Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
10. část
Sjeli jsme po žebříku na půdu, jako šipky. Fici ukázal na jednu z figurín, která byla ověšena mou výstrojí. Má výstroj byla stejná, jako ta Ficiho, kterou na sobě měl, když pro mě šel do zahrady stínů. Včetně pé devadesátky na hrudním popruhu a pětsedmičky ve stehenním pouzdře. Jen místo pouzdra na velký lovecký nůž na hrudi, jsem měl pouzdro na mačetu na zádech. Všechno jsem to na sebe naházel, zatímco Fici telefonoval s Marketou.
"Kde ste?" začal bez obalu.
Kdybych se soustředil, Markétu bych z telefonu slyšel. Ale já měl teď plné ruce oblékání.
"Musíte se schovat, přijdeme pro vás. "
"Já nevím. Neznám to tam."
"Ať se schová na veřejných záchodcích," poradil jsem.
Fici to přetlumočil do telefonu.
"Sejdeme se u garáže," řekl jsem o odběhl, aniž bych měl dopnuté veškeré přezky, kterých bylo na obleku požehnaně.
Zase jsem to vzal ven skrze díru v obýváku. Bylo to nejblíž a také jsem si musel vzít mačetu, která spokojeně odpočívala na svém místě na krbu. Ta díra ve zdi byla najednou tak praktická, že jsem vážně přemýšlel o jejím zachování.
Seběhl jsem na první terasu. Adam tam stále seděl, přesně podle rozkazu.
"Běž do domu. Zamkni za sebou. Znáš pohádku o kůzlátkách a zlém vlkovi, co se přestrojil za babičku?"
"Jo, jasně," odpověděl Adam. "Ale jak se domu dostanete vy?"
"S tím si hlavu nelámej," řekl jsem a odběhl ke garáži, kde už na mě čekal Fici.
"Vezmeme si skútr?" zeptal se.
Podíval jsem se na skútr, který stál v rohu garáže. Na tom skútru jsme s Lindou často vyráželi k Panskému rybníku, kde jsme to tak milovali.
"Skútr ne. Budem ho tam muset nechat," řekl jsem bez zaváhání a ukázal na horské kolo v tomtéž rohu.
"Děláš si prdel?"
Jen jsem se zazubil.
Od domu k parku, který obkružoval svatého Prokopa, to bylo asi dvě stě metrů. To byla ta snazší část cesty. Od Prokopa dolů to byl sešup po nezpevněné cestě, ze které sem tam trčely kořeny stromů, velké balvany a v dolní třetině dokonce široké odvodňovací koryto, které bylo složité přejet i sám, natož s Ficim na sedle za sebou. Jenomže na nějakou bezpečnost nebyl čas.
Prosvištěli jsme zrádným úsekem a konečně se dostali na asfaltku, která vedla k mostu přes Vratislavici, od kterého to bylo do parku už jen asi padesát metrů. Jen ta zatáčka dole před mostem byla zrádná.
"Brzdi ty vole!" zaječel Fici.
Jenomže já brzdil. V tomto případě to bylo k ničemu. A abych to nenarval do domu před námi, strhl jsem řidítka stranou. Nic jiného se stejně nedalo dělat.
Ležel jsem na asfaltu a pozoroval Ficiho, jak přelétá nade mnou. Dopadl na zem a z ladného parakotoulu se vymrštil na nohy.
"Jako tenkrát cestou vod Koulíčků!" zakřičel radostně v narážce na náš společný cyklovýlet, při kterém jsme se hrozně vysekali pod jedním kopcem kousek od školy. Ale protože jsme byli totálně na mol, krom pár oděrek se nám vůbec nic nestalo. Stejně jako dnes. Ale za to mohla spíš naše ochranná výstroj.
Fici mi pomohl na nohy. Naprosto zdemolované kolo jsme nechali na místě. Čekala nás důležitější práce.
Postupovali jsme k parku v taktické formaci. Fici vpředu a protože byl levák, kontroloval pravou stranu. Já, těsně za ním, jistil prostor vlevo.
Najednou se proti nám vyřítila skupina asi dvaceti vyděšených lidí. Vůbec si nás nevšímali. Obtékali nás, jako řeka obtéká kámen.
A pak se z davu vyřítila jakási postarší žena. V jejím obličeji nebyl strach. Byla v něm šílená zuřivost. Ona na nás útočila! Ficiho pé devadesátka zacvakala.
Součástí naší výstroje byla standardní lehká obranná puška FN P90 od belgické firmy Herstal. Tyto pušky se později proslavily především díky seriálu Hvězdná brána, ale my je používali prakticky od začátku. Naše pušky používaly speciální protidémonské střely, které měly duté špičky naplněné svěcenou vodou a byly uzavřeny stříbrnou zátkou, takže se daly použít i proti upírům a vlkodlakům. Nejdůležitější vlastností našich zbraní však bylo jejich odhlučnění. Nepoužívali jsme standardní tlumiče, ale magii.
Zpočátku jsme měli zbraně kompletně odhlučněné. Jejich střelba nebyla nijak slyšet. A to byl problém. V zápalu boje nebylo kolikrát jak poznat, jestli zbraň skutečně vystřelila. Některé cíle nešly k zemi ani po dávce. A to v nás vyvolávalo pocit, že zbraň se třeba zasekla.
Nakonec jsem odstranil odhlučňovací kouzlo ze závěru a naše zbraně tiše předly jako před tím. To znamená, že byly hlučné, asi jako tichý šicí stroj.
Útočící ženská rozhodila ruce a skácela se k zemi. Ale nebyla mrtvá.
Počkali jsme, až zbytek vyděšených lidí zmizí a pak si ženu prohlédli. Vypadala jako každý obyčejný člověk. Jen s tím rozdílem, že byla téměř rozpůlená střelbou. I tak se pořád zmítala a prskala ve snaze nás zranit.
"Co je to?" zeptal se Fici.
"Nevím," odpověděl jsem. "Nikdy jsem nic takového neviděl. Dokonce i krvácí, jako obyčejný člověk."
Z parku se ozvala střelba.
"Tak jdeme," zavelel jsem a vykročil.
Za mnou se ozvalo jedno cvaknutí. Ženská se přestala hýbat. Zdálo se, že střela do hlavy nadobro zlikviduje i tohle. Ať už to bylo cokoliv.
V parku samotném to vypadalo všelijak. Všude se válela mrtvá těla. Živí lidé v panice pobíhali sem a tam. V dáli bylo vidět modrá světla. Policie. To oni nejspíš stříleli.
Postupovali jsme stále kupředu. Park byl rozlehlý. K veřejným záchodkům, kde se měla ukrývat Markéta s dětmi, jsme to měli tak dvě stě metrů. Byla to jediná budova, která tu po rekonstrukci parku zbyla. I když značně zmodernizovaná. Dále bylo v parku několik průchozích budov, postavených z kamene. Pódium, které dávno přišlo o své zastřešení a před ním plac, který teď sloužil jako pozemní fontána. Voda tu tryskala vysoko do vzduchu přímo ze země a děti se mezi proudy proháněly na kolech, zatímco jejich matky seděly v rohu v kavárně, popíjely bílé víno a mlely a mlely...
To všechno se tu odehrávalo ještě před půl hodinou. Teď se v rohu u kavárny tísnil hlouček deseti lidí, kteří nebyli sto se rozhodnout, co by měli udělat.
Ale když nás spatřili, jako by jim to do žil vlilo nový život. Okamžitě se vydali směrem k nám. Asi si mysleli, že je jdeme zachránit. Nedivil jsem se. V naší vystroji jsme vypadali jako členové speciální jednotky.
"Běžte domu lidi!" křikl na ně Fici. "Zamkněte se a nevycházejte!"
Jakoby ho neslyšeli. Stále postupovali k nám.
"Pomozte! Pomozte nám! Prosím!" překřikovali se na vzájem.
"Pomozte mi," zaznělo od jednoho muže, který postupoval zhruba uprostřed skupiny.
Tasil jsem mačetu a hodil. Její čepel zmizela v mužově hrudi a on sám odletěl o pět metrů zpátky. Ostatní lidé se s křikem rozprchli.
Přistoupili jsme k muži blíže. Ani on nebyl mrtvý a to bylo divné, neboť má mačeta, která měla moc poslat zpět do pekla démona, měla muže okamžitě zabít.
Na muži nebylo nic zvláštního. Byl to asi pětačtyřicátník. Trochu při těle s prošedivělými ustupujícími vlasy. Netrčet mu z hrudi mačeta, byl by to jen obyčejný člověk.
"Je to infiltrátor," řekl jsem potichu.