Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
14. část
'Udělej to,' přikázal jsem Lindě.
'Ne. Nejsem násilník.'
'Udělej to!'
'Ne!' křikla nejen v myšlence, ale i ve skutečnosti.
Konečně si jí někdo všiml.
Playboy, samý sval. Vlasy na mikádo, tak jak to kdysi nosil Rosa s Nedvědem. Zamrzlej někde v roce 2002.
"A heleme se," řekl oplzle. "Ahoj kočičko. Kde se tady bere taková fešná dcerenka. Co kdyby sme si spolu…"
Víc už toho říct nestihl. Jako říct krásné ženě, jako byla Linda, že je krásná, budiž. Ale tohle? Tohle Linda nesnášela, stejně jako většina žen.
Nakopla frajera do koulí a když šel do kolen, praštila ho pětsedmou přes ksicht. To ho vyřídilo.
"Héj!" zakřičela a dvakrát vystřelila do vzduchu.
Potom zaklekla frajera na zemi a k hlavě mu přiložila bouchačku. Já nestačil zírat. Jak bych vám to vysvětlil. Já na místě samozřejmě nebyl, ale viděl jsem to. Nebylo to jako vidět očima. Ale byl jsem s Lindou propojený takovým způsobem, že to bylo, jako bych byl celou dobu s ní. Jako bych postával kousek vedle.
Muži, kteří byli venku, zkameněli. Ostatní se hrnuli z chaty ven. Vlastně to šlo lépe, než jsem čekal.
"Co se to děje?Co se to děje!" pokřikovali jeden přes druhého.
"Hele! Co mu to děláš, ty krávo!" rozešel se jeden z těch všímavějších k Lindě.
Linda mu poslala jeden olověný dáreček potažený mědí těsně k nohám. Muž se zastavil.
"Vrať se," zavrčela Linda.
Muž se ani nepohnul.
"Vrať se zpátky!" zaryla pětsedmu do zátylku frajerovi pod sebou. "A všichni do řady!"
Muži kupodivu poslechli.
"Kolik vás je?" zeptala se Linda.
Muži se po sobě nervózně dívali, ale neřekli ani slovo.
"Kurva, jestli se budu ptát na všechno dvakrát, brzo vás bude o jednoho míň. Kolik vás je!"
"Jedenáct," ozval se kdosi. "Vždycky je nás jedenáct."
"Jedenáct vás bylo, když jste přijeli. Teď je vás dvanáct."
"Co to meleš za nesmysly, ty krávo!" zakřičel muž, který předtím vykročil proti Lindě.
"Počítat umíš? Tak snad poznáte, kdo mezi vás nepatří! Kreténe," dodala ještě.
Muži se po sobě rozhlíželi.
"Hele! A ty seš kdo?!" ozvalo se od jednoho z mužů.
Ten, jemuž byla otázka určena, zaútočil.
Zakousl se tázajícímu do krku a vyrval z něj velký kus masa. Tepenná krev stříkala na všechny strany. Vypukla panika. Kopačky se též rozprchly na všechny strany. Ale našel se i jeden, jenž měl více odvahy, než ostatní. Vrhl se na útočníka, ale ten měl mnohem větší sílu. Nejprve mu zlomil pravou ruku v lokti a potom vaz.
'Střílej!' zakřičel jsem na Lindu.
Řev paniky přehlušil řev výstřelů z pětsedmičky. Infiltrátor to koupil třikrát. Ale jediný efekt byl, že teď se zaměřil na Lindu.
'Asi sem ho nasrala,' řekla přiškrcený hlasem.
'Do hlavy!'
Ozvaly se další dvě rány. Jedna minula, druhá škrtla o infiltrátorovo čelo. Ten se otočil a přes malou loučku utekl do lesa.
'Co teď?'
'Buď opatrná. Mohl by se vrátit.'
'To je mi jasný, ty vole. Ale co teď?'
"Nažeň je zpátky do chaty."
'To nebude problém,' otočila se ke dveřím od chaty, které právě někdo zabouch a zamkl.
'Mám rozstřílet zámek?'
'To tě nesmí ani napadnout. Běž do auta. Vem si zálohu.'
Linda se vrátila k autu. V kufru pod podlahou byla neprůstřelná vesta, pé devadesátka a pár zásobníků. Linda si to všechno vzala.
'Vypadáš jak Dana Scullyová,' usmál jsem se.
'Co to zase meleš?'
Linda na sobě měla světle šedý kalhotový kostým. Vždycky si ho brala na přednášky. Vypadala v něm dostatečně formálně. Jako agentka FBI. Ale teď. S neprůstřelnou vestou a pé devadesátkou, vypadala jako by se chystala vysekat agenta Muldera z dalšího průšvihu.
'Musíš se nějak dostat do chaty,' vyhnul jsem se odpovědi. 'Ale musí tě do ní pustit sami.'
'Jo, jasně. Tak teď se dívej a uč, jak se to dá dělat i bez střílení.'
Linda si z auta vzala naší knihu a pomalu s ní došla ke dveřím. Zaklepala na ně.
"Co chceš?" zeptal se tlumený hlas přes prosklené dveře.
"Chci abyste mě pustili dovnitř."
"Zbláznila ses?"
"Jsem jediná, kdo vám může pomoct."
"Ty? A s čím? Všechny nás tu postřílet?"
Linda před sebe zvedla naší knihu. Na přední straně byl její název v latině a naše jména. Dříve tam stálo Richard Král a Linda Novotná, ale od druhého vydání už jen a pouze Richard a Linda Královi.
"Nechám to tady," řekla a položila knihu před dveře. Potom odstoupila asi o deset metrů a zůstala otočená zády.
Za chvilku bylo slyšet otáčení klíče v zámku. Někdo otevřel, sebral ze země knihu a zase rychle zavřel.
O pár minut déle se dveře opět otevřely.
"Někteří z nás vaši knihu četli," řekl muž stojící ve dveřích.
O tom, že mluví s autorkou, nemohlo být pochyb, neboť na zadním přebalu knihy byly naše fotografie.
"A někteří z nás si myslí, že jsou to všechno jenom bláboly.," pokračoval muž.
"A ty?" zeptala se Linda.
"Co to bylo?" zeptal se místo odpovědi a ukázal při tom na dva mrtvé kamarády.
"To byl infiltrátor. Nevím kde se tu vzal, ještě jsem se s ním nikdy nesetkala. Ale vím, co udělal."
"A co udělal?"
Linda nemusela odpovídat, neboť jeden z mrtvých již nebyl mrtvý. Teď byl nemrtvý. Nejdřív se trochu klepal, ale pak povstal a zamířil si to rovnou k Lindě.
"Bude jich víc. Mnohem víc. Můžu zabezpečit dům tak, že se do něj nikdy nedostanou. Ale k tomu mě musíte pustit dovnitř."
Druhá mrtvola se také začala zvedat. Muž ve dveřích ustoupil a pokynul Lindě, aby vešla.
"A co oni?" zeptal se, když ho míjela.
"Raději se otoč," řekla.
Pé devadesátka dvakrát tiše cvakla. Hned na to se ozvalo dvojí žuchnutí. Poté se Linda konečně dostala do chaty.