Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
31. část
"Co je türkiie?" zeptal jsem se.
"To nevím," odpověděla Lin s pokrčením ramen.
"A pětibod?"
"Něco, co má pět bodů? A nebo to může znamenat cokoliv. Není to žádný, na zemi existující jazyk. Může to znamenat cokoliv."
" Pentagram má pět bodů. A türkiie je čaroděj."
"Jak to víš?"
"Protože to dává smysl. Proto není přes den úplná tma. Jinak by vládu nad světem přebrali démoni. Proto je Slizák z masa a krve. Je to něčí výtvor. Výtvor čaroděje. Snaží se převzít vládu nad světem. To, že mrtví ožívají, je jen vedlejší efekt. Stejně, jako že se do něj můžou dostat démoni, kteří tu nemají téměř žádnou moc. A je to jen začátek. Nevíme, jak rychle se vlna šíří. Ani kam až se dostala. Ale pokud se rozprostře po celé Zemi, pak nastane to, co v paralelním světě. Pak už to nepůjde zastavit."
"Myslíš, že je paralelní Linda mrtvá?" zeptala se moje Linda smutně.
" Nemyslím. Paralelní Richard by to nikdy nedopustil," řekl jsem s naprostou jistotou.
"Co když to tady dopadne stejně. Věčně tu zůstat nemůžeme. Kam půjdeme potom?"
Objal jsem ji.
"Víme, co máme hledat," řekl jsem jí do ucha. "Neboj, zvládneme to."
Ještě chtěla něco říct, když v tom na stole zabzučela vysílačka.
"Tady vorel, tady vorel. Volám poštolku. Poštolko ozvi se. Přepínám."
"Co to má jako bejt?" zeptal jsem se nevěřícně.
"Vysílačka," řekla Lin a zvedla vysílačku ze stolu. "Co je? Nikdy si neviděl vysílačku?"
Viděl. Ale zatím jsem neviděl nikoho, kdo by to takhle žral.
"Tady poštolka, slyším tě. Přepínám."
"Je tam někde Richard? Přepínám."
Uchechtl jsem se.
Linda mě propálila svými zelenými hvězdami. Byl čas se stáhnout.
"Jo, je tady se mnou. Přepínám," řekla naštvaně.
"Tak ať za mnou přijde nahoru. Přepínám a končím."
Pomalu jsem se zvedl z křesla a s úklonami couval ke dveřím. Linda mě sledovala zvědavým pohledem. Čekala, co provedu.
Přiskočil jsem k ní a vlepil ji pusu na tvář.
"Ty!" ohnal se po mě rukou, ale to už jsem stál ve dveřích.
"Tak už mazej," usmála se na mě a já jí úsměv vrátil.
Naše půda vypadala stále stejně. Jen na ní přibyl bílý kabel, ztrácející se v hřebeni střechy a pod televizí černá plastová krabička s digitálním displejem. Náš kradený satelitní přijímač.
Ficimu se podařilo zprovoznit satelit, když jsem se poflakoval po paralelní Zemi. Od té doby monitoroval veškeré dostupné zpravodajské kanály. Nejvíc si oblíbil americkou CNN. A měl o dění ve světě docela slušný přehled.
Poté, co se objevila vlna, která během prvních třech hodin zaplavila téměř celé Česko, se úplně zastavila.
Z vlny vycházeli lidé, kteří vyprávěli úplně absurdní historky o oživlých mrtvých a blikajících stínech démonů.
Nikdo jim nevěřil. I tak bylo do Zóny, jak se teď oblasti zasažené vlnou říkalo, vysláno několik odvážných výprav. Ani jedna se nevrátila. Na dlouhovlnné vysílání nikdo neodpovídal. Asi neměl kdo, nebo u nás prostě mnoho dlouhovlnných vysílaček není. Vždyť ani Fici žádnou neměl.
Zóna se dál nešířila. Panika pomalu ustávala. Nebylo se čeho bát a maličké Česko bylo každému úplně ukradené. Zdálo se, že je po problému.
Ale když jsem se vrátil z paralelní Země, vlna se znovu rozeběhla. Jen ne takovou rychlostí. A dokonce lehce zpomalovala. Ovšem vědci z Harvardu spočítali, že než se její rychlost vyrovná nule, pohltí celou planetu. A nebude to trvat ani dva roky. To nebyla dobrá zpráva. Jen Čechům už to mohlo být jedno.
Na severu a jihu vlna zasahovala do Polska a Rakouska. Na západě byla těsně před Aší a na východě před pár hodinami pohltila Brno. A dále rostla.
Nebyl problém zjistit, kam přesně vlna sahá, neboť nebe nad ní pokrývala tlustá vrstva šedo zelených mračen, tvořících dokonalý kruh nad naší zemí. Ze satelitu to bylo krásně vidět. A nejlepší na tom bylo, že střed dokonalého kruhu ležel na mapě v bodě u kterého bylo napsáno Krásná Hora.
Bohužel to byla mapa Evropy, takže nebylo poznat, kde v Krásné Hoře střed zóny leží.
" Nemáš nějakou detailnější mapu?" zeptal jsem se Ficiho.
" Ne," odpověděl stroze.
"Jak to?"
"Co, jak to?"
"Já myslel, že gumy na mapách ulítávaj."
"Nejsem guma, blbečku."
"Proč hned blbečku? Myslel jsem, že máš plnou skříň map."
"To mám. Ale žádnou Krásný Hory."
"Proč ne?"
"Protože tady žiju. Nepotřebuju ji."
"Aha," řekl jsem jen. No, dávalo to smysl.
"Mapu nepotřebujeme," pokračoval Fici. " Víme, kde střed zóny je."
"Jo?" podivil jsem se.
Přišla od Svaté trojce. Je to naprosto jasný," řekl rozhodně Fici.
"U Svaté trojice nic není," odporoval jsem.
"A kdys tam byl naposled?"
"Já nevím. Tak dva, tři roky. A nebylo tam vůbec nic. To místo je okultně úplně prázdné."
"Tři roky je dlouhá doba. Měli bysme se tam podívat."
"A jak to chceš jako udělat?" rozhodil jsem rukama.
A měl jsem pravdu, protože když jsme s otcem opustili svatého Prokopa, všechna zbylá zetka se stáhla zpět k našemu domu. A nejen ta. Stáhla se k nám všechna zetka z širokého okolí. Byla úplně všude. Kolem našeho pozemku jich byly tisíce. Navíc tu hlídkoval Slizák a nižší démoni teď kroužili jen kolem našeho domu. Jako by hlídkovali. Ten někdo, jenž způsobil apokalypsu, je nějak přetáhl na svou stranu a oni teď pracovali pro něj. Jinak jsem si to nedovedl vysvětlit.
"Z letecké základny Rammstein v Německu ráno vyrazila obrněná skupina americké armády. Má za úkol proniknout do středu zóny a zjistit, co se tam děje. Až se dostanou na dosah naší vysílačky, můžeme se s nimi spojit. Pomůžou nám."
"Ne," odmítl jsem kategoricky.
"Proč ne?"
"Je to v tom dopisu, který jsem dostal na paralelní Zemi. Linda dokončila překlad. Stojí v něm, že nemáme věřit armádě. Takže tě to nesmí ani napadnout."
Fici chvíli mlčel. Tohle se v něm, jako v bývalém vojákovi, muselo hodně prát. Ale jako bejvalá guma byl zvyklý poslouchat rozkazy.
"Ještě bys měl vědět něco," pronesl nakonec vážně. "Světem se šíří nový virus. Postihuje jenom děti do šesti let a má vysokou úmrtnost. Na CNN tvrdí, že je to velice rychlá nemoc. Propukne náhle, dítě dostane vysoké horečky, pak ztráta vědomí a za pár hodin smrt."
"Neměj obavy. Ochranná bariéra nás chrání i proti virům."
"Přenáší to dospělí, kteří jsou proti nemoci imunní. A my byli nejednou venku."
"Takže naše holky jsou v nebezpečí?"
"Niki bylo včera sedm. Skromně jsme to oslavili před tvým návratem."
"No a?"
"Na CNN tvrdí, že pokud dítě v době nemoci dosáhne sedmých narozenin, nemoc zázrakem zmizí. Niki se to už netýká."
Jakmile Fici domluvil, okamžitě jsem se rozběhl ke dveřím.
"Kam běžíš?!" volal za mnou Fici.
Zastavil jsem se ve d
veřích.
"Musím zkontrolovat Viki. Tohle není nemoc, ale kletba!"