Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
29. část
Počkal jsem ještě další den. Otec se dal dohromady celkem rychle, tak nebylo proč otálet.
Vybavil jsem otce svou neprůstřelnou vestou a baterkou. Zbraň jsem mu nedal. Za prvé to byl duchovní, asi by ji nechtěl a za druhé jsem měl jen příruční kanón, který by mu minimálně vyhodil ramena z kloubů. Hrozná představa. Pětsedmu bych z ruky nedal a mačetu už vůbec ne. Dýky na lovení stínů jsem s sebou neměl, takže mačeta byla jediná zbraň, účinná proti stínům. Ve snu by mě nenapadlo, že nakonec skončím v zahradě stínů. Ale kdo říká, že se do ní magickou chodbou nakonec dostanu.
Na cestu jsme vyrazili ještě před svítáním. Dole bylo jedno, jestli je venku den, nebo noc, ale do zahrady stínů bych se raději dostal ve dne. I když bylo nebe zatažené těžkými mraky, stále to byl den. A ve dne byly veškeré temné aktivity poněkud slabší.
Když jsem v podzemí ukázal otci chodbu, kterou jsem měl na mysli, nevěřil vlastním očím. Přísahal, že při jeho poslední návštěvě tady ta chodba nebyla.
Ještě než jsme sestoupili pod zem, zavolal jsem vysílačkou Ficiho a řekl mu, aby na nás čekal u brány do zahrady stínů. Poté jsem myšlenkou kontaktoval Lin, abych ji řekl, že jsem na cestě a že se k ní brzy vrátím. Měla o mě strach a já jí slíbil, že s ní budu po celou dobu v kontaktu. To byla výhoda komunikace v myšlenkách. Nezáleželo na vzdálenosti ani na tom, jestli je jeden z vás dvacet metrů pod zemí. Fungovalo to vždycky.
Rozsvítil jsem svou baterku a vstoupil do chodby. I otec zapl svou baterku a držel se těsně za mnou. Škoda, že jsem nemohl použít noční režim svých očí. Otec baterku potřeboval, jinak by v absolutní tmě nic neviděl a já nemohl riskovat, že mi s ní posvítí do očí. Oslepilo by mě to nejmíň na půl hodiny a za půl hodiny se může stát spousta věcí. Proto jsem si sám svítil na cestu baterkou. Byl to docela nezvyk, vidět jen pár metrů před sebe.
Chodba byla naprosto rovná. Vytesaná ve skále, jakou jsem z krásnohorského podzemí znal. Ve světle baterky jsem si všiml zlaté žíly, táhnoucí se podél pravé stěny. To vůbec nedávalo smysl. Proč by někdo razil štolu podél zlaté žíly a zlato v ní nechal? Celé to tady nedávalo smysl. Před vstupem do štoly jsem si ověřil směr i úhel klesání. Zatím jsme urazili asi sto metrů a zrovna teď bysme se měli vznášet asi deset metrů nad cestou pod Prokopem. Bylo to, jako bychom vstoupili do tunelu mimo náš prostor. Nechápal jsem to, ale pokračoval jsem dál.
Asi po hodině chůze mi bylo jasné, že se do zahrady stínů nedostanu. Šli jsme s otcem docela svižně a za tu hodinu jsme museli urazit dobrých pět kilometrů. Můj odhad byl, že jsme tak pětset metrů pod vesnicí Málkov, která ležela právě pět kilometrů naším směrem od Krásné Hory. Navíc zde stále mrzlo, ale v hloubce 500 metrů by mělo být kolem 35 stupňů. Zdálo se, že štola nemá konce a já pomalu přemýšlel o návratu. A pak se k nám donesly ony děsivé zvuky. A byly mnohem silnější, než dřív.
Řekl jsem otci aby vypnul baterku. Chvilku trvalo, než si mé oči přivykly na absolutní tmu, která už tak absolutní nebyla, neboť jsem v dáli viděl slabé nazelenalé světlo. Aniž bych znovu rozsvítil, pokračoval jsem dál. Světlo nebylo třeba, neboť nazelenalá záře stále sílila. Blížili jsme se. Ale k čemu?
Bylo to neuvěřitelné. Ale zlatonosná štola ze středověku nás dovedla do moderního betonového tunelu.
Ten tunel byl čtvercového průřezu. Pět metrů široký, pět metrů vysoký. Každých pět metrů byl rozdělen půl metru silným betonovým překladem, obepínajícím stěny a strop. Jeho podlaha byla hladká, stejná jako průmyslové lité podlahy. Každých pět metrů bylo na pravé štěně umístěno zelené poziční světlo.
Koukal jsem na to jako blázen. Nic takového tu přeci nemělo být. Také teplota výrazně stoupla. Odhadoval jsem to tak na třicet stupňů.
Nezbývalo nám, než pokračovat dál.
Asi po padesáti metrech ústil tunel do obří podzemní prostory, podobající se stanici metra. Ona to nejspíš byla stanice metra. Po levé straně bylo vyvýšené nástupiště. Nahlédl jsem pod něj a spatřil jednu širokou kolej. To bylo zajímavé, neboť o žádné jednokolejce v Čechách, jsem nevěděl.
Po pravé straně stanice jsem viděl výlohy obchodů. Také byly osvětleny zeleně. Všechno tu bylo laděné do zelena, jako Matrix. Nebylo to zrovna příjemné osvětlení.
Přistoupil jsem k jedné z výloh. Do tohohle obchodu bych asi manželku nevzal. Ve výloze byly vystavené různé pily, kleště, sekáčky a nože. Všechno bylo pokryté rzí a zaschlou krví. Byla to výstava mučicích nástrojů. Použitých mučicích nástrojů. Ale to nebylo nic oproti další výloze, ve které byly na zrezivělých hácích vystavené části lidských těl.
Kurva, co je tohle za místo?
Přemýšlel jsem, kudy dál. Měl jsem jen tři možnosti. Tunel jednokolejky. Postranní chodbu, vedoucí mezi obchody a široké schodiště na druhé straně nástupiště z jehož vrcholu se k nám donesly nějaké zvuky.
Zatáhl jsem otce do postranní chodby, která se asi po deseti metrech křížila s další. Chtěl jsem se dostat za roh a počkat jestli ti, co na schodech mluvili, projdou kolem, abych si je prohlédl. Ale jakmile jsem zahnul za roh, narazil jsem na něj. Okamžitě jsem tasil mačetu, ale ještě než jsem sekl, jsem se zarazil.
Tomu muži mohlo být kolem dvaceti. Byl mladý a vysoký. Mohl mít něco kolem dvou metrů. Jeho vlasy byly blond, téměř bílé. Měl pronikavé modré oči a ostře řezané rysy. Oblečen byl do těsných džínů a černo modré kostkované flanelové košile bez rukávů. V levé ruce držel široký lovecký nůž, dlouhý jako moje mačeta.
Chvíli jsme se nevěřícně prohlíželi. Pak něco zamumlal, nerozuměl jsem mu ani slovo, protočil nůž v ruce a vrazil ho za záda do podélného koženého pouzdra, připevněného k opasku kalhot.
No tohle?
Tohle by nikdo nedokázal. V takové rychlosti by si drtivá většina lidí vrazila kudlu do ledviny, než by se trefila do pouzdra.
Mávl na nás, abychom šli za ním. Nevěděl jsem proč, ale poslechl jsem.
Blonďák z dekou na hlavě nás vedl labyrintem zeleně osvětlených chodeb. Na jedné křižovatce se zastavil. Zase jsme slyšeli hlasy a nářek lidí, jenž se k nám blížil.
Blonďák nám ukázal, abychom se vratili o kousek zpátky. O kousek dál byly ve zdi obyčejné dveře s obyčejnou klikou. Blonďák je otevřel a pokynul nám, abychom vstoupili.
Uvnitř byla naprostá tma. Přepnul jsem oči do nočního módu. Byli jsme v nějakém skladišti, nebo snad kanceláři, plné všelijakého harampádí. Uprostřed stál starý dřevěný stůl s židlí a lampou bez žárovky. Blonďák se posadil na židli a chvíli se přehraboval v zásuvkách stolu. Nakonec se mu podařilo najít prázdný papír a tužku. Chvíli na papír něco psal a mě došlo, že vidí ve tmě! On byl jako já! Došlo mi, že je to můj obrácený obraz.
Já nebyl blonďák. Mé oči byly hnědé. Nikdy bych si na hlavě nenechal narůst deku a nikdy bych si neoblékl těsné džíny a kostkovanou košili. Ale tim nožem bych nepohrdl. Navíc ho dokázal rychle a přesně, bez dívání, uklidit do pouzdra, jako já svou mačetu. A navíc viděl ve tmě. Toto byl Richard Dee King tohoto místa. Byl jsem čím dál víc zmatenější.
Blonďák dopsal, složil papír a přistoupil ke mě. Zase řekl něco, čemu jsem vůbec nerozuměl a složený papír mi dal do jedné z kapes na taktické vestě. Potom si ukázal na oči a přistoupil ke dveřím, které pomalu otevřel. On mi ukazoval, abych vypnul svůj noční režim, aby mě neoslnilo světlo z venku! Co všechno o mě ještě věděl?
Zase nás vedl labirintem chodeb, kterým jsme došli do nějaké haly. Uprostřed té haly jsem viděl skupinku, jenž vydávala ony děsivé zvuky, které jsem slyšel z tunelu.
Bylo to několik mužů oblečených v kůži s koženými zástěrami potřísněnými zaschlou krví. Každý z nich měl nějakou chladnou zbraň. Sekeru, nebo meč s širokou čepelí. Pod nimi klečelo několik lidí. To oni tak pronikavě naříkali. Naříkali, protože je čekala krutá smrt. Tohle bylo mučení a poprava zároveň. Vůbec jsem nechápal, co se tady děje, ale chtěl jsem těm lidem pomoct.
Sáhl jsem za záda a uchopil rukojeť mačety. Ale blonďák mě zastavil. Položil mi ruku na rameno a pomalu zakroutil hlavou. Jako by říkal, že tohle nemůžeme vyhrát. Otočil se a odcházel zpět do tunelu.
Chvilku to vypadalo, že neví kudy kam, ale pak nám ukázal na kovový žebřík, vedoucí někam vzhůru. Zase něco řekl a začal po něm šplhat. Co nám zbývalo. Šplhali jsme za ním. Byla to šachta, asi dvacet metrů vysoká, zakončená těžkým poklopem. Ten poklop vedl na povrch. To, co jsem tam spatřil, byl šok.
Nebe halila těžká nazelenalá mračna. Stáli jsme uprostřed nějakého parku. Jeho zeleň byla mrtvá. Na žlutém trávníku se povalovaly hromady mrtvol. Ve vzduchu se vznášel černý smrdutý dým. Ten park jsem vůbec nepoznával, ani ty stromy, které tu rostly. Jako bychom nebyli na Zemi. Ale když dým rozehnal vítr, spatřil jsem něco, co mi vyrazilo dech. Nezaměnitelnou siluetu tří věží chrámu svatého Prokopa, ze kterých šlehaly plameny.
"Co je to?" zeptal jsem se našeho průvodce.
Zase řekl něco, čemu jsem vůbec nerozuměl. Pak pokynul rukou, abychom šli za ním.
Vedl nás zničeným městem, jehož stavby mi byly povědomé. Takové byly středověké budovy v Krásné Hoře. Pomalu mi začalo docházet, kde vlastně jsem.
Blonďák nás zavedl do jednoho z poškozených domů, který byl prázdný. Suterénem jsme se dostali zpět do podzemí. Zase ty betonové, zeleně osvětlené tunely. Zase další labirynt chodeb, který nás zavedl do čtvercového tunelu, podobného tomu, kterým jsme sem přišli.
Blonďák nás zastavil. Opět řekl svou nesrozumitelnou řečí několik vět, poplácal mi na kapsu s listem papíru, který do ní před tím vložil a ukázal prstem do tunelu.
Pochopil jsem. To byla naše cesta ven.
Poděkoval jsem našemu průvodci, chytl otce za ruku a táhl ho tunelem pryč. Ani jsem se neohlédl. Chtěl jsem se dostat z tohoto šíleného zničeného světa.
Asi za padesát metrů betonový tunel skončil a my vstoupili do štoly, která vypadala stejně, jako ta která nás sem přivedla. Jen s tím rozdílem, že tato prudce stoupala.
Naše pět kilometrů dlouhá cesta nám dala zabrat. Tentokrát to trvalo skoro tři hodiny, než jsem na jejím konci spatřil světlo. Již jsem neměl pochyb o tom, kde se na povrchu objevíme.
'...tak už se konečně ozvi, ty parchante!' zazněl mi v hlavě mírně hysterický Lindin hlas.
Pod dojmem z návštěvy jiného světa, jsem si vůbec neuvědomil, že mé myšlenkové spojení s Lindou, vstupem do tunelu pod Prokopem, zmizelo.
Musela o mě mít strach. Velký strach. Existovali jen tři možnosti, jak jsme spolu mohli ztratit kontakt. První možností byl spánek. Ale i ve spánku se dal ten druhý probudit myšlenkovým křikem. Druhá možnost bylo bezvědomí a třetí smrt.
'Jsem tady, slyším tě,' odpověděl jsem s ledovým klidem.
'Kde tady?!'
'Zrovna opouštím tunel ukrytý za křížem v kapli v zahradě stínů.'
'Jsi v zahradě stínů? Jak ses proboha dostal do zahrady stínů? A kde jsi byl poslední tři dny?'
Tři dny? Tři dny?! Naše cesta podzemím netrvala déle jak šest hodin!
'Všechno ti pak povím lásko. Ale teď se nějak potřebuju dostat ze zahrady stínů.'