Emil Friedberg

 Světlá stránka temnoty 2

 6. část

"Ty teda vypadáš," okomentoval Fici můj zjev, když konečně doběhl k bráně.

Sám na sobě měl plnou zbroj. Zesílené vojenské kalhoty s chrániči na kolenou. Vysoké vojenské boty. Bundu s chrániči na loktech i ramenou. Vyztužené rukavice, na kterých byly plastové segmenty ochrany kloubů, vyměněné za ocelové s vystouplými kříži. Neprůstřelná a taktická vesta nemohly chybět. V ruce pé devadesátku a ve stehenním pouzdře pětsedmičku. Vpředu na vestě dlouhý lovecký nůž a v kapsách taktické vesty několik obranných granátů a náhradních zásobníků.

Fici nebyl jako já a Linda. Neměl žádné nadpřirozené schopnosti. Ale byl to sakra dobrej vojáček. Ovládal širokou paletu zbraní. Byl skvělý snajpr. Odborník na výbušniny a instinktivní střelbu. Během půl vteřiny dokázal tasit pětsedmu ze stehenního pouzdra a od boku trefit pětikorunu na padesát metrů.

"Co kdybys mi radši otevřel."

"Kde je Jess?"

"Nemám ponětí."

"Kurva," zaklel Fici a vytáhl z jedné z kapes taktické vesty klíč od velkého visacího zámku, pokrytého symboly z Knihy mrtvých. Ty totiž na stíny účinkovaly ze všeho nejlépe.

Zámek šel ztuha. Vlastně jsme jej použili jen jednou a to, když jsme s ním bránu zamykali. Dohodli jsme se totiž, že ochranná bariéra kolem zahrady stínů nesmí být nikdy narušena. Dolů stejně nikdo kromě mě nemohl. A já se dokázal do i ze zahrady dostat jinak, než bránou. Ne však dnes.

"Tak jo. Budu pomalu počítat do deseti. Až řeknu... Jdeme na to."

Číslovku, na kterou mě chtěl vytáhnout ven, neřekl záměrně. Tu jsme pro tento případ měli dohodnutou předem. Kdyby jí Jess slyšela, mohla by se v ten samý okamžik pokusit dostat ze zahrady stínů. A to fakt nechceš.

Aniž by Fici cokoliv řekl, otevřel bránu, popadl mě za ruku, vytáhl ven, přibouchl bránu a vrátil na ni zámek. Bylo to rychlé. Oba jsme zírali do zahrady stínů skrze kov tepaný do symbolů z Knihy mrtvých. Ale Jess se neukázala.

"Co je s tou ženskou?" podivil se Fici, protože tohle byla její jediná šance za dvacet let, jak se dostat ven.

"Řeknu ti to pak, ale teď mě dostaň domu."

Fici mi vrazil do ruky pětsedmičku a řekl, "rodina je v pořádku, ale někde by tu mohli být další upíři."

"Pan domácí říká, že víc upírů tu není."

"Fajn. Ale jak se ti šmejdi vlastně dostali dovnitř?"

"Naty je pozvala."

"Ale ne."

"Nemůže za to. Děti se po nocích venku necouraj. A nikdo nečekal, že přijdou za dne. Je to naše chyba. "

Ano. Byla to naše chyba. Proti upírům žádná zaklínadla nebyla třeba. Byli podobní ostatním nemrtvým. Zombíka zastaví obyčejná zeď. A upíra taky. Jen ho nikdy nesmíte pozvat dál.

Večer jsem se spojil s Lindou a vyprávěl ji o tom, co se dělo v zahradě stínů. I ji náhlá změna chování Jessiina stínu překvapila.

'Měla by ses co nejdřív vrátit domů,' řekl jsem nakonec.

'Víš, že to nejde. Kvůli dnešní zrušené přednášce jsem musela slíbit ještě jeden den navíc.'

'Kašli na přednášky. Něco se děje. Cítím to. Ty ne?'

'Ne. A Jess? Přece bys ji nevěřil. Udělala by cokoliv, aby se dostala ze zahrady ven.'

'Tak proč se nepokusila uniknou otevřenou bránou? Měla k tomu jedinečnou příležitost.'

'Myslela jsem, že ochranná kouzla kolem zahrady stínů jsou tam proto, aby neunikly ty, které jsi do zahrady přinesl. Jess tam dole umřela. Nemůže odejít.'

'Jess je unikát. Může spoustu věcí. Dnes se jí mohlo podařit uniknout. Dokonce mě mohla i zabít. Ale neudělala to. Místo toho mi chtěla pomoct, výměnou za své propuštění.'

'Proč by ti chtěla pomáhat? Musí vědět, že ze zahrady ji nikdy nepustíš.'

'Hele. A co když to myslela úplně jinak. Jess je temný stín, odsouzený k nekonečnému opakování dne její brutální smrti na Zemi. Je to její trest, protože v pekle ji nechtějí a do nebe nemůže. Ale kdo by chtěl takovou existenci. Jess byla na světě osm set let. Možná, že toho všeho má už dost. Možná, že chce odejít úplně. Prostě ukončit jakoukoliv svou existenci.'

'Myslela jsem, že duše je nesmrtelná. Věčná.'

To je pravda. Ale některá náboženství uvádí, že duše patří Bohu. Protože ji stvořil. A když ji stvořil, může ji zase zničit. Lucifer taky úplně vymazal Locuta. A stačilo mu k tomu jen jedno mávnutí rukou.'

'Ale Locutus byl démon lásko. Neměl duši.'

'Já vážně nevím. Musel bych se zeptat Gabriela. '

'Tak se ho zeptej.'

'To bych musel na Nízkou. A tam se mi teď vážně nechce. Radši se vrať domů.'

'Neboj lásko. Ještě jeden den. Pak hned ráno skočím do auta a odpoledne jsem u tebe. Slibuji.'

Jenže jak se říká. Sliby jsou chyby. 

Část 7.