Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
3. část
,Raz, dva, tři,' řekl jsem Lindě a počítal i s malým zpožděním, než Lindino tři překoná vzdálenost z jejího mobilu do Ficiho mobilu. Potom se stalo hned několik věcí naráz.
Ustoupil jsem stranou a vedle mé paty vybuchla země. Do vzduchu vylétla sprška hlíny a rozžhavená střepina z Ficiho velkorážné kulky se mi zasekla do lýtka. V tu samou chvíli se roztrhaly mraky nad našimi hlavami a prostor před domem ozářilo silné letní slunce. Upíří šéf couvl o krok, aby se skryl ve stínu domu, takže Ficiho kulka mu jen mírně zvýraznila pěšinku na hlavě. Když říkám mírně, člověka by to asi zabilo, ne však upíra.
Můj plán sice nevyšel přesně podle mých představ, ale i tak jsem byl celkem spokojen. Rýha v hlavě a nenadálý výbuch trávníku rozhodil upířího šéfa přesně na ten správný okamžik, který jsem potřeboval k dokončení svého plánu.
Z výskoku jsem kopl upíra s pěšinkou do ksichtu, jako Jean-Claude van Damme za svých mladých let. Upírovy zuby, včetně ostrých špičáků, se rozletěly po zahradě a po dokončení ladného oblouku, přistály na mém anglickém trávníku.
Popadl jsem vřískající Natálku a hodil ji do jezírka. Tohle byla ta nejošemetnější věc na mém plánu. Jezírko bylo daleko. Navíc na první terase, která byla tři metry pod tou nultou. A v jezírku teď bylo kvůli dětem asi jen 60 centimetrů vody. Ale zase bylo dost velké, co se rozlohy týče. Hodil jsem ji tak, jako bych se snažil hodit plochým kamínkem pár žabek na hladině rybníku. Byla to prasárna. Jestli tohle viděl Fici, asi mě zabije.
Ale povedlo se. Naty přistála na hladině jezírka a než zmizela pod vodou, doklouzala po hladině až k máminým nohám, která ji nezraněnou vytáhla ven. Zázrak. Ale konečně jsem měl volné ruce.
Další postup byl jednoduchý. Ale jak může vyjít plán, který jste vymysleli za necelé dvě vteřiny?
Původně jsem chtěl dostat Naty z dosahu upírů a pak je všechny spálit ohnivým kruhem. Ale jakmile začala akce, upíři se rozlétli do všech stran. A začali tasit zbraně. A já si všiml, že jeden z nich, ten co stál nejblíže domu, je pod pláštěm ověšen útočnými granáty, jako vánoční stromeček. To hovado jich na sobě mělo tolik, že vypadalo jako hrozen zeleného vína. Kdybych ho zapálil, jejich výbuch by nás všechny rozmetal na kusy.
Vztáhl jsem pravou ruku k nebi. Tak ne. Nebe nám sice pomáhalo, ale takhle to rozhodně nefungovalo. Vztáhl jsem ruku nad hroznového upíra. Do míst, kde v prvním patře, kde byl náš obývací pokoj, stála na krbu ve speciálním stojanu z třešňového dřeva mačeta svatého Vojtěcha. Trhl jsem rukou a mačetu k sobě přivolal. Problém byl, že mačeta to vzala hezky zpříma. Jenomže v přímém směru, mezi stojanem a mou rukou, nebylo žádné okno. Mačeta musela projít skrz zeď.
Asi to vzala pěkně naplocho, neboť ze stěny vystřelil kus zdiva asi metr a půl krát sedmdesát centimetrů a řítil se dolů na upíra. Být náš dům moderní stavbou, na upíra by dopadlo pár lehkých pórobetonových tvárnic a půl kila polystyrenu. Jenomže náš dům byla kvalitní stavba z konce devatenáctého století, kdy lidé dělali věci prostě jinak. Hodně jinak.
To, že měl dům třičtvrtě metru tlusté zdi, jsem věděl. Toho se nedalo nevšimnout. Ale nikdy mě nenapadlo z čeho je postavený. Při rekonstrukci byl kompletně obložený lešením, které bylo zakryto tkaninou kvůli prašnosti. Myslel jsem, že dům je postavený z klasických pálených cihel. Nikdy jsem to nezkoumal. Víc jsem se mýlit nemohl.
Jelikož stál dům v bývalém pískovcovém lomu, byl postaven z pískovcových kvádrů. Dřív se to tak dělalo. Nemělo smysl tahat materiál na stavbu přes půl zeměkoule, jako se to dělá dnes. A jeden takový kvádr právě vyrazila má mačeta ze zdi.
Z prvního patra se zřítil asi tunu vážící blok pískovce. Upír, který stál pod ním, neměl šanci. Kvádr se zaryl asi patnáct centimetrů do trávníku. Zůstal jsem stát s pusou otevřenou s pohledem upřeným na mačetu v mé ruce. Netušil jsem, že má takovou sílu. A to už jsme spolu chodili dvacet let. I ostatní upíři stáli s otevřenými pusami, protože něco takového se jen tak nevidí. Napadlo mě, že vyhrabat upíra ověšeného granáty z pod kvádrů, bude asi oříšek. O návratu tunu vážícího bloku pískovce do stěny, nemluvě.
První se probral bezzubý upír. Zaútočil na mě dlouhým rovným mečem ve stylu Bladea. Jestli to s tím bladeovstvím myslel vážně, jeho meč byl vyroben z titanu, kterýžto kov byl sice pevnější, než ocel, ale pro výrobu mečů naprosto nevhodný.
Bylo mi to jedno. Usekl jsem jeho čepel těsně nad jílcem a druhým švihem jsem usekl ruce, které jílec svíraly. Upír zaječel s pohledem upřeným na pahýly rukou, ze kterých stříkaly proudy krve.
Něco mi to připomnělo. Také jsem zaječel. A vykopl upíra ze stínu domu na přímé sluneční světlo. Upír okamžitě vzplál. Pochodeň číslo jedna.
Další upír zaútočil dvěmi krátkými dýkami. Seknul s nimi po mě jako nůžkami. O krok jsem ustoupil, abych se dostal z jeho dosahu a sekl po jeho ksichtu mačetou. Ale také jsem byl daleko. Mačeta mu prořízla hubu, ale to upíra zastavit nemohlo. Okamžitě jsem vedl sek zpět, ale změnil jsem sklon mačety tak, aby na upírovu tvář dopadla plochou stranou. Facka mačetou vyrazila upíra na přímé slunce. Pochodeň číslo dvě.
Věren svému pravidlu, že jakmile vyřídíte nepřítele před sebou, dalšího budete mít v zádech, jsem se otočil. Další upír už čekal. Napadlo mě, proč neútočí všichni najednou. Měli by větší šanci.
Ještě než zaútočil, slunce se znovu schovalo za černé mraky. Všichni jsme pohlédli k nebi. "Díky Pane," napadlo mě lehce ironicky.
Jeden z upírů se rozeběhl k jezírku. Běžel po všech čtyřech, jako nějaké zvíře a byl děsně rychlý. Ale ještě než se dostal k dětem, padl na hladinu jezírka s mačetou trčící ze zad.
Další upír už útočil katanou. Na přivolání mačety zpět nebyl čas. Konečně došlo na ohnivý kruh. Pochodeň číslo tři. A hořel moc pěkně. Dokonce mi u toho i zatančil upíří variaci na lambádu. Na chvilku. Ohnivý kruh měl grády. Za dvě vteřin tančit přestal a skácel se k zemi. A tak mi uvolnil výhled na dalšího upíra, který stál za ním.
Jenomže tenhle se měl asi o něco více rád, než ti ostatní. Místo chladné zbraně držel v každé ruce jedno UZI. A mířil přímo na mě.
"A kurva."
Zahradou zaburácel řev střelby z automatu. Ale kupodivu jsem to nebyl já, kdo se roztančil pod přívalem kulek. Od rohu domu postupoval Fici s pé devadesátkou založenou v rameni. Když spěchal dolů z půdy, nejspíš popadl první zbraň, kterou měl po ruce. Pé devadesátek jsme měli spousty. A tahle nebyla nijak odhlučněná. Zapomněl jsem, jaký tahle zbraň dokáže udělat kravál. A také, jak je účinná.
Padesát kulek s dutou špičkou roztrhalo upíra na hadry. Tohle už nemohl rozdýchat ani omylem. Fici milionkrát nacvičeným pohybem vyměnil plastový zásobník v pé devadesátce a hodil mi ji. Potom sáhl za záda, kde měl na popruhu další P90.
"Ještě jeden!" zakřičel a namířil zbraň na posledního upíra.
Ten nerozhodně postával dole pod schody u zídky oddělující první terasu od druhé. Šmejd. Taky šel původně po našich dětech, jenomže teď se situace na bojišti radikálně změnila v jeho neprospěch.
Kolikrát už se nás upíři snažili dostat? Vždycky to skončilo stejně. Ač se to možná z popisu nezdá, tahle akce netrvala ani deset sekund. To dělalo dvě sekundy na jednoho upíra. Rekord to nebyl, ale ani špatné to nebylo.
Nerozhodný upír přeskočil zídku a zmizel v zahradě stínů.
"Za ním!" rozkázal Fici.
"Ne. Stůj." odpověděl jsem. "Postarej se o rodinu. Tam dolů stejně nemůžeš. Odveď je do domu. Tam budou ve větším bezpečí."
Vrátil jsem Ficimu svou zbraň. Aniž by sundal oko z kolimátoru pé devadesátky, postoupil na vrchol schodiště a mávl na svou ženu, své dvě děti a naší Viktorii, aby šly k němu. Byl to frajer. Nesešel na první terasu, aby tak ztratil přehled o té nulté. Neustále kontroloval celý prostor skrze mířidla. Věděl jsem, že je ochrání. Na Ficiho byl spoleh. Proto jsem se mohl pustit do pronásledování posledního upíra.
Seběhl jsem schodiště, přeběhl trávník, širokým obloukem jsem přeskočil zídku a v jeho nejvyšším bodě zachytil do pravačky navrátivší se mačetu. Poté jsem zmizel v zahradě stínů.