Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
25. část
Jednou jsme byli s Lindou na komentované prohlídce Krásné Hory. Bylo to velice poučné a my se dozvěděli pár nových věcí. Třeba proč se chrámu svatého Prokopa neříká katedrála.
Je to proto, že ve svatém Prokopovi nesídlí arcibiskup. Průvodce říkal, že správné označení svatého Prokopa je pětilodní chrám katedrálního typu. A také, že je o třetinu kratší, než měl původně být, za což mohl nedostatek financí, poté, co bylo všechno zlato pod městem vytěženo.
Proto byla západní strana chrámu, narozdíl od oblé východní, úplně rovná. Tedy s výjimkou jakéhosi přístavku ve kterém se ukryval hlavní vchod, nad nímž byl ve výši asi deseti metrů, velice prostorný balkon. A na něj jsme se teď s Ficim dívali. Protože na zdi za ním, v mírném vánku, povlávalo jakési bílé prostěradlo, na němž se skvěla čtveřice písmen, sestavená do mezinárodně uznávaného výrazu pro pomoc. Bylo na něm napsáno slovo HELP.
To musel být otec Patrik. Určitě uvízl v Prokopovi, když přišla vlna. Nemohl ven a ani neměl jak dát vědět, kde je. Jediný způsob, jak na sebe upozornit, bylo vyvěšení transparentu nad balkon. Jenomže z našeho domu nebyl balkon vidět. Výhledu z oken i střechy, kde jsme měli pozorovací stanoviště, bránily stromy. Jediné místo, odkud byl balkon vidět, bylo právě na střeše za atikou. Neskočit ze střechy pro parabolu, nikdy bych si transparentu nevšiml.
“Hele. Myslím, že tam někdo je,” řekl po chvíli pozorování Fici. “Skočím pro dalekohled.”
Za minutku byl zpátky i s triedrem. Na balkoně stál opravdu otec Patrik. Ale podle Ficiho vypadal dezorientovaně. Pravděpodobně již několik dní nejedl a s vodou to ve svatém Prokopovi také nebyl žádný zázrak. On ani nevěděl, že ho sledujeme.
“Vystřel do vzduchu,” řekl jsem Ficimu. “Třeba si nás všimne.”
Fici vystřelil, zatímco já sledoval otce Patrika triedrem.
Všiml si nás. Aby ne, když jsme poskakovali po střeše, jako pominutí.
“Musíme se s ním nějak spojit. Dát mu vědět, že pro něho přijdeme.”
“Přijdeme? A jak si to jako představuješ?”
“To ještě nevím. Ale nechat ho tam nemůžeme. Za prvé je to kněz, může se nám hodit. A za druhé. Je to náš přítel. Když mu nepomůžeme, umře tam hlady. Musíme mu dát vědět, aby ho nenapadla nějaká hloupost.”
“Co třeba morseovka?”
“Myslíš, že kněz ovládá morseovku?”
“Třeba byl v mládí u skautu?”
“Si nějak nemyslím, že by za jeho mládí byli skauti.”
“Tak co chceš dělat?”
“Co megafon?”
“Nemáme.”
“Tak nějaký výkonný repráky.”
“Nemáme. Navíc je to nejmíň půl kilometru. Nebylo by tomu rozumět. Jen démoni by věděli, co se chystá.”
“Vzkaz. Jak poslat vzkaz,” přemýšlel jsem nahlas. “Uz to mám!” konečně se mi rozsvítilo. “Dojdi pro Lindu, bude v knihovně. “
Za pár minut se oknem na střechu protáhla Linda. Nemusel jsem jí nic říkat, Fici ji se situaci obeznámil cestou. Místo toho jsem jí do ruky vložil její luk.
Byl to ten, který jsem koupil tenkrát na trhu v Oak Ridge, při naší první cestě do Ameriky. Byl posílen magií a Linda s ním předváděla nevídané výkony. Střelbu z luku měla v paži víc, než Robert Kapuca. Teda Robin Hood.
Na špici jednoho z titanových šípů jsem přidělal tenký proužek papíru se vzkazem pro otce Patrika. Žádný román, jen jednoduché, čekejte u hlavního vchodu, jsem na cestě.
“Co je v tom vzkazu?” zeptala se Linda.
“Jen, že pro něj přijdu.”
“A kdy dojdeme pro moje rodiče?”
Podíval jsem se jí do očí.
“Víš, že to nejde. Dům vašich je stejně zabezpečený, jako ten náš. Vim to. Kontroloval jsem to. Byli jsme s Viky u vašich na návštěvě den před vlnou. Mají zásoby. Připravovali jsme je na to, že se něco podobného může stát. Teď jsou v největším bezpečí, tam kde jsou. Zatím by to tak mělo zůstat.”
“Já vím,” povzdechla si. “Jen bych je raději měla tady.”
“Neboj. Třeba to skončí dřív, než si myslíme. Třeba nám s tím otec pomůže.”
“Dobře. Co mám tedy dělat?” řekla po chvíli.
“Chci abys tenhle šíp se vzkazem poslala otci Patrikovi. Zvládneš to?”
“Je to daleko.”
“Já vím.”
“Jak daleko?”
“Asi půl kilometru. Skoro nefouká. A stačí, když trefíš zeď za balkonem. Je dost velká. Zvládneš to.”
Linda si vzala luk do ruky. Chvíli si s ním prohrávala.
“Dlouho jsem z něj nestřílela,” řekla nakonec.
“Těch šípů máme víc. Když to nevyjde napoprvé, nic se neděje.”
“Tak dobře,” řekla a pevně se na střeše rozkročila.
Tak na tohle jsem byl sám zvědav.
Linda založila šíp a natáhla tětivu. Poté zamířila přímo doprostřed balkonu. Já bych asi počítal s větrem a taky bych mířil trochu víš. Kvůli balistice.
Původně mě napadlo, že bych mohl poslat vzkaz na mačetě. Ne na mačetě svatého Vojtěcha. Ta byla moc cenná. Měl jsem i jiné mačety. A když jsem tenkrát dokázal trefit Morpha na dvě stě metrů, možná bych dokázal trefit balkon velikosti tenisového hřiště na pět set. Ale problém byl, že to nešlo bez rozeběhu. Po šikmé střeše se dost špatně běhá. Navíc jsem měl obavy, že by to zase skončilo pádem. A těch jsem měl dnes dost.
Ale Linda nezklamala. Těsně před výstřelem pohnula lukem kousek vlevo, což bylo nutné pro korekci větru a vysoko nad zamýšlený cíl, což bylo nutné kvůli gravitaci. A pak vystřelila.
Titanový šíp se vznesl k obloze. Jeho šedé tělo po celou dobu letu odráželo matné denní světlo, takže byl vidět po celou dráhu letu. Dokonce jsem i viděl, jak se zabodl do zdi za otcem Patrikem. Na tuhle vzdálenost se to dalo těžko odhadnout, ale řekl bych, že ho minul jen o necelý metr. Také ho to pořádně vyděsilo, ale pochopil a za chvíli už mával, že mému vzkazu rozumí. Teď byla řada na mě. Jen s Lindou to nešlo přesně podle mých představ. Nechtěla mě pustit. A měla k tomu pádné argumenty.
“Jak se tam chceš dostat? Ta nechutná slizká věc tam někde určitě je. Čeká na tebe.”
“Neboj. Mám to vymyšlený.”
“Nepochybuji o tom, že ty se dostaneš tam i zpátky. Ale jak se chceš dostat zpátky i s otcem? Určitě je vyhladovělý. Co tak asi může mít v chrámu za jídlo? Hostie a pár litrů vína. Možná trochu svěcené vody. Bude dehydrovaný. Neuběhne ani dvacet metrů.”
“Fici už balí. Vezmu mu jídlo a nějaké multivitamíny. Počkám, až se dá trochu dohromady. Teprve pak vyrazíme. Musím to udělat. Minimálně mu musím donést nějaké jídlo, jinak umře. Nejspíš budu pryč pár dní, vezmu si vysílačku. Když budu potřebovat pomoc, zavolám Ficimu. A spolu budeme v kontaktu pořád. Nemusíš se o mě bát. Vrátím se.”
“Už jsi si zase tak jistý?”
“Ano,” řekl jsem, ale tentokrát jsem tomu tolik nevěřil.
Linda měla pravdu. Slizák na mě čekal. Já se mu mohl vyhnout. Ale sám. Dostat otce Patrika z Prokopa bude oříšek. Vlastně jsem vůbec nevěděl, jak na to. Většinou jsem tyhle akce plánoval. Ale teď jsem do toho šel po hlavě. Na to, jak to dopadne, jsem byl sám zvědavý.