Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
36. část
Se svítáním se vrátil Fici s doktorem Mirečkem z vesnice a já se konečně dozvěděl, co se stalo.
Když mě zasáhla střela z kulometu, vojáci mysleli, že jsem mrtvý. Nechali mě ležet a šli po Ficim. Ten jim zmizel i s čarodějkou v džungli a pak je jednoho po druhém vyřídil. Já říkal, že společně bysme je v pohodě zvládli. Chybělo mi k tomu jen pár kroků. Takhle zbyla celá sláva na Ficiho.
Potom se pro mě vrátili. Kupodivu jsem nebyl mrtvý. Společně mě odtáhli do čarodějčiny chatrče, která stála mimo vesnici v džungli.
Fici se vydal pro pomoc. Jediného doktora z našeho tábora unesli vojáci. Nezbývalo mu nic jiného, než sehnat doktora Mirečka. Ale to nebylo tak jednoduché. Po útoku vojáků se i vesničané skryli v džungli. Ficimu trvalo celou noc, než je našel. Ale nakonec doktora přivedl.
Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že jsem v pořádku.
Nechal jsem Ficiho trochu prospat, neboť byl celou noc na nohou a já potřeboval, aby i další noc byl svěží. Sám jsem strávil celý den ve společnosti bílé čarodějky. Jmenovala se Veasna, což znamenalo, jak mi později vysvětlila Linda, osud.
Nejen, že mi vyprávěla o svém životě a všeobecně o životě v Kambodži. Nakonec mě i naučila léčit za pomoci bílé magie.
Vzala mě o kus dál do džungle, do míst, kterými protékala malá říčka. Tam, pod malou skalkou stíněnou palmamy s velkými srdcovými listy, se nacházela tůňka s průzračně čistou vodou a bílým písečným dnem.
Veasna se opět vysvlékla. Ona neznala stud. Byla bílá čarodějka, která žila v souladu s přírodou. Pokud to nebylo nezbytně nutné, nechodila oblečená. Vyprávěla mi, že kněžky v Angkhor Vatu se nikdy neoblékali. Vždy se po celém komplexu pohybovaly nahé. To muselo být zajímavé. Tedy pokud všechny vypadaly jako Veasna, která vstoupila do průzračné tůně.
"Pojď," pokynula mi rukou.
Voda ji dosahovala sotva k bokům. Měl jsem dokonalý výhled na její nádherné tělo. Bradavky jejich pevných kulatých prsou trčely proti mě. Tohle fakt vydržet nešlo. Mozek se mi odkrvil a krev z něj se nahrnula do úplně jiného orgánu.
"Tak pojď," vybídla mě znovu.
Vykročil jsem ke břehu tůňky ve špinavých kalhotách a roztrhaném zakrváceném tričku. Veasna se zatvářila nesouhlasně a vyšla na břeh. Potom mi sundala triko a stáhla kalhoty. Její obličej se nacházel přímo naproti mému tvrdému údu. Se zájmem se podívala nahoru do mých očí.
"Naši muži obvykle nejsou takto obdařeni," řekla s úsměvem a vstala.
Poté mě chytla za ruku a odvedla do tůně.
Tůně nebyla příliš hluboká. Museli jsme pokleknout, aby nám nad hladinu koukala jenom hlava. Její černé rovné vlasy se rozprostřely po hladině jako květ nějaké zvláštní vodní rostliny.
"Voda je nezbytná pro život," řekla. "Pro bílou magii je nepostradatelná. Je to její základní součást, která umocňuje naší sílu. Nikdy se nesnaž léčit bez vody. Dopadneš špatně."
Veasna přiložila ruku na barevnou modřinu pod mými žebry, tam kde ze mě vylétla kulka a po té pronesla své zaklínadlo. Bylo to zvláštní, neboť jak jsem vůbec nedokázal pojmout khmerštinu, tomuto jazyku jsem rozuměl. Byl velmi podobný pekelštině. Asi tak, jako se podobá čeština slovenštině. Zdálo se, že magie po celém světě má stejný základ.
Veasna sundala ruku z mého boku. Modřina, která hrála všemi základními barvami, úplně zmizela.
Podíval jsem se na Veasnino břicho. Bál jsem se, že mé zranění se zase přenese na ni, ale nebylo tomu tak.
Přiložil jsem svou dlaň na její ploché bříško a zopakoval její zaklínadlo. Má kouzla z Knihy mrtvých nebyla tak dokonalá, jako ta její. Po mé včerejší léčbě měla na břiše, ne zcela zahojenou, nehezkou jizvu, která stále lehce krvácela. Ale po jejím zaklínadlu jizva úplně zmizela.
Klečeli jsme v příjemně teplé vodě tůňky a navzájem si léčili naše zranění. Byl to úžasný zážitek. Tak intimní a přitom tak nevinný. Před tím jsem se v duchu Lindě omlouval. Teď už nebylo za co. Opravdu šlo jen o to, vyléčit toho druhého.
Veasna mě naučila ještě několik zaklínadel k léčbě nemocných. Lišila se od těch, kterými se léčila zranění, ale stále byla pronášena řečí velice podobnou pekelštině a proto mi neděllalo žádné potíže si je zapamatovat. Vždyť kromě práce s mačetou byla magie jediná věc, která mi v životě opravdu šla. Jestli jsem měl na něco talent, byla to právě magie.
Teď už víte, proč se Viki za pár minut vyléčila z nemoci seslané kletbou a proč já skončil v její posteli v horečkách a v bezvědomí. Nedodržel jsem pravidla. A za to jsem zaplatil vysokou cenu. Málem mě to zabilo, stejně jako mé zranění málem zabilo Veasnu. Ale bylo to jediné řešení. Stejně jako u mě, ani u Viki nebyl na hledání vody čas. A na nemoc způsobenou kletbou nešlo použít magii Knihy mrtvých. Buď by neúčinkovala, nebo by to Viki zabilo rovnou. Neměl jsem na vybranou a raději riskl svůj život, než její.
A můj slib, který jsem dal Veasně? Samozřejmě jsem ho dodržel. Věděl jsem přesně, kam mám jít, neboť ten šmejd, kterého jsem ve vesnici kopl do hlavy, měl u sebe mou mačetu. Jako jediný nešel po Ficim, neboť tou dobou byl sám v bezvědomí. Ale když se probral, sebral mou mačetu a sám se vrátil do tábora. Bylo to, jako by si s sebou odnesl štěnici. Svou mačetu jsem prostě cítil. Věděl jsem přesně kde je.
Kdysi, když se má mačeta ještě nejmenovala svatého Vojtěcha, byla mnohem divočejší. Nikdo, kromě mě, se jí nemohl dotknout. Zabila by ho. Jenomže od té doby se Zářící, později Rudá, stala součástí mačety svatého Vojtěcha a nebezpečná byla pouze v mých rukou. Už nemohla zabíjet dotykem. Vždyť byla vysvěcena samotným Bohem o čemž svědčí tenkou zlatou linkou vyvedený nápis na jejím černém těle, který latinsky hlásá, že soudit může jenom Bůh. Proto mohl voják mačetu odnést, čímž zpečetil svou zkázu.
Když se setmělo, zaútočil jsem na tábor rudých. Vlastně to nebylo nic nového. Šel jsem na to, jako tenkrát, když jsem zničil Hell camp.
V neviditelném módu jsem vešel do jídelny, kde právě večeřela podstatná část tábora. Chytl jsem jednoho vojáka pod krkem a pod paži mu vrazil jeho kalašnikov. A potom začal střílet. Nutně to muselo vypadat, že střílí onen voják. Nastal chaos. Nikdo najednou nevěděl, na čí je straně. Vojáci po sobě stříleli, aniž by věděli proč. Nastalé peklo bylo umocněno plameny pekelného ohně, jimiž jsem tábor zapálil. Ve zmatku nebyl problém najít ztraceného geologa a lékaře a odvést je zpět do našeho tábora.
Ale ještě před tím jsem si došel pro svou mačetu. Voják, jenž tak rád mlátí mladé čarodějky a rozsekává lidi mačetou, ji měl zastrčenou v pouzdře po své bývalé mačetě u opasku. Když mě spatřil, byl docela překvapený, ale ihned tasil. Ještě větší překvapení ho čekalo, když mačeta skočila z jeho ruky do mé. Ale byl to dobrý bojovník. Rozhodit se nenechal a okamžitě sáhl po kalašnikovu opřeném o zeď.
Byl jsem daleko. Mohl mě zastřelit. Zneviditelnit jsem se, ukročil stranou z dráhy střel, přistoupil k němu a mačetou rozpůlil zbraň i s jeho rukama. Teprve pak jsem se zviditelnil.
Stál jsem před ním se svým rudým pohledem démona. Něco křičel a já nemusel být expert na khmerštinu, aby mi došlo, že to slovo znamená ďábel. Nechal jsem ho tam krvácet a při odchodu zapálil chatrč ve které jsem ho našel.
Celý tábor lehl popelem, jako kdysi Hell camp. Pár vojáků to možná přežilo, ale už nepředstavovali hrozbu. Tato část země byla konečně, po desetiletích, bezpečná.
Tím naše kambodžská epizoda skončila. Nebylo proč zde zůstávat. Náš závazek, plynoucí z kontraktu uzavřeného s Adamem, byl splněn. Oba unesení vědci byli živí a zdraví vráceni zpět do tábora. Víc nebyl náš problém i když některá tajemství spojená s Angkhor Vatem, jeho ztraceným pokladem a důvodem, proč bylo město tak náhle opuštěno, by stála za naši pozornost. Ale my museli jít dál.
Ráno jsem se rozloučil s Veasnou. Bylo to smutně loučení. Věděl jsem, že už ji nikdy neuvidím. Znali jsme se jen pár dní. A já jí miloval. Ne tak jako Lindu, ale miloval. Byla mou spřízněnou duší. Zachránila můj život. A ne jen ten fyzický, ale i duševní. Od té chvíle jsem byl jiný člověk. Člověk, který si neváží jen ostatních lidí, ale všeho kolem sebe. Tohle mě naučila jedna mladá bílá čarodějka. Musel jsem kvůli tomu až do Kambodže, abych to pochopil.
Veasna byla první skutečná bílá čarodějka, kterou jsem potkal. Ale ne poslední. I u nás takové jsou.
O pár let později nás kontaktoval jistý Erik z Prahy. Vyprávěl nám příběh o Hoře čarodějnic a o svém setkání s bílou čarodějkou, která ho zachránila před tou temnou. S Ficim jsme se vydali na Horu čarodějnic na průzkum. A skutečně jsme ji našli. Žila uprostřed tamních lesů v naprostém souladu s přírodou. Byla velice podobná Veasně. Ne vzhledem, ale svou oddanosti a odhodláním s jakým plnila své poslání. Chudák Erik. Okamžitě se do ní zamiloval. Nedivil jsem se mu. Ale ona s ním nemohla být.
Od té doby jezdí Erik každé léto na Horu čarodějnic a čeká. Čeká až se mu vrátí jeho čarodějka. Nikdy se nedočká. Ale to on neví. Slíbili jsme ji, že mu nikdy neřekneme, kde ji najde.
A my své sliby plníme. To už ví každý.