Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
12. část
Trhnutím ruky jsem z křoví přivolal mačetu a vrátil ji do závěsu na zádech. Potom jsem vyměnil zásobník v pé devadesátce a zavelel k odchodu. Zombíků ještě přibylo, ale naštěstí byli hrozně pomalí a nám nečinilo potíže, prostřílet se z parku ven.
Další Cesta probíhala klidně. Tady pod Prokopem nežilo mnoho lidí. Bylo tu jen pár domů, stejně jako v naší ulici. A na cestě pod samotným Prokopem nebyly domy žádné. Občas z některého z domu vyšel jeho obyvatel a ptal se nás "co se to vlastně krucinál u všech čertů děje!" Poradili jsme mu, aby zanechal veškerého klení, zabarikádoval se v domě a snažil se předstírat, že v něm nikdo není. To byl ten nejjednodušší recept, jak přežít apokalypsu. Záleželo jen na tom, jak dlouho bude trvat. Zásoby potravin na dva roky a více, jako my, měl doma asi málokdo.
Domů jsme se dostali bez problémů. Proti Adamovu očekávání jsme měli klíče.
Adam byl zalezlý ve svém novém bytě, přesně jak jsem mu nařídil. Měl jsem rád, když někdo dbal mých doporučení.
V přízemí jsme se ani nezastavili a pokračovali dál do svých bytů. Děti byly vyděšené a hladové. Bylo třeba se o ně postarat. Ale jen jsem vstoupil na první schod vpravo cvakl zámek a ze dveří vykoukla Adamova hlava.
"Co se tam venku děje?" zeptal se s ustaranym výrazem ve tváři.
"Až potom, až se postaráme o děti," odvětil jsem.
"Ale tohle byste asi měli vidět," mávl rukou do bytu.
"Jen běžte. O děti se postarám," řekla unaveným hlasem Markéta.
"Pomůžu ti," řekla Lucie, která už také stála na chodbě.
Podíval jsem se na Viky, kterou jsem opět nesl v náruči.
"Jen běž tatínku," řekla. "Určitě je to móóóc důležité."
Políbil jsem ji na čelo a postavil na zem. Nejen, že byla po mamince krásná, byla po ní i velice chytrá. Nebezpečná kombinace, na kterou se dalo utáhnout i takový pako s mačetou, jak mě jednou označila Linda.
Ve dveřích ještě nerozhodně postával Adam junior. Nevěděl, ke komu se přidat. Maminčin mazánek zřejmě.
"Tak pojď mladej," ukázal jsem rukou do bytu. "Třeba se naučíš něco, co tě ani v dvou miliardový škole nenaučí," narážel jsem na luxusní studentskou kolej z prvního dílu, která byla kvůli Adamovi mladšímu znovu v provozu.
Adam nás zavedl do obývacího pokoje před dvou metrovou plochou televizi ve které běžely zprávy. Na obrazovce vládl chaos. Lidé prchali na všechny strany. Na ulici leželo několik těl. Moderátor, který se rozhodl na místě setrvat až do úplného konce, jen aby nám zprostředkoval nejčerstvější záběry z místa masakru, právě ukazoval na dvojici klátibých postav, které podle jeho komentáře právě povstaly z mrtvých. Z reproduktorů se ozvala střelba. Jedna z klátivých postav sebou dvakrát škubla a pokračovala dál. Panika na obrazovce nabrala úplně nových rozměrů.
Adam přepnul na jiný program a pak na další, ale na všech se odehrávalo to samé, jen zabrané z jiného úhlu.
"Kde je to?" zeptal jsem se.
"V Praze na Václaváku," odpověděl Adam.
"Kdy to začlo?"
"Asi před půl hodinou."
Takže vlna, která sebou nesla infiltrátory a za sebou zanechávala zombie, stále postupovala. Odhadem tak sedmdesátkou. To nám nedávalo moc času.
"Potřebuju mobil," vyhrkl jsem.
Adam sáhl na stůl a podal mi do ruky takový menší tablet.
"Co je to? Chtěl jsem mobil."
"Tohle je mobil," řekl nechápavě Adam.
Vzpomněl jsem si na svoji třicet tři desítku, která již léta spokojeně odpočívala v šuplíku mého nočního stolku. Já tyhle věci nepoužíval. S Lindou jsem mluvil v myšlenkách a cokoliv jsem potřeboval, zařídila ona. Jenomže teď jsem s ní nutně potřeboval mluvit. A nechtěl jsem, aby někdo zjistil naše tajemství.
"Jak se s tím…"
"Ukaž." Adam mi vtrhl placku z ruky. "Komu chceš volat?"
"Musím nutně mluvit s Lindou."
"Tak proč to neřekneš hned," najel do telefonního seznamu a vytočil Lin.
"Ahoj Adame. Proč voláš?" ozvalo se ze sluchátka.
"Ahoj lásko, tady Richard," odpověděl jsem.
"Richard? Proč voláš z Adamova mobilu?"
"Adam je teď u nás. Kde jsi ty?"
"Zrovna jsem překročila hranici. Podle navigace bych měla být za dvě hodiny doma. Hele, co se to tam u vás děje? V rádiu mluvili o nějakých násilnostech. Prý se to začíná šířit po celé zemi."
"Teď mě dobře poslouchej," kladl jsem důraz na každé slovo. "Ty násilnosti jsou i u nás. Mají temný původ. Šíří se vlnou, která je velmi rychlá. Neutečeš před ní. Musíš si najít nějaké klidné místo, co nejdál od civilizace, to jen půjde. Čím více lidí kolem tebe bude, tím větší ti hrozí nebezpečí. Pokus se někde ukrýt. Máš na to tak půl hodiny. Pak tam vlna bude."
"Co je to za vlnu? Kdo ji poslal?"
"To nevim," odpověděl jsem po pravdě.
"A vy jste v pořádku?"
"Všichni tady jsou v pořádku. Ale teď si pospěš. Schovej se."
"Tak dobře. Mám nápad. Vzpomínáš na tu horskou chatu ve které jsme byli ještě než se narodila Viky? Myslí, že to od tud není…"
Telefon se náhle odmlčel. V tu samou chvíli se vypla televize. Po obývacím pokoji se rozhostilo tíživé ticho. Nebylo to jen televizí. Veškeré elektrické spotřebiče se náhle odpojili.
"Co se děje?" zeptal se Adam.
"Vypli proud," odvětil s klidem Fici.
"Co budeme dělat?"
"Počkáme, než naběhne záloha. Obvykle to trvá asi devadesát vteřin."
A vskutku. Odklonění proudu vody v odtokové šachtě z jezírka k turbíně probíhalo automaticky. Devadesát vteřin, byl čas, potřebný k tomu, aby turbína roztočila generátor na potřebný výkon. Za devadesát vteřin se televize znovu zapnula, ale nebyl na ní žádný obraz.
Adam vzal ze stolu ovladač a projížděl s ním všechny kanály. Všechny byly mrtvé.
"Démoni nám vypli televizi?" zeptal se Fici.
Adam si ode mne vzal telefon.
"Žádný signál," řekl po letmém pohledu na displej.
I Fici vytáhl z kapsy svůj mobil.
"Domácí wifina jede, ale nemá přístup na síť. To nás jako úplně odřízli?"
"Žádný mobilní signál, žádná televize, žádný internet," uvažoval jsem nahlas. "A co rádio?"
"Rádio? Myslíš jako takový to s anténou? To dneska ještě někdo používá?" řekl nevěřícně Adam.
"Ty neposloucháš rádio?" zeptal se Fici.
"Poslouchám. Ale přes internet."
"Vy velkoměšťáci a ty vaše vohlodaný jabka bez kterejch si nedojdete ani na záchod," okomentoval jsem to já.
"A ty tu snad nějaké takové rádio máš?"
"Jo. Jedno mám v autě. Tak jdeme."
V garáži jsme byli během šesti vteřin. Aut jsme měli několik, včetnětoho, kterým odjela Linda. A všechna měla klasické rádio. Tak nevím, v čem jezdil Adam, že mu to přišlo tak zastaralé.
Sedl jsem do Fabie, kterou jezdila Markéta a zapnul rádio. Z reproduktorů se ozýval jen šum.
"Co to znamená?" zeptal se Adam junior.
"To znamená, že jsme úplně odříznutí od okolního světa," odpověděl jsem. "Nezjistime, kam až vlna sahá. Jestli je lepší zůstat, nebo to risknout někde jinde. Jestli někde někdo přežil, nebo jsme poslední živý lidé na Zemi."
"A nezjistime, kde se schovala Linda," doplnil Fici.
Jenomže to naštěstí nebyla pravda.