Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
19. část
Zatímco jsme s Ficim jistili prostor před chatou, neboť se kdykoliv mohl objevit další zombík, nebo démon, tři z šesti fotbalistů, kteří byli při vědomí, vykládali naše auto. A protože jim Linda pomáhala, šlo jim to pěkně od ruky. Další dva přebírali krabice s jídlem ve dveřích s tím, že je roztřídí a uloží podle trvanlivosti. Jen pan Zlomený prst se do práce nezapojil s výmluvou, že jeho zranění si vyžádá nejméně šesti týdení pracovní neschopnost a že za to můžu já.
Možná jsem mu měl místo ukazováčku zlomit vaz. Jenomže, jak říká Linda, to by dost negativně narušilo okultní pozadí tohoto místa. A jestli měla její ochranná kouzla stále účinkovat, nesmělo zde dojít k žádnému násili. Zlomenina prstu, zdá se, nevadila.
V autě zbývalo jen pár krabic, když mě zaujal nějaký pohyb v nedalekém lese. Byl to jen okamžik, než jsem zjistil, že je to pravý nefalšovaný a hlavně živý daněk, ale to rozptýlení stačilo k tomu, abych jen na vteřinku spustil z očí Lindu.
Ta sice pomáhala nosit jídlo z auta. Ale předávala ho mužům ve dveřích. Do chaty sama nevkročila. Chtěla, abych ji měl stále na očích.
Jenže je těžké sledovat svou ženu a zároveň své okolí, kterým sem tam problikne démon, jako stará černobílá televize. Obzvlášť, když se do toho vloží daněk.
Otočil jsem se přesně ve chvíli, kdy se za Lindou zabouchly dveře do chaty. V tu samou chvíli se mi v hlavě ozval výkřik.
‘Richarde! Pozor, má mojí zbraň!’
Prostor před chatou zaplnil řev neodhlučněné pé devadesátky. Ta byla Lindina. Instinktivně jsem se vrhl k zemi a odkutálel se pod náš Mustang, který měl zvýšený podvozek, aby dokázal projet i lehčím terénem.
“Co to tam kurva děláte, kreteni!” zakřičel jsem z pod auta.
‘Promiň broučku. Překvapili mě,’ zazněl mi v hlavě Lindin hlas.
“Hele!” ozval se hlas Zlomeného prstu. “Jestli tady máme zůstat, tak ta tvoje kočička tady zůstane s náma. Prostě nám bude dělat společnost. Je to jasný?”
‘Jak to vypadá vevnitř?’ zeptal jsem se Lindy.
‘Zlomeňák mě drží zhruba uprostřed místnosti. Na krku mi drží nůž. Ten, co před tím bušil na dveře, stojí u okna s pé devadesátkou. Zdá se, že s ní umí zacházet.’
S pé devadesátkou dneska umí zacházet kdejakej airsofťák.
‘Jak daleko od okna stojí?’
‘Hlavní se dotýká skla.’
Takže profík to není. Ten by se kryl proti střelbě zvenku.
“Hele Fici, seš tady?”
“Ne, ty vole. Jel jsem na dovolenou do Azerbajdžánu. Kde bych asi byl?” ozvalo se od zádě auta.
‘U kterýho okna je střelec?’ zeptal jsem se Lin.
‘Vpravo od dveří. Vlastně ne! Z tvého pohledu je to vlevo od dveří.’
‘Seš si jistá?’
‘Ano. Z pohledu zvenku je to levé okno od dveří.’
Tak to bysme měli.
“Hele Fici. Až řeknu, odpočítáš třicet vteřin a pak rozstrílíš okno vlevo od dveří. Půjde to?”
“Jasně. Třicet vteřin. Okno vlevo od dveří.”
“Tak teď.”
Na teď jsem se zneviditelnil. Měl jsem to všechno spočítané. Čas potřebný k tomu, abych se dostal k oknu, které bylo vpravo od dveří a ani zvuk mých kroků nevzbudil žádnou pozornost. A úhel ze kterého bude pálit Fici. Všechno vycházelo dobře.
Potichu jsem se přesunul k pravému oknu. Byly na něm nějaké záclonky. Ale protože venku bylo šero a v místnosti u stropu svítila starodávná petrolejka, bylo dovnitř skrz okno docela dobře vidět.
Uprostřed místnosti klečela Linda a za ní stál Zlomeňák, který ji u krku držel nůž, přesně jak říkala. Zlomeňák vyřvával něco o tom, že když zahodíme zbraně, nechá nás odjet, ale Lindu si tu nechá.
Kretén. Vůbec netušil, že už to má dávno spočítané. Všichni to měli spočítané. Tím, že napadli Lindu a rozstříleli okno, úplně zrušili magii, která celou chatu chránila.
Mohli tu přežít. A přežili by. Stačilo si vzít jídlo, které jsme jim přivezli a počkat.
Ale to teď bylo jedno. I kdyby teď vlna z ničeho nic zmizela, Zlomeňáka a střelce čekala smrt.
…26, 27, 28, 29, 30.
Na třicet jsem zmáčkl spoušť. Kulka prolétla oknem a nadzvukovou rychlostí se zaryla do kořene Zlomeňákova nosu. V té samé chvíli se roztančil střelec u okna. Fici nenechal nic náhodě a vystřílel do okna celý zásobník. Střelce zlikvidovaly hned první kulky. Zbytek se neškodně zaryl do dřevěné boční stěny chaty.
Proskočil jsem oknem a kotoulem se ihned postavil na nohy.
Ale Klapzubáci se nechtěli vzdát. Nevím, co to do nich vjelo. Možná za to mohla přítomnost démonů. Ti chlapi úplně zmagořili. Stejně jako námezdní dělníci tenkrát v Beavercreeku. Možná byli také očarovaní, napadlo mě.
Jeden na mě zaútočil nožem, další pohrabáčem.
Tomu z nožem jsem usekl mačetou ruku a probodl mu krk. Tomu druhému jsem nejprve zkrátil pohrabáč na polovinu a potom, když jsem se k němu mohl dostat blíž, jsem mu připravil stejný osud, jako tomu prvnímu.
Zbytek Klapzubovy jedenáctky to konečně vzdal. Věděli, že nemají nejmenší šanci.
Po třech vteřinách se za mnou rozletěly dveře a do místnosti vpadl Fici.
“Kreju!” zařval.
Konečně jsem se mohl věnovat Lindě. Stále klečela na zemi. Z očí jí tekly slzy. Začala se omlouvat. Omlouvala se za to, jak snadno se nechala dostat.
Přerušil jsem ji a obejmul. Bylo to jedno. Hlavní teď bylo, že byla živá a zdravá. I člověk s dírou v hlavě mohl po zásahu dostat křeč do svalů. Ta by mu nedovolila pustit nůž. Stále by ho držel na Lindině hrdle a jak by padal, prostě by ji podřízl. Proto jsem ho střelil do kořene nosu. Údajně za ním v mozku mělo být centrum, které po zničení zabraňovalo křečím svalstva. Jestli je to pravda, nevím. Linda však byla živá a to bylo to důležité.
Vzal jsem ji do náruče a odnášel ven.
“Počkej,” řekla ve dveřích. Měli bysme ho vzít s sebou. Postavil se za mě, když v noci doráželi.”
V rohu místnosti se krčil majitel chaty. Byl vyděšený k smrti. Na obličeji měl několik šrámů. Došlo mi od čeho. V noci, když opilí fotbalisté oplzle doráželi na Lindu, se postavil na její stranu. A pěkně to schytal. Nemohl jsem ho tu nechat. Byl jsem jeho dlužníkem.
“Tak jdeme,” řekl jsem a zbytek nechal na Ficim. Ten pomohl vyděšenému starci na nohy a odvedl ho do auta.
A potom jsme odjeli. Nebylo na co čekat. Dům už nebyl chráněný. Démoni stahovali smyčku. Lidé v chatě to měli spočítané. Teď už jsem jim nemohl pomoct i kdybych chtěl. A já už nechtěl. Ale oni si vybrali tuhle cestu. Možná se jim podaří v chatě na čas zabarikádovat. Možná, že démoni odsud odejdou s námi. Bylo to samé možná. Můj plán byl mnohem lepší. A jak se mi odvděčili? Malém zabili Lindu. Po pravdě. Bylo mi jedno, jak skončí.