Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
4. část
Můj řízený pád z první terasy na druhou, vůbec nebyl tak řízený, jak bych si představoval. První terasu od druhé dělila asi deset metrů vysoká stěna. Byla to nejvyšší stěna zahrady ve které byly v jižní straně ony slavné jeskyně, kde jsem kdysi zlikvidoval část komanda her Obersta a o rok později své vyšinuté příbuzenstvo z Beavercreeku.
To, že jsem uměl levitovat, neznamenalo, že si můžu skákat z útesů jako superman. Takhle to nefungovalo. S mým uměním jsem maximálně dokázal zpomalit poslední fázi pádu, abych se nezabil. Takže jsem prosvištěl korunami stromů, jako magor, který se právě rozhodl, že dokáže létat. Problém byl, že jsem měl na sobě stále jenom červené bermudy. Na mém těle se objevilo několik nehezkých škrábanců v barvě mých trenýrek, způsobených větvemi stromů. Ale to byl jenom malý problém. Horší bylo, že jsem byl stále bos.
Mé nožičky, zvyklé na značkovou obuv, ať už sportovní, vojenskou, nebo vycházkově elegantní, se zabořily do tlusté vrstvy spadané vegetace, včetně milionu malých, ale kurevsky ostrých větviček. Tohle bude zítra bolet.
'Fici s Markétou a dětmi jsou v domě. Na pozemku jsem nikoho dalšího neviděl. Poslední upír míří ke kapli,' informoval mě duch pana domácího.
Ale ne. Kaple ne. Tu jsem bytostně nesnášel. Nacházela se dole na poslední terase. Od třetí terasy dolů, byly všechny terasy stejně velké. Tedy asi dva metry vysoké a čtyři široké. Ale na severní straně zahrady to bylo jinak. Tam byl ponechán široký plácek, zakončený sedm metrů vysokou pískovcovou stěnou, ve které byla vytesaná soukromá kaple.
Její vchod tvořil klenutý gotický oblouk, který neměl žádné dveře. Po jeho stranách byla dvě vysoká, rovněž klenutá vytrážová okna, poskládaná z barevných skleněných segmentů, znázorňujících nějaké svaté. Podobná okna byla i na chrámu svatého Prokopa, jen tahle byla o dost menší. Ale při správném slunci do kaple pronikalo barevné světlo. Stovky modrých, zelených a červených obrazců ozařovaly celý vnitřek kaple. A to na tom bylo tak děsivé.
Vnitřek kaple tvořily dvě řady kamenných lavic a na protější straně kamenný oltář nad kterým visel pět metrů vysoký dřevěný kříž s ukřižovaným Kristem. Jenomže tenhle se na vás díval. Tenhle Kristus nebyl mrtvý se zavřenými víčky. Díval se a v jeho tváři byla nenávist. Tahle kaple bylo to nejděsivější místo na celém mém pozemku.
Objevil jsem ji hned první jaro po našem přistěhování. Samozřejmě už před tím jsem prozkoumával rozlehlou zahradu, ale ta byla pro devítiletého kluka děsivá sama o sobě. Obzvláště v pochmurných zimních měsících.
Ale jak přišlo jaro, vysvitlo slunko a příroda se zazelenala, hned bylo všechno veselejší. Bloumal jsem zahradou, objevoval všechna její tajemství a pomalu se prokousával dolů. A tam jsem ji našel.
Nejprve se mi dovnitř vůbec nechtělo. Ve vchodu bylo nafoukané spadané suché listí a uvnitř bylo šero, protože slunce bylo ještě moc nízko, aby proniklo do kaple vytrážovými okny. Ale já nakonec dovnitř stejně pronikl. Nebylo tam toho moc k vidění. Jen na oltáři stálo pár matných kovových nádob pokrytých měděnkou a ze stěny na mě nenávistně shlížel Ježíš.
A pak jsem zaslechl ty zvuky. Nejprve mě děsně vyděsily a já utekl z kaple ven. Ale nakonec jsem se vrátil. Zvědavost byla silnější, než já.
Ty zvuky zněly stále stejně dutě a vzdáleně. Nepřibližovaly se a to bylo důležité. Nakonec jsem našel jejich zdroj. Další úzkou tmavou šachtu, ukrytou za širokým křížem.
Dlouho jsem se odhodlával, zda do chodby vstoupit. Byla úzká a temná. A já přísahal, že z ní slyším přicházet hlasy. Chtělo to světlo. A protože už tenkrát jsem experimentoval s kouřením, za což bych si dnes nejraději nafackoval, měl jsem v kapse krabičku zápalek.
Škrtl jsem sirkou a šachtu ozářilo matné nažloutlé a naprosto nedostatečné světlo. Rychle jsem si spočítal, na jak dlouho mi těch zbývajících jedenáct zápalek může vydržet. Na velký výlet pod zem to nevypadalo. I přes to jsem pokračoval dál. Zvuky z podzemí neustále sílily.
Nevím jak daleko jsem byl, když jsem na levé stěně šachty narazil na úzký výklenek, ve kterém spočíval tenký balík voskovaného plátna, převázaný hrubým motouzem.
V ten samý okamžik se z šachty ozval nelidský řev. Popadl jsem balík a utíkal k tenkému proužku slabého světla, které do šachty pronikalo kolem dřevěného kříže. Věděl jsem proč. Ten nelidský řev byl stejný jako ten, který nás před dvěma lety pronásledoval při úprku z jeskyně pod Lindiným domem. Nezastavil jsem se, až doma ve svém pokoji. Teprve tam jsem balík otevřel.
Jaké to překvapení. Balík obsahoval v tlusté vrstvě vazelíny zakozervovanou mačetu. Byla z lesklé oceli a měla lehké zahnutí typu kukri, které v našich končinách nebylo příliš obvyklé. Další osud této mačety již znáte. Poté, co jsem ji ozdobil symboly z Knihy mrtvých, poté, co poprvé poslala zpět do pekla Locuta, poté, co ji zlomil jiný démon jménem Morphus převtělený do vlkodlaka se její ocel stala součástí mačety svatého Vojtěcha, kterou jsem teď třímal ve své pravé ruce.
Ta vzpomínka byla děsivá i po třiceti letech. Od té doby jsem do kaple nikdy nevstoupil.
Opatrně, co nejnenápadněji, jsem sestupoval zahradou. V červených trenýrkách, bez bot, to byl jeden z nejúžasnějších zážitků, který mě kdy potkal.
Stínů jsem se bát nemusel. Bylo na ně dost brzo. Navíc jsem od indiánského démona, který rovněž zařval na mé zahradě mou mačetou, získal schopnost ovládat stíny. Takže pohoda. Jen jednomu z nich to zapomněli říct. Pro ni některá pravidla neplatila.
Konečně jsem dohnal upíra. Křičel, krvácel a utíkal přes poslední terasu. Ale ne přede mnou. Byl tak vyděšený, že se neváhal ukrýt v kapli. Jenomže upíři do křesťanských staveb nesmí. A už vůbec do těch vysvěcených. A naše kaple vysvěcená byla. O to jsem se postaral.