Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
34. část
Kolem celého tábora se táhl asi padesát metrů široký úsek vymýcené džungle, která opět pomalu zarůstala. Dál už to byla opravdová džungle. Zase jsme si připadali, jako jednotka majora Dutche z Predátora.
Šli jsme po stopách, které se ani nikdo nesnažil zakrýt. Jako by ti, kteří unesli oba vědce, vůbec nepočítali s tím, že je může někdo pronásledovat. Chovali se, jako by tu byli doma. A asi i byli.
Šlo se nám docela dobře. Kambodžská džungle nebyla tak rozmanitá, jako ta jihoamerická. Navíc bylo dávno po období dešťů, takže země byla docela suchá a ani na nás tolik neútočil všudypřítomný otravný hmyz.
Vlastně jsme si to docela užívali. Já miloval přírodu. Proto jsem byl tolik nešťastný, když pan domácí, původní majitel našeho domu, zemřel a bylo jisté, že dům bude prodán a já, jako poslední nájemník, se z něj budu muset vystěhovat. Bylo pravděpodobné, že bych skončil na sídlišti v paneláku v nějaké garsonce. To bych snad ani nepřežil.
Ale než k tomu došlo, udála se spousta dalších věcí, včetně naší první cesty do Ameriky, která mi nakonec přinesla obrovské dědictví, vydání naší knihy, které bylo na spadnutí a která se měla stát světovým bestsellerem a hlavně skutečnost, že nám Adam koupil, od dědiců pana domácího, náš dům.
Tenkrát to vysvětloval tím, že to udělal proto, že ví, že nám dům jednou všem zachrání život. Měl pravdu, ale to jsem v Kambodži ještě nevěděl.
Pomalu jsme se prodírali hustou džunglí, která vypadala, že nemá konce. Jak chtěl v tomhle Adam najít poklad, jsem netušil. Vždyť tady by se ztratila i menší armáda. O tom jsem cestou přemýšlel a bohužel jsem nebyl daleko od pravdy.
Postupovali jsme džunglí asi hodinu, ale pak se před námi vyjasnilo a my se ocitli na cestě. Byla to vlastně silnice vysekaná v džungli. Měla nezpevněný povrch a v období dešťů musela být jen stěží průjezdná, ale teď bylo sucho. Na silnici by se vedle sebe v pohodě vešla dvě auta a podle stop jí také často projížděla.
A to byl konec našeho stopování. Samozřejmě jsme prohlédli okraj druhé strany silnice, jestli zde nenajdeme nějaké stopy, ale bylo jasné, že únosci zde nasedli do vozidel.
"Tak kam teď?" zeptal se Fici, rozhlížeje se na obě strany cesty.
"No," řekl jsem rozvážně, "můžeme jít buď vpravo, nebo vlevo."
"Čoveče, tys měl jít studovat nějakej hodně důležitej humanitní obor, jak seš chytrej. Nebo jsi měl velet speciální jednotce, protože tvoje rozhodovací schopnosti jsou vážně působivý."
"Stačí?" ukázal jsem rukou vlevo.
"No, je to padesát na padesát, to je celkem slušná šance," pokračoval v mém dobírání.
"Jestli chceš, mužem jít každý na opačnou stranu. Třeba se za dvacet tisíc kilometrů sejdem někde uprostřed Pacifiku."
"Myslíš?"
"Ne. Nemám v hlavě globus," odsekl jsem.
Pokračovali jsme mlčky dál asi hodinu. A jak jsem prve říkal, že silnice vypadá na docela slušný provoz, neminulo nás ani jedno auto.
"Myslím, že tohle není práce pro nás," ozval se náhle Fici.
"Proč myslíš."
"Chci říct. Tohle není zrovna nejbezpečnější země na světě. Obzvlášť v těchto končinách. Džunglí se stále pohybuje spousta polovojenských jednotek. A taková bohatá evropská výprava pro ně musí být neodolatelné sousto. Tady jde o obyčejný únos pro výkupné. Není to práce pro nás."
"Tak proč si ještě nikdo neřekl o výkupné?"
"Udělal bych to stejně. Nechal bych blízké v nejistotě. Jen ať trpí. Pak zaplatí cokoliv."
"Už si někoho unesl?"
"Ne. Ale chtěl jsem."
Úkosem jsem se na Ficiho podíval.
"Je to dávno. A nebyl to zrovna ten nejchytřejší nápad," dodal omluvně.
"Asi máš pravdu," řekl jsem po chvíli. "I tak pokračujeme dál."
"Proč?"
"Protože už jsme tady."
"Tady už chodíme dvě hodiny."
"Ne. Já myslím přímo tady," ukázal jsem rukou před sebe.
Cesta před námi se rozšiřovala. Dorazili jsme do nějaké vesnice. Nic moc. Chatrče ze dřeva, některé se střechami z vlnitého plechu, některé měly dokonce podezdívku. Zdálo se, že uprostřed vesnice probíhá trh.
Nikdo si nás nevšímal. Asi tady byli zvyklí na podivnější věci, než dva bělochy se zbraněmi.
"Co teď?" zeptal se Fici.
"Zeptáme se. Možná tady někdo viděl pár džípů s okvérovanými maníky, které měly naspěch."
"Tudy musí projíždět spousta džípů s okverovanými maníky, které mají naspěch."
"Ale všechny tudy neprojeli před čtyřmi dny."
"Fajn. A jak se chceš zeptat? Umíš kambodžsky?"
"Tak seženem někoho, kdo mluví anglicky."
"Tady?"
"Proč ne. Nekoukáš na filmy? Tam nakonec vždycky všichni mluví anglicky. Tak proč ne tady."
Pokusili jsme se zavést rozhovor s několika prodejci u jejich stánků. Neměli jsme štěstí. A tak jsem z jedné z kapes taktické vesty vyndal lékárničku a ukazoval na její červený kříž. Napadlo mě, že by ve vesnici mohl být třeba nějaký lékař, nebo učitel, který by mohl ovládat angličtinu. Nic lepšího mě nenapadlo. Snad jen, spojit se s Lindou. Ta by možná kambodžsky něco uměla, ale jak jsem je tak poslouchal, pochyboval jsem, že bych to vůbec dokázal zopakovat, aby mi kdokoliv rozuměl.
"បាទ បាទ វេជ្ជបណ្ឌិត។ នៅទីនោះក្នុងខ្ទមនោះ។ ទេ វាទៅ។ វាជាវេជ្ជបណ្ឌិត"
To byla jedna žena, která zrovna u stánku masakrovala sekáčkem slepici, nebo co to bylo. Nerozuměl jsem ji ani slovo, ale pochopil jsem, že ukazuje na jednoho z mužů v bílé košili, který právě procházel kousek od nás. Kambodžština pro měl byl naprosto neuchopitelný jazyk, obzvláště, když mi Linda později vysvětlila, že oficiální kambodžský jazyk se nazývá khmerština a pro Evropana je velice obtížná.
"Hey sir," doběhl jsem chlápka, na kterého žena ukazovala.
Vypadal trochu vyděšeně. Možná tu byli zvyklí na okvérované maníky, ale také se jim raději vyhýbali.
Chtěl jsem se ho zeptat, zda-li tudy neviděl před čtyřmi dny projíždět nějaká vojenská auta. Ale najednou mi ta angličtina úplně vypadla z hlavy. Když jsem začal chodit s Lindou, moje angličtina byla děsná. Sice jsem jakž takž rozuměl, ale nedokázal jsem ze sebe dostat kloudnou větu. To Linda mě tenhle jazyk naučila. Uměla spoustu řečí. Chtěla mě toho naučit víc, ale já na to prostě neměl buňky. Spokojil jsem se s výukou angličtiny a latiny, jako jazyka, který démoni nesnáší. A teď mi to všechno úplně vypadlo z hlavy.
"Hele," obrátil jsem se na Ficiho, "zeptej se ho jestli tudy neviděl projíždět nějaká auta, čtyři dny zpátky."
"Proč se ho nezeptáš sám?"
"Já nevím. Mám nějaký zatmění, bo co. Vůbec si nemůžu vzpomenout."
"Dva džípy. Pšed štyži dny. V každém tši voják a jeden běloch," odpověděl chlápek.
Vyvalil jsem bulvy. Brada mi spadla až ke kolenům. Ten chlap mluvil česky! Sice to byla příšerná čeština, děsně šišlal, ale čeština to byla.
"Vy mluvíte česky?" zeptal jsem se s údivem.
"Já studoval v Praze. Jsem doktor. Mám diplom," řekl hrdě.
Asi Mireček, napadla mě postava z básníků.
"Kam ty džípy jeli?"
Doktor ukázal rukou na druhou stranu vesnice.
"Co je tam?"
"Vy tam nechodit. Tam zlí lidé. Oni ještě nezapomněli na, na…" nemohl si vzpomenout na správné slovo. "Válka!" vyhrkll nakonec.
"Kam nemáme chodit. Co je tam? Ukažte nám cestu."
Doktor spolupracovat nechtěl. Pořád mlel něco o zlých lidech, kteří nás zabijí. Naše argumenty o tom, že jdeme zachránit unesené přátelé, ho nijak neobměkčily.
Ještě chvilku jsme se dohadovali, když se v dálce ozvaly motory aut. Asi za dvě minuty se na druhé straně vesnice objevila trojice džípů. Směřovaly přímo k nám.
Zastavily uprostřed návsi. V každém seděla čtveřice ozbrojených mužů. Prostřední džíp měl za předními sedačkami stojan a na něm těžký kulomet. Náboje ráže 0.50, vedoucí z krabicového zásobníku do zbraně, se leskly na slunci.
Několik mužů vystoupilo z džípů a vrhlo se na vystavené zboží. Něco si nechali, něco rozházeli po zemi. Tohle byl teror. Lidé stáli bez hnutí. Nebylo to poprvé, co něco takového zažili. Ve vzduchu byl cítit strach. Kdyby někdo protestoval, zastřelili by ho. Tím jsem si byl jistý. To nebyla jen nějaká banda místních grázlů. Byl to zbytek Rudých khmérů, který se stále skrýval v džungli, terorizoval místní a unášel cizince kvůli výkupnému. Tohle byli naši muži.
"Nehýbat se. Nic nedělat," řekl potichu doktor, který si stoupl před nás.
Ti dobytci si nás všimli. Moc dobře o nás věděli. Ale něco jiného je terorizovat neozbrojené místní obyvatelstvo a něco jiného je konfrontace s žoldáky, jimiž jsme nakonec byli. Prostě nás ignorovali. Doktor měl pravdu. Když nezasáhneme, netýká se nás to.