Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty 2
Část 1.
"Hej Markét! Když tam jdeš, vem mi z lednice pivko," houkl jsem za odcházející Markétou.
Zastavila se na posledním schodu a otočila. Měla na sobě dvoudílné bílé plavky, které, když byly mokré, lehce prosvítaly. Teď mokré nebyly, ale já si všiml, že je nosí, jen když tu není Linda. Provokatérka. Ale mohla si to dovolit. Po dvaceti letech a dvou dětech se na její postavě vůbec nic nezměnilo. A to byl zázrak. Nedivil bych se, kdyby měla někde na internetu album s nahými fotkami, které by mělo spoustu lajků, od podobně neukojených lidí.
Ale za to mohlo to pako, co na půdě celé dny leštilo naše zbraně. Možná, že kdyby se jí trochu víc věnoval, neměla by potřebu se předvádět před jedním unaveným ženatým fotrem na lehátku. Nu což. Stejně jsem se rád podíval. Tady to bylo jako v muzeu. Dívat se smíš, ale na vystavené exponáty se nesahá.
"To už jsi ten sud vychlastal?" mávla rukou k pergole v odpověď na moji otázku.
"Nefunguje chlazení," odvětil jsem smutně, "naštěstí mám v lednici zálohu," dodal jsem již s úsměvem.
Markéta opět mávla rukou k pergole, "proč to nemáš tady?"
"Ta lednice taky nefunguje!"
"To proto, že všechno kupuješ u Vietnamců! Ty pako," zakoulela očima a odešla.
Ještě chvíli jsem se za ní díval. Někdy si tak říkám, jestli to byl zrovna dobrý nápad, nastěhovat si do domu celou Ficiho rodinku. Ale při tom, čím jsme se posledních dvacet let zabývali, to asi ani jinak nešlo.
Když jsme dům před dvaceti lety dostali, byla to ruina s džunglí místo zahrady. Obyvatelný byl prakticky jenom náš bývalý byt a ten, jenž obýval původní majitel, jehož duch se nám stal rádcem a v neposlední řadě i strážcem.
Z počátku jsem se o rekonstrukci domu i zahrady snažil sám. Ale šlo to pomalu. Peněz nebylo na zbyt a Linda, která stále studovala vysokou, mi moc nepomohla, neboť jezdila domů jen o prázdninách a víkendech a to jsme měli na práci mnohem lepší věci. Avšak po našem návratu z Černobylu se všechno změnilo.
Nejen že jsme dostali slíbenou odměnu za naše paranormální vyšetřování záhadných zmizení několika členů obsluhy zbývajících černobylských reaktorů. Také za uzavření pekelné brány ve čtvrtém reaktoru jsme dostali nemalý bonus. A navrch podíl majorova komanda, které nemělo to štěstí, aby se z Ukrajiny vrátilo živé. I když ne tak docela. Se Chcípákem jsem se setkal o několik let později. Ale o tom bude řeč možná jindy.
Ty peníze nám dovolily zobyvatelnit celý dům a část zahrady. Do jednoho z bytu jsem si nakonec nastěhoval Ficiho s Markétou, jelikož Fici se stal nedílnou součástí našeho démonologického týmu, který si pomalu a jistě získával věhlas po celém světě a při množství práce, kterou jsme najednou měli, bylo výhodnější, aby byl celý tým pohromadě. Náš dům konečně nebyl tak prázdný.
S Lindou jsme měli byt po panu domácím. Byl největší, luxusně zařízený a měl balkon s výhledem do údolí a na jižní straně terasu s výhledem na část zahrady s jezírkem, což byla vlastně značná část zahrady, určené k našemu odpočinku, která byla stoprocentně bezpečná.Ten zbytek byl zahrada stínů.
Fici si vybral byt v druhém patře, odkud to měl jen pár schodů na rozlehlou půdu, která se postupem času stala naši základnou, kanceláří a zbrojnicí. Především to poslední Ficiho zajímalo ze všeho nejvíc. A taky to bylo při naší práci ze všeho nejdůležitější. Ale to bylo jen ve dnech naší práce.
Dnes jsme měli volno a já se v klidu válel na nafukovacím lehátku uprostřed jezírka, které bylo napájeno průzračně čistou vodou z podzemního pramenu, vyvěrajícího ze skalní stěny bývalého pískovcového lomu, ve kterém se písek těžil po terasách a proto i naše zahrada byla terasovitá, plná umělých jeskyní, vytesaných ve zbylém pískovci. Ten pramen jsem objevil s pomocí pana domácího, který si ho pamatoval z dětství. Ze dnů, kdy zahrada byla udržována a jezírko sloužilo svému účelu.
Ale ty dny dávno pominuly. Pan domácí byl úřady po roce 1948 donucen přijmout do domu cizí lidi, kteří si nedovedli ničeho vážit. Dům pomalu chátral a zahrada zarůstala. Jezero bylo zanesené spadaným listím a pramen, který ho napájel vyschl. Nebýt pana domácího, možná bych ho nikdy nenašel.
Ale povedlo se. Stálo to spoustu námahy a peněz, ale nakonec se nám podařilo uvést první terasu do původního stavu. Včetně jezírka, které nám sloužilo jako přírodní koupaliště.
Znovu jsem se smutně podíval pod pergolu. Tedy my jsme tomu říkali pergola, ale ve skutečnosti to byl malý přízemní domek. Patnáct na sedm metrů s jednou stranou otevřenou. Celý domek byl dřevěný, hezky ve starém stylu s vyřezávánými zdobenými trámy. Uvnitř byl ručně vyráběný nábytek. Pohodlná křesla, velký kulatý stůl, parádní, mramorem obložený krb, gril a moderní kuchyně s barem. Navíc se dala celá přední stěna uzavřít skleněnými panely, takže z toho vznikla skvělá zimní zahrada. Jo posedět si v mrazech u krbu se sklenkou whiskey a výhledem na děti, jak řádí na bruslích na zamrzlém jezírku. Pěkně v teple a pohodě. Tak na to nic nemělo. Až na to, že v posledních letech v Krásné Hoře nemrzlo. Alespoň ne tak, aby se na jezírku dalo bruslit. A ledová kouzla já neuměl. Ta v Necronomiconu nebyla. V pekle totiž nemrzne, ať jste o pekle slyšeli cokoliv. Vím to. Já v pekle byl.
Místo abych se snažil zmrazit jezero, šel jsem na to obráceně, protože horká kouzla, ta my šla. Voda z podzemí byla neuvěřitelně ledová i v těch nejparnějších dnech, jakých bylo toto léto požehnaně. Ale já ústí pramenu ozdobil několika symboly z Knihy mrtvých, takže voda z podzemí byla krásně teplá a v jezírku se dalo v pohodě koupat i v zimě. Proto jsem se mohl celý den povalovat na lehátku ve vodě i když bylo od rána pod mrakem a teplota vzduchu nevylezla nad 22 stupňů.
Můj pohled se vrátil pod pergolu na nefunkční lednici a bar, na kterém tiše odpočívala nová nefunkční pípa. Hlavně, že ten krám má připojení na internet a dá se ovládat aplikací skrze mobil. Že nechladí... Kdo by se zaobíral detaily. A ne, nebyla od větví. A stála tolik, že by se za to dalo koupit menší auto. Ještě, než Linda odjela, zařídila servis, který měl dorazit zítra. A já ji musel slíbit, že až přijedou, zavřu se s Ficim na půdě a nevylezu dokud zase nezmizí. Vážně mě to naštvalo.
Ale jinak jsem byl v pohodě. Měl jsem dovolenou. Z posledního kšeftu jsme se vrátili minulý týden. Bylo to v Anglii. Dům ve kterém straší. Ale nakonec z toho nic nebylo. Ten dům měl novou střechu. Jenomže soudruzi z Polska, kteří se museli před Brexitem nedobrovolně vrátit domů, práci pěkně odflákli. Když pak foukal vítr, od krovu se ozývaly děsivé zvuky. Ale byly to jen zvuky, které měly racionální příčinu. Stejně jako většina našich případů. A to bylo dobře. Protože zvyknout si na démony nešlo ani po dvaceti letech. Dvaceti velice zvláštních letech.
Samozřejmě, že ne všechny případy skončily tak šťastně, jako v Anglii. Zajímavé však bylo, že od zničení Knihy mrtvých, jsme se nesetkali s žádným démonem z top dvanáctky.
Locutus byl mrtvý. Rozprášený na atomy samotným Luciferem. Legie, Morphus, Mendaxus a ostatní nejvyšší démoni pekelní, jenž se pokusili zmocnit Knihy mrtvých a s její pomocí ovládnout svět... Ani s jedním jsme se za a léta nesetkali.
Možná, že tam dole došlo k jisté reorganizaci. Možná, že v pekle teď byla jiná Kniha mrtvých s jinými jmény nejmocnějších démonů. Samozřejmě, že jsme se s jinými démony během naší kariéry setkali. Ale ti se nesnažili dostat na Zem, aby ji ovládli. Oni přicházeli, aby po světě šířili strach, zmar a zkázu. Tak jako to dělali tisíce let před Locutem. Vždyť sám Lucifer mi před dvaceti lety řekl, že Země bude jednou jeho. Až přijde ten správný čas. Jak se zdálo, ten ještě nenastal.
A samotná Kniha mrtvých? Její kopie, kterou nechal vytvořit Locutus před dávnými staletími, byla zničena. Ale ještě tu byla jedna kopie. Kopie v mé hlavě. Pamatoval jsem si celou Knihu mrtvých a její magii používal v boji s temnotou. Ta kouzla a zaklínadla stále fungovala i když původní kniha byla zničena. Fungovala stejně jako můj démonský zrak, který dokázal prohlédnout i tu nejčernější tmu. Stejně tak jsem neztratil ani schopnost ovládat pekelný oheň, nebo se stát na krátkou dobu neviditelným. O možnosti levitace nemluvě. To byla ta světlá stránka temnoty. A světlá stránka světla? Má mačeta. Mačeta svatého Vojtěcha, kterou posvětil samotný Bůh. Nebo to byl možná archanděl Gabriel. Kdo ví. Ti nahoře byli stejně tajemní, jako ti dole. A potom ta nejcennější schopnost. Komunikace v myšlenkách s Lindou na jakoukoliv vzdálenost. Schopnost, která nám nejednou zachránila život. A nejinak tomu mělo být i dnes.