Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
24. část
“Žádnej nemáme,” řekl Fici s mnohem menším nadšením.
“O jednom bych věděl,” řekl jsem a vyběhl po ocelovém žebříku na vrchol střechy, Ficiho v patách.
Na vrcholu střechy se nám naskytl známý pohled do okolí. Jen část svatého Prokopa nebyla vidět díky dvoum mohutným lipám, rostoucím přímo před domem. Ale dům naproti odsud byl vidět docela dobře. A na jeho střeše, na sloupku, bílá parabola satelitního přijímače.
“Jak se tam chceš dostat?” zeptal se Fici.
“Přeskočím tam ze střechy naší garáže. Není to dál jak deset metrů. Žádnej problém.”
“A pak?”
“Co pak? Useknu satelit i se sloupkem a skočím zpátky. Bude to tak rychlý, že si mě nikdo ani nevšimne.”
“A co dekodér?”
“De co?”
“Dekodér. To je taková krabička, bez který ti bude parabola k ničemu.”
“A kde to najdu?”
“V prvním patře u televize.”
“Jak to víš?”
“Vidíš ten kabel?” ukázal na kabel vedoucí od paraboly k oknu v prvním patře.
“Myslel jsem, že nám stačí ta věc na střeše. Že to pak nějak přidrátuješ k videu a hotovo.”
Fici se zasmál.
“K videu. Vždyť to ani nemáme. Navíc bys zase všechno řešil hrrr. Rozsekat mačetou. To určitě pomůže.”
“Ou jé. Jako bych slyšel Lindu,” řekl jsem sarkasticky.
“Navíc budeme potřebovat i ten kabel. A konektory. Nic takovýho tu asi nemáme,” dodal Fici.
“Tak proto dojdeš ty,” navrhl jsem.
“A jak se tam dostanu? Deset metrů k sousedům asi neskočím. Nemluvě o zpáteční cestě. Ta věc něco váží.”
“Nějakej ten hák a pár metrů lana se tu snad najde, ne?”
Za půl hodinky jsme stáli zpět na hřebenu střechy. Fici v plné zbroji s vystřelovačem háků na stlačený dusík v ruce, já s dvěma sty metry kvalitního nylonového lana na rameni.
Plán byl jednoduchý. Fici měl hákem s lanem prostřelit střechu. Tam se měl hák zaklesnout o trám. Druhý konec lana jsme chtěli omotat kolem našeho komína. Vznikla by tak jednoduchá lanovka.
Jelikož byl sousedův dům jednopodlažní, z naší střechy by se dolu hezky projel. Zpátky bych ho potom vytáhl pomocí druhého lana. Jednoduše, elegantně.
Fici se zapřel o komín a zamířil vystřelovač na vrcholek sousedovi střechy. A potom zmáčknul spoušť.
Ozvala se rána, jako při výbuchu granátu. Až mě to málem shodilo ze střechy, jak jsem to nečekal. Z hlavně vystřelováku se vyvalila mohutná oblaka páry ze stlačeného dusíku. Tou dobou už si to kotva svištěla k sousedovic střeše, kterou prorazila přesně podle plánu. Jen ne v požadované výšce.
“Kurva,” zaklel Fici.
“Co je? Vždyť to vyšlo.”
“Jsme moc nízko. Musíme to pořádně napnout. I tak se dole prověsí. Budu dost nízko nad silnicí.”
“Nebude to míň jak čtyři metry. Zombíci na tebe nedosáhnou.”
“A co Slizák?”
Zamyslel jsem se a pak řekl. “No tak se projedeš.”
Původně jsem měl Ficiho pomalu spustit pomocí druhého lana, aby nadělal co nejméně hluku. Teď to vzal pěkně od podlahy. Pověsil se karabinou za lano a prostě se pustil. Prosvištěl nad silnicí a i když se lano lehce prověsilo, měl takovou rychlost, že ve finále dojel až k okraji střechy. Tam už mu nedělalo problém vyšplhat se nahoru a střešním oknem se dostat do domu. Byla to taková jízda, že jsem měl chuť, zkusit to taky.
Čekal jsem s lanem v ruce. Fici zmizel v domě před dobrými deseti minutami. Nechápal jsem, co mu tak dlouho trvá. Ale také mohl v domě narazit na jeho majitele. Jak mu jen vysvětlit, že uprostřed apokalypsy potřebujete jeho satalit. Ale potom se Fici konečně objevil zpět na střeše. Nejprve odpojil od přijímače kabel a smotal ho do batohu. Potom z paraboly sundal přijímač. To byla nejspíš ta jednodušší část, neboť odmontovat parabolu od sloupku, mu zabralo nejvíce času. Šrouby byly zarezlé. Vůbec to nešlo povolit. Já říkal, že bych to usekl mačetou a přinesl i se sloupkem. Fici nechtěl. Ale nakonec se mu podařilo šrouby uvolnit a parabolu sundat.
Přivázal si ji popruhem k zádům a pak sebe karabinou k lanu. Teď byla řada na mě. Fici se spustil do volného prostoru a já zatáhl. Bohužel s tou zátěží se lano prověsilo ještě víc. Sice byl stále dobré tři metry nad ulicí a zombíci na něj nedosáhli, ale co kdyby se objevil Slizák.
Mé obavy se naplnily. Nevím, jak se Slizák dozvěděl, co se tady děje, ale ulicí z parku se blížil velice rychle.
Nejen, že jsem musel dostat Ficiho za ochrannou bariéru, ale musel jsem ho dostat až na střechu. Za bariérou bylo lano ve výšce asi šesti metrů a kdyby ho Slizák přerušil, Fici by se z této výšky zřítil dolů. A pád z šesti metrů v pohodě stačil k tomu, aby ho zabil.
Omotal jsem si lano kolem předloktí a rozeběhl se po hřebeni střechy. Měl jsem v plánu běžet tak dlouho, dokud Ficiho nevytáhnu. I kdybych měl na druhé straně střechy skočit dolů a vytáhnout ho vlastní vahou.
Nebylo toho třeba. Asi metr před koncem střechy se lano zaseklo. Ale já pokračoval dál. Natáhl jsem se na okraji střechy s lanem zaříznutým do předloktí. I já měl na rukou rukavice z aramidového vlákna a na sobě bundu vystuženou kevlarem. Nebýt toho, o ruku bych přišel. Takhle to byla jen kurevská bolest. Ale na tu nebyl čas. Lano se mohlo někde zaseknout a Fici viset hluboko nad propastí.
Vyškrábal jsem se na nohy a běžel zpátky. Lano jsem stále držel v ruce. Na hřebenu jsem viděl Ficiho. V pohodě se dostal zpátky na střechu a zrovna se snažil odpoutat od lana, když za něj něco škublo. Ze své pozice jsem dolů, před dům neviděl, ale bylo mi jasné, že Slizák se konečně dostal k lanu. Jak za něj trhl, rozhodil na střeše Ficiho, který padl na záda. Při tom se uvolnil popruh, který držel parabolu. Ta se řítila ze střechy dolů. Já běžel za ní. A věděl jsem, že to nestihnu. Nebyla jiná možnost. Pevně jsem sevřel lano a skočil. Parabola naposledy poskočila a zmizela za okrajem střechy. Společně se mnou.
Houpal jsem se pod okrajem střechy.
V jedné ruce lano v druhé parabolu. Jak jsem se na laně točil, zahlédl jsem oknem Markétu jak s dětmi hraje nějakou hru v jejich obýváku. Pode mnou se houpala úzká cesta kolem domu a první terasa. Horší bylo, že je od sebe odděloval železný plůtek zakončený bodci. Byl to originál z roku 1896 a i když bych pád z druhého patra, díky své schopnosti částečné levitace, přežil, dopad na ony bodce asi ne.
A pak jsem se s lanem posunul asi o deset centimetrů výš. A pak znova a znova, dokud jsem se nenacházel pod okrajem střechy.
Znovu jsem se na laně rozhoupal a potom vyhodil parabolu za ozdobnou atiku, která byla asi 60 centimetrů vysoká a zabírala střední část střechy.
Když jsem teď měl pravou ruku volnou v pohodě jsem se dokázal vyškrábat na střechu. Tedy v pohodě. Svalil jsem se za atikou a těžce oddychoval. Navíc mě kurevsky bolela levá ruka, stále omotaná lanem.
Po pár minutách se kousek ode mne otevřelo střešní okno, ze kterého vykoukla Ficiho hlava. A potom i celý Fici s červeným batohem, na jehož přední straně se skvěl bílý kříž.
Odmotal mi z levé ruky lano a nožem rozřízl rukáv kevlarové bundy. Až mi málem slza ukápla. Tyhle bundy jsme měli od jednoho Argentince, který proslul výrobou neprůstřelných obleků. Kdysi dávno jsem o něm viděl reportáž v televizi. To bylo v dobách, kdy jsem se na televizi ještě díval. Tenhle člověk šil neprůstřelné obleky pro vrcholné politiky a celebrity z celého světa. Měl jsem dojem, že jeho obleky se mohli inspirovat tvůrci Johna Wicka, který též nosil zcela neprůstřelný oblek.
Sám na sobě zkoušel, co všechno takový oblek vydrží. Většinou k tomu používal čtyři a čtyřicítku. Když jsme ho s Lindou kontaktovali, tedy Linda ho kontaktovala, já španělsky neumím, zjistili jsme, že již není mezi námi. Ale jeho syn, který podnik po otci převzal, se dušoval, že zemřel stářím. Trochu jsem o tom pochyboval, ale mladý pán nám vyšel ve všem vstříc a my si u něj nechali vyrobit naše olivové neprůstřelné kombinézy a bundy. Byla to jen taková jistota, neboť lepší balistickou ochranu nám poskytovaly naše neprůstřelné vesty s protišokovými vložkami, bez kterých rána z obyčejné devítky v pohodě lámala žebra. Ani kevlar není všemocný.
A teď mi Fici rozřízl rukáv bundy, jako by to byla větrovka za tři kila od Vietnamců. A nedivte se. Kevlar sice zastaví střelu z pistole, ale ve výsledku je to jen lepší a lépe utkaná látka. Takže, až vám dá v práci zaměstnavatel kevlarové rukavice, jako ochranu před pořezáním, omlaťte mu je o hlavu.
“Nevypadá to dobře,” řekl, když si ruku prohlédl.
Také jsem se na ni podíval. Byla fialová s černými pruhy, tam kde bylo namotané lano.
“A kurva,” řekl jsem.
Tohle bylo na amputaci. Konečně jsem věděl, proč ruku vůbec necítím.
“Otoč se a zacpi si uši,” nařídil jsem Ficimu, který okamžitě poslech.
Věděl, co teď přijde. Surová temná magie, která, když se dělá špatně, dokáže rvát maso od kostí. Ale já už to na sobě párkrát zkoušel. Jen nebylo dobré, když u toho byl někdo jiný.
Vyslovil jsem zaklínadlo z Knihy mrtvých. Pěkně nahlas a zřetelně, aby bylo jasné, že je určeno mé ruce. Fungovalo téměř okamžitě. Do ruky se mi vrátil cit. A bolest.
“Kurva!” zařval jsem, ale i bolest trvala jenom chvilku.
Ruka splaskla a vrátila se jí její obvyklá barva. Amputace se odkládá.
“To bylo o fous, kámo,” řekl Fici, prohlížeje si mou uzdravenou ruku. “Proč si vlastně skákal dolů?”
Proč se ptáš na tak blbou otázku?
“Přijímač jsem sundal,” pokračoval. “Tohle je jenom kus plechu,” ukázal na parabolu. “Dal by se nahradit.”
Tak sorry, že jsem to nevěděl.
“Třeba rád skáču ze střech,” řekl jsem místo toho.
“Tak vstávej,” podal mi ruku. “Zkusíme jestli funguje.”
“Satelit musí počkat. Je tu ještě jeden problém,” ukázal jsem ke svatému Prokopovi.