Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty 2

28. část 

Spánek stále nepřicházel. Těch myšlenek, jak odsud pryč i s otcem, bylo moc.Raději jsem vylezl ze zpovědnice a šel se podívat na otce. Spal. Klikař jeden. Ale to bylo dobře. Potřeboval nabrat síly. Přeci jen to bylo ze svatého Prokopa, ke mě domů, celých 500 metrů. Tedy štreka jako blázen. To chtělo spoustu energie. 

Potichu jsem opustil sakristii a šel se projít po chrámu. Ani jsem k tomu nepotřeboval noční režim svých očí, neboť vysoko před hlavním oltářem bylo zavěšeno věčné světlo. Jeho záře nebyla kdoví jaká, ale na pohyb po stichlém chrámu to stačilo. 

Otce muselo stát hodně sil, udržet světlo v chodu. Každý den do něj bylo potřeba dolít olej a otec na to nikdy nezapomněl. A to ani posledních pár dnů před mým příchodem, kdy byl na pokraji sil, neboť věčné světlo symbolizovalo neustálou přítomnost Boha ve svatostánku. Nesmělo zhasnout. 

Spustil jsem světlo, které bylo zavěšené u vysokého stropu, dolů a dolil olej, který jsem našel v sakristii. Poté jsem vytáhl světlo zpět do čtyř metrové výše. Znovu se mi tak naskytl pohled na hlavní oltář, před nímž stál pět metrů vysoký kříž s Ježíšem Kristem. 

Narozdíl od děsivého Krista v mé kapli, jehož nenávistný pohled vás sledoval, ať jste se postavili na jakékoliv místo, to měl zdejší Kristus za sebou. Jeho hlava byla skloněná, jeho oči pokojně zavřené, jakoby hleděly k zemi.

Hleděly k zemi. 

Díky pane.

Na patě jsem se otočil a zamířil do kaple svaté Barbory. Svatá Barbora byla, vedle svatého Prokopa, další patronkou všech havířů. Avšak chrám svaté Barbory byl zbudován v sesterském městě Krásné Hory v Hoře Kutné, která byla proslavená středověkou těžbou stříbra. I proto byl náš chrám zasvěcen svatému Prokopovi. Kaple svaté Barbory v něm však nemohla chybět. Navíc byla kouzelná. To kouzlo spočívalo ve skutečnosti, že se oltář se svatou Barborou dal odsunout stranou, aby odhalil vchod do podzemí. Miluju krásnohorské podzemí.

O tomhle tajném vchodu pod svatého Prokopa vím od té doby, co jsme zde s otcem Patrikem ukryli Gladiův meč. Pro ty, kteří neví, Gladius byl jedním z nejmocnějších pekelných démonů, který se zapojil do boje o Necronomicon ex Mortis. Před dvaceti lety jsem ho s pomocí mačety svatého Vojtěcha vypráskal z naší dimenze a jeho dva metry dlouhý, nezničitelný meč, ukryl v kryptě pod Svatým Prokopem. 

Když si to tak po sobě čtu, těch svatých začíná být nějak moc. Ale to by vám nemělo zabránit přečíst si první Světlou stránku temnoty, ve které je popsáno mnohem víc, než jen souboj s Gladiem.

Přepnul jsem oči do nočního módu, protože tam dole byla totální tma a po strmém schodišti sestoupil do první krypty. Ta byla prázdná, ale vedlo z ní několik chodeb. 

O tom, že má svatý Prokop své vlastní podzemní prostory, věděl málokdo. Ale nebylo to tak překvapivé. Všechny domy pod historickým jádrem Krásné Hory měly nějaké podzemní prostory a mnohé z nich i přístup do středověkých štol, sledujících zlatou žílu. Krásnohorské podzemí bylo velice rozsáhlé, ale o přesné poloze všech štol, neměl nikdo tušení. Ale pokud se dalo z některých domů v okolí dostat do středověkých důlních děl, možná by to šlo i odsud. Mohla to být naše cesta ven. 

Vybral jsem si jednu ze tří chodeb, která vedla směrem k našemu domu. Věděl jsem, že další chodby vedou do dalších krypt, ve kterých jsou pohřbení někteří svatí, o čemž neměl nikdo ani ponětí. A o tom, že jedna z krypt ukrývá i démonův meč, už vůbec ne. Ale dvoumetrový, těžký a těžko použitelný meč, nebylo to, co mě teď zajímalo. Já hledal cestu ven. 

Klesal jsem prudce a dlouho. Ač se to zdálo nemožné, ve štole se ještě ochladilo. To bylo divné, neboť od určité hloubky přestala teplota klesat a naopak se díky teplu zemského jádra zvedala. 

Odhadoval jsem, že bych mohl být tak dvacet metrů pod zemí a mimo půdorys svatého Prokopa. A to bylo ještě divnější, neboť tímto směrem vedla cesta do údolí Vratislavice. Jenže v těch místech byl park zakončen dvacet metrů vysokou zdí. Pokud jsem směr odhadl správně, musel bych tou zdí projít a část cesty překonat vzduchem, než bych se zase zanořil pod zem někde v místech, kde měl zahradu pan Růžička. 

A nebo jdu celou dobu na opačnou stranu. Tedy do míst, kde se terén zvedá a já nejsem dvacet metrů pod zemí, ale teď už tak padesát. 

Z úvah mě vytrhly nějaké zvuky. Úplně jsem ztuhl. Ty zvuky vycházely ze štoly daleko přede mnou. A nejhorší bylo, že už jsem je někdy slyšel. Byly to ty samé zvuky, jako tenkrát v chodbě za křížem v jeskyní kapli v zahradě našeho domu. Tedy křik, pláč a ďábelský smích. 

Najednou mě sevřel mráz. Takový pocit jsem dlouho nezažil. Když dvacet let bojujete s temnotou, na leccos si zvyknete. Ale tohle bylo jiné. Měl jsem obrovskou chuť, vzít nohy na ramena. Prostě se otočit a utéct z této tmavé šachty vedoucí… Kam?

Nakonec jsem to ustál. Otočil jsem se a pomalu se vrátil do chrámu. Chtěl jsem urvat alespoň pár hodin spánku, než vzbudím otce, abych se ho na něco zeptal. 


Ráno vypadal otec o mnoho lépe. Dokonce z něj vypadlo, že má hlad jako vlk, což bylo dobré znamení. Ke snídani jsem do něj narval čokoládu a horký čaj připravený na lihovém vařiči a protože měl stále hlad, dal jsem mu na výběr z několika možností.

"Máme tu kuře na paprice, hovězí se zeleninou, nebo těstoviny se sýrem," ukázal jsem otci tři zelené plastové pytle. 

Otec nechápal. 

"To vymysleli Američani. Je to samoohřívací. Stačí to zalít vodou a za chvíli je hotovo," vysvětloval jsem, zatím co jsem připravoval MRE, což je vojenská dávka jídla s dlouhou trvanlivostí. 

Kromě hlavního jídla obsahoval sáček také sušenku, pytlík se solí a pepřem, ubrousek, plastovou lžíci a sáček s vodou, která byla nutná pro dehydrataci hlavního jídla. 

Nakonec jsem otci vybral hovězí se zeleninou. 

"Je to bezpečné?" zeptal se otec, když jsem mu podával sáček s hlavním chodem.

"Je to tak upravený, že uvnitř nepřežije jediná bakterie. Z tohohle hlediska je to asi to nejbezpečnější jídlo na světě. I tak se jeho dlouhodobá konzumace nedoporučuje. Ale jednou vás to nezabije. Tak šup. Potřebuju abyste nabral sílu."

"Sílu na co?"

"Na cestu," řekl jsem a pokynul otci rukou, aby se konečně pustil do jídla.

Nedůvěřivě nabral lžící hmotu vydávající se za jídlo a ještě nedůvěřivěji si ji strčil do pusy. 

"Je to dobrý," řekl po prvním soustu a znovu zabořil lžíci do sáčku. "Vážně je to dobrý!" vykřikl s plnou pusou.

"Pomalu otče," napomenul jsem ho. "Tejden ste nejed. Tak ať to s vámi nesekne."

Otec spořádal celou porci a řekl si o další. Jen jsem pokrčil rameny a připravil mu kuře na paprice. Sám jsem si dal těstoviny se sýrem. Ty jediné pro mě byly poživatelné. Vlastně jsem je měl docela rád.

"Na jakou cestu?" zeptal se otec, když spořádal i druhou porci.

Kam vedou ty podzemní chodby?" zeptal jsem se místo odpovědi. 

"Vlastně nikam. Jedna vedla údajně do kostela svatého Jakuba, druhá do štoly svatého Josefa. Ale obě se zřítily už dávno. Nejsou delší, než deset metrů."

"To je zajímavé," řekl jsem. V noci jsem nemohl spát. Jednou z chodeb jsem se dostal asi dvě stě metrů daleko. "

"Kterou?" zeptal se překvapeně otec. 

"Tou, co míří k našemu domu."

Otec se na chvíli zamyslel.

"Žádná taková chodba není," řekl nakonec. 

Nechal jsem otce odpočívat a vypravil se do nejvyšší věže chrámu, ze které byl vidět celý náš dům. Chtěl jsem vidět Lindu. Cestou jsem se s ní spojil, takže už na mě čekala na střeše. Měl jsem s sebou dalekohled, stejně jako ona, takže jsme se viděli docela dobře. Mohli jsme si promluvit vlastně z očí do očí. 

'Asi jsem našel podzemní cestu, kterou se odsud dá dostat,' řekl jsem po obvyklém přivítání. 

'To je skvělé,' řekla. 'Ale nebude to v podzemí nebezpečné?'

'To nevím. Ale jestli mám pravdu, vede do naší kaple. Vylezeme ven v zahradě stínů.'

Linda se na chvíli odmlčela. 

'Možná by sis s ní měl promluvit,' řekla nakonec.

Samozřejmě měla na mysli Jess. To její stín představoval problém. Od příchodu vlny jsem v zahradě stínů nebyl. Veškerá ochranná kouzla, která jsem posílil, se týkala výhradně bezpečné části zahrady. Do zahrady stínů by snad nechtěl vstoupit ani démon. Rozhodně bych mu to nedoporučoval. 

'Myslím, že by o tom, co se tu děje, mohla něco vědět,' pokračovala Lin. 'Tohle nevypadá, jako práce démonů. Zjevují se jako stíny, protože vlna narušila hranici mezi naším světem a jejich. Ale žádná z pekelných bran nebyla otevřená. Proto tady nemají skoro žádnou moc. Myslím, že za vlnu může někdo jiný. Všechno tomu nasvědčuje. Včetně Slizáka z masa a krve. Není to démon, je to něčí výtvor. Jess dokázala stvořit vlkodlaka, třeba by věděla, kdo stvořil tohle.'

'Ne,' řekl jsem rezolutně. 'Jess není kámoška. Je to psychopatická čarodějnice, která zavraždila mého otce. Nedá se jí věřit. Takže ne.'

A tím náš rozhovor prakticky skončil. Stejně jsem se musel vrátit dolů. Byl čas dát otci svačinku. Měl jsem v plánu ho vykrmit co nejrychleji, abychom odsud mohli vypadnout co nejdřív. A také jsem musel vymyslet, jak se s otcem dostanu ze zahrady stínů.

Část 29.


© 2022 Emilův spisovatelský deník. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode Cookies
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky