Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
16. část
Druhého dne jsem byl vzhůru už ve čtyři hodiny. Venku byla stále černočerná tma, umocněná tím, že nesvítilo pouliční osvětlení.
Navíc se během noci k našemu domu stáhli všechny zombie z okolí. Teď jich v naší ulici byla tak stovka. A stále přicházeli další. Náš magií chráněný dům je přitahoval jako magnet.
Musel jsem čekat další tři hodiny, než se na obzoru objevilo něco jako úsvit. Husté nazelenalé mraky zkrátily délku dne o celé čtyři hodiny. Na cestu do Krkonoš a zpět jsme měli dvanáct hodin. To se zdálo jako hodně. Ale my vůbec netušili, co nás může potkat cestou. Proto jsme měli v plánu vyrazit hned za úsvitu.
"A co když se nevratíte?" zeptal se Adam, který od rána pozoroval naše přípravy.
"Vrátíme se," odvětil jsem s klidem.
"Jak si tím můžeš být tak jistý?"
Na to se mě vždycky ptala Linda. A vždycky to vyšlo.
"Mám tady dceru. A Fici tu má celou rodinu. Vrátíme se dnes večer. Nejpozději zítra dopoledne, kdyby nám to časově nevyšlo. Zůstaňte doma. Dej si sklenku a něco si přečti. Večer si s Luckou pusťte nějakej slaďák.
A buďte v klidu. Až odsud odjedu zombíci se stáhnou. Jdou především po mě a po Lindě. Ať tohle zpusobilo cokoliv, ví to, že jsme jediní, kdo to dokáže zastavit. A to my uděláme. Ale nejdřív musíme být všichni pohromadě. Vrátíme se."
"Fajn," řekl Adam a po krátké pauze dodal. "Je tu něco s čím bysme vám mohli pomoct?"
"Jasně," zazubil jsem se. "Sežeň mladýho."
Stáli jsme na střeše garáže. Pod námi bylo veselo. Kolem vrat se motala asi třicítka zombií. Dalších, zhruba sedmdesát, bylo roztroušeno po celé ulici. Zatím byli v klidu. Přes ochranou bariéru nás nemohli vidět. Ale to se mělo brzy změnit, neboť my se nějak potřebovali dostat s autem z garáže.
"Hele, kde ste tohle vůbec vzali?" zeptal se Adam senior, ukazujíc při tom prstem na Adama juniora. Ten měl na zádech velký krabicový zásobník a v ruce šestihlavňový rotační kulomet. Byla to napodobenina toho, který měl Arnold Schwarzenegger v Terminátorovi 2. A samozřejmě byl plně funkční, upravený pro střelivo do P90.
Adam junior jako Terminátor nevypadal. Vlastně byl celý po fotrovi. Vytáhlý, hubený s blonďatou kšticí a obličejem posypaným důlky po neštovicích. Ale teď, s rotačákem v ruce, si připadal děsně drsně.
"To mám z Texasu. Vyrábí to tam jeden psychopat do zbraní. Dokonce má na YouTube kanál, kde všechny tyhle zázraky předvádí v akci."
Ještě jsem chtěl dodat, ať se na něj podívá, ale pak jsem si uvědomil, že to teď asi nepůjde.
"Tohle se mi nelíbí," prohlásil Adam starší. "Proč je radši nesežehneš tím pekelným plamenem, co ti prýští z rukou?"
"Vidíš ten dům naproti? Když proti němu výšlu ohnivý kruh, celá ulice lehne popelem."
"A tohle ji nezapálí?" ukázal na bednu granátů, ležící u našich nohou.
"To jsou tříštivé granáty. Takže ne. A teď si zopakujeme náš plán.
Já s Ficim nahážeme dolů granáty a pak se přesuneme do garáže. Granáty mají spožďovač. Vybuchnou až za patnáct sekund. Do té doby se nesmíte přiblížit k okraji střechy. Až to bouchne, bude to docela hukot. Otevřeme a co nejrychleji zmizíme. Ale nechceme, aby některý z těch šmejdů pronikl do garáže. Takže jakmile se auto vzdalí, ty," ukázal jsem na juniora, "prostor před garáží pěkně pokropíš. Hezky v klidu z leva do prava a zpátky a to i když se ti bude zdát, že nevidíš žádný pohyb. Táta tě zatím bude krýt pé devadesátkou. Kdyby někdo unikl tvé palbě, vyřídí ho. Jakmile se vrata garáže zavřou, zmizíte odsud."
Adam senior a Adam junior se nejdříve podívali na sebe, pak na mě, pak zase na sebe…
"Rozumíte všemu?" zeptal jsem se.
Adam senior si mě vzal stranou.
"Nemyslím si, že je dobrý nápad, aby mladej střílel po lidech," řekl potichu.
"Tohle už nejsou lidi. Byli, ale už nejsou. A nikdy nebudou. Když dostanou šanci, roztrhají ho na kusy. Tak ať si mladej zvyká. Starej svět možná nadobro skončil. V tom novým se o sebe musí umět postarat sám. Bude to pro něj dobrá lekce. A navíc. Jen se na něj podívej, jak je celej nažhavenej, na to, až to spustí."
Adam se na synka podíval a pak pokýval hlavou.
"A jak se dostanete zpátky?" zeptal se ještě.
"To neřeš," řekl jsem a naházel na ulici své granáty.
Fici mě napodobil a pak jsme po vnějším schodišti seběhli dolů z garáže a postranním vchodem do ní. Mustang už na nás čekal.
S motorem zahřátým, narvaný proviantem až po střechu a s jednou malou elektrocentrálou v kufru. V tom kufru bylo mnohem víc věcí, ale ty tam byly jenom pro jistotu.
Nasedli jsme do auta. Fici na místě řidiče potichu počítal. Když se dopočítal patnácti z venku se ozvalo osmero hlasitých výbuchů.
Zmáčkl jsem tlačítko otevírání garážových vrat a jen co se otevřely na sto čtyřicet centimetrů, Fici vystřelil vpřed.
Pneumatiky se přestaly pálit, hned jak jsme vjeli do roztrhaných těl. Trochu to po nich klouzalo, lehce poskakovalo, ale stále jsme neuvěřitelně zrychlovali.
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Junior stál na okraji ploché střechy a likvidoval zbylé zombíky, jako by je bral kosou, dokud se vrata garáže nezavřela. Řev kanónu byl slyšet i přes řev vytuněného osmiválce.
Nízká kapotáž Mustangu nabírala zombie před námi a vyhazovala je vysoko do vzduchu. Všude kolem nás poletovaly kusy končetin z nichž v chuchvalcích cákala sražená krev. Stěrače auta totálně nestíhaly, ale po dvou stech metrech zběsilé jízdy vybral Fici zatáčku kolem parku u svatého Prokopa a my se konečně dostali na hlavní silnici. Zombie prořídli. Fici mohl zvolnit.
Další cesta probíhala v poklidu. Ve městě se sice pár zombií motalo a občas se nad námi prohnal stín nižšího démona, ale žádný na naše posvěcené auto nezaútočil. Za městem pak zmizeli i oni. Pohodlně jsem se usadil a spojil se s Lindou.
'Ahoj princezno, jak je? Jsme na cestě.'
'Ahoj broučku. Celou noc jsem nespala. Ty kreténi dole pařili, jak kdyby nastal konec světa. Ve tři ráno mi bušili na dveře a vyřvávali, ať jdu dolů, že si naposledy užijeme.'
'A teď?'
'Teď všichni spí.'
'A co venku?'
'V okolí je hromada zombií. Občas se za okny mihne nižší démon. Jinak je klid.'
'To je dobře. Vydrž princezno. Za dvě hodiny jsme tam. Jen se ještě musíme někde stavit pro benzín.'
'Dobře lásko. Budu čekat.'
S tím benzínem to nebyl kec. Jistěže jsme měli natankovanou plnou nádrž. Jenomže motor s výkonem 960 koní, dost baštil. Samozřejmě jsme nedrželi předpisovou devadesátku. Nebyl k tomu důvod. Silnice byly téměř prázdné. Nevypadaly jako z apokalyptických filmu. Většina lidí se po příchodu vlny stihla vrátit domů, nebo se někde skrýt. Většina silnic byla prázdná. I tak se mohlo za jakoukoliv zatáčkou objevit zapomenuté auto. Bylo třeba být opatrní. A také někde natankovat. Se sedmdesáti litrovou nádrží a spotřebou dvacet pět litrů nebylo jisté, zda bychom dojeli domů. A bylo lepší natankovat těsně před cílem, když byl relativní klid, než na zpáteční cestě, o které jsme nevěděli,jaká bude.
Jistě. Možná by to příště chtělo úspornější vůz. Ale 960 koní je 960 koní.