Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty
7. část
Druhého dne ráno jsem se probudil celý rozbolavělý. Ne že by mě dokázalo rozhodit pár oděrek a škrábanců od nejnebezpečnějšího stínu na světě, ale s mojí schopností zrychlené regenerace už to nebylo takové, jako dřív. Stárl jsem. A cítil to.
První, co jsem toho dne udělal bylo, že jsem z garáže vytáhl nějaké hevery, paleťák, krumpáč, rýč, lopatu, no prostě nářadí. A všechno jsem to odtahal za dům. Potom jsem poprosil Ficiho, zda-li by mi pomohl nadzvednout tunu vážící blok pískovce.
O tom, že bysme blok vrátili do stěny domu, nemohla být ani řeč. Na to by byla zapotřebí jiná technika. Ale museli jsme z pod něj dostat upírovo tělo. Nešlo přitom ani tak o upíra samotného. Ten musel být mrtvý. Šlo o granáty, kterými byl ověšen. Kdyby vybuchly...
Bylo to těžká a úmorná práce, ale nakonec se povedlo. Asi za hodinku se nám podařilo vykopat ven upíra i s granáty. Byl zázrak, že ani jeden z nich nevybuchl. Jenomže náš život byl plný zázraků.
Fici potom granáty rozebral. Vyndal z nich zápalky a uklidil je na bezpečné místo.
U snídaně jsme se s Ficim a Markétou navzájem profackovali. Obrazně samozřejmě. Bylo jedno kdo z nás nezamkl hlavní vchod na pozemek. Kdyby byl zamčený, upíři by se dovnitř nedostali, ani kdyby je Naty pozvala třeba šestkrát. Proti upírům pozemek zajištěný nebyl. Ale proti násilnému vniknutí ano. Ještě, že tu byl duch pana domácího, který nás strážil ve dne v noci.
Po snídani přišla řada na takové malé školeníčko pro děti. K tomu, abychom jim vysvětlili, že nesmí na pozemek pustit nikoho, i kdyby si o něm myslely, že ho znají, jsme použili starou dobrou pohádku o kůzlátkách a zlém vlkovi, který se vydával za babičku. Děti to pochopili rychle. A mě bylo jasné, že jestli si někdy někdo z nás zapomene doma klíče, po včerejšku se domu nedostane i kdyby dětem bylo pětadvacet.
Po snídani se konečně roztrhaly mraky a celou naši zahradu zaplavil jasný sluneční svit, který dokonale zahladil všechny zbývající stopy po upírech. Zbyly z nich jen vypálené fleky v trávě a velký mastný flek na hladině jezírka, které jsem se rozhodl vypustit, což nebyl zase takový problém, jak by se mohlo zdát.
Po obědě jsem společně s Viky zašel za Lindinými rodiči. Bydleli stále ve stejném domě na náměstí Vítězství, které se teď, kdo ví proč, jmenovalo Václava Havla.
Nešlo jen o společenskou návštěvu prarodičů mé dcery. Chtěl jsem zkontrolovat pekelnou bránu pod jejich domem. Dvacet let byla neaktivní. Ale já vážně cítil, že se něco děje. A pokud Linda, která odsud byla šest set kilometrů daleko, nic necítila, muselo se něco odehrávat tady. A pekelná brána bylo první místo, které mě napadlo.
Jenomže k pekelné bráně se nedalo dostat. Vstup ze štoly svaté Barbory byl zasypaný. Vstup z kruhového sálu pod tímto domem byl zasypaný. Šachta do turbínové haly v Novém mlýně se zřítila před deseti lety a vstup do koryta podzemní řeky v kráteru po svaté Trojici?
Žádný rybníček, jak byl v plánu, nakonec nevznikl. Úsek koryta řeky v kráteru byl uzavřen betonovou rourou, aby mohla podzemní řeka dále proudit a kráter samotný byl zasypán. Na místě svaté Trojice teď byl mladý lesík, do kterého nikdy nikdo nechodil.
Tak co se tedy děje? Protože já ani tady, nad pekelnou bránou, žádné přímé zlo necítil. O té doby, co Lucifer před dvaceti lety zničil před mým zrakem Necronomicon, byla brána mrtvá.
Když jsme se s Viky vrátil domů, nechal jsem ji s ostatními dětmi pod dohledem Markéty a sám se vrátil na zahradu, abych zkontroloval veškerá ochranná kouzla celého pozemku. Ta se neskládal jen ze symbolů z Knihy mrtvých. Na obranu před veškerým zlem jsem používal křesťanskou symboliku, židovskou symboliku, verše z Koránu a dokonce i nějaké duchovní předměty, které jsem dostal od starého indiána z Beavercreek. Naše zahrada měla být pro jakékoliv temné zlo, nedobytnou pevností.
Po večeři, dneska jsme si s dětmi nad táborákem upekli buřty, jsme se s Ficim usadili pod pergolou a vychutnávali orosenou sklenici piva z opravené pípy. Jak jsem zjistil, že chlazení je zase funkční, samou radostí jsem objednal dalších deset sudů piva. Markéta si při tom klepala na čelo a Fici se, kdo ví proč, držel za játra. Měli je přivést zítra ráno. Konečně nějaká pozitivní zpráva.
Seděli jsme, pozorovali děti jak se cachtají v právě napouštěném jezírku a povídali si o událostech posledních dní.
"Mluvil jsem s Lindou. Stále tvrdí, že nic necítí. Ale já ti říkám, že se něco děje," řekl jsem nervózně.
"Děje se akorát to, že máš nervy v kýblu," odpověděl klidně Fici. "Všechno je v pohodě. Uvolni se."
"Uvidíme, až se zítra vrátí Linda. Jestli se tu něco děje, ona to pozná. I tak musíme počítat se vším. Máš úkol, který jsem ti ráno zadal?"
"Ano pane učiteli," zasmál se Fici.
"Zásoby?"
"Stoprocentní, pane učiteli."
"Voda?"
"Čistá, jako slovo boží."
"Turbína?"
"Přede jako kotě."
"Zbraně?"
Fici se jen usmál.
Další den začal stejně, jako ten předešlý. Ráno bylo zataženo, ale postupně se vyjasnilo a nás čekal další krásný letní den.
Kolem desáté hodiny v naší ulici zastavil pivovarský náklaďák. Jeho řidič zvonil po sousedech a sháněl se po hospodě u Krále. Tvrdil, že to musí být hodně velká hospoda, neboť ji právě vezl objednávku deseti sudů piva. Nakonec se vše vysvětlilo. Řidič z pivovaru nehledal hospodu u Krále. Jen pana Krále, což jsem byl já. A za chvíli už před mou garáží stálo na ulici deset padesati litrových sudů piva, které jsem si včera objednal. Řidič mi samozřejmě nabídl, že mi se sudy pomůže až do garáže, ale to jsem odmítl. Garáž sice byla jedinou novostavbou na mém pozemku, tedy pokud nepočítám pergolu, ale jako jeho součást byla i ona chráněna magií. A já prostě nechtěl, aby tento ochranný kruh překročil kdokoliv cizí. Raději jsem si dovnitř sudy odtahal sám.
Z ulice se dalo do garáže dostat pouze skrze dvojitá opancéřovaná vrata. Ta měla svůj důvod. Byl to nejslabší článek celé obrany. Zbytek tvořila starobylá, metr silná a tři metry vysoká zeď, kolem celého pozemku, prošpikovaná magií. Garáž byla ze zesíleného betonu. Měla plochou střechu na které byl heliport. Bylo to jediné místo uvnitř ochranného kruhu, kde mohla bezpečně přistát helikoptéra. My žádnou neměli, ale věděli jsme o někom, kdo ji má.
Z garáže vedly jen jedny dveře na hlavní cestu kolem domu. Rovněž pancéřované, magií chráněné a posvěcené otcem Patrikem. To bylo proto, aby se na pozemek nikdo nedostal, kdyby snad pronikl vraty. A těmi by mohl proniknout, jen kdyby byla otevřená. A ta by byla otevřená, jen kdyby jimi někdo musel nutně projet. Samozřejmě se stále bavíme o ochraně proti temným silám. Jinak by to všechno vyřešila bazuka, nebo kilo cé čtyřky.
Kvůli garáži jsme museli obětovat malou část první terasy. Tady u hlavního vchodu na pozemek byla nultá terasa velice úzká. Vlastně jen dva metry široký chodník od vchodu na pozemek, který vedl podél celého domu z jeho severní strany na jižní. Na první terase byla postavena vysoká zeď, která dosahovala úrovně nulté terasy. Celý povrch byl zarovnán a na něm potom vyrostla garáž,do které se vešlo deset sudů piva šest aut, včetně našeho demonského speciálu a spousta dalších nepotřebných věcí, které se tak za dvacet let života na jednom místě nashromáždí. Bylo to jediné místo, kam mohl nakouknout kdokoliv cizí, kdo by šel kolem otevřených vrat. A vypadalo přesně tak, jak by kdokoliv čekal.
Vytáhl jsem dveřmi jeden sud a radostně ho kutálel cestou kolem domu k pergole. Když jsem ho dokutálel až ke schodům na první terasu, všiml jsem si vyděšených tváří dětí a Markéty, jak komusi volá. Fici byl dole během okamžiku. V plné zbroji s mířidly pé devadesátky pevně usazenými před okem.
"Co je?" zeptal jsem se udiveně. Až pak mi došlo, jaký kravál musí dělat sud s pivem, který se kutálí po kamenné dlažbě. Ten zvuk všechny vyděsil a Markéta hned zavolala Ficimu, který byl během pár vteřin dole.
"Planej poplach," houkl Fici na Markétu, svěsil pé devadesátku a nechal ji volně viset na hrudním popruhu. "Radši si vem tohle," řekl a podal mi do ruky mobil.
"Kdo je to?" zeptal jsem se, než jsem si od něj telefon vzal.
"To je Adam. A letí k nám."