Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
33. část
Kambodža, provincie Siem Reap, léto 2006
"Připadám si jako v Predátorovi!"
Fici křičel, abych ho slyšel, neboť řev, který vydávaly rotory helikoptéry Bell UH-1 Uroqois, která nesla přezdívku Huey, byl tak strašný, že jsem měl potíže mu rozumět i s nasazenými sluchátky.
Měl pravdu. Také jsem si připadal jako major Dutch z Predátora. Na sobě jsem měl vietnamské maskáče a před sebou, o stehno opřenou, M16A3 s podvěsným granátometem M203.
M16A3 byla notně vylepšená verze klasické em šestnáctky, která se nechvalně proslavila právě ve vietnamské válce a M203 byl vrhač čtyřiceti milimetrových granátů, vyvinutý právě pro tento typ zbraně.
Kombinace maskáčů a zbraně byla vskutku bizarní, ale v těchto končinách nijak neobvyklá. Američani se snažili protlačit své zbraně na jakýkoliv spřátelený trh. Kambodža nebyla výjimkou. A vietnamské maskáče zde byly oblíbené od roku 1979, kdy do Kambodže vtrhla vietnamská armáda, aby svrhla brutální režim Rudých khmerů, který měl na svědomí životy třech milionů lidí.
Fici byl vybaven stejně, jako já. Jedinou výjimku v prostoru pro posádku helikoptéry tvořil chlápek v šedém obleku, který seděl proti nám a celou cestu z thajského zálivu, kde kotvila letadlová loď USS Ronald Reagan, ze které jsme vzlétli, se na nás pitomě usmíval.
Byl to pravý a nefalšovaný agent CIA, který měl za úkol nás dopravit na jedno odlehlé místo v kamodžské džungli, kde probíhal, podle oficiálních zdrojů, geologický průzkum společnosti Euro United Holding, která nepatřila nikomu jinému, než našemu příteli Adamovi, který pro své zájmy neváhal využít ani služeb americké armády.
Podle oficiálních zdrojů se jednalo o geologický průzkum pro kambodžskou vládu, který měl za úkol prověřit možná naleziště ropy. My však věděli, že Adam se nasnažil o nic menšího, než o nalezení bájného pokladu prastarých Khmerů, kteří tuto oblast obývali od devátého století.
A co jsme s tím měli společného my? Vlastně nešlo o nic nového. Stejně, jako před šesti lety v Černobylu, se i tady začali Adamovi ztrácet zaměstnanci. Kdo jiný si s tím mohl poradit, když ne my. Navíc to bylo královsky placené a do Kambodže se člověk taky, jen tak, nepodívá.
Helikoptéra, která se velkou rychlostí řítila těsně nad vrcholky stromů, počala náhle prudce stoupat, aby se po chvíli její sklon opět vyrovnal.
"Tam!" ukázal agent otevřenými dveřmi.
To, co jsem spatřil, mi úplně vyrazilo dech. Byla to ta nejúžasnější stavba, jakou jsem kdy viděl.
V pravo pod námi se rozprostíral největší chrámový komplex na světě. Vystavěný počátkem dvanáctého století pro khmerského krále Súrjavarmana II, měl sloužit zároveň jako hlavní město říše. Rozprostíral se na ploše jednoho čtverečního kilometru, která byla obklopena 190 metrů širokým vodním příkopem. Jeho vysoké bílé věže se leskly odpoledním sluncem. To proto vystoupal pilot s helikoptérou výš. Abychom si mohli prohlédnout legendární Angkhor Vat. Chrámový komplex, který byl Evropany objeven teprve v devatenáctém století a byl nedílnou součástí kambodžské kultury, vyobrazený na státní vlajce.
Pilot s námi jednou obkroužil celý komplex a pokračoval dál na severozápad k cíli naší cesty, kterého jsme za nedlouho dosáhli.
Helikoptéra se pomalu snesla na vyznačený heliport nedaleko tábora, který jsme si též mohli z výšky prohlédnout.
Skládal se z několika dřevěných chýší, stavebních buněk, většího skladiště a centrální společenské budovy s otevřenou jídelnou. Mezi budovami se procházeli lidé, ať už domorodí, nebo od prvního pohledu Evropané. Tři takoví nás přišli uvítat k helikoptéře, která vzlétla hned po našem vysazení. Agent CIA se s námi ani nerozloučil.
"Dobrý den, jsem doktor Schmidt," představil se jeden z příchozích anglicky se silným německým přízvukem. "Tohle je doktorka Willisová a pan Burke."
"Pan Burke?" podivil jsem se.
"Pan Burke je velitelem naší ostrahy."
Aha. Tak to se budeme určitě milovat.
Představil jsem sebe a Ficiho a poté jsme byli zavedeni do hlavní budovy s otevřenou jídelnou, která sloužila zároveň jako společenská místnost.
Měli to tu hezky zařízené. Kromě oběda jste tu mohli dostat i kávu, nebo zákusek, nebo se večer odreagovat u dlouhého a dobře zásobeného baru. Adam se o své lidi uměl postarat.
"Nemělo vás přijet víc?" zeptala se doktorka Willisová poté, co nás mladá domorodá slečna obsloužila kávou.
"A vy jste doktorka čeho?" zeptal jsem se místo odpovědi.
"Jsem doktorkou antropologie, mám doktorát z Cambridge," odpověděla lehce nepřátelským tónem.
Měla dlouhé tmavé vlasy a oříškové oči. Mohlo ji být kolem třiceti, takže jen o pár let starší, než já. Líbila se mi, ale to by asi doktorka Králová, se kterou jsem se oženil teprve minulý víkend, neschvalovala.
"Má žena nakonec nepřijela. Má spoustu práce s dokončováním naší knihy. Navíc nemá dobré zkušenosti s místy, kde mizí lidé," odpověděl jsem nakonec po pravdě.
"A vy?" vložil se do hovoru pan Burke. "Vy máte zkušenosti?"
Já nevím. Nemám ve zvyku soudit lidi, které neznám. Jenomže pan Burke mi lezl na nervy už od prvního pohledu.
"No. Dá se říct, že jo. Každopádně se nám ještě nikdy nikdo neztratil."
Pan Burke vyskočil ze židle, která se s rachotem převrátila. Okamžitě k nám přilákal pozornost těch několika málo lidí, kteří se sem přišli občerstvit.
"Vy vůbec nevíte, co se tady děje. Nemáte ponětí, co je tohle za místo," ukazoval na mě prstem. Zdál se být nějaký rozrušený.
Doktor Schmidt se ho snažil uklidnit. Šlo to těžko, neboť já zachovával naprosto neutrální, téměř lhostejný výraz obličeje. Fajn. Nebylo to ode mne hezké. Když já si nějak nemohl pomoct.
Doktoru Schmidtovi se nakonec podařilo pana Burke uklidnit. Ten se posadil zpět na svou židli a s brunátným obličejem se chopil svého hrnku kávy.
"A vy jste doktor čeho?" zeptala se mě doktorka Willisová.
A heleme se. Někdo se snaží kontrovat ve prospěch pana Burkeho.
"Nemám doktorát," odvětil jsem s klidem. " Jsem démonolog."
"Tak démonolog," rozchechtal se pan Burke.
"Démonolog a čaroděj," dodal jsem a pozvedl pravou paži, kterou zachvátil rudý plamen pekelného ohně.
"Hezký trik," okomentovala to doktorka Willisová.
"Tak hele," nechal jsem paži pohasnout, "myslím, že jsme to vzali za špatný konec. Nepřijeli jsme se s vámi hádat. Přijeli jsme vám pomoct. Co kdybychom začali znova a hezky od začátku."
Někdo tady přeci musel mít rozum.
"Dobře," řekl po chvíli doktor Schmidt. "Kde mám začít."
"Řeknete nám, kdo zmizel a kdy."
"Bylo to před čtyřmi dny. Byl to geolog a náš lékař. Když se ráno nedostavili na snídani, hledali jsme je v jejich ubikaci. Ale zmizeli beze stopy."
"Bydleli spolu?"
"Ano."
"Tak jdeme," zavelel jsem a zvedl se ze židle.
Doktor Schmidt nás vedl přes tábor k ubikacím zaměstnanců. Jednalo se o prefabrikované dřevotřískové buňky pro dvě osoby. Žádný luxus. I když na zdejší poměry to docela ušlo.
"Proč hledáte poklad zrovna tady?" ptal jsem se doktorky Willisové cestou. "Chci říct, proč ne v Angkor Vatu. To mi dává větší smysl."
Doktorka se na mě se zájmem podívala. Možná ji napadlo, že nejsem takový pitomec, jak se na první pohled zdá. Nakonec promluvila.
"V roce 1657 byl Angkor Vat opuštěn. Chrám a jeho okolí obýval téměř milion lidí. Všichni odešli prakticky přes noc. Nikdo neví proč.
A s sebou si vzali i veškeré poklady. Podle legendy byly věže chrámu obloženy zlatem, které se třpytilo na slunci, až oči přecházely. Ve zdech chrámu byly ukryté poklady nedozírné ceny. To všechno si lidé odnesli s sebou.
Ale bylo toho mnoho. Cesta se pod tíhou pokladu neúnosně vlekla. Proto se rozhodli poklad úkryt v jedné vesnici, kterou procházeli. A my myslíme, že ta vesnice by mohla být někde tady."
"Tady? Tady je jenom džungle."
"Musíte pochopit, že je to více než 500 let. Džungle si bere všechno zpět. Samotný chrám byl zarostlý vegetací, téměř k nepoznání. S jeho obnovou bylo započato až v roce 1957 a s přestávkou, kdy zemi ovládali Rudí khmerové, pokračuje až do dnes. Je zázrak, že Angkhor Vat unikl pozornosti Rudých. O jiných památkách v oblasti se to bohužel říct nedá."
"Tady to je," ukázal doktor Schmidt na jednu z obytných buněk, ke kterým jsme během historického okénka s doktorkou Willisovou došli.
"Jak víte, že se večer dostali do své ubikace?"
"Z baru jsme odcházeli společně. Má buňka je támhle," ukázal doktor na jednu z obytných buněk. "Viděl jsem je vejít dovnitř. Popřáli jsme si dobrou noc, ale dobré ráno už nikoliv."
Vstoupili jsme do buňky. Byla skromně zařízená. Dvě postele, dvě skříně a pod oknem stůl. Nic víc. Hygienické zázemí bylo v dřevěné chatrči o kus dál a bylo společné.
Na stolku u postele stála fotografie muže ve středních letech, který držel v náručí malou holčičku. Ze zadu se k němu tiskla přibližně stejně stará žena. Vzal jsem fotografii do ruky a prohlížel si ji.
"To je doktor Silverman. Měl, tedy má," opravil se doktor Schmidt, "rodinu."
Zase jsem položil fotku na stůl a dál se rozhlížel po ubikaci. Geolog zde žádné fotografie neměl. Ale jak jsem se později dozvěděl, byl to mladý muž. Bez vlastní rodiny, bez přítelkyně. Neměl fotky, které by si vystavil.
Nebylo tu nic, co by alespoň naznačovalo, kam se dva muži mohli podit. Chtěl jsem odejít, když v tom se od okna otočil Fici s úsměvem na tváři. Nic neřekl a zamířil ven.
Obešel buňku a zastavil se pod jejím jediným oknem.
"Tady," ukázal prstem na zem. "Šest párů bot vleklo dva muže směrem k džungli."
Teď, když mi Fici stopy ukázal, také jsem je rozeznal. Padesáti metry vymýcené džungle se táhly snadno rozpoznatelné stopy vojenských bot.
"Takže zmizení beze stopy to asi nebylo," řekl jsem jen tak mimochodem.
"Pane Burke," otočil jsem se na velitele ostrahy tábora. "Seženete své lidi. Ať zabezpečí celý prostor a ať jsou nad míru obezřetní. Máte tady škodnou."
Pan Burke, kupodivu, uposlechl a odešel instruovat své lidi.
"A co budete dělat vy?" zeptal se doktor Schmidt.
"To proč jsme tady. Půjdeme po stopách a zkusíme najít vaše lidi."