Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
9. část
Adam se v křesle narovnal, dolil si do sklenky whiskey a vypil ji na ex. Teprve potom promluvil.
"Vzpomínáš na ten talisman, co jsi mi tenkrát dal?"
"Jo, jasně," odpověděl jsem, neboť ta otázka byla určena mě. "Ten byl taky od starýho indiána."
"Říkal jsi, že jestli někdy začne žhnout, ať neváhám a okamžitě přijedu sem."
"Takže začal žhnout?" domyslel jsem si. Byl jsem bedna.
"Začal žhnout?" zeptal se Adam. Zdálo se, že konverzace nám nějak vázne. Ale potom dodal. "Propálil se z druhého patra skrz celej barák až do sklepa!"
Otevřel jsem pusu, abych něco řekl, ale nakonec jsem raději zvolil pozici takzvaně na "hvězdáře". Ta vypadá tak, že obrátíte zasněný pohled k nebi a děláte, že tam vlastně vůbec nejste.
Z čeho ta věc vlastně byla?" pokračoval Adam. "Z plutonia?"
" Z řešetlákového dřeva. Pro indiány je posvátné. Vyrábí z něj talismany. "
"Od kdy žhne dřevo tak, že se propálí betonovou podlahou?"
"Co kdybys mi to řekl radši od začátku."
"Fajn," řekl Adam a znovu si dolil, pak pokračoval. "Nechal jsem si na to vyrobit takovou speciální prosklenou skříňku s žáruvzdorným dnem. Aby to něco nepodpálilo, kdyby náhodou. Měl jsem ji v ložnici. Předpokládal jsem, že jestli k něčemu dojde, tak v noci. Jako vždycky.
Kolem páté ráno mě probudila rudá záře. Nejdřív jsem myslel, že venku svítá. Zrovna jsem se probudil. Nedošlo mi, že jsou zatažené žaluzie a dovnitř se žádné světlo nedostane. Otočil jsem se a chtěl zase usnout, jenomže mi začalo být nějaké horko. Klimatizace hučela, jak jela na plné obrátky. Konečně jsem se podíval na talisman. Už nebyl jenom rudý. Byl rozžhavený do běla. Sklo skříňky se úplně rozteklo. Pak se to celé propálilo skrze žáruvzdorné dno a pak i skrze podlahu!"
"To je zajímavý," řekl jsem zamyšleně.
"Zajímavý? Richarde, ty vole. Já viděl hořet beton!"
"Jednou už jsem něco podobného taky viděl. Bylo to těsně před tím, než umřela Jess. Pátá ranní je hodina čarodějnic. Odkazuje na pentagram, což je jejich posvátný okultní symbol. Jen nechápu, proč k tomu došlo zrovna u tebe. Víš. Už několik dní mám pocit, že se děje něco zlého. Ale někde tady. V Krásné Hoře. A čím dál odtud člověk je, tím je ta síla slabší. Linda je v Polsku a tvrdí, že vůbec nic necítí. A přitom je na tyhle věci obzvláště citlivá. Jediné vysvětlení, které mě napadá je, že ten talisman je mnohem a mnohem citlivější. Proto jsem ti ho vlastně dal. Ale, že se propálí skrz dům. To jsem nečekal."
"Tak nečekal," řekl Adma a znovu se napil whiskey.
Jestli to takhle půjde dál, za chvíli bude na šrot.
"A co bylo dál?" zeptal jsem se.
"Coby. Sbalil jsem kufry, sehnal vrtulník a přijel, jak nejdřív to šlo."
"Fici?" chtěl jsem se osloveného na něco zeptat, ale k tomu už nedošlo, neboť Fici upřeně pozoroval oblohu. Že by "hvězdář" číslo dvě?"
Také jsem se na oblohu podíval. Rychle se halila temnými mračny. Jenomže na nich bylo něco divného. Měla podivnou nazelenalou barvu a temně rudé, zlověstné okraje.
Náhle se ozvaly dvě hlasité i když vzdálené rány.
"Brokovnice dvojka. Akkar Churchill. Dvanáctka. Hlaveň z kalené oceli. Pažba ořech," řekl Fici, jakoby nic.
S Adamem jsme se na něj nevěřícně podívali.
"Šlo to odtud," ukázal k jihu.
"Střecha," řekl jsem.
"Střecha," potvrdil Fici.
"Ty se odsud ani nehni," přikázal jsem ještě Adamovi a odběhl.
Nejkratší cesta na střechu vedla po schodišti skrze dům. Ne. Nejkratší cesta na střechu vedla skrze můj obývák.
Po zraněních ze zahrady stínů, nebylo ani památky. Vyběhl jsem po stěně domu do prvního patra, dírou ve zdi do obýváku, přeběhl náš byt, po schodech na půdu a nakonec po ocelovém žebříku až na hřeben střechy. Ten žebřík byl kdysi dřevěný. Staletý. Nebezpečný a pro malého kluka nesmírně vysoký. I tak jsem po něm nejednou vylezl, neboť výhled z vrcholu naší strechy byl jednoduše úžasný.
Na východě se rozprostíralo údolí Vratislavice, která líně protékala hluboko dole pod zahradou. Za ní byla Císařská cesta, která teď nebyla za zelení stromů vidět. Na jižní straně se její konec ztrácel za ohybem řeky, stejně jako na té severní, kde končila u Nového mlýna, z něhož stály po dvaceti letech už jen obvodové zdi.
Údolím řeky na severní straně bylo vidět daleko, až k Železným horám. Mnohem blíže byla vidět věž kostela Matky Boží s hodinami. Poté začalo úbočí zase strmě stoupat. Na jeho vrcholu stálo Muzeum krásnohorských havířů a pod ním byla vidět velká část rozlehlého parku, která nesla jméno nějakého naprosto neznámého krásnohořana. Proto mu všichni říkali, jednoduše, park pod muzeem. Byl to ten park ve kterém kdysi bylo letní kino a na jehož záchodcích mě napadl upír.
Další výhled severním směrem zakrýval chrám svatého Prokopa a park kolem něj.
Na druhé straně se výhled rozprostíral do údolí říčky Dolanky, která protékala městskou čtvrtí nazývanou Dolní Žižkov. Ano. Byla to ta čtvrť, kterou téměř kompletně srovnal se zemí výbuch pod hřbitovem s kostelem Svaté Trojice. Jen domy, které šly opravit, byly dávno opravené a na místě těch zničených, stály nové. Čtvrť protínala hlavní silnice, vedoucí z města ven, která se v dáli ztrácela za domy, aby se o kus dál opět objevila, jak stoupá do prudkého kopce, na jehož vrcholu stála vesnička s názvem Polany.
Kromě toho tu ještě mezi domy vedla jedná úzká silnice z betonových panelů, stoupající do dalšího prudkého kopce, která se nakonec ztrácela v jen dvacet let starém lese.
Ze západní strany domu byla jen ona hlavní silnice, která se ztrácela dole pod kopcem, aby se nakonec zase objevila, jak protíná Dolní Žižkov a za ní dvacet metrů vysoká stěna bývalého lomu, ve kterém stál dům. Tak jednoduše by se dalo charakterizovat okolí našeho domu.
Po pár vteřinách se na vrcholu střechy objevil i Fici. Na zádech měl obrovskou odstřelovačskou pušku s neméně obrovským teleskopickým zaměřovačem.
"Tam," ukázal jsem dolů mezi domy na kilometr vzdálenou silnici, na které leželo bezvládné tělo.
Fici sejmul ze zad pušku a podíval se udaným směrem skrze teleskop.
"Je mrtvej," řekl po chvíli.
"Víš to jistě?" zeptal jsem se.
"Kolem něj je velká kaluž krve. Ale jestli chceš, můžu ho střelit do hlavy. Pak to bude jistý."
"Seš magor. Víš to?"
Fici se jen kysele usmál.
"Co je to támhle?" ukázal jsem na betonovou silnici vedoucí ke Svaté Trojici. Fici okamžitě přemířil.
"Vypadá to jako nějaká skupinka turistů. Taky mrtvý. "
Náhle se zpod naší zahrady ozval vyděšený ženský křik. Po našem břehu Vratislavice vedla úzká turistická pěšina, která byla ze střechy docela dobře vidět. Na ní stála žena, která nepředstavitelně vřískala. Měla proč. Nějaký další člověk právě trhal zuby krk jejího partnera. Potom ho doslova zahodil a vrhl se na ženu.
"Sejmi ho," nařídil jsem Ficimu.
Ale ještě, než stačil vystřelit, útočník zmizel za stromy.
"Co se to kurva děje?" zeptal se Fici.
Nevěděl jsem. Znovu jsem zaměřil svou pozornost na betonovou cestu ke Svaté Trojici.
" To se mi snad zdá," vyhrkl jsem.
Na cestě se začali sbírat mrtví lidé. Fici na ně zaměřil teleskop.
"Sakra. Vypadaj jako zombíci," vyhrkl.
O několik vteřin déle se ze silnice zvedlo i tělo mezi domy.
"To není možný," řekl jsem. "Není tu otevřená pekelná brána."
Asi za minutu se začala zvedat i mrtvá těla pod naší zahradou. Vzduch kolem zdi našeho pozemku téměř neviditelně zlatě jiskřil. Má ochranná kouzla fungovala tak, že tvořila jakousi kopuli kolem celého pozemku. Bylo to proto, že temné síly se nepohybovaly pouze po zemi.
"Šíří se to jako vlna," řekl jsem po chvíli pozorování. "Šíří se to z jihu na sever, od Trojice směrem do centra," opsal jsem prstem široký oblouk od vrchu Svaté Trojice k Muzeu havířů, odkud se ozývaly další vyděšené výkřiky.
"Do prdele!" zakřičel Fici.
"Co je?"
"Markéta! Vzala děti do parku!"
"Do jakýho parku!"
"Pod muzeem!"