Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty 2 

42. část

Chtělo to načasovat tak, abychom ke Svaté trojici dorazili současně. Já tunelem podzemní řeky a Amíci v obrněných transportérech klasicky po silnici. A to znamenalo, že bych musel vyrazit dřív než oni. A nebo běžet a na místo se dostat vysílený. To jsem si nemohl dovolit. Už jenom z toho důvodu, že členitým tunelem podzemní řeky se běhá fakt dost blbě.

Ale nechtěl jsem, aby u odchodu vojáků byl jenom Fici. Přeci jen jsme je museli řádně vyzbrojit a ikdyž se velení ujal Shaq a ostatní vojáci se těšili na pomstu, stále by je mohla napadnout nějaká kravina s kterou by si Fici sám nedovedl poradit.

Takže jsme vojáky vyzbrojili, usadili do transportérů a naplánovali jim trasu obklikou s tím, že na místo přijedou z druhé strany, ze které je nebude nikdo očekávat. Líbilo se jim to a tak souhlasili.

Sestoupit šachtou z jeskyní do tunelu podzemní řeky nebylo vůbec snadné. V šachtě žádný žebřík nebyl. Jen ocelový řetěz, který mi mohl pomoct při sestupu. Navíc byla šachta místy nebezpečně úzká. Nic pro klaustrofobiky. S plnou výstrojí a výzbroji bych se šachtou nikdy neprotáhl. Proto jsem šel na lehko. Jen v kevlarové kombinéze s mačetou na zádech a jedním malým batůžkem plným překvapení, který jsem šachtou spouštěl před sebou. 

Byla to dlouhá cesta. Pod Lindiným domem byla řeka v hloubce třiceti šesti metrů. Tady, jelikož jsem byl ve svahu nad Vratislavicí, pod kterou v jednom bodě řeka protékala, to bylo metrů rovných osmdesát. Navíc se šachta různě klikatila a o to můj sestup trval déle. I proto jsem vojáky v transportérech poslal na Svatou trojici přes Dolany. Bylo to mnohem dál. Ale já ten čas potřeboval. 

Visel jsem na řetězu z nerezové oceli pod stropem tunelu, který byl v těchto místech asi pět metrů vysoký. Pode mnou uháněla podzemní řeka. Teď spíš jen podzemní říčka. V letním období v ní bylo vždy málo vody, ale protože z hustých mraků, které přišly s vlnou za celou dobu nespadla ani kapka vody, bylo jí ještě o něco méně. 

To bylo dobře. Nechtěl jsem si namočit boty. Voda byla děsně ledová a já nesnášel zimu. 

Rozhoupal jsem se na řetězu a seskočil na suché místo. 

Má podzemní řeka. 

Jak už jsem jednou říkal, miluju krásnohorské podzemí. Je tak rozlehlé a tajemné. A kdysi, když jsme s Lindou hledali pekelnou bránu, bylo i velice děsivé. 

Hleděl jsem po proudu řeky a vzpomínal na naše začátky. Na naší první návštěvu podzemního sálu s pekelnou bránou, když nám bylo osm a jak jsme odtud utíkali vyděšení k smrti. A naše hledání další cesty k ní o deset let později. Na nemrtvé, přikované ke skále, kde měli věčně trpět, jen aby jejich bolest otevřela bránu. Na Locuta, který nás s sebou málem stáhl do pekla i na Lucifera, jenž konečně navždy zničil Knihu mrtvých. 

Po proudu bych se do podzemního sálu s bránou dostal, ale tam já nemířil. Pekelná brána byla uzavřená samotným Luciferem a na štěstí tomu tak bylo stále. Ten, kdo poslal vlnu, z pekla nepocházel. 

Proto jsem zamířil opačným směrem. Směrem, který kdysi vedl do dalšího podzemního sálu, plného nemrtvých, sloužících mému nejlepšímu kamarádovi, kterého ovládal Locutus, jehož jediným cílem bylo rozpoutat peklo na Zemi. 

S Ficim jsme to tehdy překazili. Bylo to ještě před tím, než jsem začal chodit s Lindou, před tím, než se ke mně vrátil Necronomicon Ex-mortis. Před návratem do domu hrůzy. 

Vyhodili jsme celý podzemní sál do vzduchu. Zbyl po něm jen obrovský, dvacet metrů hluboký kráter, který chtělo vedení města proměnit v rybníček. 

I to jsme překazili, když jsme o pár let později vyhodili do vzduchu jeho výpusť. A teď jsem se chystal na další demoliční akci. 

Řeka v kráteru byla nakonec uzavřena pět metrů širokou betonovou rourou, ze které na povrch vedla dvacet metrů vysoká šachta, ústící v mladém lese ocelovým poklopem skrytým pod spadaným listím. A tam jsem teď mířil. Byla to jediná možnost, jak se nepozorován přiblížit k pentagramu a já ji chtěl využít. 

Vyšlo to a já měl dostatek času, dostat se na místo v okamžiku, kdy na povrchu propuklo peklo. 

Ten rachot těžkých zbraní byl slyšet i pod zemí. Vojáci si to nejspíš náramně užívali. Dokázal jsem si představit, jakou paseku na Slizákovi nadělaly zbraně posvěcené otcem Patrikem. Dočasně. Slizák se dokázal přizpůsobit. Střelba nakonec utichla. Obětoval jsem zbylé vojáky americké výsadkové divize, abych se sám dostal k pentagramu. Ale jinak to nešlo. A oni nám to dlužili. Odpočívej v pokoji Shaqu.

Nedivil jsem se, že se stavba ve tvaru pentagramu dala tak snadno přehlédnout. Ač měla úctyhodné rozměry, vysoká byla jen jedno patro a stála v malém údolíčku, ve kterém byl kdysi jabloňový sad. Alespoň tak jsem si to pamatoval. 

Z běžných turistických cest, kterými byl tento kraj protkán, kolem sadu žádná nevedla a ani z nich do sadu nebylo vidět. Lidé jistě zaregistrovali, že zde nějaká stavba probíhá, ale nejspíš měli za to, že si zde staví sídlo jeden z místních zbohatlíků, kterými byl tento kraj rovněž protkán. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Proto tu teď stála černá svatyně ve tvaru pentagramu. Svatyně, ve které bylo nashromážděno tolik černé energie, že dokázala ve vlně pohltit celý svět. Tohle byla svatyně bolesti.

Opatrně jsem stavbu obešel a na její stěny rozmístil všech deset kilo Semtexu, který jsem si s sebou přinesl v batůžku. Až tady skončím, Krásná Hora bude mít další obrovský a nevysvětlitelný kráter.

Budova neměla žádná okna. Jen jediné dveře v jednom z cípů hvězdy, které ani nebyly zamčené. Jako by mě zval někdo dovnitř. A tak jsem vstoupil. 

Uvnitř byla dokonalá tma. Žádný problém pro mé oči, které v chodbě, kterou jsem procházel, nezahlédli vůbec nic. 

Ta stavba byla ryze účelová. Vlastně to byl obří kondenzátor černé energie, kterým vedla jediná chodba do jeho středu, ve kterém byla kaple s kamenným oltářem určeným ke krvavým obětem. A za tím oltářem stál…

"Ne. To je nemožné," vydechl jsem nevěřícně. 

"Vítám tě Dicku," pronesl stejně, jako tenkrát.

Ale dnes nebyl oblečen v bílém. Oblek na sobě měl. A moderní. Ale byl celý černý. Včetně košile, která kontrastovala s jeho bledou tváří a blonďatou kšticí. 

"Seš mrtvej. Kurva, seš mrtvej! Tak co tady zase děláš?"

"Sem mrtvej? To bys měl vědět nejlíp. Zabils mě!" vykřikl až mi v žilách tuhla krev. 

Ale já si to pamatoval jinak. Poprvé se zabil sám a podruhé, když jsem ho vyhodil do povětří i se Svatou trojicí, už mrtvý byl. Doufal jsem, že historie se nám, co nevidět, zopakuje.

Konečně jsem se vzpamatoval. Vidět znovu tohle, byl šok. Ale ne překvapení. Už jednou jsem ho viděl povstat z mrtvých. Že se toho dočkám i po druhé, jsem nečekal, ale nepřekvapovalo mě to. 

"Jak?" chtěl jsem vědět. 

"Jednu dobu se v pekle nemluvilo o nikom jiném, než o tobě. A to mě neskutečně vytáčelo. A pak, když Lucifer ukončil Locutovu existenci a pak i zbylých nejmocnějších démonů, jsem využil chaosu, který v pekle nastal a unikl. Ale ještě předtím jsem propátral ty nejtemnější hlubiny pekla, abych získal vědomosti těch nejčernějších duší, jenž jsou tam uvězněny na věky věků. A tak se zrodil můj plán. Říkal jsem ti už dávno, že jednou ovládnu celý svět."

Bože, toho magora to pořád nepřešlo. A to to bylo víc jak dvacet let. Dvacet let v pekle a vůbec se nepoučil.

Stále vyprávěl a já konečně pochopil, co se tady děje. 

Tenkrát, když jsme s Ficim zničili Svatou trojici, to nebylo proto, že bysme rádi ničili věci. Bylo to proto, že se pod hřbitovem skrýval můj dávný kamarád Johnnie. Nemrtvý, manipulovaný démonem Locutem, aby rozpoutal nemrtvé peklo na Zemi a tím otevřel pekelnou bránu, kterou by mohl Locutus projít a ovládnout svět. 

Locutus měl spoustu plánů, jak se na Zemi dostat. Bránu v podobě Knihy mrtvých, bránu pod Lindiným domem, bránu v Černobylu a bránu v podobě nemrtvého Johnnieho. Ani jeden z plánů mu nevyšel. I tak měl dostat cenu pro nejkreativnějšího démona pekla. V pekelné hierarchii byl Locutus až na šestém místě. V pokusech dostat se na zem, byl naprostá jednička. Dokud mu to Lucifer nezatrhl. 

Po zničení Svaté trojice nemohl Johnnie skončit nikde jinde, než v pekle. Ale s tím se smířit nedokázal. Nakonec našel způsob, jak se vrátit. A navíc tam dole získal určité schopnosti, které mu umožnili tajně postavit obrovský kondenzátor černé energie ve tvaru pentagramu a vyslat do světa vlnu černé energie, která oživovala mrtvé a vypouštěla do světa infiltrátory. A také mu umožnili zkonstruovat Slizáka. Doslova zkonstruovat, neboť Slizák byl spojením zombie, upíra, démona a dokonce mocného čaroděje! Neuvěřitelné! Proto po světě problikávaly stíny démonů. Museli mít alespoň částečný přístup do našeho světa, jinak by tu Slizák nemohl být. Proto disponoval téměř dokonalou regenerací, byl částečným upírem. Proto byl vždycky tam kde my. Dokázal se teleportovat z místa na místo, jako to uměla Jess. Jako to uměli jen ti nejlepší čarodějové. Ale jen ten skutečně nejlepší čaroděj dokázal stvořit Slizáka. A jak se zdálo, zrovna stál přede mnou. 

Říká se, že za některé zločiny by neměl následovat trest vězení. Že ve vězení se člověk jen přiučí horším věcem, než které uměl. Peklo je ve své podstatě vězení. A Johnnie se v něm naučil věcem nevídaným. Vrátil se jako mocný a k tomu ještě nemrtvý čaroděj. Tohle by mu snad záviděla i Jess. Kde sakra vlastně je? Ta jediná by mi teď mohla pomoct. 

Už jsem měl těch keců dost. Možná se vrátil jako mocný čaroděj, ale jinak se vůbec nezměnil. Zase ten dlouhý a naprosto zbytečný monolog o své důležitosti. Neměl jsem na to náladu. Otočil jsem se a odcházel. 

"Kam jdeš? Kam jdeš!" křičel za mnou hystericky. Asi nebyl zvyklý, že ho někdo ignoruje. Jo, velký a mocný čaroděj.

Opustil jsem stavbu a pokračoval dál polem pšenice. Neohlížel jsem se. Nebylo proč. 

Vlastně jsem si chtěl vyzkoušet roli filmového hrdiny, který odchází od hořící benzínky, jenž v zápětí vybuchuje v kouli ohně. Tlaková vlna jen lehce rozfoukne hrdinovi vlasy a ten, aniž by se otočil, s drsným výrazem ve tváři pokračuje dál. 

Vytáhl jsem z kapsy dálkový detonátor, odjistil spoušť a zmáčkl tlačítko.

Tlaková vlna mi rozfoukla vlasy a pak mě zahodila o třicet metrů dál do pole.

Ležel jsem na zádech a pozoroval šedo zelená mračna. V uších mi pískalo a zdálo se mi, jako bych v tom pískání slyšel Lindin hlas. Možná jsem již mrtvý. Co já vím. Každopádně to byl skvělý pocit. Najednou mi bylo všechno jedno. Připadal jsem si tak lehký a svobodný…

'Richarde. Tak už se konečně ozvi,' rozeznal jsem v pískání Lindin hlas.

'Jsem tady. Slyším tě,' odpověděl jsem myšlenkou, ale ve svých myšlenkách jsem byl stále mimo.

'Ze střechy jsme viděli ten výbuch. Jsi v pořádku?'

Jestli jsem v pořádku? Já nevím. Je mi to jedno.

'Musíš se vrátit. Bariéra se hroutí.'

Bariéra se hroutí. To je skvělý. 

Tak moment. Bariéra se hroutí?

Konečně jsem se probral. Nad místem výbuchu se vznášel černý hřib, podobný atomovému. Sakra. To musela být šlupa. Na chvíli jsem nejspíš ztratil vědomí. A když jsem se probral, stále jsem byl trochu mimo. 

Čekal jsem, že až pentagram zničím, všechno skončí. Mračna se roztrhají a svět zase zalije zlatá záře letního slunce. Mrtví se skácí k zemi tam kde jsou a Slizák se vypaří v pekelném ohni. Nic z toho se nestalo. Pentagram měl svůj význam na začátku. Teď už na něm nezáleželo.

A bariéra se hroutí. Ochranná bariéra, kolem naší zahrady se hroutí!

'Hroutí se to od shora. Už sem pronikli nejnižší démoni. Přesunujeme se do jeskyně,' hlásila dál Linda. 

'Ne, do jeskyně nechoďte. Běžte dolů, do kaple.'

Zase jsem byl při plném vědomí a akceschopný. Po tom, co jsem zde viděl, mi bylo jasné, že jeskyně nikoho neochrání. Johnnie byl mocný čaroděj. Pentagram už nepotřeboval. Bariéra se hroutila, což musela být jeho práce. Poslední útočiště před jeho mocí nemohlo obstát.  

'Do kaple? A co stíny?'

'Žádne tam nejsou. Běžte. Jdu za vámi.'

Běžel jsem, co mi síly stačily. I tak jsem věděl, že nedorazím včas. Nešlo to, neboť Johnnie byl mnohem rychlejší, než já. Johnnie se dokázal teleportovat, jako Jess. 

Na svatyni bolesti již nezáleželo. Svůj účel splnila. A to dokonce dvakrát. Prvně, když vyslala do světa temnou vlnu. Podruhé, když mě odlákala z domu. Jedině tak měl Johnnie jistotu, že v domě nejsem a nepokusím se mu zabránit ve stržení ochranné bariéry. 

Teleportoval se na náš pozemek a strhl bariéru, aby se mi pomstil za příkoří, které si způsobil sám. Prostě BFF.

Linda sehnala všechny děti i dospělé a vedla je zahradou stínů do naší kaple. Bylo to jediné místo, které snad mohlo odolat po pádu bariéry. A kdyby ne, ještě se jí dalo, skrze druhou dimenzi, dostat do svatého Prokopa. Nevím, jestli by nám to bylo k něčemu platné. Bez vody a zásob bychom v něm dlouho nevydrželi. Ale dalo by nám to alespoň šanci něco vymyslet. 

'Jsme v kapli. Zombie se hrnou do zahrady ze všech stran. A viděla jsem Slizáka.'

'Řekni otci, ať kapli znovu vysvětí. Slizák do Prokopa nemohl. Nebude moct ani do vysvěcené kaple.'

'Dobře, ale pospěš si.'

Běžel jsem, co to dalo. I tak mi bylo jasné, že to nemohu stihnout. Ale nevzdával jsem to. Nikdy jsem to nevzdával. 

'Pane bože! Je tady!' vyjekla náhle Linda. 'A někdo cizí stojí u kříže!'

Naladil jsem se na ni, stejně, jako před chatou v Krkonoších. Opět jsem viděl, co ona. Jako bych byl s ní. 

Ve vchodu do kaple stál Slizák. Zatím dovnitř nevkročil. Jen šmátrala rukou, na které naskakovaly nechutné puchýře, ve dveřích. Ale ruka se rychle hojila. Slizák si zvykal. A až si zvykne úplně, nic ho ve vstupu do kaple nezastaví. 

Naproti tomu, na opačné straně kaple, u kříže s nenávistně civícím Kristem, také někdo byl.

'Řekni Ficimu, ať nestřílí. To je Blonďák. Richard z druhé dimenze.'

Linda tlumočila mé myšlenky Ficimu. Ten zbraň nesklonil, ale ani nevystřelil. 

Blonďák se odpoutal od zadní stěny a kráčel přímo ke Slizákovi. Cestou z pouzdra vytáhl svůj obří nůž. Poté zařval a vrhl se přímo proti svému soupeři, kterého vytlačil z kaple ven. 

Venku se strhla bitva století. Blonďák bez přestání útočil svým nožem a zasazoval Slizákovi mohutné rány, které se téměř okamžitě hojily. Ani Slizák nezahálel a uštědřil Blonďákovi několik nehezkých ran. I tak se zdálo, že má Blonďák na vrch. Jen se mu stále nedařilo zasáhnout Slizákovu hlavu, nebo krk. Jen zničením hlavy, nebo jejím oddělením od zbytku těla, se dal Slizák zabít. 

A pak se stalo nemyslitelné. Blonďák promáchl a odkryl se tak Slizákovi, který neminul. Praštil ho svou obludnou tlapou do obličeje tak, že odlétl o deset metrů dál, kde zůstal ležet, neschopen pohybu. Slizák k němu přistoupil a nadzvedl nohu, aby mu s ní roztříštil lebku. A pak jsem na scénu vstoupil já. 

Konečně jsem doběhl do zahrady. Ohnivým kruhem jsem rozhrnul zástupy zombií, které se tlačili na obvodovou zeď, kterou jsem přeskočil rovnou na první terasu. Letěl jsem jako stíhačka. Druhá terasa, třetí, čtvrtá a z ní rovnou na palouk před kaplí. Rovnou na Slizáka. 

Ten si mého příletu všiml a otočil se, aby se kryl před mým úderem. Usekl jsem mu paži v letu a při dopadu se otočil a usekl mu obě nohy v kolenou. Znovu jsem se přetočil a ještě než dopadl na zem, jsem mu usekl hlavu. Hlava i tělo dopadli ve stejnou chvíli. Nezahálel jsem a mohutným kopem jsem poslal hlavu až na druhou terasu.

"Tačdáááun!" zakřičel jsem. "Máš to spočítaný, ty šmejde," dodal jsem a zapálil Slizákovo tělo ohnivým kruhem. Bez hlavy hořelo moc hezky. 

Přistoupil jsem k Blonďákovi a podal mu pomocnou ruku. Vstal a konečně promluvil dokonalou angličtinou.

"Kdybych ti ho nenačal, nedal bys ho."

"Ty mluvíš anglicky?"

"U nás mluví všichni anglicky. Je to mezinárodní jazyk."

"Tak proč si to neřek hned?"

" Nevěděl jsem, že to samé platí i u vás."

"Ne? A jak jsi to teda zjistil?"

Neodpověděl, neboť zahradou se rozlehl Johnnieho ďábelský smích. 

Zjevil se kousek od nás. Zjevil se, jako stín. Vznášel se půl metru nad zemí a z jeho těla se vznášely šlahouny temnoty. 

"Myslíte, že tímhle to končí? Že zničením svatyně bolesti to končí? Ne. Už to nikdo nezastaví. Vlna temnoty nakonec pohltí celý svět. A ten bude můj."

"Hezkej proslov," řekli jsme s Blonďákem zároveň a vyslali Johnniemu vstříc naše zbraně. 

Nestalo se nic. Má mačeta i Blonďákův nůž jím prolétly, jako by byl jen dým. Tohle pro nás nevypadalo dobře. A Johnnie se tomu jenom smál. 

"Nemůžete mě zabít. Jsem mrtvý. Jsem nemrtvý. Jsem duch a stín. Jsem démon a mocný čaroděj. Nejde mě zabít," smál se dál. 

"Počkej," řekl Blonďák a vytáhl z kapsy placatku ze stříbrného plechu.

"Nemyslím, že na to je teď správný čas," řekl jsem na to. 

I tak odšrouboval víčko. 

V zápětí jsem uskočil stranou, neboť hned vedle mě se zjevil stín tety Jess v bílých šatech, které pomalu vlály kolem ní. 

"Slíbil jsi to," řekla, ale nebylo to určené mě, nýbrž Blonďákovi, který přikývl.

Jess odlétla kousek stranou. Poté vztáhla pravou ruku k nebi a vyřkla své zaklínadlo. Poznal jsem v něm něco z indiánské řeči mého kmene, pekelštiny Knihy mrtvých a dalšího jazyka, který jsem neznal, ale typoval bych, že šlo o jazyk afrických otroků. 

Nebe nad námi zahřmělo, zablýsklo se a nechutná šedo zelená mračna se po téměř měsíci rozestoupila. Na palouk před kaplí dopadly paprsky letního slunce, přesně jak jsem si to představoval po zničení svatyně bolesti. A ještě něco. Johnnieho ďábelský smích ustal. 

"Zkus to teď." 

Znovu jsem nadskočil, neboť Jessiin stín stál opět vedle mě. Jen v ruce držel mou mačetu. 

Neváhal jsem ani vteřinu. Vzal jsem si od Jess mačetu a znovu ji hodil proti Johnniemu. 

Tentokrát mačeta neprolétla. Trefila ho přesně mezi oči. Johnnie okamžitě vzplál. Možná to byl duch a stín a mocný čaroděj. Ale také démon. A jako démon se vracel rovnou do pekla. To moje mačeta s démony dělávala.

Mračna se dál trhala. Vlna rychle ustupovala. Démoni byli s křikem vyraženi z našeho světa a zombie padali k zemi, kde zůstávali ležet mrtvé. Skutečně mrtvé. 

Jess se znovu otočila k nám. Ona byla stále velice mocná. Jako jediný stín mohla být aktivní i ve slunečním světle. Johnnie tohle štěstí neměl. Jakmile na něj dopadly paprsky slunečního světla, jeho moc zeslábla natolik, že jsem ho mohl poslat zpět kam patří. To zóna mu dával moc. Moc, která zmizela společně s ní. Už nebylo pochyb o tom, kdo je tu nejmocnější čaroděj. Byla to Jess a byla jí i když byla stín. Její mocna magie dokázala překonat tu Johnnieho, kterou se po celá léta učil od těch nejzrůdnějších čarodějů v pekle. 

"Nezapomeň," řekla Blonďákovi a zmizela. 

Blonďák zašrouboval placatku a vrátil ji zpět do kapsy. 

Všichni společně jsme vyšli ze zahrady stínů, která už jí nebyla, na ulici před dům, kde z okolních domů vycházeli lidé. Živí lidé. 

Někteří byli notně zesláblí, ale sluneční paprsky je přesto vylákali ven. 

Otevřeli jsme své zásoby a rozdali jídlo lidem v naší ulici. A potom jsme naložili Markétinu Fabii a jezdili po městě a rozdávali jídlo všem přeživším. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo jich tolik. Tolik lidí, šťastných z konce té noční můry. 

Zase jsme to dokázali. Zase jsme zachránili svět. 

Závěr

Zachránit svět je fajn. Jen by to příště nemusel být takový masakr. Osmdesát šest tisíc mrtvých a dvanáct tisíc nezvěstných. To vše převážně tady v Čechách. Dál, než do příhraničí sousedních zemí, které se stihlo evakuovat, se vlna nedostala. Třicet šest mrtvých po anihilaci Svaté trojice, oproti tomu, byla selanka. I tak se země pomalu dávala dohromady. Nejen úsilím našich lidí, ale také díky štědré mezinárodní pomoci. 

A samozřejmě vyvstala spousta otázek. A ta nejpalčivější zněla, co se vlastně stalo. 

Pár věcí si určitě zaslouží vysvětlení. 

Tak předně Slizák. Opravdu to byla kreatura stvořená z masa člověka, zombie, upíra a bytostné podstaty démona. Jess dokázala z člověka vyrobit vlkodlaka. Johnnie toto umění dostal na vyšší úroveň. Zkombinoval člověka a několik kreatur. Proto byl Slizák tak nezdolný a proto se objevil až s vlnou. Jen zóna mu umožňovala život v našem světě. Stejně jako infiltrátorům, kteří byli rovněž stvoření z masa lidí. Jen neměli duši. Měli jen vůli svého pána, který je stvořil. Vůli Johnnieho, který byl sám mocný čaroděj. Ale ani on nemohl žít mimo zónu. Tedy mohl, ale ztrácel tím svou moc. Proto se snažil rozšířit zónu po celé Zemi a proto jsem ho mohl zničit, když Jess zničila zónu. A kdo byl vlastně Johnnie? Johnnie byl můj dávný kamarád, kterého pohltila Kniha mrtvých a on se zabil, aby se po roce vrátil jako nemrtvý s touhou ovládnout svět. Byla to Locutova loutka, kterou jsme s Ficim zničili anihilací Svaté trojice. To on stál u zrodu mé okultní činnosti. Nevěříte? Vše je dokonale popsáno v první Světlé stránce temnoty. Přečtěte si ji. 

Ale teď se vraťme k Blonďákovi. Nejmenuje se Blonďák, ale Richard Král, stejně jako já. Je to mé paralelní dvojče a i když mi není vůbec podobný, spojuje nás náš osud, chcete-li. 

Myslel jsem, že když padla ochranná bariéra u jeho domu, ztratil celou svou rodinu. Mýlil jsem se. Vždyť Richardovi bylo teprve dvacet let. Žádnou rodinu neměl a dům, kolem kterého by mohl vztyčit ochrannou bariéru, už vůbec ne. Nedošlo mi to. Vždyť ani já dům ve svých dvaceti letech neměl. Dostal jsem ho o rok později a bariéru jsem kolem něj vztyčil po několika dalších letech. Až po té, co byla dokončena jeho rekonstrukce a co se do domu nastěhoval Fici s Markétou. 

Paralelního Richarda zastihla vlna těsně před odletem do Ameriky. Odletět už nestihl. Proto neznal Jess. Zrovna byl u Lindy v domě. Ten dům byl chráněný magií ještě z dob, kdy v něm byl uvězněn Locutus. Richard ochranu posílil a pak odtud podnikal výpravy, které měly za cíl zjistit, co se vlastně stalo. Měl k tomu skvělé podmínky. 

V mé dimenzi se ve středověku o Krásné Hoře uvažovalo, díky těžbě zlata, jako o hlavním městě českých zemí. Zlato došlo a z myšlenky sešlo. Ne tak v para dimenzi. Tam byla Krásná Hora hlavním městem republiky. Nejen, že byla mnohem rozlehlejší, ale byla pod ní i rozsáhlá síť tunelů jednokolejného metra, kterou Richard využíval při svých výpravách. Stejně, jako tady i tam bylo mnohem bezpečnější, pohybovat se městem pod zemí. 

Ale jinak se toho lišilo podstatně víc. Nejspíš za to mohla skutečnost, že historie se psala trochu jinak, než tady. Tak třeba třiceti léta válka dopadla taky trochu jinak. Tak trochu víc jinak, neboť České království se na nějaký čas stalo součástí toho Švédského, jehož historie s tou naší také tak úplně nesouhlasila. Proto ta neuvěřitelná směs skandinávštiny, kterou para Richard mluvil. Tři sta let pod skandinávskou nadvládou si vybralo svou daň.

Ale v důležitých věcech se naše dimenze shodovaly. Richardův americký původ, Locutus, Kniha mrtvých, Johnnie a nakonec i Linda.  

Při jedné ze svých výprav se setkal i s americkou výpravou, která již byla infiltrovaná a toto setkání ho málem stálo život. Proto to varování, že nemáme věřit armádě. Nakonec se mu podařilo objevit svatyni bolesti. To bylo přesně před tím, než se v tunelu metra setkal s námi. Po té, co nás nasměroval domů, se do svatyně bolesti vrátil, aby ji zničil. Stejně jako já se domníval, že tím veškeré zlo zničí. Stejně, jako tady, to nevyšlo. Proto se rozhodl se spojit s námi. Společně bysme měli větší šanci. 

Prošel interdimenzionálním tunelem, což je mimochodem jediná záhada, kterou se nám nepodařilo rozluštit a vstoupil do zahrady stínů. První, koho u nás potkal, byla Jess. 

Ale oni se neznali. Richard Jess nestihl poznat a Jess zase nepoznávala Richarda z jiné dimenze. Byl to pro ni cizí člověk. Proto na něj ani nezaútočila. Místo toho se spolu dali do řeči. Šlo to snadno, neboť Jess byla Američanka a jako první na Richarda promluvila anglicky, tedy jazykem, který platí za mezinárodní v obou dimenzích. 

Richard řekl Jess o tom, co se děje u něj a Jess mu pověděla o tom, co se děje tady. Společně tu záhadu rozlouskli na jedno sezení. 

Potom Richard odnesl všechny stíny z mé zahrady. Já už v jeho věku nějaké stíny v zahradě měl. On ne. Příčilo se mu to. Bral to jako mučení. Jess mu pomohla zavřít všechny stíny do SpiritBoxu a odnést je k trvalému odpočinku ve svatém Prokopovi, což byl podle něj jediný způsob, jak zajistit stínům klid a mír. Já tomu nevěřil. Takový sluníčkář jsem nebyl. Ale budiž. 

A potom odnesl ve SpiritBoxu ve tvaru stříbrné placatky i Jess. Proto jsem ji v zahradě stínů nemohl najít. Odnesl jí do své dimenze, kde mu pomohla rozbít zónu a porazit Johnnieho. A pak se vrátil zpět. Když to klaplo tam, muselo to klapnout i tady. 

Bylo to na poslední chvíli, ale vyšlo to. Jen ji za to něco slíbil. 

"Co že jsi ji slíbil?"

Stál jsem na palouku před kaplí. V ruce jsem svíral mačetu a vychutnával si paprsky slunce, dopadající na mou tvář. Linda s Viki v náručí a ostatní pomalu vycházeli z kaple nevěříc, že z noční můrou je konec. 

"Slíbil jsem, že když ti pomůže, dáš ji svobodu," odvětil s klidem para Richard. 

"Zbláznil ses? Nemůžu ji dát svobodu. Zabila mého otce. Zabila spoustu lidí a chtěla zabít i mě a Lindu. Myslíš, že jedna záchrana světa to odčiní?"

Už když jsem z úst vypouštěl poslední větu, věděl jsem, že je to blbost. Mou domněnku potvrdila má mačeta, na které se rozzářil latinský nápis Solus deus potest iudicare. Tedy, že soudit smí jen Bůh. 

Úplně jsem ztratil řeč. Ten nápis tam byl již dvacet let. Byl vyveden tenkou zlatou linkou ozdobným písmem a objevil se po tom, co jsem s mačetou zmasakroval ty lidi u jezera v Tennessee. Tenkrát byl určen pro mě. Vyčítal jsem si smrt těch lidí. Někdo mi chtěl říct, že jinak to prostě nešlo. Že nemám soudit sám sebe. 

Tentokrát to byl také vzkaz pro mě. A říkal, ať nesoudím jiné. Od toho tu nejsem. 

"Fajn," souhlasil jsem tedy. "Ale jak to mám udělat? Mám ji pustit ven? Stále je to nejmocnější čarodějka na světě. A navíc stín. Nemůže si jen tak volně pobíhat venku."

"Však ty na to přijdeš," poplácal mě Richard po rameni a předal mi placatku s tetou Jess.

Jen co se svět trochu uklidnil, půjčil jsem si od Ficiho jeho Porsche a vydal se na zámek Nízká, navštívit mého starého přítele Gabriela. Vždycky, když jsem si přijel pro radu, tam byl. Vždycky na mě čekal za barem. Vysoký s hranatou hlavou, podobný Frankensteinovu monstru, připravený s lahví vychlazeného Jacka Honeyho v ruce. 

"Co tě ke mně přivádí tentokrát?" zeptal se mě Gabriel bez obalu. A bez úsměvu, jak u něj bylo zvykem.

"Jessabele Wrightová, původně Kingová a ještě před tím d'Auvergne," odvětil jsem. 

"A ještě před tím Moreau," dodal Gabriel.

"Fajn. Tak víme o kom je řeč."

"Ano. Ale nevíme proč. Je to stín a stínem zůstane navždy."

"Proč? Pomohla nám zachranit svět. Teď bysme měli pomoct my jí."

"Sám víš, že to nejde. Je to stín. Do nebe nemůže, v pekle ji nechtějí. Bude bloudit místem svého skonu do konce věků. To je její trest."

"Otec si to nemyslí."

"Čí otec?"

"Tvůj, ty vole. Neudržel jsem nervy na uzdě. Otec s velkým O. Poslal mě za tebou."

"Poslal tě za mnou?" řekl Gabriel nedůvěřivě. "Mluvil s tebou?"

"Ne. Nemluvil. A vlastně mě sem ani neposlal," řekl jsem po pravdě. "Ale naznačil mi, abych něco vymyslel. A mě nic nenapadá. Proto jsem přijel za tebou."

"V tomhle ti nepomůžu."

"Proč?"

"Myslíš, že záchrana světa je dostatečný důvod k milosti? Myslíš, že někdo, kdo staletí vraždil, může do nebe?"

"Soudit může jenom Bůh," zopakoval jsem heslo ze své mačety.

"Už ji odsoudil," řekl Gabriel nesmlouvavě. 

"Vážně? Tak proč ji to neřekneš sám?" mávl jsem rukou za sebe, kde se zjevil průsvitný Jessiin stín. Bylo to poprvé, kdy jsem viděl vylekaného anděla. 

"To neděláš dobře. Pustil jsi ji mimo zahradu. Teď může odejít kamkoliv."

"Ale neodejde. Přišla, protože si zaslouží druhou šanci. Zachránila nás. Mou Lindu, mou Viktorii a mé přátele. Zachránila celý svět. Ne. Dva světy. Zaslouží si to."

Gabriel zhluboka vydechl a opřel se oběma rukama o bar. Zdálo se, že přemýšlí. To jsem u anděla taky ještě nikdy neviděl. A nebo, že by s někým komunikoval?

"Dobře," řekl nakonec. "Dostane druhou šanci. Ale musí prokázat, že si ji zaslouží," řekl a zmizel. 

"Hele. Už mě s tou vaší teleportací, nebo co to je, vážně začínáte štvát," řekl jsem prázdnému baru.

"Richarde," ozval se za mnou tenký dívčí hlásek. 

Otočil jsem se. A oněměl úžasem. 

Přede mnou stála Jess. Nebyla ani průhledná, ani na ní nepovlávaly šaty. Žádné na sobě neměla. Byla úplně nahá a třásla se. Stíny se nikdy netřesou. Neznají strach, ani zimu. Tohle nebyl stín. Byla to vyděšená sedmnáctiletá dívka. A byla živá. 

Tak takhle to Gabriel myslel. Druhá šance. Jen musí dokázat, co v ní je. Prožít život a dokázat tak, že si věčný život v nebi zaslouží. Byla to obrovská odměna. Ale jak jinak odměnit zachránce dvou světů. 

Svlékl jsem si košili. Vždycky jsem nosil košili, pod kterou jsem ukrýval mačetu svatého Vojtěcha. A oblékl ji Jess. A poté jsem ji odvedl do auta a odvezl domů. 

Netušil jsem, co mi na tohle řekne Linda. Ani jsem netušil, jak se Jess bude chovat dál. Ale jestli měla dostat druhou šanci, byl jsem pevně rozhodnut, že ji s tím pomůžu. Přeci jen mi v žilách kolovala její krev. Čarodějná krev, díky které jsem ovládl tajemství Knihy mrtvých. Porazil démony, stíny a nakonec i ji samotnou. 

A hlavně. Mít v našem týmu nejmocnější čarodějku všech dob. Tak to taky určitě není k zahození.

© 2023 Emil Friedberg, Světlá stránka temnoty 2