Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
32. část
Seběhl jsem zpět do našeho bytu.
Myslím, že jsem zde říkal, že naše holky se vrátily z porodnice spolu. Ale Linda porodila o třicet šest hodin později, než Markéta. Niki měla narozeniny včera. Teď to bylo tak 24 hodin. To znamenalo, že Viki bude v ohrožení ještě 12 dalších hodin. A já měl zlé tušení.
"Kde je Viki?" zeptal jsem se Lindy, hned potom, co jsem vtrhl do našeho bytu.
"Hraje si v pokojíčku," řekla nechápavě. "Co se děje?"
Neodpověděl jsem a pokračoval dál do Vikiina pokoje.
Mé neblahé tušení se naplnilo. Viki ležela uprostřed pokoje na podlaze, obklopena svými panenkami. Nehýbala se.
Poklekl jsem k ní a přiložil dlaň na čelo. Byla úplně rozpálená! A v bezvědomí. Jestli byla pravda to, co Fici říkal, nezbývalo ji mnoho času.
"Běž za Ficim," řekl jsem potichu Lindě.
"Co se stalo? Co jí je?!"
Teď už byla hysterická. Chápal jsem to. I o mě se pokoušel záchvat paniky. Smrtelná nemoc, seslaná na malé děti kletbou. Tohle mohl udělat jen ten největší sráč, jakého tahle země kdy nosila.
"Běž za Ficim," zopakoval jsem. "On ví, co se tu děje. Řekne ti to. Já se zatím postarám o Viki. Tak běž. Teď mi musíš věřit."
Linda popotáhla. Z oči jí tekly slzy. Nemusela se vyptávat dál. Dvacet let jsme spolu bojovali proti temným silám. Věděla, že je to vážné. A věřila mi. Věděla, že to samé, co jsem kdysi slíbil jí, jsem slíbil i Viki. Věděla, že udělám všechno, abych ji zachránil. Ale na to jsem musel být sám. Proto jsem ji posílal na půdu.
Linda s brekem odešla. Zvedl jsem z podlahy svou dceru a uložil jí do postele. Potom jsem si lehl vedle ní. A udělal něco, co jsem se naučil kdysi dávno v jedné velice vzdálené zemi.
To, co jsem použil na léčbu mé dcery, nebyla magie Knihy mrtvých. Ta by na tohle nefungovala. Věděl jsem to. A proto jsem použil jedinou mocnou magii, která ji mohla zachránit. Byla to bílá magie. Prastará a velice účinná. Jen si musela vybrat svou daň.
Asi za deset minut se Linda vrátila i s Ficim. K jejich velkému překvapení je v pokojíčku přivítala naprosto zdravá, avšak trochu smutná, Viktorie.
"Maminko, tatínkovi je špatně," ukázala svou drobnou ručkou na postel ve které jsem ležel.
"Ach Viki!" vzlykla Linda a popadla malou do náruče. "Co se stalo? Co je tátovi?"
Podívala se na mě. Ležel jsem ve Vikiině posteli a třásl se zimnicí. Má horečka byla vysoká. Tak hrozně jsem se nikdy před tím necítil. Síly mě opouštěly. Cítil jsem, že brzy ztratím vědomí.
"Spinkala jsem. A když jsem se probudila, tatínek ležel vedle mě v postýlce. A bylo mu strašně špatně," řekla smutně.
"Necháš nás teď s tatínkem chvilku? Strejda Fici tě odvede k ostatním dětem. Za chviličku za tebou přijdu," řekla a předala Viki Ficimu, který ji postavil na zem a za ruku odvedl.
Linda poklekla vedle mě.
"Co jsi to udělal," řekla mi se slzami v očích.
"Jinak to nešlo," dostal jsem ze svého, najednou tak vyschlého a bolavého, hrdla.
"Ale…"
"Neboj lásko. Nenechám tě v tom. Slíbil jsem to," řekl jsem ještě a ztratil vědomí. Mé tělo jakoby zmizelo, ale má mysl pracovala na plné obrátky, jak mě vracela zpět do roku 2006.