Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
17. část
Zastavili jsme u jedné benzínky před Trutnovem. Tady jsem to docela znal, neboť jsme s Lindou často do Krkonoš jezdili. V létě, samozřejmě, neboť náš týden v osamělé chatě a těch pár dní před dvaceti lety v hotelu Anna, byly dvě výjimky, kdy jsem byl na horách v zimě. Já zimu nesnášel.
Fici zaparkoval u stojanu s vysokooktanovým benzínem a vypnul motor. Ponořili jsme se do ticha, které bez veškerého ruchu okolní dopravy a dalších lidských činností, bylo absolutní.
“Tak co, cítíš něco?” zeptal se Fici po několika minutách, kdy jsem propátrával okolí svými okultními smysly.
“Já nevím,” odpověděl jsem po pravdě. “Jako by tu něco bylo, ale nemůžu to identifikovat.”
A to po mých dlouholetých zkušenostech mohlo znamenat jen jediné. Zlo tady bylo. Jen takové s kterým jsem se ještě nikdy nesetkal.
“Fajn. Tak jdeme na to,” řekl rozhodně Fici a vystoupil z auta.
Následoval jsem ho.
Místo ke stojanu jsem zamířil ke kufru auta. To, že bychom si při totálním výpadku elektřiny jen tak natankovali benzín, byl nesmysl. Bez elektřiny byla čerpadla, ženoucí benzín do stojanu, mrtvá. Proto jsme si v kufru přivezli malou elektrocentrálu. Měla výkon jen tři kilowatty, ale podle Ficiho to mělo stačit.
Já nesl centrálu, Fici mě kryl. Do budovy benzínky jsme chtěli proniknout postranním vchodem. Narozdíl od hlavního vchodu s posuvnými prosklenými dveřmi, ho tvořily obyčejné dveře na pantech. Vrazil jsem mačetu do míst, kde jsem tušil západku a jednoduše ji přesekl. Cesta byla volná.
Uvnitř byla tma. Do zázemí benzínky nevedla žádná okna. Přepnul jsem svůj zrak do nočního módu a vstoupil jako první. Fici mě kryl s noktovizorem na očích, jehož infračervené světlo jsem v nočním módu viděl, asi jako obyčejný člověk vidí v přítmí světelný kužel baterky.
Nejprve jsme prohledali celou budovu. Nebylo by dobré, kdyby nám do zad vpadl zombík, démon, nebo jen obyčejný živý člověk, který by mohl, z leknutí, snadno přijít o hlavu. Benzínka byla naštěstí prázdná, ale zboží, rozházené v obchodě, nasvědčovalo tomu, že byla opuštěná ve spěchu.
Dotáhl jsem centrálu k rozvodné skříni, umístěné vzadu v technické místnosti, kde bylo i ovládání čerpadel. Tentokrát jsem já kryl Ficiho, který zručně připojoval centrálu k rozvodné skříni.
“Bacha, startuju,” řekl Fici a škubl za provaz, kterým se centrála startovala jako sekačka na trávu.
V tu samou chvíli jsem vypnul noční mód svých očí, neboť centrála zakašlala a na stropě se rozblikalo několik zářivek. Když pak najela na plný výkon, místnost zalilo jasné světlo.
Poplácal jsem Ficiho po rameni, jakože dobrá práce, a přes obchod odběhl ke stojanu u kterého stálo naše auto. S tím, že lidé opustili benzinku ve spěchu, jsem měl pravdu, neboť posuvné dveře nebyly zamčené. Jakmile jsem se dostal do dosahu fotobuňky, která teď měla napájení, dveře se přede mnou poslušně otevřely.
Vrazil jsem tankovací pistoli do nádrže a sledoval okolí. Ne jen v technické místnosti se rozsvítila světla. I celý obchod skrze prosklené dveře a výlohu zářil do venkovního šera. Na jinak tmavém předměstí to muselo vzbuzovat velkou pozornost.
Automatické vypínání tankovací pistole cvaklo. Povytáhl jsem pistoli a znovu zmáčkl spoušť, abych do nádrže dostal ještě jeden litr paliva navíc, když v tom se roztříštilo sklo výlohy a na asfaltu, asi pět metrů od budovy, přistál Fici. Párkrát se zakoulel a zůstal ležet na zádech.
Vytrhl jsem pistoli z nádrže a rychle ji uzavřel, neboť výlohou se ven hrnulo ještě něco dalšího. Mnohem, mnohem horšího, než byl Fici.
Tak tohle jsem ještě nikdy neviděl. Ta příšera bylo něco mezi golemem a démonem. Byl asi tři metry vysoký. Měl svalnaté tělo s černou, popraskanou, jakoby sežehlou kůží démona. Narozdíl od něj měl však lidem obvyklý počet končetin. Jeho oči byly rudé, ale nezářily, jako ty demonské.
S nějakou zídkou pod výlohou, která mu stala v cestě, si hlavu nelámal. Prostě ji prošel. Prošel ji tak razantně, že několik cihel se rozletělo až k Ficimu, který se na zemi stále nehýbal.
Dovřel jsem víko nádrže a přesunul se ke kufru auta. Nebyla v něm jen elektrocentrála.
Krajinou se rozlehl neuvěřitelně hlasitý štěkot těžkého kulometu M2 Browning, který byl speciálně upravený tak, aby jim z ruky mohl střílet jeden člověk.
Kulomet měl zkrácenou hlaveň, což se výrazně projevilo na jeho přesnosti, ale na těch deset metrů to bylo jedno.
Střílel jsem od boku krátkými dávkami. Jinak to nešlo. Po každé dávce mě zpětný ráz donutil ustoupit o pár kroků.
To samé však nutily dělat velkorážné kulky démona, nebo co to bylo. Po každé dávce o několik kroků couvl. Střely kalibru 50 z něj trhaly velké cáry černé kůže. Černá slizká krev z něj stříkala na všechny strany. Z jeho hrdla se dral příšerný řev. Ale má palba ho pomalu vracela zpět do obchodu. Nakonec zmizel ve výloze. Jeho řev ustal.
Praštil jsem těžkým kulometem o zem. Jeho nábojový pás byl stejně prázdný a další jsme s sebou neměli. Vlastně jsme ani nepočítali s tím, že tuhle zbraň použijeme. Měli jsme ji s sebou jen pro ten pocit.
Doběhl jsem k Ficimu. Už při mé masakrální střelbě přišel zpět k vědomí. Ale stále se jen tak povaloval na zemi.
“Seš v pohodě, ty vole?”
“Co to jako mělo bejt?”
“To nevím. Ale měli bysme vysmahnout.”
“Dej mi ještě chvilku.”
Rozhlédl jsem se. Z okolí se k nám stahovali zombie. Zdálo se mi, že jsem zahlédl stín vyššího demona. A navíc tady byla ta věc z obchodu.
“Na to není čas,” popadl jsem Ficiho za ruku, zvedl ho a hodil přes rameno.
Donesl jsem jej k autu a uložil na místo spolujezdce. Prostě jsem otevřel dveře a hodil Ficiho do auta. Potom jsem sám nasedl a nastartoval.
Zombie se pomalu blížili. Bylo jich tak třicet. V tom tkvělo jejich nebezpečí. V počtu. Sám bych je zvládnul, ale nesměli by mít v zádech démona. A hlavně tu věc z obchodu, která se opět objevila ve výloze. Po mé střelbě na ni nebylo ani památky.
Docela by mě zajímalo, jak by si s ní poradila má mačeta. Ale na to teď nebyl čas. A navíc tu byl zraněný Fici, který mi momentálně nemohl krýt záda.
Sešlápl jsem plyn až k podlaze. Vé osmička zaburácela. Dvaceti palcová kola se mocně protočila a část benzínky zahalil bílý dým. Mustang vystřelil na hlavní silnici a zmizel v dáli. Alespoň takhle nějak jsem si to představoval.
Ještě chvíli jsem drtil auto na pokraji jeho možností, dokud se mi benzínka neztratila ze zpětného zrcátka. Pote jsem musel zvolnit, neboť jsem se přiblížil k centru města. Opuštěných aut i zombíků přibylo. Po ulicích se jich tu toulalo mnohem více, než ulicemi Krásné Hory a já se jim raději snažil vyhnout. Přeci jen bylo rozumnější nepokoušet štěstí tím, že bych přejel každého zombíka ve městě. I náš demonský speciál měl své limity.