Emil Friedberg
Světlá stránka temnoty
Kapitola 11.
Poslední boj
Tak jsme ten návrat z Černobylu řádně oslavili. U Prokopa. Na hadry.Tedy já byl na hadry. Linda se se mnou celý druhý den nebavila. To bylo poprvé, kdy jsme měli tichou domácnost.
Prý jsem tam obletoval nějakou kočičku. Linda ji nazvala jinak. Ale její označení oné dívky se do vysoce uměleckého díla, jako je toto, vůbec nehodí.
Já nevěděl. Měl jsem okno jak od Microsoftu. Probudil jsem se někdy ráno, opřený o krb, ve společnosti cizích lidí, kteří na tom byli stejně jako já. To musela být pařba.
Od Aloise jsem se dověděl, že Linda odešla kolem druhé a že byla pěkně naštvaná.
Mě bylo pěkně blbě. Dal jsem se trochu do pořádku a šel za ní. Ani mě nechtěla pustit domů. Její zelené oči jsem viděl i skrze zeď, jak byla naštvaná. První bouře v ráji, ale nakonec jsem dostal milost. Poprava byla odložena na neurčito a já zavařil žehličku. Ale nakonec jsem to vyžehlil. Dvěma lístky do divadla na hru, kterou jsem vůbec nepochopil. Ale čemu se divit. Tahat lovce stínů do divadla, bylo jako tahat démona do kostela.
A to bylo naposled, kdy jsem si dovolil se takhle opít. Po našem návratu se totiž všechno změnilo. Brána pod naším městem byla znovu otevřená. Locutus říkal, že se ještě uvidíme. V Černobylu mu to nevyšlo. Tak se rozhodl, že to zase zkusí tady. Skrze Knihu mrtvých. Proto jsem nemohl pít. Musel jsem být ve střehu. Poslední boj se blížil.
Ale zpět do divadla.
Aby si někdo nemyslel, nedával jsem pozor, protože by mě hra nebavila. Nebylo to poprvé, co jsem byl s Lindou v divadle. Od té doby, co jsme spolu chodili, se ze mě stal kulturní člověk. Chodil jsem do divadla, do knihovny, dvakrát jsem byl s Lindou na plese a učil jsem se latinsky. Ale to bylo spíš pro to, že démoni neměli latinu vůbec rádi. A to i přes to, že všechna jejich jména pocházela z latiny. Vždyť kromě Ghoula a Legie to mezi nimi byl samý "us". Morphus, Locutus, Invisiblus. Kromě Ghoula a Legie všichni končili na "us". Až na toho prvního, ale na toho jsem myslet nechtěl. Protože jestli ten se na Zemi objeví, na všechno už bude pozdě.
Mé nesoustředění plynulo z jediné podstatné věci. Toho parchanta, co se po celou dobu plazil po stropě divadla. Byl to jeden z nižších a tím pádem i bezejmenných démonů pekelných. Možná jméno měl, ale Necronomicon se o takovém podřadném tvorovi nezmiňoval.
Byl trochu podobný tomu, kterého jsem zlikvidoval na podzim U Prokopa. Jen měl pro lidi běžnější počet končetin. Tedy čtyři. Ale to mu nijak nebránilo, aby běhal po stropě divadla jako moucha.
Čekal jsem, kdy zaútočí, ale vůbec se k tomu neměl. A pak se naše oči setkaly. A on uhnul! Uhnul svým černým démonským pohledem. On se mě bál. Démon z pekla se bál člověka. Neuvěřitelné. Musel jsem se tomu zasmát.
Jenomže ta scéna ve hře zrovna vtipná nebyla. Pár lidí se na mě pohoršeně podívalo. Včetně Lindy.
'Přestaň mi tu laskavě dělat ostudu,' zazněl mi v hlavě její naštvaný hlas.
'Promiň princezno. Když to jinak nešlo,' odpověděl jsem pobaveně.
'Co je tady tak děsně zábavného?'
'Mrkni nahoru,' zvedl jsem oči ke stropu.
Linda mrkla a pak úplně zbledla.
'Ty vole, to je démon,' řekla vyděšeně.
Skvělý postřeh.
'Neboj. Myslím, že nezaútočí. Bojí se tě.'
'Mě?'
'Asi se doma doslechl, že jsi ten největší zabiják démonů ve městě.'
Jen se na mě podívala, jestli to myslím vážně. Nemyslel. Největší zabiják démonů ve městě, jsem byl přirozeně já. Ale její oči zase děsně zeleně zářily. Takhle zářily jen když byla naštvaná. Na mě. Nebo měla strach.
'Máš u sebe pětsedmu?'
'Mám jí v kabelce. Bez ní se po Krásné Hoře nehnu. Co chceš dělat?'
'Dej mi jí. Uvidíš.'
Od události U Prokopa jsem pětsedmičku ještě trochu vyladil. Přidal jsem na ní další symbol, který eliminoval záblesk při výstřelu a další odhlučňovací symbol na závěr. Takže teď nebyl výstřel ze zbraně ani slyšet, ani vidět. A to dokonce ani v tichu divadelního sálu.
Linda mi nenápadně posunula zbraň, tak aby si toho nikdo nevšiml. Já si ji schoval pod sako a když jsem měl démona hezky v úhlu, vystřelil. Nikdo si ničeho nevšiml. Až na démona. Tomu se kulka zaryla hned vedle hlavy. Konečně přestal pobíhat po stropě jako moucha a zastavil se. Obrátil k nám svou znetvořenou hlavu. Linda se na sedadle trochu srazila, zatímco já mu zamával. Démon vycenil zuby. Ukázal jsem mu pětsedmu. Moucha zmizela ve stínu, kde se rozplynula. Démon souboj vzdal. Alespoň prozatím.
Vrátil jsem zbraň Lindě a pošeptal jí, že si musím odskočit.
"Teď? Když je tady démon? Zbláznil ses?"
"Neboj princezno. Démon už se nevrátí."
"Proč jsi si vždycky vším tak děsně jistý?"
Tak to jsem sám nevěděl. Ale jistý jsem si byl.
Lidé, kolem kterých jsem se musel protáhnout, nesouhlasně mručeli. Právě tohle jsem na všech těchto společenských událostech miloval. Všichni byli tak upjatí a dokonalí. Jako by nikdy nechodili na záchod.
Opustil jsem sál bočním vchodem a zamířil ke vstupu, kde byly toalety. Na chodbě nikdo nebyl. Žárovky ve světlech na zdech poblikávaly a bzučely. Dokonalá hororová atmosféra. Přesně takhle jsem to měl rád.
Rozepl jsem si sako a za zády nahmatal rukojeť mačety svatého Vojtěcha, posvěcené samotným Bohem. Bylo to uklidňující.
Vešel jsem na toalety. I tady žárovky poblikávaly. Teplota navíc znatelně poklesla. Nejen známkou přítomnosti ducha, ale i démona byl náhlý pokles teploty.
Procházel jsem kolem stěny s umyvadly, která byla celá pokrytá jediným velkým zrcadlem. Zastavil jsem se uprostřed. Díval jsem se na svůj odraz v zrcadle, který se s blikáním žárovek měnil v odraz démona. Tasil jsem mačetu a z otočky ťal za sebe. Ale démon tam nebyl. Něco mě popadlo za ramena a strhlo dozadu. Čekal jsem náraz na zrcadlo. Ale místo něj mě obklopila temnota. Sledoval jsem obdélník světla. Výřez toalety, která se rychle vzdalovala. Byl jsem za zrcadlem, odnášen daleko do temnoty.
No ty vole. Teď jsem jak Alenka.
Najednou jsem stál před svatým Prokopem. Jen nevypadal tak jak jsem si ho pamatoval. Byla z něj ruina. Hromada suti a trámů, před kterou stálo množství křížů s lidmi ukřižovanými hlavou dolů. Nebe bylo rudé, jako by plálo ohněm. Vzduch byl horký a páchl sírou. Kolem mě se proháněly hordy nižších démonů. A z dáli přicházel Locutus ve své černé kápi.
"Bratře," roztáhl své kostnaté ruce, jako by mě chtěl obejmout.
"Kde to jsem?"
"Na Zemi která propadla peklu."
"Lžeš. Nic takového se nestalo."
"Stane. Pokud mi nevrátíš mou knihu."
"Nemohu ti ji vrátit. Nemám ji u sebe."
"Pak mě k ní zaveď. Vím, že ji zde někde skrýváš."
"A když ne?"
"Rozhlédni se. Tohle není moje práce. Nestvořil jsem Knihu mrtvých, abych zničil Zemi. Ale po knize teď touží všichni démoni. A všichni nejsou tak shovívavý, jako já. Musíš ji vydat mě. Jen já ji mohu ochránit."
"Darkness club. Proč jsi nás v něm zachránil?"
Démon ztuhl. Úplně jako by se vypnul. Nevěděl co má odpovědět. On ani nevěděl o čem mluvím, protože on v Darknessu nebyl.
Sekl jsem ho mačetou od krku až po pás. Apokalyptická Země zmizela. Zase jsem byl v divadle na toaletách. Otočil jsem se a ťal do démona za sebou. Přesně podle poučky, kterou jsem vtloukal do hlavy Lindě a která zněla, že jakmile vyřadíš z boje nepřítele před sebou, očekávej, že další je za tebou. Dalším švihem mačety jsem démonovi ze sálu uťal hlavu a vrátil se zpět k prvnímu. Ale ten už tam nebyl. Tělo nižšího démona se zatím začalo roztékat. Ta břečka, která se vpíjela do spár mezi dlaždicemi, vypadala jako ropa smíchaná se žlutozeleným slizem. Prostě hnus. Nechtěl bych tady dneska uklízet.
Vrátil jsem se zpátky do sálu. Právě včas na děkovačku. Lidé pomalu začali opouštět sál. Podle mého vnímání času jsem nebyl pryč ani pět minut. Ale ve skutečnosti to muselo být déle než hodinu.
Počkal jsem na Lindu a společně jsme šli do šatny pro kabáty. Nic neříkala. To bylo dobře. Do hovoru se dala až venku. Až když nehrozilo, že nás někdo uslyší. Mohli jsme spolu sice mluvit v myšlenkách, ale dávali jsme přednost komunikaci slovy. Pěkně postaru.
"Co se stalo? Byl jsi pryč hrozně dlouho. Už jsem o tebe měla strach."
"Byl tam démon. Ale ne ten, kterého jsme viděli v sále. Toho jsem zlikvidoval. Tenhle byl jiný. Vlezl mi do hlavy. Snažil se mě přesvědčit, že je Locutus, že jediná šance jak zachránit Zemi, je vydat mu Necronomicon. Tohle nebyla žádná moucha, co se nám snaží nahnat strach tím, že leze po stropě."
"Mě teda strach nahnal. A pořádný."
"Myslím, že to byl Mendaxus. Mistr klamu."
"Lhář," doplnila za mě.
"Tenhle parchant patří do top twelve. Víš, co to znamená?"
"Vím. Pekelná brána se znovu rozšířila. Musíme ji najít, než se sem dostane něco horšího."
Chvíli jsme šli mlčky. Přemýšlel jsem o tom, co se dneska stalo. Pokud se sem dnes dostal vyšší démon, situace byla zlá. Tohle nebylo jako v Praze, kde se objevil Legie. Temnější brána ve studni byla příliš slabá na to, aby mohl plně rozvinout svou moc. Jinak už by bylo dávno po nás. Přeci jen to byla druhá nejmocnější bytost v pekle.
Ale jestli se zdejší brána ještě rozšíří, pak sem pronikne v plné síle. A pak už nás nezachrání ani šest otců Patriků se všemi zvony, co jich v Krásné Hoře je.
"Možná bychom mu ji měli dát."
"Co. Komu?"
"Knihu. Locutovi."
"Blázníš? Přesně na to čeká. A nejen on. Všichni démoni."
"Ale brána se stále otevírá. Nakonec skrze ni projdou i bez knihy. A my pořád nevíme, jak se jí zbavit. Locutus by to možná věděl."
"Locutus je démon, žádnej kámoš. Musíme postupovat systematicky. Najdem bránu, zavřeme ji, zničíme knihu."
"Vždyť ani nevíme kde brána je. O tom, jak zničit knihu, nemluvě."
"Řekl jsem, že musíme postupovat systematicky. Vyřešit jeden problém, pak další. Tak jak jdou za sebou. A teď máme úplně jiný problém."
"Vážně? Jaký?"
"Je asi padesát metrů za námi."
Zrovna jsme procházeli kolem hospůdky U Prokopa. Byla zavřená. V oknech byla tma. A to bylo divné. Takhle brzy večer. Takže hospoda, jako útočiště, nepřipadala v úvahu. Jediné další místo, kam jsme se mohli uchýlit, byl svatý Prokop. Zdálo se, že historie se opakuje. Divný.
Otočil jsem se. Parta buzíků od nás byla už jen dvacet metrů. Ale kvůli nim jsem se schovávat nechtěl.
"Čau kreténi," slušně jsem pozdravil šestici do hladké těsné kůže oblečených upírů. "Proč vy všichni vypadáte jak bukvice, co utekli z koncertu Eltona Johna?"
"Musíš pořád všechny provokovat?" vyjela na mě pološeptem Linda.
"Nesnáším upíry. A nejsem sám. Copak to neslyšíš?"
Linda zbystřila. Všude kolem nás byl slyšet tlukot stovek, možná tisíců křídel.
"Co je to?"
"Ti co nesnáší upíry víc než já."
"Ty!" řekl prostřední upír.
"Richard debile. Jmenuju se Richard, ne Ty. A co tady zase vůbec děláte? Proč už konečně nedáte pokoj?"
"Ty. Zabil jsi Villaina, za to zaplatíš."
"Za Villaina? Proč? Byl to kretén."
"Jo, to je pravda. Byl to kretén. Ale byl to starší našeho klanu. Nikdo nesmí beztrestně zabít staršího našeho klanu. Připrav se na smrt," upír vytáhl z pod dlouhého pláště katanu.
"Až po tobě sráči," vyslal jsem k nebi ohnivý kruh.
Nad námi, v chaotickém tanci, poletovaly stovky nejnižších démonů. Měly hladkou hnědou kůži, ruce s dlouhými drápy a kožnatá netopýří křídla. Obludné hlavy plné ostrých zubů.
Původně si přišli pro mě. Ale jak jsem řekl. Jediní, koho démoni nesnáší víc než mě, jsou upíři.
Hejno se sneslo k zemi. Neměli jsme moc času. Démonů bylo příliš. S upíry si poradí během chvilky a pak půjdou po nás.
Běželi jsme, jak nejrychleji jsme mohli. Svatý Prokop byl ještě daleko. Ale uvnitř se svítilo. To znamenalo, že uvnitř někdo je a že bude otevřeno. Byla to naše jediná šance. Proti takové přesile byla i má mačeta krátká.
Démoni se s upíry vypořádali rychle. Ale to už jsme byli u bočních chrámových dveří. Byly zamčené. Rukojetí mačety jsem začal bušit do staletími zčernalých, masivních, dřevěných dveří.
"Otče!" křičeli jsme s Lin současně.
Démoni se zformovali před chrámem jako hejno ptáků. Kroužili ve výšce jako dravec, který vyhlíží svou kořist.
Nechal jsem Lindu u dveří a postoupil dva kroky před ní, abych ji chránil svým tělem.
Zvažoval jsem své možnosti. Ohnivý kruh na démony neplatí. Kletba světla je může zpomalit, ale nezastaví je. A na ostatní kouzla je jich prostě moc. Mačetou jich pár zvládnu, ale stejně nás nakonec dostanou.
Hejno démonů naposledy zavířilo a střemhlav se sneslo dolů. Přímo na nás.
Kdysi jsem používal symboly z Knihy mrtvých, abych uvěznil Locuta v Lindině domě. Jenomže démoni jsou jako viry. Časem se přizpůsobí a najdou způsob, jak se s kouzly vypořádat. Obzvláště, pocházejí-li ze samotného pekla. Jediná magie, kterou překonat nedokážou, je ta křesťanská. Necronomicon drží na uzdě dvě Bible a spousta křížů. A mě napadla myšlenka, která asi nebyla tak úplně šťastná. Vždyť v mé mačetě je také zakován jeden takový mocný kříž. Vždyť byla vysvěcena samotným Bohem.
Pozvedl jsem mačetu vysoko a skrze ni vyslal ohnivý kruh proti útočícím démonů. Pekelný oheň skrze kříž svatého Vojtěcha. Šílená kombinace.
A pak vše kolem zčernalo.
Krásná Hora, 1993
"Takže. Kdy byla vydána Zlatá bula sicilská? Richarde?"
"26. září 1212 ji vydal v Basileji budoucí římský král Fridrich II. Přemyslu Otakaru I. za pomoc v boji o říšskou královskou korunu."
Učitel sklapl. V duchu jsem se usmál. Zase jsem ho dostal. Myslel si, že jeho výklad neposlouchám. A měl pravdu. S Liborem jsme potřebovali probrat mnohem důležitější věci než nějakou přiblblou bulu. Třeba co podnikneme o polední přestávce, která byla zbytečně moc dlouhá. Jenomže dějepis byl jediný předmět, který mě ve škole doopravdy bavil. Zlatou bulu sicilskou jsem měl dávno zmáknutou. Mě stačila jakákoliv knížka přečíst jen jednou, abych si ji zapamatoval. Dokonce i učebnice dějepisu. Schopnost, která se mi později hodila při studiu Necronomiconu Ex-Mortis. Knihy, kterou nebylo moudré vůbec brát do rukou, natož ji opakovaně číst.
Učitel zrudnul. Takhle se mě pokoušel nachytat každou hodinu. Nikdy mu to nevyšlo a on mě proto nenáviděl. Nenáviděl mě za to, že jsem měl mnohem lepší paměť než on. Proto jsem od něj nikdy na vysvědčení nedostal jedničku. Ale já byl v šesté třídě základní školy. Nějaký učitel dějepisu mi byl úplně ukradený. Pro mě existovali mnohem důležitější věci. Třeba co budeme dělat dnes o polední přestávce.
V zimě by to bylo jednoduché. Neměl jsem zimu rád. Takže místo toho, abych blbnul s klukama ve sněhu, nebo mrazu, bych se na ty dvě hodiny, které jsme museli nějak přežít, uklidil domů. Do tepla. Neměl jsem to nijak daleko. Dvě stě metrů. Když to šlo, chodil jsem ve školních pantoflích i domů. Bylo zbytečné ztrácet čas přezouváním ve školní šatně. Obzvláště, když jsem nebyl schopen do školy nikdy dorazit včas. Nešvar, který se se mnou táhl i na střední a vlastně celý život.
Ale teď bylo jaro. Venku za okny svítilo sluníčko, které už krásně hřálo. Stromy už byly dávno zelené, neboť prázdniny se kvapem blížili. Těšil jsem se na léto, až sednu na kolo a vyrazím k Panskému rybníku. Zítra mi bude dvanáct. Po prázdninách mě čeká sedmá třída. Už budu skoro mazák. Máma už se po mě nebude shánět, když vezmu kolo a na celý den zmizím. Alespoň doufám.
To byl můj plán na letošní prázdniny. U Panského rybníku jsem to miloval. A to jsem ještě netušil, že v budoucnu u něj strávím nejen dny, ale i noci. Pod celtou, nebo jen tak pod širákem. U ohně, nebo bez. Ale vždy se svým nejlepším kámošem Johnniem, kterého nakonec anihiluji i se hřbitovem Svaté Trojice.
Ale teď byl důležitý dnešek. A plán na dnešní odpolední pauzu se pomalu rýsoval.
Většinou, když bylo venku hezky, jsem s klukama ze třídy chodili do naší zahrady. Líbilo se jim tam. Všechny ty jeskyně. Jezírko. Altán. Temná zákoutí. Hluboká studna, do které jednou vlezl Jirka a nám dalo mnoho úsilí ho z ní dostat ven. A dům na stromě, který jsem postavil a který svým návštěvníkům hrozil akutní smrtí po pádu z výšky pěti metrů. Materiálu na stavbu bylo málo a ani já velký stavitel nebyl. Navíc byla některá prkna, která jsem ukradl v nedalekém lomu, po zimě značně ztrouchnivělá. Ale o to to bylo dobrodružnější.
Ale dnes byl plán docela jiný. Jirka s Honzou, kteří rádi prozkoumávali jeskyně a vůbec všechna podzemní zákoutí, kterých byla Krásná Hora plná, se doslechli, že na Císařské cestě se takových neprobádaných jeskyní nachází spousta a měli v plánu je dnes prozkoumat.
Já měl Císařskou cestu, která vedla kolem naší zahrady po protějším břehu Vratislavice, probádanou docela dobře. A i když jsem o žádných neprobádaných jeskyních nic nevěděl, mohl jsem je alespoň dovést k těm, které jsem znal. Nabídl jsem se tedy jako průvodce.
Ihned po zazvonění jsme opustili školu a vydali se do údolí Vratislavice cestou, která vedla pod svatým Prokopem. Mohli jsme se sice napojit na místní komunikaci, seběhnout o pár stovek metrů z kopce a Vratislavici pohodlně přejít po mostě, za kterým vedla mezi zahrádkami úzká pěšina přímo na Císařskou cestu. Ale to by nebylo to pravé dobrodružství.
Hned pod Prokopem jsme sešli z cesty a hustým porostem se probojovali do koryta řeky, které bylo zrovna v tomto místě velice široké. Vratislavice nebyla známá jako široká a hluboká řeka. Vlastně to byla jen taková říčka a v období sucha spíše jen potůček. Ani teď v ní nebylo mnoho vody a nám se jí podařilo překonat suchou nohou. Všem tedy ne, ale většině ano. A po výstupu z koryta do zalesněného svahu jsme nakonec stanuli u našeho cíle. Na Císařské cestě.
Císařská cesta vedla asi kilometr a půl údolím řeky pod celým historickým jádrem města. Z některých míst, kde ve výhledu nebránily stromy z ní byl opravdu překrásný výhled na naše nejvýznamnější památky. Především na chrám svatého Prokopa a Muzeum krásnohorských havířů. Také náš dům a hospůdka U Prokopa odsud byla vidět. Jen v třiadevadesátém v tom domě ještě žádná hospoda nebyla.
Z jedné strany byla Císařská cesta přetnuta jednou z hlavních výpadovek z města, zatímco z druhé, té ke které jsme toho dne mířili, končila u starého opuštěného mlýna. Posledního krásnohorské mlýna napájeného vodami Vratislavice. I když ne tak docela. K mlýnu vedl tři kilometry dlouhý kamenný náhon, nedílná součást Císařské cesty. Z druhé strany cesty vedly koleje příměstského vlaku, které se asi v polovině křížili s náhonem a dále vedly ve svahu vysoko nad ním. Ale to bylo na druhé straně. My se vyškrábali do kopce, překročili koleje, přeběhli cestu, přeskočili asi metr a půl široký náhon a ocitli se v lese, který se po pár kilometrech napojoval na les nad Panským rybníkem, ve kterém nerostly žádné houby a nikdo do něj nechodil.
Na dnešní výpravu jsem šel já, Libor, Jirka, Honza a Radek, který do naší party tak úplně nepatřil, ale občas šel prostě s námi. Nevadilo nám to. Většinou toho moc nenamluvil a to bylo vlastně dobře. Pořád lepší, než když se do naší party chtěl vetřít ten blbec Michal, který si myslel, že ví úplně všechno a tu svou hubu snad nikdy nezavřel. I když s ostatníma to nebylo o moc lepší.
"Hele Ríšo. Víš kam nás vůbec táhneš?" zeptal se Libor.
"Komu říkáš Ríšo? Ty vole neříkej mi Ríšo. Já ti taky neříkám Líbo," ohradil jsem se.
"Proč by si mi říkal Líbo? Copak sem Kopečková, abys mi říkal Líbo?"
"Copak Kopečkový někdo říká Líbo? Všichni ji říkaj Libuna, protože to nesnáší," zapojil se do rozhovoru Jirka. "Včera mi říkala, že by se chtěla jmenovat Soňa."
"Proč zrovna Soňa?"
"V sobotu dávali v telce Rudou Sonju. Jak tam hraje Schwarzenegger. Tak asi proto."
"Jo to sem viděl. Conan je lepší," řekl jsem na to. Conana jsem zbožňoval.
"Líbí se mi ten jeho meč."
"Však máš meč."
"To není meč, ale mačeta, vole."
"Ale taky si ji našel v jeskyni. Jako Conan."
"A jo. To mě nenapadlo. Úplně jak von."
Libor měl pravdu. Tu mačetu jsem nalezl v jedné jeskyni na naší zahradě. Ale na rozdíl od Conanova meče byla zakonzervována tlustou vrstvou vazelíny, takže na jejím ocelovém těle nebyla jediná známka po rzi. A když jsem jí později ošetřil symboly z Knihy mrtvých, dokázala přeseknout i ocelovou kolejnici.
"Od kdy máte s Kopečkovou takový důvěrnosti?" navázal Libor na předešlý rozhovor.
"Nemáme."
"Kecáš vole. Jedeš po ní. Seš do ní zabouchlej."
"Seš debil? Vždyť je vošklivá. Těma svejma brejlema by dokázala podpálit i azbest, jak sou silný."
"Jo, jako silnice. Kolik myslíš, že má dioptrií?"
"Nevím. Dvacet osm? A navíc je úplně tupá. Pořád si myslí, že ženská otěhotní, když jí dá chlap pusu."
"To ti řekla?"
"Jo."
"Na to, že se nemáte rádi, si nějak moc povídáte. Že vona už je s tebou těhotná."
"Debile. Tvoje bába je těhotná."
Jirka se rozběhl za Liborem. Ten před ním utíkal, i když byl o hlavu větší. Smál se u toho. My ostatní také.
"Hele, co je to tady?" ozval se vůbec poprvé od začátku naší malé výpravy Radek.
"Tady končí náhon. Můžem se tam mrknout," změnil jsem směr výpravy.
Celý areál mlýna z této strany byl obehnán drátěným plotem. Ale to pro nás nebyla žádná překážka. Plot byl zrezlý a místy povalený. Stačilo ho překročit a ocitli jsme se v úplně jiném světě. Celý les jako by najednou ztichl. Zpěv ptáků ustal. Jediné zvuky, které teď byly slyšet, pocházely od našich kroků po starém zetlelém listí.
Náhon končil hlubokou temnou šachtou, do které padala voda, která už dávno neměla co pohánět. Stáli jsme na vršku bývalého kamenolomu, který obklopoval mlýn ze dvou stran a na jehož hraně náhon končil a shlíželi na pozemek mlýna dole pod námi. Hlavní budova mlýna byla třípatrová, s opadanou omítkou a částečně probořenou střechou, na jejíž úrovni jsme právě stáli. Kousek dál byla vilka bývalého majitele, která byla ve stejně zuboženém stavu. Celé tohle místo působilo zcela opuštěným a tísnivým dojmem. Bylo to jako město duchů, do kterého už dlouhá léta nikdo nevkročil.
"No ty vole," řekl potichu Honza. "Spadnout do tý šachty, tak už tě nikdy nikdo nenajde. Jak myslíš, že je to hluboký."
"To nevím, ale určitě to vede někam pod zem."
"Cože? Ještě sem nikdy neviděl, že by bylo mlýnský kolo pod zemí."
"Nemyslím, že tady používali mlýnský kolo. Ta budova nevypadá tak staře. Možná tady používali vodní turbínu. Proto ta šachta vede až pod zem."
"Hele, proč všichni šeptáte?"
"A proč šeptáš ty?"
"Já nevím. Je to tady celý divný. Vůbec se mi tu nelíbí. Asi by sme měli vypadnout."
"Hele, Richarde. Seš si jistej, že tady nikdo nebydlí?"
"Co pak by v takový ratejně moh někdo bydlet?"
"Tak co je tohle?" ukázal Honza na jedno okno ve druhém patře budovy mlýna.
Za špinavým sklem byla vidět stojící postava. Mohlo to být cokoliv. Stín, nebo zapomenutá figurína. Jen kdyby se ta postava nezačala pomalu klátit ze strany na stranu.
"Radši vypadnem," řekl jsem a otočil se k odchodu. Ostatní mě následovali. Ale já, jako bych v zádech cítil mráz. Jako by mě stále někdo sledoval, i když už jsme dávno zmizeli v lese a z oken mlýna na nás nebylo vidět. Ten pocit trval, dokud jsem nepřekročil povalený plot. Teprve potom zmizel. A co víc. Zpěv ptáků a všechny ostatní ruchy přírody se vrátily.
"Hele to bylo fakt divný," řekl Jirka, když jsme se od mlýna trochu vzdálili.
Ten pocit tísně z nás rázem spadl. Zase jsme si přišli v pohodě a bezstarostní.
"Co bylo divný?" reagoval Libor.
"Všechno ty vole. Celej ten blbej mlejn. A hlavně ten chlap za voknem."
"Jak víš, že to byl chlap? Nebylo mu ani vidět do ksichtu."
"Nevím. Měl chlapskou postavu. Široký ramena."
"Třeba to byla Kopečková," zasmál jsem se. "Ta má taky široký ramena a chlapskou postavu. Jak Rambo."
Kluci se tomu zasmáli. Dobrá nálada se vrátila.
"Tak kde jsou ty jeskyně?"
"Pojďte za mnou," zavelel jsem a nahrnul se do čela skupiny.
"Myslíte, že by sem s náma Kopečková někdy šla?"
"Hele vole. Ty seš do ní vopravdu zabouchlej," otočil jsem se na Jirku.
"Nejsem."
"Tak proč vo ní pořád mluvíš?"
Jirka, který šel asi pět metrů za mnou, se zarazil.
Už se nikdy nedovím, co mi na to chtěl říct. Jeho oči se náhle rozšířily hrůzou. Spokojený výraz jeho tváře vystřídalo zděšení. Nechápal jsem, co se děje, ale pak jsem si uvědomil, že se nedívá na mě. Ale někam za mě. Otočil se na patě a utíkal.
Také jsem se otočil. Na to, co jsem spatřil, bych nikdy nezapomněl, kdyby to Necronomicon nechtěl.
Asi pět metrů přede mnou jsem spatřil postavu muže. Byl vysoký. Měl široká ramena. Oblečený byl do roztrhaných kalhot a košile. Neměl žádné boty, ale jak se ke mně blížil rychlou klátivou chůzí, jeho kroky duněly, jako by měl na nohou kanady.
To nebylo to nejhorší. Nejhorší byla jeho tvář. Tvář mrtvoly. Modrozelená opuchlá tvář s očima mléčně zakalenýma. S visícími cáry modré kůže. I jeho ruce byly modré, avšak na prstech měly dlouhé černé nehty. Jako drápy. A šel přímo po mě.
Celé mé zhodnocení situace, od Jirkova zděšení, až po netvorovu prohlídku, netrvalo ani vteřinu. Víc času jsem stejně neměl. Už byl skoro u mě. Otočil jsem se a utíkal. Utíkal jsem lesem tam odkud jsem přišel. Nezastavoval jsem. Neohlížel se. Měl jsem pocit, že netvor je stále těsně za mnou. Cítil jsem jeho shnilé ruce na svém krku.
Přeskočil jsem náhon, jako by měl jen půl metru šířky, přeběhl cestu, přeběhl koleje, lhostejný k vlaku, který by tou dobou mohl projíždět. Přeběhl jsem Vratislavici, bez ohledu na mokro v botách a zastavil se až vysoko na cestě pod Prokopem. Myslím, že větší výkon jsem v běhu ještě nepodal. A nebyl jsem sám. Ostatní kluci tu byli se mnou. Všichni. A všichni zadýchaní a na konci sil, jako já.
Ale konečně jsme se mohli vydechnout. Netvor za námi nešel.
"Tam kde to začalo, tam to taky skončí!" roznesl se náhle nad údolím děsivý křik.
Neblížil se. Volání znělo odněkud z druhého břehu řeky. Ačkoliv jsme byli dostatečně daleko, v bezpečí jsme si vůbec nepřipadali. Sebrali jsme poslední zbytky sil a raději se vrátili zpátky do školy.
Později jsme se nedokázali shodnout na tom, co jsme toho dne viděli. Jirka tvrdil, že ten muž vypadal jako utopenec. Honza tvrdil, že spíš jako zombie. Já názor neměl. Byl jsem mu ze všech nejblíž. A jestli jsem mu chtěl utéct jako ostatní, kteří mě tam mimochodem nechali, neměl jsem čas si ho prohlížet. Ale na jednom jsme se nakonec shodli všichni. Ten muž byl mrtvý. Něco tak šíleného přeci nemohlo být živé
----------
Je tohle konec? Žádný tunel. Žádný boží soud. Jen tma?
A zima. Je mi kurevská zima. Ležím na zádech a skrze zavřená víčka vnímám světlo. Takhle peklo určitě nevypadá.
"Otče. Probouzí se," jako bych z dáli slyšel Lindin hlas.
Takže ona je tu také? Co se děje?
Pomalu jsem otevřel oči. Nejprve jsem viděl jen mlhu, ale ta se postupně začala rozplývat a já spatřil vysoko nad sebou klenutý strop. A potom mi do zorného pole vpluly dvě hvězdy. Jasně zářící zelené hvězdy.
"Co se stalo?" pokusil jsem se posadit, ale moc to nešlo.
Ležel jsem v chrámu svatého Prokopa na zadní lavici. A byla mi zima. Od Beavercreeku jsem zimu necítil. Považoval jsem to za obrovskou výhodu. Obzvláště v Černobylu, kde teploty padaly až k mínus čtyřiceti. Ale tenhle cit se mi právě vrátil. Škoda. Já totiž zimu vůbec neměl rád. Navíc mi děsně třeštila hlava, ale Lindina přítomnost jako by mi dodávala sílu.
Zelené hvězdy zmizely a nahradila je blonďatá kštice otce Patrika. Zamračil jsem se. Linda byla hezčí.
"Co se stalo?" zeptal se otec.
"Na to jsem se ptal první, otče."
Otcova hlava zase zmizela. Znovu jsem se pokusil posadit. Kupodivu to šlo. Linda seděla na lavici vedle mě. Otec stál vedle lavice a sledoval mě.
"Démoni otče. Stovky démonů. Pekelná brána musela být otevřena víc, než jsme si mysleli."
"Musela být? A teď už není?"
"Ne otče. Teď už není."
"Jak?"
"Mačeta. Kde je?" rozhlédl jsem se kolem.
Linda sáhla vedle sebe a mačetu mi podala. Vzal jsem si ji a prohlédl. Vypadala úplně stejně jako dřív. Jen z ní byla cítit nezměrná síla.
"Ani nevíte, jak mocný nástroj jste nechali vyrobit," řekl jsem Lindě i otci zároveň. "Vyslal jsem pekelný oheň skrze mačetu, ve které je zakován kříž svatého Vojtěcha, která byla posvěcená samotným Bohem. Napadlo mě, že tak změním pekelný oheň na svatý, který spálí démony. Ale víc už si nějak nepamatuju."
"Bylo to úžasné," vyhrkla Linda. "Jakmile se plamen dotkl mačety, změnil svou typickou rudou barvu na světle modrou. Démoni po jeho dotyku doslova explodovali. Někteří se snažili uletět, ale šířilo se to jako řetězová reakce. Od jednoho ke druhému. Myslím, že shořeli úplně všichni. Alespoň co jsem viděla, než nám otec odemkl a pomohl mi tě vtáhnout dovnitř. Omdlel jsi skoro hned."
"Omdlel? Já? Taková démonská kapacita?" usmál jsem se. Chtělo se mi smát. Zase jednou jsme vyvázli z předem prohraného boje.
"Proč jsi omdlel?" zeptal se otec.
"Kombinovat pekelný oheň s boží mačetou, asi nebyl zrovna dobrý nápad, otče."
"Co teď bude dál?"
"Brána je skoro zavřená. Ale zase se rozšíří. Bitvu jsme vyhráli. Máme čas se připravit."
"Připravit na co?"
"Už vím, kde brána je. A jak ji natrvalo zavřít. Ale potřebuji čas."
"Jak to víš.?"
"Měl jsem něco jako vidění."
"Vidění? Máme se řídit viděním?"
"Otče. Celá vaše víra je postavena na proroctvích a vidění. Myslím, že nám někdo pomáhá a my toho musíme využít. Jen to chce čas."
"Kdo nám pomáhá?"
"To byste měl vědět nejlíp, otče."
Pekelná brána pod Lindiným domem byla téměř uzavřena. Na chvíli zas bude klid. Já myslel, že hledáme úplně jinou bránu, že ta naše byla uzavřena navždy. Mýlil jsem se. A mýlil jsem se i v tom, že všechny přístupy do ní jsou zničeny. Nebyly. Proto se mohli démoni z jeskyně dostat ven. Ale díky svému vidění jsem konečně věděl, co mám hledat.
Zase jsem chodil do práce. Zase jsem zveleboval náš dům. S penězi, které jsme dostali za Černobyl, to šlo mnohem líp. Linda zase studovala tu svou univerzitu. Její kolej pro ni teď stejně byla tím nejbezpečnějším místem. Díky vysvěcené studni ve sklepě se k domu žádný démon nemohl ani přiblížit. Bezpečněji už bylo jen v kostele.
Když jsem nezveleboval náš dům, trávil jsem volný čas studiem krásnohorské historie, geologie, speleologie, chováním podzemních toků a studiem latiny s otcem Patrikem. Démoni latinu nesnáší, stejně jako upíry. Bylo na čase přejít od pekelné magie, která byla velice zrádná, k magii křesťanské, která se tolik osvědčila.
Víkendy jsme potom s Lindou trávili výhradně spolu. Užívali jsme si, jak jen to šlo. Poslední boj se blížil. A nikdo neměl ponětí, jak skončí.
A k čemu ono studium krásnohorské historie?
To ta vzpomínka na nemrtvého z roku 1993. Vím, že o všechny vzpomínky na události spojené s Necronomiconem mě připravil Necronomicon. Myslel jsem si, že mi je vrátil později za jistým účelem, který mi dosud unikal. Ale teď už vím, že to tak nebylo. Ty vzpomínky a vůbec celou historii Knihy mrtvých jsem měl v hlavě od někoho jiného. Od někoho, kdo se mi snažil pomoct. Celou dobu nade mnou držel ochrannou ruku a vzpomínka z roku 1993 byla jen posledním střípkem do mozaiky. Tam kde to začalo, tam to taky skončí, zněl mi neustále v hlavě křik nemrtvého z roku 1993.
Všechno začalo v podzemním sále pod Lindiným domem, když starý pan Poláček, který dostal Necronomicon od mé matky, vyvolal Locuta. Šestého nejmocnějšího démona pekelného a zároveň autora Knihy mrtvých. Jenomže ani s tím autorstvím to nebylo tak horké. Locutus vlastně jen nechal opsat jinou knihu, která byla v pekle už od jeho stvoření. Možná si ji trochu upravil k obrazu svému, ale stále to byla kniha, která patřila někomu jinému. A já mu ji chtěl vrátit.
Ale k tomu jsem musel najít odpověď na další otázku. Totiž kudy. Kudy se démoni z jeskyně dostávali. Dokonce ani oni nemohli volné projít třiceti metry skály, které nad jeskyní byly. A všechny známé vchody do jeskyně byly zasypány. Ten, který vedl ze sklepení Lindina domu, se zřítil při otřesech po naší první porážce Locuta. Ten, co ústil do štoly svaté Barbory, jsem strhl po mé poslední návštěvě. Tak kudy se démoni dostávali ven? A proč jsem v devadesátém třetím narazil na nemrtvého ve starém mlýně na konci Císařské cesty?
"Kam to jdeme? K Panskému rybníku? A není na koupání ještě trochu zima?"
Linda měla pravdu. Byl začátek května. Venku bylo nádherně a teplo. Sluníčko krásně hřálo a příroda kolem nás se zelenala. Ale voda v Paňáku byla stále ledová. Vím to. Zkoušel jsem ji předevčírem, ještě než Linda přijela na víkend.
"Nejdeme k Paňáku. Chci ti něco ukázat. Není to tak daleko."
To, co jsem chtěl Lindě ukázat, se nacházelo ještě před prvním mlýnem. A abych ji to mohl ukázat, museli jsme překročit řeku na druhý břeh. Nebylo to nijak obtížné, protože vody bylo posledních pár let v řece málo. Z koryta čněla spousta oblých balvanů, přes které se dalo pohodlně přejít. Tedy alespoň pro mě.
"Co blázníš? To nepřejdu. Ty balvany jsou moc daleko od sebe."
Lindě se přechod přes řeku po šutrech moc nezamlouval, ale nejbližší most byl dobré dva kilometry proti proudu. Nemluvě o tom, že terén od mostu k místu na které jsme mířili, byl neschůdný. To všechno už jsem měl dávno zmapované.
"Jinak to nejde princezno. Věř mi."
"Ale co když uklouznu a spadnou do vody. Sám jsi říkal, že je ledová."
Vzdychl jsem. Tohle že je lovkyně démonů?
Popadl jsem Lindu do náruče, až vyjekla, jak to nečekala. A potom jsem s ní přeskákal po balvanech na druhý břeh. Ječela celou cestu. Obzvláště ve chvíli, kdy mi na jednom vlhkém kameni ujela noha. Málem jsme šli do vody po zádech oba. Ale ustál jsem to a přenesl Lindu v pořádku na druhý břeh.
Postavil jsem ji na nohy. Stáli jsme těsně u sebe a ona se mi podívala do očí.
"Tohle nebylo přenesení přes práh kočko. Nejdřív zásnuby," mrkl jsem na ni.
"Moc si fandíš kocoure," také na mě mrkla. Úplně se mi zatočila hlava. Ten pohled do jejích nádherných zelených očí byl tak hypnotizující. Chodili jsme spolu skoro čtyři roky, ale mě její oči vždycky dostaly. A ona to věděla. Schválně se na mě tak dívala. Hrála si se mnou. A mě se to líbilo.
"Tak jdeme," probral jsem se z hypnózy a raději vyrazil. Nebylo to daleko.
"Někdo tady před námi šel," upozornila mě bystrá Linda, která ukazovala na osekané větve křoví, kterým jsme se prodírali.
"To je moje práce princezno. Už jsem tady byl, když jsem si zjišťoval všechny skutečnosti."
"Co že jsi dělal?"
"Prováděl průzkum."
"Průzkum?"
"Jo průzkum. V terénu. A v knihovně," dodal jsem potichu.
"V terénu a... To druhé jsem nějak přeslechla."
Mrcha jedna blonďatá. Já vím, že mě slyšela moc dobře. Zase si mě dobírá.
"V knihovně!"
"Wow. A sám? To musela být podívaná. Knihy vzplanuly rudým žárem. Knihovnici zbělely vlasy a pak se rozpadla v prach. Kočky a psi žili pohromadě..."
"Tak hele ty bloncko jedna praštěná. Cácorko bláznivá. Já tě..." naznačoval jsem, že ji uškrtím.
Linda se rozesmála. Já také. Tohle jsme občas dělávali. Byla to sranda. A navíc výborný způsob, jak uvolnit napětí.
Místo abych ji uškrtil, jsem ji obejmul a políbil.
"Vážně jsi šel sám do knihovny? To od tebe bylo odvážné," řekla potom uznale.
"Jo to bylo. Pravačku jsem z mačety nesundal. Když jsem tam s tebou, tak je to v pohodě. Ale sám..."
"Proč je to se mnou v pohodě?"
"Protože seš šprtka. A šprti se do knihovny hodí."
"Ty!" Linda mě chtěla dát pohlavek, ale já uhnul.
"Tak já na tebe s uznáním a ty na mě takhle," stále se mě snažila zpohlavkovat a já stále uhýbal. V křoví, kterým jsme se proplétali, to nešlo nijak snadno.
"Promiň princezno. Já nechtěl. Ale nemoh sem si pomoct," smál jsem se.
Konečně mě přestala mlátit. Zase jsme se líbali. Zatím jsme neušli ani deset metrů. Tímhle stylem nám cesta potrvá až do června. Ale nevadilo mi to.
Nakonec jsme však pokračovali.
Po dalších pár desítkách metrů jsme zastavili u vyschlého kamenného koryta, na které jsem ukázal.
"To je ono? Co je to?"
"Náhon k Novému mlýnu."
"To je který?"
"Starý mlýn na konci Císařské cesty."
Linda se na mě podívala jako na idiota.
"Říkal jsi, že k novému mlýnu."
"Vždyť jo. Starý mlýn dole ve městě. Vedle Vratislavice."
"Já vím, který myslíš. Ten starý, polorozpadlý. Ve starém lomu. Tak proč mu říkáš nový?"
"Protože se tak jmenuje lásko. Nový mlýn. Velké en."
"Tak proč si to neřekl hned, ty vole."
Zazubil jsem se. Protože schválně. To je jasný.
"A to je všechno?" zeptala se mě hned po významném pohledu, kterým mě poctila.
"Ne. Projdeme se," ukázal jsem rukou po proudu.
Tedy po proudu. Náhon byl úplně suchý, na což se mě Linda zeptala.
"Už pár let je ve Vratislavici málo vody. Vlastně od povodní v devadesátém sedmém je náhon vyschlý. Jeho první verze tady byla už někdy ve čtrnáctém století. 2760 metrů dlouhý, končící v bývalém lomu na Dolním městě. V tom lomu se dříve těžila zlatá ruda. Bylo to jediné nehlubinné ložisko zlata ve městě. Voda z náhonu pohaněla drtičku kamene. Byl to vlastně takový primitivní vodní mlýn na šutry.
Když později přestal lom vynášet, vznikl na jeho místě klasický vodní mlýn na obilí. Ten sloužil až do roku 1897, kdy celý lom i s mlýnem koupil jistý Hans Nowotny."
"Nowotny?" přerušila mě Linda.
"Jo. S dvojitým vé. Možná to byl nějaký váš předek. Ale o tom se mi nic zjistit nepodařilo."
"Zjišťoval jsi i tohle? To muselo dát spoustu práce. A spoustu času v knihovně."
"Jo. Nejen knihovnici zbělely vlasy."
"Ale jdi ty. Náhodou jsi šikula. A taky trochu šprt. A mě šprti přitahují."
"Tak hele princezno. Já vím, že ta vaše univerzita je plná maminčinejch mazánků, co si ani sami nezavážou tkaničky u bot. Přechytralejch šprtíků s ksichtama plnejma beďarů, tlustejma brejličkama a astmatem. Možná, že se ti takový chudáci líbí. Ale kvůli tomu, že jsem byl párkrát v knihovně," vytáhl jsem ze závěsu na zádech mačetu, "mě s nima nesrovnávej."
"Á, pan drsňák. Úplně s tebe jde strach," vysmívala se mi. "Úplně jako Fantomas, když se zlobí."
"Co to meleš? Jakej Fantomas? Vždyť i obočí už mi dorostlo."
Zase jsem mačetu schoval. Bylo na čase, neboť jsme se v takto přátelském rozhovoru dostali po kraji náhonu až k silnici, která jej přetínala a za kterou už začínala Císařská cesta.
Přešli jsme silnici pod kterou tekla voda z náhonu velkou betonovou rourou. Tedy tekla by, kdyby nebylo sucho a náhon nebyl úplně prázdný. A pokračovali podél náhonu po Císařské cestě.
Tady už to Linda znala. Císařská cesta byla oblíbeným místem pro procházky Krásnohořanů všech věkových kategorií.
"Tak pokračuj," pobídla mě Lin k dalšímu vyprávění.
"Kde jsem skončil?"
"Nevíš?"
"Ne. Protože jsi mě přerušila. Kdybych přerušil já tebe, dostal bych lepáka."
"Přerušila tě ta silnice broučku. A vůbec. Přestaň se tak rozčilovat."
"Já se nerozčiluju."
"Ale rozčiluješ. A mračíš se u toho. Budeš mít vrásky."
Vrásky. To je to poslední, co by mě zrovna trápilo.
Počkal jsem, až nás mine mladý pár s kočárkem a pokračoval ve výkladu, i když jsem musel každou chvíli zmlknout, neboť Císařská cesta byla plná lidí, které ven vytáhlo krásné počasí.
"Tak kde jsem to teda přestal?"
"Hans Nowotny."
"Jasně. Takže," řekl jsem jen, abych si utřídil myšlenky.
"Hans Nowotny. Původem Němec. Nic neobvyklého, neboť za císařského Rakouska byly Čechy Němců plné. Zakoupil bývalý lom s mlýnem roku 1897. Celý mlýn nechal zbourat a na jeho místě postavil supermoderní továrnu na barvení látek, která byla poháněna ještě supermodernější vodní turbínou, poháněnou vodou z náhonu, který též prošel modernizací a místo obyčejné strouhy byl celý vyložený kamenem. Tak byl zajištěn lepší průtok a mnohem snazší údržba. Celé to místo nakonec dostalo jméno Nový mlýn, i když už s mlýnem nemělo nic společného.
Krom barvírny si na pozemku lomu postavil i rodinné sídlo v barokním stylu, který byl v té době velmi oblíbený.
Barvírně se dařilo a to především kvůli vlastnímu zdroji energie, přelomové Francisově turbíně. Náhon, podél něhož právě procházíme, ústí na vrcholu lomu ve výšce dvaceti tří metrů. Ale aby byla Francisova turbína maximálně efektivní, potřebuje spád minimálně čtyřicet metrů. Proto byla v lomu zbudovaná šachta o hloubce dalších dvaceti metrů, zakončená takzvanou turbínovou halou, ve které je Karlíkova továrna na čokoládu."
Tak to byl hodně chabý pokus o vtip. Linda se ani neusmála. Jen pozvedla obočí. Raději jsem pokračoval.
"Takže jak jsem řekl. Barvírně se dařilo a to až do roku 1945, kdy byla rodina pana Nowotneho odsunuta z republiky spolu s ostatními Němci a to i přes to, že zde žila a pracovala nejméně po sedm generací. Jednou skopčák, navždy skopčák. A to mu ani spolupráci s náckama neprokázali. Stejně šel.
Po jeho odchodu zůstala továrna uzavřena. Po několika letech sice byla snaha ji znovu zprovoznit, ale tou dobou byla nepoužívaná a nijak neošetřená Francisova turbína mrtvá. Po letech už nebyla šance ji znovu zprovoznit. Byly tu nějaké nápady, jak budovu továrny využít. Třeba přestavět ji na obytný dům. Jenomže tou dobou už byli u moci komunisti. A těm se zase nehodil barokní zámeček, který na pozemku stál. A tak byl celý areál mlýna oplocen a pomalu zchátral až do dnešního žalostného stavu. To je asi tak historie Nového mlýna v kostce."
"Dobře. To je moc hezké povídání. Ale co to má společného s námi?"
"Pojď, ukážu ti to."
Během rozhovoru jsme došli až na konec Císařské cesty, která se odkláněla od náhonu a strmě klesala až k silnici, která obkružovala areál Nového mlýna a pod kterou protékala samotná Vratislavice z jejíhož horního toku byl náhon napájen.
Těsně před areálem mlýna vedla přes řeku lávka. Tou se mohli dostat pěší na druhý břeh do čtvrti rodinných domků s názvem Dolní město.
Přešli jsme lávku a po druhém břehu došli naproti Novému mlýnu.
Ty budovy byly ve strašném stavu. Opadaná omítka. Vymlácena okna. Částečně propadlá střecha, ze které vyrůstaly malé břízky. Celý areál mlýna působil tísnivým, ba děsivým dojmem. Pro mě a pro Lindu z něj vyzařovalo čiré zlo.
"Taky to cítíš lásko?"
"Jo, teď už jo. Z toho místa jde strach. Určitě s ním není něco v pořádku."
"A teď se podívej tam dolů," ukázal jsem na strmý sráz pod silnicí na protějším břehu, který tvořil pravý břeh řeky.
V jednom místě z něj trčela metr široká betonová roura, ze které vytékala voda.
"Co je to? Kanál?" zeptala se Lin.
"To je odtok z náhonu. Voda padá šachtou na turbínu, kde ji předá energii a potom odtéká zpět do Vratislavice."
"Aha. A co z toho plyne?"
"Proto jsem tě provedl po celé délce náhonu. Od jeho začátku, až na konec. Vážně sis ničeho nevšimla?"
Linda jen pokrčila rameny a zakroutila hlavou. Ale potom v úžasu otevřela pusu. Došlo ji to.
"Je sucho. V náhonu není žádná voda. Tak jak to, že z téhle roury teče?"
"Chytrá holka. Z tebe jednou něco bude," pochválil jsem Lin a málem dostal facku.
"Vrátíme se zpátky na Císařskou a já ti cestou povím další část mého bádání."
Vrátili jsme se k lávce a potom zpět na Císařskou cestu. Linda se postavila na okraj metr a půl širokého náhonu a dívala se do něj. Ale na jeho dně nebylo nic než uschlé listí. Podívala se směrem k mlýnu, ale tam nic spatřit nemohla, neboť náhon se ztrácel v neudržovaném lese. Popošli jsme o pár desítek metrů zpět po cestě a usadili se na jednu z mnoha laviček po Císařské cestě rozesetých.
"Vzpomínáš na podzemní řeku v jeskyni pod vaším domem?" pokračoval jsem ve výkladu.
"Na tu si vzpomínáš spíš ty. Táhl jsi mě jí v bezvědomí po tom, co jsi porazil Locuta."
Jo. To byl skvělej zážitek.
"Správně. Ale ta řeka není žádným tajemstvím. Ví se o ní už skoro sedmset let. Poprvé na ni narazili havíři, razicí štolu svaté Barbory. Další do ní prorazili z kruhového sálu pod vaším domem.
Ale co není tak známé je výprava z roku 1963. Tehdy se našla parta odvážlivců, kteří chtěli zjistit nejen kam řeka ústí, ale také kde pramení. Jako vstupní bod do tunelu řeky si vybrali štolu svaté Barbory. Bylo jich šest. Rozděleni byli na dva týmy. Jeden tým šel po proudu, druhý proti. Ani jeden se nevrátil. Záchranná výprava byla zformována záhy. Ani ta se nevrátila. Další pátrání tehdejší úřady zakázaly jako příliš nebezpečné. Štola svaté Barbory byla uzavřena a na celou záležitost se postupně zapomnělo. Nakonec se ujala verze, že štola svaté Barbory je uzavřena z důvodu nestability, jak jsme se mohli sami přesvědčit při exkurzi do štoly svatého Jiří.
To jsou fakta. A teď přichází na řadu trocha té dedukce.
Původně jsme si mysleli, že pekelná brána pod vaším domem se otevřela poté, co pan Poláček v roce 89 vyvolal démona. Ale co když tam ta brána byla daleko dříve. A co když proklela obě výpravy. Z jeskyňářů se stali nemrtví. Jedni prošli tunelem řeky až pod hřbitov Svaté Trojice, kde připravili půdu pro Johnnieho. A druhá se dostala až do opuštěného turbínového sálu, který byl vyhlouben těsně vedle tunelu řeky, aniž by o tom někdo věděl. Řeka mohla časem sama prorazit tenkou stěnu do sálu. Ale protože je mlýn opuštěný, nikdo o tom neví. Proto z té roury pod mlýnem vytéká voda, i když je náhon suchý."
"Proto jste zde jako kluci potkali nemrtvého. Nejen že se dostal do turbínového sálu, ale i ven z něj. Do mlýna a pak do lesa ve kterém vás honil. To celkem dává smysl."
"Přesně tak. A my nejen, že jsme objevili ústí podzemní řeky. Navíc jsme našli další vchod do jeskyně pod vaším domem. Do jeskyně, kde je neustále otevřená pekelná brána. Jediné místo, kde může být zničena Kniha mrtvých."
"Takže zase pod zem?" zeptala se smutně Linda.
"Takže zase pod zem. Jen bych byl radši, kdybys tam nemusela. Bude to..."
"Já vím," položila mi prst na rty. "Bude to nebezpečné. Ale já tam s tebou musím jít. Sám to dobře víš. Spolu jsme to začali, spolu to dokončíme."
S tím jsem tak docela nesouhlasil. My nic nezačali. To démoni. Ale my to dokončíme. Tím jsem si byl jistý. I když jsem stejně jako Linda nevěděl proč.
"Mrknem na konec náhonu?" navrhl jsem.
"Proč? Co když tam budou tamti?"
"Ne tamti," zavrčel jsem. "Mě zajímá jenom jeden. Stejně na ně narazíme, až půjdeme dolů. Proč si na příště neušetřit trochu práce."
"Ty se chceš pomstít."
"To si piš, že chci. Když na mě tenkrát vyběh, málem jsem se posral. Kdybych na to setkání nezapomněl, byl bych vysranej ještě dneska. Dlužím mu to. Takže jdeme?"
Pomohl jsem Lindě překonat metr a půl široký vodní náhon. Vůbec se jí do jeho přeskakování nechtělo. Prý je to na ní moc daleko. Přitom vím, že dokáže doskočit mnohem dál. Ale jakmile má někdo pod sebou dvou metrovou hloubku, hned se cítí nejistý. Nakonec jsem se musel přes náhon rozkročit a při přeskoku jí jistit. Ještě, že ten náhon není širší. Nějaké to bojové umění sice ovládám. Ale gymnasta, jako Van Damme, fakt nejsem.
Nejprve jsme navštívili mělké jeskyně, u kterých na nás kdysi zaútočili nemrtví. Posvítil jsem si dovnitř ohnivým kruhem. Kdyby v nich byly, ven by se vypotácely jen ohořelé nemrtvoly. Ale jeskyně byly prázdné.
Vrátili jsme se zpět k náhonu a po jeho okraji pomalu pokračovali k jeho konci. Ten povalený zrezivělý plot tam ještě pořád byl. Stejně povalený a zrezivělý, jak jsem si ho pamatoval. V okamžiku jeho překročení, jako by se svět kolem nás změnil. Veškeré ruchy přírody ustaly. Obklopila nás tíseň. Pocit strachu zesílil. Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale dnes už jsem věděl, že tady číhá něco mnohem horšího, než je parta přiblblých modrozelených zombií.
Přesunul jsem si Lindu, která šla po mé pravé straně na levou. Významně se na mě podívala. Už věděla, co to znamená. V případě nebezpečí musela být má práva strana volná.
Levačkou jsem ji chytil za ruku, zatímco pravačkou jsem obejmul rukojeť mačety pověšené na zádech. Palcem jsem odjistil patentku držící mačetu v pouzdru. Takto jsem mohl tasit během zlomku sekundy. Pocit nebezpečí stále sílil.
Linda ani nedutala. Její zelené oči zářily, jako dva obrovské smaragdy. Měla strach. Ale to já také. Tohle místo v člověku vyvolávalo tíseň a mrazení v zádech. Každý jiný člověk by vzal nohy na ramena. A my byli jiní. Ale jiní než ostatní. Pokračovali jsme dál.
Zastavil jsem asi deset metrů od hrany lomu. Dál jsem nešel. Nebylo třeba. Věděl jsem, co tam uvidím. Dvacetimetrovou propast. Temné ústí šachty do turbínové haly. Polorozpadlý dům bývalé barvírny. A možná i temné stíny. Nechtěl jsem jít až ke hraně útesu z jediného důvodu. V případě napadení bych neměl kam ustoupit.
Linda pustila mou ruku a pokračovala dál. Já zatím sledoval okolí. Byli tady. Cítil jsem je. Jen jsem je neviděl. Zatím.
"Richarde," ozval se za mnou Lindin hlas. "Tam v okně někdo je. Dívá se na mě."
Přesně jako tenkrát na mě.
"Pojď zpátky ke mně," přikázal jsem. Linda pochopila. Tón mého hlasu ji musel prozradit vše. Na protesty teď nebylo kdy.
"K zemi."
Linda si klekla na jedno koleno a kryla mi záda.
A pak přišli oni. Respektive nepřišli. Už tam byli. Schováni pod zetlelým listím, které jako by najednou ožilo. Začalo se nadzvedávat. Zombie vylézali ze svých skrýší. To bylo zajímavé. Tohle byla jasná past. Jenomže takhle se zombie nikdy nechovají. Nikdy neplánují. Někdo je musel ovládat.
Bylo jich pět. Vytvořili kolem nás půlkruh. Linda stále mlčela. To bylo dobré znamení. V zádech jsem žádného neměl. Ten, kdo je ovládal, si nejspíš myslel, že dvaceti metrová propast v zádech je dostatečná pojistka na to, abych neutekl. Ale já útěk v plánu neměl.
"Ty!" ozvalo se syčivým hlasem ztichlým lesem.
Všichni démoni měli syčivý hlas. A všichni vždy začínali stejně. Nevěděl jsem proč. Prosté ahoj by bohatě stačilo.
Zem pod mýma nohama začala rytmicky dunět. Někdo se rychle blížil. Už jsem ho mohl spatřit.
Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval. Modrozelený hranatý obličej. Černá kštice. Mohutná postava. Ruce s černými drápy.
Jedné věci na nemrtvých jsem si všiml už dávno. Jejich těla se nerozkládají tak rychle jako těla mrtvých. Chrání je nemrtvá kletba. Ta pětice přede mnou vypadala zchátrale, ale rozhodně ne na to, že by byli mrtví čtyřicet let. Ale ten habán, jejich šéf, vypadal úplně stejně jako před sedmi lety. Jeho tělo chránilo před rozkladem ještě něco. Něco mnohem temnějšího než nemrtvá kletba.
Démon. Démon v těle mrtvého jeskyňáře.
"Minule jsi mi unikl. Ale teď už tě nic nezachrání," syčel démon hrozivým hlasem.
"Takže si na mě pamatuješ. A vyhrožuješ. Hmm. Asi jsi dlouho nebyl doma. Alespoň e-mail sis mohl sčeknout. Alespoň bys věděl, do čeho jdeš," vytáhl jsem ze závěsu mačetu.
Démon pokynul rukou. Zombie zaútočili. Moc jsme si nepokecali. Škoda.
Mačeta párkrát zasvištěla a k zemi se skácela pětice bezhlavých mrtvol. Hračka.
S démonem to ani nehlo. Výraz jeho mrtvolné tváře byl pořád stejně kamenný. Dokonalý pokerface. Jen jeho oči rudě žhnuly.
"Já vím, kdo ty jsi. Moriartus. Ten, kdo ovládá mrtvé. Jedenáctý nejmocnější pekelný démon."
Démonovi lehce cukl koutek úst. Mé znalosti démonů ho asi překvapili.
"Vážně bys měl alespoň občas brnknout domu. Zjistit co je nového. Pozdravit se s bratry. Locutem. Morphem. Legií. Ty všechny jsem porazil. Co myslíš, že bude s tebou?"
"Lžeš!"
"Nelžu sráči. Nejsem démon."
Tentokrát jsem zaútočil já. Čekal jsem, že Moriartus bude mít tužší kořínek. Jenomže tady teď úřadovala mačeta boží. Démon neměl nejmenší šanci. Rozsekal jsem jeho tělo na několik kusů, které se okamžitě roztékaly v černo zelenou slizkou břečku, vpíjející se do suchého listí.
Zpěv ptáků se vrátil. A s ním všechny ruchy okolního lesa. Pocit ohrožení zmizel. Tohle místo bylo po letech zase bezpečné.
Večer jsme se sešli s otcem Patrikem U Prokopa. Vyprávěli jsme mu, co jsme objevili a kterého démona jsme poslali do pekla tentokrát. Už při našem vyprávění nebyl ani tak bledý. Nejspíš si zvykl.
"Takže co máte v plánu teď?" zeptal se, když jsme domluvili.
"Musíme tam dolů. A to i s Knihou mrtvých. Projdeme do tunelu řeky skrze turbínovou halu. Podle odhadů to do jeskyně s branou nejsou ani tři kilometry. Takže hračka."
"A kdo všechno tam půjde?"
"Jen já a Linda."
"Proč?" zeptal se otec, ale bylo na něm vidět, jak se mu ulevilo.
"Protože to tak má být. Neptejte se proč, otče. Jediné, co vám k tomu můžu říct je, že to prostě vím. Někdo řídí naše kroky a ten někdo to tak chce."
"A nenapadlo tě třeba, že ten někdo je Bůh?"
"Napadlo otče. A to je taky jediný důvod, proč věřím tomu, že by to mohlo vyjít."
Otec na to nic neřekl. Jen se napil vína. Také jsem se napil. Piva samozřejmě.
"Ale my máme větší problém, než je naše víra."
"Opravdu? Co může být většího?"
"Ta podzemní řeka. Podle odtoku pod mlýnem je v ní teď dost vody. Navíc to může být jen její část. Další může klidně pokračovat tunelem do původního ústí. Takže samotný tunel pro nás může být neprůchozí. Nebo jen s velkými obtížemi. Každopádně voda v řece bude ledová. A já nemám ledovou vodu vůbec rád."
"A co tedy navrhuješ?"
"Musíme řeku odklonit. Nebo alespoň zatarasit přítok na nezbytně nutnou dobu."
"Aha," řekl jen otec.
"Aha," řekl jsem já. "To musím vážně všechno vymyslet já?"
"Já jsem jen kněz. O zastavení toku podzemní řeky nic nevím."
"Já taky ne. Ale znám někoho, kdo by to vědět mohl."
"Čus bambus," ozval se mi jeho typický pozdrav v zádech.
Otočil jsem se. Za mnou stál jediný člověk, na kterého jsem se v této věci mohl spolehnout. Bývalý člen speciálního úderného oddílu. Specialista na zbraně a jak jsem se nedávno dozvěděl, také na výbušniny.
"Fici! Nazdar ty vole!" pozdravil jsem radostně svého kamaráda. Jednoho ze dvou, kteří se mnou přežili Svatou trojici. Toho, který mě kryl v Darkness klubu. Toho, jenž rozstřílel démona pé devadesátkou a to vše bez ptaní a bez ohledu na vlastní bezpečí.
Fici se posadil k našemu stolu a nepromluvil, dokud do sebe na ex neotočil jedno Krásnohorské. Otec ho s despektem sledoval. Fici si toho nemohl nevšimnout.
"Co je padre? Církev je snad proti pivu?"
Otec se nadechl v odpověď, ale pak místo k Ficimu promluvil ke mně.
"Nechápu, jakým přínosem pro nás tenhle člověk může být."
"Ne? Tak se pohodlně usaďte. Budu vám vyprávět příběh. Pak možná pochopíte."
Krásná Hora, 1998
Byl to malý a málo udržovaný park nedaleko naší školy. Byl dokonce ještě blíž, než hospoda U Vojáka, která však pro nás byla po Fotrově tragické smrti nadobro uzavřená.
Velikou výhodou tohoto parku u přejezdu bylo, že do něj téměř nikdo nechodil. Proč taky. Trávník byl zarostlý plevelem, lavičky mechem. V pískovišti chyběl písek, který se nejspíš někomu hodil na stavbu a prolézačky pro děti někdo rozebral a za pár korun prodal v kovošrotu, který byl hned vedle Jardovy hospody. Velkou část celého prostoru zakrývalo husté křoví a proto bylo bezpečnější se tomuto místu vyhýbat. Hlavně ve večerních hodinách, neboť zde došlo již k nejednomu přepadení. Pro partu kluků, kteří spolu potřebovali mluvit o důležitých věcech, ideální místo.
Posedávali jsme na opěradlech laviček, nebo na obrubě prázdného pískoviště a každý z nás držel v jedné ruce doutnající cigaretu a v druhé ruce láhev kolínské limonády. Láhev piva by byla samozřejmě lepší, jenže po Fotrově smrti hrozilo i za minimální množství alkoholu okamžité vyloučení ze školy. To samé hrozilo i za návštěvu hospody. Obzvláště té U Vojáka. Jindy bychom si nejspíš našli způsob, jak tato nařízení obejít, protože na obcházení úplně všeho jsme byli machři. Ale teď jsme měli pocit, jako by nás neustále někdo sledoval. Pomalu se blížil konec školního roku. Nechat se teď vyloučit ze školy, znamenalo smrt. Nikomu se nechtělo riskovat.
Kromě toho tu byl mnohem větší problém, který se musel co nejdříve vyřešit.
Teď už všichni věřili, že se zde děje něco nepřirozeného. Teď už jsem to nebyl jenom já, kdo měl ty podivné sny. Vlastně ne, nebyly to sny. Byl to jen jeden sen, který se všem opakoval. Obsah toho snu byl vždy stejný a varoval. Přijď na hřbitov, nebo zemřeš. Po Fotrově smrti už tomu každý věřil.
Oficiální příčinou jeho smrti byl střep ze sklenice, který mu prý rozřezal žaludek a Fotr vykrvácel. A to i přes to, že při pitvě se nic takového nenašlo. To jsem věděl od jednoho svého bývalého spolužáka ze základky, který bydlel na hřbitově. Jo bydlel. Jeho fotr tam byl správce. A Charlie měl přístup úplně všude. I do márnice, kde si přečetl Fotrovu pitevní zprávu. O nějakém skle v ní nebylo ani slovo. Přesto celou událost hodili na Jardu. Zavřeli mu hospodu a nám se k ní zakázali na sto metrů přiblížit.
Proto jsme si jako základnu vybrali tenhle park. Museli jsme projednat, co uděláme dál.
Jako den D jsem vybral sobotu, protože jsem předpokládal, že nejvhodnější bude doba půlnoci a na to se hodil víkend nejlépe. S tím samozřejmě všichni souhlasili. Dále jsem navrhl, aby si každý obstaral nějakou vhodnou zbraň a jako příklad uvedl svou mačetu. Potom jsem vyprávěl o hřbitově samotném o jeho okolí a všichni mě tiše a pozorně poslouchali.
Každý učitel by byl překvapen tím, jak dokáží být pozorní při výkladu a nejspíš by svým žákům také pohrozil smrtí, aby upoutal jejich pozornost tak jako já. Kdyby ovšem nebylo Ficiho a skutečnosti, že se kdysi někdo rozhodl postavit nedaleko hřbitova úpravnu vody pro město a jeho okolí.
"A ona je jako vedle vodárna, jo?"
"Představ si, že jo, čéče."
"To je ale blbý, né?"
"No Fici, to je hodně blbý," nechápal jsem co se mu na tom zdá tak neuvěřitelného.
"No to si myslím, čéče. To abych tu vaši vodu tady radši ani nepil, co?"
"A to jako proč?"
"No, když tady máte vodárnu hned vedle hřbitova."
"Nad hřbitovem Fici."
"A teď se to smíchá s těma spodníma vodama a podobný sračky."
"Fici, ty magore. To není studna vole, to je vodárna."
"A?"
"Fici. Vodárna. To je takový zařízení, do kterýho se přivádí voda na úpravu z přehrady. A ta přehrada je asi šest kiláku daleko. Tak o jakou spodní vodu ti tu vlastně jde?"
"Ty vole, vy tady máte taky přehradu, jó? Tak to už jste úplný velkoměsto. Když tady máte i přehradu."
"To víš Fici, dešťovku do sudu tady nechytáme už dobrejch pět set let. Jako u vás v Hroudově."
"Ha vole, to bylo fakt strašně vtipný. Hlavně, že sem tu vaši přehradu ještě nikdy neviděl."
"Fakt? Tak za to můžou jenom dvě věci. Bud seš úplně slepej, a nebo seš úplně blbej. Ale nejspíš to bude obojím, když kolem toho každej den jezdíš do školy."
"Jo ty myslíš tenhle rybník! To je přehrada na pitnou vodu? To mě nikdy nenapadlo."
"To máme taky jediný štěstí."
"Co?"
"Že nikdy nemyslíš, vole. Akorát by si to nemusel dávat tolik najevo."
"Hm. To bylo taky hrozně vtipný."
"Jo, dneska jedu. Jako Saša."
"Ale stejně je to blbý, že je hned vedle."
"Nad."
"To je snad jedno, ne?"
"Ne Fici. To není jedno. Leda, že seš snad ňákej Rumun, nebo co. To, že máš z angličtiny nejlepší známku pětku, se při tvým trávou vyuzeným mozku nedivím, vole. Ale když ti někdo normálně česky řekne, že vodárna je nad hřbitovem, tak to asi neznamená, že vodárna je vedle hřbitova."
"Tak se z toho poser, ty magore. Copak to není jedno, vole? Vedle, nad, pod."
"To víš, že je to jedno. Stejně je mezi asi dvě stě metrů lesa. Ale jde o princip."
"O jakej princip? Když nám muže bejt nějaká debilní vodárna úplně u prdele."
Jen jsem pokrčil rameny. Samozřejmě, že bylo jedno, jestli je vodárna nad, nebo pod hřbitovem. Jen jsem chtěl Ficiho trochu vytočit a to se mi jako vždycky podařilo.
"Kreténe!" tituloval mě Fici, když mu to konečně došlo.
"Lásko," kontroval jsem s pošklebkem a Soulož s Chobotem se při tom mohli potrhat smíchy.
Jen jsem chtěl trochu uvolnit napjatou atmosféru, která po Fotrově smrti panovala a tím měla být celá věc pro dnešek uzavřena. Jenže kdosi pronesl dosti zásadní otázku.
"A co tam jako vlastně budeme dělat?"
Soulož z Ficim se otočili nejprve na Chobota, který pronesl otázku a potom na mě, od kterého očekávali odpověď.
Pokrčil jsem rameny.
"Naše sny nám říkají, že máme jít na hřbitov, Tak půjdem."
"Ale to je jako jít rovnou do pasti."
"Zůstat doma a čekat kdo umře další, by bylo mnohem horší. Když nepůjdeme, nikdy se nedovíme, co se tady děje a proč. A já to chci vědět. Chci vědět, proč museli umřít moji nejlepší kamarádi. A co vím naprosto jistě? Že nechci, aby umřeli ještě další."
Na železničním přejezdu se ozval pravidelný tón, oznamující přijíždějící vlaku. A za chvilku se kolem prohnal vlak spojující okolní vesnice a předměstí Krásné Hory s jeho centrem. Tímto vlakem jezdil do školy Fici a ještě před nedávnem také Fotr s Mlaďasem, kteří bydleli jen o zastávku blíže.
Průjezd vlaku vždy oznamoval, že je čas vrátit se zpět do školy. Pro dnešek už se nesmělo o celé záležitosti hovořit. Všichni kdo o této věci věděli, byli totiž v ohrožení.
Kráčel jsem po chodbě školy na další hodinu a v tom spatřil na konci chodby před učebnou, do které jsem právě směřoval člověka, kterému jsem se až do posud úspěšně vyhýbal.
Po té poslední diskotéce v X-clubu jsem se začal s Lenou sbližovat stále víc. Vlastně to vypadalo, že bychom spolu mohli zase začít chodit. Ale i to se po Fotrově smrti změnilo.
Nemohl jsem se s Lenou vídat. Nemohl jsem na ni ani myslet. Kdyby se Jay dověděl, co k ní cítím, okamžitě by jí zařadil na svůj seznam smrti. Seznam, na kterém byli všichni moji přátelé. To jsem nemohl dopustit a proto jsem se jí začal vyhýbat. Ale vyhněte se holce, když chodí do té samé školy, co vy.
Bylo jasné, že tam nestojí jen tak náhodou. Čekala na mě. A já se jí nemohl vyhýbat do nekonečna.
"Ahoj. Můžeme si promluvit?" řekla, když jsem k ní došel.
Pokrčil jsem rameny a opřel se zády o parapet okna.
"Vím, že poslední dobou se stalo spousty špatného. To, co se stalo Fotrovi a Mlaďasovi, je mi moc líto. Ale taky jsem myslela, že snad mezi námi dvěma... Nevím jak to mám říct. Prostě nechápu, proč se mi poslední dobou vyhýbáš. Jestli je to kvůli těm úmrtím tak..."
Položil jsem jí špičku ukazováčku na rty. Jak rád bych jí teď zbavil všech pochybností o tom co k ní cítím. Jak rád bych jí řekl, že jí miluju. A vystavil jí tak nebezpečí? Ne to nešlo. Nešlo to i když jsem věděl, že jí tím ublížím.
"Už spolu nesmíme mluvit. Už se nesmíme vídat. Snad to brzy skončí."
Nic víc jsem neřekl a odešel.
Měsíční svit a chabé stíny jím způsobené v kontrastu s blížící se půlnocí, dávali tomuto místu ještě působivější a strašidelnější charakter, než jsem si ze svých cest vybavoval.
Neustále jsem myslel na to, že možná dělám zásadní chybu. Vždyť právě vedu všechny Johnniemu přímo do náruče.
Jay měl možná sílu sprovodit je všechny ze světa, tak jako Fotra s Mlaďasem, ale proč na to jít složitě, když mu je můžu přivést rovnou do náruče. Co když je to všechno jenom past. Jenže. Stejně musíme jít. Jestli chceme přežít musíme riskovat.
Když jsem se ve svých myšlenkách dostal až do lesa obklopujícího hřbitov a můj výhled podstatně zkrátil stín okolních stromů, automaticky jsem vytáhl mačetu.
Tuhle mačetu jsem našel když mi bylo devět. Bylo to to léto po tom, co jsme se nastěhovali do domu s obrovskou zahradou a úžasným výhledem na svatého Prokopa a do údolí Vratislavice. Našel jsem ji v jedné z nesčetných jeskyň v zahradě, zabalenou do voskového platná, potaženou silnou vrstvou vazelíny. Vždycky mě zajímaly chladné zbraně a tahle mačeta pro mě bylo něco jako dar z nebes. Byl to kvalitní kus leštěné oceli. Někdy jsem s ní dokázal trénovat celý den. Házel jsem ji proti dřevěné fošně, kterou jsem našel v zahradě a dotáhl do té největší jeskyně, ve které se dal rozdělat oheň, neboť měla ve vysokém stropě díru jako komín. Z počátku mi to vůbec nešlo, ale časem jsem dokázal zabodnout mačetu hodem do fošny na deset metrů desíti pokusy z deseti. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že za pár let dokážu mačetou trefit čarodějnici na dvě stě metrů. Nevěřil bych mu.
A pak jsem si z nenadání vzpomněl na tu knihu. Tu kterou měl tenkrát Johnnie. Tu co vypadala jako Necronomicon z Evil Dead a o svou vzpomínku se podělil s ostatními.
"A co je to vlastně Evil Dead dvojka?" reagoval Soulož na mé vyprávění.
"To je můj a Jayův nejoblíbenější horor," odpověděl jsem.
"Cože? Tak ty teď ještě přemejšlíš o hororech? To máš asi hodně pevný nervy."
"To ta knížka co měl Jay, Vypadala jako z toho filmu. Jenom menší. A vůbec, když mám dneska umřít, tak a je to aspoň z vesela."
"To byl jako nějakej veselej horor?"
"Vlastně taková komedie."
"Komedie? To tam asi moc mrtvejch nebylo."
"No von tam hrál skoro celou dobu jenom jeden člověk a pár příšer a jeho zmrtvýchvstalá přítelkyně, který potom usekl hlavu rejčem. Jinak mu většinu času dělala společnost jeho psychopatická useknutá ruka. Ale to si určitě viděl. Někdo tomu říká Chata nebo taky Duch lesa."
"Jé to znám. Jak má místo ruky motorovku a ta uříznutá ho chce zabít."
"Jo Fici! To je přesně vono. A je dobře, že si to viděl. Alespoň víš, jak brzo dopadneš."
"No a? Tím líp. Sice přišel o ruku, ale zase to jedinej přežil. Teda to se neví, když na konci ho vtáhnul nějakej ten vír nebo co."
"Vidíš Fici a já ti říkám pořád, že víš všechno o ničem. Jinak bys věděl, že skončil kdesi v temným středověku, kde měli takovejch voblud víc, než by ti tvoje chabí vzdělání dovolilo spočítat."
"Vtipnej až za hrob, co vole. Zapomínáš, že máme stejný vzdělání. Tak mě hlavně nelakuj s nějakou trojkou, vole."
"Jak s trojkou? Tohle se odehrává ještě na konci dvojky. Trojka vypráví právě o jeho působení v tom středověku, kde je díky tý motorovce a brokovnici za hrdinu. Teda než mu dojde benzín a náboje."
"Od kdy je z tebe scénárista?"
"Fici, vole. Jakej scénárista. Já jsem divák."
"A?"
"A nic. Jenom ti tím chce říct, že už asi trojka je a že už ji viděl. Měl by sis nechat ubrat IQ, vole. Jsi tak děsně chytrej, až ti to nemyslí."
"Hlavně Soulož, že ty jsi obrovsky chytrej, vole. A když se ti řeklo, že se půjde sem, tak sis div neustřík do trenek, vole. Tak nedělej machry."
"Jaký machry, vole. Já nevím, kdo tady dělá machry s tou svojí kreténskou pálkou a benzíňákem, ke kterýmu nikdy nemá ani jedno blbý cigáro, vole."
Fici se chtěl samozřejmě proti tomu ohradit, ale Chobot rázně zakročil a ukončil zbytečnou hádku. Bylo již na čase, neboť za posledním ohybem cesty se vyrýsovala temná hřbitovní zeď. Ještě několik desítek metrů a stáli jsme před hřbitovní bránou. Byla to obyčejná kovaná brána, uzavírající vysokou zdí obehnaný hřbitov.
Stáli jsme tam a sledovali třepotání malinkých plamenů svíček skrze kované mříže. Tohle byl cíl naší cesty, jen se nikomu z nás nechtělo dovnitř. Padl také návrh, abychom se otočili a šli zpět. Ale to já nemohl dopustit.
Vzal jsem za kliku a malá branka vedle té velké se s obrovským zaskřípěním pohnula. Ztuhl jsem a naslouchal nočnímu tichu, ale jediné, co bylo slyšet, bylo monotónní houkání sovy, které nás doprovázelo již od počátku cesty. Znovu jsem zatlačil na branku a ta se s dalším skřípěním otevřela.
Vkročil jsem na hřbitov jako první a namířil si to po hlavní cestě rovnou do zadní části hřbitova, kde ležel i Johnnieho hrob.
"Doufám, že to má hned někde z kraje," pronesl Fici šeptem, "nejlíp hned ten první."
"Ten první to fakt není," odpověděl jsem stejně tiše. "Dokonce ani ten druhej. Vlastně je to mnohem horší."
"Další skvělá zpráva. A dál?"
"Tohle je dost starej hřbitov. Už se tu moc nepohřbívá. Vlastně spíš jen do rodinných hrobek."
"Tak co tu dělá Johnnie? Má tu rodinu?"
"Vlastně ne. Nejspíš to souvisí s jeho schopností ovlivňovat lidi. Jinak by musel skončit v urně."
"Hm," zamyslel se Fici, "jaká škoda. Hned by bylo po problému."
"To je fakt," ukázal jsem rukou kamsi do středu hřbitova.
"Ty vole, to si děláš kozy, ne? Tam nejdu."
"Dodře Soulož, to neva. Můžeš počkat tady."
Vkročil jsem mezi hroby a opatrně se mezi nimi proplétal k místu Jayova posledního odpočinku.
Byl to docela obyčejný hrob s náhrobním kamenem z leštěné žuly. Do něj bylo vyryto Jayovo jméno a datum narození a úmrtí. Nic víc, nic míň.
Jan Procházka 16.2.1981-3.5.1997.
"Co že? Honza Procházka?" neudržel své překvapení Fici. "Tak proč mu říkáš Johhnie?"
"To by bylo na dlouho."
"A co teď?" zeptal se Chobot.
"Teď počkáme do půlnoci a uvidíme, co se bude dít."
"Ani ne deset minut. Tak se necháme překvapit."
"Teď je čas na cigáro. Třeba bude poslední."
"Tak to stihnu radši rovnou dvě."
"Děláš, jak kdybys ňáký měl."
"Stačí, že mám za kámoše kretény."
Stáli jsme kolem Jayova hrobu a tiše kouřili. Minuta za minutou se pomalu vlekla, dokud se na věži nerozezněl zvon, který s duněním ohlásil půlnoc.
Připravil jsem svou mačetu. Fici svíral oběma rukama baseballovou pálku, pobitou ocelovými hřebíky a mě napadlo, jak se mu povedlo s něčím takovým přijet vlakem. Zdálo se, že Fici má pozoruhodnou schopnost, schovat na svém těle téměř cokoliv.
Naproti stál Chobot, který místo zbraně držel Soulože, jenž se právě chystal zdrhnout.
Stáli jsme a čekali, co se bude dít.
Ale nestalo se vůbec nic. Jen z okolního lesa stále zaznívalo monotónní houkání sovy.
Posadil jsem se na Jayův hrob a z krabičky vyndal dvě cigarety. Jednu pro sebe a jednu pro Ficiho. I Chobot vytáhl cigaretu ze své krabičky a pak jsme si společně zapálili Ficiho zapalovačem, který u sebe měl vždycky, na rozdíl od cigaret. Soulož si nezapálil. Soulož byl slušňák. Nekouřil. Místo toho si mě začal dobírat.
"Tak si to tak neber Dee. Asi, že není pátek třináctýho. Nebo úplněk. Neboj, zkusíme to příště. Třeba to vyjde. A když ne, tak to budeme zkoušet pořád a pořád. Jednou to vyjít musí."
Namířil jsem mu na hruď špici své mačety.
"A co? Vždyť má pravdu," přidal se Chobot. "Co jsme vlastně čekali, že tady najdeme. Partu zombíků s uvítacím transparentem? Celý je to blbost Dee."
"Tak blbost. A co všechny ty sny, co se nám poslední dobou zdají. Co Fotr a Mlaďas. Chceš tvrdit, že jejich smrt je blbost?"
"Blbost zrovna ne. Ale možná náhoda. Co víme o Mlaďasovi? Pokud vím, tak než se to stalo, pěkně s Fotrem zachlastali. Kdo ví, jestli Mlaďas neodešel o hodinu dřív a vožralej nespad pod vlak. A pokud vím, Fotrovi našli v břiše kus skla z půllitru. Rozřezal mu žaludek na hadry, proto umřel. Jediná chyba je, že jsme kdy vlezli do toho pajzlu. V normální hospodě by se mu to do piva nikdy nedostalo."
"Žádnej kus skla v břiše neměl. Všechno je to blbost," řekl jsem naštvaně, zvedl se a odcházel k bráně.
Neušel jsem ani tři kroky, když jsem pocítil mráz v zádech jako nikdy před tím. Otočil jsem se a spatřil temnou rudou záři, vycházející zpod Jayovi náhrobní desky.
Všichni jsme zůstali stát, jako opaření. A to i ve chvíli, kdy se u vedlejšího hrobu odsunula deska. Z toho hrobu vylezl můj vůbec první nemrtvý. První zombie, kterou jsem v životě viděl. Tím výjevem jsem byl úplně ohromen. To, o čem jsem si stále myslel, že je jen součástí filmů, se právě stalo skutečností.
A potom ze svých hrobu začali vylézt další a další nemrtví.
"Pomalu a hlavně potichu se přesuneme k bráně," zašeptal jsem.
Chobot vyrazil první a za ním v těsném závěsu Soulož. Dále šel Fici a řadu jsem uzavíral já. Hlídal jsem nám záda, ale měli jsme kliku. Zombici si nás ještě nevšimli. Jako by byli až příliš zaujati sami sebou.
Otočil jsem se, až když jsem zaslechl křik a uviděl Ficiho jak leží na zemi a zombíka, který se po něm sápal.
Rozmáchl jsem se mačetou takovou silou, že jsem toho nemrtvého šmejda málem přepůlil. A to byla má první chyba. Mačeta uvízla v jeho nemrtvém těle. Od tud poučka číslo jedna.
Ale nakonec jsem ji ze zombíka vydoloval a chystal se pomoct Ficimu na nohy, když v tom mě něco popadlo ze zadu za ramena. Prostě jsem si nekryl záda. Od tud poučka číslo dvě.
Jak mě zombík strhl dozadu, ztratil jsem rovnováhu a dopadl přímo na zadek. Bolelo to jako svině, ale hned mě taky napadlo, že to je teď můj nejmenší problém.
A pak mi něco zasvištělo nad hlavou. Ficiho pálka. A v Chobotových rukách. Hlava zombika, který mě strhl na zem, odletěla tak daleko, že by z toho mohl být parádní home run kolem celého hřbitova.
"Dicku dobrý?" zeptal se mě Chobot, zatímco mi pomáhal na nohy.
"Jó! Kde je Soulož?"
"Zdrhnul! Už je venku!" zakřičel Fici ukazující k hřbitovní bráně.
"Tak zdrháme taky!"
Stačilo pár skoků a byli jsme na hlavní cestě s několika pohyblivějšími mrtvolami v patách.
"Kurva, jak to, že jsou tak rychlí!"
"Neohlížej se a běž. Běž!"
Fici už se dál nevyptával. Poslechl mou radu a běžel.
Když jsme míjeli kostel, vyřítil se na nás ze zálohy další velice ošklivý zombík.
Instinktivně jsem po něm hodil mačetu. To bylo vůbec poprvé, kdy jsem jen tak bez rozmyslu zahodil svou jedinou zbraň. Ale bohužel to nebylo po prvé, kdy bych se trefil, tak jak jsem chtěl. Ale trefil. Mačeta trefila zombíka přímo mezi oči. Jen ne špicí, ale rukojetí. Rozrazila zombíkovu lebku a odrazila se zpátky na cestu. V běhu jsem ji sebral a konečně proběhl hřbitovní branou.
Neohlížel jsem se. Běžel jsem dál. Čekal jsem, že mě každou chvíli popadnou ty smrduté rozkládající se ruce, které jsem za sebou stále cítil. Ale pak mi došlo, že řev za mnou slábne a otočil se.
Tak tohle byla bomba. Zombíci nás nepronásledovali. Byli nalepení na hřbitovní bráně, ale dál prostě nešli.
Zakřičel jsem na kluky, abych je zastavil. To museli vidět.
"Co to kurva je?" zeptal se Chobot, když se vrátil.
"Myslím, že nemůžou ze hřbitova. Že nemůžou ven, protože sem patří. Proto chtěl Jay, abychom mi přišli sem. On na nás může útočit ve snech. Ale dojít si pro nás nemůže."
"A seš si jistej? Třeba je to jen finta, jak nás nalákat blíž. Nechceš tam jít zpátky?"
"Ne to nechci. Vlastně chci co nejdřív vypadnout."
"Skvělej nápad. Tak jdeme. Musíme najít Soulože."
"Kamaráde, ten už bude dávno doma."
"To každopádně. Jde jen o to jestli u mě, nebo u sebe."
Naposledy jsem se podíval ke hřbitovu a když jsem nikoho neviděl s úlevou jsem za sebou zaklapl postranní branku vedoucí na naši zahradu. Potom jsme sešli o dvě patra níž na loučku před jeskyní, ve které jsme měli pro dnešní noc základnu.
Chobot sebral ze země několik polínek dříví a vhodil je do ohniště, ve kterém ještě doutnaly žhavé uhlíky. Do vzduchu vystřelil roj malých rudých jisker. Netrvalo dlouho a prostor jeskyně osvětlil plamen ze suchého a příjemně vonícího dříví.
Já zatím zkontroloval jeskyni, ale Soulože jsem v ní nenašel. Pravděpodobně se ani nezastavil a utíkal rovnou domů. Bydlel na opačném konci města, takže byl nejspíš ještě na cestě. Ale co když ne?
"Jak ho znám, tak už je dávno doma pod peřinou," prohodil Chobot, když mě vyslechl.
"A co když ho ty kurvy dostaly?"
"To těžko Fici, přece sme ho viděl, jak utíká ven."
"Dostali ho a teď tady na nás někde čeká," začínal panikařit Fici.
"Nedostali!" okřikl ho Chobot. "Viděl jsem ho, jak proběh bránou a ani se neohlíd. Vsadím boty, že se nezastavil dřív než doma."
Fici se zase trochu uklidnil, ale i tak vypadal dost vyděšeně.
"Ale já bych chtěl vědět, co je s ostatníma. Třeba bych tu na ně počkal," řekl po chvíli.
"A třeba by ses dočkal bandy zombíku," odpověděl mu Chobot.
"Toho bych se nebál, když vím, že ze hřbitova nemůžou."
"Jo vole, ale on to neví! Na jeho místě bych tady taky jen tak neseděl."
"To je fakt. Musíme to nějak zjistit."
"A co chcete jako dělat? Napochodujeme teď k Souložovi domů a dobrý den paní Souložová, byli jsme s vašim statečným synkem na hřbitově, jenže jak uviděl první mrtvolu, tak nám zdrhnul. Tak se dem zeptat jestli náhodou není doma pod postelí?"
"Nejlepší bude," řekl jsem nakonec, "když to necháme na ráno. Ráno moudřejší večera."
"Nic moudřejšího jsem dneska neslyšel. Ale spát už dneska nejdu."
"To asi nikdo z nás. Ty vole já sem vyplašenej ještě zejtra. Uvědomujete si to vůbec? Všechny ty filmy a ty historky, všechno je to pravda. Když můžou existovat zombie, můžou existovat i upíři, vlkodlaci, čarodějnice, démoni..."
"Vodníci, víly, skřítci, bílá paní ..."
"Fici, ty si magor, vole."
"No co, říkal si ..."
"Já vím, co jsem říkal. Zas taková prdel to není. Já už se snad nikdy nevyspím. Jeden blbej zvuk a praskne mi pumpa."
Jen jsem to dořekl v rohu zahrady zašustilo roští. Okamžitě jsem byl na nohou s mačetou připravenou k obraně. Chobot bleskově vytáhl z ohniště rozžhavený klacek, se kterým si celou dobu pohrával. Jen Fici neměl po ruce žádnou zbraň, a proto zaujal bojový postoj jako vystřižený z hongkongského akčního filmu.
Postava z křoví se konečně vydrala na světlo a promluvila.
"Kluci neblbněte, to sem já."
"Ty vole, Soulož! Kde se tady bereš!"
"A proč se tady schováváš ty vole. Mě se tak na tři vteřiny zastavilo srdce. Vole nekecám!"
Soulož přišel blíž a sedl si k ohni. Chobot opět začal žhavit klacek a Fici ho napodobil.
"Chtěl jsem nejdřív vědět, jestli jste to opravdu vy."
"A cos myslel vole. Satan Klaus?"
"Ne vole, Venda Klaus. Tak jestli vás třeba nedostali a ..."
"Jako, že nás kousli a mi jsme se pak proměnili a přišli si pro tebe?"
"Ale hovno vole. To jsi neviděl ten film, jak tam všichni ti zombíci dělali to, co za živa. Nebo se o to alespoň pokoušeli. Prostě jim to nějak uvízlo v hlavě. Tak vy byste se třeba vrátili sem, kdyby to tak bylo. A nebo vůbec, co kdyby za váma přišli tamti šmejdi?"
"Jo vole, tak to kdyby si nezdrh, tak bys věděl, že nepřijdou. Protože nemůžou."
"Tak to už sem slyšel."
"Kde si to slyšel?"
"Tady né. Vole. Jak sem vás sledoval, jestli jste to vy."
Fici se chtěl ještě Soulože na něco zeptat, ale já mu pohledem naznačil, aby toho nechal.
Seděli jsme nehnutě a tiše a pozorovali plameny ohně, jak přeskakují jeden přes druhý, stravujíce vše, co jim přijde do cesty.
A to mi vnuklo nápad.
Blížil jsem se ke škole a už z dálky viděl Chobota s Ficim. Soulož, který by tam měl být také, nikde. Došel jsem k nim, pozdravil a zeptal se, co je nového.
"Zrovna jsem vyprávěl Chobotovi, co se mi teď zdá pokaždý, když jen zavřu oči."
Zpozorněl jsem.
"A víš, co je na tom nejlepší?" pokračoval Fici, "Chobotovi se zdálo úplně to samé."
"Určitě je tam hodně zombíku, který mučej všechny lidi, co znáš, včetně tebe. A je to dost brutální. Něco jako malý peklo na zemi. Fici to není sen. To je budoucnost."
"Ale jak to víš?"
"Protože se mi to zdá taky. Stačí na chvíli zavřít oči."
"Ale co to znamená?" zeptal se Chobot.
"To znamená, že jestli s tím něco neuděláme, tak to všechno špatně skončí."
"A co chceš dělat? Chceš jít zase zpátky?"
"Mám plán, ale řeknu vám ho až po škole. Nechci, aby nás někdo slyšel. Nechci, aby se do těhle sraček dostal ještě někdo jinej. A kde je vůbec Soulož?"
"Socka od nich už dávno přijela, ale Soulož v ní nebyl. Jestli z toho šoku neonemocněl."
Jen to Fici dořekl, v zatáčce u školy se objevil Soulož. Ale bylo na něm něco divného. Motal se jako tenkrát, když jsme ho U Koulíčků překecali, aby si s námi dal jedno pivo. Člověk by nevěřil, co s někým může udělat jedno pivo.
Fici mu šel naproti a hlasitě a přátelsky, tak jak to měl ve zvyku, pozdravil. Ale Soulož vůbec nereagoval. Zdálo se, že je úplně mimo. A já se mu nedivil, po tom, co v sobotu zažil.
Já tak nějak počítal s tím, co by nás na hřbitově mohlo potkat. I když jsem tomu nevěřil. Chobot byl zase silná osobnost, kterou jen tak něco nerozhodí, ani pár zombií. A nakonec Fici si s maličkostmi hlavu nelámal a se vším se dovedl vyrovnat po svém. Soulož však, jak se zdálo, nepatřil ani do jedné skupiny. S tím, co prožil, se dokázal jen těžko vyrovnat.
O polední přestávce jsme se jako vždy sešli v kuřárně. Bylo dohodnuto, že porada o nastalé situaci proběhne dnes po škole v parku. Obvykle bychom zavítali do nějakého nepříliš vzdáleného hostince, ale situace si vyžadovala naprosté soukromí a toho jsme měli v parku, do kterého nikdo nechodil, dost. A pak jsem se musel schovat.
Hulil jsem jednu Spartu za druhou a za Chobotem se valil dým. Snažil jsem se aby mě Lena, která byla v kuřárně taky, neviděla a jako štít jsem používal právě Chobota. Myslel jsem, že za jeho obrovskou postavou tu moji, šedesáti kilovou, neuvidí.
"Richarde!"
No asi jsem se splet.
"Přestaň se schovávat za Chobotem. Jsi nenápadnej jak stěrače u ponorky."
Vybuchl jsem smíchy. Takovou hlášku bych čekal spíš od Ficiho.
"Proč se přede mnou schováváš?"
"Ale já se neschovávám. Jen tak sem tam stál a ..."
"Já nemyslím jenom teď. Vyhýbáš se mi už delší dobu."
"Víš Leno..." snažil jsem z toho nějak vykroutit, ,,...mám teď něco důležitého na práci. Víš a potřebuju ... Potřebuju, nemám čas a ..."
Modré blesky. Málem mě propálila pohledem. Myslel jsem si, že nic horšího už v životě neuvidím. Dokud se v mém životě neobjevily zelené blesky.
"Myslela jsem, že chceš, abychom byli něco víc, než jen kamarádi, ale ty se jen pořád vykrucuješ. Jestli to chceš skončit, tak proč to neřekneš rovnou?"
Nevěděl jsem, co na to říct. Vlastně jsem nic říct nechtěl. Lena byla ta poslední, koho bych chtěl do situace s Johnniem zaplést.
Najednou ji z očí vytryskly slzy a rychle odešla. Tak to jsem totálně podělal. Ale pořád lepší, než kdyby se jí také začaly zdát ty hrozný sny.
Chobot otevřel láhev levné vodky, kterou koupil v sámošce U Přejezdu cestou do parku, napil se a nechal ji kolovat. Potom si zapálil a posadil se na opěradlo lavičky vedle Ficiho. Já seděl na obrubníku pískoviště. Napil jsem se a zašklebil, neboť tak dobrou vodku jsem vážně nečekal. Poté jsem nabídl láhev Souložovi, který nervózně přešlapoval kolem, ale ten odmítl. Vrátil jsem láhev Chobotovi a sáhl za obrubník pro záložní láhev Gambrinusu. Když jsem si spravil chuť, ujal jsem se slova.
"Takže náš největší problém je v tom, že chceme zabít někoho, kdo už je mrtvej."
"Tak moment, moment. To jako myslíš zabít Jaye? To by znamenalo jít zpátky na hřbitov."
"Asi jo."
"A proč bychom tam jako kurva lezli? Jedinej důvod."
"Naše sny."
"Naše sny? To, že můžou mít tři lidi stejnej sen, mě po sobotě vůbec nepřekvapuje. Ale to, že někdo ztratí zdravej rozum... Nemyslíš, že je to jen další způsob, jak nás nalákat? Kolik lidí asi chodí o půlnoci na hřbitov. Tak prostě necháme tři blbečky, ať se jim zdá stejnej sen o konci světa. A pak už stačí jen počkat, až nám přijdou sami pěkně pod ruku."
"Nemyslím si, že ten sen přichází od Jaye. Myslím, že tak vypadá budoucnost."
"A kdo myslíš, že ti tu budoucnost ukázal. Bůh? Myslíš, že by tohle dopustil?"
Pokrčil jsem rameny. Tenkrát jsem ještě nevěděl vůbec nic o démonech, pekle, zombiích a ostatních nemrtvých. Jediné, co jsem tehdy věděl bylo, že musím jít zpátky na ten zpropadenej hřbitov.
"Tak jo. Fajn. Dejme tomu, že teď jsme v bezpečí," pokračoval jsem po krátké úvaze. "Třeba se nic nestane. Ale co když se najdou takový dva blbečci jako jsme byli já a Jay a půjdou o půlnoci na hřbitov. A nemusí to bejt hned zejtra. Ten má dost času. Je totiž mrtvej."
Chobot jen rozhodil ruce.
"Takže jak jsem říkal, náš největší problém je v tom, že chceme zabít někoho, kdo už je mrtvej. Ve filmech stačí střelit zombíka do hlavy a je po něm. Ale já mám pocit, že s Johnniem to tak lehký nebude. Navíc nemáme žádnou bouchačku."
"Tak ho rozsekáme uplně. Úplně celýho. Na tak malý kousky, který by sami o sobě nebyly schopný pohybu. A pak ho spálíme."
"To je super. A ty to uděláš?"
"Co jako?"
"Ptám se, jestli seš schopnej rozsekat někoho na malinký kousíčky. Ono je totiž něco jinýho zabít někoho, kdo už je stejně dávno mrtvej a mezi takovou řezničinou, jakou tady navrhuješ."
"Tak ho jenom spálíme."
"To myslíš jako polejt benzínem a zapálit?"
"A jak jinak?"
"A myslel jsi taky na to, že ti třeba zdrhne? Nesmíš totiž zapomínat, že je to mrtvola. I živej člověk ti bude chvíli utíkat, než umře. Ale tenhle?"
"Tak mu nejdřív useknem palici a pak ho spálíme."
"A čím?"
"Máš přece mačetu, vole."
"Tak já ti jí půjčím."
"Proč mě, vole? Je to tvoje mačeta."
"Protože se mi nechce sekat hlavu svýmu nejlepšímu kámošovi, blbe."
"Teď jsi mě ranil. Sem si myslel, že tvůj nejlepší kámoš sem já."
Já chtěl říct Ficimu, že o našem přátelství nemám nejmenších pochyb. Ale už chvilku jsem pozoroval Soulože, který byl bledý jako stěna. Třásl se a jeho oči byly rudé, úplně zalité krví. Náhle se rozeběhl a s obrovskou silou strčil do Chobota. Ten přeletěl opěradlo lavičky a strhl sebou Ficiho, jenž seděl vedle. Pak Soulož přeskočil lavičku a dopadl přímo na Chobota. Než se Chobot vzpamatoval, Soulož ho svíral oběma rukama kolem hrdla tak silně, že se nezmohl na odpor. Přitom nepříčetně křičel.
"Tak pálit a sekat! Vás spálíme! Vás rozsekáme! Vás budeme mučit! Tak dlouho, dokud nechcípnete! A potom taky!"
Snažil jsem se Soulože odtrhnout od Chobota, ale nešlo to. Náš čtyřiceti kilový mazánek s propadlým hrudníkem a stehny hubenějšími, než byly Chobotovi ruce, měl najednou sílu jako Hulk.
"Fici pomoc. Rychle!"
Fici se konečně zvedl ze země, omráčen ranou, kterou mu Chobot nechtěně uštědřil. Společně jsme se snažili dostat Soulože z Chobota, ale marně. Soulož byl jako skála. A Chobot začínal modrat.
Popadl jsem nedopitou pivní láhev. Flaška zasvištěla vzduchem a roztříštila se o Souložovu lebku. Sevření konečně povolilo a Chobot se mohl nadechnout. Soulož ztratil vědomí.
"Co to toho magora popadlo, do hajzlu!" vypadlo z Chobota, když se trochu rozdejchal.
Já zatím zjišťoval, jestli jsem Soulože nezabil.
Nezabil. Stále pomalu dýchal, jen byl v bezvědomí. Ale jak se svalil z Chobota, vyhrnulo se mu triko a já uviděl a pochopil. Na Souložově boku zela velká barevná rána na jejíchž okrajích byli jasně patrné otisky lidských zubů.
Byl jsem v šoku. Všichni byli v šoku. A všechno se tím vysvětlovalo. Pokousali ho a on se měnil. Johnnie ani jeho stvůry ze hřbitova nesměli, neboť na něj patřili, ale Soulož nebyl nikde pohřben. Mohl jít kam se mu zlíbí, nakazit koho bude chtít. Nakonec budou ze všech zombie a ze světa bude jeden velký hřbitov. Johnnie bude volný.
"Myslíte, že se to dá nějak léčit?" zeptal se Fici.
"Jo. Mačetou," odpověděl jsem zcela vážně.
"Sakra lidi. Je to přece náš Soulož!" vykřikl Chobot, který se vždycky považoval spíš za Souložova staršího bráchu, než kámoše.
Otočili jsme se zpět k Souložovi, ale ten už tam nebyl.
Zahlédl jsem ho na poslední chvíli, jak proskočil hustým křovím směrem ke kolejím. Na nic jsem nečekal a rozběhl se za ním s ostatními v patách.
Prodral jsem se křovím, přeběhl úzkou cestu vedoucí podél trati a ocitl se přímo v kolejišti. Právě v okamžiku, kdy se ozvala siréna, oznamující blížící se vlak. Soulož mu šel přímo naproti.
Nechtěl, aby se z něj stal zombík. Nechtěl, abych mu usekl hlavu mačetou. Prostě šel a my mu v tom nemohli zabránit.
Stál jsem v zadní části obřadní síně a tupě zíral do prázdna. Neposlouchal jsem smuteční řeč. Byl jsem na pohřbu Johnnieho, Mlaďase a Fotra. A na všech těch pohřbech mlel někdo ty stejný věci. Někdo, kdo ty kluky vůbec neznal.
Rakev s ostatky jednoho z mých nejlepších kámošů pomalu zmizela kdesi pod pódiem. A já s klukama jsme se raději vytratili. Se Souložovými rodiči už jsme se potkali. Samozřejmě, že chtěli vědět, co se stalo. Samozřejmě, že nás z jeho smrti obviňovali. Samozřejmě, že jsme byli nad míru podezřelí. Už kolem nás zemřelo moc lidí. Proto jsme se raději hned po skončeni obřadu ztratili. A ne jen proto. Museli jsme si být na sto procent jistí, že Soulož už se nevrátí.
Za normálních okolností by byl nejspíš problém dostat se nepozorovaně do krematoria. Ale já měl bývalého spolužáka ze základní školy, jehož otec pracoval jako správce hřbitova. A protože bydleli v domku hned vedle hřbitova, měl celý komplex dobře prozkoumaný. Proto pro něj nebyl problém, dostat nás nepozorovaně až k pecím.
Přišli jsme akorát včas, abychom prosklenými dveřmi zahlédli, jak tělo našeho kamaráda pohltily plameny. Bylo po všem. Pro Soulože.
Pomalu jsme vyšli z krematoria a nenápadně se připojili ke hloučku spolužáků na parkovišti před hřbitovem. Toho, že jsme na chvíli zmizeli, si nikdo nevšiml.
Čekali jsme na našeho třídního a na to, jestli nás pustí domů, nebo odvede zpátky do školy. Ale mě to bylo nějak jedno. Zpopelnění kamaráda nevidíte každý den. Asi mě to nějak zasáhlo.
A pak jsem naproti přes ulici zahlédl nějakého somráka, který se snažil upoutat mou pozornost.
"Hele kluci, vidíte támhle toho houmlesáka naproti?" ukázal jsem na bezďáka, který na mě mával.
"Ty vole, to není žádnej houmlesák, to je Jarda!" vykřikl Fici a chtěl se za ním rozběhnout.
Zastavil jsem ho.
"Proč tady takhle šaškuje? To je divný. Počkejte tady," řekl jsem a sám se vydal k Jardovi.
Když se Jarda dověděl o Souložově smrti, chtěl si s námi nutně promluvit. Jenže po Fotrově smrti dostal přísný policejní zákaz se s námi jakkoliv stýkat. A navíc měl pocit, že ho pořád někdo sleduje. Vymyslel proto plán, jak se s námi spojit
Už z dálky mi naznačil prstem před ústy, abych jen poslouchal, že mluvit bude on.
"Nazdar Dee," řekl, když jsem k němu došel. "Budu co nejstručnější. Nesmí nás nikdo vidět spolu, ale musím s vámi nutně mluvit, proto tenhle převlek."
Chtěl jsem něco říci, ale Jarda mě zastavil tím samým gestem.
"Znáš hospodu u Šneka?"
Přikývl jsem.
"A vedle ní průjezd, co bývá neustále otevřený?"
Opět jsem přikývl.
"Dobře. Tím průjezdem se dostanete do zahrady, která sousedí s tou mojí. Stačí, když přelezete plot a dostanete se ke mně, aniž by vás někdo viděl."
Chtěl jsem něco dodat, ale Jarda mě opět přerušil.
"Sakra, ten váš učitel si nás všimnul."
"Kouká sem?" zeptal jsem se.
"Je to horší. Jde sem."
Poodstoupil jsem pár kroků, vylovil z kapsy několik drobáků a hodil je po Jardovi.
"Na ty špíno. Kup si něco na sebe a pak si najdi práci!" zakřičel jsem, aby mě všichni dobře slyšeli.
Třídní, jehož jímalo určité podezření, si přestal Jardy, který se pustil do sbírání mincí, úplně všímat, zaskočen mým hrubým jednáním.
Asi jsem se měl radši nechat nachytat s Jardou, protože ta přednáška o lidech, jejich právech a úctě k nim, byla vážně ubíjející.
Když nás třídní konečně propustil, zařídili jsme se podle Jardovi rady a za chvilku jsme stáli před jeho hospodou. Ovšem z druhé strany.
Chvilku jsme čekali, než se Jarda objevil.
"Musel jsem se ujistit, že vás nikdo nesledoval."
"Hele Jardo, nepřeháníš to trochu?"
"Možná sem alkáč, ale určitě nejsem blázen. A krom toho už pár dní nepiju. Po tom, co mi zavřeli hospodu, mě to stejně ani nebaví."
"To je nám líto. Zavřeli ti to tady kvůli nám."
"Z toho si nic nedělej. To je to nejmenší, co se poslední dobou stalo."
Jarda nás odvedl zadním vchodem do hospody a každému načepoval své proslulé pivo. Potom nám vyprávěl, jak mu přišli zavřít hospodu. Jak musel dokonce i Josefa, co bydlel přímo u stolu, poslat pryč. O policejních hlídkách, které teď kroužily kolem jeho hospody každý den.
"A taky se mi zdál sen," pokračoval.
Po zádech mi přejel mráz.
"Zdálo se mi o vás třech. O hřbitově a oživlých mrtvolách. A potom o Souložovi jak skáče pod vlak a vy tomu nemůžete zabránit. A potom se mi zdálo o armádě mrtvých a zničené zemi. A tý armádě velel nějakej frajer v černé kàpi. Co to znamená?"
Frajer v černé kápi? Proč ne Johnnie? Ale já tenkrát nevěděl, že za vším stojí Locutus. Že je to jen další jeho pokus, jak dostat peklo na Zemi.
"To znamená, že jsi pěkně v prdeli. Zrovna jako mi."
A pak jsem Jardovi vyprávěl celý hřbitovní příběh.
Jarda byl mým vyprávěním tak rozrušen, že nám ani nebyl schopný natočit další pivo. Proto jsem se toho nakonec ujal sám. Natočil jsem nám čtyři krásně orosené a chtěl se zeptat Jardy, jestli s námi půjde do likvidace Johnnieho, když se venku ozval jakýsi hluk. Dívčí výkřik a poté dutá rána. Všichni čtyři jsme byli okamžitě venku. Pod oknem ležela Lena.
I ona se mnou chtěla mluvit. Jenže já se jí úspěšně vyhýbal. A tak nás po opuštění školy sledovala až na Jardovu zahradu. Protože chtěla vědět, co se děje v hospodě, našla si na zahradě jakousi plechovku od barvy a stoupla si na ni, aby viděla dovnitř oknem, které na ni bylo vysoko. Po vyčerpávajícím balancování na malé ploše plechovky jí nakonec zdřevěněly nohy a Lena se rozplácla na zemi, kde jsme ji našli.
Pomohl jsem jí vstát a zjistil, jestli není zraněná. Potom jsem jí odvedl do hospody. Jarda, v jehož hospodě neexistovaly žádné limonády ani půllitry, jí natočil pivo do tupláku.
Lena ho do sebe naklopila na jeden zátah a spustila.
"Chci jít s vámi."
"Nechceš."
"Chci jít s vámi. Všechno jsem slyšela. Máte přeci nějaký plán?"
"Plán čeho?"
"Richarde! Přestaň! Všechno jsem slyšela. O Jayovi. O zombiích. O té knize."
"Jo tohle. Jen si tu tak fantazírujem. Takovej literární kroužek. Chápeš?" snažil jsem se to nějak zakecat.
"Zdá se mi to taky. Ten sen. Stačí na pár vteřin zavřít oči."
Tak tohle byla poslední kapka. Celou dobu se Leně vyhýbám, aby se nedostala do problémů a ona už v nich je. Ten parchant Johnnie. Za tohle ho zabiju. Rozsekám ho mačetou na hadry, kámoš nekámoš.
"S námi nepůjdeš," řekl jsem rezolutně.
"Teď jsem na tom stejně jako vy. Hrozí mi stejné nebezpečí. Mám právo tam být."
"Víš Leno, má nejhorší noční můra se právě naplnila. Myslel jsem, že když se ti budu vyhýbat, když tě vypudím z hlavy, Johnnie na tebe nikdy nepřijde a ty budeš v bezpečí. Mýlil jsem se a ty v bezpečí nejsi, ale rozhodně nepřipustím, abys s námi šla přímo do pekla. Zůstaneš tady."
"Tak proto ta změna ve tvém chování, proto jsi se mi vyhýbal."
"Šel bych třeba do pekla, abych tě ochránil."
"Já myslela, že ses na mě vykašlal a ty se mě jen snažíš chránit. To je tak romantický."
"To jsem celej já. Úplnej romantik," usmál jsem se a políbil ji.
Teď už nešlo jen o mě a mé kamarády. Teď šlo o život dívky, kterou jsem miloval. Další důvod dát do toho úplně všechno.
"Tak jo pánové, měli bychom probrat náš plán."
"My máme nějakej plán?" divil se Fici.
"No samozřejmě a poděkujte čété dvojce a jejím dokumentům, jež mi dali inspiraci."
"Hmm. Tak to sme v řiti."
"Nech ho mluvit!" okřikla Ficiho Lena, což od ní nikdo nečekal.
Počkal jsem, až se z toho Fici vzpamatuje a pokračoval jsem.
"Shodli jsme se už, že nejlepší by bylo toho hajzla spálit. A napad mě můj kámoš z krematoria. Dokázal by nám tam zajistit přístup. Jenže se mi nechce zatahovat do toho někoho dalšího. Nehledě na to, že kdybychom si chtěli nenápadně vypůjčit krematorium, tak by si nás asi mohl někdo všimnout. A taky by tu mohl bejt malej problém s přepravou. Oba hřbitovy jsou na opačných koncích města. Nehledě na to, že kdybychom ho ze hřbitova odnesli, dali bysme mu tím svobodu. Nevím, co ho drží na hřbitově, ale zatím to funguje, tak bych to tak nechal."
"Tak jak ho chceš teda spálit? Sám jsi říkal, že spálit člověka jen tak nejde."
"Jo, to je pravda, to říkal," přitakával Fici Chobotovi.
"Není to tak dávno, co jsem v bedně viděl dokument o takzvaným samovznícení. Šlo o to, že byli nalezeni lidé, kteří shořeli třeba doma v posteli a zbyly z nich jenom nohy. Zajímavý na tom bylo, že stopy v pokoji svědčili o obrovském žáru, ale kolem toho těla neshořelo ani blbý prostěradlo. Co však bylo nejzajímavější? Že člověk shořel úplně na popel. I s kostma. Když spálej člověka v krematoriu, tak stejně zbydou části kostí, který pak musí ještě rozdrtit, než to všechno sesypou do urny. Tady shoří všechno. Byl tam jedinej svědek, kterej to viděl na vlastní oči. Vyprávěl, že šel po lese a najednou v listí viděl ženskou jak hoří malým modrým plamínkem, jakoby zevnitř. Tak běžel pro pomoc a když se po dvou hoďkách vrátil, tak ženská byla na popel. No a tak vědátoři, jak jinak, přišli na teorii svíčky. Totiž ten člověk vždycky ležel na něčem savým. Na posteli nebo na suchým listí a to fungovalo jako knot a lidskej tuk fungoval jako vosk. Při hoření stékal do postele a tak dlouho živil oheň, až všechno shořelo na hadry. Vědátoři samozřejmě nelenili a udělali pokus s prasetem. Jedinej problém a největší záhada byla, jak ty lidi vlastně začali hořet. Jenom u jediný baby se vědělo, že hulila jak tepelná elektrárna na Mostecku a že nejspíš usnula s cigárem. Tak to teda vyřešili tak, že totiž spousta lidí na sebe dneska cáká různý sračky a myslej si pak, jak báječně voněj, aniž by je napadlo, že na sebe vlastně lejou tuny hořlavin druhý a třetí třídy. Tak to prase polili trochou voňavky a zapálili. A vyšlo to. Sice jim to trochu víc čoudilo a tak, ale z čuníka nezbyla ani kopejtka. Takže jsem si říkal, že bychom to mohli zkusit taky. Dobrej podklad máme, protože Johnnieho rakev je jak malej pokojíček. Stačí vzít trochu nějaký voňavky a je po problému. Co vy na to?"
Moc se na to netvářili. Ale nakonec jsme se dohodli, že do toho o víkendu půjdeme. Bez Leny samozřejmě. Ta se uklidí s rodiči na chatu. Hlavně ať je co nejdál.
Den D byl tady. Vlastně noc N. Pomalu jsme se blížili ke hřbitovu, jehož jméno mi za nějaké dva měsíce prozradí Linda.
Fici s Chobotem šli vpředu, oba s novou, čerstvě nabroušenou mačetou v ruce. Za nimi já, též s mačetou, která sice nebyla nová, ale o to více se později proslaví. Řadu uzavíral hromotluk, který byl znám jako výčepní v hospodě U Vojáka. V každé ruce držel jedno dlouhé rovné kopí a na zádech měl podlouhlý balík o kterém nikomu neřekl co v něm je.
Když jsme dorazili ke starému lesnímu hřbitovu za městem, svěřil jsem svou mačetu Chobotovi a klidně vešel na hřbitov. Nemusel jsem se bát, neboť podle všech dosavadních pravidel mrtví neožívali za dne. Musel jsem se však ujistit, je-li hřbitov opravdu prázdný. Blížila se noc a nebylo pravděpodobné, že by zde snad byli nějací návštěvníci. Neopatrnost však mohla zhatit celý náš plán.
Prohlédl jsem hřbitov a pokynul ostatním, aby vstoupili. Rázem se mi vybavila naše poslední noc tady. Vzal jsem si od Chobota mačetu a šel rovnou k Johnnieho hrobu.
Jarda s Chobotem, jako by nic, odsunuli těžkou náhrobní desku, zatímco já s Ficim jsme je kryli. Podle jedné teorie sice měli mrtví ožívat až o půlnoci, ale podle jiné teorie by neměli ožívat vůbec. Opatrnost byla na místě.
Nahlédl jsem do otevřeného hrobu a spatřil Jayovu rakev přesně takovou, jak jsem si ji pamatoval z pohřbu.
Z Ficiho batohu jsem vyndal páčidlo a seskočil do hrobky. O tom kdo půjde dolů, jsme dlouho nediskutovali. Byl to můj nápad, tak to bylo jasné.
Pozorně jsem si prohlédl rakev a potom pomalu vytahal hřebíky tak, abych nadělal co nejmenší hluk. I tak mi při vrzání dřeva tuhla krav v žilách. Když byly všechny hřebíky venku, zkontroloval jsem dvě ostrá kopí, která mi trčela nad hlavou. Vše bylo připraveno.
Odhodil jsem stranou masivní víko rakve. Přitiskl se na stěnu hrobu. Kolem zasvištěla dvě kopí. Jedno v místech, kde měla být hlava, druhé v místě hrudníku. Ozvaly se dvě duté rány, když dvě kopí prorazila dno rakve. To byl můj plán. Znehybnit Johnnieho v jeho rakvi a pak ho prostě spálit. Sbohem ty hnusnej sráči.
"Není tam."
"Co?" konečně jsem se odvážil podívat do rakve, ze které trčela dvě kopí. Byla prázdná.
A pak jsem zpanikařil.
Když nebyl Johnnie tady, znamenalo to, že půlnoční zákon neplatí a že muže být kdekoliv. Okamžitě jsem byl z hrobky venku, popadl mačetu a čekal odkud zaútočí. Nic se nestalo.
"Co teď?" zeptal se Chobot.
Nevěděl jsem. Radši jsem si zapálil a přemýšlel.
"Když položíš na zem dřevěnou desku a praštíš do ní, ozve se rána. Ale jaká rána?" položil jsem po chvíli otázku a sám si na ni odpověděl. "Tupá rána, protože je pod deskou zem. Ale rozhodně ne dutá, jako když pod tou deskou nic není."
Uchopil jsem jedno z kopí a vší silou na něj zatlačil. Kopí projelo rakví a já málem spadl do hrobky, kdyby mě Jarda nechytil.
"Potřebuji dobrovolníka. Ta rakev musí pryč."
Jarda jen pokrčil rameny a skočil do hrobu. Popadl těžkou dřevěnou rakev, jako by vůbec nic nevážila a opřel ji o stěnu hrobu.
Bylo to přesně, jak jsem předpokládal. Pod rakví se nacházela asi tři metry hluboká šachta. Na jejím dně se nacházela další chodba, která se svažovala kamsi pod hřbitov. Co mě však zarazilo nejvíc, byly ty zvuky. Vzdálené zvuky vycházející z šachty, jež dosvědčovaly, že na zdejším hřbitově je nezvykle živo.
"Vemte všechny zbraně a jdeme," zavelel jsem.
"Co. Zbláznil ses?" řekl Fici.
"Jo vole. Zbláznil ses?" opakoval Chobot. "Je to děsně úzký. Ani nevíme kam to vede. A nikdo nám nebude krejt záda."
"Záda? Ty vole jestli něco neuděláme, o ty záda přijdem. Druhá šance není. Musíme to zkusit teď hned, jinak je po nás."
"Ale kolik jich tam bude? Kdybychom měli aspoň pořádný zbraně."
"Třeba pořádný pumpovací brokovnice. Jenže tohle není americkej film, bohužel. Jestli odsaď teď odejdeme, tak zjistí, že jsme tu byli a pak už se dolu nikdy nedostaneme."
"Ani kdyby to byl ruskej film a mi po nich stříleli kalašnikovama?"
"Co?"
"Hoď mi ten balík ," mávl Jarda na Ficiho.
Fici poslechl a hodil Jardovi do hrobky balík, o kterém nám nechtěl říct, co v něm je.
Jarda ho rozbalil. Bylo to skoro jako vánoce.
"Kurva Jardo, kde si to sebral?"
"Zapomínáš, že jsem byl důstojníkem naší lidově demokratický armády. A potom, když rusáci v jednadevadesátým opouštěli naši drahou vlast, flaška vodky pro ně měla větší cenu."
Jarda demonstrativně zacvakl dlouhý, zakřivený zásobník do šachty legendární sovětské zbraně.
"Uhněte. Půjdu první."
Jarda se pomalu spustil do šachty a potom se s menšími obtížemi vsunul do úzké chodby s myšlenkou, že jestli se někde v předu chodba ještě o malinko zúží, dál určitě neprojde. Za ním jsem se bez obtíží spustil já s Ficim. Řadu tentokrát uzavíral Chobot, který měl stejné problémy vtěstnat se do chodby jako Jarda.
Stačilo ujít pár metrů a pohltila nás naprostá tma. Vyndal jsem z kapsy malé červené světlo a chtěl ho podat Jardovi, když za mnou jemně cvaklo a prostor kolem prozářilo jasné a oslepující světlo, které si našlo i tu nejmenší skulinku mezi Jardou a stěnou šachty a osvítilo ji do dálky. Rychle jsem se otočil a naprosto oslepen tou září, nahmatal Ficiho ruce a vyrval mu z nich obrovskou halogenovou lampu. Nahmatal jsem tlačítko a s téměř neslyšitelným cvaknutím ji opět vypnul.
Trvalo několik minut, než jsem si opět zvykl na naprostou tmu, ale i těch několik minut se zdálo být věčností, po kterou jsem byl úplně slepý.
Potom jsem konečně rozsvítil svoje malé světlo a z hodně velké blízkosti s ním posvítil Ficimu do obličeje.
,,Co to kurva děláš?" vyjel jsem na Ficiho z ostra, přesto šeptem.
"Co bych dělal?" nechápal Fici, "chtěl jsem nám trochu posvítit na cestu."
"Tímhle?" zvedl jsem baterku Ficimu před obličej.
"A čím asi jiným? Tohle je Halotron 3000 vole. Výkon jako tisíc zářivek. S tím dosvítíš tři kilometry daleko."
"Ty vole! S tímhle bys dosvítil nejmíň až na Mars! A kde jsi to vůbec sebral?"
"Od Horsta vole,"
"Fici, ty vole," ukázal jsem mu svoje červené světlo, "tohle nám posvítí na cestu dostatečně a patnáct kilometrů před námi o nás nebude nikdo vědět. Navíc červený světlo nezužuje zorničky, takže když ho vypnu nebudeme si muset znovu zvykat na tmu."
"To máš zase z ňákýho filmu?" zeptal se Fici.
"Víš jak na ponorkách používaj červený světlo? Tím ty námořníci nechtěj říct, že maj na palubě bordel. To je proto, že kdyby si kapitán svítil takovým sluníčkem jako ty a pak by v noci vykouknul ven periskopem, tak by viděl úplný hovno. Už chápeš?"
"Jo debile. Nejsem malej. Tak se mnou tak nemluv."
Raději jsem podal své světlo Jardovi a pokračovali jsme v cestě.
Ani Jarda nebyl moc nadšen z Ficiho Halotronu, ale ta chvilka intenzivního světla nám dala docela dobrou představu o tom, co se skrývá před námi. Byla to dlouhá rovná chodba, mírně se svažující do středu hřbitova. Neústily do ní žádné další šachty. Nemuseli jsme se obávat z náhlého útoku ze strany ani toho, že bychom snad zabloudili v nepřehledném labyrintu chodeb. Vypadalo to jako soukromá VIP chodba, která ústila přímo v pekle.
Zvuky, které k nám doléhaly na povrchu, teď byly zřetelnější.
Po několika minutách tiché a plíživé chůze vypnul Jarda mé červené světlo. Už ho nepotřeboval.
Chodba ústila do obrovské, asi dvacet metrů hluboké jeskyně, která se táhla zpět pod chodbou, kterou jsme přišli a bylo pravděpodobné, že se rozkládá pod celým hřbitovem. Středem jeskyně protékala malá podzemní říčka a po obvodu bylo vidět mnoho dalších přístupových chodeb. Vše bylo vidět díky mdlému svitu náhrobních svící a petrolejek, kterými byl celý prostor osvětlen. Ty světla tam přinesli oživlí mrtví, kteří se pohybovali všude kolem. Bylo to opravdové město oživlých mrtvých. Byly jich tam dole stovky. Stovky mrtvol v různém stádiu rozkladu. Stovky mrtvol, které jen čekali na Jayův povel k útoku.
"Musí jich tam dole být stovky. Možná i tisíce," řekl po chvíli pozorování Jarda. "Tolik jich sundat nezvládnem. Tolik nábojů nemá ani Old Shatterhand."
"Chtělo by to atomovku," řekl po chvíli Fici.
"Tak zavolej Horstovi. Třeba, když zavoláš hned, pošle ti jednu zcela zdarma."
"WS Atomovka 3000," přisadil si Chobot, "nezbytný pomocník do každé domácnosti."
Náhle se k nám donesl závan zatuchlého a hnilobně zapáchajícího vzduchu zezdola a mě se zvedl žaludek. Větší smrad jsem v životě necítil. Ale naštěstí jsem to ustál. Hodit teď dolů šavli, by asi nebyl dobrý nápad.
Fascinovaně jsem hleděl na divadlo pod sebou. Něco takového se vážně jen tak nevidí. Škoda, že na sociální vhled do života nemrtvých teď nebyl čas. Musel jsem najít Johnnieho. Ale ať jsem hledal jak jsem chtěl, Johnnieho jsem nenašel. Ale něco jsem udělat musel. A neměl jsem moc na výběr. Buď jsem se mohl pustit po šikmé cestě dolů, do středu jeskyně, nebo po úzké římse, která obepínala celou jeskyni a končila v uměle vytvořeném otvoru na druhém konci jeskyně. Dolů mezi zombíky se mi nechtělo. Na úzkou římsu taky ne, ale něco jsem udělat musel.
Naznačil jsem Jardovi, aby mi podal kalašnikova a přesunul ho k Ficimu.
"Teď mě dobře poslouchej. Já s Chobotem a s Jardou teď půjdeme prozkoumat, co je v tom otvoru, ale potřebujme někoho, kdo nám bude krýt naší jedinou únikovou cestu."
"To mě tu jako necháte samotnýho? Nikdy sem z toho nestřílel."
"Je to snadný. Tohle je pracovní konec," ukázal jsem na ústí hlavně. "Namíříš ho zombíkovi na řepu a stiskneš spoušť. Nic na tom není. S tímhle uměj střílet i děti v Africe."
"Jen nestřílej dávkou," dodal k tomu Jarda, "jinak to bude lítat po celý jeskyni."
"A co je dávka?" Fici ukázal na přepínač střelby. "Je to rusky, ty vole. Já neumim rusky."
"Já taky ne. Stlač to až dolů. A hlavně nikam nechoď."
Ještě jsem si vzal od Ficiho Halotron a pustil se po římse, která se na několika místech nebezpečně zužovala. Když jsem dorazil k otvoru, ve kterém byla naprostá tma, rozsvítil jsem své malé červené světlo a vstoupil dovnitř.
Zrovna jsme s Jardou vytvářeli něco u jedné z nádob, které jsme objevili v jeskyni, zatímco Chobot nám na práci svítil Ficiho baterkou schovanou pod mikinou, aby zmírnil její silné světlo, když do jeskyně z nenadání vpadl Fici. Instinktivně jsem po něm chtěl hodit mačetu.
"To sem já."
"Ty krávo, Fici! Ty debile! Co tady kurva děláš?"
Vážně jsem málem dostal infarkt.
"Dlouho jste nešli a ..."
"Dlouho jsme nešli? Neměl si náhodou hlídat?"
"Měl jsem strach, že se vám něco stalo," řekl Fici omluvně.
Vrátil jsem se zpět k rozdělané práci.
"Hele, co to tam máte?"
"Prosím tě Fici, hlavně tady na nic nešahej."
Fici nechápal.
"Všechny tyhle sudy tady jsou naplněný nitrákem. Nitroglycerinem. Z toho se dělá dynamit."
"Jo já vím, co to je," řekl Fici dotčeně. "Samostatně je velice nestabilní. Stačí blbý slovo a všechno letí."
"Přesně tak Fici, tak drž radši hubu a hlídej vchod."
Dokončili jsme práci u jednoho ze sudů plných nitroglycerinu a připravili se na odchod.
"Jak víte, že je to nitrák?"
"Jarda to ví. Je to bejvalá guma."
"Tak hele mladej," ohradil se Jarda, " já ti taky neříkám padesátikilovej chcípáku. Tak bacha."
"Sorry jako," řekl jsem jen.
"Jak to chcete odpálit?"
"Fici, ty vole. Co myslíš? Necháme tady jedno tupý hovado, ať do toho majzne kladivem."
"Aha," řekl Fici zamyšleně. "A kdo to bude?"
"Původně jsme mysleli, že ty. Ale nemáme kladivo, tak to bude muset jít jinak."
Nevěděli jsme, jak se sem mohlo dostat takové množství nitroglycerinu, ale jak správně řekl Fici, odpálit ho by neměl být žádný problém. Na zpáteční cestu jsem vstoupil jako první. Za mnou šel Fici, který byl rád, že se mu vrátil jeho Halotron 3000 a řadu tentokrát uzavíral Jarda, který byl zase rád, že se mu vrátil jeho kalašnikov.
Nedošli jsme ani doprostřed římsy, když povolila pod Chobotovou těžkou vahou. Chobot chvíli vrávoral na římse, snažíce se nabýt opět rovnováhy a potom už se řítil dolů. V poslední chvíli ho zachytil Fici. Praštil sebou na římsu a držel Chobota jen jednou rukou. To nemohl dát. Já mu pomoct nemohl. Přes Ficiho jsem se nedostal. Ale naštěstí byl z druhé strany Jarda. Hodil mi kalacha a lehl si na římsu. Natáhl svou obrovskou tlapu k Chobotovi, který se jí zachytil. Právě včas, neboť Fici už tu váhu neudržel a Chobot mu vyklouzl.
A nejen to. Ke dnu jeskyně se snesla sprška uvolněného kamení. Osazenstvo dole bylo rázem na nohou. Jeskyní se roznesl nelidský řev. Už o nás věděli a šli po nás.
Tak jo. Jak to říkal Jarda. Přepínač střelby pěkně až dolů. Pažbu zapřít do ramene. Zamířit a zmáčknout spoušť.
Ani já nikdy z ostré zbraně nestřílel. Překvapilo mě, jak kopla. Moje vzduchovka takhle nekopala. Moje vzduchovka byla americká pumpovačka, nepoháněla ji pružina, nekopala vůbec.
Ale trefil jsem se. První zombík to koupil doprostřed hrudi. Ani ho to nezpomalilo. Ale když už jsem věděl, jak se zbraň chová, dal jsem si víc záležet. Druhá rána šla pěkně na komoru. Zombíkova hlava se rozletěla na kusy. Pálil jsem dál. Začínalo mi to jít pěkně od ruky. Na práci se zbraněmi jsem měl talent. O tom nebylo pochyb. Ale zombíků bylo prostě moc. I když jsem je kosil jako kuželky, stále přibývali. Už vstoupili na římsu. Ještě chvilku a dostanou nás.
Přepl jsem režim střelby na auto. Všiml jsem si, že zombikům dělá problém udržet se na úzké římse. Jeskyní se rozlehla dávka z automatu. Trochu to se mnou zamávalo. Možná i trochu víc. Málem jsem ze římsy spadl. Ale střelba svůj účel splnila. V nemrtvých zůstalo něco jako instinkt k přežití. Jakmile je zasáhla moje střelba, ztratili rovnováhu a instinktivně se snažili něčeho zachytit. A tak sebou do propasti strhávali ostatní. Po desítkách. Jenže jich byly stovky, možná tisíce. A mě začaly docházet náboje.
A pak jsem v tom neuvěřitelném kraválu zaslechl ještě něco. Výkřik. Výkřik ztrácející se v dáli. Ten hlas jsem znal. Otočil jsem se.
Na římse, naproti sobě, leželi Fici s Jardou. Každý jednu ruku nataženou do propasti pod sebou. Obě ruce byly prázdné. Podíval jsem se dolů a dvacet metrů pod sebou zahlédl Chobotovo tělo. Bylo celé polámané. Ten pád nemohl přežít.
Fici s Jardou se nehýbali. Byli v šoku.
Otočil jsem se zpět k zombíkům a vzteky do nich vystřílel poslední náboje. Další dva zásobníky u sebe měl Jarda. Ale bylo to jedno. Zombíků bylo tolik, že by se jimi neprostřílel ani plukovník Matrix z Commanda.
"Zpátky do jeskyně!" zařval jsem a ukázal směrem k jeskyni, ze které jsme se celou dobu snažili dostat.
Jarda se konečně probral. Zvedl se z římsy a pomohl na nohy Ficimu a Fici pomohl mě, překonat část utržené římsy.
A potom jsme se vrátili zpět do jeskyně plně výbušnin.
"Fici!" zakřičel jsem a lekl se, neboť Fici stál hned vedle mě .
"Baterku!"
Vrátil jsem Jardovi kalacha a vzal si od Ficiho Halotron 3000. Zmáčkl jsem tlačítko a nic.
"Kurva!" zakřičel jsem a začal třást baterkou, která se nejspíš poškodila, když Fici upadl na římse.
Baterka se konečně rozsvítila a já jejím silným světlem začal prohledávat stěny jeskyně. Konečně jsem si mohl prohlédnout její obsah. Celá jeskyně byla zaplněná sudy a různými nádobami, které mrtví nejspíš sesbírali po hřbitově a na skládce, kterou si někdo udělal v jeho zadní části. A všechny ty nádoby byly plné nitroglycerinu. Bylo ho tu tolik, že by to dokázalo srovnat se zemí půlku města.
"Co to tady kurva vůbec děláme?" zeptal se Fici. "Vždyť to tady může každou chvíli bouchnout."
"Tady ten bordel, ty sudy a tu vanu tamhle v rohu, sem museli nějak dostat. A koukni na ně," ukázal jsem na římsu. "Sotva se na tý římse sami udržej. Natož aby sem po ní něco táhli. Musí tu bejt někde další vchod."
"Tak ho najdi!" řekl Jarda a spustil palbu na zombíky, kteří se mezi tím nebezpečně přiblížili.
A potom jsem ho konečně našel. Další vchod, zakrytý špinavou plachtou a za ním chodba, prudce stoupající k povrchu. Neváhal jsem ani vteřinu a vlezl do šachty, pronásledován svými kamarády. Netrvalo ani minutu a konečně jsme byli venku. Vylezli jsme ze země u zdi kostela jen několik metrů od hřbitovní brány. Vzpomněl jsem si. Bylo to těch několik betonových skruží, o kterých jsme si vždycky s Jayem mysleli, že z nich na nás něco vyskočí, až půjdeme kolem. Ty skruže tam musely být už mnoho let a nikdo si jich nevšímal. Johnnie jich využil a udělal v nich vchod do své jeskyně plné smrti. Vchod, který byl všem na očích, ale nikdo o něm nevěděl.
Naposledy jsem se podíval do díry, ze které jsme právě vylezli a zhluboka si oddechl. Nikdo za námi nešel. Ukázal jsem do díry fakáče, otočil se a odešel. Už to bylo jen pár metrů. Pár metrů ke hřbitovní bráně scházelo, aby tenhle příběh skončil. Neušel jsem však ani tři kroky a ztuhnul. Krom mých přeživších kamarádů, stál před bránou ještě někdo jiný.
Toho debila v bílém obleku jsem poznával. Vypadal úplně stejně, jako když jsem ho viděl naposled. To on měl to debilní přání, být pohřben v bílém v otevřené rakvi. A protože tenkrát uměl skvěle ovlivňovat lidí, někdo mu to přání splnil.
Ty další dva jsem neznal. Ale byly to vazby. Jeden držel Ficiho a druhý Jardu. Oba v černých oblecích. Oba bledé, mrtvé tváře.
"Tak jsi nakonec přišel," promluvil konečně Johnnie. "Dlouho jsme se neviděli Dicku."
"Jo kurevsky dlouho. Hádám asi tak rok?"
"Jo asi tak," pokračoval Johnnie velice přátelským tonem. "A jak ses vlastně vůbec měl celou tu dobu?"
"Ale znáš to ne? Samá chlastačka, párty a šlapky. Prostě pohoda. A co ty? Tady. Na hřbitově."
"Ani bys nevěřil, co všechno se dá na takovém hřbitově zažít, Dicku. Kolik zajímavejch lidí tady můžeš potkat. Tak třeba tyhle dva. Víš, že jsou to dvojčata?"
Znovu jsem si prohlédl ty dva v černém. Vážně si byli dost podobní.
"Kdysi to byli mistři Evropy ve vzpěračství. Tahali činky od rána do večera, proto jsou tak namakaný. Jeden rok vyhrál titul ten a druhej zase ten. Hádali se tak dlouho, kdo z nich je lepší, až se jednoho krásnýho dne pobodali. No a teď jsou tady a dělaj mi ochranku. A máme tu spoustu dalších a hodnotnějších lidí."
"Myslíš třeba ty tam dole? Ty hovada, co se sotva udrží na nohou? US Army to zrovna není."
"To, co jste viděli tam dole, je jenom špína. Odpad. Ale představ si, až tyhle zrůdy vyrazí do ulic. Představ si tu hrůzu a paniku, jakou vyvolají. A my ostatní zatím budeme mít dost času uskutečnit náš plán."
"Jakej plán?"
Netrpělivě jsem se podíval na hodinky. To hovado mrtvý pořád mele a nám dochází čas. Zapomněl jsem, že svoje úžasný hodinky už nemám. A Johnnie si toho nemohl nevšimnout.
"Á Dick ztratil svoje úžasný, nepřekonatelný hodinky."
"Asi sem je zapomněl u tebe doma," kývl jsem hlavou k Johnnieho hrobu. "Radši mě přestaň napínat a řekni mi konečně, co se má stát o půlnoci."
"Nic Dee, vůbec nic."
"Nic? Tak k čemu celá tahle šaškárna?"
"Půlnoc s tím nemá nic společnýho. Byla to jen záminka, jak vás sem nalákat. Nikdy bych vás sem nedostal, kdybyste si nemysleli, že se má stát něco o půlnoci a že když nezjistíte co, nakonec všichni umřete. Nikdy tady nešlo o nějakou půlnoc, ale o vás.
"Proč?"
"Pochop Dee i mi musíme dodržovat určitá pravidla. Když umřeš a pohřbí tě, nemůžeš si jen tak běhat po světě. Jsi vázán k místu, kde jsi byl pohřben. V mém případě je to tenhle hřbitov. Nevím proč, ale je to tak.
"A co s tím máme mi společnýho?" stále jsem nechápal.
"Vy s tím máte společnýho všechno. Až umřete a stanou se z vás jedni z nás, vyrazíte do světa a tam přeměníte další a další lidi. Nebudete nikde pohřbeni, a tak pro vás nebudou existovat žádné hranice. Ani pro ty, co přijdou po vás a to je zase dobře pro nás. Nemůžeme překročit hranice hřbitova, ale můžeme je rozšířit. Kdyby tenkrát proběhla Souložova proměna až do konce, mohlo to být všechno za náma. Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že na hřbitově jsou lepší a horší lidi? A mezi těma lepšíma existuje i pár dobrých chemiků, co dokážou vyrobit výbušninu skoro ze všeho. S pomocí tebe a našeho nitráku uděláme ve městě takovej chaos, že až si lidi uvědoměj, co se děje, už nás bude tolik, že nás nikdo nezastaví. Víš, jak se to zpívá v tý naší písničce? Nakonec to vyhrajete mrtví skončej v hrobě, za pár let se stejně všichni sejdem na hřbitově. Jenže tentokrát vyhrajeme mi a z celý Země bude jeden velkej hřbitov a já mu budu vládnout."
"To jako vážně?" nevěřícně jsem kroutil hlavou.
"To jako vážně. A dost už řečí. Skončíme to, ať se konečně trochu pohnem."
"Můžu mít poslední přání?" zeptal jsem se a horečně přemýšlel, jak z toho ven.
"Vlastně proč ne," odpověděl s úsměvem Johnnie.
"Dal bych si cigáro. Ale nemám zapalovač."
"Tak s tím ti nepomůžu. Nemrtví nekouří."
"Fici má zipáka. Pusť ho, ať mi připálí."
Johnnie jen pokrčil rameny a mávl na vazbu, která Ficiho pustila. Taková stará finta a on na ni skočil.
Vytáhl jsem z kapsy krabičku Sparet a jednu podal Ficimu. Oba jsme si zapálili, ale já jsem ještě Ficimu ukázal něco tak, aby to Johnnie neviděl. Fici lehce kývl hlavou. Pochopil.
Zase jsem se otočil k Johnniemu a blaženě mu vyfoukl kouř do ksichtu.
"Ale řekni mi jedno. Jen jednu věc. Jak? Jak to, že nejsi mrtvý. Jak to, že oni nejsou mrtvý? Jak je můžeš ovládat?"
"Vzpomínáš?" Johnnie vytáhl z vnitřní kapsy saka malou v kůži vázanou knížku. "Říkal jsem ti přece, že tahle kniha má velkou moc. To ona ze mě udělala nemrtvého. To ona mi dala moc nad celým hřbitovem. Ona ze mě udělá vládce světa."
"Jo takhle?" chrstl jsem Johnniemu do ksichtu máminu voňavku, kterou jsem chtěl původně použít jako katalyzátor k jeho zpopelnění. V dokumentu, co jsem viděl v bedně to dělali taky tak.
Johnnie byl na okamžik vyveden z míry, protože nevěděl, co si o tom má myslet. Nakonec propukl v záchvat smíchu.
"Co to má jako bejt? To je snad mámina voňavka, ne? To mě chceš zabít tímhle smradem?"
"Vole, jak víš, co moje máma používá za voňavku?"
Kývl jsem na Ficiho. Ten jednoruč otevřel zipák a zapálil ho. Měl to skvělé natrénované. Všechno jedním pohybem. Asi se s tím zapalovačem dost nudil, když nikdy neměl cigára a tak alespoň trénoval. A potom ho hodil na Johnnieho.
Mámina voňavka hořela dokonale. Jay vzplál jako pochodeň. Asi se bál o svou fasádu, neboť začal křičet na své strážce, aby ho uhasili. Ti poslechli. Pustili Jardu a běželi za svým pánem. Ani my nelenili a běželi ven ze hřbitova. Proběhli jsme hřbitovní branou. Byli jsme volní. Jay za námi nemohl.
Bodyguardům se Johnnieho podařilo uhasit celkem rychle. I tak byl nehezky popálený. Naprosto nepříčetný vyskočil na mříže hřbitovní brány a s řevem s nimi začal vztekle lomcovat.
"Zabiju tě!" křičel na mě jako smyslů zbavený. "Jednou sem nakonec někdo přijde. Třeba stejný kluci jako jsme byli my a já je použiju a potom si tě najdu a zničím tě."
Chvilku jsem ho poslouchal, ale pak jsem si vzpomněl, že už nám asi nezbývá mnoho času a automaticky se podíval na hodinky, které už jsem neměl.
"Seru na tvoje hodinky!"
Tak to jsem chápal. Ty hodinky jsem dostal před třemi lety k Vánocům. Měli úplně všechno. Kalendář, budík, stopky, světlo a taky odpočet času. Machroval jsem s nimi všude kam jsem přišel. Johnnie mi ty hodinky vždycky záviděl. A proto je nesnášel.
"Máš pravdu Johnnie. Já žádný hodinky nepotřebuju. Já vím přesně, kolik je hodin. Je přesně tak akorát, abys táhnul do pekla, kam patříš. A víš co, Honzíku? Tam pozdravuj!"
Na víc jsem nečekal a utíkal po cestě dolů k městu. V zatáčce jsem se ještě naposled ohlédl. Johnnie už na bráně nevisel. Musel pochopit, k čemu se schyluje a musel se pokusit tomu zabránit.
Seběhl jsem po cestě, až tam, kde začínaly první domy. Byla tam pod silnicí velká betonová roura, která sloužila pro odvod přebytečné vody z přilehlého pole. Vlezl jsem do roury. Jarda s Ficim už tu na mě čekali.
Pevně jsem se v rouře zapřel a čekal. Představoval jsem si, co se asi teď děje v Johnnieho jeskyni. Jak prohledává nádoby s nitrákem, ale jde mu to děsně pomalu, protože musí být opatrný. A pak. U jedné z nádob se modře rozsvítí malý digitální displej, na kterém se číslice odpočtu změní na šest nul. Místo zapípání vyletí ze zkratovaných hodinek malá oranžová jiskra. A potom... Game over Johnnie.
Krajinou se rozlehl ohlušující řev výbuchu. Temná obloha nad hřbitovem se rozzářila jasným světlem. Z noci se stal den. Za vším následovala mohutná tlaková vlna, která si razila cestu lesíkem a za sebou nechávala spoušť. Když se přehnala kolem roury, přísahal bych, že z ní byl odsát všechen vzduch. Nejspíš tomu tak částečně bylo. Za tlakovou vlnou se valila další, která změnila ráz krajiny navždy. Země se třásla a rodinné domy na okraji města se hroutily jako domečky z karet. Betonová roura byla mocnou silou vyrvána ze země a na vlnách horniny putovala do města. Trvalo to dlouho a já měl pocit, že to snad nikdy neskonči. Ale nakonec se náš pohyb zastavil. Otřesy ustaly. Konečně bylo po všem. Pro nás bylo po všem. Pro lidi z města noční můra teprve začínala. Mohutný výbuch srovnal se zemí téměř celou jednu městskou čtvrť.
----------
"Tak co jsi zjistil?" zeptala se Linda Ficiho po chvíli ticha, kdy se padre snažil vstřebat, to co jsem mu zrovna vyprávěl.
"Je to mnohem lepší, než jsem očekával. Hladina v kráteru po svaté Trojici nedosahuje ani tří metrů. Zával do tunelu podzemní řeky tvoří jen pár větších balvanů. Téměř všechna voda mezi nimi uniká, proto není jezírko ani po čtyřech letech plné. Navíc je v něm voda dokonale průzračná. Při dobrém světle je zával tunelu vidět i ze břehu. Myslím, že všechno by mohla vyřešit jedna malá bomba."
"Bomba?"
"Jo padre. Bomba. Taková ta věc, co rozprskne lidi po ulici na karbanátky. Ale my ji použijeme jinak."
"A kde takovou bombu seženeme?" vyptávala se dál Linda. Mě se nikdo na nic neptal. Jako bych tam nebyl.
"Vyrobíme ji. Není to nic složitého, když se ví jak na to. Stačí trocha ledku, pár běžně dostupných chemikálií, hrst střelného prachu a elektrická rozbuška. Všechno se to uzavře do vodotěsného sudu a na laně spustí do odtoku. Proud strhne bombu do tunelu. Pak už ji stačí jen dálkové odpálit. Výbuch způsobí zával, který přehradí řeku, dokud se zase neprotrhne."
"Neprotrhne?"
"Ano. Až bude tunel uzavřený, hladina v kráteru začne rychle stoupat. A s ní i tlak na zátku. Možná vydrží na vždy a možná jen pár hodin. To se nedá nijak odhadnout."
"Takže budeme počítat raději s tím horším," pustili mě konečně taky ke slovu. "Fici, ty běž sestrojit bombu. Já s Lin se připravíme na cestu pod zem. Otče, pro vás mám úkol nejdůležitější. Budete se za nás modlit."
"To dělám od té doby, co vás znám," usmál se otec.
"Takže kdy to provedem?" zeptal se Fici.
"Za jak dlouho budeš mít bombu?"
"Dva dny."
"Fajn. Provedeme to tedy příští týden v..."
Nedomluvili jsem. Světla U Prokopa náhle zhasla.
"Ó mio dio!" ozval se z poza baru Aloisův hlas.
Docela jsem ho chápal. Takhle nějak to začalo i minule.
"Teď pochopíte, proč se bojíte tmy," zasyčel místností démonův hlas.
V témže okamžiku místnost prozářil stroboskop bílého světla. Vycházelo od ústí hlavně Ficiho pé devadesátky, která na sobě měla jen odhlučňovací kouzlo. Proto nebyla střelba slyšet, ale záblesky výstřelu vidět ano. Fici vystřílel celý zásobník speciálně upravených, protidémonských střel do místa, ze kterého svítily dva temné rudé body. Démonovi oči.
Přepnul jsem se do nočního módu. Démon stál u stěny s jednou rukou nataženou před sebou. Před rukou se ve vzduchu vznášelo padesát lesklých střel 5,7x28 milimetrů.
"No ty vole. To je Neo," nezmohl jsem se na nic jiného. Opravdu to vypadalo, jako ve finální scéně z Matrixu, kde Neo pohybem ruky zastavil kulky agentů.
Ale démon moc jako Keanu Reeves nevypadal. Spíš jako Locutus. Také na sobě měl černý hrubý plášť s kapucí. Také mu nebylo vidět do obličeje. Jen jeho rudé, démonské oči z pod kápě zářily. A ještě jednoho rozdílu jsem si všiml. Tenhle démon svíral v ruce meč. Obrovský, ocelový, obouruční meč s čepelí širokou nejméně deset centimetrů a snad dva metry dlouhou.
Tohle musel být Gladius. Ten, co kosí nepřátele mečem. Čtvrtý pekelný démon.
"Utečte," houkl jsem za sebe. "Běžte, tady ničemu nepomůžete."
Linda s Ficim a otcem Patrikem se rychle odebrali k zadnímu východu na terasu. Alois se k nim u dveří připojil a všichni společně odešli ven. Ještě, že Alois měl dnes oficiální sanitární den a nebyli tu žádní hosté.
"Bídný červe," zasyčel démonův hlas. "Vydej mi Locutovu knihu."
Bídný červe? Takhle mi ještě nikdo neřekl.
"Hele! Ty pekelná vykopávko!" zakřičel jsem na démona. "Já vím, že vy slizký kreatury toho normálně moc nenamluvíte. Ale proč kurva všichni chcete tu posranou knížku?!"
"Až zničím toho, jenž porazil mé bratry a získám knihu knih, stane se ze mě nejmocnější démon. Vládce pekla! Cha, cha, cha!"
"Cha, cha, cha. A já myslel, že kniha knih je Bible. No nic.
"Asi ti budu muset zkazit celej večer! Ale knihu ti nedám!"
"Pak zemři," démon zaútočil.
Vždycky mě zajímalo, jak by ze mě chtěli dostat knihu, když bych byl mrtvý. Protože se na její skrýš nikdy neptali. Jak by pak zjistili, kde kniha je, když bych jim to nemohl říct. Odpověď jsem našel, jak jinak než v Knize mrtvých. Necromancerus. Ten, který vyslýchá mrtvé. Poslední démon z top dvanáctky. Ten nejposlednější ze všech. Dokonce i jeho bratři jim opovrhovali. Ale o výslech mého mrtvého těla by se požádat nestyděli.
Ale proč vyslýchat mé mrtvé tělo, když by měli mou nesmrtelnou duši? A nebo neměli?
Gladiův meč zasvištěl. Tedy zasvištěl. Má mačeta svištěla. Tohle byl zvuk, jako by kolem prolétala bé padesát dvojka. Úplně mi to rozhodilo ofinku.
Meči jsem se vyhnul. Postavit se něčemu takovému do cesty, byla prostá sebevražda.
Démon pokračoval v útoku. Tentokrát vedl úder z vrchu dolů. Opět jsem se mu ladně vyhnul. Meč udeřil do jednoho z Aloisových masivních hospodských stolů, který se rozletěl na třísky.
Důvod, proč lidé vyměnili těžké obouruční meče za lehké a hbité kordy, byl zjevný. Rychlost. Ať démon udeřil, kam chtěl, já už tam dávno nebyl.
Pohrával jsem si sním. Kdyby to byl člověk, brzy by padl únavou k zemi. Ale tohle byl démon. Nemohl se unavit. Byl čas skončit se hrou a změnit taktiku. Tak tedy stará dobrá klasika.
Nechal jsem démona ještě jednou promáchnout a kotoulem se mu dostal do zad, kde jsem mu přeťal obě achilovky naráz. Ano. I démoni mají Achillovu patu.
Skácel se k zemi jako podťatá hrušeň. Potom už to bylo jednoduché. Stačilo mu nedat šanci na odvetu.
První jsem mu usekl ruce. Pěkně u ramen, aby ho snad nenapadlo, útočit na mě jejich pahýly. Potom nohy. Šlo to ztuha. Démonovi nohy byly silné jako můj trup.
Pak už to šlo snadno. S torzem těla se blbě bojuje dokonce i démonům.
Přetočil jsem si ho na záda, abych mu viděl do tváře. Byl to vážně hnus. Myslím, že Fešákus mezi démony nebyl.
Nevypadal zrovna nadšeně. Asi jsem mu vážně zkazil celý večer.
"Nakonec stejně skončíš u nás. Navěky budeš trpět v mukách spolu se svým ot..."
Vrazil jsem démonovi mačetu do řadami ostrých zubů posázených úst. Do té jeho velké nevymáchané huby! Už jsem měl těch jeho keců dost. Bavilo mě sledovat, jak se dusí vlastní černou krví.
Ne na dlouho.
Rozsekal jsem jeho zrůdnou hlavu na maličké kousíčky. Jeho tělo se rozteklo v nechutnou, páchnoucí, černo žluto zeleno bílou břečku. Vypadalo to jako obrovský nechutný kemr, vytažený rovnou ze somrákovy paty. Prostě hnus. Tohle až uvidí Alois, sekne to s ním. Vlastně ne, rozhlédl jsem se po zdemolované hospodě. Tohle s ním sekne. Hned ve dveřích.
Alois ten šok nakonec přežil. Seklo by to s ním hned ve dveřích. Ale to by mu nejprve nějaké musely zbýt. Gladius vzal demolici krčmy opravdu důkladně. Všechny stoly, židle a celý výčep byl na odpis. Jen hromada skla a třísek. Jediné, co po boji s démonem zbylo, byl jeho obrovský obouruční meč.
Ficiho napadlo, že prodejem meče by se dala alespoň částečně zamáznout škoda na vybavení krčmy. Byl to opravdu nádherný meč. Ač byl Gladius zrůda, jeho meč byla špičková kovářská práce. Ale sám si ho jistě nevyráběl. Mohli jsme ho střelit nějakému milovníku chladných zbraní za těžký peníz, jak řekl Fici. Špatný nápad, prodávat pekelný meč nějakému šílenci do zbraní.
Napadlo mě, že bych si ho schoval pod postel. Přidal ho do své sbírky zbraní. Ale asi by se pod ní nevešel. I se záštitou a jílcem měl na délku dva a půl metru, ale má postel byla standartní délky. Tedy dvoumetrová. Meč by z pod ní asi trochu čouhal.
Nápad s rozřezáním a roztavením meče jsme nakonec taky zavrhli. Sekl jsem do jeho ostří svou mačetou. A ne jednou. Asi po šesti hodinách usilovné práce se mi do ostří meče podařilo vyseknout ani ne milimetrový zoubek. Chtěl bych vidět, co by něco takového dokázalo přeříznout. Nehledě na to, že pokud má mačeta dokázala přijmout energii z relikvie svatého Vojtěcha, mohla by z roztaveného pekelného meče přejít energie do předmětu, který by z něho byl odlit. Třeba do sady příborů. Pekelná poslední večeře. To vážně nikdo nechce.
Nakonec jsme meč odnesli do krypty pod svatým Prokopem, kde jsme ho důkladně ukryli. Při troše štěstí ho tam nikdy nikdo nenajde a nebude tak moci ztropit nějakou neplechu.
A potom už byl čas vyrazit pod zem. Pokud se sem tak snadno dastal Gladius, brána musela být otevřená v téměř plné síle. Na její uzavření nezbývalo mnoho času. Prostě jsme sebou museli hodit.
Naposledy jsem se rozhlédl, jestli nás někdo nesleduje a potom přesekl mačetou masivní ocelový řetěz, jistící hlavní bránu na pozemek Nového mlýna.
S Lin jsme proklouzli dovnitř a já drátem spojil řetěz, aby to z venku vypadalo stejně jako dřív. Tedy, že je brána zajištěna. Potom jsme šli rovnou do hlavní budovy bývalé barvírny.
Před naší výpravou jsme se pokoušeli sehnat nějaké plány budovy, ale neměli jsme příliš štěstí. I to byl důvod, proč jsme do budovy vstoupili tak brzo před začátkem akce. Museli jsme najít vchod do turbínové haly a navíc zde na nás mohlo čekat překvapení v podobě dalších nemrtvých. Nesměli jsme nic ponechat náhodě. Víc, jak jeden pokus, jsme prostě neměli.
Hlavní dveře do budovy někdo vykopl už dávno před námi. Z budovy šel chlad a zápach hniloby. Zdivo bylo vlhké, omítka opadaná. Těch několik kusů nábytku a vybavení, které tu zbylo, bylo potaženo rzí a plísní. Moc zdravě to tu nevypadalo.
Podle kreseb na zdech, odpadků a několika vyhaslých ohnišť, se tu museli skrývat bezdomovci. Ale nemyslel jsem, že na nějakého narazíme. Předpokládal jsem, že všichni, kdo po roce 1963 vstoupili na pozemek Nového mlýna, už ho nikdy neopustili. Alespoň ne jako živí.
Pomalu jsme postupovali přízemím budovy, ve snaze najít vchod do podzemí. Na okamžik jsem zastavil. Z horních pater jsem zaslechl nějaké zvuky. Byli tam. Zombie. Tím jsem si byl jistý. Za téměř čtyřicet let museli na pozemek Nového mlýna vstoupit desítky lidí. Bezdomovců, tuláků, zvědavců, dětí toužících po dobrodružství, jako my tenkrát. Nikdo z nich se nevrátil. A pokud nepřešli tunelem podzemní řeky do jeskyně pod Lindiným domem, nebo dál do jeskyně pod svatou Trojicí, museli být pořád tady. Jenomže na to teď nebyl čas. Budova barvírny byla docela rozlehlá. Její prohledání by zabralo spoustu času. A my ho tolik neměli.
Zkontroloval jsem hodinky. Ano já měl hodinky. Poprvé od doby, co mé původní digitálky posloužily jako časovaná roznětka, která zažehla tuny výbušnin pod hřbitovem svaté Trojice, jsem měl na ruce hodinky. Byly to jen obyčejné digitálky za tři stovky z hodinářství dole na Palackého náměstí v Krásné Hoře. Neměly ani podsvícení, ale to já nepotřeboval. Mě stačil jen čas, neboť načasování bylo pro naši akci důležité.
Pomalu a potichu jsme prošli celé přízemí budovy a nakonec jsme našli, co jsme hledali. Vchod do suterénu. A nebo si vchod našel nás?
Z širokých kovových dveří na konci jedné z chodeb se na nás vyřítil jeden z nemrtvých. Slovo nemrtvý jsem použil záměrně, neboť tohle nebyl zombík. Pohyboval se děsně rychle. Útočil dlouhou ocelovou tyčí. To zombíci nedělali. Trochu mě zaskočil. V přítmí chodby osvětlené jen mdlým světlem pronikajícím dovnitř skrze špinavá, na půl vymlácená okna, zvenku zarostlá křovím, jsem si ho všiml na poslední chvíli. Moje blbost, že jsem neměl oči přepnuté do nočního módu.
Odstrčil jsem Lindu stranou. Ocelová trubka třískla o zem mezi námi. Z podlahy vyletělo pár jisker. Nemrtvý znovu pozvedl trubku vysoko nad hlavu. A to byl jeho konec. My byli dva a on mohl zaútočit jen na jednoho. Nemohl si vybrat. Linda ho střelila pé devadesátkou mezi oči. Jediné, co při tom bylo slyšet, byl praskot nemrtvého lebky, roztříštěné Lindinou střelbou. I Ficiho zbraň jsem ošetřil kouzly, tak aby nevydávala záblesky, které by mě mohly oslnit v nočním módu. A potom ji dal Lindě. Na podzemní operaci to chtělo lepší kvér, než byla pětsedma, kterou na oplátku vyfasoval Fici. Musela mu stačit. Při operaci "Kráter" jsme žádné potíže nečekali.
Nemrtvý se odporoučel k podlaze. Upravené střely ráže 5,7 milimetrů měly vážně sílu. Nemrtvého hlava byla všude kolem.
Zvuky z horních pater se začaly přibližovat. Prošli jsme dveřmi do suterénu a zavřeli za sebou. Potom jsem je zajistil kouzly. Nemrtví jimi neprojdou. Na cíl mise budeme mít klid. Tedy v případě, že nemrtví nebudou i zde. Proto jsme i suterénem museli procházet opatrně. Tady dole byla úplná tma. Já v nočním módu viděl dobře, ale Lin si musela na cestu svítit malou baterkou. Na tuhle tmu její kočičí oči nestačily.
Vůbec jsme byli docela dobře vybavení. Oba jsme měli zelené kvalitní kapsáče, zastrčené do vysokých pevných bot. Kožené motorkářské bundy s chrániči na ramenou, loktech a zádech. To kdyby zas jeden z nás klouzal po ostrých skalách v jeskyni. V batohu na zádech jsme nesli helmy a tenké lyžařské kombinézy. V podzemí bude kosa. Obzvláště v tunelu ledové podzemní řeky. Podchlazení nás minule málem zabilo, nebylo nutné si to zopakovat. A spoustu svítidel. Baterky na baterky. Baterky na kličku. Baterky, kterými se pro rozsvícení muselo zatřást a spoustu chemických tyčinek, které svítil po rozlomení. Také nějaké magnesiové pochodně, svítící i pod vodou, jsme měli. Všechno tohle mě stálo téměř celou moji výplatu. Především ty kožené bundy a boty. Jestli to dneska přežiju, řeknu si o zvýšení platu. Budu drsnej. Vletím do kanceláře a řeknu. Šéfova, buď přidáš, nebo jdu. A budu doufat, že nepůjdu.
Vstup do turbínové haly jsme našli záhy. Masivní ocelové dveře. Otevřené. Byla z nich slyšet tekoucí voda. Naše podzemní řeka.
Vešli jsme dovnitř. Na to, co jsem spatřil, jsem nebyl až tak připraven. Ale mohl jsem to čekat, po tom, co jsem o podobných dílech zjistil.
Stáli jsme na ochozu, na vrcholu hluboké betonové šachty. Zvedl jsem hlavu a spatřil tenký proužek denního světla. Nad námi byla padací vrata, vedoucí na povrch. Všechno to zařízení sem nějak dostat museli. Ale důležitější bylo to dole. Hluboko dole. Šachta byl čtverec o straně asi pěti metrů. Ale co bylo hlavní, dobrých dvacet metrů hluboký. A na jeho dno vedlo jen úzké kovové schodiště. A asi nemusím říkat, proč mě to tak vyděsilo. Celá šachta byla díky vodě, která ji protékala, vlhká. Voda se srážela na betonových zdech a také na kovové konstrukci schodiště, které bylo úplně zrezivělé. Jestli nás tohle unese, bude to zázrak. Ale nemrtví se po schodišti museli dostat nahoru. Ovšem těžko říct, jestli dnes, nebo před čtyřiceti lety. Vůbec se mi po schodišti dolů nechtělo.
Linda zlomila jednu svítící tyčinku a hodila ji dolů. Letěla dlouho a dole cinkla o něco kovového.
"Tak co, jdeme?" zeptala se. "Nebo snad chceš žít věčně?"
"To už jsem někde slyšel."
"To říkala Valerie Conanovi."
"No jo. To je fakt. Jak jen jsem mohl zapomenout. Ale taky je fakt, že ve dvojce už si nezahrála."
"Nebuď posera. Když to schodiště vydrželo do teď, deset minut ještě vydrží," mrkla na mě a vyrazila.
Schodiště pod Lindinými sotva padesáti kilogramy, jen lehce zavrzalo. To mi dalo naději. Počkal jsem, až sestoupí o jedno patro a vyrazil za ní.
Pode mnou schodiště zavrzalo o trochu víc, ale jinak se zdálo, že vydrží. Šli jsme pomalu a v klidu, abychom nadělali co nejméně vibrací. Hukot podzemní řeky pod námi stále sílil. Do toho se přidával chlad. Venku bylo příjemných jarních dvacet stupňů, ale tady dole téměř mrzlo. Především kvůli ledové vodě, která celé místo ochlazovala.
Každou chvíli jsem čekal, že se kovové schodiště vytrhne z betonové stěny a mi se zřítíme dolů, kde si rozbijeme hlavy o Francisovu turbínu. Ale nic takového se nestalo. Za chvíli jsme byli bezpečně dole.
Prohlížel jsem si ten zázrak moderní techniky konce devatenáctého století. Vlastně toho moc vidět nebylo. Velké ozubené soukolí, napojené na generátor, který jako by vystřihli z Titanicu. Všechno úplně zrezivělé. Dokonce tak moc, že ocelová roura, sloužící jako odtok od turbíny, byla úplně děravá. Kdyby nebyla, celá šachta by byla pod vodou, neboť podzemní řeka se valila otvorem ve zdi, jako vodopád.
Měla obrovskou sílu. Nahlédl jsem do otvoru. Bylo to přesně tak, jak jsem si myslel. Kamenná stěna dělící tunel řeky od šachty, byla nanejvýš pět centimetrů silná. Dělníci, kteří šachtu hloubili, vlastně měli obrovské štěstí. Kdyby do tunelu porazili, celá práce by přišla na zmar. Na tom všem bylo asi patnáct centimetrů betonu. Nikde žádná ocel. Na konci devatenáctého století si s nějakými výztužemi asi hlavu nelámali. Ale šachta pořád stála. Jen v ní zel asi dva metry široký a půl metru vysoký otvor, kterým se do šachty valila ledová voda.
Posadili jsme se na schodiště a čekali. Ještě nám zabývala asi půlhodina času. Ale podzemní řeka dělala strašný randál, při kterém nebylo slyšet vlastního slova.
Vyřkl jsem jedno zaklínadlo a veškerý hluk ustal. Jestli byl pohled na řítící se vodní masu děsivý teď, v nastalém tichu, byl úplně omračující.
"Nedívej se tam," řekl jsem Lindě. "Dívej se na mě."
Linda poslechla.
"Jak dlouho ještě?"
Koukl jsem na hodinky.
"Sedmnáct minut. Měli bychom se obléknout."
Vybalili jsme z batohu lyžařské kombinézy. Byly úžasně tenké a přitom dokázaly ochránit i před tuhým mrazem. Oblékli jsme si je a na vrch přidali naší koženou výstroj. Takhle nám v tunelu řeky i v jeskyni pod domem bude krásně teplo. Ne jako minule, když jsem vláčel zmrzlou Lindu v bezvědomí do štoly svaté Barbory. Brr. Úplně jsem se při té vzpomínce oklepal.
"Co když už se nevrátíme?" zeptala se Linda v nastalém tichu.
"Vrátíme lásko. Vždycky jsme se vrátili. Dokážeme to i tentokrát."
"Zase si tak děsně věříš. Jak to, že jsi si vždycky vším tak jistý."
"To já nevím. Jen vím, že to tak musí být. Prostě tomu věřím. Vždyť je to jednoduché. Dojdeme do jeskyně. Trochu si začarujeme. Uzavřeme bránu a zase půjdeme. Žádná věda," usmál jsem se.
Ale Linda se nemalá. Linda se bála. Její zelené oči zářily tak, že jsem ani nemusel být v nočním módu, abych své okolí viděl.
Raději jsem z batohu vyndal dvě energetické tyčky a dvě plechovky Pepsi. Cukr. Rychlá energie, kterou dnes budeme potřebovat.
Znovu jsem zkontroloval čas.
"Dvě minuty. Připrav se," oznámil jsem Lindě.
"Tři, dva, jedna teď."
Samozřejmě se nestalo vůbec nic. Na "Teď" měl Fici odpálit bombu v kráteru svaté Trojice, která měla uzavřít tunel podzemní řeky. Ale my byli od kráteru dobrých pět kilometrů vzdušnou čarou. Navíc dvacet metrů pod zemí, obklopeni odhlučňovacím kouzlem. Neslyšeli bychom, ani kdyby nám nad hlavou vybuchla atomová bomba.
Podle odhadů vzdálenosti a profilu podzemní řeky, jsme spočítali, že voda by měla přestat proudit přibližně za patnáct minut po výbuchu. Takže jsme měli ještě chvilku čas. Tedy jestli Fici neselhal. Mohlo se stát cokoliv. Bomba mohla selhat, nebo vybuchnout jinak, než bylo v plánu a tunel řeky nezavalit. Nebo si ho mohl někdo všimnou, zavolat benga a k odpalu nemuselo vůbec dojít. Co bych teď dal za to, abych mohl s Ficim mluvit v myšlenkách na neomezenou vzdálenost jako s Lindou. Jasně. V dnešní době existují takové vymoženosti, jako vysílačky a mobilní telefony. Ale k čemu nám tady byly. Jen si zkuste vlézt dvacet metrů pod zem a zavolat si.
To čekání bylo ubíjející. Každá minuta se táhla jako hodina. Teorie relativity v praxi. Ale nakonec začal proud řeky slábnout a to docela rychle. Výbuch bomby v kráteru musel vyjít přesně podle plánu, neboť rychlý pokles proudu znamenal, že uzavření tunelu proběhlo naráz. Jediným rychlým závalem. Konečně jsme mohli vyrazit.
Na hodinkách jsem si nastavil odpočet na dvě hodiny. Jak říkal Fici. Zával může vydržet na vždy a nebo taky ne. Dvě hodiny byl náš mezní čas. Ale doufal jsem, že zával vydrží déle. Do jeskyně to byly tři kilometry, ale vzdušnou čarou. Tunel mohl mít mnoho zákrut, které mohly cestu prodloužit o další kilometry. Museli jsme spěchat.
Zpočátku se nám šlo dobře. Kamenným hladkým korytem, protékal jen malý potůček, ne větší než ten při naší poslední návštěvě, když bylo sucho. Tunel řeky byl většinou kruhového tvaru o průměru nejméně tří metrů, takže jsme mohli jít narovnaní a cesta nám hezky ubíhala. Ale potom se terén změnil.
Ze dna tunelu čněly ostré skály a koryto bylo poseto malými tůňkami vody. Hodil jsem do jedné takové svítící tyčinku. Klesala tak dlouho, až se nám její svit v ledové vodě úplně ztratil. Musela být hodně hluboká. Ale naštěstí se daly všechny tůně nějak obejít. Až na tu poslední.
Té by neřekl tůňka ani Rákosníček. Bylo to normální podzemní jezero. Jezero plné ledové vody, rozprostírající se od jedné zakřivené stěny tunelu ke druhé. Nejméně dvacet metrů dlouhé. A podle svítící tyčky, nejméně pět metrů hluboké. Těžko se to dalo odhadnout, ale ponořit se do černé ledové vody, se mi fakt nechtělo.
"Co teď? Přeplaveme?" zeptala se Linda.
"Blázníš? Voda je ledová. Na druhou stranu se nedostaneme. Nevydržíme ani dvě minuty."
"Pche. Padavko. Rose vydržela uprostřed Atlantiku, až do konce filmu."
"Rose jo. Ale Jack ne."
"Tak co chceš dělat?"
."Svlékni se."
"Proč?"
Kdybychom spadli do vody, ať se máme do čeho obléknout."
Linda se svlékla. Já také. Naše věci jsem namačkal do batohů, které jsem přehodil na druhou stranu jezera. Bylo to daleko. Ale pro někoho, kdo dokáže hodit mačetu na vzdálenost dvou set metrů, je nějaký hod batohem na dvacet metrů hračka.
Linda se klepala přede mnou. V tunelu byla kosa. Pára nám stoupala od úst. V nočním módu jsem ji viděl jako černé oblaky na šedém pozadí. Lindina světlá kůže vypadala jako stříbrná. Noční mód měnil barvy naprosto nepředpokládaným způsobem, ale jediné, co změnit nedokázal, byly její oči. Tak nadpozemsky krásné, zářivé, zelené drahokamy, které jsem dokázal vidět i na kilometry daleko, pokud zrovna měla strach a nebo byla naštvaná. Naštvaná byla většinou na mě, ale teď měla strach. Ani mě se do ledové vody nechtělo. Zimu jsem nesnášel. A ve vodě, která má jen pár stupňů nad nulou, zima byla. A kurevská.
"Tak jdeme na to," chytl jsem ji do náruče. A pak ji zase položil. Na něco jsem zapomněl. Zapálil jsem jednu z magneziových pochodní, které jsme měli od Ficiho a hodil ji na druhý břeh.
"Jestli spadneme, plav přímo ke světlu. Neohlížej se, jen plav, jak nejrychleji dokážeš. Až budeš na břehu, rychle se oblékni. A neboj se. Budu hned za tebou."
Jen přikývla. Její oči se rozzářily ještě víc.
Vypl jsem noční mód. Potom i Lindinu baterku, kterou křečovitě svírala v ruce. Vzal jsem ji do náruče. A soustředil se. Soustředil se na dva zelené body v jinak dokonalé tmě. To pro ni jsem to chtěl dokázat.
Najednou jsem ucítil, jak se mé nohy odlepují od země. Najednou jsem se vznášel asi deset centimetrů vysoko s Lindou v náručí. Soustředil jsem se na červené světlo v dáli. Světlo magnéziové pochodně, ke které jsem se chtěl dostat. Dal jsem se do pohybu. Plachtil jsem nad černou vodní hladinou, skoro jako Superman. Superman, který drží v náručí nahou Louis Laneovou. Byla to bomba. Najednou se mě zmocnila euforie. Potichu jsem si začal broukat Supermanovu znělku. Linda se usmívala. Ve tmě jsem to neviděl, ale cítil jsem to. V pohodě jsme doplachtili až na druhý břeh, kde jsem hladce přistál na studené skále.
Rychle jsme se oblékli a pokračovali dál. Linda konečně přestala drkotat zuby. Pohyb ji zahřál.
Další cesta byla namáhavá, avšak prostá jakýchkoliv nepřekonatelný překážek.
"Už jsme blízko."
"Jak to víš?"
"Posviť si v pravo."
Linda posvítila baterkou na pravou stěnu. Po chvíli kužel světla nalezl otvor ve stěně. Asi půl metru široký, metr nad zemí.
"To je štola svaté Barbory."
"To tudy jsi mě táhl v bezvědomí?"
"Jo."
"Je to děsně úzké. A vysoko. Jak jsi mě tudy protáhl?"
"No. Lehký to nebylo. Naštěstí nevážíš třicet kilo ani s postelí."
"Vážím čtyřicet osm kilo, ty náfuko."
"Vlastně nešlo ani tak o váhu, jako o objem. Nejvíc práce mi dalo, procpat tě tamtudy přes prsa."
"Každá nemá to štěstí, aby byla plochá jako baterka. Jestli ti to vadí, najdi si jinou."
"Ale já si nestěžuju. A na víc. Ať s kozama, nebo bez. Zelenooký blondýny se shánějí dost těžko."
"Zato namachrovanejch debílků je všude spousta."
Tak to jsme byli my. Pár set metrů od otevřené pekelné brány a stejně jsme si ze sebe navzájem dokázali dělat legraci. To jsem na Lindě miloval. Proto jsem ji tolik zbožňoval.
"Co to bylo?" zeptala se po chvíli chůze vyděšený hlasem.
Já o nich už nějakou dobu věděl. Byli všude. Lezli po stropě i po stěnách tunelu. Byli jich desítky. V nočním módu jsem je viděl docela dobře.
"Nejnižší démoni," odpověděl jsem. "Ale nemusíš se bát. Prchají před námi jako švábi."
Byla to pravda. Démoni se nás báli. Sledovali nás. Ale zaútočit se neodvážili.
A pak jsme konečně došli do jeskyně. Po příchodu jsem měl v plánu vyslat ke stropu ohnivý kruh, který by nám, především Lindě, posvítil. Ale ani toho nebylo třeba. Uprostřed jeskyně zela pekelná jáma. Brána do podsvětí, ze které sálal rudý žár, který se odrážel od stropu jeskyně a celou ji osvětloval. A také jeskyni hezky ohříval. Až sem se pod lyžařskou kombinézou začal potit. Ale mě to nevadilo. Já měl teplo rád.
Stejně jsem ke stropu vyslal ohnivý kruh. Kvůli Lindě, aby lépe viděla.
Jeskyní se rozlehl hluk střelby z pé devadesátky. Tady dole má odhlučňovací kouzla nefungovala.
Zrovna se na nás řítila horda asi dvaceti nižších démonů. Buď sebrali odvahu, nebo je někdo vyslal. Někdo mocnější, než byli oni. Ale pé devadesátka je zklidnila. K řevu automatu se přidal i řev raněných démonů. Zbytek tlupy se stáhl.
Pohlédl jsem na Lindu. Klečela na jednom koleni, pažbu zbraně pevně zapřenou do ramene. Mířila rychle a přesně. A byla při tom tak děsně sexy. Až mě to málem stálo život.
Uskočil jsem na poslední chvíli. A to jenom proto, že jsem slyšel svist jeho meče. Útočil ze zadu. Parchant křivej. Ale co čekat od démona. Tasil jsem mačetu a pustil se do souboje. Měl zahnutý japonský meč. A černou japonskou zbroj. Proč? To jsem nevěděl. Japonci jsou přece budhisti. A budhisti přece peklo nemají.
Každopádně jsem věděl o koho jde. Tohle byl Armisus. Sedmý, nebo osmý vyšší démon. Nějak jsem si zrovna nemohl vzpomenout. Ono se vůbec dost těžko přemýšlí, když vás chce někdo rozsekat katanou. Armisus byl zakován ve své černé zbroji. Byl velice rychlý. Jeho meč svištěl kolem jako stříbrná šmouha. Chvilku mě to bavilo, ale pak jsem si všiml, že nižší démoni se k nám začínají stahovat. A Linda měla jen pět zásobníků. Teď už jen čtyři.
Tak fajn. Usekl jsem Armisovi ruku s mečem. A potom ho rozsekal na kusy. To nižší démony přesvědčilo, aby se zase stáhli.
A pak se objevil on. Démon, jenž sepsal Knihu mrtvých. Autor Necronomiconu Ex-Mortis osobně. A nebo to bylo jinak? Locutus byl jen plagiátor. Opsal knihu, která byla v pekle už od jeho stvoření. Knihu, která patřila někomu jinému. Mnohem mocnějšímu.
"Bratře," zasyčel jeskyní jeho hlas. "Konečně jsi přišel. Přinesl mi mou knihu."
"Jak vím, že ji odneseš zpátky? Jak vím, že uzavřeš pekelnou bránu?"
"Máš mé slovo. Kniha na Zem nepatří, byla to chyba. Vrátím ji zpět do pekla. Všechno tohle skončí. Věř mi, bratře."
Věřit démonovi? To určitě.
Vytáhl jsem z batohu knihu zabalenou v hadru a předstoupil před démona.
Veškerý pohyb v jeskyni, jako by ustal. Nižší démoni přestali rejdit kolem. Jakoby čekali na vyhlášení Oskara za nejlepší herecký výkon. Toho měl nejspíš dostat Locutus, ale já mu na jeho lži neskončil. Podal jsem mu knihu zabalenou v hadrech a ustoupil k Lindě. Všiml jsem si totiž ještě něčeho.
Země pod mýma nohama se začala chvět. Z dálky jsem slyšel dunění, které pomalu nabývalo na síle. Nemusel jsem být jasnovidec, abych věděl, co se děje. Zával v tunelu u svaté Trojice povolil a na nás se řítila masa chladné vody. Nezbývalo mnoho času.
Takže tak, jak jsem si to naplánoval, to dnes neskončí. Ale skončí to. Skončí to teď a tady. Ukončím to přesně tak, jak jsem na začátku slíbil.
Klekl jsem si na jedno koleno vedle Lin a vzal si od ní pé devadesátku. Skrze její mířidla jsem pozoroval démona, který stále držel v rukách před sebou knihu zabalenou v hadrech.
"Začni lásko."
Linda sundala ze zad batoh a z něj vytáhla knihu, která v hadrech zabalená nebyla. Našla stránku s příslušným textem, což nebylo vůbec jednoduché, neboť kniha měnila pořadí stránek podle toho, jak se jí to samotné líbilo a začala potichu číst.
Démon si nás vůbec nevšímal. On měl svou knihu, kterou se zrovna snažil vybalit ze starých hadrů. Mě zatím zněla do ucha tichá latina.
To byl ten pravý důvod, proč musela jít Linda pod zem se mnou. Text, který jsem potřeboval přečíst, byl psán jazykem Boha a jeho andělů. Jazykem, kterému rozuměl ten, kdo mohl všechno ukončit. A na latinu byla Linda mnohem lepší než já.
Locutovi se konečně podařilo rozbalit knihu. Náhle vzplál jasným žlutým světlem. Démoni by si neměli hrát s obrázkovou Biblí pro děti.
Linda četla dál. A to i když Locutus, který se z šoku z Boží knihy rychle otřepal, vydal povel k útoku.
Pé devadesátka rvala nižší démony na hadry. Linda stále nepřestávala číst.
Locutus zaútočil. Otcem Patrikem posvěcené střelivo dělalo zázraky. Ale jednoho z nejmocnějších démonů pekla zastavit nedokázalo. Pořád se blížil a Linda ještě neskončila. Postavil jsem se před ní abych ji ochránil. Ale když jsem střílel na Locuta, zase se k nám přibližovali nižší démoni. Vytáhl jsem ze závěsu mačetu a vší silou hodil.
Démon byl nepoučitelný. Už jednou jsem mu hozenou mačetou proklál hruď. A on neuhnul ani tentokrát. Mačeta mu projela hrudí a odhodila ho nejméně o deset metrů zpátky. Zůstal ležet. Nezvedal se. Ostatní démoni přestali útočit a stáhli se. Zvuk z tunelu stále sílil.
Poklekl jsem před Lindou a počkal až dočte latinský text. Netrvalo to dlouho.
Pohlédl jsem jí do očí. Do těch nádherných zářivých zelených očí.
Zvuk z tunelu už přímo řval.
Z očí ji tekly slzy. Věděla, co teď přijde.
'Vyšlo to?' zeptala se myšlenkou, neboť přes rachot valící se z tunelu, nebylo nic slyšet.
'Vyšlo. Zachránili jsme svět. Jen už to neuvidíme.'
Objali jsme se.
'To, že jsem tě poznala, byla nejlepší věc v mém životě. Jsem za to moc ráda. A ničeho nelituji. Miluji tě broučku.'
'Miluju tě princezno,' bylo jediné, na co jsem se ještě zmohl.
Pevně jsem ji objal a zavřel oči. Snad se tam na druhé straně zase sejdeme.
"Proč jsi mě přivolal," rozlehl se jeskyní jasný a nezvykle příjemný hlas. Byl pevný, ale hrozbu jsem z něj necítil.
Uvědomil jsem si, že burácení vody náhle ustalo. Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Necelé dva metry od nás stála černá masa vodní stěny zamrzlá v čase. Podíval jsem se na Lin. Z očí ji tekly slzy, které zůstaly viset ve vzduchu. Konečně mi došlo, co se stalo. Čas se zastavil. Stejně, jako tenkrát v Darknessu.
Konečně jsem se podíval k pekelné bráně, odkud vycházel onen hlas. Ta bytost, která ke mně promluvila, byla naprosto úžasná. Celá zářila. Sledovaly mě její pronikavé modré oči. Ale to nejúžasnější byla její křídla. Rozvinutá do obdivuhodné délky. Poskládaná z tisíců sněhobílých per. Bylo to naprosto neuvěřitelné a jen těžko popsatelné. Přede mnou stál první démon, kterého Linda vyvolala.
"Rozhlédni se," odpověděl jsem na jeho otázku.
Locutus, též zamrzlý v čase se právě zvedal ze země s mou mačetou v ruce, pohled upřený na Lin, která stále svírala Necronomicon.
"Locutus, můj šestý. Často se vrací na zemi, i když jsem mu to zakázal. Ale démoni už jsou takový. "
"A to víš, že tvůj šestý se dal na dráhu spisovatele?" ukázal jsem prvnímu Knihu mrtvých.
První přimhouřil oči a natáhl ruku. Došel jsem k němu, knihu mu podal a vrátil se k Lin, aniž bych z něj spustil oči.
První chvíli listoval knihou. Jeho nádhernou zářící tvář pokřivil vztek.
"Má kniha?" řekl nevěřícně. "On opsal mou knihu a přinesl ji na Zem?"
První knihu zaklapl a máchl levou rukou. Locutus se rozprskl na atomy a zmizel. Má mačeta, kterou svíral v ruce, cinkla o kamenné dno jeskyně.
"Tahle kniha na zem nepatří," řekl a roztrhl knihu ve dví.
Tak dlouho jsem se jí neúspěšně snažil zničit. Nešlo to. A on ji přetrhl, jako by to byl jen tenký list papíru. Obě poloviny v jeho rukou vzplály jasným rudým plamenem. Za okamžik z nich zůstal jenom popel, propadající mezi jeho prsty. Kniha mrtvých, byla minulostí.
"Proč jsi se pasoval do role prvního démona?" zeptal jsem se na otázku, která mi vrtala hlavou od té doby, co jsem zjistil, že prvním pekelný démonem není nikdo jiný, než Lucifer. Světlonoš. Padlý anděl.
"Mezi démony vládne přísná hierarchie. Nikdy by nepřestali bojovat o místo prvního. Proto jsem prvním já. Proto se už celé věky snaží dostat na Zemi, kde by mohli vládnout vlastnímu peklu. Ale na to ještě nenadešel čas. Země jednou bude má, tak jak to Otec slíbil. Jenom má, ne ostatních démonů. Ty jsi jim v tom zabránil. Pomohl jsi mi. A teď já pomohu tobě. Co chceš?"
"Zachraň ji. Odnes ji domů. Není to její boj. Nesmí kvůli mně zemřít."
"Vy lidi. A váš smysl pro sebeobětování."
To už jsem jednou slyšel. Od Locuta.
"To Otec vám tenhle smysl dal. Nesouhlasil jsem s ním. Proto jsem skončil tam kde jsem. Bojovali jste s mými démony. Používali pekelnou magii. Za to patříte mě. Oba. Ale Otcova pravidla jsou jasná. Nelze je porušit. S Otcem se nevyjednává.
Vím, že vy dva o nás píšete knihu. Postarejte se jen o jednu věc. Až budete psát o mě. Buďte shovívaví."
Padlý anděl zmizel. Čas se vrátil a nás pohltila ledová temnota.
Cítil jsem teplo v zádech. Měl jsem zavřené oči, ale skrze zavřená víčka, jsem viděl světlo. Spoustu světla.
Pomalu jsem otevřel oči. Když jsem se rozkoukal, zjistil jsem, že klečím před dřevěnou lavičkou, na které leží Linda. Její oči byly zavřené. Její hruď se pomalu zvedala a zase klesala. Linda dýchala, byla živá. Vypadalo to, že jen spí.
To teplo, které jsem cítil, bylo slunce, které se mi opíralo do zad. Rozhlédl jsem se kolem. Tohle místo jsem poznával. Byl to park u Muzea havířů. Ten, ve kterém skončila naše první výprava do podzemí. Linda dokonce ležela na té samé lavičce.
Musel jsem se svléknout. Polední sluníčko pražilo jako kráva a já na sobě měl všechno. Koženou bundu i lyžařskou kombinézu. Bylo mi hrozné vedro. Polední sluníčko. Zajímavé. Zase jsme v podzemí strávili celý den, i když podle mě to nebyly ani dvě hodiny.
Začal jsem se svlékat. A zjistil další překvapení. Pod koženou bundou v koženém závěsu, vězela má mačeta, která měla navždy zůstat v jeskyni pod Lindiným domem.
Linda se probudila právě v okamžiku, kdy jsem před ní stál jen v trenýrkách.
Její zelené oči zamžouraly do poledního slunce. Prohlédla si mě a beze slova se též začala svlékat. Muselo ji být stejné vedro jako mě.
Seděli jsme na lavičce v parku jen ve spodním prádle s hromadou šatstva před sebou. Vychutnávali jsme si paprsky jarního slunce, hladící naší obnaženou kůži. Bylo nám tak fajn.
Kniha mrtvých byla zničená, pekelná brána nadobro uzavřená. A my dva, ač to byl zázrak, jsme byli stále spolu, stále živí.
"Lucifer ví o naší knize. Prý máme být shovívavý, až o něm budeme psát."
"Vážně jsi viděl anděla?"
"Ano. Byl překrásný."
"A spravedlivý. Zachránil nás."
"Ne on. To ty jsi nás zachránila lásko."
Ďábelské síly jsou mocné. Jsou věčné a existují i dnes. Ta pohádka je pravdivá. Ďábel existuje. Bůh existuje. A osud nás lidi závisí na tom, koho se rozhodneme následovat.
Ed Warren.
