i když je to jen film, byl natočen podle skutečné události a my si podle něj mohli vytvořit alespoň nějakou představu, co se tu tehdy odehrálo.

První, co mě zaujalo, bylo umístění domu. Ve filmu se zdá, že dům stojí na rozlehlém pozemku, úplně bez sousedů, na břehu nějakého jezera. To je omyl. Samotný dům je rozlehlá stavba, ne nepodobná té z filmu. Avšak stojí v úplně obyčejné americké zástavbě, obklopený jinými domy. A jezero je ve skutečnosti malá zátoka, která je součástí mnohem větší South Oyster Bay, jenž je přímo propojena s Atlantským oceánem. Z pravé i levé strany stojí domy ne dál než dvacet metrů daleko. Naproti přes ulici jsou další. Takže dům není tak osamocen, jak se nám snažili namluvit tvůrci filmu. Jediné, co dokonale sedí, je přístavek pro člun na břehu zátoky. Je postavený z bíle natřených prken a má červenou střechu z kanadského šindele. Jeho vrata jsou zabezpečená velkým visacím zámkem.

A co tím vším vlastně sleduji? Že jsme při našem příjezdu nebyli tak osamocení, jak bychom si možná přáli. K domu jsme přijeli pozdě odpoledne. Tedy v době, kdy se většina Američanů vrací domů z práce. Na ulici byla spousta aut, lidí, dospělých i dětí. Někteří si naše velké SUV a dvě černé plastové bedny s vybavením zvědavě prohlíželi, ale nikdo to nijak nekomentoval. Asi byli na přítomnost různých skupin, ať už novinářů, nebo vyšetřovatelů záhad zvyklí. Vždyť dům v Amityville byl v popředí zájmu světových médií již přes třicet let. Přesně od uvedení knihy Horor v Amityville v roce 1977.

Avšak jeho příběh začal již roku 1974. Přesněji 13. listopadu 1974. Té osudné noci Ronald DeFeo mladší v domě vystřílel celou svou rodinu. Svého otce Ronalda, matku Louisu, a své čtyři sourozence Marka, Johna, Alisson a Dawn, kterou zabil jediným výstřelem přímo do obličeje.

Ačkoliv se Ronald mladší snažil svést vinu za vyvraždění své rodiny na místního gangstera Tonyho Mazzea, detektivové nakonec prokázali Ronaldovu vinu. Ten se u soudu hájil svou nepříčetností. Tvrdil, že přesně ve 3:15 ráno mu podala do ruky pušku temná postava v kápi, která ho donutila zabíjet.

Okamžitě jsem si vzpomněl na Locuta. Můj úhlavní pekelný nepřítel měl velké pole působnosti. Ovládnout Zemi se snažil na mnoha místech v mnoha časech. Klidně mohl být roku 1974 i tady.

Ovšem soud nakonec prokázal pravý důvod Ronaldova zbesilého řádění: 20000 dolarů, které ukradl svému otci. Jeho souhrnný trest odnětí svobody zněl 125 let.

V případu se však objevilo několik nejasností. Předně opakovací kulovnice Marlin 336C, kterou Ronald střílel, již jsem měl možnost vyzkoušet na Beavercreeku. Byla neuvěřitelně hlučná. Nedokázal jsem si představit, že by s ní někdo střílel, i když uvnitř domu, a nikdo ze sousedů nic neslyšel. Je jedno, že se vše odehrálo nad ránem. Našlo se několik svědků, kteří tvrdili, že jediné, co bylo slyšet, byl štěkot psa. O tom, že první výstřel by musel probudit ostatní členy rodiny, nemluvě. Určitě by nějak reagovali. Ale všichni, až na Dawn, byli zastřeleni ve svých postelích, ve spánku.

Dalším svědkem byl hlídkový policista, který těsně před svítáním spatřil na pozemku domu temnou postavu zahalenou v kápi. Na tom samém místě byla později objevena vražedná zbraň. Temné postavy v kápi leccos značí. Alespoň pro nás tomu tak je.

Třináct měsíců po krvavé události se do domu nastěhovala rodina Lutzových. George Lutz, kterého ve filmu z roku 2005 ztvárnil Ryan Reynolds, jeho manželka Kathy a jejich děti Daniel, Christopher a Melissa, které nikdo neříkal jinak než Missy. Po dvaceti osmi dnech z domu utekli.

Hlavním impulzem ke koupi domu s tak pohnutou historií byla jeho cena. Kdo by také chtěl koupit dům, ve kterém se odehrála šestinásobná vražda? Georgovi a Kathy to zřejmě nevadilo. Hned prvního večera se jim podařilo objevit tajný vchod do sklepní místnosti, která nebyla v plánech nijak vyznačena. George si s tím hlavu nelámal. Naopak byl rád za metry navíc. Plánoval, že si ve sklepě zřídí malou dílnu. Tak se v americkém pojetí nazývala místnost určena jen pro pány. Něco jako malý soukromý pánský klub, ve kterém popíjíte s přáteli a koukáte na fotbal. K tomu nikdy nedošlo. Ve sklepě byl i přes Georgovu snahu jej vytopit neustálý chlad. Podivné vibrace, které nenechaly žádného člověka klidným. Z toho místa šel strach.

V noci se v domě ozývaly kroky a zvláštní zvuky. Dveře se samy otevíraly a zase zavíraly. Všichni členové rodiny přísahali, že pokud jsou sami, cítí cizí dech a dotyky.

Po několika dnech v domě se George úplně změnil. Byl odtažitý a agresivní. Stále více času trávil ve sklepě. Stěžoval si na úporné bolesti hlavy a únavu způsobenou tím, že se každou noc probudil přesně ve 3:15. Ve 3:15 se i pravidelně zastavovaly všechny hodiny v domě.

Tyto úkazy se neustále zhoršovaly. Nakonec se k nim přidaly fyzické útoky na všechny členy rodiny. Dvacáté osmé noci rodina Lutzových z domu utekla a už se nikdy nevrátila.

George a Kathy poté převyprávěli svůj příběh spisovateli Jay Ansonovi, který podle něj napsal bestseller s názvem Horor v Amityville.

Poté se kolem domu strhlo mediální šílenství. Našla se spousta spiritualistů, kteří potvrdili přítomnost ďábelských sil v domě, stejně jako těch, kteří vše vyvraceli. Dokonce zazněl i názor, že dům stojí na starém indiánském pohřebišti, z čehož veškeré zlo pramení. To vše jsme sem právě přijeli prověřit my.

Celý příběh domu nám vyprávěl Henry Roth cestou z letiště. Nebyl jen naším řidičem a průvodcem. Byl také členem Adamovy tajné okultní společnosti, vyslaným, aby nám byl při vyšetřování nápomocen.

Stáli jsme před domem a přemýšleli, co tu vlastně budeme dělat. Já z domu žádné zlo necítil. Linda také ne. Vypadal jako úplně obyčejný opuštěný dům. Ale to mohlo být jen zdání. Dům, respektive zlo v něm, se mohlo skrývat. Chtělo to v něm strávit pár dní.

"Dostaneme se dovnitř?" zeptala se Linda Henryho.

"Jistě. Mám klíče," vytáhl z kapsy saka svazek klíčů.

"Komu dům patří?"

"Pan Keppler ho nedávno zakoupil pro naši společnost."

"Kdo?" chtěl jsem vědět já.

"Pan Keppler," odpověděl s údivem pan Roth.

"Kdo je pan Keppler?"

Linda mě plácla rukou po rameni. Konečně se mi rozsvítilo. Samozřejmě, že jsem znal jeho příjmení. Ale nikdy jsem ho nepoužíval. Adam byl prostě Adam. Nikoho dalšího se jménem Adam jsem neznal. Nebylo matoucí mluvit o něm vždy jako o Adamovi. Nakonec jsem jeho příjmení úplně vypustil z hlavy.

"Adam koupil tuhle ruinu?" podivil jsem se.

"Na to, že je dům sedmdesát let starý, je v bezvadném stavu," odvětil Henry.

"Sedmdesát let starý? To je teda něco," odvětil jsem já, výsměšně.

Henry jen pozvedl obočí.

"U nás jsou domy, které jsou sedm set let staré a jsou v bezvadném stavu."

"Aha. Adam mě varoval, že jsi trochu..."

"Co?" nenechal jsem ho domluvit.

"Jízlivý," dodal nakonec.

"Jen prakticky založený. Tak půjdeme dovnitř? Začíná tu být docela chladno," řekl jsem a popadl madlo jedné z beden.

Stmívalo se. Podzim klepal na dveře. Přes den bylo ještě docela příjemně, ale noci už byly velmi chladné. Obzvlášť zde na východním pobřeží Spojených států, které bylo oproti západnímu pobřeží Evropy omývané teplým Golfským proudem, výrazně chladnější.

S naším vybavením jsme se usadili v přízemí v obývacím pokoji, zatímco pan Roth šel zapnout topení. Oproti mému očekávání byl dům vybaven moderní elektrickou topnou soustavou, schopnou udržovat příjemnou teplotu v celém domě.

Přemýšleli jsme, jak se rozdělíme. Zda zůstaneme pohromadě v obýváku, nebo se nastěhujeme do jednotlivých pokojů. Nikomu se do toho moc nechtělo. Nikomu se nechtělo spát v místnostech, ve kterých byl někdo zavražděn. Obzvlášť děti. Ale předpokládali jsme, že v domě strávíme několik dní. A být spolu několik dní jen v jedné místnosti se nám také nechtělo. Už jenom kvůli všemu tomu vybavení. Celý obývací pokoj byl zaplněný různou elektronikou. Počítači a servery, které neustále poblikávaly a vrčely, až to člověku lezlo na nervy. Jinak by to v obýváku šlo. Byly v něm dvě velké pohovky a několik křesel rozestavěných kolem mahagonového stolku. Další velký stůl stál pod oknem. Leželo na něm několik notebooků. Všechno to bylo zapnuté.

S Lin jsme si nakonec vybrali původní ložnici manželů DeFeových v přízemí. Fici se nastěhoval do pokoje, ve kterém zemřeli dvanáctiletý Mark a jeho devítiletý bratr John. Henry se usadil v pokoji, ve kterém Ronald mladší zastřelil třináctiletou Allison.

Bylo to zajímavé. Celá rodina byla zavražděna ve spánku ve svých postelích. Až na osmnáctiletou Dawn. Ta byla nalezena s prostřeleným obličejem na verandě domu. Nikdo nevěděl proč. Ronald u soudu nikdy neřekl, jak Dawn zabil. Možná té noci ani nebyla doma. Mohla být někde na tahu s přáteli a snažila se dostat domů ještě před rozedněním, tak aby se nepotkala s otcem. Ronald ji v jejím pokoji nezastihl, ale mohl na ni narazit venku na verandě, když se šel po svém hrůzném činu zbavit zbraně. Každopádně i mladičká Dawn té noci zemřela rukou svého bratra.

Henry měl kompletní přehled o tom, kde který člen rodiny té noci spal. Měl kompletní policejní zprávu. Dokonce měl i nějaké fotografie z místa činu. Prohlíželi jsme si je v obýváku a šel nám z nich po zádech mráz. Ale to by šel snad každému, kdo by tu dnes s námi byl. Před našimi okultními smysly byl dům stále mrtvý. Ani první a ani druhé noci v něm vůbec k ničemu nedošlo.

Přes den jsme se potloukali po domě a jeho okolí. Někteří místní se nás vyptávali na účel našeho pobytu a my jim vlastně po pravdě odpovídali, že jsme jen další lovci duchů, kteří se rozhodli prozkoumat toto místo. Když se pak ptali, jestli jsme na něco přišli, opět jsme po pravdě říkali, že ne. Po dvou dnech pobytu se zdálo, že Adam koupil jen obyčejný, i když slavný, dům.

I naše výstroj stále zůstávala schovaná v bednách. Neprůstřelné výbavy ani speciálních zbraní zde nebylo třeba. Navíc naše vyšetřování neprobíhalo naším obvyklým stylem. Adam chtěl důkazy. Pokud v domě opravdu straší, chtěl to mít na videu.

My takové věci nepoužívali. Nepotřebovali jsme někomu předkládat důkazy o tom, že zlo skutečně existuje. To jsme dobře věděli, a pokud jsme přijali nějaké vyšetřování strašidelného domu, jeli jsme tam, abychom pomohli jeho obyvatelům. Ne abychom se hnali za slávou. Ovšem Adam to měl jinak. Chtěl důkazy. Celý dům koupil jen proto, abychom měli na vyšetřování klid. A aby si s domem mohl dělat, co se mu zlíbí.

Celý barák byl prošpikovaný kamerami a různými senzory. Byla tu teplotní čidla, pohybová čidla, akustické senzory a senzory změny tlaku, které měly zaznamenat jakoukoliv aktivitu. Všechno to bylo neustále zapnuté a věškerá sebraná data se sbíhala v serverech v obýváku, odkud byla po síti posílána do ústředí společnosti. Za tři měsíce nezaznamenaly vůbec nic. Vlastně první záznam nějaké aktivity, který do ústředí dorazil, byl náš příchod. To byl důvod, proč nás sem Adam poslal. Byl to jeho první pokus o vlastní vyšetřování a úplně selhal. Není divu, když se ve všem spoléhal pouze na moderní techniku. I tak jsme pro něj po dvou dnech měli jen špatné zprávy. Zatím se zdálo, že dům v Amityville je jen obyčejný dům. A Ronald DeFeo jen obyčejný vrah. A také to znamenalo, že George a Kathy Lutzovi si svůj příběh prostě vymysleli, aby na něm vydělali nějaké peníze. Třicet let trvající kachna. To muselo být pro Adama hrozné zklamání. Tak velké, že se za námi třetí den přijel podívat.

Rozhodli jsme se, že uspořádáme takový malý uvítací večírek. Ještě před Adamovým příjezdem jsme s Lindou vyrazili na nákup. Šli jsme pěšky. Pro Amíka z předměstí věc vskutku nevídaná. Ale venku bylo hezky a nejbližší obchod nebyl vůbec daleko. Asi jen půl míle poklidnou podzimní ulicí. Jmenovalo se to Quick Shop a byla to americká obdoba naší vietnamské večerky. Jen s tím rozdílem, že tady vlastnili většinu podobných obchodů Korejci. Měli tam od všeho něco. Základní potraviny, cukrovinky, drogerii a především nápoje. Nejrůznější výběr nealko a snad všechen chlast, který se dal v Americe sehnat.

Chlápek za pultem, nedokázal jsem rozeznat jestli je to Korejec, nebo Vietnamec, prostě Asiat, si nás nedůvěřivě prohlížel už od dveří. Obzvláště, když zaslechl naší Češtinu. Vždycky jsme se mezi sebou bavili Česky. Někdy to byl problém. Obzvláště tady, kde obyčejný Amík nedokázal odlišit Češtinu od dalších slovanských jazyků a Češtinu si snadno spletl s Ruštinou. A Rusáci jsou populární možná tak v Rusku. A to ještě ne všude.

Neřekl nic. Jen nás sledoval skrze soustavu zrcadel rozvěšených pod stropem a já zase sledoval jeho ruce, které se nevynořily z pod pultu. Bylo mi úplně jasné, co tam dole má. Kdybych měl večerku v New Yorku, také bych měl pod pultem schovanou brokovnici.

Rozešli jsme se po obchodu, každý s jedním vozíkem. Záměrně říkám obchod, protože tahle večerka byla dosti rozlehlá, tvořena sedmi deset metrů dlouhými regály se zbožím a stěnou prosklených chlaďáků vzadu.

Mezi regály jsme se rozdělili. Každý šel za svým. Linda se probírala nepřeberným množstvím místních značek pochutin. Na večírek chtěla donést nějaké brambůrky a tak. Ale ani jedna ze zde nabízených značek jí nebyla známa, a tak tápala. Já na tom byl o mnoho lépe.

S chlastem je to totiž v Americe jednoduché. Původní obyvatelé Ameriky alkohol neznali. Proto ani neměli žádné domorodé značky. To až s příchodem bílého muže se na tomto kontinentě rozjela výroba alkoholu. A protože jej osídlovali převážně Evropané, vyráběli si tu vlastní alkohol, který ze své domoviny znali. Nejvíce přivandrovalců do Severní Ameriky nepocházelo z Anglie, jak by se mohlo zdát z oficiálního úředního jazyku Spojených států, ale z Německa a Irska. Proto se na severovýchodě USA dařilo pivovarům a na jihovýchodě palírnám. Večerka byla narvaná nejrůznějšími druhy piva, jejichž etikety hlásaly, že byla vyrobena podle osvědčené německé receptury, a nepřeberným množstvím druhů té pravé irské whiskey. Chtěl jsem to ochutnat všechno.

Zrovna jsem zkoumal etiketu lahve Bulleit Frontier Bourbon Whiskey, která slibovala výraznou plnou chuť dokonalé kompozice koření a dubového dřeva, podpořenou špetkou vanilky, muškátového oříšku a karamelu, když v tom se z vedlejší uličky ozval výkřik. Spíš takové krátké vyjeknutí. Obešel jsem regál s alkoholem a nahlédl do sousední uličky. Na jejím druhém konci jsem viděl Lindu. Stála ke mně otočená zády. Před ní stál nějaký somrák, asi tak o metr vyšší, než ona. Něco jí říkal, ale byl moc daleko, abych mu rozuměl. Na akci bylo příliš brzo. Z Lin jsem necítil žádný strach. Nevím proč vyjekla. Možná se jen lekla, když ji neznámý oslovil. Ale teď z ní vyzařoval klid.

Nahmatal jsem za zády rukojeť mačety, ale nechal ji kde je a pomalu šel k Lin. Neznámý pobuda mluvil čím dál hlasitěji a nervózněji. Rozhazoval rukama a Lin začala pomalu couvat.

"...nezabil! On ji nezabil!" byla poslední slova, která vagabund vyslovil před tím, než chytil Lin za paži.

Viděl jsem, jak se jí podlamují kolena. Pomalu se začala kácet k zemi. Somrák ji pustil a se zmateným výrazem ve tváři utekl na druhou stranu. Já se rozeběhl, abych zachytil Lin, než dopadne na zem. Skluzem po kolenou jsem zajel pod její bezvládné tělo a zachytil ji dříve, než si mohla ublížit. Pohlédl jsem jí do tváře. Byla bílá, úplně sinalá. Její krásné zelené oči zmizely. Místo nich jsem viděl jen bělma. Její ústa byla otevřená v němém výkřiku.

Lin byla v šoku. V duchovním šoku. Nevěděl jsem, co se stalo, co jí ten muž řekl nebo udělal, ale muselo to být něco zásadního. Něco, kvůli čemu ztratila vědomí. Bylo to podobné jako tenkrát v Beavercreeku, když poprvé spatřila démona.

Popadl jsem ji do náruče a odnášel. Daleko jsem se nedostal. Za pultem stál muž s brokovnicí. Mířil na mě a při tom mlel něco, čemu jsem vůbec nerozuměl. Asi Korejština. Byl mírně nervózní. Aby ne. Před chvílí kolem něj proběhl dvoumetrový somrák a teď týpek s bezvládnou dívkou v náručí. Škoda, že Lin nebyla při vědomí. Korejštinu ovládala také. Mohla mu to vysvětlit.

"Tam vzadu jsem nechal vozejk s chlastem," řekl jsem normálně česky a hodil hlavou k uličkám. "Můžeš mi to hodit na 112 Ocean Avenue? Musím se postarat o manželku. Asi jí není dobře."

Muž za pultem se vůbec nehýbal, ale po pár vteřinách sklonil brokovnici, usmál se a perfektní češtinou řekl: "Jo jasně. Zaplatíš hned, nebo až při dodávce?"

Tentokrát byla řada na mě, abych zůstal stát s hubou dokořán.

"Co je jí?" zeptal se ještě.

"Omdlela," řekl jsem jen, stále nechápaje, proč na mě Korejec v Americe mluví česky.

"To se jí stává často?" vyptával se dál.

"Eee. Vlastně ani ne."

"Víš co? Odvezu vás. Venku mám auto," kývl hlavou ke vchodu.

"Tak jo," řekl jsem nedůvěřivě, stále nechápaje, co se tu děje.

Muž uzamkl vchod a pověsil na něj ceduli, která všem přicházejícím oznamovala, že se brzy vrátí. Na parkovišti odemkl bílou Hondu Civic a otevřel mi zadní dveře. Zatímco startoval, uložil jsem bezvládnou Lindu na zadní sedačku a sám se posadil na sedadlo spolujezdce.

"Jaktože mluvíš česky?" musel jsem se zeptat po vyjetí z parkoviště.

Muž se usmál. "Ty mě neznáš? Já jsem Honza."

"Cože?"

"Já jsem Čech."

"Cože?!"

Honza se hlasitě zasmál.

"Jsem český Honza. Moji rodiče přišli z Vietnamu do Čech už v sedmdesátém třetím. Tehdy vláda Vietnamu požádala vládu Československa, aby přijala deset tisíc vietnamských občanů do vzdělávacího programu. Moji rodiče studovali na vysoké škole a po studiu zůstali. Já se v Čechách narodil, avšak vždycky jsem snil o Americe. Pár let po Plyšáku jsem emigroval. Od té doby jsem tady."

Po Plyšáku? Už vím. Tak u nás někteří říkají Sametové revoluci. Konečně to dávalo smysl. I tak to bylo neuvěřitelné.

"A co vy tady vlastně děláte?" chtěl vědět Honza.

Tady? Tím jistě nemyslel Ameriku. Do Amityville se jezdilo za jediným účelem.

"Vyšetřujeme paranormální jevy," řekl jsem po pravdě. "Pozvali nás do Amityville, abychom konečně rozluštili jeho tajemství."

"Tak to jste asi tak deseti tisící. Přeju hodně štěstí," usmál se.

Za pár minut jsme zastavili před 112 Ocean Avenue. Honza mi pomohl vydolovat z auta Lin a slíbil, že odpoledne se určitě staví někdo s naším nákupem. Rozloučil se a odjel.

Sledoval jsem bílou Hondu, dokud nezmizela v zatáčce. Lin byla stále v bezvědomí. Jejích bezvládných čtyřicet kilo se začalo v mém náručí nepříjemně pronášet. Vypustil jsem česko-vietnamského Honzu z hlavy a šel do domu, před kterým kromě našeho velkého SUV parkoval neméně velký Mercedes. Dveře na prosklenou verandu se otevřely a mně se naskytl pohled na ustaraný obličej velkého poďobaného blondýna. Adam dorazil.

"Co se stalo?!" vyhrnul se ze dveří.

"Jen omdlela. Bude v pořádku," ujistil jsem ho. Ani tak jeho ustaraný výraz nezmizel.

Dveře se znovu otevřely. Tentokrát v nich stál Fici v plné polní. Neprůstřelná kombinéza, neprůstřelná vesta, taktická vesta, P90 na popruhu přes hruď a FiveSeven v pouzdře na levém stehnu.

"A tady se děje co?" zeptal jsem se, když jsem procházel kolem.

"Něco jsem našel," řekl, počkal, až projde Adam, a zavřel za námi.

Odnesl jsem Lindu do obýváku, uložil ji na gauč a přikryl dekou. Dýchala klidně. Oči se jí pod zavřenými víčky pohybovaly. Něco se jí zdálo.

"Dohlídni na ni," řekl jsem Henrymu, který se u stolu šroubovákem vrtal v nějakém elektronickém zařízení. Jen pokývl hlavou na souhlas.

Vrátili jsme se zpět do hlavní haly, z níž stoupalo schodiště do prvního patra. Stěna pod ním byla otevřená. Pod schodištěm byl úložný prostor. A v něm další otevřené dveře odkrývající schodiště vedoucí dolů.

"To je ono?"

Fici přikývl.

"No a? Věděli jsme, že tu ten sklep je."

"Ale nevěděli jsme, co v něm je," řekl Fici a rozsvítil baterku, kterou vytáhl z jedné kapsy taktické vesty.

Šel první. Už dole byl. Já šel hned za ním. Řadu uzavíral Adam s elektrickou lampou v ruce. Kdybych šel sám, světlem bych se neobtěžoval. Použil bych své noční vidění. Takhle to nešlo.

Docela mě zajímalo, co Fici dole objevil, že šel hned do plné polní. On žádné paranormální nadání neměl. Kdyby našel něco temného, nepoznal by to. Takže mě napadlo, že dole musí být nejméně divize SS nebo něco podobného.

Esesmani to nebyli. I tak to bylo zajímavé.

Sklep byl úplně prázdný. Zaprášený a zarostlý pavučinami. Uprostřed ze stropu visela jediná rozbitá žárovka. Jinak nic. Až na věc, která se leskla vlevo u zadní stěny.

Už jsem věděl, proč šel Fici do plné polní. Ta věc tady dole prostě nemohla být. Po úzkém schodišti by určitě neprošla. Tak byla velká. Navíc v tomhle stavu. Bez jediného smítka prachu na černém lesklém povrchu, který odrážel světlo baterky do všech stran.

"Sahal jsi na to?" zeptal jsem se.

"Ani náhodou," odpověděl Fici.

"Pujč mi to," vzal jsem si od Ficiho baterku.

Pomalu jsem obcházel obrovské koncertní křídlo, které vypadalo, jakoby právě opustilo výrobní halu. Jeho černý leštěný povrch byl naprosto dokonalý. Mosazné pedály se leskly jako zlaté. A zlatě na něm bylo vyvedeno i logo výrobce. Zlatá korunka a nápis K. Bernstein na levé straně.

"Znáte to?" zeptal jsem se na logo. Nikdo nevěděl.

"Linda by určitě věděla. Ona ví všechno."

"Co se jí vůbec stalo?"

"To nevím. Byli jsme nakoupit. Mluvila tam s nějakým somrákem. Pak se zhroutila. Už jsem to jednou viděl. Musíme počkat, až se probudí. Pak nám snad řekne víc."

Vrátili jsme se zpět do obýváku. Lin stále spala. Henry stále seděl u stolu nad elektronickým zařízením. Jen už se v něm nevrtal. Upřeně sledoval dveře vedoucí do jídelny.

"Co je?" zeptal jsem se.

"Ty dveře," odpověděl tiše. "Před chvílí se samy otevřely."

"Průvan," řekl Fici, možná i proto, že se v pokoji náhle citelně ochladilo.

Jen domluvil, dveře se prudce zabouchly. Fici okamžitě vyběhl. Rozkopl dveře a se zbraní připravenou k palbě vpadl do jídelny. Šel jsem za ním. Světla v domě všechna naráz zablikala a pak zhasla úplně. Dům se ponořil do šera.

"Bez baterky," řekl jsem Ficimu a zapnul noční režim svých očí.

Jídelna byla prázdná. Ale viděl jsem obláčky sražené vlhkosti, stoupající od Ficiho úst. V domě se muselo náhle ochladit snad o dvacet stupňů.

Z obýváku se ozvaly nějaké rány a výkřiky. Okamžitě jsme se vrátili. Zahlédl jsem Adama, jak zápasí s vypínačem své elektrické lampy. Vypl jsem noční režim svých očí dříve, než by mě lampa mohla oslnit. Ale k tomu nedošlo. Jakoby něco vytrhlo Adamovi lampu z rukou, dříve než stačil rozsvítit. Lampa odlétla a roztříštila se o protější stěnu.

Vyslovil jsem zaklínadlo z Knihy mrtvých, které odhalovalo vše skryté. Světla v domě zablikala a naplno se rozsvítila. To, co v domě bylo, raději zmizelo, než by se nechalo odhalit.

"Jsou všichni v pořádku?!"

Ne, nebyli. Henry už u stolu neseděl. Elektronika, kterou se snažil opravit, byla rozházená po celém pokoji. Henry sám ležel v rohu místnosti v bezvědomí. Po levém spánku mu stékala krev.

Jakmile odjela sanitka se zraněným Henrym, k domu přijela bílá Honda. Honza nám osobně přivezl nákup, jak slíbil. V sedmi velkých papírových taškách byl veškerý alkohol, který jsem měl v nákupním vozíku, a spousta jídla, které vybrala Lin. Pomohl nám to nanosit do domu a pak mi předal účet na 837 dolarů a čtyřicet šest centů. Laskavě jsem ho požádal, zda by mohl účet předložit majiteli domu. Tedy Adamovi. Ten chvíli protestoval se slovy, že tolik hotovosti u sebe nemá. Když však Honza vytáhl platební terminál, bez keců zaplatil. Honza poděkoval a zase odjel. Celou dobu v domě byl nervózní. Vůbec se mu tam nelíbilo. Přál si co nejrychleji vypadnout.

Vyskládali jsme nákup na zasklené terase a Adam si jej prohlédl. Nákup se skládal z osmdesáti procent z alkoholu. Koupil jsem různé značky piva, whisky, nějaký rum, pár lahví něčeho, co připomínalo náš Jelzin, tedy dvacetivoltážní limonádu pro holky, a deset lahví sektu.

"Za tohle jsem vyhodil tisíc dolarů?" zeptal se.

"837," odvětil jsem.

"Za chlast."

Pokrčil jsem rameny.

"Za váš chlast," dodal.

"Ale no tak. Nedělej krávu, vole. Je to jen pár stovek. Nic ti to neudělá," chlácholil jsem jej.

"Pár stovek, ale mejch," povzdechl si.

"Však tátova peněženka to ani nepozná," pronesl jsem hlášku z Adamových studentských let.

"Jenomže tátova peněženka je teď moje. Snad si nemyslíš, že se ze mě stal jeden z nejbohatších lidí na světě vyhazováním peněz z okna."

"Žádný peníze z okna jsi nevyhodil. Uvidíš večer," mrkl jsem na něj.

Ve dveřích na verandu se objevila Ficiho hlava.

"Lin je vzhůru," pronesla a zase zmizela.

Vrátili jsme se do obývacího pokoje. Lin seděla na gauči, mírně dezorientovaná. Měla rozcuchané vlasy a lehce otlačenou tvář, její zelené oči však zářily jako dřív. Přinesl jsem jí sklenici vody a když si z ní jen usrkla, nalil jsem jí velkého panáka whiskey z našich skromných zásob. To jí konečně nakoplo.

Prohlížela si elektronické součástky rozházené po pokoji, které jsme ještě nestihli uklidit.

"Co se tu stalo?" zeptala se ospale. "A kde je Henry?"

"Henryho odvezla záchranka, ale už byl při vědomí. Záchranář říkal, že bude v pořádku."

"Co se stalo?"

"Asi jsme tu měli poltergeista."

"To nebyl poltergeist."

"Jak to víš?"

"James mi to řekl. Respektive ukázal."

"Kdo je James? Ten somrák z obchodu?"

"Není to žádný somrák. Tedy je. Ale ne vlastní vinou. Viděl něco, co by snesl málokdo."

"Co se tam stalo? Nerozuměl jsem, co ti říkal. Jen že on ji nezabil."

"Ani já mu moc nerozuměla. Ale když se mě dotkl, všechno jsem viděla."

Lin si opět usrkla trochu whiskey. Až jsem na ní také dostal chuť. Ale vytrhnout Lindě sklenku z ruky mi nepřišlo jako dobrý nápad. Odejít pro prázdnou sklenku, když zrovna mluvila, už vůbec ne. Pak jsem si uvědomil, že stále držím v ruce láhev. Pokrčil jsem rameny a napil se rovnou z ní. Jako totální notorik. V tu chvíli mi to bylo jedno. Lin pokračovala.

"James McElroy byl přítelem mladé Dawn DeFeové. Ale i když bylo Dawn osmnáct, její otec pro její randění neměl pochopení. Proto osudnou noc počkala, až všichni v domě usnou, a pak se potají vyplížila ven, kde na ni čekal James.

Společně s dalšími přáteli odjeli do nějakého klubu v Brooklynu, kde měla vystupovat dosud neznámá kapela s názvem... Myslím, že se jmenovala New York Dolls. Viděla jsem ten název na plakátu před klubem."

"Neznámá kapela?" ohradil se Adam. "New York Dolls jsou legendy."

"Teď možná jo. V sedmdesátém čtvrtém to tak nebylo," odbyla ho Linda a pokračovala.

"Všichni v klubu se skvěle bavili a možná by tam vydrželi až do rána, ale Dawn se chtěla vrátit domů, dříve než se její otec vzbudí a zjistí, že tam není. James ji tedy odvezl a doprovodil až na verandu. Tam našli Ronalda mladšího.

Seděl v houpacím křesle s puškou položenou na kolenou. Jakmile se Dawn objevila ve dveřích, Ronald ji střelil do obličeje.

James to všechno viděl. A díky němu i já. To nebyl Ronald, kdo všechny postřílel. Byly to jeho ruce, které držely pušku, byl to jeho prst, který mačkal spoušť, ale Ronald jej neovládal. Jeho tvář byla pokřivená a temná. Jeho oči temně rudě zářily. Proto James tvrdil, že ji Ronald nezabil.

Potom utekl. Nikdy nikomu neřekl, čeho byl té noci svědkem. To tajemství, které ho neuvěřitelně sžírá, v sobě nosí dodnes."

Lin domluvila. Já si zase lokl z láhve whisky. Lin se na mě zamračila, ale neřekla nic. Místo toho upila ze své sklenky.

"Takže Ronalda ovládl démon?" řekl jsem. "Svědek popsal temnou postavu v kápi. Hned mě napadl Locutus. Kde asi tak mohl být v sedmdesátém čtvrtém? Jenomže Locutus už není. Avšak v tomhle domě stále nějaké zlo přebývá. Chtělo by to více informací."

"Ukažme jí ten sklep," navrhl Fici.

"Jaký sklep?" chtěla vědět Lin.

Odvedl jsem Lin do tajného sklepa a ukázal jí tajemné koncertní křídlo. Nezklamala. Svítili jsme jí dvěma lampami a baterkou, aby si jej mohla dobře prohlédnout. Že tu nemá křídlo co dělat, bylo na první pohled zjevné. Úzkým schodištěm by neprošlo ani bez nohou. Navíc to celé muselo vážit tak tunu. Nedokázal jsem si představit, že by to sem dostali jinak, než při výstavbě domu.

Lin celé křídlo obešla, aniž by se ho dotkla. Zkoumala jej ze všech stran. Něco hledala.

"K. Bernstein je německý výrobce pian a koncertních křídel s více jak sto padesátiletou tradicí," řekla nakonec. "To je dobře. Němci jsou posedlí pořádkem. Každé křídlo má své evidenční číslo, podle kterého se dá zjistit, kdy bylo vyrobeno a pro koho. Jen většinou bývá uvedeno uvnitř."

"A?"

"Abychom nahlédli pod křídlo, museli bychom jej nejdřív otevřít."

"A?" zaznělo znovu.

"Možná je prokleté. Nechci se ho dotýkat."

"Já to udělám," řekl Fici a hnal se k němu.

"Já bych to nedělala," varovala Lin. "To křídlo může být jako Pandořina skříňka. Otevřeš ho a vypustíš zlo ven."

"Tak jak se chceš podívat dovnitř?" zeptal jsem se.

"Nijak. Prostě to spálíme a bude po problému."

"Fici. Jak dlouho s námi pracuješ? To křídlo by mohlo fungovat jako brána. Jestli ho zničíme, mohli bychom ji otevřít. Bude to ještě horší."

"Tak co chcete dělat?"

Lin si od Ficiho vzala baterku a znovu si křídlo důkladně prohlédla.

"Má velice specifické tvary," řekla po chvíli. "Možná bylo vyrobené na zakázku. V centrále K. Bernstein v Berlíně by měli mít nákresy všech křídel, které kdy vyrobili. Při troše štěstí se nám může povést vypátrat původního majitele i bez sériového čísla."

"Takže máme letět do Berlína? Ale já musím být za pár dní v Tennessee."

"Já tam zaletím," řekl Adam. "Na JFK je stále mé letadlo. Když vyrazím hned, do zítřejšího večera můžu být zpátky."

"To ale přijdeš o večírek."

"Vážně chcete pořádat večírek ve strašidelném domě?"

"No jasně. Takový večírky jsou nejlepší."

Adam se zamyslel. Bylo na něm vidět, jak rád by se našeho večírku zúčastnil. Naše večírky byly pověstné. Adam je miloval.

"A co takhle nechat to na zítřejší večer? Až se vrátím."

Pokrčil jsem rameny. V zásadě jsem nebyl proti. Ihned jsem si naplánoval takový menší předvečírek.

Adam nelenil, nafotil koncertní křídlo K. Bernstein ze všech stran digitálním foťákem a odletěl do Berlína.

Zůstali jsme sami. Naše tříčlenné démonologické komando v domě hrůzy v Amityville. Hustý.

Rozhodl jsem se nás trochu zabezpečit nějakou tou osvědčenou ochrannou magií z pekelné Knihy mrtvých. Ale nechtělo se mi běhat po celém domě. Byl dost velký. Navíc jsme v něm teď byli samy a proto jsme se shodli, že nejlepší bude usadit se dole v obýváku. Zabezpečil jsem jej některými ochrannými kouzly proti démonům a poltergeistům a odebral se do kuchyně, připravit nám něco k večeři. Vařil jsem rád. Ne vždy se to však dalo žrát. Lin říkala, že na kuchaře jsem moc velký experimentátor. Že kdybych dodržoval recepty aniž bych se je snažil za každou cenu vylepšit, udělal bych líp. Dnes jsem dal na její rady.

Lin zatím uklízela obývák. Ta elektronika, která utrpěla spolu s Henrym, byl podle Ficiho jeden ze serverů, který měl na starosti sběr kamerových záznamů. Lin vše sesbírala a vyskládala na velký stůl pod oknem. Fici byl v obýváku s ní a kontroloval naši výstroj a výzbroj, která byla snad už tisíckrát zkontrolována. Ale jeho to bavilo. A možná i uklidňovalo. Jeho samotného jsme přesvědčili, aby se opět převlékl do civilních šatů. Nebylo dobré, aby tu pobíhal v plné zbroji. Byli jsme v hustě obydlené čtvrti. Někdo ze sousedů by si ho mohl všimnout. Amíci byli po 11. září tak trochu nervózní všichni. Taky by nám mohl k večeru na dveře zaťukat S.W.A.T. Beranidlem.

Po večeři se Fici věnoval elektronice v obýváku. Říkal, že by nebylo na škodu poznat, jak všechno to zařízení funguje.

Já s Lindou jsme se rozvalili na jedné z pohovek a udělali si pohodlí u filmu. Dům byl vybaven kabelovou televizí. Nakonec se nám na jednom z kanálů podařilo narazit na Krotitele duchů. Nejen že to byla docela zábavná komedie, ale tady v New Yorku stále dost populární.

Nakonec jsme si k telce vzali jednu lahvinku sektu. Jakmile špunt opustil hrdlo láhve, přidal se k nám Fici. Nic jiného, než čekat, co zjistí Adam, jsme stejně dělat nemohli. Tak jsme si alespoň trochu zpříjemnili večer.

Krotitelé duchů už dávno skončili. Teď v telce běžely Žhavé výstřely. Bylo zajímavé to sledovat takhle v originálním znění. Doma by mě to nikdy nenapadlo. Slyšel jsem, že česká dabérská škola je ta nejlepší na světě. Ale originál je originál. Ještě že jsme nebyli zrovna někde v Bangladéši. Věřím, že Linda by originální bangladéšské znění filmu asi dala. Já a Fici ne. Mě naučila anglicky až Linda. Před tím, než jsme spolu začali chodit, jsem nějaké základy měl. Ale nedomluvil bych se. Ale to se změnilo naší cestou na Beavercreek. Bylo zřejmé, že v Americe se bez angličtiny neobejdu. Než jsme se na Beavercreek dostali, já dostal intenzivní anglický kurz. Linda byla skvělá učitelka. Přísná, ale skvělá. Než jsme se dostali do Tennessee, šprechtil jsem po anglicky jako rodilý Američan. Později se to náramně hodilo. Naposledy v Enfieldu.

Za našimi zády začalo něco nepříjemně pípat. Byl to přerušovaný vysoký tón. Znělo to jako radiační poplach. Úplně jsem si představoval nosový hlas znějící z amplionu v rohu místnosti. "Pozor všemu personálu! Došlo k protržení primárního chladícího okruhu. Okamžitě evakuujte sekci B2, B3, C8 a kantýnu. Pozor! Pozor! Evakuace! Evakuace!"

Fici vstal z pohovky a přešel ke stolu pod oknem. Chvíli bušil do klávesnice jednoho z notebooků, potom ho odpojil od napájení a vrátil se s ním na gauč. Posadil se mezi nás.

"Co je to?"

"Sem se sbíhají veškeré údaje ze všech čidel v domě," ukazoval na displej. "Čidla v patře zaznamenala nějakou aktivitu ve vašem bývalém pokoji. Pohybový senzor, tlakový senzor. Teplota poklesla o šestnáct stupňů," ukazoval na jednotlivé grafy.

"Můžeme ten pokoj vidět?"

"Ne. Veškeré kamery byly napojeny na ten zničený server. Obrazová data nemáme."

"Tak se tam podíváme samy."

"Počkej. Hýbe se to. Teď je ve vedlejším pokoji. Jakoby prošel skrz zeď. A teď skrz dveře na chodbu. Míří ke schodišti. Jde k nám."

Vyskočil jsem z pohovky a vyběhl do haly. Světla v horním patře byla zhasnuta. Nikdo tam nebyl. Nebyl důvod tam svítit. Ale hala zářila jako Černobyl. Amíci to tak dělávali. Vstupní prostory nechávali svítit celou noc. Možná aby odradili zloděje. Nebo, kdyby je to neodradilo, aby nemuseli krást po tmě s baterkou.

"Kde je teď?"

"Nevím. Náš vpád do haly rozhodil úplně celý systém," ukázal mi displej notebooku.

Vůbec jsem se v té změti grafů a čísel nevyznal. Proto jsem neměl elektroniku rád.

"Počkej. Zkusme se chvíli nehýbat," navrhl Fici.

Přestali jsme se hýbat a grafy na noťasu se ustálily.

"Myslím, že je nahoře na schodišti," šeptal teď Fici.

Všichni jsme pohlédli na vrchol schodiště. Sice se topilo ve stínech, ale zezdola na něj pronikal dostatek světla, abychom mohli říct, že tam nic není.

"Hýbe se to?" ptala se Linda.

"Nevím, z těchto dat se to nedá poznat."

"Nic necítím. Podle mě tu nic není," šeptala Lin.

Ani já nic necítil. Ani neviděl. Celá situace mi začínala být nějaká povědomá.

Náhle před námi zaskřípal a lehce se prohl jeden dřevěný schod. Šestý zezdola. Ta věc na schodišti byla náhle nechutně blízko. Až ve mně zatrnulo. Ve vteřině mě napadlo zaklínadlo, které odkrývá vše skryté. Ale když to něco napadlo Henryho, zrovna moc to nepomohlo.

Postoupil jsem o krok vpřed a vztáhl ke schodišti pravou ruku. Vyslal jsem proti němu Ohnivý kruh. Nevím, jestli to byl dobrý nápad. Pekelný oheň prorazil přes celé schodiště až do prvního patra. Cestou proměnil v ohnivý sloup něco, co nám šlo naproti. Už to stálo jen na třetím schodě. Nelidsky to zařvalo a vrhlo se proti nám. Odstrčil jsem Ficiho a sám strhl Lin na svou stranu. Ta věc prosvištěla mezi námi, vyrazila vchodové dveře, vyrazila prosklené dveře na verandu a s jekotem zmizela do noci.

"Ty krávo!"

Na víc jsem se nezmohl. V tu dobu se už vracel Fici z obýváku s hasicím přístrojem, který tam měl Henry kvůli veškeré té elektronice. Vyběhl po schodišti a hasil několik malých ohnisek počínajícího požáru.

"Co to bylo?" ptala se Lin.

"Asi vím. Ale musím si to ověřit," řekl jsem, vytáhl mačetu a zamířil ke sklepu.

"Teď chceš jít do sklepa?"

"Teď, nebo nikdy."

Dveře od sklepa byly otevřené. Přes den jsme dolů natáhli prodlužku a připojili na ni několik lamp, neboť žárovku nešlo jednoduše vyměnit. Tedy šlo, ale stejně nesvítila. Sedmdesát let starý dům v Amityville asi nebyl v tak perfektním stavu, jak nám Henry tvrdil.

Sklep byl teď docela dobře osvětlený. Ani návštěva našeho přítele ze schodiště světla nezhasla. Přistoupil jsem ke klavíru a protočil mačetu v ruce. Ještě jsem se rozhodoval, jestli to chci otevřít.

"Co chceš dělat?" zeptala se Lin.

"Chci to otevřít."

"Zbláznil ses? Vždyť nevíme, co je uvnitř."

"Co takhle počkat, s čím přijde Adam?" přidal se Fici. Hasičák už v ruce nedržel. Pětsedmu, kterou nosil za opaskem, ano.

"Jestli mám pravdu, můžeme hned odjet."

"A jestli ne?"

"Je jen jeden způsob, jak to zjistit. Tak šup," pobídl jsem je volnou rukou, aby se přesunuli do protějšího rohu místnosti.

Ještě jednou jsem si to rozmyslel, protočil mačetu v ruce a vrazil ji mezi tělo klavíru a odklápěcí křídlo. Zapáčil jsem, abych pod něj dostal prsty levé ruky, křídlo nadzvedl a odhodil stranou. Muselo vážit snad dva metráky, ale snadno se na pantech odklopilo a horní hranou se zadrhlo o strop sklepa. Tak velké bylo.

Nehezky to zaskřípalo. Ze stropu se snesl oblak prachu. Tohle křídlo už nikdy lesklý a hladký povrch mít nebude.

Připravil jsem se na boj. Čekal jsem démona, nebo něco, s čím jsem se ještě nesetkal. Nebál jsem se. Prošel jsem půlkou pekla, abych zachránil Lin. Nebál jsem se ničeho.

Nestalo se nic. Myslím, že jsem tam stál s mačetou před sebou docela dlouho. Tak dlouho, až jsem ucítil Lindinu ruku, která se dotýkala mé.

"Co se stalo, broučku?" zeptala se.

"Není tady."

"Kdo tady není?"

"Byl tu, ale už tady není. Démon. Byl uvězněný v tom křídle. Teď je pryč."

"Pryč? A ta věc na schodech?"

"To byl stín."

"Stín?"

"V tomhle domě zemřela brutální smrtí spousta lidí. Proto je v něm uvězněn stín. Možná jich je i víc. Tím se to dost vysvětluje."

"A démon?"

"Démon tu byl. Teď, když je křídlo otevřené, ho cítím. Jen ho nedokážu identifikovat. Co je tohle?" ukázal jsem na odklopené křídlo. Na jeho vnitřní straně byl ve dřevě vypálen nějaký nápis.

Lin si nápis pozorně prohlédla a potom řekla: "Vypadá to trochu jako hebrejština."

"Dokážeš to přečíst?"

Vážně se na mě podívala.

"Ještě řekni, že neumíš hebrejsky."

"Hebrejština se vyvíjela posledních minimálně pět tisíc let," řekla nasupeně. "Některé hebrejské zápisky jsou starší než Jeruzalém. Tohle by možná nedokázal přečíst ani Mojžíš."

"A kdo to dokáže? Netvrď, že o nikom nevíš."

"Profesor Eckerhart z Berlína," zamýšlela se. "Ale ten už je mrtvý. Potom profesor Gezer z Jeruzaléma. Byl to největší odborník na starohebrejštinu. Ten by měl být ještě naživu."

"Dokážeš ho zkontaktovat?"

"Ne."

"To nevadí. Jdeme nahoru. Potřebuju si zavolat."

Šli jsme zpět do obýváku. Lin vylovila ze svých věcí mobilní placku s ohlodaným jablkem na zádech, ale do ruky mi ji nedala.

"Komu chceš volat?" zeptala se místo toho.

"Potřebuju mluvit s Adamem."

"Teď?"

"Jo, teď. Je přeci v Berlíně. Kolik je teď vůbec v Berlíně?"

Lin se podívala na hodinky.

"Čtyři ráno. Jeho letadlo teď tak možná přistálo. Ani pro nás nebude mít žádné informace."

"Sakra," zaklel jsem.

"Co mu vlastně chceš?"

"Chci ho poslat do Jeruzaléma."

"Vážně? Možná by bylo lepší nechat to až na ráno."

"Fajn. Trochu se vyspíme. Ráno zabalíme a vysmahneme odsud. Co tu straší, už víme. Víc už toho nevymyslíme. A já musím na Beavercreek."

Nakonec jsem Adamovi zavolal až v osm hodin newyorského času. Tedy ve čtrnáct hodin berlínského. Ukázalo se, že to bylo tak akorát.

"Ahoj, Lin. Co se děje?" ohlásil se, nevěda, že jej posloucháme všichni přes hlasitý odposlech.

"Nazdar, blonďáku," nenechal jsem Lin ani pozdravit. Zamračila se na mě. "Kde teď jsi?"

"Právě jedu na letiště. Mám pro vás ty informace. Do večera jsem u vás."

"To je bezva. Jen neletíš do New Yorku, ale do Jeruzaléma."

"Cože? Já letím do Jeruzaléma? Proč letím do Jeruzaléma?"

"To ti řeknu potom, ale teď nám řekni, co jsi zjistil."

"Právě jedu z centrály K. Bernstein v Berlíně. Setkal jsem se tam s Karlem Bernsteinem III. Je to vnuk zakladatele firmy."

"Vnuk zakladatele? Kolik mu je? Sto?"

"Je mu 93 let, ale na svůj věk má pozoruhodnou paměť. Jakmile jsem mu ukázal fotky klavíru, okamžitě jej poznal. Linda měla pravdu. Firma má záznamy o každém klavíru, který kdy vyrobila. Náš klavír je navíc velmi specifický. Byl vyroben jako prototyp na zakázku roku 1920 pro jednoho berlínského obchodníka. Ten obchodník se jmenoval Izák Lipmann. Byl to německý žid. Jeho rodina byla v blízkém vztahu s rodinou Bernsteinů, proto mi Karl Bernstein III. vyprávěl i o jejich pohnuté historii."

Adam se odmlčel. Vybídl jsem jej, aby pokračoval. Začínalo mě to zajímat.

"Izák Lipmann byl velice bohatý. Skoro jako já. Ale příchod Hitlera k moci v roce '33 všechno změnil. Židé byli ze dne na den pronásledováni. Izákův nejstarší syn byl zatčen pro protistátní činnost a uvězněn v koncentračním táboře. Ostatní jeho děti byly vyhozeny ze školy. Manželka byla obviněna z kuplířství svých vlastních dcer. Náckové se velice snažili, aby se dostali ke všem Lipmannovým penězům.

Vše se však obrátilo roku '35. Lipmannův syn byl propuštěn z koncentráku a jemu i jeho rodině bylo umožněno opustit Německo s veškerým majetkem. Lipmann se na majetek vykašlal. Posbíral jen všechny peníze a emigroval do USA s celou svou rodinou a jeden a půl tuny vážícím koncertním křídlem. Mimochodem, ten klavír je naprostý unikát. V tom stavu, v jakém jsem ho včera viděl, má hodnotu přinejmenším milion dolarů."

Vzpomněl jsem si na otřískané křídlo a usmál se. Dnes už to tolik nebude.

"A vy? Zjistili jste něco o mém domě?" pokračoval Adam.

"Jo, zjistili. Je prokletý. V tom klavíru byl uvězněný démon, který nejspíš mohl za to, co se v domě odehrálo v roce '74. Ale už tam není a my právě potřebujeme rozluštit ten nápis, abychom zjistili víc. I tak je dům velice nebezpečný. Obývají ho minimálně dva stíny. Možná víc."

"Jaký nápis? A jak se vám to vůbec povedlo? Můj tým na domu pracuje už tři měsíce a nic nezjistil."

"To protože používáš techniku, vole. Předpokládám, že všechny ty senzory a počítače byly do domu instalovány ve dne. Jenomže stíny nejsou ve dne aktivní a v noci v domě nikdo nebyl. Ale stíny útočí na lidi, ne na techniku. Proto jste nikdy nic nezaznamenali."

"Tak co s ním mám teď dělat? Zbourat ho?"

"To tě nesmí ani napadnout. Stíny jsou vázány k domu a pozemku. Když jej necháš zbourat, mohly by uniknout. Pak už bychom je nikdy nemuseli najít. Bude lepší, když zůstanou, kde jsou. Potom vymyslíme, co dál. Teď musíš nechat dům zapečetit a nejlépe ho nechat hlídat i s pozemkem. Na něj se stíny dostanou také."

"Chápu. Udělám, co říkáš."

"Díky," řekl jsem a s Adamem se rozloučil.

Byl čas předat slovo Lindě, která Adamovi vysvětlila, koho má v Jeruzalémě najít. Fici mezitím nafotil starohebrejský nápis na křídle a fotky poslal Adamovi na e-mail. Nepochyboval jsem, že Adam svůj úkol splní. Byl velice schopný. Musel. Jinak by se z něj miliardář nestal. Navíc měl prakticky neomezené zdroje. Překlad nápisu byl jen otázkou času.

Po telefonátu jsme si sbalili našich pár švestek a chystali se k odjezdu. Na letadlo jsme mohli zapomenout, ale pořád tu byl sedmimístný koráb silnic značky Cadillac. S ním jsme mohli zvládnout tisíc mil dlouhou cestu z Amityville do Beavercreeku asi za osmnáct hodin. Měli jsme čas, rozhodli jsme se, že to nebudeme drtit, ale v polovině cesty přespíme v nějakém motelu u cesty. Vlastně jsme si naplánovali takový menší americký road trip. Všichni jsme se na něj docela těšili. Taková cesta přes několik amerických států má něco do sebe. Navíc bylo stále babí léto a podle vlastních zkušeností jsem věděl, že v Tennessee to bude ještě mnohem lepší.

Zrovna jsme do auta nakládali bedny s vybavením, když u nás zastavila bílá Honda Civic. Náš česko-vietnamsko-americký přítel Honza se na nás přijel podívat.

"Už odjíždíte?" divil se.

"Jo. Musíme. Čekají nás další povinnosti."

"Povinnosti? Myslel jsem, že jste lovci duchů. Co můžete mít za povinnosti?"

"Zachraňujeme lidi před temnými silami."

Honza se zasmál. Já však ne.

"Neděláš si prdel, že jo?"

"Honzo, ty vole. Slib mi, že se k tomuhle baráku ani nepřiblížíš," řekl jsem zcela vážně a vážnost svých slov podtrhl kladením důrazu na každé z nich.

"V tom baráku jsou vážně duchové. Je to tak."

"V tom baráku je něco mnohem horšího než duchové. Navíc se zdá, že to něco je pěkně náladové. Prostě bych to nepokoušel. Věř mi."

"Vrátíte se někdy?"

"Nevím. Možná," zněla má odpověď.

Honza se rozloučil, nasedl do své Hondy a odjel. Vlastně jsem vůbec nevěděl, proč za námi přijel. Možná si jen chtěl popovídat svým rodným jazykem. Sice měl vietnamské rodiče, ale ve výsledku byl rodilý Čech.

Cestou do Tennessee jsme se s Ficim střídali v řízení, stejně jako cestou do Enfieldu. Cadillac byl velice pohodlný, a tak nám cesta hladce ubíhala. Vinu na tom nesla i hustá síť amerických dálnic. Kdyby v Americe stavěli dvě stě kilometrů dálnice šedesát let, stejně jako se u nás staví D1 z Prahy do Brna, cesta do Tennessee by nám trvala tak dva roky. Místo Cadillacem bychom museli jet na oslech. Takhle se dala cesta zvládnout ani ne za den. My jsme se rozhodli natáhnout cestu na dva dny. Nebylo kam spěchat. Sklizeň kukuřice teprve vrcholila.

Do Tennessee jsme nejezdili každý rok ve stejnou dobu. Sklizeň se neřídila časem, ale zralostí kukuřice. Ta se poznala podle obsahu sušiny v zrnu, která by měla být mezi 30 a 35 %. Alespoň tak mi to vysvětloval specialista na kukuřici z Lynchburgu. Měl dva diplomy a byl chytrej až na půdu. Indiáni ho na ranči měli jen proto, že si to tak destilerka žádala.

Moji indiáni to prostě poznali. Jednou jsem to viděl u Staříka. Půl dne se procházel polem, ohmatával klasy a sledoval, jak se pohupují ve větru. Potom jeden klas utrhl, oloupal a prostě se do něj zakousl. Chvíli kroutil skloněnou hlavou a přežvykoval kukuřičná zrna, načež je vyplivl a zvedl palec, jako že dobrý. Druhý den do pole vjely kombajny.

V tu samou dobu přišla Lin na mobil SMS, ve které stála jen dvě slova. Sklizeň začala. Pak jsme věděli, že do týdne musíme být v Tennessee. Ačkoliv byla pole velice rozlehlá, sklizeň déle než týden netrvala. Potom byl čas na oslavu.

Kdysi, když ještě žila rodina Kingů z Tennessee, obstarávali sklizeň kukuřice sezónní dělníci.

Kingové byli známí svou štědrostí. Výkonný námezdní dělník si u Kinga mohl za týden vydělat tolik, co jinde za čtvrt roku. Nebylo divu, že někteří z dělníků sem přijížděli každý rok. Ne všem se to vždy povedlo. Někdy do toho některým vlezlo obvinění z loupežného přepadení, jindy smrt způsobená střelbou při útěku. Tennessee byl drsný kraj.

I dělníci sjíždějící se na ranč byli drsňáci. Někteří z nich se na Beavercreek sjížděli dlouho před sklizní. Byli ubytováni v dřevěném baráku, daleko od Velkého domu, ve kterém měli čisté postele a sprchy, tedy něco, co jim po zbytek roku chybělo. Po naší první návštěvě Beavercreeku na ranč jezdit přestali. Možná za to mohl fakt, že jsem prvních deset příchozích toho nešťastného léta pozabíjel. No co. Neměli chtít zavraždit a znásilnit Lindu. Přesně v tomhle pořadí.

Dalšího léta na ranč žádný námezdní dělník nepřijel. Ani toho nebylo třeba. Starost o ranč převzali indiáni Washoe. A sklizeň si vzal osobně na starost Ben "Šedý Vlk" Jází. Jází je to po česku, jinak je to Yahzee. Ty přezdívky nebyly samoúčelné. Indiáni si na ně dost potrpěli. I já měl svou přezdívku.

Ve Velkém domě, to byl ten, v němž žila rodina Kingů, teď bylo muzeum kukuřice a Čerokézů rodu Washoe. Zabíralo celé přízemí domu. V prvním patře byly kanceláře vedení ranče. Jedna z místností muzea byla věnována mně. Byla to ta místnost, kde byla dříve jídelna s dlouhým stolem, jenž měl desku vyrobenou z jednoho kusu z kmene Sekvojovce obrovského, který původně pochází z Kalifornie, ale v Tennessee se mu také výborně daří, a který jsem zničil, když jsem na něm roztavil lahev whiskey, kterou mě tehdy Kingové omámili. Tedy oni si ho pak rozstříleli sami, ale to je jiný příběh.

Teď tam žádný stůl nebyl. Místnost byla prakticky prázdná, jen na zadní stěně se skvěla fotka mého ksichtu v nadživotní velikosti. Pod ní se hezky rýsoval do dřeva vypálený nápis Richard "Dee" King - Ochránce rodu Washoe. To prkno, na kterém byl nápis vypálen, možná pocházelo z onoho stolu. Nevím, jak ho dostali dovnitř, ale určitě by ho bez rozřezání nedostali ven.

Té fotce k dokonalosti chyběly jen dva rudé prapory, každý z jedné strany, se svastikami zasazenými do bílých kruhů. Dost jsem proti ní protestoval. Marně. Stařík říkal, že je to jen mírné vyjádření úcty k člověku, který umožnil jeho lidu návrat na posvátná místa, která musel opustit kvůli nenažranosti mého dalšího předka Jacoba Kinga.

Něco na tom bylo. Washoe do té doby přežívali uprostřed lesa za mezistátní silnicí I60. Jedinou vymožeností jejich vesnice byla jakž takž čistá voda, a to jen proto, že jí protékala horská bystřina, která byla ledová jak kráva. Úplně jsem se oklepal, když jsem si na to vzpomněl.

Nakonec jsem si vymohl, aby se v mém jménu objevila alespoň má přezdívka z mladých let. Kdysi jsem si nechal říkat Dick. Byla to zkrácenina jména Richard, kterou s oblibou používají Američané. V americkém slangu navíc odkazuje na pánský pohlavní orgán. Prostě péro. Líbila se mi ta dvojznačnost. Stejně mi tak nikdo neříkal. Pro moje kámoše to bylo i tak moc dlouhé. Proto mi říkali Dee. A já to chtěl mít i pod fotkou.

Tady to vůbec vypadalo jako v US Air Force. Všichni indiáni měli své přezdívky. Ale proč ne. Když mohl existovat kapitán Pete "Maverick" Mitchell, Tom "Iceman" Kazansky, nebo Ben "Šedý vlk" Jází, nebo dokonce to hovado Emil "Fri" Friedberg, co píše můj příběh, mohl klidně existovat i Richard "Dee" King.

Přesně o takových kravinách jsem přemýšlel cestou po I60 do Tennessee.

Linda mi vysvětlila, že to velké *I* v názvu silnice I60 znamená Interstate, tedy mezistátní. Mezistátní opravdu byla. Vinula se přes celé Spojené státy z New Yorku až do San Franciska v Kalifornii. Byla dlouhá tři tisíce mil a v jednom bodě téměř dokonale kopírovala jižní hranici Beavercreeku. Vedla z ní odbočka, od které to bylo do Velkého domu jen několik mil.

Ona SMS informující nás o začátku sklizně přišla Lindě před čtyřmi dny. Nemuseli jsme spěchat. Do oslav nám zbývaly minimálně tři dny. Rozhodli jsme se jet v klidu, stavit se někde po cestě na oběd a noc přečkat v nějakém motelu u cesty.

Na oběd jsme zastavili ještě v Marylandu, v městečku jménem Hagerstown. Byla to díra. Zjistil jsem, že čím dále jsme od pobřeží, tím větší jsou Američané burani. V jídelně u pumpy, u které jsme i tankovali, si nás nedůvěřivě prohlíželi, ale neřekli nic. Možná to bylo tím, že mezi sebou jsme se bavili česky. Slovanské jazyky prostě v místních důvěru nevzbuzovaly. Linda navrhla, ať se mezi sebou před ostatními bavíme anglicky. S Ficim jsme to zavrhli. Jeho přízvuk byl tak otřesný, že by to snad bylo ještě horší než čeština. Fici mluvil typickou čecho-angličtinou, která trhala uši i mě, natož rodilým Američanům.

Po obědě jsme překročili hranici Virginie. Tady teprve začínal ten pravý jih. Nechápejte mě špatně. Virginie leží v severovýchodní části země. Její východní hranici tvoří Atlantický oceán a na severu přímo sousedí s Washingtonem, D.C. Ale byla to právě Virginie, ve které leželo hlavní město Konfederovaných států amerických, útvaru, jenž vznikl za jediným účelem - zachováním otroctví. Někteří lidé tu byli na svou příslušnost ke Konfederaci náležitě hrdí. Ve velkých městech na pobřeží tohle nikoho nezajímalo. V NYC to byli samí hipsteři, kteří celé dny posedávali ve Starbucks, popíjeli svou kávičku, mleli hovadiny a práci brali jen jako nutné zlo, které jim tohle všechno umožňovalo. Na to, že existovala nějaká konfederace, si matně vzpomínali ze školy, ale jinak jim byla historie vlastní země úplně ukradená.

Ale čím více jste se dostávali do vnitrozemí, všechno se úplně otáčelo. Tady zase měli všichni u prdele New York City, ale na vlastní konfederační historii si zakládali. Bylo jedno, že od války uplynulo 160 let a že u ní nikdo z nich nebyl. "Jenomže děda mýho nevlastního fotra v tý válce přišel o hnátu. A to my těm špinavejm Yankeeům přece nemůžeme nikdy odpustit." Prostě to byli stejný burani jako v Tennessee, Karolíně, Texasu a ostatních devíti konfederačních státech.

Na noc jsme zastavili v jednom typickém motelu někde uprostřed Virginie. Cestou jsme minuli některá významná města, jejichž jména jsem znal z kovbojek o Buffalo Billovi, který se v nich rovněž účastnil občanské války jako tajný agent Unie. Harrisonburg, Staunton, Greenville, nebo Lexington. Úplně mě to vracelo do dětství, kdy jsem dlouho do noci hltal knížky od Davida Hamiltona a žasl nad skvělým střeleckým uměním mladého scouta, unijního poručíka Williama Codyho. To byly časy. Žádné zombie, upíři, démoni...

Asi jsem se zasnil nějak moc. Venku již byla tma. Fici sjel z dálnice a zastavil auto před motelem, na jehož neonovém poutači zářilo sdělení, že má volné pokoje a barevnou televizi. To bylo fajn. Po ničem jiném, než barevné televizi, jsem po celém dni v autě netoužil.

Přemýšleli jsme, že si vezmeme dva pokoje. Jeden pro mě a Lin, druhý pro Ficiho. Pak jsme to zavrhli. Já to zavrhl. Vzpomínka na Clarissinu smrt byla stále příliš čerstvá. Nemyslel jsem si, že nám cestou do Tennessee hrozí nějaké nebezpečí. Přesto jsem se rozhodl, že v noci budeme všichni spolu. Že zabezpečím pokoj ochrannou magií a že budeme držet hlídky. Protože kdybych přesně tohle udělal v Anglii, Clarissa mohla žít a teď tu být s námi.

Na večeři jsme šli do restaurace s názvem U Bejka, která k motelu patřila. Samotný motel stál u silnice mezi dvěma městečky s názvy Roanoke a Salem. Netušil jsem, zda je to onen slavný Salem, ve kterém na konci sedmnáctého století upálila inkvizice více jak dvacítku nevinných žen, a dokonce ani Lin to nevěděla, ale bylo jisté, že tu dnes bude rušno.

U Bejka byla vlastně docela stylová hospoda s tanečním parketem a pódiem, na kterém každý pátek a sobotu hrála některá z místních kapel. Dnes to měla být kapela s názvem Virgin Yokels, což by se dalo volně přeložit jako Buranské Panny. Ten název jsem nedával, ale uskupení bylo v těchto končinách asi dost populární, neboť se na jeho produkci přijelo podívat spousta lidí jak ze Salemu, tak z Roanoke. U Bejka bylo prostě narváno. Nebylo to právě to, co jsme si představovali. Chtěli bychom na přenocování raději nějakou klidnější lokalitu, ale bylo dost pozdě na hledání alternativního ubytování. Prostě jsme přijali, co nám osud nadělil.

Nejprve to vypadalo, že si U Bejka nesedneme, ale nakonec se pro nás jeden stůl v hospodě našel. Malý, kulatý, zastrčený v pravém zadním rohu sálu, který nám poskytoval jakýsi pocit soukromí. Jakmile jsme usedli, ujala se nás servírka, která ke stolu přifrčela na kolečkových bruslích. Proplétala se narvaným sálem s jistotou a elegancí získanou léty praxe. Trochu mi připomínala Lindu Hamilton z prvního Terminátora. Inspirace osmdesátkami se jí nedala upřít.

Tady to vůbec bylo docela slušné retro. Tento kraj byl zasvěcen pěstování pšenice, a tomu odpovídala i výzdoba sálu. Po stěnách byly rozvěšeny různé pěstitelské nástroje, jako třeba kosy, cepy, hrábě, srpy a tak podobně. Všechno bylo nasvícené barevnými neonovými trubicemi a pod stropem se otáčely ventilátory, které rozháněly dým z cigaret.

I kapela na pódiu se docela činila. Složená byla jen z holek, což se dalo předpokládat z názvu. Holky hrály něco jako spojení heavy metalu a country. Oblečené byly do černé lesklé kůže, ale ne moc. Barevné vlasy, černě lakované nehty a nerezový bordel po celém ksichtu. Elektrické kytary pod náporem jejich útlých potetovaných ruček hlasitě kvílely. O čem zpívaly, jsem nevěděl. Jejich zvukař byl zřejmě zhulený crackem, neboť hlavní zpěvačce nebylo přes řev kytar vůbec rozumět. Jediné, co jsem z textu zachytil, byl refrén. Volně přeloženo zněl asi takto: "Kamaráde, ukaž mi svýho banána, ani v zadních vrátkách dávno nejsem panna."

Úplně jsem se zděsil. Někdo nás tady nehezky mistifikoval. Vždyť text refrénu se vůbec neshodoval s názvem kapely. Vlastně jo. Alespoň z poloviny. Vážně to byli burani.

"Hele, lidi," řekl jsem s vážným výrazem, "nepojedem radši domů? Já to klidně dojdu pěšky."

Fici se hlasitě rozesmál. Popadl ho nezastavitelný záchvat smíchu. Nedivil jsem se. U Bejka a Virgin Yokels byly vážně bizár. Přidal jsem se k němu. Vůbec jsme měli dobrou náladu, ale za to nejspíš mohl ten skvělý burger na který padla minimálně polovina pravé americké krávy a pivo, které tu podávali ve skleněných lahvích. Ale nebyly to klasické americké třetinky. Tohle byly velké láhve s keramickými uzávěry, odhadem tak tři čtvrtě litru. A já už jich měl v sobě pět. Nálada byla výborná.

Asi jsme se smáli moc nahlas. Místním buranům se to nelíbilo. Od vedlejšího stolu vstal další yokel a přistoupil k tomu našemu. Věděl jsem, že bude problém. Vždycky, když jsme někam přijeli, byl problém.

Buran na sobě měl notně ošoupané umastěné džíny, bílé špinavé tílko a černočervenou kostkovanou košili. V pouzdře na opasku měl velký lovecký nůž. Opřel se oběma rukama o náš stůl přímo naproti mě. Já seděl takticky zády ke zdi, Lin jsem měl po pravé ruce, Ficiho po levé.

Buran nic neříkal. Jen tam tak stál a sledoval nás svýma modrýma, lehce zamženýma očima. Asi už byl taky pěkně zdrátovanej. Jeho tvář byla vrásčitá a zarostlá, chyběly mu všechny přední zuby.

"Co chceš?" zeptal jsem se nakonec. Jeho civění mi začínalo lézt na nervy.

"Chci, abyste vypadli z mojí hospody."

"Pochybuju, že tahle hospoda je tvoje."

"Nikdo tady zasraný Rusáky nechce!" vykřikl Joklíček a zrudl.

"Jak jsi přišel na to, že jsme Rusáci?" zajímalo mě.

"Slyšel jsem vás mluvit. Poznám ten váš zdegenerovanej jazyk. Vy ruský špíny děláte problémy po celým světě. Nikdo vás tady nechce."

S tím se nedalo než souhlasit. Až na to, že my opravdu z Ruska nepřijeli.

"Tak hele ty... příteli," mírnil jsem se nakonec. "Za prvé nejsme z Ruska a za druhé, studená válka už dávno skončila."

"Ty seš nějakej chytrej."

"Já že jsem chytrej?" rozohnil jsem se. Asi toho piva bylo moc. "Víš vůbec, s kým mluvíš? Tady Fici je bejvalej voják, člen speciálních jednotek, je to skvělej snajpr, musel bys utéct nejmíň dvě míle daleko, aby tě nesundal. Nejednou mi zachránil život. Je to skvělej kámoš. Linda," obrátil jsem se ke jmenované, "má tři doktoráty, mluví třiceti jazyky, je to možná ten nejchytřejší člověk na světě. Nejsme žádný burani a už vůbec nejsme z Ruska. Tak co se do nás kurva sereš?!"

Vážně jsem se nechal trochu unést.

"A ty?" zeptal se Joklíček. "Ty seš co."

Vstal jsem a narovnal se do své plné výšky.

"Já lovím démony," řekl jsem tím nejdrsnějším hlasem, jaký jsem zvládl. "Chytám je a posílám zpátky do pekla, dřív než stihnou někomu ublížit."

Joklíček se regulérně rozklepal. Možná za to mohl i fakt, že když jsem byl naštvaný, mé oči se zalily rudou krví. To se mi stávalo od mého prvního souboje s Locutem. Nezářily jako oči démona. I tak to bylo velice děsivé. Joklíček se otočil, zakopl o židli za sebou a odešel.

Zase jsem se posadil.

"To je hezký trik s těma očima. Nechceš mě to taky naučit?" zeptal se Fici.

Už si nás nikdo nevšímal. Jedné člence Virgin Yokels praskla struna na kytaře, a šlehla ji přes tvář. Holka zařvala. Hudební produkce se rázem zastavila. Bejk se ponořil do ticha. Holku odváděli z pódia.

"Nepůjdeme taky?" navrhl jsem. Dobrá nálada nás opustila. Vlastně se dalo říct, že jsme měli zkažený večer.

"Ještě si musím odskočit," řekla Lin.

"Nevydržíš na pokoj?"

"Ne."

No jasně. Když holka musí, tak musí.

Linda odešla. Toalety byly na druhé straně sálu, na kterém postávaly hloučky lidí a dožadovaly se návratu své oblíbené kapely. Že struna jedné její člence málem vyrazila oko, jim bylo jedno. Udělal jsem si na židli pohodlí. Tohle bude na dlouho. Jen než se Lin probije na druhou stranu sálu a zase zpět, asi potrvá.

Na pódiu se objevila frontmanka kapely a sdělila fanouškům, že produkce bude co nevidět pokračovat. Kytaristka měla asi tuhý kořínek. Za chvíli vyšla na pódium se zalepenou tváří. Kravál propukl znovu.

'Richarde!' zazněl mi v hlavě Lindin výkřik. Něco se dělo.

Vyskočil jsem na stůl a hledal ji. Našel jsem ji na druhé straně sálu u záchodků. Před ní stál Joklíček se dvěma dalšími burany. Joklíček držel pravou ruku na noži. Zatím ho nevytáhl z pouzdra.

Těsně za mnou vyskočil na stůl Fici. Podíval se směrem, kterým jsem se díval sám, a okamžitě vyhodnotil situaci.

"Má nůž."

'Má nůž,' zaznělo mi současně v levém uchu i v hlavě.

'Sundej ho,' poradil jsem Lin myšlenkou. Určitě to bylo lepší řešení, než se nechat pobodat.

"Běž zleva," řekl jsem Ficimu, který seskočil ze stolu a snažil se k Lindě probojovat mezi zadní stěnou sálu a rozjařeným davem.

Učil jsem Lindu sebeobranu. Učil jsem ji bojové umění, které bylo mixem Wu-shu, Jiu-jitsu a takového toho mávání rukama, jaké dělal Steven Seagal. Za boha si teď nemůžu vzpomenout, jak se to bojové umění jmenuje. Proto mě překvapilo, když Lin milého Joklíčka prostě a jednoduše kopla do koulí. Ten šel okamžitě k zemi.

"Panečku," řekl jsem a rozhlédl se, jestli mě někdo sleduje.

Nesledoval. Všechny pohledy se upíraly na znovu se rozjíždějící koncert. Zneviditelnil jsem se a skočil.

Svým uměním částečné levitace jsem přeplachtit nad hlavami publika a dopadl na zem hned vedle Lin. Joklíčkovi kámoši útočili.

Prvního burana jsem ještě neviditelný prokopl dveřmi na dámskou toaletu. Druhý buran se zarazil. Částečně proto, že nechápal, kam jeho kámoš tak náhle zmizel, částečně proto, že za Lin se objevila Ficiho mohutná postava. Buran zhodnotil situaci, otočil se a zmizel v davu.

Rozhlédl jsem se kolem, ale stále si nás nikdo nevšímal. Mohl jsem se opět zviditelnit.

Ze záchodu vyběhla mladá holka, lehce vyděšená z faktu, že se na podlaze toalety válí bezvědomý muž. Cestou překročila Joklíčka, který se stále svíjel na zemi.

"Si v pohodě?" zeptal jsem se Lin.

"Bolí mě noha," odpověděla.

Radši jsem to nijak nekomentoval. Byl čas vypadnout.

Vrátili jsme se do našeho pokoje a cestou vyzvedli z auta bedny s vybavením. Pak jsme si rozdělili hlídky a šli si lehnout. Tedy já ne. Já držel hlídku jako první. Měl jsem neodbytný pocit, že se brzo něco semele. Měl jsem pravdu.

Asi po hodině sezení v křesle a zírání do tmy jsem vyskočil, otevřel bednu s výstrojí a začal se oblékat do neprůstřelné výbavy. Fici byl na nohou s klapnutím víka bedny. Hodil jsem po něm kombinézu a neprůstřelnou vestu. Tou dobou už byla vzhůru i Lin. Také se začala oblékat. Nikdo se na nic neptal. Nemusel. Náš tým byl sehraný.

Mé tušení se potvrdilo. Za pár minut se k našemu pokoji sjela tři auta. Měla rozsvícená dálková světla, která nám svítila přímo do oken. Takhle se na přátelskou návštěvu rozhodně nejezdí. Burani si s námi přijeli vyřídit účty.

"Jdi ven," nařídil jsem Ficimu. Ten opustil pokoj zadní stranou oknem z koupelny.

"Kryj okno," nařídil jsem Lin, která poklekla ve dveřích do koupelny a kryla jedinou další přístupovou cestu do pokoje.

Sám jsem se postavil ke stěně vedle vchodových dveří. Čekal jsem, co se bude dít.

Jak to vypadá venku, jsem nevěděl. Auta nám stále svítila do oken dálkovými světly. Podle výšky, v jaké byla, jsem předpokládal, že se jedná o tři velké a v Americe oblíbené pick-upy. Ty byly pro čtyři osoby. Dvě vpředu, dvě vzadu. Jistě, dozadu by se vešlo mnohem více lidí, ale Amíci se v autě neradi mačkají. Ovšem velice rádi jezdí na pick-upech vzadu na korbě. Tam se jich vejde tak šest. Plus kanystr s benzínem, prkna, sekery, lana a vůbec všechno, co potřebujete, když chcete nějakému chudákovi zapálit před domem kříž. Celé to znamenalo, že nás přijelo navštívit od dvanácti do třiceti mužů. To by neměl být problém. Záleželo, jak moc jsou ozbrojení.

Tady v bývalých státech konfederace jsou velmi oblíbené opakovací pušky, podobné těm, které znáte z westernů. Stejné jako ta, kterou Ronald DeFeo vystřílel rodinu. Avšak někteří zaměstnaní a tedy i majetnější lidé si tu pořizovali pušku AR-15, která byla civilní verzí útočné pušky M-4 používané americkou armádou a byla stejně výkonná a přesná jako naše P90. Jediný rozdíl mezi M-4 a AR-15 byl v tom, že AR-15 neumožňovala plně automatickou střelbu. Plně automatické střelné zbraně byly zakázány v celé Unii. AR-15 uměla střílet jen jednotlivě, ale jednoduchým trikem se dala přestavět na automat. A to by mohl být problém.

Někdo zaklepal na dveře. Přemýšlel jsem, jestli se mám ozvat a odhalit tak svou pozici. Dům byl postavený ze dřeva. Stál jsem hned u stěny. Kulka z AR-15 by ji klidně mohla projít.

"Haló. Jste tam? Potřebuju pomoct!" ozvalo se za dveřmi.

Pohlédl jsem na Lin, která nespouštěla oči z okna v koupelně.

'Co si o tom myslíš,' zeptal jsem se myšlenkou.

'Já nevím. Ale necítím tu žádnou zlobu ani nebezpečí. Možná jen opravdu potřebují pomoc.'

"Kdo jsi?" zeptal jsem se hlasu za dveřmi.

"Jmenuji se John. Jsem ze Salemu a potřebuju vaši pomoc."

"Proč chceš naši pomoc? Potřebuješ vyprat ponožky, nebo umýt auto?"

"Líp by se to vysvětlovalo, kdyby mezi námi nestály ty dveře."

Přemýšlel jsem. Kdyby nás chtěli postřílet, udělali by to takzvaně na gangstera a jednoduše by rozstříleli celý barák. Tohle na to nevypadalo. Navíc mě zajímalo, co nám můžou chtít. Rozhodl jsem se vyjít ven.

"Tak fajn, jdu ven!" křikl jsem přes dveře. "Ale bacha, venku mám svého muže. Všechny vás má na mušce a je to skvělej střelec."

"Nejsme ozbrojení!"

Jasně, my taky ne.

Pomalu jsem otevřel dveře a vyšel ven. Byl to risk. Auta mi stále svítila do obličeje. Jediné, co jsem viděl, byla silueta muže stojícího asi dva metry daleko. Kdyby teď začal někdo střílet, musel by střílet skrze něj. Kdyby se někde objevila zbraň, začal by střílet Fici. Jak ho znám, určitě se skryl na nějakém vyvýšeném místě, ze kterého měl dokonalý přehled o bojišti. Teda parkovišti. Ale naštěstí nestřílel nikdo.

"Nemůžete to zhasnout?" zeptal jsem se dotčeně.

"Jo, jasně. Promiň," řekla silueta a otočila se k autům. "Zhasněte to, volové!" mával rukama shora dolů.

Světla zhasla. Muž se otočil zpátky ke mně. Nad dveřmi svítila žárovka, takže jsem si ho mohl konečně prohlédnout. A také parkoviště. Proti očekávání stál u každého auta jen jeden člověk. Klidně mohli přijet jen jedním autem. Prostě Amíci. Ani jeden z nich nebyl na první pohled ozbrojen.

Muž přede mnou se vymykal mé představě o místních vidlácích. Byl vysoký jako já. Měl krátké blond vlasy sčesané na patku. Modré inteligentní oči. Na tváři dvoudenní strniště. Oblečený byl do džínů a do nich zakasané bílé košile s vyhrnutými rukávy. Byl to frajer. V noci byla docela zima, ale jemu to nijak nevadilo. Starý byl asi jako já. Vlastně vypadal úplně normálně.

"Co chceš?" zeptal jsem se zpříma.

"Jak jsem řekl. Jmenuji se John, jsem ze Salemu a potřebuju vaši pomoc."

"Pomoc s čím?"

"Slyšel jsem, k čemu došlo dneska U Bejka."

Zamračil jsem se.

"Kvůli tomu tady nejsem. Starej Bob je trochu podivín, ale veskrze neškodnej. Ale vyprávěl mi, co jsi mu dnes řekl."

Starej Bob. Asi náš Joklíček.

"Co jsem mu řekl?"

"Že lovíš démony."

"Kvůli tomu jsi přijel?"

"Ano. Potřebuju, abys mi pomohl s bráchou. Je posedlý."

"Tvůj brácha je posedlý? Jak to víš?"

"Pojď se mnou. Uvidíš."

"Kam?"

"Do Salemu. Je to kousek. Tak míli po téhle silnici," ukázal rukou vpravo.

"Fajn," řekl jsem po chvíli rozmýšlení. "Ale do auta s tebou nevlezu. Půjdeme pěšky."

"Pěšky? Vážně chceš jít pěšky?" řekl udiveně.

"No jasně. Projdeme se. To je taková věc, kterou vymysleli v téhle zemi v šedesátých letech. Věř mi, je to zábava."

John zakroutil hlavou, ale nic neřekl. A já mu zase neřekl, že pěšky chci jít hlavně proto, aby nás mohl Fici v tichosti sledovat. Chtěl jsem mít krytá záda.

Řekl jsem myšlenkou Lindě, aby vyšla ven. Za chvilku se objevila ve dveřích. I přes neprůstřelnou výstroj bylo zjevné, jak dokonalou postavu má. Medové vlasy měla stažené do dlouhého hustého ohonu. Její velké zelené oči ve tmě nadpozemsky zářily. Byla prostě úžasná. A nebyl to jen můj pocit.

"Ahoj," pozdravila Johna.

Ten neodpověděl. Stál s hubou otevřenou, slova neschopen. Asi láska na první pohled.

"Nechtěl jsi nám něco ukázat?" zavrčel jsem.

"Jo, jasně. Pojďte za mnou," zatřepal hlavou, asi aby z ní všechnu tu krásu dostal.

A tak jsme šli. John nás vedl. Jeho kámoši odjeli auty s tím, že na nás počkají v domě. Po silnici jsme šli jen pár set metrů. Pak jsme odbočili na nějakou polní cestu. Prý to byla zkratka.

Terén tady byl úplně plochý, pole prázdné. Pšenice již měla po sklizni. V dáli jsme na hvězdném pozadí viděli siluetu městečka.

"Tam, co se svítí," ukázal John na temný dům na okraji, v jehož oknech se svítilo. Stál hned u pole. Vlastně to tu vypadalo skoro jako někde u nás na vsi. Jen to pole se zdálo být mnohem rozlehlejší.

"Tohle je ten Salem, kde se upalovali čarodějnice?" musel jsem se zeptat.

"Ne. Ten je v Massachusetts."

"Kde je Massachusetts?"

"Na severu. Na východním pobřeží. Ten masakr se odehrál v roce 1696. V té době ještě v Tennessee žádní běloši nebili. A vy jste odkud? Američani nejste."

"Jak si to poznal?"

"Podle přízvuku. Odhadl bych to na nějakou východoevropskou zemi."

Podíval jsem se na Lin. Ta se na mě lehce usmála. Všichni v této zemi nejsou burani jako Bob, chtěla tím nejspíš říct.

"Jsme z Čech," řekl jsem Johnovi.

"Vážně? To je hezká země. V Praze se mi líbilo."

"Byl jsi v Praze?"

"Jasně. Před pěti lety jsem s přáteli z univerzity procestoval celou Evropu."

"Vystudoval jsi univerzitu?"

"Mám doktorát z evropské historie."

Jaj mamo. Další doktor historie. To mi tu chybělo.

"A ty jsi vystudoval co?" zeptal se ještě.

"Já mám doktorát z démonologie."

"To existuje?"

"Jasně. Jen to chce mít tu správnou učebnici," narážel jsem na Necronomicon Ex-Mortis. Pekelnou Knihu mrtvých.

John si mě nedůvěřivě prohlížel. Asi mi moc nevěřil. Linda se stále jen usmívala. Měl jsem podezření, že se jí tenhle vyštudovanej historik-hezounek líbí.

"Řekni nám radši o bráchovi," změnil jsem raději téma.

"Začalo to asi před rokem, když se vrátil z Oregonu."

"Co dělal v Oregonu?"

"Byl na HellFestu."

"Co je, kurva, HellFest?"

"Festival hororu. Každý rok kolem Halloweenu se koná v jiném státě. Vloni to byl Oregon."

"Aha. A dál?" chtěl jsem vědět. O HellFestu jsem nikdy neslyšel.

"Po návratu se úplně změnil. Začalo to tak nenápadně. Nejprve se nám vyhýbal. Držel se v ústraní. Potom začal mluvit sám se sebou. Říkal, že vidí různé věci. Pak přišlo sebepoškozování, útoky na jiné lidi. Nakonec jsme ho museli přivázat k posteli. Měli jsme strach, že někoho zabije, nebo zabije sám sebe. Viděl jsem film Vymítač ďábla. Každý ho viděl. Ta podobnost byla až zarážející. Podařilo se nám sehnat kněze, který byl ochotný se na bráchu podívat. Nedopadlo to dobře."

"Jak to myslíš?"

"Pojďte. Ukážu vám to."

Za pár dalších minut jsme došli k domu. Byl dřevěný, dvojpodlažní a celý rozsvícený. Ale dovnitř jsme nešli. John nás zavedl za dům. Pod malým přístřeškem tam na zemi leželo něco přikryté dekou. John deku nadzvedl.

"A kurva," zaklel jsem.

Pod dekou ležel muž. Měl na sobě kněžské roucho. Byl mrtvý. Jeho krk byl úplně zdeformovaný. Někdo mi ho překroutil o 360 stupňů.

"Co je to?"

"Ten kněz, kterého jsme sehnali. Pokusil se bráchu vymítat. Takhle to dopadlo."

Zase kneže zakryl. Nějak jsem si nedokázal představit, co s ním bude dělat dál. Ve filmech to nikdo neřešil. Ale tady bude muset vysvětlit, proč kněz umřel.

"Jak k tomu došlo?" zeptal jsem se.

"Při vymítání. Byl jsem u toho. Nikdo se ho ani nedotkl. Prostě se mu najednou otočila hlava dokola."

"Co si o tom myslíš?" zeptal jsem se Lin.

"Je tady. Cítím ho."

"Jo, já taky."

"Koho?" chtěl vědět John.

"Démona. Musíme ho poslat zpátky do pekla."

"Jak to chcete udělat? Co když dopadnete jako on?"

John začínal panikařit. Jeho klid byl pryč. Vidět kněze, kterému se otočila hlava dokola, ho muselo dost poznamenat. Vlastně byl zázrak, že nás dokázal vyhledat jen podle toho, co slyšel od podivína Boba. Možná byl tak zoufalý, že by zkusil cokoliv, aby bráchovi pomohl.

"Neboj. Máme svoje metody. Odveď nás k bráchovi. Mrkneme se, co pro něj můžeme udělat. Fici, pojď s námi."

Dva metry od nás se z křoví vynořil Fici. John vyjekl. Fici nám byl v patách celou cestu, aniž by ho kdokoliv zaznamenal.

"Říkal jsem, že mám venku muže," řekl jsem Johnovi, který se pokřižoval. Myslím, že věřící nebyl. Ale když vám démon posedne bráchu, víra se zázrakem objeví.

John nás zavedl do prvního patra. Před dveřmi jednoho z pokojů se zastavil a znovu se pokřižoval. Pak dveře otevřel.

To byl smrad, panečku. Tohle už jsem také jednou zažil. Johnův brácha ležel na posteli ve vlastních výkalech. Ruce i nohy měl přivázané. Nespal. Sledoval nás. Jeho tělo bylo špinavé a plné otevřených ran, které si sám způsobil. Jakmile nás spatřil, propukl v ďábelský smích.

"Heleme se. Veselá kopa," řekl jsem.

Démon se přestal smát.

"Tebe já znám," zasyčel.

"Vážně? Kdo jsem?"

"Ty jsi Richard. Zabiják démonů."

"Super. A ty seš kdo?"

Démon se znovu rozchechtal.

"Ani nevíš, co jsi svou přítomností v pekle způsobil. Bude to mít nedozírné následky pro celý svět."

"Jo, jo. To už jsem taky slyšel. Řekni mi své jméno!"

Ne nadarmo jsem chtěl znát démonovo jméno. Jeho jméno nám nad ním dávalo určitou moc. Bylo nutné znát démonovo jméno před vymítáním. Znovu se rozchechtal. Kývl jsem hlavou ke dveřím a naznačil tak ostatním, že odcházíme.

Sešli jsme do přízemí, do kuchyně. Usadili jsme se ke stolu a John nám nabídl něco k pití. Lin odmítla. Já s Ficim jsme si jedno pivko dali. Další pivka John odnesl do obýváku, kde se jeho kámoši dívali na bednu.

"Jmenuješ se Richard?" zeptal se potom.

"Jo."

"Jaktože můj brácha zná tvoje jméno?"

"To nahoře není tvůj brácha. Je to démon. Jen nevím který. Není to nikdo z top dvanáctky. Toho bych poznal."

"Z top dvanáctky? Co je top dvanáctka? A proč mluvil o tvé přítomnosti v pekle?"

"To je úplně jiný příběh. Teď se věnujme tomuhle."

"Když není z top dvanáctky, pak to bude nižší démon," uvažovala nahlas Linda.

"Ano. A ty já jménem neznám. Zajímalo by mě, kde se tady vůbec vzal. Nikde tu není otevřená pekelná brána."

"John říkal, že to všechno začalo až po jeho návratu z Oregonu. Možná je pekelná brána otevřená tam."

"O čem to mluvíte?" zeptal se John. Byl ještě víc vyděšený, než před tím.

"K vymítání je potřeba znát démonovo jméno," vysvětloval jsem. "A to my neznáme. Navíc, vymítání je dost složitý a dlouhý proces a na to my nemáme čas. Musí to jít nějak jinak."

Umlkli jsme. Přemýšleli jsme. Já přemýšlel. Měl jsem pocit, že mi tu stále něco uniká, i když to je na dosah ruky.

Vytáhl jsem z jedné z kapes taktické vesty dýku na stíny a prohlédl si ji. Usmál jsem se.

"Mám nápad. Jdeme nahoru," řekl jsem a vstal ze židle.

Ale ještě než jsme vystoupali do prvního patra, jsem pošeptal Ficimu, aby nikomu nedovolil zasáhnout do toho, co dělám.

Jen jsme vstoupili do pokoje, démon se rozchechtal.

"Hele, ty pekelná vykopávko," oslovil jsem ho, "už mě ten tvůj dementní smích nebaví. Pojď, projdeme se spolu venku při měsíčku a pak tě proplesknu."

Vytáhl jsem z kapsy dýku a přeřízl s ní provaz na jeho levé ruce. Jakmile měl ruku volnou, dýku mi sebral. Byl rychlý jako čert. Doslova. A potom s ní máchl proti mě. Jen tak jsem uskočil.

Znovu se rozchechtal. Nevěděl, že můj plán zatím vychází na jedničku. Začal se dýkou řezat do pravého předloktí. John vykročil, aby mu v tom zabránil, ale Fici ho zastavil. Démon s řezáním přestal. I s chechtáním. Otočil se na mě, řekl díky a vrazil si dýku do stehna. V ten samý okamžik se na posteli zhroutil.

"Jacku!" vykřikl John a snažil se vytrhnout z Ficiho sevření.

Přistoupil jsem k Jackovi a vytáhl dýku z jeho stehna. Otřel jsem z ní krev o špinavé prostěradlo, potom jsem vytáhl mačetu svatého Vojtěcha a s její pomocí jsem do čepele dýky udělal zářez, abych věděl, že dýka již byla použita. Schoval jsem ji zpátky do vesty.

"Dojdi dolů pro kámoše. Ať ti bráchu pomůžou odnést. Umyjte ho a vydezinfikujte a ovážte rány."

"Ale..."

John chtěl něco říci. Nestihl to. Jack se na posteli lehce zachvěl. Nebyl mrtvý, jak si všichni mysleli.

John odběhl. Fici s Lindou si mě nedůvěřivě prohlíželi. Usmál jsem se.

"Vzpomněl jsem si na Moriarta, jak se nechal v Enfieldu dobrovolně uvěznit do dýky na stíny. Do té doby jsem netušil, že je něco takového možné. Ale tenkrát se s ní bodnul sám a já myslím, že jinak by to ani nefungovalo. Proto to divadélko s rozvázáním. Chtěl jsem, aby mi démon dýku vzal. Byl to risk, ale vyšlo to."

Ano. Byl to risk. Démon v Jackově těle se mohl s pomocí dýky uvolnit ze sevření provazů a potom zaútočit na nás. Nebo si mohl podřezat žíly a vykrvácet. Mohl provést cokoliv. Naštěstí démoni přílišnou kreativitou netrpí. Bodání je jim vlastní, takže jakmile se démon bodl do stehna, pohltila ho magie v dýce, která byla původně určena k uvěznění stínu. Jack byl rázem volný. Probral se ještě než jsme opustili Johnův dům. Byl vysílený, ale zdálo se, že bude v pořádku. To přítomnost démona vysilovala jeho tělo. Jakmile byl démon byl pryč, uvězněný v mé dýce na stíny, Jack se začal rychle zotavovat.

Byl čas odejít. Netušil jsem, jak John vysvětlí úřadům mrtvého kněze za domem, ale to už nebyla naše starost. My dělali svou práci. Zachránili jsme jednoho mladého kluka a zbavili svět dalšího démona. Ve vzduchu visela otázka, kde se démon vůbec vzal. Ale ta teď musela počkat. Byli jsme nesmírně unavení a ráno nás čekala další dlouhá cesta. Vrátili jsme se do motelu a okamžitě usnuli, abychom načerpali síly, neboť náš malý road trip přes Ameriku měl své pokračování.

Hranici do Tennessee jsme překročili kolem jedenácté hodiny dopoledne. Původně jsme chtěli vyjet mnohem dřív, ale jednomu členovi našeho týmu se po probdělé části noci vůbec nechtělo vstávat. Mně, samozřejmě. Ranní vstávání jsem nesnášel.

Také jsme se zdrželi kvůli Johnovi, který nám přijel poděkovat za záchranu bratra. Tvrdil, že Jack je na tom pořád lépe a že za pár dní bude určitě v pořádku. Když jsem se ho zeptal, co udělá s mrtvým knězem za domem, řekl, že ho pohřbí na zahradě a nad jeho hrobem postaví kapli zasvěcenou svatému Richardovi. Pochyboval jsem, že nějaký svatý Richard vůbec existuje, a John mi na to odpověděl, že to nevadí, že až umřu, určitě bude. Tím mi náladu moc nevylepšil. Navíc se do toho vložila studnice moudrosti a vědomostí Linda Sluníčková Králová, která nám vysvětlila, že svatý Richard pocházel z Anglie, byl to velice vzdělaný muž, který studoval na univerzitě v Oxfordu, Paříži a Bologni, a biskupem se stal roku 1244. Nevěděl jsem, jak nám tato informace pomůže, ale Lin jsem poděkoval. Zase jsem byl o něco moudřejší.

Nakonec jsem Johnovi doporučil, aby kapli zasvětil nějakému jinému svatému, třeba Lazarovi, který povstal z mrtvých, neboť to samé se mohlo stát i knězi. Ne doslova, ale jelikož zemřel strašlivou smrtí z rukou pekelného démona, klidně se mohl vrátit jako stín. Vysvěcení jeho hrobky a svázání rukou za zády by tomu mělo zabránit.

John nás za naše služby obdaroval galonem Extra Virgin selected 77. Vážně jsem si nejprve myslel, že je to plechovka olivového oleje. Ale jednalo se o výběrovou whisky. Tentokrát bez "e", neboť se jednalo o skotskou, nikoliv irskou whiskey. Její výrobce byl asi velký šprýmař. Záměrně prodával svůj produkt v plechovce podobné plechovkám extra panenského olivového oleje. Ale ten nápis Virgin měl odkazovat na místo původu. Tedy Virginii.

Dalším dárkem byla igelitka plná domácích klobás. To mě překvapilo. Měl jsem za to, že Amíci žerou jenom burgery, steaky, hranolky a popcorn. Že by znali klobásy, nebo že by si je snad někdo doma vyráběl, jsem nečekal. Tyhle byly navíc docela kvalitní, maďarského typu, potažené nevzhlednou plísní. John nás přesvědčoval, že nemusíme mít obavy, že tu plíseň dobře známe. Já znal dobře svou ženu Lindu, svého přítele Ficiho, jeho ženu Markétu, která s námi bydlela v našem domě, Adama, Lucii, jejich malého synka Adama juniora a pár dalších dobrých přátel jsem ještě měl. Ale že bych se kamarádil s bílou plísní, jsem tvrdit nemohl.

John nám vysvětlil, že ta plíseň původně pochází z našeho českého Hermelínu, který si tolik oblíbil při návštěvě Prahy. Prý ji jen lehce rekultivoval, aby byla kompatibilní s jeho klobásami.

John byl velice chytrý, velice vzdělaný a veliký experimentátor. Prostě šprt. Modlil jsem se, aby ho nenapadlo, že by se chtěl zapojit do našeho malého démonologického spolku. Mít v týmu dalšího šprta bych asi nedal. Naštěstí ho to ani nenapadlo. Ještě šestnáctkrát poděkoval za záchranu bratra, rozloučil se a odjel. Spíše to vypadalo, že už nás nikdy nechce vidět. Nedivil jsem se.

Byl čas pokračovat v našem road tripu přes Ameriku. Naskákali jsme do auta a odjeli také.

Ke snídani jsme cestou chroupali Johnovy klobásy. Ta hermelínová plíseň jim dávala zvláštní příchuť. Jinak to snad bylo vyrobené jen z chilli papriček. Huba mi hořela až do Tennessee.

Na oběd jsme se rozhodli zastavit v nějakém městečku u cesty. Ale před tím jsme museli natankovat náš silniční koráb s typicky úsporným americkým sedmilitrovým agregátem se spotřebou snad dvacet litrů na sto. Proto jsme zastavili u jedné opuštěné pumpy, před kterou stálo jen jedno auto. Říkali jsme si, že čím méně lidí kolem nás bude, tím méně problémů nás čeká.

Čerpací stanice v Americe fungují jinak než ty naše. V dávných dobách motorismu jste zastavili u pumpy, z jejich dveří vyběhla obsluha, která vám dotankovala palivo, umyla čelní sklo a zkontrolovala hladinu oleje a tlak v pneumatikách, aniž jste museli opustit vůz. To vše za pět centů na hodinu. Pohodička.

Později, jak automobilů přibývalo, byla obsluha jen na obtíž. Majitel pumpy měl zájem vytočit co nejvíce pohonných hmot. Obsluha stanice vše jen zdržovala. Proto se od ní upustilo. Majitel vydělal víc a ušetřil pět centů za hodinu na úkor zákazníků, kteří si palivo tankovali sami. V té době to u amerických čerpacích stanic vypadalo jako u nás.

Vše se změnilo až s příchodem velké ropné krize na počátku sedmdesátých let. V té době se arabští šejkové rozhodli, že už Amíky a jejich technologie pro těžbu nepotřebují, a ze dne na den omezili vývoz ropy do USA.

Nedostatek ropy způsobil nedostatek pohonných hmot, jejichž cena raketově vzrostla na desetinásobek. To byla národní katastrofa. Americká ekonomika je do jisté míry závislá na volném pohybu lidí a zboží. Ovšem chudí Američané si ze dne na den nemohli luxus volného pohybu dopřát. Vždyť ti chudáci měli a stále mají minimálně třikrát levnější pohonné hmoty než Evropané. Chudáci Amíci.

Následkem zdražování benzínu byl neustále narůstající počet případů ujetí od benzínky bez zaplacení. Mnohdy se to neobešlo bez střelby, zranění a smrti.

Pumpaři na tuhle novou skutečnost reagovali pohotově. Zavedli systém "nejdřív zaplať, potom tankuj". Fungovalo to tak, že jste zaparkovali u stojanu, ze kterého jste chtěli čerpat, a šli jste ke kase, tam jste obsluze nahlásili číslo stojanu a částku, kterou chcete utratit. Zaplatili jste a teprve potom obsluha aktivovala váš stojan, který vám umožnil načerpat jen tolik paliva, kolik jste si zaplatili. Ujet bez placení tak nebylo možné. Tento způsob funguje v USA dodnes.

Cesta k pokladně zbyla na mě. Lin si na zadní sedačce vozu udělala takový malý pokojíček. Před odjezdem si z domu v Amityville vzala hromadu polštářů a dek a pěkně se vzadu zařídila. Celou cestu četla něco z růžové knihovny. Nebo červené? Černé? Černá to asi nebyla. To by musela číst satanskou bibli. Nebo něco od J.K. Rowlingové.

Fici se ihned po zastavení chopil teleskopického kartáče a stěrky, které našel u stojanu, s úmyslem umýt okna našeho korábu.

Tankování zbylo na mě.

Ale ještě před placením jsem si chtěl koupit nějakou minerálku. Potřeboval jsem spláchnout vražednou chuť Johnových chilli klobás, ale v autě jsme měli jen samý alkohol a pár plechovek nějaké nesmyslně sladké americké limonády. Co bych teď dal za Mattonku.

Stál jsem u regálu s vodou. V ruce jsem držel dvě plastové lahve a přemýšlel, co z toho je minerálka. Značky mi samozřejmě nic neříkaly a já věděl, že tady jsou lidé schopní zaplatit nehorázné částky za obyčejnou vodu z jezera, jen když má na etiketě nápis "Natural spring water." Pak mě napadlo, že i americké minerálky budou mít na etiketách uvedeno chemické složení. Otočil jsem lahve a měl štěstí. Obě to byly minerálky. Jejich obsah minerálních látek mi sice nic neříkal, ale to ani u těch doma.

"Čau brácho," ozvalo se přede mnou.

Vzhlédl jsem od lahví. Přede mnou stál černoch v černých širokých džínách nahrnutých na bělostných Adidaskách. V černé o dvě čísla větší mikině s kapucí a klokaní kapsou. Na hlavě měl natažené dámské punčochy. No nekecám! Jednu nohavici měl hozenou na záda, druhou dopředu jako pramen dlouhých vlasů.

"Proč máš na hlavě silonky?" zeptal jsem se s údivem. Nic takového jsem tu ještě neviděl.

Týpek pohlédl dolů, vzal do ruky nohavici, kterou měl přehozenou dopředu, prohlédl si ji a s pokrčením ramen zase pustil. Tím pro něj byla celá věc uzavřena.

"To je tvoje kára?" hodil hlavou k výloze.

Podíval jsem se tím směrem. Skrze výlohu byl vidět náš nepřehlédnutelný silniční koráb a teleskopická stěrka šmatlající po čelním skle. Fici, který držel štěrku v ruce, za autem vidět nebyl. Tak bylo velké.

"Proč jako?"

"Koupím ho," řekl a vytáhl z klokaní kapsy na mikině svazek padesáti dolarových bankovek. Odhadoval jsem to tak na pět tisíc.

"Pět táců," pokračoval. "Docela slušnej balík. Hodil by se. No ne?"

No jasně. Stará dobrá finta s odkupem auta za pakatel. Týpek na ulici od vás chtěl koupit auto za slušně vypadající obnos. Pět tisíc dolarů bylo stále dost peněz. Když jste nechtěl, přišel nátlak. Někteří byli docela dost přesvědčiví. Jiní se uchylovali k násilí. Tak jako tak jste auto prodali. Až pak vám došlo, že mělo mnohem větší hodnotu. Ale už jste měli smůlu. V Americe stačí přepsat majitele v technickém průkazu. Žádné trmácení po úřadech a auto je vaše. Sice je to zlodějina, ale legální. Cenu našeho vozu jsem odhadoval na devadesát tisíc dolarů. Kdybych ho teď za pět táců prodal, o osmdesát pět tisíc bych přišel. Tedy ne já. Adam.

"Není moje," řekl jsem a se svými dvěma lahvemi minerálky odcházel k pokladně.

U kasy jsem zaplatil za dvacet pět galonů bezolovnatého benzínu a dvě minerálky. Dohromady mě to stálo 34 dolarů a 50 centů. 27,50 za benzín a 7 za minerálky. Ano, správně. Jestli počítáte tak rychle, jako já, tak asi ne. Jinak jste si správně spočítali, že voda je tu násobně dražší než benzín. Ropné krizi ze sedmdesátých let navzdory.

Vrátil jsem se k autu, vrazil tankovací pistoli do hrdla nádrže, zmáčkl pojistku, abych jí nemusel celou dobu držet, a pohodlně se opřel o bok auta, čekaje, až se sto litrová nádrž naplní. Zanedlouho se ke mně přidal i maník z obchodu. A nebyl sám.

Přivedl si s sebou další dva typy, kteří byli oblečeni podobně jako on. Jen neměli na hlavách silonky. Jeden byl Asiat, druhý běloch. Nejspíš nějaký místní gang. Jediné, co jim bylo ke cti, že to nebyli rasisté.

Černoch vytáhl z klokaní kapsy svazek bankovek a hodil ho otevřeným zadním oknem do vozu. Balík se rozletěl ještě než se dostal do auta. Několik bankovek se líně sneslo k zemi.

"Tady jsou prachy. Nával techničák," vyštěkl.

Aby svým slovům dodal na vážnosti, nadzvedl přední část mikiny. Za opaskem měl zastrčenou zbraň.

V zadním otevřeném okně se objevila Lindina hlava, na které ulpěla jedna z bankovek.

"Co je to za voly?" zeptala se česky.

"Chtěj naše auto," odpověděl jsem také česky a pak přešel do angličtiny.

"Fici, pojď sem! Tohle musíš vidět!"

Fici zrovna matlal levé zadní okno. Chvíli mu trvalo, než auto obešel.

"Hele," ukázal jsem na bouchačku za týpkovým pasem. "Asi si chce ustřelit ptáka."

"To je ČZ 75," okomentoval to Fici. "Takových mám doma devatenáct."

Frajeřna, poznat zbraň jenom podle pažbičky. Ale byl to Fici.

"Tak hele," pokračoval týpek. "Buď to půjde po dobrým, nebo po zlým."

Jakmile domluvil, i jeho kumpáni odhalili své zbraně.

"Jak jsem řekl. Auto není moje. Dík za prachy. A teď vypadni."

Jen jsem domluvil, gangsteři se sápali po svých zbraních. V té samé chvíli se na ně zaměřila Ficiho pětsedmička. Zároveň se v okně zadních dveří objevila černá hlaveň pé devadesátky. Gangsteři ani nestihli tasit zbraně.

"Tak dávej," sebral jsem zbraň tomu se silonkami.

Prohlédl jsem ji. Náboj byl v komoře a ani nebyla zajištěná! To pako si fakt chtělo ustřelit ptáka.

Zbraň jsem zajistil a za hlaveň ji podal Ficimu. "Teď jich máš dvacet. Tahle je jubilejní."

Fici zbraň vzal a namířil ji na gangstery společně s pětsedmou.

Další zbraň, kterou jsem vyfasoval, byl Glock 17. Taková nuda. A potom revolver od Colta. Byla to osmatřicítka a moc se mi líbila. Vyklopil jsem bubínek, v jehož útrobách se lesklo šest mosazných nábojnic, navíc se zdálo, že se z ní ještě nikdy nestřílelo. Rozhodl jsem se, že si ji nechám.

"Jestli nás budete sledovat, postřílíme vás. Teď běžte," zahrozil jsem.

Týpkům se nikam nechtělo. Natáhl jsem kohoutek osmatřicítky. To hrozivé kovové cvaknutí vždy zapůsobilo. Týpci se otočili a odcházeli ke svému autu.

Ani my nelenili a nasedli do Cadillacu. Ještě než Fici nastartoval sedmilitrovou V8, zaslechl jsem útržky z rozhovoru gangsterů.

"Posral ses, debile… Jak jako? Maj naše bouchačky i prachy… Mario nás zabije, ty vole…"

Více jsem neslyšel. Fici navolil na automatické převodovce D jako Demente, jeď, a pokračovali jsme v cestě.

Lin cestou posbírala padesátidolarové bankovky, které Siloňák vztekle hodil do auta. Nebylo jich všech sto. Některé skončily mimo auto na asfaltu. Poté mi je podala. Byl to docela hezký balík.

"Co si koupíme?" zeptal jsem se Ficiho.

"Já nevím. Třeba neprůstřelný skla. Ty hovada jedou za náma."

Otočil jsem se. Fici měl pravdu. Zadním oknem jsem viděl černý Pontiac. To samé auto, ke kterému odcházeli týpci u benzinky.

"Možná byste jim ty peníze měli vrátit," řekla Lin.

"Proč jako?"

"Nejsou naše. Je to krádež. Zločin."

"Není zločin okrást zloděje. Navíc, když vyhrožují se zbraní v ruce."

"Už to mám!" vykřikl Fici. "Koupím si za ty prachy vlastní barák. Odstěhuju se od vás a budu dělat, že jsem vás nikdy neznal," řekl a přidal plyn.

"Co blbneš?" zeptal jsem se udiven náhlou změnou nálady.

"Tak se otoč."

Otočil jsem se a podíval se zadním oknem. Siloňák trčel z okna spolujezdce. V rukou svíral pumpovací brokovnici s krátkou hlavní. Teď konečně vypadal jako správný gangster.

"Dolů!" křikl jsem.

V tu samou chvíli jsem i přes dokonale odhlučněný vůz zaslechl výstřel z brokovnice. Skočil jsem na zadní sedačku, abych kryl Lindu před střepy z rozstřeleného skla. Šlo to docela snadno. Cadillac měl po evropském vzoru mezi předními sedačkami široký středový tunel. Už jednou jsem se tomu divil. Všichni Amíci jezdí rádi vpředu. Místo tunelu tu mohla být v klidu další sedačka.

Žádné střepy se nekonaly. Zaslechl jsem další výstřel a bubnování na zadním skle, jakoby na něj někdo hodil hrst broků.

"Ty vole!" zvolal jsem. "To auto je neprůstřelný!"

"Jsi si jistej?"

"No jasně. Minimálně má neprůstřelný skla. Zpomal trochu a nech je přijet vedle."

Fici lehce zpomalil, aby to jen vypadalo, že našemu autu dochází dech. Byla to blbost. Motoru našeho auta by nedošel dech, ani kdyby měl odtáhnout Airbus 380, ale gangsteři na to skočili a pomalu nás začali předjíždět.

"Kde to je?" hrabal jsem se v polštářích a dekách, které byly vzadu úplně všude.

"Co?" chtěla vědět Linda.

"Co asi," řekl jsem a vytáhl z pod deky pytlík od brambůrek. Pak lahev od nějaké limonády, další pytlík chipsů…

"Máš tady pěknej bordel," komentoval jsem to.

"No a?" zněla odpověď.

"Doma takovej bordel nemáš."

"Nejsem doma."

Konečně jsem našel, co jsem hledal. Lindinu P90.

Stáhl jsem okénko. Dlouhá příď Pontiacu byla hned pode mnou. Odjistil jsem zbraň a vystřílel celý zásobník do kapoty kryjící motor. Netrvalo to ani tři vteřiny. Z okna jsem vystrčil jen hlaveň, takže mosazné nábojnice s cinkáním padaly na podlahu auta.

Z pod kapoty Pontiacu se vyvalil hustý bílý dým. Auto prudce zpomalilo. Jen minulo naši zadní část, motor vybuchl. Kapota odlétla přes čelní sklo. Řidič se lekl a strhl volant. To neměl dělat. Přední kola se zablokovala a auto to vzalo třikrát přes boudu. Jako zázrakem přistálo na kolech. My jeli dál.

"Zastav!" křikla Linda.

"Jeď dál," řekl jsem já.

"Musíme jim pomoct."

"Ty hovada nás chtěli obrat o auto a pak po nás stříleli z brokovnice."

"Protože jste jim ukradli prachy."

"Jak ukradli? Hodili nám je do auta. Asi už je nechtěli."

"Zastav," řekla a tvářila se dosti nesmlouvavě.

Už jsem chtěl říct Ficimu, aby zastavil a couvl zpátky. Naštěstí mě od té debility zachránil.

"No nekecej," řekl. "To je poprvé, kdy jsou tam, kde jich je třeba."

V protisměru nás minulo policejní auto. Na boku mělo nápis Anderson County Sheriff.

"Tihle jim pomůžou," řekl jsem Lindě. Že to má Siloňák za sebou, neboť v okamžiku havárie stále napůl trčel z okna spolujezdce, jsem si raději nechal pro sebe.

Stále se mračila, ale neřekla nic. Místo toho mi vytrhla z ruky P90. Byla její. Na pažbě měla kromě vyrytých odhlučňovacích kouzel samolepku s malou kočičkou. Sáhla za sedačku pro nový zásobník.

"Snad si nemyslíš, že na mě bude naštvaná až na Beavercreek," řekl jsem smířlivě.

"Třeba až zpátky do Krásné Hory, když to bude třeba," řekla naštvaně a zacvakla čerstvý zásobník na místo ve zbrani.

Skočil jsem na ni a začal ji lechtat. Vyjekla.

"Tak hele, ty cácorko jedna bláznivá blonďatá. Si nemysli, že se se mnou nebudeš bavit kvůli nějakým třem magorům v otřískaným Pontiacu s bouchačkama. Nemít dneska tak skvělou náladu, sejmul bych je už u benzinky."

"Seš magor!" vřískala stále, neboť jsem ji stále lechtal. "Nech mě!"

"Na to zapomeň," řekl jsem, ale lechtat jsem ji přestal.

Místo lechtání jsem přes nás přehodil deku a začal ji líbat. Nebránila se.

"Bože," ozvalo se ze sedadla řidiče. "Když tohle děláte doma, budiž. Vždycky se dá někam odejít. Ale tady jsme v autě! Nemám kam jít!"

Z pod deky se ozýval jen smích.

Auto prudce přibrzdilo. Odhodilo mě to z Lindy na opěradlo předního sedadla i s dekou.

"Co blbneš?" zeptal jsem se řidiče.

"Potřebuju pořádný jídlo," ukázal na ceduli u silnice oznamující odbočku k městečku jménem White Pine.

"Možná by bylo lepší už nikde nestavět."

"Ale já musím zastavit. Ty klobásy mi dávají kotel."

Pochopil jsem a nechal Ficiho, ať nás zaveze do White Pine.

White Pine bylo klasické malé městečko s dlouhou hlavní třídou, na které se odehrával veškerý život města. Zastavili jsme hned na začátku u rohového domu, jehož cedule nad vchodem hlásala, že se zde vaří pravá italská kuchyně.

Naše srdce zaplesala. Těstoviny, salát, pizza Margherita. Skoro jako doma.

Restaurace, ano, tomu už se dalo říci restaurace, měla prosklené stěny, po jejichž obvodu byly posazené čtvercové otevřené boxy. V protějším rohu stál oválný bar s pecí na pizzu a u ní válel těsto oválný kuchtík s jasně evropskými rysy. Restaurace byla narvaná. Hlavně rodiny s dětmi sem dnes přišly na oběd.

Usadili jsme se v boxu hned u vchodu a čekali na servírku. Na stole ležel jídelní lístek, na kterém bylo vše od mořských plodů až po mou oblíbenou pizzu Margheritu, která vznikla roku 1889 na počest italské královny Markéty Savojské. O tom mi Linda říkat nemusela. To jsem náhodou věděl sám.

Prohlížel jsem si restauraci a stále měl pocit, že už jsem v ní někdy byl. Prostě mi ten styl byl povědomý. Bylo to něco mezi typickou americkou jídelnou a plnohodnotnou restaurací, ale výzdoba nebyla nijak přehnaná. Na velkých oknech byly žaluzie a bylo tu docela útulno a čisto. Lidé vypadali spokojeně a hlavně si nás nevšímali. Až jsem si říkal, jaké to máme konečně štěstí.

Zanedlouho se z toalety vrátil Fici. Také vypadal spokojeně. Posadil se do boxu naproti mně. Lin jsem měl po pravé ruce. Stále studovala obsáhlý jídelní lístek, nevěda, co si má vybrat.

Za další minutku k nám přišla servírka a my si objednali alespoň pití. Kupodivu jsem si nedal pivo, i když zde byla tolerance 0,8 promile a na mě byla řada s řízením. Na zemi, ve které byla kdysi zavedena prohibice, je to docela dost. Podle mě by to bylo docela dost v jakékoliv zemi. Potkat na silnici někoho s nula osmičkou pod kůží musí být super zábava. Amíci prostě se vším prudí a pak se dozvíte, že do hospody jezdí auty, protože prostě můžou, a v těch hospodách v pohodě kouří, protože prostě můžou. Na druhou stranu smí v hospodách kouřit jen na vyhrazených místech pod odsáváním a jen málokdo, kdo si tu dovolí sednout do auta s více jak dvěma třetinkami piva. Protože kdyby ho zastavili policajti a on nadýchal víc jak 0,8, už by si v životě nezajezdil. Přišel by o auto a možná i o svobodu. Proto tady lidé pravidel dbali.

Ne všichni.

Ani objednat pizzu jsem si nestihl, když v tom v jednom z boxů vyskočil na sedačku muž s revolverem v ruce a zařval: "Nikdo ani hnout! Jste přepadení!"

Hned na to od stolu vyskočila vychrtlá bloncka s krátkým sestřihem a revolverem s krátkou hlavní a velkou ráží v obou kostnatých rukách a začala ječet: "Jestli se nějakej zkurvenej vocas jenom pohne, tak vás tu všechny vodělám do posledního kreténa!"

A kurva. Tak už vím, kde jsem. Tohle místo a tyhle dvě vokvérovaný hovada... Bože, to je jak scéna přesně vystřižená z Pulp Fiction.

Rozhlédl jsem se, jestli někde nezahlédnu skrytou kameru. Takhle přesná kopie jedné slavné scény přeci nemohla být jen tak. A také nebyla.

Ty dvě hovada si dokonce říkali Pumpkin a Honey Bunny. Jen byli o dost mladší. Oba jsem odhadoval tak na sedmnáct. Mávali kolem sebe zbraněmi a Pumpkin obcházel hosty s černým igelitovým pytlem a obíral je o šperky a hotovost. Na odpor se kupodivu nikdo nepostavil. Ale to bylo nejspíš tím, že tu byli většinou tělnatí taťkové se svými ratolestmi. Nikdo nechtěl přijít k úhoně.

Pumpkin s Honey Bunny museli Pulp Fiction úplně hltat. Postupovali stejně jako ve filmu. Honey Bunny, AKA Yolanda, vlastně obráceně, nervózně přejížděla pětačtyřicítkou po hostech a neustále vyřvávala nějaké nadávky. Ringo, AKA Pumpkin, se s pytlem na odpadky procházel po restauraci, bral od hostů peněženky, prohrabával se jimi a vybíral z nich peníze, jak kdyby si v zelinářství vybíral rajčata. A pomalu se blížil k nám.

Podíval jsem se na Ficiho, jenž seděl u stolu naproti mně. Jen lehce kývl hlavou. Usmál jsem se. Bylo jasné, jak to bude pokračovat dál.

Ringo se postavil k našemu stolu. V levé ruce držel pytel, v pravé osmatřicítku, kterou mi mířil do ksichtu. Překvapilo mě, že Yolanda má větší bouchačku než on. Ringo si asi nemusel velikostí své zbraně nic kompenzovat.

'Nedělej to,' ozval se mi v hlavě Lindin hlas.

'Ještě jsem nic neudělal,' odvětil jsem.

'Ale uděláš. Jsou tu děti. Jestli se začne střílet, bude to masakr.'

'Střílet se nezačne. Věř mi.'

"Naval peněženku," řekl Ringo.

Jen domluvil, válel se přede mnou na stole s hlavní své zbraně zabořenou ve vlasech. Z druhé strany se mu do čela zarývala Ficiho pětsedmička. ČZ 75 od Siloňáka z benzínky mířila na Yolandu, stejně jako ve filmu.

"Pusť ho!" zakřičela Yolanda. "Pusť ho, nebo tě odprasknu!"

"Nechceš říct ty svý vychrtlý květince, aby se uklidnila?" zeptal jsem se Ringa.

Neodpovídal. Možná to mělo souvislost se skutečností, že měl v hlavě zabořené dvě pistole a třetí mířila na jeho milou. Přimáčkl jsem ho ke stolu pravou tváří, viděl jsem tedy jen temeno jeho hlavy, za to on musel mít krásný výhled na Yolandu a Ficiho ČZ 75, která na ni mířila. Yolanda zase mířila na nás. Jediný, kdo byl mimo přímou linii palby, teď byla Lin, která na sedačce sjela dolů, že jsem ji přes hranu stolu skoro neviděl.

"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se Ringa.

"Trevor," odpověděl.

"To je ale kretenský jméno. Seš kretén, Trevore?"

"Já..."

"Kolikrát jsi viděl Pulp Fiction?"

"Sto šestkrát," zněla odpověď.

Sakra. Tolikrát ani já neviděl Conana.

"Kolik ti je let, Trevore?"

"Sedmnáct."

Sedmnáct? No jasně. Začínalo to dávat smysl. Zamilovaný a silně znuděný náctiletý páreček z maloměsta si řekl, že by byla vlastně veliká zábava vykrást restauraci stejně jako jejich oblíbení hrdinové z filmu. V sedmnácti už by měl mít člověk rozum. Nevím, jestli já ho v sedmnácti měl. Měl jsem tehdy na starosti mnohem závažnější věci než Trevor. Třeba jeskyni pod hřbitovem Svaté Trojice plnou zombíků. Démona v mrtvém těle mého nejlepšího kamaráda, který se snažil rozpoutat peklo na zemi. 34 mrtvých po výbuchu Svaté Trojice. Vlastně jsem měl v sedmnácti dost vážné starosti. Přepadnout restauraci plnou dětí by mě v té době vůbec nenapadlo.

Podíval jsem se na Yolandu. Že by na nás přestala mířit tím malým dělem s krátkou hlavní, asi nehrozilo. V tuto chvíli to však bylo jedno.

"Jak myslíš, že tohle skončí," zeptal jsem se Trevora, AKA Ringa, AKA Pumpkina.

"Jako ve filmu?" odpověděl.

"Nech mě je oba postřílet," řekl na to Fici.

Yolanda na to zareagovala natažením kohoutku malého děla.

"Jak se ta tvoje vychrtlá blondýna jmenuje?" zeptal jsem se Trevora.

"Peaches," odpověděl.

Další kreténský jméno.

"Peaches, kočičko," řekl jsem Yolandě. "Co kdybys ten kohoutek zase povolila. Jen si tu s Trevorem trochu povídáme."

Peaches hlasitě oddychovala. Byla napjatá jako struna. Klidně to mohla každou chvíli zmáčknout. Na Ficim jsem viděl, jak rád by to zmáčkl on. Trevor byl mimo hru. Jedno cvaknutí a celý problém by byl vyřešen. Ale to já nechtěl. Nechtěl jsem mít na svědomí mladou holku, která jen ztratila cestu. A možná že jen kvůli Trevorovi. Neznatelně jsem zakroutil hlavou, dívaje se při tom Ficimu do očí. Pochopil. Na Peaches však mířit nepřestával.

"Žádný kufřík se zlatým pokladem a dokonce ani žádnou motlitbu pro tebe nemám. Moji peněženku už tuplem nedostaneš. Ale mám pro tebe radu. Teď tě pustím. Přesvědčíš Peaches, aby ti dala svou zbraň, kterou mi předáš. Pak půjdeš k telefonu a zavoláš 911. V klidu počkáš, až si pro vás přijedou. Když to dobře dopadne, možná vás ani nezavřou," řekl jsem Trevorovi a svůj velkolepý proslov zakončil jedním neškodným ovlivňovacím kouzlem, které zajistilo, že Trevor udělá přesně to, co jsem mu řekl. Pak jsem ho pustil.

Trevor vstal a pomalu došel k Peaches. Ta byla tak zmatená, že teď místo na nás mířila na něj. Vzal si od ní revolver a donesl mi ho. Teď jsem měl revolvery dva. A jeden od benzínky. Asi si udělám vlastní sbírku revolverů.

Poté vzal Peaches za ruku a dokráčel s ní k telefonu zavěšenému na zdi vedle baru. Všichni hosté to nevěřícně sledovali. Trevor za sebou stále vláčel černý odpadkový pytel s jejich cennostmi, ale nikdo z hostů se ani nehnul.

Počkal jsem, až Trevor vytočí tísňovou linku . To mi stačilo. Naznačil jsem týmu, že odcházíme. Pomalu a potichu jsme se vytratili na parkoviště. Teď už to nebyla naše věc. Nevěděl jsem, jak Trevor s Peaches dopadnou. Vytáhnout takhle bouchačku v restauraci u nás, nejspíš oba skončí v blázinci. Doma v Čechách, potažmo v Evropě, existuje jen velice nízká tolerance ke zbraním. Jak mezi policií, tak i mezi veřejností. To možná souvisí s tím, že na starém kontinentu nesměl plebs nosit zbraně už od raného středověku. Vrchnost se tak bránila tomu, aby ji převažující chudina nevyvraždila. V Americe to bylo jinak. Tady měl každý občan dovoleno nosit zbraň ústavou Spojených států. Byl to pozůstatek z období války za nezávislost, podle kterého měl každý občan právo bránit se útlaku se zbraní v ruce. Lidé tu vlastnictví zbraní nebrali tak vážně jako u nás.

Až benga přijedou, najdou v restauraci mladý nezletilý pár s pytlem plným peněz a hromadu svědků, kteří budou tvrdit každý něco jiného. A žádné zbraně. Ty jsme měli my. Když jsem tvrdil Trevorovi, že za tohle přepadení je možná ani nezavřou, nebyl jsem daleko od pravdy.

Na parkovišti jsme nasedli do našeho auta a ihned odjeli, neboť v dálce již byly slyšet policejní sirény. Chtěli jsme opustit parkoviště dříve, než policajti dorazí. Pak už bychom možná neodjeli.

"Co to, jaké mělo být?" rozohnila se Linda, jen jsme se vrátili na silnici, která nás měla dovést zpět na I60.

"Co jako?"

"Vždyť nás mohla všechny postřílet. Proč jsi tak riskoval?"

"Má pravdu předsedo," přidal se k Lin Fici.

Vytáhl jsem ukořistěnou pětačtyřicítku, natáhl kohoutek, namířil na čelní sklo a stiskl spoušť. Zbraň cvakla. Výstřel nevyšel. Fici se na sedadle spolujezdce lehce cuknul. Lin vzadu nadskočila.

"Co to kurva děláš?!" vykřikla Linda. Asi se vážně lekla.

"Tu zbraň jsem začaroval tak, že prostě nevystřelí. Nic jsem neriskoval. Vždyť to byly ještě děti."

Chvíli bylo ticho. Asi o tom přemýšleli. Nakonec promluvil Fici.

"Proč takhle nezačaruješ zbraně, když po nás někdo střílí? Třeba v Enfieldu, když po nás šla ta speciální jednotka. Nemusel bych je všechny sejmout."

Chápal jsem, co tím chce říct.

"To nejde. Nedokážu to," odpověděl jsem. "Ta holka se skoro nehnula. Nebylo tak těžké zaměřit svou magii na statický cíl. V přestřelce je to jiné. Všichni jsou v pohybu. Kolem lítají kulky. Musím si dávat bacha, aby mi někdo neustřelil hlavu. Na čarování se nedá soustředit. Proto při přestřelce magii nepoužívám. Prostě to neumím."

"To je škoda. Dost věcí by nám to ulehčilo."

"Já vím. Bohužel."

Vedle mě se objevila bílá útlá paže a položila ruku na můj biceps. Linda. Bylo to omluvné gesto. Věděla, že je pro mě někdy těžké čarovat a že se vždycky snažím, aby to nikdo neodnesl. Teda skoro vždycky. To omluvné gesto jsem přijal. A zapřísáhl se, že až do Beavercreeku už nikde nezastavím. Tenhle příběh se neměl jmenovat HellFest, ale Road Trip. Zatím jsme ujeli osm set mil a museli se potýkat s démonem, gangstery a párkem mladistvých grázlů. Kdybychom takhle museli přejet celou Ameriku, kdo ví, co všechno by nás ještě potkalo. Na Beavercreek už to naštěstí nebylo moc daleko.

Projížděli jsme místy, kde jsme se před osmi lety, když jsme s Lin navštívili Beavercreek poprvé, vymotali z lesa, po té, co nás u jezera napadl démon. Nebyla to hezká vzpomínka. Tenkrát jsem tam málem zařval. Nebýt Lindy, bylo by po mně. Pak se toho dost změnilo. Linda získala určité schopnosti, které ji pro naše nepřátele učinily mnohem nebezpečnější. Dodalo mi to pocit, že už ji nemusím tolik chránit. To byla chyba. A ji to stálo život. Musel jsem si pro ni dojít do samotného pekla, jak jsem slíbil. Nic takového už nikdy nedopustím.

Tenkrát jsme nevěděli, že jsme se z lesa dostali na I60. Vlastně jsme to tu vůbec neznali. Po jezeře a poté po Bobřím potoku, po kterém nesl ranč své jméno, jsme v kánoi zdolali vzdálenost zhruba deseti mil. I tak jsme se stále pohybovali na území ranče. Tak rozlehlý byl. Vlastně mnohem víc.

Tady jsme se poprvé setkali se Staříkem. Starým náčelníkem rodu Washoe, který živořil v lesích na druhé straně I60. Tenkrát jsme z lesa vylezli téměř nazí a zkrvavení. Lin, která na sobě měla jen kalhotky a tílko, hrála oběť nějakého hrůzného zločinu, marně shánějící pomoc u silnice. To donutilo Staříka, který se otřískaným starým pick-upem vracel zpátky do vesnice, aby ji zastavil. Vyskočil jsem ze škarpy, vlétl do vozu a přiložením mačety na Staříkův krk ho donutil, aby nás odvezl do města. Místo toho nás vzal do jeho vesnice a pomohl nám dostat se domů. Tak vlastně začalo naše nehynoucí přátelství.

V místě odbočky byl Beavercreek od I60 oddělen půl míle širokým pruhem lesa. Za ním se rozprostíraly široké lány kukuřice. Z jihu na sever asi tři míle k dalšímu půlmílovému pruhu lesa, za nímž se skrývalo jezero. Z východu na západ se kukuřičné lány táhly do nekonečna. Uprostřed toho všeho stál Velký dům.

Velký dům mu říkali indiáni. Původně to bylo rodinné sídlo Kingů. Dvojpodlažní koloniální sídlo obehnané balkonem v prvním patře, který podpíraly antické sloupy z bílého mramoru. Teď sloužilo jako muzeum a administrativní centrum ranče. Na pozemku Velkého domu se ještě nacházely stáje, ve kterých se chovali ti nejlepší koně z celé Ameriky. Proto se Beavercreek nazýval ranč a ne farma. Dále za stájemi byl ovocný sad. Byl tam ještě při naší první návštěvě. Jen stromy dávno žádné ovoce nenesly. Indiáni sad vykáceli a na jeho místě zbudovali vesnici, která se skládala z malých dřevěných domků, což nebylo v Americe nic neobvyklého. Vesnici nechyběla ani škola, zdravotní středisko, obchod, kulturní sál a kino. Všechno to poháněla elektřina, kterou dodávala úplně nová hydro elektrárna zbudovaná na horním toku Bobřího potoka. Abych to uvedl na pravou míru, Beaver creeku se říkalo potok, protože na místní poměry to potok byl. U nás by se mu říkalo řeka, neboť mohutnost jeho toku snesla srovnání s řekou Sázavou. Proto nebyl problém na něm zbudovat přehradu se dvěma Francisovými turbínami, které v pohodě dokázaly zásobovat elektřinou celou vesnici.

V té vesnici stál jeden dřevěný dům, který nesl honosný název Dům pro hosty, ale kromě nás v něm nikdo jiný nebydlel. Byl připravený na naši každoroční návštěvu ranče. K tomu domu jsme ihned po příjezdu zamířili.

Bylo již pozdě, když jsme na Beavercreek dorazili. Zima se neúprosně blížila. Slunce zapadalo brzy a brzy mělo zapadat ještě dříve, neboť přechod na zimní čas se dodržoval i v Tennessee.

Po cestě jsme byli unavení. Cestování nás zmáhalo. Obzvlášť, když nás sem tam někdo chtěl zastřelit. Ale tady jsem žádné potíže neočekával. Tady jsem byl doma. Tady mě měli lidé rádi. Tedy alespoň většina. Jeden z nich se dozvěděl o našem příjezdu a přišel se s námi pozdravit. Nebyl to nikdo jiný než Ben "Šedý vlk" Jází.

"Richarde! Vítej! Vítej!" volal už z dálky.

Třískl jsem s bednou s vybavením na zem a vrhl se do náruče statnému indiánovi.

Ben Jází nebyl v mém věku. Byl to čtyřicátník s dlouhými havraními vlasy a pronikavým pohledem hnědých očí. Byl velice inteligentní. Kromě každoroční sklizně vlastně řídil celou vesnici. Byl Staříkovou pravou rukou a jeho nástupcem v čele rodu. A byl to můj přítel. Prvně jsme se setkali ještě ve staré vesnici, když jsem do ní přijel před sedmi lety s rodinnými právníky zesnulých Kingů, abych indiánům přednesl svůj návrh na zřízení Beavercreek Ranch Community Foundation. Nechtěl jsem své krvavé dědictví, ale ani jsem nechtěl, aby propadlo státu Tennessee. Beavercreek Ranch Community Foundation byl dobrý způsob, jak navrátit Čerokézy z rodu Washoe na jejich posvátná území a přitom nepřijít o kontrolu nad územím, které se rozkládalo od mezistátní I-60 daleko na sever a jedním výběžkem se dotýkalo až hranice Kentucky. Tak rozlehlý pozemek to byl.

Benovi se to tenkrát nezdálo. Nevěřil bělochovi z ciziny, že by se chtěl jen tak vzdát svého majetku ve prospěch původních obyvatel. Indiáni neměli s bílými tvářemi dobré zkušenosti. Čerokézové a jiné kmeny, které žily na území Tennessee a okolních států, byly v osmnáctém století násilně vytlačeny do Oklahomy, která jim byla přislíbena jako území, které bude navždy jejich. Byl to jen kec. Na začátku osmnáctého století si bílé pomazané hlavy z Washingtonu nedokázaly představit, že by se snad někdo odvážil osídlit tak vzdálené území, jakým Oklahoma byla. Jenže pokrok šel neúprosně kupředu. S železnicí se vzdálenosti zkracovaly. A indiáni byli nakonec na obtíž po celých Spojených státech.

Čerokézů z rodu Washoe se to netýkalo. Ty nechal z Beavercreeku vystěhovat už Jacob King, hned po tom, co jeho indiánská žena, díky které celý Beavercreek získal, zemřela. Avšak starý Jacob měl nejspíš ještě srdce. Nenechal indiány vyvraždit ani je nenechal pomřít v pochodu smrti do nějaké vzdálené země, jako se to stalo jiným kmenům. Možná proto, že jeho dvěma synům kolovala v žilách indiánská krev dovolil, aby se Washoe usadili v lesích na jih od Beavercreeku, kde přežívali až do svého velkolepého návratu roku 2003.

Nebýt Staříka, nikdy by k tomu nedošlo. Jako náčelníkovi se mu podařilo přesvědčit ostatní a dokonce i Bena, aby mou nabídku přijal. Ben se ujal výstavby vesnice a zajistil tak svému lidu důstojné podmínky k žití. Od té doby jsme byli přátelé.

"Jaká byla cesta?" zeptal se, když se přivítal s Lin a Ficim.

"Asi šestnáctkrát nás chtěli zastřelit. Jinak dobrý."

Ben se zatvářil nedůvěřivě.

"No dobrá. Tak jenom třikrát. Víš ty vůbec, jak nebezpečná tahle země je? Obzvlášť když ji projíždíš autem?"

"To mi řekni, jak se vám podařilo cestou někoho třikrát nasrat, když z Nashvillu sem je to jen padesát mil?"

"Přijeli jsme z Amityville."

"Cože? Z Amityville v New Yorku?"

Každý Američan zná Amityville v New Yorku. Dokonce i indiáni z Tennessee. Na obě slova jsem si musel dávat pozor. Jak na Američany, tak na indiány. Oni tohle označení nesnášeli. Američané byli, stejně jako všechna ostatní etnika, která se v Americe narodila. Tohle označení ještě tolerovali. Ale indiáni ne. Tak je pojmenoval Kryštof Kolumbus, když prvně přistál v Americe, v domnění, že se dostal ke břehům Indonésie. Raději měli označení původní obyvatelé Ameriky. Pro Čecha moc dlouhé. Pro mě to prostě vždycky budou moji indiáni.

"Jo. Měli jsme tam nějakou práci. Pak jsme museli jet autem. Byl to horor. Někdy o tom povyprávím."

"Tak fajn," pokrčil Ben rameny. Bylo jasné, že na moji historku asi nikdy nepřijde řada.

"Je tu Stařík?"

"Ne, už dva dny je v Lynchburgu kvůli úrodě. Vystudovanému kukuřicologovi z destilerky se nějak nezamlouvala naše úroda. Stařík to jel panu Danielsovi vysvětlit osobně. Vrátí se zítra ráno. A chce s tebou mluvit."

"Jak o mě ví?"

"To nevím. Ale řekl: 'Až přijede Richard, ať na mě čeká v deset hodin ve svatyni.' Ty jsi přijel dnes, on se má vrátit zítra ráno. Docela mu to vychází."

Tentokrát jsem pokrčil rameny já. Byly věci mezi nebem a zemí a já věděl, že takové věci existují. Stařík vycítil, kdy přijedu. Vůbec jsem se tomu nedivil.

Druhého dne v deset hodin jsem stepoval ve svatyni. Tak tady nazývali onu místnost s mou fotkou na stěně ve Velkém domě. Nevím proč. Ani jsem se neptal. Svatyni jsem prostě nesnášel.

Lin ani Fici se mnou nebyli. Oba měli vlastní program pokaždé, když sem přijeli. Lin byla úplně zblázněná do koní. Celé dny na ranči byla u nich. Pomáhala, jak jen to šlo, a úplně s čímkoliv.

Fici s námi na Beavercreek jezdil od prvních dožínek. Tvrdil, že mě nemůže nechat jet nikam samotného, protože se vždycky dostanu do maléru. Jakoby to s ním bylo lepší. Spřátelil se zde s několika lidmi, kteří se věnovali údržbě. Fici byl velice zručný. Pomáhal indiánům s údržbou a opravami úplně všeho. Vždyť i ta hydroelektrárna na horním toku Beaver Creeku byla jeho nápad. Do té doby za vesnicí neustále rachotili benzínové generátory. Teď tu byl božský klid a dostatek energie i na vytápění. Život Washoe se zase o něco zkvalitnil. Ficiho za to měli prostě rádi.

Já žádnou tak sofistikovanou činnost na ranči neměl. Má návštěva se skládala hlavně z úředničiny. Jako majitel jsem musel odsouhlasit a podepsat nějaké dokumenty a vlídně se usmívat na každého, kdo se na ranči objevil. Obzvlášť v den slavnosti. Jinak jsem se potloukal po okolí a nedělal nic. Měl jsem to jako dovolenou.

Nejraději jsem to měl u jezera. To jezero neneslo žádné jméno. Chtěl jsem ho pojmenovat Křišťálové jezero a dokonce jsem navrhl, že by se u něj měl postavit i tábor s názvem Crystal Lake Camp. Znalci hororu jistě vědí, že v Crystal Lake Camp zemřel Jason Voorhees, jehož se rozhodla pomstít jeho matka v kultovním bijáku Pátek třináctého. Samotného Jasona jsme potom mohli vidět v dalších asi devadesáti pokračováních jako nesmrtelného zabijáka s hokejovou maskou na tváři a mačetou v ruce. Ale i když mi muž s mačetou někoho připomínal, měl jsem raději Michaela Myerse a Halloween. A také nesmrtelnou Jamie Lee Curtis, která byla za mlada prostě kočka.

Název jezera neprošel. Tábor už vůbec ne. A to ani po mých argumentech, že by se jednalo o luxusní tábor. Něco jako Camp David. Jen by do něj nejezdil americký prezident, ale bohatí Američané, kteří by v něm utráceli nekřesťanské peníze. Tábor mohl být postaven na západním břehu jezera, který byl stejně úplně holý, neboť les, který se na něm rozkládal, jsem v záchvatu šílené zuřivosti při své první návštěvě ranče spálil na popel. Ale to jsem si myslel, že je Linda mrtvá. Indiáni to docela chápali. I tak z tábora, i názvu jezera sešlo. Občas jsem pochyboval, kdo je tu vlastně majitel.

Stařík vešel do svatyně přesně v deset. Nejmenoval se Stařík. Ale všichni mu tak říkali. Oldman. Jeho pravé jméno znělo Una Tayanita Agaska Adohi, což se dalo volně přeložit jako "mladý bobře, nezapomeň na déšť přicházející z lesa". Bylo to dlouhé a vznešené jméno, jehož význam mi stále unikal. Příliš dlouhé pro jednoho starého muže, jak Stařík sám s oblibou říkal. Proto si nechal říkat jednoduše Oldman. Stařík. U mě by se svým jménem stejně nepochodil. Nebyl jsem schopný si ho zapamatovat. Dokonce, když jsem příběh vyprávěl Emilovi, který mé příběhy přenáší na papír, musel jsem zavolat Lindu, aby mu to jméno řekla. Emil na ni chvíli nechápavě koukal a pak k ní přisunul notebook, aby ho do něj zapsala sama. Asi proto se s tímto jménem v tomto příběhu už nikdy nesetkáte.

"Jaká byla cesta, Sasa?" zeptal se místo pozdravu.

Sasa. Tak mi říkal. V jeho řeči to znamenalo Ochránce. Naštěstí to bylo na zapamatování velice jednoduché.

"Výborná a obohacující," odpověděl jsem uctivě. Že bych nechal celou Ameriku oplotit, ať se vystřílí sama, jsem mu neříkal.

"Je dobré, že jsi přijel. Mám pro tebe úkol."

Stařík se s tím nemazal. Šel rovnou na věc.

"Jaký úkol?"

"Potřebuju, abys ochránil některá z našich dětí."

"Jak jako? Mám dělat chůvu? Na to já ale moc dobrý nejsem."

"Víš, co je HellFest?"

"Jo."

"Vážně?"

"Je to festival hororu. Každý rok se koná v jiném státě. Vloni to byl Oregon. Už jsem o něm slyšel."

"Letos se bude konat v Tennessee. Dokonce nedaleko odsud."

Nedaleko odsud tady mohlo klidně znamenat sto mil.

"A?"

"Za třicet let konání festivalu se ztratilo 150 lidí."

Pět za rok. Nic moc. Tolik lidí se v téhle zemi ztratí každou hodinu. Ovšem 150 už zní jako slušné číslo.

"Proč to nikdo neřeší?"

"Musíš pochopit, že zmizení člověka není bráno jako federální zločin. Lidé prostě někdy odejdou a už se nevrátí. Někdy o sobě dají vědět později, jindy zmizí nadobro. Celkové číslo zmizelých během konání festivalu v žádných federálních statistikách nefiguruje. Na každý jednotlivý stát je to jen pět lidí. Proto si toho nikdo nevšiml. Až do minulého roku."

"Co se stalo minulý rok?"

"Minulý rok se konal festival v Oregonu. Byla tam taková strašidelná místnost plná mrtvol, kterými se museli návštěvníci proplétat. Až po skončení festivalu se zjistilo, že pět mrtvol nejsou jen figuríny."

"Takže se to vyšetřovalo?"

"Ano, na státní úrovni. Vraha se vypátrat nepodařilo. Pořadatelé slíbili, že zpřísní bezpečnostní opatření a hlavně, že už se v Oregonu nikdy neukáží. Takový slib pro ně nebyl problém. Festival se nikdy nekonal v nějakém státě dvakrát. Proto může letos pokračovat v Tennessee."

"A co chceš teda po mně?"

Já lovil nadpřirozené bytosti. Stařík to věděl. Vyšetřování vražd nebyl můj obor.

"Pár mladých z vesnice se na HellFest chystá. Jsi Sasa. Ochránce rodu. Chci, abys na ně dohlédl."

"Já mám na někoho dohlížet? Proč? Proč jim to jednoduše nezakážete?"

"To nelze. Podle amerických zákonů již jsou dospělí. Mohou si dělat, co chtějí, a jít, kam chtějí. Nemůžeme jim bránit. A ani nechceme. Takhle naše společnost nefunguje."

"Takže je jim osmnáct?"

"Ano."

"To je paráda. Washoe tohoto věku jsou z těch, kteří mě tu nejvíc nesnáší."

"Proč by tě měli nesnášet?" zeptal se udiveně Stařík.

"Proto," ukázal jsem vztekle na svou nadživotní fotografii na stěně. "Tomu ksichtu k dokonalosti chybí jen úzký knírek pod nosem. Možná vztyčená pravice. Myslí si o mě, že jsem jen další bílá huba, která se rozhodla vykořisťovat chudáky domorodce, stejně jako to přede mnou dělali Kingové. Obyčejnej nácek z plakátu."

"Zkus se s nimi seznámit. Ukaž jim, že to tak není."

Dobrá rada nad zlato. Staříkova moudrost, jako moudrost náčelníka, byla dechberoucí.

"A jak to mám jako udělat?"

"Zaslechl jsem je dnes ráno, jak si plánují odpoledne. Chtějí se u jezera učit házet tomahavkem. Ty umíš házet věcmi. Mohl bys je učit. Zkus toho využít."

Mohl bych hodit oprsklého indiána do jezera. To jsem však Staříkovi neřekl. Moje úcta k němu mi to nedovolila. Raději jsem svolil a řekl, že to tedy zkusím.

Stařík mě opustil. Ještě chvíli jsem postával před svou nadživotní podobiznou a přemýšlel, zda ji mám spálit Ohnivým kruhem. Nejlépe i s celým barákem, což jsem měl učinit již před osmi roky. Nakonec jsem to neudělal a raději se šel podívat na Lin a na to, jak se jí daří s milion dolarovými koňmi. S Lin jsem ve stáji vydržel až do oběda, u kterého jsme se setkali i s Ficim. Celé dopoledne pomáhal s přípravami oslavy a na to samé se chystal i po obědě.

Obědvali jsme vždy u některé z rodin ve vesnici. Jídlo se skládalo z hodně zeleniny, ještě více kukuřice a čerstvých ryb z jezera, nebo drobné zvěře ulovené v okolních lesích. Když byla k jídlu zvěřina, raději jsem se ani neptal. Indiáni byli schopní ulovit všechno. Od veverek přes vačice až po bobry. Lepší bylo nevědět.

Jako každý rok jsme první oběd absolvovali u Bena. Paní Jází byla skvělá kuchařka. Ryby nám k obědu nedala. Prý, že Ben nemá kvůli sklizni na rybaření čas. Ani na oběd se domů nedostavil. I jeho šest dětí bylo naštěstí ve škole. Kdyby ne, vypadalo by to tu teď jako v bitvě u Little Big Horn.

K obědu bylo nějaké neidentifikovatelné maso, které indiáni sušili tradičním způsobem na slunci, a pak je zase nějakým způsobem dokázali připravit tak, že nebylo tuhé. K tomu hora zeleniny a zvláštní sladkokyselá omáčka s nádechem uzené papriky. Zní to všelijak, ale chutná to výborně.

U oběda jsme se bavili o HellFestu. Řekl jsem ostatním, co po mně chtěl Stařík a o tom, jaká je to náhoda, že mě chce poslat na HellFest a my se setkali s někým, kdo si z HellFestu přivezl démona.

"Možná bychom se tam měli zajet podívat," řekl jsem.

"Kam?" chtěl vědět Fici.

"Tam, kde se konal loňský HellFest."

"Paní Jází, nemáte ty výborné kukuřičné placky?" zeptal se Fici hostitelky místo odpovědi.

Placky přistály na stole. Fici si jednu vzal, roztrhl ji, kus namočil v omáčce a narval si ho do úst.

"Do Oklahomy nejedu," řekl s plnou pusou, "řádí tam tornáda."

"Myslím, že sezóna tornád skončila."

"Ale jistej si tím nejseš."

"Ne, ale dá se to zjistit."

"Jak je to daleko?"

Zamyslel jsem se. Před očima se mi vybavila mapa Spojených států.

"Tennessee, Arkansas, Oklahoma. Přes jeden stát na západ. Za dva dny bychom mohli být zpátky. V pohodě stihneme oslavu."

"Chceš jet autem? Vždycky, když jedeme autem, něco se stane."

"Tak pojedeme vlakem. Kolik váží železniční vagón? Třicet tun? Tornádo ho nerozhodí."

"Vážně chcete jet do Oklahomy?" zeptala se Linda.

Podíval jsem se na ni. Už nějakou dobu nás nevěřícně sledovala.

"Jasně. Pojedeš s námi, ne?"

"Jak vy dva vůbec víte o zvýšeném výskytu tornád v Oklahomě?"

"Tornádová alej," řekl jsem důležitě. "Táhne se z jihu Texasu na sever do Oklahomy. To ví každý, kdo viděl Twister."

"Aha," řekla zamyšleně Lin. "No, nechci vám do toho házet vidle. Vymyšlené to máte hezky. Až na to, že loni se konal HellFest v Oregonu."

Opět jsem si v mysli vyvolal mapu USA. Oregon ležel na severozápadním pobřeží USA. Cesta jen tam by nám zabrala tak týden.

Podíval jsem se na Ficiho. Rudý byl jak rak. Právě jsme ze sebe udělali kretény. Fici poděkoval paní Jází za oběd a se slovy, že má ještě práci, se vytratil.

"Tos nám to nemohla říct dřív?"

"Chtěla jsem vědět, co všechno vymyslíte," usmívala se.

Usmívala se tak hezky, že ani uškrtit jsem ji nemohl.

Po obědě jsem vyprovodil Lin ke koním a pak se jen tak poflakoval po ranči. Většina lidí měla svou práci. S některými jsem se pozdravil a prohodil pár vět, jiní mě zcela ignorovali, hlavně mladí. Těch kolem osmnácti na ranči moc nebylo.

Většina mladých indiánů studovala různé obory, které měly zajistit blaho celému rodu. Těch pár, které jsem tu dnes potkal, už mělo po škole a věnovalo se nějaké bohulibé činnosti vedoucí k vyšší prosperitě celého Beavercreeku. Říkal jsem si, jestli se také nemám zapojit. Zatím jsem se procházel po ranči, jako by mi patřil. On mi patřil, a některým indiánům se to nelíbilo. Jakoby nedokázali pochopit, že kdyby tu stále vládne rodina Kingů, nikdo z nich by tu nebyl. Vlastně měli štěstí, že teta Jess byla tak děsně podezřívavá.

Byla to Jessabelle Wrightová, která se kdysi provdala za Jacoba Kinga, a po jeho smrti převzala vládu nad Beavercreekem. Nejprve jako macecha dvou Jacobových synů, které zplodil s indiánskou dívkou, poté jako manželka jednoho z nich s kterým zplodila další potomky a potom ho asi sežrala, aby získala věčné mládí. Takhle to dělala staletí. Její poslední obětí jsem měl být já. Že to tak nebude, jsem jí vysvětlil mačetou.

Podezřívavost tety Jess vedla k tomu, že zaklela své letadlo mířící do Evropy, aby nebylo vidět na radarech. Řídícímu letového provozu nezbylo nic jiného, než prohlásit, že soukromý tryskáč s rodinou Kingů se zřítil do Atlantiku. A protože se nikdy nikdo nenašel, ranč jsem zdědil já. A potom ho dal do užívání indiánům. I tak mě někteří z nich neměli rádi. Jako bych jim ranč ukradl. Ale to jsem nebyl já, to Jacob.

U jezera bylo krásně, obzvlášť v tomto ročním období. Les byl smíšený. Z osmdesáti procent se skládal z jehličnanů, avšak ten zbytek hrál všemi podzimními barvami. Modré podzimní nebe se odráželo v hladině jezera a východní břeh už nebyl spálený, ale zarostlý mladými stromky. Život se na něj dávno vrátil.

K jezeru se dalo dostat od Velkého domu po polní cestě a pak asi půl míle širokým pruhem lesa, který ranč od jezera odděloval. Zabloudit se v něm nedalo. Na polňačku navazovala široká lesní pěšina, která ústila na neméně širokém prostranství na břehu jezera se zánovním molem. To původní lehlo popelem, když jsem to tu tenkrát zapálil, původní dřevěná chata, která stála mírně stranou, byla ušetřena. Na prostranství stál i tři metry vysoký a třicet centimetrů silný dřevěný kůl. U podobného byla tehdy připoutaná Linda. Byla nahá a k smrti vyděšená, a kdybych tam tenkrát nevlítl, byla by i zavražděná a znásilněná.

Prošel jsem si část břehu jezera, podíval se i do chaty, která nebyla zamčená, jelikož měla sloužit všem, a na molu přemýšlel, zda se mám projet na kánoi, která u něj byla uvázaná. Na podobné jsme tenkrát s Lindou Beavercreek opustili. Ale to bylo léto. Voda v jezeře byla krásně teplá. Vůbec bylo po celou dobu naší návštěvy neuvěřitelně vedro. To bylo dobře. Obzvlášť ve dnech, kdy jsme se skrývali uprostřed lesa a dohromady jsme měli jen jedno tílko a roztrhané džíny.

Ze vzpomínek mě vytrhly nějaké hlasy. Přicházely z lesa. Někdo se blížil. Nejspíš omladina, za kterou jsem přišel. Nechtěl jsem, aby mě viděli, a tak jsem se zneviditelnil, opustil molo a skryl se na kraji lesa. Chtěl jsem vědět, co budou dělat, a hlavně o čem budou mluvit.

Byli tři. Dva chlapci a jedna dívka. Všichni typičtí indiáni Cherokee s ostrými rysy a havraními vlasy. Dívka byla navíc moc hezká. Rovné černé vlasy měla zapletené v copu, který jí sahal až na zadek. Tady podobnost s Pocahontas končila. Všichni tři jinak vypadali jako obyčejní američtí teenageři. Volné kalhoty a volné mikiny. Jeden měl vpředu siluetu Darth Vadera a druhý rovnou celé Hvězdné války. Jen Pocahontas měla místo mikiny zateplenou džísku. Pod ní jen nějaké upnuté tričko nebo bodýčko, nebo jak se té věci říká. Já nevím, já to nenosím. Díky tomu však bylo vidět, jak štíhlou, vysportovanou postavu má. A malá prsa. A to se k ní hodilo.

Zamračil jsem se. Už zase jsem začínal. S Clarrisou to začalo podobně. Tyhle exotické typy se mi prostě líbily. Vaesna, Clarrisa a teď Pocahontas, která byla navíc o deset let mladší než já. Škoda, že tu nebyla Linda. Rovnou by mě propleskla, a byl by klid.

Ještě jedna věc, kterou s sebou přinesli, odkazovala na jejich indiánský původ. Tomahawky.

Tomahawky nejsou jen zbraň. Jsou to multifunkční nástroje. Dají se použít jako sekyra, zbraň na boj zblízka nebo zbraň na dálku. Dokonce existují i duté tomahawky, které sloužily jako dýmky. Odtud nejspíš pojmy jako dýmka míru a vykopat válečnou sekeru, které opravdu nepocházely jen z pera Karla Maye.

Mladí indiáni sem dnes odpoledne přišli trénovat hod. Bylo hezké, že tu byl stále někdo, kdo se snažil o zachování alespoň některých tradic severoamerických indiánů. Pozoroval jsem je z okraje lesa a po každém hodu chtěl vyběhnout s radou, jak hod vylepšit. Neříkám, že jim to šlo špatně. Pocahontas v tom vlastně byla hodně dobrá. Házela na vzdálenost dvaceti metrů a pokaždé zasáhla cíl v podobě třicet centimetrů silného kůlu. Ostatní na tom tak dobře nebyli. Chyběla jim přesnost a razance.

Po půlhodině už jsem se na to nemohl dívat. Vyšel jsem z lesa a hlasitě pozdravil.

"Ahoooj!"

Jeden z mladíků, ten s Darth Vaderem, který se zrovna připravoval k hodu, se lekl a v okamžiku hodu se ke mně otočil. Tomahawk mu vypadl z ruky a letěl přímo na mě. Jak jsem řekl, ještě že jim chyběla potřebná razance. Jinak by mi tomahawk rozčísl lebku. Takhle jsem ho chytil pravačkou a promáchl jim v dlouhém oblouku, abych zmírnil jeho energii.

"Do prdele," ulevil si Darth Vader.

Do prdele, ulevil jsem si já v duchu, ale s úsměvem pokračoval v chůzi k indiánům.

"Mohl jsem tě zabít," vyjekl Darth, když jsem k němu došel.

"To těžko," odvětil jsem. "Vždyť ty vůbec neumíš házet."

Darth Vader se zamračil. Už chtěl něco říct, ale skočila mu do toho Pocahontas.

"Jak si to dokázal?" zeptala se mě.

"Co jako?"

"Chytit tomahavk. To přeci nejde."

"Není to tak těžký, když víš, co děláš."

"A ty víš, co děláš?"

"Ani ne. Ale pár věcí už jsem takhle chytil."

"Není to nebezpečný?"

Pokrčil jsem rameny.

"Cos chtěl říct tím, že neumím házet?" vložil se do rozhovoru Darth Vader.

Neodpověděl jsem. Nechtěl jsem se s ním pouštět do hádky. Místo toho jsem pozvedl tomahawk, aby na něj dobře viděl.

"Myslel jsem, že tomahawky se vyrábějí z kamene osekáváním pazourků," řekl jsem něco, co jsem opravdu věděl, neboť chladné zbraně mě nenechávaly chladným. Prostě jsem je měl rád.

Tenhle tomahawk byl vyrobený z poctivého kusu oceli. Topůrko měl sice dřevěné a čepel k němu byla přichycena koženými provázky, tak jako to indiáni dělali dříve, ale jinak to byla moderní zbraň.

"I my žijeme v jednadvacátém století, ty bílá..."

Darth Vader se zarazil. Věděl jsem přesně, jak mě chtěl nazvat. Rázem bylo ve vzduchu cítit napětí.

"Tak nám ukaž, jak se s tím hází, když jsi tak děsně chytrej," dodal Vader místo "hubo".

Chvíli jsem se mu díval do očí. Ten mladistvý vzdor, který z nich vyzařoval jako radiace z Černobylu, jsem dobře znal. Také jsem ho tam kdysi míval.

"Uhni," řekl jsem drsně a šel dál od kůlu. Mnohem dál, než dvacet metrů, ze kterých oni házeli.

Byl to trochu risk. Já byl zvyklý na mačetu. Házel jsem i s jinými zbraněmi samozřejmě, ale s tomahawkem nikdy. I tak jsem si to štrádoval na dobrých sedmdesát metrů od cíle. To už je daleko na hod čímkoli.

"Tak hele," řekl jsem a protočil tomahawk v ruce, abych se seznámil s jeho vyvážením. "Tímhle tomahawkem trefím ten kůl a hned na to ho rozpůlím tím, co leží pod kůlem v trávě."

"Co?" nezmohl se Vader na nic jiného.

"Říkám, že..."

"Já tě slyšel, ale nechápu, jak chceš..."

"Tak sleduj," nenechal jsem ho tentokrát domluvit já.

Ten tomahawk pod kůlem opravdu ležel. Sám Vader ho tam hodil. Odrazil se od kůlu a dopadl do trávy asi metr od něj. Z mé pozice vidět nebyl. Ale byl tam.

Popohnal jsem indiány, abych si vytvořil místo pro hod. Ustoupil jsem dva kroky vzad a párkrát prohodil tomahawk vzduchem, abych se s ním lépe seznámil. "Tak do toho!" zařval jsem, udělal dva rychlé kroky vpřed a hodil.

V tu samou chvíli jsem svou schopností manipulace se vzdálenými předměty přivolal tomahawk ležící pod kůlem v trávě. Ty dva tomahawky se minuly v půli cesty snad o milimetr. Potom mi vzdálený tomahawk skočil do ruky, já promáchl, abych využil jeho energii a poslal ho zpět.

První tomahawk vrazil do kůlu, až zadrnčel. Druhá rána se ozvala o vteřinu později. I na tu vzdálenost bylo vidět, že druhý tomahawk zasáhl první a úplně ho zarazil do dřeva. Tolik energie jsem do něj vložil.

"Jak?" znělo jediné slovo.

Šli jsme ke kůlu. První tomahawk byl zaražen hluboko do něj. Druhý tak z poloviny. Že by šel vytáhnout, asi nehrozilo.

"To je skvělý!" vykřikl Darth Vader. "Nejen, že jsi nám ukradl půdu a udělal si z nás otroky, ale teď jsi nám ukradl i náš kulturní odkaz! Házíš tomahawkem líp než všichni indiáni dohromady!"

Zarazil jsem se. Nejen že mluvil o indiánech jako o indiánech. Teď ze mě dokonce udělal "massa King". Oslovení "massa" se kdysi používalo na americkém středozápadě. Nejspíš vzniklo jako zkomolenina slova "master", neboli pán, a později otrokář.

"Jak to myslíš? Jaký otroky?"

"Washoe jsou pro tebe jen levná pracovní síla. Až se ti nebudou hodit, odkopneš je, tak jako to vy běloši děláte po staletí. Nebo ranč prodáš. Je přeci tvůj. Můžeš si s ním dělat, co chceš. Ale co bude s námi? Vrátíme se zase do lesa za I60?"

Tak takhle je to? Tohle si o mě mladí indiáni myslí. Proto mě tak nenávidí.

"Ale ranč není můj," řekl jsem jemně.

"Co? Ale..."

"Oficiálně ano, zdědil jsem ho. A chtěl jsem ho darovat Washoe. Ale darovací daň v tomhle státě činí 10%. 2,7 miliardy dolarů. Takovou má Beavercreek hodnotu. Tolik peněz tady nikdo nemá. Proto jsem sepsal závěť. Až natáhnu bačkory, Beavercreek zdědí Washoe. Dědická daň je oproti darovací desetinová. Založil jsem na ní fond. Tak do deseti let na něm bude 270 milionů dolarů. Veškeré další zisky z ranče pak budou vaše. Jak jsem řekl, ranč není můj. Je váš."

"Ale..." mladý indián jen těžko hledal slova. "Proč? Proč bys to dělal?"

"Ze stejného důvodu, proč na zdi ve Velkém domě visí obrovská fotka mýho ksichtu. Jsem Sasa. Ochránce rodu. Máme společné předky. Proto."

Vytáhl jsem ze závěsu na zádech mačetu a usekl ji vyčnívající kus druhého tomahawku. Podal jsem ho do ruky Darth Vaderovi a odcházel. Byl jsem naštvaný. Že si o mně lidé myslí různé věci, jsem věděl. Pro ty, kteří mě neznají, jsem prostě divný. Aby ne. Ale tohle?

"Sasa, počkej," ozval se za mnou dívčí hlas.

Zastavil jsem se a otočil. Pocahontas přišla blíž. Za ní jsem viděl dva mladé obličeje úplně vyvedené z míry.

"Omlouvám se," řekla Pocahontas. "Nechtěli jsme tě urazit. Že ne!" zvolala a otočila se na své dva kamarády.

Kluk s mikinou Star Wars přistoupil blíž.

"Je to všechno pravda?" zeptal se. Bylo to poprvé, co promluvil.

Jen jsem pokrčil rameny.

"Moc se omlouvám," řekl a podal mi ruku. "Jmenuji se Yansa a rád budu tvůj přítel."

Heleme se, jak indiáni najednou obrací.

'Lin, lásko. Potřebuju tvou pomoc,' zavolal jsem myšlenkou své drahé.

'Ty vole! Co blbneš! Málem jsem spadla z koně!' přišlo mi v odpověď.

Tohle jsme nikdy nedělali. Nikdy jsme se myšlenkou neoslovovali, pokud jsme nebyli na dohled, nebo to neměli předem domluvené. Neočekávaný cizí hlas v hlavě působil nadmíru rušivým dojmem. Klidně tak, že při tom mohla jedna mrňavá blondýna spadnout z koně.

'Mám tady u jezera jednu mezikulturní výměnu s domorodci. Potřebuju pomoc.'

'Co zas vyvádíš?'

'Potřebuju vědět, co znamená slovo Yansa.'

'Proč?'

'Je to jméno jednoho z indiánů.'

'No ne,' odpověděla ironicky. 'Tak teď se budeme kamarádit i s mládeží.'

'Rekneš mi to nebo ne?!'

'Buvol. To slovo znamená buvol.'

'Díky a buď na příjmu.'

"Yansa znamená buvol," řekl jsem, jako bych se narodil s čerokézským slovníkem v ruce, a uchopil jeho předloktí.

Myslím, že stejně tak se zdravili i staří Římané, ale jistý si tím nejsem.

"Já jsem Richard," řekl jsem s českou výslovností.

"Richard?" pokusil se říct Yansa, ale moc mu to nešlo.

"Tak je to v mém rodném jazyce. Anglicky je to Ričrd."

"Á, Ričrd," řekl, jakoby se mu rozsvítilo.

"Já jsem Aiyana," představila se mladá indiánská dívka.

'Lin! Aiyana!' vykřikl jsem v myšlence.

'Věčný květ,' přišla v zápětí odpověď. 'Hele, co to tam u toho jezera vlastně děláte?'

"Věčný květ. To zní tak romanticky," řekl jsem Aiyaně, aniž bych odpověděl Lindě.

"A tenhleten bubák?" zeptal jsem se na Vadera, který stál stále opodál.

"To je Inola. Ale spíš by se měl jmenovat tvrdá palice," řekla Aiyana, tak aby ji Inola slyšel.

Ten nijak nereagoval. Stále postával pár kroků od nás.

Došel jsem k němu a nabídl mu svou pravici.

"Jak si to udělal?" řekl a pozvedl topůrko s useknutým tomahawkem, které stále svíral v pravé ruce. "Je to kvalitní ocel. Nedá se přeseknout mačetou."

Vytáhl jsem z pouzdra mačetu a ukázal zlatou linkou vyvedený nápis na ní.

"Je to kouzelná mačeta," řekl jsem. "Dokáže přeseknout úplně všechno."

"Kouzelná? Někteří lidé ve vesnici tvrdí, že jsi mocný čaroděj," řekl poněkud nepřítomně.

"Znám mocnějšího," řekl jsem, jako bych byl smutný.

"Jo? A koho?"

"Přeci Brumbála," řekl jsem tentokrát zcela vážně.

Inola na to neskočil. Začal se usmívat a poté se rozesmál úplně. Přidal jsem se.

Myslím, že jsem si ho získal. Nakonec to nebyl takový sráč, jak jsem si myslel.

"Proč máš ve svatyni tu obrovskou fotku?" zeptal se, když ho smích trochu přešel. "Vždyť na ní vypadáš jako..."

"Hitler," dokončil jsem za něj.

"Přesně," řekl a znovu se rozesmál.

"To Stařík. Několikrát jsem mu říkal, aby ji dal do hajzlu. Prostě nechce. A vůbec. Proč tomu říkáte svatyně?"

"Podle legendy je Sasa svatý muž. Ne v křesťanském smyslu. Podle naší víry vládne mocí, jakou jiný člověk nevládne. Proto je svatý. V angličtině pro ten výraz není ekvivalent."

Takže svatý Sasa. Hm. V češtině by to klidně mohlo být svatý šáša. Kretén, co odkázal majetek v hodnotě dvaceti sedmi miliard dolarů indiánům. Když se to tak vezme, podle majetku jsem jedním z nejbohatších lidí na světě já. To musím říct Adamovi, jestli se někdy vrátí z Jeruzaléma. Vlastně by mě zajímalo, co tam dělá. Dlouho se nám neozval.

"Tak pojďme lidi," řekl jsem svým novým indiánským přátelům. "Vrátíme se zpátky do vesnice. Seznámím vás se svou ženou a nejlepším kamarádem. Budou se vám líbit."

Ficimu se mladí indiáni líbili. Lindě už tolik ne, hlavně Aiyana. Dostal jsem dlouhou přednášku na téma "hlavně ať to nedopadne jako s Clarissou". Také jsem dostal dlouhou přednášku na téma "indiánská jména". Zeptal jsem se totiž Lindy na význam Inolova jména. To jsem dělat neměl.

Inola v překladu znamená "černá liška". Indiáni si dávají i horší jména. Ale pořád je to stokrát lepší než jména některých Američanů. Čerokézové začali používat anglická jména až během druhé světové války. I oni byli povoláni do americké armády. Ovšem tentokrát ne pro jejich složitý jazyk, který se perfektně hodil na neprolomitelnou šifru, jako lidé kmene Navajo, ale pro svůj nezdolný bojovný duch. O tom, že jsou Čerokézové nelítostní válečníci, totiž nikdo nepochyboval.

Indiáni byli přiděleni k USMC, United States Marine Corps, bojujícím v Pacifiku proti jednotkám japonské císařské armády, která byla v té době považována za nepřemožitelnou. Tohle přesvědčení měli indiáni změnit. Počáteční neshody mezi bílými mariňáky a jejich indiánskými kolegy brzy pominuly. Čerokézové dostáli své pověsti a brzy si získali všeobecný respekt. Problém nebyl v indiánském bojovém duchu, ale v jejich jménech. Stejně jako já si nebyl schopen zapamatovat Staříkovo jméno, ani mariňáci si nepamatovali jména svých čerokézkých bratří ve zbrani. Proto jim dali anglická jména.

Indiánům se to zalíbilo. Svá anglická jména si z války přivezli domů, ale na počest svého rodu k nim přidali i svá původní jména v anglickém překladu. Indiánská jména se tedy skládala z jejich anglického jména, do angličtiny přeloženého původního jména a jména jejich otce, které sloužilo jako příjmení. Indiáni se tak konečně posunuli do dvacátého století. Výsledkem toho bylo třeba jméno mého přítele Ben "Šedý vlk" Jází, Benjamin "Gray Wolf" Jahzee. Takhle to indiáni praktikovali téměř šedesát let. Stařík ne. Ten už byl i za Druhé světové války moc starý, než by v ní bojoval.

Na začátku devadesátých let však dorazilo mezi indiány něco jako národní uvědomění. Přestali své děti pojmenovávat anglickými jmény a vrátili se k jednoduchým čerokézkým jménům. Proto se moji noví indiánští přátelé jmenovali Yansa, Aiyana a Inola. Myslel jsem, že Inola se jmenoval i bombardér, který shodil atomovou bombu na Hirošimu. Přesněji řečeno Inola Guy. Vzápětí mi bylo vysvětleno, že ten bombardér se jmenoval Enola Gay a byl pojmenován podle matky Paula Warfielda Tibbetse, pilota bombardéru. Takový trapas, nevědět tak zásadní historickou skutečnost, obzvlášť když jsem si na své znalosti Druhé světové války tolik zakládal.

Moji noví přátelé okamžitě padli Lindě a Ficimu do oka. Poté, co zjistili, že jsme je na Beavercreek nepřijeli obrat o jejich rodové dědictví, se jejich přístup k nám úplně změnil. Měl jsem s mládeží navíc jednoho společného koníčka, díky kterému jsem ani nemusel předstírat zájem o HellFest. Byly to horory.

Svůj první horor jsem viděl, když mi bylo asi deset. Byl to u kamaráda na videu, když jeho rodiče nebyli doma. Byl to původní Evil Dead Sama Raimiho z roku 1981, tedy z roku, v němž jsem se narodil.

Tenkrát jsem nemohl čtrnáct dní usnout. Opět jsem se začal bát tmy. Trvalo roky, než mě to přešlo. Od hororů mě to však neodradilo. Na vině byl i můj kámoš Johnny. I on miloval horory. Navíc měl v ulici docela obsáhlou videopůjčovnu, ze které jsme nakonec viděli úplně všechny. Byli jsme jimi úplně posedlí. To byl také důvod, proč jsem skončil, jak jsem skončil. Když Johnny tenkrát objevil v antikvariátu Necronomicon, nebylo divu, že ihned poznal, jaká strašlivá síla se v něm ukrývá. Já to tenkrát nepoznal. Dokonce mi ani nedošlo, že ta kniha ve skutečnosti patří mně. Ale tak to asi mělo být. Jinak by se mi Kniha mrtvých nikdy do ruky nedostala, Locutus by nakonec opustil Lindin dům a převzal vládu nad Zemí jako nad svým vlastním peklem. Apokalypsa by propukla o dvacet let dřív a nebyl by nikdo, kdo by ji zastavil.

Na horory jsem se díval pořád. Měl jsem pocit, že někteří autoři své nápady nečerpali jen ze své pomatené mysli. Třeba Sam Raimi Knihu mrtvých popsal docela dobře. Nevěděl jsem, jak by se s ní mohl setkat. V Historii Knihy mrtvých nic takového není. Ale možná se setkal s jen několika opsanými stránkami Herr Obersta, který hledal originál knihy po celém světě. Herr Oberst byl evakuován z Breitenberského lesa těsně před příchodem Američanů. Amerika byla první logické místo, kde Knihu hledat. Tak se s ním mohl potkat Raimi a seznámit se s těmi několika stránkami, které byly opsány tak špatně, že setkání s nimi přežil. A natočil podle nich Evil Dead. Jestli je Evil Dead natočen jen z desetiny podle skutečné události, chudák Ash.

Na HellFest jsem se nemusel vůbec vnucovat. Mladí mě na něj díky naší společné zálibě pozvali sami. Mě a můj tým, samozřejmě. Ale ještě před tím jsme se museli zúčastnit slavnosti dožínek, která se měla konat následující den.

Byla to veliká událost. Větší než Vánoce a Velikonoce, které indiáni neslavili, dohromady. Indiáni zválcovali kus pole nejblíže Velkému domu a postavili na něm pódium, taneční parket, stánky pro občerstvení, stoly, židle, velké stany, kdyby snad pršelo. Občerstvení zajišťovala cateringová firma z Nashville a v účetnictví na ni byl zvláštní fond s částkou sto tisíc dolarů. Sto táců za jídlo a chlast na jeden den. Tak velká a důležitá slavnost byla.

Kromě největších hlavounů Tennessee, mezi kterými zářilo především guvernérovo jméno, byli na slavnost zvané i americké celebrity. Každý rok pak na ranč přijel někdo zvlášť významný. Loni to byl George W. Bush a proslýchalo se, že letos by měl dorazit Obama. Fici říkal, že hned jak se na ranči objeví, podstoupí důkladnou tělesnou prohlídku, aby se nám tu náhodou neodpálil jako nějaký Afghánec na tržnici. Když jsem se ho ptal proč by měl, odpověděl, že jeho druhé jméno mluví za vše. Řekl jsem mu na to, že znám lidi s mnohem horšími druhými jmény než je Hussein. Na to nic neřekl a raději si šel překontrolovat zbraně.

Prezident Barack Hussein Obama nakonec nepřijel. Poslal však za sebe ministra zemědělství, kterého tu vůbec nikdo neznal. A i kdyby znal, bylo by mu to houby platné, neboť jako hlavní hvězda večera přijel na Beavercreek zazářit Tom Cruise.

Mým úkolem na slavnosti, jako oficiálního majitele ranče, bylo hodit na sebe oblek s kravatou, procházet se kolem a zdravit se se všemi významnými osobnostmi. Hezky se usmívat na přítomné a hlavně moc nemluvit. O chodu ranče nebo pěstování kukuřice jsem vůbec nic nevěděl, ale to nevadilo. Všichni mě brali za burana z východní Evropy, který k ranči přišel jen omylem a podle toho se mnou i jednali. Pozdravili, podali ruku a hezky se usmívali. Občas mi přišlo, že jsme všichni od Staříka dostali stejné noty.

Ale když se objevil Tom Cruise, to byl fičák. Vrhl jsem se k němu, rozpřáhl ruce a zavolal: "Mavericku!"

Tom Cruise se na mě znechuceně podíval. Já ho měl rád už od prvního Mission: Impossible z roku 1996, které se natáčelo v Praze. Tenkrát jsem ten film vůbec nepochopil a jeho kvality docenil až později. I tak jsem si vzpomněl na jeho asi nejslavnější roli. Ještě že jsem si nevzpomněl na Interview s upírem a jeho roli přihřátého psycho upíra.

Při jeho výšce sto sedmdesáti centimetrů, kdy jsem na něj shlížel hezky z vrchu, jsem měl neodbytný pocit, že mi jednu natáhne. Ostatní lidé se na mě dívali stejně znechuceně jako on. Nechápal jsem, co tak strašného jsem provedl. Holt, koukání na Beverly Hills 902 10 k pochopení americké mentality asi vážně nestačí.

"Jmenuji se Tom," řekl nakonec. "Oslovit herce jménem postavy, kterou hrál, je při nejmenším neslušné."

Tom Cruise se otočil a odešel. Já si připadal trapně. Nevěděl jsem, že tyhle hollywoodské celebrity jsou tolik urážlivé. Ale možná byl jenom Tom. Slíbil jsem si, že na jeho film už do kina nikdy nepůjdu. Lin mi připomněla, že jsem na jeho filmu nikdy v kině nebyl a že sledování pirátských dývýdýček se za návštěvu kina považovat nedá. Jenomže já do kina nemohl. Když jsem v něm byl naposled, chtěli mě z něj vyhodit. Ale to bylo tou lahví vodky. Doma jsem vodku nepil. Ale i kdybych se u filmu vylil jak váza, nikdo by mě vyhodit nechtěl.

Raději jsem se s lahví bourbonu uklidil do tmavého kouta jednoho stanu a přemýšlel o kruté pomstě vykonané na jedné hollywoodské celebritě. Po faux pas s Cruisem už o setkání s majitelem ranče nikdo zájem neměl. Konečně jsem měl volno a mohl se pořádně zmastit.

Ani toho mi nebylo dopřáno. V tmavém koutě stanu si mě našla Aiyana s Yansou. Inola ne. Ten míchal drinky u jednoho z barů. Vedení ranče mělo ulitých sto táců na oslavu, a stejně na ni zaměstnávalo své lidi. Kdo ví, kolik si za svou účast účtoval pan Cruise.

Aiyana s Yansou chtěli probrat náš zítřejší odjezd na HellFest. Nemuseli jsme spěchat. Festival hororu se měl konat na jedné farmě vzdálené třicet mil jižně od Beavercreeku. Třicet mil každým dalším směrem by to nešlo. To byl pořád Beavercreek.

Jet jsme měli naším Cadillacem. Mladí chtěli jet původně starým otřískaným pick-upem, kterým pro nás tenkrát na letiště přijel bratranec Hucklebilly a který byl součástí mého dědictví. Nechápal jsem, jak je možné, že ten starý rezavý křáp pořád jezdí. Vlastně to bylo jedno. Všech šest by se nás do něj stejně nevešlo a na jízdu na korbě byla moc velká zima. Navíc jsme měli náš Cadillac, tak proč nejet v něm. V kufru se daly z podlahy vytáhnout dvě další sedačky a z pětimístného auta se tak stalo sedmimístné. Jen jsme museli zredukovat náš náklad. Ze dvou velkých plastových beden s výbavou udělat jen jednu.

To nebyl problém. Na festival jsme nemohli naběhnout plně vyzbrojeni. Neprůstřelné a taktické vesty musely zůstat doma, stejně jako většina zbraní. Na sebe jsme si vzali jen neprůstřelné kombinézy, které se daly částečně zamaskovat civilními svršky. Že na sobě máme troje stejné kalhoty si asi všimne málokdo. Stačilo na sebe hodit nějakou větší mikinu nebo bundu a rázem to vypadalo, že máme na sobě jen obyčejné vojenské kapsáče. A ty tady nosil kde kdo.

Pe devadesátku si vezme jenom Fici. Pod svou koženou bundu ji dokáže skrýt i se třemi dalšími zásobníky a záložní pětsedmou. Lin si na sebe vezme nejspíš jen černou mikinu s kapucí, pod kterou ukryje svou pětsedmu a na hlavu černou kšiltovku, takže bude vypadat jako drsňačka. Já si přes kombinézu natáhnu obyčejné tričko a košili pod kterou schovám mačetu. I svou pětsedmičku si pro jistotu vezmu. A proč chceme jít na festival pro puberťáky takhle ozbrojení? Přece kvůli Jackovi, který se vrátil z Oregonu s démonem v těle. Mohla to být jen náhoda. Ovšem těžko, když na HellFestu každý rok mizí lidé.

Také nějaké věci mladých a stan jsme s sebou museli vézt. HellFest nebyl jen záležitostí jednoho večera. Trval tři dny, přičemž ten třetí, Halloweenský večer, měl být tím nejlepším. Vlastně jsem se tam docela těšil.

Druhého dne jsme vyjeli hned po obědě. Řídil Fici, neboť řídil rád a mě bolela hlava jako střep. Láhev bourbonu jsem celou nevypil, to bych se teď klepal jako Lindin vibrátor, ne že by ho potřebovala. Ale půlka také stačila. Vůbec mi včera večer nějak chutnalo. Vlastně jsem se po odjezdu pana guvernéra docela dobře bavil. Indiáni nebyli žádná béčka. Po setmění z ranče vylifrovali VIP a kapelu hrající country a parádně tu slavnost rozjeli. Ale tak to dělali každý rok.

Jen Tom Cruise z nějakého neznámého důvodu na ranči zůstal. Zmaštěnej byl tak, že mu bylo sotva rozumět. Potkal jsem se s ním u baru, kam jsem si šel pro lahev coly, protože ten bourbon se bez ní nedal pít. Když mě místní, tím nemyslím mé indiány, ale lidi z okolí Beavercreeku, viděli jak liji jejich bourbon do coly, chtěli mi tou lahví rozbít hlavu. Jenomže tohle nebyl Jack Daniels. Bez coly se to prostě pít nedalo. Nakonec jsem ty burany přesvědčil, ať ochutnají. Divil jsem se, že tady nikdo whiskey s colou nezná. Asi to byl evropský vynález. Některým to chutnalo, jiným ne. Výsledkem bylo, že se pustili do rvačky mezi sebou a mě dali pokoj.

Tom se omluvil za to, jak mě odpoledne ztrapnil a řekl, že jestli chci, můžu mu říkat Maverick a on, že mi bude říkat Iceman. Já už ji měl taky jak z praku, tak jsem souhlasil. Nakonec jsme spolu pařili do tří do rána. Probrali jsme se někdy dopoledne v mé a Lindině posteli. Můj tmavomodrý, indiány tolik opečovávaný oblek, byl politý bourbonem a colou. Navíc celý zmačkaný, jak jsem v něm spal. Tomův světle šedý oblek od Armaniho byl potrhaný, na vyhození. Jelikož jsme to do postele zapíchli i v botech, povlečení bylo celé od bláta, neboť k ránu se na pole snesla mlha a přeci jen je pole polem a mokrá hlína se lepí na boty, pak na prostěradlo.

Trochu jsem se obával toho, kdepak jsem asi v noci nechal Lindu. Bál jsem se, že na mě bude pěkně naštvaná. Tomovi jsem půjčil, vlastně věnoval, jedny ze svých kapsáčů a košili a vyhodil ho se slovy, ať už se raději nikdy nevrací, a šel se porozhlédnout po Lin.

Měl jsem štěstí. I Lin měla na ranči nějaké kamarádky. Když mě včera viděla, jak se jednou rukou opírám o láhev bourbonu a druhou o Toma Cruise, raději přespala u jedné z nich, takže naše velké opilecké finále zakončené lezením po čtyřech do postele naštěstí neviděla. Jen Fici, který náš příchod domů viděl, celé dopoledne nechápavě kroutil hlavou. Při tom doma dokázal zapařit mnohem víc než nějaký přiblblý Tom Cruise.

Byl čas odjezdu. Fici s Yansou a Inolou naložili veškeré potřebné vybavení do auta, včetně mě, a mohli jsme jet.

Nakonec jsme si klidně mohli vzít i druhou bednu s vybavením. Indiáni měli na festival připravený velký karavan, ve kterém by se oni tři pohodlně vyspali. Když jsme se však dohodli, že pojedeme také, naplánovali si, že hned ráno po oslavě strhnou jeden z velkých párty stanů a společně s dalším nábytkem, který nám měl zajistit pohodlí, ho vezmou s sebou.

Já už se viděl hezky v teple v měkké postýlce v karavanu. A však hned z kraje mi bylo řečeno, ať na karavan rovnou zapomenu, že v něm budou spát holky, nikdo jiný, protože až na mě jsou ostatní pánové z výpravy džentlmeni. Nevěděl jsem, co tím Linda myslí, dokud mi nevysvětlila, že můžu být rád, že mi sehnali alespoň deku a rozkládací lehátko, že zvířata spí normálně na zemi. Asi se jí donesly nějaké podrobnosti o mé pařbě s Tomem. Neměl jsem ho hned po ránu vyhodit. Měl jsem ho vzít na HellFest s sebou. On jediný by mi teď rozuměl.

Jako malá útěcha pro mě byl fakt, že v karavanu byla i lednice a dát si do ní pivo mi nikdo nezakázal. Ještě pořád jsem měl většinu chlastu nakoupeného v Amityville, včetně všech druhů piva, jaké Honza ve své večerce měl. Nakonec jsem ani ledničku nepotřeboval. Byl podzim. Dny byly sice stále jasné a obloha modrá, ale teplota přes den nepřesáhla deset stupňů. V noci se teplota pohybovala kolem nuly. Klidně jsem mohl nechat pivo venku před stanem a bylo by krásně vychlazené. Jen hrozilo, že mi ho někdo štípne.

HellFest totiž nebyl jen tak nějaký trapný festival s pár stánky s buřty a limonádou, který jste za hodinu prošli a zase mazali domů. Čekal jsem, že HellFest bude vypadat asi jako pouť pořádaná každé jaro v Krásné Hoře. Že tam bude pár kolotočů, dům hrůzy pro pěší, dům hrůzy s vozíčky, autodrom, velký stánek s občerstvením a točeným pivem, malý stánek s občerstvením a točeným pivem, stánek jen s pivem, stánek bez piva, za to jen s langoši a šest naprosto nedostačujících Toi Toiek někde u cesty. Více jsem se mýlit nemohl.

Viděli jsme to už při příjezdu. HellFest se konal na pozemku farmy, která byla mnohem větší než Beavercreek, tedy pokud mám na mysli Velký dům a jeho okolí. Ležela v údolí a my ji měli jako na dlani ze silnice, která do údolí sestupovala a vedla kolem severní hranice farmy. Na Beavercreeku byl Velký dům, stáje pro koně a kdesi vzadu stodola pro zemědělskou techniku. Vesnici Washoe do toho nepočítám. Tady byl velký dům, ten musel mít každý správný otrokář, stáje pro koně, nepoužívaný vepřín, nepoužívaný kravín, pár domků pro stálý personál, ubytovna pro sezónní dělníky, kovárna, spižírna na ulovenou zvěř, dvě betonová kukuřičná sila, jedno ocelové, šest stodol a věznice s mučírnou pro vzpurné otroky. Většina z toho samozřejmě pocházela ještě z dob před občanskou válkou, avšak všechno bylo udržované, použitelné a plně k dispozici pořadatelům HellFestu. Ti na pozemek přidali i nějaké své atrakce. Nechyběl tu ani dům hrůzy, maringotka se střelnicí a hromada stánků s občerstvením. Všechno to bylo postaveno na pozemku o velikosti zhruba čtvereční míle. Vlastně to vypadalo jako městečko s náměstím uprostřed, jehož jednu stranu zabíralo pódium, na kterém se měl odehrávat hlavní program hlavního večera. Když říkám "hlavního večera", myslím tím, že festival trval tři dny. Spíše tři noci, které byly zakončeny velkolepou show konající se na Halloweenskou noc. To vše jsme se dozvěděl cestou od indiánů.

Každý správný fesťák měl své stanové městečko. Tohle bylo na louce mezi farmou a malým lesíkem hned u silnice, po které jsme přijeli. Bylo mnohem větší než festival samotný. A bylo úplně narvané. Zprvu to vypadalo, že tu ani nenajdeme místo pro náš karavan a stan, ale nakonec se na vzdáleném konci u lesíka vhodné místo našlo.

Městečko bylo tak narvané proto, že dnes se konal již druhý den, respektive druhá noc festivalu. Na první den jsme přijet nemohli kvůli slavnosti. Zároveň nemělo smysl dnes s naším příjezdem spěchat, neboť život na tomto festivalu začínal až se setměním. Městečko bylo relativně klidné a tiché. Většina jeho obyvatel vyspávala kocovinu předešlé noci. Ale tak to prý bylo vždycky. První noci proběhla ta největší pařba, neboť všichni účastníci byli ještě plni energie. Druhá noc bývala slabší. Pařit naplno dvě noci zvládl málokdo. Mě a Tomovi by to asi problém nedělalo. Třetí závěrečná noc se pak odehrávala ve světle reflektorů u velkého pódia na náměstí, kde Pán temnot vyhlásil vítězku titulu Královna festivalu pro letošní rok. Té pak usekl hlavu gilotinou. Tohle mi zase vyprávěl můj nový kamarád Kotníček, který se HellFestu účastnil již po čtvrté.

Jakmile jsme našli vhodné místo, začali jsme připravovat tábořiště. Chtěli jsme mít hotovo do setmění. Potmě se staví blbě cokoliv. Zpočátku jsem pomáhal vyhodit věci z auta a z karavanu, ale jakmile došlo na stavbu stanu, zjistil jsem, že jen překážím. Indiáni měli stavbu stanu zvládnutou na jedničku. Aby ne. Přípravám oslav se na Beavercreeku věnovala celá vesnice. Inola s Yansou byly mistry ve stavění stanů a šlo jim to pěkně od ruky. Proto jsem se rozvalil do jednoho ze skládacích křesel, pozoroval okolí a vzpomínal, jaké úsilí jsme museli vynaložit na stavbu stanu na Staré faře.

Náš parádní párty stan rozhodně nebyl tím největším v okolí. Američané byli specialisté na kempování. Oni si to uměli náležitě užít. Kolem nás bylo spousty velkých stanů. Také karavanů a především obytných aut, která byla luxusně zařízená s parabolami satelitních antén na střechách a výsuvnými boky, které při parkování zvětšovaly vnitřní prostor. Jiné měly vytahovací pergoly, pod kterými se nacházel kempingový nábytek, grily, soudky s pivem.

Já vždycky myslel, že Američané pijí pivo pouze z malých lahví nebo plechovek. Ale kempeři byli jiná liga. Mezi nimi byly v oblibě malé asi dvaceti litrové soudky piva, které se tlakovaly ručními pumpičkami. Byla na to taková sada, která se dala koupit v každém hobby marketu. Mělo to stejný ventilek jako automobilová duše. Prostě jste k soudku připojili pumpičku, kterou jste sud natlakovali, jinak vám z něj pivo neteklo.

Už nějakou chvíli jsem pozoroval týpka v zelených kapsáčích podobných těm mým a modré zateplené košili s vlněným límcem, který u jednoho obytného auta pod pergolou griloval na elektrickém grilu asi půlmetrový steak. Mezitím zápasil s pumpičkou, pevně rozhodnut nad ní zvítězit. Vždy párkrát zapumpoval a otočil ventilem sudu, ze kterého vyprskla bílá pěna do připravené sklenice. To bylo vše. Zdálo se, že týpek se dnes piva nenapije. Navíc byl pod pergolou sám. V širokém okolí nebyl nikdo, kdo by mu mohl pomoc. Kromě mě.

Vzpomenul jsem si, že náš obří Cadillac nemá rezervní kolo, jen sadu na opravu s malým kompresorem. Našel jsem pod podlahou kufru i kompresorek a vypravil se s ním za týpkem pod pergolou.

"Čau," řekl jsem s kompresorem v natažené ruce.

Týpek jen vyjeveně koukal, neschopen pochopit, co od něj chci.

"Já už se na tebe nemůžu dívat," řekl jsem zkroušeně a připojil kompresor k soudku.

Kompresorek měl jak standardní palubní zástrčku na 12 Voltů, tak i síťovou vidlici na standardních amerických 110 Voltů. Připojil jsem ho do prodlužky vedle grilu a stiskl zapínací tlačítko. Kompresor okamžitě naskočil. Veškeré talíře, sklenice i příbory na stole se hlasitě rozdrnčely. Zvedl jsem kompresorek ze stolu a raději ho držel v ruce, aby to nedělalo takový kravál. Sledoval jsem ručičku ukazatele tlaku, která stoupala z nuly do závratných výšin.

"Víc jak dvě atmosféry bych tomu radši nedával," řekl jsem, když se ručička tlakoměru chvěla nad číslicí dvě a kompresor vypnul.

"Můžu?" ukázal jsem na jednu ze sklenic na stole, která vypadala jakž takž čistá.

Týpek jen pokrčil rameny.

Natankoval jsem ze soudku pivo jako bych se tím živil nejméně patnáct let a podal ho týpkovi. Ten si sklenici vzal a beze slova mi podal další prázdnou. I tu jsem natankoval a pozvedl k týpkovi.

"Já jsem Richard," přítukli jsme si.

"Kotníček," promluvil týpek konečně.

"Kotníček?" zeptal jsem se pro jistotu, neboť jsem nevěděl, jestli jsem správně rozuměl, nebo špatně vyhodnotil svůj překlad do češtiny. Bylo to neobvyklé jméno.

"To je přezdívka," řekl Kotníček a vyhrnul nohavici pravé nohy, která končila kousek nad kotníkem. Zbytek nohy byl protéza.

"Ve dvanácti mě srazilo auto. Museli mi amputovat nohu těsně nad kotníkem. Odtud mi říkají Kotníček.

"To je mi líto," řekl jsem po pravdě.

"V pohodě. Je to dávno. Už jsem si zvykl. Odkud jste?"

"Tady kousek," hodil jsem hlavou, jako bych bydlel hned za lesem.

"Vážně? To je zvláštní?"

"Co jako?"

"Místní lidé se s Indiány moc nepřátelí," hodil tentokrát on hlavou k našemu stanu.

"Opravdu?" zeptal jsem se obezřetně.

"No, vlastně je to naopak. Indiáni se vyhýbají bělochům. Ani se jim nedivím."

Tak ne. Kotníček nebyl žádný rasista nesnášející Indiány. Jen je nikdy neviděl ve společném stanu s bílými.

"Jsme z Evropy. Tady jsme na návštěvě."

"Poprvé na HellFestu?"

"Jo."

Kotníček pokýval hlavou, jako by tomu rozuměl a pak mi začal o HellFestu vyprávět.

"Hele, něco ti ukážu," rozepl si zateplenou košili, pod kterou měl tričko s fotkou nějaké blondýny.

"To je moje stará. Loni vyhrála titul Královny festivalu a letos je její fotka na všech suvenýrech. Tohle jsem tu koupil včera. Ale mají i talířky, hrníčky, klíčenky. Všechno, na co si vzpomeneš."

"Jak, vyhrála?"

Kotníček pozvedl pravici, na které měl modrý pásek s číselným kódem, který sloužil jako vstupenka na festival.

"Holky mají červený. Vždycky na konci vylosují jedno číslo a to se stane Královnou festivalu pro další rok. A tentokrát je to ta moje," řekl a úplně se u toho rozplýval.

V tu samou chvíli se rozletěly dveře obytného auta, na jejichž prahu stála otlačená blondýna v o tři čísla větším dresu Dallas Cowboys, který zřejmě používala coby noční košili, s nasraným výrazem ve tváři.

"Tak co je s tím steakem?" zařvala. "A co je tohle za vola?"

"Poslední věta asi patřila mě. Důkladně jsem si prohlédl její tvář a pak fotku na Kotníčkově tričku. A pak znova. Buď byl k té ženské poslední rok nevýslovně krutý, nebo byl výrobce triček mistrem v práci s Photoshopem. Každopádně byla fotografie od reality vzdálená asi jako Země od Marsu.

"Dobrej," pozdravil jsem.

Žena se natáhla po dveřích a zapráskla je za sebou. Kotníček si jen povzdechl.

"Až ten kompresor nebudeš potřebovat, hoď mi ho do stanu," řekl jsem a vrátil se ke svým lidem.

Stan už stál a byl plně vybavený nábytkem. Samozřejmě rozkládacím, kempingovým. I tak tam bylo vše, co jsme mohli potřebovat, včetně lehátek, na kterých byly složené tlusté vlněné deky, které nás měly chránit před nočním chladem. Před stanem vyhrávalo rádio, vedle kterého bylo na stolku vyrovnané nádobí, talíře, příbory, láhve s vodou a nějaké pečivo a pár konzerv. Vedle stál gril na dřevěné uhlí a o kousek dál i ohniště. Ohniště bylo pro indiány důležité. Mělo pro ně nějaký zvláštní kulturní význam, bohužel už nevím jaký a Lindu nechci otravovat s každou kravinou. Od lesa se právě vraceli Yansa s Inolou, každý s plnou náručí suchých větví. Linda s Aiyanou rozvěšovaly po průčelí stanu světelný pás poskládaný z malých barevných žárovek, takže se zdálo, že ani po tmě nebudeme. Prostě radost pohledět. Já už nekempoval léta. A tady se mi začínalo líbit.

"Ty světla zase můžete sundat," řekl Fici, postávaje před stanem s prodlužovacím kabelem omotaným kolem ruky.

"Co se děje? Nemáme elektřinu?" zeptala se Linda.

"Elektřina by byla, ale nejbližší volná zásuvka je tak půl kilometru daleko."

"No a?" řekl jsem já.

"Nemám půl kilometru dlouhej prodlužovák," odpověděl popuzeně. "Půl kilometru dlouhou prodlužku nemá ani Béda Trávníček, ty vole."

"Ale všichni kolem svítí."

Fici jen pokrčil rameny.

"Dej to sem," vzal jsem si od něj kabel.

"Hej, Kotníčku, nemáš volnou zásuvku?" křikl jsem na svého nového přítele.

"Jo jasně, píchni si to sem," ukázal na vlastní prodlužovák.

Došel jsem ke Kotníčkovi a sehnul se k zásuvce. V tu samou chvíli se opět rozlétly dveře obytného auta, na jejichž prahu opět stála rozezlená Marfuša.

"Padesát dolarů!" vyštěkla.

"Za co?" zeptal jsem se.

"Za naši elektriku!"

Pokrčil jsem rameny a vytáhl z kapsy svazek padesáti dolarových bankovek, které nám tak ochotně věnoval nebožtík Siloňák. Marfuša z něj nemohla odtrhnout oči. Z koutku úst jí stékala slina. Oddělil jsem jednu bankovku z paklíku a podal jí ji.

"Za den!" vyštěkla znova.

Opět jsem pokrčil rameny a k první bankovce připojil druhou. Marfuša mi je vytrhla z ruky a opět za sebou zabouchla dveře.

"Máte děti?" zeptal jsem se Kotníčka, který smutně zavrtěl hlavou.

"Jste z Texasu?" To jsem si domyslel podle dresu Dallas Cowboys. Tentokrát hlavou smutně přikývl.

"Ale tam se tyhle věci řeší jinak, ne?" naznačil jsem pravou rukou mačkání spouště.

"Když já ji mám pořád rád," řekl potichu Kotníček.

"Uvidíme se," řekl jsem já a raději se vrátil ke svým.

Linda už se na mě nemračila. Za celý den náročné práce s přípravou našeho bydlení se jí podařilo vychladnout. A to se na to mohla vykašlat. Ona s Aiyanou měla zajištěné pohodlné místo ve vyhřátém karavanu. Stan, který nebylo čím vytopit, zůstal nám. Moc to nevadilo. Neprůstřelné kombinézy byly docela teplé. Navíc jsme s sebou měli další oblečení a tlusté vlněné přikrývky. Stejně jsme počítali s tím, že v noci moc času ve stanu nestrávíme. Tohle byl HellFest. Pekelný festival hrůzy, na který se každoročně sjížděly tisíce lidí z celé Ameriky, aby si mohli užít atmosféru strachu, nebo potkat své oblíbené hororové postavy. Tady se v noci nespalo.

HellFest byl svátkem milovníků hororu, který se konal každý rok v jiném státě, v jiném prostředí. Letos to bylo v Tennessee a prostředí bývalé otrokářské farmy. Tudíž byl letošním tématem western. Nevěděli jsme, jaké hrůzostrašné atrakce nás čekají. Mohlo to být cokoliv od procházky otrockou mučírnou po návštěvu prasečích jatek plných krve, vnitřností a různých částí těl, ať už zvířecích či lidských. Vše bylo samozřejmě umělé, vyrobené pořadateli festivalu k postrašení a zároveň i pobavení návštěvníků. Byla to atrakce jako každá jiná, jen měla své specifické téma. Děti na HellFest nesmějí. Bez dokladů, které dosvědčí, že je vám nejméně osmnáct let, vás na HellFest nikdo nepustí a ani vám neprodá vstupenku.

Vstupenky se dají zakoupit jen v předprodeji na vybraných místech po celé Americe. Na místě je nekoupíte. Není tu žádná pokladna, kde byste je mohli koupit. Vstupenky se v předprodeji prodávají na jméno a ostraha má právo ověřit, zda váš doklad k vaší vstupence sedí. Pokud ne, vyvede vás ven. To dává festivalu jistý punc exkluzivity. A nám to samozřejmě zadělává na velký problém, neboť my tři žádné vstupenky nemáme.

Smrákalo se, městečko ožívalo, druhá pekelná noc začínala.

Lidé vylézali ze svých karavanů, obytných vozů a stanů natěšeni na další úžasnou noc plnou nevšedních zážitků. Též grily a ohniště rozesetá po tábořišti ožívala. Amíci si začátek dne bez pořádné snídaně nedokázali představit. Městečkem se mísily nepřeberné vůně pečeného masa, hamburgerů, zeleniny a na grilech rozpečeného pečiva. Alkohol tekl proudem. Tady žádné alkoholové omezení nebylo. Pořadatelé věděli, že lidé se chtějí především bavit. Zákazů bylo na HellFestu pramálo. Vlastně jen jeden jediný: žádné zbraně. Na to měla dohlédnout bezpečnostní služba u vstupu.

Vstup na farmu byl široký, dobře osvětlený a hlavně osazený pěti detekčními rámy. U každého stáli dva ozbrojení sekuriťáci s ručními detektory a ještě jednou kontrolovali všechny návštěvníky. Za nimi stáli další členové ochranky a porovnávali vstupenky v podobě pásku na zápěstí s databází majitelů. Projít s našimi zbraněmi a bez vstupenky se zdálo být nemožné.

Původně jsem měl v plánu použít na ostrahu něco z mé pekelné magie. Ovlivňovací kouzla mi šla výborně už od začátku. Díky své magii bych dokázal přesvědčit i mrtvého, aby si myslel, že ještě žije. Jenomže čím více jsme se k farmě blížili, tím více ve mně narůstal znepokojivý pocit, že tady není úplně všechno v pořádku. Z okultního hlediska v pořádku. Cítil jsem jakési skryté zlo vyzařující z útrob farmy. Nedokázal jsem si ho nikam zařadit. I Linda měla ten pocit. Varovala mě, abych nepoužíval svou magii, neboť skryté zlo, které jsme oba cítili, o nás stále nevědělo. Jakmile bych s magií začal, odhalil bych se.

Co teď? Bez magie se dovnitř nedostaneme. Mohli bychom se pokusit proklouznout někudy jinudy. To by asi šlo. Celý obvod farmy byl stěží uhlídatelný. Ale namátkové kontroly probíhaly i uvnitř areálu. Riskovali bychom, že nás bez vstupenek vyvedou v tu nejméně vhodnou dobu. Měli jsme tu ohlídat indiánskou mládež. Navíc jsme cítili nějaké zlo. Nemohli jsem riskovat. Ty vstupenky jsme prostě potřebovali. Rozhodl jsem se tedy, že na to půjdu ve východoevropském mafia stylu.

Detektory jsme prošli bez potíží. Naše zbraně byly tak moc prošpikované magií, že by je odhalili jen kdyby nás sekuriťáci prohledávali. Na to však v Americe nemají soukromé bezpečnostní služby právo. Prohledat vás může pouze policie. Kdyby se však pořadatelům něco nezdálo, policii by si mohli klidně přivolat. Avšak detekční rám ani nezapípal. Horší to bylo u kontroly vstupenek.

Naši mladí prošli bez potíží. Vstupenky měli z předprodeje. Měli na sobě čárový kód, který strážný naskenoval, a na displeji laptopu, jak tady říkají notebookům, se objevila fotografie majitele vstupenky, naskenovaná z dokladu, který předložil při registraci. Bylo to bezpečnostní opatření. O tom, že se během konání HellFestu ztrácejí lidé, věděli všichni. Pořadatelé tak chtěli být kryti před případnou žalobou. Oni pro bezpečnost udělali maximum.

"Vstupenky," řekl drsným a hlubokým hlasem náš sekuriťák.

Byl to ten největší černoch, jakého v Americe mají. Obrovské plešaté hovado s tenkým knírem pod nosem. Shaquille O'Neal byl proti němu trpaslík. Na mě shlížel hezky z vrchu. Sluníčko Lindu měl do pasu. Musel jsem ji hlídat, aby ji nezašlápl jako broučka.

Vytáhl jsem z kapsy bankovky, které mi věnoval Siloňák.

"Pět tisíc zelených vstupenek," nabídl jsem mu peníze, Shaquillovu většímu bráchovi. "Vlastně o něco míň," vzpomněl jsem si na kilo zaplacené za elektřinu a pár bankovek, které oknem do auta neprošly.

Shaquille se zamračil.

"Platné vstupenky zakoupíte pouze v předprodeji a jsou vázané na konkrétní osobu," řekl nakonec nacvičenou frázi a mávl rukou na ozbrojenou ochranku.

"Shaquille, neblbni," řekl jsem. "Nejsme z Ameriky. O HellFestu víme teprve dva dny. Nemohli jsme si koupit vstupenky v předprodeji. Jako člen ochranky máš určitě nějaké volňásky pro dobré přátele."

"Úplatky neberu," řekl drsně.

"Není to úplatek, když si je od tebe chci koupit."

Do teď lehce nahrbený obr se narovnal do své plné výšky. Musel jsem ještě více zaklonit hlavu, abych mu viděl na obličej, ve kterém se zračilo, že mě brzo popadne za krk jako králíka a vyhodí nejen z HellFestu, ale i z Tennessee.

"To se Tomovi nebude líbit," řekla náhle Linda.

Shaquille sklonil hlavu, aby se podíval, co to před ním na zemi mluví.

"Jakému Tomovi?"

"Cruisovi," řekla lhostejně. "Chtěl sem jet s námi. Včera jsme o tom mluvili. Ale nemohl. Říkal, ať se tu porozhlédneme, a když to bude dobré, příští rok pojede taky. Ale jak mu řekneme, že je to tu dobré, když nás tam nepustíš? Škoda. Tom Cruise na HellFestu by byla parádní reklama."

"Vy že se znáte s Tomem Cruisem," zasmál se hlasitě obr.

"Jistě," odpověděla Linda. "Je to Richardův nejlepší přítel."

Aby svůj argument podpořila, vylovila z kapsy mobil a chvíli přejížděla prstem přes displej. To jsem nechápal, pořád jsem tvrdil, že tohle matlání prsty po displeji se nikdy neujme. Lin ukázala displej Shaqovi. Ten chvíli ostřil, poté se k Lindě ohnul, ale nakonec ji mobil svou rukou velikosti lopaty vytrhl z ruky a přidržel si ho blízko před očima. Asi by to chtělo brýle.

Sám jsem se natahoval, abych na displej viděl. Zajímalo mě, co tam Linda asi má, že by to mohlo Shaquilla přesvědčit, aby nás pustil.

"To jako vážně?" řekl Shaquille, když se mu konečně podařilo zaostřit. "Spíš s Tomem Cruisem?"

Cože? Co mi zase uniklo? Co to na tom mobilu má?

Vše se záhy vysvětlilo, neboť Shaq otočil displej mobilu ke mně. Na displeji byla fotografie. Na té fotografii byla postel a na ní dvě ožralá hovada. Já ležel na levé půlce, nohy se zablácenými botami rozhozené, oblek znečištěný bourbonem a bahnem. Vlastně docela normálka. Tom na druhé polovině postele vypadal dost podobně. Jen boty mu chyběly. Levou nohu měl pokrčenou, takže obě dohromady tvořily číslici čtyři. Oblek potrhaný, jak kdyby šel do postele skrze minové pole obehnané ostnatým drátem. Pravý rukáv saka chyběl úplně. Z koutku úst mu vytékalo něco žlutého. Na hlavě měl rozcuch jako kdyby létal v F-14 s otevřeným kokpitem, takzvaně kabriem na pankáče. Už vím, proč Linda věděla, co jsem v noci dělal. Tu fotku musela vyfotit sama někdy po ránu, když jsme byli s Tomem ještě v deliriu. Tohle poslat do Timesů, nezahraje si ani v reklamě na tuňáka.

"Trochu jsme se včera picli. Znáš to," řekl jsem s pokrčením ramen.

Shaq si dal opět mobil deset centimetrů před obličej. Takhle na displeji nemohl vidět fotku, jen jednotlivé pixely.

"Až za rok přijede, vyfotí se se mnou?" zeptal se tak roztomile obr a vrátil Lindě mobil.

"Jasně, kolikrát budeš chtít. A vezmi s sebou i rodinu. Tom se hrozně rád fotí. Vidíš přece," podpořil jsem svůj argument ukázáním na mobil, na kterém stále zářila fotografie totálně vylitého Toma Cruise. Já na ní byl taky, ale mě naštěstí nikdo nezná.

Shaquille hrábl do kapsy bundy a vytáhl tři pásky na ruku. Tyhle registraci nepotřebovali. Byly černé a stálo na nich VIP. To znamená Vopravdu Ich Pusťte, nebo tak něco.

Vzájemně jsme si pásky nalepili na zápěstí a poděkovali Shaquillovi za jeho úžasnou ochotu. Ještě jsem mu chtěl do kapsy bundy narvat bankovky, ale pořád se ošíval, že to prostě nemůže přijmout. Jak bankovky zmizely, nevím. Jenom si matně vzpomínám na záblesk něčeho, co vypadalo jako černá lopata na uhlí, jak sklízí zelenou úrodu padesáti dolarovek, která mizí ve velké černožluté bundě s nápisem "pořadatel" na zádech. Hotovo. Cesta na HellFest byla volná.

Celý areál byl stylizován do podoby westernového městečka. Některé budovy byly původní, patřily k farmě, jiné postavil organizační tým. Některé byly jen přední stěny domů, prostě kulisy, do jiných se dalo vejít. HellFest byl vlastně jako jeden velký dům hrůzy někde na pouti. Za každými dveřmi se skrývalo nějaké děs nahánějící překvapení. Dokonce hned za těmi prvními, které jsme cestou potkali.

Já se soustředil na atmosféru. Areál festivalu byl záměrně špatně osvětlen. Lampy vrhaly dlouhé červené stíny a odevšad se valila oblaka umělé mlhy. Občas se v ní ztráceli lidé jdoucí jak před námi, tak za námi.

Náhle se před mým obličejem mihlo něco červeno-zeleného s dlouhými lesklými pařáty. Zkroutil jsem tu paži v červeno-zeleném pruhovaném svetru, tasil mačetu a chtěl ji useknout.

"Richarde!" zaslechl jsem Lindu.

Jednal jsem instinktivně. Prostě na mě někdo útočil a já se bránil. Lindin výkřik mě naštěstí včas zastavil. Jinak by ten týpek přišel o celou paži. Mačetou jsem mířil přesně na rameno. Asi by do minuty vykrvácel. A byla by to škoda. Byl to jen figurant převlečený za Freddyho Kruegera, nejznámějšího psychopata na světě. Ostří na jeho rukavici se gumově chvělo a jeho maska byla tak špatná, až mě napadlo, že 5000 dolarů za vstupné bylo trochu moc. Jenomže toho jsem si, když na mě vyskočil ze dveří, nevšiml.

"Co blázníš?" zeptala se Lin.

"Vylekal mě," řekl jsem omluvně.

"Já... Je to moje práce," ozval se zpod masky tlumený mladý hlas. "Souhlasili jste při koupi vstupenek."

"S čím jsme souhlasili?" chtěl jsem vědět. Shaq po nás žádný souhlas nechtěl.

"S lekaním a fyzickým kontaktem. Festivalové postavy se vás mohou v rozumné míře dotýkat, aby navodily tu správnou atmosféru. Je to bod 6, odstavec C návštěvního řádu," řekl důležitě.

"Ty seš nějakej chytrej," pustil jsem ho a uklidil mačetu.

"Měli jsme školení."

Jistě že. Školení nade vše. A čím víc excelových tabulek se při něm použije, tím je lepší.

"A na co všechno vás ještě školili?"

"Abychom hlásili, když uvidíme nějaké zbraně."

Zarazil se. Stále měl na obličeji Freddyho masku, ale i tak jsem viděl ten znechucený výraz sám nad sebou, když si uvědomil, že vyzradil, co neměl.

Uklidil jsem mačetu zpět do závěsu, položil mu pravou ruku na čelo a jedním neškodným kouzlem ho uspal. Zároveň jsem ho zatlačil do dveří, ze kterých na nás vyběhl. Pěkně jsem ho za ně uklidil.

"Co to děláš?" zeptala se Linda.

"Viděl mačetu. Nahlásil by nás ostraze. Nechci si tu hrát na schovku se sekuriťáky. Jenom spí."

Lin mě upřeně sledovala. Fici si hrál na hvězdáře, prostě koukal do nebe. Mladí indiáni měli oči navrch hlavy. Ale to měl každý, kdo mě poprvé viděl uklidit mačetu do závěsu na zádech. Lin nakonec jen pokrčila rameny, otočila se a pokračovala v cestě.

Neušli jsme ani deset metrů, když se za námi ozvalo: "Hele Beare, kde se flákáš?" A po chvíli. "To si děláš prdel? Tady přece nemůžeš spát."

Pak bylo chvíli ticho, než se znovu ozval ten autoritativní hlas: "Co že? Jakej velikej nůž? Jaký lidi?"

To mi stačilo a přidal jsem do kroku, abychom se ztratili v mlze a houstnoucím zástupu lidí. Bear dostal seřváno za něco, za co nemohl. Ale když se někdo jmenuje Medvěd, soucit si nezaslouží. Být to indián, tak budiž, ale tohle byl normální běloch, navíc nazval mou mačetu velkým nožem. Dalo se čekat, že teď nás bude ostraha hledat, proto jsem se chtěl raději vmísit mezi další návštěvníky. Tak to dopadá, když mě Lin nenechá likvidovat svědky. Uspávací kouzlo funguje docela dobře, ale někdy se z něj člověk snadno probudí. Měl jsem ho vzít rukojetí mačety po řepě, spal by dál.

Mladí indiáni samozřejmě chtěli projít veškeré strašidelné místnosti. Některé měly jen jedny dveře, u těch jsem čekal venku. Jiné byly průchozí, do těch jsem vejít musel, neboť celý festival byl koncipován tak, aby jim lidé museli projít celým. Jiná cesta dál prostě nevedla.

Jedna místnost byla obzvlášť dlouhá a úzká. Že se průchod zužuje, nebyl jen optický klam. Opravdu byla ta chodba ke konci nepříjemně úzká. Navíc se ke konci v otvorech ve stěnách vyrojily ruce, které po nás šmátraly. Bylo to dost nepříjemné. Klaustrofobik by v této místnosti zešílel.

Další místnost byla aranžovaná podle scény z filmu SAW. Umývárna obložená bílou keramikou pokrytou nánosy nechutné špíny. V napůl plné vaně leželo znetvořené tělo. Z kohoutku do vany pravidelně odkapávala voda. Byl to jediný zvuk, který tu byl slyšet, kromě bzučení jediné blikající zářivky pod stropem. Uprostřed místnosti leželo další tělo s mozkem vystřeleným z hlavy. Na téhle místnosti si dali pořadatelé záležet. Ta mrtvola v ruce stále svírala pistoli. Zkusil jsem ji odstrčit špičkou boty. Nešlo to. Byla to atrapa přišroubovaná k podlaze. Celá místnost byla plná atrap. Ale tak realisticky vytvořených, že to nahánělo husí kůži i mě, ostřílenému lovci démonů.

Východem jsme se dostali na širokou, i když krátkou ulici zakončenou něčím, co by se dalo nazvat obří malbou. Byla to další kulisa, která měla ulici opticky prodloužit. Z ní se dalo jít jen na dvě místa. Prvním byl Temný les. Nevěděl jsem, co si pod tím představit. V temném lese už jsem párkrát byl. Vlastně k tomu stačil obyčejný les a tma. Ve dne umí vlézt do lesa každý houbař. V noci to někdy bývá horší. Jen tak namátkou: polomrtvé ozbrojené komando, čarodějnice, démon, vlkodlak, mé oblíbené zombie. To všechno už jsem v temném lese potkal. Rozhodl jsem se, že počká. Mnohem víc mě zajímaly druhé dveře.

Byly dvoukřídlé a nad sebou měly nápis "Saloon". Zevnitř se linuly zvuky hlasů a Nickel Odeonu. Nickel Odeon je mechanický hrací stroj, na kterém je hudba uložena na válcích s jehličkami. Z filmu jeho zvuk všichni znají. Dnes se tomuto typu hrací skříňky říká Automatofon, ale já znám jeho původní název z divokého západu z knížek o Buffalo Billovi, kde jeho název souvisel se skutečností, že aby vám zahrál, museli jste do něj hodit niklák. A to mě zajímalo. Rozhodl jsem se tedy, že naše další kroky povedou do Saloonu.

Tohle byla hospoda mých snů. Pravý americký salůn z divokého západu. Matně osvětlený lustrem z petrolejek, díky kterým byl dřevěný strop notně očouzený. U zadní stěny byl dlouhý bar s pípou a za ním police s tvrdým alkoholem. Vedle vyhrával Nickle Odeon, o který se opírala skupinka mladíků ve vytahaných mikinách. Jeden držel v ruce dvacetidolarovou bankovku, druhý platební kartu. Oba byli tak na šrot, že nedokázali pochopit, že tenhle jukebox jim jejich oblíbený song prostě nezahraje, ať do něj narvou cokoliv.

Na barových židlích posedávali nějací chlápci v dobových kostýmech. To znamenalo, že na sobě měli džíny, původně pracovní kalhoty pro chudinu, flanelové košile, vlněná saka, barevné šátky kolem krku a nezbytné opasky s Colty. Kdybych věděl, že tenhle HellFest bude mít za téma divoký západ, asi bych na něj nejel. Knížky o Buffalo Billovi jsem hltal v mládí, dnes už mi western nic neříkal.

Společnost oběma kovbojům dělaly dvě šlapky, tedy společnice, také v dobových kostýmech v červených šatech a bohatě zdobených kloboucích. Klobouky obou pánů visely u stěny na věšáku, neboť pravý gentleman klobouk v místnosti nenosí.

Zbytek saloonu byl osazen kulatými dřevěnými stoly, u kterých posedávali návštěvníci festivalu. Tady bylo vůbec všechno ze dřeva. Oko požárního bezpečáka by jistě plakalo štěstím.

Návštěvníci festivalu se opájeli pravou divokozápadní atmosférou. Jen u jednoho stolu seděli další chlapi v dobových kostýmech a hráli karty. Své představení měli hezky nacvičené. Jeden z nich náhle tasil Colt a položil ho na stůl vedle hromádky stříbrných dolarů. Protihráč vyskočil a přes stůl mi jednu natáhl. U stolu vypukla bitka. Trvala asi jen minutu. Všechno to bylo představení sehrané pro návštěvníky. Kovbojové si namlátili a zase usedli ke stolu ke kartám. Takhle se to pravděpodobně opakovalo po celý večer. Atmosféra byla dokonalá. Pod stropem se převaloval dým z doutníků a petrolejek, hlahol návštěvníků byl radostný a někdy i opilý. Dalo se předpokládat, že někteří z nich celým areálem neprojdou. Střízlivý určitě ne.

Usadili jsme se k jednomu volnému kulatému stolu a v mžiku k nám přitancovala servírka v černých šatech a strhaným výrazem ve tváři.

"Tak co to bude?" vyštěkla.

"Dáme si pivo. A nějakou kořalku," řekl jsem a prstem udělal kolečko kolem stolu, abych naznačil, že to chci pro všechny, tedy šestkrát.

"Jo jasně," řekla žena chraplavým hlasem. "Jen co se ten prďola za barem trochu rozhejbe. Je to můj starej a je starej. Už aby ho kleplo. Prodám tenhle hnusnej pajzl a vrátím se do města."

Ještě nám špinavou utěrkou oprášila stůl a odešla. Její role byla dokonalá. Za pár minut přitancovala zpět ke stolu s tácem se šesti pivy a platíčkem šesti kořalek. Praštila s tím o stůl, až pivo vylétlo na všechny strany.

"Platit budete hotově, nebo kartou?" zeptala se s úsměvem a docela příjemným hlasem. Jak jde o prachy, role musí jít stranou.

Sáhl jsem do kapsy a zarazil se. Vždyť jsem dal všechny tolik vydřené peníze od Siloňáka za naše vstupenky. U sebe jsem neměl ani floka.

"No jasně," zatvářila se kysele Linda. "Zase je placení na mě. Místo Linda Sluníčková bys mi mohl říkat Linda Kasička."

Trochu remcala, ale účet zaplatila jako vždycky, neboť já u sebe peníze moc nenosil. Říkal jsem tomu výstřednost milionáře a že jestli jim chci zůstat, nemůžu přeci pořád všude platit. Bylo to jenom taková sranda. I když platila Linda, peníze šly z naší společné peněženky. Bylo to jedno.

Žena odešla. Já si prohlížel sklenici piva. Bylo zakalené a něco drobného v něm plavalo. Rozhlédl jsem se po saloonu. Ostatní návštěvníci to v pohodě pili. Možná to bylo jedno z těch nefiltrovaných piv, která se tady těšila velké oblibě. Ty kousky, které v něm plavaly, byly nejspíš zbytky ječmene, nebo z čeho to tady vyrábí. Z kukuřice asi ne, i když znám whiskey, ve které kousky kukuřičných jader také plavou. A není vůbec špatná.

"Tohle pít nebudu," odstrčil Inola jak sklenici s pivem, tak sklenku s kořalkou, když jsem je před všechny postavil.

"Proč ne? Indiáni přeci ohnivou vodu milují," řekl jsem s úsměvem.

Inola můj vtip nepochopil. Nebo se můj humor opět dostal do fáze debilního humoru, kterému se směji nejenom já. Občas se mi to stávalo.

"To bylo nekorektní," rozohnila se Aiyana. "Myslela jsem, že jsi náš přítel. Ne že se nám budeš posmívat jako oni."

Tím "oni" asi myslela ostatní bělochy v Americe, kteří měli stále indiány zaškatulkované jako bandu pomatených alkoholiků, kteří udělají za pár korálků a hlt ohnivé vody cokoliv.

"Promiň. Měla to být sranda," řekl jsem omluvně.

"Jo, promiň," dodala Linda. "Můj manžel se někdy chová jako hovado. Nemůže za to. Jeho máma mi říkala, že když byl malý, praštil se hlavou o futra a od té doby se v té hlavě občas zrodí takováhle kokotina."

Podíval jsem se s překvapením na Lindu. Takové slovo jsem od ní ještě nikdy neslyšel.

"Divím se, že ti nenabídl ještě ohnivé hole, zrcátka a hrst korálků výměnou za buvolí kůže," pokračovala. "Tohle s ním mám každou chvíli. Myslí si, že když má nadlidskou sílu, ovládá oheň, umí se zneviditelnit a vidí ve tmě, že si může dovolit cokoliv ke komukoliv. Jednou se bude divit, až ho někdo za to jeho buranství vyklepe jak koberec."

Páni. Takové kritiky bych od své ženy nečekal. Jako že ji někdy lezu svými blbými kecy na nervy, jsem věděl. Ale že až tak moc?

Ale zabralo to. Indiáni se uklidnili. Inola si k sobě dokonce zpátky přitáhl sklenici piva. Kořalku ne. Přiťukli jsme si. Zase z nás byli kamarádi.

Servírka se u nás otočila s pivem ještě třikrát. Za tu dobu se většina návštěvníků v saloonu vystřídala. Zjistil jsem, že scéna s rvačkou u stolu karbaníků se opakuje každou hodinu. Byl čas pokračovat v cestě. Možná jsme měli odejít o pět minut dřív.

Dvoukřídlé dveře saloonu se rozlétly a dovnitř vkročila trojice maníků v roztrhaných džínách, bílých tílkách a kožených bundách. Hlavy plešaté a potetované. O jejich názorovém přesvědčení nemohlo být pochyb, neboť vytetované symboly na holých lebkách mluvily za ně. Triskelion, původně keltský symbol složený ze tří sedmiček, který připomínal hákový kříž a před tím, než jej převzalo africké hnutí odporu, sloužil jako insignie belgické divize Waffen SS. Symbol "3K" odkazující na tři písmena K, což byla zkratka pro Ku-Klux-Klan, a číslice 88, jež zase odkazovala na osmé písmeno abecedy, tedy písmeno H. "Há há" neznamenalo výsměch, ale počáteční písmena pozdravu, jímž se zdravil vůdce.

Maníci se rozhlédli po saloonu a jejich pozornost se okamžitě zaměřila na náš stůl. Já pořád říkám, že přitahuji problémy. Tentokrát však nešlo o mě, ale o mé indiánské přátele.

Jeden z maníků se oběma rukama opřel o stůl mezi Yansou a Aiyanou. Já seděl naproti. Opřel se se skloněnou hlavou. Chvíli tak vydržel, pak ji pomalu a teatrálně zvedl a podíval se mi do očí.

"Přátelíš se se špínou," řekl a nebyla to otázka.

Jeho zorničky byly tak rozšířené, že připomínaly oči nižšího démona. Zasraný zfetovaný nacistický hovado. Co víc k tomu říct. Jen, že dneska tady poteče krev a rozhodně nebude rodu Washoe, mezi nějž jsem se počítal i já, rodu Novotných, tedy Lindy, a ani rodu toho plešatého hovada s pé devadesátkou pod bundou, jehož přezdívka je sice odvozena od jeho příjmení, ale tím já mu nikdy neříkám.

"Vypadněte z mojí hospody!" zařval maník a levou rukou uchopil Aiyanu za cop.

Aiyana byla jediná, kterou si nešlo s indiánkou splést. Měla snědou kůži, veliké hnědé oči a černé vlasy spletené do dlouhého copu sahajícího až k zadku. A byla nádherná. Pocahontas jí svou krásou nesahala ani po kotníky. Inola s Yansou naproti tomu vypadali jako normální kluci. Jasně, indiánské rysy jejich tváří přehlédnout nešlo, ale oblečení měli jako každý druhý běloch tady a havraní vlasy měli střižené na krátko, protože tak se to teď nosilo. Každý mladý Američan se teď shlížel v Eminemovi.

Mohl zaútočit na mě, nebo na Ficiho. Dostal by po tlamě, ale asi ne moc. Mohl zaútočit na kluky a dopadlo by to stejně. Kdyby zaútočil na Lindu, zabil bych ho ještě než by se jí stačil dotknout. Ale on si vybral Aiyanu. Vždyť to byla jen křehká dívka. Navíc nikomu nic neprovedla.

Pohlédl jsem na Ficiho a lehce zakroutil hlavou, abych mu naznačil, že nemá nic podnikat. Nechat to na něm, vystřílel by celou hospodu dřív, než by první nábojnice dopadla na zem.

Poté jsem myšlenkou řekl Lindě, aby se, až to začne, schovala za mě. Trochu protestovala. Tvrdila, že se o sebe dokáže postarat sama. Jenomže mě už se pro ni znovu do pekla nechtělo. Lucifer by nás podruhé z pekla stejně nepustil. Linda sice měla perfektní výcvik, ale tihle maníci byli zfetovaní a zfetovaný člověk kolikrát vydrží neuvěřitelnou nakládačku. Neměla by šanci.

Přemýšlel jsem, jak maníka zneškodnit, aniž bych ublížil Aiyaně. Stále ji rukou svíral cop. Bolelo to. To jsem na ní viděl. Také jsem viděl Inolu, jak se zvedá ze židle, aby své kamarádce pomohl. Indián neindián, tady by mohla bojovná pověst jeho lidu dost utrpět. Musel jsem jednat rychle, než se mi celá situace vymkne z rukou.

Svou schopností manipulovat s věcmi na dálku jsem maníkovi podtrhl pravou ruku, kterou se opíral o stůl, nad nějž byl nakloněný. Rozbil by si hubu o desku stolu tak jako tak, ale to mi nestačilo. Stáhl jsem ho za ruku dolů, aby narazil do desky pěkně bradou. To byla šleha. Maník mi zmizel ze zorného pole pod stolem. Na něm se válelo několik zkažených zubů.

Ostatní dva jen zírali. Nevěděli, co se stalo. Jejich kámoš se náhle a zdánlivě bez cizího přičinění zhroutil pod stůl.

"Asi uklouz," pokrčil jsem rameny.

"Kjeténi! Tak mi kujva pomošte!" ozvalo se z pod stolu.

Maníci pomohli kamarádovi na nohy. Z čela mu stékala krev. Asi mu to nestačilo. Říkal jsem, že drogami nastřelení lidé někdy vydrží opravdu hodně. Ve tváři měl vražedný výraz.

"Žabťe je!" zakřičel. S vymlácenými zuby se blbě křičí.

Maníci vytáhli z kapes plastové boxery. Byli plastové, aby s nimi prošli detekčními rámy u vchodu. Inovace jako prase! A navíc má oblíbená klasika! Jenomže já u sebe žádné boxery neměl. Jen pětsedmu a mačetu, a to by byla jatka. Musel jsem na to postaru.

Moji přátelé se s prvním vyraženým zubem přesunuli za mě, včetně Ficiho. Prostor byl volný.

Maník vlevo vyskočil na stůl a šel po mě. Já vyskočil vysoko do vzduchu a kopem z otočky ho poslal k vedlejšímu stolu, který se po jeho dopadu rozlétl na třísky.

"Jako Van Damme!" zakřičel jsem v nově nabité bojovné náladě.

Maník vpravo odhodil stůl stranou, popadl jednu z židlí a rozmáchl se s ní po mně. Druhou kopačkou z otočky jsem židli roztříštil a kopem vpřed na solar maníka poslal proti zdi. Stekl po ní jako špatně naředěný Primalex.

I kámoš byl v bojovné náladě. Že jsou ostatní dva vyřízení mu nijak nevadilo. Ten musel cestou na HellFest sjet tak patnáct metrů dlouhou lajnu koksu. Jinak si to nedokážu představit. Rozeběhl se proti mně s rukama v pěst a bojovným pokřikem.

Také jsem popadl jednu z židlí a rozbil mu ji o hlavu. To ho vyřídilo. Sesunul se k zemi rozevlátě, jako sněhová vločka.

Návštěvníci saloonu jásali. Asi si mysleli, že je to jen další představení. Jejich jásot propukl v davové šílenství. Každý se chtěl zapojit do pravé hospodské rvačky. Židle létaly vzduchem. Stoly létaly vzduchem. Lidé létali vzduchem. Škoda, že tu nebylo piano. Pianista by zahrál něco rychlého, co by rvačku opepřilo, jako ve filmech.

Vchodem se do saloonu hrnuli další lidé. Rachot rvačky je sem musel lákat jako světlo můru. Měli jsme co dělat, abychom se přes davy pološílených lidí dostali ven. Naštěstí stál náš stůl, ze kterého zbyly jen třísky, blízko vchodu. Ven jsme se dostali bez úhony.

"Ty vole! To bylo úžasný!" vykřikl Yansa před saloonem. "Jak si ho sundal z votočky! A rozkopl tu židli! Kam se sere Bruce Lee!"

"Pozor," řekl jsem na to, "Bruce Lee je jedním z mých učitelů."

Yansa sklapl. Najednou vypadal zamyšleně.

"Ale," řekl potom, "Bruce Lee umřel někdy na začátku devadesátek. Kolik ti je, že tě učil?"

Nebyla to špatná otázka. Bruce Lee měl v Americe školu s názvem Jun Fan Kung-Fu Institute, ale učit by mě opravdu nemohl.

"Bruce Lee umřel v roce 1973, s ním jsem se určitě potkat nemohl. Na začátku devadesátek umřel jeho syn Brandon. A ne, ani s ním jsem se neznal. Bojová umění se prostě učím sledováním filmů. Je to jedna z mých schopností."

"A ty další?" otázala se Aiyana. "Linda tam vevnitř říkala, že vidíš ve tmě, dokážeš se zneviditelnit a létat. Je to pravda? A jak je to vůbec možné?"

Přemýšlel jsem, co všechno jim můžu říct. Něco určitě, když to Linda nakousla. Ale lepší bylo, když toho o mě ostatní věděli co nejméně.

"Stařík mi neříká Sasa jen tak pro nic za nic. Mám určité nadpřirozené schopnosti. Používám je v boji s temnotou. Víc bych o tom raději nemluvil. Tohle o mě neví ani moje vlastní máma. Každý, kdo ví víc, je v nebezpečí."

Vlastně jsem teď ani nelhal. Byla to pravda. Lindě a Ficimu hrozilo permanentní nebezpečí. Ono vyšetřovat se mnou okultní jevy prostě nebezpečné bylo. Ale Fici byl profi voják, měl ten nejlepší výcvik a dokázal se o sebe postarat. O Lindu jsem se zase staral já. Také jsem ji cvičil, aby se o sebe dokázala postarat. Měla své vlastní nadání. Především dokázala vycítit skryté zlo, byla velice hbitá a snadno se učila sebeobraně. Ve tmě viděla jako kočka. I to jí bylo před dvěma lety málo platné. I o tom chtěl můj životopisec Emil Friedberg napsat příběh. Nakonec z toho sešlo. Prostě jsem o tom nedokázal mluvit. Ale protože se ten příběh skutečně stal a já o něm někdy promluvit musím, abych dostal jiný příběh do souvislostí, řeknu vám o něm alespoň pár vět.

Zhruba před dvěma lety se k nám donesla zpráva, že kdesi v šumavských lesích řádí smečka vlků. To nás moc nezajímalo. Nejsme ochránci přírody. Zároveň se k nám také doneslo, že na těch samých místech zmizelo několik lidí. Beze stopy. Určitě jste viděli nějakou kriminálku, ve které někdo někoho zabije a pak neví, co s tělem. Zbavit se lidského těla není tak snadné. Lidé jsou docela velcí. Zakopat na zahrádce to nejde, byla by tam boule, do mrazáku to nenarveš, nezbylo by tam místo na řízky, leda to uvařit a sežrat. Tady se nám z našeho lehce okultního urban fantasy akčního příběhu stává obyčejný krvavý horor. A to my nechceme, i když nejsme tak daleko od pravdy. Ti zmizelí lidé totiž opravdu někdo sežral. A ani to před tím neuvařil. A my měli tušení, kdo by to mohl být.

Můj strejda John, kterého má teta Jess proměnila ve vlkodlaka. Vlkodlaci neexistují. Jsou to jen nadpřirozené postavy vymyšlené lidmi. Proto se s žádným vlkodlakem nikdy nepotkáte. Nám se to podařilo hned dvakrát, neboť má teta Jess byla tou nejmocnější čarodějnicí, jakou svět kdy poznal. Dokázala oživovat mrtvé věci, čehož byl dobrým příkladem strašák, jenž se nás snažil vyděsit k smrti v kukuřičném poli na Beavercreeku, a dokázala proměnit člověka v něco jiného. Třeba ve vlkodlaka.

Teta Jess byla psychopatka. Jen ne tak veliká jako ti lidé u jezera, kteří chtěli zabít a potom znásilnit Lindu. Jess to měla v hlavě srovnané mnohem víc. Lindu chtěla jen zabít. Znásilnit chtěla mě.

Do Krásné Hory kvůli tomu přijela s celým ansámblem z Beavercreeku, včetně strýčka Johna, proměněného ve vlkodlaka. Dole v mé zahradě jsem ho hned na začátku sekl mačetou a vlkodlak utekl. Nemohl jsem se s ním honit. Ještě jsem musel vyřídit zbytek King family a indiánského démona. Ale slíbil jsem si, že jakmile to vyřídím, vlkodlaka najdu a zlikviduju. Trvalo to celých šest let.

Naházeli jsme vybavení potřebné na dlouhodobý pobyt v přírodě do naší terénní Toyoty a vyrazili do šumavských hvozdů. Hned první roztrhaná ovce, na kterou jsme narazili, nás nenechala na pochybách, že jsme na správné vlkodlačí stopě. Utábořili jsme se na malé mýtině hluboko v lesích a protože byl podzim a sychravo, hezky jsme se tam zařídili. Já postavil přístřešek z dřevěných klád, který měl nás a náš oheň chránit před deštěm a celé tři dny jsme dělali návnadu.

Přes den jsme nemuseli mít strach. Vlkodlaci, stejně jako jiné nadpřirozené bytosti, ve dne neútočí. Celý tábor jsme obehnali výstražným zařízením a v noci drželi hlídky, čekaje, až za námi sám přijde.

Třetí noc skutečně přišel. Ze spánku mě vtrhl cinkot malých rolniček zavěšených na provázku mezi stromy. Holt, používali jsme to nejmodernější vybavení. Vyběhl jsem ze spacáku jen v trenýrkách s pé devadesátkou v ruce a šel hledat Lindu, která zrovna držela hlídku.

Bez bot se lesem blbě běhá. I tak se mi podařilo vlkodlaka dostat. Stačila na to soustředěná palba z pé devadesátky a má mačeta, kterou jsem cestou přivolal ze stanu mou schopností manipulovat věcmi na dálku. Vlastně jsem mu mačetou usekl hlavu a pak ji pé devadesátkou rozstřílel na kaši. A pak šel hledat Lindu. Měl jsem to udělat obráceně.

Věřil jsem, že se o sebe dokáže postarat. Věřil jsem, že vlkodlak pro nás není žádnou velkou hrozbou. Linda už jednoho podobného zlikvidovala. Nebál jsem se o ni. Byla to chyba.

Našel jsem ji v lese. Její taktická vesta, neprůstřelná vesta i neprůstřelná kombinéza byly úplně rozervané. Linda také. Umírala. Popadl jsem ji a odnesl do horské bystřiny, která protékala nedaleko tábora. Chtěl jsem ji vyléčit za pomoci vody a bílé magie, kterou jsem se naučil v Kambodži. Bylo pozdě. Má Linda byla mrtvá.

Ale já slíbil, že si pro ni dojdu klidně do samotného pekla!

Odnesl jsem její tělo do stanu, osušil ho a zabalil do spacáku. Potom jsem si prostřelil hlavu pětsedmičkou.

Nebylo pochyb o tom, kde mám Lindu hledat. To, že jsme bojovali proti temným silám, nám přímou jízdenku do nebe nezaručovalo. Ale prostřelit si palici znamenalo jistou cestu do pekla.

Peklo je zvláštní místo. Je rozdělené na dvě úrovně. Předpeklí a Tartar. Do Tartaru se žádná zatracená duše dostat nechce, je to místo, kde nastupují cestu věčných muk. Do Předpeklí se dostanou všechny. Je to přesná kopie Země, jen je úplně mrtvá. Nejsou v ní žádná zvířata, hmyz, pavouci ani Biblí tolik propíraní hadi. Veškerá flora je také mrtvá. Mrtvá tráva, mrtvé stromy. Je zde všechno, co postavili lidé. Veškeré budovy a města. Jen lidské výrobky tu chybí. Do pekla se dostane jen to, co má člověk v době smrti u sebe. Takže je tu spousta zbraní.

Dvě světové a spousta dalších válek sem poslaly množství mrtvých a jejich zbraní. Mrtvých je tolik, že je peklo nestíhá zpracovávat. Zůstávají v Předpeklí a jsou terorizováni démony. Přírůstek zatracených duší je vyšší než jejich počet odváděných do Tartaru, což má za následek občasnou vzpouru. Předpeklí je vlastně něco jako obrovský koncentrák.

Lindu jsem našel až po týdnu bloudění peklem. Bylo to hlavně tím, že čas v pekle ubíhá jinak než čas na Zemi. Plyne mnohem rychleji. Za těch pár minut, které uběhly od Lindiny smrti k mé, v pekle uběhly celé dny.

Našel jsem ji v jedné vesnici v šumavském podhůří, jak organizuje její obranu. S příchodem Lindy se ve vesnici zrodilo něco jako hnutí odporu. Musela to být skvělá podívaná. Lindina kombinéza byla úplně na hadry, takže do vsi došla jen ve spodním prádle s pé devadesátkou pověšenou na hrudi a zásobníky svázanými do uzlíku na rameni z toho, co zbylo z kombinézy. Lindě se podařilo zorganizovat pár odhodlaných duší ozbrojených vším, od křesadlových pušek až po moderní automaty. A pak se bránili nájezdům nižších démonů.

Mohlo se to zdát jako zbytečný boj. Démoni zasažení kulkami sice umírali, ale po pár hodinách se vraceli zpět. Nešlo zabít démona v pekle lidskou zbraní, stejně jako nešlo zabít mrtvou lidskou duši. Obě strany byly předurčeny k opakovanému umírání a znovuzrození. Proto se peklu říká peklo.

Vše se změnilo s příchodem Lindy. Její speciální protidémonské vysvěcené střelivo ráže 5,7 mm mělo na démony zdrcující účinek. Když to démon schytal naším střelivem na Zemi, vrátil se zpět do pekla. Když to schytal v pekle, neměl se kam vrátit. Byl to jeho definitivní konec.

Ale Lin s sebou měla jen tři náhradní zásobníky a střelivo, které zbylo v původním zásobníku po jejím honu za vlkodlakem. Celkem 163 nábojů. A démoni to věděli. Věděli, že ji náboje jednou dojdou. Útočili dál.

Já se střelil elegantně do hlavy. Do pekla jsem přišel s neporušenou výstrojí a plnou výzbrojí. Pětsedmička, pé devadesát, batoh plný munice a samozřejmě mačeta svatého Vojtěcha. Bohem vysvěcená mačeta v pekle. Můj největší joke. Jak na ní latinský nápis na Zemi zářil jen někdy, tady zářil nepřetržitě.

Setkání s Lindou bylo velkolepé. Tolik radosti peklo nikdy nezažilo. Vlastně to bylo poprvé. Samozřejmě na mě neskočila jen v kalhotkách, neboť i její podprsenka utrpěla při souboji s vlkodlakem zranění neslučitelná se životem. Nějaké hadry jí její spolubojovníci věnovali. Nebylo jich moc, neboť každá duše přišla do pekla jen v tom, co na sobě měla, ale stačilo to, aby neběhala po pekle nahá.

Společnými silami jsme bránili vesnici před útoky démonů, kteří svou snahu pod náporem zlaté zářící mačety svatého Vojtěcha nakonec vzdali a nakonec s námi uzavřeli něco jako smlouvu o neútočení. Jeden problém byl vyřešen. Teď už zbývalo jen zjistit, jak se z pekla dostat.

Vlastně to bylo úplně jednoduché. Jediný, kdo nás mohl z pekla propustit, byl Lucifer. Jenomže ta svině zdrhla z Evropy do Ameriky.

Moriartus měl v Enfieldu pravdu. Po anihilaci Locuta se toho v pekle dost změnilo. Démoni z top dvanáctky ztratili svou moc. Jak by je také mohl brát v pekle někdo vážně, když jim na Zemi natrhl prdel dvacetiletý kluk s mačetou. Legie, Morphus, Invisiblus, Gladius i Moriartus, který se raději nechal dobrovolně zajmout, než by se vrátil do pekla. Ti všichni čelili pekelné revoluci. Samotný Lucifer, jenž od pradávna sídlil na Chrámové hoře v Jeruzalémě se spakoval do Ameriky, odkud mohl lépe a hlavně bezpečně řídit boj proti Lize za lepší podmínky démonů. LLPD zněla jejich zkratka. Malém jsem se potrhal smíchy, když jsem to poprvé slyšel. Uklidnila mě až Lin, když mi vysvětlila, že dostat se v pekle z Evropy do Ameriky půjde asi dost špatně, když v pekle nejsou lodě, natož letadla. Jeden dopravní prostředek však v pekle byl. Ponorky.

Ve druhé světové šly ponorky ke dnu obvykle s kompletní posádkou. Proto se s nimi dostaly i do pekla. Pekelným Atlantikem jich brázdilo téměř pět set! Pět set ponorek, které šly ke dnu s celou posádkou. Já věděl, že německých ponorek šlo za války ke dnu stovky, ale že se jich tolik potopilo s celou posádkou?

Nejhorší byla cesta z Čech na pobřeží Atlantského oceánu, přesněji do francouzského St. Nazaire, kde se nacházela hlavní ponorková základna Kriegsmarine, nacistického válečného námořnictva. Auta tu nebyla, koně taky ne. Museli jsme jít pěšky. Cesta nám zabrala týden. Klika, že duše nemusí jíst, spát, chodit na záchod.

Staří náckové z ponorek vůbec nebyli tak staří a nepřístupní, jak jsem si o nich myslel. Vlastně to všechno byli mladí kluci, kteří vstoupili do ponorkového loďstva především kvůli romantické představě neohrožených námořníků brázdících světové oceány, kteří mají v každém přístavu jedno děvče, jak bylo do hlav vštěpováno mladým klukům ve školách Josephem Goebbelsem a především velitelem ponorkového loďstva admirálem Karlem Dönitzem, který se stal na krátkých dvacet tři dní prezidentem Třetí říše po Hitlerově smrti. Nejstarším námořníkem na naší ponorce byl její kapitán, kterému bylo v době smrti pouhých dvacet pět let. I tak platil za ostříleného mořského vlka. Jmenoval se Peter Dönitz a byl admiralovým synem. Svou bídnou smrt našel roku 1943 uprostřed Atlantiku.

Do Ameriky se mu vůbec nechtělo. U východního pobřeží Spojených států hlídkovaly dvě americké druhoválečné ponorky. Jedna šla ke dnu s celou posádkou kvůli technické závadě, druhou potopil výbuch vlastního torpéda. Nevím, čeho se kapitán bál. Ponorkové bitvy? Jak by asi vypadala? Jedna ponorka by potopila druhou a ta by znovu klesla na mořské dno i s dušemi, které nemohly zemřít? Byla to zajímavá a hlavně těžká představa.

Kapitánovi Dönitzovi se líbily naše moderní zbraně. Tvrdil, že s takovými by jeho vlast válku neprohrála. Že byla jeho vlast zločineckou organizací, která vyvraždila miliony lidí, jsem mu raději neříkal. Stejně to nejspíš věděl od někoho, kdo se do pekla dostal dlouho po něm.

I v tomhle bylo peklo zvláštní. Staré věci a staré duše se tu potkávaly s těmi novými. Staré duše vyzvídaly od nových, jak se vyvíjel svět po jejich smrti, a nové si zase mohli ověřit některé historické skutečnosti od těch, kteří se jich přímo účastnili. Nejstarší duše, kterou jsem cestou na základnu potkal, byl francouzský šlechtic, kterého vesničané oběsili na bráně jeho rodinného sídla během revoluce roku 1799. Jak se mu v Předpeklí podařilo zůstat do dnešních dnů, jsem nevěděl. Spíš mě zajímaly jeho vzpomínky na Jess. Ano, přesně tak. Tím šlechticem nebyl nikdo jiný, než-li poslední potomek Jeana de Auvergne, který přinesl během Křižáckých válek Knihu mrtvých do Evropy, kde se jí zmocnila mladá čarodějnice nesoucí jméno Jessabelle, která se díky její magii stala nejmocnější čarodějnicí všech dob. A také nesmrtelnou. Tedy do doby než se setkala s mou mačetou. Hrabě z ní byl vydřený ještě teď. Vůbec mu nevadilo, že právě kvůli ní tak předčasně zemřel. Pořád ji miloval. Proto jsem mu o tom, co jsem s ní provedl, raději neříkal.

Cesta do New Yorku probíhala klidně. Klidně v tom smyslu, že po nás nikdo nestřílel. Jinak to byl očistec. V ponorce bylo těsno a horko. Vzduch byl téměř nedýchatelný, zahlcený kouřem z dieselových agregátů a výpary z kyselino-olověného akumulátoru. Naši cestu doprovázel neustálý hluk a vibrace, které nám chtěly vyklepat plomby ze zubů. Nechápal jsem, jak v tomhle mohli námořníci trávit i několik měsíců v kuse. Život v druhoválečné ponorce byl peklo. Peklo v pekle. Zajímavé.

Cesta nám trvala čtyři dny. Docela úctyhodný výkon na sedmdesát let starou ponorku. Jenomže sedmdesát let stará byla pro nás. Pro německé námořníky to byl ten nejmodernější kousek techniky, jaký byl v jejich době k dispozici. Zasloužili by si exkurzi na moderní jadernou ponorku. Třeba Kursk. Ten šel také ke dnu s celou posádkou. Možná teď operuje v Kolském zálivu, stejně jako Němci v Atlantiku.

Lucifer to v Americe naštěstí nezapíchl někde ve vnitrozemí, nebo na západním pobřeží, ale rovnou v New Yorku. Pro svůj pobyt si vybral mrakodrap Freedom Tower, nově nazývaný One World Trade Center. Byla to 1776 stop vysoká věž postavená v blízkosti Dvojčat zničených teroristy 11. září 2001. To datum si dobře pamatuji. Toho dne jsme měli odletět z Ameriky na útěku před šílenou Jess. Nakonec jsme museli plout do Evropy lodí, neboť vzdušný prostor nad USA byl na několik dní zcela uzavřen. Ta výška 1776 stop odkazovala na rok vyhlášení americké nezávislosti. Proto Freedom Tower. Věž byla zbrusu nová, dokončená teprve nedávno. Jak to tady s budovami fungovalo, jsem nevěděl. Možná to bylo tak, že když se zřítila budova na Zemi, zřítila se i tady. Když na Zemi postavili novou, tady se objevila. Nebo pomalu rostla ze země, jak na Zemi vznikala. Nevím. Na zjišťování toho jak to v pekle chodí jsem neměl čas. Čas byl totiž pro mě a Lindu extrémně důležitý.

Lucifer si pro sebe zabral celé osmdesáté čtvrté patro. To bylo tím nejvyšším obyvatelným. Výše už bylo jen technické zázemí, neboť věž sloužila i jako telekomunikační věž pro oblast celého New York City. Tedy na Zemi. V pekle byla věž od osmdesátého pátého patra výš úplně prázdná. To všechno jsem se dozvěděl od jednoho strážného démona, kterému jsem musel mačetou useknout ruku, aby promluvil. Připadal jsem si v pekle jako nějaký gangster. Střílel jsem démony a mámil z nich informace metodami mafie. Už jsem se vážně těšil domů.

Trvalo mi celý den, než jsem přesvědčil démony, aby mě s Luciferem spojili. Pomohlo, až když jsem jich pár sejmul a vyhrožoval, že jestli mě s ním nespojí, povraždím je všechny. Měl jsem na to speciální nástroj. Mačeta svatého Vojtěcha v pekle zářila tak silně, až jsem měl pocit, že si to užívá.

Lucifer nás nakonec přijal ve vstupní hale budovy. Pamatoval si nás z jeskyně pod Náměstím Vítězství, ve které anihiloval Locuta a zničil Knihu mrtvých. Mým přáním za odhalení Locutových záměrů tenkrát bylo, aby zachránil Lindu před jistou smrtí. Zachránil nás oba. Nic nám nedlužil. Proto, když jsem mu řekl, že chci, aby nás vrátil zpátky na Zemi do našich těl, si kladl požadavky. Nic velkého. Jen abych zatočil s frakcí LLPD. Netušil, že tím se k moci dostane někdo mnohem horší než je LLPD. Někdo, kdo v budoucnu rozpoutá Apokalypsu na Zemi. Souhlasil jsem. Nic jiného mi nezbývalo. Luciferovi se vyhrožovat nedá. Není to démon. Je padlý anděl. Nad ním nemá moje mačeta žádnou moc.

Ačkoliv se Lucifer přestěhoval do New Yorku, aby se přímé konfrontaci s LLPD vyhnul, oni šli za ním. Svou základnu měli zbudovanou v Brooklynu v okolí Prospect parku na dohled od Freedom Tower. Řádil jsem v něm celé dva dny. Vzbouřeneckých démonů byla asi tisícovka. Všechny jsem je pobil.

Lucifer jásal nadšením. Ani tak nás propustit nechtěl. Zkoušel na nás ty své pohádkové triky, jen aby nemusel splnit svou část dohody. My mu na ně neskočili. Nakonec jen mávl rukou a my peklo opustili.

Probrali jsme se uprostřed šumavských hvozdů v našem stanu. Zranění na našich tělech byla pryč. Má výstroj, která v boji s LLPD utrpěla nějaké šrámy, byla jako nová. Aby ne, ve skutečnosti v pekle nikdy nebyla. Linda ležela vedle mě nahá ve spacáku. Dívala se na mě. Její zelené oči nadpozemsky zářily. Sledovaly mě, jakoby nevěřily, že se to všechno skutečně stalo.

Venku bylo světlo, které pronikalo přes hi-tech tkaninu našeho vojenského stanu. Ještě mohl být neprůsvitný, ale to už by byl pro gumy moc velký luxus.

"Fici," křikl jsem.

Za pár vteřin se ve vchodu objevila Ficiho hlava. S neuvěřením si nás prohlížela. Když uviděl živou Lindu, z oka mu skanula slza.

"Jak dlouho?" zeptal jsem se. Chtěl jsem vědět, jak dlouho jsme byli mrtví.

"Deset hodin," odpověděl.

Neuvěřitelné. V pekle jsme byli skoro měsíc. Na Zemi uběhlo jen deset hodin. Čas v pekle plyne pomaleji. To aby si mučené duše mohly svou věčnost náležitě užít.

Strhli jsme stany, nanosili veškeré vybavení do auta a prostě se vrátili domů. Tohle byl poslední existující vlkodlak a co jsem věděl, na světě už nebyl nikdo, kdo by dokázal vyrobit dalšího. Kéž by šli takhle definitivně zlikvidovat třeba upíři. Ti nám od Darkness Clubu pokoj nedali.

Situace v Saloonové uličce se úplně vymkla z kontroly. Stejnými dveřmi, kterými jsme sem přišli, se do ní vhrnulo šest mužů z ostrahy. Dalších šest se objevilo v postranních dveřích, o nichž jsem si myslel, že jsou jen namalované. Jeden z mužů držel v ruce vysílačku. Asi šéf. Když viděl chaos, který zde vládl, řekl jen: "No do prdele."

Dvoukřídlými dveřmi saloonu vyletěla nějaká postava. Další ji následovala oknem vedle dveří. Tady už šlo do tuhého.

"Tady jednička!" křikl šéf do výšky vysílačky. "Uzavřete festival."

Představil jsem si příval návštěvníků u vchodu do areálu, kteří najednou nemohou jít dál. Jejich znechucené obličeje. Mladíci hrozící ostraze areálu. Obrovitý Shaq, který se těm výhrůžkám jen usmíval.

"Trevore, Hanku! Uzavřete všechny východy! Nikdo nesmí ven!"

Věděl jsem, o co šéfovi jde. Tohle byla Amerika. Dostat po tlamě na festivalu mohlo znamenat sérii žalob, které by pořadatelé festivalu nemuseli ustát. Tenhle by mohl být poslední. Bylo třeba zajistit všechny návštěvníky, poskytnout zdravotnickou péči zraněným, identifikovat a zajistit agresory pro pozdější předání do rukou zákona. Uklidnit situaci, obnovit provoz a dělat, že se vůbec nic nestalo. Nelehký úkol.

"Tak jo. Vypadneme odsud," řekl jsem a ukázal na dveře s označením "Temný les". Jiná cesta odsud stejně nevedla.

Rozběhli jsme se ke dveřím. V ulici vládl naprostý chaos. I tak si nás mohl někdo z ochranky všimnout. A mě se tu zůstat nechtělo. Někdo by si mohl vzpomenout, že jsem figuroval u původní rvačky, kterou všechno začalo. Náš výlet by rázem skončil.

Čekal jsem, až všichni proběhnou dveřmi do Temného lesa. Fici dveře držel, já sledoval okolí. Malém jsme to stihli, ale stejně si nás všiml Trevor nebo Hank. Prostě jeden z těch dvou, kteří dostali od šéfa za úkol nikoho nepouštět ven. A nebyl sám.

"Hej! Stůjte!" zakřičel na nás Trevor nebo Hank a s dalšími třemi muži v černých bundách s nápisem Security se rozběhl k nám.

Aiyana, Yansa, Inola i Linda už byli v Temném lese. Pokynul jsem Ficimu, který jim držel dveře, aby se k nim připojil, a sám jsem ho následoval. Zabouchl jsem za sebou dřevěné dveře a pošeptal jim jedno malé zaklínadlo, které mělo zajistit, že dveře budou muset rozřezat motorovou pilou, aby jimi prošli.

Někdo do dveří vrazil. Ucítil jsem, jak do nich z druhé strany někdo vztekle kopl. To bylo všechno. Po ruchu v Saloonové uličce nastal nebývalý klid.

Tohle byl nejlepší temný les, jaký jsem kdy navštívil. A že už jich pár bylo. Ocitli jsme se v nějaké rozlehlé místnosti. Možná bývalý vepřín nebo kravín, kterých jsme si všimli při příjezdu. Šířku budovy jsem si nedovolil odhadnout, ale její délku ano, neboť na jejím protějším konci zářilo jediné bodové světlo. My stáli na holém čtverci asi 5 x 5 metrů. Všude kolem byly v nepravidelných rozestupech rozmístěné dřevěné kůly různých průměrů, které měly simulovat kmeny stromů. Na zemi bylo něco měkkého, simulujícího lesní mech, a silné bodové světlo v dálce mělo zase simulovat Měsíc. Na Měsíc svítilo jako kráva. Kůly pod jeho náporem vrhaly dlouhé, vzájemně se překrývající stíny. Tohle bylo vůbec to nejblbější osvětlení, jaké mohl někdo vymyslet. Ve stínech nebylo vidět vůbec nic, zatímco přímý pohled do světla by vám málem vypálil sítnici. Použít své noční vidění jsem se v těchto podmínkách neodvážil.

Usmál jsem se a zakroutil hlavou. Jiná cesta než tím projít stejně nebyla. Vrátit jsme se nemohli, ale prokleté dveře nám zajišťovaly soukromou prohlídku HellFestu. Všichni, kteří šli před námi, již museli areálem projít a za námi nikdo jít nemohl. Pokynul jsem rukou kupředu a sám se vnořil mezi stromy. Nad hlavou nám houkala sova a kdesi v dálce znělo vlčí vytí.

Šli jsme opatrně. Očekávali jsme, že v Temném lese na nás budou číhat nějaké nástrahy nebo léčky. Z pravé i levé strany k nám doléhaly kroky a vrčení dravé zvěře. Někdy dál, někdy blíž. Iluze temného lesa, ve kterém po vás jdou vlci nebo vlkodlaci, byla dokonalá. Vím, o čem mluvím. Už jsem v takovém lese s vlkodlakem byl.

Asi v polovině cesty se napravo mezi stromy zjevila víla. Zářivá průhledná postava v rozevlátých průhledných šatech, která se vznášela metr nad zemí.

"Nepřipomíná ti to něco?" zeptal se Fici.

"No jasně. Víla Amálka ze Sálavy," řekl jsem radostně.

Ale Fici se nesmál. Jeho pohled byl tvrdý a vážný. Pomalu rozepnul svou koženou bundu. Ne že by tady uvnitř nebylo tepleji, ale na svlékání to rozhodně nebylo. Fici se ani svlékat nechtěl. Pod bundou měl schovanou svou pé devadesátku. Zrovna si k ní zajišťoval lepší přístup.

Znovu jsem si prohlédl vílu. Nezdála se mi být jakkoliv nadpřirozená. Nejspíš byla vyrobena z průhledného plastu. Dokonce jsem slyšel i hučení větráku, který proudem vzduchu rozevlával záclonu, nebo z čeho byl ušit její lehký průsvitný oděv. Byla to jen obyčejná figurína.

Náhle se před námi něco pohnulo. Rychle to proběhlo lesem tak deset metrů před námi. Nevěděl jsem, co to bylo, díky ostrému jednobodovému světlu, které nám svítilo do obličeje. Ale v takovém osvětlení se nemohlo nic skrýt. Všechno před námi prozradila rychlá hra stínů, všechno za námi bylo ostře vykreslené jasným bílým světlem.

Pokynul jsem Ficimu, aby zaujal své místo v čele. Byla to naše klasická bojová formace. Fici, jako starý průzkumník první, já poslední, nám kryl záda a zároveň jistil lásku mého života, která šla uprostřed. Tentokrát před sebou měla ještě trojici indiánů.

'Co se děje?' zeptala se Linda myšlenkou.

'Někdo tady je,' odpověděl jsem.

'Kdo? Nic zlého tu necítím.'

'Já taky ne. Ale znáš Ficiho.'

Jen jsem domluvil, něco mi prosvištělo těsně kolem levého ucha a se zaduněním narazilo do stromu za mnou.

"K zemi!" vykřikl jsem potichu.

Já vím. Slovní spojení "vykřiknout potichu" zní zvláštně, ale tak to prostě je.

Strhl jsem Lindu na zem. Indiány nikdo strhávat nemusel. Ti měli boj v krvi. K zemi šli sami. V té chvíli se rozštěkal Ficiho automat. Tedy, rozštěkal. Díky mým odhlučňovacím kouzlům byl slyšet jen závěr zbraně. Znělo to jako tichý šicí stroj. Bubnování projektilu o kmeny stromů bylo mnohem hlasitější.

Nevěděl jsem, po čem střílí. Nad hlavou mi prosvištělo to něco, co mě před chvílí jen těsně minulo. Vytáhl jsem z pouzdra svou pětsedmu. Když po vás někdo střílí, je nutné opakovat palbu. Ale to ho nejdřív musíte vidět.

Rozhodl jsem se přejít do nočního režimu. Byl to risk, ale něco jsem musel udělat. Ale ještě než k tomu došlo, ozval se další hluboký svist, pak dutá rána a pak Fici prostě zmizel. Cvakání jeho pé devadesátky ustalo. Pod bodovým světlem se objevil obdélník žlutého světla, který postupně narušily tři stíny, než zase zmizel. Budovu právě opustily tři postavy.

"Fici!" vykřikl jsem a vrhl se k němu.

Fici se svíjel na zemi. Jeho tvář byla pokřivená bolestí.

"Kam tě trefil?"

"Do levý kozy, vole," řekl přidušeně.

Rozepl jsem Ficiho koženou bundu, ve které zela centimetrová díra, a zkontroloval jeho neprůstřelnou kombinézu. Byla neporušená.

"Čím to stříleli?"

Fici pozvedl ruku, ve které svíral dvacet centimetrů dlouhou kovovou šipku, používanou do malých, zato však vražedných kuší.

"Asi mám zlomený žebra. Nechceš na mě použít to svý magic kung-fu? Nechce se mi tam pobíhat se zlámanejma žebrama."

Magic kung-fu. Tak Fici říkal mým magickým schopnostem. Někdy.

"Jaj, mamo," řekl jsem na to.

Znal jsem pár kouzel, kterými se dala rychle opravit méně vážná zranění. Netvrdím, že polámaná žebra jsou méně vážné zranění. Spíš že používat magií Knihy mrtvých na léčení je ošemetná věc. Ale v Kambodži jsem takhle dočasně opravil Vaesně, její bok prostřelený kulometem ráže .50. A vyšlo to. Teď to mohlo vyjít taky. Problém byl, že to léčení probíhalo skrze mé ruce. Pěkně kůže na kůži.

Rozepnul jsem Ficiho kombinézu až k pasu a vyhrnul jeho zelené vojenské tričko, které pod ní měl. Už tohle vypadalo divně. A pak jsem mu ruce přiložil na levé prso. To už byl úplný úlet. Zašeptal jsem své zaklínadlo. Fici se zhluboka a hlavně volně nadechl.

"Jsem ženatý," řekl jsem.

Fici pozvedl obočí. Viditelně se mu ulevilo.

"Kdybys mě chtěl po tomhle blízkém intimním zážitku požádat o ruku, nepůjde to. Už jsem ženatý."

"Vole," řekl jen a posadil se. "Co to bylo? Nevěděl jsem, že démoni střílí z kuší."

"To nebyli démoni. Je to z titanu," prohlížel jsem si šipku. "Pěkně drahá. Ještě že naše kombinézy jsou mnohem dražší. Obvyklý kevlar by to neustál."

"Takže to byli lidi?"

"Jo. Před chvílí vyšli ven. Byli tři."

Fici vyhodil ze zbraně prázdný zásobník a zacvakl do něj plný.

"Jdem si pro ně," řekl a postavil se.

"No jasně."

Fici pootevřel dveře jen tak, aby viděl, co je za nimi. Potom je pootevřel víc a pak kývnul nám, abychom jimi prošli a rozdělili se vlevo a vpravo.

Dveře vedly na verandu krytou masivním zábradlím. Východ z Temného lesa byl stylizován jako průčelí nějaké westernové budovy, stejně jako ostatní budovy obepínající ze třech stran náměstí, uzavřené pódiem na straně čtvrté. Tohle bylo náměstí s pódiem, na kterém se měla zítřejší večer vyhlásit Královna festivalu pro příští rok. Bylo dobře osvětlené a bylo úplně prázdné. Tedy až na trojici týpků v maskáčích camo digital desert, které nosili američtí mariňáci v Afghánistánu a Iráku, a které byly mezi americkou mládeží velice populární. Na kotnících a kolenou měli plastové chrániče a na hlavách béžové helmy. V rukou pak krátké kuše. Jeden z nich měl k helmě připevněné infra brýle pro noční vidění. To proto nás viděl a mohl po nás střílet. Kdybych své oči přepnul do nočního režimu, infra světlo bych viděl. Hned bych ho dokázal zaměřit.

"... ne. Musíme se tam vrátit," zaslechl jsem toho s brýlemi. "Jednoho jsem dostal. Trefil jsem ho přímo do srdce. Musíme je zlikvidovat, dřív než zaútočí oni. Jinak nemáme šanci."

Pokývl jsem na Ficiho. Ten mi pokývnutí oplatil a povstal.

"Pozdě, kreténe," namířil na něj pé devadesátku.

Infratýpek pozvedl kuši. Půl metru od jeho bot do země zabubnovala dávka projektilů z Ficiho zbraně. Vysoko do vzduchu vylétla sprška udusané hlíny.

"Zahoď to," řekl Fici.

V té samé chvíli jsem povstal i já s Lindou, oba ruce obtěžkané pětsedmičkami. To ho přesvědčilo. Zahodil kuši na zem a oba jeho kolegové ho následovali. Šli jsme k nim s jejich obličeji rámovanými mířidly našich zbraní.

"Kdo jste?" zeptal se Fici.

"Kdo jste vy?" zeptal se vzdorovitě Infratýpek.

"První se ptá ten, kdo nemá hlaveň kvéru zaraženou v ksichtu."

"Jsme SRADU," řekl týpek úplně vlevo. Ten menší.

"Es Ár Edu?" opakoval jsem po něm. "Co to je?"

"Sam Raimi's anti-daemon unit," řekl hrdě malý týpek.

"Protidemonská jednotka Sama Raimiho?" řekla česky Linda. "Co je to za blbost?" dodala už anglicky.

"To není žádná blbost," rozohnil se Infratýpek. "Jsme lovci démonů. A vězte, že démoni skutečně existují," dodal tajemně.

"Lovíte je tímhle?" pozvedl jsem mu před oči titanovou šipku.

"Je to speciální protidémonská střela."

"Tak proč s tím kurva střílíte po nás!?"

"No, my jsme mysleli, že..."

"Co je na tom tak speciálního?" znovu jsem si šipku prohlédl na pořádném světle.

"No nekecej. To jsou symboly z Knihy mrtvých. Ale jsou nějak špatně."

"Jakto, že znáš symboly z Knihy mrtvých?"

Infratýpek tu větu vystřelil jako vzteklý pes. Už mi začínal lézt na nervy.

"Tak hele, zlato. Okamžitě vyklop, co víš. Jinak ti tuhle tvoji prima titanovou šipku bodnu do levého oka. Mám s tím zkušenosti. Něco podobného už jsem dělal. Tak už kurva mluv."

Svou výhrůžku jsem podpořil drsně nasraným hlasem. To ho konečně přesvědčilo.

"Znáte film Evil Dead?"

"Jo, jasně."

"Vznikl podle skutečné události. Sam Raimi, tvůrce filmu, prožil něco podobného na vlastní kůži. Nejen že o tom natočil film. Založil také společnost pro boj s démony. My jsme jednotka šest. Lovíme démony po celé Americe. Sam Raimi nás financuje z výdělků jeho filmů."

"A tady jste proč?"

"Na HellFestu mizí lidé po celou dobu jeho existence. Přijeli jsme to prošetřit."

"Jak jste se sem vůbec dostali?"

"Má skupina se infiltrovala mezi pořadatele. To nám umožnilo dostat se sem s plnou výbavou."

Uznale jsem pokývl hlavou. To byl dobrý tah.

"Jak se Raimi dostal ke Knize mrtvých?"

"Prý mu ji ukázal nějaký Němec, který zde pátral po jejím zbytku."

Se svou teorií o Raimim a Knize mrtvých jsem měl pravdu. Raimi se dostal ke špatně opsaným stránkám Herr Obersta. Podařilo se mu vyvolat démona. Herr Oberstovi stránky byly naštěstí tak špatně opsané, že se mu nakonec podařilo nad démonem zvítězit. Prozření, že démoni skutečně existují, ho nakonec vedlo k vytvoření jednotky, která měla s démony bojovat. Vlastně to byl příběh podobný našemu. Jen já se temnou magii neučil z pár opsaných stránek, ale z originálu. Proto jsem v tom teď byl tak dobrý.

"Kde jsou vůbec všichni?" rozhlédl jsem se po náměstí.

Měla tu být spousta lidí. Na náměstí byly rovnou dva saloony. Spousta stánků s občerstvením, z nichž se kouřilo, ale nestála za nimi žádná obsluha. Na pódiu měla vyhrávat nějaká kapela. Jenomže tady nebyla ani noha.

"Richarde!" Ozvalo se někde za námi.

Všichni jsme se sborově otočili za hlasem. Od kouřícího stánku s párky k nám šel Kotníček. Celou dobu se za ním schovával.

"Kotníčku? Co tady děláš? Kde jsou všichni?"

"Všichni jsou mrtví! Jsou mrtví!"

Kotníček hystericky křičel a pomalu se blížil. Otočil jsem se k Infratýpkovi a vrátil mu titanovou šipku.

"Co se stalo?" otočil jsem se zpět ke Kotníčkovi.

Už byl skoro u nás, ale náhle zastavil. Vyděšeně se díval za nás. Všichni jsme se opět sborově otočili. Asi deset metrů od nás stál muž v bílé masce. Přesněji řečeno ve špinavé pracovní kombinéze a notně zašlé gumové masce, která měla dokonce i vlasy. V ruce držel obrovský kuchyňský nůž.

"No ne. To je Michael!" vykřikl jsem radostně.

Že se máme na HellFestu potkat i s nejznámějšími hororovými postavami, jsem věděl. Byla to vlastně ta největší atrakce celého festivalu. Návštěvníci se těšili, až je bude po areálu nahánět Freddy Krueger, nebo třeba Pinehead. Toho jsem moc nemusel, jako ostatně celou sérii Hellraiser. Ale Michaela Myerse jsem měl rád. Byl tím správným zabijákem v masce, který v každém dílu zemřel, aby se mohl v dalším vrátit. Tolik bodných ran, které Michael utržil, nerozdal ani Jack Rozparovač.

Kariéra Michaela Myerse začala roku 1963, kdy jako teprve šestiletý ubodal svou starší sestru Judith, která měla, jen tak mimochodem, nádherný dudy. Proč to udělal, nikdo neví, stejně jako motiv jeho dalšího běsnění. Celý film je vlastně o ničem a stejně tak i jeho dalších asi deset pokračování. I tak se z něj stal kult. A teď tahle kultovní postava stála před námi.

"Nelíbí se mi to," řekla Linda. "Není to herec. Myslím, že je skutečný."

Malý týpek se k němu rozešel.

"Nechoď k němu! Zabije tě!" vykřikl Kotníček. "Není to herec. Je skutečný!"

Malý týpek Kotníčkových rad nedbal. Došel k Michaelovi a zeptal se: "Hele, kde jsou všichni?"

Michael nijak nereagoval. Malý týpek do něj strčil. Měl docela odvahu, neboť Michael byl tak o půl metru vyšší než on.

"Ptám se tě na něco!" vykřikl malý týpek.

Tentokrát Michael zareagoval. Doteď stál nehnutě jako socha. Teď sklonil hlavu, aby si malého prohlédl. A potom ho skrz na skrz probodl tím velkým nožem. Vyzvedl ho do vzduchu a odhodil. Malý dopadl na zem. Na všechny strany z něj stříkala krev. V záři reflektorů to vypadalo jako jahodová fontána. Něco takového jsem ještě neviděl.

Za námi se ozval další výkřik. Tentokrát ženský. Zase jsme se sborově otočili. Ale byla to jen Marfuša, která vylezla ze svého úkrytu. Zprvu jsem ji nepoznal. Na ksichtu měla čtvrt tuny make-upu, který její tvář vzdáleně přibližoval obličeji na fotografii Kotníčkova trička. Ječela jako pominutá a běžela za svým manželem. Nevím, co si oba mysleli. Že je zachráníme?

Opět jsme se otočili k Michaelovi, neboť vykročil směrem k nám. Infratýpek pozvedl kuši a chtěl vystřelit, když Marfuša znovu zařvala. Opět jsme své hlavy otočili k ní. Jestli tohle brzy neskončí, ráno mě bude pěkně bolet za krkem.

I Infratýpek se otočil. Bohužel celý s prstem na spoušti kuše. Jen tak po amatérsku to zmáčknul. Na poslední chvíli jsem kuší trhl dolů. Titanová šipka přesto vylétla. Se svistem překonala vzdálenost deseti metrů a zabodla se do Kotníčkovy nohy. Přišpendlila jeho pravé chodidlo k udusané hlíně. Kotníček stál ani nedutal. Vytrhl jsem Infratýpkovy kuši z rukou a daleko ji zahodil. Poté jsem se opět věnoval Kotníčkovi a Marfuše, která tak neuvěřitelně ječela, protože se na scéně objevila další kultovní hororová postava. Jason Voorhees.

Když se někoho zeptáte, kdo vraždil u Křišťálového jezera v prvním filmu s názvem Pátek 13., většina lidí vám odpoví, že to byl Jason Voorhees. Nebyl. V jedničce vraždila nebohé táborníky jeho matka, která se mstila za smrt svého malého synka. Až v dalších dílech se objevuje Jason coby nesmrtelný zabiják s mačetou v ruce a v hokejové masce, kterou zakrývá svou znetvořenou tvář. Tentokrát je to on, kdo se mstí za smrt své matky. V těchto filmech se pořád někdo za něco mstí. Je to v nich horší jak krevní msta v sicilské vesnici. V dalších dílech už se nemstí. Vraždí všechny na potkání. Vlastně nechápu, proč se z těchto filmů stal takový kult, i když je mám sám rád.

Jason útočil okamžitě. Máchl po Kotníčkovi mačetou. Ten se zaklonil, aby se ráně vyhnul, ale protože měl nohu stále přišpendlenou k zemi a nemohl couvnout, spadl na záda. Při tom se noha uvolnila a vylétla vysoko do vzduchu. Jason se znovu ohnal mačetou a nohu zasáhl. Kotníčkovo chodidlo vylétlo ve vysokém oblouku do vzduchu a na konci své dráhy proletělo oknem do jednoho ze saloonů. Cestou byly vidět kožené řemínky, které držely protézu na Kotníčkově pahýlu, jak za ní hezky vlají.

"Ty si vem Michaela, já si beru Jasona," řekl jsem Ficimu. "Ty hlídej tyhle hovada," řekl jsem Lin. "Jestli jen naznačí, že by chtěli střílet z těch krámů, zastřel je."

Samozřejmě že jsem si vybral Jasona. Postavu Michaela Myerse jsem měl radši, ale Jason Voorhees byl mačeťák jako já. A taky měl mnohem větší mačetu než já. Rozhodl jsem se mu ji trochu zkrátit. Pískl jsem na něj.

"Hej, hovado! Co tohle?" tasil jsem svou chladnou zbraň.

Jason se ke mně otočil. Mírně pozvedl svou mačetu. Byla snad tři čtvrtě metru dlouhá. Spíš menší meč. Tohle bych asi na zádech pod košilí neschoval. Jakoby se pod maskou usmál. Má mačeta oproti jeho vypadala spíše jako větší nůž. Šel ke mně.

Očkem jsem zkontroloval Ficiho. Jeho pé devadesátka tiše zacvakala. Michael se pod náporem projektilů na okamžik roztančil. Poté se skácel k zemi. Tak vida. Zas takový problém to nebude.

Jason útočil. Naše mačety se setkaly. Od jejich ostří vylétlo tolik jisker, že být na zemi sláma, vzplála by. A to bylo vše. Má mačeta měla tu Jasonovu přeseknout jak párátko. Už jako Zářící krájela kolejnice jako horký nůž máslo. Jako Rudá byla tak nebezpečná, že se jí nemohl dotknout nikdo jiný než já. Poté k ní byl přidán kalich svatého Vojtěcha a nakonec na ní přibyl zlatý nápis Solus Deus potest iudicare. Byla to svatá mačeta. Nezničitelná, která dokázala poslat démony rovnou zpět do pekla a v pekle samotném je zabít. V Enfieldu jsem se s ní prosekal metr silnou železobetonovou stěnou aniž by to na ní zanechalo jediný šrám. A teď nedokázala ani přeseknout mačetu blbého Jasona Voorheese od Křitálového jezera.

Ruka mě po tom úderu brněla, že jsem si musel mačetu na chvíli přehodit do levačky. Navíc jsem si koutkem oka všiml, že Michael se zvedá. Tak ne. Tohle taková sranda nebude.

Jason dál útočil. Místo abych jeho údery vykrýval, jsem se jim raději vyhýbal. Byly to vražedné údery. Za chvíli bych ani neudržel mačetu v ruce. Místo toho jsem tančil kolem a sázel do něj jeden úder za druhým. Krev z něj stříkala na všechny strany, ale jemu to nijak nevadilo. Jakoby ji měl bezedné zásoby.

Týpci z RSMHD, nebo jak se ta jejich kreténská organizace jmenovala, zdrhli. Vzali to někam za pódium. Možná tam byl únikový východ.

Mladí indiáni se krčili za Lin a všichni společně couvali k východu z Temného lesa. To nebyl dobrý nápad. Potkat tyhle hororáky tam, bylo by po nás.

Kotníček skákal po jedné noze za Lin a Marfuša znovu ječela před stánkem s párky, neboť na scéně se objevil další hororový záporák. Můj nejoblíbenější. Freddy Krueger.

Někdo říká, že Freddy byl zahradník. To je blbost. Freddy byl kotelník. Když jsem ještě pracoval ve Foodlandu, měli jsme tam kluka, který měl na starosti kotelnu. Také jsme mu říkali Freddy Krueger.

Každá správná hororová postava má své působiště. Michael měl městečko Haddonfield v Illinois. Jason Křišťátalové jezero, kdo ví kde, a Freddy legendární Jilmovou ulici ve Springwoodu. Rodiče dětí, které zavraždil, ho upálili za živa. Nevěděl jsem, jakou slabinu by mohli mít Michael a Jason, ale tohle mohla být ta Freddyho.

Marfuša přestala ječet. Nejspíš za to mohl fakt, že jí z břicha trčely čepele Freddyho neméně legendární rukavice s břity.

"Né!" zařval Kotníček.

Freddy pozvedl pravici jeho mrtvé ženy a zamával mu s ní. Tohle měl na Freddym každý rád. Jeho vražedný smysl pro humor. Takhle naživo to taková sranda nebyla. I Michael opět vstával. Začínalo jít do tuhého.

"Jestli brzo něco nevymyslíš, dojdou mi náboje," křikl Fici.

"Jdi na něj jako na démona!" křikl jsem v odpověď.

Freddy zahodil Marfušu a šel po mně. Vyslal jsem proti němu Ohnivý kruh. Hořel hezky. Asi se mu to moc nelíbilo, neboť tančil v plamenech z jedné strany na druhou, mě si nevšímaje. Fici likvidoval jednotlivou palbou Michaelovy končetiny. Takhle to dělával i s démony. Vyššího démona nemohla palba z pé devadesátky zdolat. Dokonce ani s naším speciálním střelivem. To ho mohlo jenom zpomalit. Nejúčinnější bylo likvidovat jeho nohy. Démon se pak nemohl tak hbitě pohybovat a stačilo na to jen minimum munice. Já přesekl hořícího Freddyho na dvě půlky a zaútočil na Jasonovi končetiny. Usekl jsem mu nohy i ruce a když už se tak přede mnou hezky válel na zemi, rozsekal jsem mu hlavu. Krev stříkala vysoko do vzduchu a já vypadal jako šílený řezník. Ale všechno tohle nám dalo pár minut na to, abychom vymysleli, co dál.

Popoběhli jsme k Lin a indiánům. Fici nadzvedl přední část Inolovy mikiny a řekl mu, aby ji podržel. Začal do ní vycvakávat náboje ze zásobníku pětsedmičky, které poté naládoval do zásobníku pé devadesátky. Výhoda používání stejné munice v hlavní i záložní zbrani.

"Co uděláme? Vrátíme se?" chtěla vědět Lin.

"Do Temného lesa ani náhodou," odpověděl jsem. "S tím osvětlením tam nemůžu použít noční režim a když to světlo zlikviduji, tak zase neuvidíte nic vy. Navíc se kvůli stromům nemůžu pořádně rozmáchnout mačetou. Jestli se tam při našem příchodu objeví některý z těchhle šmejdů, nebo úplně někdo jiný, je po nás."

"Tak co navrhuješ?"

"Týpci s kušemi to vzali někam za pódium. Třeba je tam únikový východ. Areál má být kompletně průchozí. Musí tu být další cesta."

"Fajn, tak jdeme," řekla Lin, když v tom se vedle její nohy ozvalo: "Pojď si hrát."

Pohlédli jsme dolů. Vedle Lindy stál Chucky. Ďábelská vražedná panenka. Spíš panáček. V ruce držel nůž a s hlavou zakloněnou se na Lindu usmíval.

Linda nakročila a pak s razancí profesionálního fotbalového útočníka Chuckyho nakopla. Ten odletěl ve vysokém oblouku. Fici, který postával vedle a přemýšlel, jestli má vypáskovat i poslední zásobník do pé sedmičky nebo si má zbraň nechat jako záložní, zamířil a vystřelil jedinou ránu. Chuckyho hlava z oživlého plastu se rozlétla ve změti tisíců rudých úlomků.

"To od tebe nebylo hezké," ozvalo se po mé pravici.

Asi deset metrů od nás stál Pinehead s ďábelskou kostkou v ruce. Myslím, že se jí říká Lament Configuration, ale nejsem si tím jistý.

"Naser si!" křikl jsem a hodil po něm mačetu.

Trefil jsem ho doprostřed hrudi. Člověk by byl okamžitě mrtvý. Démon v pekle. Pinehead se jen usmíval. Na dálku jsem mačetu otočil ostřím nahoru a trhnul. Vylétla ven z těla skrze jeho hlavu. Pinehead se sesunul na zem. Mačeta dokončila na chladném nočním nebi ladný oblouk a přistála v mé ruce. Byla celá pokrytá zasychající krví.

"Tak jdeme!" zavelel jsem.

Bylo na čase, neboť Michael s Jasonem se pomalu zvedali ze země. I Freddyho dvě polovičky dohořívaly a pomalu se posunovaly k sobě. Schopnost regenerace těchto stvoření byla neuvěřitelná.

Proběhli jsme kolem pódia a za něj. Kotníček nás trochu zdržoval. Ale měl jen jednu nohu. Nevyčítal jsem mu to. Na to, že právě přišel o ženu, se držel statečně. Možná to pro něj nebyla zas tak velká ztráta. Jestli tohle přežije, už na něj z obytňáku nikdo pokřikovat nebude. Jen jestli mu to nebude chybět.

Ani indiánům nebylo nijak zvlášť do zpěvu. Na indiány byli nepřirozeně bledí. Yansa se klepal jak osika a Aiyaně po tvářích stékaly obrovské slzy. Jen Inola, kterého jsem měl z trojice nejméně rád, se statečně držel. Pravý čerokezký válečník.

Za pódiem stála budova, ve které byly jediné dveře. Žádná další cesta odsud nevedla. Museli jsme jimi projít. Místnost, do které jsme vstoupili, byla asi pět metrů široká a dvacet pět metrů dlouhá nudle osvětlená řadou blikajících zářivek pod stropem. Byla úplně prázdná. Až na zkrvavená těla vyskládaná podél stěn do dvoumetrové výše. Nejprve jsme si mysleli, že je to jen další, hrůzu nahánějící atrakce, ale pak jsem mezi zkrvavenými těly zahlédl kusy končetin v pískovém digitálním maskáči. Naši kamarádi od pana Raimiho. Tohle nebyly jen obyčejné festivalové figuríny. Tohle byli návštěvníci HellFestu, kteří sem dnes dorazili před námi.

"Co se tady, kurva, stalo?"

"To, to... Ty věci venku," dostal ze sebe Kotníček. "Zaútočili ještě před vaším příchodem. Všechny pozabíjeli. S Miou jsme se schovali v tom stánku s buřtama. Jinak by bylo taky po nás," vzlykal.

S Miou? Marfuša se jmenovala Mia? Tak hezké jméno pro takovou... No nic. O mrtvých jen v dobrém.

"Musí jich být desítky. Možná stovky," řekla Lin. "Do teď vždycky zmizelo jen pět lidí. Co se změnilo?"

Rozhlédl jsem se. Fici zkoumal zadní část budovy. Yansa zvracel pět metrů od nás. Aiyana se držela Lindy jako klíště. Měla pevně sevřené oči a potichu mumlala něco v indiánštině. Inola nervózně přešlapoval na místě, jakoby nevěděl, co udělat dál. Kotníček nás sledoval s napůl vyděšeným, napůl smutným výrazem ve tváři.

"Hele!" křikl Fici a rychle se k nám vrátil od zadní stěny. "Tenhle barák nemá žádné další dveře ani okna. Je to past. Musíme vypadnout!"

Jen domluvil, jediné dveře do budovy se otevřely. Měl jsem je zajistit magií. Třeba by chvíli vydržely. Bylo pozdě.

Jako první dveřmi prošel Michael, hned za ním Jason, následován Freddym. Zlatá trojka. Za nimi přicupital Chucky. Hlavu měl jako z partesu. Dalším, kdo vešel do dlouhé místnosti, byl Pinehead se svou kreténskou kostkou. To nebylo všechno. Když HellFest, tak se všemi kultovními hell postavami. Dalším příchozím byl ten polda z Maniac Copa. Ten film jsem dlouho neviděl. Potom Leatherface i se svou motorovou pilou. Klaun Pennywise z Kingova To a nakonec Ghostface z Vřískotu. Toho jsem úplně nechápal. Ve filmu neměl žádné nadpřirozené schopnosti. Je ale fakt, že když ho nestřelili přímo do hlavy, vždycky se vrátil.

Posledním příchozím byl pan Bonbonek. Že neznáte pana Bonbonka? Ale Krotitele duchů jistě znáte. Ne, není to horor. I když pro osmiletého kluka asi jo. Já se tenkrát tak moc bál tmy, když jsem ten film v osmi letech viděl, že jsem musel spát u mámy pod peřinou.

Pan Bonbonek bylo to bílé nafouklé stvoření velké jako barák, které mělo na konci filmu zničit svět. Myslím, že si ho vysnil doktor Stanz v podání Dana Aykroyda. Do New Yorku vkráčel jako rozesmátý námořník, ale když to koupil protonometem, jeho výraz se změnil na skutečně nasraný. Tady velký jako barák nebyl. Měl tak dva a půl metru, ale ten nasraný výraz ve tváři mu nechyběl. Tohle se bude do kolen střílet dost blbě.

Couvli jsme doprostřed budovy a Fici, s pé devadesátkou v ruce, zaujal obrannou pozici na jednom koleni.

"Dělejte něco," houkl na nás a zahájil palbu.

Systematicky ničil nohy hororových postav, aby je od nás držel co nejdále. Naštěstí byla místnost dost úzká, a tak ho nemohli obejít.

Dělejte něco. A co jako? Doběhl jsem k zadní stěně a kopl do ní. Proti očekávání nebyla ze dřeva, jak je u amerických nízkých budov obvyklé, ale z betonu. Nakopl jsem stěnu a nechutně mi křuplo v koleni. Taková blbost.

"Prosekej se!" křikla Linda.

To jsem mohl. Mačeta by se skrze betonovou stěnu prosekal za pár minut. Ale pomohlo by nám to?

I ndiáni s Kotníčkem se krčili u zadní stěny. Fici likvidoval nohy hororových postav, jen Chucky to vždy schytal rovnou do hlavy. Jeho plastové nožky snad ani žádná kolena neměly. Zatím se mu svou palbou dařilo držet je v uctivé vzdálenosti od nás. Já s Lin přemýšlel, jak z toho ven.

"V kolik tady svítá?" zeptal jsem se Lin.

"Něco po půl osmé. Proč?"

Mrkl jsem na hodinky. Bylo sedm. Jak ten čas letí, když máte pořád něco na práci. Venku byla ještě stále tma. To bylo špatné.

"Nemůžu se prosekat ven. Ještě je tam tma. Za tou zdí by mohli být další. Jestli se na nás vrhnou z obou stran, nemáme šanci."

"Proč myslíš, že je denní světlo odradí?"

"Sluníčko. Na všechny tyhle šmejdy platí sluníčko. Jestli se prosekám ven a tam nebude sluníčko, je to náš konec."

"Hej! Tak už se konečně dohodněte! Dochází mi munice!"

Fici měl u sebe veškerou naši munici. Byl z nás nejlepší střelec a mohl by svou palbou držet hororáky v šachu celé hodiny. Kdyby měl čím.

"Tak co uděláme?"

"Rozsekám je na hadry. Pak utečete ven. Vrátíte se na náměstí a počkáte na úsvit. Pak najdete jinou cestu."

"A ty?"

"Zůstanu tady."

"Ne!"

"Musím. Musím je tu udržet do úsvitu, jinak po vás půjdou."

"Nevrátíš se," vzlykla a bouchala mě sevřenou rukou do hrudi.

Objal jsem ji.

"Jinak to nejde, princezno. Vždyť to sama víš," řekl jsem jemně.

Po tvářích jí kanuly velké slzy. I tohle už tu jednou bylo. Pozvedl jsem mačetu za jejími zády, abych na ni viděl, a zašeptal: "Gabrieli, slyšíš mě?"

Nápis na mačetě jednou zlatě zazářil. Rozsvítil se od rukojeti po špici a zase pohasnul. Byl to moc hezký efekt.

"Pomoz mi."

Tentokrát nápis problikl dvakrát. To jako jednou že jako ano a dvakrát že jako ne? Tuhle mačetu už mám léta. Do teď si nápis na ni svítil, jak se mu zachtělo. Jen v pekle zářil neustále. A teď jako těsně před smrtí zjistím, že Gabriel se mnou může skrze něj komunikovat?

"Proč ne?!"

Nápis na mačetě zůstal němý. Na otázku proč se ano nebo ne blbě odpovídá.

"Počkej!" vykřikla Lin a odstrčila se z mé hrudi. Otřela si slzící oči.

"Venku už není tma."

"Jak to myslíš?"

"Změna času v Americe končí až příští rok. Teď je to tu stejné jako u nás. Poslední víkend v říjnu se ze soboty na neděli posunou ručičky hodin o hodinu zpět."

" No a?"

"Je to tento víkend. Je sobota, teď už vlastně neděle. Není sedm hodin, ale šest."

"No a? Tak slunce nevychází po půl osmé, ale po půl sedmé. Je šest. Venku je pořád tma."

"Tvoje hodinky si čas řídí automaticky. Není šest. Je sedm. Ukazují správně. Venku už je světlo."

Měla pravdu. Ty hodinky jsem měl od ní. Byly rádiem řízené. Dokonce ani po příletu do Ameriky jsem je seřizovat nemusel.

"Poslední!" křikl Fici, hodil pé devadesátku na záda a tasil záložní pětsedmu. Posledních sedm nábojů. Byl čas vypadnout.

"Hej, indiáni!" křikl jsem na mladé Čerokéze, kteří se krčili u zadní stěny. "Uhněte!"

Indiáni se přesunuli k levé stěně, Kotníček odhopkal k pravé. Poklekl jsem a dvakrát cinkl ostřím mačety o betonovou podlahu. Nápis jednou zlatě zazářil. Ano? Co jako ano? Ty parchante nebeskej, pomyslel jsem si a hodil.

Hodil jsem mačetu tak, aby se těsně před dopadem na zeď stočila na plocho. Mačeta narazila do betonové zdi, která vybuchla. Vzpomněl jsem si, k čemu asi tak mám v kufru auta pět kilo Semtexu, když musím mačetu používat takhle.

Do místnosti se vevalil hustý šedý oblak betonového prachu. A světlo. Denní světlo. A byla ho spousta. Budova byla orientována přesně na východ. Nebe venku bylo jasné. Vycházející slunce vrhalo své paprsky přímo do otvoru ve stěně. Byla to nádhera.

Ustoupil jsem do kužele slunečního světla. Fungovalo to. Hororáci se do něj vkročit neodvážili. Počkali jsme, až prach trochu opadne, a pak se moji přátelé otvorem ve zdi vysoukali ven. Jen já ještě postával uvnitř. Chtěl jsem vědět, kdo má tohle všechno na svědomí. Nemusel jsem čekat dlouho. Na druhé straně budovy u dveří se ve výšce asi dvou a půl metru rozsvítily dva temně rudé body.

"Řekni mi své jméno, démone!" křikl jsem z bezpečí světelného kuželu ranního slunce.

"Splním všechna přání," zasyčel z druhé strany místnosti hrozivý démonský hlas.

Jindy bych zkusil štěstí a hodil po něm mačetu, ale ta se teď válela v sutinách někde venku. Raději jsem odešel. Prolezl jsem otvorem ve zdi a cestou ze země zvedl mačetu pokrytou krví a šedým prachem. Vypadali jsme docela podobně.

Museli jsme obejít celý areál, abychom se dostali zpět do stanového městečka. Naštěstí bylo brzo ráno. Všichni vyspávali. Po té, co byl festival uzavřen, propukl ve stanovém městečku mejdan. Lidé pařili až do svítání a pak šli spát. Nikdo nás přicházet neviděl.

Ve stanu jsem ze sebe shodil zakrvácené šaty a alespoň trochu se ošplouchl ledovou vodou z kanystru. Vypadal jsem, jako bych ty všechny lidi v dlouhé budově povraždil sám. Pak jsem navštívil sociální zázemí městečka. Byla tu dokonce maringotka s teplou sprchou. To mi bodlo, i když po mně chtěli za tři minuty sprchy deset dolarů.

Pak jsem se vrátil zpět do stanu. Byl jsem nevýslovně unavený. Potřeboval jsem si alespoň na dvě hodinky schrupnout, než vymyslím, co dál. Ostatní už spali. Nebyli tak zaneřádění blízkým setkáním s krvavou fontánou jménem Jason Voorhees. Stačilo jim jen ze sebe oklepat prach a mohli si jít lehnout.

Jen jsem ulehl a trochu zabral, už se mnou někdo třásl. Otevřel jsem oči. Byla to Linda.

"Co se děje?" zeptal jsem se rozespale.

"Máme návštěvu," řekla potichu.

"Návštěvu?" podivil jsem se a podíval se na hodinky. Bylo jedenáct dopoledne. Moc jsem toho nenaspal.

"Jakou návštěvu?"

Lin kývla hlavou. Podíval jsem se tím směrem. U stolu uprostřed stanu v rozkládacích křeslech seděl muž a žena. Oba na sobě měli šedé uniformní obleky. Vypadali jako agenti FBI. A sledovali mě.

Vyhrabal jsem se z lehátka a šel ke kávovaru pro šálek horké kávy. Ano. I kávovar jsme s sebou měli. Doma kafe vůbec nepiju, ale jak vyjedu ven, leju ho do sebe hektolitry. Agenti mě stále beze slova sledovali. Přisedl jsem si k nim.

"Čemu vděčíme za vaši návštěvu?" zeptal jsem se.

"Já jsem agent Smith a tohle je agentka Wessonová z FBI," představil se agent a aby svou identitu potvrdil, ukázal mi služební průkaz.

Ty vole. Vážně jsou to agenti FBI.

"Vážně jste Smith a Wesson?" musel jsem se zeptat.

"Tak hele," řekl agent Smith. "Řekli nám, že ty tady tomu šéfuješ. Je to tak?"

"Čemu?" rozhlédl jsem se po stanu.

"Dostat legrace," řekla agentka Wessonová. "Víme přesně, kdo jsi, odkud jsi a co jsi dělal celou noc. Otvorem ve zdi, který po vás zbyl, jsme z toho bývalého prasečáku vynosili 121 mrtvol. Jestli nezačneš spolupracovat, všechny ti je hodíme na triko."

Narovnal jsem se na židli a zamrkal.

"Co jste zač?" zeptal jsem se s údivem, neboť tuto otázku jsem obvykle dostával já.

"Jsme agenti z oddělení pro vyšetřování paranormálních jevů," řekl agent Smith.

"Takže vy jste Mulder a Scullyová," řekl jsem překvapeně.

"To si vyprošuji," řekla agentka Scullyová. Teda Wessonová.

"Nevěděl jsem, že takové oddělení v FBI skutečně existuje. Taky vám všichni ostatní hází klacky pod nohy jako Mulderovi?"

"Naše oddělení je nedílnou součástí federálních služeb už od roku 1948. Nikdo nám pod nohy žádné klacky neháže."

"A co chcete po nás?"

"Víme, že se zabýváte vyšetřováním paranormálních jevů, stejně jako my. Sledujeme vás už dlouho. Máte jisté nezpochybnitelné úspěchy. A víme o všech zmizelých lidech na HellFestu. Také víme o vašem nočním setkání s postavami, které by se tu určitě vyskytovat neměly. Můžeme si s případem vzájemně pomoct."

"Vážně? Jak nám můžete pomoct?" zeptal jsem se, neboť jsem netušil, jak můžeme pomoct my jim.

"Za lesem máme jednotku mariňáků a helikoptéru," odpověděla překvapivě agentka Wessonová.

"Kecáš," řekl jsem užasle.

V tu samou chvíli do stanu vtrhl Yansa.

"Nebudete tomu věřit. Byl jsem v lese pro nějaké dřevo a hádejte. Za lesem je armáda. Mají tam obrněné auta a tři vr...."

Yansa se zarazil, když spatřil dva agenty u stolu. Pokývl jsem hlavou. Pochopil a zase ze stanu vycouval. V tu samou chvíli ve stanu zazvonil mobil. Byl Lindin. Přiložila si jej k uchu a uchýlila se do jednoho rohu stanu. Potichu s někým hovořila.

"Nevíte, s kým máte tu čest," řekl jsem agentům. "Tímhle," vytáhl jsem z pouzdra mačetu, byla krásně čistá, neboť do sprchy šla se mnou, "dokážu poslat zpět do pekla každého démona. S těmi v noci to ani nehlo."

Oba agenti dali pravačky za záda. Ne že by je braly ledviny. Sahali pro zbraně. Raději jsem odložil mačetu na stůl.

"Museli byste sem hodit atomovku," pokračoval jsem, "a ani to by možná nepomohlo. Vlastně jsem se chtěl trochu prospat, zabalit stan a vypadnout odsud, dokud je venku světlo."

Oba agenti mě se zaujetím sledovali. Nevím, co si mysleli. Že chci utéct? No, já bydlel na jiném kontinentu. Měl jsem kam. Ale to nic neznamenalo. Mocnějšího démona jsem ještě nepotkal. Klidně by si mě mohl v Evropě najít.

Agent Smith chtěl něco říct, ale skočila mu do toho Linda s telefonem v natažené ruce.

"Tohle by sis měl asi poslechnout," řekla.

"Kdo je to?"

"To je Adam. Volá přímo z Jeruzaléma."

"Nazdar blonďáku," pozdravil jsem česky, když Linda přepla mobil na hlasitý odposlech a položila ho na stůl. "Co pro nás máš?"

"Mám překlad toho nápisu z piana. Trvalo mi tři dny, než jsem našel Lindina profesora. Zdálo se, že už nežije, ale pak jsem poprosil pár přátel z Mosadu a ti ho našli."

Při slově Mosad, což je izraelská tajná služba, se agenti na židlích nervózně zavrtěli, ale to bylo tak všechno. Asi láska ke konkurenci.

"Tak povídej, nenapínej."

"Překlad toho nápisu zní... Počkej. Nemůžu to najít. Sakra."

Adam se odmlčel. V telefonu bylo slyšet nějaké šustění a nadávky. Nakonec však našel, co hledal, a pokračoval.

"Překlad nápisu zní: Z nebes dolů schází, splní všechna přání. Avšak všechno, co teď máš, nakonec mu odevzdáš. Leda by jsi znal, to co Bůh mu dal. Poté stůj co stůj, splní příkaz tvůj."

Adam se odmlčel. Já se podíval na Lin, co si o tom myslí. Agenti koukali na nás, protože Adam mluvil česky a oni mu nerozuměli.

"Hele, Adame. Ten nápis byl ve starohebrejštině. Tohle je doslovný překlad?" zeptala se nakonec Lin.

"Jasně že ne. Trochu jsem ho pro vás upravil."

"A jsi si jistý, že význam zůstal zachován?"

"Samozřejmě," řekl dotčeně.

"Sakra. Ty by ses tím básněním mohl živit. Fakt dobrý," řekl jsem povzbudivě.

"Hele, co se to tam u vás děje? Linda mluvila o nějakých agentech FBI."

Na FBI agenti zareagovali napřímením a opětovným pohybem pravé ruky za záda. Usmál jsem se na ně.

"Jenom Mulder a Scullyová se na nás přijeli podívat."

Agenti se po mých slovech mračili oba.

"Přiletím za váma," řekl Adam.

"To ani náhodou," oponoval jsem. "Tady je to o hubu jak nikdy. Radši pošli jenom letadlo."

Rozloučili jsme se a Adam zavěsil. Víc informací pro nás stejně neměl. Ani jich nebylo třeba.

"Splní všechna přání," řekl jsem zamyšleně. "To už jsem dneska slyšel."

"Vážně? A kde?"

"Když jste prolezli dírou ve zdi, objevil se uvnitř budovy démon. Řekl: Splním všechna přání. Řekl to česky, jako Adam. To je nezvyklé. Démoni většinou mluví pekelštinou. Tenhle navíc věděl, že já mluvím česky."

"Myslíš, že v tom může být nějaká souvislost?"

"Anglicky," ozval se agent.

"Naše cesta začala v Amityville," přešel jsem do angličtiny. "Ve sklepě jsme našli obrovské koncertní křídlo, které se tam mohlo dostat jen při stavbě domu. Myslím, že ho tam nechal pohřbít židovský obchodník i s démonem, který lidem plní jejich přání, uvězněným uvnitř. Ten obchodník si přál jediné, dostat se i s rodinou z nacistického Německa. To se mu podařilo. Kam se poděl pak, nevím. Možná se odstěhoval, nebo zemřel. To je buřt. Důležité je, co se stalo potom.

O dvacet let později se do domu stěhuje rodina DeFeových. Ronald DeFeo se znuděně potlouká po domě a nachází skrytý vchod do sklepa. Otevře křídlo a pouští v něm uvězněného démona.

Démon bloudí po domě a hledá židovského obchodníka, kterému by se chtěl za své uvěznění pomstít. Ale ten už je dávno pryč. Démon je tak volný. Asi se nudí, co já vím. Posedne Ronalda a donutí ho vyvraždit celou rodinu. Ronalda zavřou a démon dál zůstává v domě.

O třináct měsíců později se vše opakuje s Georgem Lutzem. Ten je ale silnější než Ronald a z domu prchá s celou rodinou a s démonem v těle. Ale jak se démon dostane na HellFest?"

"To víme zase my," řekla agentka Wessonová a otevřela tlustou složku, kterou si s sebou přinesla. Chvíli se v ní přehrabovala, než našla dokument, který hledala.

"Tady. George Lutz prodal svůj příběh nejprve spisovateli Jay Ansonovi a poté i filmařům. Neskutečně na tom zbohatl. A pak zmizel i s celou rodinou. Další stopa po něm je na tomto dokumentu," ukázala nám nějaký staře vypadající papír.

"Co je to?"

"To je zakládací listina Festivalu hrůzy, pro který se časem ujalo jméno HellFest. To George Lutz ho zrealizoval a zaplatil. Několik dalších let byl jeho ředitelem. Byl v hledáčku FBI, neboť celá jeho rodina za záhadných okolností zmizela. I on nakonec zmizel, ale HellFest byl již tak populární, že pokračoval i bez něj."

"Takže démon využil George Lutze k založení festivalu, při jehož konání nenápadně likviduje lidi? Dokonce jen pět ročně a pokaždé v jiném státě, aby nevzbudil přílišné podezření? Co je to za démona? Takhle se přeci démoni nechovají. A ty hororové postavy. Kde se vzaly? Proč nejdou zabít?" ptala se Lin.

"Ta Adamova básnička. Jak byl začátek?"

"Z nebes dolů schází," zopakovala Linda začátek Adamovy básně.

"Z nebes dolů schází, protože není démon, je to padlý anděl."

"Padlý anděl?"

"Ano. Jako Lucifer. Jen nepadl do podsvětí, ale na Zemi. Proto má takovou moc. S Luciferem jsme v pekle také mohli jen vyjednávat. Hrozit mu nemělo smysl. Má mačeta by s ním ani nehla. Poradí si s démonem. S andělem nikdy. Mám takový pocit, že tu moc jí dal opravdu jen Gabriel. Přeci by nestvořil zbraň, která dokáže ublížit i jemu. Když neublíží andělovi, neublíží ani padlému andělovi a bohužel ani jeho výtvorům."

"Plní všechna přání," pokračovala Linda.

"A rozhodl se škodit lidem tím, že jim splní jakékoliv přání. Ne nadarmo zní jedna stará čínská kletba: "Ať se ti splní všechna tvá přání." A tady si lidé přejí potkat se se svými oblíbenými hororovými postavami."

"Avšak všechno, co teď máš, nakonec mu odevzdáš," pokračovala Lin s Adamovou básní.

"To je snadné. Splní ti, co chceš, ale pak si to od tebe vezme zpátky. Všechno. Je to padlý anděl, ne charita."

"Leda by jsi znal, to co Bůh mu dal. Poté stůj co stůj, splní příkaz tvůj," dokončila báseň.

"Bůh mu dal jméno. Proto nám nad ním jeho jméno dává moc. Potom musí poslechnout tvůj příkaz. Třeba se vrátit zpátky do láhve. V našem případě do klavíru. Jen tak se dá zastavit."

"Ale my jeho jméno neznáme. Jak se ho zbavíme?"

Agent Smith se rozesmál. Všichni jsme se na něj podívali. Nezdálo se nám, že by tu bylo něco k smíchu. Agent se smát přestal a promluvil.

"Když jsem byl malý," řekl, "moje babička, která mimochodem také pocházela z Berlína, říkala, že když budeme zlobit, zavolá na nás starého židovského démona, který plní všechna přání, a bude si přát, aby nás všechny odnesl rovnou do pekla. Říkala, že ten démon se jmenuje Dibuk."

"Dibuk? To je ale debilní jméno. A jak se ho zbavit, babička neříkala?"

Agent se na Lindu zamračil.

"Ve vaší složce máme poznámku, že jste velice inteligentní," řekl. "Tohle moc inteligentně neznělo."

"Máte na mě složku?"

"Máme ji na každého z vás."

"Fakt? Můžu ji vidět?"

Agent zavrtěl hlavou.

"Tak co uděláme?" vložila se do hovoru agentka Wessonová.

"Uzavřeme HellFest. To je snad jasné," odpověděl agent Smith.

"A pak?" chtěl jsem vědět já.

"Pak sem vlítne armáda a vyčistí to tady."

"Agente Smithe. Kolik má ta vaše jednotka členů?"

"Šedesát špičkově vycvičených mariňáků," řekl hrdě.

"Jestli sem vlítnou jen tak, do rána budete mít šedesát mrtvých mariňáků."

"Tak co navrhuješ?" řekl popuzeně.

Chvíli jsem přemýšlel.

"Říkali jste, že máte za lesem helikoptéru. Myslíte, že byste ji mohli poslat do Amityville? Zbourat tam kus jednoho starýho baráku, vyzvednout z jeho sklepa helikoptérou dvoutunové koncertní křídlo a přivézt ho sem? A to všechno ještě dneska večer?"

"Na tebe mám taky složku. Píše se v ní, že moc inteligentní nejsi."

"Já mám na tebe taky složku," řekl jsem popuzeně tentokrát já. "V ní se píše, že jsi kokot. Mám plán. Když vyjde, všechno může skončit ještě dneska a nemusí už kvůli tomu nikdo umřít."

"Na co ten klavír potřebuješ?" zeptal se, ignoruje při tom mou neslušnou poznámku.

"Dibuk v něm byl uvězněn po desítky let. Možná funguje jako Spirit box. Třeba ho sem stačí jen přivézt a démon se do něj chytí sám. Pochybuju, že starý židovský obchodník z Berlína bojoval s padlým andělem, aby ho do klavíru uvěznil. Musí v tom být nějaké kouzlo."

Agent se podíval na agentku, která jen pokrčila rameny, jakoby chtěla říct, že za zkoušku to stojí.

"A ještě jedna věc. Nesmíte festival přerušit."

"Cože?" vyvalil agent oči. "V noci tu umřelo 121 lidí. Ten váš démon se asi zbláznil, když začal takhle ve velkém vraždit. A vy mu chcete poslat další?"

"Není to náš démon. Vůbec to není démon. A nevím, jestli se zbláznil. Možná. A možná už má celého schovávání se na HellFestu dost. Možná jen sbírá energii pro něco většího. Je to padlý anděl a je volný. Může jít kamkoliv na planetě. Klidně by mohl rozpoutat apokalypsu. Když uvidí, že na festival večer nikdo nepřišel, tak zmizí. Až se s ním potkáme příště, už bude pozdě. Musíme ho dostat dnes večer."

"To zní rozumně," řekla na to agentka Wessonová.

Agent Smith si odfrkl, vstal, vylovil z kapsy mobilní telefon a šel si ven zavolat.

"Vážně má FBI paranormální jednotku, která věří na démony?" zeptala se Lin agentky Wessonové.

"Akta X nebyla úplně smyšlená," odpověděla agentka. "Pustit ven něco pravdy je mnohem lepší taktika než zatloukání. Většina lidí si nakonec řekne, že celá věc je tak přitažená za vlasy, že je to vlastně úplná blbost. Takhle všechny tajné služby na světě mlží o věcech, které ve skutečnosti odhalit nechtějí."

"Takže mimozemšťani, bigfoot, ilumináti... To všechno je pravda," řekl jsem na to.

"A vaši démoni?" otázala se agentka.

"Pár už jsem jich potkal. Vlastně stovky."

"Vidíš? A přesně po takovém výroku ti to nikdo neuvěří, i kdyby to byla stokrát pravda."

"Ale tohle je pravda. Vždyť já byl v samotném pekle."

Agentka se zasmála. "Jsi v tom čím dál tím lepší."

Měla pravdu. Říct někomu, že jste byli v pekle, byl ten nejjednodušší způsob, jak ho přesvědčit, že jste v pekle nebyli.

Za chvíli se vrátil agent Mulder. Teda Smith. I to znělo tak blbě, že jsem nevěřil, že je to jeho pravé jméno. Nad hlavou jsme zaslechli rotory helikoptéry.

"Helikoptéra je na cestě. Do večera by měla být zpátky i s vaším klavírem. Národní garda z oblasti New Yorku je na cestě do Amityville, aby připravila dům. Jen nevím, jak to všechno vysvětlíme jeho majiteli," povzdechl si.

"Není to náš klavír," řekl jsem. "Vlastně je našeho přítele, který nám před chvílí volal, stejně jako celý dům. Vysvětlíme mu to za vás."

Agent si viditelně oddychl. Ani slavná FBI si nemohla jen tak dovolit někomu zbourat půl baráku. Vlastnické právo bylo v Americe svaté.

"Jaký je váš plán?" zeptal se.

Chvíli mi trvalo, než jsem mu odpověděl. Napadlo mě totiž, že jakmile národní garda vybourá část domu, aby mohla odvézt klavír, stíny v něm uvězněné možná uniknou. Ale to muselo počkat. Problém tady byl mnohem vážnější.

"Žádný. Chtěl jsem improvizovat, tak jako vždycky. Ale máte pravdu. Tahle situace je tak vážná, že by to nějaký plán chtělo. Ale nejdříve bych něco zakousl. Od včera jsem nejedl a tady to voní jako v indiánské vesnici."

Měl jsem pravdu. Aiyana venku v kotlíku na otevřeném ohni připravovala nějakou indiánskou dobrotu. Chtěl jsem mladé indiány poslat domů hned ráno. Ale oni nechtěli. Že prý je to jen jejich vina, že jsme tady. Nedokázali pochopit, že my se tímhle živíme. Že je to naše práce. Že bychom tu stejně nejspíš skončili tak jako tak. Byli to Čerokézové. Pár mrtvol v baráku je sice mohlo na čas vykolejit, ale rozhodně ne dlouhodobě rozhodit. Řekli, že zůstanou a pomůžou nám.

Vzpomněl jsem si, proč jsem vlastně tady. Slíbil jsem Staříkovi, že se o mladé indiány postarám. Že na ně dám pozor. Včera bylo málem po nich, a proto jsme se domluvili, že zůstanou v městečku, ale do areálu festivalu nevstoupí. Jako symbol naší dohody jsem jim ze zápěstí strhal vstupní pásky. Chvíli se zdálo, že tím naše přátelství lehce utrpělo, ale pak jsem jim připomněl včerejší noc. Hromady mrtvol podél stěn bývalého prasečáku. Pochopili.

Ve stanu jsme srazili dva stoly a Fici zapojil horkovzdušný fukar, který po něm hodil Kotníček těsně předtím, než zabouchl dveře obytňáku a sešlápl plyn. Ani se nerozloučil. Jakoby bylo v Texasu bezpečněji.

Díky fukaru se teplota ve stanu vyšplhala z "promodralých rtů" na celkem příjemných "mikina stačí". Aiyana nás obsloužila indiánským gulášem plným masa a kukuřice a já přesvědčil oba agenty, aby na oběd zůstali u našeho stolu. Měl jsem na ně totiž pár otázek.

"Jak o nás víte? A co všechno o nás víte?" zeptal jsem se bez obalu.

"Vlastně úplně všechno," odpověděla též bez obalu agentka Wessonová. "Sledujeme vás už od vaší první návštěvy Ameriky."

"Proč?"

"Měli jste letenky na jedenáctého září. Ale neodletěli jste. I tak jste se o pět dní později objevili v Amsterdamu. To bylo zvláštní. FBI se o vás začala zajímat v souvislosti s napojením na Al-Káidu."

"My a Al-Káida? To je blbost."

"FBI po 9/11 sledovala všechny podezřelé a vy jste podezřelí byli. Obzvlášť po zmizení letadla s tvou rodinou."

"Nebyla to moje rodina."

"Ale zdědit po ní Beavercreek ti nevadilo."

"Není můj. Patří indiánům."

Agentka se podívala na Aiyanu, která jediná s námi objedvala u stolu. Nic na to však neřekla.

"Co všechno o nás víte?" ptal jsem se dál.

"Vlastně docela dost. Naše sekce paranormálních jevů si převzala vaši skupinu hned po Kambodži. Víme, že jsi tam dostal přímý zásah z velkorážného kulometu a přežil. A nejen to. O pár dní později jsi zlikvidoval gerilovou jednotku Rudých ukrytou v džungli. Tím jsi upoutal naši pozornost. Sledovali jsme vás dál. Víme o tvých nadpřirozených schopnostech. Víme o démonech, se kterými jsi bojoval. Tu akci v Enfieldu máme do podrobna zmapovanou."

"Vážně?"

"Ano. Clarissi je mi líto."

Podíval jsem se agentce do očí. Myslela to vážně.

"Proč nám tady pomáháte?"

"Nebýt vás, sekce paranormálních jevů by už neexistovala. Ale vaše činnost našim nadřízeným poskytla dostatek důkazů, aby byla zachována. Vlastně se stala velice důležitou. Proto máme k dispozici armádu. Proto jsme mohli zařídit, aby se nikdo nedozvěděl o všech mrtvých ze včerejší noci. Agent Smith chtěl HellFest okamžitě uzavřít, ale mně bylo jasné, že pak bychom toho, kdo má všechny oběti na svědomí, už nikdy nemuseli najít. Přemluvila jsem ho a on nakonec s vaším kontaktováním souhlasil."

"Dobře jste udělala, agentko. Spolu máme větší šanci démona porazit."

"Démona? Říkal jsi, že je to padlý anděl."

"Ano. Ale vydává se za démona. Tak mu tak budeme i říkat."

"Jaký je tedy plán?"

"Prostě půjdeme a zlikvidujeme jednoho starýho nasranýho démona."

"Ještě jedna věc," řekla agentka. " Před dvěma lety v šumavském podhůří. Lindu zabil vlkodlak. To víme jistě. A také víme o Ficim, který deset hodin hlídkoval před stanem, ze kterého jste nakonec oba vyšli živí. Co se tam stalo?"

"Jak jste řekla, agentko. Lindu zabil vlkodlak. Došel jsem si pro její duši do pekla. To proto můžu tvrdit, že jsem se setkal se stovkami démonů a s Luciferem. Na zemi to trvalo deset hodin. V pekle jsme byli skoro měsíc. Nejsme žádní nýmandi z východní Evropy, co si hrají s duchy."

Ta poslední věta patřila agentu Smithovi. Neměl nás rád. Mě neměl rád. To na něm bylo vidět. Ale teď musela jít jakákoliv zášť stranou. Měli jsme na starosti mnohem důležitější věci.

Zajímalo by mě, jak to s tím naším sledováním agentka Wessonová myslela. Věděla toho o nás opravdu hodně. Asi neměla na mysli agenta s dalekohledem a vysílačkou, ale něco mnohem sofistikovanějšího. Vždyť to byla paranormální jednotka FBI. Určitě ke sledování používali úplně jiné metody. Rozhodl jsem se, že se jí na to zeptám. Ale ne teď. Teď byl čas na přípravy.

Ještě ráno jsem poslal Ficiho zpátky na Beavercreek pro zbytek našeho vybavení. Moc se mu tam nechtělo, stejně jako se indiánům nechtělo odjet s ním. Stihl se vrátit za čtyři hodiny i s obědem u paní Jází. Ben se vyptával, na co to vybavení potřebujeme, dobře věděl, co děláme a co s sebou vozíme v bednách. Že potřebujeme na festivalu hromadu zbraní, mu přišlo podivné. Fici mu řekl naši krycí historku, s kterou jsme měli v plánu projít celým areálem v plné výstrojí a výzbroji, aniž bychom vzbuzovali povyk.

Už jsem jednou říkal, že naše vybavení je podobné vybavení SG-1 ze seriálu Hvězdná brána. A toho jsme chtěli využít, neboť jako na každém podobném festivalu i tady chodili někteří lidé převlečení za svoje oblíbené hrdiny. Pobíhala tu spousta Freddy Kruegerů, Pinheadů nebo Ghostfaceů. Mimo to jsme tu ale potkali i Indiana Jonese, Spider-Mana, dva Iron-many a další komiksové postavy. A také jednotku vojáků z Hvězdných válek. Takové ty magory v bílém plastu s obrovskýma helmama a zbraněmi, které střílí laserové paprsky, nebo tak něco. Myslím, že ty zbraně mají nějaké jméno, ale já Hvězdné války nesnáším, tak nevím. I Obi-Wan Kenobi se svým světelným mečem se tu ukázal. Když jsem to vyprávěl Emilovi, musel se podívat na net, jak se to jméno píše. Asi Hvězdné války také moc nemusí. Prostě a jednoduše na HellFest nechodili jen lidé převlečení za hororové postavy. Spousta návštěvníků HellFestu byla zároveň i návštěvníky mnohem slavnějšího Comic-Conu a své převleky chtěli využít i tady. A toho jsme zase chtěli využít my.

Ficiho jsem po návratu z Beavercreeku poslal do karavanu spát, byl neskonale rád, a sám jsem se ujal kontroly našeho vybavení. To dělal vždycky Fici a já věděl, že až se probudí, všechno to překontroluje znovu. Sám tvrdil, jak je kontrola vybavení důležitá a navíc ho to bavilo. A bylo to dobře. Nikdo nechce, aby mu selhalo vybavení v nevhodnou dobu.

Fici se vrátil zrovna, když oba agenti odcházeli. Tak nevraživě se prohlíželi, až jsem čekal, že agent Smith vytáhne z pouzdra svůj naleštěný agenturní Glock a Fici ho smázne pé devadesátkou. To se naštěstí nestalo. Fici to zapíchl do karavanu a agenti se vrátili za les k mariňákům, aby jim nastínili můj plán pro dnešní večer.

Vrátili se, až když se podzimní slunce dotklo špiček stromů podzimního lesa. To už jsme stáli ve stanu všichni tři v plné výstrojí i výzbroji. Neprůstřelná kombinéza, ještě neprůstřelnější vesta a na ni černá taktická vesta se spoustou kapes na dlouhé zásobníky do P90. Stehenní pouzdro na pětsedmu nemohlo chybět. Já s Lin ho měli na pravém, Fici jako levák samozřejmě na levém stehně. Fici měl ještě v předu na vestě pouzdro s velkým loveckým nožem a mě nemohla na zádech chybět mačeta svatého Vojtěcha. Lin žádnou třetí zbraň neměla. S mačetou sice zacházela celkem obstojně, ale příčilo se jí do čehokoliv s ní sekat. Byla to krvavá práce. Nedivil jsem se jí.

"To myslíte vážně?" zeptal se agent Smith, když nás viděl.

"Co jako?" řekl jsem, jakoby mi nedocházelo, nač naráží.

"Vojáky jste na akci nechtěli, že by byli moc nápadní, a sami jdete takhle?"

Vytáhl jsem z kapsy nášivku se symbolem pyramidy s tečkou nad vrcholem a písmeny SGC a přilepil si ji na suchý zip na levém rameni. Fici s Lin udělali to samé.

"Co je to?" zeptal se agent.

"Spousta lidí tu chodí v kostýmech," odpověděl jsem. "Naše hadry a zbraně vypadají jako z SGC, tak půjdeme za ně."

"Co je SGC?"

"Jednotka z Hvězdné brány."

"Hvězdná brána? To je nějaký seriál?"

"Jo," řekl jsem nejistě.

"Kdo v něm hraje?"

"Richard Dean Anderson."

"Richard Dean Anderson? To je kdo?"

"MecGyver."

"Kdo je MecGyver?"

"Vy jste Američan?"

"Co je to za otázku?"

"A televizi máte?"

Agent Smith otevřel pusu. Asi chtěl něco říct, ale pak ji zase zavřel, když si všiml, jak se mu agentka Wessonová potutelně směje.

"SGC je vojenská jednotka z jednoho dost oblíbeného amerického seriálu. Chodí podobně vybavená jako my. Takhle budeme naprosto nenápadní. Prostě jen další magoři, co si hrají na své oblíbené hrdiny."

"Aha," řekl jen agent Smith a dál už to nerozváděl.

Smrákalo se. Byl čas jít. Oba agenti vyměnili své luxusní značkové obleky, které hlásaly, že patří k FBI až do Alabamy, za nenápadné civilní šaty a ze vzdálenosti asi deseti metrů nás následovali. Původně jsem je na akci brát nechtěl, ale chtěl jsem jejich mariňáky. Že by mi je jen tak půjčili, ale nehrozilo, proto nám teď oba agenti byli v patách.

U vstupu jsme prošli bez problémů. Stačilo ukázat naše VIP pásky. Za naše hadry a zbraně jsme si vysloužili spíše pochvalu, jak přesně se shodujeme se seriálovou předlohou. Úplně přesné to nebylo, ale měli jsme na hlavách i zelené vojenské kšiltovky a kalhoty pěkně zastrčené do vysokých bot jako správní výsadkáři. Tak to docela ušlo.

Celým areálem jsme museli projít jako včera. Dnes už jsem kluka v masce Freddyho čekal, tak jsem se ani nelekl. Chlápek v umývárně s prostřelenou hlavou ležel jako včera, aby ne, když to byla figurína, a Saloon měl všechna okna zasklená. Po včerejší rvačce v něm nebylo ani památky. Dovnitř jsme raději nešli, aby nás někdo nepoznal. Jen jsem tam rychle nahlédl oknem. Ani v Temném lese nás žádné nepříjemné překvapení nepotkalo. Měsíc zase zářil jako kráva a víla se rozevlátě vznášela ve svých průhledných šatech. Tentokrát se žádné titanové šipky nekonaly. Aby taky jo, když SRADU to mělo za sebou.

Ptal jsem se agentů, co se vlastně stalo se všemi těmi mrtvými lidmi v bývalém prasečáku za pódiem. Prý je odtud vynosili mariňáci dírou ve zdi, kterou vyrobila má mačeta. Protože ta díra vedla přímo do zoraného pole, které se táhlo do nekonečna, nikdo to neviděl. Přijet pro ně musel traktor s valníkem. Dvakrát. Tolik mrtvých. Myslím, že až do Apokalypsy to bude ta nejkrvavější akce, které jsem se kdy zúčastnil.

Tou dírou se na HellFest měla dostat jednotka mariňáků, která nám měla přijít na pomoc, pokud by tomu bylo třeba. Hororové postavy zabít nešly, ale jinak na střelbu reagovaly docela dobře. Soustředná palba jednotky mariňáků by je zastavit dokázala. Proto jsem je tam chtěl mít.

Na náměstí byla spousta lidí. Dnes večer mělo dojít k vyhlášení královny HellFestu. Na pódiu zrovna pařila nějaká rocková kapela. Řezali do toho tak, že nebylo slyšet ani slovo. Tak jsem raději nic neříkal a pozorně sledoval okolí. Těch lidí tu bylo opravdu hodně. Možná tak dva tisíce. Jestli se to zvrtne jako včera, bude to masakr. Ale jinak to nešlo. Kdyby sem dnes žádní lidé nepřišli, démon by se neukázal. Měl jsem v plánu ho zavřít do SpiritBoxu, stejně jako démona ve Virginii.

To byla další zajímavá otázka. Kde se tu ten démon vzal? Ve Virginii to byl skutečně démon. Dibuk byl padlý anděl, který navíc v pekle nikdy nebyl. Ale nějak se mu muselo podařit otevřít pekelnou bránu, kterou se démon na Zemi dostal. Ale proč by to dělal? Možná že jen stačila pouhá přítomnost padlého anděla na Zemi, aby se v jeho přítomnosti otevřela brána. Tohle jsem nevěděl. V Knize mrtvých nebyla o Dibukovi žádná zmínka. Aby také ano, když Kniha mrtvých pocházela ze samotného pekla, ve kterém Dibuk nikdy nebyl.

Myšlenky musely jít stranou. Neuvěřitelný kravál na pódiu utichl. Kapela opustila jeviště. Místo ní ho zaplnily různé postavy z hororu a také pár polonahých slečen. Ta jedna měla tak velká prsa, že určitě nemohla spát na zádech, jinak by se jí to převalilo přes obličej a udusilo. Neuvěřitelné.

Posledním, kdo obšťastnil pódium svou přítomností, byl Pán temnot. Vysoký černoch v červeném plášti a černém cylindru na hlavě. A já ho znal. To byl ten černoch, co hrál Candymana. Také hrál pohřebáka ve filmu Nezvratný osud. Jmenuje se Tony Todd a na kontě má spoustu hororů. Aby také ne. S tímhle ksichtem. Tady také hrál. Pána temnot. Toho, jenž měl uvést Královnu festivalu pro příští rok.

Číslo pásku vylosoval ze svého klobouku. Do té doby bylo na náměstí relativní ticho, ale jakmile se majitelka pásku s číslem 7357890 dozvěděla, že se stala Královnou festivalu, propukla v šílený jásot. Skákala radostí do vzduchu, že nešla přehlédnout. Byla to docela pěkná blondýna, tak dvacet let. Prodrala se davem a s širokým úsměvem na tváři vystoupila na pódium. Pán temnot na ni čekal u gilotiny.

Stětí hlavy nové královny byl rituál potřebný pro její uvedení do funkce. Rituálu se měla účastnit i stará královna, ale to jaksi nešlo, když byla mrtvá. To tady ale nikdo kromě nás nevěděl, a tak se rituál musel obejít bez ní.

Aby Pán temnot dokázal, že gilotina není jen hračka, teatrálně pod ní vložil velikou dýni a zatáhl za spouštěcí páku stroje, který si tak hodně oblíbili Francouzi během revoluce. Hlavně Ludvík XVI a Marie Antoinetta si ho nemohli vynachválit.

Čepel sjela se zasvištěním dolů a s dýně vyrobila dvě malé do školky. Potom si pod gilotinu lehla blondýna.

Jmenovala se Linda, konečně někdo s normálním jménem, a pocházela z Maine. Jela sem pěknou dálku na to, aby ji někdo upálil hlavu gilotinou. Ale tohle musela být magická gilotina. Kolem takové se motá jeden díl Columba. Na název si nevzpomenu a netvrdím, že na to koukám, ale občas se prostě na telku kouknu, a někdy to tam běží. Pak se kouknu rád. V tom dílu zavraždil jeden podvodník druhého, ještě většího podvodníka, právě takovou gilotinou, která byla při správném použití úplně neškodná. Tahle musela být podobná.

Bloncka ležela pod gilotinou a na všechny se usmívala. Pán temnot hrál své představení skvěle. Pořád mlel nějaká zaklínadla a tančil kolem. Usmíval se při tom tak, až tuhla krev v žilách. Samozřejmě gilotinu neobsluhoval. Na to měl kata. Dalšího vysokého týpka v černém plášti s maskou na tváři. Ten si bloncku hezky připravil a postavil se k páce, kterou se gilotina odjišťovala. Jakmile položil na páku ruku, krev v žilách zatuhla i mně.

Tohle nebyl člověk. Jeho ruka byla znetvořená a potrhaná. I zdálky jsem viděl, jak z potrhaných ran prosvítá červené maso. Ty rány byly moc hluboké, než aby tak mohla být nalíčena. A hýbala se tak, že v žádném případě nemohla být umělá. Tohle byla skutečná ruka nějaké další hororové postavy, která se zde zhmotnila díky padlému andělu jménem Dibuk.

Znetvořená ruka zatáhla za páku. Západka jistící čepel gilotiny v horní poloze odskočila. Já vrhnul mačetu svatého Vojtěcha. Mačeta prosvištěla vzduchem a zabodla se do rámu těsně nad blondýninou hlavou. Čepel gilotiny se o ní zastavila.

Kat se otočil mým směrem. Pak ke mně natáhl svou znetvořenou ruku a ukázal na mě prstem.

"Ty," zasyčel.

Tak vida. Už na mě nesyčí jen démoni, ale i hororáci.

Kat ze sebe shodil dlouhý plášť, pod kterým neměl vůbec nic. Jeho tělo vypadalo jako jeho ruce. Celé bylo poseté hlubokými řeznými ranami. Penis mu chyběl úplně. Netušil jsem, ze kterého hororu tato postava pochází, ale věděl jsem jistě, že je skutečná. A lidem na náměstí to došlo také. Panika mohla začít.

Lidé vřískali a lezli jeden přes druhého, jak se snažili dostat pryč. Naneštěstí to nebylo tak jednoduché. Z náměstí vedly jen dva východy. Navíc se začali zjevovat další známí hororáci. Byl čas povolat armádu.

US Army vlétla na scénu jako smršť. Byli dobře obeznámeni s tím, co je tu může potkat. Část mariňáků se starala o evakuaci, ta díra ve zdi se na to náramně hodila, druhá část zahájila palbu.

Druhá část to měla složitější. V davu byla spousta převlečených lidí. Nebylo snadné rozpoznat, kdo je člověk a kdo ne. K palbě si tedy vybírali jen ty hororáky, kteří na lidi útočili. Když je měli zaměřené, už je z očí nepustili.

Já se svým týmem jsme se přesunuli na pódium. Fici cestou, přesně mířenou palbou, likvidoval kolena kata. Jen tak mohl zajistit, aby nedokonal své dílo zkázy na ubohé Lindě z Maine.

Odvázali jsme Lindu z Maine od gilotiny a předali ji jednomu z mariňáků, který ji odvedl prasečákem ven. Náměstí se rychle vylidňovalo. Ještě chvíli a zůstaneme na něm jen my, mariňáci, hororáci a spousta mrtvých lidí, kteří neměli to štěstí a nebyli včas evakuováni. Ještě by to chtělo Dibuka. Bez něj se to ukončit nedalo.

Vrátili jsme se na náměstí a zaujali pozici v obranném kruhu mariňáků. Pálili jsme po hororácích a střelba z M4 byla tak hlasitá, že mi to rvalo uši. To nemohou mít mariňáci alespoň standardní tlumiče? Položka za pár dolarů. To už by strýčka Sama, který vyhodil dva biliony za Afghánistán, asi nezabilo.

Společná střelba držela hororáky v uctivé vzdálenosti. My i mariňáci jsme s sebou měli nadstandardní množství munice, ale to neznamenalo, že tu můžeme veselé pálit až do svítání. Bylo třeba, aby se Dibuk objevil co nejdříve.

Přání otcem myšlenky, nebo jak se to říká. Dibuk byl náhle tady. Uprostřed našeho kruhu. Vycítil jsem jeho přítomnost v zádech, otočil se a hodil po něm dýku na stíny. Trefil jsem ho přímo do prostřed hrudi.

Hororáci přestali útočit. Palba pomalu utichala. Myslel jsem, že máme vyhráno. Myslel jsem, že Dibuk bude jako Morphus. Pekelný démon, který na sebe mohl brát podoby jiných nadpřirozených bytostí, se kterými přebíral i jejich vlastnosti. Věděl jsem, že Dibuk není démon. Ale když tu stál v nezaměnitelné podobě démona s černým tělem, z jehož popraskané kůže prosvítal oheň. S končetinami, které mají nesmyslně příliš kloubů. S rudě svítícíma očima vyššího démona. Že na něj budou účinkovat i stejné finty. Třeba dýka na stíny.

Omyl. Dibuk si vytrhl dýku z těla, prohlédl si ji a odhodil na zem.

"Ty," zasyčel jeho hlas a ukázal na mě dlouhým kostnatým prstem. Tohle mi vyloženě chybělo.

Odepl jsem z popruhu pé devadesátku a podal ji Ficimu. Místo ní jsem sáhl za záda pro mačetu svatého Vojtěcha. Na náměstí bylo náhle tíživé ticho. Hororáci neútočili, mariňáci nestříleli. Bylo to něco jako Aristeia. V Iliadě se o ní píše jako o okamžiku, kdy se zastaví bitva, aby se všichni bojovníci mohli podívat na souboj dvou nejlepších válečníků znepřátelených stran. Těmi jsme teď měli být já a Dibuk.

Olízl jsem si rty. Když má mačeta nedokázala zlikvidovat hororáky, jaký účinek může mít na padlého anděla? Navíc jsem měl v plánu úplně něco jiného, ale k tomu mi něco chybělo.

Ne na dlouho. Ticho nad náměstím narušil řev rotoru helikoptéry, která se nám zčista jasna vznášela nad hlavou. Pod ní se na lanech houpalo obrovské koncertní křídlo. Nikdo se ani nepohnul, neboť něco takového nikdo nečekal. Tedy já ano, ale už jsem nevěřil, že k tomu dojde.

Helikoptéra se pomalu snesla dolů. Koncertní křídlo přistálo mezi mnou a Dibukem. Nehýbal se, i když musel křídlo poznat. Jen sledoval, co bude dál. Pár vojáků odpojilo lana a helikoptéra zase odletěla. Náměstí se opět ponořilo do ticha.

Přiskočil jsem ke křídlu a vrazil pod něj mačetu, jako ve sklepě v Amityville. Poté jsem ho odhodil stranou.

"Dibuku!" zakřičel jsem. "Tvé jméno mi nad tebou dává moc! Přikazuji ti! Vrať se zpátky do klavíru, ty šmejde!"

Dibuk se rozmáchl a praštil do křídla takovou silou, že se rozletělo na třísky po celém náměstí. To mohlo znamenat jen dvě věci. Buď nám Adam poskytl špatný překlad textu, nebo se ta věc přede mnou nejmenovala Dibuk. Každopádně jsem teď měl velký problém. Cesta helikoptéry s pianem přes tři státy byla úplně k ničemu. A já nevěděl, jak Dibuka porazit.

"Gabrieli, pomoz mi," řekl jsem potichu.

Mačeta v mé ruce dvakrát problikla. No jasně. Pomoz si sám.

Nechal jsem to být a zasadil Dibukovi několik přesných zásahů. Normální démon by se po nich roztekl v nechutnou zeleno-černo-žlutou břečku a vrátil se do pekla. Ale Dibuk ne. Jeho rány se mi zacelovaly před očima. Sekal jsem do něj o to víc. Mačeta svatého Vojtěcha svištěla víc než kdy dřív. A na Dibukovi to bylo znát. Máchal po mě svými pařáty ostrými jako žiletky, ale já jeho rány vykrýval a dál útočil. A on zpomaloval. Už nebyl tak rychlý jako na začátku. Slábnul. Jeho rány už se nehojily tak rychle. Mačeta svatého Vojtěcha měla nějaký účinek i na tohle.

A pak se mi povedlo useknout i jeden z Dibukových démonských pařátů. A když jsem byl v tom, usekl jsem mu i jednu haksnu těsně pod jedním z kolen. Dibuk padl k zemi. Měl jsem ho tam, kde jsem chtěl. Když se nechtěl roztéct, rozhodl jsem se, že ho rozsekám na malé kousíčky, které slavná US Army rozveze do celého světa. Už teď jsem se cítil jako vítěz.

Předčasně.

Náhle se zablesklo. Oslnilo mě bílé světlo. Když jsem opět viděl, přede mnou stál anděl. Všechny končetiny měl na svých místech. Na jeho zádech zářila roztažená andělská křídla. V ruce svíral dlouhý obouruční meč. Jen jeho tvář nebyla andělsky krásná. Křivila ji maska neobyčejného vzteku a šílenství.

Zaútočil. Ránu dlouhým mečem jsem mačetou vykryl, ale málem mi to utrhlo ruku. Po únavě v těle démona nezbyla v těle anděla ani památka. Dibuk stále útočil a já už se ani nesnažil rány mečem vykrývat. Jen jsem se jim snažil vyhnout. Síly tentokrát ubývaly mně. Prohrával jsem a věděl to.

'Uteč!' vykřikl jsem myšlenkou na Lin.

'Ne!' ozval se mi v hlavě její hlas.

V tu samou chvíli mě démon zasáhl. Jeho meč prošel mou taktickou i neprůstřelnou vestou. Projel kombinézou, jako by tam ani nebyla, a na hrudi mi vykreslil nehezkou dvacet centimetrů dlouhou rudou čáru.

Padl jsem na záda s velkou krvácející ranou přes celou hruď. Anděl se nade mnou tyčil jako obrovská bílá zářící socha. Usmíval se. Pozvedl meč, svíral jej oběma rukama. Jeho špice mířila doprostřed mé krvácející hrudi.

"Takže tohle je konec? Snad se Lindě a Ficimu podaří utéct dírou ve zdi. Ale k čemu jim to bude, když na světě řádí šílený a nezastavitelný padlý anděl, který pravděpodobně rozpoutá apokalypsu?"

"Gabrieli, tak už mi pomoz," hlesl jsem.

Mačeta dvakrát problikla.

"Proč ne? Už to není tvůj bratr!"

Mačeta blikla jednou. Bylo to tak, jak jsem si myslel. Dibuk byl anděl vyhnaný z nebe. Byl to Gabrielův bratr. Nechtěl s ním bojovat.

"Všechny zabije. Zabije moji Lindu."

Mačeta blikla dvakrát. Čepel Dibukova meče se snášela k zemi, k mé hrudi.

Zavřel jsem oči. I přes zavřená víčka jsem viděl další bílý záblesk.

Něco mě popadlo za cáry vesty a odhodilo stranou. Otevřel jsem oči. Ležel jsem u Lindiných nohou. Uprostřed kruhu probíhala bitva, vskutku nebeská. Říkal jsem, že Gabriel vypadá jako Frankensteinovo monstrum. Byl vysoký s hranatou nehezkou hlavou, jen ten zip na čele mu chyběl. Dnes ne. Dnes vypadal jako skutečný anděl. S bílými zařícími křídly a vším, co k tomu patří. Místo meče měl variaci na mou mačetu. Jen byla mnohem větší, z masivnějšího kusu oceli, která byla pokryta symboly, které jsem před tím nikdy neviděl. Zlatě na ní zářily.

Asi jsem měl se svou mačetou pravdu. To Gabriel jí dal její kouzelnou moc, díky které dokázala likvidovat démony. Ale anděly ne. Co kdyby mi ruplo v bedně a otočil se proti němu? Pak mu má mačeta přeci nesměla ublížit. A proto nemohla ublížit ani Dibukovi. Byl to sice padlý, ale přeci jen anděl.

Bitva andělů byla velkolepá. Dibuk ji však vyhrát nemohl. Vždyť stál proti jednomu z nejmocnějších nebeských andělů.

Země pod Dibukem se otevřela a z díry vyšlehly rudé plameny, které se omotaly kolem Dibukova těla a stáhly ho dolů. Do pekla. Tam, kde měl skončit už dávno.

Byl konec. Hororáci zmizeli. Na tomto světě již nebylo nic, co by je drželo při životě. Gabriel na mě ukázal svou mačetou a hluboká rána na mé hrudi zmizela. Potom zmizel i on.

Postavil jsem se a rozhlédl kolem. Vojáci měli oči na vrch hlavy. Linda stála s pusou dokořán. Anděla ještě nikdy neviděla. Byl úžasný.

Nikdo se nehýbal. Nikdo toho nebyl schopen. Nikdo nedokázal uvěřit, čeho tu byl svědkem.

Popadl jsem Lindu a Ficiho za ruce a táhl je k díře ve zdi. Byl čas se vrátit domů.

Závěr

Ihned po návratu do Čech jsem zamířil na Nízkou. Gabriel tam byl jako vždy. Stál za barem vtělen do Frankensteinova monstra. Chtěl jsem mu poděkovat za naši záchranu.

"Že ti to ale trvalo," vybafl jsem na něj hned ze dveří.

Já vím, takhle se asi neděkuje.

"Nemáš zač," odvětil.

"Mohl jsi mě varovat."

"A pomohlo by to?"

"Pomohlo by, kdyby moje mačeta likvidovala i padlé anděly."

Gabriel se zamračil.

"Jo, já vím. Pak by likvidovala i nepadlé anděly," řekl jsem rezignovaně.

"Žádný další už na Zemi není. Nepotřebuješ to," řekl na to Gabriel.

"Tak k čemu to všechno bylo? Klidně jsi se o něj mohl postarat sám. Já vím, je to tvůj bratr, ale nakonec jsi to stejně udělal."

"Byla to příprava."

"Příprava na co?"

"Apokalypsa se blíží."

"Jo, to už jsem slyšel. A nějaká rada, až se přiblíží úplně, by nebyla?"

Gabriel se jen usmíval.

"No jasně. Stále tajemný jako hrad v Karpatech. Jak jinak. Jo a děkuju," dodal jsem ještě a odešel.

Ve dveřích jsem se otočil. Gabriel tam stále stál a stále se jen usmíval. Apokalypsa se blíží. Tohle byla příprava na ni. Co to znamená? Že až nastane apokalypsa, budu muset bojovat s někým, koho nejde porazit? A jak ho tedy porazím?

Kapitola 3.