Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty 2

26. část 

Běhat s krosnou plnou jídla mezi zombíky, jde dost těžko.

O tom, že bych překonal pěti set metrovou vzdálenost mezi domem a Prokopem nepozorován, jsem si mohl nechat jenom zdát. Na to by nestačila ani má schopnost neviditelnosti, která vydržela necelé dvě minuty. To byla snad jediná má schopnost, která se za dvacet let nijak nerozvinula. A byla to škoda. Jinak jsem mohl jít do Prokopa jako král.

Takhle půjdu do Prokopa také jako král. Jenomže jako Richard Král. To znamená, že budu improvizovat. To mi jde stejně nejlíp.

Rozhodl jsem se, že k parku se dostanu zahradami, navazujícími na tu naši. Ale kvůli tomu jsem musel sestoupit do zahrady stínů. A protože se mi nechtělo se žádným z nich setkat, o Jess ani nemluvě, schopnost zneviditelnění se mi hodila. I když byla má schopnost krátká, fungovala naprosto dokonale. Nebyl jsem viditelný ani pro nemrtvé, ani pro démony, ani pro stíny. Dokonce mě nedokázala zaznamenat ani moderní technika, jako byly infračervené senzory a dokonce ani tlakové senzory, které měřily hustotu vzduchu v místech, kterými jsem procházel. Jen mé kroky byly slyšet, ale mě v žilách kolovala krev čerokézkých válečníků, dokázal jsem se s tím vypořádat.

Seskočil jsem do zahrady stínů, co nejblíže u zdi, oddělující ji od té sousední. Tedy ze střechy garáže. V těchto místech to bylo asi devět metrů vysoko, ale když jsem zrovna bezhlavě neskákal ze střechy domu, dokázal jsem svůj pád celkem obstojně kontrolovat pomocí mé schopnosti částečné levitace.

V zahradě stínů jsem přistál již neviditelný. Jen jsem si musel dávat pozor, na co šlapu, abych způsobil co nejmenší hluk.

Přelezl jsem tři metry vysokou zeď a skočil do sousedovic zahrady. Ta byla, narozdíl od zahrady stínů, naprosto luxusní. S krátkým, pomalu žloutnoucím trávníkem a párem okrasných keřů, které neposkytovaly mnoho prostoru pro úkryt. A navíc se tam válel ten malej zmetek.

Málem jsem skočil na hlavu nejnižšímu démonovi. Jak se tam tak válel, vůbec jsem si ho nevšiml. Nechápu co tam dělal. Tyhle zmetci nebyli moc chytří. Vlastně to byla taková domácí zvířátka, která vám dokážou ukousnout hlavu. Vždycky se pohybovali v hejnech. V tom tkvěla jejich síla. Samostatný pro mě nebyl nebezpečný. Nejspíš se rozhodl, dát si po obvyklém průletu hejna, kolem ochranné bariéry, šlofíčka. Netušil jsem jestli se i nejnižší démon může unavit. Tenhle asi jo.

Jak jsem na něj málem skočil, vylekal jsem ho. Démon vylekaný člověkem. Kam ten svět spěje. Asi byl trochu nervózní. Stále mě nemohl vidět, ale cítil mě. A asi nevěděl, co si o tom má myslet. Ale já si ho mohl prohlédnout pěkně z blízka.

Nejnižšího démona jsem takhle zblízka nikdy neviděl. Vždycky poletovali v hejnech a vždycky byli hrozně rychlí. Obzvláště při útoku.

Tenhle byl asi metr vysoký. Měl kostnaté tělo a obludnou hlavu s malými černými očky a řadou ostrých, jehel připomínajících, zubů. To všechno bylo potaženo hnědo žlutou flekatou kůží. Proto jsem si ho na žloutnoucím trávníku nevšiml. K letu používal kožnatá netopýří křídla, která právě rozvinul do plné délky. Hned mi bylo jasné, co se mu honí v té jeho znetvořené lebce.

Vytáhl jsem ze závěsu mačetu a jediným švihem ho rozpůlil. On se právě chystal přivolat své přátele, kteří kroužili vysoko nad námi. Kdyby se mu to povedlo, asi by bylo po mě. A nebo bych musel zpátky za ochrannou bariéru. Proti hejnu jsem neměl šanci. Ne v normálním boji. Mohl bych je sežehnout ohnivým kruhem skrze mačetu svatého Vojtěcha, jako tenkrát u svatého Prokopa. A ani bych při tom neztratil vědomí, jako tenkrát. Tohle už mi taky šlo. Ale tím bych na sebe upozornil. Z výletu za otcem Patrikem by nic nebylo. Proto jsem ho raději sejmul a pokračoval dál.

Zahradami jsem se nepozorovaně dostal až k poslednímu plotu. Mezi ním a zdí parku už byla jen tři metry široká cesta pod Prokopem. Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Přeskočil jsem plot, přeběhl cestu, přeskočil zeď, která byla v těchto místech jen dva metry vysoká a skočil do parku.

Kdysi, když jsem si tu hrával jako malý kluk, zde bylo mnohem více zeleně. Hlavně rozložitých tisů v jejichž korunách se dalo dobře skrýt při hře na schovávanou. Ty byly všechny pryč. I většina ozdobných keřů byla pryč. Ten kdo se o park staral, to vzal zkrátka. V parku nechal jenom vzrostlé duby a jednu lípu, která nesla jméno nějakého úplně neznámého člověka. Fakt. Bylo vytesáno do velkého šutru pod ní. Ono všechno v Krásné Hoře neslo jména neznámých lidí. Výjimkou snad bylo jen Palackého a Havlíčkovo náměstí, tedy jména mužů historie, kteří v Krásné Hoře působili.

Naštěstí byly ony duby mohutné. Jejich kmeny měly průměr nejméně dva metry a já se za nimi mohl pohodlně skrýt. Všechno se totiž odehrávalo asi sto metrů daleko pod balkonem s hlavním vchodem do chrámu svatého Prokopa. Tak proto řady zombií před naším domem tolik prořídly. Nejen že jsem jich hromadu spálil na prach, ostatní se stáhli sem. Později jsem se od otce dozvěděl proč.

Ani otec si nemohl nevšimnout, co se u nás děje. Ani on před náš dům skrze zeleň neviděl, ale přeslechnout výbuchy granátů a řev osmiválce nešlo. A přehlédnout ohnivou stěnu, opírající se o ochrannou bariéru, už vůbec. Otec udělal to jediné, co uměl. Začal se na balkonu modlit. A tím k sobě přilákal všechny zombie.

Když modlení nepomáhalo, začal je z balkonu kropit drahocennou svěcenou vodou. Drahocennou proto, že mu pak chyběla k pití. Byla to blbost. Na nemrtvé svěcená voda neplatí. Budiž čest výjimkám v podobě upírů. Zombíky to tak jedině naštve. A naláká další. Proto teď byla pod balkonem svatého Prokopa veškerá zbylá Krásnohorská zetka.

Což o to. Já bych se skrze zástupy zombií do Prokopa asi dostal. Jenomže jsem nevěděl, kde je ten slizkej parchant. Nikde jsem ho neviděl, ale nepochyboval jsem, že jakmile vylezu z úkrytu, objeví se.

Kdybych tak ve vzkazu řekl otci, aby na mě čekal u jednoho ze čtyř vedlejších vchodů. Ze své pozice jsem viděl na dva. A ani u jednoho žádné zetko. Mohl bych se nepozorovaně dostat do chrámu a s otcem Patrikem zase ven. Kdyby mi otec otevřel.

Jistě. Mohl jsem se vrátit domů a poprosit Lin zda by otcovi neposlala další vzkaz. Ale to byl risk jako prase. Mohl by si mě někdo všimnout a já bych se zpět k chrámu nikdy nedostal. Takže když už jsem byl tady, rozhodl jsem se pro frontální útok. Slizák neslizák, dneska se prostě do chrámu dostanu.

Zkontroloval jsem mačetu, zda jde z pouzdra lehce vytáhnout. Já vím. Použil jsem ji před pár minutami a vytáhnout šla lehce. Ale byl to zvyk. A na víc, je důležité mít pod kontrolou věc na které závisí vás život. A potom jsem zkontroloval i druhou zbraň. Byla to brokovnice s krátkou hlavní. Ale ne ledajaká. Tohle byla dva a dvacítka. Ne 0,22 palce. Rovných 22 milimetrů. Bylo to takové malé ruční dělo. Také vyrobené na zakázku. Tentokráte od jednoho českého puškaře.

Patrony do něj byly dlouhé 140 milimetrů a byly plné sekaných stříbrných mincí, které prý původně patřily vůbec prvnímu upírovi, který se stal upírem proto, že zradil boha. Já tomu moc nevěřil. Ani jsem nevěděl, proč by zrovna Jidášovi mince měly mít nějaký účinek proti temným silám. Ale říkala to Linda. Sehnala je při jedné ze svých cest. Nebylo jich všech třicet a byly extrémně vzácné. Nešlo je kvůli tomu otestovat. Prostě jsem Lindě musel věřit. A to mi nečinilo žádné potíže. Neboť, jak řekl sekuriťák v Úsvitu mrtvých, nejdůležitějším aspektem každého vztahu, je důvěra.

Rozběhl jsem se proti zombíkům, kteří se dívali na balkon, jak kdyby vyhlíželi papeže a když jsem byl pět metrů od nich, vyslal jsem ohnivý kruh, který prorazil tunel v nemrtvých tělech až k chrámu. Bylo to tak třicet metrů. Tuto vzdálenost jsem mohl překonat během pár vteřin. Ani na otci tolik nezáleželo. Výklenek pod balkonem, ve kterém byl hlavní vchod, dělila od prostoru parku ještě ocelová mříž. Stačilo se dostat za ní a byl bych v prostoru chrámu, který byl proti temným silám bezpečnější, než náš dům. Stačilo tři metry vysokou mříž přeskočit, což mi nečinilo problém i s objemnou krosnou na zádech.

A pak se mi do cesty postavil Slizák. Ale to jsem čekal. Jeho smůla. Namířil jsem na něj brokovnici a jednotlivě vystřelil. Zpětný ráz mě v běhu trochu rozhodil a málem mi to urvalo ruce, ale s výsledkem jsem mohl být spokojený. On by takový výsledek přišel i kdyby v nábojích byly jen obyčejné mince.

První rána urvala Slizakovu levou nohu v kyčli. Druhá pravou ruku i s ramenem. Škoda, že jsem netrefil hlavu. Mohlo být po problému. Takhle se z toho nejspíš dostane. Ale bude mu to chvíli trvat a já mám tak cestu do chrámu volnou. Jen nevím, jak se teď s otcem dostaneme ven.

Část 27.

© 2022 Emilův spisovatelský deník. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode Cookies
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky