"Co že je to?" zeptal se Fici.
"Infiltrátor. Představ si, že se tahle věc, která je od člověka nerozeznatelná, infiltruje do nějaké komunity. Třeba té naší. Pozveme ho dál. Dáme mu najíst. Díky tomu ho žádná ochranná kouzla nezastaví. A pak. Až získá naší důvěru. Udělá z nás tohle," mávl jsem rukou kolem.
Fici pochopil. Mrtví kolem nás už nebyli mrtví. Pomalu vstávali. Teď z nich byli zombie.
"Jak jsi to poznal?" zeptal se Fici.
"Je to v očích," řekl jsem. " Musíš se jim dívat do očí."
Fici postoupil k muži blíž a podíval se mu do očí. Pé devadesátka tiše zacvakala. Jeho hlava se změnila v krvavou kaši.
Odvrátil jsem zrak. Pohled na rozstřílenou hlavu, bych nikomu nepřál.
Vytáhl jsem z torza mačetu a zavelel k odchodu. Byl nejvyšší čas. Zástupy zombií začaly houstnout.
V taktickém dvojstupu jsme se přesunuli k budově se záchodky. To Fici mě naučil taktiku speciálních jednotek. Sám byl kdysi speciál, zatímco já se válel doma s modrou. Myslím, že plukovník, který mi ji kdysi dal, sám do teď nechápal, proč. Má magie byla mocná už tenkrát.
Zatímco já kryl prostor, Fici zabouchal na dveře.
"Otevřete, jsme tady," řekl tlumeným hlasem, ale dostatečně nahlas, aby ho bylo slyšet přes zavřené dveře.
"Maminko neotvírej," ozval se za dveřmi dětský hlásek. "Co když je to zlý vlk."
Usmál jsem se. Naše školeníčko slavilo úspěch.
"Jaké je datum naší svatby?" ozval se po chvíli Markétin hlas. Chytrá holka.
Fici se zatvářil nejistě.
Cože? Neznáš datum vaší svatby? Zeptal jsem se bezhlasně.
Fici zakroutil hlavou, jako že ne, ale pak mu najednou svitlo. Stáhl z levé ruky rukavici a z prsteníčku snubák. Poté pohlédl na jeho vnitřní stranu.
"Dvacátého prvního října dva tisíce šest," zněla jeho odpověď.
"Řekni mi jména našich dětí," vyptávala se dál Markéta.
O tomhle už přemýšlet nemusel.
"Jakub a Natálka. A ještě je tam s vámi Richardova Viktorie. Jakubovi je osm, holkám šest. Narodili se tři dny po sobě. Když jsem tě vez do porodnice, hrozně si vyváděla. S Lindou vás domu pustili ve stejný den. Mám pokračovat dál?"
Hezky Fici. Dobrá paměť.
Zámek cvakl a dveře se pomalu otevřely. V mezeře se objevila Markétina hlava. Pod ní se kolem dveří protáhlo něco malého.
"Tati!" zavřeštěla Viky a skočila mi do náruče. "Hrozně jsem se bála. Ale teta Markéta říkala, že si pro mě přijdeš."
Jasně, že jsem přišel. Kdysi jsem její mámě slíbil, že bych si pro ni přišel až do samotného pekla. A totéž jsem slíbil i Viky v den kdy se narodila. Bylo to moje malé sluníčko. Navíc byla tak moc podobná mámě. Měla stejné vlasy a stejně zelené zářivé oči. Byla tak úžasná. A já ji moc miloval. A teď tohle.
"Musíme jít," řekl Fici.
A měl pravdu. Zombici se za tu chvilku, kdy jsme se vítali, jak kdybychom se čtrnáct let neviděli, nebezpečně přiblížili. Prostě jsme byli jako nějací Amíci z filmu, kteří se vítají tak dlouho, že už je malém pozdě.
Zpoza rohu budovy vyšel jeden z policajtů. Pěkně si to odskákal, neboť mu chyběla část obličeje. Viky ho naštěstí neviděla. Byla k němu otočená zády. Já ho proto viděl velice dobře. Ale nemohl jsem použít pé devadesátku,kterou jsem měl pověšenou přes hruď a teď na ni visela Viky. Sáhl jsem ke stehnu pro pětsedmu. Dvakrát cvakla, neboť i ona na sobě měla odhlučňovací kouzlo. Poldova hlava se vypařila. Jeho tělo hlasitě bouchlo o zem. Byl čas jít.
S Viki v náruči jsem šel jako první. Za mnou Markéta s dětmi a nakonec Fici s pé devadesátkou. Fici byl mnohem lepší střelec, než já. Proto jsem předtím použil mačetu. S ní jsem si byl mnohem jistější.
Postupovali jsme parkem celkem rychle. Občas se za mnou ozvalo tiché cvaknutí a v okoli se k zemi skácela jedna zombie. Jedna rána, jeden mrtvý nemrtvý.
Ale pak jsem, asi padesát metrů od nás, zahlédl ještě něco. Původce místního zla. Tmavý stín, jenž problikávat parkem, jako stroboskop temnoty. Vždy se zjevil, párkrát rychle zablikal, což jeho pohybům dávalo děsivý trhavý nádech a zmizel, aby se vše opakovalo o pár metrů blíže k nám.
Položil jsem Viky na zem a řekl jí, ať se drží Markéty. Vůbec neprotestovala. Byla to moc statečná holčička. Prostě celá maminka.
Ani Fici nic nenamítal. Pracovali jsme spolu dvacet let. Věděl, kdy je čas na protesty a kdy má prostě držet hubu.
Postoupil jsem o krok, abych si udělal dostatek místa a vytáhl ze závěsu na zádech mačetu. Počkal jsem, až se znovu zjeví temný stroboskop, napočítal do tří a hodil mačetu do prázdna. Do míst, kde zdánlivě vůbec nic nebylo.
Povedlo se napůl. Mačeta zasvištěla parkem a v momentě, kdy se znovu zjevil temný stroboskop, protnula jeho dráhu.
Netrefil jsem přesně, jak jsem chtěl. Mačeta uťala jednu z temných končetin a pokračovala parkem dál, až zmizela v jakémsi křoví.
Démon strašlivě zařval.
Zhmotnělý, asi dvacet metrů od nás, bez jedné paže. Jeho neskutečný nelidský řev přilákal pozornost všech zombií, které do teď bezcílně bloumali kolem. Jediné naše štěstí bylo, že se jednalo o standardní zombie, které pro nás nebyli příliš nebezpečné, neboť byli děsně pomalé a hloupé. Jen jich nesmělo být moc.
"Si kryt!" zařval jsem, aniž bych z démona spustil oči.
"Kreju!" odpověděl Fici.
Víc jsem vědět nepotřeboval. Zaklesl jsem pé devadesátku do ramene a přepnul na jednotlivou střelbu.
Postupoval jsem vpřed proti démonovi a systematicky mu jednotlivou střelbou ničil končetiny. Démon měl tuhý kořínek i při použití speciálního střeliva. Občas jsem mu poslal dvě do hrudi, abych ho trochu zpomalil. Zabít ho to nemohlo. Démoni nemají srdce. Snad jen soustředěná střelba do hlavy, by mohla démona vyrazit z našeho světa. Ale to já nechtěl.
Vystřílel jsem skoro celý zásobník, než jsem dostal démona na zem. Ale konečně jsem ho měl, tam kde jsem chtěl.
Přistoupil jsem k jeho torzu a v klidu se zeptal na jednoduchou otázku.
"Démone! Řekni mi své jméno!" zařval jsem démonovi do ksichtu.
Nepoznával jsem ho. Ne, že bych znal všechny pekelné démony osobně. Navíc si všichni byli tak podobní. Asi jako Asiati pro Evropany a opačně. Ale vypadal jako vyšší démon a ty jsem znal všechny. Má teorie o reorganizaci pekla se zdála být čím dál tím víc pravděpodobnější.
"Ve jménu našeho pána Ježíše Krista. Řekni mi své jméno!" zkusil jsem to hezky po staru.
"Musíme pohnout. Pohnout!" ozval se za mnou Ficiho hlas. Zombíků přibývalo.
"Mé jméno může znát jen můj pán," vypadlo z démona konečně něco konstruktivního.
Můj pán. Můj pán? Démoni byli egoisti. Ve všem, co dělali, byli na prvním místě vždy jenom oni. Přesně na to dojel Locutus, neschopen přiznat si, že nad ním stojí někdo mocnější. Démon by nikdy nepřiznal, že má pana.
"Řekni mi jméno svého pána!" zkusil jsem tedy.
Démon se rozesmál. Jenomže, když se smál démon z uší a očí tekla krev.
Přepnul jsem zbraň na automat a vystřílel zbytek zásobníku do démonova ksichtu. Ďábelský smích ustal. Démonovo tělo se začalo roztékat v nechutnou, černožlutou břečku.