Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
15. část
Nejdříve ze všeho zabezpečila chatu ochrannými kouzly. Již dávno jsme nepoužívali symboly z Knihy mrtvých. Ty se totiž nesměly opisovat, natož se vyslovovat nahlas. To jsem mohl jenom já. Byl jsem jediným, dosud žijícím člověkem, který zvládl oboje a nehráblo mu z toho.
Proto jsem vytvořil úplně nová a relativně bezpečná kouzla, která mohl použít každý. I Linda.
Běhala po domě s velkou tlustou fixou a malovala speciální symboly. Nejdříve na dveře. Pak na okna. Nezapomněla ani na světlík na půdě. Tedy zapomněla. Ale já jí to velice rád připomněl.
A potom se vrátila dolů, do hlavní místnosti, kde čekalo devět totálně vyděšených lidí. Vlastně deset. Majitel chaty tu byl také.
"Co se to děje?" přerušil konečně kdosi tíživé ticho, jenž svíralo všechny přítomné. "Nefungují mobily, nejde televize, nedá se přivolat pomoc. A navíc jsou venku ty divný zelený mraky! Co se tady kurva děje?!"
Nevím, chtěla odpovědět Linda, ale já jí včas zastavil.
'Neříkej jim, že nevíš. Jsou vystrašení. Nikdy nic podobného neviděli. Když řekneš, že nevíš, sebereš jim veškerou naději. Pak by mohli zaútočit. Všem se neubráníš.'
'A co mám teda říct?'
'Něco si vymysli. Něco, co jim dá naději.
'Ale já neumím lhát.'
'Je to snadný. Něco si vymyslíš, něco řekneš po pravdě, aby to získalo na důvěryhodnosti. Nic na tom není.
'Ne!' zněla rezolutní odpověď.
'Fajn. Tak opakuj po mě.'
A Linda opakovala.
"Někteří z vás četli naší knihu. A vězte, že vše co je v ní napsané, se skutečně odehrálo. Naše Země stojí mezi dvěma světy. Tím temným a tím světlým. A Země je jen jejich bojovou zónou. Ten boj probíhá po celé věky. Ale skrytě. Lidé o něm nemají sebemenší tušení. Někdy se to však zvrtne a zlo vypluje na povrch. To samé se stalo i dnes. Někde poblíž je otevřená pekelná brána, ze které unikli temné bytosti. Díky ní ožívají mrtví. Ale není třeba se bát. Ty symboly, které jsem po domě namalovala, nás před nimi zaručeně ochrání. A až zítra přijede můj manžel, společně najdeme bránu a uzavřeme ji. Na to jsme specialisti. To je to, co děláme. Stačí jen vydržet do zítřka a bude po všem."
Linda se odmlčela. Tedy před přítomnými. Její hlas v mé hlavě mluvil dál.
'Teda Richarde. Teď si tak říkám, jestli ty vůbec někdy mluvíš pravdu.'
'Někdy jo. Většinou jsi u toho,' řekl jsem, ale nemyslel to tak. Já si na pravdomluvnosti docela zakládal. Ale někdy to prostě jinak nešlo.
"Jak víš, že tvůj manžel přijede?" ozval se opět kdosi. "Jak ses s ním spojila, když nejdou telefony?"
' Ten je, ale otravnej,' povzdechla si Linda.
'Střel ho do ksichtu,' poradil jsem.
'Richarde!' okřikla mě.
"To, že se tu otevírá brána, jsem zjistila, když jsem tudy projížděla z Polska domů. Zavolala jsem mu, ještě než telefony přestaly fungovat," odpověděla Linda panu dotěrnému.
'Hezky,' okomentoval jsem to já. 'Pak, že neumíš lhát.'
'To jo. Ale co až se dozví, že je odsud nikdo neodveze.'
'To už tam budu já. Tak to bude můj problém. Týden snad vydrží.'
'Proč zrovna týden?'
'Vydělas ty mračna? Jsou i tady. Budou všude, kde je vlna. Tipuju, že intenzita světla klesla tak o sedmdesát procent. Jestli se to do týdne nezmění, příroda začne umírat. A to bude konec pro všechny a pro všechno.'
Fotbalisti se nakonec uklidnili. Narazili soudek a odevzdaně čekali, co bude dál.
Mezitím se k chatě začali stahovat další nemrtví.Občas se za okny něco mihlo a zastínilo již tak matné sluneční světlo. Kolem chaty se proháněli nižší démoni. Šli po Lindě. Dobře věděli, že je sama a zranitelná. Musel jsem si pro ni dojet, co nejdříve.
'Co teď?' zeptala se.
'Teď si najdi nějaký pokoj v prvním patře. Zamkni se v něm. Zataras dveře stolem a polož na něj sklo nebo porcelán. Cokoliv co drnčí. Když se někdo o dveře jen otře, uslyšíš to. Pé devadesátku nepouštej z ruky a radši ani neusínej.'
'Proč?'
'Protože jsi v baráku s devíti chlapama, co od rána chlastaj. A lidi mají v krizových situacích sklony jednat iracionálně. Mohli by se rozhodnout, že si tě nakonec podají. Pochop, že největší nebezpečí ti teď nehrozí zvenku, ale zevnitř.'
'Tak dobře,' řekla Linda a zařídila se podle mých rad.
Konečně jsem se mohl věnovat přípravám na cestu.
Nejraději bych vyjel teď hned, ale to by byla sebevražda. Temné síly měly největší moc v temnotě. Proto byly všechny pekelné brány pod zemí, nebo v případě Černobylu pod sarkofágem. A proto byli démoni nejnebezpečnější v noci. Díky nazelenalým mračnům s rudými okraji se teď mohli démoni pohybovat po světě i ve dne. Ale zatím se zdálo, že jen ti nejnižší. Tedy ti, kteří měli nejmenší moc. Pro lidi byli nebezpeční, pro mě tolik ne. I vyšší démoni se teď ve dne mohli pohybovat venku. Přítmí, způsobené mračny, bylo pro démony dostatečné, ale ne dokonalé. To bylo ostatně vidět na démonovi v parku, který problikával světem, jako temný stroboskop. Ale v noci to muselo být jiné. A díky zahalené obloze se stmívalo velice brzo. Do setmění bysme to k Lindě prostě nedali. A kdo by ji potom pomohl?
Rozhodli jsme se proto, že do Krkonoš vyrazíme až další den. Zbytek tohoto jsme věnovali přípravám.
Tak za prvé. Zbraně. Naší standardní výzbroj tvořila FN P90 od belgické firmy Herstal. Jako sekundární zbraň jsme používali FN FiveseveN od stejného výrobce. Výhodou této dvojice bylo použití stejného střeliva, tedy speciálně upraveného náboje 5,7x28 mm, který byl velmi účinný na vzdálenost do padesáti metrů.
Fici ještě nosil v podélném pouzdru na opasku Deser Eagle 50 a do auta si nikdy nezapomněl vzít svou oblíbenou pušku Barret M99 kalibru 50 BMG. S tou dokázal sundat kohokoliv na vzdálenost dvou kilometrů.
Já takový střelec nebyl. Vlastně jsem měl mnohem raději chladné zbraně. Takže v mé nadstandardní výbavě byla pětice dýk na lovení stínů a samozřejmě mačeta svatého Vojtěcha.
Jak už jsem jednou říkal, naše malá komunita vlastnila celkem šest automobilů.
Byla tu moje terénní Toyota a Lindino hybridní C-HR, které teď stálo před chatou kdesi v Krkonoších. Markéta si oblíbila trojkovou Fabii, která byla ideální pro pohyb ve městě. Fici měl v garáži zaparkovaného svého miláčka, Porsche GT3, kterému jsem posměšně říkal brouk s křídlem. Mým miláčkem byl Ford, kterého jsem si nechal poslat přímo z Ameriky. Do toho auta jsem se zamiloval hned v prvních minutách filmu 60 sekund s Nicolasem Cagem. Nebylo to nic menšího, než legendární Ford Mustang Shelby GT 500 ročník 1967, přezdívaný Eleanor. Za touhle károu se, chtě nechtě, otočil úplně každý.
Posledním autem z našeho vozového parku byl náš démonský speciál. A protože od dob, kdy jsem byl poprvé v Americe, jsem byl věrný nadupaným americkým kárám, démonským speciálem nebylo nic jiného, než potomek mé Eleanor, další Ford Mustang Shelby GT 500, tentokrát z roku 2016. Jednalo se o verzi se speciálně upraveným motorem 6,2l V8 s výkonem 960 koňských sil, který zvládal zrychlení z nuly na stovku kilometrů za hodinu pod tři sekundy a jeho maximálka byla 370 kilometrů za hodinu. Byla to raketa. A to nebylo všechno.
Jeho karoserie byla kompozitní z karbonových vláken vyztužených titanem a protkaných vlákny s kleriky Jana Pavla II, které černé karoserii dodávaly zajímavý bílý efekt. Samozřejmě nebyly do karoserie zakomponovány samoúčelně. Měly posádku vozu chránit proti temným silám. K tomu ji pomáhalo i vysvěcení současným papežem Františkem. Jak se nám tohle povedlo? Je to tajemství. Tak se neptejte. Pak už by to tajemství nebylo.
Auto mělo i speciální skla ve kterých byly tenkými linkami vyleptány ochranné symboly a speciální vyztužené pneumatiky, na kterých se dalo jet i když byly prázdné.
Narvali jsme auto potravinami, co to jen šlo. Ty potraviny byly pro muže uvízlé v chatě, neboť ať jsme jim s Lindou navyprávěli cokoliv, bylo jisté, že se z chaty jen tak nedostanou. A já jim chtěl dát alespoň nějakou šanci. S tím, co si sami přivezli a s tím, co jsme jim vezli my, mohli pár měsíců vydržet.
Když byly přípravy hotové, nezbývalo, než čekat do rána.
Po náročném dni jsme si s Viky pustili nějakou pohádku a já u ní usnul. Ale ještě před tím jsem Viky slíbil, že ji maminku přivezu domů. Takové sliby jsem dával často. A i když to bylo nepravděpodobné, vždycky jsem je dodržel.