Emil Friedberg
Světlá stranka temnoty 2
22. část
Nejraději bych napsal, v tmavé garáži bez oken, nepravidelně poblikávala jediná slabá zářivka pod stropem.
Nebylo tomu tak. Naše garáž byla osvětlená moderními LED žárovkami napájenými čistou elektřinou z našeho generátoru. Proto jsem měl na další scénu velice dobrý výhled.
Mustang byl napasován do protější zdi garáže, která byla jen sedm metrů široká. Ficimu na brzdění nezbývalo mnoho místa. Do zdi to musel narvat nejmíň stovkou. Předek Mustangu prakticky neexistoval. Z pod rozlámané karbonové kapoty se valila oblaka páry z poničeného chladícího okruhu, mezi nimiž vyšlehly plameny.
Strhl jsem ze zdi u vrat hasicí přístroj a do oblaku páry a kouře z hořícího benzínu přidal několik kilogramů nenáviděného CO2. Začínající požár to uhasilo dokonale.
Vytrhl jsem dveře spolujezdce a v obavách strčil hlavu do auta.
“Jsi v pořádku?” zeptal jsem se Lindy, která volně visela v bezpečnostních pásech. Ale vnímala mě. Jen její zelené oči byly nějak potemnělé. Až mi to nahnalo strach. To musela být šlupa.
“Jo, jsem v pořádku,” řekla po chvíli.
“A mě se nezeptáš?” ozvalo se ze sedadla řidiče.
“Seš v pořádku?” zeptal jsem se i Ficiho.
“Nikdy mi nebylo líp,” řekl s bolestí v hlase. Ten náraz a zlomená žebra z benzínky si vybrali svou daň.
Rozepnul jsem Lindiny pásy, vytáhl ji z auta a položil na podlahu garáže. Znovu jsem ji prohlédl oči.
“Asi máš lehký otřes mozku,” řekl jsem.
“Teď už jsi i doktor?”
“ Ne. Jediná doktorka jsi tady ty,” pohladil jsem ji po vlasech.
“Počkej tady, něco jsem si venku zapomněl.”
“Neboj, nikam nejdu,” odpověděla malátný hlasem. Vážně ji nebylo dobře.
Vyběhl jsem postranními dveřmi z garáže a po venkovním schodišti na její střechu. Pohled do ulice byl vážně bizarní.
Kdysi čistá ulička, byla celá černá od sazí ze zombických těl. Uprostřed toho se motal Slizák, který konečně našel svou useknutou ruku a teď se ji snažil přimontovat zpět na své místo. Z hrudi mu stále trčela má mačeta.
Chvíli to trvalo, ale nakonec ruka přirostla na své místo.
Teprve potom došlo na mačetu. Slizák si ji vytrhl z hrudi. Prohlédl si ji a potom se jí pokusil zlomit. Úplně ve mně zatrnulo. Vzpomínka na to, jak Morphus zlomil mou původní mačetu, byla náhle velice živá. Ale mačeta svatého Vojtěcha se ani neprohnula. Slizák neměl šanci. Jen si odfrkl a odhodil mačetu stranou.
Bylo zřejmé, že má mačeta mu může způsobit velké škody. Že ho možná dokáže i zabít. Ono takové bodnutí do hrudi by dokázal přežít i obyčejný upír. Ale co nedokázal přežít žádný nemrtvý? Destrukci hlavy. Bylo třeba ji rozstřílet, rozsekat a nebo rovnou useknout. To byla jistota. To jsem chtěl zkusit na Slizáka.
“Hej, kreténe!” zakřičel jsem na Slizáka, jíst si tím, že za ochrannou bariérou jsem v naprostém bezpečí.
Slizák se ke mně otočil a zase nelidsky zařval.
“Pojď sem, ty hovado přerostlý,” řekl jsem mu a po okraji střechy ušel pár kroků.
Slizák proti mě vystartoval. Ale magická bariéra ho zastavila. Bušil do ní pěstmi, až zlatě zářila, jako vánoční stromeček.
“Takhle ne,” zamával jsem mu ukazováčkem před očima, neboť byl tak vysoký, že jeho hlava na mě koukala nad úrovní střechy garáže.
Popošel jsem o pár kroků zpět. Slizák nechápal, co má toto cvičení znamenat. Stál na místě a zíral.
Ale já ho jen chtěl dostat přesně mezi sebe a mačetu válející se v popelu.
Ukázal jsem na něj prstem a pak rozevřel dlaň. V tu chvíli mačeta dole na ulici vystřelila vstříc mé ruce.
Nevyšlo to. Slizák se na poslední chvíli otočil a částečně se dostal z dráhy mačety. Ta mu prosekla krk ve kterém se objevila asi pět centimetrů hluboká zející rána. Bylo to málo. Abych Slizáka zabil, musela by mu mačeta upálit palici a to se bohužel nestalo.
I tak neuvěřitelně hlasitě zařval. On vůbec pořád jenom řval. Přitom by stačilo, kdybchom si spolu normálně přátelsky promluvili. Já vím, že by to asi nepomohlo a nakonec by jeden z nás musel zemřít. Ale proč by tím jedním nemohl být právě on?
Zařval a chytl se dlaní za krvácející ránu. A potom odešel. Normálně se odmotal pryč z ulice někam do parku. Škoda. Kdyby neuhnul, mohlo být po problému.
Prohlédl jsem si mačetu ze které odkapávala krev. Bylo to neuvěřitelné. Ta krev byla červená. Vypadala jako lidská. Ne jako krev démona. Ani nebyla sražená, jako krev nemrtvých. Začínal jsem mít pocit, že tohle stvoření nemá s peklem vůbec nic společného. Že nepochází z pekla, ale že jej někdo stvořil na Zemi. Ale proč? A kdo?
Podržel jsem mačetu před sebou a sežehl ji ohnivým kruhem. Udělat tohle dřív, asi by mě ze střechy seškrabovali lopatkou. Ale po události ve svatém Prokopovi, před dvaceti lety, už to nebyl takový problém. A pekelný plamen čistil dokonale. Na mačetě nezůstala ani Slizákova červená krvinka.
Vrátil jsem mačetu do závěsu a vrátil se k Lindě. V náruči jsem ji odnesl do naší ložnice. Teď potřebovala ze všeho nejvíc odpočinek.
Fici na tom byl mnohem lépe. Ač měl zlomená žebra, sflikovaná mou magií, do domu došel bez pomoci.
Naší první bitvu jsme vyhráli. Teď byl čas na odpočinek.
Dalších několik dní probíhalo v relativním klidu. Relativním, vzhledem k apokalypse, probíhající venku.
Fici se přepnul zpět do módu “bejvalá guma” a na zahradě zřídil střelnici, kde učil oba Adamy střílet ze všech našich zbraní. Proč ne. Mohlo se to hodit.
Markéta s Lucií si vzali na starost péči o naše hladové žaludky. A také o děti. Sem tam jim s něčím pomohla i Linda, která se z otřesu mozku dostala docela rychle. Během dvou dnů byla plně funkční a zase se věnovala malé Viky, která byla asi tím nejšťastnějším človíčkem naší komunity, neboť se jí konečně vrátila maminka.
Jinak maminka trávila spoustu času v naší rozsáhlé okultní knihovně, snažíc se zjistit, co se to tu kurva vůbec do prdele vlastně děje? Nevěděla. A já už vůbec ne. Ale jestli na to měl někdo přijít, byla to právě doktorka Linda Králová.
Večer jsme se pak scházeli v našem obývacím pokoji, který byl největší v celém domě a navíc měl krb, jehož oheň dokázal v tomto temném světě navodit docela útulnou domáckou atmosféru. A navíc příjemně hřál, což bylo důležité, neboť i když jsme byli uprostřed léta, teplota přes den se díky věčně zatažené obloze nevyšplhala přes dvanáct stupňů. I kvůli tomu jsem byl nucen konečně, alespoň provizorně, zadělat díru ve zdi našeho obýváku. Kvůli zimě a taky, aby nám z ní nepadaly děti. Pár prken, hřebíků a pěnové izolace to spravilo.
Naše večerní rozprávky se točily hlavně kolem budoucnosti.
Nevěděli jsme, jak dlouho tady budeme muset zůstat. Jídla jsme měli dost a voda z podzemního pramene stále proudila, ale pak tu byla otázka zimy.
Pokud již teď nepřesáhla venkovní teplota dvanáct stupňů, jak velká zima bude v zimě? Já počítal s tím, že velká. Že zimní teploty by se mohly dostat klidně k minus padesáti stupňům. A na to náš dům nebyl stavěný.
V celém domě bylo instalováno podlahové vytápění. Bylo to velice praktické a pohodlné. A mohlo v pohodě vytopit celý dům. V běžných podmínkách. To znamenalo při běžných zimních teplotách, které v našich končinách nikdy neklesly pod dvacet stupňů pod nulou a především při odběru elektřiny ze sítě. Protože naše podlahové vytápění bylo elektrické.
Ano. Měli jsme vlastní turbínu s generátorem poháněnou podzemní říčkou, která díky mým kouzlům nemohla zamrznout. Ale to byla záložní turbína. Nebyla dimenzovaná na výkon mnoha kilowatt, potřebných k vytápění celého domu. Prostě jsme se museli smířit s tím, že pokud venkovní teplota klesne pod snesitelnou mez, budeme se muset všichni sestěhovat do jednoho bytu, jehož vytápění generátor utáhne. A protože náš byt byl jediný, který měl jako zálohu krb, bylo rozhodnuto, že to bude on.
Mysleli jsme, jak perfektně jsme na všechno připraveni. Jaké zásoby potravin máme a jakou vychytávku představuje naše turbína. A přitom bysme měli problém přežít první zimu. Co se přežití apokalypsy týče, byli jsme úplní amatéři.
Ale já stále ve skrytu duše doufal, že tak daleko to nezajde. Že zjistíme, co se tady děje a dokážeme to zvrátit dřív, než udeří první mrazy. Zatím tomu nic nenasvědčovalo.