Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
13. část
Jistěže jsem věděl kde Linda je. Od teď jsem s ní byl v neustálém kontaktu, takže to co se odehrávalo u ní, jsem měl takříkajíc z první ruky.
Potom co vypadlo mobilní spojení, zadala do navigace adresu jedné odlehlé horské chaty, ve které jsme strávili týden dovolené, před tím, než se narodila Viky. Byl to ten nejkrásnější týden, jaký jsme zažili.
Tu chatu vlastnil postarší manželský pár, který ji pronajímal každému, kdo měl zájem. A dostatek peněz.
Byla to horská chata, umístěná na samotě uprostřed lesa v Krkonoších. Její kapacita byla 27 lůžek, ale pokud by byl někdo ochotný spát na zemi, vešlo by se do ní mnohem víc lidí. Proto byl její pronájem tak drahý. Proto si ji pronajímali velké společnosti pro své teambuildingové aktivity, nebo party přátel, kteří se na pronájem mohli složit.
My byli jenom dva. Ale díky našim teambuildingovým aktivitám jsme si to mohli dovolit. A také jsme to nutně potřebovali. Po všech těch letech boje s temnotou jsme prostě potřebovali vypnout. A k tomu byla tahle chata jako stvořená.
Další lidské obydlí nebylo blíže, než tři kilometry za strmým zalesněným kopcem. V chatě nikdy nikdo neumřel a ani nebylo známo, že by se v jejím okolí vyskytly nějaké nadpřirozené jevy. Okultně bylo toto místo čisté jako sníh, kterým jsme se cestou sem museli probojovat s čímž měla problém i naše terénní Toyota. Ale povedlo se. A i přesto, že jsem nesnášel zasněžené zimní kopce, to byl ten nejšťastnější a nejklidnější týden, jaký jsme s Lindou za posledních deset let prožili. Není divu, že se za devět měsíců narodila Viky.
A právě k této chatě teď Linda mířila. Podle navigace ji to mělo zabrat asi dvacet minut. Mohla to stihnout ještě před tím, než dorazí vlna. Šlo jen o to, jestli v chatě někdo bude.
Každá budova se dá ochránit magií, podobně jako náš dům. Ale pokud by byla chata prázdná a zamčená, bylo by to k ničemu. Protože pokud by Linda pronikla do chatynásilím, ochranná kouzla by prostě nefungovala.
Ale Linda měla štěstí. Když přijela k chatě, na verandě seděl v křesle majitel, jako by na ni čekal.
Linda zaparkovala na travnatém plácku před chatou a s úsměvem na tváři se přivítala s majitelem. Bylo dobré, že si na ni i po těch sedmi letech pamatoval. Šance na domluvu tím pádem byla mnohem vyšší.
"Ale to nejde mladá paní. Rád bych vám chatu pronajal, ale nejde to."
"Nepotřebuji celou chatu. Stačil by mi jen jeden pokoj," řekla Lin a nasadila svůj nekompromisní smaragdový pohled, který říkal, "ještě jednou mrknu a kompletně si tě omotám kolem prstu".
Jenomže na tohohle starýho parchanta to nějak nazabíralo.
'Nabídni mu ňáký prachy navíc,' poradil jsem Lindě myšlenkou.
"Dám vám sto tisíc," vyhrkla Linda na majitele.
'To je moc! Na to ti neskončí!'
Majitel se poškrábal na bradě. Okamžitě mu muselo být jasné, že aby takhle někdo rozhazoval peníze, musí k tomu mít pádný důvod. Možná si myslel, že Lin se chce na chatě skrýt před svým psycho manželem. No. Mě by se asi neschovala. Ale já naštěstí nejsem psychopat.
"Je mi líto paní Králová. Vážně to nejde. Každou chvíli čekám další nájemce. Je to parta fotbalistů. Jezdí sem každé léto už dvacet let. Říkají si Klapzubova jedenáctka, neboť jich je pokaždé přesně jedenáct. Možná, kdybyste se domluvila přímo s nima, že by vás tu jako nechali. Ale která ženská by chtěla sdílet chatu s jedenácti cizíma chlapama."
'V tom má pravdu, paní Králová,' uchehtl jsem se.
'Jo? Tak co navrhuješ, chytráku.'
'Počkej až přijedou. A pak je všechny postřílej.'
'Jasně. To okultnímu pozadí tohoto místa náramně prospěje. A navíc. Jsem paní Králová. Ne pan Král, co všechno řeší násilím.'
Hádám, že nakonec ti stejně nic jiného nezbude, pomyslel jsem si.
Na příjezdové cestě se objevilo několik aut.
"Už jsou tady. Už jsou tady!" rozzářil se majitel, jako kdyby právě dorazil fotbalový nároďák.
Z aut vyskákalo jedenáct plejbojů. Opálených, svalnatých. Většina na sobě měla šortky a havajské košile, zrcadlové brýle a na nohou originál Crocsy, takové ty gumové, totálně předražené pantofle ve kterých se nedalo ujít ani dvacet metrů. A kromě řidičů byli všichni totálně na šrot.
Tichou krajinou se roznesl veselý hlahol jedenácti kopaček. Pánové, odhadem čtyřicátníci, kteří kdysi na škole tvořili fotbalový tým, z nichž někteří to dotáhli až do čela mezinárodních firem, přijížděli na tuhle chatu každé léto, aby tu celý týden propařili a takzvaně dobili baterky na celý další rok, což jsem jim každopádně neměl za zlé.
Okamžitě začali z aut nosit bágly, tašky s jídlem, tašky s alkoholem, těch bylo víc, a několik sudů piva a chlazení.
Tohle by se líbilo i mě.
Lindy si zatím nikdo nevšímal.
'Co teď?' zeptala se.
'Tady už zůstat nemůžeš. Až přijde vlna z jednoho z nich se stane infiltrátor.'
'Jak ho poznám?'
'Je to v očích. Musíš se jim dívat do očí.'
'Všichni ti blbouni nosí zrcadlovky.'
'Večer si je snad sundají, ne?'
'Takže tady mám jako zůstat?'
'Máš snad na vybranou?'
'Tak už se konečně rozhodni, ty vole.'
Chtěl jsem říct něco děsně chytrého, ale Lin mi do toho vpadla.
'A do prdele,' vypadlo z ní úplně neočekávaně.
'Co se děje?'
'Vlna je tady. Bylo to, jako by se přese mě přelila vlna temnoty. Teď už vím přesně o čem jsi mluvil. Cítím to. Ale není to jako temnota pocházející z pekelné brány. Je to něco jiného. Neznámého. Nevím, co mám dělat.'
'Musíš je všechny dostat do chaty a pak ji zapečetit ochrannou magií. Víš jak se to dělá. Učil jsem tě to.'
'Jasně, že to umím. Ale jak mám tuhle bandu přesvědčit, aby šla do chaty? Pořád tady pobíhají sem a tam.'
'Máš svoji pětsedmu?'
'Jasně. Bez ní se nehnu.'
'Pošeptej ji tohle,' řekl jsem Lindě kouzlo, které z pětsedmy odstranilo to odhlučňovací. 'Nevěřila bys, jak hluk výstřelu dokáže přesvědčit lidi ke spolupráci.'
'Takže to mám udělat jako ty? Vlítnu mezi ně, vyberu si toho největšího drsňáka, rozbiju mu hubu, dám bouchačku k hlavě a tak si vynutím pozornost ostatních?'
Sakra. Líp bych to sám neřek.
'Lásko. Teď už odjet nemůžeš. A já zase nemůžu přijet. Do tmy to nestihnu a jet v noci by byla sebevražda. Musíš to tam přežít jednu noc. Pak si pro tebe dojedu.'
'Něco se změnilo,' řekla náhle Linda úplně mimo téma. 'Něco je špatně.'
'Co?'
'Já nevím. Mám takový pocit… Je jich dvanáct.'
'Jak dvanáct?'
'Přijelo jich jedenáct, ale jak tady tak pobíhají, najednou jich je dvanáct.'
Tak jsem se mílil. Myslel jsem, že infiltrátor je člověk, kterého něco posedne. Ale teď se zdálo, že infiltrátor je něco jiného. Něco, co jako člověk jen vypadá. Něco, co přichází s vlnou.