Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
39. část
Konečně jsem se trochu přioblékl a poté jsem šel pro naše lidi. Vzali jsme to hezky odspodu.
Nejprve jsem shodil pojistky. Náš dům nebyl podsklepený. Pojistková skříň byla u hlavního vchodu ve zdi. Její dvířka jsem zakryl maskovacím kouzlem. Vojáci neměli šanci ji najít. A noční vidění také neměli. S sebou si ho nepřinesli a v Camp David žádné nebylo. Jediné, co měli, byly baterky pod hlavněmi jejich zbraní. To byl risk. Kdyby mi jimi posvitili do očí v nočním režimu, na čas bych oslepl. Proto jsem noční režim nemohl použít. Ale to bylo jedno. V domě byla totální tma. Oni museli baterky použít. Tím se z nich stával snadný cíl.
Poté jsme všechny vzbudili a řekli jim, aby se potichu a po tmě, přesunuli na půdu. Na chodbě každý dostal do ruky svítící tyčinku, aby si na schodech nenamlátil. Tam to bylo jedno. Na schodiště totiž žádná okna nevedla. Původně ano, ale já je, při rekonstrukci, nechal zazdít. Každé z oken přesahovalo do dalšího patra a já měl strach, aby mi jimi neproběhly děti.
Pak přišel čas na trochu té taktiky.
"Jak myslíš, že to provedou?" ptal jsem se Ficiho.
"Je jich šest. Půjdou po dvojicích. Dva do bytu vpravo, dva do bytu vlevo. Dva budou jistit schodiště. Až zjistí, že jsou byty prázdné, postoupí do prvního patra a celé to zopakují. Já uspím hlídku na schodišti. Ty vyřídíš dvojici v jednom z bytů. Čím to uděláš?"
"Co třeba tohle?"
"Bejsbolka? To je brutální."
"Mačeta je brutální. Tohle jenom lehce pohladí vojcla po lebce. Ale co ti zbylí dva?"
"Jakmile vylezou z bytu a uvidí svoje kumpány válet se na schodišti, začnou střílet do všech stran. Jednoho sundám. O posledního se budeš muset postarat. Myslel jsem, že by na řadu mohla přijít magie."
"To by asi mohla. Tak jdeme na to."
Zatímco Fici zaujal pozici ve druhém patře na schodišti, já si vybrali byt naproti našemu. Logické by bylo bránit svůj byt, ale kdyby to neklapalo a došlo k boji, nechtěl jsem aby ho zničili. Bylo to ode mne prozíravé.
Před úsvitem jsem zaslechl šramot u hlavních dveří. Byl na nich jen obyčejný zámek, takže někdo, kdo to se zámky uměl, neměl problém se do domu potichu dostat. Hlavní vchod se dal samozřejmě zajistit mnohem lépe, ale já to chtěl borcům z USA patřičně ulehčit. Vnitřní závoru jsem nechal odemčenou.
Bylo to přesně tak, jak Fici předpokládal. Jedna dvojce jistila schodiště, zatímco ostatní prohledávali oba spodní byty náraz. Když nikoho nenašli, přesunuli se do prvního patra, kde všechno zopakovali. Tedy chtěli zopakovat.
Jakmile se dvě dvojice ztratili ve dveřích bytů, na schodišti to dvakrát syklo a dutě bouchlo o zem. Fici byl skvělý střelec. I se vzduchovou uspávací puškou dokázal střílet rychle a přesně. Škoda, že už mu zbývala jen jedna šipka.
Já zatím v jednom z pokojů čekal na svou dvojici, která se v bytě rozdělila a každý prohledával pokoje samostatně.
Asi bych zvolil jinou taktiku. Dvojici na schodišti bych nechal. Ale jeden z nich by kryl schody do druhého patra a jeden dveře od bytu. Do druhého bytu bych poslal zbylé čtyři vojáky, aby se mohli vzájemně krýt.
Výsadkáři nás podcenili. Ale oni si mysleli, že jdou pro pár žen a dětí. Proto bytem postupovali samostatně.
Jakmile jeden vkročil do mého pokoje, dostal dřevěný pozdrav od New York Yankees. Byla to originál pálka, kterou jsem si přivezl z Ameriky. Alespoň to měl spočítané, tak nějak, po domácku. Svázal jsem mu ruce za zády plastovou stahovací páskou a další ho připoutal k masivní noze postele. Jestli se probere moc brzo, neunikne.
Zrovna jsem si chtěl jít pro druhého, když vrazil do pokoje. A hned kolem sebe začal pálit hlava nehlava. Bylo mu úplně jedno, že je v místnosti i jeho druh. Ještěže ležel na podlaze, jinak by to koupil.
Hodil jsem po něm pálkou, která mu vyrazila zbraň z ruky. Místo záložní pistole vytáhl z pouzdra Boviják, což nebylo nic jiného, než dlouhý lovecký nůž. Čas na kung-fu.
Nemá cenu to popisovat. Byla to jedna z mých zvláštních schopností, kterou jsem získal studiem Knihy mrtvých. Stačilo, abych se díval na bojové filmy a ty schopnosti jsem z nich získal. Bylo to podobné, jako když se Neo učil jiu jitsu stažením programu z počítače do mozku. Prostě sci-fi. Ale fungovalo to. A protože jsem sledoval tyhle filmy už dvacet let, byl jsem fakt dobrej.
V chabém světle baterky, která se i se zbraní válela na podlaze, to muselo vypadat obzvláště zajímavě. Odzbrojil jsem vojáka a vykopl ho z pokoje na chodbu. V ten samý okamžik se na chodbě před bytem rozblikal stroboskop u ústí útočné pušky M4. Ti v druhém bytě slyšeli zvuky střelby a šli se podívat, co se děje. Jakmile mě viděli v protějším bytě, jeden zahájil palbu. A pak se skácel k zemi s uspávací šipkou v krku. Neměl vylézat z bytu, blbeček.
Bohužel, ten druhý a zároveň poslední, z bytu nevylezl. Čekal uvnitř v krytu za dveřmi jednoho z pokojů a mířidly kontroloval dveře bytu, ve kterém jsem byl ukryt já. Nevěděl jsem, který pokoj to je, neboť ten parchant vypnul baterku na své zbrani. Neviděl jsem ho a noční režim jsem si netroufl použít.
Byla to patová situace. Ficimu došly šipky a i kdyby mu nedošly, jakmile by strčil hlavu do dveří, přišel by o ní, neboť schodiště bylo celkem dobře osvětlené třemi baterkami.
Mohl jsem se zneviditelnit a tak překonat osvětlené schodiště, ale v chodbě, kterou jsem musel projít, leželo na podlaze rozbité sklo a úlomky omítky z rozstřílené zdi. I kdybych nebyl vidět a sklo pod mými kroky zapraskalo, voják by začal střílet. Já bych to tak udělal.
Byl čas na onu magii. Jen jsem potřeboval vědět, kde přesně se v bytě nachází.
"Hej!" křikl jsem z úkrytu. "Tvý kámoši jsou ze hry. Vzdej se a necháme tě jít."
"Naser si!" zazněla jednoznačná odpověď, doprovázená střelbou z automatu.
Tak jo. Již první záblesk mi prozradil, kde přesně se voják nachází.
Stál ve dveřích komory, kterou jsme používali jako šatnu. A tahle komora měla, narozdíl od jiných místností, masivní dřevěné dveře.
Ovládání věcí na dálku, tak to byla další má schopnost, která se u mě projevila hned po prvním studiu Knihy mrtvých. Moc jsem ji nepoužíval. Většinou jen k přivolání mačety, kterou jsem před tím zahodil. Já mačetou házel docela často, tak se to hodilo.
Tentokrát jsem pomocí této schopnosti zabouchl dveře, ve kterých voják stál. Vyrazilo mu to pušku z ruky a zároveň ho to vyrazilo na chodbu. Tou samou schopností jsem k sobě pušku přivolal, zrovna když po ní sahal. Trochu ho to rozhodilo, ale jen na chvilku, neboť okamžitě tasil záložní zbraň. Ale to už jsem na něj, ve světle baterek ze schodiště, hezky viděl. A když jsem na něj viděl, mohl jsem použít znehybňovací kouzlo.
Voják zamrzl s pistolí před sebou. Mířil na mě, ale už nedokázal stisknout spoušť. Došel jsem k němu a nejdříve zbraň zajistil. Poté jsem mu sundal prst ze spouště a opatrně mu zbraň vyndal z ruky.
"Střílet děti, ty šmejde," řekl jsem a praštil ho jeho vlastní pistolí do hlavy.
Voják se skácel k zemi s rukou stále nataženou před sebou. Chvilku bude trvat, než se zase bude moct hýbat. Ale to už bude kvalitně spoutaný zpátky ve stanu a já budu přemýšlet, co s ním udělám.
Napadlo mě, jestli to takhle nějak probíhalo i v druhé dimenzi. Vojáci přišli a tamní Fici, nebo dokonce sám Blonďák je pustil za ochrannou bariéru. Proč ne. On nevěděl, co se stane. Neměl to štěstí, aby mu někdo předal vzkaz ve kterém stálo, že nemá věřit armádě. Prostě je pustil dovnitř, do svého domu. A oni se mu odvděčili vyvražděním jeho rodiny. To byla hrozná představa. Představa, jak přichází o ty nejbližší za hroutící se ochrannou bariérou. Představa, jak sám pokračuje v prohraném boji.
Svázali jsme vojáky ve stanu a já se šel podívat ze střechy garáže na jejich transportéry, zatímco je Fici hlídal. Tady jsem je nechat nechtěl, ale ani jsem je nemohl, jen tak, poslat ven. Tam by nepřežili. Byla by to vražda. Ale v jejich transportérech měli alespoň šanci se odsud dostat. Když dojeli až sem, mohli se zase vrátit zpátky. Transportéry vypadali v pořádku. Mohli s nimi odjet, ale na střeše jednoho mě něco zaujalo a já se na to šel zeptat Ficiho.
Ale ještě než jsem došel ke schodišti na první terasu, jsem věděl, že je něco špatně. Pod schody ležel Fici a na něm klečel voják, kterého jsem dostal jako posledního. Bylo to neuvěřitelné. Spoután byl centimetr širokými stahovacími páskami. Ty by nepřetrhl ani Rambo. Ale na rukou je neměl. Viděl jsem to dobře, neboť obě jeho ruce svírali Ficiho krk. Zdálo se, že Fici to prohraje.
A pak se mé oči střetli s jeho. A já konečně pochopil. Voják zařval, vytrhl z Ficiho pouzdra nůž a narovnal se, aby Ficimu zasadil poslední ránu. V tu samou chvíli se do jeho hrudi zanořila má mačeta, která ho z Ficiho odhodila. Seběhl jsem schodiště a vystřílel do jeho ksichtu celý zásobník pětsedmičky. Ostatní vojáci, spoutaní ve stanu, ječeli. Nevšímal jsem si jich a vrátil se zpět k Ficimu.
"Seš v pohodě, brácho?"
"Zabil jsi ho."
To nebyla otázka, ale konstatování.
"Jo. Je tuhej, jako žádnej druhej."
"Je tam pořád."
"Kdo?"
"Bariéra."
Podíval jsem se na nebe. Ochranná bariéra nad našimi hlavami stále stejně zlatě jiskřila.
"Jak to?"
Neodpověděl jsem a místo toho přistoupil k nadávajícím vojákům. Mysleli si, že jsem chladnokrevně popravil jejich druha, ale to nebyla pravda.
"Kde jste ho nabrali?" zeptal jsem se vojáků, ukazujíce při tom na muže bez hlavy.
"Ptám se, kde jste ho nabrali. Nepřijel s vámi z Německa."
"Naložili jsme ho u města jménem Kólin," ozval se jeden z černochů. Ten menší, takže asi dva metry čtyřicet.
"Kolín, ty hovado. Jmenuje se to Kolín, ne Kólin. Já taky neříkám Los Bendžos, nebo nějakou podobnou kravinu, když k vám přijedu na návštěvu. Proč jste ho vzali s sebou?"
"Potřeboval pomoc."
"Jak, pomoc?"
"Tvrdil, že je z předsunuté průzkumné jednotky, která sem byla vyslána před námi. Prý je napadli zombie a on jediný přežil."
"A to jste mu jako sežrali?"
"No a? Měl naší uniformu. A že je tu nějaká jiná jednotka, bylo docela pravděpodobný. Naše akce byla taky tajná. Kdyby sem poslali někoho před námi, nevěděli bysme to."
"Takže jste nabrali úplně cizího člověka a přivezli ho k nám domů."
Černoch jen pokrčil rameny.
"Je to infiltrátor! Přivezli jste sem infiltrátora, vy hovada."
Věděl jsem, že ví o čem mluvím. V televizi o infiltrátorech mluvili. To bylo dobře. Lidé věděli, na co si dávat pozor.
Na druhou stranu infiltrátoři věděli, že se musí lépe skrývat. Ten náš nosil sluneční brýle. Ne pořád. To by bylo podezřelé. Když neměl na očích brýle, vyhýbal se pohledu ostatních. Tak mi to bylo řečeno. Já ho viděl pouze chvilku ve stanu, to se díval jinam a pak při přestřelce, kde na láskyplné pohledy z očí do očí nebyl čas. A pak tady, kde to bylo hned jasné. A byla to i odpověď na Ficiho otázku. Infiltrátorova smrt nenarušila ochrannou bariéru, protože infiltrátor nebyl člověk.Proto jsem ho mohl zlikvidovat. Vojákům jsem nezáviděl. Nejen, že sem přitáhli infiltrátora, ale také se jím nechali dokonale zmagořit. Málem nás kvůli němu všechny povraždili. No, pravda je snad trochu zklidní. Ještě by se mohli hodit.
Tak tohle bysme měli. Teď ta další věc.
"Ta hranatá anténa na střeše jednoho transportéru. To je anténa pro Starlink?"
"Jo."
"A přijímač je funkční?"
Od té doby, co jsem kradl sousedům ze střech satelity, jsem věděl, že k anténě je nutný i přijímač.
"Jo, asi jo. Proč?"
Stále jsem se bavil s vysokým černochem. Byl podobný Shaquillovi O'Nealovi. Také vazba, jak svině. A navíc, po tom, co se právě dozvěděl, se zdál být přístupnější, než ostatní.
"Dokážeš to vymontovat a zprovoznit tady?"
"Mám jít jako ven?"
"Budu tě krejt. Tak se hni."