Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty

Kapitola 10.

Černobyl

Odpočinek. Činnost, kterou poslední dobou neznám. Vlastnit dům se zahradou je hezké. Vlastnit velký dům s velkou zahradou je ještě hezčí. Když se o to všechno nemusíte starat. Jsem nevěděl, že s tím bude tolik práce!

Naštěstí dům samotný je v celkem slušném stavu. Všechno na něm je staré, ale poctivě udělané. Břidlicová střecha drží. Do domu nikde nezatéká, což je fajn. Fasáda má poněkud vybledlou barvu, ale neopadává. Možná proto, že ji na místě drží Loubinec pětilistý, lidově známý jako psí víno, které se vine až na úroveň druhého patra. V létě je obsypán včelami, které bzučí od úsvitu do soumraku a pokud si na ně nezvyknete, nedokážete vydržet s otevřenými okny. Ale dům má metr silné, kamenné zdi a v létě je v něm příjemný chládek. Ani spodní vlhko na dům nepůsobí, neboť není podsklepený a stojí na samém vrcholu údolí Vratislavice a za deště veškerá voda odtéká dolů do zahrady, které vlhko naopak náramně svědčí. Proto jsem se po nastěhování do bytu po panu domácím rozhodl, že zvelebování své nové nemovitosti začnu právě tam.

Po příchodu ze zaměstnání jsem se celé měsíce ani neobtěžoval převlékáním z pracovního a ihned jsem započal další osmihodinovou směnu na nulté terase domu. Tak jsem prostoru kolem domu říkal. Od branky se kolem celého domu vinula kameny dlážděná cesta, která naštěstí žádnou údržbu nepotřebovala. I severní část pozemku před domem byla dlážděná. Byl to jen takový pravoúhlý trojúhelník se stranou deset metrů, obehnaný vysokou kamennou zdí, která byla v prostoru branky snížená, opatřená ozdobným kovaným plůtkem, na který jsme kdysi v opilosti s Ficim nabodli jednoho z upírů, který nás napadl. Ten dlážděný prostor byl naprosto nevyužitý a já měl v plánu ho v budoucnu změnit na zastřešené stání pro auta. Ale k tomu bylo třeba zbudovat vjezd, což znamenalo vybourat část metr silné a tři metry vysoké zdi, která obkružovala celou zahradu a osadit ji vraty, na které zatím nebyly finance, takže tato část rekonstrukce zatím musela počkat.

Za to za domem byla situace mnohem zajímavější. Zahrada za domem byla dvacet metrů široká a třicet dlouhá, zakončená třímetrovou podpěrnou zdí, oddělující prostor od první terasy. Tento prostor byl totálně zanesen náletovými dřevinami, skrze které se ani nedalo projít. Jižní zeď byla navíc v dezolátním stavu, takže hrozil sesun podstatné části nulté terasy. Mým prvním úkolem tedy bylo, opravit tu ztracenou zeď. Makal jsem na tom pět dní v týdnu až do konce listopadu. Byla to těžká a otravná práce, ale já jí chtěl mít hotovou dříve, než udeří mrazy, abych se potom mohl věnovat vyčištění prostoru a jeho přípravě na jarní výsadbu trávníku. To byl můj prozatímní plán na zvelebení pozemku. Upravit bezprostřední okolí domu, za ním postavit přístřešek s krbem a udírnou, kde bychom mohli trávit vlahé letní večery u ohně a příležitostným vyprávěním strašidelných historek z naší kariéry lovců démonů, přátelům. Prostě nic velkého a už vůbec ne drahého. Na drahé věci nám chyběly finance. Zatím. Ale i na tom už se pracovalo.

Ona ani Linda nezahálela. Přes týden byla samozřejmě v Praze na koleji. Na té Adamově. Sám už v ní nebydlel. Po převzetí otcova impéria přerušil studium a plně se věnoval jeho správě, ale rozhodl se nechat kolej v provozu, dokud ji jeho přátelé budou potřebovat. Za to jsem byl rád. Nedokázal jsem si svoji princeznu představit v nějaké zablešené díře plné rozevlátých hipíků, takzvaných studentů filozofie a jiných naprosto zbytečných věd, kteří po dostudování stejně skončí na pracáku, protože jsou úplně k ničemu. Nerad bych tu kolej vysekal mačetou, jak jsem kdysi slíbil. Naštěstí toho nebylo třeba.

Linda byla pilná studentka. Škole se věnovala na sto procent. Ale každý večer si udělala čas na jednoho chudého dělníka, kterému pomáhala psát knihu o démonech a pekle. Vlastně jsem pomáhal já jí. Jí šlo psaní mnohem lépe. Diktoval jsem ji své znalosti a postřehy, které jsem za ta léta v boji proti temným silám získal a ona jim dávala formu a také dohlížela na to, abych náhodou nevyzradil žádné tajemství z Knihy mrtvých. Doufal jsem, že až tohle dílo dokončíme, pár výtisků se prodá a já budu moci pokračovat ve zvelebování domu, který nám má v budoucnu opět zachránit život, jak prorokoval Adam.

Ale o víkendech to bylo něco docela jiného. To šla veškerá práce stranou. Každý pátek jsem si osobně dojel pro Lindu do Prahy, abychom spolu mohli strávit dva nádherné, nerušené dny odpočinku. Vždyť jsme na to měli celý obrovský dům s šesti bytovými jednotkami, který jsme obývali jen mi dva, neboť má matka se rozhodla kvůli práci odstěhovat do jiného města. Lindu samozřejmě napadlo, že bychom mohli ostatních pět bytů pronajímat a tak získat peníze na rekonstrukci, ale to já nechtěl. Dům samotný a obzvláště zahrada byla nebezpečná. A co kdyby se sem nastěhovaly rodiny s dětmi. Těžko by někdo uhlídal, aby do zahrady nechodily, stejně jako kdysi nikdo nedokázal uhlídat mě. Proto jsem raději veškerou práci odvedl a financoval sám. O to víc jsem se těšil na každý společný víkend s Lindou.

Někdy jsme byli úplně sami a maximálně si zašli na chvilku k Prokopovi, pokecat s Aloisem a otcem Patrikem a jindy jsme u nás uspořádali řádné mejdlo pro všechny naše přátele. To pak bylo úplně jedno v jakém stavu je zahrada. Pařilo se úplně všude. Tedy úplně všude v rámci domu, nulté a první terasy. Sestoupit dál do zahrady, totiž byla čistá sebevražda.

Ale tento víkend se ve znamení žádné párty nenesl. Na zahradní párty bylo přeci jen v polovině února trochu chladno a my navíc čekali vzácného hosta.

Čekal jsem na Adama venku na ulici. Zajímalo mě, čím v dnešní době jezdí miliardáři. Nebo spíš, v čem se nechají vozit. Bylo to Bentley. A bylo tak velké, že bych do jeho kufru schoval svou Škodovku a ještě by tam zbylo místo na golfové hole. A taky mi ho nechtěl půjčit. Nevím proč, ale je fakt, že zaoceánský parník jsem ještě neřídil.

Adam přijel sám, bez Lucie. Ta byla v šestém měsíci. Na svatbě to ještě nebylo vidět, ale Linda to věděla. Nic neřekla. Možná proto, že věděla, že takovéto věci jdou mimo mě. Ne že by mě to nezajímalo, takový ignorant jsem nebyl, ale já měl ve zvyku starat se v prvé řadě o své věci. Takže i kdyby mi o tom řekla, zase bych to zapomněl. Obzvláště na té svatbě, ze které jsme odjížděli o jeden dům bohatší. A to jsme ještě nevěděli, že to není všechno.

Nebylo to poprvé, co u nás Adam byl. Proto jsem ho zavedl rovnou do obývacího pokoje, který jsme s Lindou jako jediný zanechali v původním stavu, neboť byl jedním slovem úžasný.

Vždycky jsem si myslel, že všechny byty v domě jsou stejné. A přitom jsem si nikdy nevšiml, že obě poloviny domu nejsou symetrické, takže byty na jižní straně musí být o něco větší. V bytu po panu domácím se to projevilo především na velikosti obývacího pokoje. Celou jeho jednu stěnu, dlouhou devět metrů a čtyři metry vysokou, zabírala knihovna narušená jen mramorem obkládaným krbem. Ano, náš nový byt měl jako jediný, opravdový funkční krb. Ale to nebylo to nejlepší. Knihovna byla zcela zaplněná starými výtisky, z nichž některé měly podle Lindy nezměrnou hodnotu. Mezi okny, na stěně vedoucí do údolí, visel obraz, o kterém Linda tvrdila, že jen on sám by v pohodě zaplatil kompletní rekonstrukci domu i se zahradou. A nakonec tu byl luxusní starožitný nábytek, prý z období Ludvíka XVI, kvůli kterému by někteří sběratelé dokázali zabíjet. Linda se v těchto věcech vyznala, ale já ji stejně moc nevěřil, dokud mi to pan domácí nepotvrdil. Vždyť on sám vyčíslil hodnotu vybavení našeho obýváku na nejméně 30 milionů! O tom, že samotný dům se zahradou měl hodnotu dalších dvaceti, nemluvě. Byli jsme multimilionáři a stejně nám to bylo k ničemu. O tom, že bych něco z našeho nově nabitého majetku prodal, totiž nemohla být řeč. Už jen kvůli Lindě, která si ve starých svazcích přímo libovala.

Nakonec se mi z Adama podařilo vypáčit pořizovací cenu domu. Byli to necelé čtyři miliony, což jsem vůbec nechápal, ale pan domácí mi vysvětlil i tohle.

Pan domácí měl dvě dcery a syna. Všichni tři byli velice vzdělaní a odmítali život v maloměstě. O svém otci, který byl též velice vzdělaný a uznávaný vědec, neměli valného mínění a o jeho zálibě ve starožitných věcech už vůbec ne. Vždyť já si nevzpomínám, že by ho někdo z nich za celou dobu, co jsem tu bydlel, navštívil. Oni měli za to, že jejich starý otec je blázen, že všechno, co je v domě, je jen odpad. Jediné, co při pohledu na starý dům viděli, byl šek na peníze z prodeje. Proto se ho tak rychle zbavili, aniž by si nechali udělat alespoň základní odhad ceny. Proto ho Adam získal tak snadno. Proto byl pan domácí rád, že jsme ho nakonec dostali my. My totiž jeho cenu znali. A rozhodně pro nás nebyla finanční. Požehnání od pana domácího ke klidnému užívání domu jsme měli. Pak už jen zbývalo dohodnout se s ním, že pokud nás bude chtít navštívit, ohlásí se jako všichni ostatní. Nestáli jsme o to, aby se nám zjevoval v nevhodnou chvíli. Ale jinak byl u nás vítán. Často toho využíval. Nevadilo nám to. My měli našeho ducha rádi. A tak tu seděl ve starém koženém křesle i když k nám na návštěvu přijel Adam.

Posadil jsem ho do dalšího starobylého koženého křesla u krbu, ze kterého se linulo příjemné teplo, podtrhující útulnou domáckou atmosféru a nalil mu sklenku mistra Danielse. Mezitím nám paní domu naservírovala kávu a odebrala se zpět do kuchyně, dokončit svůj kuchařský experiment jménem mramorová bábovka o kterém jsem se domníval, že plně dostojí svému názvu. Totiž že ho budu muset krájet sbíječkou.

"Tak jak pokračuje rekonstrukce?" zeptal se Adam, když se konečně uvelebil v křesle.

"Pojď, ukážu ti to," zase jsem ho zvedl a velkým francouzským oknem odvedl na terasu.

Z terasy byl výhled na celou jižní stranu zahrady a část údolí Vratislavice. Pod námi byla zadní část nulté terasy. Dvacet metrů široká, třicet dlouhá s opravenou podpůrnou zdí a zoranou půdou, připravenou pro jarní výsadbu trávníku. Jen u zdi ohraničující pozemek byla hromada dříví, která tu zbyla z náletových dřevin, jenž jsem vzal neúprosným útokem svou mačetou. Jasně. Brát mačetu posvěcenou Bohem na sekání dřevin se může zdát jako rouhání, ale já se před tím třikrát pomodlil a pak ušetřil hodiny času.

"Hezký," řekl Adam a zachvěl se zimou, neboť venku nehezky mrzlo. "A co to ostatní?" mávl rukou nad zbytkem zahrady.

Třicet metrů od nás, pod tří metrovou stěnou, se nacházela první terasa. Její šířka pod domem byla jen nějakých dvacet metrů, ale tady se rozšiřovala až k hranici pozemku, takže její šíře dosahovala padesáti metrů a končila až u tři sta metrů vzdálené jižní zdi pozemku, lemované vysokými smrky.

"Vidíš to? Je to džungle. Jen první terasa má přes dvanáct set čtverečních metrů. Navíc je na ní umělé jezero. Pan domácí říká, že kdysi sloužilo jako přírodní koupaliště. Prý má vlastní zdroj podzemní vody, která je tak čistá, že se dá bez úprav pít. Ale já ten pramen nikdy nenašel. Dokonce i jezero není snadné najít. Teď je z něj spíš močál s nejasnými břehy. Taky je tam prý někde vstup do šachty, kterou se dá dostat až do jeskyní, které ústí pod druhou terasou. To se může v budoucnu hodit, protože jinak se do jeskyní dostat nedá."

"Proč ne?" zeptal se Adam.

"Od druhé terasy až dolů je to zahrada stínů. Každého, kdo do ní vstoupí, čeká smrt. Proto jsem se prozatím rozhodl zvelebit jen nultou a první terasu. Chtěl bych obnovit jezírko, coby přírodní koupaliště a zároveň využít pramen jako nouzový zdroj vody pro dům i jeskyně, kdyby jich bylo v budoucnu třeba. Mám to všechno vymyšlený, až s tím skončím, bude tady z toho okultně nedobytná pevnost. Jen to chvíli potrvá."

"Tobě není zima?" zeptal se úplně mimo téma roztřesený Adam.

"Vlastně ani ne. Od tý doby, co jsem pobíhal polonahej po Beavercreeku, jsem oproti zimě nějak imunní. Možná za to může to zranění od démona. Co já vím. Jess by mi to možná dokázala vysvětlit, ale pořád s ní nějak není řeč. Pojď vrátíme se do tepla."

Znovu jsem usadil promrzlého Adama ke krbu a dolil mu Jacka na zahřátí. Mezi tím se k nám přidala Lin s nádhernou, mramorovou bábovkou, kterou nad mé očekávání v pohodě nakrájela nožem. Nehezky se při tom na mě zamračila, dobře si vědoma mých myšlenek. Spojení myslí má samé výhody.

"Jak dlouho?" zeptal se Adam, když se konečně přestal klepat.

"Jak dlouho co?"

"Jak dlouho potrvá, než to tu dáš dohromady."

"Nevím. Šest set let? Makám na tom sám. Jde to pomalu. Chybí peníze."

"Pomůžu ti."

"Proč. Už jsi mi pomohl. Víc od tebe nemůžu chtít."

"Nechci ti nic dát. Píšete knihu. A já věřím, že to bude bestseller. Až ji vydáte, peněz bude dost."

"To že píšeme knihu, ještě neznamená, že ji někdo vydá. Navíc je k její dokončení ještě daleko."

"S vydáním si nedělejte starosti. Minulý měsíc jsem koupil jedno malé nakladatelství. Přišlo mi to jako dobrá investice. Takže až knihu dokončíte, postarám se o ní. Ale to není důvod, proč jsem tady."

"On je ňákej důvod? Já myslel, žes přijel na malou přátelskou návštěvu."

"To taky, samozřejmě. Ale taky pro vás mám práci."

"Jaj mamo! Já mám práce dost!" ukázal jsem Adamovi své mozolnaté ruce.

"Nejde o tenhle druh práce," usmál se a lokl si Jacka.

S Lin jsme se na sebe podívali. Co by od nás mohl velký poďobaný blondýn se skoro doktorátem chtít, jsme ale netušili.

Adam vytáhl z aktovky, kterou s sebou přinesl, složku a rozevřel ji na stole. Bylo v ní několik dokumentů a pár fotek, z nichž jedna černobílá patřila otevřenému jadernému reaktoru.

"Jedna z mých firem vyhrála zakázku na ekologickou likvidaci elektrárny v Černobylu."

"Cože? Já myslel..."

Adam mávl rukou, aby mě přerušil.

"Tohle na fotce je čtvrtý reaktor den po výbuchu. Ale málo kdo ví, že provoz ostatních třech redaktorů byl ukončen teprve v prosinci roku 2000. Od té doby probíhají práce na likvidaci elektrárny, které mají trvat až do roku 2065. Je to dlouhodobý multi miliardový kšeft, kterého se moje firma účastní. Je to sen. Po takové zakázce touží každý."

"Aha. Tak v čem je teda problém? A co s tím máme společného my?"

Než odpověděl, podíval se na nás stylem, ze kterého šel po zádech mráz.

"Mizí mi tam zaměstnanci."

Když Adam odjel, obešel jsem celou zahradu a zkontroloval značky ochranných kouzel, vyrytých do obvodových zdí a do podpěrné zdi dělící první terasu od zbytku zahrady, které bránily čemukoliv vejít dovnitř, nebo se dostat ven. Dohromady to bylo přes tři kilometry velice zajímavým terénem, takže mi to nějaký čas zabralo. Navíc jsem musel být pořád ve střehu, neboť stíny, které na podzim zlikvidoval démon, se vrátily. Tehdy jsem si myslel, že je démon zabil, ale to nebylo možné. Zabít mrtvého prostě nejde. Navíc k nim přibylo mé příbuzenstvo. Bill s Frankem, bába Kingová a samozřejmě teta Jess. Ta z nich byla nejhorší. Asi jsem jí tím, že jsem ji rozsekl mačetou na dvě a její tělo zpopelnil, pěkně naštval. Nikdy, když jsem vstoupil do zahrady, na mě nezapomněla zaútočit, i když věděla, že to nemá cenu. Tím, že jsem osudné noci zlikvidoval i démona, který dokázal ovládat stíny, na mě přešla tato jeho schopnost. Takže mých stínu jsem se bát nemusel. Tedy kromě Jess, na kterou má kouzla plně neúčinkovala. Přeci jen to bývala mocná čarodějka. Jenomže já měl vždy po ruce mačetu svatého Vojtěcha, posvěcenou samotným Bohem. A Jess byla navíc slepá. Neměla šanci. A protože jsem byl veselá kopa, vypustil jsem do zahrady i stín vražedkyně, který na nás u Lindy doma nastražil her Oberst a také stín plukovníka SS, náš vůbec první stín, který jsme ulovili před třemi lety na dovolené v Krkonoších. Sakra. Jak ten čas letí. Ještě nedávno jsem byl socka bez holky v potrhanejch hadrech s alkoholickou knížkou v kapse a hele. O pár let později, majitel nemovitosti, boží mačety, té nejkrásnější dívky ve vesmíru a kontraktu na okultní vyšetřování v Černobylu. Zatím jsem ho ještě nepodepsal, ale podvědomě jsem cítil, že to udělám. Proto jsem tady kontroloval svá ochranná kouzla. Musel jsem mít jistotu, že až odsud odjedu, budou neprůstřelná.

Večer jsem u krbu s Lindou a se sklenkou červeného studoval dokumenty, které nám tu Adam zanechal. Bylo to velice zajímavé čtení.

O havárii v Černobylu jsem leccos věděl už z dřívějška. Ale to, co jsem se dočetl v Adamových složkách, mě překvapilo.

Tak předně. Asi tři měsíce před katastrofou hlásili lidé z Pripjati pozorování podivného muže v černém na různých místech po celém městě i v okolí elektrárny. Prý se objevoval a zase mizel bez sebemenších stop. A to vše pouze v noci. Ale co mě zvedlo ze židle.

"Poslouchej," řekl jsem Lindě, studující jiný dokument.

"Tohle je výpověď jistého Viktora Skripka, řadového údržbáře čtvrtého reaktoru, který prý spatřil temnou postavu v reaktorové hale asi osm hodin před výbuchem. Doslova uvedl: O připravované zkoušce jsme věděli. Mým úkolem bylo zkontrolovat těsnost potrubí sekundárního řídícího okruhu chladící vody. Zrovna jsem byl na ochozu a něco mě přinutilo pohlédnout dolů. Na víku reaktoru někdo stál. Byl asi tři metry vysoký, měl na sobě černý plášť s kápí, pod kterou nebyl vidět obličej, jen dva rudé body v místě očí. Strašně mě vyděsil. Couval jsem od zábradlí, zakopl a svalil se na zem. Když jsem se vyškrábal na nohy a znovu se podíval dolů, hala byla prázdná."

"Locutus?" zeptala se nedůvěřivě Linda. "Ale jestli byl viděn osm hodin před výbuchem, bylo to ještě za světla."

"Bylo, ale do haly nevedla žádná okna, takže tam být klidně mohl. Stejně jako tenkrát u vás. Horší je ta skutečnost."

"Jaká?"

"Že tam byl. To může znamenat jen jedno."

"Že v Černobylu je otevřená pekelná brána," dodala za mě.

"Takže? Co uděláme?" zeptal jsem se, i když odpověď jsem dávno znal.

"Zavolám Adamovi. Ať připraví letadlo."

"Skvělý. A to jsem si slíbil, že se z Krásné Hory už nikdy nehnu. Nejdřív Amerika, teď Ukrajina. Kam poletíme příště? Doufám, že to zas nebude ta létající rakev, jak minule."

Nebyla. Na letišti na nás čekal luxusní soukromý tryskáč. Byl to Gulfstream IV ve speciální úpravě, takže místo obvyklých devatenácti cestujících, probral jenom devět. Devět duší pohodlně usazených v kožených křeslech, které obsluhovala letuška, která snad musela původně fotit pro Playboy. Pro mě s Lin by v pohodě stačila jen dvě místa. Ani letušku bychom mít nemuseli. Mohli bychom si na palubě letounu užít to, co jsme cestou do Ameriky nestihli. Ale bohužel jsme neletěli sami.

V rámci naší smlouvy o vyšetřování paranormálních jevů, tak se ta smlouva skutečně jmenovala, s námi letělo i speciální čtyř členné komando, složené z bývalých příslušníků speciálních sil. Komando majora Dutche to sice nebylo, ale i tak to byla parta pěkně drsnejch týpků. A velitelovi jeho muži majore říkali. Všichni byli Češi, ale dobře mluvili rusky i ukrajinsky v čemž měli oproti mně nespornou výhodu. Ale já měl zase nespornou výhodu v tom, že jsem měl Lindu, která plynule ovládla už asi dvanáct jazyků a postupně k nim přidávala další.

Muži s sebou navíc měli hromadu objemných beden. Na můj dotaz, co v nich je, jen odpověděli, že vybavení. Takže zbraně. Hodně zbraní. Oproti nim jsme byli jako chudí příbuzní. Já měl jen svou mačetu, desatero stínových dýk, Lindu s pětsedmičkou a titanovým lukem a Ficiho s pé devadesátkou. Ten tu nebyl náhodou. Po prostudování všech materiálů bylo zřejmé, že vlastně vůbec nemáme tušení, co se v Černobylu skrývá. V Černobylu mohlo být prakticky cokoliv. Stíny, zmutované zombie, což bych chtěl vážně někdy vidět, nebo Harry Potter s Hermionou, což bych asi vidět nechtěl. Další člověk zvyklý bojovat s temnotou, se mohl hodit. Anebo to mohlo být všechno úplně jinak a lidi v Černobylu unášeli jiný lidi. A takovou práci my nedělali. Proto s námi Adam poslal komando. V případě, že by za zmizelými stáli lidé, byla to práce pro ně. Ale mohli se hodit i jinak. Na většinu nemrtvých obyčejné zbraně platily. Stačilo je rozstřílet na kaši. Udělat jim z řepy květákové pyré. Že je to nesmysl? Ale v tom je přece to kouzlo.

Majorova sebranka byl velice slušný oddíl. Sám major byl asi velký fanda Predátora. Měřil kolem metru sedmdesát, mohlo mu být kolem pětačtyřiceti, ale byl nařachaný jako Arnold za mlada. Píchnout do něj jehlou, možná vybouchne. Přes levé oko se mu táhla jizva jako Johnu Connorovi a na boku měl pouzdro s Desert eaglem 50. To byla ta největší bouchačka, jakou jsem kdy viděl, schopná prostřelil auto skrze motor. Měla takový zpětný ráz, že třeba Lindu by to uklidilo o patnáct metrů. Lindina pětsedma proti tomu vypadala jako hračka na airsoft.

Dalšímu členu oddílu říkali Kulatina. Byl jen o málo vyšší a o pár let starší než velitel a pěkně zakulacený. Proto ta přezdívka. Ale pod tím vším tukem se skrývala hora svalů. Kulatina byl neobyčejně hbitý. Jeho specialitou byly nože, se kterými si neustále pohrával.

Třetí člen skupiny byl Honza, ale všichni mu říkali John. Byla to veselá kopa. Jediný z nich vypadal jakž takž normálně, tedy jako já. Takže fešák. Sto osmdesát centimetrů, tmavé vlasy na krátko, svaly tak akorát. Velké hnědé oči a láska ke zbraním nás spojovala. John byl nejlepším střelcem jednotky. Bylo mu teprve pětadvacet, ale už toho měl za sebou víc než dost. V jednom lokálním konfliktu v jakési africké zemi, jejíž jméno ani nebylo na mapě, prý trefil chlapa doprostřed čela na dva a půl kilometru. Když nám o tom vyprávěl, Fici si jen odfrkl. Tohle bude ještě zajímavé.

Posledním do party byl Chcípák. Ani jsem se neptal, kde svou přezdívku vzal. Chcípák byl od pohledu sympaťák. Hned z první jsem měl neodbytnou chuť, rozpůlit ho mačetou, podobně jako Jess. Vychrtlé, asi metr devadesát vysoké, čtyřiceti leté hovado se špinavě blond mikádem, zlatou hubou, ve které měl neustále lízátko a úchylným slizkým pohledem, kterým nepřetržitě oslintával Lindu. A když se jí pak zeptal, jestli by mu nechtěla ocucat lízátko...

"Ne. Ale ty bys mi mohl ocucat kulky," odvětila a vrazila mu hlaveň pětsedmy do huby, až to cinklo.

Čas na letišti jako by se na moment zastavil. A pak začali cvakat zbraně.

John namířil svého Glocka 17, kterého měl za pasem na Ficiho, zatím co Fici na něj mířil pé devadesátkou, kterou měl na popruhu pod bundou.

Kulatina vytáhl z pouzdra nůž...

Tedy chtěl vytáhnout z pouzdra nůž, ale to už měl pod krkem mačetu, na které byl zlatem vyvedený latinský nápis Solus deus potest iudicare, neboli Soudit může jenom Bůh. Zdálo se, že tenhle výlet skončí dřív než začal, neboť v pošmourném zimním ránu se nyní lesklo ostří mé mačety, černá těla zbraní a Chcípákovi zlaté zuby.

Klasická mexická plichta, zdálo by se. Jenže já byl mocný čaroděj. Ale ještě, než jsem všechny přítomné zmrazil znehybňujícím kouzlem, za zády se mi ozval známý hlas.

"Koukám, že už jste se skamarádili," řekl Adam, jako by tu žádné zbraně nebyly.

"Sklonit zbraně!" rozkázal jiný autoritativní hlas.

Jediný, kdo okamžitě poslech, byl John. Jediný měl co sklánět. Kulatina alespoň oddálit ruku od rukojeti nože, zatím co Chcípák ani nedutal.

Kývl jsem na Lin a Ficiho, aby též uposlechli rozkazu neznámého. Sám jsem jednou protočil mačetu a rychlým švihem ji vrátil do závěsu na zádech. Nejen, že to dobře vypadalo, ale zároveň to mělo i velice odstrašující efekt. Vrátit takhle rychle mačetu zpět do úzkého pouzdra, které jste navíc neviděli, bylo prostě nemožné. I ten nejlepší nindža by si spíš zasekl mačetu do zad, než by se trefil do pouzdra. Na přítomné to docela zapůsobilo.

Mezitím došel Adam k nám.

"Majore, Richard. Richarde, major," představil nás, ale jako by do toho nedal žádnou fantazii. "Major a jeho jednotka jsou tu proto, aby vás chránili."

Major si prohlédl Lindinu a Ficiho zbraň. Poté jeho pohled spočinul na mě. Na můj vkus to byl příliš dlouhý pohled. Ale poté se obrátil zpět k Adamovi a řekl.

"Jste si jistý, že tihle tři potřebují naši ochranu?"

Adam se usmál.

"Tihle tři potřebují psychiatra. Ale jo. Vaši ochranu taky. Všichni víte, co máte dělat. Tak se do toho dejte."

Major pokývl svým mužům a ti se ihned vrátili k nakládce vybavení.

Adam si mě vzal kousek stranou.

"Richarde, ty vole. Major je nejlepší ve svém oboru. Já vím. Ty chlapi jsou divný. Ale na kontě mají spoustu úspěšných záchranných operací po celém světě. Tak je neprovokuj."

"To ne já. To Linda," bránil jsem se.

Adam se zatvářil dost skepticky.

"Hele Adame, řekni. Že oni podle nich natočili Predátora. Teda až na toho tlustýho," to jsem ještě Kulatinovo jméno neznal. "Jak se vlastně major jmenuje?"

"To je major Dutch."

"Kecáš."

"Jo kecám. Major je prostě major. Tak s ním zkus vycházet," řekl a odešel.

Tak přesně takhle jsme se seznámili s majorovou jednotkou. Ale teď už jsme letěli někde nad západní Ukrajinou, protože pilot právě hlásil mezipřistání v Košicích, ne v těch u Kutné Hory, kde jsme měli naložit ještě nějaké vybavení a John nám právě představoval členy týmu. Na to, že mu Fici před hodinou mířil na ksicht pé devadesátkou zřejmě zapomněl, neboť mu půjčil svou snajpu, aby si ji prohlédl. Fici byl právě v sedmém nebi. Kulatina brousil nůž a Chcípák do sebe lámal jednu lampu vodky za druhou, přičemž vždy nezapomněl utrousit: Ta matlá panečku.

Jen major v křesle spokojeně podřimoval. Asi v tom uměl chodit.

V Košicích jsme naložili ještě dvě podlouhlé bedny a pak už si to pilot Gulfstreamu vesele valil devítistovkou na Kyjev, kam jsme dorazili asi za hodinu. A bylo to zcela prvně, kdy jsem se v letadle cítil komfortně a přemýšlel, že si taky jedno takové koupím.

"Hele, kolik myslíš, že stojí takový letadlo," naklonil jsem se se svým dotazem k Johnovi.

"Nevím. Tak pětatřicet milionů."

"Super. Prodáme barák a koupíme si tryskáč," usmál jsem se na Lin.

"Dolarů," dodal John.

Sklapl jsem. Linda se na mě usmívala se vztyčeným prostředníčkem. Jistě tím chtěla říct, že jsem jednička a že náš dům se určitě prodávat nebude. Ale jinak nám cesta uběhla docela klidně.

Na letišti už na nás čekal autobus. Byl to... Lhal bych, kdybych věděl, co to bylo. Jen, že to bylo staré, zašlé, špinavé a z výfuku se tomu hulilo jako z parní lokomotivy. Tohle byl možná originál, kterým v šestaosmdesátém evakuovali Pripjať.

Autobus to byl proto, že do ničeho jiného bychom se se vším vybavením stejně nevešli a na místě prý na nás měly čekat terénní speciály. A toho jsem se nebál. Protože Ukrajinci terénní speciály stavět uměli. Do Pripjati to bylo asi 150 kilometrů, ovšem rozhrkaným busem po ukrajinských cestách. Takže jsem si udělal pohodlí. Tahle cesta bude dlouhá.

Kyjev vypadal jako jakékoliv jiné evropské město. Ale čím dále jsme se od něj vzdalovali, tím blíže jsme se vraceli do středověku. Asfaltové silnice byly vystřídány obyčejnými polními cestami. Kdyby nemrzlo, uvízli bychom v bahně, jako celá slavná německá armáda. Kolem nás projížděla stará otlučená auta sovětské výroby, sem tam proložená povozem taženým v lepším případě koněm.

Projížděli jsme vesnicemi, které byly v jedenačtyřicátém vypáleny, aby byly navrátivším se obyvatelstvem znovu zbudovány v přesně tom samém stylu. Ze dřeva a slámy. Ale před prvním kontrolním stanovištěm, vzdáleném třicet kilometrů od elektrárny, ke kterému jsme dorazili těsně před setměním, se scenérie změnila. Vesnic ubylo, za to na silnici se vrátil asfalt a beton. Naše nesourodá skupina s povolením pro zaměstnance elektrárny neměla s průjezdem žádný problém. Příslušník ukrajinské armády s kalašnikovem na rameni zběžně prohlédl naše povolení a pustil náš autobus dál. Právě jsme vstoupili do zóny. Třiceti kilometrovému okruhu kolem elektrárny, zamořenému radiací. Ale nebylo to tak zlé, jak to znělo. Po patnácti letech od výbuchu čtvrtého reaktoru míra radiace značně poklesla. Do zóny se dokonce vraceli někteří původní obyvatelé. Míra zamoření nebyla všude stejná. Náš autobus zamířil rovnou do Pripjati, do hotelu Polesí.

Hotel Polesí byl jediným funkčním hotelem ve městě. Sloužil především vědcům, některým pracovníkům a úředníkům elektrárny. Nebylo jich mnoho. Většina lidí, podílejících se na likvidaci elektrárny, byla ubytována mimo zónu. Ale byli jsme uklidněni, že ani nám žádné větší riziko nehrozí. Hotel byl před znovu zprovozněním dekontaminován a osazen filtrační vzduchotechnikou, takže pobyt v jeho nitru byl možný bez omezení. Venku to bylo o něco horší. Školení pro pohyb v zóně nás čekalo hned po ubytování, kdy jsme se měli dostavit do hotelového sálu na zahajovací brífink.

Náš pokoj v prvním patře hotelu luxusem neoplýval, ale byli v něm dvě postele a teplá sprcha. Už jsem spal na horších místech. S Lin jsme se převlékli do něčeho pohodlnějšího a s Ficim v závěsu se vypravili do hotelového sálu.

"Takhle by ses tu asi producírovat neměla," ozval se za našimi zády Fici cestou ke schodišti.

"Jak jako?" odpověděla Linda, aniž by se ohlédla.

"No takhle."

Úkosem jsem se podíval na Lin. Měla na sobě těsné, černé, kožené kalhoty, černé triko a černou koženou bundu do pasu, ze které vyčuhovalo pouzdro pětsedmičky, připevněné vzadu na opasku. Vypadala drsně. A taky náramně sexy s hřívou světlých vlasů, staženou do dlouhého ohonu a zářivě zelenýma očima.

"Ty chlapi dole jsou profesionální zabijáci. A ten blonďák je deviant jak vyšitej. Neměla bys je provokovat."

Já měl na sobě olivové kapsáče od starého indiána a hnědou koženou bundu, jakou nosili američtí letci za WWII, pod kterou jsem skrýval svou mačetu, kterou jsem tasil a párkrát protočil.

"Kvér máš?" zeptal jsem se.

Fici měl na sobě podobné kapsáče jako já a dlouhou koženou bundu, pod kterou mohl lépe skrýt pé devadesátku. Jen si odfrkl nad absurdností mé otázky.

V sálu už na nás čekali. Krom komanda tu byl ještě jeden neznámý muž, postávající u projektoru. Jen jsme vešli, všechny oči spočinuly na nás. Asi jsme vypadali trochu exoticky. To že jsme ověšeni zbraněmi, bylo patrné na první pohled. Jako jediní tady. Major si nás nedůvěřivě prohlížel. John s Kulatinou se mračili. Jediný, komu to bylo jedno, byl Chcípák. Stále do sebe lámal jednu lampu za druhou a slastně při tom vzdychal. Nechápal jsem, jak to, že není dávno na šrot.

Jen jsme usedli do pohodlných křesel, světla v sále pohasla a na stěně před námi se objevila ikonická černobílá fotka zničeného reaktoru.

"Dobrý večer, jmenuji se doktor Sergej Petkov," představil se muž od projektoru češtinou se silným ruským přízvukem. "Byl jsem požádán, abych vás provedl bezpečnostní instruktáží ohledně černobylské zakázané zóny. Zároveň budu vaším průvodcem. Znám všechny historky, které se o zóně tradují."

Doktor Petkov se napil ze sklenice a pokračoval.

"Dvacátého šestého dubna 1986 v jednu hodinu a dvacet tři minut ráno došlo k největší jaderné havárii v historii lidstva. Díky chybám obsluhy a špatné konstrukci reaktoru typu RBMK došlo k jeho výbuchu, který je odhadován na ekvivalent deseti tun TNT. Při tomto výbuchu z reaktoru odletělo 2000 tun těžké víko. Tak byla exploze silná. Bezprostředně po výbuchu došlo k rozsáhlému požáru, ke kterému byli přivoláni hasiči z města. Do třech týdnů od nehody byli všichni mrtví. Nic méně, požár se za velkého úsilí sovětské armády, podařilo po třech dnech uhasit a otevřené jádro zakrýt tisíci tun olova a písku, shazovaných z vrtulníků. I tak uniklo do ovzduší značné množství radiace, která učinila některé oblasti zóny po tisíce let neobyvatelné."

Černobílý snímek zničeného reaktoru zmizel a na jeho místě se objevil barevný snímek jakéhosi lesa.

"Tomuto lesu se říká Rudý, podle barvy mrtvých stromů, které stály v cestě radioaktivnímu dýmu, valícímu se z reaktoru. Je to nejzasaženější oblast zóny."

Další fotka. Byla na ni jakási zřícenina domu s velkou žlutou cedulí se znakem radiace před ním.

"Obec Zálesí. Trvale neobyvatelná. Jeden den na jejím území stačí k získání smrtelné dávky. Pokud někde uvidíte tento znak," ukázal na ceduli na fotografii, "nechoďte tam."

Fotografie na zdi se znovu změnila.

"Most smrti. Z tohoto mostu sledovaly otevřený reaktor rodiny z města těsně po explozi. Do pěti let byli všichni mrtví. Včetně dětí. Dnes už most není tolik nebezpečný, ale raději bych se na něm dlouho nezdržoval."

"A co elektrárna," ozval se kdosi. Možná Chcípák. Na to, že měl v sobě dvě lahve vodky, byl celkem při smyslech.

Doktor rychle přecvakal fotkami města na fotografii sarkofágu.

"Toto je železobetonový kryt čtvrtého reaktoru, přezdívaný sarkofág. Byl zbudován těsně po havárii za pouhých šest měsíců. Jeho stavba probíhala dálkově řízenými roboty a dnes je to na ní znát. Netěsní. Do stavby zatéká. Všechny silně ozářené trosky reaktoru byly uklizeny, ale jeho okolí je stále velmi nebezpečné. Dnes už se k němu dá jít, ale nedoporučuje se delší než hodinový pobyt."

Další fotka.

"Řídící sál třetího reaktoru. Ve zbytku elektrárny pracují lidé v osmihodinových směnách. Poté se doporučuje třiceti šesti hodinová pauza mimo zónu. Při tomto cyklu nepřesahuje roční dávka ozáření tři běžné rentgeny plic. Je to poměrně bezpečné."

"A jak to vypadá pod reaktorem?" zeptal jsem se tentokrát já, neboť jestli zde byla otevřená pekelná brána, jistě byla pod zemí.

Doktor opět rychle překlikal na další obrázek.

"Tomuhle se říká Sloní noha. Je to korium. Směs roztaveného paliva, železa, betonu a vlastně všeho, co sebou roztavené palivo cestou pod reaktor vzalo. Tato fotografie byla pořízena automatickou sondou. Přiblížit se ke Sloní noze není možné. Deset minut v její blízkosti by vás zabilo do pěti dnů. A nebylo by to nic hezkého."

"Ale jak je to s tím prostorem pro chladící zařízení, který tam vykopali horníci?"

"Žádné chladící zařízení se nakonec neinstalovalo. Korium po čase schladlo a přestalo se propalovat skrze elektrárnu. Nakonec bylo rozhodnuto vytěžený prostor vybetonovat."

"A další podzemní prostory?"

"Kromě těch v samotné elektrárně žádné nejsou."

Tak zrovna tohle jsem slyšet nechtěl, protože pokud tu byla stále otevřená pekelná brána, musela být v podzemí elektrárny. V místech, kam díky radiaci žádný člověk nemohl jít.

Po brífinku jsme se přesunuli do hotelové restaurace. Nikdo jiný v ní nebyl. Ani se v ní nevařilo. Všechno, včetně jídla a vody, se sem dováželo z oblastí mimo zónu. Jediné, čeho zde byl dostatek, byl chlast. Většinou vodka. Ruská, ukrajinská. Hnus. Chcípák byl v sedmém nebi. Já měl v záloze dvě lahvinky pana Bannistera a jeho přítele Hankeyho ze Skotska. Takže taky pohoda.

Ještě jsme si s Ficim ani nepřiťukli, Linda whisky nepije, když si k nám přisedl major s doktorem Petkovem.

"Tak povídejte. Co vy tři jste vůbec zač. A jak se znáte s Adamem," zeptal se z příma major.

"Nejdřív vy. Jak vy se znáte s Adamem."

"Dělal jsem pár práciček pro jeho otce," pokrčil rameny.

To mi jako odpověď stačilo. Teď byla řada na mě.

"Známe se ze studií. Párkrát jsem mu zachránil život. Od tý doby jsme přátelé."

"Dobře. Ale pořád nechápu, co děláte tady."

"Adam vás neobeznámil?"

"Obeznámil. Ale nějak tomu pořád nemůžu uvěřit."

"Čemu?"

"Že existují démoni a že vy jediní s nimi dokážete bojovat."

"Nejen démoni. Prakticky každá zlá nadpřirozená bytost, o které jste slyšel, existuje."

Doktor zatím nepromluvil. Jen tiše kroutil hlavou.

"Fajn. A jaká nadpřirozená bytost je podle vás tady?"

"To ještě nevíme. Nejdřív se tu budeme muset porozhlédnout."

"Dobře. Ale jak vás máme chránit, když nevíme, proti čemu stojíme."

"Většina těhle šmejdů se dá zastavit, nebo alespoň zpomalit obyčejnými zbraněmi. Zombíka zastavíte, když mu ustřelíte palici. Upír se dá rozstřílet na hadry a spálit. Vlastně na většinu z nich platí, když přijdou o hlavu. Jen na démony ne. Na ně obyčejné zbraně neúčinkují."

"Ne? A jaké tedy?"

"Přece ty neobyčejné," řekl jsem a vytáhl na světlo mačetu svatého Vojtěcha, na které se zlatě lesk latinský nápis.

"Můžu?" zeptal se major a natáhl ruku k mačetě. "To dřevo na rukojeti. Kresbou připomíná Tornillo, ale takhle tmavé jsem nikdy neviděl. Co je to?"

"Jako co je to za dřevo? Jak to mám vědět. Nejsem dřevolog. Ale takhle ztmavlo, když jedna osm set let stará čarodějnice mačetu rozžhavila kletbou do běla. A ne. Nemůžete. Krom mě a Lin se mačety nesmí nikdo dotknout, mohla by ho zabít."

"Takže je taky prokletá?"

"To bych zrovna netvrdil. Ale rozhodně je nebezpečná. Je to jediná zbraň, která dokáže zabít démona. Tedy ne zabít, ale poslat zpět do pekla na hodně dlouho."

"Ale," zamyslel se major, "když nejdou démoni zabít, nedá se nad nimi zvítězit. Váš boj je marný."

"To si nemyslím," odvětil jsem jen a skutečnost, že bez našeho boje by na Zemi dávno vládlo peklo, jsem si nechal pro sebe.

"To je absurdní!" vybuchl náhle doktor Petkov.

"Co máte na mysli, doktore?"

"Ty vaše žvásty. Zombie a čarodějnice. Cha. O zóně se vypráví spousta žvástů. Ale ty vaše jsou ty největší."

"Doktore. Jak dlouho už jste tady?"

"Myslíte tady v zóně?"

"Ano."

"Od začátku. Byl jsem vedoucím směny čtvrtého bloku. Ten den jsem předával směnu Alexandru Akimovi. Dostal silnou dávku, když se snažil rozjet chlazení reaktoru, který tam nebyl. Za dva týdny byl mrtvý," doktor se na chvíli odmlčel, než dodal. "Byl to můj přítel, tak mi netvrďte, že za jeho smrt mohla nějaká čarodějnice, nebo démon."

Nalil jsem do čisté sklenky panáka whisky a podal ho doktorovi.

"Doktore, nic takového netvrdím. Ale ztrácejí se tady lidi. A nás poslali, abychom zjistili proč. Vy se tady vyznáte jako nikdo jiný. Potřebujeme vaši pomoc."

Doktor do sebe hodil panáka a natáhl sklenku pro dalšího. Dolil jsem mu. Doktor to do sebe kopl a řekl: "Jistě. Vaše dolary jsou stejně dobré, jako jiné dolary," a odešel.

"Také půjdeme," řekl po chvíli major. "A vy běžte také. V akci sebou nechci mít žádné nevyspalé trosky s kocovinou."

To vyprávěj Chcípákovi, pomyslel jsem si, ale raději nic neřekl.

Druhého dne ráno jsme se museli na obhlídku města pořádně obléknout. Venku mrzlo až praštělo. Major nám u snídaně hlásil, že venku je 28 stupňů pod nulou. Schválně jsem vyšel před hotel jen v triku. A kalhotách samozřejmě. Mrzlo, to teda jo. Ale mě to nějak vůbec nevadilo. Řekl jsem si, že mikina a kožená bunda budou v pohodě stačit. Lindu jsem však oblékl kvalitně. Zateplené kalhoty, zimní bunda asi do mínus šedesáti, vlněná čepice a tlusté rukavice. Naštěstí měla útlou ručku, takže po pětsedmičce, která zase tak malá nebyla, mohla sáhnout i v nich. Luk nechala pro zatím doma. Ficiho jsem oblékat nemusel. Byl to bejvalá guma. V pohodě se dokázal pro správné oblečení rozhodnout sám. Až nápadně se shodovalo s oblečením majorova komanda. Prostě gumy.

"Takže kam?" zeptal se venku major. Měl na nás dávat pozor. O tom, co podnikneme, jsem rozhodoval já.

Zastavil jsem uprostřed silnice a rozbalil mapu města, která pocházela ještě ze sovětské éry. Byla v ní zakreslena jména ulic. Na okolních domech žádné tabulky se jmény ulic nebyly. Možná někomu posloužily jako suvenýr. I tak nám mohla mapa posloužit pro lepší orientaci. Ale já se s ní nějak nemohl sžít.

"Máš to vzhůru nohama, blbečku," utrousil Chcípák, když procházel kolem.

Otočil jsem mapu do správné polohy a přivolal k sobě Lindu. Mohl bych do mapy čumět klidně celý den, když byla psaná azbukou. Linda mi na mapě ukázala, kde jsme a kam máme namířeno. Složil jsem mapu a zastrčil ji Lindě do kapsy. Té ostudy už bylo dneska dost. Raději jsem vedení městem předal Lin, která mávla rukou na ostatní a vyrazila udaným směrem. Hanbou jsem se propadal tak, že jsem se raději zařadil až na konec průvodu. Ale mělo to jednu výhodu. Mohl jsem si prohlédnout celý náš tým.

Hned přede mnou šel Kulatina, který nesl přes rameno lehce modernizovanou verzi nejrozšířenější zbraně na planetě Avtomat Kalashnikova Modernizovannyj, neboli AKM. Bylo vidět, že Kulatina si potrpí na klasiku. A dobře věděl proč. Tahle puška fungovala ve Vietnamské džungli, stejně dobře jako v Afghánské poušti. A střílí a střílí a střílí... A nikdy nepřestává. Stejně jako králíček Modurit. Nebo Azurit? Možná Durex. Nevěděl jsem, jak se ten parchant jmenoval. Krom toho, že setkání se mnou by nepřežil.

Vedle Kulatiny kráčel náš doktor Petkov. Vůbec se mu nelíbilo, že má dělat průvodce těm amerikánskejm maníkům, jak nás nazýval. Fakt, že jsme všichni Češi, zdárně ignoroval. Asi si nechtěl připustit, že dostával zaplaceno v dolarech od příslušníků bývalé sovětské kolonie. A už vůbec ne, že pro ně pracuje. Raději věřil tomu, že jsme Američané. Neboť ti si mohli poslední dobou dovolit úplně všechno. A konec konců, jak sám říkal, nebyli jsme první americkou výpravou, kterou po zóně provázel.

Dalším v řadě byl John. Byl to docela správný týpek. Včera u skleničky jsme trochu pokecali. Znal spoustu pěkně oplzlých vtipů a pořád se lepil na Lin. Ale pak se omluvil. Prý měl doma holku, kterou neviděl už dva měsíce. Stýskalo se mu a Lin mu ji připomínala. Ukázal nám její fotku. K Lindě měla dost daleko. Asi jako já k Bradu Pittovi. Už jenom proto, že byla bloncka. Ne jako Linda. Skutečná blondýna! Vůbec se mi nelíbila. Jenže já si myslel, že podstata její skutečné krásy stejně spočívala v jejím srdci. Když na Johna dokázala čekat deset měsíců z dvanácti.

John nesl na zádech odstřelovačskou pušku a na popruhu na hrudi stejnou P90 jako Fici. Tak nás mohl krýt z dálky, ale zároveň se zapojit do přímého střetu, popřípadě krýt svůj ústup, kdyby byla jeho snajperská pozice odhalena. Vůbec jsem netušil k čemu nám tady může být snajper, ale já na vojně nebyl. Já měl modrou. Do tohohle jsem gumám nekecal.

Dalším byl Fici. No tak jdeme dál.

Anebo ne. To že byl Fici můj nejlepší kámoš, který se mnou přežil anihilaci Nejsvětější Trojice a ani potom nikdy neváhal nasadit život, aby mi pomohl v boji s temnotou, už všichni vědí. A ani teď, když jsem mu zavolal, zdali by se mnou jel do Černobylu, ani vteřinu neváhal. Dokonce mi vynadal, proč jsem ho nevzal do Ameriky. A když jsem mu řekl, že jsem tam málem zdechnul v lese probodnutý démonem, jeho odpověď zněla: To protože sem tam nebyl já, vole. Fici byl prostě skvělej. Šel by se mnou i do pekla, jedině na něj jsem se tady mohl spolehnout.

Před Ficim si jako turista vykračoval Chcípák. Zrovna, když jsem se na něj zaměřil, se na chvíli otočil a ukázal mi zdvižený prostředník. Nereagoval jsem, ale mohl si prohlédnout jeho zbraň zavěšenou šikmo přes hruď. Byla to jakási variace na M4, zkrácenou verzi útočné pušky M16, kterých jsem v Americe viděl spousty. Tahle měla upravené předpažbí, obklopené RIS lištami ze čtyř stran. Na té spodní byl závěsný granátomet M203. Zajímavé příslušenství pro tak krátkou zbraň. Ale ještě zajímavější měla zásobník. Totiž krabicový na dvě stě nábojů z M249. Nechápal jsem, jak se mu ho na M4 podařilo dostat. Ta zbraň vypadala fakt divně. Jako byste do Brouka nacpali vé osmičku z Fordu. Ale fungovat to muselo, jinak by si ji do akce nevzal. Každopádně to byla bizarní zbraň.

Úplně v předu šla Linda s majorem. Tiše o něčem diskutovali. Neslyšel jsem je. A narozdíl od Lin jsem myšlenky číst neuměl. Ale dokázal jsem cítit její emoční rozpoložení. Byla klidná a vyrovnaná. Neměla strach. A to bylo dobré pro nás pro všechny, neboť Linda byla médium. Kdyby nám něco hrozilo, vycítila by to a varovala nás. Zatím byla v klidu. Zatím to brala jen jako zajímavý zimní výlet do zahraničí. Navíc do míst, kam se jen tak někdo nedostane. Bylo to pro ni vlastně docela vzrušující.

Od hotelu Polesí jsme prošli kolem paláce kultury Energetik do zábavního parku, kde jsme zastavili pod ikonickým ruským kolem, tyčícím se vysoko nad námi k šedému pripjaťskému nebi. Po levé straně byl orezlý autodrom, zapadaný starým listím. Oproti očekávání tady nebyl skoro žádný sníh. Jen vše bylo pokryto vrstvou zmrzlé jinovatky. Všechno tady bylo šedé nebo bílé. A navíc tu vládlo nepřirozené ticho. S vědomím toho, jaká strašlivá katastrofa se tu udála, to bylo děsivé. I na Lin dolehla tíseň tohoto místa. Nechala majora majorem a přitiskla se ke mně. Od úst nám stoupaly obláčky páry. Linda se třásla, i když ji nemohla být zima. I na mě najednou dolehla tíseň navždy opuštěného města.

"Tady prý jsou občas vidět temné postavy. Jen tak tu stojí a hledí k nebi. Zvláštní na tom je, že se má jednat o dětské postavy," řekl náhle do ticha doktor Petkov. "Park měl být otevřen na oslavu prvního máje. Bohužel už to nestihli, ale podle očitých svědků se kolo někdy samo roztočí."

Pozorně jsem si místo prohlédl. V mrazivém šedém dopoledni působilo bezútěšným dojmem. Byla z něj cítit bezmoc, beznaděj.

"Možná se sem vracejí stíny dětí, které kvůli havárii zemřely. Takové stíny jsou opravdu jen pouhými stíny. Nejsou vázány místem, kde zemřely, ale místem katastrofy, která jejich smrt způsobila. Nejsou nebezpečné. Nezemřely násilnou smrtí způsobenou jiným člověkem," doplnil jsem doktorův vyklad.

Pokračovali jsme dál ulicí Sportovnaja až k plaveckému bazénu Lazurnyj, který na rozdíl od jiných budov ve městě nebyl uzavřen ihned po havárii. Nacházel se totiž v části města, která nebyla téměř vůbec zasažena a zaměstnanci elektrárny ho používali až do roku 1998, kdy byl hygienou nadobro uzavřen. Teď už z něj byly jenom trosky, jako ze všech ostatních budov ve městě. Ale vázal se k němu zajímavý příběh.

"26.prosince 1991, tedy v den, kdy oficiálně zanikl Sovětský svaz, se pod bazénem otevřela země. Voda v něm začala okamžitě vřít. Tou dobou byli v bazénu dva lidé. Uvařili se za živa. Země pod bazénem se uzavřela stejně tak náhle, jako se otevřela. Po trhlině nezůstaly žádné stopy. Ale celá událost měla očité svědky. Nikdo jim samozřejmě nevěřil, i když nedokázal vysvětlit, proč se lidé v bazénu uvařili. Ale co je na samém příběhu nejděsivější. Ti uvaření byli spatřováni až do roku 98 kdy byl bazén uzavřen," vyprávěl doktor, zatím co jsme stáli před budovou číslo 24.

"No tak se mrkneme dovnitř, ne?" řekl jsem a zamířil ke v chodu, ale major mě zastavil.

Poté ukázal na Chcípáka, který uchopil pažbu své zbraně, kterou do té doby nesl jen volně zavěšenou a vyrazil jako první. Ať byli tihle lidé sebedivnější, ve své práci se vyznali.

Na to, že byla budova uzavřena teprve před čtyřmi roky, byla v dezolátním stavu. Uvnitř jsme se rozdělili. Já si šel obhlédnout bazén, zatím co Lin s Ficim a Johnem šli prozkoumat šatny, kde měli být uvařenci spatřeni nejčastěji, což nedávalo smysl, když zemřeli v bazénu. Major s Kulatinou, Chcípákem a doktorem obhlíželi první patro s restaurací. Já šel sám, abych mohl lépe vstřebat atmosféru místa.

Proti očekávání nebyla v bazénu žádná voda. Sestoupil jsem dolů a prohlédl si dno. Nebyla na něm žádná stopa po prasklině. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by se zde někdy otevřela trhlin do samotného pekla, což bylo jediné možné vysvětlení toho, co se tu odehrálo. Vůbec nic jsem necítil. Dokonce ani ozvěny mrtvých, které provázely místa, na kterých někdo tragicky zemřel, ještě dlouhá léta po tom. Byl jsem zmatený. Buď všechny ty historky nebyly pravdivé, nebo se stopy po nich něco snažilo zamaskovat. Ale proč?

Chvíli jsem stál na dně bazénu a přemýšlel, když v tom se vzduchem rozlehla střelba z automatu. Tenhle nezaměnitelný zvuk jsem si nemohl s ničím splést. Znělo to jako velmi rychlé bušení kladivem do silného plechu. Takový zvuk vydávala jenom pé devadesát. Takže musel střílet John. Ficiho pé devadesátka byla ošetřená mou magií, proto zcela nehlučná.

Vyběhl jsem z bazénu za zvukem střelby. Johna jsem našel ve sprchách. Seděl na zemi opřený o zeď. Zbraň byla na podlaze vedle něho. Z hlavně se ještě kouřilo. Kousek před ním byl v pokleku Fici, jistící prostor svou devadesátkou. Linda klečela vedle Johna. Lehce ho fackovala, ale John vůbec nereagoval. Nepřítomně hleděl před sebe. Byl úplně mimo. Za chvíli se k nám připojil zbytek týmu.

"Co se stalo?" zeptal se major. Jen jsem zakroutil hlavou.

Major se obrátil na Ficiho.

"Byli jsme vedle v šatně. Ani jsme si nevšimli, že se od nás odpojil. Možná něco zahlédl a šel za tím. Pak střelba," Fici ukázal na rozstřílenou kachlíkovou zeď. "Když jsme přišli, už byl takhle."

Major se otočil zpátky ke mně a chvíli mě mlčky pozoroval. Potom vydal rozkaz.

"Chcípáku, běž pro auto. Doktore, pomůžete nám vynést Johna ven. A vy tři," ukázal na nás, "se držte poblíž."

Chcípák odběhl. Doktor s Kulatinou vzali Johna pod rameny a společně jsme vyšli před dům, zatím co nás major kryl.

Vyšli jsme z domu a já čekal, že ten podivný pocit, který jsem zažil poprvé, pocit zla, které se něco snaží maskovat, zmizí. Ale nestalo se tak. Jako by to něco odešlo z domu s námi

Chcípák s autem se vrátil za chvíli. Musel pro něj běžet, jinak by se nemohl vrátit tak rychle. Bylo to velké, speciálně upravené terénní auto, do kterého se nás pohodlně naskládalo všech osm. Jen se za námi zavřely dveře, auto se rozjelo. Za minutku jsme byli zpátky u hotelu.

"Odneste ho do pokoje a sežeňte doktora," rozkázal major svým lidem. "A vy tři. Dovnitř."

Zakroutil jsem hlavou.

"Ještě se musíme podívat na most smrti."

"Most smrti. Chyběl jsi na brífinku? Most smrti je nebezpečný."

"Nechci tam přespat. Jen se na něj kouknem a zas mužeme jít. A půjdeme tam s vámi, nebo bez."

Majorovi se na most evidentně nechtělo. Ne teď, když byl jeden z jeho mužů mimo. Bylo mu však jasné, že tam půjdeme tak jako tak. Jeho úkolem bylo chránit nás. A jeho profesionální čest mu bránila úkol nesplnit.

"Nastupte si," řekl stroze a sám se usadil za volant.

"Jedu s vámi," řekl doktor, který celý rozhovor sledoval.

Od hotelu na most to bylo autem asi deset minut. Tady bylo vůbec všechno autem asi deset minut. Pripjať nebyla malé město. Kdysi tu žilo skoro padesát tisíc lidí. Ovšem když není ve městě žádná doprava...

Auto jsme nechali na začátku mostu a dál pokračovali pěšky. Ve výhledu na elektrárnu nám bránily stromy i přes to, že na sobě neměly žádné listí. Ale když jsme se dostali nad koleje směřující přímo k elektrárně...

Bylo jasné, proč se lidé z města šli osudnou noc podívat na elektrárnu zrovna sem. Byl odsud na ni parádní výhled. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem na vlastní oči viděl sarkofág.

Byla to impozantní stavba. Jako nějaká katedrála. Zvláštní a děsivá zároveň.

Major se zdál být nějaký nervózní. Samotný most po patnácti letech nepředstavoval bezprostřední nebezpečí, ale přeci jen jsme byli pouhých pět set metrů od nejradioaktivnější oblasti mimo reaktor, Rudého lesa.

"Co je to tamhle," ukázal z ničeho nic major na druhou stranu mostu.

Přestali jsme se kochat výhledem na sarkofág a podívali se směrem, kterým ukazoval major.

Po silnici se k nám potácela postava se slizkou, černo zelenou kůží ve špinavých hadrech. Měla znetvořený obličej. Skoro jako by byl roztavený a znovu ztuhlý do šílené kreace psychicky narušeného impresionisty.

"No nekecej," řekl jsem.

Fici na postavu namířil zbraň.

"Počkej. Tohle jsem ještě nikdy neviděl."

"Co je to?" zeptal se major.

"Tohle? To je úplně neškodná zombie. Navíc pěkně zmutovaná."

"Kde se tady bere?" zeptala se s klidem Linda. Pár zombíků už taky v životě viděla.

Zombie se stále blížila. Teď už jsem ji viděl lépe.

"Těžko říct, v tomhle stavu. Takhle hrozně nevypadali ani ti zombíci ze Starý fary.

"Ale, ale..." zakoktal se doktor. "Ale to není možný."

"Jo doktore. Když jste celej život oddán vědě, je těžký uvěřit.

"Zabte to," řekl přiškrceným hlasem major. Zombie od nás byla jen deset metrů. O tom, na co se díváme, už nebylo pochyb. Břicho mrtvoly bylo otevřené. Za sebou táhla smyčky svých vlastních černo zelených střev. Byl to fakt hnus. Navíc k nám závan větru donesl neuvěřitelný puch. Tyhle zmutované zombie budou asi speciální. Normální zombie totiž nesmrdí. Za to může nemrtvá kletba, která na nich leží. Nesmrdí a téměř se nerozkládají, ale když jim useknete hlavu, skoro se vám rozpustí před očima.

Doktorovi se z toho odporného puchu zvedl žaludek. Chvíli se to snažil ustát, ale nakonec to vzdal a vrhnul. Major byl jiná liga. Vytáhl svou zbraň a poslal zombii tři dárečky. První střela zombii vyrvala kus pravého boku, druhá ji vyrobila krásný, jako pěst velký otvor v hrudníku a třetí, která jí zasáhla do levého ramena, jí urvala celou ruku. I zombie couvala, jak se snažila neztratit rovnováhu. Povedlo se a zase se pomalu šourala k nám.

Otočil jsem se k majorovi. Nastřílel. S rukou se zbraní podél boku nevěřícně sledoval rozstřílenou zombii.

Stoupl jsem si před něj.

"To nic šéfe. Tohle na poprvý rozhodí úplně každýho. Víte, co jsem vám říkal včera," kývl jsem na Ficiho.

Ten zamířil P90 a dvakrát vystřelil. Hlava zombie se rozletěla na všechny strany. Její tělo dopadlo na zem a zůstalo bez hnutí. Vykročil jsem k bezhlavé mrtvole s úmyslem shodit ji dolů z mostu, aby ji tu snad někdo nenašel. Mrzlo a bylo pravděpodobné, že by tu v tomhle stavu vydržela až do jara.

"Co to děláte!" vykřikl z nenadání doktor. "Nechoďte k tomu!"

"Nemůžeme to tu takhle nechat."

"Vidíte štítek na plášti?" doktor vehementně ukazoval na mrtvolu.

Ten rozervanej špinavej hadr bych asi pláštěm nenazval, ale štítek na tom, co z něj zbylo, jsem viděl.

"Co je to?"

"To je osobní dozimetr. Nosí ho všichni zaměstnanci elektrárny."

"A?" zeptal jsem se netrpělivě.

"Ta věc funguje podobně jako negativ filmu. Čím větší dávku záření obdrží, tím více ztmavne. A podívejte. Je úplně černý! Ta, ta věc..."

"Je to mrtvola doktore."

"Ta mrtvola. Ta mrtvola je silně ozářená. Nesmíte se jí v žádném případě dotknout."

Znovu jsem se podíval na mrtvolu a vrátil se k doktorovi.

"Teď už víte, proč jsme chtěli za průvodce někoho zkušeného. Ale tu mrtvolu tady nemůžeme nechat. Obzvláště, jestli je tak nebezpečná, jak říkáte. Jak moc se k ní můžu přiblížit?"

Doktor se na okamžik zamyslel.

"Na pár metrů. Na pár vteřin. Víc bych neriskoval. Už teď jsme v její blízkosti příliš dlouho."

"Fajn," rozhodl jsem bleskově. "Vrátíme se k autu."

K velké doktorově úlevě jsme se vzdálili od mrtvého nemrtvého, kterého jsme na mostě opravdu nechat nemohli. Bezhlavá mrtvola na cestě by nevypadala dobře v jakémkoliv městě na světě, město duchů nevyjímaje. Ale já měl plán.

Kolem silnice, kterou jsme přijeli a vlastně kolem všech silnic tady, rostly břízky. Teď samozřejmě holé. Vybral jsem si jednu s hezky rovným kmenem a mačetou z ní osekal všechny větve. Potom jsem kmen uťal a zašpičatil, čímž jsem si vyrobil asi tři metry dlouhé kopí, s nímž jsem se vrátil k mrtvole. Poté nebylo nic snadnějšího, než mrtvolu napíchnout a i s koupím ji shodit dolů na zrezivělé, dlouho nepoužívané koleje. Vrátil jsem se k ostatním.

"Myslíte, že ji tam dole někdo najde?" zeptal jsem se doktora.

"Ne," odpověděl rozvážně. "Na most nikdo nechodí. Vlaky tu dávno nejezdí."

"Fajn. Až přestane mrznout, rychle se rozloží. A teď raději vypadnem," navrhl jsem a za chvíli jsme byli zpátky v hotelu.

"Hele Ríšo," oslovil mě Fici před tím, než jsme se rozešli na pokoje. Čekal jsem s čím přijde, protože Ríšo mi říkal, jen když si chtěl rýpnout.

"Ta práce se dřevem a mačetou," pokračoval. "To byla moc hezká ukázka tvých dovedností. Ale proč si tu mrtvolu prostě a jednoduše nespálil?" zeptal se tónem, oznamujícím mi, že jsem úplný idiot a zabouchl za sebou dveře svého pokoje.

"Má pravdu ten chlapec," uchechtla se Linda.

Souhlasil jsem. Zase jednou jsem zapomněl na svou nejlepší demoliční schopnost. Stejně jako na Beavercreeku, když jsem přemýšlel, jak zlikvidovat strašáka. Na tohle bych si měl dávat pozor.

Pro dnešek už bylo poznávání památných míst ukrajinské perly dost. Komando, které na nás mělo dohlížet, bylo stejně v rozkladu. John ležel v posteli v jakémsi kómatu. Doktor, kterého se Kulatině podařilo sehnat, tvrdil, že po fyzické stránce je v naprostém pořádku. Nejspíš jen šok z toho, co viděl. Chcípák seděl v baru a provozoval svou nejoblíbenější činnost. Lámal do sebe vodku pod tlakem. Kulatinka na pokoji leštil zbraně a major se nejspíš někde modlil. Ale k večeru se k nám v baru připojil.

"To, co jsem dneska viděl," začal zvolna. "Adam říkal, že jste na tyhle věci specialisti, ale já mu nevěřil. Sakra. Teď si připadám, že spíš vy máte chránit nás. Co to bylo na tom mostě? A co se vlastně stalo s Johnem?"

Vždycky, když se někdo nezasvěcený setkal s naší prací, přemýšlel jsem, jestli mu mám říct pravdu, nebo milosrdně lhát. V některých případech jsem si raději vymýšlel, až se hory zelenaly. Většina lidí nebyla připravená přijmout fakt, že za naším světem stojí další, temný, kterému jde jen o zničení všech lidí. Ale tady lhát nemělo smysl. Major už o naší práci něco věděl. A něco už také viděl. A jestli nám měl být k něčemu užitečný, bylo nutné ho zasvětit úplně. Takže jsem se toho ujal.

"To na mostě byla zombie, oživlá mrtvola. Mrtví mohou být přivedeni zpět kletbou, nebo událostí. Na planetě existuje nespočet míst, kde se náš svět prolíná s tím druhým."

"Druhým?" skočil mi major do řeči.

"S peklem. Proto tato prolnutí nazýváme pekelnými branami. Většina z nich je velmi slabá, vyšší démoni přes ně neprojdou."

"Vyšší démoni?"

"Hele majore. Přestaňte mi skákat do řeči. Jinak se nikam nedostanem."

Major si raději nalil panáka vodky. Já pokračoval.

"Vyšší démoni přes brány neprojdou, ale mohou skrze ně ovlivňovat myšlenky a činy slabších jedinců, což se někdy projeví i navenek. Několik týdnů před havárií byla ve městě i v elektrárně hlášena pozorování vysoké, temné postavy, zahalené kápí. My asi víme, kdo to byl. Dobře se s ním známé. Snaží se dostat na zemi už tisíce let. Myslíme si, že ovlivnil mysl zaměstnanců elektrárny, kteří pak svými špatnými rozhodnutími způsobili havárii. Tím vzniklo na místě brány mnoho utrpení. Jedné z věcí, která dokáže naplno otevřít pekelnou bránu a umožnit démonovi proniknout do našeho světa v plné síle. Kdyby k tomu došlo, nikdo by ho nezastavil. Ale něco se zvrtlo. Brána se neotevřela celá. Démon jí projít nedokázal. I tak to stačilo k tomu, aby v okolí začali ožívat mrtví."

"Ožívat mrtví," opakoval pobledlý major a nalil si dalšího panáka. "A co John?"

"To nevím. Nejsem si jistý. Ale vypadá jako po útoku stínu."

"Co je stín?"

"Stín je duše násilně zemřelého člověka. Většinou takového, který sám páchal násilí. Je vázán místem kde zemřel. Bloudí v něm a napadá nevinné. Někdy fyzicky a někdy vysátím životní energie. Takový člověk potom vypadá přesně jako John."

"Takže ti dva duchové lidí uvařených v bazénu nám zlikvidovali Johna?"

"To je právě ten problém. Ti dva v bazénu nezemřeli lidskou rukou. Neměly by z nich být stíny. A o nikom jiném, kdo by v budově zemřel, nevíme," pokrčil jsem rameny.

"Dostane se z toho někdy?"

"Možná."

"Jaký je další plán?" zeptal se major, ale moc radosti v tom nebylo.

"Zítra se znovu podíváme k bazénu. Třeba ten stín najdem. A potom zajedeme k elektrárně. Od tamtud pochází veškeré zlo. Tam možná najdeme odpovědi."

"Nemáme průvodce. Doktor říkal, že se raději nechá převelet do Čečny, než by tady zůstal."

"Vrátí se," řekla na to Linda.

"Proč seš si tak jistá děvče?"

"Vlastně už se vrací. A neříkejte mi děvče majore. Mám jméno."

"Já vím. Linda. Tak se jmenovala má žena. Je to krásné jméno."

"Jmenovala?"

Major jen pokrčil rameny. V tom se ve dveřích objevil doktor a zamířil přímo k nám.

"Jak jsi to věděla?" zeptal se potichu major.

"Mám šestý smysl. A to není to jediné. Zvykejte si."

Doktor si přisedl a první, co udělal, nalil si panáka vodky. Už vím, proč Amíci za studené války posílali do Sovětského svazu desetitisíce tun obilí, i když byli nepřátele. Kvůli chlebu to určitě nebylo. Všude na světě chléb pečou. Jenom v Rusku ho destilujou.

A pak se doktor vyptával. A my odpovídali. Bylo to na dlouho a doktor byl čím dál tím bledší. Zvědavost. Touha po poznání bylo to, co ho přivedlo zpátky. A také touha po hrdinství a sebeobětování vrozená všem Rusům, neboť teprve informace, že zlo, které se v zóně nachází, by mohlo zničit celý svět, přimělo doktora k další spolupráci.

"Ten muž na mostě. Nejspíš to byl jeden z vědců, co se tu ztratili. Možná doktor Pavlov. Znal jsem ho osobně. Byl to můj přítel."

"Kolik lidí se tu vlastně ztratilo?" zeptala se Linda.

"Čtyřicet šest od výbuchu. Z toho polovina za poslední dva roky. Vědci, dělníci i vojáci."

"Všichni vědci v elektrárně jsou Rusové?"

"Všichni ne. Ale doktor Pavlov byl odborníkem na reaktory RBMK. Podílel se na jejich vývoji. Selhání čtvrtého reaktoru si bral osobně. Proto byl v elektrárně od roku 86. Jak vůbec víte, že Pavlov byl Rus?"

"Perfektně ovládám dvanáct jazyků včetně ruštiny a ukrajinštiny. Pavlov je ruské jméno."

"Na doktora to zřejmě udělalo dojem. Ne všichni z týmu byli okvérovaní maníci bez špetky vzdělání, jako třeba já.

"Tady," hodil nakonec něco na stůl. Několik kartiček. Byly stejné, jako měla mrtvola.

"To jsou osobní dozimetry. Jestli se chcete motat kolem elektrárny, budete je potřebovat. Jakmile ztmavnou až sem," doktor ukázal na šedou stupnici na kartě, která šla od bílé, což byla původní barva karet, až po černou, "musíte opustit zónu."

"A když se dostane dál?" zajímalo mě.

"Tady," doktor popojel prstem po tmavnoucí stupnici. "Rakovina. Do pěti let konec. Tady, akutní nemoc z ozáření. Rok, maximálně dva. A tady," významně se odmlčel. "Takovou dávku dostali hasiči likvidující požár čtvrtého bloku. Do dvou týdnů se doslova roztekli."

Bože. Zlatej Beavercreek, pomyslel jsem si.

"A co když budu muset do nějaké zamořené oblasti?"

Doktor se na moment zamyslel.

"Mužů vám opatřit protiradiační obleky. Můžou vám zajistit dostatečnou ochranu v méně exponovaných místech. Avšak, tím se vaše doba pobytu zde významně zkrátí. Na některých místech byste potřebovali mít kolem sebe půl metru olova, aby vás to ochránilo."

"Na kterých?" zajímalo mě.

"Pod reaktorem. Je tam 200 tun uranu, který se po výbuchu roztavil a potrubím se roztekl pod celou elektrárnou. Přesnou lokaci nikdo nezná. Krom Sloní nohy, ale to je jen zlomek z celého množství."

"A kam nás tedy můžete vzít?"

"Ke čtvrtému bloku. Jeho okolí bylo vyčištěno. Krátkodobý pobyt u něj je celkem bezpečný. Do velínu čtvrtého bloku. Ten zůstal nepoškozen. Po patnácti letech se dá navštívit i ten. Tady se dá navštívit prakticky cokoliv. Záleží na délce pobytu. V ochranném obleku se dá dokonce podívat i pod sarkofág, ale nedoporučoval bych to. Stejně tam není moc co k vidění. Jen trosky."

"Pod sarkofág se dá dostat? Myslel jsem, že tam vás radiace rovnou zabije."

"Ano. Před patnácti lety. Od té doby míra radiace značně poklesla. Místa, která by vás zabila po pár minutách, se teď dají navštívit s patřičnou ochranou. Máme tam monitorovací zařízení. Sarkofág byl postaven velice rychle a dálkově. Není zcela hermetický. A poslední dobou se to zhoršuje. Zatéká do něj. Původní stavba byla vyztužená ocelovou konstrukcí, ale do budoucna to stačit nebude. Nejlepší by bylo překrýt starý sarkofág něčím úplně novým. Vznikají plány na mobilní kryt, který by se postavil jinde a nasunul nad starý, protože u sarkofágu se dlouhodobě stavět nedá. Ale to je na delší dobu. Zatím musíme pracovat s tím, co máme."

"Fajn doktore. Takže zítra nás vezmete do elektrárny. Jsme rádi, že jste se vrátil. Bez vás by to asi nešlo."

Doktor si nás jednoho po druhém prohlédl. Fici ho nijak nezaujal. S nohama na stole čistil P90. U Lin se na chvíli zastavil. Seděla za stolem s lokty opřenými o stůl, hlavu podepřenou dlaněmi. Její živé, zelené oči se zájmem sledovaly doktora. Za celou dobu, co jsme v Pripjati, toho moc nenamluvila. Ale bylo na ni vidět, že je celým tímto místem fascinována. Pozorně naslouchala každému doktorovu slovu. Studentka v ní se nezapřela.

Nakonec se doktorův pohled zastavil na mě. Přišlo mi, že je tady dole docela teplo. Měl jsem na sobě jen tričko. Takže doktor měl dobrý výhled na kožený postroj, který byl ve stylu postroje na pistoli v podpažním pouzdru. Takovém, jaké nosí policisté, aby nebylo vidět, že u sebe mají zbraň. Jen na tom mém bylo místo pouzdra na pistoli pouzdro na mačetu. Od domu hrůzy jsem bez ní málo kdy vyrážel ven a tady jsem si to vůbec nedokázal představit.

Doktor si nalil dalšího panáka vodky. A já myslel, že spojení slov Rus a vodka je jen klišé. Hodil ho do sebe a pomalu řekl.

"Věřte mi. Kdybyste se po Černobylu pohybovali sami, do týdne jste mrtví. Proto vám raději pomůžu," bouchl prázdnou sklenkou o stůl, sbalil zbytek lahve vodky a odešel.

"Takže průvodce bychom měli," řekl po doktorově odchodu major. "Takže zítra ráno," vzal svou rozpitou láhev vodky a také nás opustil.

Jak major, tak doktor a v neposlední řadě i Chcípák měli úžasnou schopnost odbourávání alkoholu z těla. V sedm ráno už na nás čekali střízliví a odpočatí, že mi, kteří večer skoro nic nevypili, jim mohli leda závidět. Já nikdy dobře nesnášel ranní vstávání a tady to platilo dvojnásob. Depresivní prostředí Pripjati prostě energii nepřidávalo. A 37 stupňů pod nulou, které ráno ukazoval teploměr, už vůbec ne. Tohle byla ta úplně nejnižší teplota, jakou jsme s Lin a Ficim kdy zažili. Mnohem nižší. Ale mě to pořád nevadilo, což byl vlastně zázrak, když si vzpomenu na naší dovolenou na horách před pár lety, kdy jsem trpěl na sjezdovce už při mínus osmi.

Tentokrát jsme pěšky nešli. Všichni byli rádi za teplo našeho auta. A navíc jsme měli v plánu elektrárnu. Ta byla od města vzdálená asi tři kilometry. Nebyl čas, ztrácet čas.

Nejprve jsme se vrátili k bazénu. Tentokrát jsme se před jeho prohlídkou nerozdělili, jako to správní běloši dělají v každém správném hororu, ale šli všichni pěkně pohromadě se Chcípákem a Kulatinou v čele, kteří nejprve důkladně prověřil každou místnost, do které jsme vešli. Nikde nic. Dokonce ani u bazénu, který jsme si nechali na konec. Čekali jsme, zatímco Linda samotná sestoupila na jeho dno. Chvíli jen mlčky postávala. Snažila se zachytit jakoukoliv známku nadpřirozena. Ale tahle budova byla úplně mrtvá.

Vrátili jsme se i do parku k ruskému kolu. Při troše štěstí se nám mohlo podařit kontaktovat duše dětí, které se tu prý čas od času zjevovaly. Ale ani tady jsme neměli štěstí. Město se zdálo být úplně mrtvé. A to bylo podle Lin podivné. Každé město si sebou neslo ozvěny svých mrtvých, své minulosti, svých hříchů. Ale v Pripjati jako by snad nikdy nežili žádní lidé. Jako by se něco snažilo zakrýt tvář města. Něco se snažilo úkryt jeho tajemství. A to tak dokonale, že tím vzniklo tajemství nové.

Nakonec jsme navštívili i most smrti, kde to bylo stejné. Takže vůbec nic. Jen zmrzlá mrtvola se stále stejně povalovala na kolejích. Zajímavé, že dokud byla nemrtvá, nezmrzla.

Od mostu jsme zamířili rovnou k elektrárně, která měla vlastní kontrolní stanoviště střežené ukrajinskou armádou. Projeli jsme bez problémů a za chvíli už stáli před sarkofágem. Ale ne úplně. Blíž jak na sto metrů jsme se ke krytu neodvážili. I tady se něco snažilo úkryt zlo. Bez šance. Tady jsem ho cítil i já. Něco, s čím jsem se ještě nesetkal a něco, co jsem znal velice dobře. Pekelnou bránu. Byla tady. Velice blízko. A velice slabá. Ale stále otevřená. Kdo ví, co jí mohlo do našeho světa projít.

"Tudy," ukázal doktor na silnici vedoucí zpět podél budovy třetího bloku. Zase jsme nasedli do auta a jeli tím směrem. Takhle jsme se k samotnému krytu dostali na deset metrů, ale doktor tvrdil, že v autě a po tak krátkou dobu, nám žádné nebezpečí nehrozí.

Jeli jsme asi sto metrů podél stěny třetího bloku, dokud jsme nenarazili na těžká ocelová vrata, která se před námi otevřela a umožnila našemu autu vjezd do velké, spoře osvětlené haly, ve které stála podobná auta, jako bylo to naše.

"Tady si vstoupíme. Pokračujte rovnou do těch dveří," ukázal doktor na jedny z dveří, vedoucích z haly. "Za nimi je bezpečno. Je tam čistý prostor, ze kterého se řídí veškeré práce na likvidaci elektrárny. Dá se odtamtud dostat do všech bloků. Včetně velínu čtvrtého."

Rychle jsme opustili automobil a prošli halou do bezpečné zóny. Vypadala jako typická americká kancelář s kójemi pro jednotlivé zaměstnance a prosklenými místnostmi pro vedoucí pracovníky. Po hale se pohybovali lidé v bílých pláštích, kravaťáci i úplně obyčejně oblečení lidé. Tohle bylo pravé srdce elektrárny. Odsud se řídila celá likvidace. Tady nebylo možno spatřit žádného z dvanácti tisíc dělníků, podílejících se na likvidačních pracích. Tohle bylo místo pro management. Taky podle toho na nás koukali. Naše nesourodá, ozbrojená banda způsobila v místnosti malý rozruch. Ale mi si jich nevšímali. Prošli jsme halou a dalšími dveřmi se dostali do vědecké sekce. Tady byly místnosti normálně rozdělené stěnami a dveřmi se jmenovkami, kterým jsem vůbec nerozuměl, neboť byly v azbuce.

Doktor se před jedněmi zastavil a zaklepal.

"Uvidiť!" ozvalo se zpoza dveří.

A tak jsme vstoupili.

Tohle nebyla žádná kancelář. Spíš laboratoř. Po stolech tu stála řada přístrojů. Některé staré ruské, jiné moderní ze západu. A ani jeden jsem neznal. U jednoho z nich stál muž v bílém plášti a studoval papírový výstup. Doktor s ním prohodil několik vět a pak nás vzájemně představil. Linda překládala pro ty z nás, kteří neuměli rusky. Tedy pro mě a Ficiho.

"To je Viktor Mikovskij z Kurčatovova jaderného institutu v Moskvě. Doktor se specializuje na určování jednotlivých izotopů a jejich rozpadem. To on ví, která místa v elektrárně jsou nejnebezpečnější. Navíc znal osobně všechny ztracené vědce. Doktora Pavlova rovněž z Moskvy, doktora Klička z Ukrajiny a doktora Tichého od nás, který pracoval na trvalé odstávce třetího bloku."

"Jak jako?" zajímalo mě. "Myslel sem, že se jenom stiskněte tlačítko a hotovo."

Lin to přeložila doktorovi a zpět jeho odpověď.

"Odstavit jaderný reaktor RBMK 1000 není jen tak. Obsahuje 200 tun paliva, které i po vyhoření vydává velké množství tepla. Je mnohem výhodnější, dochlazovat palivo v reaktoru a vyjmout ho postupně. To byla práce doktora Tichého. Prý jestli chceme, ukáže nám to."

"Ukáže co?"

"Třetí reaktor."

Doktor nás vedl dlouhou betonovou chodbou, která protínala celou elektrárnu a potom po schodech o tři patra víš, až do jiné chodby, kterou uzavíraly těžké ocelové dveře, na kterých byl odlupující se černou a žlutou barvou vyveden znak, který znali všichni lidé na celém světě. Doktor odemkl dva pákové uzávěry a proti všem předpokladům lehce otevřel půl metru tlusté, ocelové dveře s olověnou výplní. Potom vstoupil. Sám.

"Davaj," pokynul nám. "Je to bezpečné."

Vstoupili jsme. A ocitli se v rozlehlé, dobře osvětlené hale, na ochozu asi šest metrů nad podlahou, kterou téměř celou zabíralo kruhové víko reaktoru, poskládané z čtvercových ocelových zátek jednotlivých palivových tyčí. Třetí černobylský reaktor. Ten samý jako ve čtvrtém bloku. Jen už nevyráběl žádnou energii. Jeho jádrem stále probudila chladicí voda, ale všechny řídící tyče byly zcela zasunuty, takže voda od jádra odváděla pouze zbytkové teplo. Tohle všechno nám řekl doktor. Včetně plánu na postupné vyjmutí paliva a sanaci celé elektrárny. O tom, že se někdy podívám na černobylský reaktor, se mi nikdy ani nesnilo. A popravdě. Bylo to fascinující. Ale byl čas jít dál.

Sestoupili jsme zpět po schodišti a pokračovali dál dlouhou, betonovou chodbou, kterou na konci uzavíraly další ocelové dveře. Ale před tím, než jsme jimi prošli, nám doktor beze slova zkontroloval měřiče radiace, které měl každý z nás připnuté na bundě. Spokojeně pokýval hlavou a ukázal na zavřené dveře.

"Čtvrtý blok," řekl jen a otevřel.

Jako bychom se ocitli v úplně jiném světě. Oproti chodbě, kterou jsme právě opouštěli a která byla čistá a dobře osvětlená, byla chodba za dveřmi jako vchod do samotného pekla. Její stěny byly vlhké a plesnivé, osvětlené jen poblikávajícími žárovkami v drátěný krytech, které byly zavěšené na kabelu po každých deseti metrech. Bylo to jako chodba z nějakého hororu. Temná a dlouho nepoužívaná. Chladná a děsivá. Linda mě chytla za ruku. Zřejmě nebyla jediná, kdo tady cítil nebezpečí, neboť Chcípák s Kulatinou se automaticky postavili do čela průvodu se zbraněmi připravenými ke střelbě. Fici řadu uzavíral. Doktor Mikovskij nechápal. On zřejmě žádné tušení neměl. Ale když už nešel v čele, alespoň nám poradil, kudy máme jít.

"Na konci chodby vpravo a pak po schodech o tři patra víš. Až budeme nahoře opět první vpravo. Ta nás vrátí od jádra."

"Jak od jádra?"

"Celý úsek schodiště vede podél jediné stěny, která nás dělí od zničeného reaktoru. Musíme ho překonat rychle. Jiná cesta není."

Rychle jsme prošli tmavou, plísní páchnoucí chodbou a ještě rychleji vyběhli schodišťovou šachtou, která přímo sousedila se zničenou reaktorovou halou a tím pádem i se sarkofágem. O tři patra víš jsme se dostali do chodby, která nás vracela směrem, ze kterého jsme přišli a tím i od nebezpečí. Tady už žádná světla nebyla. Na řadu přišli svítilny, které měli Chcípák s Kulatinou zavěšené na svých zbraních. Ficiho P90 žádnou svítilnu neměla. Ani Lindina a majorova zbraň. Má mačeta už vůbec ne. Dvě baterky nám musely stačit.

Asi po padesáti metrech nás doktor zastavil před jedněmi z mnoha dveří, které v této chodbě byly. Chcípák jimi prošel jako první.

V místnosti byla úplná tma a mě napadlo, že ve světle dvou baterek toho asi moc neuvidíme. Už jsem chtěl své oči přepnout do nočního režimu, když v tom něco cvaklo a pod stropem se rozblikala řada zářivek.

"Přívod elektřiny v dolních patrech byl přerušen výbuchem, ale tady nahoře je stále funkční," řekl doktor Mikovskij na vysvětlenou.

Konečně jsme si mohli sál pořádně prohlédnout. Byl to polokruhový sál s podlahou z mramoru. Jednou jsem kdesi četl, že za nádherou mramorem vykládaných stanic moskevského metra nestál záměr, ale prostě fakt, že v Sovětském svazu vázla výroba keramických obkladů. Na obložení stanic jich nebylo dost. Tak to obložili mramorem, kterého dost měli. Tady to asi bylo stejné.

Celou půlkruhovou stěnu zabíral panel s hromadou tlačítek, kontrolek, budíků a několika velkých kruhových tabulí, znázorňujících víko reaktoru s jednotlivými kanály pro palivové, nebo regulační tyče. Uprostřed toho všeho, jedna jediná vypouklá obrazovka. Sorry, ale řídící sál jaderného reaktoru jsem si představoval úplně jinak.

"Už se nedivím, že to bouchlo. Na tomhle se dívali na zprávy?" ukázal jsem na jediný monitor zasazený ve stěně.

"Obsluha reaktoru byla plně automatická," řekl na to doktor Mikovskij. "Řízená počítačem. Ten měl textový výstup z tiskárny. V té době to bylo to nejmodernější zařízení."

"V Rusku určitě," ušklíbl jsem se, neboť o ruské elektronice jsem věděl své. Také jsem kdysi míval oblíbený ruský Playstation s názvem Nu pogodi, který se za týden rozsypal na elektronky.

"Tohle je ono?" zeptala se Linda od jednoho z pultů, ukazuje na jedno z tlačítek, které bylo původně skryto pod průhledným plastovým krytem.

"Ano," přistoupil k ní doktor Mikovskij. "Tlačítko AZ-5. Místo aby zastavilo reaktor, způsobilo jeho zkázu."

"Jak to?"

"Konstrukce řídících tyčí byla chybná. Nikdo, kdo tu tenkrát byl, o tom nevěděl. Mysleli si, že se nemůže vůbec nic stát. Vždyť měli tlačítko AZ-5, po jehož stisknutí došlo k okamžitému zasunutí řídících tyčí do jádra a k odstavení reaktoru. Řídící tyče byly vyrobeny z boru, který pohlcuje neutrony a tím zastavuje reakci, ale jejich hroty byly z grafitu, který reakci zvyšuje. Po jejich zasunutí došlo k okamžitému nárůstu výkonu. Kanály pro řídící tyče se zdeformovaly a samotné tyče již nebylo možné plně zasunout. Výkon dál prudce stoupal. Poslední naměřená hodnota u reaktoru konstruovaného na výkon 3200 MW tepelné energie, byla 36000 MW."

Doktor se odmlčel. Pro něj, jako pro vědce, byla katastrofa k níž tu došlo stále nepochopitelná. I on, stejně jako mnozí ostatní, si myslel, že k něčemu takovému nemůže dojít. Že je to prostě nemožné.

"Cítíš něco?" zeptal jsem se Lin.

"Cítím tu smutek a strach, ale to jsou jen ozvěny."

"Žádný démon?"

"Ne. Vůbec nic."

Tak to bylo divné. Opravdu jsem čekal, že právě tady, na místě kde celá katastrofa vznikla, najdeme nějaké odpovědi. Ale ani já tu nic necítil. Tohle místo bylo prázdné.

"Fajn, tak zase půjdeme," řekl jsem, vědom si faktu, že ani tady bychom neměli strávit více času, než bylo nezbytně nutné.

Ještě jsem neudělal ani krok, když se za otevřenými dveřmi ozval nějaký hluk. Všechny zbraně byly rázem v pohotovosti. Já pomalu vytáhl mačetu a druhou rukou posunul Lindu za sebe. Vůbec se jí to nelíbilo. Drsňačka.

"Nestřílejte," ozvalo se roztřeseným hlasem ze tmy na chodbě.

Major mávl rukou. Hlavně všech zbraní se lehce sklonily, ale neustále byly v pohotovosti. Do místnosti vešel muž v bílém plášti. Mohlo mu být kolem padesáti. Na hlavě měl rozcuch jako by se dvanáct let nečesal. Na nose mu seděly velké tlusté brýle.

"Doktore Ševčenko, co tady děláte?" zeptal se překvapeně doktor Mikovskij. Tady to byl vůbec samej doktor. Už chyběl jenom doktor Alban a dr.Dre.

"Já... Viděl jsem vás, jak jdete ke čtvrtému reaktoru. Musím s vámi mluvit. Je to důležité."

"Dobře doktore. Ale jinde," řekl doktor Mikovskij při pohledu na osobní měřák, jehož bílá barva už nebyla bílá.

Vraceli jsme se stejnou cestou. Rychle jsme sestupovali po schodišti, hnáni vědomím, že od smrtícího jádra nás dělí jej jedna jediná betonová zeď. Oddechli jsme si, až když se za námi uzavřely těžké ocelové dveře. Poté jsme zamířili rovnou do laboratoře doktora Mikovského.

V laborce jsem se usadil za doktorův pracovní stůl, na který jsem hodil nohy. Při tom jsem musel vytáhnout z pouzdra mačetu, jinak by se mi nesedělo vůbec pohodlně. Doktor Ševčenko na nás nedůvěřivě zíral. Takovou bandu jistě nikdy neviděl. Linda seděla na desce stolu vedle mě. Doktoru Mikovskému se to moc nezamlouvalo, ale nemohl s tím nic dělat. Chcípák se opíral o zeď vedle dveří, zatímco Kulatina si udělal pohodlí na podlaze. Fici chvíli bloumal po laborce, ale nakonec ho to přestalo bavit a napodobil Kulatinu. Takže jediní, kdo nakonec stáli, byli oba doktoři a major.

"Tak mluvte," vybídl nakonec major doktora Ševčenka.

"Nevím, kde mám začít," řekl doktor.

"Začnete třeba tím, kdo jste a co nám chcete."

"Jmenuji se Anatolij Ševčenko. Jsem zaměstnanec elektrárny už od roku 1984. Byl jsem tady, když došlo ke katastrofě. Tenkrát jsem pracoval na druhém bloku jako mladší inženýr. Teď pracuji jako hlavní inženýr tamtéž. Jsem tu tak dlouho, že se znám se všemi lidmi, kteří tady pracují. Znal jsem i všechny tři zmizelé doktory. A to je důvod, proč jsem šel za vámi. Doslechl jsem se, že vás poslali, abyste vyšetřili jejich zmizení. Popravdě, detektivy jsem si představoval trochu jinak."

"Jak třeba?" zeptal jsem se a ze zvyku protočil mačetu v ruce.

"No prostě jinak. Třeba vy," ukázal na mě prstem. "Vy zrovna nevypadáte jako Sherlock Holmes."

"Ne? A jak podle vás vypadá? Vytáhlý postarší muž s podivným kloboukem a lupou v ruce? Myslíte, že někdo tak upjatý by někdy něco vyšetřil? Nebo by se spakoval při první známce nebezpečí. To se nám určitě nestane," ukázal jsem mačetou na náš tým. "Co kdyby ste nám raději řekl, proč jste nás vyhledal."

Doktor chvíli mlčel. Vypadalo to, jako by se rozmýšlel, kde začít.

"Viděl jsem doktora Pavlova. Viděl jsem ho, jak vstupuje pod sarkofág. Jen tak. Bez jakékoliv ochrany. Nešel jsem za ním. Čekal jsem, dokud zase nevyjde. Čekal jsem tři hodiny, pak jsem to vzdal. Po třech hodinách by musel být mrtvý."

"Třeba odešel jinudy."

"Ne. Dovnitř vede jen jedna cesta. Ze západní strany, tam co stojí podpůrná konstrukce. Je tam mezera mezi panely, kterou se dá projít. Bez podpůrné konstrukce už by to dávno celé spadlo."

"Aha," zamyslel jsem se. "Takže Pavlov vlezl pod kryt, ale ven už nevyšel. A jak nám to pomůže? Třeba tady toho všeho měl po krk a rozhodl se spáchat sebevraždu. Ani bych se mu nedivil."

"Třeba," odvětil doktor Ševčenko. "Ale jak je potom možné, že jsem ho viděl o týden později?"

Doktor Ševčenko si konečně zasloužil mou plnou pozornost. Shodil jsem nohy ze stolu a došel k němu.

"Kde?"

"U nemocnice. Zahlédl jsem ho, jak vstupuje dovnitř. Viděl jsem ho jen na krátký okamžik, ale jsem si jistý, že to byl on."

"Fajn. Tak se tam podíváme," řekl jsem.

"Ale... Jak je to možné?" chtěl vědět Ševčenko.

"To se dost těžko vysvětluje doktore. Raději běžte domů. Vezměte si volno. Odjeďte na pár dní z Pripjati. Věřte mi," řekl jsem a myslel to vážně. Nechtěl jsem do celé záležitosti zatahovat nikoho dalšího.

"Počkejte!" vykřikl Mikovskij a začal se přehrabávat ve skřínkách. Poté mi podal nějaký přístroj. "Vemte si to. Je německý. Lepší než ty naše."

Koukal jsem na malou krabičku ze žlutého plastu s displejem ve vrchní části. Pochopil jsem, že držím v ruce moderní digitální dozimetr. Ale to bylo tak vše.

"Nevím, jak se s tím pracuje," řekl jsem po pravdě doktorovi.

"Pak půjdu raději s vámi."

"To nebude třeba," řekl major, vzal si ode mne přístroj a uklidil ho do kapsy bundy.

"Co je v té nemocnici?" zeptal jsem se a začínal mít divný pocit.

"Do té nemocnice odváželi hasiče rovnou od požáru. Všichni dostali smrtelnou dávku. Jejich oblečení, které bylo silně ozářené, odnesli do sklepa. Je tam pořád. A pořád velice nebezpečné. Musíte být obzvláště opatrní."

Doktor se tvářil vážně. Takhle vyděšený nebyl, ani když jsme procházeli za zdí čtvrtého reaktoru. Docela jsem se začínal bát.

"Díky doktore," řekl jsem jen a odešel.

"Hodně štěstí," volal za námi.

Nemocnice ležela v severovýchodním cípu města, kousek od slepého ramene řeky Pripjať. Byla stejně zchátralá a opuštěná jako ostatní stavby ve městě. Okna byla vymlácená, stejně jako hlavní vchod. Jen jsme jím prošli, všechno se úplně změnilo.

"Něco tu je," řekla potichu Linda.

Také jsem to cítil. Konečně jsme byli na správné stopě.

Žoldáci zaujali obranné postavení. Chcípák s Kulatinou vpředu. Major s Ficim vzadu. Já s Lin uprostřed. Líbilo se mi, jak se o nás starají.

"Kudy?" zeptal se major.

"Musíme dolů," řekla Lin.

"Nečekané," odvětil jsem.

"Tak jdeme," zavelel major.

"Stát!" zavelel jsem já. "Fici a já jdeme první. Vy dva dozadu. Majore, vy budete krýt Lin."

"Tak to ne. Máme vás jistit. Tady velím já," ohradil se major.

Á. Máme tady problémy se subordinací. To nám tak ještě scházelo.

"Majore. Čím střílí ty vaše kvéry? 7,62x39," ukázal jsem na Kulatinovo AKM. "5,56x45," otočil jsem se na Chcípáka.

"No a? 5,7x28 není o nic lepší," řekl major a ukázal na Ficiho P90.

"A ta tvoje mačetka už vůbec ne," uchechtl se Chcípák a z pouzdra vytáhl svůj nůž, který si svou velikostí s mojí mačetou nezadal.

"Majore, nevíme, co tam dole je. Naše zbraně používají speciálně upravené, vysvěcené střelivo. Pokud je dole démon, dokáže ho zpomalit. A moje mačeta je jediná zbraň, která dokáže démona zabít. To vaše zbraně nesvedou," odmlčel jsem se a pak dodal. "Leda by byla ta tvoje kudla taky vysvěcena samotným Bohem!"

To bylo na Chcípáka. Bože, jak já toho chlapa nesnášel.

"Dobře," řekl po chvíli major. "V čele s Ficim půjdu já. Mám dozimetr. Chcípák s Kulatinou nám budou kryt záda. Jdeme."

A tak jsme šli. Zpočátku šlo všechno hladce. Dozimetr vykazoval normální hodnoty. Normální na Pripjať. Ale bylo pravdou, že radiace na většině míst ve městě se zase tak moc neodchylovala od normálu. Proto jsme se mohli po městě pohybovat bez ochrany. Vždyť celodenní dávka ve městě nebyla vyšší než kupříkladu dávka, kterou člověk absorboval při osmi hodinách v letadle. Ani tak se dlouhodobý pobyt ve městě nedoporučoval. A v této budově už vůbec. Byla to jedna z nejkontaminovanějších staveb ve městě. A my měli brzo zjistit proč.

Jak jsme sestupovali po schodech, dozimetr najednou ožil. Nebylo to takové to charakteristické praskání známé z filmů. Tohle byl digitální přístroj, který vydával vysoký, opakující se tón, který zrychlovat, čím byla radiace vyšší. Docela mě to začalo znervózňovat. A když jsme pokračovali dál temnou dlouhou chodbou, ve které pípaní dozimetru ještě zrychlilo, zdál se mi být lehce nervózní i major.

"Co je to tamhle?" posvítil Fici dál do chodby baterkou, kterou vyšmelil v elektrárně s jedním ukrajinským vojákem za krabičku cigaret.

Postavil jsem se vedle něj.

"Zhasni."

Fici zhasl baterku a já své oči přepnul do nočního režimu. Asi deset metrů od nás ležela vysoká kožená bota.

"Je to jenom bota. Jdeme dál."

Přepnul jsem oči zpět do normálního vidění a ve stejném okamžiku Fici rozsvítil baterku. Byli jsme sehraní.

"Vidíš ve tmě," konstatoval major zjevné.

"Jo, ale nikomu to neříkejte, je to tajný. Jdeme."

Ušli jsme několik kroků, když major zavelel.

"Stát!"

Bota na zemi se zatím dostala do kužele světla Ficiho baterky. Halotron 3000 to zrovna nebyl. Škoda.

"To je hasičská bota," řekl major.

"No a?"

"Ta radiace vychází z ní. Je silně ozářená. Dál jít nemůžeme."

"Musíme," řekla tiše Linda. "Něco tam je. Cítím to. Musíme jít dál."

"V žádném případě. Bez ochranného obleku je to sebevražda."

Podíval jsem se majorovi do očí.

"Majore, mi přeci jeden oblek máme."

"Ano, ale jenom jeden. Nikdo ti nebude krýt záda."

Ne. A taky mi nikdo nebude svítit baterkou do očí.

Vrátili jsme se ven k autu. Major vytáhl z kufru protiradiační oblek. Myslel jsem si, že to bude jen tenká kombinéza s maskou na obličej, ale tohle byla plnotučná protiradiační ochrana. Těžká, gumová, oranžová kombinéza s kuklou s širokým průhledem z plastu a vzduchovou lahví na záda. Všechno jsem to na sebe navěsil. Bombu se vzduchem pod kombinézu, mačetu bez pouzdra do ruky. Zkusil jsem si pár kroků. Kombinéza byla těžká a nepoddajná. Jestli v tomhle narazím na démona...

Major mi vrazil do ruky vysílačku. Zase jsem mu ji vrátil.

"A jak se s námi spojíš, když budeš potřebovat pomoc?"

"A není to jedno? Bez ochrany dolů stejně nikdo nesmí."

To že můžu telepaticky mluvit s Lindou, jsem mu samozřejmě neřekl. Stačilo, že věděl o mém zraku.

Pomalu jsem se vracel do sklepa nemocnice. V protiradiačním obleku se šlo dost blbě. Digitální dozimetr jsem sebou neměl. Jen by mě rušil. Pod schody jsem přepnul zrak do nočního módu. Temnota se rázem proměnila v super ostrý, černobílý obraz. Pomalu jsem postupoval dál. Bota v chodbě nebyla jediným kusem šatstva, na které jsem narazil. Zdálo se, že když do nemocnice přivezli hasiče, s jejich ošacením si nikdo hlavu nelámal. Hlavní bylo se ho co nejdříve zbavit.

Z chodby vedlo po každé straně několik dveří. Prohlédl jsem všechny. V jedněch jsem spatřil hromadu hasičského ošacení. Věřil jsem, že kdybych u sebe měl dozimetr, právě by se zbláznil. Raději jsem zase místnost rychle opustil a pokračoval v průzkumu. Ale v dalších místnostech nebylo nic zajímavého. Jen starý nábytek a lékařské vybavení pokryté plísní.

A pak jsem v jedné z místností málem přehlédl to podstatné. Zprvu jsem si myslel, že je to jen další kus hasičského oblečení, jak se tam tak válel zmuchlaný na zemi. Ale pak mě napadlo, když všechny ostatní hadry ležely v předu, proč by se někdo táhl s jedním kusem až sem. Znovu jsem se do místnosti vrátil a konečně zjistil s kým máme tu čest.

Když jsem se vymotal ze špitálu, ostatní už mě netrpělivě vyhlíželi. Linda se ke mně rozběhla.

'Ne princezno. Zadrž!' varoval jsem ji myšlenkou. Zastavila se. 'Nejdřív se musím dostat z kombinézy. Je zamořená.'

Vysvlékl jsem se z kombinézy a nechal ji ležet na místě. Teprve potom jsem se vrátil k ostatním.

"Rychle. Musíme se vrátit zpátky do hotelu."

"Co jsi našel?"

"Není čas. Řeknu vám to v autě."

Nastoupili jsme a vyjeli. Řídil Chcípák.

"Tak co jsi zjistil?" naléhal dál major.

"Našel jsem Pavlova. Teda to co z něj zbylo."

"Co z něj zbylo?"

"Jen obal. Kůže a pár polámaných kostí. Vypadal jak zmuchlanej hadr na podlahu."

"Tak jak si ho poznal?"

"Měl na plášti jmenovku s ksichtem. Jako všichni tady."

To byla pravda. Všichni zaměstnanci elektrárny nosili jmenovky s fotkou. A jejich jména byla kromě azbuky psaná i anglickým ekvivalentem.

"Musel jsem mu ten ksicht trochu porovnat, abych ho srovnal s fotkou. Byl to hnus, ale díky tomu už vím, kdo nám tady řádí."

"Kdo?"

"Je to Ghoul. Třináctý démon."

"Třináctý démon?" podivila se Linda. "Myslela jsem, že démonů je jenom dvanáct."

"To číslo sedí. Vyšších démonů je opravdu jenom dvanáct. Nevím proč, ale tohle číslo musí sedět. Ale v Necronomiconu se píše, že kdysi v dávné minulosti, se objevil démon mocnější, než všichni ostatní. Porazil všech dvanáct a stal se z něj první. A pak musel jeden z původní dvanáctky ven. Nevím proč zrovna Ghoul. V Necronomiconu se o něm moc nepíše. Jen, že byl součástí top twelve a byl to právě on, kdo musel z kola ven. Ale docela na tom vydělal. Zůstala mu veškerá jeho moc, a protože už není součástí dvanáctky, k tomu, aby se dostal na Zemi, nepotřebuje plně otevřenou pekelnou bránu. Myslím si, že využil Locutova pokusu otevřít černobylskou bránu a sám pronikl na Zem. Ale není to tak jednoduchý. Jako všechny ostatní démony i jeho svazují určitá pravidla. Nemůže se po Zemi pohybovat jen tak. Musí mít hostitele. Tělo do kterého pronikne a v němž přebývá a které nakonec celé pozře zevnitř. Zbude jen slupka. Stejně jako z Pavlova. Poté ho musí opustit a najít si jiného hostitele. A právě proto jsme u bazénu nic nenašli. Protože démon už byl skrytý uvnitř Johna."

"Tak proč je teď v kómatu?" zeptal se major.

"Vím já? Možná si tak úplně nesedli."

"Proč si nenašel jiného hostitele."

"Neměl čas. Pavlovo tělo už mu bylo k ničemu. Bez těla dokáže na Zemi pobývat jen po omezenou dobu. A tady se zrovna moc lidí nevyskytuje. Musel vzít to první, co se mu naskytlo."

"Takže chceš říct, že z Johna je démon?"

Pokýval jsem hlavou.

"Jak ho zachráníme?"

"Nijak."

"Přece se mu musí dát nějak pomoc," zavrčel temně major. "Vymítáním, nebo tak něco."

"Tohle není zrovna ten případ, majore. Ghoul je původním členem dvanácti nejmocnějších démonů pekelných. Nedá se vymýtit. A i kdyby, už by bylo pozdě. Jeho tělo bude napůl strávené. Bez démona by bylo okamžitě mrtvé."

"Tak co chceš dělat?"

"Zabít ho."

"Říkal jsi, že démon se nedá zabít."

"Zabít Johna. A tím poslat démona zpátky do pekla."

"Nemůžeš zabít Johna!" vykřikl major.

"Majore. John už je mrtvý. A tohle je jediná šance, jak dostat démona dřív, než si najde jiné tělo."

Majorova tvář se najednou změnila. Z drsňáckého obličeje bitvami zoceleného muže, do výrazu smutku.

"Je to můj syn," pronesl nečekané. "Vychovával jsem ho sám, když má žena zemřela. Nikdy jsem nechtěl, aby se z něj stal voják. Ale on chtěl být jako jeho otec. Jako já. A já ho teď zabil."

"To ne vy," řekla svým uklidňujícím hlasem Linda a položila ruku na majorovo rameno. "To démon vám vzal syna. A my ho pomstíme."

"Jak ho můžete pomstít. Sami jste říkali, že démon se nedá zabít. Že je to nekonečný boj."

"Ano, ale alespoň už neublíží nikomu jinému. A to za to stojí."

Teréňák zastavil před hotelem, až byla cítit spálená guma z pneumatik. Naběhli jsme do druhého patra a já chtěl vykopnout dveře od Johnova pokoje, ale major mě zastavil.

"Je to můj syn. Udělám to já."

"Ne majore. Vaše zbraň ho nezastaví. I když mu ustřelíte hlavu, riskujete, že démon se vtělí do jednoho z nás. Nebo že prostě upláchne a najde si někoho jiného. Pak už ho nikdy nenajdeme. Musím to udělat já. Jenom moje mačeta může démona zlikvidovat. A jen já ji můžu použít."

V majorově tváří jsem vyčetl nesouhlas. Myšlenka, že někdo rozseká tělo jeho syna mačetou, se mu jistě nelíbila. Nedivil jsem se mu. Ale jinak to nešlo.

"To, co na nás čeká za těmi dveřmi, už není vás syn. Váš syn je mrtvý. A náš úkol ještě neskončil."

"Majore," řekla opět Lin svým uklidňujícím hlasem a položila svou ruku na jeho.

Major, jako by se probral z transu.

"Tak dobře," řekl nakonec a ustoupil od dveří.

Kývl jsem na Ficiho, aby mě kryl a vykopl jsem dveře. V tom už jsem měl praxi, neboť nebyly první.

Vpadl jsem do pokoje, připravený rozsekat na hadry Johnovo tělo dříve, než ho démon opustí. Naplánovat si něco je fajn věc. Ale stejně je to k ničemu, když se plán nikdy nezdaří.

Uprostřed pokoje stál John a vedle něj doktor, kterého sehnal Kulatina. Oba na nás vyděšeně zírali. Proti předpokladu už John nebyl v kómatu a dokonce ani nevypadal, že mu něco chybí. Nebo přebývá. Třeba démon.

,Co se děje?" vykoktal ze sebe John, zatím co doktor se pod náporem zbraní, hrnoucích se do pokoje, rozklepal.

"Johne!" vrhl se major na svého syna, kterého měl Fici stále v zaměřovači své P90.

"Tati. Co se stalo? Co tady děláte?" řekl John.

"Na to se chceme zeptat mi tebe," odpověděl jsem.

"Já nevím. Probudil jsem se, doktor se nade mnou skláněl. Říkal, že jsem byl v kómatu a že teď už budu v pořádku. To bylo chvilku před tím, než jste sem vpadli."

"Tak doktor," řekl potichu Fici a pomalu na něj přemířil.

Doktor se rozklepal ještě víc.

Já se podíval na Lin. Ani jsem ji nemusel číst myšlenky, abych věděl, na co myslí. Problém tohohle démona totiž bylo, že jakmile se jednou vtělil, nedalo se to nijak poznat. A momentálně mohl být v Johnovi i v doktorovi. I když ne tak úplně.

"No co se dá dělat," řekl jsem jakoby na půl znuděně. "Tak je zabijeme oba."

"Ne!" vykřikl major a postavil se před svého syna.

Chcípák namířil zbraň na Ficiho. Fici na Kulatinu. Kulatina na Lin. A Lin na Chcípáka. Klasická mexická plichta. To tu dlouho nebylo. A jediný, kdo to mohl ukončit, byl major, který byl momentálně úplně v prdeli.

"Majore," zkusil jsem vyjednávat.

"Ne! Je to můj syn. Ta věc. Přešla do doktora," ukázal na doktora, který se, ač se to zdálo nemožné, rozklepal ještě víc. Teď už vibroval skoro jako Chcípák po třech lahvích vodky.

"Majore. Víte, co jsem vám říkal v autě."

Tím, že démon je stále v Johnovi, jsem si byl jistý. John byl velice silný mladý muž. Bojoval s démonem ve svém těle. Proto byl v kómatu. Ale démon nad ním nakonec zvítězil. Požíral Johnovo tělo zevnitř. Kdyby ho teď opustil, John by byl okamžitě mrtvý.

"Ne!" vykřikl znovu major a namířil na mě svou zbraň.

"Měl jsi ho raději poslechnout, tati," ozvalo se zlověstně za majorem.

A potom mu John jediným trhnutím zlomil vaz. Popadl majorovo tělo a proskočil zavřeným oknem.

"Kurva!" zakřičel jsem tentokrát já a vrhnul se k oknu právě včas, abych viděl Johna s mrtvolou otce na rameni mizet za rohem hotelu.

"Vy dva zůstaňte spolu," řekl jsem Ficimu a Lin a sám vyskočil z okna.

Mohl jsem se na ulici snést elegantně za použití mé schopnosti dočasné levitace. Možná, že dnes by to i fungovalo. Ale na to nebyl čas. Démon by mi mohl zmizet. Šel jsem na to po staru. Vždyť skok z druhého patra pro mě nebyla žádná výzva. Z para kotoulu jsem se dal rovnou do běhu. Kolem paláce kultury a zábavního parku s kolem na ulici Sportovnaja. Démona jsem neztrácel z očí. Byl rychlý, ale stále měl limity v lidském těle a navíc se táhl s majorovou mrtvolou. Pomalu jsem stahoval jeho náskok. Musel jsem ho dostat tady a teď. Kdyby mi zmizel z očí, mohl by se vtělit do někoho jiného a já už bych ho nikdy nemusel najít.

Už jsem ho skoro měl. Jeho náskok nebyl ani třicet metrů, když vběhl do ulice Kyjevská o které nám vyprávěl doktor Petkov. Symboly radiace a značky se zákazem vstupu byly všude kolem. Nedbal jsem jich. Stále jsem sledoval svůj cíl.

'Richarde! Vrať se!' ozval se mi náhle v hlavě Lindin vyděšený hlas.

V běhu jsem se otočil. Na začátku Kyjevské stála Linda s Ficim. Z její tváře jsem vyčetl strach. Strach o mě. Pokračoval jsem dál.

'Prosím! Vrať se zpátky. Ke mně!'

V jejím hlase byla naléhavost a také obavy. Zastavil jsem a znovu se ohlédl. A potom zpět za vzdalujícím se démonem. Ale Linda měla pravdu. V téhle ulici jsem neměl co pohledávat. Rychle jsem se vrátil a potom se společně s Lindou a Ficim vrátil do hotelu. Démon mi upláchl.

Po návratu do hotelu jsme se usadili v baru, kde se k nám opět připojil doktor Petkov, který zkoumal naše osobní dozimetry. Já pomalu upíjel z láhve vodky. Vodku jsem vůbec neměl rád. Jednou jsem se po vodce tak zlil, že jsem usnul v parku na lavičce a probral se až se svítáním. Bylo to na čarodky a Johnnie mě tam tenkrát nechal. Místo, aby se postaral o kámoše, šel s nějakými lidmi do hospody. Ne že by mi to vadilo. Byl jsem na hadr, ale nakonec jsem domů došel. Od té doby jsem vodku nemusel. Obzvláště tu co měl Ivan na Staré faře. To byl hnus. Ale tahle byla dobrá.

Nálada v týmu byla vůbec skvělá. Fici stále mlčel. Jak jindy tu hubu nezavřel, tady byl nezvykle tichý. Až z toho šel mráz. Linda seděla s nohama na stole a v puse cumlala pramen svých světlých vlasů. Nesouhlasně sledovala, jak do sebe lámu vodku. Bylo mi to jedno. Kdybych dnes dostal Ghoula, mohli jsme jet domů. Takhle byl náš tým v rozkladu. Major s Johnem mrtvý. Chcípák s Kulatinou neznámo kde. Po tom, co jsem vyskočil oknem, prý prostě odešli.

Ale o kom se mluvívá, nedaleko bývá. Chcípák s Kulatinou a jejich bágly se objevili v baru. Ale jen proto, aby si vzal Chcípák pár lahví vodky na cestu. Zastoupil jsem mu cestu.

"Odcházíte?" zeptal jsem se v klidu.

"Uhni mi z cesty," řekl Chcípák drsně.

Neuhnul jsem.

"Naše práce tady skončila," řekl Kulatina. "Major je mrtvý. A náš cíl je zasranej démon. Nedá se s ním bojovat. Není to úkol pro nás. Promiň."

Kulatina měl pravdu. Tohle nebyla práce pro obyčejné žoldáky. Ustoupil jsem Chcípákovi z cesty a nechal ho projít.

"Ještě jednou mi zkřížíš cestu," řekl, když mě míjel "tak tě zabiju."

Už jsem říkal, že jsem na výhružky zabitím dost háklivý?

"Tak dělej," položil jsem mu ruku na rameno.

Z otočky po mě máchl svým obrovským nožem. Má mačeta zasvištěla. Ozvalo se cinknuti kovu o kov a pak zazvonění poloviny Chcípákovi čepele o mramorovou podlahu. Nedal jsem mu čas, aby se nad tím podivil a odkopl ho o pět metrů dál. Nemít pod bundou neprůstřelnou vestu, bylo by po něm. Ale s tím jsem počítal. I když jsem toho slizkýho, vypočítvýho parchanta nesnášel, zabít jsem ho nechtěl. Jen mu to trochu vyrazilo dech.

"Seber ho a jděte," řekl jsem jen Kulatinovi a dál si jich nevšímal.

"Paráda. A jsme v tom sami," promluvil konečně Fici.

"To jsme byli vždycky."

"Co chceš dělat?"

"Musím najít Ghoula. Dřív než se vlije do někoho jiného."

"A kde ho chceš hledat? Může bejt kdekoliv. A hlavně. Může bejt v zamořené oblasti. Někde, kam mi jít nemůžeme."

"Já asi vím, kde je. A s tou zamořenou oblastí budeš mít bohužel pravdu.

Fici pozvedl obočí. Linda si přestala žmoulat pramen vlasů a zpozorněla.

"Majorovo tělo s sebou neodnesl jen tak. A ani ostatní lidé nezmizeli jen tak. Všechna ta těla nemohl potřebovat jen pro sebe. Myslím, že chystá rituál, ke kterému potřebuje krev. Spoustu krve."

"Na co?"

"Aby otevřel bránu. Přivedl na svět démona z top dvanáctky."

"Proč by to dělal?"

"Protože je slabý. Možná, že nebyl dost silný, ani když byl součástí top dvanáctky. Proto to byl on, kdo ji musel opustit. Podařilo se mu proniknout na zem, ale neví jak dál. Nastolit peklo na Zemi je cílem všech démonů, jenže Ghoul na to nestačí. S pomocí lidské krve otevře bránu a přivede sem vyššího démona, ze kterého se stane vládce. A ten za odměnu udělá z Ghoula svého prvního. Lepší první na Zemi než poslední v pekle. Takhle démoni přemýšlí."

"Jak?" zeptala se Lin.

"Je to celkem snadné. Tedy jak pro koho. Vzpomínáš tenkrát v Darknessu? Přivolal jsem Locuta pomocí pentagramu, pekelných symbolů a vlastní krve. Ghoul chce nejspíš provést to samé. Jenomže tenhle rituál je určen pro lidi. Ghoul je démon. Nestačí mu pár litrů krve jako mě. Potřebuje litry lidské krve, aby namaloval obrovský pentagram. V jeho případě prostě musí být všechno mnohem větší. Pak se mu to podaří."

"Kde?"

"Přímo na místě brány. Pod sarkofágem. Musím se tam dostat."

"To asi nepůjde," ozval se poprvé doktor a ukázal můj osobní dozimetr. "Ty pojedeš tak maximálně domů. Ten tvůj výlet do nemocnice a pak do Kyjevské..." odmlčel se.

Linda sevřela mou ruku ve své. Ona narozdíl od doktora věděla, co musím udělat a proč. Protože nikdo jiný to neudělá. Nikdo jiný to nedokáže. Tady nešlo o nás, ale o celý svět. Já to věděl a ona také. Nebylo třeba si to říkat. Musel jsem tam jít i když jsem věděl, co to znamená. Nešlo jen o to zastavit Ghoula. Musel jsem nadobro uzavřít černobylskou bránu, jinak by se mohl celý scénář v budoucnu opakovat.

Náš teréňák zmizel společně se žoldáky, ale doktor nám sehnal starého omláceného Žigula, který vypadal, že ty tři kiláky k elektrárně by zvládnout mohl. Doktor stále nechápal, proč chci jít pod sarkofág. Byl to vědec. Věci jako nadpřirozeno a démoni šli úplně mimo něj. Dokonce chtěl jít se mnou. Navléknout mě do dalšího ochranného obleku, který by mi dal alespoň pět minut, neschopen pochopit, že tak krátký čas mi rozhodně stačit nebude. Vymluvil jsem mu to a pak ho požádal, aby mi vysvětlil nejkratší cestu.

"Vlastně je to úplně jednoduché. Jak už jsem jednou řekl. Sarkofág netěsní. Je v něm plno trhlin, kterými do něj zatéká. Největší trhlina je ze západní strany. Tam co stojí podpůrná konstrukce, bez které by se celá stěna zřítila. Tamtudy se dostaneš dovnitř."

A to mi vnuklo v pravdě boží nápad.

"Doktore. Co se děje s vodou, která se dostane pod sarkofág?"

"Co by. Steče až do podzemí. Tam máme instalované pumpy, které ji odčerpávají do rezervních nádrží. Musíme ji skladovat. Je silně radioaktivní."

"A teď tam nějaká voda je?"

"Teď? Ne. Je zima. Neprší. Podzemí je prázdné."

"Sežeňte mi kněze."

"Co?"

"Sežeňte mi kněze. Vysvěceného. Mám nápad, jak nadobro uzavřít bránu."

Doktor odešel shánět kněze. Nebyla to až taková mission imposible, jak by se mohlo zdát. Posádka střežící zónu měla vlastního vojenského kněze. My tři pak nasedli do Žigula a jeli rovnou ke čtvrtému reaktoru.

"Znamená ten tvůj nový plán, že se vrátíš?"

"Ne lásko. Bohužel. Pod sarkofág musím tak jako tak."

"Co máš v plánu?"

"Vzpomínáš na bránu ve studni Adamovi koleje?"

"Ano, ale pod redaktorem teď není voda."

"S tím už si nějak poradím."

Dál už jsme nemluvili. Bylo to těžké. Ale naštěstí to netrvalo dlouho. Za chvíli jsme byli na místě. Tedy asi pět set metrů od krytu. Nejprve jsem se rozloučil s Ficim.

"Neboj kámo," objal mě. "Dostanu ji odsud domů. A pak na ni dohlídnu. Budu její strážný anděl. To ti slibuju."

Odtáhl se. V jeho očích se leskly slzy. Poděkoval jsem a šel za Lin, která stála opodál otočená zády. Obešel jsem ji, abych naposledy viděl její tvář. Plakala. Slzy ji stékaly po tvářích, kde pomalu zamrzaly.

"Takhle to nemělo skončit," vzlykala. Objal jsem ji.

"Ale ono to přeci nekončí. Víš, že tím to nekončí."

"Ale..." chtěla ještě něco říct, jenže propukla v pláč. "Nesmíš tam jít!"

"Neplač princezno. Musím tam jít. Musím ještě jednou zachránit svět. Pro tebe. Slíbil jsem ti, že tě nikdy neopustím. Budu tady pořád. Tady," položil jsem ji dlaň na prsa, tam kde tlouklo její srdce. A přísahám, že i přes tlusté vrstvy oblečení jsem jeho tlukot cítil. Naposledy jsem ji políbil.

"Až dorazí kněz, dej vědět," řekl jsem ještě a odběhl.

Samotný sarkofág byl opravdu v dezolátním stavu. Pod podpůrnou konstrukcí jsem našel díru, kterou jsem se v pohodě protáhl. Venku se mezi tím setmělo, ale střechou byly vidět škvíry, kterými dovnitř zatékalo. Jestli s tímhle rychle někdo něco neudělá, celý sarkofág se zřítí a na světě bude další jaderná katastrofa. Jen mě už se nebude týkat. Podle doktora jsem za svůj pobyt v zóně dostal takovou dávku radiace, která by mi způsobila parádní nemoc z ozáření. Měl bych sice problémy, ale přežil bych. Ovšem po výletu pod sarkofág byl můj osud zpečetěn. Obzvláště bez ochranného vybavení. A to jsem si vzít nemohl. V tom obleku se nedalo pořádně hýbat, jenže na pořadu dne byl regulérní souboj s démonem. Jestli jsem chtěl vyhrát, potřeboval jsem volnost.

Přepnul jsem své oči do nočního režimu a obraz se okamžitě změnil v černobílý svět trosek. Myslím, že tohle ještě nikdy nikdo neviděl. Určitě ne takhle. Byly tady hromady suti a betonu, ze kterého trčely ocelové výztuže. Hromady ocelových traverz, které kdysi nesly střechu čtvrtého reaktoru a také různě velké kusy hladké černé hmoty, která se válela úplně všude. To byl grafit, který byl původně součástí jádra. Dosud silně radioaktivní. Jen přiblížit se k takovému kusu na déle jak pět minut, znamenalo jistou smrt. Likvidátoři, kteří čistili střechu vedlejší budovy po výbuchu o tom věděli své, stejně jako hasiči, kteří se snažili v noci z dvacátého pátého na dvacátého šestého dubna roku 1986 uhasit požár o kterém jim bylo řečeno, že není vůbec nebezpečný.

Proplétal jsem se těmi troskami a hledal známky přítomnosti démona. Jestli se nepletu, najdu tady něco jako oltář. Oltář z mrtvých lidi, které démon unesl. Oltář, na kterém se pokusí přivést na svět jiného, mocnějšího démona. A nemýlil jsem se. Oltář jsem nalezl zhruba uprostřed sarkofágu v místech, kam dopadla většina písku shozeného helikoptérami pro uhašení požáru a které proto bylo relativně rovné a bez trosek.

To, co jsem našel, by bylo dobré téma pro strašidelnou historku k večernímu ohni s přáteli. Škoda, že ničeho takového už se nedočkám. Doktor Petkov tvrdil, že i po hodině strávené bez ochrany pod krytem, bych mohl odejít živý. Jen bych do týdne zemřel ve strašlivých bolestech, které nedokáží utišit ani nejsilnější drogy, jaké dnešní lékařská věda zná. Ale já věděl, že to se stejně nestane. Jen dostat se na místo oltáře přes změť trosek mi zabralo nejméně hodinu. Věděl jsem, že sarkofág živý neopustím.

Ten oltář se skládal z lidských těl poskládaných do velkého pentagramu, v jehož cípech hořely svíce. Takové už jsem také viděl. Pod Lindiným domem. Svíce hořící věčným plamenem. A ještě něco jsem spatřil. Ghoula v Johnově těle, porcujícího majorovo tělo, ze kterého se snažil dostat poslední kapku krve potřebnou k rituálu.

Čekal jsem. Nejen, že jsem chtěl vidět, jak bude rituál pokračovat dál. Musel jsem počkat na kněze, bez něhož můj plán nemohl vyjít.

Démon pomazal krví celý lidský pentagram včetně jeho vnitřních částí na roztaveném písku a dokončil kruhovou výseč, která ho ohraničovala. Potom před ním poklekl a začal zaříkávat. Vnitřkem sarkofágu se rozlehla pekelština. Bylo zajímavé slyšet ji z jiných úst, než byla ta má. Bylo to stejné zaklínadlo, jakým jsem v Darknessu přivolat Locuta. A mělo i stejný efekt.

Čas jako by se na okamžik zastavil a uprostřed pentagramu se zjevil on. Šestý nejmocnější pekelný démon. První v pokusech dostat se na Zem. Locutus. Ten, co mluví. A také promluvil. Ale zjistil jsem, že kreativity moc nepobral, neboť začal úplně stejně jako v Darknessu.

"Proč jsi mě přivolal?"

"Můj pane. Jsem jen krok od otevření brány."

"Co chceš?"

Myslelo mu to celkem rychle.

"Chci být tvým prvním démonem. Budu ti..."

Dál už jsem neposlouchal, neboť se mi v hlavě ozval Lindin hlas.

'Broučku, kněz je tady. Co má dělat?'

'Ať začne světit vodu. Všechnu vodu pod reaktorem.'

'Ale tam přeci žádná voda není.'

,Není. Ale bude. Vydrž princezno, za chvíli bude po všem.'

Byl čas na můj plán.

"Hej Locute!" zařval jsem do neustávajícího Ghoulova drmolení. "Tenhle chcípak tě na zem nikdy nedostane!"

"Ty?" řekl nevěřícně démon a jako vždy na mě ukázal svým kostnatým prstem. Jak jsem řekl, ani známka kreativity.

"Tobě nestačí, že jsem ti jednou nakopal prdel. Chceš si to dát po druhý. Že jo?"

"Zabij ho!" zakřičel Locutus. Ghoul se na mě vrhl. Má mačeta zasvištěla vzduchem. Prostor osvětlila zlatá záře latinského nápisu, který na mačetu vyryl samotný Bůh. Nebo možná jen archanděl Gabriel. Nevěděl jsem to jistě. Však oni ti nahoře byli stejně tajemní, jako ti dole. Takže jako hrad v Karpatech. Ghoul každopádně neměl šanci. Jen to, co jsem potřeboval. Démonovu krev.

Ještě ve vzduchu jsem ho přesekl vejpůl a jeho krví pokropil pentagram. A potom vyslovil svou kletbu. A věděl, že to vyjde, neboť nebylo mocnějšího média k zaklínaní, než-li démonovi krve.

Nebe nad sarkofágem se zatáhlo a z mraků, kterými křižovaly blesky, se spustil prudký déšť. Bylo jedno, že venku mrzne, až praští. Tohle byl pekelný déšť. Nemohl zmrznout. Déšť byl tak silný, že do sarkofágu se okamžitě začaly hrnout proudy vody. Locutus tomu všemu jen nečinně přihlížel. Nemohl nic dělat. Bez plně otevřené brány byl stále jen stínem, který na Zemi neměl žádnou moc. Mě samotného vůbec poprvé po letech, kdy jsem používal pekelnou magii Knihy mrtvých napadlo, jak se tahle magie vlastně slučuje se vší tou křesťanskou symbolikou, kterou jsem také používal. Nevěděl jsem. Ale fungovalo to. Celý sarkofág a jeho podzemí ve kterém se skrývala částečně otevřená pekelná brána bylo za chvíli plné vody. Vody, kterou právě světil kněz, jehož doktor sehnal. Pekelná brána se nadobro uzavírala.

"Ještě se uvidíme, bratře," řekl svou obvyklou hlášku Locutus.

"Nejsi můj brácha. Naser si!" ukázal jsem mu zdvižený prostředník.

Locutus zařval, až se stěny sarkofágu otřásly a zmizel. Proudy vody pomalu ustávaly. Pekelná brána se uzavřela. Věčné svíce pohasly. Sarkofág opět pohltila tma. Bylo po všem.

Rozbil jsem pentagram z lidských těl. Všechna jsem je srovnal do řady k jejich věčnému odpočinku a potichu se za ně pomodlil. Nebylo možné je odsud odnést. Nevadilo to. Mé tělo se k nim brzy přidá. Společně zde spočineme na věky, nebo dokud se nerozpadneme v prach.

Našel jsem si jedno suché místečko na roztaveném písku, posadil se a čekal na konec. Konečně jsem měl čas a klid na přemýšlení. Myslel jsem na Lindu. Na její další budoucnost beze mě a doufal, že prožije šťastný a dlouhý život. Věřil jsem v to a také jsem věřil, že se zase jednou shledáme. Vždyť smrtí nic nekončí. Tedy pokud půjdu tam nahoru. Nebyl jsem si tím tak jistý. Nebyl jsem si jistý, že můj boj s temnotou mi tohle právo zajistil. A pokud půjdu tam dolů, doufal jsem, že to bude i s mou mačetou. To by mohla být teprve zábavná podívaná. Lovec démonů v pekle. S mačetou na které září vzkaz od Boha. Bylo to zajímavé. Ten nápis jsem viděl zářit jenom třikrát. Poprvé, když se na mačetě objevil. Podruhé, když odrážel Jessinu kletbu. Vždy po akci zase pohasl. Zůstala z něj jen nevýrazná zlatá linka. A potřetí dnes. Ale dnes nápis nehasl. Naopak. Zdálo se, že září čím dál víc.

Napadlo mě, že se ještě jednou spojím s Lin, ale pak jsem tu myšlenku zavrhl. K čemu by to bylo. Nač ji způsobovat další bolest. Ta holka musela žít. Kvůli sobě. Kvůli mně. Zachránila mě. Změnila můj ubohý život. Díky ní jsem poznal nezměrnou lásku. Byl jsem ji za to vděčný, ale teď jsem ji musel nechat jít. Nechat žít.

Ale co když já tady zůstanu. Co když už jsem mrtvý a je ze mě stín. Stín, který zůstane na věky uvězněn na tomto místě zkázy. Tak dlouho, dokud radiace neodezní, sarkofág se nerozpadne v prach a elektrárnu nepohltí les. Ale možná to nepotrvá tak dlouho. Možná, že v blízké budoucnosti lidé najdou způsob, jak reaktor asanovat. Ale možná by to dělat neměli a sarkofág by tu měl zůstat. Jako pomník lidské hlouposti a nadutosti.

Ani jsem si nevšiml, že venku svítá. Pohroužený do svých myšlenek jsem přehlédl paprsky slunce, pronikajícího do vnitra skrze mezery narychlo postaveného krytu. Latinský nápis na mačetě stále zářil. Mohl jsem vypnout noční režim svých oči. Už jsem ho nepotřeboval.

'Sbohem broučku. Vždycky tě budu milovat. Nikdy na tebe nezapomenu.'

'Sbohem princezno,' odpověděl jsem automaticky, stále pohroužený do svých myšlenek. A pak se zarazil.

Rozhlédl jsem se, zda někde nespatřím svou radiací spálenou mrtvolu. Jedině to, že je ze mě duch, by mohlo vysvětlit, proč se mnou Linda může stále komunikovat.

'Richarde! Doktor tvrdí, že není možné, abys byl stále na živu. Co se děje?'

Pohlédl jsem na svou mačetu, na které stále zlatě zářil latinský nápis, jenž hlásal, že soudit může jenom Bůh a usmál se.

'Vydrž lásko. Za chvíli jsem u tebe.'

Nevracel jsem se zpět tou samou cestou. Vybral jsem si tu nejschůdnější, nejrychlejší cestu, rozhodnutý se sarkofágem prosekat, bude-li to třeba. Vždyť sarkofág byl tak děravý, že další díry v plášti by si nikdo ani nevšiml. Ale nakonec toho nebylo třeba. Ani tady panely tak zcela netěsnily. Stačilo pár úderů mačetou a už jsem kráčel vstříc své životní lásce.

"Stát!" zakřičel doktor, když jsem byl asi dvacet metrů od ní. Se žlutým přístrojem v natažené ruce pomalu kráčel ke mně, oči nespouštěje z displeje.

"To není možné," řekl nevěřícně, když ke mně došel. "To není možné. Úroveň radiace není vyšší než úroveň typická pro tuhle oblast. Ty sám bys měl být silně ozářený. Měl bys být dávno mrtvý. Jak je to možné?"

"Zázrak doktore," usmál jsem se a obešel ho.

Linda se ke mně rozběhla. Skočila na mě a tentokrát jsem to neustál. Válel jsem se na zemi s Lindou na sobě. Líbali jsme se a smáli šťastní, že můžeme být opět spolu. Potom jsem se přivítal s Ficim.

"Vítej zpátky," řekl jen s úsměvem.

"Díky brácho."

Více slov nebylo třeba.

Objal jsem je oba kolem ramen a vyrazil pryč od elektrárny.

"Tak pojďte lidi. Nechci tady na tom místě zůstat už ani minutu. Zavoláme Adama, ať pro nás pošle vrtulník. Vrátíme se domů."

Černobyl. Je město vzdálené asi šestnáct kilometrů od Pripjati, tedy i ono leží v třiceti kilometrové zakázané zóně a dnes je téměř neobývané. Skutečný název černobylské jaderné elektrárny zní Jaderná elektrárna Vladimíra Iljiče Lenina, jejíž čtvrtý z plánovaných osmi reaktorů RBMK 1000 které byly provozovány s vážnou konstrukční chybou, zatajovanou sovětskými úřady, vybuchl 26.dubna 1986 v 1:23 moskevského času. Podle dodnes oficiálních údajů sovětské vlády zahynulo na následky černobylské jaderné havárie 31 lidí. Podle odhadů světových odborníků to bylo, nebo ještě bude, 700 000.

Nový kryt reaktoru, na jehož financování se podílela i Česká republika a jenž vyšel na dvě miliardy eur, byl do provozu uveden teprve v roce 2019. Jeho životnost byla projektována na 100 let. Co bude dál, nikdo neví.

Kapitola 11.