Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
27. část
Přeskočil jsem mříž. V plné polní a s krosnou na zádech to šlo hůř, než jsem čekal. A dopadl na druhé straně na bok. To zavinily mé kalhoty, které se zachytily za jeden z bodců na horní straně mříže. Padal jsem hezky na záda a mohl to být krásný měkký dopad, ale tím bych asi zlikvidoval všechny zásoby, které jsem v krosně měl. Včetně těch důležitých, které měly zachránit otcův život. Ale protože jsem kabrňák v pádu jsem se stihl přetočit na bok. Krosna byla zachráněna.
Zabušil jsem na chrámové dveře. Ve velkém starodávném zámku zacvakalo a dveře se konečně otevřely.
"Konečně," usmál se na mě unaveně otec Patrik a odporoučel se k zemi.
Odtáhl jsem ho kousek dál, abych za sebou mohl zavřít. Poté jsem si jeho bezvládně tělo přehodil přes rameno a odnesl ho do sakristie za hlavním oltářem.
Tato místnost nesloužila jen jako skladiště pro roucha kněžích a předměty používané při bohoslužbách, ale i jako otcova kancelář. Měl tu stůl, pár židlí a dokonce i kožené kanape, které se proměnilo v otcovu plnohodnotnou postel.
Uložil jsem bezvládného otce na kanape a přikryl ho kněžskými rouchy, které používal jako přikrývky. V chrámu byla zima. Ve svatém Prokopovi bývalo obvykle chladno i v parném létě. Teď, když slunce zakrývaly husté mraky, byla v chrámu vysloveně kosa. Tak pět stupňů nad nulou. Otec si musel pár posledních dní náramně užít.
Zabalil jsem otce jak nejlíp to šlo a potom mu zavedl kapačku s nitrožilní výživou, kterou mě vybavil Fici.
Nechápu, jak někdo může dělat zdravotní sestru. Napichovat něčí žílu, to není moje hobby. Ale nakonec jsem to zvládl. Pytlík s výživou jsem zavěsil na kříž s Kristem a protože jsem pro teď nemohl udělat víc, vyrazil jsem na obhlídku chrámu.
Ve svatém Prokopovi jsem párkrát byl. Jako malý kluk jsem si často s kamarády hrával v parku u Prokopa na indiány a kovboje. Až dnes konečně vím, proč jsem byl vždy indián. A když nás hra omrzela, šli jsme se podívat do chrámu. Jako krasnohořané jsme měli vstup zdarma. Alespoň tak jsme si to tenkrát mysleli. Faktem bylo, že nám v přístupu do chrámu nikdy nikdo nebránil. A to ani přesto, že jsme byli jen tlupa malých dětí ve špinavých vytahaných teplácích s jednou, napůl utrženou, kapsou na zadku. Ale možná to bylo proto, že komunisti brali Prokopa jen jako historickou památku, ne jako stánek boží. Prostě jim to bylo jedno.
Takže Prokopa jsem dobře znal z dětství i ze dnů, kdy mi úkryt v něm zachránil život. Ale nikdy jsem nenavštívil jeho střechu. A obzvláště jeho věže. Byly tři a tvořily nezaměnitelnou siluetu a symbol Krásné Hory. Byly špičaté a prostřední z nich, která byla nejvyšší, se tyčila do výše 76 metrů. Do ní jsem měl namířeno. A dostal jsem se tam docela rychle, neboť s otcem Patrikem jsem při příchodu zvedl z podlahy i svazek s klíči od všech chrámových dveří.
Výhled z nejvyšší věže chrámu svatého Prokopa byl dechberoucí. Byla odsud vidět celá Krásná Hora. Nejen historické jádro, ale i Dolní Žižkov, Horní Žižkov a panelákové sídliště na samém okraji města. A celý náš dům.
Vytáhl jsem z kapsy vysílačku, abych informoval Ficiho o situaci. Lindu už jsem informoval dávno a věděl jsem, že si to samé ještě jednou vyslechne od Ficiho. Bylo to trochu plýtvání časem, opakovat všechno dvakrát. Ale teď jsem měl zrovna času docela dost. Mé a Lindino tajemství, tedy skutečnost, že spolu komunikujeme v myšlenkách, muselo být za každou cenu zachováno. Nejednou nám zachránilo život.
Ještě chvíli jsem se kochal výhledem na potemnělé město a hejna nejnižších démonů, kroužících nad ním, dokud se nezačalo skutečně smrákat. Byl čas vrátit se za otcem Patrikem.
Otec Patrik byl při vědomí. Chtěl vstát, když mě viděl, ale já mu to vymluvil. Místo toho jsem z krosny vytáhl termosku se silným hovězím vývarem, který včera připravila Markéta a nabídl mu jej. Přesně to teď otec, po dlouhých dnech hladovění, potřeboval.
Bylo to přesně tak, jak jsme si mysleli. Když přišla vlna, otec zrovna úřadoval ve své pracovně. Příchod vlny okamžitě vycítil. Nejen, že byl duchovní, ale dlouhá léta s námi spolupracoval. A to se podepíše úplně na každém.
Věděl, že v chrámu bude v bezpečí a proto v něm zůstal, ikdyž neměl nejmenší tušení, jak dlouho to potrvá.
Mešní oplatky, neboli hostie, dlouho nevydržely, stejně jako svěcená voda, jejíž podstatnou část vyplýtval svěcením nemrtvých pod balkonem.
Nezbývalo, než na sebe nějak upozornit. Zbytkem červeného mešního vína napsal na jeden z ubrusů, který se používal na zakrytí dlouhého mešního stolu před hlavním oltářem, slovo HELP. A vyvěsil ho nad balkonem. To bylo chytré, ale mnohem chytřejší by bylo, kdyby ten kus hadru pověsil na nejvyšší věž. Z domu bysme si ho všimli okamžitě. A otec by teď neležel na kapačce, dehydrován téměř k smrti.
Otec se napil vývaru, asi mu chutnal, byl silný a horký, a zase se uložil. Jeho barva v obličeji už byla o poznání lepší.
"Co se to děje venku?" zeptal se tichým hlasem.
"Apokalypsa."
"Apokalypsa?"
"Slunce zmizelo. Mrtví ožívají. Démoni se po světě pohybují za denního světla. Apokalypsa," pokrčil jsem rameny.
"Co budeme dělat?" zeptal se otec znovu tím tichým hlasem.
"Vy se nejdřív dáte dohromady. Pak se uvidí."
"Máš plán?"
Neodpověděl jsem. Žádný plán jsem neměl.
"Díky, že jsi pro mě přišel," dodal ještě a usnul.
"Potřeboval jsem se trochu proběhnout," řekl jsem s nadsázkou a odešel.
Na noc jsem se uvelebil ve zpovědnici. Byla dost velká, abych se v ní mohl natáhnout a když jsem zakryl všechny zbytečné otvory a prostor zadýchal, bylo v ní i docela teplo.
Spacák jsem sebou neměl. Byla by to jen zbytečná zátěž k už tak těžké krosně a příručnímu dělu, které jsem měl místo pé devadesátky.
Jasně, že jsem věděl, že tu pár dní zkejsnu, ale pár dní nepohodlí se dá vždycky přežít. Už jsem spal i na horších místech a tady to nakonec nebylo tak zlé. Jen ten kýžený spánek nějak nepřicházel.
Neustálé jsem přemýšlel, jak odsud dostanu otce. Teď, když Slizák ví, že jsem v chrámu, určitě si dá pozor abych mu jen tak vyklouzl některým bočním vchodem. Tedy já bych unikl, ale ne s otcem, který byl zesláblý, neměl žádný výcvik a nedokázal se zneviditelnit, jako já.
Napadlo mě, že by mohl Fici odpoutat jeho pozornost nějakou menší akcí v okolí domu. A pak jsem ten nápad zase zavrhl. Tohle by nesbaštil ani ten největší bašťoun, co do sebe hází u meka jeden big za druhým a pak se diví, že mu lejta rozmlátila čéšky.
Mohl jsem otce zavřít do truhly na dary, opatřit jí ochrannými symboly a dotáhnout domu.
Představil jsem si, jak táhnu tří metrákovou truhlu skrze park, pod útokem nemrtvých, Slizáka a démonů. Představil jsem si otce, zavřeného v nedobytné truhle, jak umírá smrtí, před kterou jsem ho dnes zachránil. S mojí rozervanou mrtvolou, roztahanou po celém parku. Bože. Tohle bude chtít jiný plán.