Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
23. část
Dalších pár dní se nedělo vůbec nic.
Fici si na zahradě u jezírka zřídil docela solidní tábor pro výcvik sniperů. Camp David, jsme tomu říkali, naprosto neoriginálně.
Fici postavil vedle jezírka vojenský stan a natahal do něj hromadu zbraní z půdy, se kterými se pak učili střílet oba Adamové. Fici byl ve svém živlu.
Já se raději snažil nějak zabavit děti. Venku bylo chladno. Na koupání to nebylo, i když byla voda v jezírku teplá. Prostě, ta hrůzu nahánějící zamračená obloha, odrazovala od veškerých venkovních aktivit. A tak jsme s dětmi hráli různé hry. Nejoblíbenější z nich byla hra na schovávanou, protože v našem rozlehlém domě, jehož všechny bytové jednotky jsem nechal přístupné, trvalo najít děti půl dne a tak měli o zábavu postaráno.
Jinak jsem obcházel zahradu a kontroloval a posiloval ochranná kouzla, střežící náš skromný pozemek.
Ani venku se toho moc nezměnilo. Zombií po mém ohnivém útoku výrazně ubylo. Předpokládal jsem, že se sem časem stáhnou všechna zetka z širokého okolí, ale že jim to s jejich tempem chvíli potrvá.
Slizák se v ulici neukázal vůbec. Občas ho šlo spatřit ze střechy domu v parku u Prokopa, ale k domu se, po blízkém setkání s mačetou svatého Vojtěcha, neodvážil. Takže kolem domu teď vládl relativní klid.
Při své každodenní obhlídce zabezpečení jsem zavítal i do garáže. Mustang stál napasovaný do stěny stále stejně. To auto bylo na odpis. Fici říkal, že v době nárazu měl na tachometru rovných sto dvacet kilometrů v hodině. Být to jakékoliv jiné auto, oba by byli mrtví.
Ale náš démonský speciál byl stavěn podobně jako vozy Formule 1. Jeho zakázkovou výrobu jsme svěřili dílně Jimmy's work's v Kentucky. Základem byl Ford Mustang GT500 Shelby z roku 2016, ale popravdě z něj mnoho nezbylo. Kromě motoru a zvýšeného terénního podvozku dostal vůz titanové výztuže a prostor pro posádku tvořil karbonový monokok, který měl udržet posádku naživu i při té nejbrutálnější havárii. Zbytek vozu byl vyroben tak, aby se některé jeho části zdeformovaly a jiné úplně roztříštily, čímž absorbovaly většinu energie nárazu. Celý tento systém zachránil Lindě a Ficimu život. A také to znamenalo, že auto už se nedalo použít.
Nahlédl jsem do kabiny vozu, kterou pokrývaly bílé polštáře airbagů, jako čerstvě padlý sníh. Všechno se zdálo být na svém místě. Dokonce i volant a pedály, jejichž vnější části se nárazem též roztříštily, aby nevletěly do kabiny. Jinak by zabily řidiče.
Dokonce i ta malá černá krabička se dvěma tlačítky, která sloužila k ovládání vrat.
Chvíli jsem se na ni díval. Nikdy jsem neujížděl na moderních technologiích, jako byly mobilní telefony, počítače, internet a podobně. Já byl ze staré školy, kde se problémy řešily kusem oceli. Ale o tom, na jakém principu funguje dálkové ovládání vrat, jsem něco věděl. Jen jsem si to potřeboval potvrdit.
Zašel jsem do Camp David. Ti hoši tu hru na válku vzali nějak vážně. Na trávníku u jezírka měli postavený velký zelený vojenský stan. I kamna v něm měli. Z plechového komínku stoupal proužek bílého dýmu. Přední dílec plachty byl otevřený, takže bylo vidět dovnitř. Oba Adamové si na ocelových kamnech právě vařili čaj, jako kdyby byli na frontě. Oba na sobě měli maskáče americké armády. My s Ficim většinou používali olivově zelené, bez vzoru, ale těch s americkým vzorem jsme měli spousty. Adamové si mezi nimi našli svou velikost.
Ani jsem ke stanu nešel. Jen jsem na ně houkl ze schodů.
“Hej! Kde je Fici?”
“Říkal, že jde na půdu pro nějaké zbraně,” odpověděl junior.
Nechápavě jsem zakroutil hlavou. Ve stanu jsem viděl M16, M4, AK47 i 74, G36, britskou SA80 a dokonce i druhoválečnou M1 Garand. Bylo tu i několik odstřelovaček, hromada krátkých zbraní a nespočet bedýnek s municí. Tak pro co ten blázen ještě mohl na půdu jít?
Nevyptával jsem se a rovnou šel za ním. Našel jsem ho nahoře na schodišti, právě za sebou zamykal pancéřové dveře. Když máte půdu plnou zbraní a v domě malé děti, je dobré za sebou zamykat.
“Zpátky,” řekl jsem a ukázal prstem na dveře.
Fici se na mě podíval napůl vyděšeně, napůl nechápavě. Asi jsem na to jedno slovo položil větší důraz, než jsem původně zamýšlel. I tak poslechl a znovu odemkl dveře.
Vstoupili jsme na půdu a já Ficimu ukázal na jedno z křesel, které jsme nahoře měli. My toho nahoře měli opravdu hodně. Půda byla plná polic a skříní se zbraněmi, ať už střelnými, nebo chladnými, nejrůznější výstroje, která zahrnovala maskáče všech světových armád, ochranného vybavení a dalších nejrůznějších věcí o kterých jsme si mysleli, že by se nám mohli při naší práci hodit. Také tu bylo několik výkonných počítačů, drony, špionážní kamery a mikrofony a spousta dalších věcí o kterých jsem ani nevěděl k čemu jsou. To všechno byla Ficiho záležitost. To on byl v našem týmu technik.
Já se spoléhal raději na své okultní dovednosti. A na mačetu svatého Vojtěcha. Proto jediné o čem se dalo říct, že je tady výhradně moje, byla velká mapa světa ve které byla zapíchána spousta malých červených vlaječek, které označovaly místa na kterých jsme za ta léta byli.
A odpočinkové místo s křesly kde právě seděl Fici.
Hodil jsem před něj na stůl dálkové ovládání od vrat.
“Co je to?” zeptal jsem se.
Fici se na mě nechápavě podíval.
“Dálkáč od vrat?”
“To vím taky. Ale jak to funguje?”
Fici pokrčil rameny.
“Je to jako dálkáč od auta. Zmáčkneš tlačítko, dálkáč vyšle kód a když se shoduje s kódem v přijímači, vrata se otevřou. Není na tom nic složitýho.”
“Jasně. A ten kód pošle po holubovi? Nebo ho přiveze messenger na kole?”
“Rádio. Pošle ho po vysokofrekvenčním signálu. Většinou 433 MHz.”
Konečně jsem se posadil. A čekal, až to Ficimu dojde. Netrvalo to dlouho.
“No do prdele,” ulevil si.
A začal prohrabávat všechny skříně. Něco hledal a u toho neustále mluvil.
“Nechápu, proč mi to nedošlo dřív. Jakmile vypadl televizní a mobilní signál, myslel jsem, že vlna narušila veškerý rádiový provoz. Televizní vysílače jsou napájeny přímo ze sítě. Když nejde proud, televize prostě nevysílá. Ale BTSky pro mobily mají záložní zdroje. Výpadek elektřiny je neohrozí. Dokážou vysílat dál až dvanáct hodin. Jediný rádiový provoz po příchodu vlny byl z naší domácí WiFi. Ale já myslel že je to proto, že je za ochrannou bariérou. Ale pokud jsme zvenku otevřeli vrata garáže, znamená to, že rádio normálně funguje.
Konečně našel, co hledal. Na stole přistál velký zelený kufr s nějakým značením, vyvedeným bílým sprejem přes šablonu.
“Co je to?” zeptal jsem se.
“To je vysílačka,” odpověděl věcně. “Tenhle model používali Američani ve Vietnamu jako velitelskou rádiovou stanici. Řídili s ní výsadky helikoptér. Má dosah asi 40 kilometrů.”
Fici otevřel kufr ve kterém byla složená anténa. Rozložil ji do délky třech metrů a rádio zapnul. Chvíli točil různými kolečky, ale z reproduktoru zněl stále jenom šum.
“Mohl bych sestrojit vnější anténu a umístit ji na střechu. Pak by se dosah zvýšil možná na dvojnásobek,” řekl po několika minutách, kdy se mu nepodařilo naladit žádné vysílání.
“Nech to,” odpověděl jsem bez váhání. “Vime, že vlna měla větší dosah, než 80 kilometrů. Navíc u nás není tolik radioamatérů, jako v Americe. Nemá to cenu. Nic nenaladíš.”
“Mám tady nějaký součástky. Mohl bych zkusit sestrojit dlouhovlnou vysílačku. Mohla by mít dosah několik tisíc kilometrů.”
“A co když ani to nebude stačit? Nepotřebujeme vysílat. Jen potřebujeme zjistit, kam až vlna dosáhla. Stačilo by nám chytit jediný televizní kanál. I kdyby byl z druhé strany zeměkoule. Co dokáže vysílat z opačné strany Země?”
“Satelit!” vyhrkli jsme oba najednou.