Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
38. část
A já si pozor dal.
V noci, když dům konečně utichl, přišel čas na trochu té staré dobré temné magie. Několika zaklínadly z Knihy mrtvých jsem se dal konečně pořádně dohromady.
Zvláštní. Tak dlouho jsem se snažil Necronomicon zničit a teď mi chyběl. Byla by to jistota. Přeci už jen nejsem nejmladší. Některá zaklínadla bych mohl zapomenout a to by nebylo dobré.
Problém byl, že jsem si je nemohl nikam napsat. Kdybych to udělal, stvořil bych další Necronomicon Ex-mortis. Tedy pekelnou bránu, která se nedá uzavřít. To nechceš. Ale kdo říká, že budu s temnotou bojovat až do důchodu. Až zaklínadla zapomenu, už je třeba nebudu potřebovat.
Hele, těch pět dní mimo se mnou vážně nějak zamávalo. Já a důchod. To asi nehrozí. Budu muset přijít na jiné myšlenky. Chtělo by to se trochu provětrat.
Konečně jsem vylezl z postele. Už jsem se cítil dobře a chtěl jsem se podívat na naše nové americké přátelé. Vylezl jsem ven oknem. Nechtěl jsem, aby Lin věděla, že jdu ven, protože by se jí to nejspíš nelíbilo. Proto jsem na sobě měl jen tričko a trenýrky. Žádné boty. Ani pantofle se zajíčky mi Lin u postele nenechala. A venku byla v noci docela zima. Ale už jsem zažil i horší.
Ale ještě, než jsem pokoj opustil, prohrabal jsem Vikiinu skříň s hračkami. Byla to velká skříň, ale Viki měla hodně hraček. Bylo jí třeba.
Hledal jsem digitální hlasový záznamník, který Viki měla. Normálně se mu říká diktafon. Tenhle byl ve tvaru Šmoulinky a tak se mu říkalo šmoulafon. Dokázal pořídit záznam o délce jedné hodiny a já si ho bral s sebou, protože jsem chtěl mít důkaz. Ještě jsem nevěděl čeho, ale tušil jsem, že bez něj mi Fici neuvěří.
Vikiin pokoj byl z druhé strany domu. Tedy z té, která hleděla na silnici, od které ji dělil tři metry široký trávník a vysoká zeď. Seskočit z prvního patra na trávník pro mě nebyl problém. A fakt, že nemám boty, byla výhoda v tom, že jsem nenadělal žádný hluk.
Škoda, že Fici neubytoval vojáky pod pergolou. Přes prosklenou stěnu bych je krásně viděl. Měl bych přehled o každém z nich a díky své schopnosti, slyšet i ty nejtišší zvuky, bych si je mohl poslechnout i od domu.Takhle jsem musel na první terasu. Chtěl jsem se dostat ke stanu co nejblíže, abych si jeho osazenstvo prohlédl.
Profesionální vojáci se nezapřeli. Ač jim zde žádné nebezpečí nehrozilo, před stanem měli hlídku. Ten maník seděl před vchodem v rozkládací židli. Před sebou, na kempingovém stolku, měl petrolejku a hrnec s kouřícím čajem. Občas se zvedl a s petrolejkou v ruce obešel stan. Držel si ji pěkně zvednutou před ksichtem, takže ho oslňovala a on nemohl vidět dál, jak dva metry. Typická chyba všech petrolejkářů.
Takže jsem počkal, než dokončí obchůzku stanu a pak se kolem něj tiše proplížil pootevřeným vchodem rovnou do vnitř. Samozřejmě jsem byl v neviditelném módu. A stan byl dostatečně velký, abych v něm do nikoho nevrazil. Prostě jsem si je chtěl prohlédnout pěkně zblízka, aniž by o mě věděli.
Tohle nebyla partička vojáků základní služby na dovolené v Evropě. Tohle byli skuteční profíci. Dva černoši, jeden hispánec a dva běloši. Třetí držel hlídku venku. Nejnižší z nich byl o hlavu vyšší, než já. Tihle muži svojí prací žili. Bylo to na nich vidět. Byli namakaní, zvyklí na tvrdou fizyckou práci a nepohodlí, které provázelo celý jejich život. Zocelení bojem a tvrdým výcvikem. Jejich oči viděly spoustu smrti. Jejich ruce byly zvyklé zabíjet. Tohle nebyli lidé, ale profesionální zabijáci. Proto jsem je nechtěl mít v domě.
Čas mé neviditelnosti se chýlil ke konci. Asi bych těžko vysvětloval, proč jsem se z ničeho nic zjevil uprostřed stanu, jen v tričku a trenýrkách, se šmoulafonem v ruce. A popravdě. Kdyby to bylo obráceně, já byl ve stanu, ve kterém se z čista jasna někdo zjeví, asi bych hned střílel. Proto jsem stan potichu opustil a z venku se přesunul k jeho zadní části u které měli vojáci lůžka, na kterých diskutovali o něčem velice vážném. Tak vážném, že jsem si to chtěl nahrát.
Zmáčkl jsem tlačítko REC na šmoulafonu a poslouchal pokračující rozhovor.
"…kromě ty kozatý bloncky tam budou ještě další tři, nebo čtyři ženský. A děti. Slyšel jsem je odpoledne z okna. Ty budou taky tři, nebo čtyři."
"Nějaký chlapi?"
"Neřekl bych. Zdá se, že náš hostitel má v domě docela slušnej harém. Znal jsem jednoho takovýho u nás v Bredfordu. Jedinej chlápek měl v domě šest ženskejch a čtrnáct dětí. Myslel si o sobě, jakej je to kanec. Vždycky, když přišel do baru U kozatý Sally, neuvěřitelně se naparoval. Ale dlouho mu to nevydrželo."
"Jak to?"
"Ty ženský byly děsně hašteřivý. A žárlivý. Neměli se moc v lásce. A chlápek to ještě příživoval. Jenomže ženský nakonec vždycky drží při sobě. To si pamatuj. Jednou v noci mu podřízly krk. Rozsekaly ho na malý kousky a nacpaly do mrazáku."
"Cos tím chtěl vlastně říct?"
"Že nebudem riskovat. Necháme si jenom dvě. Tu bloncku a ještě jednu, která bude trochu vypadat. Dvě ženský pro šest chlapů stačí. Aspoň se nebudou dohadovat."
"A zbytek?"
"Zabijem je."
"Zabijem?"
"Jo. Nevíme, kolik jich je. Ani kolik mají zásob. Nemůžeme si dovolit živit zbytečný krky. Nevíme, jak dlouho tady budem. Necháme si dvě ženský a ostatní sejmem."
"A kdy to chceš udělat?"
"Dneska za úsvitu. Čím dřív, tím líp."
Tak to mi stačilo. Vypnul jsem šmoulafon a vzdálil se od stanu, neboť hlídka byla opět na obchůzce. Počkal jsem, až odejde a oknem se vrátil do domu. V předsíni jsem si našel nějaké pantofle a pokračoval na půdu. Teď jsem měl v ruce důkaz a chtěl ho předat Ficimu. Do kalného úsvitu zbývalo ještě šest hodin. Museli jsme vymyslet, co podnikneme.
Zabušil jsem na pancéřové dveře na půdu. Ty dveře měly vlastní kódovaný zámek s malou klávesnicí, ale mechanicky se daly zajistit i zevnitř a já chtěl po Ficim, aby tak činil, když na půdě bude. Přeci jen byla plná zbraní, které se nesměly dostat do nepovolaných rukou.
"Co se děje?" zeptal se, když mi otevřel. Byl trochu mimo a na levé tváři měl obtisknutý uzávěr Waltheru PPQ. Zase usnul při leštění zbraní.
"Posaď se," vybídll jsem ho, když za námi zase zavřel.
Fici se posadil ke stolku do jednoho z křesel a já před něj položil šmoulafon.
"Co je to?"
"To je šmoulafon. Neznáš?"
"To je Viki? Co s tím?'
"Hned se dozvíš," řekl jsem, posadil se naproti a zapnul šmoulafon.
Když jsem ho zase vypnul, všiml jsem si, že Fici je celý zelený. Takhle jsem ho ještě neviděl. Jako by se mu právě zhroutil svět. Ale ti vojáci nebyli z jeho jednotky. Drželi spolu, ne s ním. Měl s tím počítat.
"Co budeme dělat?" zeptal se nakonec.
"Já nevím," opřel jsem se bezradně v křesle.
",Ti vojáci nesmí nikoho zabít, to je jasný. Ale ani my nemůžeme zabít jediného z nich. Jestli za ochrannou bariérou kdokoliv násilně zemře, zruší to veškerou magii. Zůstaneme bez ochrany."
"Tak je budeme muset zlikvidovat nějak jinak."
"Jak? Jsou to profesionální zabijáci a jsou plně vyzbrojeni."
Fici vytáhl z jedné skříně plastový kufr na zbraně, položil ho na stůl a otevřel.
" Uspíme je."
"Co je to?"
"Uspávací puška na lvy."
"Ty vole, kdes vzal pušku na lvy?"
"V Africe. Jak sme byli."
"Z Afriky jsme letěli běžným civilním letem. Jak se ti podařilo propašovat přes kontrolu pušku na lvy?"
Fici jen pokrčil rameny a já si vzpomněl, jak tenkrát propašoval do podzemí pod Svatou trojicí Halotron 2000. Nebo to byl Halotron 3000? Ještěže jsem tenkrát nevládl nočním režimem. Dneska by mi to do hlavy vypálilo dvě díry.
"Chybí ti tři šipky," ukázal jsem na výlisky v pouzdře, kde bylo místo pro šest šipek. Tři místa byla prázdná.
A já si zase vzpomněl. Asi před šesti lety, tedy někdy v době, kdy jsme se vrátili z oné akce v Africe, propukla v Krásné Hoře menší aféra. Někdo si tady totiž hrál s uspávací puškou. Podařilo se mu uspat tři lidi. Nikomu se nic nestalo a ani nikoho nechytili, ale byl z toho docela slušný poprask.
Tak teď už to dávalo smysl. Jen jsem zakroutil hlavou.
"Jednoho jsem dostal na dvě stě metrů," řekl Fici s rozzářeným úsměvem na tváři.
"S tímhle?" nevěřil jsem.
Jednalo se totiž o celkem jednoduchou zbraň na stlačený vzduch. Měla asi čtyřicet pět centimetrů dlouhou hlaveň a plastovou skládací pažbu, proto se vešla do krátkého kufru. Tohle byla puška určená pro střelbu tak do padesátii metrů. Trefit s ní člověka na dvě stě. Respekt.
"Tak jo. Tohle si necháš ty. Já to zkusím pěkně postaru. Venku nemáme šanci. Rozstříleli by nás na hadry. Naše lidí uklidime sem a je necháme proniknout do domu. Odpojíme elektřinu. V domě bude tma. To je naše výhoda. A pak je pěkně, jednoho po druhém, sundáme."
"To zní jako plán," usmál se Fici.
"Fajn. Tak dojdeme pro naše. Hezky potichu a po tmě. Ať nevzbudíme podezření."