Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
Část 2.
Asi za deset minut se vrátila Markéta. V jedné ruce nesla tác chlebíčků, v druhé dvě orosené lahve piva. Jak se pomalu vynořovala za vrchním okrajem širokého schodiště, které spojovalo nultou terasu s první, vypadala naprosto spokojeně. Do chvíle, než vstoupila na první schod. Okamžitě jsem zbystřil, neboť z vlastní zkušenosti jsem věděl, že jakmile někdo znenadání změní výraz tváře, je zle.
"Kde je Naty?" vyhrkla Markéta.
Skulil jsem se z lehátka, vyskočil na nohy a zrakem prohledal hladinu jezírka.
Naše malá komunita už dávno neobsahovala pouze dospělé. Kromě mě, Lindy, Ficiho a Markéty tu s námi žily tři děti. Naše malá šestiletá Viky a Ficiho a Markéty osmiletý Jakub a rovněž šestiletá Natálka, které nikdo neřekl jinak než Naty. Ty holky od sebe byly jen tři dny. A jistě si dokážete představit, jaké bylo v domě před jejich narozením veselo.
A to veselo trvalo až do teď. Už to byla taková naše letní tradice, když jsme zrovna měli volno. Děti řádily v jezírku, zatímco Markéta se slunila a četla u toho jakýsi slaďák od Eleny Ferrante, Linda, když tu byla, ležela na trávníku vedle ní, Fici leštil na půdě zbraně a já se válel s lahváčem v ruce uprostřed jezírka na lehátku jako Bohuš. Prostě idylka. A bylo jasné, že kdo zůstane poslední u jezírka, hlídá děti. A já je hlídal. Nebylo to těžké, neboť neustále dělali nepředstavitelný kravál. Jenomže. Asi jsem si musel na vteřinku zdřímnout, nebo co.
'Máme návštěvu,' ozval se mi u ucha čísi hlas.
"Kurva!" vyskočil jsem, jak jsem se lekl. Ale byl to jenom duch pana domácího. Já říkal, že je náš strážce. Měl pod palcem celý pozemek. Vždycky věděl, kde se co šustne, což zachránilo život nejednomu puberťákovi, který se i přes všechna bezpečnostní opatření pokoušel proniknout do zahrady stínů. Vždycky měli štěstí, že jsem byl v té době doma. Kdybych nebyl, měl bych o pár stínů více.
"Jakou návštěvu?" zeptal jsem se normálně nahlas. Markéta chvíli nechápala, ale pak ji došlo, s kým asi mluvím.
'Jsou u hlavního vchodu. Naty je pozvala dál.'
Víc jsem slyšet nepotřeboval.
"Zůstaň u dětí!" nakázal jsem Markétě a sám vyběhl schodiště na nultou terasu. Právě včas.
Od hlavního vchodu na pozemek k jižní straně domu právě dorazila skupinka fanoušků Bladea. Všichni byly oděni do hladké černé kůže. Všichni měli černé kožené kabáty z jejichž zad trčely jílce dlouhých rovných mečů. Cožpak jim nikdo neřekl, že Blade nesnáší upíry, stejně jako já?
Jeden z nich, ten co stál uprostřed, asi šéf, držel pod bradou malinkatou Naty, stejně jako diákon Frost malou holčičku z ulice v prvním Bladeovi.
"Taky speciální protisluneční krém?" zeptal jsem se, neboť inspirace filmem tady byla naprosto zjevná.
Šéf upírů se usmál a odhalil při tom své dlouhé bílé špičáky. Už jsem se těšil, až mu je vykopnu z úst.
"Ve dne jsi nás nečekal," řekl.
"Ne, nečekal. A už vůbec jsem nečekal, že se dostanete až sem," řekl jsem popravdě.
"Podívej se na sebe. Podívej jak jsi ubohý. V těch titěrných plavečkách. Bosý. Neozbrojený," smál se upír.
Tak za prvé. Měl jsem na sobě normální červené bermudy nad kolena, jaké nosil i Mitch Buchannon v Bay watch. A za druhé. I když jsem byl neozbrojený, rozhodně jsem nebyl bezbranný, jak si tahle hovada myslela.
Začal jsem si z upírů utahovat, tak jak jsem to vždycky dělával. Ve skutečnosti jsem však potřeboval získat čas, neboť jsem právě v myšlenkách komunikoval s Lindou.
Od té doby, co vyšla naše kniha, kterou jsme s Lindou začali psát na kontejnerové lodi jménem Fairland, cestou z New Orleans do Evropy, z nás byly celebrity. Kniha, pojednávající o hierarchii pekla, černé magii, obraně proti ní a naší osobní zkušeností s temnou stranou se stala celosvětovým bestsellerem, který nám zajistil nemalou část našich příjmů. I patnáct let po jejím prvním vydání si nás zvaly na přednášky různé univerzity i okultní společnosti z celého světa. Jistě. Našlo se i spousta těch, kteří tvrdili, že naše kniha je naprostý blábol a my dva jsme obyčejní šarlatáni, ale o to víc se o naší knize mluvilo. O to víc výtisků jsme prodali. A o to více přednášek jsme absolvovali.
Z počátku jsem se přednášek účastnil společně s Lindou. A postupem času jsem zjistil, že lidé mají radši, když mluví ona, neboť paní doktorka měla nesrovnatelně lepší přednes a protože jsme jezdili po celém světě, přednášela vždy v jazyce dané země, neboť těch jazyků ovládala osmadvacet a stále přidávala nové. A navíc, na pódiu vypadala a působila nesrovnatelně lepším dojmem, než já. Po čase jsem na přednášky jezdit přestal a raději se věnoval praktické stránce našeho výzkumu.
Proto včera Linda odjela do Polska, které bylo nejkatoličtejší zemí bývalého východního bloku a proto jsme v něm měli nejvíce posluchačů. A já věděl, že zrovna touto dobou by měla mít přednášku před tisícovkou lidí a že bych ji v žádném případě neměl rušit. Jenomže takový upír v domě. To mění všechny plány.
'Lin, lásko. Potřebuju tvoji pomoc,' oslovil jsem Lindu myšlenkou. Úplně jsem viděl, jak to s ní na pódiu trhlo, jak to nečekala.
'Mám přednášku! Co blbneš?' ozvala se mi v hlavě v zápětí její odpověď.
'Jsou tady upíři. Volej Ficiho. Řekni mu ať si vezme pušku a vyleze na jižní stranu střechy.'
Na vysvětlování nebyl čas. Ale zase jsem měl v hlavě živou představu, jak Linda loví z kabelky mobilní telefon a před sálem plným lidí instruuje Ficiho.
Mezitím šéf upírů dožvanil. Byla to obvyklá snůška keců o pomstě za ty roky, co je s Ficim likvidujeme. Dokonce ani na Vilaina se nezapomnělo. Jenomže mi se vždycky jenom bránili. To oni za námi pořád lezli. A teď dokonce za dne. S ksichtama napatlanýma kdoví jakým sajrajtem, jen aby je sluníčko nespálilo na prach.
Sluníčko! Zahleděl jsem se na oblohu. Jenomže obloha byla od rána zatažená. Proto možná přišli dnes.
Šéf upírů si mého zasněného pohledu na oblohu nemohl nevšimnout. "Klika," usmál se.
Takže jsem měl pravdu. Ten krémíček od Avonu fungoval, jen když bylo pod mrakem.
,Fici je na místě. Vidí tři. Toho co drží Naty a dva další,' informovala mě Lin.
,Další tři stojí u stěny domu,' informoval jsem já.'
'Fici říká, že se nahoře nemá čeho chytit. Kdyby se naklonil víc, přepadl by.'
Jistě. Naše střecha byla pokrytá starou, dobrou, odolnou a kluzkou břidlicí. Nedala se odsunout taška a zaháknout se o lať. Podklad pro břidlici tvořila prkna pokrytá lepenkou. Ani sněhové zábrany na naší střeše s mírným sklonem nebyly. Fici musel vrazit nohu do okapového žlabu a s těžkou odstřelovačskou puškou se naklonit přes okraj střechy, co mu jen rovnováha dovolila. Proto nemohl vidět přímo pod dům. I tak riskoval, že ho zpětný ráz po výstřelu shodí dolů.
'Nevadí. Až napočítám do tří, ať sejme hlavního šmejda, co drží Naty. Jdeme na to.Raz, dva...'
'Počkej!' doslova mi v hlavě zakřičel Lindin hlas. 'Fici říká, že jsi v úhlu. Když střelí upíra do hlavy, kulka ti prorazí hrudník. A níž střílet nemůže. Tam je Naty,' dodala smutně.
Tak to jsem docela chápal. Kdyby Fici trefil upíra do hlavy, mě by prostřelil srdce. Kdyby upírovi prostřelil srdce, mě by ustřelil koule. To by mu asi nevadilo. Ale mě jo. A kdyby upírovi ustřelil koule, mě by se kulka neškodně zaryla mezi chodidla. To by nám nevadilo ani jednomu. Jen to mělo háček. Upíří šéf před sebou stále držel malou Naty. Každá rána od upírova pasu dolů by ji roztrhala na kusy.
'Fajn. Až napočítám do tří ustoupím krok do leva. Připraveni?' zeptal jsem se pro jistotu.
'Jdeme na to,' potvrdila Linda.