Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
35. část
Jenže já zasáhnout musel.
Jeden z vojáků se rozhodl obtěžovat mladou dívku, která vyděšeně stála opodál. Všiml jsem si ji ještě před příjezdem džípů. Měla smůlu holka. Přišla ve stejnou chvíli, kdy oni přijeli. Nemohla se dát na útěk. Střelili by jí do zad. A teď tu stála. Mladá, vyděšená a naprosto překrásná.
Měla snědou kůži a hluboké hnědé oči. Byla vysoká asi jako já. Takže vyšší, než všichni domorodci. Už tím k sobě přitahovala pozornost. Měla téměř černé vlasy spletené do dlouhého hustého copu, který ji po jednoduchých bílých šatech splýval až k zadku. Její tělo bylo štíhlé, její tvář dokonalá. Mohlo ji být sedmnáct, nebo osmnáct let a na trh si přišla nakoupit, neboť v ruce nesla košík spletený z bambusového listí. Ten se teď válel na zemi, rozdupán těžkými vojenskými botami.
Voják začal dívku osahávat, ale ta se bránila. Sekla muže po tváři nehty a na jeho obličeji se objevilo několik rudých šrámů. Voják na oplátku udeřil dívku hřbetem ruky. Dívka spadla na zem. Voják něco zakřičel a z pouzdra u opasku vytáhl mačetu. Byla to typická kambodžská mačeta bez špice, která vypadala jako mírně zahnutý, dlouhý sekáček na maso. Tenhle typ mačety měl v těchto končinách na kontě statisíce obětí.
Vykročil jsem.
"Ne!" řekl potichu Fici.
"Krej mě," zavrčel jsem a pokračoval.
Nevím, co to do mě vjelo. Tohle byla sebevražda. Nemohl jsem si pomoct. Ta dívka mi připomínala Lindu. Nevím proč. I když byla krásná, Lindě vůbec podobná nebyla. Ale já jí tam prostě nemohl nechat rozsekat nějakým magorem s mačetou.
Hvízdl jsem, abych přilákal pozornost na sebe. Povedlo se. Všechny hlavně, včetně kulometu, mířili na mě.
Pomalu jsem z taktického popruhu odepnul em šestnáctku a zvedl ji vysoko nad hlavu.
"Co takhle rozdat si to s někým na tvoji úrovni, ty zmrde," křikl jsem na vojáka česky.
Byl zmatený. Nerozuměl mi ani slovo. Ale stačilo to, aby svou pozornost zaměřil na mě, místo na nebohou dívku.
"Tak je to správně, ty hovado vyplesklý. Jen pokračuj."
Pomalu jsem položil karabinu na zem. Voják se přikrčil nachystán zaútočit.
Vytáhl jsem ze závěsu na zádech mačetu svatého Vojtěcha a přemýšlel. Se svou mačetou bych mohl toho hajzla rozsekat na hadry během dvou vteřin. A pak by spustil kulomet. Abych tohle přežil, musel jsem dát ostatním vojákům zdání, že kolega měl alespoň nějakou šanci.
Voják zaútočil. Tihle lidé měli boj s mačetou v krvi. Používali ji jako hlavní bojovou zbraň, více jak tisíc let.
Byl fakt dobrej. Já se navíc snažil vykrývat jeho údery tak, abych jeho mačetu nepřesekl. To by byl rychlý konec.
Vykryl jsem ještě pár úderů, vyrazil vojákovi mačetu z ruky plochou stranou své mačety a kopem z otočky do hlavy ho uspal.
Voják padl k zemi. Nehýbal se, ale mrtvý nebyl.
Pomohl jsem dívce na nohy a vracel se k Ficimu, který stál za rohem jedné chatrče a kryl mi záda.
Ostatní vojáci byli úplně v šoku. Nikdo nevystřelil. Možná, že ten, který se válel na zemi v bezvědomí, byl jejich nejlepší bojovník. Zdálo se, že vyřadit ho byl dobrý tah a mi z téhle epizody vyvázneme bez újmy.
Chyba úsudku.
"Pozor!" zakřičel náhle Fici a vesnicí se roznesl zvuk automatické střelby em šestnáctky.
Sklonil jsem hlavu a snažil se dostat k Ficimu. Kdybych to zvládl a dostal se z přímé palby, mohli jsme nad vojáky vyhrát. Vždyť jich bylo jenom dvanáct. Stačilo jen cestou sebrat svou zbraň, dostat se k Ficimu za chatrč a odtud vést koordinovaný protiútok.
Už jsem tam skoro byl. A pak se ozval kulomet.
Něco mě udeřilo do levého boku, přetočilo ve vzduchu a mrštilo se mnou o zem. Byla to ta největší rána, jakou jsem kdy zažil.
"Běéééž!" zakřičel jsem ze země na dívku.
Poslechla. Poslední, co jsem viděl bylo, jak dívka dobíhá k Ficimu, který ji strhává za roh chatrče. Pak vše zmizelo.
Probudil jsem se ve tmě. Jen oknem do místnosti pronikalo téměř neznatelné světlo hvězd.
Probudil jsem se a prudce se posadil. S nádechem jsem se chytil za levý bok. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem a co se stalo. Poslední má vzpomínka patřila střele kalibru 0.50, která pronikla mou neprůstřelnou vestou a zabila mě.
Trefila mě do levého boku, těsně pod žebra. A nadělala ve mě hroznou paseku. To jsem nemohl přežít, ale hele. Pořád jsem tady. Jak je to možné?
Zaslechl jsem dívčí vzlyky. Nebyly daleko. Tak dva metry ode mne.
Přepnul jsem své oči do nočního režimu. Naskočil téměř okamžitě.
Ležel jsem na bambusovém lůžku v nějaké dřevěné chatrči. Na mém boku byla zaschlá krev, a po díře způsobené velkorážnou kulkou, jen velká pravděpodobně fialová skvrna. Nevěděl jsem. V nočním režimu mých očí bylo všechno černobílé.
Dva metry ode mne, na zemi na rohožce z bambusu, klečela nahá dívka. Byla to ta dívka z vesnice a nebyla na tom dobře.
Z levého boku, těsně pod žebry, ji vytékala krev, která se v nočním režimu mých očí, jevila jako černá. Dívka se snažila zastavit krvácení cáry svých bílých šatů.
Znovu jsem se podíval na svůj bok. Dívčino zranění bylo přesně na stejném místě, jako mé. Nezažít tolik nadpřirozených věcí, asi bych tomu nevěřil. Jenže já je zažil. Věděl jsem přesně k čemu tady došlo.
"Pomůžu ti," řekl jsem a přiklekl k dívce.
"Ne," řekla plačtivě. "Nemůžeš mi pomoct. Teď odejdi."
Mluvila anglicky lépe než já. A odmítala mou pomoc. Proč?
Zakryl jsem ránu po kulce dlaněmi. Jednou dlaní na zádech, kde kulka pronikla dovnitř, druhou dlaní na břiše, kde vyšla ven. Ten výstupní otvor byl hrozivý. A smrtelný, pokud se s ním ihned něco neudělá.
Zašeptal jsem zaklínadlo z Knihy mrtvých. Žádný obyčejný člověk by nikdy neměl slyšet žádné zaklínadlo z Knihy mrtvých. Ale ona nebyla obyčejný člověk. To mi bylo jasné.
Po pár vteřinách dívka s úlevou vydechla. Oddálil jsem dlaně. Oba otvory po kulkách byly zatažené a přestaly krvácet. Dívka se s úlevou položila na bambusovou rohož.
Lehl jsem si vedle ní. Nic jsme neříkali. Přemýšleli jsme o tom druhém. Ona mě vyléčila magií, stejně jako já ji. Oba jsme byli čarodějové.
"Jsi temný mág," prohlásila nakonec. "Vím to. Mluvíš řečí pekla."
"Nejsem temný mág. Jen používám temnou magii v boji s temnotou. Říkám tomu světlá stránka."
"Kde ses to naučil?"
"A kde ty?"
A to mě vážně zajímalo.
"Jsem z dlouhé linie kněžích Angkhor Vat. Po staletí využíváme světlou magii ke konání dobra. Ve vaší kultuře byste mě nazvali bílou čarodějkou."
"Málem jsi kvůli mě umřela. Proč?"
"Existuje zlo na které světlá magie nestačí. Viděl jsi ho. Setkal se s ním. Málem tě zabilo. Ale můžeš nad ním zvítězit. Pomoz nám."
Vím, co měla na mysli. Rudí khmerové. Zlo, které, ač bylo oficiálně ukončeno, je tu stále. Na něj žádná světlá magie účinkovat nemůže. Ale ta moje, brutální a temná jako samotné peklo ze kterého pochází, ano.
"Nauč mě to."
"Co tě mám naučit?"
"Léčit pomocí světlé magie."
"To není dobrý nápad "
"Proč ne?"
"Sám jsi viděl, že aby světlá magie fungovala, musíš ji něco obětovat. Někdy je to víc, než bys chtěl."
"I tak mě to nauč."
"Dobře. Ale musíš mi dát něco na oplátku."
"Na oplátku? Vlastně proč ne. Na oplátku skoncuju s tím vaším zlem tady. Už jsem něco podobného jednou dělal. Udělám to znovu. To slibuju."
Dívka se otočila na bok a položila na mě svou štíhlou dlouhou nohu. Stále jsem byl v nočním módu, dobře jsem ji viděl. Byla nádherná. Skoro jako Linda. Měla dokonale pevné tělo. Tohle byl prostě zázrak přírody.
Ani jsem se nehnul. Nemohl jsem. Jako bych úplně zkameněl.
Položila ruku na mé břicho a chvíli ji tak nechala. A potom s ní pomalu sjížděla dolů. Stále jsem se nemohl pohnout, jako bych byl očarován. Možná jsem i byl.
"Ne," řekl jsem nakonec.
"Já vím. Jen tě zkouším. Cítím ji. Přímo tady," vyjela s rukou nahoru a zastavila ji na mé hrudi. " Máš veliké štěstí a umíš si ho vážit," dodala ještě a opřela hlavu o mé rameno.
A tak jsme usnuli. Spali jsme tak až do svítáni. Ani nám nevadilo, že jsme nazí a pokrytí zaschlou krví.