Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
30. část
Jak se dostat ze zahrady stínů?
Z kamenného oltáře, pod křížem s nenávistně civícím Kristem, jsem posbíral pár zpola vypálených svící a s jejich pomocí jsem na otcovu neprůstřelnou vestu namaloval několik ochranných symbolů. které měly sloužit proti stínům. Poté jsem otci vrazil do ruky pětsedmu.
"To nechci," ohradil se.
"To není satanskej kříž. To si vzít můžete."
"Nemůžu na nikoho střílet. Jsem kněz. Nemůžu vzít život."
"V klidu otče. V týhle zahradě nikdo živej není. Půjdete první, bouchačku před sebou. Jakmile spatříte pohyb, vystřelíte. Stínům kulky nevadí, ale já budu vědět, že se před námi něco děje."
Otec neochotně souhlasil.
Chytl jsem ho za zadní část vesty, tasil mačetu a vystrčil ho ven z kaple. Tlačil jsem ho před sebou k nejbližšímu schodišti a očekával Jessiin útok, který nepřicházel. Ta prokletá čarodějnice se vážně chovala divně. Ještě před týdnem bych si na to, že se odsud s otcem dostaneme bez úhony, nevsadil ani Pepka Vyskoče šesták. Teď se neukázal jediný stín. A že jsem jich měl pěknou sbírku.
Kromě mé tety Jessabele, která byla zároveň mou prababičkou a pra pra prababičkou a v neposlední řadě též nejmocnější čarodějnicí, jakou tento svět nosil, tu byli i moji dva bratranci Bill a Frank. Když jsme se v zahradě potkali, byla z toho moc hezká rodinná sešlost.
Dále tu byl stín poručíka soukromé armády her Obersta a jeho pět vojáků. Ti byli většinou v klidu. Asi je zklidnila jejich bídná smrt, kterou jsem jim v zahradě přichystal.
Dále pak stín plukovníka SS z hotelu Anna v Krkonoších a stín staré vražedkyně, jímž nás obdaroval právě her Oberst. Jeho stín jsem v zahradě neměl, neboť jsem ho zabil někde jinde. Na místě, kde od té doby vůbec nic nerostlo.
Takhle to vypadá, že tím největším psychopatem a vrahem jsem tu já. Ale já za to vlastně nemohl.
Plukovník a vražedkyně už stíny byly, kdež jsem se s nimi setkal. Poručík se svými muži mě vážně chtěli zabít a navíc už byli, díky her Oberstově zmršené magii, stejně mrtví.
A Jess?
Překrásná mladičká Jessabele vstupuje na scénu počátkem třináctého století, kdy se stává milenkou, ze Svaté země navrátivšího se, rytíře d'Auvergne, jenž s sebou zpět do rodného sídla ve Francii nepřivezl jen nesmírné bohatství, ale i Necronomicon Ex-mortis.
Jessabele byla jediným člověkem, který dokázal v knize číst a ovládnout její moc ve svůj prospěch. Tak si zajistila věčné mládí, založené na vysávání životní energie ze svých potomků, splozených s rytířem d'Auvergne. To trvalo až do Velké francouzské revoluce, kdy byla nucena utéct do Nového světa, plného nových možností.
V Americe se provdala za jiného evropského přivandrovalce, mého předka Jacoba Kinga, který byl v té době velice bohatý. Kniha mrtvých zůstala ve Francii, ale Jess už ji nepotřebovala. Její magii dokonale ovládala a mistrně ji skloubila s magií původních Američanů a afrických otroků. Tím se z ní stala nejmocnější čarodějnice všech dob.
I nadále udržovala své mládí vysáváním životní energie svých potomků vzešlých z manželství s Jacobem Kingem. Každému z Kingů bylo souzeno splodit syna a zemřít, aby Jess mohla žít věčně.
Tomuto osudu se vzepřel až můj děda, Richard King, který v roce 1944 odjel bojovat do Evropy. Domů už se nevrátil. Shodou okolností se mu do ruky dostal Necronomicon, který donesl až do Čech, kde se po válce usadil. Jess ho nakonec našla a zabila. Jenže to už byl na světě můj otec, který nakonec přinesl Necronomicon do Krásné Hory.
I jeho Jess našla a zabila a stejný osud měla přichystán i pro mě. Ale já byl teprve druhým člověkem v historii, který dokázal ovládnout magii Knihy mrtvých, o které Jess netušila, že ji mám. Využil jsem svých znalostí a porazil Jessabele z níž se stal stín uvězněný v mé zahradě. To proto mě tolik nenáviděla. Dalo ji spoustu úsilí, zůstat stále mladá. Žila téměř osm set let a já ji zabil. Rozsekl jsem ji od pasu skrze hlavu mačetou svatého Vojtěcha a její tělo spálil v zahradě stínů. Proto jsem se nedivil, že na mě pokaždé zaútočila. Až do dnes.
Vedl jsem otce před sebou, jako pejska. Mačetu, která jediná mohla Jess alespoň zpomalit, jsem měl v pohotovosti. Já dokázal ovládat své stíny. Jen Jess to nikdo neřekl. Očekával jsem její útok každou vteřinu. Ale nic se nestalo. V pohodě jsme s otcem došli až k bráně, kde na nás čekal Fici.
"Kde je Jess?" bylo první, na co se zeptal.
" Nevím. Vůbec jsem ji neviděl. Vlastně jsem neviděl žádný stín."
"Mohli uniknout?"
Heh. To mě nenapadlo.
"Votevři," zavrčel jsem. Už jsem tohohle výletu měl vážně dost.
"Tak se připrav. Až napočítám do…"
"Ser na to a votevři!"
Fici pokrčil rameny a odemkl bránu. Prostrčil jsem jí otce a zase za námi zamkl.
"Co je?"
"Co je? Počkej, až ti budu vyprávět, co jsem zažil za posledních šest hodin."
"Šest hodin? Neslyšeli jsme o tobě tři dny."
Jo. To už mi říkala Linda, jenomže to zase nevěděl Fici.
Dotlačil jsem otce do domu a přidělil mu byt naproti našemu. Byl to náš původní byt, kde jsem bydlel se svou matkou a starší sestrou, která s námi v době, kdy se mi do ruky dostal Necronomicon, již nežila. Pokud jsem měl dobré informace, má sestra byla s celou rodinou na dovolené někde v jižní Asii a mé matce jsem ze svého skromného bohatství zařídil luxusní život na Francouzské riviéře. Doufal jsem, že jsou v bezpečí. Že tak daleko se vlna nedostala.
A pak jsem šel konečně domů. Za svou rodinou.
Přivítal jsem se s Lindou i malou Viktorií, která mi řekla, že smrdím. Celá maminka. Ale měla pravdu. Nekoupal jsem se čtyři dny. Podle Lindy sedm.
Za ty tři dny navíc jsem dostal strašně vynadáno. Stejně jako já, byla zvyklá, že mě může kontaktovat kdekoliv a kdykoliv. Když se mnou ztratila spojení, myslela, že mě dostali. Že jsem mrtvý. Proto jediné vysvětlení ztráty našeho kontaktu bylo, že jsem nebyl v našem světě.
Za mlada, když jsem se ještě díval na televizi, jsem docela rád sledoval seriál Hvězdná brána. Tenkrát jsem měl sci-fi rád, ale pak na něj nějak nebyl čas.
Pár dílů toho seriálu se točilo kolem paralelních světů ve kterých bylo všechno velice podobné, ne-li stejné, jako v tom našem. Až na několik podstatných detailů.
Ve světě, ve kterém jsme se ocitli s otcem, bylo jinak úplně všechno. Lidé byli jiní, jejich jazyk byl jiný. Richard Dee King, alias Blonďák, byl jiný. Ale já byl přesvědčen, že to bylo mé paralelní já. Několik důkazů tomu nasvědčovalo. Především jistota s jakou nás vedl podzemním labirintem a s jakou dokázal ovládat svůj nůž. A chrám svatého Prokopa, který, ač byl v plamenech, vypadal stejně, jako ten náš.
Prostě a jednoduše nás podzemní chodba pod Prokopem, na kterou mě nasměrovala socha Krista, zavedla na paralelní Zemi, ve které se nepodařilo zastavit vlnu. Jediné, co mohl ještě Blonďák udělat, bylo říct nám, kde udělal chybu. Ale jak, když mu nebylo rozumět ani slovo.
Předal jsem Lindě vzkaz, který Blonďák napsal na list papíru v naprosté tmě, což byla další známka toho, že to bylo mé já.
Nemyslel jsem si, že bude Linda schopna text rozluštit. Ale ona měla tři doktoráty a ovládala 27 jazyků. A pokud měl Blonďák stejné schopnosti, jako já, určitě v jeho světě existovala i Linda, která měla stejné schopnosti, jako ta má. Blonďák si musel být jistý, že Linda si s překladem poradi. Jinak by to celé přeci nemělo smysl.
Blonďák měl pravdu. Vzkaz byl napsán směsí skandinávských jazyků. Bylo v něm něco s Finštiny, Švédštiny a Norštiny. Na první pohled to nedávalo žádný smysl, ale Lin si s tím nakonec poradila.
Ve vzkazu stálo:
Náš svět zemřel, nedopusťe, aby zemřel i ten váš.
Najdi pětibod a najdeš mocného taikürri.
Nevěř armádě. Nevěř armádě!!!