Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
5. část
Ještě než jsem se pustil na palouk před kaplí, pořádně jsem se rozhlédl. Nikde jsem ji neviděl, ale to neznamenalo, že tu není. Byla stín. Byla tím nejnebezpečnějším stínem, jaký existoval. Bylo jí úplně jedno, že je den a stíny mohou být aktivní jen v noci. Bylo jí jedno, že mám moc ovládat stíny. Na ni to působilo jenom někdy. Jediné, co na ni platilo, byla má mačeta. A to jen proto, že byla zakalená její vlastní krví.
Přeběhl jsem palouček a vstoupil do kaple. Čekal jsem útok posledního upíra. Ale nevěděl jsem, jak zle na tom je. Byl jsem možná první člověk, jenž viděl upíra v kostele.
Upír se válel po zemi a svíral si hrdlo ze kterého se kouřilo. Jeho bílá kůže se škvařila. Ale když mě spatřil, napřáhl proti mě svůj meč. Vyrazil jsem mu ho mačetou z ruky. Popadl ho za neprůstřelnou vestu, zdálo se, že i tento upír se má rád a vyhodil ho ven z kaple.
Jakmile byl venku, jeho tělo začalo neuvěřitelnou rychlostí regenerovat. Za pár vteřin už stál na vlastních a nervózním pohledem těkal kolem sebe. A já dostal nápad, jak jeho strachu využít.
"Vrať se," řekl jsem drsňáckým hlasem, až jsem se lekl sám sebe. "A řekni jim, že pokud přijdou ještě jednou. Najdu si vás. A potom k vám přijde ona."
Upír se regulérně rozklepal.
"Teď bež," lehce jsem ho plácl mačetou po tváři.
Upír na nic nečekal. Rozběhl se přes palouk, přeskočil tři metry vysokou zeď, zakončenou ostnatým drátem, přeběhl Vratislavici a zmizel v lese za Císařskou cestou.
Nevěděl jsem jestli má výhrůžka bude něco platná. Ale byl jsem rozhodnutý, že pokud na nás ještě jednou upíři zaútočí, přenesu válku k nim. Jako zaútočit na mě a Ficiho někde venku... To my jim jako první vypálili Darkness. Ale přijít do našeho domu a ohrožovat naše děti! Vzteky se ve mě vařila krev. Ne nadlouho.
Náhle jsem na zádech ucítil prudkou palčivou bolest. Rychle jsem se otočil a něco mě seklo přes tvář. Pak přes hrudník, levé stehno, pravou ruku.
"Tak dost!" zařval jsem.
Pomohlo to. Přede mnou stál zamrzlý stín tety Jess. Ale to nemuselo trvat dlouho.
Stín tety Jess byl naprostý unikát. Všechny stíny vypadaly tak, jako v době své smrti. Stín plukovníka SS na sobě měl svou černou uniformu a v krku mu zela hluboká rána, ze které se řinul proud tmavé krve. Stíny mých bratranců Billa a Franka se vždy zjevovaly s úhlednou dírkou o průměru 5,7 milimetrů v čele a sekanou místo temene hlavy. Jess nikoliv.
Jess na sobě měla bílé hedvábné šaty, jejichž volány pomalu vlály všude kolem ní. Takové na sobě v době kdy zemřela, neměla. Byla slepá, neboť jedno oko ji šípem vystřelila Linda a druhé jsem ji tím samým šípem vypíchl já. Ale já věděl, že i tak mě pod zavřenými víčky vidí. Ale co bylo nejzvláštnější... Když jsem ji zabil, rozsekl jsem ji podélně od pasu nahoru skrze hlavu. Vlastně jsem z ní udělal dvě. Jenomže tohle na ni vůbec nebylo vidět. Naopak. Byla krásná. Byla ještě krásnější, než když byla živá. Přede mnou stál zhmotnělý stín překrásné čarodějnice v bílých šatech s bělostnou, ani jedinou kapičkou krve poskvrněnou, kůží.
Její bělostné šaty se znovu rozvlnily, jak pomalu překonávala mou moc nad stíny. Teď už mě mohla zachránit jenom má mačeta, která ji sice nemohla zabít, ale mohla na čas narušit její energii, díky které na mě mohla zaútočit.
Ale ona neútočila. Stála tam a sledovala mě pohledem svých slepých očí. Byla krásná a děsivá zároveň.
"Přišel jsi," řekla normálně hlasem, což bylo také zvláštní, protože stíny, stejně jako duchové, komunikovali pouze v myšlenkách a proto jsem je mohl slyšet jen já a Linda.
"Ne za tebou," odsekl jsem naštvaně.
"Pustil jsi upíry do mé zahrady."
Zasmál jsem se.
"Není to tvoje zahrada."
Jessiin stín mě nehlučně obletěl a přistál na tom samém místě. Bylo v tom cosi nadpozemsky krásného. A navíc si chtěla povídat. To předtím nikdy neudělala.
"Blíží se veliká bouře. Sám ji nezvládneš. Propusť mě a já ti pomohu ochránit tvou rodinu."
"Ty? Ochránit mou rodinu?" řekl jsem nevěřícně. "Zabila jsi mého dědu. Zabila jsi mého otce! Vidíš ty zdi? Ty neopustíš do konce věků."
Čekal jsem, že zaútočí. Ale nestalo se nic. Ještě chvíli mě upřeně sledovala svýma očima se zavřenými víčky. Já vím. Zní to divně. Ale opravdu to tak bylo. Potom se vznesla několik metrů nad zem a pomalu se rozplynula. Tak tohle bylo hodně zvláštní. Všechno. Nic podobného se ještě nikdy nestalo. A to už byla mým stínem dvacet let. Jenomže co je dvacet let pro stín.
Zkontroloval jsem své tělo. Bylo plné šrámů a řezných ran od Jessiiných ostrých nehtů. Ale takové měla, ještě když byla živá. Rány krvácely, ale naštěstí nebyly nijak hluboké. Výstup zahradou jsem mohl v pohodě zvládnout.
Dobře. Tak zas tak v pohodě to nebylo. I má chodidla krvácela. Každý krok jsem si náležitě užil. Ale nakonec jsem se po schodištích vydrápal až k jediné kované bráně, oddělující druhou terasu od první. Tam jsem se posadil na zem a opřel se zády o zeď. Měl jsem docela dost. Však už mi táhlo na čtyřicet. To už je pomalu předdůchodový věk. Prostě jsem si najednou připadal na boj s upíry, démony a stíny trochu starý.
V myšlenkách jsem se spojil s Lindou.
'Lin, lásko. Slyšíš mě?'
'Pane bože. Slyším tě broučku. Jsi v pořádku?' odpověděla ustaraný hlasem.
'Jo, je mi skvěle,' podíval jsem se na své zkrvavené tělo.
'Fici říkal, že jsi šel do zahrady stínů.'
'Potkal jsem tam Jess. A bylo to hodně zajímavý. Ale to ti řeknu, večer. Teď potřebuju, abys zavolala Ficiho a řekla mu, ať mi dojde odemknout stínovou bránu.'
' Opravdu jsi v pořádku?'
'Je mi fajn.'
'Tak dobře, Fici je na cestě.'
'Díky lásko. Večer se s tebou spojím. Miluju tě,' rozloučil jsem se., neboť už jsem slyšel přibíhat Ficiho.
'Miluju tě,' zněla odpověď ženy, kterou jsem miloval od svých pěti let.