Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
37. část
Probral jsem se ve Vikiině posteli. Ani se mě nesnažili přesunout do té mé. Nemělo smysl se se mnou tahat. Vikiinu dětskou postýlku jsme dávno vyměnili za plnotučnou dospěláckou postel. V klidu jsem mohl být v bezvědomí v ní. V bezvědomí plném vzpomínek na Kambodžu. A na Veasnu.
Linda o Veasně věděla. Věděla o všem, co se v Kambodži stalo. I o našem vzájemném léčení. Nemělo smysl něco tajit. S Lindou jsme byli tak dokonale propojení, že bych před ní stejně nic neutajil. A ani jsem nechtěl. Vždyť to bylo jenom léčení. Nebo ne? Popravdě. Po tom, co jsem si znovu prožil celou kambodžskou výpravu, se mi po Veasně zastesklo. Byla tak… Chci říct. Žila v zemi, kde beztrestné vraždění bylo na denním pořádku. Nikdy si nestěžovala. Mohla odejít se mnou a začít nový život. Nechtěla. Místo toho dál nesla své břímě. Takového člověka jen tak nepotkáte. Doufal jsem, že tohle všechno skončí dřív, než se vlna dostane až k ní. Musel jsem to konečně zastavit, ale to se z postele neudělá. Byl čas, vrátit se zpět do hry.
Nevěděl jsem, jak dlouho jsem byl mimo. Nedalo se to nijak odhadnout, ale věděl jsem, že Linda mi to poví. Seděla u mě celou dobu a modlila se. Dobře udělala, neboť to bylo to jediné, co se dělat dalo. Ta kletba, způsobující nemoc, byla zákeřná. Působila jen na děti, ale když jsem ji vzal na sebe, byla mnohem horší. Naštěstí jsem kus chlapa. Můj imunitní systém, posílený boji s démony, se s nemocí nakonec dokázal vypořádat. Byl jsem sice zesláblý, ale to mohla spravit hromada jídla. Měl jsem ukrutný hlad. Vždyť jsem byl mimo celých pět dní! Pět dní, za kterých se mohlo stát cokoliv. A také se stalo.
Ona obrněná jednotka americké armády, která v den, kdy jsem se vrátil z Prokopa, vyjela z letecké základny Rammstein v Německu, aby prozkoumala střed zóny, před třemi dny dorazila k nám.
Jelo se jim celkem dobře. Zombíci neměli proti obrněným vozidlům šanci a démoni neměli dostatek sil, které by s nimi mohli změřit. Problém pro ně představoval až Slizák, který se motal kolem Krásné Hory. Jakmile se obrněná kolona dostala do města, zaútočil na ni. A pěkně jim to nandal.
Z šesti obrněných vozů zbyly dva. A ty stály před naším domem. Proč? Protože někdo v našem domě zřejmě neví, co znamená věta Nevěřte armádě.
Jakmile se konvoj obrněnců dostal na dosah naší vysílačky, Fici se s ním spojil. A skamarádil. Zdá se, že zelené mozky jsou spřízněné duše.
Fici navigoval konvoj ke Svaté trojici. Nikdo už nepochyboval o tom, že vlna vyšla právě odtud. Kdybych byl při vědomí, asi bych jim to rozmluvil. Kolem Svaté trojice nebylo vůbec nic. Alespoň nic o čem bych věděl. Ale pokud jsem se mýlil, bylo jasné, že ten prostor bude hlídaný. A také byl.
Konvoj, ač přijížděl ze západu, se do města dostal jedním z hlavních tahů na Prahu, který do města vstupoval ze severu. Fici navigoval konvoj tak, aby neprojížděl městem, kde by mohl narazit na Slizáka. Místo toho vjel do Krásné Hory ze západu od obce Polany, na kterou jsme měli výhled ze střechy. Úplně si dokážu představit, jak konvoj stojí na protějším kopci u Polan a Fici mu s dalekohledem u očí zběsile mává, šťasten, že může být užitečný dalším vymaštěným zeleným mozkům, jako je on sám. Sorry, ale když vám někdo naprosto jasně řekne, že nemáte věřit armádě. Pozvete si ji domů?
Konvoj sjel z kopce do města a vítězoslavně odbočil na další kopec na kterém kdysi ležel kostel Nejsvětější trojice se hřbitovem. Z toho všeho zbyl jenom obrovský kráter, který byl nakonec zavezen a zalesněn. Ale pojmenování Svatá trojice mu zůstalo.
Daleko se nedostali. Já guma nejsem. I tak bych předpokládal, že důležitý cíl bude dobře chráněn. A připravil bych se na to. Američani se na nějakou přípravu zvysoka vykašlali.
Ukolebaní tím, jak jim celá cesta z Německa až do Krásné Hory příjemně uběhla, vjeli na Svatou trojici, jako na přehlídku na Den nezávislosti. Nedostali se ani k lesu a napadl je Slizák. Byl to masakr.
Velitel konvoje se zachoval jak někde v Afghánistánu. Po napadení přikázal zřídit kruhovou obranu, jako kdyby na ně útočila horda magorů s ručníkem na palici a ne třímetrové nezranitelné monstrum.
Na palubě každého transportéru byli dva muži posádky a sedm výsadkářů. To jest dohromady 54 mužů. Do našeho domu se jich dostalo šest. Dva členové posádky z prvního vozu a dva členové posádky a dva výsadkáři ve voze druhém. To bylo vše. Ze zbytků Slizák vyrobil karbanátky. Nepomohlo jim nic. Ani automatický dvaceti pěti milimetrový kanon Bushmaster, ani RPG 75, jehoz střelám se dokázal vyhnout. Navíc se zdálo, že čím víc zásahů schytá, tím je odolnější. Jestli tohle pravidlo platí pro mačetu svatého Vojtěcha, budu mít problém.
Dva obrněné transportéry, kterým se podařilo z pekla rozpoutaného Slizákem uniknout, navigoval Fici vysílačkou ze střechy k nám. Nebyla to složitá cesta. Stačilo sjet z kopce, na hlavní odbočit vlevo a vyjet do dalšího kopce, na jehož vrcholu stál náš dům. Krásná Hora byla plná kopců. Prostě cyklistův ráj. A protože si Slizák ještě stále pohrával s transportéry na Svaté trojici, přeživší vojáci se z transportérů, které zaparkovali přímo před domem v pohodě dostali za zeď. Za ochrannou bariéru našeho domu. Šlo to snadno. Fici je pustil.
Naše malá komunita, bojující proti temným silám, nemá pevně stanovené velení. Nejsme gumy, tedy vojáci, aby jsme drželi nějakou přesně danou hyerarchii velení. Jsme přátelé, vlastně rodina, hraní si na vojáky by nedělalo dobrotu. Takže pokud šlo o to, něco rozhodnout, spoléhalo se na mě, jako na přirozeného vůdce. Nikdy jsem netlačily na pilu. Vždy jsem si vyslechl názory ostatních a rozhodl podle toho, co mi přišlo nejlepší. A vždycky jsem dbal Lindiných rad. Ona byla velice chytrá a zároveň empatická. Neřešila problémy jen rozumem, ale také srdcem. Když bojujete proti temnotě, vždycky je dobré brát zřetel na své srdce. Ony ty pohádkové kecy o lásce, která vždy zvítězí nad zlem, nejsou úplně od věci.
Já bych vojáky za ochrannou bariéru nikdy nepustil. Vzkaz od blonďatého Richarda zněl jasně. Nevěř armádě. Jenomže já byl v bezvědomí. A to byl problém.
Vojáci, to byla Ficiho krevní skupina. Samozřejmě jim chtěl pomoct. Linda byla proti. Věřila vzkazu, který jsem přinesl z druhé dimenze. A pak přišlo na řadu srdce. Kdyby vojáci zůstali venku, nepřežili by. A s tím se Lin nedokázala smířit.
Nakonec se dohodli na kompromisu. Ten zněl, že pustí vojáky za ochrannou bariéru, ale ne do domu. A Lin ještě prozíravě nabádala Ficiho, aby jim nevyzradil žádné podrobnosti o naší komunitě. Tedy kolik nás je, kolik máme zásob a zbraní, nebo kde se vzala ochranná bariéra.
Aspoň něco. Vojáci o mě nevěděli a to bylo dobře. Z toho, co mi vyprávěla Lin, si nejspíš mysleli, že Fici je nadsamec, který si v domě udržuje harém o který se nechce dělit. To, že má vojenské zkušenosti, jim muselo být od začátku jasné. Guma pozná gumu. A proto na jeho požadavky přistoupili a nechali se ubytovat u jezírka v Camp David. Nebylo to tam zlé. A vojáci jsou na život ve stanech zvyklí. Jen zbraně, které ve stanu byly, se Ficimu nepodařilo včas uklidit, ale to nevadilo. O tom, co máme na půdě, neměli nejmenší tušení. A o tom, co leží v bezvědomí ve Vikiině posteli, už vůbec. S tím se dalo pracovat.
To, že Fici pustil vojáky na zahradu, jsem mu nevyčítal. Sám bych měl problém nechat šest lidí pochcípat venku. Ale asi bych to řešil jinak. Třeba odzbrojením před vstupem. Možná bych je i svázal, nebo zavřel v garáži. Možná bych je ubytoval v protějším domě, ze kterého jsme ukradli satelit a podle Ficiho byl prázdný. Ani bych ho nemusel vylepšit ochrannými kouzly. Stačilo by, aby hezky tiše seděli uvnitř a počkali, až to skončí. Ne. Fici je musel vzít k nám domů.
Tohle všechno jsem se po probuzení dozvěděl od Lin, ale chtěl jsem slyšet i Ficiho verzi. Proto jsem si ho nechal předvolat.
Já král Richard I. si nechal předvolat svého poddaného Ficiho.
Tak fajn. Už toho nechám. Tech pět dní v horečkach a bezvědomí se na mě asi trochu podepsalo. Vlastně jsem dopadl stejně, jako otec. Vyčerpán a dehydrován na pokraji smrti. Byl čas se dát dohromady.
Stále jsem ležel ve Vikiině posteli. Linda se do mě snažila dostat nějaké jídlo a tekutiny. Starala se o mě hezky. A mě bylo každou minutou mnohem lépe. To bylo důležité, neboť jsem čekal problémy a měl jsem tušení, že tentokrát se s nimi budu muset vypořádat sám.
"Tak už ses probral," řekl Fici od dveří, aniž by pozdravil
"Nezníš moc nadšeně," odpověděl jsem, též bez pozdravu.
"Hele," pokračoval pomalu, "s těma vojáka je mi to líto, ale přeci jsem je nemohl nechat venku. Zabili by je."
"Ale já ti nic nevyčítám. Jen si myslím, že to šlo udělat jinak."
"To asi jo. Ale tenkrát nebyl čas to promyslet."
Pokrčil jsem rameny. Tuhle věc jsem měl za vyřízenou
"Raději mi řekni, co jsou zač," změnil jsem téma.
"Jsou to příslušníci 101. výsadkové divize z Kentucky."
"Myslíš tu sto první, co se proslavila v Ardenách?"
"Jo. To jsou oni. Právě je stahovali z Afghánistánu. Z Německa měli letět rovnou domů. Pak přišla vlna. Na tuhle akci se nabídli jako dobrovolníci. Jsou to fakt borci."
Fici se nad vojáky úplně rozplýval. Ale bylo pravdou, že vojáci z téhle jednotky, byli opravdoví profíci. Byla to nejvytíženější a rovněž nejvyznamenanější jednotka celé americké armády. Vznikla v roce 1942 jako výsadková skupina, která měla působit v týlu nepřítele. Později byla změněna na pěší divizi, cvičenou na letecké útočné mise, ale označení Airborne, tedy výsadkáři, jí zůstalo. To jsem mít doma fakt nechtěl.
"Jaké mají zbraně?" vyptával jsem se dál.
"Americká klasika plus to, co bylo v Camp David."
"Je jich šest?"
"Jo."
"Kdo jim velí?"
"Jejich velitel zahynul na Svaté trojici. Teď jim velí desátník Raiban."
"Raiban?" podivil jsem se.
"Jo. Pochází z New Yorku."
Pokrčil jsem rameny. To jméno mi bylo povědomé, ale nic určitého. Možná jsem ho znal z nějakého filmu.
"Co dělají?"
"Nudí se," pokrčil Fici rameny. "Chtěli by to Slizákovi vrátit. Ale neví jak."
Typické gumy, pomyslel jsem si.
"Dobře," řekl jsem nakonec. "Zajisti dům. Sleduj je. Kdyby něco, hlas to. A nezapomeň. Nejsou to kámoši."
Fici zvedl ruku k čelu v nedbalém vojenském pozdravu. Na místě se otočil a beze slova odešel.
"Mám z toho špatnej pocit," řekl jsem Lin, když se za Ficim zavřely dveře. "Já vím. Fici je bývalý voják a tak ho to táhne k dalším vojákům. Ale neměl by k nim tolik tíhnout. Obzvláště po tom vzkazu."
"Třeba jsem ho přeložila špatně. Třeba tam je - věř armádě - ne nevěř."
"To je blbost. Je to armáda. Profesionální vojáci, kteří se vrací z války. Nevěřil bych jim, ani kdyby tam stálo, že jsou to boží bojovníci."
"Tak co budeme dělat?"
"Prostě si na ně musíme dát pozor."