Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
18. část
Nakonec se nám podařilo projet Trutnovem celkem bez problémů a po pár mílích, náš Mustang měl tachometr v mílích, jsme konečně začali stoupat do hor.
Tady to vypadalo jinak. Vesnic a tím pádem i lidí, potažmo zombií, ubylo. Konečně jsme mohli zastavit.
“Jak je?” zeptal jsem se Ficiho.
“Na hovno,” odpověděl s tváří pokřivenou bolestí. “Myslím, že to odneslo pár žeber.”
Pomohl jsem Ficimu vystoupit z auta a opatrně ho položil do trávy u silnice. Potom jsem mu sundal taktickou i neprůstřelnou vestu. Nebyl to takový problém, jak by se mohlo zdát. Obě věci držel pohromadě systém suchých zipů a černých plastových přezek. Stačilo to všechno rozepnout a odstranit přední část vest, jako krunýř.
Vyhrnul jsem Ficiho zelené vojenské tričko. Kůže pod ním hrála všemi barvami duhy. Fialová se zelenou převládaly.
“Vypadá to na tři nebo čtyři žebra,” řekl jsem po zběžném prohlédnutí Ficiho barevné hrudi.
“Teď už jsi i doktor?” zeptal se.
“Když je to nutný,” odpověděl jsem. Jenže tohle už já taky párkrát viděl.
“Budeš čarovat?” zeptal se s obavou v hlase.
“Jinak to asi nepůjde,” řekl jsem a přiložil dlaně na Ficiho hruď, neboť jsem se obával, že jedno z žeber by mohlo být zabodnuto v plíci.
Fici se rozkašlal a na rtech se mu objevilo několik kapek krve. Asi jsem měl pravdu.
Pronesl jsem několik starých dobrých zaklínadel z Knihy mrtvých. Tohle se muselo umět. Používat magii Knihy mrtvých na léčení lidí, totiž byla blbost. Tato magie byla určena přesně k pravému opaku. Ale já s ní pracoval už dvacet let. Dokázal jsem si poradit.
Barevný obrazec na Ficiho hrudi se zmenšil a trochu vybledl. Fici se poprvé, od útoku té věci, zhluboka nadechl, aniž by ho sevřela úporná bolest. Prohmatal si hruď a usmál se.
“Pomoz mi na nohy,” řekl potom.
“Opatrně. Je to jen takové provizorium. Mohlo by to zase popraskat. Chce to pár dní klidu.”
“Jasně. Tak mě tu nech ležet a vem mě cestou zpátky. “
“Skvělej nápad. Ale asi budu potřebovat řidiče. Zvládneš to?”
“Jasná páka čéče. Tak jedem,” řekl a zamířil k sedadlu řidiče.
Jasná páka čéče? Tohle jsem neslyšel nejmíň od střední.
Asi za půl hodiny neustálé jízdy do kopců, jsme odbočili z hlavní silnice na vedlejší, která strmě stoupala lesem. Na chvíli nám zalehly uši, jak jsme prudce překonávali převýšení. Tady to nebylo pro turisty.
Silnice byla stará a popraskaná. Občas z ní vedla odbočka k nějaké horské usedlosti, ale i ty odbočky nakonec zmizely. Naše cesta teď vedla jen na jedno místo.
Tady nahoře už nebyl ani asfalt. Jen kamenitá, kořeny prorostlá cesta, která se prudce stáčela vpravo k chatě, jenž stála asi půl kilometru dále v lese.
“Tady zastav,” řekl jsem Ficimu a spojil se s Lindou.
‘Jak to tam vypadá?’ zeptal jsem se bez okolků, na které teď nebyl čas.
‘Z mé strany vidím tři nebo čtyři zombíky, ale myslím, že před chatou je jich mnohem víc,’ odpověděla okamžitě.
Linda se včera zabarikádovala v pokoji v prvním patře na druhé straně, než byla příjezdová cesta. Z okna tak měla výhled jen na zahrádku za chatou, kde byly nějaké prolézačky pro děti a bazén s posezením. O tom, jak to vypadá před chatou, nemohla nic vědět. Ale ona měla své nadání. Když říkala, že před chatou je jich mnohem víc, znamenalo to, že jich tam bude spousta.
‘Jak je to možný?’ zeptal jsem se. ‘Vždyť jsme tak daleko od civilizace.’
‘Zas tak daleko ne. Pokud vím, nejbližší vesnice je jen pět kilometrů za hřebenem tohohle kopce. A oni měli celou noc na to se sem dostat.’
To byl fakt. Stahovali se sem, stejně jako se stahovali k našemu domu. Někdo je sem poslal. Protože někdo věděl, že je tu Linda. Ale já měl plán.
Vylezl jsem z auta a jednoduše obešel chatu skrze les, takže mě žádný ze zombíků nespatřil. Poslední úsek kolem bazénu jsem překonal v neviditelném módu. Vyšplhat se k oknu v prvním patře pro mě také nebyl problém a i když mě ani Linda nemohla vidět, stále jsem s ní byl spojen v myšlenkách a mohl ji říct, kdy má okno otevřít. Ona ho otevřela a hned zase zavřela a zombíci dole neměli šanci si něčeho všimnout. To bylo důležité pro můj další plán. Teď však bylo důležitější, že jsem byl konečně s Lindou.
Objímali jsme se a líbali. Objímali jsme se a líbali nekonečně dlouho. Jako v nějakém filmu, ve kterém vůbec nevadilo, že hlavní hrdiny dělí od katastrofy jen pár vteřin. V tu chvíli se čas zastavil a najednou ho bylo spoustu.
Tohle byla moje Linda. Moje životní láska. To kvůli ní jsem rozluštil tajemství Knihy mrtvých. Kvůli ní jsem šel do samotného pekla. Nikdy bych ji neopustil. Proto jsem si pro ni přišel i sem. A byl jsem pevně rozhodnutý, dovézt ji domů. Domů k naší dceři, která na nás čekala.
Linda byla stále velice krásná. Těch dvacet let se na ni skoro vůbec nepodepsalo. Stále měla perfektní vysportovanou postavu, medové zvlněné vlasy a úžasné zářivé zelené oči, které jsem dokázal vidět i skrz zeď a které jediné zůstávaly zelené i v černobílém nočním režimu mých očí. Byly pro mě jako majáky v temnotě, které mě vždy dokázaly vrátit zpět na správnou cestu. Byla mým životem. A věděla to. Stejně jako já věděl, že jsem tím jejím.
A pak někdo z venku kopl do dveří. Romantická chvilka uprostřed apokalypsy, byla nenávratně pryč.
“Hej kočičko! Vylezl ven! Pohladím ti kožíšek!” ozval se za dveřmi tlumený hlas.
“Tohle jsem tu měla celou noc,” řekla smutně Linda.
“No tak! Vylez! Nedělej krávu,” bušil někdo na dveře.
Odsunul jsem stůl a otevřel dveře. Za nimi stál frajer. Vlasy měl po celonoční pařbě rozcuchané. Triko polité pivem. A ten smrad.
“Tak sem tady,” řekl jsem.
Úsměv z mužovi tváře zmizel.
“Hele. A ty seš kdo? A jak se sem vůbec…”
Druhého muže, jenž na mě ukazoval prstem, jsem domluvit nenechal. Zlomil jsem mu prst, kterým na mne ukazoval a doporučil mu, aby se odebral dolů do hlavní místnosti. To měl za celonoční terorizování Lindy.
Frajer sice trochu nadával, prstíček ho asi bolel, ale za to, co jsem před chvílí slyšel, to bylo pořád málo. Měl štěstí, že jsem si v tu chvíli vůbec nechtěl představit, co všechno slyšela Linda za celou noc.
Dole to vypadalo, jako po útoku kamikadze. Tak neuvěřitelný bordel. Všude se válely lahve od tvrdého alkoholu. Podlaha byla politá pivem. Ve dřezu nablito. Na jednom gauči vylomení dva totálně opilí fotbalisté. Další spal pod stolem.
Ale zbylých šest bylo při vědomí. A teď si mě se zájmem prohlíželi. Jeden zvedl ze stolu naší knihu, která byla též politá pivem a ukázal ostatním její zadní stranu. Na té fotce nám to s Lindou náramně slušelo. Otázka, jak jsem se dostal do chaty, visela ve vzduchu. Ale to teď bylo vedlejší.
“Za chvíli,” podíval jsem se na hodinky, “sem přijede můj parťák. Má auto plné zásob. Pomůžou vám tady přežít, dokud to neskončí.”
“Mysleli jsme, že nás odsud odvezete,” ozval se kdosi.
“Do auta vás všechny nenarvu.”
“Tak můžeme jet za vámi v našich autech.”
“Ve vašich autech se nedostanete ani na hlavní silnici. Navíc není kam jet. Všude to vypadá stejně.”
“Ale vy někam pojedete,” řekl jeden z těch bystřejších.
“Máme dům, který je chráněný magií, podobně jak tenhle. Tady jste v bezpečí. Zůstat, je teď to nejlepší, co můžete udělat.”
“Máme tam rodiny!” ukázal další rukou ven.
“Já vím, ale tím, že odsud odejdete, jim nepomůžete.”
Začala debata. Tak jako vždy došlo na kolektivní rozhodování. Nikdo si nechtěl vzít na triko rozhodnutí za většinu. To muselo vždy padnout po vzájemné dohodě. A bylo jedno, že stejně nemají na výběr.
“No dobře,” řekl nakonec maník se zlomeným prstem. “Ale jak sem ty zásoby chcete dostat?”
To byla druhá část mého plánu.
Fici přijel před chatu přesně na čas. Zastavil asi padesát metrů daleko a vytočil motor. Řev osmiválce okamžitě přilákal všechny zombie z okolí, které se k autu stáhli jako kobylky. Včetně těch, které bloumali po zastřešené terase, přímo před okny.
Vyšel jsem ven a vyslal proti nim ohnivý kruh. Zombie vzpláli. Proti pekelnému ohni měli šanci, asi jako suché listí proti plamenometu. Za chvíli z nich zbyl jenom popel.
Podíval jsem se na auto. Fici seděl za volantem s očima na vrch hlavy. Sedět v autě, uprostřed ohnivého kruhu, jistě nebylo nijak příjemné. Ale náš vůz byl odolný i proti němu.
Těch pár opozdilých zombií jsem zrušil pé devadesátkou a pak už jsme se mohli věnovat vykládání zásob.