Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
20. část
Nastoupili jsme do auta. Fotbalisté za námi ještě vyběhli z chaty. To taky neměli dělat. Fici to odhrábl, smykem se otočil a poslal zbylým čutálistům spršku štěrku na rozloučenou. A potom jsme odjeli.
Cestou z kopce na hlavní silnici jsme potkali pár opozdilých zombií. Ale na úzké cestě se jim nebylo jak vyhnout. Jediná možnost, jak odsud odjet, byla přidat plyn. Ještě, že náš speciál měl na předku masivní trubkový nárazník, ne nepodobný tomu, jaký používala policejní auta v USA. I naše auto bylo podobné některým policejním z USA, ale pochyboval jsem, že z těch amerických visí střeva a cáry nemrtvého masa. I když i to mohla být pravda, neboť kdo ví, kam až se vlna dostala.
Vraceli jsme se stejnou cestou, kterou jsme přijeli. To znamenalo, že budeme muset opět projet Trutnovem kolem benzínky, kde Fici dostal nakopáno od demonského Hulka.
Nikdo nemluvil. Nikomu nešlo do hlavy, jak se vcelku jednoduchý plán na záchranu jedenácti lidí, mohl takhle podělat. Ticho narušil teprve majitel chaty.
“Kam jedeme?” zeptal se.
“Domů, do Krásné Hory,” odpověděl jsem.
“Tam jsem jednou byl. Krásné město.”
Krásné a nebezpečné.
“Co tam budeme dělat?”
“Máme tam zabezpečený dům. Zásoby potravin. Tam budeme v bezpečí. “
“Musím domů.”
“Obávám se, že váš domov už není co býval.”
“Nemyslím chatu. Tu jsme jenom pronajímali. Nebydleli jsme v ní.”
“A kde teda bydlíte?”
“V Trutnově. V paneláku.“
“Máte… Teda měli jste takovou parádní chatu a bydlíte v paneláku?”
“Ta chata nás živila. Kdo ví, co bude teď.”
Co na to říct, když jsem sám nevěděl.
“Mám tam ženu,” řekl pan majitel po dlouhé odmlce.
“Čím víc lidí je na jednom místě, tím menší je šance na přežití. Vaše žena je nejspíš mrtvá,” řekl jsem po pravdě.
Opět nastalo tíživé ticho. Ale já jen řekl to, co si ostatní jen mysleli. Nebylo to ode mne hezké. Ale byl to fakt.
“Jsme spolu už od šestnácti,” prolomil náhle ticho starý pán. “Letos to bude šedesát let,” ještě dodal a zase zmlknul.
S Lindou jsme se na sebe podívali. Nemusela nic říkat. Ani myšlenkou ani slovy.
“Zastav,” řekl jsem Ficimu.
Fici zastavil u kraje vozovky.
“ Víte, jak s tím zacházet?” zvedl jsem pé devadesátku, aby ji stařík viděl.
“Ne,” zněla jednoduchá odpověď.
“Fajn. Tak si vystupte,” řekl jsem a sám vystoupil z auta.
A pak jsem starému muži ukázal, jak zacházet s pé devadesátkou a pětsedmičkou. Nakonec jsem na něj navlékl neprůstřelnou i taktickou vestu, která byla plná zásobníků. Z kufru auta jsem vzal vojenský batoh, ve kterém jsme jinak převáželi další vybavení a naplnil ho proviantem, který fotbalisté nestihli z auta odnést.
Poté jsme znovu nasedli. Já dozadu k Lindě. Starý pán na sedadlo spolujezdce. Jeli jsme dál.
“Jistě pochopíte,” řekl jsem po vyjetí, “že oba vás odvézt nemůžeme.”
Narážel jsem na skutečnost, že ikdyž Mustang zvenčí působil mohutným dojmem v podstatě to bylo jen dvoumístné kupé. Zadní sedačky v něm byly jenom do počtu. V nich by si neudělaly pohodlí ani dvě malé děti.
“Nemůžeme vám ani pomoct s hledáním,” pokračoval jsem. “Jsme možná jediní, kdo tohle dokáže zastavit, motat se po městě je příliš velké riziko.”
Stařec jen pokýval hlavou.
A já si připadal, jako ten největší sráč na světě. Jen ten nejhorší parchant by si mohl myslet, že vybavit důchodce automatickou puškou a několika konzervama, může stačit. Jenomže já neměl na vybranou.
Zavezli jsme starce před panelák na typickém českém sídlišti. Domy měly nové fasády a před nimi byla spousta zeleně, na které se již počaly projevovat nedostatky světla.
Před domem se motalo několik zombií.
“Pamatujte,” zopakoval jsem svou poslední radu. “Nikomu nevěřte. Každý může být infiltrátor. Zamkněte se doma a dělejte, že tam nejste. Když o vás nebudou vědět, tak po vás nepůjdou. Snažte se vydržet, co nejdýl. Možná to všechno brzo skončí.”
“Jak to poznám?”
“Slunce. Až zase bude vidět, bude po všem.”
A pak si stařec vystoupil. Schoval se do přístřešku pro popelnice a čekal, než odlákáme zombie z okolí. Nedalo nám to mnoho práce. Stačilo řádně vytočit motor a zetka se za námi stahovala jako můry za světlem.
“Myslíš, že ho ještě někdy uvidíme?” zeptala se Linda.
“To nevím,” odpověděl jsem po pravdě. Ale doufal jsem, že ano.
Další cesta probíhala celkem v poklidu. Když jsme se vymotali z trutnovského sídliště s asi stovkou zombií a dvěma démony v patách a minuli benzínku, kde Fici dostal na prdel od demonského Hulka, přesedl jsem si zase na místo spolujezdce, neboť vzadu bylo opravdu těsno. A dostat se rychle ven v případě potřeby, bylo úplné sci-fi.
Cesta domů nám trvala asi dvě hodiny. Fici jel klidně, nebylo kam spěchat. Nemělo smysl hnát a riskovat bouračku, když jsme byli tak blízko cíli.
Ve všech městech, kterymi jsme projížděli, to bylo stejné. Všude tma, elektřina nešla nikde. Po ulicích postávalo, nebo se bezcílně motalo několik zombií. Sem tam mezi nimi problikl stín démona. Jen před velkými obchodními centry se povalovaly hromady mrtvol.
Jakmile přišla vlna, nebe se zatáhlo a přestalo veškeré vysílání, propukla panika. A začalo rabování.
Pochyboval jsem, že všechny ty mrtvé měli na svědomí zombie a infiltrátoři. Panika je svině. Ale nakonec lidé pochopili, že nejistější to bude doma, nebo kdekoliv jinde, kde nejsou cizí lidé. Ten kdo vlnu poslal, na to šel chytře. Pokud se lidé nemohli spolehnout na jiné lidi, na koho mohli?
Jen doma v Krásné Hoře to bylo jiné. Pomalu jsme projížděli známými místy. Nikde ani živáčka, nikde ani mrtváčka. Či nemrtváčka. A brzy jsme pochopili proč.
“Zastav u školy,” řekl jsem Ficimu.
Škola ležela přímo přes hlavní silnici, naproti chrámu svatého Prokopa. Na jejím průčelí byl římskými číslicemi vyveden letopočet ve kterém byla budova dokončena, stejně jako tomu bylo na průčelí našeho domu. Tento údaj hlásal číslovku 1886. Škola byla o rovných deset let starší. I tak byla postavena ve stejném stylu, jako náš dům. Nevěděl jsem, co to bylo za styl. Architektura mě nezajímala. Ale do okolní zástavby zapadla dokonale. Stejně jako náš dům.
Fici zajel na parkoviště pro zaměstnance. Závora, která normálně bránila vjezdu, byla zvednutá. Možná ji někdo zapomněl zavřít. Možná se automaticky zvedala při výpadku proudu. Nevěděl jsem a bylo mi to jedno. Závory jsem vůbec neměl rád. Stejně jako tuhle školu.
Nenáviděl jsem ji. Tenkrát. Bylo mi čtrnáct a byl jsem v posledním osmém ročníku. Pro mladší generaci. Devítiletá povinná základní docházka byla zavedena až roku 1996. Deváté třídě jsem unikl jen o fous. A byl jsem tomu rád. Už osmička mi totálně lezla na mozek. Devítku bych nedal. Ale bylo mi čtrnáct. Byl jsem puberťák a všechno pro mě byl prostě vopruz. Co bych za to dal, vrátit se do toho věku. Neznal jsem Johnnieho. Kniha mrtvých pro mě byla jen hluboko ukrytá vzpomínka z dětství. Vzpomínka na Lindu, jenž se klepala v Domě hrůzy, který již tenkrát terorizoval Locutus, na tom byla stejně.
Tak dost! Napomenul jsem sám sebe. Otočil jsem se na zadní sedačku a mé oči se setkaly s těmi Lindinými. Jakoby věděla, nač myslím. A možná to i věděla.
“Nejel jsem si pro tebe tři sta kilometrů skrz zemi mrtvých, abych to vzdal na posledních tři sta metrech,” řekl jsem.
Usmála se.
“Dáme démonům na prdel,” řekla.
“Dáme démonům na prdel,” potvrdil jsem.
Neměl jsem v plánu vjet do naší ulice, jako kamikadze a prostřílet se skrz zombíky, jako Rambo. Nejprve jsem si chtěl obhlédnout situaci.
Lindu jsem nechal v autě a s Ficim a dalekohledem přeběhl silnici do parku. Šlo to skvěle, neboť v parku nebyla ani zombie noha. Brzy jsme zjistili proč.
Kolem zdi, která obkružoval celý park, jsme se proplížili až k průchodu, který ústil přímo do naší ulice.
Při našem odjezdu v ní byla roztroušená asi stovka nemrtvých, kterou naše zběsilá jízda zredukovala zhruba na polovinu. Teď jich tu bylo nejmíň tisíc. Byli tu snad všichni zombíci z Krásné Hory. A já měl dojem, že jsem jich pár poznal. Všechno se to mačkalo na náš dům.
To mi starosti nedělalo. Dům obklopovala vysoká zeď prošpikovaná magií. Zombíci, ani nic jiného, se přes ní dostat nemohli. A mi se zase přes zombíky nemohli dostat domů. Leda bychom nechali náš Mustang u školy a zkusili to zahradou stínů. Já bych to asi zvládl. Ale pro Lin a Ficiho to byla sebevražda.
Ale já měl plán. Vlastně ten samý, jaký navrhoval Adam při našem odjezdu. Jednoduše jsem mohl všechny zombie spálit ohnivým kruhem. Tentokrát to nebyl problém. Pekelný oheň bych vyslal proti našemu domu, který chránila magie. Určitě bych ho nezapálil. Problémem však byl ten parchant, jenž vyčníval z davu zombií. Démonský Hulk.