Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
21. část
Ten parchant stál na ulici přímo před vraty garáže, obklopený zombíky ze všech stran. On na nás čekal. Pokud jsem mohl soudit, byl to ten samý, který dal nakládačku Ficimu.
Tohle ode mne nebylo fér. Přeci jen byl Fici obyčejný člověk. Nemoh měřit síly s tímhle… Ať už to bylo cokoliv, neměl proti tomu šanci. Teď byla řada na mě a mačetě svatého Vojtěcha.
“Co se zetkama bych věděl. Ale co uděláme se Slizákem?” zeptal se Fici po tom, co si zhodnotil naše šance.
“Proč zrovna Slizák?” zajímalo mě, proč tahle nová přezdívka.
“Tak se podívej,” vrazil mi do ruky dalekohled.
Měl pravdu. Původně jsem si myslel, že Slizák má kůži démona. Byla černá a lesklá. Ale neleskla se tak jako démonova. Leskla se, protože byla potažená bezbarvým slizem, který místy odkapával. Bylo to fakt odporné.
Ale pokud neměl démonskou kůži, nebyl démon. A pokud nebyl démon…
“Tak jo,” řekl jsem Ficimu po chvíli pozorování. “Vrátíme se do auta. Něco si tam vezmu.”
Vrátili jsme se k autu a já si z kufru vzal poslední část výbavy, kterou jsme s sebou vezli. Poté byl čas na instrukce.
“Zastav na konci ulice a čekej. Až se ti bude zdát, že máš šanci, šlápni na to. Dálku na vrata máš?”
“Jasně,” ukázal na zpětné zrcátko v autě na kterém byla přicvaknutá malá černá krabička se dvěma tlačítky. Jedno sloužilo k otevření pancéřových vrat garáže, druhé k jejich uzavření.
“Dobře. Načasuj si otevření vrat a zavři je, ještě než jimi projedeš. Pak už to možná nestihneš. Bude to masakr, kámo.”
“A co budeš dělat ty?”
“Uvolním vám cestu.”
Velké nemrtvé grilování. To byl vždycky můj sen.
Ukotvil jsem Lindu na sedadle spolujezdce pětibodovými bezpečnostními pásy. Škoda, že jsme neměli i helmu. Hodila by se. Potom jsem řekl Ficimu, ať mi nechá pár minut náskok a sám jsem se vrátil parkem k průchodu do naší ulice.
Situace vypadala pořád stejně. Slizák stál před vraty garáže, obklopený asi tisícovkou zombií, které byly namačkány na vrata a zeď našeho domu. Byly všechny pěkně pohromadě. Přesně tak, jak jsem potřeboval.
Vešel jsem do ulice. Zprvu si mě nikdo nevšímal. Zetka byla otočená k domu a Slizák měl asi něco s očima, neboť stál nehnutě přímo proti mě. Ale bylo to dve stě metrů a já, narozdíl od něj, nevyčníval. V klidu jsem prošel sto metrů ulice až k prvním zombiím. A pak jsem to odpálil.
Ohnivý kruh měl výhodu v tom, že se dal usměrnit. Jeho plamen prostě prýštil směrem, jakým jsem chtěl. Jako plamenomet. Jen na něj nepůsobila gravitace. Prostě šel dál a dál. A při tom spaloval na prach všechno, co mu stálo v cestě.
Pekelný oheň prýštil z mých rukou. Prorážel cestu mezi nemrtvými, kteří se během pár sekund měnili v popel. Když plamen dorazil ke Slizákovi, pohltil i jeho. Poté narazil do magií chráněné stěny a vystřelil kolmo k nebi. Plazil se po jinak neviditelné kupoli chránící náš dům, která teď pod náporem ohně zlatě jiskřila. Bylo vidět její zakřivení, které dosahovalo vrcholu asi sedmdesát metrů nad střechou domu, tedy nad nejvyšším bodem magií chráněného prostoru.
Přestal jsem pálit. Pekelný oheň odezněl. Ulice byla plná popela a doutnajících zbytků nemrtvých těl. Dokonce se mi podařilo nezapálit žádný z okolních domů. Byl to docela úspěch.
Ulice byla pokrytá souvislou vrstvou několika centimetrů dýmajícího popela. Jen před garáží, kde bylo nemrtvých nejvíce, dosahovala hromada výšky asi poloviny metru. Tím mohl Fici v klidu projet.
Byl připraven. Za sebou jsem slyšel dunivé bublání osmiválce. Fici vytočil motor, aby mi dal najevo, že by rád vyrazil. Teď nemohl. Stál jsem mu v cestě. Navíc se mi na té hromadě popela něco nezdálo.
Mávl jsem rukou za sebe, abych Ficimu naznačil, že má ještě počkat. V ten samý okamžik se hromada popela pohnula. A pak povstala. Respektive povstalo to, co bylo pod ní.
Slizák povstal s mohutným řevem, který rozechvíval okna okolních domů. Z jeho těla odpadávaly velké cáry seškvařené kůže. Na jejich místě se formovala nová tkáň. Tak rychlou regeneraci jsem neviděl ani u upírů. Pěkně nezdolnej parchant.
Sáhl jsem za záda pro věc, kterou jsem si vzal v autě a vykročil k levé straně ulice, co nejblíže ke stěně domu pana Růžičky. Byl to náš zubař a já doufal, že jim po tomhle všem i zůstane.
Problém byl, že Slizák se nacházel stále před vraty garáže. Fici skrze něj nemohl projet. Musel jsem ho dostat stranou. Takže když jsem ho měl pěkně z úhlu, vypálil jsem.
Čtyřiceti milimetrový granát opustil s hlasitým plompnutím hlaveň rotačního granátometu a ladným obloukem překonal posledních padesát metrů, které mě dělily od netvora. Výbuch tříštivého granátu na jeho levém rameni nadělal nehezkou paseku, která se však díky jeho neuvěřitelné regeneraci rychle hojila.
S tím jsem počítal. A vsázel na to, že síla výbuchu vyvede Slizáka z rovnováhy. Měl jsem pravdu. Výbuch granátu donutil Slizáka couvnout o dva kroky zpět.
“Paráda!” křikl jsem radostně. “Tak do toho!”
A pak jsem do Slizáka postupně nasázel všech šest granátů z bubnového zásobníku. Slizák po každém zásahu o pár kroků ustoupil.
Na konci ulice bylo slyšet dunivý řev mohutného véčka. Gumy na asfaltu pískaly, jak se protáčely pod náporem vysokého točivého momentu.
Již při prvním zásahu granátem Fici vyrazil. Slyšel jsem to a také jsem viděl vrata garáže, která se pomalu otevírala. Víc pohledů jsem si dovolit nemohl. Nechtěl jsem ztratit Slizáka z očí ani na zlomek sekundy. Dobře jsem udělal. Granáty ho posunuly asi o pět metrů dál z dráhy, kterou musel Mustang chtě nechtě projet. A pak došly.
Slizák se jen oklepal a znovu vykročil k vratům. Teď už jsem mu nemohl dovolit zatarasit cestu.
“Tak pěkně postaru,” řekl jsem a vytáhl ze závěsu mačetu.
A pak jsem se rozběhl monstru vstříc. Vyskočil jsem, jako bych do něj chtěl narazit oběma nohama současně. Ale to byla blbost. Když s ním pohlo šest granátů jen o pár metrů, co bych zmohl já.
V poslední chvíli jsem se přetočil a jako šipka proletěl mezi Slizákovou pravou rukou a bokem. V letu jsem mu uštědřil nehezkou ránu mačetou. Zhruba ve výšce pasu zela v jeho boku asi dvacet centimetrů široká rozšklebená rána. Dopadl jsem za něj a chtěl mu přeseknout achilovky. Najednou jsem si vzpomněl na svou bitvu s Gladiem. Jenže tentokrát jsem minul. I tak jsem od Slizáka dostal potřebnou vteřinu na srovnání. Stál tam a nevěřícně zíral na svůj rozpáraný bok. Hojil se, ale ne tak rychle, jak byl zvyklý. Tak vida. Má mačeta mu dokázala ublížit.
Ohnal se po mě levou rukou. Vyhnul jsem se a nastavil jí do cesty mačetu. Slizák znovu zařval. Taky bych řval, kdyby mi někdo usekl ruku v polovině lokte.
Využil jsem Slizákovi dočasné lítosti nad jeho ztrátou a bodl ho mačetou do hrudi. A znovu a znovu. Výš jsem bohužel nedosáhl, ale bodal jsem do něj rychlostí šicího stroje, nechtěje mu dát sebemenší příležitost k tomu, aby se vzpamatoval. Mustang se blížil.
A pak jsem zabodl mačetu do Slizákovi hrudi až po rukojeť. A to byla chyba. Nešla vytáhnout!
Slizák toho využil. Zbylou rukou mě chytil za tu moji a trhnutím ji zkroutil tak, že jsem musel pustit mačetu. A pak mě odhodil, jako párátko.
Přelétl jsem celou ulici a v nejvyšším bodě svého vyhlídkového letu, škrtl zády o střechu právě projíždějícího Mustangu. Dopadl jsem na asfalt a v tu samou chvíli se z garáže ozvala strašlivá rána.
Zvedl jsem se na kolena a rozhlédl. Slizák s mačetou trčící z hrudi se rozhlížel po své ruce. Vrata se rychle zavírala. Ani ne čtyřiceti centimetrová škvíra mezi vraty a zemí se rychle tenčila. Rozhodl jsem se rychle. Vyskočil a na poslední chvíli se protáhl mezerou pod zavírajícími se vraty, která za mnou s duněním zaklapla.