Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
41. část
Stejně jako všude jinde i zahrada stínů umírala. Listí na stromech bylo žluté, stejně jako listí keřů a neudržované trávy. S šerem, které přes den vládlo, to tu vypadalo jako na podzim.
Jako kluk jsem neměl podzimní zahradu rád. Příroda se ukládala ke spánku. Všude vládlo tíživé ticho, předznamenávající příchod zimy. Přesně takhle to tu vypadalo teď, uprostřed léta.
Seskočil jsem do zahrady stínů z první terasy. Vždycky jsem to tak dělával. Bylo to bezpečnější, než průchod bránou, kterou by mohl některý ze stínů uniknout.
I pro stíny platila určitá pravidla. Zahrada byla rozdělena na dvě zóny. První, obyvatelná lidmi, zahrnovala nultou terasu s domem a první terasu, jejíž rozloha bohatě převyšovala naše skromné potřeby. Zbytek byl zahrada stínů. Ta byla mnohem větší, než bezpečná část a její údržba by nedávala ekonomický smysl. Proto jsem ji nechal svému osudu a opatřil ji speciální magií, která měla udržet stíny uvnitř. To platilo pro všechny stíny bez vyjímky, neboť některé z nich by mohly uniknout do bezpečné části zahrady a některé mimo ni.
Stín plukovníka SS a stín staré vražedkyně jsem do zahrady přinesl odjinud. Vytrhl jsem je z jejich přirozeného prostředí a uzavřel v zahradě stínů. Pro ně teď existovala jen hranice vytyčená mou magií. Pokud by ze zahrady unikli, mohli by se volně pohybovat po celém světě. Vojáci her Obersta a především má teta Jessabele museli v zahradě zůstat, neboť v ní zemřeli. Ale to platilo pro celou zahradu. I pro dům. Pokud by jejich stíny unikly ze zahrady stínů, nemohli by opustit náš pozemek, ale mohly by se volně pohybovat po bezpečné části. A to fakt nechceš. Proto jsem raději neriskoval průchod bránou a do zahrady stínů vždy seskakovat z první terasy a pokud mi k tomu síly stačily, stejně jsem se vracel i zpět.
Prodíral jsem se umírající flórou zahrady stínů již dobré dvě hodiny. Hledal jsem Jess. Ona byla mocná čarodějka. Dokonale ovládala magii Knihy mrtvých, africkou magii amerických otroků a spirituální magii původních amerických obyvatel. U nás se jim říká indiáni, ale tohle je hyperkorektní literární dílo, tak jim tak říkat nebudeme.
Jess věděla, co se chystá, ještě před příchodem vlny. Varovala mě, ale já jí neposlouchal. Nenávist k ní mi zamlžila mysl. Nejspíš by nepomohlo, ani kdybych ji poslouchal. Bylo by pozdě, ale měl bych představu, co dělat dál. Teď jsem jen mohl doufat, že mi poradí, jak z toho ven.
Ale ona tu nebyla. A nebyly tu ani ostatní stíny. Ale proč?
Kdyby má magie selhala, plukovník a stará vražedkyně by mohli ze zahrady uprchnout. Ale vojáci a Jess ne. Nebylo možné, aby tu nebyli. Leda by je někdo…
Na to jsem nechtěl ani pomyslet. Neboť jediná možnost, jak dostat Jess ze zahrady byla. Někdo by ji odsud musel odnést.
Není to tak nemožné, jak to zní. Existuje takzvaný SpiritBox. Skříňka na stíny. Stíny se od obyčejných duchů liší svoji hmotnou podstatou. Pokud se stín zhmotní, může ublížit lidem, zatímco je sám nezranitelný. Ale hmotná podstata se dá ze stínu doslova vymlátit magií. Nebo mou mačetou. A zbylá energie stínů se pak dá lapit SpiritBoxem.
Já na lovení stínů používám speciální dýky s dutou špičkou. Taková dýka, opatřená potřebnou magií, zničí hmotnou podstatu stínu a jeho duchovní energii uzavře v duté špičce. Stačí ho tou dýkou bodnout. Tak se dá stín přemístit kamkoliv a k jeho vypuštění stačí rozseknout dutou špici dýky. Je to velice jednoduché a praktické, pro někoho, kdo dokáže vrhat dýky.
Ale kdo?
Kdo by, jen tak, vešel do zahrady stínů a všechny mé stíny ulovil. Nikdo takový tu není. A z venku by se do zahrady nikdo nedostal. Což pak to nikdy neskončí. Místo, aby záhad ubývalo, budou přibývat další?
Vrátil jsem se zpět do domu. Když jsem Jess nenašel, bylo na čase rozjet původní plán.
"Pojď, něco ti ukážu," řekl jsem Ficimu, kterého jsem našel nad schodištěm k první terase.
Od té doby, co ho vojáci zklamali, trávil spoustu času nad jejich dohledem, ikdyž neměli zbraně a jejich pohybu bránila magie.
Setoupili jsme na první terasu a minuli Camp David, kde si vojáci právě nad ohněm vařili oběd. Neměli se vůbec špatně. Vybavili jsme je potřebným nádobím, flákem hovězího, zeleninou a hromadou kukuřice a brambor. Na tohle byli Amíci zvyklí. A několika lahvičkami piva. Tak si libovali a hlavně byli v klidu.
Zavedl jsem Ficiho až za jezírko ke stavidlu. Bylo to obyčejné stavidlo z dřevěných prken, kterým se dala jednoduše regulovat výška hladiny jezírka. Přepadávající voda dále putovala betonovým korytem k šachtě, kterou padala dolů do jeskyní na druhé terase, kde poháněla vodní turbínu s generátorem, který nám zajišťoval elektřinu. Ale voda se dala odklonit a šachtou pak bylo možné sestoupit po ocelovém žebříku do labirintu jeskyní v zahradě stínů. Říkali jsme tomu poslední útočiště.
Kdyby ochranná bariéra padla, všichni bysme se přesunuli právě sem. Jeskyně byla též zabezpečená ochrannými kouzly a vstupní šachta se dala uzavřít. Dál se do jeskyní dalo vstoupit pouze zahradou stínů.
Tam dole jsem měli všechny naše dlouhodobé zásoby. Celá soustava jeskyní se dala mnohem lépe bránit, než náš rozlehlý pozemek. Tam dole se dalo přežít dlouhé roky. Jenže kdo by o to stál. Přežívat roky v tmavých vlhkých jeskyních, které měly ještě jedno tajemství, které jsem chtěl právě ukázat Ficimu.
Odklonil jsem proud vody ze šachty, což znamenalo, že dům bude nějakou chvíli bez proudu. Někteří jeho obyvatelé budou jistě nadávat, jako každý, komu znenadání vypnou elektriku. Ale k odklonu vody sloužil důmyslný systém, který po čase, potřebném k našemu sestupu šachtou, zase navede vodu správným směrem a turbína se rozběhne. To samé se dalo provést i z jeskyní, ale já měl v plánu návrat zahradou stínů.
Sestoupili jsme šachtou a já prováděl Ficiho labirintem chodeb a místností ve kterých byly uloženy naše zásoby. Jiné zase byli upraveny k našemu případnému ubytování. Bylo tady všechno. Ložnice, herny, kuchyně i koupelny a společenská místnost. Prostě veškerý potřebný luxus, který by nám zpříjemnil apokalypsu. Já tomu říkal poslední útočiště. Fici poslední štace. Neboť pokud bysme byli nuceni sejít sem, nejspíš by to znamenalo náš konec.
Provedl jsem Ficiho labirintem chodeb až do nejzazší části jeskyně. Tady to nebylo nijak upravené, jen místnost vytesaná ve skále s těžkým ocelovým poklopem na podlaze.
"Tady jsem nikdy nebyl. Co je to?" chtěl vědět Fici.
"Tahle šachta už tu byla. Byl to původní odtok podzemní říčky, která protékala celou soustavou jeskyní. Bylo tady mnohem větší vlhko, než teď. Ještě než jsem do zahrady vypustil stíny, nechal jsem svést vodu z říčky betonovou rourou skrze zahradu rovnou do Vratislavice. To bylo při počáteční rekonstrukci. To si tu ještě nebyl. Proto o tom nevíš."
"A kam teda vede tohle?" ukázal na poklop v zemi.
"Vždycky jsem říkal, že od zničení Knihy mrtvých jsem v podzemí nebyl. Ale ta podzemní řeka mi nedala spát. Ještě, než ji zabetonovali v kráteru, jsem se několikrát vydal jejím korytem oběma směry. Směrem sem opravdu končí u Nového mlýna. Po tom, co se v něm zřítila turbínová šachta, se řeka vydala původním směrem. Tunel se zúží a je zcela zaplavený. Dál se dostat nedá. Ale na druhou stranu je to jiné. Tunel je za Svatou trojicí průchozí ještě asi šest kilometrů. A v jednom jeho místě je odbočka, kde se část vody ztrácí. Hádej, kde opět vyvěrá."
"V naší zahradě," odtušil správně.
"Přesně tak. Naše podzemní říčka je součástí velké podzemní řeky, která protéká pod městem. Vyvěrá ze stěny lomu, protéká soustavou těchto jeskyní a vrací se zpět do podzemní řeky touto šachtou. Tedy vracela, než jsem ji nechal odklonit."
"Aha," řekl nechápavě, "ale k čemu je to dobrý?"
"Momentálně je to jediný vchod do tunelu řeky."
"Jo. Ale k čemu je to dobrý?" zopakoval. "Nikam to přeci nevede."
"To není tak úplně pravda. Vzpomínáš? Po tom co jsi vyhodil do vzduchu Svatou trojici…"
"Já vyhodil do vzduchu Svatou trojici?" řekl nevěřícně.
"No dobrá. Po tom co jsme, my dva, vyhodili do vzduchu Svatou trojici, si podzemní řeka tekla část cesty dvacet metrů hlubokým kráterem. Ten byl nakonec uzavřen betonovou rourou a zavezen a zalesněn."
"To všichni víme. Ale co s tím?"
"Ale všichni nevíme, že jsem použil své magické schopnosti s jimiž jsem oblbnul městskou radu, která rozhodla, že by bylo dobré, kdyby měl tunel servisní šachtu. Je ukryta v lese a nikdo o ní neví. Ale dá se jí dostat ven. A to jen pět set metrů od pentagramu. Už chápeš?"
"Takže chceš říct, že tudy se dá dostat do tunelu podzemní řeky a u Svaté trojice z něj zase vylézt?"
"Přesně."
"A k čemu nám to jako bude?"
"Tobě k ničemu, ale já se tudy nepozorovaně dostanu k pentagramu. Jen budu muset odvést Slizákovu pozornost. A s tím nám pomůžou naši američtí přátelé."