Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty 2

Kapitola 1.

Enfield

Stál jsem po kolena v chladné vodě. Ne. Chladná je slabý výraz. Ta voda byla ledová! Tak ledová, že by to nepřežila ani Rose z Titanicu.

Nohy jsem měl po deseti minutách úplně zmrzlé. Vůbec jsem je necítil. Ještě klika, že byl začátek června a sluníčko pražilo jako kráva. Pralo mi do zad a já už cítil, jak rudnou. Zajímavý to kontrast.

"Myslíš, že to zvládneš?"

Otočil jsem hlavu. Na břehu jezírka, na dece, ležela Linda. Ležela na boku a rukou si podpírala hlavu. Měla na sobě bílé bikiny a na očích velké sluneční brýle. Její světlé vlasy se v záři poledního slunce třpytily. Hezky se na mě usmívala. Hezky se na ni dívalo.

Ale na to já teď vůbec neměl náladu. Ta otázka, kterou mi položila, vůbec nebyla od věci. Nohy jsem měl tak promrzlé, že jsem se nemohl ani hnout. Jestli to brzo nedokončím, budou muset zavolat hasiče s člunem, aby mě odtud vytáhli.

A co že jsem to vyváděl? To bylo tak. Poté, co se nám konečně podařilo zničit Knihu mrtvých a tím nadobro uzavřít pekelnou bránu pod Náměstím Vítězství, zavládl v našem městě klid a mír. Dokud si mě nenašli. Právníci rodiny Kingových z Tennessee.

Jelikož celá King family z Beavercreeku před několika lety zmizela a já byl jediným přímým dědicem Sarah Keena Kingové, oficiální majitelky Beavercreeku, měl jsem zdědit celý ranč.

Nechtěl jsem. Nechtěl jsem mít s prokletou rodinou Kingů nic společného. Ale právníci z Ameriky na to měli jiný názor. A duch pana domácího také.

Za živa byl pan domácí, předchozí majitel domu, velice vzdělaný a moudrý muž. Za mrtva byl naším moudrým rádcem. Poradil mi, abych dědictví neodmítal a raději jej použil pro dobrou věc. A já jeho rad dbal.

S pomocí amerických právníků jsem založil takzvanou Beavercreek ranch comunity foundation a její správu vložil do rukou indiánů Cherokee z kmene Washoe, kteří se po více než dvě stě padesáti letech mohli vrátit na svou posvátnou půdu.

Ranč generoval obrovské zisky ze kterých mi náleželo jedno procento a bedna Jacka Danielse. Věřte mi. Byly to miliony.

Takřka přes noc se ze mě stal milionář a já mohl konečně svěřit rekonstrukci domu odborné firmě.

Pak už to šlo rychle. Kolaudace zrenovovaného domu a části zahrady proběhla loni na podzim. To byla pařba.

Součástí první terasy zahrady bylo i malé jezírko napájené podzemním pramenem vyvěrajícím z pískovcové stěny bývalého lomu ve kterém stál dům. Byl jsem si celkem jist, že pramen je součástí mnohem větší podzemní řeky, protékající hluboko pod zahradou. Tu řeku jsem důvěrně znal. A byla úplně stejně ledová.

Jakmile se začalo oteplovat, uzavřel jsem výpusť jezírka s vidinou koupání ve vyhřáté vodě. Ale na tohle sluníčko nestačilo. Při neustálém průtoku podzemního pramene jezírkem se voda prostě nedokázala ohřát.

Rozhodl jsem se tedy ozdobit výtok pramene několika symboly z Knihy mrtvých, které by vodu ohřívaly hned na výstupu. Nic velkého. Tak 27 stupňů. To by mohlo stačit, neboť já neměl zimu rád.

Už zbýval poslední. Poslední symbol, kvůli kterému jsem musel strčit ruce s mačetou do proudu vody. Škoda, že proud nešel zastavit. Bylo by to mnohem snazší.

Rýt symboly z Knihy mrtvých do pískovce by nebyla žádná sranda, nebýt mačety svatého Vojtěcha. Byl to mocný nástroj. Bylo v něm ukryto tolik magie, že byla nezničitelná. Nedala se zlomit, nedala se otupit. A démony posílala rovnou zpět do pekla. Já už pár let žádného démona nepotkal, ale na práci s pískovcem se hodila taky.

Voda byla tak ledová, že jen jsem do ní strčil ruce, okamžitě jsem přišel o cit v prstech. Mačeta mi z rukou vypadla a já bezmocně sledoval, jak klesá ke dnu. Ač byla mačeta svatého Vojtěcha sebemagičtější, stále byla vykována převážně z oceli. A ocel plavat neumí.

Opět jsem se podíval na Lindu. Ta se přestala usmívat. Viděla, že jde do tuhého.

"Mám sehnat pomoc?" zeptala se. "Dojdu pro Ficiho."

Fici. Nastěhoval se k nám hned po kolaudaci. Vlastně jsem měl pocit, že to ráno ani neodešel. S Markétou si vzali byt ve druhém patře. Bylo to z něj nejblíž na půdu, kde jsme měli kancelář. Já tomu říkal kancelář, Fici zbrojnice. Pár zbraní, které jsme měli z dřívějška, už v ní bylo a Fici k nim okamžitě začal přidávat další. Měl jsem pocit, že tam nahoře bude i teď.

"Počkej," řekl jsem Lindě a ponořil ruce do vody.

Nahmatal jsem mačetu a vytáhl ji. Zkřehlými prsty jsem ji sotva udržel. Ale už zbýval dokončit jen malý kousek.

Pozvedl jsem ruce s mačetou k nebi a vyslal přes ni ohnivý kruh. Pekelný plamen, který žhnul temně rudou barvou, ale jakmile se dotkl posvěcené mačety, jeho barva se změnila v ledově modrou.

Když jsem tohle zkoušel prvně, málem mě to zabilo. Ale zvykl jsem si. Takže jediným efektem teď bylo, že mi to krásně ohřálo ruce.

Zase jsem je vrazil pod tekoucí pramen a dokončil poslední symbol. A nic. Nechápal jsem. Už hodinu se tu mořím vyrýváním pekelných značek do pískovce a tohle má být výsledek?

Chtěl jsem kousek poodstoupit, abych si prohlédl své velkolepé dílo. Chtěl jsem se podívat, zda-li jsem někde neudělal chybu, ale nohy mě neposlouchaly. Pomalu jsem začínal uvažovat o Lindině nabídce, že zavolá Ficiho, aby mě z vody vytáhli. Ve dvou by to mohli zvládnout. Bože, jak já nesnáším ledovou vodu.

Náhle se symboly zlatě rozzářily. Byly vyryté do skály v kruhu kolem výtoku. Jeden po druhém, od horního, ve směru hodinových ručiček. Když byl kruh uzavřen, opět pohasly. A já pocítil teplo. Horko! Možná jsem to s tím čarováním trochu přehnal. Chtěl jsem, aby ze stěny vytékala mírně vlažná voda, ale nohy mě najednou pálily! A já se pořád nemohl pohnout!

Začal jsem panikařit. Linda potom říkala, že jsem vypadal jako Mr. Bean když neví kudy kam. Děsná sranda. Obzvlášť, když si myslíte, že vám na nohy teče horká voda.

Ale nebylo to tak. Strčil jsem do proudu vody levou ruku. Byla příjemně vlažná. To mé promrzlé nohy měly po přívalu vlažné vody pocit, že je horká. Ale ten pocit pozvolna ustupoval. Do nohou se mi vracel cit. Najednou to bylo velice příjemné.

Za minutku jsem se ve vodě posadil a nechal si proud teplé vody stékat za krk. Byla to paráda. Vážně jsem uvažoval, že v jezírku nechám jen půl metru vody, abych si mohl tenhle wellness náležitě užívat. Ale jezírko bylo projektováno na 170 centimetrů hloubky a ostatní chtěli plavat. Měl jsem smůlu. Až bude jezírko plné, vtok do něj bude 80 centimetrů pod hladinou.

Usmál jsem se na Lin. Napětí z jejího obličeje zmizelo. Viditelně si oddychla.

"Seš magor. Víš to?" ukázala na mě prstem.

"Vem z lednice šáňo a pojď za mnou," řekl jsem s úsměvem. "Je to bomba," dodal jsem ještě.

Linda sešla po schůdcích k hladině jezírka a strčila do ní špičku pravé nohy. Okamžitě ucukla.

"Je to pořád ledový!" vyjekla.

"Snad sis nemyslela, že se to všechno ohřeje za dvě minuty. Potrvá to tak tejden. Ale tady je to paráda. Tak pojď. Musíš to přeběhnout."

Viděl jsem na ni, jak ráda by se ke mě přidala. Bylo to jen deset metrů ledovou vodou po kolena. Tedy já ji měl po kolena. Linda byla o hlavu menší. Hladina by ji byla tak do půly stehen. Ale šlo by jen o pár vteřin. Nic hrozného.

Už, už se chtěla rozeběhnout, když v tom zazvonil mobilní telefon, který měla položený na dece. Byl to nějaký iPhone, nebo co. Novinka od Applu. To prý byla americká počítačová firma. Já nevěděl. Počítačům jsem vůbec nerozuměl. Linda ho koupila loni na podzim v Americe, když jsme byli v Beavercreeku na každoroční slavnosti dožínek. Byla to tradice a já, jako oficiální majitel ranče, na ni nemohl chybět. Ten telefon tady nefungoval. Tedy fungoval, ale ne se SIM kartou českého operátora. Ficimu trvalo celý den, než se mu ho podařilo odblokovat. Říkalo se tomu Jailbreak, útěk z vězení, nechápal jsem proč nezůstala u své Nokie. Tohle se ovládalo dotykem prstů po displeji, takže to bylo neustále umatlané. Hned mi bylo jasné, že tohle se nikdy neujme.

Linda přijala hovor, chvíli poslouchala, pak řekla "jo jasně" a zavěsila.

"Usuš se miláčku, to byl Fici. Chce abys za ním přišel na půdu," řekla a ten super drahý přístroj odhodila vedle sebe na deku.

Asi za mnou pod teplý pramen vážně chtěla jít. U jezírka, kromě nás dvou, nikdo nebyl. Mohli jsme si užít trochu těch vodních radovánek. Ale to pako s bouchačkama nám do toho hodilo vidle.

Vstal jsem a ukročil z dosahu teplého pramenu. Okamžitě jsem vrátil nohu zpátky. Voda mimo pramen byla stále děsně ledová.

Linda na břehu to nemohla nevidět.

"Teď jsem zvědavá, jak se z toho dostaneš, frajere. Do ledové vody se ti nechce, ale mě bys do ní poslal," odfrkla si.

Tak frajer hm. Protočil jsem v ruce mačetu, vyskočil vysoko nad hladinu a svou schopností částečné levitace doplachtil až k Lindě. Povalil jsem ji na deku a uvěznil pod sebou.

"Komu říkáš frajere ty cácorko bláznivá blonďatá," zeptal jsem se.

"Ještě jednou mi řekneš cácorka blonďatá a nakopu ti koule, frajere," řekla a naznačila útok kolenem na můj rozkrok.

Políbil jsem ji. A ona mě. Nakonec se z toho vyklubala celkem vášnivá líbačka. Začal jsem ji stahovat horní díl bikin. Kupodivu se vůbec nebránila. Jak jsem řekl, na zahradě jsme byli jen mi dva.

A pak opět zazvonil telefon. Pohlédl jsem na displej.

"Můžu ho shodit ze střechy?" zeptal jsem se nevrle.

Linda jen vzdychla. "A kdo to bude uklízet?"

Byla stejně otrávená, jako já. Bylo to podobné, jako v našich začátcích, kdy nás od sexu také pořád někdo vyrušoval. Ale to nám bylo osmnáct. To bylo před deseti lety a v té době bylo těžké najít místo, kde bychom byli sami. Teď už to naštěstí neplatilo. Jen jsme si to museli nechat na jindy. Přeci jen, pravé poledne uprostřed trávníku nebylo vhodné místo, i když tu s námi žil jen Fici s Markétou.

Na půdu jsem to mohl vzít zkratkou přes terasu našeho bytu, na kterou vedlo ze zahrady ocelové schodiště. To tam původně nebylo. Také jsem ho nechal dodělat při rekonstrukci. Ale to bych musel projít přes náš obývák. Stále ze mě kapala voda a kdybych nám zaneřádil sto jedenáct let starou mahagonovou podlahu a neméně starý a velice vzácný perský koberec, který zakrýval její část a jehož odhadovaná cena byla asi půl milionu, Linda by mě zabila. Proto jsem to vzal hezky hlavním vchodem a našemu bytu se tak vyhnul.

Za minutku už jsem bušil na ocelové dveře od půdy. Netrvalo ani pět vteřin a Fici mi otevřel. Jakmile jsem vstoupil, zase za mnou zavřel a dveře zajistil závorou.

Rozhlédl jsem se po půdě. Kdysi byla rozdělena na šest částí. Každý nájemník zde měl svou. Ale já jsem při rekonstrukci nechal přepážky odstranit. Vznikl tak obrovský prázdný prostor, který teď byl zaplněn různými policemi a skříněmi. Všechno narvané zbraněmi. Fici se opravdu činil. V jedné z otevřených skříní jsem dokonce zahlédl cihličky Semtexu. V jiné zase obranné granáty M67 americké výroby. To jsou ty kulaté, které má Arnold v Komandu zavěšené na vestě za pojistky.

"Možná by to chtělo lepší dveře," nadhodil jsem. "Pancéřované s elektronickým zabezpečením. Asi by nebylo dobrý, kdyby se sem dostal někdo nepovolaný. S tímhle vším by vyhodil do vzduchu půlku města."

Já vím. Byl jsem trapnej. Zrovna jsem mluvil jako velkej taťka. Ale někdo tady musel mít rozum.

Fici se posadil ke stolu a otočil na mě displej notebooku.

"Už jsem je objednal. Dělá to jedna firma z Příbrami. Ve středu si to přijedou změřit."

Mrknul jsem na displej na kterém byl obrázek asi třicet centimetrů tlustých, pancéřovaných dveří a u toho byl popisek o možnosti zabezpečení kódem, otiskem prstu, nebo obojím.

"Kolik to bude stát?" zajímalo mě.

"Je to na míru. Takže hodně. Ale jak říkáš, velkej taťko. Chce to lepší zabezpečení."

Velkej taťko? Že už by mi myšlenky četl i Fici?

Pokrčil jsem rameny a posadil se ke stolu, na který jsem odložil mačetu. Samozřejmě jsem si ji vzal na půdu s sebou. Normálně měla místo ve stojanu v obýváku na krbové římse, ale když jsem ji měl u jezírka, musel jsem ji s sebou vzít i sem. Byla to vzácná mačeta. Nemohl jsem ji jen tak nechat válet dole na trávníku.

"Proč si mě volal? Kvůli tobě jsem přišel o polední sex se svojí ženou. Tak ať to stojí za to."

"Polední sex? Myslel jsem, že jste venku u jezera."

"No a?"

"Ještě že jsem celej den zavřenej tady. Ale Markét by se mohla dole objevit."

"No a? Možná by jí to jenom prospělo."

Fici pozvedl obočí.

"Celej den seš zavřenej tady, ty pako. Měl by ses jí trochu věnovat."

"Já se věnuju zbraním, ty zas chlastu. Nemáš mi co vyčítat."

"Ti nic nevyčítám," bránil jsem se. "Náhodou jsem dneska ještě nepil. Vylepšoval jsem jezírko. Do tejdne se v něm konečně bude dát koupat. Snad pak taky slezeš tady z toho…" rozmáchl jsem rukou kolem.

Fici se na mě chvíli díval.

"Možná slezu ještě dneska, ale teď potřebuju s něčím pomoct," řekl nakonec.

Vstal od stolu a přešel k jinému, na kterém stála, na dvojnožce, puška. Ale nebyla to obyčejná puška. Vlastně to byla neobyčejná puška.

Vypadala jako Barrett M107. Ficiho oblíbená sniperka. Jenomže byla celá tak nějak… větší. Samozřejmě jsem věděl o co se jedná. Tuhle pušku jsme objednali při naší poslední návštěvě Ameriky u našeho dvorního puškaře z Texasu. Posílal nám ji po částech FedExem. Kupodivu to prošlo.

Podoba z Barrett M107 byla čistě náhodná. Tahle puška používala třiceti sedmi milimetrové střelivo do protiletadlového kanónu. To by snad dokázalo prostřelit i tank. Vůbec jsem netušil k čemu by nám taková zbraň mohla být. Ale Fici ji chtěl, tak jsem ji koupil.

"Chci ji vyzkoušet, ale nejdřív potřebuje odhlučnit," řekl Fici a pohladil zbraň po masivní ocelové hlavni. Láska na první pohled.

Vstal jsem od stolu a sebral z něj mačetu. Přistoupil jsem k pušce a podíval se do její hlavně. Byla to bezedná ocelová tůně zdobená lesklými drážkami. Naprosto neuvěřitelná.

Mačetou jsem do oceli hlavně vyryl několik speciálních symbolů z Knihy mrtvých. Samozřejmě, že v Knize mrtvých nebyla žádná kouzla, která by dokázala zbavit pušku hluku při výstřelu. Ale já jsem kombinoval to, co v ní bylo k mému prospěchu. Dělal jsem to tak již deset let a stále to fungovalo bezchybně.

"Hotovo. Kde to vyzkoušíme?"

Fici kývl hlavou k hřebeni střechy.

"To zas bude průser," řekl jsem s úsměvem ve tváři.

Fici mi vrazil do ruky dalekohled a potom si na rameno hodil pušku. Trochu se pod tou vahou prohnul. Vždyť ta zbraň musela vážit dobrých padesát kilo. A pak už šplhal po ocelovém žebříku na hřeben střechy.

Za komínem tam byla taková malá plošinka, ze které byl výhled do širokého okolí.

"By mě zajímalo, kam tady chceš střílet," ptal jsem se. Sice jsme byli na okraji města, ale v hustě osídleném Středočeském kraji. Střílet tady z protiletadlového kanónu byla blbost. Jenomže mě výsledek testu zajímal stejně jako Ficiho.

"Na Svatou trojici," odpověděl Fici. "Široko daleko kolem nic není. Nahoru nikdo nikdy nechodí. A ty mladý stromky jsou ideální cíl. Navíc je to k nim přesně kilometr."

To byla pravda. Po tom, co jsme Svatou trojici vyhodili do vzduchu. Dvakrát. Byl celý kopec zarovnán do původní výšky a osazen smíšeným lesem. Stromky byly ještě mladé, vysoké dva tři metry. Nahoru nikdy nikdo nechodil. To místo bylo prokleté. Lidé se mu vyhýbali obloukem. Kdybychom ho vyhodili do vzduchu potřetí, nikdo by si toho ani nevšiml.

Fici zalehl na plošinku s kanónem před sebou. Poté z něj vytáhl obrovský zásobník a z kapsy na noze jeden patnáct centimetrů dlouhý náboj, který do zásobníku vložil. Ten zásobník byl velký skoro jako krabice od bot a vešlo se do něj pět takových nábojů. Ale tohle byl test. A na test stačil jenom jeden. Vrátil zásobník do zbraně a natáhl závěr. Proti očekávání to šlo naprosto lehce a téměř neslyšně. Mechanismus zbraně byl naprosto dokonalý. Jo Texas. Když kvér, tak jedině z Texasu.

Fici zamířil na kilometr vzdálený kopec. Vyhlédl si jeden z mladých smrčků, asi dva metry vysoký. Taková škoda. Ale já stejně pochyboval, že ho na první ránu trefí. Zapřel zbraň do ramene a odjistil.

"Pozor. Pálím," řekl potichu a stiskl spoušť.

Spoušťový mechanismus hlasitě cvakl. Od ústí hlavně vyšlehl snad dva metry dlouhý plamen, doprovázený hlasitou ránou, to když třiceti sedmi milimetrový projektil překonal rychlost zvuku na ústí hlavně. Ale samotný výstřel slyšet nebyl. Má odhlučňovací kouzla fungovala.

Dalším efektem výstřelu byl mohutný zpětný ráz samotné zbraně. Ficiho to vykoplo z plošinky. Vesele si klouzal po šikmé střeše s popruhem padesáti kilové pušky omotaným kolem pravé ruky.

Jen jsem nechápavě zakroutil hlavou a skočil za ním.

Povedlo se mi ho zachytit za neprůstřelnou vestu těsně předtím, než přepadl přes okraj střechy. Jen tak mimochodem mě napadlo, proč má to pako na sobě neprůstřelnou vestu, když je doma, kde mu žádné nebezpečí nehrozí.

Abych nepřepadl ze střechy i s ním, zabodl jsem do mé sto jedenáct let staré, velice kvalitní krytiny z břidlicových desek, mačetu až po rukojeť. To náš pád konečně zastavilo.

Ještě že byla mačeta nezlomitelná. Momentálně jsem na ní visel já, Fici a malé příruční dělo. Přes dvě stě kilo to bylo určitě. Měl jsem obavy, aby se mačeta z krytiny nevytrhla, ale držela pevně. Zdálo se, že jsem náhodou trefil jeden ze silných trámů krovu. Mačeta jim musela projet skrz. Tu už jen tak nikdo nevytáhne.

"Tak polez," přitáhl jsem si Ficiho za vestu.

Šlo mu to těžko. Popruh zbraně měl stále omotaný kolem ruky. Ale nakonec se mu podařilo kousek povylézt a zbraň mi podat. Hodil jsem její popruh na rameno a pomohl Ficimu vyškrábat se na mou úroveň. Bez pušky mu to šlo snadno.

"Krásnej výhled, co?" kývl jsem hlavou do údolí.

Fici ani nedutal. Trochu se klepal. On taky nepadal ze střechy vysokého domu každý den.

"Hele Richarde," řekl nakonec. "Děkuju."

"No, nemáš za co. Až řeknu Markétě, co tady nahoře vyvádíš, stejně tě zabije."

Oba jsme se rozesmáli.

"Tak mazej," hodil jsem hlavou k plošince.

Bez pušky mu to šlo docela snadno i po jinak kluzké břidlici.

"Dlužíš mi novou střechu," řekl jsem, když jsem se s puškou vyškrábal za ním.

Fici nechápal.

"Nečum vole. Jestli jsem trefil trám, budu to muset nechat zbourat, abych ji od tamtud dostal," ukázal jsem na rukojeť mačety, stále trčící z břidlice.

Fici na to nic neříkal. Stejně jsem si z něj jenom utahoval.

"Co ten krám?" ukázal jsem na pušku, která zase stála na plošině na své dvojnožce. "A proč máš vlastně na sobě neprůstřelnou vestu? Tady? Doma?"

"Nemít ji, ten zpětnej ráz by mi urval rameno," konečně se chytl. "Hele, nešlo by to nějak zařídit, aby tolik nekopala? Pár symbolů vyrytých do pažby, nebo tak?"

"Co?" rozhodil jsem prázdné ruce a hlavou kývl k mačetě vražené do střechy. Vždycky jsem ryl symboly mačetou. Byla tak ostrá, že to s ní šlo nejlíp.

Dal jsem ruce v bok a vzdychl. Stáli jsme na rozpálené střeše a já na sobě měl jen plavky. Bylo mi vedro a začínal jsem rudnout. Namaž se, vzpomněl jsem si na Lindinu radu ohledně ostrého slunce ze Staré fary a slíbil si, že se večer pořádně namažu.

"Dolů," řekl jsem Ficimu. Ten už to znal, proto okamžitě poklekl na jedno koleno.

A potom jsem ukazovákem pravé ruky ukázal na mačetu. Chvíli jsem s ním kýval, jako bych chtěl mačetu ze střechy vyviklat. Nemělo to valného účinku. Proto jsem ji na dálku jakoby uchopil a mocným škubem vytrhl.

Mačeta vystřelila vysoko k nebi. Tak vysoko, že jsem ji na moment ztratil z dohledu.

"Ajaj," řekl Fici.

"Ajaj," řekl jsem já. "Bojíš se? Já taky."

Za vteřinku jsem mačetu zase spatřil. Její ocelové ostří se lesklo ve slunečních paprscích. Na můj vkus se točila příliš rychle. A padala přímo na nás.

Já byl známý tím, že umím pohybovat věcmi na dálku a mačetou obzvlášť, jenže její rotace teď byla přímo vražedná.

Fici se pode mnou lehce pohnul.

"Nehejbat," sykl jsem, aniž bych spustil mačetu z očí.

Chtělo se to soustředit. Mohl jsem nechat mačetu dopadnout. Ale buď by udělala další díru do střechy, nebo do jednoho z nás.

Natáhl jsem ruku a zachytil mačetu pěkně za rukojeť. Její tmavé sežehlé dřevo mi skočilo do ruky jako ulité. Promáchl jsem, abych zmírnil její vražednou energii. Přitom jsem udělal nehezkou rýhu do břidlicové krytiny. Ale bylo to málo. Znovu jsem mačetu vyhodil do vzduchu. Tentokrát jen asi pět metrů vysoko s mírnou rotací. Teď už to byla hračka. Mačeta se mi vrátila do ruky jako poslušná, samotným bohem vysvěcená, kamarádka. Teda. Přemýšlet o mačetě, jako o kamarádce, to už chce vážně Chocholouška.

Raději jsem se zaměřil na pažbu zbraně. Přemýšlel jsem, jakou kombinaci symbolů použít. Tady to chtělo něco, co by dokázalo zmírnit energii zpětného rázu. To jsem ještě nikdy nezkoušel.

Nakonec jsem vybral trojici symbolů, která by mohla fungovat a napadlo mě, že kdyby byly vyryté na přední části každého automobilu, čelní náraz by díky nim byl jen jako malé ťuknutí. A pak jsem ten nápad zase zavrhl. Kdyby ty symboly někdo otočil, předek auta by po nárazu vybuchl jako Sekačka sedmikrásek. Sekačka sedmikrásek je přezdívka pro nejsilnější nejadernou americkou pumu, jen tak mimochodem.

Fici k pušce zase zalehl a chvilku točil záměrnými koly na obrovském teleskopickém zaměřovači připevněném na pušce.

"Co to děláš?" zajímalo mě.

"Vem si dalekohled," řekl Fici.

Poslechl jsem a vzal do ruky triedr, kterým mě Fici před cestou na střechu vybavil.

"Vidíš to? Asi půl metru vlevo, metr pod naším stromkem."

Viděl jsem to. Asi půl metru vlevo, metr pod naším stromkem, zel v zemi měsíční kráter. To se nedalo přehlédnout.

"To je od naší první střely. Trochu jsem poladil optiku. Teď už by to mělo vyjít."

Fici vytáhl z kapsy kalhot další, patnáct centimetrů dlouhý, náboj a nabil jím zbraň. Poté se zapřel ramenem do pažby a sykl bolestí. Tak vida. Ramínko po tom úderu přeci jen bolelo.

Pohlédl na mě a já zakroutil hlavou. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem k pušce zalehl.

Ficiho teleskop byl jiná káva než triedr, kterým mě vybavil. Stromek, na který jsem mířil, jsem měl před sebou jako na dlani. Stačilo natáhnout ruku a dotknout se ho.

Odjistil jsem, zamířil a stiskl spoušť. Opět se ozvalo jen zacvakání spoušťového mechanismu a pak zvuk projektilu prorážejícího zvukovou bariéru.

Chvíli se nedělo nic. V duchu jsem počítal. Projektil sice opouštěl hlaveň nadzvukovou rychlostí, ta ale rychle klesala. Napočítal jsem do tří, když v tom kilometr vzdálený stromek zmizel. Doslova mi vybuchl před očima. Za další tři vteřiny k nám dolehl zvuk onoho výbuchu. A já byl stále na plošině. Má magie fungovala. Puška kopla do ramene asi jako AK 47. Takže nic hrozného.

Fici se usmíval. Zjevně byl s testem své nové zbraně spokojen.

"Stejně nechápu k čemu nám to bude," řekl jsem. Fici se usmívat nepřestával.

Večer se k nám Fici nakonec přece jen připojil. Sestoupil ze svého království zbraní a připojil se k obyčejným smrtelníkům dole na zahradě, kde probíhala taková obyčejná malá grilovačka. Půlka vepře, čtvrtka krávy, sud piva a bedna tvrdého. Češi jsou prý posedlí grilováním. Stejně mu nic jiného nezbývalo, protože se na nás přijel podívat náš chlebodárce. A tentokrát i se svojí ženou. Mladého, kterému teď bylo osm, nechali u babičky. Dobře udělali.

Adam k nám většinou jezdil sám. Vždycky to byl svátek. Hlavně pro sousedy. V naší ulici se objevila luxusní limuzína velikosti říčního parníku, která se jen tak tak vytočila v zatáčce u našeho domu. Řidič vystoupil a trvalo mu dobrých patnáct minut, než auto obešel, aby otevřel zadní dveře svému pánovi. Vysokému poďobanému blondýnovi se šrajtoflí tak tlustou, že by ji neprošetřil ani náš nový sedmatřicetimilimetrový kanón. Poté jsem ho dotlačil do našeho obýváku, kde jsem ho usadil do koženého křesla se sklenkou Jacka Danielse v ruce. A pak nás čekal další průšvih. Naposledy to byla právě Kambodža, odkud jsem se též málem nevrátil živý.

Ale dnes tomu tak nebylo. Blonďák přijel na grilovačku. Dokonce ho přivezl relativně nenápadný Mercedes. A dokonce i s Lucií.

Linda si s Luckou padla do náruče. Dlouho se neviděly. Lucie, jako manželka nejbohatšího Čecha, trpěla jistými povinnostmi, týkajícími se především její dobročinné organizace. Všichni bohatí musí mít dobročinnou organizaci, aby si snad nikdo nemyslel, že ty šílené peníze používají jen pro sebe. Však i já měl dobročinnou organizaci. A to můj oficiální majetek čítal jen několik málo miliard. Dolarů.

To, že Adam přijel pouze na přátelskou garden party, jsem si původně myslel. Přišlo mi to divné. Netušil jsem, proč by ztrácel svůj drahocenný čas tak povrchní zábavou jako je grilování, ale napadlo mě, že i ředitel Zeměkoule si potřebuje čas od času vydechnout. Tak proč ne zrovna se svými starými přáteli. Nemohl za námi jezdit jen kvůli práci, ze které se nakonec vždycky vyklubala život ohrožující záležitost.

To byla totiž Adamova dobročinná organizace. Po Staré faře a po události na Mělké, byl temnotou úplně posedlý. Financoval organizaci, zabývající se nevysvětlitelnými událostmi a v případě, že si žádaly zásah, tam posílal nás. V prvních letech to byl vlastně jediný zdroj našich příjmů. Nejen, že nám věnoval náš dům, ale také nám platil za okultní vyšetřování různých případů. Za Černobyl a za Kambodžu navíc velice štědře.

Nakonec to byla úplně běžná grilovačka. Pár steaků, klobásky, nějaká zelenina a pečivo. Na soudek piva samozřejmě došlo a nezapomněli jsme ho proložit sem tam panáčkem Jägermeistera. Nic velkého. Vlastně to byl bezvadný večer. I po západu slunce bylo venku docela příjemně a když jsem zapálil oheň v krbu, celý večer dostal tu správnou atmosféru. Vzpomínali jsme na naše společné zážitky a dobrodružství. Kapitoly první Světlé stránky, "Lovec stínů", "Vodáci" a "Študáci" budiž toho příkladem.

A pak Adam odkudsi vytáhl notebook a já poznal, že opravdu nepřijel jen za zábavou.

Z displeje noťasu na nás zářila fotografie jakéhosi panelového sídliště.

"Co je to?" ptal se Fici. "Chánov?"

Fotografie byla pořízena z výšky. Možná z letadla. Bylo na ní několik paneláků ne nepodobných těm, které se daly najít prakticky v každém našem městě.

"To je Enfield," odpověděl Adam.

"Co je Enfield?" chtěl jsem vědět já.

"Předměstí Londýna."

"Tohle že je Londýn?" podivil jsem se. Při slově Londýn jsem si představoval historické centrum jednoho z největších evropských měst, umně skloubené s moderní architekturou. Tohle jako Londýn nevypadalo.

Adam překlikl na další fotografii. Byla na ní budova impozantních rozměrů. Snad třicet pater vysoká a stejně tak široká betonová kostka s okny. Tato fotografie byla také pořízena z letadla, bylo na ní vidět, že střed budovy je prázdný. Dolů vidět nebylo, neboť budova byla focená z úhlu, ale předpokládal jsem, že uvnitř budovy by mohl být park.

"Tohle je Enfield Sun City Tower. Tak zní oficiální název. Jestli vám budova přijde rozměrná, věřte, že pod zemí je toho ještě mnohem víc."

Při slově podzemí se mi rozsvítily oči. Já miluju podzemí. Hlavně to krásnohorské.

Adam pokračoval: "V šedesátých letech minulého století zažíval Londýn překotný rozvoj. Objevila se potřeba někde ubytovat tisíce lidí, kteří se do Londýna stěhovali za prací. Enfield bylo tou dobou malé městečko ležící asi 7 mil severně od Londýna. Panelové sídliště na jeho severním okraji vyrostlo prakticky přes noc. Tisíce dělníků měly kde bydlet.

Jenomže s počtem lidí roste i kriminalita. Enfield se stal první britskou No-Go zónou. Ve městě bujela prostituce, obchod s drogami a násilí. Všem to bylo jedno, dokud se hranice velkého Londýna nepřiblížila Enfieldu. Najednou si ho vedení města začalo všímat. Teď se snaží o revitalizaci. Většina lidí byla vystěhována. Policie už zase do Enfieldu jezdí. S poklesem počtu obyvatel poklesla i kriminalita. Některé budovy již byly zbourány, jiné na to teprve čekají. Avšak Sun City Tower je výjimka. Jako centrum Enfieldu je budova nadstandardně vybavená. Není to jen obytný dům. Krom nákupní galerie ve spodních patrech se pod budovou nachází širší občanská vybavenost. Je tam všechno. Divadlo, kino, plavecký bazén, sportovní hala, lázně..."

"Lázně? Podzemní lázně?" divil jsem se.

"Co je na tom tak divného?"

"Já nevím. V podzemních lázních jsem ještě nebyl."

"Broučku," ozvala se Linda. "Pokud vím, nikdy jsi v žádných lázních nebyl."

"Jak to že ne? A co ty lázně dneska?" narážel jsem na polední koupání pod proudem teplé vody.

"Vy tu máte lázně?" zajímala se Lucie.

Hodil jsem hlavou k jezírku. Lucii se na tváři objevil úsměv.

"Nechoď tam," varovala ji Linda. "Je to děsně ledový."

"Studená voda mi nevadí. A koupačka by bodla," řekla Lucka a rozeběhla se k jezírku.

"Nelez do tý vody. Urve ti to kotníky!" volala za ní Lin.

Neutrhlo. Ba naopak. Lucka vstoupila po kotníky do vody, poté se na nás s úsměvem otočila, shodila ze sebe šaty a ponořila se do zatím ještě mělkých vod jezírka.

S Lin jsme se na sebe podívali.

"Co je?" ptal se Adam.

"Já nevím," řekl jsem. "Ještě dopoledne byla ta voda ledová jako uprostřed Atlantiku. Netrpí tvoje drahá polovička neuropatií?"

Adam mě chvíli sledoval a pak také poodešel k jezírku, do kterého strčil pravou ruku. Usmál se, shodil ze sebe hadry a vlezl za Luckou.

I já s Lin jsme odešli k jezírku. Shodil jsem z jedné nohy pantofli a zkusil teplotu vody. Byla krásně teplá.

"Jak je to možné?" chtěla vědět Linda.

"Já nevím. Asi jsem se sekl v odhadu. Pramen musí ohřívat jezírko rychleji, než jsem myslel. A nebo…"

Vlezl jsem do vody a spěchal k prameni. Bál jsem se, aby z pramene netekla horká voda a někdo nepřišel k úrazu. Nebylo to tak. Pramen byl o něco teplejší než v poledne, ale nic, co by někomu ublížilo.

Položil jsem se do vody v hadrech. Já netvrdím, že jsem nic nevypil. Náladička byla. Fici s Markétou se přidali. Potom někdo přitáhl z lednice šampaňské a jahody, zrovna byl jejich čas, takže byly čerstvé. Po šampáňu to holky vzdaly a uklidily se na noc do domu. My pařili dál.

Ráno jsem se probudil v křesle u krbu pod pergolou, přikrytý zeleným vojenským spacákem. Naproti na gauči ležel Adam. Též přikrytý spacákem, zpod nějž vykukovala jen jeho blonďatá kštice. Hlava mě bolela jako střep, ale pomalu mi začínalo svítat.

Když včera holky odešly, my to teprve rozjeli naplno. Bar byl otevřen. Bylo to to samé, jako otevřít Pandořinu skříňku. Whisky, kubánský rum, vodka s Red Bullem, Becherovka, gin a dokonce i zelená. Na to další tři láhve šampaňského a nakonec zase jen dobré pivo. Takhle by to nezremixoval ani DJ Tiësto. Vzpomněl jsem si na Adama zvracejícího do vody a podíval se k jezírku. Na trávníku před ním ležel Fici, též pečlivě přikrytý zeleným vojenským spacákem. Zdálo se, že se o nás někdo hezky postaral. Já byl pod spacákem nahý. Aby ne. Včera jsem skočil do jezírka oblečený. Když jsem vylezl, musela mi být děsná zima. Nejspíš jsem se vysvlékl a zaparkoval v křesle u krbu jen tak. K ránu nás musel někdo přikrýt. To zas byla pařba.

"Hele Adame? Dáš si pivko?" řekl jsem, když jsem naproti sobě zpozoroval dvě krvavě rudé oči, vykukující zpod spacáku.

Adamovi se zvedl žaludek. Měkota, řekl jsem si pro sebe a nahrnul se k pípě, protože pivko po ránu byl ten nejlepší lék na kocovinu. Natočil jsem si šnyt a kopl ho do sebe. Jak jsem se zaklonil, trochu se mi zamotala hlava. Nic vážného. Rozhodl jsem se natočit si další.

"To si děláš prdel?" ozvalo se za mnou.

Otočil jsem se. Na trávníku před pergolou stála Linda. V rukou držela velký obložený tác. Šunka, sýry, vajíčka, papriky, rajčata, okurky, všechno úhledně nakrájené a poskládané. Vedle ní stála Lucie s dalším tácem různého pečiva. Z druhé strany Markéta s velkým džbánem pomerančového džusu.

"Co je?" podivil jsem se.

"Tak se snad aspoň oblečeš, ne?" kývla hlavou ke stolku, na kterém byly v komínku úhledně poskládané mé čisté a suché věci.

"Jdu si zaplavat," řekl jsem, hodil do sebe druhého šnyta a odešel k jezírku.

Cestou jsem propleskl na trávníku spícího Ficiho. Cosi zamumlal, přetáhl si spacák přes hlavu a spokojeně dál odpočíval.

Osvěžení ve vlažné vodě jezírka a ty dva šnyty udělaly své. Zase jsem se cítil jako rybička a dokonce jsem dostával hlad. Vylezl jsem z jezírka a pod náporem Lindiných zelených blesků se konečně oblékl.

Po snídani jsem rozžhavil gril a hodil na něj pár steaků, které nám zbyly od včera. Vůně grilovaného masa přitáhla ke stolu Ficiho a blonďák se nakonec také probral. Dokonce natolik, že po snídani jsme mohli pokračovat v lázeňskou vsuvkou přerušeném briefingu.

Na stole se opět objevil notebook a na něm fotografie několika vyděšených lidí v nějaké tmavé rozlehlé prostoře.

"V době největšího rozkvětu žilo jen v Sun City Tower až deset tisíc lidí. Teď jich není ani stovka. Ale všichni do jednoho tvrdí, že se v domě dějí podivné věci. Na chodbách se zjevují podivné stíny, z ventilace jsou slyšet hlasy, věci mizí a objevují se na jiných místech."

Linda se na židli zavrtěla. Věděl jsem proč. To samé se kdysi dělo i v jejím domě. V Domě hrůzy. Vzpomínka na to byla ještě příliš čerstvá.

"A mizí tam lidé," pokračoval Adam. "Je těžké určit přesný počet. Sun City je ještě pořád gheto obývané, jak to jen říct, prostě divnými typy. Lidé se přistěhují třeba k příbuzným a za pár týdnů zase bez ohlášení odejdou. Určit přesný počet obyvatel je takřka nemožné, ale několik osob se pohřešuje. Policie to má na háku. Byla by nejraději, kdyby budovu opustili všichni. Jenomže někteří nemají kam jít a jiní ani odejít nechtějí, v budově žijí celý život. Je to jejich domov."

Adam domluvil. Briefing byl u konce.

"Jak o tom všem víš?" zajímalo mě.

"Jedna z mých firem se účastnila výběrového řízení na revitalizaci Enfieldu."

"A po nás chceš, abychom tam jeli a zjistili, o co jde."

"Ano."

"Standardní operace?"

Standardní operace znamenalo, že o logistiku akce se postará Adam. Zahrnovalo to především dopravu na místo soukromým tryskáčem patřícím Adamovu holdingu. Jak jsem létání nesnášel, cestovat soukromým tryskáčem mě vyloženě bavilo.

"Ne tak docela. Jak jsem řekl, moje firma výběrové řízení nevyhrála."

"No a?"

"Musíš pochopit, že moje okultní organizace je tajný spolek. A jako takový je financována především z černých zdrojů holdingu. Není to úplně legální."

A heleme se. Už to z něj leze z panáčka. Snad si někdo nemyslel, že vytvořit multimiliardové impérium jde zcela čistě.

"Kdybych tu zakázku vyhrál, cesta letadlem by se dala skrýt do nákladů. Takhle by to šlo jen těžko," pokračoval Adam. "Navíc je to kousek. Autem to v pohodě dáš."

"Těšil jsem se na let tvým tryskáčem," řekl jsem smutně. A na tvoje letušky. Ale to jsem si nechal raději pro sebe. I tak se na mě Linda nehezky zamračila.

"A náš kontakt?" vyptával jsem se dál.

Adam ťukl do jedné klávesy notebooku. Obrázek na displeji se změnil. Teď na něm byla mladá černošská dívka. Tak pětadvacet. Dlouhé kudrnaté vlasy stažené do hustého ohonu. Tmavé, téměř černé, hluboké oči, které na mě hleděly z oválného obličeje. Na krásně tvarovaných rtech roztomilý úsměv. Moc hezká dívka.

"To je Clarissa Ann Field. Dvacet let. V Enfieldu se narodila. V Sun City Tower žije celý život. Zná každý kout. Bude vaší průvodkyní."

Hmm. Takže Clarissa Ann Field. Líbila se mi. Jen mi tu něco nehrálo. Enfield, Clarissa Ann Field… Být to knížka, řekl bych, že autor moc fantazie nepobral.

"Tak fajn," řekl jsem nakonec. "Dnešek necháme na přípravy, odjezd zítra. Chceš jet s námi?" ptal jsem se Adama.

"Rád bych, ale ještě mě čeká nějaká ta prácička na rozšiřování impéria," řekl jakoby smutně. "A navíc je tohle můj poslední volný víkend letos," dodal teď už doopravdy smutně.

"Aha," dodal jsem k tomu po chvíli. Že je Adam dost pracovně vytížen, jsem samozřejmě věděl.

"Enfield počká. Dneska ještě zapaříme," rozhodl jsem nakonec.

Fici zezelenal, Linda se pokřižovala. Adamovi se rozzářily oči, stejně tak Lucii a Markétě. To zas bude pařba.

Další den ráno si pro Adama přijel černý Mercedes. Do auta jsme ho museli donést. Dušoval se, že k nám už nikdy nepřijede. Obával se, že ještě jeden takový víkend a skončí v odmašťovně. To byla blbost. Zas tak moc jsme toho nevypili. Když Adam odjel, spočítal jsem to. V garáži stály dva prázdné sudy z Popovic, patnáct lahví sektu, sedm lahví od kořalky a jedna od zelené. To není kořalka, ale hnus, tak ji mezi kořalku nepočítám.

Na cestu jsem dal Adamovi PETku točeného a igelitku. Předpokládal jsem, že ji využije hned, jak se auto rozjede. Myslím tu igelitku, PETku piva těžko. A pak už jsme se věnovali přípravám.

Na cestu jsme si chtěli vzít naši RAW čtyřku. Bylo to největší auto, jaké jsme v garáži měli. Na dlouhou cestu bylo dostatečně pohodlné a do jeho kufru se vešlo veškeré naše vybavení.

To vybavení bylo samozřejmě na půdě a někdo ho musel nanosit do garáže. Půda byla Ficiho království, tak jsem ten úkol nechal na něm. Alespoň u toho konečně vystřízlivěl.

Naše vybavení se lety moc neměnilo. Do akce jsme vždy nosili speciální neprůstřelné kombinézy, neprůstřelné vesty a taktické vesty. Vše ve vojenské zelené. A černé vysoké kožené boty. Vypadali jsme trochu jako jednotka ze seriálu Hvězdná brána. Ale tvůrci seriálu se také museli někde inspirovat a gumy měly obvykle to nejlepší vybavení. To nám ostatně tvrdil i Fici. Proto bylo naše vybavení většinou armádní kvality.

Jako naše hlavní zbraň sloužila stará dobrá P90 a jako záloha FiveSeven. Na tuhle kombinaci jsme byli zvyklí a navíc obě zbraně používaly stejné střelivo. O starost míň.

Fici s sebou nikdy nezapomněl vzít svou oblíbenou pušku Barrett M107 a nově také sedmatřicetimilimetrový kanón. K čemu? To jsem nevěděl. Snad jen, kdyby chtěl Sun City Tower zbourat.

Já pak měl na opasku v koženém závěsu svou věrnou, bohem vysvěcenou mačetu svatého Vojtěcha, na níž se sem tam rozzářil latinský nápis "Deus solus potest iudicare," tedy že soudit může jenom Bůh.

Nejen tím byla mačeta unikátní. Byla vykována z Rudé, mé předchozí mačety, která byla nezničitelná a kterou dokázal zničit jeden mocný pekelný démon, a kalichu svatého Vojtěcha, jehož nesla jméno. Ta mačeta dokázala přeseknout cokoliv, nedala se otupit, nedala se zlomit. Její lesklé ostří mělo moc okamžitě poslat zpět do pekla jakéhokoliv démona. Byl to mocný nástroj v mocných rukou.

Já se mezitím věnoval údržbě auta a potom jsem chtěl zajet do města sehnat mapu Evropy, abych nám naplánoval cestu. Linda mě od toho zrazovala. Tvrdila, že naplánovat cestu do Anglie se dnes dá pohodlně doma na počítači a že na cestu nám bohatě stačí ten její placatý telefon a Google mapy. Nevěřil jsem tomu. Papír je papír. Trochu mě obměkčilo, až když mi plán cesty ukázala na svém notebooku. Vypadalo to slibně. Cesta nám měla zabrat asi sedmnáct hodin. S přestávkami trochu víc. Prostudoval jsem si trasu a pomyslel si, jaké to máme štěstí, že je naše země od roku 2007 v Schengenu. Trasa vedla přes čtyři země: Německo, Nizozemsko, Belgii a samozřejmě Francii, kde jsme se měli zanořit do hlubin země pod kanálem La Manche. Na to jsem se těšil, i když jsem věděl, že z Eurotunelu nic neuvidím.

Nebýt Česko v Schengenu, museli bychom překonat pět hraničních přechodů. Jistě, do Schengenu bychom vstoupili v Německu, ale to neznamenalo, že s českou SPZtkou bychom nepodstoupili kontrolu i v dalších zemích. A naše auto bylo narvané zbraněmi. Na to by možná nestačila ani veškerá maskovací a ovlivňovací kouzla, co znám. Třeba by nám naše pé devadesátky zabavili v Belgii. Holky by se vrátily domů.

Na cestu jsme vyrazili další den se svítáním. Počítali jsme, že do Enfieldu dorazíme dalšího dne ráno. Chtěl jsem si budovu projít za denního světla, abych ji lépe poznal. V noci by to nešlo. V noci by se z prohlídky mohl stát boj o život, protože temné síly útočí vždy výhradně jenom v noci nebo v místech, kde není denní světlo. Proto se jim říká temné. Zajímavé je, že má temná magie s tím problém neměla. Naštěstí fungovala v jakoukoliv denní dobu.

Cesta ubíhala klidně, až na jeden úsek dálnice v Německu. S Ficim jsme se střídali v řízení, zatímco Lin měla pohodlí na zadní sedačce. Markéta s námi samozřejmě nejela. Markéta byla Ficiho žena, naše kamarádka, obyvatelka našeho skromného domu, která žádné speciální nadání pro naši věc neměla.

Já byl slavný démonolog. Měl jsem mačetu svatého Vojtěcha. Používal jsem temnou magii Knihy mrtvých, viděl jsem ve tmě, dokázal jsem se na čas zneviditelnit a dokonce jsem uměl létat. Dobře, létání se tomu říkat nedalo. Dokázal jsem levitovat nízko nad povrchem nebo zpomalit pád tak, abych se nezabil. Díky tomu jsem mohl seskočit z neuvěřitelných výšek.

Linda magií Knihy mrtvých nevládla. Naučil jsem ji používat několik ochranných kouzel a to bylo všechno. Víc by nezvládla. I když byla samotná Kniha zničená, její temná magie byla stále velmi mocná. Jediný, kdo ji mohl plně používat, jsem byl já. Všechny ostatní to zatím stálo život. Avšak Lin se mnou komunikovala v myšlenkách. Někdy mé myšlenky rovnou četla, především ty, o které jsem se dělit nechtěl. Tuto schopnost dokázala aplikovat i na ostatní lidi. Byla médium. Dokázala číst myšlenky a pocity ostatních, dokázala vycítit zlo v jakékoliv jeho formě, uměla vycítit nebezpečí.

Fici žádné nadpřirozené schopnosti neměl. O to působivější byly ty jeho přirozené. Lepšího střelce svět ještě nikdy nenosil. Asi proto tolik miloval zbraně. Navíc byl specialista na boj zblízka a výbušniny. Pro boj s temnotou se to mohlo zdát málo. Pravdou ovšem bylo, že nám nejednou zachránil život. Lepšího parťáka jsem si přát nemohl.

To byl náš malý okultní tým. Malý, ale velice mocný tým, který teď uháněl dvoustovkou po německé dálnici. Za volantem zrovna seděl Fici. Chtěl vědět, co naše Toyota dokáže. Vůbec mu nevadilo, že RAV4 není zrovna auto stavěné na rychlé dálniční přesuny. Likvidoval dvou a půl litrový diesel našeho auta na hranici možností a vesele se u toho usmíval. Přestal až, když mu došlo, že i tak jsme zde jedno z nejpomalejších aut a že na něj poblikává hladové oko. Nádrž po té honbě za maximální rychlostí byla téměř prázdná. Byl čas zastavit na benzince.

Byla to malá zastrčená benzinka daleko od dálnice. Nejspíš ji tu někdo postavil s vidinou vysokých zisků z blízkosti dálnice, ale pak si nějaký šílený zelený ekoblázen prosadil svou kvůli nějaké bezcenné kapradině, která normálně roste všude kolem, a dálnice byla odkloněna o kilometr oproti původnímu plánu. Z velkých zisků sešlo a zdálo se, že benzinka žije pouze z okolních vesnic. To jsem poznal podle toho, že na parkovišti stálo několik omlácených bavoráků, u stojanu žádné auto nestálo. Místní si sem jezdili pro pivo a cigára. Možná se tu večer scházela omladina na motorkách. To jsem zase poznal podle stop na asfaltu, jak tu někdo gumoval, a podle odpadkového koše na parkovišti plného zmačkaných plechovek od piva.

Fici se ujal tankování a já s Lin jsme se šli podívat do obchodu. Lin samozřejmě sháněla toaletu, protože všechny holky neustále shání toaletu, a já si chtěl do auta koupit nějaký časopis, protože v řízení jsme se s Ficim střídali a já, když zrovna neřídil, jsem se docela nudil.

Bylo to k ničemu. V Německu byly všechny časopisy samozřejmě německy a já znal z němčiny jen nápis na první straně Necronomiconu Ex-Mortis, který mi radil, abych ho nikdy nečetl nahlas. I tak jsem si poradit nenechal a to byl vlastně důvod, proč jsem teď byl tady.

V obchodě jsem narazil na nějaké tři týpky. Znuděně se motali mezi regály, jako by se nemohli rozhodnout, co koupit. Já si nakonec nějaký časopis vybral. Jmenoval se Auto Zeitung a bylo jasné, že je o autech. Já sice nevěděl ani jak se to správně čte, ale uvnitř bylo mnoho fotek a to důležité mi mohla přečíst Linda. Určitě z toho bude nadšená.

Vzal jsem časopis ze stojanu a přistoupil ke kase. Za pultem stál vysoký uhrovatý mladík s velkými brýlemi. Asi brigádník. A vypadal dost nešťastně.

"Co je, mladej?" zeptal jsem se normálně česky. To jsem asi neměl.

Najednou jsem měl za zády jednoho z týpků, co do teď bezcílně bloumal po obchodě. Něco říkal, ale já mu nerozuměl ani slovo.

Kluk za pultem už nevypadal smutně, ale vyděšeně. Pomalu kroutil hlavou ze strany na stranu.

"Říká, jestli bys mu nekoupil pivo," překládala z toalety se navrátivší Linda.

Otočil jsem se. Z výrazu kluka za pultem a ze vzhledu týpka před sebou jsem usoudil, že se na nás řítí problémy.

To pako na sobě mělo roztrhané džíny slátané ocelovými řetězy. Vysoké okované boty, bílé umaštěné tílko, paže a lysou hlavu potetovanou. Ksicht plný kovového bordelu. Tím myslím piercing. Z huby mu páchlo, jak kdyby tam umřela celá zoo. Jestli tohle měla být nějaká variace na punk, moc se to nepovedlo. Navíc jsem v těch kerkách rozeznal i hákový kříž a nápis "White power", který jistě neodkazoval na bělostnou sílu pracího prášku. Takže pankáč to nebyl, skinhead taky ne. A mě to bylo úplně jedno. Vždyť já si chtěl jenom koupit časopis a pokračovat v cestě.

Týpek zase začal něco žvatlat a přitom do mě píchal ukazovákem.

"Máma mi říkala, ať nikdy nejezdím do dojčlandu. Měl jsem ji poslechnout," vzdychl jsem si nahlas.

"Tschechisch?" řekl týpek udiveně. "Tschechisches Schwein," dodal celkem drsně. Tomu jsem rozuměl.

Ale já opravdu nechtěl žádné problémy. Snad bych mu koupil i to pivo, aby dal pokoj. Jenže Lin mi do toho hodila vidle. Už zase.

Stála asi pět metrů daleko po mé levici. Jakmile vyšla ze záchodu, začal ji obtěžovat druhý týpek. Nejprve jen slovně. Ale pak ji začal osahávat. To neměl. Linda ho kopla do koulí a když šel do předklonu, kolenem mu rozbila ksicht. Týpek šel k zemi.

Třetí potetované hovado, které zatím stálo stranou, se pustilo do akce. Odkudsi vytáhl nůž a hnal se k Lindě. Ta vytáhla z pouzdra, které měla na opasku na zádech, pětsedmu a zamířila na něj. To ho zastavilo. Ten můj už byl také v pohybu. O krok ustoupil a v jeho pravé ruce se objevila bouchačka.

Místností něco blesklo. Týpek stiskl spoušť. Horní polovina závěru jeho zbraně odskočila. Týpek se nevěřícně díval na podélně rozpulenou hlaveň, ve které byl podélně rozpůlený náboj, ze kterého se sypal střelný prach. V tu samou chvíli se k zemi skácel frajer, který ohrožoval Lindu, s prostřeleným stehnem. Můj týpek si zvedl zbraň před obličej a já ho do ní kopl. Též se odporoučel k zemi se zbytkem zbraně obtisknutým na čele.

To mačeta svatého Vojtěcha. Jakmile týpek tasil zbraň, tasil jsem z pouzdra na zádech mačetu, podélně zbraň přesekl přes závěr a mačetu zase vrátil do závěsu takovou rychlostí, že byl vidět jen záblesk jejího lesklého ostří. V tu samou chvíli Linda střelila svého týpka do nohy. Jenomže i její zbraň byla odhlučněná mým kouzlem, takže výstřel nebyl vůbec slyšet. Bylo to, jako by se díra v týpkově noze objevila zčistajasna.

Pohlédl jsem na kluka za pultem. Stál jako socha. Nejspíš měl s těmito grázly vlastní zkušenosti, ale tohle zřejmě nečekal.

"Asi bychom měli vypadnout," houkl jsem na Lin. Ta schovala pětsedmu a připojila se ke mně. Společně jsme opouštěli obchod.

V posuvných dveřích jsme narazili na Ficiho, jenž držel v ruce platební kartu.

"Radši zaplať hotově," poradil jsem mu a pokračoval dál k autu.

"Děláš jenom samé potíže. Víš o tom?" řekl jsem Lindě už venku.

"A ty víš o tom, že umím číst lidi," konstatovala. "A věř, že tihle by si zasloužili něco mnohem horšího."

Na to jsem neměl co říct. Bylo to jako tenkrát na Staré faře. Tam se to také mohlo obejít bez střílení. Jenomže když má Linda tahle vidění, v klidu to nikdy nejde.

"Toho kluka za kasou čeká něco horšího," řekl jsem raději místo poznámky o Staré faře a vrátil se zpět do obchodu.

Ve dveřích jsem opět potkal Ficiho.

"Jste vy dva normální?" chtěl vědět.

"To ona," bránil jsem se.

Začaroval jsem paměť kluka za kasou a zamkl ho na záchodě. Až ho najdou, bude vyprávět něco o pěti nebo šesti drsných motorkářích, na pěti nebo šesti drsných motorkách, kteří ho zamkli na WC. Víc vědět nebude. Vyhne se tak potížím.

Dobře jsem udělal. Jakmile jsem nasedl do auta, od sjezdu z dálnice se blížila další tři hlasitá BMW. Nejspíš kámoši těch, co se váleli uvnitř. Byl čas vypadnout.

Další cesta probíhala celkem v klidu.

Pohybovali jsme se běžnou cestovní rychlostí. Takhle nám mohla nádrž vystačit až do cíle. Nemuseli jsme nikde zastavovat, což nám umožnilo vyhnout se dalším potížím. Tohle se nám totiž stávalo pořád. Jakmile jsme vystrčili nohy z baráku, problém. Někdy se nám do cesty postavili hovada, jako dneska, jindy něco mnohem horšího. Vlastně jsem byl celkem zvědav, co nás čeká v Anglii.

K Eurotunelu jsme dorazili ještě za tmy. Naloďování na vlak chvilku trvalo, ale byl to docela zajímavý zážitek. Z tunelu jsem toho moc neviděl, ale cítil jsem ho. Miloval jsem podzemí a tunel vedl 45 metrů pod mořským dnem. Pro mě to byl zážitek. Klidně bych si ho prošel pěšky, i když to bylo přes 50 kilometrů. Ale to by mi asi nikdo nedovolil.

Byl to zázrak. A nejen techniky. Tunel se razil současně z anglické i francouzské strany. Byl zázrak, že se Francouzi a Angličané dokázali sejít uprostřed, obzvláště když se Angláni ještě neposunuli do 21. století a stále používali zastaralý imperiální měrný systém.

Z tunelu jsme vyjeli za svítání. Anglická konzervativnost se nám vymstila hned na počátku. Řídil jsem já a úplně jsem zapomněl, že v Anglii se jako v jedné z mála zemí na světě jezdí nalevo. První troubící a blikající auto v pravém pruhu mi to velmi rychle připomnělo. A pak už jsme nerušeně pokračovali do Enfieldu. Podle navigace to mělo trvat necelé dvě hodiny. Měli jsme se vyhnout velkému Londýnu z východu a do Enfieldu dorazit z jihu. Před devátou jsme mohli být na místě. Vše šlo podle plánu.

"Vítejte v Anglii," řekl jsem s úsměvem.

"Snad v Británii, ne?" opravil mě Fici.

"Vysvětli mu to jako blbečkovi. Jako mě," obrátil jsem se na Lindu.

"Pravdu máte oba," řekla Lin. "Právě jsme vjeli na území Velké Británie. Oficiální název je Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Velká Británie se skládá ze čtyř zemí. Jsou to Anglie, Skotsko, Wales a Severní Irsko. My jsme právě na území Anglie, stejně jako Londýn, potažmo Enfield."

"A jak je to s vlajkou?" zajímalo mě ještě.

"Britská vlajka, neboli Union Jack, je spojením vlajek třech království. Červený kříž na bílém pozadí, známý také jako kříž svatého Jiří, je vlajka Anglie. Bílý diagonální kříž na modrém pozadí, označovaný jako kříž svatého Ondřeje, patří Skotsku a červený diagonální kříž na bílém pozadí je vlajka svatého Patrika, patřící Irsku."

"A co Wales?"

"Původní vlajka, spojující vlajky Anglie a Skotska, vznikla roku 1606. Vlajka Walesu na ni přidána nebyla, neboť Wales byl k Anglii připojen o sedmdesát let dříve."

Studnice moudrosti a vědomostí Linda Sluníčková Novotná, teď už Králová v akci.

"To musela bejt řezba," řekl jsem raději místo poznámky o studnici moudrosti a vědomostí.

"Jak to myslíš?" chtěl vědět Fici.

"No představ si to. Čtyři království na jednom ostrově. A každé chtělo nezávislost. Muselo tu docházet k neuvěřitelným bojům. Co pak jsi neviděl Statečné srdce?"

"Ne," zněla strohá odpověď.

" Nevadí. Seženu ti DVD."

Samotný Enfield bylo malé historické městečko na severu Londýna. Kdysi zcela autonomní, teď jako jeho součást. Docela se mi líbilo. Staré kamenné domky, spousta zeleně, málo aut a na ulicích usměvaví lidé. Ano, to byl Enfield. Projížděli jsme jím z jihu na sever k našemu cíli. Ten už tak hezký nebyl.

Bylo to vidět už z dálky. Vysoké šedé budovy, které se tyčily k šedému nebi. Jestli někdo tvrdí, že v Anglii stále jen prší, není to pravda. Od našeho vylodění ve Folkestone byla obloha čistě modrá, bez mráčku. Stejně tak i v Enfieldu. Ale tady ne. Tady bylo nebe šedé, ale ne zamračené. Spíše, jako by ho něco stínilo.

Přijeli jsme blíž a pochopili. Všechno tady bylo šedé, pokryté betonovým prachem. Některé budovy byly určeny k demolici, některé již byly zbourány. Prach pokrýval vše. Ulice, zeleň, těch pár vraků aut, které tu stály. Zdálo se, že tady nepršelo již několik týdnů.

Pomalu jsme projížděli tou šedou, neutěšenou scenérií. Moc lidí jsme nepotkali a ti, které ano, si nás zvědavě prohlíželi. A pak se před námi objevila ona, cíl naší cesty: Sun City Tower.

Zaparkovali jsme na malém náměstíčku před hlavním vchodem. Alespoň jsem si myslel, že je to hlavní vchod, neboť byl vybaven širokými otočnými dveřmi. Vylezl jsem z auta a budovu si pořádně prohlédl. Byla obrovská. Na fotkách to nebylo tak zřejmé, ale tohle byl ten největší obytný dům, jaký jsem kdy viděl. Jeho spodní část byla po celém obvodu vybavena dvěma patry vysokými okny. Od třetího patra nahoru už byla okna běžné velikosti. Adam říkal, že v přízemí byla nákupní galerie, proto ta vysoká okna. Výše už byly jenom byty. Jestli v nich někdo bydlel, nebo nás okny sledoval, se zjistit nedalo. Všechna okna byla pokryta silnou vrstvou šedého prachu, jako všechno ostatní kolem.

"Pane jo," řekl jsem se zakloněnou hlavou, abych dohlédl až na vršek budovy, "je to obrovský. To neprojdeme ani za tejden."

"Proto budeme mít průvodce," řekla na to Linda.

"Kdy se s ní sejdem?"

Lin vylovila z kapsy mobil.

"Mám na ni číslo. Zavolám ji, že jsme tady."

"Jak to uděláme? Plná výzbroj?" ptal se Fici, když Linda poodešla s telefonem u ucha.

Rozhlédl jsem se kolem. Spatřil jsem nějaké lidi, jak nás z dálky pozorují. Asi jsme pro ně museli být dobrou atrakcí. S naším relativně čistým autem jsme museli být nepřehlédnutelní.

"Nesmíme to uspěchat," řekl jsem nakonec. "Už takhle poutáme pozornost. Pobíhat tady jak SG-1 a ještě k tomu s P90 by nám asi moc nepomohlo. Počkáme a uvidíme, co se bude dít."

Linda se vrátila.

"Za chvíli je tady," řekla jen.

Čekali jsme dál.

Asi za deset minut se v otočných dveřích objevila naše průvodkyně. Dlouhé vlasy měla stažené do hustého ohonu, jako na fotografii, kterou nám ukazoval Adam. Na tváři měla vřelý úsměv. Na sobě bílé šortky a bílé tričko s legendární Einsteinovou rovnicí, které kontrastovalo s její tmavou pletí. Vysoká byla asi jako já. Měla krásnou sportovní postavu. Pevná prsa o něco menší než Linda. Líbila se mi moc, což bylo divné, protože mě se černošské dívky většinou nelíbily. Snad s výjimkou Aaliyah, mladé americké zpěvačky, která zahynula po pádu letadla dříve, než se stačila plně proslavit. Znal jsem ji z filmu Romeo musí zemřít s Jet Li v hlavní roli.

Tahle dívka ji byla trochu podobná. Možná i o něco hezčí.

"Ahoj," řekla s úsměvem, když k nám došla. "Já jsem Clarissa, ale přátelé mi říkají Clark," podala ruku jako první Lindě.

"Ahoj, já jsem Linda a přátelé mi říkají Lin."

Ty holky se na sebe tak sladce usmívaly, že bych je chtěl mít v posteli obě. Obě najednou.

Linda se na mě nehezky zamračila.

"Ahoj, já jsem Richard a přátelé mi říkají Richard, po vašem Ričrd," dodal jsem s anglickou výslovností.

"A nebo Ríšánek," šeptala Clarisse do ucha Linda. Tedy šeptala. Stáli jsme od sebe půl metru. Bylo jasné, že to uslyším, ale to jsem měl nejspíš za tu myšlenku na černo-bílou trojku.

"Fici," představil se jednoduše Fici, aniž by dodal, jak mu říkají přátelé. Sprosťák.

"Vítejte v Sun City." Clarissa rozpřáhla ruce, aby dala najevo, že tím myslí celé tohle místo, nejen budovu za ní.

"Sun City?"

A sakra. Teď budu muset přejmenovat celou knížku.

"Myslel jsem, že jsme v Enfieldu."

" To také jste. Sídliště Sun City se to jmenovalo dřív, pak jej přejmenovali. Dnes se oficiálně jmenuje Nový Enfield. Ale Sun City v lidech zůstalo."

"A neoficiálně?" chtěla vědět Lin.

"Lidé mu říkají různě. Nejčastěji Ghetto. A Sun City Tower, které jméno zůstalo, pak špinavá zablešená díra, nebo jednoduše Kostka."

Při slově Kostka jsem si vzpomněl na stejnojmenný film.

"To jsem taky neviděl," okomentoval to Fici.

"Nevadí. Seženu ti DVD."

To už bylo dneska druhé.

"Tak kde chcete začít?" ptala se Clark, když jsme měli oficiality za sebou.

"Co kdybys nám ukázala budovu. Kostku," navrhl jsem.

"Jasně, ale nejdřív musíme schovat tohle," ukázala na auto.

"Proč? Sem auta nesmí?"

"To ne. Ale jestli ho necháte tady, do rána vám z něj nezbydou ani potahy."

Pomalu jsem začínal Nový Enfield milovat.

Nasedli jsme do auta a po silnici, která obkružovala celou budovu, dojeli na její druhou stranu. Tam žádné široké otočné dveře nebyly. Ty vlastně nebyly ani na ostatních dvou stranách budovy. Vchod, před který jsme přijeli, byl opravdu hlavním vchodem, a to jak pro galerii, tak pro obyvatele. Takže tato strana se dala označit jako přední. V bočních stranách bylo jen několik nouzových východů, podle Clark zamčených. Zamčenému nouzovému východu bych asi nouzový neříkal. V zadní straně pak žádný vchod nebyl, ale v silnici u ní bylo něco mnohem lepšího. Vjezd do podzemí.

Vjezd byl zatarasen velkými kovovými vraty, na nichž visel velký kovový zámek. Za nimi pak byl velký betonový tunel, do kterého se cpal velký mág. To jako já. Tak dost, Ríšánku.

Clark z vrat odstranila visací zámek. Tvrdila, že má klíče od všech důležitých zámků v budově. Nebyla správkyní budovy a nechtěla nám říct, jak ke klíčům přišla. Na stěně tunelu stlačila páku rozvodné skříně a na stropě se rozblikala dlouhá řada zářivek. Většina jich nesvítila, ostatní nervózně poblikávaly. Osvětlovaly tunel, prudce se svažující pod budovu.

"Tak jedeme," zavelela Clark a čekala, až auto projede, aby za námi opět zavřela.

Teď řídil Fici. Já se nervózně zavrtěl na sedadle vedle něj a ze zvyku nahmatal rukojeť mačety visící v pouzdře na zádech. Poté jsem otevřel přihrádku spolujezdce, z které jsem vyndal pětsedmu a podal ji Ficimu, který si ji strčil za opasek, dříve než Clark nasedla zpět do vozu. Ostatní zbraně byly v kufru. Mačeta a dvě pětsedmy musely stačit.

A proč tolik opatrnosti? Jak jsem řekl, miluju podzemí. Ale když vás pod zem táhne neznámá dívka, opatrnost je na místě. A kdyby to byl neznámý muž, je lepší rovnou střílet.

"Kam to jedeme? Budova má podzemní garáže?"

"To ne. V šedesátých letech, kdy budovu stavěli, ještě tolik aut nebylo, podzemní parkoviště nebylo potřeba."

"Tak kam to jedeme?"

"Uvidíte," řekla jen a usmála se.

Teď už tutově musela znervóznit i Lin.

Zdálo se, že míříme někam pod střed budovy. Nebyla to dlouhá cesta. Nakonec jsme zastavili v nějaké rozlehlé podzemní prostoře s nákladovou rampou u jedné stěny, za kterou byl nákladní výtah.

"Co je to tady?" chtěli jsme vědět všichni.

"To je Centrální příjem. Sem se vozilo zboží pro obchody. Nad námi je Centrální sklad, odkud je zadní přístup do všech obchodů v galerii. Bylo to dobře vymyšlené. Náklaďáky se zbožím mizely pod zemí, kde vykládaly své zboží, které následně putovalo výtahem do Centrálního skladu nad námi. Zákazník nic z toho neviděl."

"Takže Centrální sklad je ve středu budovy? Viděli jsme fotku baráku shora. Střed byl prázdný. Mysleli jsme, že uprostřed je park, nebo tak něco."

"To také je. Ale ne na úrovni venkovního terénu. Jeho úroveň začíná až ve druhém patře. Sklad je pod ním. Pojďte, ukážu vám to cestou do vašeho bytu. Vezměte si věci."

"My budeme mít vlastní byt?"

"Přeci vás nenechám spát na chodbě. To by ani nešlo. Do rána byste přišli i o věci, co máte na sobě."

Vzali jsme si z kufru auta naše věci. Každý měl vlastní tašku s běžnými věcmi a neprůstřelnou výbavou doplněnou o zbraně. Ficiho M107 a Kanón jsme nechali v autě.

Po schůdcích jsme vystoupili na rampu a zamířili ke dveřím vedle výtahu. Byly to obyčejné dveře a za nimi obyčejné ocelové schody vedoucí nahoru. Výtahem jsme jet nemohli, protože nejezdil už patnáct let.

Clark na schodech rozsvítila, nechala otevřené dveře a v rozvodné skříni vedle výtahu vypnula osvětlení Centrálního příjmu. Dobře to udělala. Zůstat tady v naprosté tmě by asi nikdo nechtěl.

Vystoupali jsme dvě patra. Další dveře, další rozvodná skříň, další blikající zářivky pod stropem. Tady jich bylo podstatně více. Bylo jich třeba. Centrální sklad byla docela rozlehlá místnost čtvercového půdorysu. Po jejím obvodu byly každých pět metrů dveře. Ty vedly do jednotlivých obchodů nákupní galerie. Jinak toho ve skladu moc nebylo. Pár starých stolů a rozbitých regálů. A v jednom koutě hromada ohořelých trosek bůhví čeho.

"Tam," ukázala Clark na jedny z dveří naproti nám. My teď byli u zadní části domu, takže ty dveře musely vést do jednoho z obchodů v části přední.

Prošli jsme dveřmi a stanuli v jednom z obchůdků s proskleným pultem a několika stolky. Vše bylo špinavé a obrostlé pavučinami. Špinavou výlohou dovnitř pronikalo jen málo světla. Místnost vypadala stísněně. Nebylo mi v ní nijak příjemně.

"Tady byla cukrárna. Vzpomínám si, že když jsem byla malá, chodila jsem sem s mámou. Mohli jste tu dostat zmrzlinu, zákusek, kávu, nebo třeba pervitin. Ty hovada to vařili přímo ve skladu, dokud jim to nebouchlo. Málem zapálili celý dům. S hasiči se sem sjeli i policajti z celého Londýna. Prostě využili příležitosti. Cukrárna nebyla jediná. I v dalších obchodech se prodávaly drogy. Taky zbraně a lidi. V Kostce bujela prostituce ve velkém. Policie ten den zatkla snad dvě stě lidí. Pak už to šlo s budovou z kopce. Nelegální obchod tvořil velkou část zdejší ekonomiky. Ten zbytek byl jen zástěrka. Policie se vrátila. Najednou bylo po kšeftech. Budova se začala vylidňovat. Stejně tak celé sídliště. Pomalu se z něj začalo stávat město duchů. Pak přišlo vedení města s plánem na revitalizaci. To byl konec. Nový Enfield začali opouštět i lidé, kteří tu žili celý život. Zůstalo jen pár těch, kteří to tu milují, nebo nemají kam jít."

"Ke kterým patříš ty?" ptala se Lin.

"Já se tady narodila. Dokonce i moje máma se tu narodila. Zemřela loni v létě. Byla ještě tak mladá. Ale milovala to tu. Byla správkyní domu. To její jsou klíče od všech dveří. Starala se o Kostku, jak nejlépe dovedla. Pojďte, ukážu vám to."

Clark nás vyvedla předním vchodem na ochoz galerie. Kdysi to tu muselo být nádherné. Obložené mramorem, prosvětlené vysokými okny, která teď byla zešedlá všudypřítomným prachem. Stěny byly pokryté grafity. Všude byl nepořádek.

Šli jsme vlevo k hlavnímu vchodu, před kterým stálo široké schodiště s eskalátorem uprostřed. Ten byl samozřejmě mimo provoz. Do druhého patra jsme museli vystoupat po svých. Nad schodištěm byly další otočné dveře a za nimi malý ráj.

Venkovní prostor uvnitř budovy byl ještě více rozlehlý než sklad pod ním. Všude byl zelený trávník protkaný štěrkovými cestami. Byly tu i stromy. Též zelené. Všude bylo čisto. Ani stopy po všudypřítomném prachu. Zdálo se, že venkovní prach se sem přes vysoké stěny domu nedostal.

"Park byl kdysi veřejně přístupný, stejně jako celá galerie. Podle toho také vypadal. Po té, co lidé začali Kostku opouštět, se ho ujala moje máma. Společně s dalšími obyvateli domu se jí ho podařilo uvést do původního stavu. Byla na svoji práci velice hrdá."

Clark se odmlčela. Vzpomínka na matku pro ni musela být velice bolestivá. Linda ji objala. Linda byla velice empatické stvoření. Cítila bolest jiných lidí. A bolest Clark byla tak velká, že jsem ji cítil i já.

"Zvenku jsem neviděl žádné vchody. Jak se dostáváte do domu?" zeptal jsem se, abych ji nějak rozptýlil.

Clark si otřela slzy. Zhluboka se nadýchala a po chvíli pokračovala s výkladem.

"Do domu se dá dostat jedině z parku. Je rozdělený na čtyři části. Část A, ze které jsme právě vyšli, část B, C a D," postupně ukazovala na stěny budovy ve směru hodinových ručiček. "Každá část má dva vchody, každý vchod má svůj výtah, ale jen jeden v bloku C je funkční, proto tam bydlí lidé až v horních patrech. Tam budete bydlet i vy."

Přešli jsme celý park od bloku A k bloku C. Výtah byl přímo naproti vchodovým dveřím. Vstoupili jsme a Clark zmáčkla nejvrchnější tlačítko na ovládacím panelu. Byla na něm číslovka 42. Při odhadu výšky budovy jsem se sekl o rovných 12 pater. To znamenalo, že výška budovy musela být kolem sto čtyřiceti metrů. A to zase znamenalo, že byla vyšší než jakákoliv budova u nás.

"Proč tak vysoko?" chtěl jsem vědět.

"Jsou tam nejzachovalejší byty. Ti, co se mají líp, vždycky žijí výš. Tady tomu nebylo jinak. Vzpomínám, že před výtahem seděli strážní se zbraněmi. Do výtahu nepustili nikoho, kdo bydlel pod třicátým pátým patrem. Schodiště do pětatřicítky bylo zablokované. Nahoře bydlela honorace, dole ta největší špína."

"A ty?"

"S mámou jsme bydleli ve dvacátém sedmém, to už bylo skoro jako Beverly Hills," usmála se. "Teď mám byt až nahoře. Hned vedle vás."

Výtah jel pomalu. Žádný expres to nebyl, ale do čtyřicátého druhého patra nás dovezl spolehlivě. Vyfasovali jsme byt hned vedle výtahu, byl třípokojový, čistý a plně vybavený. S Lindou jsme si zabrali manželskou ložnici. Na Ficiho zbyl dětský pokoj, třetí místnost sloužila jako obývák. Byla tu i docela rozměrná koupelna s vanou a sprchovým koutem. A kuchyň s lednicí, která byla prázdná. A já najednou zjistil, že mám vlastně docela hlad. Poslední jídlo, které jsem měl, byl řízek z domova někde v Belgii. Jistě že jsme s sebou vezli řízky. Byli jsme Češi, ne?

Linda si zabrala ložnici. Kamkoliv jsme přijeli, okamžitě začala vybalovat naše věci do skříní. Bylo jedno, jak dlouho na daném místě zůstaneme. Já se toho nikdy neúčastnil. Čisté trenky a triko jsem si mohl vždycky vzít rovnou z báglu. Na nějaké vybalování mě neužilo. Linda už to se mnou dávno vzdala a raději vybalovala sama.

Já to zapíchl v obýváku na gauči. Nejprve jsem si chtěl z okna prohlédnout okolí, ale okno se otevřít nedalo a přes zaprášená skla nebylo skoro vůbec nic vidět. Výměnu vzduchu v budově měla na starosti ventilace, která kupodivu fungovala. Do každé z místností vedl průduch, který do ní vháněl čerstvý vzduch z venku. Ze střechy. A nejspíš i přes filtry. Proto uvnitř budovy nebyl žádný prach.

Natáhl jsem se na gauči a odpočíval. Vždyť jsme na cestě strávili skoro 24 hodin. Sice jsme se střídali v řízení, ale ani tak jsem toho moc nenaspal. Proto jsem se uvelebil v obýváku na gauči a podřimoval. Hádal jsem, že Fici dělá u sebe to samé.

Zdálo se mi, jako bych v místnosti slyšel nějaké hlasy. Šepot desítek lidí. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Byl jsem v polospánku. Na pomezí říše snů a reality.

Náhle se místností roznesl nelidský řev. Okamžitě jsem vyskočil na nohy s mačetou v ruce. Z jedné strany se ke mně přidal Fici s P90 založenou v rameni, z druhé strany vyděšená Linda se zelenýma očima zářícíma strachem.

Nikdo neřekl ani slovo. Kývl jsem hlavou na Ficiho, ten kývl hlavní zbraně na otvor ventilace umístěný pod stropem místnosti. Také jsem se na něj zaměřil. Otvor byl obdélníkového tvaru, asi 40 x 20 centimetrů. Přemýšlel jsem, jestli by se do něj vešel člověk. Možná malé dítě, ale to by snad nevydalo tak příšerný řev. Snad dětský démon, ale toho jsem naštěstí nepotkal ani v pekle. Náhle se ozvalo trojí zabouchání na dveře. Fici okamžitě přemířil zbraň. Linda ani nedutala.

Kývl jsem na Ficiho, co teď. Ten kývl ke dveřím. Bylo to jasné. Měl jsem jít otevřít, zatímco Fici mě bude krýt.

Pomalu jsem postoupil o jeden krok. Bušení na dveře se ozvalo znovu.

"Halo! Tady Clark!"

Jasně. Kdybych byl démon, nebo cokoliv jiného, také bych se ohlásil jako jediný člověk, kterého tu znám.

Pomalu jsem došel ke dveřím. Přehodil jsem si mačetu do levé ruky a pravačkou chytil kouli dveří. Stejně jako v Americe i tady používali místo klik koule.

Fici se přesunul vlevo, tak aby měl otevřené dveře přímo na mušce. Linda stále nedutala.

Kývl jsem hlavou, pak podruhé a na třetí kývnutí jsem dveře otevřel.

Clark při pohledu na Ficiho s namířenou zbraní vyjekla. Fici nepřestával mířit.

"Pojď dovnitř," řekl jsem od dveří. Clark nadskočila leknutím, ale vstoupila. Zase jsem za ní zavřel.

Fici nepřestával mířit.

Chvíli jsme tam stáli a sledovali se. Fici Clark přes mířidla zbraně, Clark ústí její hlavně.

"Taky jste to slyšeli," řekla nakonec Clark.

Linda si zhluboka oddychla. Konečně se pohnula. Mávla rukou dolů, jako signál ke sklonění zbraní. Kdyby to byl démon, nebo něco jiného v podobě Clark, Linda by to poznala. Takhle dala najevo, že je to opravdu jen Clark.

Fici sklonil zbraň. Já mačetu.

"Co to bylo?" chtěl jsem vědět.

"To je tady normální," řekla nevzrušeně Clark.

"Normální?" podivil se Fici.

"Jo. Vychází to z ventilace. Je to slyšet po celém domě. Hlasy, šepot, křik. Už jsme si na to docela zvykli."

"Kdy to začalo?" ptala se Lin.

"Asi před rokem. Možná déle."

"A jen tak? Z ničeho nic? Chci říct, pokud se v domě vyskytnou nepřirozené síly, vždycky to má nějaký počátek."

"Nepřirozené síly? Co to je? A co máte vůbec s tímhle?" ukázala na Ficiho P90. "Myslela jsem, že jste lovci duchů, nebo tak něco. Copak duchové se loví puškou?"

"Fici," ukázal jsem na jeho zbraň.

Fici pochopil, vyndal ze zbraně zásobník a z něj jeden náboj, který mi podal. Ukázal jsem ho Clark.

"Duchové jsou většinou neškodní. My bojujeme s temnými silami. Stíny, démony, nemrtvými. A na ně platí tohle. Náboje jsou speciální. Z nemrtvých dělají mrtvé. Démony a stíny dokážou alespoň zpomalit. Co nezvládne střelivo, to zvládne tohle," zvedl jsem mačetu.

"Mačeta? Říkám to správně?"

"Ano. Mačeta svatého Vojtěcha."

"Kdo je svatý Vojtěch?"

"Jeden z patronů české země. Ale mačeta nese jméno jedné vzácné svaté relikvie, ze které byla vykována. Díky tomu dokáže poslat do pekla jakkoliv silného démona, aniž by bylo nutné používat zaklínadla."

"Zaklínadla? Lidi, co vy jste vlastně zač?"

A tak jsme Clark vyprávěli o sobě. Jen zkrácenou verzi toho, jak jsme se dostali k tomu, co děláme a proč.

"Myslíte, že to, co nás tu terorizuje, je démon?" zeptala se Clark, když jsme dovyprávěli.

"Já nevím. Možná," odpověděl jsem. "Ale já se znám s většinou pekelných démonů osobně. Takhle to tehdy vypadalo v Domě hrůzy, ale tam byl uvězněn jeden z nejmocnějších pekelných démonů, který už není. Ani ostatní démoni už nejsou, co bývali. Možná, že se sem snaží dostat démon, který v původním Necronomiconu nebyl. V pekle se toho za poslední roky dost změnilo," zakončil jsem svou úvahu.

"A nebo..." napadlo Lin. "Vzpomínáš na Beavercreek? Tam vládl démon z jiného pekla. Nedokázali jsme ho zařadit, dokud jsme se s ním nesetkali tváří v tvář. Třeba je to tu podobné."

"Z jiného pekla? Tomu nerozumím."

Tomu jsem se nedivil. Peklo a jeho rozdělení, to byl vážně oříšek.

"Peklo je jen jedno," vysvětloval jsem. "Ale každé náboženství má své vlastní démony. My známe démony z křesťanského pekla, neboť z něj pocházel Necronomicon. Ale v Americe jsme se setkali s indiánským démonem. Ten samozřejmě v křesťanské verzi Necronomiconu nebyl. Tady by to mohlo být podobné."

"Aha," kroutila Clark nechápavě hlavou.

"Musíme projít celý dům, setkat se s jeho obyvateli. Jedině tak odhalíme podstatu zla tady. Ale teď bych si dal něco k jídlu. Mám docela hlad. Je tady nějaká hospoda, nebo restaurace?"

"Tady?" Clark se zasmála. "Nejbližší hospoda je dole ve městě, ale je to dost daleko a auto jsme právě uklidili do sklepa."

"A co to... No... Lin, jak se to řekne anglicky," přešel jsem do češtiny.

"Co?"

"No taxi."

"Taxi?" odpověděla nechápavě.

Clark se znovu rozesmála.

"Taxi a tady? Sem žádné nejezdí. Taky už by nemusel mít s čím odjet. Kriminalita tady sice za posledních deset let výrazně poklesla. Ale proč myslíte, že jsme schovali vaše auto."

"Tak co budeme dělat?"

"Mám nápad. Mama Dee."

"Kdo je mama Dee?"

Kdysi mi taky říkali Dee. Je to moje máma?

"Tak pojďte, uvidíte," řekla vesele Clark a zamířila ke dveřím.

Už zase nás někam táhla, aniž bychom věděli kam. Tuhle holku jsem začínal vysloveně milovat.

Sjeli jsme výtahem do 20. patra bloku C, ale potřebovali jsme se dostat do 16. patra bloku B. Vydali jsme se širokou chodbou vpravo. Po obou stranách chodby byly dveře od bytů. Byty na pravé straně měly okna s výhledem ven, byty nalevo měly okna s výhledem do parku. Takže do chodby žádná okna nevedla. Byla to chodba dlouhá a temná, sem tam přerušená temným výklenkem, schodišťovou šachtou nebo černým otvorem po vyražených dveřích od nějakého dávno opuštěného bytu. Zářivky na stropě opět blikaly. Stěny byly posprejované, ale jinak byla chodba docela čistá.

Clark nás vedla ke spojovací chodbě s blokem B. Ale tak snadné to nebylo. Bloky nebyly propojené v každém patře. Nešlo jen o jednu chodbu. Bylo to dokonalé bludiště chodeb, schodišť a různých větších prostor s výklenky a technickými místnostmi, které byly většinou bez dveří, temné až děsivé.

Šli jsme jednou takovou děsivou temnou chodbou, když v tom se před námi ozval dětský smích. Zdálo se nám, jako bychom na rohu chodby zahlédli malou holčičku v bílých šatech, která vzápětí zmizela.

Všichni se zastavili. Fici strčil ruku pod bundu, pod kterou měl ukrytou P90. Svou vojenskou výstroj jsme radši nechali doma. Nechtěli jsme děsit zbylé obyvatele domu. Na sobě jsme měli jen to, v čem jsme přijeli. Já schovával mačetu pod klasickou kostkovanou košilí. I Lin nosila dlouhou košili, která skrývala její FiveSeven v pouzdře na opasku. Fici nosil lehkou koženou bundu, pod kterou bez problémů schoval krátkou P90. Ale on by pod bundou dokázal schovat cokoliv. Na to byl specialista. Halotron 3000 z první Světlé stránky, budiž toho důkazem.

"Co to bylo?" ptal se šeptem Fici.

"Scéna z nějakého laciného hororu?" odpověděl jsem šeptem já.

"Žijí tady nějaké děti?" chtěla vědět Linda.

"Pokud vím, tak ne. V déčku žije jedna rodinka s dcerkou, ale té je minimálně patnáct. A proč vlastně všichni šeptáme?"

Všichni jsme se na sebe podívali. Nikdo nevěděl. Nikdo už nic neřekl. Pokračovali jsme dál.

Zabočili jsme za poslední roh a vysokým průchodem vstoupili do bloku B. Tady svítilo ještě míň zářivek než v céčku. Už jsem se nedivil, že obyvatelé domu zde spatřují temné stíny. Bylo to tu děsivé samo o sobě. Nejen šero a stíny podpořené neustálým blikáním zářivek. Ale to ticho. Bylo tu neskutečné ticho. Jako v nějaké štole skryté hluboko pod zemí. Bezděčně jsem nahmatal rukojeť mačety. Byl to uklidňující pocit a já teď uklidnění potřeboval. To ticho bylo nepřirozené. Vždyť zde mělo být slyšet minimálně cvakání a bzučení blikajících zářivek. Jenomže zvuky jakoby něco pohlcovalo. Jen ne všechny. Sebe i naše kroky jsme slyšeli.

Linda mě chytla za ruku. Věděl jsem proč, podobně to začalo i tenkrát v Domě hrůzy.

Došli jsme asi do třetiny délky chodby, když nás Clark zastavila. Byli jsme u cíle naší cesty. Zabušila na jedny dveře po levé straně, tedy bytu, jehož okna vedla do parku.

Zabušila, ne zaklepala. Tuhle holku asi nikdo klepat neučil. Úplně živě jsem si představoval, jak ten někdo v bytě nadskočil, jako my před chvílí. Asi ji budu muset vysvětlit, že na dveře se dá klepat i jemně. Ne jako když k vám vtrhne gestapo.

Dveře se otevřely a do chodby se vlil obdélník jasného světla. Najednou jsem zaslechl bzučení zářivek. Podíval jsem se Lindě do očí. Myslela na to samé, co já. Zlo tu bylo, jen nebylo tak silné. A se světlem mizelo úplně.

Ve dveřích stála mladá žena v červených šatech. Nic zvláštního. Jen obyčejné letní šaty pod kolena. Měla tmavou pleť, krátké tmavé vlasy a hnědé oči, které, když spatřily Clark, se rozzářily. Na ženině tváři se objevil úsměv.

"Ahoj, Clark. Ráda tě vidím," přistoupila ke Clark a krátce ji objala. Poté zase o krok ustoupila.

"Koho pak nám to vedeš?" zaměřila svou pozornost na nás.

"To jsou přátelé z Čech. Ti, o kterých jsem vám vyprávěla."

"Ach tak," úsměv z ženiny tváře nemizel. "Tak pojďte dál. Vítám vás u mama Dee," ustoupila stranou a nechala nás projít.

Krátkou chodbou jsme se dostali do centrální místnosti. Tento byt měl úplně jiné uspořádání než ten náš. Prvně byl mnohem větší. Hlavní místnost tvořil obývací pokoj spojený s kuchyní a jídelnou, kterou z velké části zabíral stůl pro deset lidí. Několik lidí u něj i sedělo. Zvědavě si nás prohlíželi.

Já si zase zvědavě prohlížel jejich talíře. Bylo na nich jídlo, které vonělo celou místností. Úplně se mi v ústech začaly sbíhat sliny.

"Posaďte se," vybídla nás žena v červených šatech.

Mávl jsem přítomným na pozdrav a posadil se ke stolu. Pozdrav mi oplatili. Byli to dva muži středního věku v pracovních kombinézách a jeden postarší muž v úplně obyčejných džínách a tmavém tričku. Všichni tři se spokojeně zabývali svým jídlem.

Rozhlédl jsem se po místnosti. Byla osvětlená denním světlem proudícím do místnosti skrze čistá okna. Čistá okna jsem v téhle budově ještě neviděl. Zase jsem vstal od stolu a k jednomu oknu přistoupil. Byl z něj výhled do zeleného vnitřního parku. Prohlédl jsem si stěnu naproti. I tam byla vidět nějaká čistá okna. Ani zbylá nebyla pokryta venkovním prachem, ale na těch několika bylo vidět, že je někdo myl. Znamenalo to, že v těch oknech i někdo bydlel. I na bloku A mě něco zaujalo a rozhodl jsem se to prověřit. Ale to teď muselo počkat.

Opět jsem se vrátil ke stolu. Cestou jsem si všiml nějaké ženy stojící u plotny. Stála zády a na lince vedle plotny připravovala čtyři talíře. Posadil jsem se zpět na své místo a čekal, co bude dál.

Žena naplnila talíře pokrmem z velkého hrnce na plotně a s pomocí ženy v červených šatech je postavila před nás. Z talířů se kouřilo a vonělo to přímo božsky.

Chtěl jsem něco říct, ale žena mě mluvit nenechala.

"Nejdřív jezte," řekla. "Promluvíme si až potom."

A tak jsme jedli. Byla to nějaká omáčka s fazolemi. Snad slavné chilli con carne, ale to já nikdy předtím nejedl, tak jsem nevěděl. Hlavní bylo, že mi to chutnalo.

I Lin s Ficim si pochutnávali. Clark jakbysmet. Ale Clark zřejmě věděla, do čeho jde.

Muži u stolu dojedli, poděkovali a odešli. Později jsem se dozvěděl, že všichni tři byli obyvateli domu. Ten starší byl důchodce z patra pod námi. Ti v kombinézách bydleli v bloku D a pracovali na demolici jednoho z domů v jižní části Sun City. K mama Dee chodili na oběd.

K mama Dee chodila na oběd spousta lidí. Měla ve svém bytě takovou malou vývařovnu. Jinde v Sun City se najíst nedalo. Nebylo kde.

Mama Dee měla kdysi jídelnu dole v galerii. Byla docela vyhlášená. Svými skvělými pokrmy živila velkou část sídliště. Ale i ona nakonec po odlivu obyvatelstva musela zavřít. Nakonec vařila jen pro pár lidí ve svém bytě. Začínal jsem to konečně chápat. Tohle nebyl ten barák plný feťáků a gangsterů, jako před požárem varny. V Kostce zbylo jen málo lidí, kteří tvořili komunitu. Něco, co českým sídlištím dokonale chybí. Lidé si tu vzájemně pomáhali. Nedokázali si představit, že by museli Kostku opustit, ač se o to úřady snažily sebevíc.

U jídla jsem si prohlédl mama Dee. Byla podobná vědmě z prvního Matrixu. Starší žena v bílé zástěře s vlídným úsměvem. Také byla černoška, stejně jako žena v červených šatech, její dcera.

Po jídle jsme ještě dostali anglický čaj, tedy s mlékem. Trochu jsem se toho bál, ale nakonec se to vypít dalo. A pak už byl čas na rozhovor.

Podělili jsme se s mama Dee o naše dosavadní zkušenosti, co se budov, ve kterých straší, týče. Ani ona nevěděla, kdy přesně se začaly dít všechny podivné věci. Nejspíš se to začalo odehrávat postupně. Strašidelných úkazů přibývalo, až si jich začali všímat i méně citliví jedinci. V té době se o budovu a vlastně o celý Nový Enfield začal zajímat Adam. Původně mu šlo o zakázku na revitalizaci sídliště. Byla to druhá největší stavební zakázka hned po účasti na sanaci Černobylu. Některé budovy, které byly nejblíže starému Enfieldu, měly být zbourány a nahrazeny jinými, mnohem modernějšími stavbami, které by zapadly do staré zástavby Enfieldu stejně, jako některé moderní budovy zapadají do zástavby starého Londýna. Jiné budovy měly zůstat, jen být upraveny, aby lépe sloužily svému účelu. Bývalé sídliště Sun City se mělo stát důstojnou součástí Enfieldu, potažmo Londýna, proto bylo přejmenováno na Nový Enfield.

Adam nakonec zakázku nevyhrál, ale dozvěděl se o Sun City Tower a o tom, co se v ní děje. Vyslal do Enfieldu lidi ze své tajné okultní společnosti. Ti se nakonec spojili s Clarissou, která byla takovým mluvčím zdejší komunity. Ta výsada ji připadla po smrti její matky a i když nebyla oficiální správkyní domu, tuto funkci prakticky vykonávala.

Adam se nakonec do Kostky vypravil osobně. I on se díky nám setkal s temnotou. Okamžitě poznal, že s domem není něco v pořádku. Proto jsme tu teď byli my.

Mama Dee nám nakonec poradit neuměla. Nevěděla víc než Clark, i přes to, že se díky své vývařovně setkávala s lidmi z celé Kostky. Všichni říkali to samé. Šepot, temné stíny, přeludy na chodbách.

Ale jedno pozitivum naše setkání mělo. Dostali jsme skvěle najíst a příslib, ať kdykoliv přijdeme zas. Mama za naše pohoštění nic nechtěla. Tvrdila, že Clarissini přátelé jsou i její přátelé a proto jsou vždy vítáni. To bylo dobře. Netušili jsme, jak dlouho tady budeme, a dobrý oběd se hodil vždycky. I proto jsem při odchodu na stole nechal dvě padesátilibrové bankovky.

Od Mama Dee jsme odcházeli v dobré náladě. To dobré jídlo s lidmi udělá.

Poprosil jsem Clark, aby nás zavedla nejbližší cestou do parku. Nevraceli jsme se stejnou cestou, ale sestupovali jsme schodištěm bloku B rovnou dolů. Bylo to hlavní schodiště, takže to nebyl takový labyrint, jako před tím. I tak bylo temné a děsivé.

Proti nám šli chodbou dva muži, nejspíš na oběd k Mama Dee, a na cestu si svítili silnými baterkami. Světlo zahání temnotu, to ví každý, i když to nemyslí tak doslovně jako já. Takhle se tu místní lidé pohybovali, aniž by tušili, že světlem doopravdy zahání temné síly. Temné síly ve světle ztrácí svou moc. V denním světle nemají žádnou moc. V umělém osvětlení jejich moc klesá. Svítit si na cestu baterkami nebyl vůbec špatný nápad.

S pozdravem jsme muže minuli a pokračovali dál.

"Proč chceš jít znovu do parku? Tam už jsme dnes přeci byli."

"Já vím, ale chtěl bych ho vidět znova," řekl jsem a usmál se, abych nevypadal jako takový mrzout.

Clark pokrčila rameny a vedla nás dál.

"Adam říkal, že pod budovou jsou rozsáhlé podzemní prostory. Že je tam kino, divadlo, bazén a lázně."

Clark se usmála.

"Divadlo a kino je jeden sál. Lázně je asi dost nadhodnocený výraz pro těch pár bazénků s teplou vodou. Snad jen ten bazén sedí. Ale to je jedno. Nedá se tam dostat."

"Jak to?"

"Já dole vlastně nikdy nebyla. Výtah dolů je blokovaný a schody tam nevedou. O tom, co se tam stalo, vím od mámy."

"Co se tam stalo?"

Clark nás odvedla do parku k jedné lavičce, na kterou jsme se posadili. Chvíli jsme jen mlčky seděli a poslouchali ticho. Uvědomil jsem si, že ač je park zelený a rostou v něm stromy, není zde slyšet žádný zpěv ptáků ani bzukot hmyzu. Bylo jedno, že jsme uprostřed největší budovy, ve které jsem kdy byl, když nepočítám Černobylskou jadernou elektrárnu. Život by si sem cestu našel. Vždyť i v Černobylu byl v létě slyšet zpěv ptáků. Tedy alespoň podle toho, co nám vyprávěl doktor Petkov. My tam byli v zimě, tak jsme mu museli věřit. Ale tady teď byla polovina června, vzduch měl být plný zpěvu ptáků.

"Došlo k tomu asi půl roku po slavnostním otevření budovy. To bylo v roce 1969. Mé matce byly v té době pouhé dva roky, také to měla z doslechu."

Rychle jsem začal počítat. Lin mě jako vždy předběhla.

'Čtyřicet dva. Teď by bylo její mámě čtyřicet dva. Vážně byla mladá,' zazněl mi v hlavě její hlas.

Ano. Vážně byla mladá. Na smrt určitě.

"Vlastně od té události brzy uplyne přesně čtyřicet let. V kině měli tehdy promítat záběry z přistání Američanů na Měsíci. Tady moc lidí televizi nemělo, vlastně to platí pořád, kino byl jediný způsob, jak vidět tu slávu na vlastní oči. Bylo úplně jedno, že film sem dorazil až po třech dnech. Takovou slávu si nikdo nechtěl nechat ujít.

Kino bylo narvané, že praskalo ve švech. Lidé seděli v uličkách, tlačili se v přístupových chodbách. S nějakými požárními předpisy si nikdo hlavu nelámal. On si ji s nimi vlastně nikdo nelámal už tehdy, když se rozhodl postavit kino v podzemí. Byla to blbost. Kino vůbec neodpovídalo bezpečnostním normám, a to ani těm dobovým. Tvůrci Kostky s požárem snad ani nepočítali. Rozhodně nepočítali s tím, že v kině bude dvojnásobek lidí, než na které bylo projektováno.

Kino mělo původně sloužit pouze obyvatelům Kostky, ale v ten památný den se do něj chtěl dostat každý. Problém byl, že do kina, vlastně do celého podzemí, se dalo sjet pouze výtahy umístěnými v blocích A, B, C a D a nákladním výtahem ve skladu, který však byl toho dne mimo provoz.

Nikdo neví, jak k požáru došlo. Jestli vznikl náhodou, nebo ho někdo založil úmyslně.

Požár v podzemí zuřil tři dny. Nakonec se jej podařilo uhasit vodou z bazénu. Většina obětí byla umačkaná před výtahy, nebo se udusila kouřem. Záchranářům trvalo týden, než dostali všechny oběti ven. Toho dne pod našima nohama zemřelo 576 lidí, z toho 67 dětí. Od té doby je podzemí uzavřené."

Clark se odmlčela. Ticho bylo najednou ještě tíživější.

My na sebe koukali s ústy otevřenými. Tohle byla novinka. Přímo pod námi zahynulo strašlivou smrtí 576 lidí. Tam dole mohla být úplně s klidem otevřená pekelná brána!

To by vysvětlovalo, co se tu děje. Ale proč až teď? Po čtyřiceti letech? Nedávalo to moc smysl. Dalších třicet let po neštěstí tu bylo ghetto. Proč se brána neotevřela už dávno?

"Dá se tam dolů dostat jinudy než výtahy?" ptal jsem se Clark.

"Proč? Proč bys tam chtěl jít? Nic tam dole není. Jen smrt."

No právě. Ale to jsem jí říkat nechtěl.

"Myslím, že…" větu jsem nedokončil.

"Dobrý den," ozvalo se za našimi zády.

Všichni jsme se sborově otočili. Za námi stály švestky.

I londýnští policisté nosí modré uniformy. Tito navíc měli na sobě neprůstřelné vesty s nápisem "Police" a přes hruď pověšené samopaly MP5. O jejich příslušnosti k pořádkovým silám nemohlo být pochyb.

Jednou jsem někde četl, že londýnští policisté nenosí zbraně. Že Velká Británie je tak civilizovaná země, že toho není třeba. Zdá se, že autor článku nikdy nenavštívil Enfield.

Vedení města to s tou revitalizací asi myslelo opravdu vážně. Nebylo lepšího způsobu jak odradit gangy od nekalé činnosti, nežli muž s automatickou zbraní.

"Doklady," vyštěkl jeden z policistů.

Clark se zvedla z lavičky a ze zadní kapsy šortek vytáhla jakýsi průkaz, který podala policistovi.

To bylo zajímavé. Nevěděl jsem, jestli v Británii existuje něco jako naše občanské průkazy. Třeba v Americe nic takového nebylo a tyto národy si byly i přes počáteční neshody v podobě války o nezávislost, nebo vypálení Bílého domu roku 1812, velice blízké. Ale já doma občanku u sebe nikdy nenosil. Jen řidičák, když jsem řídil. Jinak mi byla nějaká benga úplně ukradená. Ale Clark u sebe průkaz měla.

"Clarissa Ann Field, Sun City Tower, Enfield, London," četl policista nahlas údaje vytištěné na průkazu.

"Co tady děláte?" vyštěkl znovu. Právě si to přečetl z průkazu. Co k tomu dodat. Policajt.

"Žiju tady!" oplatila mu štěknutí Clark.

Málo co na plat. Šmoulové byli oblíbení po celém světě stejně. A to i když drželi ty největší grázly co nejdál od vašeho domu.

"A ty?" vyštěkl na mě. Proč zrovna na mě?

"Eeee…" zasekl jsem se.

"To je můj kamarád," zachránila mě Clark.

"Proč to neřekne sám? To neumí anglicky?"

"Ne. Není odsud."

"Ne? Tak odkud?"

"To jsou mí přátelé z České republiky."

Fízl se zasmál.

"Kde by holka z ghetta vzala přátele z ciziny?"

"Známe se z matematické olympiády," odsekla Clark.

Floyd se zarazil. Všiml si světoznámé rovnice na Clarissině tričku. Nevím, co si myslel. Že z té olympiády přijela dneska ráno? Asi mu to pořádně vrtalo hlavou. A nebo jí jenom čuměl na kozy.

"Pane strážmistře," vložil se do konfliktu Lindin sametový a zároveň uklidňující hlas, "omluvte mého kamaráda. Nemluví moc anglicky. A taky je trochu retardovaný," dodala polohlasně dokonalou angličtinou. "Nechceme žádné potíže. Doklady máme nahoře. Občanské průkazy naší země i cestovní pasy. Jsme tu jen na návštěvě. Pojďte s námi nahoru. Všechno vám ukážeme," kývla hlavou k horním patrům bloku C.

Polda hlasitě polkl. Vyhlídka na dvaačtyřiceti patrový výstup temným schodištěm se mu asi nelíbila. Nejspíš vůbec netušil, že v céčku funguje výtah.

"Pokračujte," řekl nakonec a sám pokračoval v obchůzce.

Jeho parťák se usmál a zvedl pravačku k čepici. Za celou dobu neřekl vůbec nic. Možná, že ho jeho kolega taky pěkně štval.

Bengaboys obešli park a odešli. Do budovy se jim vůbec nechtělo. Nedivil jsem se. Park byl hezký a prosvětlený. Samotná budova naháněla strach.

"Co je v bloku A?" zeptal jsem se Clark, když policie konečně odešla.

"Proč to chceš vědět?"

"Protože jsi nám o něm ještě nic neřekla."

Zamyslela se.

"Nevím. Nic. V áčku nikdo nebydlí. Možná je to tím, že jediný funkční výtah je v céčku. Do áčka je to z něj pěkně daleko. Je to škoda. Horní byty v áčku jsou ty nejlepší."

"Jak to?" vyptával jsem se dál.

"To je jednoduché. V bloku A bydlela ta největší zvířata z Enfieldu. Z galerie to bylo nejblíž. Horní byty jsou dvakrát větší než jinde. Áčko bylo z celé Kostky zdaleka nejvytíženější. Díky tomu jsou jeho spodní patra nejvíce zdemolovaná."

Tomu jsem nerozuměl, ale Clark mi to vysvětlila.

"Lidé mají sklon volit vždy tu nejkratší cestu. I těch pár desítek metrů od východu z galerie k jinému bloku je pro ně problém. Navíc, přejít park v největší slávě ghetta, byl docela adrenalin. Člověk tady mohl snadno přijít k úrazu. Proto se nejvíce lidí stahovalo do áčka. Jak už jsem řekla, ve spodních patrech bydlela ta největší lůza. Ve všech blocích po nich zbyly úplně zdemolované byty. Někde zmizel všechen nábytek, kompletní kuchyně, vany, záchody. Všechno to buď zničili, nebo ukradli. I tak tam stále žilo plno lidí. Nebylo výjimkou, že v bytě pro tříčlennou rodinu bylo naskládáno třeba dvacet lidí. V céčku jsou totálně neobyvatelná všechna patra až do osmého. V áčku je to až do osmnáctého."

"Proč s tím bossové něco neudělali. Myslím, proč neudržovali alespoň svůj oblíbený blok v pořádku."

"A proč by měli. Oni si žili ve svých luxusních výšinách. Co se dělo dole jim bylo úplně jedno. Možná jim to tak i vyhovovalo. Nad všemi pod sebou měli absolutní moc."

Dál už jsem se neptal. Nešlo mi to do hlavy. Prý nejcivilizovanější národ světa. Ale tady to muselo být horší než v pekle. A trvalo celých třicet let, než s tím někdo něco udělal.

"Proč jsme šli vlastně do parku," vytrhla mě Clark z mých myšlenek.

Zadíval jsem se na blok A.

"Tam," ukázal jsem na jedno z oken, když jsem se trochu zorientoval. "Viděl jsem to už když jsme byli u Mama Dee."

Ostatní se podívali za mým prstem. Clarissa rychle počítala.

"Čtrnácté patro. To není možné. Tam přeci nikdo nemůže být."

Ale byl tam. Za špinavým oknem stála nějaká postava. Nebyla moc zřetelná, ale o tom, že to nebyla jen nějaká šmouha na skle, nemohlo být pochyb, neboť ta postava se pomalu klátila ze strany na stranu. Stejně jako nemrtvý démon tenkrát v Novém mlýně.

"Chceš tam jít hned?"

Fici! On je tu s námi taky! Do teď byl úplně neviditelný. Obrovské plešaté hovado v kožené bundě, které sedí na lavičce rovný jako pravítko, protože se nemůže ani ohnout, neboť mu v tom brání kvér schovaný pod bundou. A policajti si stejně vyhmátnou mě.

Podíval jsem se na hodinky. Návštěvou u Mama Dee jsme strávili značnou část odpoledne. Slunce již bylo schované za vysokými zdmi budovy. Vnitřek Kostky se topil ve stínech. Tíživé ticho sílilo.

"Je to jen čtrnáct pater," uvažoval jsem nahlas. "Do západu slunce zbývá minimálně šest hodin. Spousta času."

"To asi nepůjde," řekla Clark.

"Proč ne?"

"Když sem tehdá vtrhla policie, ne všichni se chtěli dobrovolně vzdát. Několik desítek lidí se urputně bránilo právě v bloku A. Prý to trvalo čtrnáct dní. Aby se k nim poldové nedostali, zničili oba výtahy a strhli schodiště.

Byla to zbytečná věc. Policajti se do áčka stejně dostali ze sousedních bloků. Vzbouřenci se nakonec vzdát museli. Jediné, čeho dosáhli, bylo, že blok A učinili prakticky neobyvatelným. Zezdola se do něj dostat nedá a z céčka s jediným výtahem je to příliš daleko. Proto nikdo nebydlí ani v horních patrech."

Opřel jsem se zády o lavičku a natáhl před sebe nohy. Stejně bychom nejdříve museli pro naši výstroj. Pak skrze celý dům do áčka a dolů do čtrnáctého patra. Jen k Mama Dee jsme šli skrze budovu skoro hodinu. A to bydlela relativně na okraji svého bloku. Jít na průzkum do áčka už dnes nemělo cenu.

"Jak daleko je odsud ta hospoda ve starém Enfieldu?" zeptal jsem se Clark.

"Necelé tři míle," odpověděla.

Jaj. Už je to tu znova. Majle, galůny, čtyřiačtyřicítky, prastaré mocné čarodějnice. Počkat. To si pletu s Tennessee.

"Necelých pět kilometrů. To bychom mohli za hodinku v pohodě zvládnout pěšky. Cestou nakoupíme nějaké zásoby. Co vy na to?"

Všem to bylo jedno. Až na Clark. Moc radostně se na výlet do starého Enfieldu netvářila, ale nakonec šla s námi.

Procházet Novým Enfieldem pěšky byl mnohem větší zážitek než projíždět ho autem. Tohle muselo být sídliště snů. Domy stály daleko od sebe. Mezi nimi bylo spousty volného prostoru. Vlastně to byl zelený park s věžáky rozesetými kolem. Kdysi. A možná, že ani kdysi ne. Možná, že to tak stavitelé Enfieldu kdysi plánovali, ale nic z toho se nesplnilo.

Sun City Tower mělo být střediskem Nového Enfieldu, ale nestálo uprostřed, ale až na jeho severním okraji. Věžáky, které mu byly nejblíže, byly v nejhorším stavu. Posprejované, bez oken, s hromadami odpadků všude kolem. Protože Sun City Tower splnilo svůj účel jako centrum všeho dění v Enfieldu, v jeho okolí žilo nejvíce lidí. To znamenalo i nejvíce zlodějů, dealerů, prostitutek a gangů.

Čím více jsme se od Kostky vzdalovali, tím udržovaněji věžáky působily. Stejně se někdo rozhodl zbourat právě je. Možná, že chtěl oddělit starý Enfield od nového co největší prolukou volného prostoru. Přitom ho stačilo rozdělit dálnicí. Vzpomínám na jedno město v Americe, jehož jméno si teď nemůžu vybavit, které to takto má. Je rozdělené dálnicí na východní a západní část. Ta východní je jen pro bohaté, zatímco západní je ghetto. Je to jen dálnice, a i tak se díky ní lidé z ghetta do bohaté čtvrti nedostanou. Tak proč tady nechávat několikakilometrový volný prostor oddělující dvě čtvrti, když se snažíte zbavit ghetta. To jsem nechápal.

Do starého Enfieldu jsme došli v naprostém klidu. Jak Clark vyprávěla, že by nám v Novém Enfieldu do rána rozebrali auto na součástky, vůbec to tak nevypadalo. Město se zdálo být klidné. Demoliční práce na budovách odpoledne ustaly. Těch pár lidí, které jsme cestou potkali, si nás zvědavě prohlíželi, ale jinak se nám klidili z cesty. Bezpečnost tady se mi nezdála o nic horší než třeba v Krásné Hoře.

Ve starém Enfieldu jsme nejprve navštívili místní supermarket, kde jsme nakoupili nějaké jídlo, abychom nebyli odkázáni jen na vývařovnu Mama Dee, a pak už jsme zapadli do jedné klasické anglické hospůdky, kde jsme si chtěli dát pivo a povečeřet.

Jmenovalo se to Samuel's pub a docela to připomínalo naši oblíbenou hospůdku U Prokopa v Krásné Hoře. Také zařízená ve starém stylu s nevrlým barmanem za pultem.

Linda říkala, že se tomu říká pub proto, že je to zkrácenina anglického public house, tedy dům pro veřejnost, kde mohou lidé dostat nejen alkoholické nápoje. Linda věděla skoro všechno, nebyl důvod jí to nevěřit.

Barman nám natočil pivo do vysokých sklenic. Bylo dobré, i když trochu teplé, ale Angličani to tak pijí. A k jídlu nám doporučil anglickou národní specialitu Fish and chips. Rybu s hranolkami.

Snědli jsme to, proč ne. Ale stejně jsem nechápal, jak s tímhle národním jídlem mohl jeden z nejznámějších světových kuchařů pocházet právě z Anglie. Jestli mám teď na mysli Gordona Ramsayho nebo Jamieho Olivera, nechám čistě na vás.

Barman připomínající našeho Aloise byl sice nevrlý, ale s naší obsluhou neměl sebemenší problém. Proto jsem se rozhodl, že si dáme ještě jedno pivko a zaplatíme, abychom dorazili domů před setměním. Jestli byla pod domem otevřená pekelná brána, bylo moudré chodit domů před setměním, což nám ostatně potvrdila i Clark. V noci se po domě nikdo se zdravým rozumem nepohyboval. V noci se totiž všechny děsivé události násobily.

Když jsme do pubu přišli, byli jsme v něm sami, ale postupně se k nám přidalo několik mladých anglických gentlemanů. Čti: místních enfieldských buranů.

Čtyři rádobydrsňáci v roztrhaných džínách a tričkách s britskými či jinak na patriotismus odkazujícími symboly. Zprvu si nás vůbec nevšímali. I tak jsem měl neblahý pocit, že se něco semele. Vždycky, když přijdu někam poprvé, něco se semele.

Dva hráli šipky a dva se snažili o pool. Jeden z nich neustále leštil křídou tágo a všichni neustále mleli. Dost hlasitě mleli. Hlasitě a nevybíravě. Slyšet byli dobře. Všichni jsme je slyšeli. Hlavně Clark.

"...si asi myslí, že teď, když probíhá ta slavná revitalizace, polezou do naší hospody. Tak to ne, kamaráde. Jednou sem pustíš jednoho negra a zítra jich tu máš padesát. A ještě ze Sun City, ty vole. To je ta největší špína."

Tak jsme v Anglii, nebo někde v Alabamě? Už jsem říkal, že nesnáším rasisty?

"Hele, není to ta, jak jí tady vloni zabili mámu?"

Jak jako? Clark říkala, že její máma umřela mladá, ale o tom, že ji někdo zabil, nepadlo ani slovo.

"Myslíš tu malou černou vopici loni v létě?"

Podíval jsem se na Clarissu. Oči se jí leskly slzami. Proto s námi nechtěla jít. Starousedlíci z Enfieldu byli pěkný šmejdi.

"Jo. Murphy říkal, že tahle prý potom na stanici pěkně vyváděla."

"Kdo je Murphy?"

"No Murphy. Kluk našeho konstábla. Prý vyřvávala něco o vraždě a podobný kecy."

"Je mi jedno, co vyřvávala. Je to jenom obyčejná černá špína. Pro mě za mě, ať je třeba vyvražděj všechny."

Praštil jsem dlaní do stolu, až sklenice nadskočily. Tím jsem si získal všeobecnou pozornost.

Ten šmejd od šipek, ten co tak nesnášel negry, přistoupil ke stolu naproti mně a položil na něj svou sklenici. Oběma rukama se opřel o stůl a nadechl se, že něco řekne. Šanci jsem mu nedal. Tohle zkurvený rasistický hovado už mluvilo dost.

Máchl jsem po něm pravačkou, chytl ho za lebku a jednou ranou mu rozbil obličej o dřevěnou desku stolu. Stačilo to. Už jen zbývalo, pověsit na něj cedulku "Mimo provoz".

Jeho kámoš jednal instinktivně. Hodil po mně šipku, kterou držel v ruce. Chytil jsem ji a poslal mu ji zpátky. Její hrot zmizel v jeho lícní kosti pod pravým okem. Zaječel, ale to už jsem byl u něj a kopem ho poslal proti automatu na šipky. Byla to taková ta elektronická bedna, která sama počítala skóre. Ti magoři do ní házeli šipky s ocelovými hroty, místo s hroty plastovými. Ten automat by stejně brzy zničili. Jen jsem to urychlil.

Další ze čtveřice enfieldských buranů na mě zaútočil tágem. Byl to ten leštič. Tágo jsem mu odebral a přitom mu zlomil obě ruce. Jeho ksicht jsem poslal proti dřevěnému sloupu podpírajícímu stylový strop pubu.

Čtvrtého jsem jednoduše kopl nohou do hlavy. Druhou schytal o desku kulečníku. Mimo provoz numero quatro.

Jak jsem si tak hezky a vlastně i docela rád likvidoval partičku rasistických buranů, všiml jsem si periferně barmana, který sundal ze zdi za barem pušku, která tam celou dobu visela. Nevím, co to bylo. Hlaveň byla snad metr a půl dlouhá a její ráže byla ne nepodobná ráži Ficiho Kanónu. Asi puška na dinosaury. Černé ústí hlavně mířilo přímo na mě. Tasil jsem mačetu a hodil.

Mačeta lehce prorazila těch pár metrů vzduchu a čepelí narazila do ústí hlavně. Ale nezastavila se. Pokračovala dál a půlila podélně hlaveň na dvě shodné části. Asi byla nenasytná, rozpůlit hlaveň ji nestačilo. Pokračovala dál přes nábojovou komoru, spoušťový mechanismus, všechny barmanovy prsty. Zastavila se až o pažbu. Téměř kompletně přepůlená puška se začala snášet k zemi. Bez prstů se blbě drží cokoliv. Trhl jsem rukou a mačetu přivolal. Vletěla mi do ruky a já ji poslal zpátky proti barmanovu čelu tak, aby ho trefila rukojetí. Barman se i s puškou zhroutil za bar. Mačeta byla zpět v mé ruce. Bylo to tak rychlé, že barman si před svým odchodem do bezvědomí ani nestačil uvědomit, že nemá prsty. To bude překvápko, až se probudí. Dobře mu tak. Neměl mě chtít zastřelit protiletadlovým dělem.

Rozhlédl jsem se, abych zhodnotil své dílo. Akce netrvala ani tři vteřiny. Dokonce i Fici teprve rozepínal bundu, pod kterou měl P90, když už akce skončila.

"Tys je zabil," vykřikla Clark. Asi byla v šoku. Nedivil jsem se. Něco takového se jen tak nevidí.

"Jsou jen v bezvědomí," řekl jsem. "Já lidi nezabíjím."

Většinou.

"Vezměte ji ven," nařídil jsem Ficimu a Lindě.

I oni byli mírně v šoku. Věděli, co dokážu. Jen to ještě nikdy neviděli takhle přímo. Většinou se akcí sami účastnili. Na nějaké dívání nebyl čas. Ale teď to měli přímo před sebou, jako v kině.

Za pár vteřin jsem byl i já před pubem. Lin se snažila uklidnit Clark, ale moc se jí to nedařilo.

"Průser. Tohle je obrovskej průser. Všechny nás zavřou. Vás zavřou, pak vás vyhostí, pak vás zase zavřou. Já dostanu třicet let. Doživotí. Tebe zavřou, jeho zavřou, mě zavřou, Kostku taky zavřou. A tebe rovnou zastřelí," ukázala na mě prstem.

Tohle nebyl šok, ta holka byla totálně v prdeli.

Objal jsem ji kolem ramen.

"Říkám tomu kouzlo zapomnění. Funguje i na lidi v bezvědomí. Až se proberou, nebudou si pamatovat vůbec nic. Nikoho nezavřou."

Clark se trochu uklidnila. Stále se však tvářila nedůvěřivě a hlavně nešťastně.

"Radši vysmahnem, než si nás někdo všimne," zavelel jsem k odchodu.

Samuel's pub se nacházel v jedné zastrčené uličce. Pokud jsem mohl soudit, nikdo nás neviděl jít dovnitř ani ven. Byli jsme v suchu a za pár minut jsme jej ztratili z dohledu.

Clark už byla úplně v klidu. Dokonce ji zajímalo, jak jsem to všechno dokázal. Prý nic tak rychlého v životě neviděla. Vzpomněl jsem si na Matrix. Přesně tohle říkala Trinity Neovi, když se ho pokusil rozstřílet agent na střeše.

"Necháte nás chvíli?" zeptal jsem se Lin a Ficiho, když jsme opustili starý Enfield.

Počkal jsem chvíli, až se oba vzdálí. Chtěl jsem si promluvit s Clarissou mezi čtyřma očima.

"Proč ti říkají Clark? To je přeci mužské jméno."

Clark se usmála.

"To táta. Miloval Supermana. Tvrdil, že lidé se oblékají do kostýmů, aby se z nich stali superhrdinové. Jen Superman se převlékal do kostýmu, aby se z něj stal člověk.

Doktoři to tenkrát popletli. Řekli matce, že čeká chlapečka. O tom, jak se bude jmenovat, nemohlo být sebemenších pochyb. Táta by nic jiného nepřipustil. Pak se připletl do přestřelky gangů. Zabili ho dřív, než jsem se narodila.

Mámu to strašně sebralo. Tátu milovala. A narození dcery pro ni bylo překvapením. Pojmenovala mě Clarissa Ann po babičce, ale stejně mi vždycky říkala Clark, jak si to otec přál. Ujalo se to. Teď mi tak říká každý."

Nevěděl jsem, co na to říct. Muselo to být strašné. Vyrůstat v ghettu. Nikdy nepoznat otce. Žít v neustálém strachu, že se někdo vám blízký jednoho dne prostě nevrátí domů.

"Je to hezké jméno," řekl jsem nakonec. "Líbí se mi. Fakt."

Byla to pravda. V angličtině se jména neskloňují. Clark mohlo být stejně tak dobré jméno pro chlapce jako pro dívku. Rozhodně to bylo lepší jméno než třeba Autumn, Apple, Peaches a jiné debility používané Američany.

"Jak umřela tvoje máma?" přešel jsem k mnohem ožehavějšímu tématu.

"Zavraždili ji," řekla s neochvějnou jistotou.

"Řekla jen, že si zajede se starým Joem na nákup do starého Enfieldu. Už se nevrátila."

"Kdo je starý Joe?"

"Byl jediný, kdo tady měl pojízdné auto. Vozil lidi do starého Enfieldu a nikdy za to nic nechtěl. To byl možná důvod, proč se jeho auta nikdy nikdo nedotkl. Bylo to jakési nepsané pravidlo. Když mámu zabili, prostě odjel a už se nevrátil."

"Proč myslíš, že byla zavražděna?"

"Proč se ptáš? Jsi detektiv?"

"Jo. Vlastně jo. Řeším záhady, které nikdo jiný vyřešit nedokáže. Takže jsem detektiv. A navíc miluju Columba."

Clark se na mě se zájmem zadívala. Měla nádherné oči. Já byl totálně poblázněný do těch smaragdově zelených už od pěti let. Tyhle byly za ty roky první, u nichž jsem s jistotou věděl, že by mě dokázaly pobláznit jako ty Lindiny.

"Co je?" zeptala se. Asi si všimla, jak na ni zírám.

"Ale nic," odvrátil jsem tvář a zaklepal hlavou, jako bych ji z ní chtěl vytřepat.

Zahleděl jsem se před sebe. Asi dvacet metrů před námi šla Linda s Ficim po boku. Slunce se sklánělo k obzoru. Její medové vlasy v jeho paprscích zářily jako oheň.

"S Lindou tohle děláme už deset let. Vlastně jsme začali v podobně strašidelném domě, jako je ten váš. Když na to tak vzpomínám, objasnit jeho záhadu byla vskutku detektivní práce. A takových případů jsme za ta léta měli víc. Možná bychom dokázali zjistit, co se stalo tvé matce."

Chvíli jsme šli mlčky. Clark nic neříkala. Jakoby přemýšlela o tom, co jsem jí právě řekl. Anebo snad o něčem jiném?

"Ty ji miluješ," řekla náhle. "Miluješ ji celým srdcem. Poznám to na tobě."

Tak o tomhle celou dobu přemýšlela. O mě.

Vzal jsem její ruku do své, ale nic jsem neřekl. To, že my dva bychom snadno mohli spojit svá srdce, bylo zjevné. K tomu žádná slova nebyla třeba. Ale já měl Lin. A ona to věděla.

"Starý Joe vozil lidi z nového do starého Enfieldu celkem pravidelně. Toho dne vezl mou mamku a dalších pár lidí. Vždy je vyložil na náměstíčku před kostelem a šel si po svých s tím, že se sejdou za dvě hodiny na stejném místě. Joe tam byl přesně, ale máma ne. Pak zahlédl nějaké lidi, jak běží ulicí, na jejímž konci se srocoval dav. I policejní auta tam mířila. Měl neblahé tušení a šel se na místo podívat také. Našel tam mou mámu. Ležela na ulici, sražená autem. Policie ani místo nehody neuzavřela. Na místě bylo několik střepů z auta, které mamku srazilo. Policie ani nezajistila důkazy. Ani svědky, nic. Bylo jí to úplně fuk. Jako by věděli, kdo mámu srazil. Jakoby ho chtěli krýt. Přesně takhle mi to vyprávěl Joe. Řekl, že to byla vražda a že teď půjdou i po něm. Raději Enfield opustil. Už chápeš?"

Ano, chápal jsem.

"Takže žádní svědci, i když bylo kolem mraky lidí. Žádné důkazy, i když byly na místě kusy auta, podle kterých by se dal najít jeho majitel. Netečná policie. Tohle vážně smrdí. Proč jsi s tím nešla jinam?"

"Kam jinam? Byla jsem na policejní stanici ve Westfieldu. Tam mi řekli, že je to záležitost oddělení v Enfieldu, ať se obrátím na ně. Nikoho to nezajímá. Vždyť jsi to dnes slyšel sám. Koho by zajímala nějaká malá černá…"

Domluvit jsem ji nenechal.

"Mě zajímá," řekl jsem. "Zajímá mě víc, než si myslíš. Víš co? Vezmeme to hezky popořádku. Nejdřív se mrknem na ten váš hororhaus tady a pak na Enfield."

Ráno jsem vstal brzy. Rozhodl jsem se nám připravit anglickou snídani ze zásob nakoupených v Enfieldu: míchaná vajíčka, opečenou slaninu a tousty. Kuchyně byla skvěle vybavená, jen ten elektrický vařič, který v ní byl, nefungoval. Na řadu musel přijít ohnivý kruh. S jeho pomocí jsem usmažil vajíčka, opekl slaninu a připálil tousty. Vše jsem krásně naservíroval na stůl a čekal, až se ke snídani dostaví mí drazí přátelé. Tedy drahý přítel a ještě dražší manželka.

Drahá manželka naprosto elegantně vplula do kuchyně ze sprchy, zabalená do velké bílé osušky, zatímco drahý přítel se vevalil do kuchyně jako tank, oblečený jen do zelených vojenských trenýrek a bílého trička, drbající se na koulích.

"Fici, co je? Gumám došla zelená?" ukazoval jsem na bílé tričko. "Já vím, že nám neustále vtloukáš do hlavy, že armádní vybavení je nejlepší. Pro trenky to platí a pro tričko ne?"

"Balila mi Markéta," řekl rozespale.

Lin se posadila ke stolu. Osuška se rozmotala a sklouzla z jejího dokonalého těla, takže seděla u stolu do půli nahá. Jen líně a s velkým přemáháním se opět zahalila.

"A pak že já dělám ostudu," řekl jsem a u toho kroutil hlavou.

"Co je? Vždyť tu nikdo není," řekla a sotva jsem jí rozuměl, neboť do toho zívala.

"Pičo, to je tým," stále jsem nevěřícně kroutil hlavou.

"Sedni si a jez, nebo si tu hlavu ukroutíš," poradila mi Lin.

Ani jsem nedosedl, když někdo zaklepal na dveře.

"To je Clark," řekla Lin s pusou plnou vajíček. Její auru už dokázala poznat i skrze zavřené dveře.

Šel jsem otevřít.

"Dobré ráno," pozdravila s úsměvem na tváři.

Také jsem se na ni usmál. Konečně se objevil někdo na úrovni. Kdyby nic jiného, alespoň byla oblečená.

"Dáš si vajíčka?" zeptal jsem se, když jsem ji usadil na své místo.

"Jasně," usmívala se a pustila se do mé snídaně.

Vrátil jsem se k plotně, abych usmažil další porci slaniny. Zvedl jsem pánev a začal ji ohřívat ohnivým kruhem. Clark s úžasem kousla do vidličky. Asi jsem byl první, koho viděla, jak mu z ruky prýští rudý plamen.

"Je to kouzlo," řekl jsem na vysvětlenou.

Clark jen pokyvovala hlavou.

"Proč nepoužiješ vařič?" zeptala se mě jako úplného idiota.

"Protože nefunguje," odpověděl jsem jako úplný idiot.

Clark vstala od stolu a přistoupila k plotně. Poté za ní sáhla a vytáhla napájecí kabel, který zastrčila do zdířky ve stěně. Otočila knoflíkem. Na plotně se rozsvítila kontrolka značící, že je v provozu. Zase se s potutelným úsměvem posadila ke stolu.

Slanina vesele prskala na pánvi, Fici se ospale vidličkou přehraboval ve svém talíři, Clarissa nás se zájmem pozorovala, a Linda se na mě otočila, abych jí z lednice podal džus. Zase z ní sjela osuška.

"Páni" řekla užasle Clark.

"Páni," řekl jsem rozmrzele já.

"Páni," řekl malátně Fici, aniž by se přestal dívat do talíře.

"Ty jsou pravý?"

"Jo."

"Můžu si sáhnout?"

"Jasně," řekla Lin nevzrušeně.

Jasně, řekl jsem si v duchu já, vzrušeně.

"Jak to děláš, že jsou tak pevná?" zeptala se Clark po chvíli ohmatávání ňader mé manželky. "Cvičíš?"

"Vlastně jo. Richard mě učí kung-fu. Někdy je to docela náročné."

"Taky bych potřebovala učit kung-fu," řekla smutně Clarissa. "Už to není, co bývalo."

Linda na ni pokývla hlavou. Clarissa se nijak nerozpakovala a přetáhla si přes hlavu tričko, a poté si sundala podprsenku. Teď tu seděly polonahé dvě.

Clarissina ňadra rozhodně nedosahovala rozměrů Lindiných. To ta podprsenka mátla. Avšak co se jejich tvaru a pevnosti týkalo, byla naprosto dokonalá. Jen nebyla bílá nebo opálená, jak jsem byl u Lindy zvyklý, ale tmavá. To jsem naživo ještě nikdy neviděl.

"No, já myslím, že je to v naprostém pořádku," řekla znalecky Linda, zatímco zkušeně hodnotila Clarissina ňadra. "Ale jestli chceš, nějaké cviky ti ukážu."

Nevím jak Clarissa, ale já bych je ukázat chtěl.

A jak bych to znalecky zhodnotil já? Snad popisem situace.

Fici seděl stále na svém místě s ústy dokořán. Z vidličky, která se zastavila na půli cesty, právě odpleskla zpět do talíře hrouda míchaných vajec.

Na pánvi, na které se právě pálila slanina, vzplál olej, neboť kuchtík na tom byl stejně jako Fici. Kouřové čidlo na stropě se mohlo zbláznit.

Obě dívky se na mě obořily.

"Co je?" zaznělo dvojhlasně.

Vytáhl jsem z linky poklici a překryl jí hořící pánev.

Holky se zase zahalily. Nevím proč, ale poťouchle se při tom smály. To snad musely mít domluvené.

A nebo možná ne. Existoval dobrý důvod k Ficiho malátnosti a Lindině rozverné náladě. Dohromady asi tak dvě a půl promile.

Samozřejmě, že jsme včera po návratu ze starého Enfieldu nešli hned spát. Kromě jídla jsme s sebou táhli i tašku plnou chlastu. Nebyl důvod nezapařit. Tedy oslavit naše nové přátelství s Clarissou. Pařili jsme až do třech do rána. Já a Clarissa. Linda odpadla těsně po půlnoci a Fici ji brzo následoval. S Clarissou jsme v našem obýváku zůstali sami.

Teď si asi někdo myslí, že v obýváku, v cizím domě, v cizím městě, v cizí zemi a s cizí dívkou, muselo nutně k něčemu dojít. Nedošlo. Prostě jsme si jen povídali. Přísahám. Jeli jsme na stejné vlně. Clarissa mi vyprávěla o svém dětství v ghettu a já zase o svém dětství v Domě hrůzy.

Najednou jsme byli spřízněné duše. Tohle už jsem jednou zažil. Před dvěma lety v Kambodži s jednou nádhernou bílou čarodějkou. Tehdy také vůbec k ničemu nedošlo. Zjistil jsem, že můžu mít neskonalé přátelství i se ženou. Že ji můžu milovat a uctívat, aniž by mezi námi k čemukoliv došlo. Bylo to úplně jiný vztah než jsem měl s Lindou. Vaesnu jsem skutečně miloval a miloval jsem ji stále, i když jsem věděl, že už ji nikdy neuvidím. Nevěřil jsem, že se mi něco takového v životě stane dvakrát. Jenomže Clarissa Ann Field byla tak skvělá ženská, že jsem tomu věřit začínal.

Po snídani jsme se šli připravit na dnešní akci. Snídaně dala Ficiho do kupy. Stejně tak Lin. Bylo to zajímavé. Oba šli spát dlouho před námi a přesto byli unavení nejvíc. Já doprovodil Clarissu do jejího bytu kolem třetí hodiny ráno a oba jsme byli jako rybičky. Jenomže to s lidmi spřízněnost duší dělává.

Příprava znamenala, že jsme na sebe hodili svou výstroj a výzbroj. Kevlarové kombinézy z Argentiny. Neprůstřelné vesty s protišokovými vložkami ze Švédska. Na zakázku šité taktické vesty s kapsami na dlouhé zásobníky P90. P90 na speciálním popruhu na hrudi. Stehenní pouzdro na FN Five-Seven na pravou nohu, Fici na levou. A já kožené pouzdro s mačetou svatého Vojtěcha na záda. Byli jsme připraveni.

Clark nás celou dobu pozorovala. Věděl jsem naprosto přesně, co teď přijde.

"Ne," řekl jsem dřív, než se stačila zeptat.

Opět se nadechovala, aby něco řekla. Zase jsem jil mluvit nenechal.

"Může to být nebezpečné. Nemáš žádný výcvik. Vážně by se ti mohlo něco stát," řekl jsem smířlivě.

Tohle už jsem jednou zažil. A pak si musel prostřelit hlavu pětsedmičkou.

"Dovedu vás tam," řekla na to Clark. "Beze mě budete hledat cestu celý den."

Na tom něco bylo. Tenhle hororhaus bylo učiněné bludiště. Včera jsem byl u Mama Dee a dneska bych tam stejně netrefil. A zkrátit si cestu přes park se mi nechtělo. Ne se vší výstrojí a zbraněmi. Mohl by nás někdo vidět. Měl jsem v plánu jít skrze dům.

Podíval jsem se na Lin. Přesně věděla, na co myslím. Jen pokrčila rameny. Šli jsme do akce. Teď jsem byl šéf. Bylo to na mně.

"Tak fajn," řekl jsem nakonec a kývl na Ficiho. Ten ze své hokejové tašky vytáhl záložní zbraně a vysoké černé okované boty. Všechno položil na stůl.

Já ze své tašky vyndal záložní neprůstřelnou a taktickou vestu a též je položil na stůl.

Lindina taška skrývala záložní kombinézu. Na stůl ji nepoložila.

Tohle záložní vybavení jsme měli pro každý případ. S vestami nebyl problém, jejich velikost se dala upravit utažením různých pásků a popruhů. Kombinéza byla šitá na mě. S Ficim jsme byli stejně velcí, mohli jsme ji použít oba. Na Lin by trochu plandala, ale mohla by ji použít. Clark byla skoro stejně vysoká jako já. Kombinéza jí padne, i když bude trochu volnější. Hlavně v ramenou, ale to se pod vestami schová.

"Svlékat," řekla Lin s kombinézou v ruce.

Clark ze sebe shodila triko a šedé tepláky. Domácí úbor. Teď tu stála jen ve spodním prádle. S Ficim jsme se na sebe podívali a pak se raději otočili. Ta holka měla naprosto dokonalou postavu. Skoro jako Lin. S vlasy staženými do hustého kudrnatého ohonu vypadala jako Amazonka. Jako božská válečnice z nějakého fantasy komiksu pro dospělé. Po tom, co nám ukázala u snídaně, se na to nedalo dívat, aniž by to nezanechalo následky v kalhotách.

Otočil jsem se teprve, až když jsem slyšel zvuk zapínaného zipu kombinézy. Sebral jsem ze stolu neprůstřelnou vestu a navlékl ji na Clark. Dotáhl jsem všechny popruhy. Vypadala docela drsně. A co teprve až na ni navléknu taktickou vestu.

Nakonec přišly na řadu zbraně.

"Umíš s tím zacházet?" zvedl jsem ze stolu záložní P90.

Pomalu zakroutila hlavou.

"A co tohle?" ukázal jsem jí FN Five-Seven.

Opět jen nesouhlasné kroucení hlavou. To byl přesně ten důvod, proč jsem nechtěl, aby šla s námi.

Poklekl jsem před ní a ke stehnu jí připnul pouzdro na FN Five-Seven. Jak jsem před ní klečel na jednom koleni, podíval jsem se nahoru. Usmívala se.

"To není zásnubní prsten," řekl jsem a vstal.

"FN Five-Seven," znovu jsem jí ukázal pětsedmu. "Zásobník na sedm nábojů. Trochu kope, lepší je použít obě ruce," předvedl jsem obouruční úchop zbraně a podal ji Clark, aby si to sama zkusila.

Poté jsem si od ní zase zbraň vzal, natáhl závěr a zkontroloval pojistku.

"Zbraň je připravena ke střelbě. Stačí odjistit," ukázal jsem jak na to, "a zmáčknout spoušť."

Clark kývla hlavou, že rozumí.

"Tohle je pracovní konec. Tím se míří na nepřítele," ukázal jsem prstem na hlaveň. "Je to jen pojistka, použiješ ji jen v případě, kdyby se něco zvrtlo."

"Co tím myslíš?" řekla ne už tak přesvědčeně.

"Já nevím. Třeba všechno tohle nebude ani potřeba, ale je lepší být připraven."

Vzpomněl jsem si na klátivou postavu v okně čtrnáctého patra a automaticky sáhl za záda po rukojeti mačety. Byla tam, jako vždycky. Ten dotyk mě uklidňoval.

"Tak jo, jdeme na to. Klasická formace, půjdu první, Clark za mnou, Lin jako třetí. Fici nám bude krýt záda. Uděláš všechno, co ti řeknu. Hned a bez odmlouvání. Pokud řeknu 'k zemi', poklekneš na jedno koleno a zůstaneš na místě. Je to jasný?"

Clark přikývla. Víc nebylo třeba. Víc jsem ji takhle rychle stejně naučit nemohl. To trvalo léta. S Lin jsme trénovali taktiku poslední dva roky téměř denně. A sebeobranu. Lin tomu říkala kung-fu a měli jsme to trénovat od začátku. Pak bychom možná neskončili v pekle.

Clark nás vedla skrze Kostku s neochvějnou jistotou. Měla pravdu. Bez ní bychom po domě bloudili až do večera a stejně bychom cestu nemuseli najít.

Budova nebyla nijak symetrická. Včera jsme do bloku B procházeli ve dvacátém patře. Dnes do bloku D ve dvacátém třetím. Rozložení budovy nedávalo žádný smysl. Ten architekt musel být na drogách.

Budova byla stavěná jako labyrint. Žádná chodba nevedla přímo skrze budovu, žádné schodiště nestoupalo přímo vzhůru. Dokonce i hlavní schodiště, které se prvních několik pater točilo kolem výtahové šachty, bylo nakonec přetnuto nějakou nesmyslnou chodbou, aby navazovalo v úplně jiném místě.

Ani chodby nebyly stejné. Někde byly široké, že by se do nich vešlo dvacet lidí vedle sebe, jinde byly úzké sotva pro jednoho, nízké nebo vysoké, všude to bylo jinak. Ani do jedné z chodeb nevedla žádná okna. Až na jedinou výjimku.

V bloku D jsme narazili na místnost, která zabírala celou šířku budovy. Od oken na vnitřní straně, po okna na té vnější. Měla vysoký strop podepřený betonovými sloupy a byla to jediná místnost, kromě bytů, do které pronikalo denní světlo. Vypadala jako nějaká průmyslová hala. Její význam mi zůstával skrytý.

Nechápal jsem, jak je možné, že se tu Clarissa vyzná. Ale ona tu žila celý život, nejspíš měla Kostku v krvi.

K průchodu do bloku A jsme se tentokrát dostali ve dvanáctém patře. To bylo dobré. Jen dvě patra pod oknem, ve kterém jsme viděli klátící se postavu. Horší však bylo, že v bloku A nesvítila žádná světla.

V ostatních blocích se vždycky našla alespoň jedna funkční zářivka. Osvětlení v chodbách nesvítilo nepřetržitě, neboť budova byla tak rozsáhlá, že by to nemělo ekonomický smysl, a tak bylo osvětlení ovládáno pohybovými čidly. Na budovu postavenou v šedesátých letech docela moderní vybavení.

V áčku byla naprostá tma. Stáli jsme před temným průchodem do bloku a já si vzpomněl na temný průchod v Domě hrůzy, kterého jsem se tolik obával, když mi bylo osm.

Jenomže to už bylo dávno. Řekl jsem ostatním, aby zůstali ve světle a sám jsem vkročil do temnoty.

Ušel jsem jen pár kroků, abych se dostal z dosahu poslední živé zářivky v bloku D a přepnul svůj zrak do nočního režimu. Náhle jsem měl před sebou jasný černobílý obraz celého prostoru. Noční režim šel vyladit i do barev, ale ty většinou nesouhlasily s realitou a já byl navíc na černobílou zvyklý.

Chodba byla široká a vysoká. Všude v ní se válely odpadky. Obložení stěn a stropů, které bylo v jiných chodbách, zde úplně chybělo. Syrové betonové zdi byly kompletně posprejované. Žádný ze vstupů do chodby neměl dveře. Na stropě nebyla jediná zářivka. Takhle vypadalo totálně zdevastované patro, o kterém vyprávěla Clark. V céčku to takhle vypadalo do osmého patra, tady do osmnáctého.

Byla to taktická noční můra. Chodbou jsme projít museli, ale v každém okamžiku nám mohl někdo vpadnout do zad, aniž by na jeho přítomnost upozornilo alespoň obyčejné cvaknutí dveří.

Vypnul jsem noční režim a vrátil se do bloku D.

"Tak fajn," řekl jsem, "vezmeme si baterky. Stále stejná formace. Clark, nezapomeň. Dělej přesně, co ti řeknu."

Clark hlasitě polkla. Prvotní nadšení z výletu do bloku A z ní nejspíš vyprchalo. Přistoupil jsem k ní.

"Neboj, kočko," řekl jsem a vrátil jí jeden neposlušný pramen vlasů zpátky za ucho. "Bude to v pohodě," ujišťoval jsem a přitom kontroloval přezky jejího vybavení.

Nakonec jsem z jedné kapsy její taktické vesty vyndal baterku a zapnul ji. Byla to taková ta, které se dala horní část sklopit o devadesát stupňů, takže připomínala periskop. Takhle se dala vrátit zpět do kapsy tak, že svítila přímo před svého majitele, který měl obě ruce volné.

"Zvládneš to."

Clarissa se jen neznatelně usmála.

Poté jsem přistoupil k Lin. Také jsem zkontroloval její výstroj. Nebylo to potřeba, připravená byla skvěle. Spíš jsem chtěl jen udělat nějaké gesto, aby věděla, jak moc mi na ní záleží. Věděla to a já zase věděl, že to ví.

A pak jsme vyrazili. Jediný, kdo používal periskopovou baterku, Fici by mi asi řekl správný název, ale já se neptal, byla Clark. Lin s Ficim měli svítilny na zbraních. Já neměl nic. Většinou jsem spoléhal na noční režim očí, ale nemohl jsem riskovat, že mi do nich někdo posvítí. Pak bych na nějaký čas vůbec neviděl. Tak dobrý jako Jean Claude Van Damme v Krvavém sportu, abych dokázal bojovat bez zraku, jsem nebyl.

Opět jsme se prodírali spletí nesmyslných chodeb a schodišť, ale Clark nás neomylně vedla k cíli naší cesty, která nás zavedla i do čtvercové šachty, protínající celou výšku domu.

Kolem šachty byl tři metry široký balkon obehnaný metr vysokým betonovým zábradlím. Na protější straně ho chyběly asi tři metry. Bylo jednoduše vybourané. Těžko říct, co se tu odehrálo. Třicet centimetrů betonu nezmizí jen tak, ale tady tomu tak bylo. Z podlahy trčely jen ocelové výztuže původně zpevňující beton, jako nějaké dlouhé zprohýbané prsty ukazující k temnému stropu vysoko nad námi.

Pohlédl jsem šachtou dolů a na jejím dně spatřil úzký pruh světla.

Pohlédl jsem šachtou nahoru a spatřil řadu identických balkonů v každém z pater.

A ještě něco. V záblesku světla baterky jsem zahlédl mrtvolně znetvořenou tvář. Jen na okamžik. Jakmile na něj dopadlo světlo, stáhl se. Nemrtvý.

Ostatním jsem raději nic neřekl. Nemělo to smysl. Bylo téměř jisté, že se s ním brzy setkají osobně.

"Co je to tady?" zeptal jsem se Clark.

"Říkalo se tomu pavlačová síň. Prý měla sloužit k setkávání sousedů. Vede skrz celou budovu. Vlastně je to jediné místo, které vede skrze celou budovu. V jiných blocích tohle není."

"Vede až do přízemí?"

"Ano. Až úplně dolů."

To bylo dobré vědět. Pokračovali jsme dál.

Postupovali jsme budovou již nejméně dvě hodiny. Byla to dlouhá a pomalá cesta. Nikdo nevěděl v jakém stavu blok A po těch letech skutečně je. Nikdo do něj nechodil. Proto jsme museli být nanejvýš obezřetní. Ale nakonec jsme se ke svému cíli dostali.

Konečně jsme došli do nějaké osvětlené chodby. Přicházelo sem denní světlo skrze prázdné otvory dveří malých garsonek umístěných v této části domu. Architek tohoto monstra si dal velmi záležet, aby i ten nejmenší obytný prostor měl své vlastní okno. Proto byl zbytek domu tak temný.

Tady jsme včera museli zahlédnout náš klátivý stín. V okně jednoho z malých bytečků. Prohledali jsme všechny. Všechny byly prázdné. Veškeré vybavení bylo pryč. Pokračovali jsme dál. Další schodiště, další chodba.

"Stát," zavelel jsem.

Zrovna jsme procházeli nějakou větší místností s vysokým stropem. Ve světle baterek jsme neviděli na její konec.

"Rozptýlit," zavelel jsem. "K zemi a zhasnout."

Fici se přesunul na mou levici s odstupem tří kroků. Lin provedla to samé na mé pravé straně. Clark se přesunula tři kroky za mě. Všichni tři zaujali pozice. Tři spínače svítidel cvakly. Místnost se ponořila do absolutní tmy, ze které zářily jen dva temně rudé body.

Postoupil jsem o tři kroky vpřed a zapnul noční režim. Asi deset kroků ode mě stál on.

"No nekecej. Co tady děláš, ty stará páko?" řekl jsem upřímně překvapen. Tohle byl totiž nemrtvý démon. Pravý a nefalšovaný pekelný démon z bývalé top dvanáctky.

"Ty," zasyčel démon a ukázal na mě svým kostnatým prstem.

Takhle vždy začínali jenom démoni z top dvanáctky. V pekle jsem se s žádným z nich nesetkal. Bál jsem se, že po anihilaci Locuta to vzal Lucifer pěkně od podlahy a všechny je zlikvidoval. To jejich syčivé "ty" mi vážně chybělo.

Nemrtvý démon vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval z Nového mlýna. Vysoký s hranatým obličejem, ze kterého se odlupovaly dlouhé cáry nemrtvé kůže. V rozervaných kalhotách a flanelové košili. S dlouhými drápy místo nehtů. Vypadal jako nemrtvá zombie, neboť byl jejich králem.

Démon vykročil.

Vytáhl jsem ze závěsu mačetu a podržel ji daleko od těla, aby ji démon dobře viděl. Na mačetě se pomalu rozsvítil a zase pomalu pohasl latinský nápis.

Démon se zastavil.

"Takže si mě pamatuješ, šmejde."

Démon neuvěřitelně zavřískal. Pro ostatní, kteří se topili ve tmě, to muselo být děsivé.

Démon padl na všechny čtyři. Rychle se morfoval. Z jeho těla odpadávaly široké cáry zkaženého masa, pod nimiž byla jeho pravá kůže. Černá a popraskaná kůže pravého démona. Jeho končetiny se prodlužovaly, až byly nepřirozeně dlouhé a měly nespočet kloubů. Neustále u toho hlasitě vřískal.

Metamorfóza byla u konce. Na čtyřech přede mnou stál pravý démon. Vypadal jako pavouk se čtyřmi končetinami, které se díky nadměrnému počtu kloubů neuvěřitelně ohýbaly do všech směrů.

Přestal vřískat. Teď byla řada na mně.

Vykročil jsem.

A démon couvl.

On se bál. Pekelný démon se bál člověka.

Couval dál, dokud nenarazil na stěnu za sebou a poté po stěně až na strop. Visel na něm hlavou dolů jako moucha. Jeho oči v černobílém nočním režimu těch mých bíle zářily.

Ale nebyl to útěk. Spíše jen taktický ústup, neboť z několika dveří vedoucích do místnosti se začali hrnout zástupy nemrtvých zombií. A nebyly to obyčejné zombie. Tyto stvořil nemrtvý démon. Byly nebezpečně rychlé a bylo jich mnoho. Potřeboval jsem pomoc.

Ale jak mi mohl můj tým pomoct, když vůbec nic neviděl.

Vypnul jsem noční režim a k holému betonovému stropu vyslal ohnivý kruh. Pekelný oheň se stočil pod stropem a pak se ve vlnách rozlil po jeho celé ploše. Démonovi to nevadilo. On se z tohoto ohně zrodil. Dokonce si to užíval.

Ale my měli světlo. A mohli jsme se bránit.

Fici zahájil palbu jako první. I tohle jsme měli nacvičené. Fici, jako profesionál, zhodnotil situaci a vybral režim střelby. Mohl pálit nepřetržitě, nebo jednotlivými střelami. Zvolil jednotlivou střelbu. Co rána, to explodující nemrtvá hlava. Naše speciální střelivo fungovalo spolehlivě.

Za pár vteřin se k němu přidala Linda. Také pálila jednotlivě. Její zpoždění bylo záměrné. Kdyby oba začali střílet náraz, byla velká pravděpodobnost, že zásobníky vystřílí současně. Pak bychom nebyli krytí. Ficimu ty dvě vteřiny na přebití zbraně stačily.

Démon se rozhodl zapojit do boje. Po stropě postupoval k nám. Cíleně jsem mu likvidoval končetiny palbou své P90. Nic jiného nemělo smysl. Byl to vyšší démon. Naše střely ho nemohly zabít, jen zpomalit.

Byl to neuvěřitelný rachot. Tady bylo démonovo království. Tady má odhlučňovací kouzla nefungovala.

Bylo jich moc, tohle ve třech zvládnout nešlo. Museli jsme ustoupit. Začal jsem couvat a počítal kroky. Jeden, druhý, třetí. Otočil jsem se a za vestu zdvihl na zemi klečící Clark. Přitáhl jsem si ji těsně před sebe a i s ní se otočil zpět k nemrtvým. Levou rukou jsem odklonil její hlavu z pravé strany a zakryl jí ucho. P90 jsem opřel o její pravé rameno. Jinak to nešlo. Jedině takhle jsem ji mohl mít pod přímým dohledem a přitom pálit na démona.

"Ústup!" zavelel jsem.

Společně jsme couvali k východu z místnosti. Přitom jsme neustále stříleli. I tak se zdálo, že nemrtvých přibývá.

Ve vchodu jsem se zastavil. Počkal jsem, až se Fici a Lin dostanou za mě. Poté jsem levačkou poslal Clark přímo Ficimu do náruče. P90 jsem nechal volně spadnout na popruhu. Obě ruce jsem vztáhl k nemrtvým.

Pekelný oheň, prýštící z mých rukou, spaloval nemrtvá těla. Démonovi ublížit nemohl, jeho zombiím ano.

To nám dalo pár nezbytných vteřin náskok. Běželi jsme stejnou cestou, kterou jsme sem přišli, až do balkonové šachty. Měl jsem plán.

Na posledním rohu před šachtou se Fici zastavil a opět mi předal Clark. Počkal, až zmizíme za rohem, a poslal do chodby dva obranné granáty.

Výbuch byl ohlušující. Do chodby se valily kusy betonu a nemrtvých těl. Dalších pár vteřin navíc.

Doběhli jsme k balkonové šachtě. Fici vytáhl z kapsy speciální podlouhlou krabičku s koženým poutkem na zápěstí na jedné straně a smyčkou karbonového vlákna na druhé. Byl to jeho vlastní výrobek. Byl čas ho otestovat v boji.

Fici ovázal smyčku vlákna kolem ocelové výztuže trčící z podlahy v místě, kde chybělo betonové zábradlí. Kožené poutko si provlékl na zápěstí, pevně krabičku uchopil a skočil.

Ale nebyl to neřízený pád. Uvnitř krabičky bylo sto metrů super pevného a zároveň velice tenkého karbonového vlákna, navinutého na speciálním navijáku s brzdou, která Ficimu nedovolila padat vyšší rychlostí než pět metrů za sekundu, tedy stejnou rychlostí, která čeká člověka při seskoku padákem. Nic, co by trénovaný paragán, jako byl Fici, nezvládl.

"Teď my," řekl jsem a pevně objal obě ženy kolem boků. Pro jistotu jsem ještě provllékl ruce pod jejich taktickými vestami.

"Drž se mě pevně kolem krku," řekl jsem Clark. Lindě jsem nic říkat nemusel. I tohle už jsme dělali.

"Co chceš dělat," zeptala se Clark se strachem v hlase.

Otočil jsem hlavu. Zombie se blížily chodbou. Místo odpovědi jsem skočil.

Padali jsme volným pádem. V uzavřené šachtě jsme míjeli jedno patro za druhým. Takhle pád působil ještě rychleji. I tak jsem měl čas obhlédnout situaci. Lin, zavěšená na mě z pravé strany, měla hlavu položenou na mém rameni, oči zavřené, na tváři klidný a smířený výraz. Clark, kterou jsem svíral z druhé strany, měla též položenou hlavu na mém rameni, oči pevně sevřené, ve tváři zděšení. Asi skákala ze čtrnáctého patra poprvé.

Pohlédl jsem i nad nás. Zombie nás nepřestávali pronásledovat. Nezastavení překážkou v podobě betonového zábradlí pochodovali stále dál a pak padali šachtou jako zralé švestky.

Těsně nad zemí jsem použil svou schopnost částečné levitace, která zbrzdila náš pád a navíc nás odnesla stranou zóny dopadu. Jen jsem se dotkl nohama podlahy, za mými zády to nechutně zapleskalo. Být jen o zlomek sekundy pomalejší, desítka zombií by nám spadla na hlavu.

Fici na nás dole čekal. Svou zbraní jistil prostor, naštěstí zbytečně. Tady dole nikdo nebyl. Možná proto, že schodiště bylo stržené.

Proběhli jsme chodbou za světlem kolem výtahu a dveřmi, které v rámu úplně chyběly, ven do parku. Ven na naprosto úžasné denní světlo.

Popoběhli jsme dalších 10 metrů a zastavili. Fici okamžitě zacílil vchod bloku mířidly P90.

"Myslím, že ven nepůjdou," řekl jsem, abych uklidnil všechny přítomné. "Myslím, že ani nemůžou opustit áčko. Kdyby mohli, už by se roztahovali po celým baráku. Navíc," ukázal jsem rukou k letní obloze, "moc sluníčka. Nemrtví slunce nesnesou."

Měl jsem pravdu. Polední slunce stálo přímo nad námi. Celý prostor parku byl ozářen jeho paprsky. Tohle by žádný nemrtvý neustál.

Fici konečně sklonil zbraň a trochu se uvolnil.

"Co to bylo?" zeptal se.

"To byl Moriartus. Jedenáctý nejmocnější pekelný démon podle křesťanského vydání Necronomiconu Ex-Mortis z roku 638 našeho letopočtu. Takzvaná Elender edition."

Rozhlédl jsem se po přítomných, co říkají mé skvělé výřečnosti. Moc se netvářili. Asi je to nijak neoslnilo nebo byli v šoku, stejně jako Clarissa, která se najednou rozklepala. Z očí jí vyhrkly slzy. Raději jsem ji chytil a posadil na zem. Zdálo se, že ji nohy neunesou. Byla úplně hotová.

Posadil jsem se vedle ní na štěrkem vysypanou cestu a objal ji. Z druhé strany si přisedla Lin. Společně jsme Clarissu utěšovali. Bylo to její první setkání s pekelným démonem. To na člověku vždycky zanechá nějaké stopy.

Fici si k nám nepřisedl. Obcházel kolem a neustále kontroloval prostor. Byl to profík. Nenechal se ukolébat pocitem bezpečí vyplývajícím ze svitu poledního slunce.

Clark se pomalu uklidnila. Už se neklepala. Nakonec to zvládla docela dobře.

"Kde se tady vzal?" chtěl vědět Fici.

"To nevím. Myslel jsem, že už neexistuje. Že Lucifer potrestal všechny démony, kteří se snažili získat Necronomicon. Ale tenhle spíš povýšil. Byl mnohem mocnější než tenkrát u Nového mlýna."

"Kde se tam vzalo tolik zombíků? Myslel jsem, že tu zmizelo jen pár lidí, ale jich byly desítky.

"No Fici, možná jich zmizelo trochu víc. Clark, jak to bylo tenkrát, když sem vtrhla policie?"

"Co myslíš?"

"Říkala jsi, že policajtům trvalo čtrnáct dní, než áčko vyčistili. To se určitě bez obětí neobešlo."

"To nevím. Bylo mi pět. Nepamatuji si to. O nějakých obětech nikdo nemluvil."

Zamyslel jsem se. Představoval jsem si ten boj. Drogami nastřelení feťáci, řízení nejspíš nějakým bossem z výšin, bojující proti po zuby ozbrojené policii. Všehoschopní. Dokonce tak, že strhli schodiště ve třech patrech, aby se k nim poldové nedostali.

Jenomže strhnout betonové schodiště není jen tak. Do akce nejspíš přišly nějaké výbušniny. Musel to být masakr, při kterém zemřela spousta lidí.

"Jsi si jistá, že do podzemních prostor se nedá dostat?"

"Pokud vím, tak ne. Po požáru byly výtahové šachty do podzemí zabetonované. O jiném přístupu nevím."

Natáhl jsem se na štěrkové cestě s rukama pod hlavou. Zavřel jsem oči před poledním sluncem. Přemýšlel jsem.

Pokud se do podzemí opravdu nedalo dostat, brána musela být někde v domě. To nebylo tak nezvyklé. V Černobylu jsem také nakonec neobjevil bránu pod zemí, ale pod sarkofágem. Tenhle barák byl dost velký na to, aby v něm mohla být ukrytá pekelná brána. Tak rozlehlý, že bychom ji mohli hledat třeba rok. To nebyly moc dobré vyhlídky.

"Musíme prověřit přístupy pod zem," řekl jsem nakonec. "Pokud se pod zem dostat nedá, brána bude někde v domě."

"Proč myslíš?" zeptala se Lin.

"I pro démony naštěstí platí nějaká pravidla. Démoni se umí teleportovat. Ale pokud je cesta z podzemí neprůchodná pro člověka, je neprůchodná i pro démona. Ani démon nedokáže projít deseti metry skály, nebo zabetonovanou výtahovou šachtou. Moriartus nemohl přijít z podzemí, pokud do něj nevede nějaký přístup."

"Co když sem přišel ještě před uzavřením výtahových šachet?" uvažovala Lin.

"Ty byly uzavřeny brzy po požáru. To bylo kdy? V roce 1969?"

"Spíš až v roce 1970," odpověděla Clark. Zdálo se, že už se z šoku plně dostala.

"Kde by se od roku 1970 schovával? Navíc vím naprosto jistě, že v roce 1993 byl u Nového mlýna. Nejspíš tam byl už od šedesátých let když se ztratily ty dvě výpravy jeskyňářů a také víme, že tam byl až do léta roku 2002. Takže sem musel přijít až potom."

"Jak víš kdy a kde byl nějaký démon?" zajímalo Clark.

"V devadesátém třetím jsem se s ním setkal poprvé. V roce 2002 jsem ho poslal zpátky do pekla."

"Kolik ti bylo v devadesátém třetím?"

"Bylo mi dvanáct."

"Dvanáct? Pane bože," řekla a chytla mě za ruku.

"Tenkrát mě vyděsil jako tebe dneska. Ale vrátil jsem mu to," dodal jsem hrdě.

Stále jsem ležel na rozpáleném štěrku. Přes veškeré vybavení hřál hezky do zad. Navíc mi ta záda pěkně rovnala mačeta, jak jsem na ní ležel. Bylo to docela příjemné.

"Asi bychom odsud měli vypadnout," ozvala se náhle Clark. "Mohl by nás takhle někdo vidět."

"Vždyť sem nikdo nechodí," ohradil jsem se. "Za dva dny jsme tu potkali dva poldy. Nechce se mi věřit, že je to tu tak nebezpečné, jak říkáš."

"Nikdo sem nechodí, protože už tu není co ukrást. Věř, že kdyby bylo, přijdou."

"Tak proč prostě budovu neuzavřete?" posadil jsem se.

"To nejde. Budova patří Enfieldu. Prý je to veřejná budova a proto musí být veřejně přístupná."

"Kdo to řekl?"

"Starosta. Někdy mi přijde, jako by se všem obyvatelům Kostky snažil znepříjemnit život. Jakoby se nás odsud snažil vyštípat. Vždyť i ti poldové, co se tu čas od času objeví, dělají jen potíže. Však jste to viděli včera. Neustále jen hledají záminky. Proto jsem včera v Enfieldu tak vyváděla. Cokoliv, u čeho by se vyskytl obyvatel Kostky, by bylo dobrou záminkou, jak se ho zbavit. Včetně tohohle," ukázala na zbraň v pouzdře na pravém stehně.

Zvedl jsem se a pomohl Clark na nohy. Poté jsem před ní opět poklekl a pouzdro se zbraní jí odepl. Šlo to snadno. Veškeré příslušenství drželo na místě díky speciálním přezkám. Taktická vesta byla modulární a také ji navrhl Fici. Vyrobila nám ji jedna specializovaná firma, tentokrát v Rakousku.

"Fajn, tak půjdeme," řekl jsem a předal pouzdro se zbraní Ficimu. "Smrdím jak prase. Potřebuju sprchu."

"To jsou ty tvoje plamenomety z rukou. Taky jsem se pěkně ohřál. Jen doufám, že to nezapálí celej barák."

"Viděl jsi to sám. Zas tolik toho, co by mohlo shořet, tam nebylo. A zombíci hoří rychle. Myslím, že to nebude problém."

Vykračovali jsme si po jedné ze štěrkových cest jako houbaři. Úplně na pohodu, na to, co jsme právě zažili. Linda šla pár kroků za námi. Nic neříkala. Clarissa šla pár kroků před námi. Také nic neříkala a my si ani nevšimli, jak se nám vzdálila.

Najednou se ztratila za ohybem cesty. Vůbec jsme ji neviděli přes vysoký hustý keř se srdcovými listy, který v ohybu rostl. Takové keře rostly i v parku u Prokopa. Nevěděl jsem, jak se jmenují, a chtěl se na to zeptat Lindy, když jsem zaslechl nějaké hlasy.

"Heleme se, koho pak tu máme," ozvalo se za keřem.

Zvedl jsem ruku a zastavil tým.

"Černá kočička," řekl jiný hlas. "Co pak tu děláš, prdelko? A co to máš na sobě za fajnový hadry?"

Stále jsme stáli za ohybem cesty krytí keřem. Pak že sem žádní lidé nechodí. Chtěl jsem vědět, co jsou tito zač.

"Hele Gee, to jsou armádní hadry."

"No a?"

"Není to polda?"

"Švestky zelený hadry nenosej."

"Tohle je zelená?"

"Seš barvoslepej, ty blbe?"

"Hele. Starej Pepe z Westfieldu prodává takový hadry."

"Kdo je Pepe?"

"Pepe Bouchačka. Neznáš? Má sklad armádních přebytků dole na rohu Fleet street."

"No a?"

"Tyhle hadry vypadaj dost kvalitně. Mohl by nám za ně něco dát."

Chvíli bylo ticho. Zdálo se, že Gee přemýšlí.

"Tak jo, kočko. Svlékat. A když už budeš svlečená, tak si taky trochu užijeme."

Zaslechl jsem nezaměnitelné cvaknutí vystřelovacího nože. Takže Clarissa měla pravdu. Tady se vážně dalo přijít o hadry i o něco víc klidně v pravé poledne.

Pokynul jsem rukou týmu, aby mě následoval. Společně jsme vyšli z krytu keře a postavili se do řady za Clarissu. Pár metrů před ní stála dvojice nefalšovaných losangeleských gangsterů. Alespoň se snažili, aby tak vypadali.

Oba na sobě měli široké džíny, značkové tenisky o tři čísla větší, basketbalové dresy LA Lakers a na nich volné košile zapnuté jen na jeden knoflík u krku. Oba byli tmavé pleti. Jeden měl na hlavě kšiltovku s rovným kšiltem, ten druhý měl hlavu ovázanou šátkem. Jeden cíp šátku mu trčel vysoko k nebi nad pravým okem. Přesně takhle se oblékali gangy v Americe. Volné košile nosili proto, že se pod nimi dala snadno skrýt zbraň. Věděl jsem, o čem mluvím. Také jsem nosil volnou košili, pod kterou jsem skrýval zbraň.

Předpokládal jsem, že ten s nožem je Gee. Vůdce. A to i přesto, že měřil sotva metr šedesát. Vždyť byl ještě menší než Linda. Na černocha vysloveně trpaslík. Ale co mu chybělo na výšce, to si kompenzoval obrovským vystřelovákem v ruce. Tohle nebyl nůž, to byl Kompenzátor.

Barvoslepej byl jiná liga. Snad dva metry výšky, mohutná postava. To měl být šéf. Jenomže nebyl jenom barvoslepej, ale nejspíš i poloretardovanej. Jakmile jsme vyšli zpoza křoví, okamžitě zvedl ruce vysoko k nebi.

Gee se ani nehnul. Jen nervózně tikal pohledem z nás na cestu. Asi přemýšlel, jestli se mu podaří utéct. Fici na něj namířil P90.

Gee měl vážně geny vůdce. Poznal, kdy je čas ustoupit a kdy je lepší to jednoduše vzdát. Kompenzátor pleskl o zem.

"Co, co. Kdo ste?" vypadlo z něj nakonec.

"Já už myslela, že mě v tom necháte," řekla Clarissa.

"Znáš je?" zeptal jsem se já.

"Odsud nejsou. Možná z jinýho baráku."

"Tak to alespoň nebudou mít daleko."

"Tak šup. Svlékat," řekl jsem gangsterům.

Vypadali nechápavě, tak jsem jim to objasnil.

"Chtěli jste naše hadry, teď chceme my ty vaše."

Oba se začali pomalu svlékat.

"Zrychli to," vytáhl jsem mačetu, které jsem rozhodně neříkal kompenzátor. Teď spíše přesvědčovadlo, neboť pohrůžka mačetou dokázala lidi přesvědčit ke spolupráci mnohem účinněji než pohrůžka střelnou zbraní.

Za pár vteřin se před velkým a malým válela na zemi hromádka oblečení. Oba si rukama zakrývali genitálie. Malej měl proč. Velkým nožem si zřejmě nekompenzoval pouze výšku.

Přistoupil jsem k němu.

"Vážně jsi ji chtěl znásilnit?" zeptal jsem se drsně.

"Ne, ne. Já ne. To byla jenom taková…"

Domluvit jsem ho nenechal.

"Ještě jednou a useknu ti ptáka. Pak ti ho narvu do huby a useknu ti hlavu, kterou ti narvu do prdele."

Stále jsem mluvil drsně. Drsněji než Terminátor. Přitom jsem mačetou ukazoval na ty části těla, o kterých jsem mluvil. Až na tu prdel. Mačeta se zastavila na trpaslíkově krku. Malej se úplně rozklepal strachy.

Chvíli jsem přemýšlel, že ho trochu pořežu. Nic velkého. Tak centimetr hluboko, aby ho to nezabilo, ale zároveň na to nikdy nezapomněl. S tím znásilněním mé nové spřízněné duše to přehnal. Vážně mě s tím obrovsky naštval, a je jedno, že k němu nedošlo. Ale pak jsem si vzpomněl, co říkala Clarissa. Byla by to jen další záminka k perzekuci obyvatelstva Kostky.

"Co jste tu chtěli původně? Pravdu," přitlačil jsem na mačetu.

"Slyšeli jsme, že sem přijel někdo novej. Chtěli jsme se podívat."

To asi byla pravda. Clarissa nekecala, když tvrdila, že tady ukradnou všechno, co není zabetonovaný metr v zemi. Ti dva kreténi se doslechli o našem příjezdu a hned se rozhodli nás obrat. Každej někdy narazí. Rozhodl jsem se je nechat jít.

"Co je? Tohle není nudapláž," kývl jsem hlavou směrem k východu.

Oba pochopili a za chvíli nám zmizeli z dohledu.

"Jsi byl tak drsný, broučku, že jsem se chvíli bála i já," objala mě Linda.

"To mám z jednoho filmu."

"Z jakýho?" chtěl vědět Fici.

"Za boha si nemůžu vzpomenout na název. Ale seženu ti DVD."

To už bylo třetí. A já netušil, jak ho budu shánět, když neznám název.

"Co s tímhle?" zeptala se Clarissa, ukazujíce při tom na hromádku šatstva.

Nic jsem na to neříkal. Do úklidu cizích hadrů se mi nechtělo.

"Sis to z nich sundal, tak si to taky ukliď," řekla rozhodně.

A tak jsem to spálil ohnivým kruhem. Na štěrkové cestě po šatech za chvíli nezbyl ani popel. Další problém vyřešen.

V parku jsme nikoho dalšího nepotkali. Výtahem v bloku C jsme vyjeli do 42. patra a zamířili rovnou do našeho bytu. V obýváku jsme na stůl vyskládali zbraně a taktické a neprůstřelné vesty. Vše bylo potřeba zkontrolovat, vyčistit, namazat, prostě připravit k další akci.

"Zabírám si sprchu!" vykřikl z ničeho nic Fici a odběhl do koupelny. My ostatní na sebe jen zírali.

"Co je?" zeptala se Clark.

"Neznáš ho," odpověděl jsem. "Teď tam bude nejmíň dvě hodiny."

"Tak pojďte ke mně. Taky mám sprchu," usmála se.

A tak jsme šli ke Clark. Nebylo to daleko, jen o pár dveří dál na straně parku.

"Páni," vydechl jsem, když jsem vstoupil do Clarissina obýváku. "A my dostali takový krcálek."

Clarissin obývák byl větší než celý náš byt. Navíc luxusně vybavený, se sedačkou tak velkou, že by se na ni pohodlně vešlo deset lidí, a s plazmovou televizí. Clarissa říkala, že většina lidí v Kostce televizi nemá. Ona ji měla. A pod ní dokonce DVD přehrávač. Nikde jsem však neviděl žádné disky.

"Takhle to tu zůstalo po původním majiteli. Většina bytů ve výšinách vypadá takhle. Kostka se vylidňovala postupně, ale ti nejbohatší ji opustili jako první. Krysy vždycky opouštějí potápějící se loď jako první. Je zázrak, že výšiny nebyly vyrabovány. Ale za to nejspíš mohl fakt, že přístup do nich byl blokován a lidé tehdy měli mnohem větší starosti než kde co ukrást. Pak se do Kostky nastěhovala policie. Dokonce měla služebnu v jednom z obchodů galerie. Místní měli rázem po kšeftech, tak začali budovu opouštět. Z deseti tisíc lidí tu po pěti letech zbyla tak stovka. Teprve potom se správy budovy ujala moje máma. Dala do kupy, co se dalo. Stále tu bylo nebezpečno, ale díky policejní služebně to nebylo o nic horší než třeba v centru Londýna."

"Žádné policejní služebny jsme si tu nevšimli."

"Opustili ji asi před rokem. Možná o něco déle. Od té doby se tu situace zase zhoršuje. Viděli jste sami."

Jo viděli. Šaška s nožem, co tě chtěl znásilnit. Možná jsem mu měl useknout palici. Tady už umřelo tolik lidí, že okultnímu pozadí domu by to bylo úplně jedno. Benga taky radši zdrhli. Před rokem nebo dýl. Takže zhruba v době kdy v baráku začalo strašit. Podivná náhoda.

"Pojďte. Ukážu vám koupelnu," vytrhla mě ze zamyšlení Clark.

Clarissa nás zavedla do koupelny. Také luxusní, obložené mramorem s rohovou vanou, do které bychom se v pohodě vešli všichni tři, a sprchovým koutem, který by pojal celý anglický fotbalový nároďák.

"Máš radši vanu, nebo sprchu?" zeptala se Linda.

"Raději vanu. Ale myslím, že sprcha teď bude stačit," odpověděla Clark a začala se svlékat. Už zase.

"Můžu jít s tebou?" zeptala se nevinně Lin.

"Že váháš," odpověděla s úsměvem Clark. "Alespoň mi umyješ záda."

Nadechl jsem se, abych se zeptal, jestli se můžu přidat. Také jsem potřeboval umýt záda, ale než jsem stačil promluvit, ozvalo se dvojhlasně jednoznačné "ne!"

Holky mě vystrčily z koupelny a zabouchly za mnou dveře. Stál jsem tam jak trubka s představou dvou nejkrásnějších žen, jaké znám, v jedné sprše. Raději jsem se vrátil do obýváku.

Clarissin byt se neskládal jenom z obýváku. Samozřejmě v něm byla i kuchyně, oddělená od obývacího pokoje kuchyňským ostrůvkem, a tři nadstandardní ložnice.

Shodil jsem ze sebe smrdutou kombinézu. Nevěřili byste, jaký smrad vydávají nemrtvá hořící těla. Ten puch se vám vsákne do šatů, do vlasů, do kůže. Taková sprcha po akci má svůj důvod.

Jen v trenýrkách a tričku jsem se vydal na obhlídku bytu. Jen jedna z ložnic nesla známky obývání. Ta musela být Clarissina. Otevřel jsem šatní skříň a nahlédl i do šuplíků komody. Nic zvláštního. Spousta oblečení a spodního prádla a také bílý saténový komplet s krajkami. Držel jsem ho před sebou s myšlenkou, že jsem asi vážně úchyl. Zase jsem to všechno naskládal do šuplíků a raději se vrátil do obýváku.

Kromě nábytku, sedačky a plazmové televize tu na jedné stěně visel i obraz Slunečnic od van Gogha. Originál to jistě nebyl, jen zdařilá reprodukce. Nahlédl jsem pod obraz a našel ve zdi zapuštěný trezor. Clarissa o něm možná ani nevěděla a mně bylo jasné, že je prázdný. Pro jistotu jsem zatáhl za páku. Byl otevřený a skutečně prázdný. Jak to Clarissa říkala? Krysy opouštějí loď jako první. Původní majitel sebral prachy a ani se neobtěžoval trezor uzamknout. Vše ostatní tu nechal a zmizel.

Ale možná že ne úplně všechno. V rohu místnosti stál i parádní glóbus. Jeho průměr byl asi metr a byla na něm vyobrazena mapa světa, tak jak si ho představovali v šestnáctém století. Takové glóby jsem znal z filmu. Jejich vrchní polovina se dala odklopit a uvnitř byl bar. Nejinak tomu bylo i v případě tohoto glóbu, který ukrýval malý poklad.

Kromě jiného jsem v jeho útrobách našel i láhev desetileté skotské Talisker z ostrova Skye. Jenomže deset jí bylo, když ji někdo do glóbu umístil. Teď už z ní byla mladá pětadvacetiletá slečna.

Otevřel jsem láhev a přičichl si. Voněla hezky. Nalil jsem si do sklenky a ochutnal. Prostě whisky. Vždyť já bych vypil i Okenu filtrovanou přes chleba. Alespoň to tvrdila Linda.

Kopl jsem do sebe první sklenku a s druhou se rozvalil na sedačce. Přemýšlel jsem.

Pokud bylo podzemí skutečně uzavřené, co tu dělal Moriartus? Ne že by tu nemohl být. K přítomnosti démona nebyla nutná přítomnost pekelné brány. Někdo ho mohl vyvolat, stejně jako já vyvolal Locuta v Darknessu.

Locutus. Ten starej parchant. Úplně se mi po něm stýskalo. To jeho syčivé "Ty" a naprostá předvídatelnost. Chtěl jsem si ho rozsekat sám. Teď už k tomu šanci nedostanu.

Jenomže k vyvolání démona byla potřebná znalost magie Knihy mrtvých. A jediný, kdo ji skutečně znal a dovedl ovládat, kromě mě, byla teta Jess, která se jako stín potloukala dole v mé zahradě.

Tady to trochu nedávalo smysl. Budu muset projít celý barák a vyslechnout jeho obyvatele. Pak se možná pohneme dál.

Zaslechl jsem klapnutí dveří a poté dívčí štěbetání. Holky měly po sprše a společně šly za mnou do obýváku. Obě na sobě měly jen osušky, jako Linda ráno. Bavily se, nevím o čem, a obě se tak hezky smály. Než mě Linda spatřila.

"To si děláš prdel?" zeptala se nevěřícně.

"Co je?" ohradil jsem se.

"Co je?" ukázala na rozpitou láhev na stole. "Ještě nejsou ani čtyři hodiny a ty už seš na šrot. To je."

Podíval jsem se na hodinky. A sakra. To sprchování ale zabralo času. Chtěl jsem začít s výslechem obyvatel domu ještě dneska, ale asi to bude muset počkat. Sice je dneska 21. červen, den letního slunovratu, neboli nejdelší den v roce, ale já to byl, kdo se ještě nesprchoval, a než se odsud vyhrabeme, bude tma. A v noci já nepracuju. Nejsem sebevrah.

"Měl jsem jenom jednu sklenku. Možná dvě," vypadlo ze mě nakonec.

Poloprázdná láhev whisky tomu moc nenasvědčovala. Při přemýšlení vyschne v ústech. Něčím se to zapít musí.

"Hele, já nevěděla, že v glóbu je bar," řekla Clark, která zrovna zkoumala glóbus.

"A pod slunečnicí je schovanej trezor."

"Vážně?"

"Jo, ale je prázdnej."

"Jak jsi to všechno našel?"

"Říkal jsem ti, že jsem detektiv."

"Alkoholik jseš," vyjela na mě Lin. "Není den, abys nepil."

"Mám náročný zaměstnání. A vůbec, jdu do sprchy. A to máš u mě taky schovaný," řekl jsem s předstíranou záští a odešel do koupelny.

"Co mu je?" zaslechl jsem ještě Clark.

"Po akci se vždycky sprchujeme spolu. Je to naše tradice. Je naštvanej," odpověděla Lin.

Dál už jsem je neslyšel. Demonstrativně jsem za sebou zabouchl dveře od koupelny a pustil sprchu. Navíc jsem si začal zpívat "It's Raining Men" od Spice Girls. Měl jsem takové tušení, že kdybych to zazpíval tady na veřejnosti, někdo by po mně začal střílet.

Ale naštvaný jsem nebyl. Jen jsem to hrál, abych trochu vytočil Lin. Za to asi mohla ta whisky. A tak jsem si začal zpívat "Whisky, to je moje gusto" z Limonádového Joea a přemýšlel, kde jsem nechal neprůstřelnou vestu.

Asi za hodinu jsem vylezl ze sprchy. Byl jsem zamotaný do velké osušky jako holky před tím, které jsem našel v ložnici, jak se prohrabují Clarissiným šatníkem. Kdyby věděly, že jsem se v něm hrabal já před hodinou, asi bych dostal nakládačku.

"Nechceš se obléknout?" zeptala se mě Linda, když jsem vešel do dveří.

"Nemám tady žádné věci, na rozdíl od tebe."

Linda na sobě měla nějaké Clarissino oblečení. Trochu to na ní povlávalo, protože Clarissa byla o hlavu vyšší, ale zdálo se, že jí to moc nevadí.

"Věci máš vedle," kývla hlavou směrem k našemu bytu.

Pochopil jsem. Překážel jsem. Měl jsem zmizet.

"Fajn. Vyrobím nám nějakou večeři," řekl jsem nakonec. "Až tady skončíte, přijďte."

Ficiho jsem našel v obýváku u stolu, jak se věnuje své nejoblíbenější činnosti – údržbě zbraní. Nijak jsem to nekomentoval. Ani si nevšiml, že jsem přišel. Zrovna leštil mou P90 a zpíval si, že dá dělovou ránu bum, bum, bum, bum. Také zajímavý repertoár. My dva byli slušná dvojka.

Nechal jsem ho a sám se věnoval přípravě večeře. Včera jsme ve starém Enfieldu vykoupili skoro celý supermarket. Bylo z čeho vybírat.

Nakonec jsem z vybraných surovin vykouzlil něco jako variaci na italské těstoviny s rajčaty, bazalkou a sýrem. Jednoduché a rychlé na přípravu.

Holky se k nám připojily asi za hodinu. Po nějaké naštvanosti ze strany mé ženy nebylo ani památky. Dokonce si se mnou dala sklenku whisky. Jasně, že jsem tu láhev u Clark nenechal. Nesnáším plýtvání. A pak jsme ztrestali ještě jednu z našich zásob. Nejen já a Linda, ale všichni čtyři. Docela dobře jsme se bavili. Nějaké okultní vyšetřování jsme pro dnešek vypustili z hlavy.

První nás opustil Fici. Říkal, že je nevýslovně unavený. Aby ne. Leštit celé odpoledne kvéry je makačka.

I Clark nás opustila. Také prý byla unavená. Popravdě jsme za sebou měli náročný den. Hlavně dopoledne. Avšak setkat se prvně s démonem je náročné samo o sobě.

S Lindou jsme osaměli.

"Ještě ti dlužím sprchu," mrkla na mě.

To byla pravda. Vždycky jsme spolu po akci jako první zalezli do sprchy. Byl to náš rituál už od první porážky Locuta před deseti lety.

"Mám lepší nápad," řekl jsem.

Dveře se otevřely a v nich stála Clarissa Ann Field. Měla na sobě lehkou noční košilku. Ospale nevypadala, takže jsme ji nevzbudili. To bylo dobře.

Z druhé strany to muselo vypadat rozhodně zajímavěji. Já se ramenem opíral o zárubeň dveří. Linda o tu druhou. V druhé ruce jsem držel láhev sektu, Linda košík jahod. Oba jsme se usmívali jako sluníčka na hnoji. Ta láhev kořalky byla asi moc.

"Co se děje?" pozvedla Clarissa obočí, když nás takhle viděla stát ve dveřích.

"Můžeme si vypůjčit tu tvoji úžasnou rohovou vanu?" zeptala se sladce Linda. To ona uměla.

"Šampus a jahody?" zamračila se Clarissa. "To je hrozné klišé."

"Proto to děláme."

Clarissa ustoupila od dveří. Vešli jsme dál a zamířili rovnou do koupelny.

"Nemáš nějaké bublinky?" zeptala se Linda, zatímco já napouštěl vanu.

Clarissa ukázala na polici plnou mýdel, šamponů a kdovíčeho ještě.

"Vy jste vážně zvláštní dvojka. K někomu přijít a vlézt mu do vany," kroutila Clarissa hlavou.

"Je to tvoje vana. Vlez do ní s námi," usmála se Lin.

Tentokrát jsem pozvedl obočí já. Jako vážně? Nepřebrala trochu?

"Je to jenom vana," dodala a začala se svlékat.

Co bylo dál, si nechám pro sebe. Nejen autor, ale i čtenář by měl mít jistou fantazii. Možná se něco dělo, možná ne. Ale to já nepovím. Vždyť o tom tenhle příběh není.

Každopádně jsme se ráno probudili v jedné posteli. Oblečení. Clarissa na sobě měla svou noční košilku, já a Lin spodní prádlo. Takže nevím, co jste si mysleli. Já spal uprostřed. Z každé strany na mě byla nalepená jedna překrásná žena. Obě byly vzhůru, obě se usmívaly.

"Dobré ráno," řekl jsem rozespale.

"Dobré ráno," zněla dvojhlasná odpověď.

"Co podnikneme dneska?" chtěla vědět Lin.

"Mám plán, ale nejdřív bych něco snědl. Po včerejšku mi nějak vyhládlo."

"Tak to budeme muset k vám. Tady už není ani suchý chleba," řekla Clarissa.

A tak jsme šli. Přesunuli jsme se do našeho bytu a holky hned zamířily do kuchyně. Příprava snídaně dnes byla na nich. Já se přesunul do obýváku, kde jsem našel Ficiho. Zase leštil zbraně a nehezky se na mě mračil.

"Kde jste byli?" vyštěkl náhle.

"U Clarissy."

"A užili jste si to?"

"Spali jsme. Nic nebylo."

"Nebylo? Vole, celou noc jste byli v prdeli. Co kdyby se něco stalo," vyjel na mě.

"Co jako?"

"Co jako? Jsme v baráku s démonem. Včera nás málem dostala horda zombíků a ty se ptáš?"

Asi byl vážně naštvaný.

"Příště nech aspoň vzkaz. Kdyby se něco stalo, ani bych nevěděl, kde vás hledat."

V tom měl pravdu. Tohle jsem přehnal.

"Promiň," omluvil jsem se.

"A příště sebou beru Markétu. A další černá kráska, kterou tu potkáme, je moje. Jasný?"

"Jasný. Ale v tom případě s sebou Markétu radši neber."

Fici mě chvíli sledoval, ale pak se dal do smíchu.

"Jak se ti to vůbec povedlo?" chtěl vědět.

"Co jako?"

"Jak se ti povedlo přesvědčit Lindu, aby sis do postele vzal i Clark?"

"Jak víš, že s námi byla v posteli?"

Fici se zatvářil stylem jako "kámo, nehraj to na mě".

"Vždyť říkám, že nic nebylo. A byl to Lindin nápad. Ty holky se nějak moc skamarádily. Jsou jak dvě ségry. Až mám někdy pocit, že jim překážím."

"A ty jsi Clarissin mladší brácha. Taky to nevypadá, že byste si vysloveně vadili."

Posadil jsem se vedle Ficiho na pohovku.

"Vzpomínáš na Veasnu?" zeptal jsem se.

"Jistě. Na ni nejde zapomenout."

"Taky sis nejdřív myslel, že mezi námi něco je. A bylo. Jenomže něco úplně jiného, než je normálně mezi chlapem a ženskou. S Clarissou je to úplně stejné."

"Takže nic nebylo?"

"Blázníš? Vždyť tam byla Linda. A i kdyby nebyla, nešel jsem pro ni do pekla, abych ji teď zahnul."

"Ty máš teda kliku. Taky bych chtěl jednou zažít to souznění srdcí, nebo jak tomu říkáš."

"Spříznění duší. A to bys furt všude nesměl leštit kvéry, ty vole."

"Kreténe. Kdybych furt neleštil kvéry, už bys byl dávno mrtvej," vyjel na mě, ale nemyslel to vážně.

Ani já to nemyslel vážně. Takhle jsme do sebe ryli často. Vlastně už od školy. Udržovalo to naši duševní pohodu. Byla to známka nehynoucího přátelství.

"Snídaně!" ozvalo se z kuchyně.

To byl docela fofr. Holky si asi na přípravě snídaně daly záležet.

"Tak jaký je dnešní plán?" chtěla vědět Lin, jen co jsme dojedli.

"Projdeme se po baráku. Pekelná brána není jedinou podmínkou přítomnosti démona. Někdo ho mohl vyvolat. Projdeme barák a poptáme se."

"To bude trvat týden," řekla Clark.

"Nebude. Navštívíme jenom ty, kteří se přistěhovali před rokem, nebo o kousek dýl."

Clark jen pokývala hlavou. Došlo jí to. Ten, kdo se přistěhoval zhruba ve stejnou dobu, kdy v domě začalo strašit, by s tím mohl mít něco společného.

"Vím asi o čtyřech. Tři v béčku, jeden v déčku."

"Tak začneme béčkem. Jdeme?"

"Musím se převléknout," ohlásila Lin.

Nechápavě jsem rozhodil rukama. Nahá u stolu neseděla. Klidně mohla jít takhle.

"Takhle mezi lidi nejdu. Clark, pomůžeš mi s výběrem?"

"Jaj mamo. To zas bude na hodinu. Počkám venku v parku. Fici, jdeš se mnou?"

"Ještě musím něco dodělat."

Naznačil jsem rukou leštění hadrem. V odpověď mi přišel zvednutý prostředník.

Sjel jsme výtahem do přízemí. Když jsem říkal, že výtah stál hned naproti vchodu, nelhal jsem. Jen jsem zapomněl dodat, že výtah stál v hale zabírající celou šíři bloku. Vedle výtahu se skvěl dlouhý betonový pult recepce, jako v nějakém hotelu. Kdysi byl nejspíš obložený nějakým leštěným nerostem nebo dřevem, jako celá hala. Teď tu však byl jen holý beton.

Myslím, že původním záměrem stavitelů opravdu bylo, aby budova fungovala trochu jako hotel. Návštěvník měl přijít, ohlásit se na recepci, zapsat se a pak by si pro něj někdo přišel, neboť aby se labyrintem chodeb dopracoval k navštívenému, bylo celkem nemožné. A obyvatel domu si zase nemusel dělat starosti s klíči. Klidně je mohl nechat na recepci, kde se o ně postarali do jeho návratu. Nic takového se tu nejspíš nikdy nedělo. Požár v podzemí a následná destrukce tomu zabránily.

A však na mě v hale čekal uvítací výbor. Jen co se otevřely dveře výtahu, někdo vykřikl: "To je von!"

To byl Malej ze včera. Zhrzený nakládačkou a dechberoucí cestou domů, jak ho pán Bůh stvořil, si dnes přivedl přátele za samurajovou cestou pomsty.

Hezky jsem si je prohlédl. Celkem i s Malým jich bylo sedm. Samé neznámé tváře. Velkej tu nebyl. Jak jsem včera říkal, že je asi poloretardovanej, mýlil jsem se. Tím, že se dnešního dýchánku neúčastnil, projevil více inteligence než ostatní dohromady.

"Na něj!" zavelel Malej.

První se rozhýbal Dvoumetr s bejsbolovou pálkou. Mačeta zasvištěla a polovina pálky třeskla o betonovou zem. V prázdné hale to bylo docela hlasité. Mačeta zasvištěla podruhé a dvoumetr se odporoučel se zbytkem pálky za její useknutou částí. Prostě jsem mu dal plochou částí mačety takovou facku, že okamžitě usnul.

Zbytek komanda pomsty se okamžitě zastavil. Až na jednoho. Ten měl v ruce katanu. Nebyla pravá. Takové u nás v tržnici prodávali Vietnamci. Také jsem měl jednu takovou doma. Zpracování nebylo nic moc, ale pořád to byl masivní kousek docela kvalitní oceli.

"Ukliď to a můžeš jít. Neukliď to a půjdeš za kámošem," kývl jsem na zem k Dvoumetrovi.

Katana uchopil katanu obouruč a zvedl ji vysoko nad hlavu. Asi se díval na stejné filmy jako já. Pak zaútočil.

Přesekl jsem katanu na tři části a plochou stranou mačety uklidil frajera hned vedle jeho kámoše.

Malej na nic nečekal a utekl. Kámoši ho chtěli následovat, ale já je zastavil.

"Hej! Tenhle bordel mi tu snad necháte."

Malej na to nijak nereagoval. Ostatní projevili znak solidarity a své bezvědomé kamarády odtáhli s sebou.

Na nějaké pořvávání, aby se už nikdy nevraceli, nedošlo. To muselo ze situace vyplynout samo. Jenom Malej to napoprvé nepochopil. Napodruhé už snad dá pokoj.

Další dvojitý zářez. A já myslel, že jsem sem přijel bojovat s démony a ne s místními grázly.

Co na plat. Hodil jsem to za hlavu a vyšel ven do překrásného rána. Nebe nad hlavou bylo krásně modré. Zdálo se, že i vzduch se přes noc, kdy neprobíhaly demoliční práce, trochu vyčistil. Do parku zatím nesvítilo přímé slunce, takže v něm bylo ještě trochu chladno, ale vskutku letní obloha slibovala překrásný den.

Vybral jsem si jednu lavičku před prvním vchodem do bloku B, ve kterém měla začít naše dnešní pouť. Byl nedaleko vchodu do parku, takže kdyby se parta Malýho snad chtěla vrátit, hned bych o nich věděl. Pohodlně jsem se usadil, tak pohodlně, jak jen to s mačetou na zádech jde, a vychutnával si svěží letní ráno.

Holky ani Fici stále nepřicházeli. Už jsem se začínal trochu nudit, když v tom se v otočných dveřích do parku objevila další místní figurka.

Tohle byla jiná liga. Ten týpek měl styl. Vypadal na nějaký blízkovýchodní typ. Na nohou měl čisté bílé tenisky. To musel být majstrštyk udržet v tomhle šedém městě svou obuv čistě bílou. Bílé kalhoty a bílé tílko. Na tom bílou péřovou bundu, ta ho dělala mohutnějším, a bílý baret. Takový ten s kšiltem, který vypadá, že je překrytý vrchní částí pokrývky. Na krku měl tolik zlatých řetězů, že kdyby to bylo skutečné zlato, muselo by mu to urvat hlavu.

Prošel dveřmi, na okamžik se zastavil, rozhlédl a pak rozevlátým krokem vyrazil přímo ke mně.

"Kde je Momo," vyštěkl, jen co se zastavil na metr daleko.

Já už byl v pohotovosti s rukou pod košilí, ale tenhle po mně nešel. Ten hledal Moma.

"Kdo je Momo?" zajímalo mě.

"Ten s těma dývýdýčkama."

"Neznám žádného Moma," řekl jsem po pravdě.

"Tak až ho potkáš, vyřiď mu, že tyhle dývýdýčka jsou úplně na hovno!" strhl z ramene malý bílý batůžek a mrštil ho po mně.

"Buď dostanu funkční placky, nebo chci vrátit prachy," zahrozil prstem, otočil se na patě a stejně rozevlátě jako přišel, zase odešel.

Zůstal jsem tam sedět s pusou dokořán. Co to jako mělo být? Já žádného Moma neznám.

Opatrně jsem batůžek otevřel. Žádné kilo Semtexu, ani nic podobného v něm nebylo. Jen asi desítka DVD.

Jedno jsem vyndal a prohlédl. Bylo v tom podlouhlém obalu, který měl rozměry jako originální obaly na DVD, jen je o něco tenčí. Za igelitem byl barevný přebal, ze kterého na mě koukal Kevin Costner a nějaký Indián. Dole bylo napsáno, že se jedná o sedmioscarový film, včetně Oscara za ten nejlepší. To byl Kevin ještě hvězda. Pak natočil Pošťáka a Vodní svět a od té doby ho nechtějí ani do reklamy na tuňáka.

Otevřel jsem obal a prohlédl si disk. Nějaké drážky na něm vidět byly. Naneštěstí můj démonský zrak nebyl laserový, tak jsem nedokázal posoudit, zda je disk funkční. Na lícové straně disku byl vytištěný další Kevinův obrázek. Už na první pohled bylo zřejmé, že disk není originální. Ale ten, kdo ho vyráběl, si na něm dal pěkně záležet. U nás ve městě byl jeden týpek, který po vás hodil pirátské DVD koupené za osm korun v akci bez obalu a bez jakéhokoliv popisku a klidně si za to řekl kilo. Tohle byla jiná liga. Tenhle disk vyráběl profesionální filmový pirát. Už jen proto, že používal drahé disky s potisknutelnou přední vrstvou a nešlo ani tak o samotné disky, jako o inkoust do speciální tiskárny pro potisk DVD a CD nosičů. Prostě to něco stálo.

Vzpomněl jsem si na Clarissin DVD přehrávač. Jestli budu mít kliku a disk bude hrát, mohl bych si dnes užít hezký romantický večer se dvěma krásnými dívkami a Kevinem Costnerem. Jedna lahvička sektu nám ještě zbyla, tak proč ne.

Z úvah nad krásným večerem s krásnými ženami po boku mě vytrhl jejich příchod. Jejich a Ficiho. A skutečnost, že po hodině vybírání těch správných šatů pro dnešní den přišla Lin v tom samém, co měla na sobě včera. Tedy v džínových šortkách, bílém tílku a světle modré košili.

"Co to máš?" zeptala se s pohledem upřeným na můj nový bílý batůžek.

"Dárek," odpověděl jsem tajemně.

"Kdes ho vzal?"

"Tady."

"Od koho?"

"Já nevím."

"Jak, nevíš?"

"Přišel sem nějakej týpek, mrsknul po mně batoh, řekl, že ty disky stojí za hovno, a zase zmizel."

"Jak vypadal?" ptala se Clark.

"Celej v bílým. Metrák zlata na krku, kdyby bylo pravý."

"To byl Kebab."

"Kebab? Kdo je Kebab?"

"Momův nejlepší zákazník."

"Kdo je Momo?"

"To brzy poznáš. Dvanácté patro," řekla Clark a rozešla se k prvnímu vchodu bloku B.

Vstoupili jsme do hlavní haly prvního vchodu bloku B. Byla úplně stejná jako ta naše v céčku. Jen holý beton pokrytý graffiti. Až na výtah. Jeho dveře byly otevřené, ale žádný výtah za nimi nestál. Jen temná výtahová šachta zatarasená mobilním zábradlím. Dost slabá zábrana.

Přistoupil jsem k výtahové šachtě a nahlédl do ní.

"Opatrně," řekla Clark. "Výtah zůstal viset ve dvacátém sedmém patře. Je zázrak, že ještě nespadl."

"Minutku snad ještě vydrží. Fici, baterku."

Fici mi podal úplně obyčejnou kapesní svítilnu. Byla tak slabá, že na dno výtahu ve dvacátém sedmém patře jsem s ní nedosvítil, ale na dno výtahové šachty ano.

Nacházelo se šest pater pod námi a podle Clark bylo zalité betonem. Nic z toho jsem neviděl, neboť dno šachty bylo plné odpadků. Každopádně jí nic projít nemohlo a takhle to muselo vypadat i v ostatních výtahových šachtách. Pokračovali jsme dál.

Další temné chodby, další temná schodiště. Jen ten pocit nebezpečí nebyl tak silný jako včera. To bylo asi tím, že bylo ráno a temné síly jsou ráno nejslabší.

Netrvalo dlouho a stáli jsme před dveřmi našeho prvního cíle.

Já s Ficim jsme se takticky postavili každý po jedné straně dveří, Lin za mnou. Clark si stoupla přímo před dveře a pěstí na ně zabouchala, jak měla ve zvyku.

Pohlédl jsem na ni a ukázal jemné poklepání klouby. Bezhlesně naznačila, že nechápe, o co mi jde.

"Kdo je tam?" ozvalo se za dveřmi.

"Tady Clark. Otevři, vedu ti zákazníky."

Zámek dveří dvakrát hlasitě cvakl a dveře se otevřely. Jak jsem předtím říkal, že Clarissa byla trochu podobná Trish O'Day z filmu Romeo musí zemřít, tak tohle byl úplný Maurice. Vysoký černý týpek při těle s obrovskou mezerou mezi předními zuby.

"Jmenuju se Maurice, šmejde," vzpomněl jsem si na jeho poslední hlášku z filmu.

Tomuhle Maurice nikdo neříkal. Pro všechny byl Momo, ten s těma dývýdýčkama.

Momo nás pozval dál do svého království. Celý obývák zabírala elektronika. Tři televize, hromada DVD přehrávačů, počítač se třemi vypalovačkami a jednou externí a dvě tiskárny. Jedna na potisk obalů, druhá na potisk disků.

"Tohle ti posílá Kebab," podal jsem mu bílý batůžek s disky.

Momo si batůžek vzal a otevřel ho.

"Co je s tím?" vytáhl na světlo několik DVD.

"Nehrajou," odpověděl jsem.

"Jak, nehrajou?"

"No, prej jsou úplně na hovno."

"To je blbost," vyprskl Momo a jeden z obalů otevřel. Vyndal z něj disk a vložil ho do jednoho z přehrávačů. Chvilku to trvalo, ale nakonec se disk načetl a na obrazovce jedné z televizí se objevilo diskové menu.

"Vidíš to? Je úplně v pořádku," začal zběsile mačkat tlačítka dálkového ovladače ve snaze spustit z menu film.

Bylo mi úplně jedno, jestli jsou disky v pořádku, nebo ne. Jen jsem chtěl odpoutat Momovu pozornost a dát tak ostatním nerušený prostor k prohlídce celého bytu.

"Podívej," ukázal na obrazovku, na které se shodou okolností právě začínal odvíjet příběh jednoho opuštěného severského vojáka, který se sblíží s indiány.

"To je Tanec s vlky. Holky jsou u toho celý naměkko, ale jestli chceš nějakou fakt dostat do postele, tak nejlepší je tohle," chvilku se přehraboval v dývýdýčkách na stole a potom mi jedno podal.

Vzal jsem si ho od něj. Osobní strážce též s Kevinem a další černou kočkou Whitney.

"Kolik?" zeptal jsem se.

"Dvě libry. Lidová cena."

Ty vole. Levnější jak u nás doma. To beru.

"Neměl bys tam ještě Kostku a Statečné srdce? Pro kámoše."

"Jasně. To mám tady," začal se opět prohrabávat v obalech.

"A ještě ten film, jak tam hraje ten, no tamten a pořád strašně hláškuje, jako že třeba řekne 'useknu ti ptáka, narvu ti ho do huby a pak ti useknu hlavu a narvu ti ji do prdele,' víš co myslím?"

"Jo jasně. To je ten film, jak se tam tamten snaží ukrást tamto, ale nakonec mu to překazí ten druhej."

"Jo. To je přesně von."

"To mám taky. Vydrž, najdu to."

Vida, jak si dva filmoví fanoušci dokáží krásně porozumět.

"Clark říkala, že tu bydlíš asi rok, pěkně ses tu zařídil, na cizáka," vyzvídal jsem dál.

Momo se rozesmál.

"Já a cizák? Já jsem starej Enfílďák. Bydlel jsem v jednom baráku, který loni zbourali, tak jsem teď tady."

Pokýval jsem hlavou. Tak to bychom měli. Momo i jeho bejvák byli v pořádku. Tady jsme skončili. Vysolil jsem Momovi dvanáct liber za šest dývek, ještě jsem si vzal Vodní svět, a mohli jsme pokračovat dál.

Dalším na řadě byl nějaký Kemal. Clark říkala, že ho moc nezná, ale že si myslí, že je to bývalý člen jednoho z gangů, které ještě stále sem tam obtěžovaly slušné Enfieldské občany. Měli jsme být opatrní. A to my byli, jako vždy.

Kemal měl byt o čtyři patra výš a asi o 670 kilometrů chodeb dál než Momo. Trvalo nám skoro hodinu, než jsme k němu labyrintem chodeb došli. Vůbec jsem nechápal, kdo by chtěl žít tak moc stranou, ale brzy jsem to měl zjistit.

Před Kemalovým bytem jsme se opět rozestoupili po stranách dveří. Až na Clark. Ta si stoupla přede dveře hezky zpříma a zvedla ruku se zaťatou pěstí, že na ně zabouchá.

Zastavil jsem ji.

"Hele," řekl jsem. "Co takhle zkusit jednou zaklepat normálně?" předvedl jsem jemné zaklepání klouby prstů.

"Takhle to ti uvnitř také uslyší a nezvedne je to ze židle. Uvidíš, že ti nakonec přijde otevřít mnohem vyrovnanější člověk," řekl jsem s úsměvem a cvrnkl Clark do nosu. Jen jemně samozřejmě. I tak se začala ohánět, jak kdyby na ni útočil roj rozzuřených včel.

"Co blbneš?" ohradila se. "To je pořád takovej?" otočila se s otázkou na Lin.

"Jo," řekla Lin, "ale stejně je tak děsně roztomilej."

Obě se začaly hihňat jako malé holky.

"Slyšels? Jsem roztomilej," řekl jsem Ficimu, který odpověděl tím, že si strčil prsty do krku, jako že bude zvracet.

Chvíli jsme tam ještě postávali, ale nikdo nám otevřít nepřišel. Pokrčil jsem rameny a kývl na Clark, ať to tedy zkusí po svém.

Clark zabouchala pěstí na dveře.

"Kemale, tady Clark! Otevři!" vykřikla na celý barák.

Stále se nic nedělo. Nikdo neotvíral, ale za dveřmi byl slyšet nějaký pohyb. Někdo byl doma.

Clark znovu zabouchala na dveře.

"Kemale, otevři. Je tu se mnou pár přátel. Jen si s tebou chtějí promluvit."

"Di do hajzlu!" ozvalo se náhle. "Kurva di do hajzlu a ty fízlovský sráče si vem sebou, ty couro!"

Aha. Kemal to asi špatně pochopil. Myslel si, že pro něj jde policie. Co pak asi skrýval?

"Hele Kemale," zkusil jsem to sám, "nedělej drahoty a otevři ty blbý dveře. Nic se ti nestane. Věř mi."

"Naser si, ty hnusnej fízlovskej sajrajte!"

Sajrajte? Takhle mi ještě nikdo neřekl.

"Kemale, jestli neotevřeš, otevřu si sám."

"Tak pojď! Zkus to! Mám bouchačku!"

Chytil jsem Clark za ruku a pomalu ji odtáhl od dveří až za sebe k Lin.

"Není dobré stát před dveřmi, když ten za nimi tvrdí, že má bouchačku," řekl jsem potichu.

Clark otevřela pusu, ale nic neřekla.

Zase jsem se otočil ke dveřím a kývl na Ficiho, který mi kývnutí oplatil. Kývl jsem ke dveřím a on kývl na mě a pak na dveře. Bylo to jasné. První jsem měl jít já.

"Kemale! Máš poslední šanci!"

"Vyliž si pr…"

Kemal nedomluvil. Já mu vlastně ani poslední šanci dát nechtěl. Jen jsem chtěl vědět, jak daleko za dveřmi stojí. Podle hlasu byl blízko.

Vykopl jsme dveře. Odletěly na pantech a s dutou ranou se vrátily zpátky. Další dutá rána následovala vzápětí. Kemal se po zásahu dveřmi zhroutil.

Vešel jsem do bytu, ani jsem nezastavil. Nebyl důvod. Fici šel hned za mnou a jistil Kemala devadesátkou.

"Kde máš tu bouchačku?" zaslechl jsem Ficiho otázku.

"V obýváku. Bouchačky jsou v obýváku."

Kemal už zněl o poznání méně drsně. Jakmile jsem vstoupil do obýváku, věděl jsem proč. Tady bylo úplně všechno. Od trávy, přes extázi až po heroin. Kemal to dýloval ve velkém. Tady byly drogy snad za sto tisíc liber. A zbraně. Hromady zbraní. Kemal byl magor. Za tohle mohl dostat doživotí.

Prošli jsme celý byt, ale nic podezřelého, co by se našeho případu týkalo, jsme nenašli. Kemal byl jen obyčejný dealer, pracující pro někoho mnohem nebezpečnějšího, než byl sám.

Co s tím? Kemala se budu muset zbavit. Ani já tu žádné okvérované hovado s metrákem drog nechtěl. Jen to musím udělat jemně. Tak, aby tomu rozuměl. A čemu tahle hovada rozumí nejvíc? No jasně. Násilí.

A tak jsem Kemalovi rozbil hubu. Poté jsem mu na krk přiložil mačetu a svým nejdrsnějším tónem, podpořeným rudým démonským pohledem, jsem mu vysvětlil, že si sbalí všechny ty sračky a okamžitě vysmahne z Enfieldu. Když ne, čeká ho pomalá a krutá smrt.

Kemalovi se to docela zamlouvalo, Clark ne.

"Vážně ho necháš odejít se vším tím svinstvem?"

"Nemám na výběr. Nejsou to jeho drogy. Když se vrátí bez nich, šéf ho zabije a pak půjde po nás. Sorry, kotě, ale my sem nepřijeli řešit kriminalitu. Máme vlastní úkol a válka s mafií to není."

"Ale jestli se vrátí s tím, že ho odsud vypráskala jiná banda, bude z toho válka o území. Problémům se stejně nevyhneme," podělil se o svůj postřeh Fici.

"Kurva, to mě nenapadlo. Co teď? Co když ho teda sejmu rovnou a prostě budeme dělat, že tu žádný Kemal nikdy nebyl?" opět jsem Kemalovi začal hrozit mačetou.

Kemal se regulérně rozklepal. Víc než Lindino vibrační vajíčko.

"Broučku," oslovila mě jemně Linda. "Zkus zase jednou použít mozek. Ovládáš přeci temnou magii, nebo ne?"

No jasně. Proč já si vlastně pořád všechno tak komplikuju, když to jde všechno řešit úplně snadno.

Nakonec jsem na Kemala použil jedno ze svých ovlivňovacích kouzel. Z Enfieldu odešel s veškerým matrošem a neodbytnou myšlenkou, že Enfield stojí úplně za hovno, že v něm za rok neprodal ani gram a že musí přesvědčit šéfa, aby ho poslal dýlovat někam úplně jinam. Tohle mohlo vyjít. Na nějaký čas určitě. Problém byl vyřešen. Byl čas pokračovat dál.

Dalším, koho jsme měli dnes v bloku B navštívit, byla jistá slečna Wilsonová. Slečna Wilsonová bydlela v desátém patře druhého vchodu bloku B, hned vedle výtahu. Díky tomu k ní byla cesta celkem jednoduchá, kdybychom šli z parku. Jenomže my šli od Kemala, který bydlel kdo ví kde, a tak nám cesta zabrala asi hodinu. Byl jsem si jist, že nemít s sebou Clark z baráku bychom se nikdy nevymotali.

Wilson bylo typické anglické příjmení. I tak mohl jeho majitel, díky rozsáhlé koloniální minulosti Britského impéria, pocházet prakticky z jakéhokoliv koutu světa. Jaké bylo mé překvapení, když se po Clarissině jemném zaklepání otevřely dveře a v nich stála první osoba bílé pleti, kterou jsem v Novém Enfieldu potkal.

Slečna Wilsonová byla vetchá stařenka s úplně bílými vlasy. Bytem se sotva vlekla. Nechápal jsem, jak se může dostat do desátého patra, ale bylo mi vysvětleno, že slečna Wilsonová byt vůbec neopouští. Jednou týdně ji navštěvuje jakýsi Timmy ze starého Enfieldu, který jí nosí týdenní nákup. Pochopil jsem, že Timmymu je kolem dvanácti let. Pokud chodil do Kostky týden co týden sám, byl to hrdina.

Slečna Wilsonová nás usadila ve svém obývacím pokoji a nabídla nám čaj a sušenky. Vše již měla nachystané, jako by naší návštěvu čekala. A pak začal rozhovor. Vyptávali jsme se slečny na všelijaké otázky ohledně domu a pokoušeli jsme se odvést její pozornost, abychom si mohli prohlédnout zbytek bytu. Zatím jsme z něj viděli jen obývák a koupelnu, to když si Lin musela odskočit. Kuchyně byla propojena s obývákem, ta byla v pohodě. Jenomže do obýváku vedly ještě dvoje prosklené dveře, za kterými byla na můj vkus příliš velká tma. Mohlo se tam skrývat cokoliv. Znervózňovalo mě to. Neustále jsem dveře po očku sledoval a všiml jsem si, že Fici dělá to samé.

A pak se slečna Wilsonová rozpovídala a my se dozvěděli, proč skončila zrovna tady. Vyprávěla nám o svém skvělém životě ve starém Enfieldu. Byla učitelkou prvního stupně základní školy a bydlela v malém kamenném domku na předměstí. Žila v něm celý život, dokud se nezalíbil tomu zasranému starostovi. Přesně takhle to řekla. Domek nebyl její, patřil městu, a i když v něm žila celý život, před rokem a kousek byla vystěhována. A jako náhradní bydlení dostala tenhle kutloch v desátém patře bez výtahu.

Byla naštvaná a já se jí nedivil.

"A za všechno může ten oteklý čmoud, to tlusté prase," uzavřela slečna Wilsonová.

"Cože?" podivil jsem se. Slečna Wilsonová měla velice vytříbený slovník.

"Takhle tady někteří označují potomky Indů," vysvětlovala Clark. "Indie byla největší britskou kolonií. V Anglii žije spousta potomků Indů. Jeden z nich je teď starostou Enfieldu. Říká se o něm, že je zkorumpovaný. A asi je to i pravda. Sama s ním nemám dobré zkušenosti."

"Aha," řekl jsem jen. "Tak to by nám asi stačilo. Myslím, že můžeme jít," dodal jsem ještě, aniž bych spustil z oka tmavé prosklené dveře.

"Byla jsem tu v době požáru," řekla náhle slečna Wilsonová.

Zarazil jsem se. To byla zásadní informace.

"Myslíte v šedesátém devátém? Byla jste tady v domě?"

"Byla jsem dole v Kulturním centru. Tak tomu tehdy říkali. Byla jsem u toho, když vypukl ten požár."

Už jsem vstával z křesla, ale po tomhle výroku jsem se zase posadil. Všichni jsme se navzájem sledovali. Čekali jsme, co bude dál. A dočkali se. Slečna Wilsonová měla výbornou paměť.

Enfield, England, 1969

"Eleno, tak si pospěš! Vždyť zmeškáme začátek!"

Vyhlédla jsem oknem ven. Mí přátelé už na mě čekali, ale já nemohla najít ten světle zelený svetřík, který jsem na sobě měla minulou sobotu při odpolední procházce s Benem.

Ben byl můj snoubenec, ale tajný. O našem zasnoubení zatím nikdo nevěděl. Všechno mělo svůj čas.

Bylo mi třicet šest let a učila jsem děti na prvním stupni enfieldské základní školy. Svou práci jsem milovala. Na muže mi nezbýval čas. Proto mi všichni říkali stará panna. Ale já nebyla pannou už dvacet let. Jimmy z Westfieldu se o to postaral.

Ale to bylo dávno. Teď tu byl Ben a byl tak galantní a pozorný. To on mi poradil, abych si s sebou vzala něco teplého. Říkal, že šest pater pod zemí bude určitě chladno.

Měli jsme v plánu navštívit tu novou supermoderní budovu, která se jmenovala Sun City Tower. V jejím podzemí bylo umístěno Kulturní centrum, v jehož kině se dnes měl promítat film z přistání na Měsíci.

Byla to veliká událost. Samozřejmě jsme už nějaké záběry z přistání Apolla 11 viděli. Živé vysílání si nenechal nikdo ujít. Já však doma televizor neměla. Přistání jsem sledovala u Doreen Kelseyové, mé kolegyně ze školy, stejně jako dalších snad padesát lidí. Skoro nic jsem z toho neměla a na vině nebyl jen mizerný televizní signál.

A pak jsme se dozvěděli, že Američané nám posílají film z přistání a že jedna kopie má přijít i do kina v nové budově Sun City Tower. To jsme si nemohli nechat ujít.

Doreen s Loren a Avou byly stejně natěšené jako já. V Sun City Tower ještě žádná z nás nebyla. Odvézt nás tam měl Lorenin manžel. S Benem jsem se měla setkat až na místě.

Konečně jsem našla svůj oblíbený zelený svetřík. Byl úhledně složený na dně skříně, což bylo divné. Nikdy jsem ho neskládala, ale vždy věšela do skříně na ramínko, aby se nepomačkal. Přehodila jsem si svetřík přes ruku, neboť venku bylo neuvěřitelné vedro, a vydala se vstříc Novému Enfieldu, jenž v té době nesl honosné jméno Sun City.

Autem jsme byli v Sun City za chvilku. Lorenin manžel nás vysadil před budovou a zase odjel. Vůbec nám to nevadilo. Měli jsme vlastního průvodce.

Sun City Tower byla tak vysoká, že ji bylo možné spatřit i z některých míst v Enfieldu. Ale stát pod ní bylo něco úplně jiného. Celá budova bíle zářila a její okna se třpytila v odpoledním slunci. Kolem se procházeli usměvaví lidé, nebo jen tak polehávali na trávníku rozlehlého parku obklopujícího celou budovu. Někteří staromilci v Enfieldu proti výstavbě Sun City dlouho protestovali. Nevěděla jsem proč. Vždyť to byl malý ráj na zemi.

Ben na nás čekal před otočnými dveřmi galerie. Ben byl členem údržbové čety budovy. Dokonale ji znal a s ní i každého, kdo v ní pracoval. Tvrdil, že je to ta nejmoderněji vybavená budova v celé Anglii. Navíc důmyslně postavená s ohledem na co nejlepší využití prostoru. Veškeré technické zázemí bylo umístěno na střechách jednotlivých bloků. Tak prý zbyla spousta prostoru v podzemí, kde mohlo být umístěno Kulturní centrum.

Ta budova byla jednoduše úžasná. Již v galerii na vás dýchla atmosféra luxusu. Podlahy i stěny byly vyložené mramorem, na stropech se leskly křišťálové lustry. Všude voněla káva, čaj, ovoce a zákusky. Po galerii se promenádovala spousta šťastných lidí. A spousta jich mířila i do vnitřního parku, stejně jako my. Každý se toho dne chtěl dostat do kina.

Ben nás vedl přes celý park do bloku C. Tvrdil, že z jeho výtahu je to do kina nejblíž. Musel to vědět. Pracoval tady.

Vstupní hala bloku C byla stejně okázalá a luxusní jako galerie. Byla vybavena stolky a křesílky pro návštěvníky a také malou kavárničkou. Vedle výtahu stál dlouhý recepční pult obložený tmavým lesklým dřevem a za ním dva recepční ve světle modrých uniformách.

"Ahoj, Bene," pozdravil jeden z nich.

"Ahoj, Jacku, docela blázinec, co?" odpověděl na pozdrav Ben.

"To jo. Dnes je slavný den, veliká událost. Všichni by chtěli do kina."

"Kolik lidí už dole je?"

"Já nevím. Tak patnáct set."

"Ale to je více než dvojnásobek kapacity kina."

"Já vím, ale co mám dělat? Tuhle přijde kamarád z fotbalu, tuhle z hospody u Sama, řekni někomu ne. Zrovna před chvílí tu byla moje tchýně, můj tchán, moje žena a s ní i naše vlastní a moje tři nevlastní děti. No můžeš je poslat do háje? No nemůžeš."

"No nemůžeš, to je jasný," nikterak neodporoval Ben.

"Dokonce tu byl takový nával, že jsme museli do výtahu postavit Billa jako liftboye, aby ty davy držel na uzdě."

"No nekecej," zasmál se Ben. "Bill dělá liftboye? No to musím vidět."

"Hele, Bene," přitočil se Jack spiklenecky k Benovi a ztišil hlas. "Až budete dole, vezměte to přes technickou místnost k bazénu a pak jižním koridorem rovnou do promítárny. Je tam Nick. Pustí vás na balkon. Jenom pro důležité lidi. Rozumíš?"

"No jasně. A díky."

Probojovali jsme se skrze zástup lidí k výtahu a čekali, až se jeho dveře otevřou. Jakmile k tomu došlo, zevnitř na nás kdosi vyštěkl.

"Jenom nahoru! A jenom pro obyvatele domu!"

"Ale no tak, Bille. Přeci bys tu nenechal jen tak stát mezi dveřmi svého nejlepšího přítele."

"Ben? Tak ty už taky?" podivil se Bill. "Tak si nastupte."

Vlezli jsme do výtahu a za námi se nahrnulo asi dvacet lidí. Bill vytáhl speciální klíček od výtahu ze zdířky, založil si ruce v bok a prohlásil:

"Jenom pro obyvatele domu. A jenom nahoru. Jestli si zase nevystoupíte, výtah se nepohne ani o píď."

Lidé si zase s remcáním vystoupili. Bill byl neoblomný.

Jakmile se dveře výtahu uzavřely, Bill opět vložil klíček do zámku, otočil jím a na panelu ovládání stiskl tlačítko s označením -1.

"Minus jedna?" podivila jsem se. "Myslela jsem, že Kulturní centrum je šest pater hluboko."

Bill se zasmál.

"Není to tak úplně pravda," vysvětloval. "První dvě patra zabírá galerie, ale ta jsou ještě nadzemní. Další dvě patra, která jsou už pod zemí, patří Centrálnímu příjmu. Teprve o další dvě patra níže je Kulturní centrum. Ani v galerii, ani v Centrálním příjmu tento výtah nestaví. Proto má jeho jediná další stanice označení -1."

To dávalo smysl. Billovi a Benovi určitě. Mně, Doreen, Loren a Avě to bylo úplně jedno. Důležité bylo, že se do kina dostaneme.

Ten pocit mě opustil ihned po otevření dveří výtahu. Široká a dobře osvětlená chodba za ním byla plná lidí, kteří do sebe strkali a překřikovali se. Každý se chtěl dostat do přeplněného sálu kina.

Ale Ben nás vedl na druhou stranu, od všech těch lidí.

"Kam to jdeme?" chtěla vědět Doreen, jen co jsme se vzdálili od největšího davu lidí.

"Tudy bychom se do kina nikdy nedostali. Znám tajnou zkratku. Uvidíte," odpověděl Ben tajemně.

Šli jsme dlouhou rovnou chodbou. Cestou jsme minuli další výtah, ze kterého vystupovali lidé, kteří šli proti nám. Pak odbočka o devadesát stupňů a další identická chodba.

"Bene, kde to jsme? A kam to jdeme?" chtěla jsem vědět. Zdálo se, že Ben nás vede úplně na opačnou stranu, než bylo kino.

"Hlavním vchodem bychom se do sálu nikdy nedostali, ale pod blokem A je technická místnost, ze které se dá dostat servisními tunely prakticky do jakékoliv části Kulturního centra. O těch chodbách ví jenom údržbáři. Nikdo tam nebude."

"Pod blokem A?"

"Ano. Tahle chodba se nazývá hlavní. Téměř přesně kopíruje galerii nad námi. Vede pod všemi bloky. Právě jsme pod blokem B a za další odbočkou je áčko, tam je vchod."

Pod blokem A nebyla živá duše. Všichni, kdo toho dne chtěli navštívit kino, sjeli do podzemí výtahem v bloku C nebo B. Bylo to nejblíž. Ben nás zavedl k jedněm úplně obyčejným dveřím, které odemkl univerzálním údržbářským klíčem a zavedl nás do technické místnosti. Byla obrovská a hlučná.

"Tady je veškeré zařízení pro chod bazénu a lázní. Také vzduchotechnika," vysvětloval Ben zvýšeným hlasem.

"Vzduchotechnika?"

"Ano. Podzemní prostory musí být ventilované. Jinak by se tu nedalo dýchat."

Ben nám ukazoval jednotlivá zařízení.

"Tady. Tohle zařízení sem vhání čerstvý vzduch rovnou ze střechy budovy A. V případě požáru se automaticky přepne na zpětný chod. Místo, aby sem foukal vzduch živící plameny, zařízení odsud odsává kouř. Lidé tak mají větší šanci uniknout."

Pokračovali jsme dál do útrob podzemí úzkými chodbami a schodišti, jejichž rozmístění zdánlivě nedávalo žádný smysl. Ale Ben se tu vyznal dokonale a neochvějně nás vedl k našemu cíli.

"A tady je zlatý hřeb večera," řekl, než otevřel další dveře. Místnost za nimi byla osvětlená pouze nazelenalou září nouzových světel. I tak bylo na první pohled zřejmé, že jsme u bazénu. Jeho hladina byla naprosto dokonale hladká, bez jediné vlnky.

"Bazén měl být oficiálně pro veřejnost otevřen dnes, ale kvůli akci v kině bylo jeho otevření posunuto na zítra."

Poklekla jsem u okraje bazénu a strčila do vody ruku. Po hladině se rozeběhla spousta drobných vlnek. Čekala jsem ledovou vodu, ale byla krásně teplá.

"Voda v bazénu je ohřívána společně s vodou v lázních. Do těch se jde tudy," Ben ukázal na prosklené dveře za námi. "Převlékárny a hlavní vchod k bazénu pod blokem D jsou naproti. A tamto je stanoviště plavčíka," ukázal na prosklenou stěnu na vzdálenějším konci a rovnou k ní zamířil.

Prošli jsme místností plavčíka, pak nějakou šatnou a dalšími dveřmi do dalšího temného labyrintu úzkých chodeb. Byla jsem si jistá, že kdybych tu zůstala sama, nikdy bych se nedostala ven. Ale Ben nás vedl s neochvějnou jistotou.

Nakonec jsme se ocitli v nějaké dobře osvětlené místnosti. Konečně.

"Koho pak nám to sem čerti nesou," přivítal nás příjemný mladý hlas. Zatím jsem nevěděla, komu patří. Mé oči si po cestě temnými chodbami teprve přivykaly světlu.

"Nicku, kamaráde! Nejde o mě, ale o slečny. Elenu už znáš a to jsou její přítelkyně Doreen, Loren a Ava," představil nás Ben.

"Těší mě, dámy. Já jsem Nicolas a dnes budu vaším promítačem," uklonil se. Gentleman každým coulem.

Konečně jsem se rozkoukala. Byla to nevelká místnost s policemi plnými filmových kotoučů a dvěma velkými, supermoderními promítačkami, do které vedly troje dveře. Jedněmi jsme přišli, druhé vedly před promítárny na schodiště, ze kterého se dalo dostat do hlavní chodby s výtahy, a třetí byly na konci krátkého schodiště, promítačova soukromého vstupu na balkon.

"Jak to dole vypadá?" chtěl vědět Ben.

"Podívej se sám," Nick ukázal na jedno z oken pro promítačku.

Ben k němu přistoupil a podíval se do sálu.

"Páni," vydechl úžasem.

Také jsem se podívala. Sál byl narvaný k prasknutí. Všechna sedadla byla obsazena. Některá i více lidmi najednou. Rodiče drželi na klíně své potomky, chlapci své dívky. I uličky byly plné. Lidé seděli na zemi, hustě natěsnáni na sobě. Přesto se do sálu snažili dostat další.

"Ještě že Calvina napadlo uzavřít balkon pro veřejnost. Jinak byste měli smůlu," řekl vážně Nick.

"Kdo je Calvin?" zajímalo mě.

"To je náš šéf. Myslím, že tu bude taky. A pěkně s celou rodinou."

"Jasně že tu je," odvětil Nick. "Ale nebojte, na balkoně je ještě místa dost. Prosím, tudy," znovu se uklonil Nick a ukázal ke krátkému schodišti.

I balkon byl téměř plný. Byli tu všichni Benovi kolegové, kteří toho dne neměli službu, a jejich blízcí. A však i pro nás čtyři se místo našlo.

Jen jsme se usadili, sál potemněl. Všeobecný hlomoz rázem utichl. Na plátně se objevilo veliké barevné logo NASA, za nímž následoval velkolepý start nejsilnější rakety, jakou kdy člověk stvořil, rakety Saturn 5, která měla donést na oběžnou dráhu Země kosmickou loď Apollo 11 s dnes už legendární trojčlennou posádkou astronautů.

Tohle byla jiná podívaná než u Doreen Kelseyové v jejím obýváku. Na plátně se střídaly záběry astronautů, techniky a představitelů NASA se záběry rakety Saturn 5, lodi Apollo, lunárního modulu a testovacího modulu, při jehož havárii málem zemřel Neil Armstrong. Byla to velkolepá podívaná.

Velkolepá podívaná, vrcholící ještě velkolepějším záběrem Neila Armstronga, sestupujícího po žebříku lunárního modulu na povrch Měsíce.

"Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro…"

Neil Armstrong svou legendární větu nedokončil. Plátno pokryly tmavé skvrny, které velmi rychle vybledly do jasně zářícího bílého světla.

V sále pod námi propukla vřava. Pískot a nespokojené volání zněly ze všech stran. Nebylo divu. Film se přepálil v tom nejnešťastnějším okamžiku. Jenomže to nebylo možné.

O filmech a promítačkách jsem toho náhodou věděla opravdu hodně. Můj otec byl posedlý filmem a vším kolem něj. Hořlavý filmový materiál se přestal vyrábět roku 1952. Moderní filmové promítačky byly navíc vybavené účinným systémem chlazení, aby se předešlo poškození filmového pásu vlivem vysokých teplot vznikajících použitím výkonných filmových lamp. Přepálení filmového pásu bylo prakticky nemožné.

"Dojdu zjistit, co se děje," řekl Ben a už se zvedal, ale já ho zastavila.

"Počkej, Bene. Podívej."

Na plátně se objevily tmavé skvrny. Nejprve u podlahy, téměř neviditelné. Ale rychle se to šířilo. Tmavá skvrna se rozrůstala a černala. Tohle nemělo s promítačkou nic společného. Za tohle mohl…

Plátno náhle vzplálo. Plameny vyšlehly až ke stropu s dřevěným obložením. Další na řadě byla opona. Její hořící cáry se snášely k podlaze pokryté hustým kobercem, který též ochotně vzplál. V nejmodernější budově v celé Anglii si s hořlavostí materiálu zřejmě nikdo hlavu nelámal.

Lidi zachvátila panika. Každý se cpal k východu, ve kterém vznikl přetlak. Lidé ze sálu chtěli ven. Lidé venku, kteří neměli sebemenší potuchy o tom, co se v sále děje, chtěli dovnitř. Nakonec to pochopili, ale bylo příliš pozdě. Ti, kteří byli nejblíže výtahům, měli štěstí, podařilo se jim dostat ven. Většina lidí ze sálu však v podzemí zůstala.

Ben mě chytl za ruku a táhl k nejbližšímu východu. Tedy ven balkónovým vchodem a dolů do hlavní chodby k výtahu. Bylo to marné. Všude byla spousta lidí. Panika byla nezvladatelná. Lidé v touze zachránit se šlapali po jiných lidech. Do chodby se valil hustý černý dým ze sálu. V chodbě se nedalo dýchat.

Ben se snažil jak nejlépe dovedl, ale přes masu lidí se proniknout nedalo. To byl okamžik, kdy jsem z dohledu ztratila své přítelkyně. Už nikdy jsem je neviděla.

Mé jediné štěstí byl Ben. Pevně mě držel za ruku, abych se mu také neztratila. Odvedl mě zpátky na balkon a pak do promítací místnosti. Nebyli jsme sami. Několik Benových kolegů mělo stejný nápad.

"Kam to jdeme?" chtěla jsem vědět.

"Vrátíme se k bazénu. Potom projdeme šatnami do bloku D. Tam tolik lidí nebude. Vyjedeme nahoru výtahem. Je to nejkratší cesta."

A tak jsme šli. Proplétali jsme se bludištěm chodeb, jen mnohem rychleji než cestou sem.

U bazénu to vypadalo stále stejně. Jeho hladina byla zase klidná a hladká, osvětlená jen nouzovými světly.

Proběhli jsme šatnou k východu, ale jakmile Ben otevřel dveře, věděli jsme, že je něco zatraceně špatně.

Hlavní chodba pod blokem D byla plná kouře. Bylo ho tolik, že nebylo vidět ani na centimetr. Byl hustý a tak štiplavý, že jsem se okamžitě rozkašlala.

"Zpátky!" zavelel Ben a zase za námi zavřel. "Jsme v pasti," řekl.

"Můžeme projít do chodby pod blokem A," oponoval jeden z jeho kolegů.

"To nejde. Copak to nechápeš? Automatika selhala. Ventilační systém se nepřepnul na odsávání. Chodba pod áčkem bude vypadat úplně stejně. K výtahu se nikdy nedostaneme!"

"Fajn. Pak nemá cenu chodit do áčka. Zkusíme to tady."

"Johny, neblbni. To nezvládneš."

"Není to dál než šedesát stop. Zvládneme to na jedno nadechnutí."

Ben už ho dál nepřemlouval. Nemělo to smysl. Johny byl rozhodnutý a s ním i desítka dalších lidí. Měli Bena poslechnout. Johny ani nikdo jiný se z podzemí živý nedostal.

S Benem jsme se vrátili k bazénu. Sem kouř nepronikl. Ventilační systém sem stále vháněl vzduch, který v celé hale s bazénem vytvářel přetlak. Bylo to jediné bezpečné místo.

Posadili jsme se na jednu z laviček rozmístěných podél stěn bazénu. Já plakala, Ben mě utěšoval. Přemýšlel, jak z toho ven.

"Počkáš tady na mě," rozhodl se nakonec.

"Kam chceš jít?"

"Zkusím se dostat do technické místnosti a přepnout vzduchotechniku manuálně."

"Půjdu s tebou."

"Ne. Není to bezpečné. Nevíme, kam všude kouř pronikl. Tohle je teď nejbezpečnější místo. Počkáš tady na mě."

"Ne, Bene. Nenechávej mě tu samotnou."

Ale Ben už se rozhodl. Bylo to naposledy, co jsem ho viděla.

Obrátit chod vzduchotechniky se mu nepodařilo. Trvalo tři dny, než to napadlo někoho jiného. Veškeré systémy budovy se daly ovládat manuálně z velína v bloku A.

Po aktivaci reverzního tahu se hlavní chodba vyčistila od kouře a do Kulturního centra konečně pronikli hasiči. Vodou z bazénu se jim podařilo uhasit požár kina, který tam celou dobu zuřil, přiživován čerstvým vzduchem, proudícím do podzemí ventilačním systémem.

Požár si vyžádal 576 duší. Většina z nich byla ušlapána nebo udušena před výtahovými šachtami.

Elena Wilsonová dovyprávěla. Všichni jsme byli němí úžasem. Jestli jsem to dobře pochopil, slečna Wilsonová čekala dole u bazénu na záchranu celé tři dny. Tři dny o samotě v temné hale, obklopena neproniknutelným jedovatým dýmem v podzemním labyrintu, ze kterého nebylo úniku. Tři dny uvězněna v podzemním hrobě, obklopena stovkami mrtvých, včetně nejlepších kamarádek a snoubence. Divili jsme se, že je po tom všem ještě příčetná. Tenhle příběh měl natočit James Cameron místo Titanicu. Možná by dostal i dvanáct Oscarů.

To, co se odehrálo v podzemí tohoto domu, bylo trauma, které dokázalo otevřít pekelnou bránu nebo z člověka udělat pekelné monstrum. Slečna Wilsonová jako monstrum nevypadala. Zbývala tedy pekelná brána.

'Richarde,' zazněl mi v hlavě Lindin hlas, který mě vytrhl z myšlenek.

Překvapilo mě to. Seděla hned vedle mě. Nebyl důvod, aby ke mně promlouvala v myšlenkách.

Pohlédl jsem na ni. A ona kývla ke slečně Wilsonové.

I já se na ni podíval. Teprve teď jsem si všiml, že na sobě má světle zelený svetřík. Nechtělo se mi věřit, že by to byl ten samý, který hledala na začátku svého vyprávění.

'O blbej svetr nejde,' opět mi poslala myšlenkou Linda.

Měla pravdu. O blbej svetr nešlo. Šlo o samotnou slečnu Wilsonovou.

Jakoby ztuhla. Jakoby se změnila v sochu. Kus studeného kamene. Její pleť byla úplně bílá. Ústa jakoby zamrzla v půli slova. Oči byly skelné a mrtvé.

Pomalu jsem sáhl za záda, uchopil rukojeť mačety a s tichým cvaknutím rozepl patentku, která ji držela na místě. Fici strčil ruku pod bundu. Linda za záda pod košili, jako já.

Za prosklenými dveřmi se ozval nějaký šramot. Periferně jsem viděl, jak se dveře rozlétly a Fici se i s křeslem převalil na záda s pé devadesátkou, tiše cvakající v automatickém rytmu.

Byl to zajímavý pohled, neboť Fici ležel na zádech a zbraň držel vzhůru nohama. Nábojnice, které zbraň vyhazovala kolmo dolů, teď létaly vysoko do vzduchu jako mosazný vodotrysk.

Také Linda zahájila palbu ze své pětsedmičky. Ale její zbraň měla zásobník jen na sedm nábojů, které rychle došly.

'Nepřebíjej,' řekl jsem jí myšlenkou. 'Popadni Clark a jděte ke dveřím.'

Stále jsem nespouštěl oči ze slečny Wilsonové. Věděl jsem, že neřekla poslední slovo.

Fici přestal střílet dávkou a přešel na jednotlivou střelbu. To, co se na nás hrnulo z temných dveří, nebyli nemrtvé zombie jako v bloku A, ale docela obyčejné standardní zombie. Tedy hloupé a pomalé. Udržet jejich příval jednotlivou střelbou nečinilo Ficimu žádné potíže. Navíc tím šetřil střelivo.

I on se stahoval ke dveřím. Já stále seděl nehnutě ve svém křesle s rukou za zády. Některé zombie se pohybovaly nebezpečně blízko, ale Fici je stále držel z mého dosahu.

Nemohl jsem se stáhnout. Sledoval jsem proměnu slečny Wilsonové, jejíž paže a nohy se prodlužovaly, až vypadaly jako čtyři hladké černé pavoučí nohy s bodci na koncích. Její hlava se doslova roztrhla na dvě části. Tělo měla nabobtnalé do nesmyslných rozměrů. Navíc neuvěřitelně hlasitě a hlavně nelidsky vřískala.

A útočila. Levý přední bodec prosvištěl vzduchem a proklál konferenční stolek před ní. Druhý projel kobercem hluboko do betonové podlahy. Byl čas použít mačetu svatého Vojtěcha.

Mačeta dvakrát zasvištěla vzduchem a usekla obě znetvořené přední končetiny monstra. Teď už to nebyla slečna Wilsonová, teď to bylo monstrum, které se, když ztratilo rovnováhu, převalilo do křesla ve kterém jsem seděl.

Ale já už v něm nebyl. Stál jsem vedle Ficiho v chodbě vedoucí k bytovým dveřím.

"Radši vysmahnem, ne?"

"Skvělý nápad," odpověděl Fici. "Ty bys tu měl dělat vedoucího."

Fici ještě jednou pokropil obývák dávkou z P90. Zombie se stále draly ze dveří a ze znetvořené tváře monstra, jehož useknuté přední končetiny rychle dorůstaly, vycházel nelidský, uši rvoucí křik.Mohl jsem to všechno spálit ohnivým kruhem, ale tohle nebyla jen nějaká prázdná betonová místnost jako v bloku A. Tohle byl standardně vybavený byt, plný hořlavých materiálů. Kdybych to tu zapálil, možná bych zapálil celý dům.

Proběhli jsme bytovými dveřmi a zabouchli je za sebou. Pošeptal jsem jim jedno zaklínadlo, které zajistilo, že dveřmi teď neprojde nikdo živý, mrtvý ani nemrtvý. V tu samou chvíli se dveře otřásly. Monstrum bylo opět na nohou a snažilo se dostat ven.

"Nebojte," řekl jsem ostatním. "Tudy neprojde. Clark, kudy ven?"

Clark ukázala směrem k nejbližšímu schodišti a protože se jednalo o hlavní schodiště a my byli jen v desátém patře, za pár minut jsme byli dole v parku. Dole na slunci božím. Úžasný pocit.

Všichni jsme byli po úprku schodištěm lehce zadýchaní, ale jinak v pohodě. Dokonce ani Clark se neklepala. Asi už si na nás a naše monstra začínala zvykat.

"Co se stalo slečně Wilsonové?" chtěla vědět.

"Byla posedlá."

"Posedlá? Já myslela, že posedlé ženské leží přivázané v posteli, pomalu se rozpadají, vedou oplzlé řeči a masturbují krucifixem."

"Anebo se promění v monstra."

"Monstra? Démoni, zombie, monstra. Co ještě? Santa Claus s kulometem?"

Pozvedl jsem obočí a otočil se. Co na to říct? Měla pravdu. Ani tomu Santovi bych se nedivil.

Otočil jsem se právě včas. Do parku vstoupila trojice gangsterů. Nikdo jiný je neviděl. Lin právě něco vysvětlovala Clark, obě kryté Ficiho mohutnou postavou, která teď ke mně byla otočená zády. Škoda. Jinak by jistě ihned zareagoval. Takhle to bylo celé na mně.

Ta trojice gangsterů šla totiž po nás. Byl to Malej, který ráno utekl při prvním střetu s mačetou, a další dva, které jsem nepoznával. Avšak všichni tři náhle vytáhli z pod košilí krátké UZI s dlouhými zásobníky.

Neměl jsem moc času. Vlastně tak desetinu sekundy, abych se rozhodl, co udělám.

Mačeta svatého Vojtěcha mi byla k ničemu, i když jsem ji stále svíral v ruce. Jedna mačeta proti šesti UZI nemá šanci. Mohl jsem varovat Ficiho. Než by se otočil, zhodnotil situaci, pozvedl zbraň a začal střílet, bylo by po nás. Ani ohnivý kruh nešlo použít. Než by jeho plamen překonal tu zhruba čtyřicetimetrovou vzdálenost, trvalo by to vteřinu, možná dvě. Kadence této malé UZI je šest set ran za minutu. Za ty dvě vteřiny by k nám letělo asi 120 devítimilimetrových kulek. Stáli jsme příliš blízko u sebe. Nikdo z nás by to nepřežil.

Zbývala poslední možnost.

Sekl jsem Ficiho přes záda. Samozřejmě, že jsem mu nechtěl ublížit. Fici nosil P90 pod bundou na speciálním jednobodovém popruhu, který mu umožňoval manipulaci se zbraní v jakékoliv pozici.

Rozsekl jsem Ficiho koženou bundu i s popruhem pod ní. Byla to přesná práce. Ani Ficiho triko pod popruhem a už vůbec ne samotný Fici neutrpěli žádnou újmu. Za tu bundu si to ale pěkně odskáču.

Sáhl jsem přes jeho levé rameno a vytrhl mu z ruky P90, kterou právě přebil čerstvým zásobníkem. Vytrhl jsem ji i s přeťatým popruhem, který šlehl Ficiho přes obličej. Sorry, ale jinak to nešlo.

Zároveň s odebráním zbraně jsem mu nastavil nohu a ještě do něj strčil, aby šel rovnou k zemi. A protože holky stály jen kousek před ním, strhl je na zem s sebou.

První problém byl vyřešen. Moji přátelé byli mimo přímé palebné pole. Otočil jsem se do pokleku a už v otočce jsem střílel jednoruč dávkou přes celý park. Vzal jsem to pěkně zeširoka. Kulky z pé devadesátky pleskaly o betonové stěny vlevo od otočných dveří k nimž se rychle přibližovaly. Ještě než vytvořily několik úhledných kulatých 5,7 milimetrových dírek ve skleněných dveřích, zkosily trojici, která sem přišla s jasným úmyslem. Postřílet nás. A pak pokračovaly ještě pár metrů po pravé zdi.

Tou dobou jsem už nebyl v pokleku, ale na zadku na zemi. Zpětný ráz zbraně mi trochu rozhodil mou piruetku. Vedle mě ležel na zádech Fici. Hlavu měl zvednutou a v ruce držel Lindinu zbraň, kterou jí stačil odebrat než společně dopadli na zem. Já měl ještě plné uši hvizdu nepřátelských střel, které jen těsně minuly mou hlavu. Celá tahle akce netrvala ani dvě vteřiny. Už jsem toho zažil celkem dost, ale tohle bylo trochu moc i na mě.

A co že se to vlastně stalo? To se jen Malej přišel pomstít. Jenže tentokrát si místo partičky přátel vracejících se z baseballového utkání a Londýnského samuraje vzal dva všehoschopné zabijáky a šest plně automatických krátkých palných zbraní. Tady nešlo o to, jak někoho postrašit. Tady šlo o chladnokrevnou čtyřnásobnou vraždu. Má reakce na vzniklou situaci byla zcela adekvátní. I tak jsem z toho byl nemile rozhozen.

Fici vstal a došel k mrtvým vrahům. Do jednoho kopl.

"Jsou mrtvý," houkl na nás a popadl jednoho za nohu.

"Co to děláš?" oplatil jsem mu houknutí.

"Chceš je nechat tady?"

To byla pravda. Sice jsem jednal v sebeobraně, ale vysvětluj to fízlům. Museli jsme těla někam uklidit. Naše vyšetřování bylo přednější.

Došel jsem k mrtvolám, popadl za nohu Malýho a táhl ho do prvního vchodu bloku A. To byl ten vlevo od otočných dveří.

"Tak to vidíš, kamaráde. Já to říkal hned na začátku, že se nemáš vracet," řekl jsem mu, jakoby mě mohl slyšet.

Odtáhli jsme všechny tři do prvniho vchodu a vyrovnali je pěkně u zdi za recepčním pultem. Fici vytáhl Lindinu pětsedmu a každému s ní jednou ranou učesal lebku.

"Co děláš?" zeptal jsem se nechápavě.

"Takhle už určitě neobživnou."

"Myslíš, že je tu nikdo nenajde?"

"V tomhle bloku je tolik mrtvol, že dalších třech už si nikdo nevšimne. Jdeme!" zavelel a vykročil k východu.

Ledabyle jsem zasalutoval a šel za ním.

Já byl zabiják démonů, ne lidí. A i když jsem měl pár mrtvol na kontě, zabíjet lidi se mi příčilo. Proto jsem byl tak rozhozený.

Holky na nás čekaly venku. Ještě zbývalo zamést stopy. Štěrk na cestě byl rudý krví. Použil jsem ohnivý kruh, který ho očistil. Ohnivý kruh dokáže spálit úplně cokoliv. Dokázal by spálit i celé tohle betonové monstrum, kdybych chtěl.

"Kurva, kurva, kurva," konečně jsem dal průchod svému vzteku. "Nesnáším tenhle zkurvenej barák. Jdeme do města. Potřebuju do knihovny."

"Do knihovny?" zeptala se nechápavě Clark.

"Máte tady knihovnu, ne?"

"Jo. Městskou knihovnu v Enfieldu. Co mu je?" obrátila se s tichou otázkou na Lin.

"Nesnáší knihovny," odpověděla stejně tiše. Stejně jsem je obě slyšel.

"Tak proč tam leze?"

"Protože v knihovnách se občas nacházejí i plány budov. Třeba i týhle," odpověděl jsem na otázku.

"K čemu nám budou?"

"Příběh slečny Wilsonové byl pravdivý. Nemám důvod mu nevěřit. Vzduchotechnika je roztahaná po celém domě. Určitě vede i do podzemí, které se nedá odvětrat přirozenou cestou. A nebude to jen nějaký úzký průduch jako ty, které vedou do bytů. Buď to bude pořádná šachta, nebo potrubí tak velké, že by jím možná projel autobus. Někde tu musí být stoupačky. Vertikální šachta pro inženýrské sítě, kudy vede voda, plyn, elektřina, vzduchotechnika. Když je najdeme, možná najdeme i cestu dolů."

"Teda broučku, jsi tak děsně chytrý, když chceš," objala mě Linda.

"Díky, lásko. To mám ze Skleněného pekla. Pamatuješ? Jak tam Paul Newman leze přes šachtu mizící v temnotě hluboko pod ním? Vede skrze celou výšku budovy. Tady musí být něco podobného. Tak půjdeme?"

"Musím se převléknout," ozval se Fici a ukázal při tom na svou bundu s rozřezanými zády. "A doplnit munici. Tenhle zásobník je poslední."

Podíval jsem se na slunce nad našimi hlavami a na hodinky. Do setmění zbývala spousta času.

"Fajn. Zbývá spousta času. Pro vás dvě to neplatí," ukázal jsem na Lin a Clark, narážeje při tom na ranní hodinku strávenou čekáním jen na ně.

Holky si vzaly mé doporučení k srdci a za patnáct minut už jsme byli na cestě do starého Enfieldu. I já se musel převléknout. Mé věci byly nasáklé potem, neboť od našeho příjezdu panovalo v Enfieldu nesnesitelné vedro. Navíc jsem nehezky smrděl střelným prachem, ale to se lidem stává, když bojují s monstrem v uzavřené místnosti.

Vzal jsem si na sebe jednoduché džínové kraťasy pod kolena, tričko a světle béžovou košili s krátkým rukávem. Linda té barvě říkala písková. Jenomže Linda měla název pro každou barvu. Takže tu byly takové libovky jako třeba akvamarínová, rumělková, plavá, lasturová, korálová a spousta dalších, které jsem neznal. Zajímavé je, že když to teď píšu, gboard klávesnice všechny tyhle názvy zná. Ale čemu se divím. Strejda Google zná všechno.

To holky měly promyšlenější ohoz, na to, že jim to zabralo sotva pět minut.

Obě na sobě měly krátké letní šaty na ramínkách. Obě měly vlasy svázané do hustého drdolu, tak jak to nosila Linda. Bylo to rafinované, neboť tak odhalovaly své krásné dlouhé šíje k nakousnutí. Být upír, neodolal bych ani vteřinu. Jediný rozdíl tkvěl v tom, že Lindiny šaty byly černé, zatímco Clarissiny šaty byly bílé. Bílá a černá bohyně, jež se vzájemně dokonale doplňovaly. Snad zase večer skončí obě v mé posteli ;)

Jen to pako s bouchačkama odkudsi vytáhlo další lehkou koženou bundu a nový popruh na P90, takže vypadal úplně stejně, jako předtím. Že je vedro jako na kráva mu zřejmě nevadilo, neboť jeho další oblečení zahrnovalo dlouhé zelené kapsáče a černé kožené polobotky. Ještě modré číro na řepě a mohl hrát v úvodní scéně Terminátora, i když si myslím, že Bill Paxton na sobě neměl zelené kapsáče, ale kožené kalhoty. Jistě to nevím. Dlouho jsem to neviděl. Leda bych si od Moma sehnal DVD. Mimochodem, Bill Paxton drží jedinečný filmový hattrick. Jako jediný byl postupně zabit Terminátorem, Vetřelcem a nakonec i Predátorem.

Cestou do starého Enfieldu se nic zvláštního nestalo. Lidé si nás se zájmem prohlíželi, jako vždy. Na to už jsme byli celkem zvyklí. Stejně spíš pokukovali po holkách, než po nás dvou. Na mě s Ficim toho moc zvláštního nebylo. Jeden zimomřivý v kožené bundě a druhý úplně běžně oblečený týpek, jakých i tady v Anglii pobíhaly spousty. Ale holky, to byla jiná liga.

Byly tak nádherné. Obě. Vznešeně si vykračovaly šedými ulicemi Nového Enfieldu v lehkých letních šatech zakrývajících jen to nejpodstatnější z jejich dokonalých těl. Byl na ně krásný pohled. To za nimi se všichni otáčeli.

Enfieldská knihovna stála na okraji hlavního náměstí. Vlastně to nebylo ani tak náměstí, jako spíš park obklopený viktoriánskými budovami ze tří stran. Čtvrtou stranu tvořilo stromořadí, pod kterým stály v přesně daných rozestupech lavičky. Hlavní budova patřila radnici. Stála uprostřed a byla největší a nejokázalejší. Na její střeše vlála britská vlajka. U vchodu stáli dva uniformovaní policisté se zbraněmi, což bylo dost nezvyklé pro anglické městečko.

"Co kdybyste zůstali tady?" navrhla nám Lin.

Stáli jsme na otevřené straně parku u lavičky pod jedním z košatých dubů tvořících alej pro pěší.

"Proč jako?"

"Protože nemáš knihovny rád. Navíc bude snazší dostat, co chceme, když tam nevlítne celá banda."

Lin měla pravdu. Je to jen knihovna a dvě mladé ženy budou na knihovníka působit jistě důvěryhodněji.

Pokrčil jsem rameny a posadil se na lavičku. Fici vedle mě. Společně jsme pozorovali dvě překrásné mladé ženy, dokud nezmizely ve vchodu městské knihovny.

"Není ti v tom vedro?" narážel jsem na Ficiho oblečení.

"Je, ale co mám dělat?"

"Vzít si kraťasy a tričko?"

"Dost nevhodný hadry do akce. Navíc se P90 pod tričkem schová dost blbě. Nemyslíš?"

"Aha. Já myslel, že ty dokážeš pod hadrama schovat všechno."

"Bylo mi sedmnáct. Nosil jsem somrácký vytahaný mikiny. Pod tím bych schoval i raketomet, vole."

Dobře pochopil mou narážku na hřbitov Svaté Trojice a Halotron 3000. Nebo to byl Halotron 2000? Zrovna jsem si nějak nemohl vzpomenout. Přeci jen už to bylo, kolik? Jedenáct let? Také jsem si nemohl vzpomenout. Sakra. Alzheimer v osm a dvaceti? Ve třiceti hůl, pak kolečkové křeslo, LDN, smrt.

"Nechceš zmrzlinu?" zeptal jsem se raději Ficiho, abych zahnal tyhle bizarní myšlenky.

Kousek od nás stál stánek se zmrzlinou. Nic velkého. Jen takový malý vozík s plátěnou stříškou. Určitě se dal připojit za auto, ale myslím, že bych ho dokázal odtlačit i ručně. Už chvilku jsem ho pozoroval. Ten vozík ani neměl vlastní zdroj energie. Chlápek to měl píchnuté rovnou na lampu veřejného osvětlení. Proto tady všechny lampy svítily. Kolik to asi muselo stát? Mít rozsvícenou půlku města kvůli jednomu stánku se zmrzlinou. Zmrzlináře asi dost na úplatku. Úředníka, který toto schválil, asi nic. Daňové poplatníky pár liber. Rázem mě napadlo slovo korupce. Jak to říkala slečna Wilsonová. Ten čmoud starosta, to zkorumpované oteklé prase. Možná na tom něco bylo.

"Jakou mají?" vytrhl mě ze zamyšlení Fici.

"Nevím. Je to daleko. Pojď se podívat."

A tak jsme šli. Zmrzlinář měl citronovou, tu jsem neměl rád, a čokoládovou, tu jsem rád měl, tak jsem si dal kopeček. Fici si dal kombo a zase jsme se vrátili zpátky na lavičku.

"Hele," řekl Fici a ukázal prstem ke knihovně, ze které právě vycházela Lin s Clarissou.

Po prstech levé ruky mu stékala citronová s čokoládovou. Bylo takové vedro, že se nám zmrzlina doslova roztékala před očima.

Ale holky k nám nešly. Po nefalšovaně anglickém chodníku z éry královny Viktorie si to namířily k hlavní budově. Tedy k radnici.

V půli cesty nám zamávaly. Takže všechno v pohodě. Seděli jsme dál.

Se zmrzlinou jsme se nakonec vypořádali rychle. Jinak to ani nešlo. Právě jsem se rozhlížel po nějaké vodě, ve které bych si umyl ruce. Žádnou jsem neviděl. Fontánu uprostřed trávníku by to chtělo. Ale to by asi dost viktoriánské nebylo. Nevím. Žádný expert na období vlády královny Viktorie nejsem. V tom se od budovy radnice ozval nějaký křik.

"A pak, že problémy dělám jenom já," povzdechl jsem si a vyrazil na místo rozruchu.

Po schodech vedoucích ke vchodu do radnice táhla dvojice policistů Lin s Clark. Lin se nedala. Docela sprostě policajtovi nadávala. Česky. Takže jí nerozuměl. Naštěstí.

I Clark se trochu vzpouzela, ale raději nic neříkala. Ti dva uniformovaní se samopaly byli v pohotovosti s prsty na pojistkách zbraní.

Co je tohle za město? Radnici stráží, jako kdyby stála někde v Iráku. Řádně daně odvádějícího občana vyvádějí z radnice jako zločince. Tím myslím Clarissu. Linda daně neplatí. V Anglii. A na schodech stojí malý obézní snědý muž, hrozí rukou a u toho povykuje něco jazykem, kterému kromě něj nikdo jiný nerozumí.

Později jsem se dozvěděl, že oním jazykem mluví asi miliarda dalších lidí a neříká se mu indičtina, tohle slovo asi nikdy nikdo neslyšel, ale hindština, nebo hindy. A ten, kdo ji mluvil, nebyl nikdo jiný než starosta Enfieldu. Rodilý Angličan s indickými předky. To oteklé zkorumpované prase, jak trefně prohlásila slečna Wilsonová, tohoto času uvězněná ve svém bytě mým kouzlem.

Došel jsem ke schodišti právě včas. Policajt, který vedl Lindu, ji nevybíravým způsobem odstrčil, že kdybych ji nezachytil, spadla by na zem a jelikož na sobě měla jen lehké letní šaty, jistě by si nehezky ublížila.

Pomohl jsem Lindě získat zpět ztracenou rovnováhu a předstoupil před fízla. Ten povytáhl obušek, který měl v poutku u pasu.

Nemám rád, když někdo vandruje do mé manželky. Ve vteřině mi prolétl hlavou celý scénář příštích dvou sekund. Natáhnu ji fízlovi. Ten půjde rovnou k zemi. Kopem do hlavy uzemním dalšího fízla, jenž vedl Clark. Poldové nad schodištěm odjistí své automaty. V tu chvíli toho nalevo probodne mačeta svatého Vojtěcha takovou silou, že zmizí ve vchodu budovy. Ten druhý se v gejzírech krve skácí pod palbou Ficiho pé devadesátky. Z poklidných turistů se z nás rázem stanou vrazi. Nejhledanější zločinci celé Británie, možná i Evropy.

Ukázal jsem fízlovi svůj rudý démonský pohled. Trochu se rozklepal a na jeho modrých kalhotách se objevila tmavá skvrna. Popadl jsem Lindu za ruku a přes trávník opouštěl park. Bylo to to nejrozumnější řešení. Zabíjet poldy se mi nechtělo. Pro dnešek těch mrtvých bylo dost. Navíc bychom nemohli dokončit naše vyšetřování. Šli by po nás poldové z celého Spojeného království. A já chtěl především pomoct Clarisse. Stáhnout se byl momentálně ten nejlepší nápad.

Nezastavovali jsme. Nemluvili jsme, dokud jsme neopustili starý Enfield. Linda byla pěkně naštvaná. Bylo to na ní vidět, stejně jako na Clark. Docela mě zajímalo, co se na radnici odehrálo. Na odpověď jsem si musel počkat až do parku v Kostce.

"Parchant!" řekla Linda, jen co dosedla na lavičku.

Pozvedl jsem obočí. Linda takhle nikdy nemluvila. Musela být pořádně namíchnutá. Raději jsem se na nic neptal a čekal, až se rozpovídá sama.

"V knihovně to bylo v pohodě," začala pozvolna, "knihovnice byla taková mladá, přívětivá. Vůbec jí nevadilo, že se sháníme po plánech Kostky. Ale nakonec zjistila, že plány byly natrvalo zapůjčeny na radnici. Tam už to bylo horší.

Ujala se nás taková hrozná semetrika. Pořád se vyptávala, na co ty plány chceme, kdo jsme, jakým právem a podobně. Nenechala si vysvětlit, že máme právo nahlédnout do veřejně přístupné dokumentace a nakonec zavolala starostu. Ten se s námi vůbec nebavil. Jakmile se dozvěděl, proč jsme přišly, zavolal policajty a nechal nás vyvést. Parchant. Šmejd jeden. Prase voteklý."

Úplně jsem zkoprněl. Co jste udělali s mojí ženou? Kde je?

"Co to na vás křičel? Vůbec jsem mu nerozuměl."

"To byla hindština. Vlastně to byl soubor dost nelichotivých indických urážek něžného pohlaví."

"Cože?"

"Nadával nám do krav a podobně."

"Ty umíš indicky?"

"Slyšel jsi, co jsem ti teď řekla?" zeptala se dost naštvaně. Tentokrát na mě. "A není to indičtina, ale hindština. V Indii se mluví hindy."

"V Kambodži se mluví khmersky, v Indii hindy. Kdo se v tom má vyznat?"

"Vole, projel jsi půl zeměkoule. Proč se pořád všemu tak divíš?"

"Kdy si ty plány půjčili?" změnil jsem raději téma.

"Podle knihovnice před rokem a kousek."

"Před rokem a kousek. To je zvláštní. Tenhle časový údaj se nám tu objevuje čím dál víc. Nejdříve se snaží Kostku revitalizovat. Nový park, nová okna, noví nájemníci. Vše jištěné policií. A pak zlom. Před rokem a kousek. Policie z budovy zmizí, plány jakbysmet. Nájemníků se chce někdo zbavit. Objeví se démon, který je terorizuje. Moc náhod najednou."

"Myslíš, že někdo má s budovou jiné plány, než ji znovu zabydlet nájemníky?"

"To nevím. Nejdřív se musím dostat pod zem. Zjistit, jestli je tam brána. Pak můžeme pokračovat. Jenomže bez plánû vchod nenajdeme."

Linda náhle vstala z lavičky.

"Něco mě napadlo," řekla s úsměvem.

"Nepovídej," odvětil jsem sarkasticky.

"Pojďte," řekla a zamířila k nejbližšímu vchodu, tedy druhému vchodu bloku A.

Vešli jsme do haly a Linda si to namířila rovnou za recepční pult. Ještě že jsme Malýho s kamarády schovali v prvním vchodu.

Na okraji výtahové šachty zastavila a pak kolem ní prošla dlouhými kroky. Při tom hlasitě počítala.

"Deset," prohlásila na druhém konci s úsměvem.

Koukali jsme na ni jako trubky. Vůbec jsme nevěděli, o co jí jde.

Linda se vrátila na začátek a ukázala do šachty, které chyběly dveře i výtah, který se válel na jejím dně šest pater pod námi.

"Pořád nic?" zeptala se. "Ty že jsi Columbo?"

Znovu jsem se podíval do šachty a pak se nahnul, abych ji viděl zvenku. Pomalu mi začalo svítat.

"Sám jsi říkal, že takováto budova musí mít zvláštní šachtu pro inženýrské sítě. A výtahová šachta je jediná, která protíná celou budovu. Tedy kromě té pavlačové."

"Ale vevnitř je krátká," dodal jsem. "Tak pět metrů. Kde je těch dalších pět?"

Linda se stále usmívala. Kápla na to. Šachta pro inženýrské sítě tady byla a byla součástí šachty pro výtah.

"Jak se tam dostaneme?"

Blbě. Výtah byl na dně šachty a ke stěně to bylo pět metrů daleko.

Odhadl jsem šířku betonové stěny. Byla to jedna z nosných stěn. Celá šachta sloužila ke zpevnění budovy, takže stěny byly asi půl metru široké. Vytáhl jsem mačetu a obešel šachtu kolem recepčního pultu. Rozmáchl jsem se a sekl do betonu. Kov hlasitě cinkl a od betonu odletěla snad patnáct centimetrů dlouhá jiskra. Zblízka jsem se na rýhu v betonu zadíval. Čekal jsem mnohem větší zářez. Tenhle beton byl asi kvalitní. Zkontroloval jsem ostří mačety a pak jsem ho ukázal Ficimu.

"Vidíš to?" ukázal jsem na jednu část lesklého ostří.

"Co?"

"Zub."

Fici se naklonil blíž.

"Nic nevidím."

"Tady," ukázal jsem na konkrétní místo naprosto hladkého ostří.

Fici znovu zaostřil.

"Jsi magor," dodal posléze.

Měl pravdu. Mačeta byla vysvěcená samotným Bohem. Nebo archandělem Gabrielem. Stále jsem nevěděl. Nechtěl mi to říct. Každopádně byla chráněná a tím pádem nezničitelná.

Opět jsem se pustil do betonové stěny. Jiskry, beton a ocelové výztuže létaly na všechny strany. Za pár minut bylo hotovo. V betonové stěně byl metr široký otvor.

Fici mi podal baterku. Posvítil jsem si s ní do šachty. Bylo tam všechno: tlusté svazky kabelů rozvodu elektřiny a telefonů, modré potrubí pro vodu, žluté pro plyn, zelené pro horkou vodu k vytápění a červené pro hasicí systém. A dva metry tlusté, světle modrou barvou značené potrubí pro ventilační systém. Cesta dolů.

Podíval jsem se na hodinky. Do setmění zbývalo stále spousta času. Bylo to jedno. Dole bude stejně úplná tma. Ale bylo by vhodné, aby tady na mě někdo čekal, až vylezu. Ne však v noci. V noci tu nebylo bezpečno a já nevěděl, kolik času dole strávím. Rozhodl jsem se svůj výlet odložit na zítřejší ráno.

Zítřejší ráno mě zastihlo ve skvělé náladě. Těšil jsem se pod zem. Možná to zní divně, ale já podzemí miloval, i když mi vlastně nikdy nepřineslo nic dobrého. Jen zmar a zkázu. Locuta, Moriarta, armádu nemrtvých, zombie Johnnieho, několik mrtvých kamarádů a Lucifera. Mít tohle v přátelích na Facebooku, je ze mě hvězda. Stejně jsem se dolů těšil.

Včera byl první večer, kdy jsme nezapařili. Všichni toho měli vážně dost. Ale jedna změna přeci jen nastala, a mohla za ni Clarissa.

Bála se být v noci sama. Nedivil jsem se. Také jsem se bál být v noci sám, obzvlášť v této budově. Zeptala se, zda by v noci nemohla být s námi. Mohla. Nikomu to nevadilo. Proto jsme se nastěhovali k ní. Její byt byl mnohem prostornější a lépe vybavený. A hlavně měl telku s DVD. Večer jsme si mohli konečně pustit Tanec s vlky.

Fici říkal, že je to kravina, a tak si vzal k bedně zbraně s tím, že je vyčistí. Za hodinu se nemohl odtrhnout od obrazovky a ke konci bych přísahal, že brečel. Jako želva. Drsňák.

Holky se ke mně na pohovce tiskly z obou stran. Já u toho popíjel jablečný cider. Clark říkala, že je to nejoblíbenější alkoholický nápoj v Británii. Mně to přišlo jako limonáda. Naštěstí byl děsně sladký. Víc než tři lahvičky jsem nedal, a tak jsem šel spát prakticky střízlivý. A protože se Clark bála být sama, zase spala s námi. Mně to nevadilo, Lin to nevadilo, tak proč ne. Stejně o nic jiného než o spánek nešlo. A protože jsem šel spát brzo, brzo jsem i vstával.

V obýváku jsem si na stůl připravil veškeré vybavení a ještě jednou ho zkontroloval. Nebylo toho třeba. Fici všechno připravil perfektně. Jenomže to bylo jeho pravidlo. Základem přípravy je několikanásobná kontrola. Jen tak si můžeš být jistý, že tě tvé vybavení v akci nenechá ve štychu. Tahleta poučka mi zněla hlavou celé ráno, dokud se v obýváku neobjevila Linda.

"Co to děláš?" zeptala se ospale.

"Připravuji se na výlet do podzemí."

Lin se rozhlédla po stole, na kterém leželo jen moje vybavení.

"Chceš tam jít sám," konstatovala nakonec.

"Ano."

"Nemůžeš tam jít sám."

"Právě že musím."

Lin nic neříkala. Jen stála a sledovala mě.

"Dolů je to šest pater širokou rourou. Ale nahoru to bude horší. Já to zvládnu v pohodě. Ty ne. Navíc nevím, co mě dole čeká. Možná budu muset rychle zmizet. Sám budu mít větší šanci."

"Ale…"

Chtěla něco namítnout. Nenechal jsem ji.

"Vždycky jsem se od tebe nechal ukecat a nikdy to nedopadlo dobře. Tak mě poslechni alespoň tentokrát," řekl jsem smířlivě. "Počkáš na mě u šachty. Počkáte tam všichni a budete krýt můj ústup, kdyby bylo třeba. Vyrážím co nejdřív, abych se stihl vrátit do západu slunce. Kdybych to nestihl, odejděte. Venku být přes noc nemůžete. Vrátíte se zase za svítání. A neboj. Jen se tam porozhlédnu. Kdyby se mi cokoliv nezdálo, prostě zdrhnu. Nebudu riskovat."

Objal jsem ji. Bála se o mě. Chtěla jít se mnou. Ale tentokrát to bylo opravdu nebezpečné. Vždycky to bylo nebezpečné. Ale když jsme se poprvé setkali pod zemí s Locutem, vůbec jsme nevěděli, co nás čeká. A podruhé se to bez ní neobešlo. Párkrát jsem o ni málem přišel. Jednou úplně. Zopakovat jsem si to nechtěl.

Oblékl jsem se do taktické výstroje a na hruď si připnul P90. Mačeta na zádech nesměla chybět. Prohlédl jsem se ve velkém zrcadle, které bylo součástí výbavy Clarissina obýváku. Vypadal jsem fakt drsně. Ještě jsem si na hlavu, jen tak z recese, uvázal kamikadze šátek, přesně takový, jaký nosili japonští piloti při sebevražedných misích. Dobrý nápad to nebyl. Lin se mě zeptala, jestli si dělám prdel, a že když se nevrátím, tak mě zabije. A pak už jsem mohl jít.

Šli jsme všichni, ale ostatní měli na sobě obyčejné civilní oblečení. Museli jsme projít přes celý park a nechtěli jsme, aby nás ve výstroji někdo viděl. Já park přeběhl v neviditelném módu. Byli jsme tak méně nápadní.

V áčku jsem prolezl otvorem vysekaným v betonu do servisní šachty a mačetou si vyřízl přístup do potrubí vzduchotechniky. Naposledy jsem se na Lin usmál a skočil.

Nepadal jsem jen tak nazdařbůh. Ještě před skokem jsem do potrubí vhodil několik chemických tyčinek, které krásně osvětlovaly dno potrubí šest pater pode mnou. Věděl jsem přesně, do čeho skáču, a těsně před dopadem jsem se zbrzdil schopností částečné levitace. Potrubí se dole lámalo v pravém úhlu a po zhruba deseti metrech opět v pravém úhlu dolů. Tady jsem se musel prořezat ven, neboť bylo uzavřeno několika ventilátory za sebou. Ty samozřejmě neběžely. Kdyby ano a byly zapnuté na sání, asi by bylo po mně.

Trochu jsem měl obavy, aby to vůbec šlo. Podle mého odhadu se potrubí odklánělo od výtahové šachty a nad hlavní chodbou vedlo do technické místnosti, do které Ben zavedl slečnu Wilsonovou.

Odhadl jsem to správně. Mačetou jsem se prosekal ven z potrubí a stanul tentokrát ve vodorovné šachtě pro inženýrské sítě, která ústila v technické místnosti. Sem vedlo veškeré potrubí a kabeláž rozlézající se po stěnách k jednotlivým zařízením.

Technická místnost bylo skromné označení pro rozlehlou halu, ve které se nacházelo veškeré potřebné vybavení pro chod centra. Kromě ventilační jednotky, zařízení pro filtraci a ohřev vody v bazénu a nejrůznějšího elektrického zařízení včetně velkého transformátoru tu bylo i zařízení pro automatické hašení požáru.

Ale moment. Jak to říkala slečna Wilsonová? Ben se zmínil o automatickém zpětném tahu ventilace, ale o centrálním hasicím zařízení nemluvil. Jakoby o něm ani nevěděl. Možná že ten systém ani nebyl v provozu.

Clark přeci mluvila o tom, že když vybuchla varna ve skladu, celá budova málem vyhořela. Nejen že ten systém nebyl funkční v době uvedení budovy do provozu, nebyl funkční ani při druhém požáru a není funkční ani teď. Je čiré šílenství provozovat takto rozlehlou budovu bez funkčního protipožárního systému. Tohle bych čekal spíš někde na východě, rozhodně ne v tak vyspělé zemi, za jakou se Velká Británie vydává.

Do haly vedla spousta dveří. Všechny byly označené tří písmenným kódem, který mi nic neříkal. Nevěděl jsem, kterými mám jít. Orientoval jsem se jen podle vyprávění slečny Wilsonové. Chtěl jsem se dostat do kina, které leželo někde pod blokem C, proto jsem si trochu nelogicky vybral dveře s označením PHD.

Vyplatilo se to, neboť po pár minutách svižné chůze temným tunelem jsem se ocitl v rozlehlé hale. Stejně jako slečna Wilsonová tehdy, jsem se i já dostal do haly s bazénem.

To byla podívaná. Po čtyřiceti letech bez údržby byla hala v dezolátním stavu. Keramické obložení stěn bylo opadané a zarostlé pavučinami. Všude byly vrstvy prachu a plísně. Kdysi klidná hladina vody v bazénu chyběla úplně.

Čekal bych, že bazén bude úplně prázdný. Jeho voda byla použita k hašení požáru a ten zbytek se musel po letech vypařit. Ale nebylo to tak. Na dně bazénu stále byla nějaká voda, ale byla zarostlá řasou nebo plísní. Těžko říct, co to bylo. V černobílém nočním režimu svých očí jsem si netroufal odhadnout barvu toho hnusu, ale spíše než vodní hladinu to připomínalo bahno. Jinak tu nebylo nic. Aspoň jsem věděl, kudy jít dál.

Zamířil jsem k prosklené stěně místnosti plavčíka a dalšími dveřmi označenými písmeny CHC se vydal ve stopách slečny Wilsonové. Dalších několik minut, možná i desítek minut, jsem bloudil různými chodbami a schodišti, až jsem narazil na dveře s označením PRC. Pomalu mi začínal docházet systém značení.

Ty dveře vedly rovnou do promítací místnosti. Konečně jsem završil svou cestu podzemním labyrintem, která kopírovala cestu slečny Wilsonové před čtyřiceti lety.

Zdálo se, že promítací místnost nebyla požárem nijak dotčena. Ale to nebyla většina Kulturního centra. Požár zuřil především v sále kina. I "zuřil" je dost silné slovo. Ačkoliv byl živen vzduchem z ventilace, jeho intenzita byla spíše mírná. Jistě, v sálu kina uhořela spousta lidí, ale mnohým se podařilo ze sálu uniknout. Zabil je až jedovatý kouř, který pronikl do hlavní chodby. Většina lidí se udusila nebo byla ušlapána před výtahy.

Kdysi luxusní a velmi drahé promítačky byly teď zašlé a obrostlé pavučinami. Pavouci byli ti, kteří tu vládli. Tma jim nevadila. Jen mi unikalo, čím se tady dole živí.

Chtěl jsem se podívat do sálu otvorem pro promítačku, ale sklo v něm bylo zašlé jako všechno tady dole. Nebylo skrze něj vidět. A tak, abych nahlédl do sálu, jsem sešel po schůdcích v rohu místnosti a soukromým vchodem promítače vešel na balkon.

Čekal jsem, že dole pod sebou uvidím jen nějaké ohořelé kusy dřeva, které po požáru zbyly z honosných sedaček určených pro 675 návštěvníků kina. Možná i ohořelé cáry opony a zuhelnatělé zbytky plátna. Nic z toho v sále nebylo. Jen podlaha pokrytá nějakou podivnou zuhelnatělou hmotou. Vůbec jsem nevěděl, na co se to vlastně dívám. Vypadalo to jako hroudy nějakého slizkého materiálu, ze kterých sem tam trčela větev nebo kláda. V nočním režimu jsem nedokázal posoudit, na co se to vlastně dívám. Jen že ta hmota se hýbala. Byla živá? Připomínalo mi to staré horory, kde hlavní roli hrálo něco slizkého, co neustále rostlo a požíralo vše živé v okolí.

A pak se stalo ještě něco. Uprostřed té na první pohled slizké hroudovité hmoty se rozzářily dva bílé body.

"Moriartus?" napadlo mě jako první.

Dva bílé body byly dvě oči démona, které byly v normálním režimu mých očí temně rudé. Pomalu se zvedaly z podlahy do výšky. Už jsem rozeznával i démonovo tělo s popraskanou černou kůží, z jejíchž prasklin prosvítal pekelný oheň. Pomalu a neslyšně se vztyčil do své plné třímetrové výšky. A potom promluvil.

Nerozuměl jsem mu ani slovo. Nemluvil pekelštinou, jak bylo u démonů obvyklé. A nemluvil na mě. Stále o mé přítomnosti nevěděl. Mluvil ke svým otrokům.

Z masy pod ním se oddělilo několik sežehnutých těl, která zamířila ven ze sálu.

Byli to nemrtví. Celá podlaha kinosálu byla pokryta nemrtvými. Museli jich tu být stovky! Stovky nemrtvých, kteří slouží svému pánu.

To mi úplně stačilo. Co jsem chtěl vědět, jsem už věděl. Raději jsem se stáhl, dřív než si mě všimnou. Bojovat se stovkami nemrtvých a démonem v uzavřeném podzemí by byl špatný nápad i na mě.

Vracel jsem se zpět stejnou cestou. Jen ven jsem se chtěl dostat jinudy než potrubím ventilace. V technické místnosti jsem hledal dveře s označením CRA.

Značení místností pro údržbáře bylo vlastně geniálně jednoduché. Proto se tu Ben tak snadno vyznal. První dvě písmena označovala účel místnosti, zatímco třetí písmeno označovalo její umístění. Takže PHD znamenalo Pool Hall D, tedy bazénová hala umístěná pod budovou D. Zkratka CHC znamenala Cinema Hall C, tedy kinosál pod budovou C, a PRC nebylo nic jiného než Projection Room C, tedy projekční místnost pod budovou C. A protože slečna Wilsonová tvrdila, že veškeré zařízení se dalo ovládat dálkově z velínu v budově A, hledal jsem dveře s označením CRA Control Room A. Velín v budově A, ze kterého se dalo sestoupit přímo dolů do technické místnosti. To byla i odpověď na otázku, jak se mohl démon a všichni nemrtví dostat z podzemí.

Opravdu jsem v technické místnosti dveře s označením CRA našel. Byl jsem prostě dobrej detektiv. Dveře ukrývaly asi dvacet metrů dlouhou chodbu se schodištěm na konci, po kterém jsem vystoupal osm pater. Takže do druhého patra budovy A.

Velín byla docela velká, podlouhlá místnost, úplně prázdná. Jen ze zdí trčelo mnohem více kabelů než v jiných částech áčka. Ani velín neunikl totálnímu vyrabování. Nikomu to nevadilo. Svůj účel stejně nikdy neplnil. Jediná možnost, kdy mohla obsluha velínu zasáhnout ve prospěch Kulturního centra, byl onen osudný den požáru. Na to, že se odtud dá manuálně obrátit tah ventilace, si někdo vzpomněl až po třech dnech, kdy už byli dole všichni, až na Elen Wilsonovou, mrtví. Poté bylo Kulturní centrum uzavřeno a velín se stal zbytečným. Jen mě napadlo, že skrze velín nikdo nepronikl do podzemí už dřív. Dveře nebyly nijak skryté a když jsem došel nahoru, byly dokonce otevřené. Ti, kdo velín vyrabovali, o nich museli vědět.

A pak jsem si vzpomněl na všechny ty zombie dole. Možná, že tam někdo pronikl, ale zpátky se nevrátil. Ani to však nevysvětlovalo ty stovky nemrtvých.

Nejenže dveře do podzemí byly otevřené, ale dveře vedoucí dál do budovy chyběly úplně. A mě zrovna napadlo, kam asi démon poslal tu zhruba desítku nemrtvých z kinosálu.

Ze zvyku jsem pohlédl na hodinky. Bylo půl jedenácté. Dobrý čas, řekl bych si, kdybych si nevšiml ještě něčeho.

Mé hodinky byly klasické automaty s ukazatelem dnů v týdnu a datumovkou od Seika. Přezdívaly se Seiko Field, neboť navazovaly na tradiční military styl druhoválečných hodinek. Já zelená guma, co musí mít všechno ve vojenském stylu jako Fici, nebyl, ale hodinky se mi líbily a navíc jsem je dostal od Lindy.

Každý, kdo má zkušenosti s mechanickými hodinkami ví, že u nich k překlopení data dochází postupně. Den v týdnu a datum se začnou překlápět někdy po desáté večer a celý proces končí kolem jedné hodiny ranní. Výsledkem tohoto procesu je, že v onu dobu nejsou políčka ukazatelů přesně zarovnána s rámečkem. Podle toho se dá poznat, zda je kolem dvanácté dopoledne, nebo v noci.

Při prvním pohledu na hodinky jsem si myslel, že je půl jedenácté dopoledne. Že jsem v podzemí strávil něco málo přes dvě hodiny. Jenomže čas v podzemí plyne úplně jinak. Obzvlášť je-li ve vaší blízkosti démon. Při podrobnějším pohledu na hodinky jsem zjistil, že není půl jedenácté v poledne, ale večer. Podzemím jsem se potuloval více než dvanáct hodin!

Venku už musela být tma. Pohybovat se v noci po Kostce bylo bláznovství. Proto jsem řekl týmu, že kdybych se do večera nevrátil, ať odejdou a vrátí se až ráno. Mělo mi být jasné, že mého příkazu neuposlechnou, což mi potvrdil i hluk vzdálené střelby. Ti nemrtví, které démon z kina někam vyslal, měli jasně daný cíl: můj tým u výtahu v budově A. A protože jsem slyšel hluk střelby, musel se na místě nacházet i démon, jehož přítomnost činila odhlučňovací kouzla na zbraních nefunkční. A to bylo zlé.

Rozeběhl jsem se chodbou, hledaje nejbližší schodiště. Marně. Budova A byla stejné bludiště jako všude jinde. Místo schodiště jsem narazil na otevřený vybydlený byt, jehož okna vedla do parku. Nijak jsem se nerozmýšlel a proskočil oknem ven. Byla to jen dvě patra, a tak jsem ani nemusel brzdit pomocí umění částečné levitace.

Můj tým byl venku před vchodem do budovy. Fici se palbou P90 snažil zpomalit postup démona, zatímco Linda je kryla pětsedmičkou před zombiemi. Všechno se to hrnulo ven ze vchodu jako nemrtvý vodopád zkažených těl.

Dopadl jsem do parku asi dvacet metrů od nich. Okamžitě jsem tasil P90 a postupoval vpřed s prstem na spoušti. Pomohl jsem Lindě zlikvidovat zombie, odepl jsem z popruhu zbraň, zahodil ji, aby mi nepřekážela, a vytasil mačetu se záměrem vyřídit i démona.

Ale jakmile se na scéně objevila mačeta svatého Vojtěcha, démon zablikal jako temný stroboskop a zmizel. To nebyl ten neznámý démon z kina. Tohle byl starý známý Moriartus, který dobře věděl, jakou má mačeta moc. Proto, jakmile ji zahlédl, zbaběle utekl.

Hlavní nebezpečí bylo pro tentokrát zažehnáno. Byl čas se stáhnout. Sebral jsem ze země svou zbraň a společně s celým týmem se vrátil do Clarissina bytu. Opatrně. Byla noc a démon se mohl kdykoliv znovu objevit.

Do výtahu jsme šli v taktické formaci. Jako profíci. Já v čele, Fici nám kryl záda. Ale výtah byl prázdný, stejně jako dvaačtyřicáté patro.

Do Clarissina bytu jsme se dostali bez obtíží. Teprve když se za námi zabouchly dveře, jsme si mohli oddychnout. Byt jsem svou ochrannou magií zabezpečili hned po našem nastěhování. Tady bylo bezpečno.

Shodil jsem ze sebe veškerou výstroj a chtěl zalézt do sprchy. Najednou jsem se cítil nesmírně unavený. Být démonologem je nesmírně vyčerpávající práce. Netoužil jsem po ničem jiném než po sprše a posteli. Ale nebylo mi přáno.

Ostatní stáli bez hnutí a čekali. Čekali, co jim povím. Chtěli vědět, co jsem zjistil. Nechtělo se mi jim to říct. Bylo to moc, já nevím, děsivé, neuvěřitelné.

"Oni je tam nechali," řekl jsem nakonec.

"Koho? Kde?"

"Ty lidi. Z kina. Nechali je tam."

"Jaké lidi?"

Posadil jsem se na zem vedle hromady své výstroje. Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl.

"Ty lidi, kteří před čtyřiceti lety zahynuli dole při požáru. Nechali je tam. Jejich těla. Nikdo je z podzemí neodnesl. Proto je tu tolik zombií."

Podíval jsem se na přítomné. Zdáli se být ohromeni. Věděli, co jim chci říct, jen tomu nechtěli uvěřit.

"O čem to mluvíš?"

Zase jsem se postavil. Mé vlastní ohromení z toho, co jsem v podzemí zjistil, pomalu odeznívalo.

"Všech 576 lidí, kteří před čtyřiceti lety zemřeli při požáru Kulturního centra, v něm zůstalo. Nikdo jejich těla odtamtud nevynesl ven. Jen je naházeli do vypáleného kinosálu a celé podzemí zapečetili.

Dole žádná pekelná brána není. Ale to množství utrpení a skutečnost, že tam těla nechali, stačilo k tomu, aby všichni mrtví ožili. Proto je jich v budově tolik."

Mé ohromení se přeneslo na mé přátele. Teď to byli oni, kdo nevěřícně postával bez hnutí.

"Proč?" zeptala se nakonec Linda. Ta otázka byla na místě.

"To nevím. Asi to bylo levnější. O prachy jde vždycky až na prvním místě."

"Kudy se dostávají ven?" chtěl vědět Fici.

"Je tam další schodiště. Vede přímo do velína, o kterém vyprávěla slečna Wilsonová. O té cestě věděl málokdo. Většina údržbářů zahynula při požáru a pokud někdo vstoupil do podzemí v dobách ghetta, živý se zpátky nedostal."

"Ale když dole není pekelná brána, co tu dělá démon?" ptala se Lin. I tahle otázka byla na místě.

"Démoni," řekl jsem. "Jsou dva. Moriartus a další, kterého neznám. A někdo je musel vyvolat."

"Dva démoni na jednom místě?" byla překvapená Lin.

"Taky se mi tomu nechtělo věřit. Démoni se navzájem nesnášejí. Nikdy by nespolupracovali. Vlastně jediný případ, kdy jsme se setkali se dvěma démony na jednom místě, bylo tenkrát na Adamově koleji. A to jen proto, že Legie využil Invisibla. Spolupráce bych tomu neříkal."

"Ten druhý démon. Co je to zač?"

"Nemám tušení. Prostě vypadal jako démon. Něco říkal, ale pekelština to nebyla. Vlastně jen jednou jsem se setkal s démonem, který nemluvil pekelštinou."

"V Beavercreeku," dodala Lin.

"Co je Beavercreek?" chtěla vědět Clark.

"Ranč v Tennessee. Tenkrát jsme se tam setkali s indiánským démonem. Nemluvil pekelštinou, ale dialektem Čerokézů z kmene Washoe, kterému původně území patřilo," vysvětlovala Lin.

"A zase patří," dodal jsem já.

"To by tedy znamenalo, že démon nepochází z křesťanského pekla," uvažovala nahlas Lin.

"Počkat, tomu nerozumím," řekla Clark. "Ono existuje víc pekel?"

"Peklo je jen jedno. Ale každé náboženství v něm má své démony. Dokonce i indiáni. Pak démon mluví jazykem onoho náboženství. Vlastně," zarazil jsem se. "Když o tom tak přemýšlím, znělo to dost podobně, jako když na vás řval starosta v Enfieldu."

"Hindština?"

"Jo možná. Nejsem si jistý."

"Moment," zarazila se Clark. "Chceš tvrdit, že nějaký démon na tebe mluvil hindy?"

"Nemluvil na mě. Mluvil na nemrtvé. Poslal je na vás. Proč?"

"Na něco jsme zapomněli."

"Na co?"

"Chtěli jste se setkat se všemi, kdo se do budovy přistěhoval zhruba před rokem. Navštívili jsme Moma, Kemala a slečnu Wilsonovou. Ale ještě je tu jeden kluk v bloku D. K němu jsme se již nedostali."

"No a?"

"Ten kluk pochází z Indie. A mluví hindy."

No jasně. Konečně to do sebe začalo zapadat. Zhruba v době, kdy se do budovy nastěhuje kluk z Indie, se v ní objeví démon, který mluví hindy. Bez pekelné brány. Co když to byl on, kdo démona vyvolal.

"Ale co tu potom dělá Moriartus?" uvažovala Lin. Zřejmě jí došly souvislosti stejně jako mně.

"To nevím. Ale zeptáme se, ne?"

"Teď?"

"Teď určitě ne. Dám si sprchu, panáka, pustím si Vodní svět s Kevinem a hezky u něj usnu."

"Skvělej plán. Přidám se," usmála se na mě Lin.

Teď jsme stejně nikam jít nemohli. Rozhodně ne v noci.

Ráno slibovalo další parný den. Vstal jsem brzy. Ostatní ještě spali a tak jsem sjel výtahem do parku a vysbíral z něj všechny nábojnice, které tam po nás zbyly z předešlého dne.

Také jsem přemýšlel, že bych zkusil nějakým kouzlem opravit okno, které jsem včera vysklil, aby nebylo tak nápadné. Ale to bych musel nahoru do druhého patra. A to se mi vážně nechtělo.

Na ta okna jsem se Clark ptal. Bylo zajímavé, že zdemolovaná budova má všechna okna. Vysvětlila mi, že to bylo to první, čím začala revitalizace budovy. Bohužel i to poslední.

S kapsami narvanými mosaznými nábojnicemi jsem se vrátil zpět do bytu. Clark už byla vzhůru a připravovala nám snídani. Z koupelny jsem slyšel šumění sprchy. Fici to jistě nebyl. Ten spal vždycky nejdéle.

Měl jsem pravdu. Za pár minut z koupelny vylezla Lin, zamotaná do velké osušky, jako vždy. Posadila se ke stolu a Clark před ní postavila hrnek kouřící kávy. Taková ranní idylka, zdálo by se. Také jsem se posadil ke stolu a přede mnou přistál hrnek horké kávy. Já kávu nepil, ale abych neurazil, neodmítl jsem.

U snídaně jsme toho moc nenamluvili. Nebylo o čem. Plán na dnešní den byl jasně daný. Museli jsme navštívit indického kluka v bloku D. Proto jsme se hned po snídani nasoukali do naší bojové výstroje. I Fici již byl mezi námi a pomáhal do kombinézy Clark, která dnes dostala i plnohodnotnou zbraň. Tedy FN P90. A pak už nám nic nebránilo vyrazit do bloku D.

Na labirint chodeb v Kostce jsem si začínal zvykat. Dokonce jsem měl pocit, že už ho začínám i chápat. Ten pocit mě opustil ihned po oznámení od Clark, že se nacházíme ve dvacátém prvním patře budovy D. Já myslel, že jsme stále ve dvacátém sedmém budovy C. Tak nic.

To bylo patro ve kterém se měl nacházet onen indický kluk. Také to bylo docela z ruky. Takhle vysoko v ostatních blocích nikdo nebydlel. Tedy kromě céčka, které mělo výtah. Že by kluk z Indie také něco skrýval? Jako Kemal?

Ještě pár kilometrů chodeb, několik schodišť a záludných odboček a stanuli jsme před klukovým bytem.

Zase jsme se rozestavěli po stranách dveří. Tentokrát i s Clark. Učila se rychle holka.

"Jak se jmenuje?" zeptal jsem se ještě než jsem na dveře zaklepal.

"Myslím, že Atreya," řekla Clark.

"Atrej? Nebyl to ten kluk z Nekonečného příběhu?"

"To byl Átrej. Atreya je jedno z nejoblíbenějších indických jmen. Znamená to potomek Atriho, jednoho z významných Indických mudrců," doplnila mé znalosti Linda.

"A jak víš zase tohle?"

Lin jen pokrčila rameny. Ptal jsem se zbytečně. Ona věděla všechno.

Zaklepal jsem na dveře. Jemně.

"Kdo je tam?" ozvalo se po chvíli tlumeně.

"Tady Clarissa."

"Co chceš?"Atreya nezněl příliš nadšeně.

"Přišla jsem se podívat, jak se ti daří."

Žádná další odpověď již nepřišla. Dokonce ani náznak snahy o odemčení zámku. Jakoby se s námi Atreya dál bavit nechtěl.

Na stropě zablikala jediná funkční zářivka v chodbě. Při tom vydala nezaměnitelný zvuk těžce zkoušené výbojky. Potom zhasla úplně. Chodba se ponořila do naprosté tmy.

Stáli jsme v úplné tmě vedle dveří a ani nedutali. Ta náhlá tma mohla znamenat cokoliv. Od obyčejného odchodu zářivky do křemíkového nebe, po útok.

Ani jsem se neodvažoval zapnout noční režim očí. Někoho by v tu chvíli mohlo napadnout rozsvítit baterku, nebo by se mohli znenadání otevřít dveře Atreyova bytu zalité světlem. To jsem riskovat nechtěl. Noční vidění je ošemetná věc, kterou je nejlepší používat, je li člověk sám.

Potichu jsme stáli vedle dveří a naslouchali. Sluch byl teď naším nejlepším přítelem.

Zaslechl jsem tiché cvaknutí zámku následované pomalým povrzavaním pantů. Někdo otevíral Atreyovi dveře. Podle tichého táhlého vrzání museli být nejméně ze čtvrtiny otevřené. Avšak kolem nás byla stále absolutní tma. Ani v Atreyově bytě žádná světla nesvítila. Dokonce do něj nepronikalo ani žádné světlo z venku.

Dveře stále potichu vrzaly. Byl to uširvoucí zvuk v jinak naprosté tmě a tichu. A jak se stále otevíraly, odhalily dva temně rudé zářící body, vznášející se pod stropem.

Zahájil jsem palbu. Fici se okamžitě přidal. Chodbu zaplnil ohlušující řev automatických zbraní. Neklamná známka přítomnosti démona, kterého osvětloval stroboskop záblesků našich automatů.

To nebyl Moriartus. Ten by takhle zbytečně neriskoval. On už znal sílu našich zbraní. Stáhl by se. Tohle byl indický démon. I Indové věří na démony. Jejich náboženství jich zná spousty. Jenomže já o hinduistických démonech mnoho nevěděl. Vlastně vůbec nic. Kdybych jel na akci do Indie, možná bych se dovzdělal. Ale já jel vyšetřovat do Anglie. S výskytem indického démona jsem zde vážně nepočítal.

Démon měl tuhý kořínek. Palba z P90 mu nikterak zvlášť nevadila. To znamenalo, že je to vyšší démon se vším všudy, nejen s rudě zářícím pohledem. Neustále postupoval vpřed. Jedinou šancí na jeho zpomalení bylo rozstřílet mu končetiny. Jenomže pouze podle světla záblesků se míří dost špatně.

"Světlo!" zařval jsem, abych překřičel rachot zbraní.

Tři baterky na P90 se rozsvítily. Já na své žádnou neměl. V boji jsem spoléhal na svůj noční režim. Zatím se to vždy osvědčilo. Dnes ne a já si slíbil, že hned jak se odsud dostanu, nějakou svítilnu na svou zbraň přidám. Světlo nám umožnilo lépe zamířit na démonovy končetiny. A také osvětlilo chodbu. Z obou stran se k nám řítily hordy nemrtvých.

Lin poklekla na koleno a zahájila palbu na své straně chodby. Clark ji napodobila a pálila na druhou stranu. Viděl jsem to dobře. Zrovna jsem přebíjel svou zbraň. Démona držela v šachu jen ta Ficiho. A pak se stalo nemyslitelné. Ficiho zbraň se zasekla.

"Kurva!" zaklel.

Stalo se to v ten nejnevhodnější okamžik, neboť já ještě neměl přebito. Démon se hrnul do dveří. Jedním ze svých ostrých pařátů hrábl po Ficim. Ten z nich vyskočil na poslední chvíli. Hrábl jsem po dveřích a zabouchl je démonovi přímo před ksichtem. Teď jsme měli větší problém.

Z obou stran se k nám blížili nemrtví. Holky se snažily zastavit jejich postup, ale bylo jich příliš mnoho. Bylo jich tolik, že je nemohla zastavit ani střelba ze čtyř P90. A ohnivý kruh jsem použít nemohl. Blížili se z obou stran. Uhořeli bychom taky.

Ficimu se konečně podařilo vydolovat ze zbraně zaseknutý náboj.

"Kryj mě!" křikl jsem na něj a vykopl dveře od bytu. Byla to naše jediná šance na únik, démon nedémon. Vpadl jsem do bytu. Moc jsem toho neviděl. Bylo to jedno. Neušel jsem ani tři kroky, když se ve tmě několikrát zablesklo.

Něco mě nakoplo do břicha. Bylo to jako rána palicí. Svět kolem najednou jakoby zhoustl. Jako by se zpomalil. Rána byla tak velká, že mě poslala do kolen. Místnost ozářil bílý stroboskop. Stejně jsem toho moc neviděl. Před očima jsem měl mlhu. Možná jsem i na pár vteřin ztratil vědomí. Tak velká ta rána byla.

Když jsem přišel k sobě, kolem byl klid. A ticho. A světlo. Rozhlédl jsem se po pokoji a začal si dávat dohromady jednotlivé střípky. Světlo v pokoji bylo proto, že někdo strhl z oken těžké tmavé závěsy. Venku byl stále krásný letní den. Ležel jsem na zemi a nade mnou se skláněla Linda. Vypadala ustaraně, avšak nezraněná. Naproti na pohovce leželo snědé tělo s bílýma skelnýma očima mrtvě hledícíma ke stropu. Po pravé straně jsem viděl vyděšenou tvář Clark a Ficiho s P90 mířící někam za mě. Zaklonil jsem hlavu a spatřil bytové dveře, na nichž byl tlustou černou fixou namalován symbol bránící vstoupit nemrtvým. Už jsem věděl, co se stalo.

Jakmile jsem vtrhl do bytu, Atreya na mě začal střílet z velkorážné pistole. On mou siluetu ve dveřích viděl dobře. Já jeho vůbec. Jedna z velkorážných kulek mě zasáhla do vesty těsně pod žebra. Kevlar vesty ji zastavil spolehlivě, ale naše vesty neměly na břiše a zádech nepraktické a těžké ocelové pláty jako ty vojenské. Jen protišokové vložky, které měly za úkol rozvést energii úderu do stran. Povedlo se to částečně. Energie kalibru .45 ACP byla tak strašlivá, že mě na chvíli poslala do říše snů. Modlil jsem se, abych to neodnesl nějakým vnitřním zraněním. Každopádně mi vesta zachránila život.

Ten stroboskop bílého světla byla Ficiho P90. Jakmile démon zmizel, mé odhlučňovací kouzlo na zbrani zase účinkovalo, jak mělo. Fici poslal dávku z automatu do míst, kde viděl záblesky Atreyovy zbraně. Ta dávka milého Inda téměř rozpulila.

Poté se všichni tři schovali v bytě a Lin nakreslila na dveře ochranný symbol, který znemožňoval nemrtvým vejít. Nakonec někdo strhl z oken zatemňovací závěsy a do bytu proniklo sluneční světlo.

Bylo to dobré. Prozatím jsme byli v bezpečí. A v pasti. Z bytu žádná jiná cesta nevedla. Za dveřmi, kterými jsme přišli, byly zástupy zombií. Únik oknem nebyl reálný. Byli jsme ve dvacátém prvním patře. Až se setmí, démon se vrátí. Možná i oba démoni. Tohle byla vskutku zapeklitá situace. Doslova zapeklitá.

"Jsi v pořádku?" zeptala se mě něžně Lin. Po dlouhé době se bála ona o mě, ne naopak.

Ztěžka jsem se posadil.

"To je Atreya?" kývl jsem na zkrvavené tělo na pohovce, které v pravé ruce stále svíralo starý dobrý Colt 1911 .45 ACP.

"To byl Atreya," odpověděla Clark.

"Sakra. Ten už nám asi moc nepomůže."

"Co nekromancie?" zeptal se Fici.

"Seš debil?"

Co je to nekromancie? To vážně nechcete vědět. A nebo jo. Nekromancie je vyslýchání mrtvých. Je to něco jako soudní pitva. Jen s tím rozdílem, že nekromancer nezkoumá mrtvé tělo, aby určil příčinu smrti. Nekromancer doslova rozebere mrtvolu na součástky. Ručně. Bez použití nástrojů vyslýchá mrtvé tělo, čímž mu způsobuje nezměrná muka, i když je mrtvé. Takové tělo nakonec vydá veškerá svá tajemství. Je to ta největší zrůdnost, o jaké jsem kdy slyšel, respektive četl v Knize mrtvých. Ten, kdo nekromancii provozoval jako první a podle nějž se ono pochybné umění nazývalo, byl dvanáctým nejmocnějším démonem pekelným. Kdysi. Dokonce i ostatní vyšší démoni se Nekromancera, svého bratra, štítili kvůli jeho zálibě.

Konečně jsem se postavil. Hruď mě nehezky bolela. Do večera bude celá fialová, modrá, zelená a hnědá. Bude to hnus. Ale byl jsem živý. To bylo důležité.

Důkladně jsem si prohlédl celý byt. Byla v něm spousta hinduistických náboženských relikvií. Jestli některé z nich sloužily k vyvolání démona, jsem netušil. V tomhle náboženství jsem se nevyznal. Ale to bylo jedno. O tom, kdo démona vyvolal, nebylo pochyb. Otázka zněla proč.

Našel jsem i peněženku, mobilní telefon a cestovní pas. Nahlédl jsem do něj. Atreya Sumak, Jaitaran, provincie Rádžasthán, Indie. Projel jsem telefonní seznam mobilu a poslední volaná čísla. Zajímavé. Na to poslední musel volat, když už jsme stáli za dveřmi. Jméno volaného znělo strýček Rishi.

Strýček Rishi. Poslední kontakt. Doba hovoru pouhé tři vteřiny. Co se dá vyřídit za tři vteřiny?

"Jak se jmenuje ten váš starosta?" zeptal jsem se Clark.

"Rishi Sumak. Proč?"

Usmál jsem se. Prostě Columbo hadr.

Ukázal jsem přítomným Atreyův pas a výpis volaných na mobilu.

"Jsou to příbuzní. Starosta Enfieldu je Atreyův strýc."

"Proč by starosta Enfieldu posílal svého synovce vyvolat démona do Kostky?"

"To musíme právě zjistit."

"Nejdřív se odsud musíme dostat."

To byl teda fakt. Kývl jsem na Ficiho a na dveře. Jen zakroutil hlavou.

"Jsou tam pořád. A jsou jich stovky. Nemáme šanci."

"Co okno? Máš laníčko?"

Laníčko jsem říkal karbonovému lanku, díky kterému se slanil v balkonové šachtě.

"Nechal jsem ho doma."

Otevřel jsem pusu, abych něco řekl. Fici mě předběhl.

"Prostě jsem ho zapomněl!"

V pohodě. Také jsem často zapomínal na důležité věci.

"Všechny tři vás neunesu. A vrátit se nemůžu. Lítat fakt neumím."

"Tak odnes holky. Zůstanu tady. Něco vymyslíš."

Já už vymýšlel. Mohl jsem holky odnést jako v balkonové šachtě. Potom si vzít doma laníčko, dostat se na střechu a pro Ficiho slanit. Rychle jsem počítal. Budova měla čtyřicet dva pater. Tři metry na patro plus něco na úvaz. Laníčko bylo sto metrů dlouhé. Do dvacátého prvního patra bych se v pohodě dostal. Pak bych se s Ficim snesl na zem. Jenomže jak se dostat na střechu? V tomhle bludišti, ve kterém úřadovali dva démoni a stovky nemrtvých? Navíc jsme byli na vnější straně budovy. Byl jasný den. Všichni by nás viděli.

Vytáhl jsem ze závěsu mačetu a odhrnul stranou kus koberce.

"Škoda, že jsi s námi nebyl na Beavercreeku," řekl jsem Ficimu a ťal mačetou do betonové podlahy.

Vzpomněl jsem si na Beavercreek a na to, jak jsem byl uvězněn v prvním patře domu. Okna i dveře pod palbou bratranců. Šance na únik nulová. A potom jsem se z prvního patra prosekal skrze dřevěnou podlahu. Tady byla podlaha betonová. Nevadilo to. Mačetě to bylo jedno.

I přes své zranění jsem se za deset minut prosekal do bytu pod námi. Potichu jsem do něj seskočil. Byl prázdný, ale zdálo se mi, že za dveřmi slyším pohyb. Šouravé kroky zombií.

Prosekal jsem se tedy podlahou o další patro níž. Tady už to vypadalo čistě. Pomohl jsem dolů ostatním a společně jsme vyšli na chodbu. Byla prázdná a dovolila nám sestoupit do přízemí. Konečně jsme se dostali z budovy ven na Boží světlo. Zase jsme to zvládli.

Vrátili jsme se do Clarissina bytu. Pro dnešek už bylo toho dobrodružství dost. Navíc jsem potřeboval přemýšlet, utřídit si myšlenky a vymyslet, co dál. A mě se nejlépe přemýšlelo u lahvinky skotské. S ostatními jsme si pustili film. Tanec s vlky a Vodní svět jsme měli za sebou. Už nám zbývaly jen čtyři disky, které jsem koupil od Moma pro Ficiho. Nakonec padl výběr na Statečné srdce.

"Svoboda!" řval jsem na konci filmu společně s Melem Gibsonem. Vlastně jsme na konci řvali všichni. Jak Linda normálně nepila, tady to na ni působilo jinak. Skotskou pila se mnou. Ve čtyřech jsme ztrestali dvě láhve. Ale co. Naše povolání bylo psychicky náročné. Nebylo od věci čas od času zvolnit. Prostě jsme potřebovali vydechnout.

Ráno dalšího dne mě zastihlo s příšernou bolestí hlavy. Skotská totiž brzy došla. Linda se odporoučela do postele a Clark ji vzápětí následovala. V obýváku jsem zůstal jen já a Fici. A protože nám se po alkoholu spát nechtělo, pustili jsme si tu gangsterovku, na jejíž název jsem si za boha nemohl vzpomenout. Jasně, že na začátku zazněl její název. Ale to bylo včera. Dnes jsem měl opět okno. Že by mě napadlo podívat se na disk? Ani náhodou. Ale to bylo nejspíš tím, že mi byl nějaký film úplně ukradený. S Ficim jsme večer prozkoumali glóbus a ztrestali ještě dvě láhve nějakého koňaku. Tohle nebyla kocovinka. Tohle bylo delirium tremens.

Až do oběda jsem se klepal jako osika. Fici jakbysmet. Jako vylejt se takhle v baráku se stovkami nemrtvých a dvěma démony, to chce buď odvahu, nebo je člověk úplný kretén. Já měl byt zajištěný ochrannými kouzly skoro stejně jako náš dům. Zas tak moc jsem neriskoval. I tak jsem neměl tolik pít. Panáček na přemýšlení je tak akorát. Po dvou lahvích kořalky už toho člověk moc nevymyslí.

Po obědě jsem se vzchopil, dal se konečně dohromady a svolal poradu. Více lidí více vymyslí. Museli jsme se dohodnout, co podnikneme dál.

Nakonec bylo rozhodnuto, že navštívíme milého starostu Enfieldu. Že má s celou záležitostí něco společného, bylo zřejmé. Zkonfiskoval plány budovy. Jeho synovec v Kostce vyvolal démona. Dokonce mu volal těsně před tím, než na nás z jeho dveří zaútočil démon. Měli jsme otázky. Starosta měl odpovědi. Proto jsme se odpoledne opět vypravili do starého Enfieldu.

Konečně se zatáhlo. Od rána bylo pod mrakem. Ne že by se nějak zásadně ochladilo. V rádiu hlásili bouřky a přívalové deště. To nám nevadilo. Do starého Enfieldu se šlo o něco lépe. I tak bylo horko a dusno.

Po cestě jsem přemýšlel, jak na to. Zprvu jsem měl v plánu prostě napochodovat do kanceláře starosty a rozbít mu hubu. Mlátit ho tak dlouho, dokud nevyklopí, co ví.

Asi to nebyl ten nejlepší nápad. Starosta byl chráněnou osobou. Radnici strážila ozbrojená policejní jednotka. A navíc, muž, který dokáže poslat vlastního synovce do Kostky vyvolat démona, se jistě jen tak něčeho nezalekne.

To s tím synovcem nebylo tak jisté. Celá záležitost s démonem mohla být Atreyova vlastní akce. Ale proč by to dělal? A proč by ho starosta neubytoval u sebe? Proč by měl starosta plány Kostky?

Po příchodu k radnici jsem musel svůj plán přehodnotit. Před radnicí byla spousta lidí. Vypadalo to jako nějaký volební mítink. Všude byly britské vlajky, schodiště bylo zdobené řečnickým pultem, za kterým se střídali různí lidé v oblecích. Starosta Sumak vše pozoroval z čestného místa na vrcholu schodiště. Po obvodu parku stály stánky s nejrůznějším občerstvením a upomínkovými předměty. Mezi nimi pobíhaly děti, které se přetahovaly o balónky. Dospělí postávali kolem s kelímky piva nebo jiných nápojů a tácky s občerstvením.

Tohle nebyl mítink. To byla oslava. Velkolepá oslava 1800leté historie Enfieldu, neboť první zmínka o trvalém osídlení tohoto území je datována do roku 209 našeho letopočtu římským letopiscem Markem Flaviem Britanicem. Tedy do dob, kdy snad ani neexistovala hora Říp, natož aby na ni praotec Čech zakotvil. Anglie měla předlouhou historii.

Abychom splynuli s davem, každý jsme si koupili nějaké pití nebo tácek s jídlem. Já měl oproti všem předpokladům kelímek s Fish and chips. Ryba a hranolky. Před tím jsem na to nadával, ale nějak mi to prostě zachutnalo. A pořád to bylo lepší než Currywurst tenkrát v Německu. Oproti téhle specialitě byla ryba s hranolky učiněná delikatesa.

Líně jsme se motali mezi stánky a sledovali tu velkolepou oslavu. Řečník u pultu střídal řečníka. O čem mluvili, nevím. Za prvé mě to nezajímalo a za druhé jim nebylo díky interferencím ve zvukové aparatuře rozumět. Nakonec je nahradila jakási kapela pod schodištěm radnice. Čekal jsem nějakou dechovku, jenže tohle byla originální místní rocková kapela s názvem Cherokees and the Gunslingers. Ten název se mi líbil. Já byl oboje. Měl jsem čerokézské předky a byl jsem pistolník. Spíš mačeťák, ale to teď bylo jedno.

Důležitější bylo, že tam nahoře na schodech, na čestných místech vedle starosty, seděla celá radnice. Dneska uvnitř nikdo nepracoval. Radnice byla prázdná.

"Mám nápad," řekl jsem, když se k nám připojila Linda, která mi byla u jednoho ze stánků pro pivo. No jo. Tak jsem si jedno nakonec dal.

"Zdá se, že se všichni zaměstnanci radnice účastní venkovní oslavy. Uvnitř nikdo není. Podívám se tam," pokračoval jsem v seznamování týmu se svým skvělým nápadem.

"Jak se tam chceš dostat?" ptal se Fici.

Sotva jsem mu rozuměl, neboť do sebe právě tlačil hot dog. My toho vůbec snědli hromady. Jako bychom dva týdny nejedli. V Anglii pěkně vyhládne.

"Hlavním vchodem. Zneviditelním se. Mrknu do starostovy pracovny. Třeba něco zjistím."

"A my? Co máme dělat my?"

"To, co doteď. Jen buďte ve střehu a dávejte bacha, kdyby se něco zvrtlo."

"To špatně skončí," řekla Linda a napila se mého piva.

"Proč myslíš?"

"Vždycky, když dostaneš nápad, tak to špatně skončí."

"Ale jdi ty brebto," řekl jsem s úsměvem a sebral jí kelímek s pivem.

Napil jsem se a vrátil kelímek Lindě. Přemýšlel jsem o jejích slovech.

"Tak fajn," řekl jsem nakonec. "Porozhlédněte se po nějakém autě. Kdybysme potřebovali rychle vysmahnout."

"Jako ukrást?"

"Jako třeba sehnat taxík, Fici," poklepal jsem si na čelo. Úplně zrudnul.

Ještě jednou jsem si lokl piva a pak už si to nenápadně štrádoval oklikou ke vchodu do radnice. Napadlo mě zkusit vlézt dovnitř zezadu, ale i tam byla spousta lidí a žádný vchod. Musel bych rozbít okno, a to by bylo moc nápadné.

Raději jsem se pomalu a znuděně přesunul k širokému schodišti před hlavním vchodem. Nejblíže vchodu, jak jen to bylo možné. Naposledy jsem se rozhlédl, zda-li nejsem sledován, a vykročil za malý propagační stánek Strany pro občany Enfieldu. Na druhé straně jsem nevyšel. Tedy vyšel, ale nebyl jsem vidět.

Schopnost zneviditelnění byla jednou z mých základních schopností, kterou jsem získal hned zkraje studia Necronomiconu Ex-Mortis. Jen nebyla úplně dokonalá. Neviditelný jsem dokonale byl. Nedokázala mě zachytit dokonce ani žádná technika. Pro svět, jako bych v neviditelném módu neexistoval. Bohužel to vydrželo jen necelé dvě minuty. A za celých deset let se tahle doba nijak neprodloužila. Po jejím vypršení jsem se prostě objevil a trvalo nějakou dobu, než jsem se mohl opět zneviditelnit.

Avšak i necelé dvě minuty můžou být někdy rozhodující. Prošel jsem kolem radních, starosty a ostatních zaměstnanců, stejně jako kolem ozbrojené stráže u vchodu, který byl dokořán. Do budovy občas někdo vešel a za chvíli zase vyšel. Možná tam jen zaměstnanci radnice chodili na záchod. To nebyl žádný velký problém. Dvě minuty neviditelnosti mi pohodlně umožnily projít kolem všech lidí a vystoupat do prvního patra, ve kterém jsem tušil starostovu pracovnu.

Tady nahoře nikdo nebyl. Poznal jsem to podle ticha slabě rušeného hlomozem zvenku. Starostova pracovna byla na samém konci domu u zadní stěny budovy. Dveře ani nebyly zamčené.

Pracovna byla prostorná a hezky prosvětlená. Pod okny stál starý mahagonový stůl a za ním moderní kožené křeslo. U stěn bylo několik skříní, pořadačů a dva metry vysoký trezor. Ten už zamčený byl. Jestli skrýval nějaké důležité informace, jsem nevěděl. Kasař jsem nebyl a kdybych ho otevřel násilím, někdo by si toho všiml.

Ale já vlastně otevírat trezor vůbec nepotřeboval. To, co jsem hledal, zamčené nebylo. Naopak. Stálo to na dalším stole uprostřed místnosti.

Obcházel jsem stůl a sledoval perfektní detaily na modelu Nového Enfieldu. Jen vypadal jinak, než jsem si pamatoval z originálu.

Většina budov byla pryč. Vlastně zbyly jen tři paneláky nejbližší Kostce, mezi nimiž se rozprostíral obrovský bazénový komplex, jako někde u hotelu v Egyptě u Rudého moře. Zbytek prostoru vypadal jako golfové hřiště. Samotná Kostka vypadala pořád stejně, s tím se moc dělat nedalo, ale model jako by byl nějak nablýskanější, luxusnější. U toho všeho byla cedulka, na které stálo "New Enfield SPA & Golf Resort".

Tak jsem byl konečně doma. O to tady celou dobu šlo. O peníze. Starosta starého Enfieldu měl s někým dojednanou zakázku na přestavbu Nového Enfieldu s Kostkou coby luxusního hotelu, jako ústřední budovou nových lázní a golfového klubu. Jen mu v tom něco překáželo. Asi stovka obyvatel Kostky.

Kostka byla veřejná budova. Postavena z rozpočtu města, měla sloužit především jako domov nemajetných Angličanů mířících do Londýna za prací. Tak byla postavena, tak měla sloužit lidem. A sloužila. I když jich zbývalo pouhých sto.

Jenomže těch sto lidí tvořilo zásadní překážku v prodeji prakticky celého Nového Enfieldu a jeho přeměně v luxusní resort. Kdo by chtěl koupit budovu se stovkou nájemníků?

Ale kdyby budova nebyla obydlená, přestala by sloužit svému původnímu účelu a nic by nebránilo její přestavbě. Kvůli tomu by stálo za to vyvolat v domě démona, který by terorizoval obyvatelstvo takovým způsobem, že by raději odešlo dobrovolně.

Že je celá tahle myšlenka přitažená za vlasy? Přehraboval jsem se v dokumentech na starostově stole a našel nějaké předběžné smlouvy mezi městem a společností Haliburton, datované do února minulého roku, tedy před rokem a kousek, která se zavazovala investovat v Novém Enfieldu, teď se podržte, 2,7 miliardy liber. To byla obrovská spousta peněz. A já nepochyboval o tom, že něco z nich určitě skončí ve starostově kapse.

Všechno to byly jen mé domněnky. Jeden model a pár papírů nepředstavovalo žádný důkaz. Ten jsem měl dostat o pár minut později.

Za dveřmi se ozval nějaký hluk. Kroky a hlasy. Zdálo se, že někdo míří do starostovy pracovny. Nebyl čas utéct. Nebylo kam se schovat. Dokonce nebyl ani čas vyskočit ven oknem. Dveře už se otevíraly. Naštěstí jsem se po kanclu motal dostatečně dlouho, abych se mohl znovu zneviditelnit. Právě včas.

Do místnosti vstoupil starosta Sumak, muž v šedém obleku a tmavých brýlích, a dvojice uniformovaných ozbrojených policistů. Starosta se posadil za stůl a urovnal na něm některé dokumenty, které jsem před chvílí rozhrabal. Ani si toho nevšiml. Nejspíš byl nějaký rozrušený.

"Pane starosto, vy mě nechápete," řekl muž v obleku, jenž vypadal jako agent FBI. "Váš synovec je mrtvý. Někdo ho rozstřílel automatickou zbraní. Byla to vražda."

Byla to sebeobrana, šmejde.

"To nevadí," odpověděl starosta. "Toho by se dalo využít."

Cože? To nevadí? Oznámí vám, že váš synovec byl zavražděn, a vy řeknete, že to nevadí?

"Řekneme, že obyvatelům budovy hrozí nebezpečí. Vyhlásíme, že tam došlo k útoku teroristů. Pošleme tam úplně všechny. Policii, hasiče, záchranáře. Evakuujeme budovu. Její obyvatele rozvezeme do jiných částí Londýna. Už se nikdy nevrátí."

"A co ti noví?"

"Jací noví?"

"Ty dvě holky, které jste včera nechal vyvést. Do města přijely společně s dvojicí takových ranařů. Všichni společně bydlí u té mladé černé holky, jejíž matku jste nechal loni odstranit."

Krve by se ve mně nedořezal.

"Ó, krásná Mariana," povzdechl si starosta. "Taková škoda. Měla přistoupit na moji nabídku. S penězi, které jsem jí nabídl za pomoc s vystěhováním obyvatel budovy, mohla konečně vypadnout z té díry. Nechápu, co tam ty lidi pořád drží."

Takže starosta nabídl úplatek Clarissině matce, když mu pomůže vystěhovat Kostku. Nesouhlasila, tak ji nechal zabít. Jak mám tohle Clarisse říct?

"Tak se do toho dáme, pánové. Dokud je událost čerstvá," zavelel starosta a vstal ze židle.

V tu samou chvíli vypršela doba mé neviditelnosti. Najednou jsem tam prostě stál. V rohu za starostou.

Agent i oba policajti byli mírně řečeno překvapení. Starosta nějak vycítil mou přítomnost a otočil se.

Měl jsem obrovskou chuť ho rozsekat na hadry i s jeho poskoky. Jenomže to se teď jaksi nehodilo. Ne když bylo kolem tolik lidí. Musel jsem na to jinak.

"No nekecej!" vykřikl jsem. "To je Riči, Riči Šumák, můj jmenovec!" volal jsem radostně, hlasitě a hlavně česky.

Objal jsem starostu a poplácal ho po zádech jako největšího kámoše. Jak kdybychom se znali nejmíň od školky.

"Kdo jsi?" vykoktal ze sebe starosta. "A kde ses tady vzal?"

Úplně jsem je rozhodil. Vůbec nevěděli, která bije. Mohlo to vyjít, kdyby mi do toho agent nehodil vidle.

"No nic. Tak já zase půjdu. Těšilo mě, Riči," řekl jsem už anglicky, potřásl Šumákovi rukou a odcházel.

"To je jeden z nich!" vykřikl agent. "Zatkněte ho!"

Policajti byli úplně mimo, ale jak jim někdo řekl, že mají zatýkat, probrali se. Zatýkání bylo jejich. Dokonce jsem slyšel, že průměrný adept na strážce zákona stráví přípravou na své povolání čtyři roky. Z toho pět nacvičuje zatýkání.

Jeden z policajtů mě popadl za rameno. Obtočil jsem svou ruku kolem jeho a zlomil ji v lokti. Nehezky to zapraskalo. To praskání mi rvalo uši. Proto jsem ho kopem do břicha poslal na druhou stranu místnosti. Druhý policajt tahal z pouzdra zbraň. Klasickou policejní Berettu 92. Vykopl jsem mu ji z ruky a potom z něj vykopl život. Tak ne, ale kop do hlavy ho uspal spolehlivě.

Nikdo další neútočil. Starosta byl zkoprnělý a agent stál v rohu a mumlal něco do vysílačky. Nejspíš sháněl posily. Byl čas vysmahnout.

Seběhl jsem schodiště a vběhl do hlavní haly. Ti dva policajti od vchodu s MP5 mi šli naproti. Museli dostat echo vysílačkou. Ani se nesnažili o výstrahu a rovnou začali střílet. Tedy chtěli začít střílet. Byl jsem u nich dřív.

Toho bližšího jsem v běhu kopl botou přímo do obličeje. Ten už se té podrážky s logem Nike nikdy nezbaví. Druhému jsem zlámal obě ruce a ještě než jsem ho uzemnil, vzal jsem si jeho zbraň. Cesta byla volná.

Vyběhl jsem ven na schodiště a hledal své přátele. Všude byla spousta lidí. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena.

Vystřelil jsem do vzduchu z automatu. Musel jsem vystřílet celý zásobník, než lidem došlo, že se nejedná o petardy, ale že tady opravdu někdo střílí. Ani v Anglii na nějakou velkou střelbu na veřejnosti nejsou zvyklí. Příště pojedu zase do Ameriky. Tam stačí vytáhnout bouchačku a všichni jsou rázem pod stolem.

Efekt se nakonec dostavil. Lidé sice začali panikařit a utíkat, ale většina se položila na zem, nebo se snažila za něčím skrýt. Kromě mého týmu. Ten byl na střelbu zvyklý. Postával na druhé straně parku za dubovou alejí u klasického černého londýnského taxíku.

"To auto vám nesmí ujet," poslal jsem myšlenkou Lindě a rozběhl se k ní.

Samopal už jsem v ruce dávno neměl. Prázdný byl k ničemu a stejně jsem tu nechtěl po nikom střílet. Navíc byli v davu ozbrojení policisté, kteří by mohli střílet po mně. Naštěstí tu vládl takový zmatek, že si mě nikdo nevšímal. Nikdo totiž nevěděl, co se k čertu děje. A když pak dostali rozkaz, byl jsem pryč.

Vytáhl jsem z taxíku řidiče, jako v GTA, a na jeho místo posadil Ficiho. Sám jsem si sedl vedle, holky dozadu.

"Šlápni na to," nakázal jsem.

Fici na nic nečekal a šlápl na to.

"Co se děje?" chtěl vědět.

"Slečna Wilsonová měla pravdu. Starosta je zkorumpovaná svině. Jeho lidi našli Atreyu. Vyhlásili kvůli tomu teroristický poplach. Využijí toho jako záminku k evakuaci Kostky."

"K čemu jim to bude?"

"Starosta uzavřel smlouvu na celý Nový Enfield s nějakou developerskou firmou, nebo co. Chtějí z toho udělat luxusní resort pro tu nejbohatší klientelu. Ale nemůžou s tím začít, dokud v Kostce žijí lidé. Právě teď tam míří policie a záchranné složky z celého Londýna. Musíme se tam dostat dřív."

"Dřív? V čem nám to pomůže, jestli se tam sjedou benga z celého Londýna?"

"Máme tam veškeré vybavení. Ještě ho budeme potřebovat."

"Na co?"

"Musím zabít starostu."

Fici hnal taxík na hranici možností. V Kostce jsme byli během pár minut. Policii jsme předhonili, ale jen o vlásek.

Jakmile jsme vyskákali z auta, ta policejní se za příšerného houkání a blikání majáků začala sjíždět ze všech stran. Tady bylo snad víc policajtů, než v poledne v policejní kantýně. Ne jen obyčejné švestky. Také zásahovka, kriminálka, pyrotechnici, psovodi, policejní psycholog, ředitel a dva vrtulníky. Nakonec přijelo i auto s policejním potápěčem. Dokonce jsem zahlédl i fízla v uniformě říční policie. A čtyři benga na koních. Divil jsem se, že nepovolali i armádu, letectvo a námořnictvo.

Poldové neprohledávali celou budovu. Zdálo se, že dobře vědí, kde kdo bydlí. Postupovali systematicky a hlídali všechny vchody, aby jim nikdo neunikl. Tohle nebyla evakuace, ale obyčejné vysídlení. Jak to ten Šumák dokázal? Zburcovat celou policii. Zdálo se, že záležitost s úplatky od Haliburtonu sahala mnohem výš než jen ke starostovi Enfieldu.

Nijak jsme se nezdržovali a výtahem vyjeli rovnou do čtyřicátého druhého patra. Měli jsme sice mírný náskok, ale těch policajtů bylo tolik, že to dlouho nevydrží. Proto jsem nařídil Ficimu, ať výtah odpálí.

"Zbláznil ses?" reagovala na to Clark.

"Barák je ztracenej. Oni teď odtud všechny odvedou a nikdo jim v tom nezabrání. Ten výtah nám poskytne čas."

"Čas na co?"

"Musím ti něco říct."

Čekal jsem, že Fici hodí na střechu výtahu dva granáty a tím to zhasne. Ne. Fici byl profík a to kilo Semtexu jsme s sebou taky nevezli jen tak.

Fici tvrdil, že granát by tak maximálně roztrhal střechu výtahu, ale lana by nepoškodil. Navíc měl výtah automatický záchytný systém, který se samočinně aktivoval v případě, že by výtah překročil jistou rychlost. Ten musel být odpálen také. Nakonec na to nepadlo víc Semtexu, než co by se vešlo do krabičky od zápalek.

Ale rána to byla parádní. Výtah se utrhl a proměnil v hromadu šrotu někde na úrovni Kulturního centra. Hoši teď pro nás budou muset jít po schodech. V labyrintu, jakým Kostka byla, jim to chvíli potrvá.

Vrátili jsme se do Clarissina bytu. Už na mě čekala. Na tohle jsem se vážně netěšil. Ale říct jsem jí to musel. Jen jsem nevěděl, jak začít.

"Co se děje? A proč chceš vlastně zabít starostu?"

Tím mi to dost ulehčila.

"Tvoje máma. Jmenovala se Mariana, je to tak?"

"Jak to víš?"

"Když jsem byl u starosty, mluvil o ní. Co spolu měli?"

"Máma byla neoficiální správkyní domu, který patří městu. Se starostou musela jednat. A ne jednou. Proč?"

"Starosta chtěl nechat Nový Enfield přestavět na luxusní resort. Ale nejde to, dokud jsou v Kostce lidé. Požádal tvou matku, aby mu s jejich, jak to jen říct, vypuzením pomohla. Nabídl jí za to peníze. Nesouhlasila. Možná to chtěla i ohlásit. Proto ji nechal zabít."

Clarissa si rukama zakryla ústa. Do očí se jí vehnaly slzy.

"Já to věděla. Celou dobu jsem to věděla. To nebyla žádná nehoda. Věděla jsem to," vzlykala. Lin se jí snažila utišit.

"Co s tím má společného démon?" chtěl vědět Fici.

"Všechno. Když se mu nepodařilo přesvědčit Clarissinu mámu, poslal pro synovce do Indie. O tom, že je jeho synovec hinduistický okultista, musel vědět. Ubytoval ho v Kostce s úkolem dostat z ní lidi. Atreya vyvolal jednoho z indických démonů a tím tady zadělal na pořádnej průser."

"A co Moriartus?"

"Nejspíš se jen svezl s tím indickým démonem. Podzemí bylo plné nemrtvých. Moriartus to musel vycítit a když Atreya vyvolával svého démona, prostě prošel s ním. Vlastně to vyšlo líp, než čekal. Dva démoni v domě jsou lepší než jeden. A mohlo to vyjít. Řádění dvou démonů by nakonec nikdo nevydržel. Lidé by Kostku opustili sami. Úkol splněn."

"Jak by se pak démonů zbavil?"

"Co já vím. Třeba by zavolal nás. Přijeli bychom do opuštěného domu, ve kterém straší, a s démony i nemrtvými bychom si nějak poradili. Vlastně by to šlo mnohem líp, kdyby v budově nebyli žádní lidé. Jen měl tu smůlu, že jsme se tu objevili dřív."

"Co uděláme teď?"

"Zabalíme si naše věci, vyzvedneme v podzemí auto a navštívíme pana Šumáka."

"Pana Šumáka?"

"Rishi Sumak. Riči Šumák."

"Musíš dávat každému vlastní jméno?"

"Jo."

"Proč?"

"Baví mě to."

Zabalili jsme si naše věci tak, že jsme se navlékli do naší výstroje, posbírali všechny zbraně a labyrintem chodeb a schodišť se vydali do Centrálního skladu, odkud vedla jediná cesta do Centrálního příjmu, kde jsme měli naše auto. Lehko se o tom mluví, ale tak snadno to nešlo.

Barák byl plný policajtů. Vyváděli z domu všechny nájemníky. Dokonce i Moma s jeho dývýdýčkama. Zajímalo by mě, jak si poradí s paní Wilsonovou. Ale možná na ni ani nenarazí. Třeba už je dávno pod zemí u svého pána. Rád bych znal jméno toho indického démona. Tenkrát v Tennessee jsem jméno indiánského démona zjistil jenom proto, že se s ním Linda setkala osobně. Pak pochytila nejen jeho jméno, ale i jeho jazyk. Dialekt kmene Washoe z lidu Cherokee.

"Jmenuje se Rákšasa," řekla náhle Linda.

Právě jsme stáli u okna jednoho bytu ve třicátém sedmém patře bloku C a pozorovali záchranáře, jak odvážejí na nosítkách mamu Dee. Chudák ženská. Když k ní vtrhli, že musí okamžitě odejít, seklo to s ní. Už jsem chápal, proč odsud někteří lidé nechtěli odejít. Byl to jejich domov.

"Jak to víš?"

"To je z Atharvavédy."

"A to je co?"

"Prastaré indické náboženství."

"Jak to všechno víš?"

"Zapomínáš, že mám doktorát z historie. To jméno mi rezonuje v hlavě už od našeho příjezdu. Jen mi chvíli trvalo, než jsem si vybavila podrobnosti. Od školy jsem ten text nečetla."

"Jak že jsi to říkala?"

"Rákšasa. Ten, který posedává lidské mrtvoly. Ten, který obývá hřbitovy. Sem sedí oboje."

Jo, to je pravda. Jeden hřbitov je přímo pod našima nohama. A slečna Wilsonová už byla nejspíš mrtvá, když jsme k ní přišli. Navíc to vysvětlovalo přítomnost Moriarta. Rákšasa a Moriartus měli podobné vlastnosti. Vyvoláním Rákšasi se Atreyovi podařilo nechtěně vyvolat i Moriarta.

"A něco, co by nám pomohlo?"

Lin jen zakroutila hlavou.

"Víc si toho nepamatuju. Chtělo by to knihovnu."

"Mám obavy, že na to nemáme čas. Tak jdeme. Nejkratší cestou."

Poslední věta patřila Clark. Stále byla velice smutná. Dozvědět se pravdu o smrti vlastní matky pro ni byl šok. Ale ona se z toho nakonec dostane. Pomůžeme jí.

Sestupovali jsme budovou tak, abychom se vyhnuli všem obydleným bytům. Zatím jsme zůstávali v budově C, ale já chtěl po Clark, aby nás nasměrovala do béčka nebo déčka. Prostě do vchodu, který by byl nejblíže vstupu do vnitřního parku. Do Centrálního skladu se jinak než přes park a galerii dostat nedalo. Jenomže všude byla spousta policajtů. Bylo mi jasné, že s evakuací budovy budou chtít skončit do setmění. Jen blázen by se tu pohyboval po tmě. Každý, kdo do Kostky vešel, to instinktivně cítil.

Ani my tu nechtěli zůstat po setmění. Ne v parku nebo na chodbách. Jenomže poldové ne a ne odejít. Sledovali jsme je ze třetího patra budovy D, z jednoho z neobydlených bytů, který byl blízko schodiště. Odsud jsme to mohli do galerie zvládnout během dvou minut.

Slunce zapadalo. Vnitřní park tonul ve stínech. V otočných dveřích galerie stáli dva policajti ze speciální protiteroristické jednotky. Po zuby ozbrojení, v neprůstřelných a taktických vestách. Vlastně byli oblečení podobně jako my. Jen ne v zelené, ale v černé. Většina členů záchranných složek už budovu opustila. Zbytek se k tomu chystal. Ale speciálové nevypadali, že chtějí odejít. Možná je tu nechají i přes noc. Kvůli nám. Šumák věděl, že jsme se vrátili do budovy a vyjít nás neviděl. Možná se rozhodl obětovat pár policajtů, abychom mu neunikli.

Jenže my museli. Nejen, že jsem je cítil, já je i slyšel. Nemrtvé. Rozlézali se po celé budově. Že je prázdná, si nemohli nevšimnout. Stejně jako oba démoni. Obsazovali budovu a hledali nás. Jakmile slunce zapadne, vrhnou se na nás a my nebudeme mít šanci. Do Centrálního příjmu se prostě nedostaneme. Museli jsme jednat hned.

"Hele, mám nápad," řekl jsem. "Potřebuju vymyslet nějaký důvěryhodný název speciální policejní jednotky. Něco, z čeho bude jasné, že se jedná o tajnou jednotku."

"K čemu nám to bude?" chtěl vědět Fici.

"Podívej se na nás a na ně," ukázal jsem na dvojici speciálů u vchodu. "Skoro stejné hadry. My máme lepší zbraně. Můžeme se vydávat za členy nějakého tajného speciálního komanda. Když tam naběhneme dostatečně rázně, nebudou vědět, co si o nás myslet. Projdeme."

"Za pokus to stojí," řekl po chvíli uvažování Fici. "Co takhle Rapid Deployment Unit, to zní dobře, ne?"

"Jako že Útvar rychlého nasazení? Jako naše URNA? To nemyslíš vážně, že ne?"

"Proč ne? Je to dobrý."

"Co takhle SSOPHCL," řekla Lin.

"Co je to?"

"Special Secret Operations of the Police Headquarters of the City of London. Speciální tajné operace policejního ředitelství města Londýn. Zní to dost důstojně a má to dlouhou zkratku. A gumy zkratky milují."

"Vidíš to," řekl jsem Ficimu. "Tohle tvrdím celou dobu, že gumy jsou posedlé zkratkami. A tahle zní navíc dost dobře."

"Hlavně aby sis ji pamatoval," odfrkl Fici. Navážení do gum ho vždycky trochu namíchlo.

"Tak jdeme na to. Jen to bude chtít ještě drobné úpravy."

Vytáhl jsem z jedné z tašek, které jsme s sebou vláčeli, zelený šátek a uvázal ho Lindě na hlavu jako pirátce. Musel jsem nějak zakrýt její světlou hřívu zářící do všech stran. Jinak by nám historku s tajnou jednotkou nikdo neuvěřil. Poté jsem ji maskovacími barvami začernil obličej. Použil jsem černou a zelenou, které rozbily její jemné rysy. Teď vypadala mnohem drsněji. To samé jsem provedl s Clark. Jen černou jsem vyměnil za bílou, která byla spíš béžová. Když se zvolí správná barevná kombinace a vzor, člověk dokáže splynout s okolím tak, že ho netrénované oko nepozná ani na metr. Jen se to musí umět. Teď holky vypadaly jako drsné, bojem zocelené vojandy, které se minulý týden vrátily z Iráku a zase by se tam chtěly vrátit.

Fici žádné barvičky nepotřeboval. On se jako guma narodil. Drsně vypadal i bez toho, proto jen namatlal černou a zelenou na můj obličej a mohli jsme vyrazit.

"Jak že to bylo?" ujistil jsem se ještě.

"Special secret operations of the police headquarters of the city of London. SSOPHCL," zopakovala Lin.

"Es es ou pí ejdž cí el," zopakoval jsem. Tohle až při kontrole textu proženu umělou inteligencí, OpenAI zkrachuje.

Suverénně jsem vyšel ze vchodu bloku D, jako kdyby mi to tu patřilo, a mašíroval v čele svého týmu k východu z parku.

"Stát!" zazněl rozkaz, hned jak nás speciálové spatřili. Na hlavy nám mířili dvě L85A2 vybavené bull-pup systémem, tedy měly závěr umístěn za spouští, podobně jako naše P90.

"Jsme z SSOPHCL," řekl jsem razantně. "Uvolněte nám cestu."

Speciálové se na sebe podívali.

"Co je SSOPHCL?" zeptal se nakonec jeden z nich.

"Special secret operations of the police headquarters of the city of London," řekl jsem. Byl zázrak, že jsem si to pamatoval.

"To neznám."

"Proto je tam to slovo tajné. A teď nás nech projít," zvýšil jsem autoritativně hlas. Tomu gumy rozumí, i když jsou od policie.

Speciálové se na sebe znovu podívali, aniž by na nás přestávali mířit. Byli to profíci. Ten druhý pokrčil rameny a sklonil zbraň. Kolega, který s námi mluvil, ho po chvíli napodobil. Proč taky ne. Naše výstroj a zbraně mluvily za své. Kdybychom nebyli od speciální jednotky, tak kdo bychom byli?

Vyšlo to, řekl jsem si v duchu nevěřícně a vykročil ke schodům. Bohužel, jak jsem se k nim blížil a byl stále lépe vidět ze schodiště za otočnými dveřmi, všiml jsem si, že těsně pod jeho vrcholem stojí starosta Sumak s nějakými papaláši ve fešáckých policejních uniformách.

Asi jsem se se starostou v jeho pracovně objímal moc dlouho. I přes barevný bordel na obličeji mě okamžitě poznal.

"To je on!" zaslechl jsem tlumeně přes otočné dveře. "Střílejte!"

Speciálové zdvihali své zbraně. Už jsem byl u nich. Prvnímu jsem vykopl zbraň z ruky, druhému ji přesekl mačetou. První se točil zpět s nožem v ruce. Mačetou jsem mu ji vyrazil z ruky a plochou stranou mu dal facku. Druhou chytl o zeď. Druhý nevěřícně sledoval svou přeseklou zbraň. Uspal jsem ho kopačkou na hlavu.

Po schodišti se k nám hnalo celé komando. Napadlo mě zablokovat otočné dveře mačetou, ale oni by je rozstříleli. I se mnou.

"Běžte!" zakřičel jsem na svůj tým a ukázal ke druhému vchodu bloku A. Jakmile komando proběhlo dveřmi, zahájilo palbu. V běhu jsem palbu opětoval. Stačilo to, aby se hoši z komanda museli krýt, a my se mohli schovat ve vchodu.

Nevypadalo to s námi dobře. Komando bylo desetičlenné. Bylo v přesile a my se mohli ubránit pouze stažením hlouběji do budovy. Západ slunce se rychle blížil.

"Chtějí nás zabít," řekl Fici, aniž by přestal jistit prostor před vchodem skrze mířidla P90. "Musíme se bránit."

"Co navrhuješ?"

"Ještě pořád platí, že nezabíjíme lidi?"

Ano, platí. Ale když vás chtějí zabít, některá pravidla musí jít stranou.

"Co chceš dělat?"

"Až uslyšíš signál, běž. Sejdeme se v cukrárně."

"Jaký signál?"

"To poznáš."

Fici vyběhl ze vchodu. Parkem se rozlehla střelba. Slyšel jsem jen zbraně komanda. Ficiho zbraň byla odhlučněná, ale já nepochyboval, že se velice činí. Teď byl ve svém živlu. Žádná magie, žádná nesmrtelná monstra. Jen smrtelní lidé a zbraně.

Palba slábla. Členů komanda ubývalo. Pak se parkem rozlehla dvojitá detonace. Ficiho granáty. To byl náš signál.

Vyběhl jsem z vchodu se zbraní připravenou ke střelbě. Holky jsem měl v patách. Byly vyděšené. Tohle byla regulérní válka. Žádné hraní na vojáčky.

Po cestě k východu z parku jsme narazili na několik mrtvých členů komanda. Oni používali standardní policejní neprůstřelné vesty. To byla chyba. P90 nebyla jen zbraň. Byl to speciálně vyvinutý střelecký systém, s požadavkem na průbojnost proti lehce obrněným cílům. P90 byla vyvinuta právě proto, aby dokázala prostřelit standardní neprůstřelnou vestu. Členové komanda neměli šanci.

Otočné dveře oddělující galerii od parku byly v troskách. To byly ty výbuchy granátů.

Prošli jsme zničenými dveřmi do galerie. Mrtvých přibývalo. Na schodech se válela dvojice zkrvavených těl, rozervaných výbuchy obranných granátů. Starosta Sumak ani žádný z fešáckých policistů tu nebyli. Samozřejmě utekli při prvním výstřelu.

Seběhli jsme schodiště a zabočili vpravo k cukrárně. Tedy k bývalé cukrárně. K té, kterou jsme do budovy prvního dne vešli.

Venku již byla téměř tma. Měl jsem obavy, aby po nás někdo nestřílel skrze hlavní otočné dveře, ale venku nikdo nebyl. Když začala bitva, veškeré záchranné složky a policie byly pryč. Zbývalo tu jen policejní komando, které čekalo na nás a mělo za úkol nás zlikvidovat. Fici se postaral, že to dopadlo úplně opačně. Myslím, že jako bývalý voják, člen speciálních sil, čekal na takovouhle akci celý život.

Dveře cukrárny byly dokořán. Fici na nás čekal. Krčil se za pultem a jistil prostor.

"Jsi v pohodě?" musel jsem se zeptat.

"Ani škrábnutí, co vy?"

"Procházka růžovým sadem. Nikdo živý nezůstal."

"Fajn. Teď je to zase tvoje," řekl a ukázal rukou na dveře vedoucí do centrálního skladu.

Věděl jsem, co tím myslí. Teď jsme museli vstoupit do útrob budovy a do podzemí, které bylo stále plné nemrtvých, včetně dvou démonů. To byla zase moje parketa.

Pomalu jsem otevřel dveře do Centrálního skladu. Jen malinko, abych mohl nahlédnout dovnitř. Byla tam úplná tma, proto jsem přepl svůj zrak do nočního módu. Rozhlédl jsem se a dveře zase potichu zavřel.

"Co se děje?" zeptal se šeptem Fici. Asi už tušil.

"Sklad je plný zombíků, těch rychlých," řekl jsem též šeptem.

"Kolik?"

"Nevím. Hodně."

"Co budeme dělat?"

Podíval jsem se na dveře do galerie. Otevírat jsem je ani nemusel. Za výlohou se pohybovala spousta stínů. Slunce zapadlo. Nemrtví pochodovali celou budovou. To jen přítomnost živých lidí je nějakým způsobem držela v bloku A. Jenomže v téhle budově už žádní živí lidé kromě nás čtyř nebyli. A to bylo zřejmé. Nemrtví byli volní. Byli jsme v pasti.

"Zatím tam jen tak postávají, nebo bezcílně bloudí kolem," kývl jsem hlavou ke skladu. "Zkusíme to projít."

"Je tam tma. Baterky použít nemůžeme. Jak to projdeme po tmě?"

Přemýšlel jsem.

"Co použít magii?" navrhla Linda. "Mohl bys je znehybnit."

"Je jich moc."

"Tak je zapal."

"Je jich moc. Když je zapálím, neprojdete."

"Udělám ze sebe návnadu," řekl rozhodně Fici. "Prostě tam vlítnu a začnu střílet. Půjdou po mně. Proklouznete."

"Fici, to zní jako hrdinská smrt. Ale dovolit ti to nemůžu."

"Tak co navrhuješ?"

"Uděláme vláček."

"Vláček? A budeme u toho taky zpívat 'Jede, jede mašinka'?"

"To asi ne. Hele, je to snadný. Provedu vás. Když to neklapne, prostřílíme se. Lin půjde první, pak Fici, Clark a já. Tak vás budu mít všechny na očích. Když se něco zvrtne, vyšlu ke stropu ohnivý kruh, jako v áčku, když jsme potkali Moriarta. Pak se prostřílíme."

Jen kývll hlavou a postavil se. Kývl jsem na Lin, která se postavila před dveře. Fici ji pravou rukou chytil za taktickou vestu. V levé držel P90. Za Ficiho se zařadila Clark, já na konec. Byli jsme připraveni.

Lin pomalu otevřela dveře a vstoupila v čele průvodu do Centrálního skladu. Jen jsem za námi zavřel, věděl jsem, že tohle je vážně blbej nápad. Zombíků mohlo být ve skladu tak dvě stovky. Nevěděl jsem proč. Co je přivedlo zrovna sem. Ale byli tady. A my se kolem nich museli proplést na druhou stranu.

Lin byla vyděšená. Neviděla vůbec nic. Pohybovala se po trase, kterou jsem jí vytyčil v myšlenkách.

,Dva kroky. Zastav. Čekej. Úkrok vpravo. Teď vlevo. Stůj. Nehýbej se. Projde těsně kolem. Dobrý, pokračuj.'

Pomáhal jsem Lindě vymotat nás ze skladu. Dělal jsem zadní řízenou nápravu. Jen tak jsme se mohli motat mezi stovkami zombíků. Kdybych byl vpředu, náš malý konvoj by měl zranitelná záda. Takhle jsem měl o všech přehled.

,Stát!' zakřičel jsem v myšlenkách.

Jeden nemrtvý znenadání změnil směr svého bezcílného bloumání. Kretén.

,Couváme,' řekl jsem Lin a sám táhl Clark za vestu zpět.

Ta táhla Ficiho, ten netušil, co se děje, neboť Lin couvala sama. Nemrtvý ji těsně minul. A pak jsem zády narazil do jiného. Pravidlo, které by mělo mít v autoškole číslo jedna: Vždycky se dívám, kam jedu. Já se nedíval. Moje chyba.

Sekl jsem zombíka přes krk, dřív než se mohl jakkoliv hlasově projevit. Bylo to marné. Ve skladu bylo, až na pomalé, šouravé kroky zombíků, ticho. Svist mačety a dopad nemrtvého těla na podlahu byl nechutně hlasitý. Snům o hladkém průchodu skladem byl konec.

Vyslal jsem ke stropu ohnivý kruh. Ani zombíci v naprosté tmě nevidí. Světlo je probralo z letargie. Ale jinak to nešlo. Už věděli, že ve skladu někdo je, a útočili podle zvuku. Se světlem, které vydával ohnivý kruh, jsme se mohli bránit.

Byl to zajímavý pohled. Ohnivý kruh zbarvil vše do temně rudé. Jak se přeléval pod stropem, stíny se neustále měnily. Řev nemrtvých přehlušoval cvakání pé devadesátek. Za neustálé střelby jsme se stahovali k východu do Centrálního příjmu. Šlo to docela dobře. Dokud se tiché cvakání závěru zbraní neproměnilo v uširvoucí rachot střelby. Démon in da house.

Byl tady. Pekelný démon. Jestli to byl Moriartus, nebo Rákšasa, jsem nevěděl. Neviděl jsem ho. Tohle byla velice ošemetná situace. Démon dokázal ovládat nemrtvé. Ti zatím útočili neorganizovaně, hnáni nemrtvou touhou po čerstvém mase. Proto se nám je dařilo držet od těla. Přítomnost démona to mohla změnit. Tohle byl vážně blbej nápad.

A pak se stalo něco, co bych nečekal ani v nejdivočejším snu. Zombíci se zastavili. Prostě zamrzli, jako bych na ně použil své znehybňovací kouzlo. Jenže já to nebyl. Takovou masu bych začarovat nedokázal.

"Běžte!" nakázal jsem týmu.

"Ale…" chtěla něco namítnout Lin.

"Běžte. Připravte auto. Doženu vás."

"Tak jdeme!" zavelel Fici a popohnal obě holky k východu. Alespoň, že on uměl plnit rozkazy.

Jen se za nimi zavřely dveře, démon se objevil. Zhmotnil se přímo přede mnou. Ale neútočil. O co mu šlo?

"Ty," zasyčel jeho hlas pekelštinou.

Takže Moriartus.

"Blíží se bouře," pokračoval. "Apokalypsa začala. Nevíš, co všechno jsi svou přítomností v pekle způsobil. Až skončí v pekle, bude pokračovat na Zemi. Nikdo ho nezastaví."

Že jsem svou přítomností v pekle udělal vítr, jsem věděl. Lucifer chtěl, abych mu výměnou za Lindinu duši pomohl urovnat chaos, který dole vznikl po odstranění několika nejvyšších démonů, kteří se pomocí Knihy mrtvých snažili ovládnout Zemi. A já mu pomohl. Nic jiného mi ani nezbývalo. A teď se zdálo, že to tak úplně nevyšlo.

"Koho nikdo nezastaví?" chtěl jsem vědět.

"V pekle už není bezpečno."

Ono bylo v pekle někdy bezpečno? Aha, asi jak pro koho.

"A ani na Zemi již brzy nebude bezpečno," pokračoval Moriartus. "Jen ty ho můžeš zastavit. Proto tě dnes tě nechám odejít."

"Necháš mě odejít? Ó, jak jsi šlechetný. Co za to?"

Ta otázka byla na místě. Démon by nikdy nic neudělal nezjištně. Byl to démon.

"Ukryj mě, dokud Apokalypsa neskončí."

"Cože? Mám tě ukrýt? A jak to mám jako udělat? Mám si tě schovat pod postel?"

"Spirit box," zasyčel démon.

Spirit box? No jasně. Démoni měli několik společných rysů se stíny, které se daly uvěznit ve Spirit boxu.

Vytáhl jsem z jedné z kapes taktické vesty krátkou dýku s dutou špičkou. Vždycky jsem u sebe měl minimálně jednu krátkou dýku s dutou špičkou.

Svůj první stín jsem ručně narval do malé plechové krabičky opatřené symboly z Knihy mrtvých, díky nimž nemohl stín uniknout. Byla to těžká a nechutná práce, u které jsem málem zdechnul. Od té doby jsem k lovení stínů používal sofistikovanější metodu. Dýku, se kterou stačilo stín bodnout. Jeho hmotná podstata se pak rozpadla a jeho temná duše byla uvězněna v duté špičce. Říkal jsem tomu Spirit box.

Hodil jsem dýku na betonovou podlahu před démona. Jako kost psovi.

"Jak ti mohu věřit, že až Apokalypsa skončí, propustíš mě?"

"Nejsem démon."

Moriartus se usmál. Démon se usmál. Nikdy jsem neviděl démona se usmát. Nikdy jsem neviděl démona, který by se nechal dobrovolně zajmout. Tam dole to teda musel bejt hukot.

Démon zvedl z podlahy dýku.

"Až zmizím, má moc nad nemrtvými zmizí také. Pak utíkej," řekl a bodl se dýkou do hrudi.

Skladem se roznesl nelidský křik. Démonova hmotná podstata se začala rozpadat. Na zem dopadaly velké cáry černé kůže, masa a černé démonské krve. To vše se rychle rozpouštělo v nechutný černo-zeleno-žlutý sliz. Za minutku byl démon pryč.

Dýka se ještě několik sekund vznášela ve vzduchu na místě, kde byla démonova hruď. Pak s cinknutím dopadla na zem. Démon byl uvězněn v její duté špičce.

Normálně bych se tomu asi tak týden divil a nechápavě u toho kroutil hlavou. Právě jsem zajal démona. Ještě lépe, démon se nechal zajmout dobrovolně. Démon zajmul sám sebe. Tohle by snad stálo za to, abych si znovu prostřelil hlavu, jen abych se podíval, co se v pekle děje.

Na další myšlenky nebyl čas. Jakmile démon zmizel, nemrtví se dali znovu do pohybu. A všichni šli po mně. Samozřejmě, byl jsem tu sám. A to byla má výhoda. Konečně jsem mohl použít ohnivý kruh, kterým jsem si vyrobil cestu ven.

Nemrtví kolem mě hořeli a já se skrze ně prosekával mačetou svatého Vojtěcha. Ohnivý kruh je spaloval jako papír, ale mně ublížit nemohl, stejně jako démonům.

Proběhl jsem dveřmi na schodiště do Centrálního příjmu a zabouchl je za sebou. Na nějaká neprostupná kouzla nebyl čas. Celý sklad byl v plamenech. Nakonec by dveře stejně shořely. Nemělo to smysl.

Za minutu jsem byl dole. Auto bylo nastartované. Tým na mě čekal. Centrální sklad prořezávaly dva kužely světla z hlavních světlometů. Jen jsem skočil na sedadlo spolujezdce, vůz se rozjel, aby po minutě zastavil před bránou dělící nás od svobody tam venku.

"Sakra. Nemám klíč!" zakřičela Clark.

"To nevadí. Mám svůj," řekl jsem a vystoupil.

Došel jsem k vratům a zámek jednoduše přesekl mačetou. Odtáhl jsem vrata stranou a mávl na Ficiho, aby vyjel ven. Ten tak učinil a zastavil několik metrů před ústím tunelu.

Já se vrata ani nesnažil znovu zavřít. Nemělo to smysl. Nemrtví byli v celé budově. Ven se mohli dostat i jinudy a v tom jsem jim musel zabránit. Postavil jsem se u ústí tunelu a čekal.

"Co to děláš!?" křikl na mě Fici z okénka auta. "Dělej! Vypadneme odsud!"

"Ještě ne."

Fici vystoupil z vozu. Lin s Clark ho následovali. Přistoupili ke mně.

"Co se děje, broučku?" ptala se Lin. "Proč nejedem?"

"Musím to spálit."

"Co musíš spálit?"

"Dům."

"To ne. To nemůžeš," ohradila se Clark.

Podíval jsem se jí do očí. Věděl jsem, proč to nechce. Byl to její domov.

"Už není nic, co by nemrtvé drželo v domě. Oni ho teď opustí. Ještě dnes v noci. Nejprve napadnou Enfield. Lidé se neubrání, nemrtvých přibude. Potom Londýn. To je kolik? Osm milionů lidí? Za měsíc bude z celých ostrovů Zombieland. To nemůžu dopustit."

Clark sklonila hlavu. Pochopila to.

Znovu jsem se otočil k tunelu. Už byli slyšet. Drali se ven. Někteří stále hořeli. Ale málo. Ohnivý kruh toho dokázal mnohem víc.

Vztáhl jsem obě ruce k ústí tunelu. Vyšlehl z nich pekelný plamen. Ale ne takový, jaký jsem používal běžně. To býval jenom takový ohýnek k postrašení nepřátel. Teď jsem chtěl pořádný ohnivý kruh. Jako tenkrát v Hell campu.

Pekelný oheň stékal do podzemí budovy jako napalm a ničil vše, co mu stálo v cestě. Schodišťovou a výtahovou šachtou prorazil do Centrálního příjmu, odkud pokračoval skrze obchody do galerie a vnitřního parku.

Z oken galerie vyšlehly rudé plameny. Poté z prvního patra. Z druhého, třetího, čtvrtého. Rudý požár za okamžik pohltil celou budovu. Beton praskal nepředstavitelným žárem. Ocelové výztuže v něm se tavily. Celá budova zářila do noci jako obrovský maják.

V dáli zazněly sirény a objevila se modro-červená světla. Opět se sem sjížděli záchranáři z širokého okolí. Bylo to jedno. Bylo pozdě. Narušená hořící budova se začala hroutit do sebe.

Ještě jednou jsem přiživil oheň plameny prýštícími z mých rukou. Chtěl jsem, aby z budovy nic nezbylo. Jen spečený zesklovatělý kráter, jako v Hell campu, ze kterého už nikdy nemohlo povstat žádné zlo.

Byl čas zmizet. Nastoupili jsme do auta a já řekl Ficimu, aby jel na sever, pryč z města, tak nejdál, jak jen to bylo možné.

Jeden problém byl vyřešen. Kostka byla minulostí. A tady by mohl příběh klidně skončit. Záhada byla objasněna, nemrtví zničeni, démon mimo hru. A naši hrdinové opět zvítězili. Opravdu?

Jenže ještě je tu jeden démon. Rákšasa nikam nezmizel. Ba naopak. Budova, ve které byl vyvolán, byla zničena, a démon tak byl volný.

A pak tu zbývá ještě někdo, mnohem horší než démon. Někdo, kdo poslal vlastního synovce vyvolat démona do Kostky a ani se nezamyslel nad skutečností, že byl zabit. Někdo, kdo využíval svého vlivu k vlastnímu obohacení. A hlavně někdo, kdo nechal zavraždit Clarissinu mámu. Starosta Enfieldu, Rishi Sumak. A já přeci řekl, že musím zabít starostu.

Takže ne. Příběh ještě nekončí.

Jeli jsme na sever asi hodinu, během které jsme ujeli dobrých šedesát kilometrů. I tak jsme na jižním obzoru viděli rudou záři dohasínajícího požáru Kostky, která se odrážela od zamračené oblohy. Na jihu pršelo, ale bylo to jedno. Déšť mohl jen pomoci, aby se požár nerozšířil. Kostku uhasit nemohl. Pekelný oheň voda neuhasí.

Nakonec jsme zastavili v motelu u dálnice A10 těsně před Cambridge. Byl to takový ten klasický motel známý z amerických filmů. Dlouhý bungalov, kde jste mohli auto zaparkovat přímo přede dveřmi vašeho pokoje. Vybrali jsme si ho, neboť neonový poutač u dálnice hlásal, že motel má volná místa.

Byli jsme nesmírně unavení. Boj s temnotou je takový. Únavný až vyčerpávající. Všichni jsme se těšili na postel. A protože nikdo nechtěl být této noci sám, vtěsnali jsme se do jednoho pokoje. To byla výhoda těchto motelů. Na recepci se ubytoval jen Fici. O tom, že nás v autě přijelo více, recepční nevěděl a ani to vědět nemohl, neboť na náš pokoj z recepce nebylo vidět.

Nevýhodou tohoto řešení bylo, že v pokoji byla jen jedna postel. Manželská pro dva. Tu si zabraly holky. Fici se uvelebil na gauči a na mě zbylo jen křeslo. Nevadilo mi to, stejně jsem nemohl usnout.

Hlavu jsem měl plnou myšlenek. Na Rákšasu, kterému jsem dal spálením Kostky svobodu. Na starostu Enfieldu, který zavraždil mámu mé nové nejlepší kamarádky. Mé spřízněné duše.

Ta má volala po pomstě. Pomsta se prý má podávat za studena. To je kec. Pomstít se je nutné hned. Dokud to má smysl. Tady navíc nešlo jen o pomstu. Musel jsem zastavit démona, dokud jsem věděl, kde ho hledat. Takový svobodný démon byl nebezpečný až moc. Nebyl důvod otálet.

Počkal jsem, až všichni usnou. Netrvalo to dlouho a já navíc jejich spánek podpořil takovým malým neškodným kouzlem. A pak jsem odjel zpátky do Enfieldu. Chtěl jsem tento příběh ukončit ještě této noci. A chtěl jsem to udělat sám.

Novému Enfieldu jsem se chtěl vyhnout obloukem. Nechtěl jsem být jako ten zločinec vracející se na místo činu. Já nevím. Připadal jsem si tak. Jenomže já si tak připadal vždycky, když jsem zničil nějakou obzvláště drahou věc. Jakou asi mohla mít Kostka hodnotu? Nějaká ta miliarda to asi byla. Nejdražší věcí, kterou jsem kdy zničil, byla hráz na Staré faře. A nešlo jen o hráz. Celkovou škodu tenkrát vyčíslili na 350 milionů. To bylo před deseti lety. Myslím, že teď jsem svůj rekord trhnul.

Takže nakonec jsem se Kostce nevyhnul. Stále hořela a byla u ní spousta hasičských vozů, jejichž majáky byly vidět z dálky. Většina jich balila. Jen některé vozy zůstávaly, aby hlídaly, že požár nepropukne nanovo. Nepropukne. Z Kostky nezůstalo nic, co by ještě mohlo hořet. Jen čtvercový kráter spečené lávy.

Zastavil jsem kousek stranou, abych si své dílo prohlédl. Mezi hasiči a policisty jsem zahlédl starostu Sumaka. Hovořil s nějakým dalším blbečkem v obleku a zdál se být lehce rozrušený. Řval na druhého muže a přitom zběsile gestikuloval rukama. Za ním stáli dva policisté se zbraněmi. Starostova tělesná stráž. V hlavě mi zazněl refrén z písně "I Will Always Love You" z Osobního strážce. Rychle jsem tu myšlenku zahnal a raději zapojil svůj posílený sluch.

"…jak to myslíš, že o nic nejde," rozčiloval se starosta. "Co pak to nechápeš? Haliburton nám už vyplatil 10 milionů liber za práva na Kostku. 10 milionů jenom na Kostku! Co jim teď za ty peníze dáme? Co jim mám říct? Tady máte díru v zemi, dík za prachy a ahoj?"

"Tak ty peníze vrátíte," opáčil muž v saku.

"Nemám ty peníze. Za co myslíš, že jsem koupil dům a pozemky kolem? A tohle všechno taky něco stojí," ukázal na dva poldy. "Do prdele!" zakřičel, otočil se na patě a odcházel k autu.

Dva poznatky. První byl, že starosta byl opravdu oteklé zkorumpované prase. Druhý byl, že i on říkal Sun City Tower jednoduše Kostka.

Pomalu jsem jel za starostou. Vezl se v policejním autě. Oba policajti seděli vepředu, starosta vzadu. Jak to zpívá 50Cent? "Dva negři seděj vpředu, dva negři seděj vzadu." Tady by se to dalo změnit na "dva šmejdi seděj vepředu, ten největší šmejd vzadu."

Myslel jsem, že starosta pojede na radnici, ale nebylo to tak. Auto projelo Enfieldem a zabočilo na západ ven z města. Tam se k němu přidala další dvě policejní auta. Ochrana navíc. Domy zmizely a my projížděli malebnou anglickou krajinou. Alespoň jsem si ji tak představoval. Ve tmě z ní moc vidět nebylo. Jen v dáli po levé ruce zářila světla velkoměsta.

Nejeli jsme dlouho. Po pár kilometrech jsme minuli bránu mezi dvěma nízkými kamennými zídkami a malý domek, v jehož oknech byla tma. Jak to říkala slečna Wilsonová? Starosta ji vyhnal z malého domku na okraji Enfieldu, ve kterém žila celý život, neboť ho chtěl pro sebe. A s ním i všechny lukrativní pozemky na okraji Londýna. 10 milionů liber. Dobytek.

U domku jsem zastavil. Už jsem věděl, kam starosta míří, a nechtěl jsem, aby si mě všiml. Schoval jsem auto za domek a zbytek cesty šel pěšky. Nebylo to daleko. Tak 500 metrů.

Auto se starostou a jeho doprovod zastavilo před okázalým viktoriánským sídlem. Byl to spíš takový malý hezký zámeček, udržovaný přesně tak, aby vzbuzoval ten nejlepší historický dojem, avšak uvnitř luxusně zařízený. A zabezpečený.

Čekal bych, že po vyložení starosty všechna policejní auta zase odjedou, ale tohle byla prvotřídní ochranná služba. Policisté, kteří se ke starostovi připojili později, zůstali před domem v autech. Ti, kteří vezli starostu, zůstali v domě. Možná spali i v jedné ložnici se starostou. Co jsem věděl od Clark, starosta neměl ženu ani děti. Možná mu párek úplatných policajtů ke štěstí stačil. Co já vím.

Počkal jsem, až se v domě zhasnou všechna světla, a vrátil se k autu. Původně jsem chtěl do domu proniknout nepozorován, ale měl jsem takový neodbytný pocit, že to stejně nevyjde. Že starosta na mě čeká. Zvolil jsem tedy frontální útok.

Z auta jsem si vzal Ficiho Kanón. Naládoval jsem zásobník pěti třiceti sedmi milimetrovými výbušnými náboji. Poté jsem se uvelebil na trávníku asi sto metrů před domem.

Tři výbušné střely se zahryzly do motorů tří policejních aut. Průčelí domu ozářily tři mohutné exploze. Jedno auto bylo prázdné. V druhém to odnesli dva zkorumpovaní fízlové hned. Ze třetího vyběhla hořící postava, která se ještě několik vteřin motala na příjezdové cestě, než padla pod náporem plamenů.

Zbylé dvě výbušné střely jsem poslal do oken v prvním patře. Při troše štěstí bych mohl trefit starostovu ložnici a pak si jen zaběhnout nahoru udělat selfie se starostovou ohořelou mrtvolou. Kdybych měl čím.

Auta před domem hořela moc hezky. Výbuchy střel vysklily téměř všechna okna v prvním patře, ale k požáru uvnitř nedošlo. To bylo dobře. Šel jsem dovnitř. Nechtěl jsem mít požár nad hlavou.

Do budovy jsem vešel hlavními dveřmi, které vyrazil výbuch auta, a vstoupil do hlavního sálu. Zámeček měl rozlehlý hlavní sál, místo, kde byli přijímáni hosté a probíhaly večírky pro bohatou smetánku.

Uvnitř byla tma. Jen okny do sálu pronikala trocha světla z požáru automobilů. Ani jsem nemusel přepnout oči do nočního režimu. Ty postavy jsem nejen viděl, ale i cítil. Čekaly na mě.

Ve tmě něco dvakrát cvaklo. Odborník na střelné zbraně jsem nebyl, ale pojistky automatů jsem rozeznal jistě. Ozvalo se ještě jedno cvaknutí a pod stropem se rozzářil velký křišťálový lustr.

Na druhé straně sálu, ve vysokém křesle, seděl starosta Enfieldu jako nějaký král na trůnu. Vedle něj z každé strany jeden policista se samopalem MP5 namířeným na mě. Zůstal jsem stát na místě.

"On říkal, že přijdeš," řekl z nenadání starosta.

"Kdo?"

Ne, tohle mě vážně zajímalo. Kdo tady o mně mohl cokoliv vědět?

"Tvrdil, že máš velkou moc. Nevěřil jsem mu," pokračoval starosta. "Víš, co jsi způsobil? Víš, kolik peněz jsi promrhal?"

"Takže jen o peníze tady jde? A víš, co jsi způsobil ty? Zabil jsi vlastního synovce. Vyvolal démona, který se teď může volně pohybovat po celé Zemi. Malém způsobil zombie apokalypsu a budeš se ohánět penězi?"

"Co ty o tom víš?" zasmál se starosta. "Peníze znamenají moc. A po té touží každý muž."

"Co to tady meleš? Mám víc peněz, než o kolika se ti kdy snilo. Mám větší moc než kdokoliv na téhle planetě. A vidíš snad, že bych ohrožoval veškeré lidstvo? Ne. Šumáku, ty nejsi normální. Zabil jsi Clarissinu matku. Už to stačí na to, abych zabil já tebe."

Chvíli mě jen sledoval. Potom mávl rukou.

"Zastřelit," řekl jednoduše.

Vyslovil jsem malé zaklínadlo a oba policisté znehybněli s prsty na spouštích.

"Opravdu máš velkou moc, ale tady ti k ničemu nebude."

Starosta opět mávl rukou. Vedle něj se znenadání objevil démon. V jednu chvíli tam nebyl, ve druhou ano. Tuhle teleportaci uměli jen démoni. A teta Jess. Někdy jsem jim to záviděl.

"Kdo jsi?" zasyčel démonův hlas. Anglicky. To bylo hodně nezvyklé.

"Já jsem Richard, debile. A ty jsi Rákšasa, hinduistický démon. Jen nechápu, proč mu sloužíš," ukázal jsem na starostu.

Ten se opět rozesmál.

"Cožpak neznáš Atharvavédu? Vyvolal jsem ho. Musí mi sloužit."

"Vyvolal ho Atreya. A ten je mrtvý."

"Vyvolal ho mým jménem. Proto slouží jenom mě."

"Vyvolat démona je ten největší hřích. Skončíš rovnou v pekle."

Starosta se znovu rozesmál.

"Jsem hinduista. V peklo nevěřím."

"Ale peklo věří v tebe."

Teď už se nesmál. Místo toho přikázal démonovi, aby mě zabil.

Této části jsem se trochu obával. Má mačeta byla vysvěcená křesťanským Bohem. Tohle byl hinduistický démon. Mačeta na něj mohla být krátká, ale na indiánského démona zabrala. Všichni démoni pocházeli z jednoho pekla, i když těch pekel bylo více. Blbě se to vysvětluje, tak to necháme na jindy.

Démon zaútočil. Mačeta zasvistěla. Demonův useknutý pařát bouchl o zem a okamžitě se začal roztékat v nechutnou břečku. Mačeta fungovala.

Démon se nevěřícně zadíval na pahýl své končetiny, ze kterého stříkala černá krev. Nelidsky zařval. Neutekl. Útočil dál. Na démona nezvyklé. Usekl jsem mu i druhý pařát a pak obě nohy. Toho bylo třeba, jinak bych mu při jeho výšce nedosáhl na hlavu.

Ale když se tu tak krásně válel přede mnou v kaluži roztekajících se končetin, rozsekal jsem jeho hlavu na malé kousíčky. Démonova hmotná podstata byla mrtvá. Démon samotný se vrátil zpátky do pekla.

Opět jsem zaměřil svou pozornost na starostu. Seděl v křesle jako přikovaný. Ne dlouho. Sáhl za sebe a namířil na mě pistoli. Také jsem ho zmrazil znehybňovacím kouzlem.

A pak jsem se otočil a odešel. Taková byla moje pomsta. Mohl jsem ho zabít, ale já lidi nezabíjím, když nemusím. A deset milionů liber vyplacených za práva na Kostku, která už neexistovala, mluvilo jasně. Na pomstu dojde, jen ji nevykonám já.

Má práce tady byla hotová. Démon byl mrtvý. Moriartus lapený ve Spirit Boxu. Nemrtví spálení na prach. Můj úkol zde byl splněn. Dalších obětí nebylo třeba. Toho zabíjení bylo na jeden den moc. Klidně jsem mohl odjet domů.

Vyšel jsem před dům. Rozpálené karoserie hořících policejních aut hlasitě praskaly v dešti, jenž se konečně spustil ze zamračené oblohy. Měl jsem v plánu sbalit svůj tým i s Clark a odjet domů. Do Krásné Hory. Žádné jiné město se jí nevyrovná. Tak moc jsem se domů těšil.

'Richarde!' zazněl mi náhle v hlavě Lindin hlas. Zněl tak naléhavě. Po zádech mi přejel mráz. Něco se stalo. Něco zlého. Cítil jsem to.

'Jsi v pořádku?' zeptal jsem se s obavou.

'Já ano. Fici také. Ale…'

Zastavil jsem se. Já ano. Fici také. Ale…

'Clarissa?'

'Starostovi zabijáci. Našli nás. Vtrhli do pokoje, když jsme spali. Fici je všechny postřílel. Ale při té přestřelce… Je mi to líto. Clarissa je mrtvá.'

Jakoby mou hrudí projelo ocelové kopí. Jakoby mé srdce sevřel obrovský svěrák. Jakoby se na několik vteřin zastavilo. I tohle už jsem zažil, když zemřela Linda. Ta bezmocnost. Ten pocit zoufalství. Nekonečný zármutek. Nenávist celého světa.

Otočil jsem se zpět k domu a vyslal do něj ohnivý kruh. Dům vzplál temně rudým požárem, spalujícím vše na prach. Enfield bude mít po dnešní noci dva zesklovatělé spečené krátery. Dvě záhady. A nula starostů. Takový byl můj hněv nad ztrátou tak blízkého člověka. Mé spřízněné duše.

Do motelu jsem se nevrátil. Řekl jsem Lindě, aby naložili Clarissino tělo do prvního auta, které najdou, a vyrazili nejbližší cestou k východnímu pobřeží, co nejblíže Eurotunelu. Chtěl jsem z tohoto ostrova pryč.

Ač žila na ostrově, nikdy neviděla moře. Tolik toužila ho spatřit a těšila se, že ho uvidí, až s námi pojede do Krásné Hory.

Zachránit jsem ji nemohl. V Knize mrtvých nebylo žádné kouzlo, které by mohlo navrátit život mrtvému. Jen takové, které by z ní udělalo nemrtvou. A jít pro ni do pekla jsem nemohl. Podruhé bych to nezvládl. Tu oběť jsem mohl přinést pouze pro jedinou. Tu, kterou jsem miloval nade vše, které jsem to kdysi slíbil. Pro Clarissu jsem mohl udělat jen jediné. Ukázat moře její nesmrtelné duši.

Lindu s Ficim a ukradeným autem jsem našel se svítáním na pobřeží nedaleko Doweru, nad jedním z proslulých bílých doverských útesů. Tam jsem se rozhodl postavit hranici ze dřeva, které jsem posbíral cestou. Tam jsem se rozhodl zpopelnit Clarissino tělo a prosit Boha, aby přijal její duši.

Vypadala, jako když spí. Její tvář byla klidná a smířená. Jen její nehybná hruď s krvavou skvrnou na tričku napovídala, že již není mezi živými.

Zklamal jsem. Neochránil ji. Plakal jsem. Plakal nad nezměrnou ztrátou a proklínal celý Enfield.

Kapitola 2.