Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty

Kapitola 9.

Beavercreek

Seděl jsem v okně svého pokoje a vyhlížel Lindu, stejně jako to dělala ona, když čekala na mě. Venku bylo krásně. Teplý srpnový den, ale takhle odpoledne už bylo okno ve stínu a na víc mě ochlazoval vánek proudící údolím Vratislavice. Bylo mi příjemně. Město bylo tiché a bezpečné. Bylo to fajn. A bylo to jen díky naší výhře nad démony v Praze.

Potom, co jsme s Lindou a otcem Patrikem porazili pátého a dokonce druhého nejmocnějšího démona pekelného, se brána pod naším městem uzavřela. Dali jsme démonů na prdel. Teď už dobře věděli s kým mají tu čest. Teď už se nás báli. Nepochyboval jsem, že je to jenom dočasné. Démoni to zkusí znova. Nikdy to nevzdají, dokud bude existovat Kniha mrtvých o které jsem stále nevěděl, jak ji zničit. A já ji zničit musel. To ona byla tou pravou pekelnou branou. Dokud ji nezničím, náš boj s démony nikdy neskončí. Ale teď byl klid. A já měl momentálně úplně jiné starosti.

Původně jsem se měl s Lindou sejít v hospůdce U Prokopa, která byla na půli cesty mezi našimi domy. No. K Lindě to z ní bylo blíž. Proto jsme asi vždycky nakonec skončili u ní. Ale dnes se to nehodilo. Potřeboval jsem jí něco ukázat. Něco, co mi přišlo dnes ráno a na co jsem potřeboval soukromí, které by nám hospoda plná turistů neposkytla. Navíc jsme přeci nemohli celé léto vysedávat v hospodě. Co by tomu řekli lidé. Jistě. Lidi mi byli úplně ukradený. Spíš mi šlo o to, co by tomu řekla má peněženka. Lov démonů měl oproti jiným, vysoce sofistikovaným lidským činnostem, jednu velkou nevýhodu. Nic z něj nekáplo.

Dokonce ani k Panskému rybníku se nám poslední dobou nechtělo. Celý minulý týden propršelo. Přehrada nad rybníkem upouštěla vodu. Jednou jsme se s Johnniem byli na přehradu podívat. Bylo to ještě před tím, než mu dočista hráblo. Jelikož se jednalo o přehradu na pitnou vodu, bylo kolem ní vytyčené ochranné pásmo. Přísný zákaz vstupu. Nikdo si s ním hlavu nelámal. Břehy přehrady byly obložené rybáři. V okolních lesích rostly houby jako z Mrazíka. Ti kdo o tomhle věděli a nebáli se, měli ty nejlepší úlovky široko daleko.

Ale samotná hráz byla docela něco jiného. Přísně střežená. Nikdo k ní nesměl. Nikdo se neodvážil. Až na nás dva. Brali jsme to jako bojovku. Nepozorovaně tam a zase zpět. A kdyby nás někdo chytil, dělat blbý a že jsme zabloudili. Nechytil. A my si mohli důkladně prohlédnout celou hráz.

Bylo to impozantní dílo. Dvě stě šedesát tři metrů dlouhá, osmdesát jedna metrů vysoká, klenutá hráz, jediná svého druhu v republice. Naprosto unikátní vodní dílo s neméně unikátními výpustními ventily v patě hráze. Proto byla voda v Panském rybníku při upouštění nádrže tak ledová. Osmdesát metrů pod hladinou neměla šanci se ohřát. A teď jí upouštěli více než týden. Vratislavice byla jen taková menší říčka, ale nezdála se. Když se rozvodnila, byla z ní dravá řeka, schopná protrhnout betonové monstrum. Do Panského rybníku se valily tisíce kubíků ledové vody. Proto se v něm teď koupat nedalo.

Rozhlížel jsem se údolím Vratislavice, obkružující historické jádro Krásné Hory, ze kterého byl vidět jen kostel Nanebevzetí Panny Marie, neboť zbytek zakrýval chrám svatého Prokopa. Impozantní novogotická katedrála, zapsaná na seznamu UNESCO, kterou jsem málem zboural, když jsem do ní přinesl Necronomicon Ex-mortis. Zatím byl klid. Na to, co se v tomhle městě odehrálo, jako by bylo zapomenuto. Jedinými připomínkami byla pětice stínů, uvězněná dole v zahradě, naše nadpřirozené schopnosti a samozřejmě má mačeta. Ručně vykovaná ze zbytků mačety, pokryté pekelnými symboly a stříbrného kříže svatého Vojtěcha, který jí propůjčoval moc nad všemi démony. Neuvěřitelná zbraň, jejíž čas teprve přijde. Tím jsem si byl jistý.

Blížila se. Díky hustému listový vzrostlé Lípy stojící před domem jsem na silnici vedoucí k nám od svatého Prokopa neviděl, ale její zářící oči jsem dokázal vidět i skrze zdi. Byly jako dva zelené majáky, díky kterým jsem ji dokázal vždy najít. Jediné dva body, které neztrácely barvu ani v černobílém nočním režimu mých očí. Nočnímu vidění, které jsem získal studiem Knihy mrtvych. Schopnosti, která mi umožnila porazit démona, jenž po deset let terorizoval obyvatele Lindina domu. Démona, který před stovkami let opsal Knihu mrtvých, ve snaze dostat se s její pomocí na zem. Démona, kterého jsme společně s Lindou porazili a vrátili do pekla. Tenkrát ji málem zabil. Málem. Několikrát. Otřásl jsem se při té vzpomínce. Tolikrát jsme oba měli na mále. Ale spolu jsme to zvládli. Pořád jsme byli tady, zatím co Locutus se musel vrátit do pekla.

Zaplašil jsem zlé vzpomínky a mávl na Lindu, která právě prošla vrzající brankou. V tu chvíli se mi vrátila vzpomínka na upíří tělo, napíchlé na ozdobném plotu hned vedle. Znovu jsem se otřásl. Ty vzpomínky se vracely tak náhle. Bylo to divné. Měl jsem z toho špatný pocit. Něco se dělo a já nevěděl co. Znovu jsem zahnal zlé vzpomínky a raději šel otevřít Lindě.

Náš byt zabíral celou jednu polovinu prvního patra domu. Ve druhé se nacházel byt pana domácího, který měl jako jediný balkon s výhledem do údolí Vratislavice a ze západní strany velkou terasu.

Jednou jsem u pana domácího v bytě byl. To když mě požádal, zda-li bych mu nepomohl s údržbou zahrady. Ne celé. Zahrada byla tak rozlehlá, že by se o ní nepostarali ani tři lidé na plný úvazek. Pouze okolí domu a část první terasy. Tu která byla hned pod domem, který ležel ve východní části pozemku táhnoucího se dalších šest set metrů za dům a potom asi sedm set metrů dolů, ke břehům Vratislavice, zakončený pět metrů vysokou kamennou zdí. Rozdělen byl na dvě hlavní terasy. První, o jejíž část jsem se staral já, byla asi dest metrů široká. Kdysi na ní byly záhony plné květin a ovocné stromy. Teď jen trávník, který jsem sekal a pár jabloní, které už dávno nenesly. Druhá terasa byla největší. Pět metrů pod první, široká asi patnáct metrů s vodopádem a jezírkem v západní části. A také ořešákem před mými okny, jehož plody jsem na podzim sestřeloval vzduchovkou, než si pro mě přijela benga, neboť ty broky létali až dolů k řece, kolem které vedla cesta pro pěší. Sorry, já nevěděl, že vzduchovka má takový dostřel. Pod druhou terasou už byl jenom chaos. Malé nízké terasy totálně zarostlé a téměř neprůchodné a soustava jeskyní před kterými byl palouček s ohništěm na kterém jsem učil Lindu zacházet s mačetou a sám na něm trénoval. Palouček na kterém jsem spálil těla vojáků her Obersta a tak si vyrobil pětici vlastních stínů, které by napadly každého, kdo by do zahrady vstoupil, kdyby se někdo takový našel, což naštěstí nehrozilo. Pětici proto, že ne ze všech deseti vojáků, které jsem v zahradě zlikvidoval, se staly stíny.

Dům byl až na náš byt prázdný. Všichni nájemníci, kromě nás, se dávno odstěhovali. A pan domácí nedávno zemřel. Nebyl nikdo, kromě mě, kdo by do zahrady chodil. Až do dneška.

"Čau. Co je to venku za lidi?" zeptala se mě Linda, hned jak se za ní zabouchly dveře.

"To je potomstvo pana domácího. Přišli si rozporcovat zlatou krávu."

"Proč jsi něco neřekl, přišla bych jindy."

"Jako kvůli nim? Vždyť jim je všechno jedno. Už tři hodiny se tu dohadujou, jak si rozdělí majetek. A teď je dokonce napadlo, jít se podívat dolů, do zahrady."

Linda jen pozvedla obočí. Jen ona a já jsme věděli, že dolů do zahrady by určitě nikdo chodit neměl.

"Pan domácí ještě ani nevychladl a oni v jeho bytě vymýšlí, jak dům prodají a peníze si rozdělí."

"Jak víš o čem mluvili?"

"Pán domácí mi to řekl. Odmítl opustit své rodinné sídlo. Takže ten kdo tohle koupí, dostane jako bonus ducha bývalého majitele a pět pěkně vostrejch stínů. A pak nás vodsaď vystěhuje," povzdechl jsem si.

Mezitím jsme se přesunuli do mého pokoje k otevřenému oknu, odkud jsme sledovali rozvětvené příbuzenstvo pana domácího, sestupující do zahrady.

"Neměli bychom je zastavit?" zeptala se po chvíli Linda. "Ty stíny by jim mohli ublížit."

"To si nemyslím. Na stíny je ještě dost brzo. Obzvlášť na ty naše. A navíc, pan domácí říká, ať je klidně necháme. Nelíbí se mu, že chtějí dům prodat."

"Říká?" vyvalila na mě své velké zelené oči. "On je teď tady?"

"Jo. Stojí přímo vedle tebe."

Linda uskočila stranou. Napadlo mě, jak poznala na kterou stranu má uskočit, když nevěděla, kde pan domácí stojí. Ale trefila to.

"Neboj. Neublíží ti. Není to zlý duch. Neodešel jenom proto, že to tu má hrozně rád. Stejně jako já. A teď se barák prodá a nás vystěhujou," znovu jsem si povzdechl.

"Tebe vystěhují. Ducha asi těžko," ušklíbla se Linda.

"Jo, přestaví to tu na luxusní hotel. S vlastním duchem a pěti stíny. Bude to jak hotel Anna. Príma strašidelná atrakce."

"Ale teď vážně," řekla Linda vážně. "Co když jim ty stíny dole ublíží. Proč jsi je vlastně nezlikvidoval?"

"Protože jsou to moje stíny. To já je vyrobil, když jsem pozabíjel her Oberstovi lidi. A navíc mám pocit, že se budou v budoucnu hodit."

"Hodit na co?"

"Nevím. Už od rána mám takový zvláštní pocit. Znáš to. Jako když je něco špatně. Jako když se má něco stát, ale nevíš co. Je to divný."

"S tebou je všechno divný. Vzpomínáš když nám bylo osm? Na tom stromě. Jedli jsme sójové suky a zapíjeli to žlutou limonádou. Tak to bylo taky divný. A to se nezmiňuju o ostatních věcech."

"Ty si na to vzpomínáš?"

"Jasně. Bylo to hned po tom, co jsme sledovali pana Poláčka."

"No jasně. Ale co je na tom divnýho?"

"Jako malá jsem byla na soju alergická. Ta tyčinka mě měla zabít."

"Proč jsi mi o tom neřekla dřív?"

"Vzpomněla jsem si až teď."

"Zdá se, že jsme si souzeni," usmál jsem se a políbil ji.

V tom se ze zahrady ozval ženský výkřik. A pak další a další. Za chvíli se na první terase zahrady objevila skupinka vyděšených lidí.

"Viděli jste to! Viděli jste to!" pořvával proplešatělý chlápek v hnědém sáčku s kravatou. "Měl na sobě nějaké maskáče a byl úplně rozstřílenej. Tekla z něj černá krev. Marto!"

Marta se právě skácela k zemi. Plešoun se jí ani nepokusil zachytit. Naštěstí byla první terasa zarostlá vysokou trávou, kterou už dávno nikdo nesekal, takže Marta spadla do měkkého. Prostě omdlela.

Plešoun se jí snažil odnést, jenomže Marta nebyla žádná laň. Plešoun se k ní vlastně vůbec nehodil. Vypadali jak Ludva a Heduš Homolkovi. Plešoun neměl šanci.

"Boďane! Ty vole, tak mi pomož!"

Boďan se zastavil uprostřed schodiště vedoucího ze zahrady přímo před vchodem do domu. Nerozhodně otáčel hlavou k Plešounovi a k prchajícímu stádu příbuzných, které už bylo venku. Nerozhodnost je svině.

"Boďane, ty vole. Je to tvoje ségra!"

Bratrská láska nezná mezí. Boďan se konečně rozhoupal. Chvíli jim to trvalo, ale Marta se nakonec probrala a všem se ve zdraví podařilo opustit zahradu stínů.

"Čemu se tak směješ?" dloubla do mě Linda. "Vždyť tam dole mohli umřít."

"Nemohli," vymáčkl jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu. "Začaroval jsem stíny tak, že se nemůžou hýbat. Můžou se lidem ukázat, ale nemůžou jim ublížit. Alespoň ne ve dne. Já to se svejma stínama umím lásko."

"Svejma stínama?"

"No a? Když jsme mohli mít našeho démona, proč by sme neměli naše stíny."

"Doufám, že víš, co děláš."

"Ani ne. Ale myslím, že z prodeje našeho domu teď na ňákej čas sešlo."

"Není to váš dům."

"Myslel jsem pana domácího."

"Tvoje v něm není ani cihla a pan domácí je mrtvej. Tak proč na něm tolik lpíte?"

"Prostě ho máme rádi. Představ si osmiletého kluka, který má z ničeho nic tu největší zahradu ve městě jenom pro sebe. Navíc plnou tajemných zákoutí, jeskyní, jezírkem s vodopádem za kterým je další tajná jeskyně ve který najde super tajemnou mačetu, se kterou nakonec porazí démona. Pro mě to byl malý ráj. A pan domácí? Žil tu celých sto devět let. Byl to jeho domov. Jeho rodinné sídlo..."

"Moment," skočila mi Linda do řeči. "Bylo mu 109? Nevypadal na to."

"To Necronomicon. Pořád je tady v jeho domě pod podlahou. Působil i na něj."

"Myslím, že jsem s Necronomiconem měla větší čest. A nevšimla jsem si, že by na mě nějak působil."

"Aha," řekl jsem jen.

Od doby, co jsme spolu začali chodit, byla Linda ještě krásnější než dřív. Její zelené oči zářily jako dvě hvězdy a já je dokázal vidět i na kilometry daleko. Dokázala vycítit zlo ukryté v živých i nemrtvé zlo, se kterým jsme se tolikrát setkali. A dokázala se mnou mluvit v myšlenkách. Ale jinak na ni Necronomicon nezanechal žádnou stopu. Stejně jako na mě. Raději jsem pokračoval.

"Každopádně se teď dům prodá a nás vystěhují. A já skončím v nějakým hnusnym šedym paneláku bez zahrady s výhledem na další hnusnej šedej panelák."

Linda se mi zadívala do očí. Ty její zase tak zvláštně jiskřily. Stejně jako vždy, když dostala nějaký nápad.

"Nastěhuj se ke mně, taky máme zahradu a navíc to tam dobře znáš," usmívala se.

Také jsem se usmál.

"To až řekneš tátovi, zabije nás oba."

"Ale kdepak. Táta tě má rád. Zachránil jsi jeho dceru před bandou psychopatických zabijáků. Seš jeho hrdina."

Původně to byl první stín se kterým jsme se v životě potkali. Ale historka o tom, že nás přepadli šílenci, byla důvěryhodnější. Je fakt, že od té doby jsem s panem Novotným vycházel mnohem lépe. Ale nastěhovat se k němu nebyl dobrý nápad.

"Nemyslím, že je to dobrý nápad. Ale děkuji za nabídku, princezno."

Linda se posadila do okna a chvíli mlčky sledovala okolí. V dáli se rozezněly zvony, oznamující poledne. Odsud se zdálo, že zvony zní ze svatého Prokopa, ale ten žádné zvony neměl. Zvuk vycházel z kostela, který stál těsně za ním. Naše město bylo plné kostelů. Když nepočítám svatého Prokopa, který neměl zvony, bylo jich přesně sedmnáct. Docela slušné, na městečko s dvaceti tisíci obyvatel. A ještě před čtyřmi lety jich bylo osmnáct. Vlastně se divím, proč nade mnou někdo bdí, když jsem mu vyhodil do vzduchu svatostánek.

"Tak ten barák koupíme," vypadlo náhle z Lindy, když zvony utichly.

"Jasně princezno. Hned z další vejplaty," řekl jsem posměšně.

Linda raději změnila téma.

"Proč jsi mě sem vlastně dnes pozval? Chtěl jsi mi něco ukázat."

Na to jsem málem zapomněl. Sebral jsem ze stolku obálku s označením letecké pošty a podal ji Lindě. Ta si ji vzala a nejprve přečetla zpáteční adresu.

Sarah Kenna King

Beavercreek ranch

Anderson county

Tennessee

USA

"Sarah Kenna King?" zeptala se se zájmem Linda. "Myslela jsem, že tvůj děda neměl žádné příbuzné. Proto po válce zůstal tady."

"To jsem si myslel taky. Alespoň máma to tak tvrdila. Prý ji to tak řekl táta, než zmizel. Já vlastně o otcově rodině vůbec nic nevím. Jen, že babička Králová umřela pár let po tom, co zmizel děda. Měl jsem být posledním potomkem Kingů. Ale jak se zdá, všechno je jinak," ukázal jsem na dopis.

O prokletí, které na náš rod seslal Necronomicon, Linda věděla. Bylo to mezi námi stále otevřené téma.

"Je to psaný americky a v tom jsi mnohem lepší než já. Chtěl jsem, abys mi to přečetla ty. Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit."

Linda opatrně vytáhla z obálky dopis a pomalu, jako by ji snad mohl ublížit, četla.

"Drahý Richarde,

Vím, že to pro tebe bude překvapení, ale tvůj dědeček nebyl sirotkem, tak jak ti celá léta tvrdili.

Bylo mi moc líto, když se rozhodl vzdát se své rodiny tady v Tennessee a raději odjel na evropské bojiště. A ještě více mi bylo líto, když se rozhodl v Evropě zůstat. Ale byla to jeho volba.

Tvůj otec projevil zájem odjet do Ameriky, ale v té době to nebylo tak jednoduché. A po té už bylo pozdě. Velice mě zarmoutila zpráva o jeho smrti. Chtěla jsem ti napsat už tenkrát, ale bohužel mi to nebylo dovoleno.

Ale teď můj drahý, jsi dospělý a můžeš se rozhodovat sám za sebe. A já bych tě ráda viděla.

Už mi nezbývá mnoho času. A tak, než navždy odejdu, bych ráda viděla vnuka svého jediného syna.

S láskou

Sarah Kenna Kingová

Tvá milující prababička

Linda dočetla. Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli. Nevěděla co na to říct. Já také ne. Někdo mi celou dobu lhal. Tvrdil, že děda King neměl v Americe žádné příbuzné. Ale proč? Otec o nich věděl. Ale zmizel když jsem byl malý. A máma o žádných příbuzných z Ameriky nevěděla. Věřil jsem ji. Táta ji o nich nejspíš nikdy neřekl.

Ale to nebylo to podstatné. Podstatné bylo, proč můj děda odjel. Proč šel raději do války, než aby zůstal se svojí rodinou.

"To není všechno," řekl jsem Lindě, když ticho trvalo už příliš dlouho. "Koukni do obálky."

Linda koukla do obálky a vyndala z ní několik dalších papírů.

"Co je to?"

Usmál jsem se.

"Přece letenky do Nashville."

Dostat se z Krásné Hory do Nashville není zase taková sranda, jak by se mohlo na první pohled zdát.

První fázi cesty jsme zvládli v autě Lindina otce, který nás odvezl do Prahy na letiště. Vůbec se mu nelíbilo, že by jeho dcera měla jen tak, z ničeho nic, odletět do Ameriky. Prostě jí nechtěl pustit. Přesvědčil ho až argument, že teď už je Linda dospělá dokonce i v Americe a že se mnou se jí přeci nemůže vůbec nic stát. Byl jsem přeci ten, kdo raději málem přišel o ruku, než by dovolil, aby se tatínkově malé holčičce něco stalo.

To já to měl s Lindou mnohem horší.

"Takhle tě do letadla nikdy nepustí," podělila se se mnou o své obavy cestou k letištnímu terminálu.

"Jak jako?"

"Takhle," plácla mě rukou přes záda.

"Když o tom budeš pořád mluvit, tak určitě ne."

"Nejen, že tě tam nepustí, ale navíc tě ještě zavřou. Za terorismus."

"Co ty víš o terorismu."

"Dost na to abych věděla, že skončíš za katrem."

"Za katrem," rozesmál jsem se.

"Co je na tom tak vtipného," řekla kysele. Asi jsem se jí dotkl.

"Nic. Jen, že mluvíš jak špatně nadabovanej film.

"Co že? A jak bys to řekl ty, ty chytrej."

"Ja ti nevím čéče. V krimu. V báni. V lapáku. V díře. V base. U Chozého."

"Proč u Chozého?" podivila se.

"Jeden kámoš měl bráchu bachaře. Jmenoval se Josef. Nikdo mu neřekl jinak než Chozé. A pak jednou zavřeli jinýho kámoše a shodou okolností se dostal do toho samýho kriminálu, kde sloužil Chozé. A když se pak na něj někdo zeptal, jinej mu odpověděl, že je u Chozého. Tak to vzniklo."

"Zajímavé to máš kamarády."

"Bejvávalo. Teď už mám jenom jednu vyplesklou bloncku s pětkama kozama, co dělá, jak kdybych měl na zádech patnáct kilo semtexu."

"Linda se zastavila. Podíval jsem se na ní. Z očí jí sršely zelené blesky. Asi jsem to přehnal.

"Takhle už nikdy nemluv. Nesnáším to."

"Jak jako?"

"Jako nějakej mukl."

Mukl? V duchu jsem zakroutil hlavou. Jenomže v duchu v našem případě znamenalo, že to ten druhý vycítil.

"A kozy mám čtyřky, vole. Tak nečum," dodala ještě a pokračovala dál letištní halou.

Naletěl jsem. Naletěl, jako naprostej začátečník. Myslel jsem si, že si utahuju já z ní a přitom to bylo obráceně. Byla fakt dobrá. Nemilovat tuhle holku prostě nešlo. Usmál jsem se a šel za ní.

"Stejně tě zavřou," řekla, když jsem jí dohonil.

"Nezavřou."

"Zavřou. A mě s tebou. Jako komplice."

"Mrňavý blondýny do kriminálu nezavíraj. Tak buď v klidu. A chovej se normálně. A hlavně přestaň žvanit o kriminálech, teroristech a semtexu. Přitahuješ pozornost."

Linda zmlkla. Bylo na čase. Právě jsme se dostali k detekčnímu rámu. Jistě. Lindiny obavy byly zcela na místě. Snažit se dostat s mačetou do letadla, byla blbost. Totiž byla by to blbost s jakoukoliv mačetou, kromě té mé. Má mačeta totiž byla kouzelná. Ne jen, že dokázala zabíjet démony a upíry. Ale díky stříbru z kříže svatého Vojtěcha, po kterém byla pojmenována, platila také na vlkodlaky a stíny. A nebyl důvod nevěřit tomu, že by nebyla účinná i proti ostatním nadpřirozeným šmejdům. Sice jsem se už víc jak rok s žádným takovým nesetkal, když nepočítám pětici stínů v naší zahradě, ale že bych někdy opustil dům bez ní jsem si nedokázal představit. Obzvláště ne při cestě do Ameriky.

A tak jsem před cestou pošeptal mačetě pár zaklínadel z Knihy mrtvých a potom vzal mačetu k městskému soudu, kde ve vstupu stál detekční rám. Mačeta ani nepípla. Prošel jsem bez problémů. A proto jsem věřil, že na letišti tomu nebude jinak. A kdyby náhodou bylo, ještě jsem mohl zaklít celníky.

Takže základ byl chovat se přirozeně. To mi šlo. Ne tak Lindě, která nakonec skončila někde vzadu. Hloubková osobní prohlídka se tomu říká.

Když se po půl hodině objevila s usmívající se celnicí v zádech, málem mě sežehla pohledem. Ještě, že jsem po boji s Invisiblem nehořlavej.

Ale pak už to šlo jako po drátkách. Z Prahy do Londýna a z Londýna do New Yorku. Na ten jsem se obzvlášť těšil. Zbytečně. Na letišti nás nahnali z jednoho letadla do druhého a už jsme zase letěli. Ale aspoň jsem ho viděl z letadla. Empire state building, Sochu svobody a jedna z posledních možností spatřit věže Světového obchodního centra před tím, než si je někdo spletl s letištěm.

Nakonec vnitrostátní linkou z New Yorku do Nashville, kde si nás měl na letišti někdo vyzvednout.

Nic nudnějšího, než cestu letadlem jsem snad nezažil. Baterky v discmanovi mi došly hned po odletu z Londýna. Asi jsem si neměl kupovat ty nejlevnější co Vietnamec Honza v tržnici ve městě měl. Vietnamec Honza. Jsem nepoučitelný. V palubní televizi běžela nějaká 347 let stará kovbojka s Johnem Waynem a Linda mi navíc zakázala veškerý alkohol. Ani rozdat si to se mnou na záchodku nechtěla. No co je? Tím se prý baví mladí Američané při dlouhých cestách letadlem. A já se chtěl do té Ameriky řádně vžít. Navíc mě celou cestu do zad tlačila mačeta. Skoro jako by se jí ta cesta vůbec nelíbila. Místa na nohy bylo na sedačce jako na zadním sedadle Feldy a ze sedadla před námi mě neustále okukoval malý pihatý blondáček s kukadlama tak modrýma, že by mu je i Hitler záviděl. Pomalu jsem si začínal přát abychom spadli. To by mi ten let možná trochu zpestřilo. Cesta letadlem byla prostě nuda. Tedy tím, kterým jsme letěli z Londýna do New Yorku. Z New Yorku do Nashville to bylo mnohem zajímavější.

Letadlo na vnitrostátní lince byla nějaká DC desítka, či co. Mělo tři motory, ale to ve mně nijakou důvěru nevzbuzovalo, neboť bylo otřískané, jako kdyby se zúčastnilo bitvy o Británii. Nemít proudové motory, věřil bych, že tomu tak skutečně bylo. Od vzletu, až po přistání, se klepalo a povrzávalo a od motorů přicházel neuvěřitelný hluk. Linda nemohla celou cestu odtrhnout oči od praskliny na skle okna u kterého seděla. A navíc se mi zdálo, že letadlem nějak profukuje. Pořád jsem si musel opakovat, že jsme přeci v Americe a ne u nějakých Uganda Airlines, takže se nám nemůže nic stát. Ten den jsem zjistil, že létání může být docela zábavné a že ho vlastně nemám vůbec rád. Ale nakonec jsme přistáli v pořádku. Jen nevím, proč se k letadlu hned po přistání sjížděli hasičské vozy. Asi nějaké cvičení. Protože hustý černý dým, valící se z motorů, je prý po přistání úplně normální. Takže naše cesta do Nashville skončila úspěšně. Jen Linda by příště místo nafukovací skluzavky volila pro opuštění letadla raději schody.

Na letišti na nás někdo čekal, přesně jak bylo slíbeno. Nejprve jsem si toho kluka vůbec nevšiml, i když měl v rukou velkou bílou ceduli s nápisem King. Až po Lindině upozornění mi došlo, že to jsem vlastně já. A že ten kluk se sem vlastně vůbec nehodí.

Hala Nashvilleského letiště byla supermoderní. Samý kov a sklo. Zato kluk vypadal jako vidlák z roku 1864. Vytáhlý blonďák s krátkými rozježenými vlasy, černo modrou kostkovanou košilí, sepranými lacláčemi a béžovými pohorkami tak rozšmajdanými, že snad museli pamatovat ještě George Washingtona. Když jsme ke klukovi došli, změřil si nás pohledem, nic neřekl a jen kývl hlavou abychom šli s ním. A tak jsme šli.

"Vsadím se," řekl jsem Lindě česky, aby mi kluk nerozuměl, "že na parkovišti na nás čeká starej vomlácenej Ford pick-up světlé, blíže neurčené barvy. Na korbě bude krumpáč, lopata, vidle, lano a kanystr s benzínem. Možná i bílý dřevěný kříž. Ale to už možná přeháním."

"To nemyslíš vážně," ohradila se Linda. "To je stereotyp. Navíc pěkně trapnej. Všichni venkovani v Americe přeci nejezdí v pick-upech a nevozí s sebou nářadí. A už vůbec ne všichni běloši z jihu nepatří ke Ku-klux klanu.

"Ne? A co ty hadry? Vypadá jak Huckleberry Finn. To není stereotyp? Na zadním okně toho pick-upu bude zavěšená brokovnice. Vsaď se."

Při vyslovení známého jména románové postavy Marka Twaina, se kluk otočil. Nic však neřekl a pokračoval dál.

Když jsme vyšli z letištní haly, udeřilo do nás neuvěřitelné vedro. Byli jsme právě uprostřed léta a Tennessee sužovala největší vlna veder za posledních třicet let, jak jsme se později dozvěděli od místních. Jestli jsem měl pravdu a na parkovišti na nás čekal padesát let starý Ford, klimatizaci mít určitě nebude. A já vlastně vůbec netušil, jak daleko to na Beavercreek ranč je. Doufal jsem, že ne moc.

Huckleberry si to rázoval po rozpáleném parkovišti naprosto lhostejný ke mně k Lindě i našim dvou kufrům, se kterými jsem se samozřejmě vláčel já. Už po půl minutě na žhavém slunci ze mě lilo jako z konve, zatímco Huckleberry si vesele pohvizdoval nějakou melodii. Zdálo se, že mu téměř čtyřiceti stupňové vedro vůbec nevadí.

Zato já začínal být pěkně nevrlý.

"Velký. V týhle zemi je všechno nesmyslně velký," vrčel jsem, zatím co mi pot stékal do očí. "To parkoviště je snad větší než celá Krásná Hora. Ještě že děda nepřitáh s Koněvem z Ruska. Co kdyby byl třeba z Jakutska. To by sme na cestu potřebovali nejmíň čtrnáct dní. A ten blb blonďatej. Podívej se na něj. Určitě parkuje až úplně na konci. Jen se na něj podivej, na vola. Už mu chybí jenom stýblo trávy v hubě a slamák na tý jeho buranský řepě."

"Richarde!" okřikla mě Linda. "A dost! Jsi tu na návštěvě. Tak se podle toho chovej!"

"Co je?" ohradil jsem se dotčeně. "Stejnak mi nerozumí ani slovo."

Huckleberry, který šel asi deset kroků před námi, najednou zastavil u zářivě rudého Fordu Mustang a začal šátrat rukou v kapse lacláčů, jakoby něco hledal. Třeba klíče od auta. Také jsem zastavil. Že by taková chyba v odhadu? Ale Huckleberry jen zakroutil hlavou a pokračoval dál.

Asi po šestnácti kilometrech Huckleberry konečně zastavil u svého vozu. Tak Ford to nebyl. Ale to bylo to jediné v čem jsem se spletl. Velká kulatá světla po stranách oválné masky chladiče. Neurčitá, béžově šedá barva. Spíše prach z cesty než originální lak. A samozřejmě korba na kterou kluk ukázal. Hodil jsem na ni naše kufry a nezapomněl se podívat dovnitř. A pak jsem se na Lindu široce usmál.

"Kříž tam není. Ale hele," ukázal jsem na zadní okno, kde v držáku vězela dlouhá dvouhlavňová brokovnice.

Také se na korbu podívala a jen zakroutila hlavou. Krumpáč, lopata, vidle, lano a kanystr s benzínem. Kromě kříže to tam bylo všechno.

'Jak jsi to věděl?' zeptala se Linda myšlenkou, když jsme se usadili ve voze, ve kterém bylo snad sedmdesát stupňů.

'Stereotyp,' odpověděl jsem též myšlenkou.

A aby toho nebylo málo, kluk sáhl za sedačku a vylovil slamák, který si narazil na hlavu. A po té jsme mohli konečně vyjet.

Všichni jsme seděli vpředu. Pěkně vedle sebe. Americká auta staršího data nemají středový tunel, jako ta Evropská. Do předu se pohodlně vejdou tři lidé. To proto, že všichni Amíci musí sedět vpředu. Spíš než v autě jsem si připadal jako na pohodlném pojízdném gauči. Auto se ladně pohupovalo na měkkém pérování. Staženými okny na nás foukal horký vzduch. Dokonce i z Lindy lil pot. Jen Huckleberry se zdál být naprosto v pohodě.

'Vsadím se, že Beavercreek ranč tvoří velká, bíle natřená, dvoupodlažní budova s antickými sloupy, které podpírají balkon, táhnoucí se kolem celého domu. Schovaný je mezi vysokými jilmy uprostřed bavlníkové plantáže. A na jednom z jilmů, na tom, co je nejblíž domu, je na provazech zavěšená houpačka.'

,A pod tím jilmem sedí stará černoška a vypráví dětem Chaloupku strýčka Toma, zatím co na poli dozorce bičuje otroky. Nepřeháníš už to trochu?'

,Co? Zatím jsem to všechno trefil.'

,Všechno ne. Radši se ho zeptej, jak je to ještě daleko.'

'Proč se ho nezeptáš sama?'

'Zeptej se ty. Je to tvůj příbuzný.'

'Jak jsi na to přišla?'

'Tak se na něj podívej.'

Úkosem jsem se podíval na Hucka. A sakra. Nebýt těch slámových vlasů a modrých očí...

'Možná vzdálený bratranec, nebo tak něco. Vždyť mi o Kingových vlastně vůbec nic nevíme.'

V tom měla Linda pravdu. Vyjeli jsme si na výlet do Ameriky, aniž bychom věděli s kým máme tu čest. Možná, že pan Novotný měl pravdu, když se mnou nechtěl Lindu pustit. Mimoděk jsem se zapřel do opěradla, abych v zádech cítil svou mačetu. Hned jsem si byl o něco jistější.

"Jak je to daleko?" zeptal jsem se Hucka anglicky, když jsem si konečně utřídil myšlenky.

"Asi dvě hodiny," odpověděl lámanou češtinou.

Ohromeně jsem na něj vyvalil oči.

"Ty mluvíš česky?"

"Moc dobře ne," řekl už anglicky s protáhlým jižanským přízvukem, "ale rozumím docela dobře."

Podíval jsem se na Lindu.

'Já ti říkala, že máš držet hubu,' poslala mi myšlenkou nazlobeně.

Tentokrát mi nezbylo, než souhlasit.

"Hele," začal jsem opatrně. "To s tím vidlákem a tak... To mě mrzí. Tak promiň."

"Jo a taky s buranem," odvětil, aniž by se na mě podíval.

"Ale s tím autem jsem to trefil," řekl jsem vesele. "Co je to vůbec zač? Má to moc pěkný zvuk motoru."

"To je Chevy. Ročník padesát osm. Pětilitrová vé osmička. Sto sedmdesát šest koní."

Sakra, pomyslel jsem si. Takhle velkej motor a tak malej výkon? To uměj jenom amíci.

"Jak to, že umíš Česky?"

"To bába Kingová. Když zjistila, že tvůj děda zakotvil v Čechách, chtěla aby všichni v domě uměli Česky. Stala se z toho tradice," odpověděl, aniž by spustil oči ze silnice.

"Jak se jmenuješ?" zeptala se Linda. "Já jsem Linda a tenhle ignorant je Richard."

"Bill," odpověděl Huck.

"Bill? To jako William?"

"Ne. Hucklebilly."

Vyprskl jsem smíchy. Linda mě praštila loktem do břicha. Hucklebilly šlápl na brzdy a zastavil tak prudce, že jsem čelem narazil do palubní desky. Linda ne. Tu jsem stačil jistit rukou.

Hucklebilly chvíli nehnutě seděl s pohledem upřeným před sebe. Klouby na jeho rukou, kterými svíral volant, byly úplně bílé.

"Do Beavercreeku je to sedmdesát mil. Můžete to dojít po svých."

"Omlouvám se Bille," řekl jsem. Víc mě tak ňejak nenapadlo.

"To jsou všichni Češi takovýhle hovada?"

"Ne. Jenom tohle pako," odpověděla Linda na Billovu otázku a pro jistotu svou odpověď stvrdila pohlavkem. Ten jsem dostal já.

Bill se znovu pomalu rozjel. Nějakou dobu jsme jeli úplně mlčky. V autě ani nebylo rádio. Atmosféra by se dala krájet jako Rákosníčkova mlha.

Takhle jsme ujeli asi dvacet mil. Dalo se to těžko odhadnout. Tennessee je zemědělský kraj. Všude kolem se rozprostírala obrovská pole obilí a kukuřice. Tedy plodin ze kterých se tady vyrábí ta nejlepší americká whiskey.

"Řekni nám něco o Beavercreeku," prolomila nakonec ticho Linda.

"Je to krásné místo. Malý zelený ostrov uprostřed lánů kukuřice. Z jedné strany se táhne hluboký les, kterým protéká Bobří potok, podle kterého má ranč své jméno. Rodinné sídlo. Velký bílý dům, stíněný vzrostlými jilmy. Stáje pro koně. Kukuřičná sila..."

Takže jsem to zase trefil.

"...a nad tím vším dohlíží bába Kingová."

"Bába Kingová?" zapojil jsem se do rozhovoru.

"Sarah Kenna Kingová. Tvá prababička. Hlava rodu."

"Prababička? Kolik ji vlastně je? Počítal jsem to. Když si bral děda babičku, bylo mu dvacet. To bylo v roce 1945. Takže se narodil v roce 1925. Pokud by ho měla prababička, dejme tomu ve dvaceti, teď by ji bylo šestadevadesát."

"Bába Kingová nemohla mít dlouho děti. Ale nakonec se to zlomilo a bába porodila tři dcery. Jenže mužský pokračovatel rodu stále nepřicházel. Ale i to se nakonec zlomilo a bábě se narodil tvůj děda, když jí bylo 46."

Rychle jsem počítal, což u mě znamenalo, že mě Linda jako vždy předběhla.

"Sto dvacet dva," vydechla úžasem.

Páni. Moje prabába je asi nejstarší člověk na světě. Jestli mám geny po ní, možná se taky dožiju vysokého věku. Jestli mě dřív nesejme nějakej upír, nebo démon.

"Ty taky patříš do rodiny?" zeptal jsem se.

"Jedna z báby dcer je moje babička. Takže jsem něco jako tvůj bratranec."

"Kolik těch bratranců vlastně mám?"

Bill začal počítat. Chvíli mu to trvalo. Bál jsem se s čím přijde."

"Šest bratranců, devět sestřenic."

"A všichni žijí v Beavercreeku?"

"Ne, tak velký dům zase není. Na ranči žije můj bratr, můj otec a já. Bába Kingová samozřejmě a potom teta Jess. Dále pak několik stálých zaměstnanců. To je všechno. Ale nikdo z nás už není King. Až na tebe. Jsi posledním mužským nositelem rodu."

Poslední mužský nositel rodu. Pohodlně jsem se opřel a zavřel oči. Do čeho jsem se to zase dostal? Sto dvaadvaceti létá ženská, která si mě přeje vidět, protože je posedlá zachováním rodu. Můj děda šel raději do války, než aby tu zůstal. Něco se mi na tom nelíbilo. Jen jsem ještě nevěděl co. Ale můj šestý smysl, který mi pomáhal v boji s démony a který se rok a půl neozval, najednou bil na poplach. Lindě jsem raději nic neřekl. Nechtěl jsem ji vylekat. Třeba jsem se mýlil. Však Linda měla také svoje nadání. A kdyby tu nebylo něco v pořádku, jistě by to vycítila. Takže zatím v klidu.

Na Beavercreek jsme dorazili pozdě odpoledne. Nebylo už takové vedro a ve stínu vzrostlých jilmů bylo docela příjemně.

Uvítací výbor už nás očekával na schodišti k hlavnímu vchodu do domu. Dvě ženy. Jedna asi šedesáti letá, druhé bych odhadoval kolem sedmnácti. Byla to spíše ještě dívka, než žena. I když. Byla blondýnka. Měla zářivé modré oči. Dlouhé vlasy spletené do copů. A na rozdíl od mých představ na sobě neměla dlouhé šaty až ke kotníkům a zástěru, jako správné jižanské děvče z devatenáctého století, ale obyčejné šortky a volné triko, které více odhalovalo, než na opak. Měla nádherně tvarovanou postavu. Prsa tak akorát do ruky, jak se říká a naprosto okouzlující smyslné rty. Byla prostě úžasná. Na bloncku.

'Ríšánku,' ozval se mi v hlavě Lindin hlas, 'slintáš.'

Zatřásl jsem hlavou, abych se trochu probral.

'A navíc je to tvoje sestřenice. Tak to zklidni.'

Tak jsem to zklidnil. Ale nebylo to vůbec snadné.

V uvítacím výboru ještě nechyběly dvě černošské ženy. Ty už na sobě zástěry měly. Nejspíš pomocný personál. Jedna z žen měla v rukou tác a na něm pár sklenic a džbán s vodou ve které se vznášely kostky ledu a plátky citronu.

To bylo vše. Žádné muže jsem tu neviděl, ale ti mohli být ještě na poli. A taky bába Kingová tu chyběla. Ale pokud ji bylo 122 let, možná tu ani být nemohla.

Šedesáti letá žena sestoupila ze schodiště a s rozpřaženými pažemi se zastavila asi metr ode mě.

"Richarde," řekla a do očí se jí vhrnuly slzy.

Postoupil jsem o krok a nechal se ženou obejmout.

Když žena uznala, že objímání bylo pro tuto chvíli dost, zase o krok ustoupila.

"Jsem tak ráda, že tě konečně poznávám," řekla, při čemž si otírala slzy z očí.

"Kdo jste?" zeptal jsem se. "Kde je prababička?"

Žena se usmála.

"Richarde. To já. Jsem Sarah Kenna Kingová. Jsem tvoje prababička."

'No paráda,' zaznělo mi v hlavě. 'Že já radši neposlechla tátu.'

Takže si to shrňme.

Ta šedesáti létá žena byla opravdu mou 122 let starou prababičkou. A ta, co vypadala na sedmnáct, byla její čtyřiceti létá vnučka jménem Jessabelle Wrightová, které tady nikdo neřekl jinak, než teta Jess.

Na ranči žil ještě strýček John a jeho dva synové. Hucklebilly a Thomas Daviesové. John se na ranč přiženil. Za ženu si vzal druhou vnučku Sarah, která bohužel před několika lety zemřela.

Aby toho nebylo málo, na ranči žili ještě tři stálí černošští zaměstnanci. Lilly a Jenna Kingovi, které stáli v uvítacím výboru s tácem s limonádou a Lillyn otec Jim King Tak teď už jsem v tom měl totální chaos. Ale při slavnostní rodinné večeři, pořádané na naší počest, my bylo vysvětleno i tohle.

Tennessee byl posledním z jižních států, který se 8. června 1861 přidal na stranu Konfederace, jejímž jediným účelem bylo zachování otroctví. V té době vlastnila rodina Kingů téměř sedmdesát otroků, kteří dřeli na jejich bavlníkových plantážích. Zároveň to byl i první stát, který po porážce Konfederace přijal novou ústavu vylučující otroctví a 24. července 1866 se stal opět členem Unie.

Všichni otroci byli rázem svobodní a mohli z ranče odejít. A s sebou si odnesli i příjmení svých bývalých pánů.

Ale ne všichni otroci toužili opustit ranč. Konec konců, někteří na ranči žili po celé generace a nevěděli, kam jinam jít. A tak zůstali jako svobodní zaměstnanci. To byl i případ Jima Kinga. Potomka původních otroků, patřících rodině Kingů.

Beavercreek se postupně přeorientoval z pěstování bavlny, na lidské zdroje mnohem méně náročnější, pěstování kukuřice. V roce 1869 pak tehdejší hlava rodiny Jonah King uzavřel výhradní smlouvu na prodej veškeré své úrody, tehdy nově vzniklé destilerce v Lynchburgu. Právě jsem večeřel uprostřed lánů kukuřice, ze které se vyráběl Jack Daniels.

To byla asi tak historie Beavercreeku v kostce. A já byl opravdu posledním mužským nositelem jména King, když nepočítám Jima, který ovšem s rodinou neměl nic společného. To, že děda přijal své počeštěné jméno a já se vlastně jmenoval Král, tady zřejmě vůbec nikoho netrápilo. Jen mi pořád vrtalo hlavou, proč můj děda raději dobrovolně odešel do války a proč nakonec zůstal raději v komunistickém Československu, než aby se vrátil na tento nádherný, skvěle prosperující ranč.

Beavercreek bylo opravdu překrásné místo. Samotný dům vypadal přesně tak, jak jsem si ho představoval. Měl dvě podlaží a bělostnou fasádu, obklopenou impozantními řeckými sloupy. To vše bylo ukryto v háji vzrostlých jilmů, přinášejících domu stín.

O kus dál, tam kde začínaly lány kukuřice, byla umístěna hospodářská stavení. Stodoly na zemědělskou techniku, díky níž zvládlo pole obhospodařovat pár lidí a stáje pro koně. Kingovi měli dvacítku nádherných statných koní, se kterými objížděli svůj rozsáhlý ranč, ke kterému patřil též ovocný sad a hluboký temný les, ve kterém se ukrývalo jezero s krásně teplou vodou. To všechno jsme se dozvěděli u večeře. Nezbývalo, než to vidět na vlastní oči. Beavercreek byl takový malý ráj na zemi. A můj děda z něj stejně raději utekl.

A co bylo nejhorší? Proč zdejší ženy vypadají na polovinu svého skutečného věku, mi nikdo nevysvětlil. Linda měla možná pravdu. Možná jsme sem vůbec neměli jezdit.

Po večeři, která byla jedním slovem výborná, nás teta Jess ubytovala ve druhém patře, na západní straně domu. Ranč měl sice dům pro hosty, ale já byl přece rodina.

Pokoj měl vlastní koupelnu a manželské lože. To bylo dobře. Ve zvyklostech jižanských venkovanů jsem se vůbec nevyznal a bál jsem se, abychom s Lindou nedostali oddělené pokoje. Ale tihle jižani asi nebyli takový puritáni, jak jsem si je představoval.

Z okna pokoje bylo skrze jilmy vidět na ovocný sad a les za kterým právě zapadalo slunce. Vzpomněl jsem si na první noc u Lindy. Na to, jak mi při západu slunce ukázala démona. Zrovna teď se sprchovala a tak jsem západ slunce sledoval sám.

Ten výjev. Ten rudý srpek pomalu mizející v korunách stromů. Byl jsem v cizí zemi. Tak odlišné od té naší. Mezi cizími lidmi. Ano, byli cizí, ač jsem nesl jejich jméno. Ač tvrdili cokoliv. Ale ten srpek zapadajícího slunce. Ten byl všude stejný. Stejný jako pocit, který jsem měl, když jsem před třemi léty na zahradě domu hrůzy poprvé spatřil Locuta.

Cítil jsem to jako hluboký dunivý tón, který vibroval mými kostmi. Cítil jsem zlo, které se jako šedá mlha pomalu plížilo z najednou mrazivého lesa. Mimoděk jsem sáhl pravou rukou za záda a tasil mačetu, kterou jsem tam v pouzdře měl po celou dobu.

V ten samý okamžik se rozletěly dveře koupelny, ve kterých stála vyděšená Linda. Její smaragdové oči zářily do houstnoucího šera.

"Richarde," zašeptala.

Natáhl jsem k ní levou ruku a když přišla blíž, obejmul jsem ji kolem pasu. Byla zamotaná do velké zelené osušky. Z jejich světlých vlasů kapala voda. Celá se třásla.

"Přichází to z lesa," mávl jsem mačetou k oknu. Její povrch byl černěný, takže v šeru nebyla skoro vidět, ale její ostří bylo lesklé. Tančila na něm spousta malých zlatých jisker. Něco takového jsem ještě neviděl.

"Ne. Je to všude. Venku. I uvnitř. V domě."

Linda stále šeptala. Třásla se ještě víc. Takhle vyděšenou jsem ji naposledy viděl, když na nás poprvé zaútočil démon.

'Je tady. Je přímo za námi!' zaslechl jsem v hlavě Lindin hrůzou sevřený hlas.

Přetočil jsem se tak, abych kryl Lindu svými zády. Mačeta zasvištěla potemnělým pokojem, ale prorazila jenom vzduch. Vyslovil jsem zaklínadlo, odhalující vše skryté. Nic. Pokoj byl prázdný.

"Nikdo tu není," řekl jsem Lindě, stále zahleděné z okna. Neodpovídala. Otočil jsem ji k sobě. Její překrásné zelené oči zmizely. Místo nich jsem viděl jenom bělma. Její ústa byla otevřená v němém výkřiku. Potom se mi zhroutila do náruče.

Pocit zla ovládajícího dům vymizel teprve s rozbřeskem. Celou noc jsem nespal. Začaroval jsem pokoj a udělal z něj tak nedobytnou místnost proti zlým silám. Ale ani tak pocit nebezpečí, až do rána, nezmizel.

Poté, co se Linda zhroutila, se zdálo, že jen klidně spí. Její oči se pod zavřenými víčky vrátily do normálu. Bál jsem se o ní. Bál jsem se, že by mohla být posedlá zlým duchem. Ale to bych vycítil. Žádný zlý duch, ani démon se přede mnou nedokázal skrýt. Ale ona něco viděla. Něco, co jí připravilo o veškerou energii. To dokázaly stíny. A také někteří démoni. Ale ti to být nemohli. Aby do našeho světa mohli vstoupit démoni, musela by být někde poblíž otevřená pekelná brána. A o té bych věděl hned jak jsme přijeli. Tohle bylo něco jiného. Tohle bylo zlo, se kterým jsme se ještě nesetkali.

Linda se neklidně zavrtěla na posteli a poté konečně otevřela oči. Byla vzhůru a byla zpátky. V duchu jsem si hlasitě oddechl.

Nic neříkala. Jen mě sledovala zářivě zelenýma očima.

"Sbalíme se a vypadnem, dokud je venku světlo," řekl jsem jen.

"Ne."

"Proč ne?"

"Protože jsi lovec démonů. A tady jich pár bude."

"Žádného démona tu necítím. Ani v noci ne. Tohle bude něco jiného."

"Byl to démon. Viděla jsem ho. Stál v sadě mezi stromy. Měl lesklou černou kůži. Paže, které měly příliš mnoho kloubů. Rohy a rudé zářící oči. Nejdřív jsem si myslela, že je to Morphus. Byl mu tak podobný. A mluvil na mě. Ale vůbec jsem mu nerozuměla. Takový jazyk jsem ještě nikdy neslyšela," Linda se odmlčela.

Tak démon. Popis seděl. Ten, kdo stvořil démony, nejspíš přílišnou kreativitou neoplýval. Všichni si byli tak podobní. Jen na Locutovi to nebylo tolik vidět, neboť se skrýval pod svou černou kápí. Ale tenhle mluvil. A navíc neznámým jazykem. Démoni moc nemluvili a když už, tak pekelštinou. Ale tu by Linda poznala.

"Jak to, že jsem ho necítil?"

"To nevím. Možná je jiný. Už se nám stalo mockrát, že jsme dokázali vycítit zlo až poté, co jsme se s ním prvně setkali."

"Jiný démon? Jako z jiného pekla?"

"Možná. Každé náboženství má své peklo. Tedy skoro každé."

Zamyslel jsem se. Jiní démoni, než které jsem znal z křesťanského pekla. Ale byli jim podobní, takže nejspíš bylo možné s nimi podobně bojovat. Anebo taky ne. A zjistit se to dalo jen jediným způsobem.

"Tak fajn. Balíme a mizíme," řekl jsem po zralé úvaze.

"Nemůžeme odjet," oponovala Linda.

"Proč ne?"

"Ti lidé tady. Možná potřebují naši pomoc. Děje se tu něco zlého a my jsme možná jediní, kdo to dokáže zastavit."

"Ti lidé tady v tom nejspíš všichni jedou. Minimálně ženy. Jinak si neumím vysvětlit, proč všechny vypadají o polovinu mladší. Možná jsou to čarodějnice. Co já vím."

"A to my právě musíme zjistit. Jsi přeci slovutný lovec démonů. Nemůžeš jen tak zmizet."

"Aha. A já myslel, že slovutný lovec Pampalini."

"To byl slavný lovec Pampalini. A jestli si dobře vzpomínám, nikdy nic neulovil. Tak maximálně rýmu."

"Hele. Specialista přes večerníčky. A nejradši má Rákosníčka."

"Ty," vzala mě polštářem přes hlavu. "Třeba se ti konečně rozsvítí."

Nu což. Chtěl jsem to přejít. Ale ta poslední věta zasloužila odvetu. Na pořadu dne by byla regulérní polštářová bitva. Kdyby ovšem někdo nezaťukal na dveře.

"Pro dnešek ti dávám milost," ukázal jsem na Lindu prstem. Chňapla po něm zuby. Jen tak tak jsem uhnul.

"Já jsem ten Chňapík, maličký krokodýl..." začala potichu zpívat.

Vyvrátil jsem oči v sloup a raději šel otevřít.

Za dveřmi stála teta Jess. Zvala nás dolů na snídani. Byl jsem rád. Měl jsem docela hlad.

U snídaně jsme byli sami. Že prý vstáváme moc pozdě. Byl normální všední den a ostatní byli dávno po snídani a na poli. Práce prý nepočká.

Nevěděli jsme co podniknout a tak se nám teta Jess nabídla, že nám ukáže ranč. Souhlasili jsme. Linda se nejvíc těšila na koně, zatím co mě zajímala zemědělská technika. Ne že bych byl do těchto věci fanda, ale vidět na vlastní oči pravé americké stroje se vám nepoštěsti každý den.

"Ještě můžeme zmizet," řekl jsem Lindě, když jsme se po snídani vrátili do našeho pokoje. "Sbalíme kufry, chytnem stopa do Nashville, skončíme na letadlo a zítra jsme doma."

"Nechci odjet. Chci zjistit, co se tady děje. S kým máme tu čest. Vzpomínáš? Chtěli jsme být světoznámý démonologové. Jako Ed a Lorraine Warrenovi. A teď jsme dokonce v Americe. Máme šanci něco dokázat. Neměli bychom ji promarnit."

"Fajn. Tak teda zůstáváme. Ale jakmile se mi něco nebude zdát, vypadneme odsud."

Bylo dojednáno. Obhlídka Beavercreeku čekala.

"Chtěla by ses jmenovat Jessabelle?" zeptal jsem se Lindy, když jsme na jmenovanou čekali před domem. Linda seděla na houpačce, zavěšené pod mohutným jilmem, zatím co já seděl na zemi před ní.

"Jasně. Je to krásné jméno. Říkal bys mi Jessie, nebo Jess..."

"Nebo Bello," skočil jsem ji do řeči.

"Jo. A pak bys dostal dělo."

"Ale. Slečna je dneska nějak v ráži. Neočaroval tě démon přeci jen trochu?"

"Démony si dávám k večeři," vstala a postavila se nade mne. "A tebe si dám dneska. Jako druhý chod," řekla tak děsně sexy hlasem, až mi z toho stoupl... Tlak.

Měla na sobě jen krátké letní kalhoty a bílé tílko. Co naplat. V bílé ji to prostě slušelo. Zvýrazňovala její dokonalé poprsí, které se v pohodě obešlo bez podprsenky. Jak se na mě dívala z vrchu, málem jsem ji přes ty výstavní dudy neviděl na obličej. Chtěl jsem ji to říct, když v tom se objevila teta Jess. Právě včas. Jinak bych mohl taky skončit s Lindiným kolenem v obličeji.

"Tady vás mám. Tak kde začneme s obhlídkou?" zeptala se teta Jess a při tom se sladce usmívala.

Na chvíli jsem zamrz jako Windows 95. Měla na sobě krátké letní šaty s hlubokým výstřihem, které skrývaly malá pevná prsa. Její pleť byla bílá jako sníh, což byl oproti opálené Lindě docela nezvyk. Blond vlasy měla stažené do ohonu, který ji splýval až k pasu. Z její andělské tváře na mě zářily dvě světle modré hvězdy. Dvě zářící hvězdy. Bylo to poprvé, co jsem viděl zářit oči u někoho jiného než u Lindy. Stále mi vrtalo hlavou, jak je možné, že žena, které bylo něco přes čtyřicet, vypadá na sedmnáct. A navíc tak zatraceně sexy.

'Aby ti nevypadly bulvy,' ozval se mi v hlavě Lindin hlas. Byla naštvaná. Asi jsem na tetu zíral příliš dlouho.

Odkašlal jsem si a vyskočil na nohy.

"Není ti v tom trochu teplo?" zeptala se teta Jess, když viděla, že mám na sobě ještě volnou košili. Venku bylo kolem třiceti stupňů. Přesně jsem to nevěděl, protože teploměr umístěný na zdi u hlavního vchodu ukazoval teplotu ve stupních Fahrenheita. Tady bylo vůbec všechno špatně. Farnhajti, majle, galůny. Alespoň, že se tu jezdilo normálně vpravo.

"Ani ne. Spíš tak akorát," odpověděl jsem vyhýbavě.

"Myslela jsem, že Česká republika leží v mírném pásu. Teď u vás musí být také léto."

"Jo u nás je taky léto. Ale trochu jiný než tady. Hodně prší. Chvíli je pařák a pak se najednou ochladí. Košile se hodí. Jsem na ni zvyklej," snažil jsem se zakrýt pravý důvod, proč mám na sobě ještě košili v tomhle vedru. Jess jen pokrčila rameny a vyzvala nás, ať jdeme za ní.

Nejprve jsme šli k ovocnému sadu, vedle nějž ležely stáje a výběh pro koně. Tam jsme se dlouho zdrželi. Lindě se koně líbili, ale když dostala nabídku, že by se mohla projet, odmítla. Potom nás Jess vzala ke kukuřičným silům a obrovské stodole na zemědělskou techniku, na jejímž štítu vlála vlajka Tennessee. Modrý kruh v červeném poli a v něm tři bílé hvězdy.

"Říkali jste, že z vaší kukuřice se vyrábí Jack Daniels. Jak je to odsud daleko?" zeptal jsem se.

"Lynchburg? Asi sto mil jihozápadně. Je tam muzeum whiskey. Můžete tam zajet, ale chce to naplánovat. Je to výlet na celý den."

"A nějaké jiné město v okolí, kam bychom se mohli podívat?" ptala se Lin.

"Nejblíž je Oak Ridge. Deset mil na východ."

"Oak Ridge?" to mě zaujalo. "Tam se vyvíjejí jaderné zbraně."

"Nejen to. Oak Ridge není jen Národní laboratoř pro jaderný výzkum. Je to také město s asi třiceti tisíci obyvatel. Někdy si tam můžeme zajet, narozdíl od Lynchburgu je to kousek"

Pokračovali jsme dál. Nevím proč se Beavercreeku říkalo ranč. Byla to spíš farma. Pěstovali si vlastní zeleninu, chovali drůbež a dokonce se tu našlo i malé jezírko s hejnem hus. Farma byla naprosto soběstačná. Měla vlastní zdroj vody a další v podobě Bobřího potoka, který rančem protékal. Také vlastní palírnu whiskey, kterou zrovna nikdo nevyužíval. Ale prý byla stále provozuschopná. Až přijde zombie apokalypsa, bude to ideální místo pro přežití. Sežrat husy, pak koně. A pořádně se setnout domácí pálenkou. A jestli neoslepli, žili tam šťastně až do konce světa. Krásný příběh.

Nakonec nám teta Jess ukázala cestu k jezeru schovanému v lese a pak nás opustila. Nebylo to nijak složité. Po cestě mezi poli, která se napojovala na lesní pěšinu, vedoucí k jezeru.

Jakmile jsme vstoupili do lesa, padla na nás tíseň. Zpěv ptáků neustal, ani pocit, jako by nás neustále někdo sledoval, se nedostavil. Ale něco tu bylo. To už jsem po včerejšku dokázal vycítit. Jen to nebylo tak silné. Ale to bylo možná proto, že bylo poledne. Proto, že zlo vycházelo téměř výhradně v noci. Nebylo se čeho bát. I tak jsem radši vedl Lindu po pěšině před sebou. Abych ji měl na očích. A abych měl volná záda, kdybych potřeboval tasit mačetu. Škoda, že jsme si s sebou nemohl vzít P90 a FiveseveN. Ale střelných zbraní zatím nebylo třeba. A já nepochyboval, že bych tady v pohodě nějaké sehnal. Byli jsme přeci v Americe. Navíc ve státě všech střelců. Sehnat tu pořádnou brokovnici, zkrátit její hlaveň mačetou a vylepšit ji pár pekelnými symboly, by neměl být žádný problém.

Asi po čtvrt hodině klidné chůze temným prastarým lesem jsme došli k jezeru. Bylo to něco nádherného. Klidná modrá hladina táhnoucí se do dáli, ukrytá mezi vzrostlými douglaskami. Druhými nejvyššími jehličnany na světě, dorůstajícími až do výše 100 metrů.

Na břehu jezera stála chata patřící rodině, stejně jako celý les. Chata v lese. No paráda. Jestli najdu ve sklepě další Necronomicon, tak končím. Ale chata naštěstí žádný sklep neměla. Byla to vlastně docela pěkná, dřevěná, lovecká chata. Měli jsme v plánu strávit tady celé odpoledne. Byl to vlastně tetin nápad. Takže po obhlídce ranče nás vybavila nějakým jídlem, lahvinkou californského červeného ročník 1997, prý jednoho z nejlepších a velkou zelenou dekou. Pikniku u jezera tak nic nebránilo.

Ale nejdřív jsme se šli vykoupat. Voda v jezeře byla opravdu krásně teplá. Plavky jsme neměli, ale to nám nijak nevadilo. U Paňáku jsme se také koupali výhradně nazí. A já navíc propátral okolí svými okultními smysly. Pokud jsem mohl soudit, v lese kromě nás dvou nikdo další nebyl.

Po koupačce jsme si dali oběd, složený z pečené krůty, brusinkové omáčky a výborných kukuřičných placek, kterým tady říkali chléb.

Ani na vyjížďku po jezeře v kánoi, kterou jsme našli uvázanou u mola se nezapomnělo. Prožili jsme vskutku nádherné odpoledne. Tohle místo bylo ještě hezčí a romantičtější než naše oblíbené místo u Panského rybníku.

Odpoledne strávené u jezera s mou nádhernou Lindou, byl ten nejlepší způsob jak si pročistit hlavu a hodit se takzvaně do pohody. Ale se zapadajícím sluncem se vracel pocit tísně. S rudým kotoučem dotýkajícím se špiček stromů, byl čas k návratu. Nechtěl jsem zůstat v lese do tmy. Taky bych mohl zabloudit a narazit na perníkovou chaloupku.

Temný les. Temná stezka. Pocit nebezpečí sílil. Linda přede mnou neustále zrychlovala. Možná si to ani neuvědomovala, ale teď už pomalu běžela.

Slunce stále zapadalo. V lese už nebylo skoro vidět. Přepnul jsem své oči do nočního režimu. V ten samý okamžik, pár metrů před námi, něco přelétlo pěšinu. Linda prudce zastavila. Málem jsem do ní vrazil.

"Co to bylo?" šeptala.

Uvědomil jsem si, že všechny ruchy okolního lesa ustaly. V dáli se ozvalo táhlé vlčí vytí.

"Vlkodlak?"

"Co že?" probral jsem se z šoku, neboť to, co jsem před chvílí viděl, jsem vážně nečekal.

"Pojď, radši zmizíme," vzal jsem ji za ruku a táhl ven z lesa.

Když jsme se konečně vymotali z lesa ven, trochu se vyjasnilo. Pocit nebezpečí úplně nezmizel, ale nebyl tak intenzivní. Zase jsme zvolnili.

"Tak co jsi viděl?"

"Já... Asi mi to nebudeš věřit. Ale byla to čarodějnice."

"Čarodějnice? S tou už jsme se přeci taky setkali."

"Ne tak docela."

Linda narážela na čarodějnici, kterou jsme potkali na Sálavě a která čarodějnicí vůbec nebyla.

"Tahle byla jiná. Jak z pohádky. Zrovna jsem se přepnul do nočního módu, takže jsem ji viděl docela dobře. Měla velký zahnutý nos, ksicht plnej bradavic, na hlavě rozcuch jak kdyby spala v Řáholci, potrhaný rozevlátý hadry. Ale co na ní bylo úplně nejlepší. Letěla na koštěti. Jak Saxána."

"Kecáš."

"Nekecám. Jak kdyby si tu někdo oblíbil pohádky bratří Grimmů. V tomhle lese už chybí jenom Jeníček a Mařenka."

"Možná, že těmi jsme měli být mi dva," řekla zamyšleně.

Nevěděl jsem, co na to říct. Chvíli jsme šli po prašné cestě mezi kukuřicí, jejíž doba sklizně se neúprosně blížila. Les byl v mírném svahu, ze kterého jsme měli dobrý výhled přes celé pole, až ke dvěma mílím vzdálenému jilmovému háji, ve kterém stál dům. Sakra. Jsem tu teprve dva dny a už přemýšlím jako ti přiblblí Amíci. Takže dům byl daleko asi tři kilometry. V pohodě jsme to mohli stihnout, než slunce definitivně zapadne.

"Je pryč," řekla náhle Linda.

"Kdo?" vytrhla mě z přemýšlení o anglo-saských jednotkách délky.

Lin ukázala na vysoký kůl uprostřed pole. Ještě v poledne, když nás teta Jess směřovala k lesu, na něm byl strašák. Zeptal jsem se na něj.

"Cožpak vy v Evropě neznáte strašáky? Vy je tam nemáte?" odpověděla mi otázkou.

Což o to, strašáky jsme v Evropě znali. Ale že bych někdy nějakého viděl?

Tenhle byl vycpaný slámou a kukuřičnými listy. Hlavu měl z pytle, na kterém byl kovbojský klobouk. Oči z velkých černých knoflíků. Oblečený byl do starých hadrů, převázaných lany. Nelíbil se mi, ale byl to jen strašák.

"Jenom jeden? Na tak velké pole?" zeptal jsem se Jess.

"Jasně. Henry na to stačí sám," řekla, zamávala nám a šla zpět do domu.

Tak Henry. Tady mají i strašáci jména. A taky nevědí, kde je jejich místo.

Kukuřice zašustila asi deset metrů vlevo, jako by jí někdo běžel. Rychle běžel. Byl to docela fofr. Linda vyjekla a přitiskla se na mě.

"Co je to?" šeptala.

"Že by Henry?"

Zase šustění a kymácení klasů. Tentokrát vpravo. Takže buď byli dva, nebo byl ten jeden rychlejší, než jsem si myslel.

"K zemi," řekl jsem Lindě. Nemyslel jsem, že si má lehnout na zem jako čert s hodností vraníka, teda vlka. Byli jsme sehraní. Když jsem jí poslal k zemi, poklesla na jedno koleno a hlídala mi záda. Já se tak mohl soustředit na problém přede mnou a měl prostor pro práci s mačetou.

Zase šustění a kymácení klasů. Tasil jsem mačetu a z otočky hodil. Zas tak rychlý nebyl. Jak přebíhal cestu, trefil jsem ho do boku. Odletěl několik metrů a zůstal ležet na cestě asi třicet metrů od nás.

"Myslíš, že je po něm?" zeptala se Linda, aniž by se zvedla.

"Nevím. Kouknem se," řekl jsem a udělal první krok k Henrymu. Nebylo po něm. Pomalu se začal na cestě sbírat. Za chvíli už stál, rozkročený uprostřed cesty k domu s mojí mačetou trčící z boku. Vytrhl ji a zvedl vysoko nad hlavu.

Možná by se mohlo zdát, že se nikdy nepoučím. Zase jsem zahodil svou jedinou zbraň. Jenže já se od minule naučil pár nových triků.

Jak už jsem jednou říkal a názorně předvedl na jednom gangsterovi, já při čarování ruce nikdy nepoužíval. Až na dvě výjimky. To jednou bylo když jsem chtěl něco uchopit na dálku. Ze začátku to nešlo na více jak dva metry, ale já trénoval. Uchopil jsem svou mačetu vzdálenou třicet metrů, jako bych ji bral doopravdy a trhl. Trhl jsem tak silně, že strašákova ruka, ve které ji držel, se rozletěla ve změti slámy až po loket. Chytil jsem mačetu v letu, využil její energii, něco k ní přidal a z otočky ji poslal zpátky strašákovi.

Vesmírná loď svatého Vojtěcha využila odstředivé síly při průletu kolem planety Richard, aby nabrala rychlost pro svoji další misi.

Mačeta prorazila strašákovu hruď a cinkla o štěrk daleko za ním. Chvíli trvalo, než se úplně zastavila.

"Ale ne," povzdechl jsem si," bude celá odřená."

V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že má mačeta je nezničitelná. A jak se zdálo, strašák taky. To že mu v hrudi chyběl metrák slámy, mu vůbec nevadilo. Jen se na tu díru podíval a potom vykročil k nám. Kdyby měl nějaký ksicht, řekl bych, že se usmíval.

"Co teď? Einsteine," rýpla si Linda.

"Počkej. Nech mě chvíli přemýšlet."

"Tak ty chceš chvíli přemýšlet. Tak fajn," sedla si do tureckého sedu a založila ruce. "A bude to trvat dlouho? Já jen, že ten milý strašák z pohádky se pořád blíží. Ach jo. Trvá mu to. Měla jsem si vzít nějaký časopis. Třeba Sedmičku pionýrů, nebo Ohníček."

"Lindo!" sklonil jsem se k ní a políbil ji na čelo. "Seš génius!"

Zase jsem se otočil ke strašákovi a vyslal proti němu ohnivý kruh. Ten mi šel. Ten jsem trénovat nemusel. Ve skutečnosti to bylo zaklínadlo z Knihy mrtvých. Ohnivý kruh jsem mu říkal jen proto, že jsem ho poprvé použil abych posvítil Lindě na cestu v temné jeskyni pod jejich domem, kde se pod stropem stočil do ohnivého kruhu. Ve skutečnosti to byl pekelný plamen, který jsem dokázal vyslat na vzdálenost desítek metrů a který dokázal spálit úplně všechno. Tedy kromě démonů. Ti z těchto plamenů vzešli. Na ně neúčinkoval.

Strašákovi to asi nikdo neřekl. Nebo nebyl démon. Plameny do něj vrazily jako autobus. Odhodily ho o několik metrů dál a při dopadu z něj k obloze vystřelil gejzír rudých jisker, které se pomalu snášely zpět k zemi. Naštěstí nefoukal žádný vítr. Kdybych hned druhý den po příjezdu zapálil pole, byl by to můj rychlostní rekord v ničení velkých a drahých věcí. Navíc by pan Daniels neměl z čeho vyrábět to svoje pití. A to by byla škoda.

Strašák hořel rychle, to bylo dobře, protože na cestě od domu se objevila dvě světla. Jelo k nám auto. Pomohl jsem Lindě na nohy a vyrazili jsme mu vstříc. Cestou jsme překročili hromádku popela. Ze strašáka nezbyly ani ty knoflíky, které měl místo očí. O pár metrů dál jsem sebral mačetu. Nebyl na ní ani škrábaneček.

Auto bylo za chvíli u nás. To už jsme byli pod kopcem a za zatáčkou, takže jsme neviděli na dům a za námi nebyly vidět doutnající strašákovi zbytky. Z korby seskočili bratři Daviesovi s hasičáky v ruce. Z poza volantu nás sledoval jejich otec.

"Co se děje?" zeptal jsem se udiveně. Prostě jako by se vůbec nic nestalo.

"Pole! Hoří!" ukázal Hucklebilly za nás.

"Co to meleš? Teď od tamtud jdeme. Nic tam nehoří."

"Ale... Viděli jsme z domu plameny."

Otočil jsem se a rozpřáhl ruce směrem ze kterého jsme přišli. Nikde nic. Žádné známky ohně. Dokonce ani světluška s lucerničkou na poli nezasvítila. Karafiátovi broučci asi věděli, proč nejezdit do Ameriky.

"Co kdybyste nás radši odvezli domů."

Hucklebilly vyskočil na střechu pick-upu a rozhlédl se po poli. Potom zase seskočil dolů a zašeptal otci do okna. "Henry. Je pryč. Radši bysme měli vypadnout."

Myslel, že ho neslyším, ale já slyšel. Mávl na nás, abychom si vylezli na korbu. Potom to strejda John otočil.

"Bába Kingová se zlobí," řekl Hucklebilly s úsměškem na rtech.

"Vážně? A proč?" zeptal jsem se.

"Nepřišli jste k večeři. Bába nesnáší, když někdo nepřijde k večeři."

A proč se tak blbě tlemíš, debile. Chtěl jsem říct, ale tím by se naše přátelství, vzniknuvší už na letišti, asi moc neprohloubilo.

"Jsme tu teprv druhý den. Neznáme vaše zvyklosti. Bába to snad pochopí," řekl jsem místo toho. Hucklebilly sklapl. Chtěl jsem mu jednu natáhnout. Blonďáky jsem nesnášel, ale to bylo asi tím, že Johnnie byl také blonďák. Vlastně jsem si to uvědomil až teď. Stejně jako to, že jeden z mých nových nejlepších kamarádů, kterého jsem na rozdíl od mých starých nejlepších kamarádů dokázal zachránit před temnotou, byl také blonďák. Možná byla má zášť proti Billymu přehnaná. Rozhodl jsem se, že mu dám ještě šanci. V tomhle případě to znamenalo, že mu nerozbiju hubu. Alespoň ne teď.

Bába Kingová měla na rozdíl od Hucklebillyho mozek. Jasně, že ji bylo jasné, že neznáme místní zvyky. A jasně, že se za to na nás nehněvala. Večeři jsme dostali, i když už bylo dost pozdě a potom se připojili do salonku k ostatním.

Vyprávěli si, co dělali přes den. Co je potřeba opravit, nebo nakoupit ve městě a že je pomalu čas poohlédnout se po námezdních dělnících pro letošní sklizeň.

"Zítra zajedeme do Oak Ridge," řekl nakonec strejda John, "nakoupíme vše potřebné a pak se zastavíme u Široký Sally. Tam se vždycky pár chlapů, co stojí o práci, najde."

"Široká Sally?" řekl jsem se zájmem. Hned mi bylo jasné, že se jedná o nějakou hospodu. U toho jsem nemohl chybět.

"Je to takový bar na výpadovce z města. Najímáme tam dělníky každý rok," řekl strýček John. "Jestli chceš, pojeď zítra s námi."

Podíval jsem se na Lin. Moc nadšeně se netvářila. Že by se jí chtělo jet s námi asi nehrozilo. A že by tu chtěla zůstat sama, už vůbec ne. Naštěstí celou situaci zachránila teta Jess.

"Lindo, drahoušku. Co kdybychom zítra zůstaly spolu? Pomůžeš mi u koní a pak si uděláme volné odpoledne. Uvidíš. Bude se ti to líbit," mrkla na Lindu, která nakonec souhlasila.

Rolníci chodí spát brzy. A tak i já s Lin jsme se po chvíli odebrali do našeho pokoje.

"Vážně mě tu chceš nechat samotnou?" vyjela na mě hned jak za námi zaklaply dveře. "Co když se mi něco stane? Ty tu nebudeš. Kdo mě ochrání?"

"Neboj. Nic se ti nestane. Přes den tady zlo není. A do večera jsem zpátky. Třeba se ti podaří zjistit, co se tady doopravdy děje."

"Proč myslíš?"

"Já nevím. Ale mám pocit, jako by se nám ostatní spíš vyhýbali. Přes den tu není nikoho vidět, kromě Jess. Tvrdí, že makaj na poli, ale co tam asi tak můžou dělat, těsně před sklizní. A co bába? Ta určitě na poli není. Co asi dělá celej den? Možná, že když se budeš jen tak potloukat po domě, něco zjistíš."

"Potloukat po domě? Zatím co ty si budeš užívat u Široký Sally? A jak vůbec víš, že bába v domě přes den není. Vždyť jsme tu první den a celý jsme ho strávili v lese."

"Já ji cítím."

"Jak to myslíš?"

"Já ji cítím. Stejně jako démony, nebo upíry, když jsou někde na blízku. Cítil jsem ji už včera, hned jak jsme přijeli a cítil jsem ji i celou noc. Ale se svítáním její aura zmizela. Objevila se zase až když se setmělo. Přesně takhle na mě působil váš dům, když v něm byl démon."

"Proč jsi něco neřekl?"

"Nevěděl jsem to. Byl to nový pocit. Neznal jsem ho. Nevěděl jsem, co to znamená. Teď už to vím. Ta bába není až tak normální. A my musíme zjistit proč."

Tak to byl dlouhej monolog. Na mě. Ale na Lindu to zabralo.

"Tak dobře," řekla nakonec. "Ale jestli mě tady něco sežere, budu tě chodit strašit každou noc. A nezapomeň. Znám všechny tvoje finty. Takže se mě jen tak nezbavíš."

"Neboj princezno. Nic se ti nestane. Nechám ti tu mačetu, kdyby něco."

Linda se zarazila.

"Nechci tvoji mačetu."

Věděl jsem proč. Nedotkla se žádné mačety od té doby, co musela na Staré faře rozsekat pár zombíků. Ať tak či onak. I nemrtví lidi jsou pořád lidi. Sekat do nich mačetou a vyjít z toho psychicky v pořádku, zvládne málokdo.

"Nechám ji tady v pokoji. Pod polštářem. Čistě pro jistotu."

Nic neřekla. Bral jsem to jako souhlas.

Tentokrát se v noci nic nestalo. Ne že by se situace tady nějak zásadně zlepšila. Ten pocit naprostého zla obklopujícího Beavercreek přicházel se setměním a odcházel až za úsvitu. Cítil jsem, jak se snaží projít do pokoje skrze má ochranná kouzla. Byl to démon. Teď už jsem ho cítil. Ale byl jiný. Jiný než ti, které jsem zatím potkal. Ale jedno bylo jisté. Bylo to zlo ze samotného pekla. Starodávné a nebezpečné. Napadlo mě, že peklo je možná rozdělené. Že každá víra má to své, se svými vlastními démony. Ale celému tomu vládl jen jeden. Pravý tvůrce Knihy mrtvých. A protože peklo bylo vlastně jenom jedno, i na tyhle zrůdy tady platila má magie. Tedy magie Knihy mrtvých. Knihy, jejíž kopii stvořenou démonem jsem měl několik let schovanou doma pod podlahou a jejíž magie ze mě stvořila zvlášť nebezpečného parchanta. Parchanta, který hýbal s věcmi na dálku, viděl ve tmě, uměl se zneviditelnit, dokázal spalovat vše pekelným ohněm a sám byl nehořlavý. Navíc jsem znal spoustu obranných i útočných kouzel, studoval bojová umění pouhým díváním na televizi a měl sílu za šest chlapů. Jo a na to nejhustější jsem málem zapomněl. Uměl jsem létat. Vlastně spíš jen tak levitovat pár centimetrů nad zemí, ale i to uměl málokdo. To všechno, všechnu tuhle sílu ve mně zanechali démoni, které jsem porazil. Jenomže tenkrát mi nic jiného nezbývalo. Tenkrát šlo o všechno. O celou Zemi. Tady to bylo jiné. Tady si někdo zahrával s temnotou pro svůj vlastní prospěch. Nejspíš moje prababča. A nejspíš v tom nejela sama. Nu což. Počkám. A nakonec zjistím, co se tady děje. Řím taky nepostavili za tejden. A já jsem tu na dovolené. Jsem na super okultní dovče v Americe. Musel jsem si to užít.

Čekal jsem, že do Oak Ridge pojedu na korbě toho starého omláceného pick-upu, který mě přivezl z letiště a málem jsem to trefil. Jen jsem nejel na korbě, ale vpředu. Na trojce. Jako správnej Amík. A to jen díky tomu, že strejda John s námi nakonec nejel. Auto vpředu pro čtyři nemaj ani Američani.

Takže nakonec jsem jel já, Hucklebilly alias Bill a jeho brácha Thomas, kterému všichni říkali Frank. Bůh ví proč. Neptal jsem se. Na to, že jsou Amíci divný a že si všichni říkají všelijak, jen ne tak jak se skutečně jmenují, jsem si začínal pomalu zvykat. Obzvlášť tady na jihu. A to jsme byli jenom v Tennessee. V Mississippi, nebo v Alabamě to prý bylo ještě mnohem horší. Tam to byl samý Buba, Ham, Frog, Bama nebo Chuck. Já znal jenom jednoho Chucka. A pokud jsem věděl, jeho právé jméno bylo Carlos Ray. A taky byl z jihu. A taky měl čerokijské a irské předky.

O těch mých mi vyprávěli bratři cestou do Oak Ridge. První King, jménem Jacob, připlul z Irska do Ameriky už v roce 1756. A já myslel, že Jacob je židovské jméno, ale kdo ví odkud přitáhli Kingové do Irska.

Tenkrát trvala cesta přes moře měsíc a půlka lidí ji nepřežila. Ale Jacob byl silný a statečný muž. Jen co jeho loď zakotvila v New Yorském přístavu, opět zvedl kotvy a s bandou jemu podobných dobrodruhů zamířil na západ a na jih. Tedy do míst, kam noha bělocha ještě nevstoupila. Tehdy to byla jediná možnost, jak uzmout trochu Nové země pro sebe. Tak se dostal až do Tennessee, které se ještě Tennessee nejmenovalo a které bylo téměř výhradně obýváno indiány z kmene Cherokee.

Indiánům se na běloších líbilo máloco. Snad jen jejich zbraně a ohnivá voda. Takže když se rozhodli, že obého mají dostatek, rozhodli se své bílé přátelé vyvraždit. Tak začala indiánská válka. Ale nejen zabráním půdy a její obranou před Indiány, tu mohl člověk zbohatnout. Že prý některé indiánské dívky byly krásnější než Pocahontas s Rybanou dohromady. Tolik k mému čerokijsko-irskému původu. A taky k tomu, proč se tady pálí tak dobrá whiskey. Tentokrát whiskey s "e" neboť se jedná o irský způsob destilace, který s sebou přivezli Irové do Ameriky. A protože místní whiskey se vyrábí převážně z kukuřice, používá se pro ni název bourbon. To aby v tom Češi, jako já, neměli takový zmatek

Jestli jste si někdy mysleli, že jste navštívili nějakou velkou tržnici, třeba tu v Praze, tak oproti tomu, co jsem dnes navštívil já, to byl jenom takový malý vietnamský stánek s jarními závitky.

Trh v Oak Ridge byla otevřená hala o rozloze jižních Čech, ve které se dalo sehnat úplně všechno. Od osiva, přes zemědělskou techniku až po zbraně. To poslední mě zaujalo nejvíc. Nechal jsem bratry nakupovat nesmysly na ranč a sám se vypravil do toho největšího army shopu na světě. Bylo tu všechno. Od brokovnic, přes automatické pušky až po kulomet Gatling, který prý roku 1862 kosil u Richmondu seveřany po stovkách a to i přes to, že Gatlingův kulomet byl severský vynález a Konfederační armáda ho mohla mít roku 1862 ve výzbroji jen těžko. Mimochodem pan Gatling byl také Richard.

Zrovna jsem byl v sekci chladných zbraní. Nevěřícně jsem koukal na Atlantean. Conanův meč. Přesně ten samý, jaký měl Arnold ve filmu. Když jsem byl ještě kluk, Conana jsem zbožňoval. A ještě více jeho meč. Tenkrát jsem si slíbil, že až vyrostu, budu mít taky takový. A teď byl jeden přímo přede mnou. Nemohl jsem se na něj vynadívat a slintal jsem blahem. Pomalu jsem k němu natáhl ruku.

"Hej mladej," ozvalo se odněkud, "na vystavené zboží se nesahá."

Nechal jsem meč mečem a rozhlédl se. Z leva ke mně kráčel chlápek, který jako by z oka vypadl prodejci zbraní z prvních dílů Simpsonů. Jen měl obě ruce.

"Máš zájem?" zeptal se, když dorazil.

"Kolik?" zeptal jsem se na oplátku.

"Tisíc šest set," řekl a změřil si mě od hlavy k patě. "Pro tebe tisíc pět set," řekl potom. Asi jsem se mu líbil.

"Tisíc pět set dolarů?" podivil jsem se. Můj sen o Conanově meči se právě rozplynul.

"Jo. Není to americká výroba. Tyhle dělaj v Toledu. To je ve Španělsku," řekl znalecky.

"Ve Španělsku?" řekl jsem jako naprostý idiot, zklamaný tím, že koupě meče je nad moje finanční možnosti.

"Jo, Španělsko. V Africe," dodal obchodník se zbraněmi důležitě.

To mě konečně probralo. Ne že bych byl kovaný zeměpisnec, ale o Španělsku v Africe jsem v životě neslyšel. Divil jsem se, jak ti Amíci s těmhle znalostmi vůbec trefili například do Vietnamu.

"Hele kámo, tohle není nic pro tebe," řekl obchodník, chytl mě kolem ramen a vedl do jiné části zbrojnice. "Dneska mám speciální slevovou akci na osmatřicítky. Plus náboje zdarma," odvedl mě mezi tím do sekce krátkých palných zbraní.

Bylo tady úplně všechno. Německé Walthery, rakouské Glocky, americké Colty, nebo izraelské Desert eagly. Na stěně tu visel dokonce i ruský Makarov, nebo česká CZ 75. Krom toho tu bylo i Uzi a rovněž český Škorpion s dlouhým zásobníkem. Se zákonem, který zakazoval prodej automatických zbraní ve všech státech unie, si tu hlavu zřejmě nikdo nelámal. Letmo jsem si vzpomněl na film Rudý úsvit, ve kterém severokorejská armáda napadne USA. Docela bych jim to přál. S tímhle americkým přístupem ke zbraním, by severokorejský útok nevydržel ani tři vteřiny. Proto jsem si Rudý úsvit z pomyslné kolonky akční, přesunul do kolonky sci-fi.

Obchodník si nemohl nevšimnout, na co se dívám a proto z držáku na zdi sundal CZ 75.

"Líbí se ti? Moc fajnová věcička. Vyrobena v Česku."

Pozvedl jsem obočí. Asi si to špatně vyložil.

"To je v Rusku," dodal.

Jo takhle. Ještě že ty vokvérovaný americký maníky mám. Jinak bych snad nevěděl, odkud jsem předevčírem přiletěl.

"Je to 9 milimetrů," pokračoval. "Spolehlivá zbraň používaná v ozbrojených složkách po celém světě. Včetně naší Delta force."

"Delta force," konečně jsem se chytil. "Tam sloužil Chuck Norris."

"Přesně," luskl prsty a s úsměvem na mě ukázal. "399. Plus dva plné zásobníky. Co ty na to?"

Chvíli jsem o tom přemýšlel. Za to bych doma nekoupil ani pořádnou vzduchovku. Ale já hledal něco jiného.

"Hledám něco jiného. Tiššího."

Obchodník si mě znovu změřil pohledem.

"Něco na lov v lese," dodal jsem pro jistotu.

"Vím přesně co myslíš," řekl a zavedl mě do jiné části zbrojnice.

Tady byly na stěnách rozvěšeny kuše a luky. Obyčejné i profesionální kladkové, některé v zářivých barvách a jiné maskované, určené pro lov. Obchodník sundal ze zdi jeden úplně obyčejně vypadající šedý luk a podal mi ho.

"Tohle je úplná novinka. Tělo je z titanu vyztuženého karbonovým vláknem. Má speciální systém, díky kterému se dá složit na půlku," zase mi luk vzal a dvěma jednoduchými pohyby ho složil. "A pak ho stačí jen narovnat," vrátil luk do původního tvaru, "a střílet."

Zase jsem si od něj luk vzal a zkusil si ho složit a rozložit. Bylo to opravdu velice snadné. A potom mi k němu podal toulec s šípy s karbonovým tělem a titanovými hroty.

"S tímhle jsem jednou prostřelil bizona na 600 stop skrz na skrz," tvrdil obchodník.

Tentokrát jsem si změřil já jeho. 600 stop, což bylo asi 180 metrů, což byl asi nesmysl, obzvlášť když se bizoni v severní Americe nedožili ani počátku dvacátého století, natož aby je někdo lovil. Já bizony určitě lovit nechtěl, ale luk se mi líbil. Nakonec jsme se dohodli a já odcházel s lukem a sadou šípů, to vše uložené v olivově zeleném vojenském batohu, jehož součástí byla i speciální vojenská lékárnička. To vše za více než přijatelnou cenu. Dokonce mi zbylo na pár panáků u Široký Sally.

Široká Sally byla taková typická americká putyka u silnice číslo 63 na samém okraji města. Chvilku nám trvalo, než jsme se k ní dotrmáceli. Ty dvě paka měli na korbě nějaké náhradní díly a asi patnáct tun speciálního krmiva pro koně. Prý to byly speciální koně, tak potřebovaly speciální krmivo. Pick-up pod tou zátěží vůbec nechtěl jet. Jeho pětilitrová V8 byla v tomhle případě k ničemu, ale k Sally nás nakonec dovezla. Líbilo se mi, jak před ní bylo veliké parkoviště, rozhodně ne prázdné. Na to, že Američani vymysleli prohibici a na alkohol se do dneška dívali více méně skrze prsty, byli docela benevolentní. Tady bylo totiž úplně normální jezdit do hospody autem, opít se a zase jet domů. Bylo to tím, že tady v té velké zemi bylo prostě všechno daleko a lidé se vlastně jinak, než auty nepohybovali. Vždyť tu kolikrát ani neměli chodníky. Proto byl člověk, který si to štrádoval po silnici pěšky na nejvýš podezřelý. A podezřelý v této zemi znamenalo skončit s kulkou v hlavě. Druhým důvodem bylo, že dokud jste někoho nepřejeli, nikdo si vás nevšímal. A přejet někoho šlo jen stěží, když tu nikdo nechodil pěšky.

Široká Sally byla hospoda s asi dvacítkou stolů, tanečním parketem a dlouhým, předlouhým barem, za kterým stála úzká asi dvacetiletá dívka s indiánskými rysy, která na mě mrkla, když jsem procházel kolem. Už jsem věděl proč si vzal praděda Jacob indiánku.

Posadili jsme se k jednomu ze stolů a objednali si pivo. Teda to byl hnus. Ten Američan, co tohle vařil, tam asi přihodil ňáký notně jetý fusekle. Možná i hadr na podlahu a mokrýho psa.

Asi jsem svůj názor neměl dávat tak hlasitě najevo. Dřevorubci od vedlejšího stolu se na mě tak divně mračili.

"A co takhle whiskey!" zvolal jsem. "V Tennessee se dělá ta nejlepší whiskey na světě!"

Tím jsem si dřevorubce od vedle udobřil. Že mají pivo na nic asi věděli, ale na svou whiskey byli hrdí.

"Dáme Jacka?" zeptal jsem se.

"A jakýho?" odpověděl otázkou Bill.

"Jak jakýho? Jack Daniels je jenom jeden ne?"

"Ještě je tu Honey."

"Honey? To neznám. Co je to?"

Bill vstal a odešel k baru. Za chvíli se vrátil s třemi sklenkami medově zbarvené tekutiny. Trochu mi připomněla barvu Lindiných vlasů.

"Tohle je Jack Daniels? To jsem u nás neviděl," ochutnal jsem.

"No páni!" řekl jsem jen a ochutnával dál. Základem byl Jack, toho jsem poznal. Ale byl jaksi jemnější. Zpočátku na mě zaútočila jemná chuť medu, zakončená ocáskem z vlašských ořechů. Tak tohle byla pecka.

"Sakra!" vykřikl jsem. "Vy Yankeeové, ale umíte dělat pití!"

Že já radši neudržel hubu. Od vedlejšího stolu vyskočil chlápek, samozřejmě ten největší a hnal se k nám. Bill ho zastavil na poslední chvíli. Nevěděl jsem, co se děje. Jak tihle lidé normálně mluvili líným jižanským přízvukem, teď z nich létala slova, že jsem jim stěží rozuměl. Jediné, co jsem pochytil bylo, že ne, nejsem odsud. A ne, dokonce ani z Kanady. A pak ještě, že Czech republic rozhodně není součástí Ruské federace a že Evropa není země, ale kontinent. Toliko k americkému pojetí geografie.

Chlápek, jak hora se nakonec uklidnil a vrátil se ke svému stolu.

"Co je?" zeptal jsem se Billa, když se vrátil ke stolu.

"Ptáš se, co je?" vyjel na mě šeptem. "Nejdřív pomlouvat naše pivo a pak nás nazvat jenkyjema?"

"A? Všichni vám tak ve světě říkají."

"Ty vole. Ve světě možná, ale tady seš na jihu. V bývalém státě Konfederace. Některým tady nedošlo, že Konfederace už neexistuje, ani po sto třiceti letech."

"A?" pořád jsem nechápal.

"Ty vole. Yankee se tady říká seveřanům. Pro místní je to urážka. Je to, jak kdybys mu řekl, že je negr."

"Sorry, to jsem fakt netušil."

"Jo. Ty toho zdá se netušíš spoustu. Ještě potřebujme najmout ty chlapy. Možná bude lepší, když počkáš venku. U auta."

Pokrčil jsem rameny, hodil do sebe zbytek Honeyho a raději odešel. V duchu jsem si říkal, co budou tihle lidé dělat, až jim jejich severští přátelé jednou protlačí do Bílého domu černocha. Tipnul bych si, že populace v jižních státech klesne tak o dvě třetiny. Všechno vinou střelných poranění, nezaviněných druhou osobou.

Při čekání venku jsem se trochu nudil, a tak jsem se v myšlenkách spojil s Lin.

'Tak jak to jde na farmě přízraků,' zeptal jsem se, když jsme se pozdravili.

'Výborně. Zjistila jsem pár zajímavých věcí o tvé rodině.'

'Vážně? A jak se ti to povedlo?'

'Něco jsem vydolovala z Jess a něco našla v knihovně. Je tu nádherná knihovna. To musíš vidět.'

No jasně. Študentka se nezapře. Vydřená z knížek. To jsem ji samozřejmě neřekl. Proklela by mě.

'A co ty?' pokračovala. 'Jak to jde ve městě? Kdy se vrátíte?'

'Ale. Zrovna jsme u Široký Sally. Čekám venku na kluky a pak už pojedem.'

'Proč venku? Já myslela, že je to hospoda, že s nimi jedeš jenom kvůli ní.'

'Jak to jenom říct. Nechtěně jsem tu vyvolal mezinárodní incident. Tak mě radši poslali ven, aby to nepřerostlo v mezinárodní konflikt.'

'Zase jsi žvanil.'

"Hej!" ozvalo se ze dveří hospody, než jsem stačil odpovědět.

"Ty," ukázal na mě dřevorubec prstem.

Jůů. Takhle už mě dlouho nikdo neoslovil. Skoro mi to začínalo chybět. Jen kdyby to vždycky neznamenalo potíže.

,Budu muset končit princezno. Blíží se problém.'

'Vážně? A jak velkej?'

'Asi dva metry vejšky a sto dvacet kilo.'

Linda se rozesmála.

'První nakládačka a až třetí den po příjezdu. To musí být rekord.'

'Jo. Tahle dovča je plná rekordů,' povzdechl jsem si. 'Pak se ozvu,' dodal jsem ještě a zavěsil.

Za dřevorubcem se vyhrnuli jeho kámoši a nakonec i Bill s Frankem. Bill chtěl uklidnit situaci, ale na to už bylo pozdě. Buran z lesa se rozhodl, že dneska tady poteče krev. Budiž. Ale do Billa strkat nemusel. Ten kluk to myslel dobře a teď se válel na zemi s vyraženým dechem.

"Zhanobil si naše pivo." spustil buran svou obžalobu.

Neodporoval jsem. To pivo byl fakt děs.

"Zhanobil jsi naší whiskey."

Co to mele? Whiskey jsem chválil.

"Urazil jsi naše ženy a naše statečné vojáky!" už přímo řval.

Já byl trochu mimo. Teď jsem vážně nevěděl o čem mele.

"A za to zaplatíš."

Sorry, ale většinu peněz jsem utratil za luk a batoh. Takže z toho asi nic nebude.

Dřevorubec vykročil. Tak tohle už jsem taky párkrát zažil. Ranař, který si dovolí na od pohledu slabšího, obzvláště má-li za zády kámoše. Vždycky to dopadne stejně. První rána, překvápko. Druhá rána, jde k zemi. Jenže dnes jsem na tuhle hru nějak neměl náladu. Rozhodl jsem se to zkrátit jen na jednu ránu. Jak zaútočil pěstí, využil jsem jeho setrvačnosti, stáhl ho za ruku dolů a za sebe, otočil se přes jeho záda a loktem ho udeřil na krční tepnu, čímž jsem ho uspal. Dát do toho trochu víc síly, už by se nepobral, ale to já nechtěl. Dřevorubec se sesunul na zem. Hotovo.

Jeho kámoši na to jen zírali, nerozhodní, mají-li s tím něco dělat. Bill s Frankem taky zírali. Já nezíral. Mé oči byly zalité rudou krví. Nesvítily tak jako ty démonovi, ale i tak to bylo děsivé. Otevřel jsem dveře našeho auta a pokynul bratrům, aby nastoupili. A pak jsme odjeli. Bratři neřekli celou cestu jediné slovo. Můj démonský pohled je musel vyděsit, stejně jako zbylé dřevorubce. Bylo mi to líto, ale nemohl jsem to nijak ovlivnit. Ten pohled přicházel, když jsem byl naštvaný. A to já byl vždycky, když na mě někdo útočil.

Tentokrát jsme s Lindou na večeři přišli včas. Všichni zmlkli, jen jsme se objevili ve dveřích. Bratři už jistě vyprávěli o tom, co se dělo u Široký Sally. Ale nikdo nic neřekl. Krom toho ticha po našem příchodu všechno vypadalo jako dřív. Bába Kingová, jako hlava rodiny, seděla v čele stolu, zatím co strýček John porcoval velikého krocana a rozdával ho na talíře. Teta Jess upíjela ze sklenice víno a usmívala se na mě, zatím co teta Lin se na mě mračila. Jak kdybych já za to mohl.

"Jak bylo ve městě?" zeptala se Jess a při tom se stále tak sladce usmívala, až mě z toho bolela pravá holeň. Taky si Lin mohla alespoň sundat boty, než mě pod stolem nakopla.

"Jo. Celkem fajn. Na trhu se mi líbilo. U Široký Sally už trochu míň. Zdá se mi, že někteří lidé tady jsou docela dost zatížení minulostí."

"Jo. Jsou to burani," odvětila Jess. "Někteří ještě pořád věří ve vítězství Konfederace a vůbec jim nedochází, že válka už dávno skončila. Nesmíš si to tak brát," zase se usmála a odmlčela. Holeň mě pálila jak svině.

"Co máte v plánu na zítra?" zeptala se po chvíli a znovu se na mě usmála. Jestli toho nenechá, přijdu dneska o nohu.

"Vlastně ani nevíme. Možná bysme vám mohli pomoct s něčím na farmě."

"To je skvělý nápad! A já vím s čím. Ztratil se nám strašák."

"Vážně?" dělal jsem překvapeného. "Jak se mohl ztratit strašák?"

"No. Sám asi neodešel," mrkla na mě. To nemusela. Seděla naproti nám, takže Linda viděla všechny ty úsměvy a mrknutí. Ale tentokrát mě pod stolem nenakopla. Asi ji stejně jako mě napadlo, jestli Jess něco ví.

"Ale možná byste mohli vyrobit nového," pokračoval Jess. "Ve stodole vedle stájí najdete potřebný materiál a nářadí. Nějaké staré hadry vám nechám ráno u vchodu. Co vy na to?" zase mrkla, až to s Lindou cuklo.

'Zabiju jí.'

"Jo, no. Strašáka jsme ještě nikdy nevyráběli, ale myslím, že by to mohla být docela zábava. Co ty na to?" tentokrát jsem mrkl já na Lin.

'Zabiju vás oba.' řekla mi myšlenkou a hezky se na všechny usmála.

Po večeři jsme se odebrali do našeho pokoje. Čekal jsem, že Linda mi vyčte tetu Jess a její chování za které já nemohl. Ale nestalo se tak.

Posadil jsem se do jednoho z křesel. A sledoval Lin, která zmizela za postelí. Co blbne? Chce se schovat pod postel?

Za chvíli se zase vynořila a hodila mi něco do klína. Úplně mě zamrazilo. V kůži vázaná kniha. Necronomicon. Ale ten to naštěstí nebyl. Jen mu byl dost podobný.

"Co je to?"

"Co je to? Zatím co ty sis užíval ve městě, já dělala to, co jsi po mě žádal. Pátrala. Víš, že v domě je docela rozsáhlá knihovna? Je v ní spousta knih o historii, ale tahle," ukázala na knihu v mém klíně, "ta je z nich úplně nejlepší. Je to kronika vašeho rodu."

Pomalu jsem knihu otevřel. Byla stará, to bylo vidět na první pohled. Byla vázaná v kůži, ale řekl bych, že tahle byla z vepře. První stránky byly psané vybledlým, téměř nečitelným inkoustem, ale dál se to zlepšovalo.

"Co se v ní píše?"

"Přečti si to."

"Ale no tak," zaklapl jsem knihu. "To tady budem tejden. Neříkej, že už ji nemáš dávno prostudovanou."

Linda se posadila do druhého křesla. Sáhla za sebe a vylovila zápisník. Byl to ten samý, do kterého si dělala poznámky už v domě hrůzy.

"No nekecej. Ty ho pořád máš?"

"Nikdy bez něj nechodím. Jako ty bez mačety."

"Kde je?"

"Pod polštářem. Ani jsem se jí nedotkla."

Já věděl, kde mačeta je. Měli jsme spolu pouto. Cítil jsem ji. Ptal jsem se jenom ze zvyku.

"Tak povídej princezno. Co jsi zjistila?"

"Tu největší pecku?"

"Jasně. Tu největší pecku," usmál jsem se.

"Jsi potomek indiánů."

"Z kmene Cherokee, to vím. Co tam máš dál."

"Jak to, že to víš? To mělo být moje největší překvapení."

"Bill mi to řekl cestou do Oak Ridge. Taky že první King byl Ir. Víc toho nevím."

"Ne? Tak poslouchej. Jacob King, tvůj prapředek, vedl územní válku s indiány. Ale ta válka neměla konce. Na obou stranách bylo spousta mrtvých. Nakonec se dohodl s náčelníkem indiánů, že si vezme jeho dceru a tak mezi oběma národy stvrdí mír."

"To je jak z Vinetoua."

"Nepřerušuj," řekla výhružně a pokračovala.

"Jacob byl hlava. Nejen, že se zbavil útočících indiánů, ale také mu spadly do klína další pozemky. Z Beavercreeku se stal rázem největší ranč v zemi.

Jeho indiánská žena mu porodila dva syny. A poté zemřela. V knize se dokonce ani neuvádí její jméno. Nechápu to. Jako by je někdo vymazal. Možná, že další generace Kingů se styděla za svůj indiánský původ. Každopádně Jacob pokračoval dál. Ještě toho léta se oženil s jistou Jessabell O'Brianovou, další Irkou, která nedávno přišla do tohoto kraje.

Jessabelle byla mladá sedmnácti letá dívka s bílou pletí, dlouhými plavými vlasy a zářivě modrýma očima. Přesně tak je v kronice popisována."

"To nic neznamená," řekl jsem na to. Vím, na co narážela. Jessabelle z osmnáctého století byla až nápadně podobná Jessabelle ze století našeho. Linda pokračovala.

"Tou dobou už měl otec Jacob svá nejlepší léta za sebou. Ale jeho synové byli ještě moc mladí, než aby se mohli postarat o ranč. I Jessabelle byla ještě moc mladá. Ale vůbec ji to nevadilo a chod ranče vzala pevně do svých rukou. Místo pšenice, která se v těchto krajích také úspěšně pěstuje, přešla na mnohem výnosnější bavlnu. Jenomže pro pěstování bavlny bylo zapotřebí spousta rukou. Tak se z rodiny Kingů stali otrokáři. Beavercreek se nadále rozrůstal. Zdálo se, že Jessabelle Kingová měla nebývalý obchodní talent. A taky štěstí. Časem se jí podařilo skoupit všechny okolní farmy. Toho, kdo nechtěl prodat, postihlo neštěstí. Špatná úroda, nemoci zvířat, nemoci lidí. Jessabelle skoupila úplně všechno. A skoro za nic. A tak se stalo, že milá Jess byla obviněna z čarodějnictví. Tou dobou se na scéně objevil Jonah King. Starší z Jacobových synů. Převzal vládu nad Beavercreekem. Očistil svou macechu tím, že obvinil několik svých otroků z provozování černé magie, kterou si s sebou přivezli z Afriky. Otroci byli upálení za živa spolu se dvěma indiánskými dívkami, které se prý čarodějnictví též účastnily. O tom se samozřejmě v kronice nepíše, ale dočetla jsem se to v jiných knihách, ve kterých se mimo jine píše o jakémsi indiánském démonovi, jenž od nepaměti obývá tento kraj."

"Myslíš, že by to mohl být ten, jehož jsi viděla v sadě?"

"Jsem si tím celkem jistá," odvětila a pokračovala s výkladem.

"Dál už je to idylka. Po smrti starého otce Jacoba se Jessabelle Kingová provdá za svého nevlastního syna Jonaha, takže si ani nemusí měnit monogram na kapesníčkách. Jonahovi porodí dva syny a pomalu mizí ze scény.

Jméno Jessabelle se objevuje znovu těsně před občanskou válkou. Tou dobou se jistá Jessabelle Higinsová provdá za Williama Kinga, vnuka Jonaha Kinga, o kterém se ví, že je to starý proutník a že má pár levobočků se svými otrokyněmi.

A pak došlo ke zvratu. Jessabelle a Williamovi se nenarodili dva synové, jak bylo v rodině obvyklé. Ale jen jeden, který se oženil s jistou Sarah Kennou, která nemohla mít dlouho děti a tak se zdálo, že rod Kingů je u konce. Tady kronika končí. Ale to nám nevadí, protože další osudy rodiny už známe."

Linda se odmlčela. Já mlčel také. Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi teď řekla. Navíc jsem se v tom docela ztrácel.

"To je spousta informací. Ale jestli to dobře chápu tak... Já to vlastně nechápu. To je samej Jacob a Jonah. Kdo se v tom má vyznat."

Linda se usmívala. Už to trvalo docela dlouho. Začínala mi lézt na nervy.

"Pořád nechápu, jak si někdo jako ty mohl zapamatovat celou Knihu mrtvých."

Měla kliku, že se při tom pořád hezky usmívala. Věděl jsem, že si ze mě jenom utahuje. Jinak bych po ní skočil.

"Tak fajn," řekla a otočila list zápisníku. "Verze pro pomalé," řekla a potom děsně zaječela. Už neseděla v křesle, ale ležela pode mnou na posteli. Tolik k mé pomalosti.

"Tak už mi to řekneš, nebo tě mám přinutit?"

"A jak bys to chtěl udělat?"

Políbil jsem ji. A potom na krk. Nepřestával jsem. Pokračoval jsem dál směrem dolů. Linda slastně vzdychla.

"Chceš to slyšet, nebo ne?"

Přestal jsem a svalil se vedle ní. Linda si upravila tričko a pokračovala.

"Máš pravdu. Tenhle příběh je plný Jacobů, Jonahů a jiných Irsko-Čerokízkých parchantů."

"Hele!"

"Á. Panáček je najednou hrdý na svůj původ."

"No a? Až tohle řeknu doma. Víš jak na mě holky poletěj?"

Plácla mě přes hrudník. Raději jsem zmlknul. Linda pokračovala.

"Důležití v tomhle příběhu nejsou muži, ale ženy. Přesněji řečeno jedna žena. Myslím si, že Jessabelle byla čarodějnice. Ne všichni tenkrát utíkali do Nového světa v honbě za bohatstvím. Je nutné si uvědomit, že tenkrát ještě v Evropě řádila inkvizice. A my dva dobře víme, že někdy i oprávněně.

Jessabelle se dostala do Nového světa, kde potkala i nové zlo. Indiánskou magii, kterou umně zkombinovala s tou evropskou a nakonec i s africkou, převzatou od otroků.

Jess nestárne. Nějakým způsobem zůstává pořád mladá. Jen k tomu potřebuje mužskou část rodiny Kingů. Aby si zajistila její přežití, vždy se provdá za svého vnuka, s kterým zplodí další dva syny a tak se to opakuje pořád dokola. Myslím, že vnuk je to proto, aby se rodová krev trochu naředila krví cizí. Jinak by z vás za pár generací byli dementi"

"Ale no tak," ohradil jsem se. "Jako by nestačilo, co jsem teď slyšel. Nerozmazávej to."

Linda se ušklíbla a pokračovala.

"Ale naposled něco nevyšlo. Místo dvou synů se narodil jen jeden, čímž poklesla šance na spoustu vnuků. A když si praděda přivedl domů neplodnou Sarah Kennu, bylo hotovo. Jess musela zasáhnout. Trvalo ji to dlouho a stálo jí to spoustu čarování, ale Sarah se syn nakonec narodil. A pak utekl do Evropy. Jessin život byl v ohrožení. Vypravila se do Evropy a nakonec našla tvého dědu v Čechách. Pokusila se ho přimět, aby se vrátil domů. Odmítl. A tak ho zabila. To samé se o pár let později opakovalo s tvým otcem. Proto tady všichni umí česky. Nejednou u nás byli. A teď jde po tobě. Jsi posledním Kingem a ona už má jednu generaci zpoždění. V kronice se píše, že všichni muži z rodiny trpěli chudokrevností. Co když Jessabelle potřebuje k vlastnímu přežití tvoji krev. Stovky let vysává tvé předky jako upír, aby se udržela při životě. A aby ji tahle krevní konzerva nikdy nedošla, vždy se provdá za svého vlastního potomka. Tak si zajistí, že rod nikdy nevymře."

Linda skončila. Koukal jsem na ni s otevřenou pusou, aniž bych si to z počátku uvědomoval. Něco tak strašného jsem nikdy neslyšel.

"To. To je teda pěkně ujetý. Moje teta je čarodějnice. Navíc to není moje teta, ale moje pra pra bába. A vlastně. Má děti s každou třetí generací Kingů. Takže to bude i moje teta. No ty vole. Větší kravinu jsem snad neslyšel. A to že zavraždila dědu a tátu. Tak to je úplnej fail."

"Možná. Ale znamenalo by to, že na tobě neleží rodová kletba Knihy mrtvých. Mohli bychom spolu mít děti."

"Jestli je to, jak říkáš, tak asi ne. Nedostanem se odsud živý."

"Jestli je to tak jak říkám, živá se odsud nedostanu já. Viděl jsi bratrance. Jak jsou pořád bledí. Jejich otec a dokonce i ten černoch Jim. Myslím, že to bude potomek Williamova levobočka, takže i v jeho žilách koluje Kingova krev. Ona se jimi živý. Vysává jejich životní sílu a proto vypadá pořád mladá. Ale je to málo. Oni nejsou z přímé linie. Proto potřebuje tebe. Potřebuje s tebou zplodit syny a potom tě vysát. A k tomu zase nepotřebuje mě. Měli bychom zmizet."

Chvilku jsem přemýšlel. Bylo to těžké po všech těch informacích, které jsem právě dostal. Úplně jsem se v tom ztrácel. Linda ne. Jenže Linda byla studentka vysoké školy, zatím co já byl lopata ze skladu potravin. Takže se to dalo čekat.

"Hele. I když se mi ta tvoje teorie zdá být pěkně přitažená za vlasy, možná na ni něco bude. Co kdybychom zjistili víc. Zůstanem tu ještě pár dní. Postavíme prima sněhuláka, teda strašáka. A pak se uvidí."

I když nadšením neoplývala, nakonec jsem ji ukecal. Stačilo slíbit, že hned jak doděláme strašáka, půjdeme se vykoupat k jezeru.

Abychom to všechno stihli, druhého dne ráno jsme si přivstali. Čekal jsem, že se u snídaně potkáme s celou rodinou, ale všichni už byli pryč. Krom Lilly, která nám připravila snídani. Tvrdila, že tady se vstává opravdu brzo, neboť žně se blíží a přípravy na ně zaberou spoustu práce. Na mou otázku kde je přes den Sarah, neodpověděla a zmizela také.

Hadry na strašáka jsme našli přesně tam jak Jess řekla. Na výrobu strašáka jsem se docela těšil. Na vlastní oči jsem viděl několik démonů, upírů, zombií a stínů, a tak jsem si věřil, že našemu strašákovi můžu zajistit natolik děsivý vzhled, že na pole, ve kterém bude stát, si netroufnou ani kombajnisti.

Docela se zadařilo. Ve stodole se mi podařilo najít i barel s dehtem, kterým jsem strašáka potřel a vytvořil na něm efekt černého odkapávajícího slizu. Byl fakt odporný.

Měli jsme v plánu umístit strašáka na původní kůl cestou k jezeru, ale před tím jsem se chtěl na něco podívat.

"Nechoď tam," zrazovala mě Linda, když jsem jí nastínil svůj plán.

"Tak hele. Jsme tady už čtvrtý den a ještě jsme neviděli Sarah na božím slunci. Zajímalo by mě, kde se celý den schovává. Nejspíš ve sklepě. Jen tam nakouknu a pak hned půjdeme."

"A co z toho budeš mít? Jestli je dole ve sklepě, tak je možná upír. Co uděláš, až ji najdeš. Zabiješ ji?"

"Možná. Nesnáším upíry."

"Je to tvoje prababička. A navíc to asi upír nebude. Když jsme přijeli, vítala nás. A to tma ještě nebyla."

"Jen se tam chci mrknout."

"Fajn. Jdu s tebou."

Podíval jsem se jí do očí. Tenhle pohled už jsem znal. Odpor byl marný.

"Fajn. Můžeš jít první."

Poklop od sklepa jsme našli vzadu za domem. Předpokládal jsem, že do sklepa se dá dostat i z domu. Nejspíš někde z kuchyně. Ale tam teď byla Lilly. Jediný, koho jsme přes den na ranči viděli.

Na dvoukřídlém poklopu sklepení byla masivní dřevěná závora jištěná neméně masivním visacím zámkem.

"Smůla, tudy neprojdeme," řekla Linda jakoby zklamaně. Ale mě bylo jasné, že se jí do sklepa vůbec nechce, i když tvrdila opak.

Pošeptal jsem něco zámku a ten ochotně odskočil. Potom jsem otevřel jedno křídlo dveří a pokynul Lindě, aby vstoupila.

"Až po tobě," řekla a zatvářila se trochu kysele. Usmál jsem se na ni a vstoupil.

Do sklepa vedla úzká okna, a protože venku bylo poledne a sluníčko pražilo o sto šest, bylo v něm i docela dobře vidět. Byla to velká místnost, ze které vedla dlouhá chodba dál pod dům, po jejíž stranách byly další dveře. Tady se válelo různé harampádí. Starý nábytek, staré nářadí, staré sudy od whiskey, úplně suché.

"Tady si asi někdo pořádně dával do nosu, když to tahal domu po sudech," šeptal jsem Lindě.

"Zapomínáš, že tu měli palírnu. Třeba to vyráběli ve velkém. A prodávali."

"Až vyrostu, taky budu mít palírnu. Taky to budu smažit ve velkym a prodávat."

"Ty těžko. Všechno bys vypil."

Pokračovali jsme chodbou dál. Světla ubývalo. Navíc se chodbou linul nepříjemný nakyslý zápach.

"Nelíbí se mi tu. Pojď ven."

"Neblázni. Je to jenom sklep. Nic nám tu nehrozí. Mrkneme ještě tam do těch dveří," ukázal jsem na dveře na konci chodby.

Tady dole bylo vícero dveří, ale jenom na těchto byl další velký visací zámek. Světlo, které sem pronikalo pouze z velké místnosti, se vytratilo. Na konci chodby byla skoro úplná tma.

Poklekl jsem před visacím zámkem, abych ho otevřel stejným kouzlem jako ten venku, ale Linda mě zadržela.

"Co když tam vážně najdeme tvoji prababičku v rakvi. Co uděláš?"

"Já nevím, ale myslím, že prabába to nebude. Kdyby se tam schovávala před světlem, určitě by nebyla zamčená."

Pošeptal jsem zámku své kouzlo a ten s tichým cvaknutím odskočil. Pomalu jsem strčil do dveří. Uvnitř byla úplná tma. Ty zbytky světla, které sem pronikalo chodbou, se za dveře nedostaly. Přepnul jsem své oči do nočního režimu. Tmu vystřídal dokonale ostrý, i když černobílý obraz. Na protější kamenné stěně tam v řetězech někdo byl. Nebo něco. Dovolil jsem si ještě jeden krok dovnitř. Do nosu mě udeřil odporný puch. Byl to pach krve, výkalů a mokrého psa. Ač jsem snesl hodně, zvedl se mi žaludek. Ustál jsem to. Linda za mnou hlasitě polkla. Asi na tom se žaludkem byla stejně jako já. Ale ona měla nevýhodu. Vůbec nic neviděla. I když takhle zpětně si říkám, jestli to nebyla spíše výhoda.

Stále jsem nevěděl, na co se to vlastně dívám. Jak to bylo zavěšené v řetězech, vypadalo to jako velký splihlý kartáč z auto myčky. Ale jen do chvíle než se to pohlo. Najednou jsem se díval na obrovskou chlupatou bestii s dlouhými ostrými drápy a tlamou plnou špičatých zubů, před kterou se válela ohlodaná torza zvířat, mezi kterými jsem bohužel rozeznal i ohlodaná torza několika lidí.

Zase jsem potichu vycouval ven, potichu zavřel dveře a potichu na ně vrátil visací zámek. To samé jsem udělal i s dveřmi venku.

"Co jsi tam viděl? Zeptala se Linda, když jsme se vzdálil od domu.

Rozhlédl jsem se, jestli snad náhodou kolem někdo není. Nebyl, ale já jí to stejně radši neřekl. Až cestou k jezeru.

"Vlkodlak? Kecáš. Já myslela, že vlkodlaci neexistují. Nebyl to zase Morphus?"

"Ne. Ten by se asi zaujmout nenechal. Tohle byl skutečný vlkodlak. Zapomínáš, že tady si v Americe a Američani musej bejt vždycky ve všem nejlepší."

"To přece nevysvětluje existenci vlkodlaka."

"Stejně jako jedna blbá, malá v kůži vázaná knížka nevysvětluje existenci démonů. A přece jsou. A když můžou existovat čarodějnice a stíny a zombie a lesní víly, tak proč by nemohli existovat vlkodlaci. Třeba se o nich v Necronomiconu nepíše, protože nejsou u nás. Respektive jsou jenom v Americe. Možná, že ve verzi Necronomiconu Ex-Mortis pro severní Ameriku, by se o nich nějaká zmínka našla."

"Co tam dole dělal?"

"Visel v řetězech."

"Takže ho někdo chytil a uvěznil. Třeba jen nevědí, jak ho zabít."

"Oni ho nechtějí zabít."

"Jak to víš?"

"Oni ho tam dole krmí. Lidma."

Linda se zastavila. Najednou byla úplně bledá. Její oči zářily, jako kdyby spatřila démona. Bylo to zajímavé. I mě naháněl vlkodlak nepředstavitelnou hrůzu. Možná to bylo tím, jak jsem se s ním prvně setkal. Jak snadno nade mnou zvítězil.

"Ti tvoji příbuzní jsou úplně pošahaný. Jsou spolčený s démonem, po poli jim běhá strašák, bába je stará čarodějnice a ve sklepě maj vlkodlaka. Musíme zmizet. Co nejdřív."

"Nenechají nás odejít."

"Nebudeme se ptát. Zítra ráno sbalíme kufry, chytnem stopa do Nashville, skončíme na letadlo a mizíme."

"To zní skvěle lásko," obejmul jsem jí. To že jsem měl už nějakou dobu pocit, že nás někdo sleduje, jsem ji radši neřekl. Nechtěl jsem jí přidělávat starosti. A už vůbec ji zatěžovat svým pocitem, že tenhle plán asi stejně nevyjde. Nezbývalo nám, než dělat, že se vůbec nic neděje a pokračovat dál.

Po návratu do domu jsme si dali společnou sprchu a připravili se na večeři, abychom ji snad náhodou nepropásli.

Teta Jess, ještě pořád jsem ji tak říkal, tvářit se, že se vůbec nic neděje mi nečinilo žádné obtíže, dovolila Lindě vybrat si na večer něco z jejího šatníku. Měla v něm všechny možné šaty od počátku osmnáctého století až po současnost a já už nějak nepochyboval o tom, že všechny ty šaty byly původně její. Viděl jsem, že tohle bude na dlouho, a tak jsem se vrátil zpět do našeho pokoje. Také jsem si potřeboval něco zařídit.

A pak už jsme se sešli dole. Linda na sobě měla nádherné bílé šaty s hlubokým výstřihem, které dokonale zvýrazňovaly všechny její přednosti. Nevěděl jsem, jaký je to styl, nebo z kterého období pocházejí, ale odhadoval jsem, že z roku 1756 to asi nebude.

Atmosféra u večeře dnes byla, na rozdíl od včera, úplně skvělá. Lidé si povídali o tom, co dělali přes den. Vesměs se jednalo o práci na farmě, čemuž jsem moc nevěřil, když za celý den nebylo na farmě nikoho vidět. Ale třeba jsem se mýlil. Beavercreek byl obrovský. Těch pár lidí se v něm mohlo snadno ztratit. I nás se ptali na náš den. A také nám nezapomněli pochválit našeho strašáka. Prý byl velice děsivý a prý ho možná budou muset na čas sundat, neboť naháněl strach sezónním pracovníkům, kteří se dnes začali sjíždět na ranč a z jejichž ubytovny byl právě skvělý výhled na pole se strašákem.

A ještě jeden důvod to dnešní veselí mělo. Alkohol. Dnes to nebylo o jedné sklence červeného tety Jess. Víno teklo proudem. Whiskey tekla proudem. Pivo tady naštěstí žádné nebylo. Docela jsme se bavili a ani fakt, že nám pod nohama trůnil vlkodlak, to nezměnil.

Ale co se nepovedlo vlkodlakovi, to v pohodě zvládl otrok Jim. Teda strejda Jim, jestli byla Lindina teorie správná.

Vtrhl do jídelny jako tornádo.

"Bábo Kingová! Bábo!" křičel jako smyslů zbavený.

Bába se ani nehla. Za to Jessabelle vyletěla ze židle jako raketa. A tím se potvrdilo, kdo tady ve skutečnosti všemu vládne. Bába Kingová, jakožto nejstarší hlava rodiny, byla jen taková nastrčená loutka. Vždyť jestli jsem to dobře pochopil, tak bába vlastně byla Jessina dcera. Jen to kouzlo, které udržovalo Jess stále mladou na ni tolik nepůsobilo.

"Co se děje?" zeptala se Jess.

Jim se trochu srazil a potichu řekl. "Ztratil sem vám koně."

"Co že?" propukl jsem v hlasitý smích. "Ztratil jsi koně? Jak si mohl ztratit koně? To ti jako vypad z kapsy?"

Sorry, ale nic blbějšího jsem ještě neslyšel.

Ale ostatní se nesmáli.

"Ten kůň. Ten velkej, drahej," pokračoval Jim. "Vedl jsem ho do stájí, když v tom se z lesa ozvali vlci. Splašil se a zmizel."

"Kterým směrem běžel?" zeptala se Jess vážně.

"K lesu."

K lesu? Proč by běžel k lesu, když z něj slyšel vlky. A od kdy jsou tu vlci? To nás jako vážně nechali běhat po lese, když je plnej vlků?

"Tak jo," zavelela Jess. "Všichni chlapi půjdou hledat. Bille skoč na ubytovnu. Dnes přijelo sedm chlapů. Rozdej všem pochodně. Musíme toho koně najít dřív než vlci."

Všichni chlapi odběhli. Kromě mě. Teta Jess se na mě podívala a pozvedla obočí. Pochopil jsem. Když všichni chlapi, tak všichni. Návštěvy nevyjímaje. Zvedl jsem se.

"Půjdu taky," přidala se Linda.

"Ale kdepak drahoušku. Tohle je chlapská práce. Dámy zůstanou zde a zatím si dají skleničku."

Pokrčil jsem rameny. Jess měla pravdu. Tohle byla práce pro drsňáky. Možná, že kdybych toho ten večer tolik nevypil, došlo by mi, jak snadno jsem se nechal s Lindou rozdělit.

Když jsme dorazili k lesu, bylo nás všeho všudy patnáct. Já, strejda Jim, strejda John, Bill, Frank, sedm chlapů z ubytovny a další tři, kteří přijeli ještě ten večer, ale už se nestihli ohlásit.

"Tak fajn!" ujal se vedení strejda John. "Utvoříme rojnici! Sto stop! Práva hlídá oheň!" křičel, aby ho všichni dobře slyšeli.

Sto stop. Bla bla bla. Kdy se tihle burani konečně posunou do jednadvacatýho století a začnou počítat v metrech.

Takže asi třicet metrů. Ale co mělo znamenat to pravá hlídá oheň? Došlo mi to záhy. Každý muž měl v ruce pochodeň. Nesl ji vysoko nad hlavou. Kdyby někoho napadli vlci, automaticky by začal mávat pochodní kolem sebe, aby vlky odehnal. Toho by si všiml muž po jeho levici a přispěchal by mu na pomoc. Měli to dobře vymyšlené. Jen mě tak napadlo, kdo ohlídá toho úplně vlevo.

Ale tím jsem si hlavu nelámal. Já byl někde uprostřed. Navíc lehce posilněný bourbonem a ze tmy a z lesa jsem strach dávno neměl.

Pomalu jsme postupovali temným lesem a hledali koně, jehož cena prý byla osm milionů dolarů. Osm milionů dolarů za koně? No nevím. Já bych dal tak maximálně 9.90 za deset deka koňského salámu. Ale osm milionů dolarů? Kolik to asi tak mohlo být na naše? Věděl jsem, že při našem odletu byl dolar za 38 korun a nějaké drobné. Ale na počítání jsem se teď zrovna necítil. A proto jsem se myšlenkou spojil se studnicí moudrosti a vědomostí. Tedy chtěl jsem se spojit, jenomže Linda neodpovídala.

Zamyslel jsem se, jak dlouho už jsem asi bloudil po tomhle lese. Mohli to být dobré dvě hodiny, možná tři. Linda už mohla jít dávno spát. A jestli spala, neslyšela by mě. Naštěstí jsem pochodováním lesem trochu vystřízlivěl a začalo mi to jasněji myslet. Mohl jsem přeci Lindu zaměřit na kilometry daleko. A nejen to. Při troše štěstí jsem mohl najít kohokoliv s kým už jsem se někdy setkal. Dokonce i toho zatracenýho koně.

Rozprostřel jsem svou okultní mysl po širokém okolí. A zjistil, že dneska v noci snad nikdo není kde by měl.

Babča Kingová si vesele poletoval po lese. A to doslova. Ta čarodějnice, kterou jsem ten první den viděl, byla ona. Teta Jess seděla v jídelně u stolu. Strejda John, Bill i Frank tam byli s ní. A já myslel, že jsou se mnou v lese. Desatero námezdních farmářů se motalo kolem chaty u jezera. Proč? A jak to, že mi všichni takhle zmizeli? Jediný, kdo byl tam kde měl být, byl ten kůň. Tedy ve stáji. A ještě vlkodlak ve sklepě. To mě docela potěšilo, ale klidný jsem nebyl. Stále mi tu někdo chyběl.

Zahodil jsem pochodeň, která mi byla úplně k ničemu, přepnul oči na noční režim a upaloval zpět do domu.

Tak tohle si někdo šeredně odskáče. Takovýto zkrat nemohl být jenom z alkoholu. Někdo mě musel očarovat. Ale proč? Aby se mě zbavil. Poslal mě do lesa, aby mě oddělil od Lindy. Byla jediná, jejíž auru jsem vůbec necítil. Oddělili mě od ní protože... Necítil jsem jí protože... Protože věděli, že bych jí bránil. Protože...

Letěl jsem lesem jako střela. Jestli Lindě ublížili, jestli je mrtvá, přísahám, že do rána nezbyde z Beavercreeku ani ten spečený kráter. I kdyby se mi pod nohama měla rozevřít brána do samotného pekla.

Běžel jsem přímo skrz pole kukuřice. Nevím kde se ve mně vzala taková síla. Běžel jsem tak rychle, že by mi i Henry záviděl.

Proletěl jsem hlavním vchodem domu, že z něj nezbyly ani třísky. Dveře do jídelny byly otevřené. V čele stolu seděla Jess. Po její pravé ruce seděl John. Bill s Frankem stáli za ní a mířili na mě brokovnicemi. Ne těmi starými dvojkami. Tohle byly moderní plně automatické zbraně.

"Posaď se," vybídla mě Jess.

Změřil jsem si všechny přítomné zbraně. Krom brokovnic tu ještě na stole před Johnem ležela velká pětačtyřicítka. Možná jsem měl nadlidskou sílu a démonovi oči, ale neprůstřelný jsem nebyl. Posadil jsem se ke stolu naproti Jess.

"Kde je?" zavrčel jsem až sebou Bill škubl. John sáhl po pistoli. Frank se rozklepal. Jediný, s kým to nehlo, byla Jess.

"Něco k pití?" poslala ke mně po stole láhev bourbonu, kterou jsem dnes pil a pekelně se rozesmála.

Takže takhle to bylo. Něco mi dala do pití. Chytl jsem láhev za hrdlo a sevřel. Skleněné hrdlo v mé ruce začalo po chvíli žhnout a potom se rozteklo po stole. Z dřevěné desky se začalo kouřit. Úsměv na tváři tety Jess ztuhl.

"Máš velkou moc. Kde jsi k ní přišel?"

"Kde je Linda?"

"Tvůj otec žádnou moc neměl. Byl to slaboch. Dokonce ani nechtěl opustit rodinu a odjet se mnou do Ameriky. Raději žil nuzným životem v té vaší mrňavé zemičce plné zasraných komunistů!"

"To z něj dělá hrdinu. Vrať mi Lindu, jinak takhle skončí celý Beavercreek," ukázal jsem na rozteklou láhev.

"Víš co bychom spolu mohli všechno dokázat? S tvou a mou mocí. Byli bychom nepřemožitelní. Naše síla by byla..."

Dál už jsem ji neposlouchal, neboť v mé hlavě se ozval ještě jeden hlas.

'Richarde!'

Trochu jsem s sebou cukl, jak jsem to nečekal. A to byla chyba. To, že umím s Lindou komunikovat na dálku, nikdo nevěděl. Bylo to naše největší tajemství. A tak to i muselo zůstat. Ale naštěstí si toho nikdo nevšiml. Slabina všech těhle šmejdů byla v tom, že byli až příliš zahledění do sebe, než aby si všímali ostatních.

'Lin, princezno!' vykřikl jsem v myšlence radostně. 'Kde jsi? Myslel jsem, že už...' odmlčel jsem se. Něco takového jsem nedokázal vyslovit.

'Jsem u jezera. U chaty. Je tu spousta chlapů, které jsem ještě neviděla. Něco chystají. Myslím, že mě chtějí obětovat.'

'Vydrž lásko. Jdu si pro tebe.'

"...a společně budeme žít na věky." dokončila Jess svůj proslov.

"Chcípni," řekl jsem lhostejně a zmizel.

Bylo by hezké a praktické umět se ztratit z jednoho místa a objevit se na jiném. Ale to bohužel nebylo možné. Něco takového dokázali jen démoni. Třeba Locutus tenkrát v Darknessu. Já se jen dokázal na pár minut zneviditelnit. Ale i to bylo velice praktické. Pomalu jsem se vytratil z místnosti, než přítomným dojde, co se vlastně stalo. Vyšel jsem otevřenými dveřmi z jídelny a zabočil vpravo do kuchyně, ze které vedly další dveře ven. Představoval jsem si ty překvapené obličeje. V jednu chvíli jsem tam byl a v druhou chvíli jsem byl prostě pryč.

Jen jsem prošel dveřmi ven, z jídelny se ozvala střelba.

I pro Jess musela platit stejná pravidla. Jistě jí brzy došlo, že jsem nemohl zmizet úplně a vydala povel k palbě. Představil jsem si, jak musela být naštvaná, když ji bratři rozstříleli nábytek a usmál se.

Byl jsem venku, ale ještě jsem nemohl odejít. Ještě jsem si potřeboval vzít něco z našeho pokoje. Přesněji řečeno batoh, který jsem si připravil. Nebyl v něm jen skládací luk a šípy, které jsem koupil v Oak Ridge. Taky lékárnička, nějaké jídlo, pár hadrů a hlavně naše doklady a zpáteční letenky. Plán byl jednoduchý. Vesměs ten samý, který měla Linda. Jen místo kufru jsem hodlal sbalit Lin, dostat se nějak do Nashville, skočit do letadla a zmizet odsud dřív, než vážně někdo přijde k úrazu.

Vylézt na balkon v prvním patře, který ho celé obkružoval, mi nečinilo žádný problém. Horší bylo, že všechna okna v patře byla zavřená. Mohl jsem jedno otevřít magií, podobně jako visací zámek u sklepa, ale na to nebyl čas.

Vykopl jsem okno našeho pokoje i s rámem, skočil dovnitř, popadl batoh a zase chtěl vyskočit ven. Ale zastavila mě zběsilá palba zezdola. Bill stál před domem a pálil do okna od boku, jak Rambo.

"Nahoře! Je nahoře!" řval a střílel. Čekal jsem, až mu dojdou náboje, jenže ještě před tím se ozvaly kroky za dveřmi.

Stoupl jsem si vedle dveří a čekal. Ne dlouho. Dveře se rozletěly a do pokoje vpadl John s pětačtyřicítkou před sebou. Zlomil jsem mu ruku na dvakrát, odebral mu bouchačku a vykopl ho dveřmi ven. Jen dopadl o pět metrů dál v chodbě, ozvala se další brokovnice. To byl Frank, který pálil přes hlavu svého fotra, jak kdyby byl v Ardenském lese. Zase jsem zapadl do pokoje. Bill dole měl přebito a hlídal okno skrze hledí. Byl jsem v pasti.

Chtělo by to granát, nebo dva, ale ty já neměl. Nebo bych to tu mohl celé zapálit. Ale to mi přišlo trochu přehnané, když jsem teď věděl, že Linda je prozatím v pořádku.

Vytrhl jsem ze závěsu mačetu a začal s ní sekat do podlahy. Výhoda dřevěných domů.

"Hele!" ozvalo se z chodby. "Co to tam děláš!" zařval Frank a poslal za svými slovy několik broků.

Na to abych stál hned za dveřmi, jsem byl moc chytrej. Broky trhaly na kusy dveře a taky stolek s křesly. Nevšímal jsem si toho a pokračoval v práci.

Prosekat se podlahou do přízemí mi trvalo jenom minutku. Seskočil jsem do salónku a chtěl dům opustit oknem. Jenomže v salonku už na mě někdo čekal. Teta Jess.

Jak jsem ji tam nečekal, trochu jsem se lekl a natáhl před sebe ruku s mačetou. Jess už nevypadala tak hezky. Jako by její tvář pohltila temnota. Ruce měla natažené ke mně a něco mumlala. Nejspíš nějaké zaklínadlo, protože mačeta začala zlatě jiskřit. Čekal jsem, co se bude dít dál, ale nestalo se vůbec nic. Jessina kletba se za mačetu nedostala.

Jess svěsila ruce. Zdála se mi trochu rozhozená. Nevím, co za kletbu na mě vyslala, ale rozhodně to nemělo žádný účinek.

Svěsil jsem ruku s mačetou podél boku. Teď bych to mohl ukončit, napadlo mě. Stačí rozsekat tuhle starou čarodějnici na hadry a bude po všem.

Mé myšlenky se museli odrazit v mém pohledu, neboť Jess úplně ztuhla. V její tváří byl strach. Ona věděla, co teď přijde.

Pozvedl jsem mačetu nad hlavu a vykročil. Teta Jess zavřela oči a rukama si zakryla tvář. Bylo mi to jedno. Měl jsem v plánu useknout ji hlavu i s rukama.

'Richarde!' ozval se mi v tu samou chvíli v hlavě Lindin hlas. 'Pospěš si! Prosím!'

Nechal jsem Jess a rychle opustil dům. Možná, že tam klečela s rukama před obličejem a čekala na smrt ještě v době, kdy už jsem byl dávno v lese.

Linda byla připoutaná před chatou u kůlu. Vlastně na něm byla pověšená za ruce. Špičkami nohou se sotva dotýkala země. Byla nahá. Desatero námezdních dělníků se dohadovalo, kdo z nich půjde první. A jestli na to půjdou před, nebo až potom co ji zabijí. To mi úplně stačilo.

Vyletěl jsem z lesa a pětačtyřicítkou postřílet ty, co byli Lindě nejblíž. Pak se zbraň zasekla. Krám americkej. Mrštil jsem jím po nejbližším chlapovi a rozrazil mu lebku. Před chatou vypukla šílená panika. Nikdo nevěděl, co se děje. Chlapi pálili ze svých zbraní na všechny strany. Měl jsem co dělat, abych to nekoupil. Mačeta se snažila. Odebral jsem jednomu brokovnici i s rukou a zastřelil dalšího, jenž se nad Lindou rozmachoval dlouhým loveckým nožem. Jeho hlava se rozletěla do všech stran a kusy jeho mozku přistály na Lindině prsou. Zaječela tak hlasitě, že jsem ji slyšel i přes rachot střelby. Další dva se snažili zmizet v lese. Ohnivým kruhem jsem je zapálil. Bohužel ještě chvilku utíkali. Zapálili celý les. Pak mě něco polechtalo na pravém boku. Z několika malých kulatých dírek v mé kůži se vyhrnuly pramínky krve. Právě jsem to koupil z brokovnice. To mě namíchlo ještě víc. Poletoval jsem po břehu jezera a za mnou poletovaly litry krve a lidských končetin. Když jsem skončil, na břehu nezůstal nikdo živý.

Odsekl jsem Lindu od kůlu. Její šaty, které jí na dnešní večeři půjčila Jess, se válely vedle úplně roztrhané. Chlapci asi moc jemní nebyli. Ale na shánění jiných šatů nebyl čas. Takovou přestřelku, jako dnes, tahle země nezažila od konce občanské války. V domě to museli slyšet a být na cestě sem. Navíc celý les kolem nás zachvátil požár, který se rychle šířil. Za chvíli tu bude pěkně horko. Byl čas zmizet. Alespoň, že Lindě nechali tenisky. V botách se utíká daleko lépe.

Jediná cesta odsud byla kánoí. Na molu ležel jeden z úchylů, kteří chtěli ještě před minutou znásilnil a potom obětovat Lindu. Krvácel z useknuté paže, ale mrtvý nebyl. Ve zdravé ruce svíral brokovnici, ale neměl sílu ji pozvednout. Nevzpomínal jsem si, že bych někoho rozsekal na molu. Ale nejspíš se sem doplazil sám. Táhla se za ním krvavá čára. Nejspíš přišel o ruku někde na břehu a chtěl prchnout v kánoi jako my.

Převalil jsem ho nohou na záda. Čekal jsem vyděšený obličej, škemrající o milost, ale v jeho tváří byl vzdor.

"Za to, co jsi udělal, shoříš v pekle."

"Tam už jsem dávno shořel," řekl jsem a pozvedl mačetu, abych ho dorazil.

Zvedl před sebe zbývající ruku a v jeho obličeji se objevil strach. Myslel jsem, že je to strach ze smrti, ale on se nedíval na mě. Díval se někam za mě. Prudce jsem se otočil a sekl.

Měl dobré tři metry. Jeho kůže byla lesklá a černá. Jeho paže měly příliš mnoho kloubů a jeho oči rudě žhnuly. Démon. Přišel, neboť na tomto místě právě vzniklo mnoho bolesti a utrpení.

Jedna z jeho kloubnatých rukou s pařáty držela za čepel mou mačetu. Promluvil, ale já mu vůbec nerozuměl. Tohle nebyla pekelština, jakou jsem znal.

Má mačeta začala zlatě jiskřit. A to bylo vše. Žádný démon nesnesl dotyk mačety svatého Vojtěcha. Až na tohohle. Držel čepel mé mačety, jako by to byl jen obyčejný kus oceli. Nechápal jsem to. Byl jsem nahraný. Jen s mačetou jsem se dokázal démonovi ubránit. Ale nezdálo se, že by ji chtěl vrátit. A pak se prostorem rozlehl ještě jeden výstřel. Cítil jsem broky, které učesaly mého ježka, aby pokračovaly dál do démonova znetvořeného obličeje. To Linda, která si od chlapa bez ruky vypůjčila brokovnici, aby mi pomohla.

Démon mačetu pustil a zavrávoral. Ale byly to jen obyčejné broky. Mohly mu trochu upravit fasádu, ale nemohly mu ublížit. A tomu ksichtu to také neuškodilo. Démon se po mě ohnal druhou rukou. Vyhnul jsem se a mačetou ji uťal. Démon ani nezařval. Lhostejně se podíval na pahýl, ze kterého vytékala černá krev.

"Běž," řekl jsem Lindě a kývl ke kánoi. Sám jsem pomalu couval od démona, aniž bych ho spustil z očí.

Znovu zaútočil. I bez jedné ruky byl stále velice nebezpečný. A rychlý. Jen stěží se mi dařilo vykrývat jeho údery. Kdyby měl obě ruce, asi už by bylo po mě. Podařilo se mi ho párkrát seknout, ale ani ho to nezpomalilo. Útočil dál.

A pak se stalo něco, co se nepodařilo ani Locutovi, ba ani Morphovi v kůži vlkodlaka. Démon mě zasáhl. Jeho pařát projel mým levým ramenem.

Zařval jsem bolestí. Zraněnou levačkou jsem chytil démona za jeho ruku, vězící v mém rameni, přitáhl si ho blíž a vrazil do něj mačetu až po jílec. Teprve teď démon zařval. Vytrhl jsem z něj mačetu a usekl mu ruku, jejíž pařát stále vězel v mém rameni. Pokračoval jsem. Sekal a bodal tak dlouho, dokud démon nepadl na zem. Několika vrávoravými kroky jsem se od něj vzdálil. Mačeta mi vypadla z ruky. Klesl jsem na kolena. Z velké vzdálenosti jsem slyšel křičet Lindu. Nerozuměl jsem jí. Nedokázal jsem pochopit, co se děje. Démon, který měl být mrtvý, pomalu vstával. A pak mě pohltila temnota.

Když jsem se probudil, bylo světlo. Ležel jsem na vrstvě jehličí v jakémsi přístřešku z borových větví, který měl jednu stranu otevřenou. Tou otevřenou stranou jsem viděl ohniště, ze kterého stoupal tenký pramínek modrého dýmu. Dále kmeny mohutných douglasek a mezi nimi probleskující hladinu nějaké vodní plochy. Možná jezera. A ještě něco jsem viděl. Lesní vílu.

Stála asi deset metrů ode mne. Stála zády, mírně natočená bokem. Její medové vlasy ji splývaly po zádech v dlouhém hustém ohonu. Jen byla na vílu nezvykle oblečená. Na nohou měla bílé tenisky. Pokračoval jsem pohledem výš. Měla nádherný pevný zadek. O tom nebylo pochyb, neboť na sobě měla jen kalhotky. Takzvané brazilky. Černé. A zelené tílko končící v pasu. Takže na ten zadek jsem měl skvělý výhled. A byl to luxusní výhled.

Také jsem si všiml, že má na zádech toulec s šípy a v ruce luk. A to dost moderní. Na vílu. V druhé ruce držela nějaké zvíře. Možná králíka. Jen tak tam stála a sledovala okolí.

Chtěl jsem se zvednout a jít za ní, ale jakoby mě do levého ramene narazil náklaďák. Zase jsem padnul do jehličí. Toho si víla všimla.

"Dobré ráno," pozdravila s úsměvem, když ke mně došla.

A pak se ke mně sklonila. Přísahám, že nic krásnějšího jsem v životě neviděl. Byla tak nádherná, jako nikdy předtím. Lesní vzduch ji, zdá se, náramně svědčil.

"Dobré ráno," řekl jsem a chtěl se posadit, ale ona mě jemně zatlačila zpátky.

"Ještě by ses neměl hýbat."

"Co se stalo?"

"Nevzpomínáš si?"

"Ale jo. Trochu. Jak dlouho jsem byl mimo?"

"Tři dny."

"Tři dny?" zase jsem se pokusil vstát. "Ten oheň. Uhas ho. Najdou nás podle něj."

"Klídek," zase mě jemně zatlačila do jehličí. "Myslím, že teď mají jiné starosti."

Lehl jsem si a zavřel oči. V rameni mi tepalo jako kdyby mi do něj někdo bušil kladivem.

"Jaký třeba."

"Co."

"Jaký starosti," řekl jsem, aniž bych otevřel oči.

"Celá východní strana lesa hoří. V noci je za kopcem vidět rudá záře. Ale vítr jde zatím od nás, takže jsme v bezpečí. Zatím."

"Jak víš kde je východ?" otevřel jsem oči. Nádherná. Je naprosto dokonalá.

"Je to zvláštní," řekla zcela vážně, "po obloze se pohybuje taková velká kulatá, zářivá věc. Každé ráno vychází na jedné straně a zapadá na opačné. Tak jsem si ty strany pojmenovala východ a západ."

Rozesmálo mě to. Až mě bodlo v rameni.

"Ukaž, podívám se na to," řekla a pomalu mi začala z ramena odvazovat kus hadru nasáklý krví. Vypadalo to trochu jako moje košile.

"Páni," řekla, když mě konečně rozmotala.

Podíval jsem se na své rameno, probodnuté démonským pařátem. Bylo celé fialové s různými odstíny zelené. Byl to fakt hnus. A uprostřed toho všeho ze mě trčely nějaké bavlnky, nebo co. Moc dobře jsem to neviděl. Na vlastní rameno se blbě dívá.

"To jsi šila ty?"

"Ne, Rumcajs. Jasně že já."

"Proč zrovna Rumcajs?"

"Protože šil v Jičíně boty. A tenhle les vypadá jako Řáholec."

"Náhodou je to docela dobrý. Drží to. Ale bolí jako svině."

"Divíš se? Měl jsi tam díru jak do..." nedopověděla. "Malém jsi vykrvácel."

Zase jsem zavřel oči. Motala se mi hlava. Ta ztráta krve musela být velká.

"Být to kdokoliv jiný, už by bylo po něm. Jak jsi vůbec věděl, že máš vzít i šití?"

"Jsem se nedávno díval na Ramba."

"Na Ramba?"

"Neznáš? Taky běhá půl filmu po lese a pak si sám sešije ruku. Zabiják jak já," zasmál jsem se a pak toho litoval.

"Vzal jsem jenom to nejnutnější. Šití mi přišlo jako dobrej nápad."

"Kalhoty," řekla smutně.

"Co je s nima?"

"Vzít alespoň jedny kalhoty. To by byl dobrej nápad."

"Promiň. Nečekal jsem, že uvízneme uprostřed Sherwoodu bez kalhot."

" My? Ty kalhoty máš. Alespoň, že jsi vzal to spodní prádlo."

"No, možná jsem neměl. V těch kalhotkách a tričku jsi tak děsně sexy. A co teprve bez nich."

"Ty!" plácla mě přes ruku. Bohužel přes tu levou. Až jsem na chvíli viděl hvězdičky.

"Promiň."

"To je dobrý. Když to bolí, znamená to, že ještě žiju. Ale stejně si děsně sexy. A ten tvůj ohon. Nikdy jsi takhle vlasy nenosila. Hrozně ti to sluší."

Sáhla si za krk a přehodila si ohon svých medových vlasů přes rameno. Zašimraly mě na obličeji. Takhle mě vždycky budila. A nebo fackou, i když to už se mi dlouho nestalo.

"Musíš jíst. Musíš nabrat sílu, jinak se z tohohle proklatého lesa nikdy nedostaneme. Upeču toho králíka, co jsem ulovila."

Podíval jsem se na králíka, ležícího vedle ohniště. Z oka mu trčet šíp. Perfektní trefa.

"Od kdy umíš střílet z luku?" zajímalo mě. "A ten přístřešek? A oheň. Nevzpomínám si, že by v batohu byl zapalovač."

Jistě. Proč by si s sebou někdo, kdo vládne pekelným ohněm, bral zapalovač.

"Já nevím. Prostě to umím. Když jsem v batohu hledala něco na sebe, ten luk mi skočil do ruky sám od sebe. Oheň jsem vykřesala pomocí dvou kamenů, které jsem našla na břehu jezera a přístřešek se stavěl skoro sám. Nasekat na něj větve tvoji mačetou šlo úplně samo."

"Cože? Použila jsi na to mačetu? A ona ti to dovolila?"

Linda jen pokrčila rameny.

"Asi je rozbitá," řekl jsem smutně.

"Jak to myslíš, rozbitá?"

"Tak jak říkám. Víš, že krom mě se jí nikdo nesmí dotknout. A tobě to teď dovolila."

"Třeba mě má ráda."

"Třeba. Ale v tom případě. Proč nezabila démona? Rozsekal jsem ho na hadry. Měl se vrátit do pekla. Ale nevrátil. To je poslední, na co si vzpomínám. Co se vůbec dělo dál?"

"Já nevím. Bylo to děsivé. Když jsi omdlel..."

"Já neomdlel. Zabijáci neomdlívaj."

"Ne? Tak proč jsem se s tebou táhla až sem? Ztratil jsi spoustu krve. Za to se nemusíš stydět."

"Nestydím se. Pokračuj."

"Takže když jsi se rozhodl, dát si po boji šlofíčka, démon znovu povstal. Z jeho pahýlů vyšlehly plameny, které se zformovaly do nových končetin. Myslela jsem, že je po nás. Ale on se zastavil. Škubal sebou a trhal, ale dál jít nemohl. Bylo to, jakoby ho někdo držel. Dotáhla jsem tě do kánoe a plula dokud nezačalo svítat."

Tak to bylo vážně zajímavé. Proč tomu tak bylo, jsem nevěděl.

"Jak daleko jsme?"

"Nevím. Jezero je větší, než se zdá. Ale nakonec jsem narazila na odtok. Plula jsem po něm ještě asi hodinu. Myslím, že teď můžeme být tak deset kilometrů od chaty."

"Byla jsi moc statečná. Zachránila jsi mě."

"Hrozně jsem se bála. Myslela jsem, že mi vykrvácíš. Musela jsem tě sešít ještě v kanoi. Bylo to strašný. A to nemluvím o brokách, které jsem z tebe tahala pinzetou."

"Kde jsi vzala pinzetu?"

"V lékárničce."

"Kolik jich bylo?"

"Jenom pět. Zase jsi měl štěstí."

To jsem teda měl. Dostat to na plno, už bych tady nebyl.

"Jsi úžasná lásko. Zachránila jsi mě. Děkuju."

"Ale jdi ty brepto. Kolikrát jsi zachránil ty mě."

"Osmadvacetkrát."

"Kecale," zakroutila hlavou, ale usmívala se u toho. Potom sebrala ze země uloveného králíka a odešla do lesa.

Jak se pomalu vzdalovala, jen v kalhotkách, tričku a s mačetou pověšenou na zádech, kterou z poloviny zakrývala hříva jejích zvlněných vlasů, krev z mozku se mi nahrnula do úplně jiného orgánu. Usmál jsem se. Takže s tou ztrátou krve to nakonec nebude tak zlé.

Zase jsem osaměl. Byl čas na trochu magie. Ale musel jsem na to opatrně. Používat temnou magii z Knihy mrtvých sám na sebe, se muselo vždycky opatrně. Ale povedlo se. Bolest v rameni ustoupila a ani modřina už nebyla tak výrazná. Dokonce jsem se mohl i posadit. Prohlédl jsem si provizorní přístřešek, který Lin postavila. Byl z tlustých borových větví. Muselo jí dát spoustu práce, nasekat je a odtahat sem. Stejně jako dotáhnout mě po molu do kánoe a pak se mnou přeplout jezero. O tom, jak mě dokázala sešít po tmě, nemluvě. Tím, že byla bezměsíčná noc, jsem si byl celkem jist. A v batohu žádné světlo nebylo. Na co. Já ho nepotřeboval. Ani mě nenapadlo nějaké do batohu přidat. Bylo to dost zvláštní. Linda byla zvláštní. Úplně jiná, než před třemi dny.

Linda se vrátila za chvilku. Na silné borové větvi nesla napíchnutého staženého a vyvrhnutého králíka. Přiložila do ohně a umístila králíka na dvě vidličky, které už byly nad ohništěm připraveny. Čuměl jsem jak puk. Tahle holka z města, studentka vysoké, která si sotva dovedla ohřát oběd v mikrovlnce, právě dala péct vlastnoručně uloveného a připraveného králíka. Připraveného pomocí mačety, které se ještě před pár dny odmítala byť jen dotknout.

"Jak je ti?" zeptala se, když viděla, že už sedím. Jak kdyby se mohl člověk probodnutý démonem, uzdravit během pěti minut.

"Jde to," pokrčil jsem rameny. Oběma.

"To není možné," poklekla ke mně a rameno si prohlížela. "Čaroval jsi."

"Trošku."

"Myslíš, že budeme moci vyrazit?"

"Zítra. Možná. Ale měli bychom odsud zmizet co nejdřív. Jinak nás dostane buď požár, nebo teta Jess. A nevím, co je horší."

"Teta Jess," řekli jsme oba zároveň.

Zdá se, že moje magie je čím dál tím lepší. Už k večeru jsem byl schopný pohybu a rozhodl jsem se, že je čas se vykoupat. Řeka, která vytékala z jezera, byla asi jen dvacet metrů od přístřešku. Voda v ní byla chladná, ale oproti Paňáku to byly lázně. Vykoupat jsem se musel. Po mém řádění na břehu jezera, jsem byl úplně pokrytý zaschlou krví. Mojí, cizí, démonovou. Byl to hnus. Vlezl jsem do řeky, tak jak jsem byl. Tedy jen v kalhotách a botách. Triko a košile byla po boji na břehu na odpis. S oblečením jsme na tom vůbec byli zle. Když jsem balil batoh, soustředil jsem se především na důležité věci. Důležité pro přežití. Takže jsme měli luk, lékárničku, sušené maso, které bylo v Americe tolik oblíbené. Naše doklady, zpáteční letenky a nějaké peníze. Dále jsem do batohu nacpal dva páry ponožek, dvoje trenýrky, Lindiny kalhotky a pár triček. Víc se do batohu prostě nevešlo. Ale víc toho ani nemělo být třeba. Můj plán byl, že když se všechno zvrtne, popadnu batoh, skrze les se dostaneme na silnici, tam chytneme stopa do Nashville, kde skočíme do letadla a doma budeme dřív, než bychom to náhradní prádlo vůbec mohli potřebovat. Tak úplně to neklaplo. Náhradní trenýrky a ponožky se hodily, ale jinak mi po usušení zbyly jenom kalhoty a boty. To Lin na tom byla hůř. Ji nezbyly ani kalhoty. Měla jen boty, kalhotky a dvě trička. Jedno zelené a jedno červené. V lese si prozíravě oblékla to zelené. A já přemýšlel, jak se takhle dostaneme do letadla. Vždyť takhle oblečení se nedostaneme ani do města. Tohle byl jihovýchod Spojených státu rasistických. Tady ještě před dvaceti lety nemohli bydlet černoši ve stejné ulici jako běloši. Dva polonahé blázny i když bělochy, tady čekal tak maximálně vytrvalostní závod v útěku před psy a pak oblíbená konfederační hra, kterou hrál už Kunta Kinte a která se jmenovala Uhni kulce. Což o to kulce bych možná uhnul. Jenomže tady byla nejoblíbenější zbraní brokovnice, následovaná poloautomatickou verzí útočné M16, kterou tady měli všichni jednoduchým fíglem upravenou na full auto. Tuhle hru bych hrát nechtěl.

Po večeři Linda uhasila oheň a zakryla otevřený předek přístřešku dalšími větvemi, aby nás udržela v teple. Naštěstí les udržoval teplo nashromážděné přes den, takže podchlazení nehrozilo. I tak jsme leželi nalepení na sebe. Přeci jen jsme měli menší deficit v oblečení. Teplo toho druhého přišlo vhod.

"Co budeme dělat?" zeptala se Lin, když jsme v objetí usínali.

"Poletíme domů. Do Čech. Do Krásné Hory. Až tam budem, brnknem Borisovi, ať pošle do Tennessee pár atomovek. Radši budu pít do smrti českej rum, než žít s vědomím, že existuje stát plnej psychopatů."

"Všichni v téhle zemi nejsou psychopati. Jenom tvoje rodina."

"Není to moje rodina."

Chvíli bylo ticho, ale pak to Lindě nedalo, aby se nezeptala.

"Jakému Borisovi?"

"Přece Jelcinovi. Prezidentovi."

"Aha. Je vidět, že máš přehled."

"Proč jako?"

"Jelcin už není prezident."

"Ne? A kdo teda?"

"Putin. Vladimír."

"Toho neznám. A když ho neznám, tak tam nevydrží ani dva roky," zaprorokoval jsem a usnul.

V noci mě něco probudilo. Nebylo to poprvé, neboť v lese bylo docela živo. Obzvláště, když byl les na východě v plamenech, díky nimž bylo nebe nad lesem rudé. Fauna se stěhovala na západ. A já s Lindou bychom měli také.

Podle Lin jsme byli asi deset kilometrů od chaty. Sedm po jezeře a další tři po Bobřím potoku, který z jezera vytéká a podle kterého se jmenoval ranč. A jak bylo možné, že jsme se mohli plavit po potoku? Podle evropských měřítek byl Beavercreek menší řekou, která se líně pohybovala na jih, kde překročila hranici do Georgie. Tam se také vyráběla spousta druhů whiskey, ale to bylo to poslední, co mě teď zajímalo. Po pravdě jsem měl veškeré whiskey, potažmo kukuřice a vzrostlých stromů, po krk. Chtěl jsem domů. Do svého pokojíčku plného zbraní. Do zahrady stínů, kde by žádná teta Jess se svojí psycho rodinkou, neměla šanci. Potřeboval jsem jít na západ. Do Nashville, na letiště. Ale ze všeho nejdřív jsem potřeboval obstarat nám nějaké hadry.

Ten zvuk, který mě probudil, se ozval znovu. Byl blíž než před tím. Hrábl jsem vedle sebe, abych se ujistil, že Linda tam pořád je. Nebyla. Její místo bylo prázdné.

Posadil jsem se. Rameno už skoro vůbec nebolelo. Byl to malý zázrak. Být probodnutý démonem, většinou znamenalo smrt.

Linda byla pryč. Ale to mohlo jen znamenat, že si odskočila. Že ty zvuky venku pocházely od ní.

Pomalu jsem odhrnul větve, zakrývající vchod a vyplazil se ven. Nebe prosvítající mezi korunami stromů, bylo krvavě rudé. Požár se blížil.

Neušel jsem ani pět kroků, když jsem to ucítil. Pach krve a mokrého psa. Po zádech mi přejel mráz. Byl tady. Vlkodlak. Cítil jsem ho v zádech. Úplně jsem ztuhl.

Nad hlavou mi něco prosvištělo. Tupá rána a pak chrčení někde za mnou. A pak ještě dvakrát. Svištění kolem mé hlavy a tupá rána. Otočil jsem se. V tmavém lese jsem neviděl vůbec nic. A pak mě konečně napadlo, přepnout oči do nočního režimu.

Asi dva kroky za mnou stál vlkodlak. Na zadních. Přes tři metry vysoký s deset centimetrů dlouhými drápy a nejméně dvaceti centimetrovými tesáky, trčícími z rozšklebené mordy. V jeho krku vězel šíp. Proto to chrčení. Dalším šípem měl probodnutou hruď a třetí trčel z jeho levého oka.

Neútočil. Jen tak tam stál a kolébal se ze strany na stranu. Šíp v mozku mu nejspíš narušil motoriku. Ale to nemuselo trvat dlouho.

Les za mnou zašustil a vedle mě se objevila Linda.

"Co je to s tebou?" řekla nevrle. Z pouzdra, které jsem držel v ruce, vytrhla mačetu a přesekla vlkoušovi achilovky. Vlkodlak se skácel na zem. Pak mu Linda jednou ranou srazila hlavu. Jasně. Jinak by na ní nedosáhla.

Celé jsem to pozoroval, jako kdybych u toho osobně nebyl. Byl jsem trochu mimo. Zato Linda si vedla skvěle. Jako pravá amazonka. Setkání s démonem vždycky člověku něco dá. Z Lindy, zdá se, udělalo stejného zabijáka, jako jsem byl já. Tedy jestli jsem jim stále ještě byl. Zrovna teď jsem si nějak nebyl jistý.

Museli jsme zmizet. A to hned. Jestli nás dokázal najít vlkodlak, mohla by nás najít i Jess. Navíc se nám nechtělo trávit noc v přístřešku vedle bezhlavé mrtvoly vlkodlaka, který se proti všem předpokladům neproměnil zpátky v člověka.

Zamířili jsme lesem na sever. Při troše štěstí bychom se mohli do svítání prodrat lesem a dostat se na silnici 63, vedoucí z Nashville do Oak Ridge, ze které vedla odbočka k Beavercreeku. Tam bychom s trochou štěstí mohli chytit stopa, který by nás odvezl do nejbližšího města, kde bychom sehnali věci, ve kterých by nás pustili do letadla. Jak jsem řekl. Chce to jen trochu štěstí a pozítří už bychom mohli být doma.

" A jak to chceš jako udělat?" ptala se Linda, když jsme se prodírali temným lesem. Ku podivu jsem ji vůbec nemusel vést. Zeptal jsem se jí na to.

"Vidím docela dobře," řekla jen a bez jediného zadýchaní pokračovala do příkrého svahu.

To já na tom byl mnohem hůř. Drápal jsem se za ní, sotva jsem popadal dech. Navíc, můj noční režim neustále vypadával, takže jsem se co chvíli válel na zemi. Chodit po prastarém temném lese je vážně zábava.

"Co zas blbneš?," zeptala se Lin, když jsem se asi po osmé válel v kapradí.

"Já nevím. Můj noční režim je asi rozbitej. Sem tam vidím úplný kulový."

"Jak to myslíš? Já vidím dobře."

"Jak dobře?"

"Asi jako při úplňku," řekla a otočila se ke mně.

Její zelené oči zářily jako obvykle. A přesto úplně jinak. Její zornice byly stažené do úzkých svislých čárek. Byly to oči kočky. Šelmy, která skvěle vidí ve tmě.

"Je tma jak v pytli princezno. Není vidět ani na krok. Proč myslíš, že se pořád válím na zemi."

"Ale..."

"Měla by ses vidět. Vypadáš jak kočka. A to se tě ten démon ani nedotk, zatímco já mám pořád problémy. Zajímavý."

"Jak jako kočka?"

"Máš kočičí oči. A zase září o trochu víc než dřív. Všimla sis, že už dobrou hodinu šplháme do svahu? Nejsi vůbec zadýchaná. Démon tě změnil lásko. Dal ti novou sílu."

"Myslíš? To teď budu jako ty?"

No, to by mi tak ještě scházelo.

"Ne princezno, neboj. Tak ošklivá ty nikdy nebudeš. A teď mě budeš muset vést."

Linda mě chytla za ruku a vedla mě skrze černou tmu. Už jsme nemluvili. Na překážky mě upozorňovala myšlenkou. Byli jsme maximálně tišší. Celý les, jako by najednou ztichl. Šel z toho strach. Kdyby nás teď někdo napadl, asi bych nás nedokázal bránit. Na to, že vidím ve tmě, jsem si velice rychle zvykl. V boji s temnou stranou to byla věc k nezaplacení. Doufal jsem, že mé schopnosti se mi brzo vrátí. Myslím, že je ještě budu potřebovat.

K silnici 63 jsme se dostali těsně před svítáním. Jedinou naší šancí bylo, že nám někdo zastaví a sveze nás do nejbližšího města.

"A jak to chceš jako udělat? Podívej se na sebe. Nemáš ani tričko. Z ramene ti trčí nitě. Na zádech máš mačetu. Vypadáš jak psychopat z džungle. Jako ti japonští vojáci, co ještě třicet let po konci války strážili ostrovy v Pacifiku. Takhle nám nikdo nezastaví."

Občas mě udivovala svými znalostmi historie. Jasně, studovala historii na VŠ, ale já myslel, že nějaké ty kraviny okolo starého Egypta, nebo tak něco. Jenomže ona mě nepřestávala udivovat. Měla znalosti o všech důležitých válečných konfliktech. Dokázala se mnou debatovat o druhé světové, stejně jako o Vietnamu, nebo operaci Pouštní bouře. Netušil jsem, že holky se zajímají o válku. Ale možná to dělala jenom kvůli mně. Byla vážně úžasná.

"Nám určitě nikdo nezastaví. Ale tobě jo," ukázal jsem na ní. Božské tělo ve spodním prádle. Tomu by musela zastavit i parta gayů, mířicích na sraz do Modré ústřice.

Podívala se na své opálené nohy v kdysi bílých teniskách.

"Sežeň mi kalhoty. A rychle," zavrčela.

"Můžu ti dát ty svoje," usmál jsem se a začal si rozepínat kalhoty.

"To tak. Běhat po lese s psychopatem v trenkách."

"Si je můžu taky sundat," pořád jsem se usmíval. Asi ji to lezlo na nervy.

"Tak hele ty úchyle, jestli si to sundáš, tak ti ho ukousnu."

"Hmm," dělal jsem, jako že o tom opravdu přemýšlím.

Linda mě lehce plácla přes probodnuté rameno Sice už bylo skoro zahojené, přesto v něm nehezky píchlo.

"To bys nedal, kámo," řekla a odkráčela na kraj silnice.

Byl právě čas, neboť v dáli se objevila světla. Linda mi hodila luk a toulec s šípy a postavila se k okraji vozovky se vztyčeným palcem. Nemohl jsem se zbavit úsměvu. Vypadala jak prostitutka z E55.

"Debile," zasyčela a obdarovala mě zamračeným pohledem. "Tohle si spolu vyřídíme. A teď zalez."

Schoval jsem se za násep a čekal. Já nevím. Já bych asi nezastavil. Šlapky jsem brát ve zvyku neměl. A pochyboval jsem, že někdo, kdo je na nohou už v pět ráno, si vyrazil na lov. Taky to mohla být ženská a ta by určitě nezastavila. Taky jsme tady na té silnici mohli tvrdnout až do Vánoc.

Lindě zřejmě došlo to samé. Přestala stopovat a rozběhla se vstříc autu s rukama mávajícíma nad hlavou. V tu ránu se z E55 slečny stala polonahou vyděšenou dívkou, nutně potřebující pomoc.

Řidič auta prudce zabrzdil. Od kol vyletěl oblak prachu, který pokračoval dál po cestě. Z auta vystoupil postarší chlápek v kovbojském klobouku.

"Co se děje?" zeptal se.

"Pomozte mi. Prosím!" vykřikla Linda a zapotácela se, jako že už má vážně dost. Vypadalo to jako scéna z nějakého survival hororu. Polonahá, krví zbrocená dívka vybíhá z lesa, pronásledovaná šíleným kanibalem s maskou z lidské tváře. Prostě něco, co se může stát jenom v Americe.

"Nastup si!" zakřičel chlápek, zapadl do auta a otevřel dveře spolujezdce. To byla šance pro mě.

Vlezl jsem do auta. Linda za mnou. To nebyl problém, neboť jsme narazili na další starý omlácený Pick-up s pohodlnou pohovkou místo sedaček.

Řidičův odpor jsem utnul hned v zárodku. Přiložením mačety na jeho krk.

"Jinak byste nezastavil," odpověděl jsem na nevyřčenou otázku. "Jen nás odvezte do nejbližšího města a mi odejdeme. Neublížíme vám," svěsil jsem mačetu, abych potvrdil svá slova.

Mužova snědá vrásčitá tvář, rámovaná havraními vlasy, se ani nepohnula. Jeho tmavé oči hleděly přímo před sebe. Nezdálo se, že by chtěl odjet.

"Kani mocha. Pialli tinahuati," řekla Linda a mužova tvář sebou škubla.

"Na notoka coyome tenalli," odpověděl muž a pomalu se rozjel.

"Co to bylo?" zeptal jsem se po chvíli ticha Lindy.

"Takhle na mě mluvil démon tu první noc. Je to jazyk těchto lidí. Starý čerokézký dialekt. Asi už sis všiml, že je to indián."

"Od kdy umíš indiánsky?"

"Hádej. Asi jsem od démona dostala víc, než jen kočičí oči."

"Kam to jedeme?"

"Huttana hutta bea?" zeptala se Linda znovu tím zvláštním jazykem. Až to se mnou trhlo. To bych se snad raději učil německy než tohle.

"Říkali jste, že potřebujete pomoc. Nejbližší místo, kde vám mohou pomoci, je Beavercreek ranč," odpověděl indián normální Angličtinou. "Je tam spousta záchranářů. Už tři dny se snaží uhasit les. Pomohou vám."

"Od tamtud jsme utekli. Tam se vrátit nemůžeme."

Indián se na nás otočil. To bylo poprvé, co se na nás podíval.

"Kdo jste?"

Jsem hlas svého vlastního svědomí. Jsem ten, co zapálil les. Ten, co mačetou pozabíjel deset lidí. Jenže o tom se dost blbě mluví.

"Beavercreek je temné místo. Zlé místo ovládané čarodějnicemi a démony. Přicházíte od tamtud. Jste zlí?"

"Nejsme zlí. Utekli jsme z toho místa. Chtěli nás zabít. Pomozte nám."

Lindin hlas byl vždy jemný a uklidňující. Působil na lidi jako samet. Nedalo se jí nevěřit. Nikdy nelhala.

"Dobře," přikývl indián a odbočil z hlavní cesty.

Jeli jsme dalším hustým a prastarým lesem další dvě hodiny. Ne že by to bylo tak daleko, jen se po téhle cestě prostě rychle jet nedalo. Byla to lesní cesta, ze které občas trčely kořeny mohutných stromů, nebo jí přehrazovaly malé lesní potůčky. Starý indián musel na starém pick-upu ručně připojit pohon předních kol, abychom projeli. Tohle žádná dálnice nebyla. Ale jak jsem později pochopil, oni si to tak přáli.

Nevím co jsem čekal. Snad vesnici s totemem obehnaným teepee, z nichž největší patří náčelníkovi? Vinetoua s Rybanou? Oldu Šetrnýho, generála Custera se sedmou kavalérií a poklad na Stříbrném jezeře?

Byla to normální americká vesnice. Domy byly dřevěné, neboť dřevěné domy mají v Americe dlouhou tradici. Před každým byla malá zahrádka, na které si její obyvatelé pěstovali něco zeleniny. Bylo tu i malé náměstíčko s radnicí a malým krámkem se smíšeným zbožím. Lidé tu oproti mému předpokladu nechodili do půli těla, ani v bobřích kožešinách a už vůbec ne s čelenkami na hlavě a luky a tomahavky v ruce. V tomto směru jsme tu byli za exoty spíše mi.

Byla to malá vesnice uprostřed lesa, jejíž obyvatelé se živili převážně lovem, prodejem kožešin a výrobou indiánských suvenýrů, které obchodníci v Nashville prodávali za desetinásobek jejich původní ceny.

Starý muž bydlel až na samém konci vesnice. V malém domku nalepeném na starý les. Bydlel sám. Jeho žena zemřela už dávno a jeho děti byli z těch, co opustili svou rodnou ves a odešli za lepším životem do velkého města.

Domek byl malý, ale útulný. Měl jednu velkou hlavní místnost s krbem, které by se u nás říkalo obývák a několik dalších pokojů, včetně manželské ložnice s vlastní koupelnou. Takže vlastně docela luxus.

Ta ložnice připadla nám. Starý muž už ji dávno nevyužíval. Vlastně z celého domu využíval jen onu hlavní místnost.

Konečně jsme se mohli po třech dnech v lese osprchovat a odpočinout si v opravdové posteli.

Starý muž nás nechal v ložnici a se slovy, že musí něco zařídit, odešel.

"Věříš mu?" zeptal jsem se Lin, hned jak se za ním zabouchly dveře.

"Ano. On něco ví. Řekne nám to. Jen na něj nesmíme tlačit."

Tak fajn. V tomhle jsem Lindě věřil. Ona měla odhad na lidi. Dokázala v nich číst. Když řekla, že starému muži se dá věřit, věřil jsem já jí.

Věřil jsem, že teď nám žádné nebezpečí nehrozí. Byl čas si konečně oddechnout. Skácel jsem se na postel a okamžitě usnul.

Nevím jak dlouho jsem spal. Ale dlouho asi ne. Probudil mě šílený jekot z koupelny. Vytáhl jsem z pouzdra mačetu a naběhl dovnitř, kde jsem našel roztřesenou Lindu.

"Ta voda je úplně ledová!"

"Bože. Cos čekala? Nejsme v Hiltonu."

"Promiňte," ozvalo se za mnou. "Ta voda je přímo z horského potoka. Proto je tak ledová."

Ve dveřích ložnice stál stařík s hromadou nějakých hadrů v rukou. Pomalu je položil na postel.

"Je tu kotel na ohřev vody, ale já už ho dávno nepoužívám. Staří muži si na luxus moc nepotrpí. Tohle jsem vám sehnal ve vesnici. Až se dáte trochu dohromady, přijďte za mnou. Promluvíme si."

"Ten kotel. Kde je?" zeptal jsem se, ještě než odešel.

"Ve sklepě pod vámi. Ale není u něj žádné dříví."

Počkal jsem chvíli, než staříkovi kroky na chodbě utichli a potom se z ložnice tiše vytratil. Najít dveře do sklepa nebylo nijak těžké. Byly na konci naší chodby. Seběhl jsem po schodech dolů a bez problému ve tmě našel kotel na ohřev vody, neboť můj noční režim zase pracoval perfektně, což byla zatím ta nejlepší zpráva dnešního dne.

Kotel byl prázdný, ale mě se podařilo najít ventil, kterým se do něj napouštěla ledová voda z potoka. Když byl plný, přiložil jsem na něj dlaně a spustil pekelný oheň. Jeho teplo se vsávalo přímo do nádoby kotle a tak nehrozilo, že bych tu snad něco podpálil. Voda byla ohřátá během minutky. Zase jsem se vrátil do ložnice.

"Zkus to teď," ukázal jsem na koupelnu.

Linda nedůvěřivě otočila kohoutek, ze kterého se vyhrnulo trochu rezavé vody, kterou následovala pára a nakonec horká voda.

"Wow!" výskla radostně. Jak jsi to dokázal?"

"Moje schopnosti. Vrací se."

"To je skvělé!" přitiskla se na mě. "Tak pojď. Smrdíš jako tchoř," odtáhla mě do sprchy.

Po sprše jsme se konečně oblékli jako normální lidé. Stařík nám sehnal docela fajn hadry.

Pro mě tu byly olivové kapsáče. Takové nosili Amíci ve Vietnamu. Černé bavlněné tričko a volná, světle hnědá košile s krátkým rukávem. Tedy věci, ve kterých jsem se cítil nejlépe.

Pro Lindu tady byly světlé džíny, bílé tílko a světle žlutá krátká košile, kterou si uvázala v pasu na uzel. Vypadala sice jak popová hvězda z osmdesátek, ale docela ji to slušelo. Navíc si náramně pochvalovala, že už se nemusí producírovat nahá. Oblečení jsme tedy měli vyřešené. Byl čas, promluvit si se starým pánem.

Stařík seděl ve velké místnosti, ve velkém koženém křesle u velkého vyhaslého krbu. Naproti křeslu stál malý stolek, na kterém byla kouřící konev a pár hrníčků a za ním malý gauč, který jako by někdo vytrhl ze staříkova pick-upu.

Posadili jsme se s Lindou na gauč. Stařík rozlil do hrníčků černou horkou tekutinu. Raději bych něco k jídlu, ale člověk si vždycky vybírat nemůže.

"Budu vám vyprávět příběh. Legendu, kterou si můj lid předává po generace," začal stařík své vyprávění.

"Kdysi patřil celý tento kraj mému kmeni. Bylo to výsostné území mého lidu, jehož centrum se nacházelo u jezera na západě. Bylo to místo bohaté na zvěř a vody jezera byly plné ryb. Můj lid na tom místě žil ve spojení s přírodou po celé generace. Ale pak přišel bílý muž. A všechno bohatství přírody chtěl jen pro sebe.

Vypukla válka. Dlouhá a krvavá. Můj lid v ní prohrával, neboť bílý muž měl lepší zbraně a spoustu ohnivé vody, která otupovala mysl našich lidí. A proto náš šaman přivolal ducha země Tatanka Wahaspa.

Tatanka obýval tuto zemi dávno před tím, než na ni přišli lidé. Byl to starý a mocný duch. Můj kmen si ho usmířil oběťmi. Lidskými oběťmi. A válka s bělochy skončila. Na stvrzení míru se dcera tehdejšího náčelníka provdala za bílého muže, kterému jako věno připadl celý kraj u jezera. Ale ta žena nežila dlouho. Po její smrti se pán Beavercreeku oženil s mladou dívkou, která přijela z daleka, stejně jako on. Byla to temná čarodějka. Její pleť byla bílá jako sníh a to i v létě, kdy ostatní běloši získávali barvu rudých bratrů. Ze své domoviny si přivezla znalosti černé magie. S jejich pomocí ovládla Tatanka Wahaspa, který jí od té doby sloužil. Prý dokázala proměnit muže ve vlka, nebo jakoukoliv jinou, původně neživou věc, která jí musela bezmezně sloužit. Aby zůstala na věky mladá, pila krev svých potomků. Podle legendy nikdy neopustila Beavercreek.

A já myslím, že vy dva o tom víte víc. Byli jste v Beavercreeku. Setkali jste se s Tatanka Wahaspa, duchem země. A nejspíš máte co dočinění s požárem, který teď řadí na západě u Bobřího potoka. Vy víte mnoho. Vy nám teď pomůžete."

Stařík skončil. Bylo ticho. Já přemýšlel.

Stařík musel být velice vnímavý. Asi jako Linda. Té tyhle okultní dedukce také vždycky šli. Vlastně to s tím Beavercreekem a tetou Jess trefil docela přesně.

Teta Jess byla prastará evropská čarodějnice, která utekla do Nového světa, protože v tom starém ji nejspíš čekala krutá smrt upálením na hranici. V Novém světě využila svých znalostí černé magie a ovládla místního pekelného démona, kterému tady říkali duch země. Tím získala strašlivou moc. Moc, která měnila může ve vlkodlaky, nebo živé strašáky. Moc, která dokázala přimět partu sezónních dělníků, aby lačnili po krvi mladé vyděšené dívky. Moc, která přetvořila mou prababičku ve starou čarodějnici, létající po lese na koštěti.

Má teta byla zlá. Byla horší, než všichni démoni, kterým jsem se postavil. Nebo možná ne, ale rozhodně nebyla v ničem lepší. Opět mě popadla touha, vrátit se co nejrychleji domů.

"Co od nás chcete?" zeptal jsem se staříka.

"Beavercreek je posvátné místo našeho lidu, které nám bylo ukradeno. Zpět ho dostat nemůžeme, ale můžeme mu navrátit jeho klid. Můžeme navrátit klid duším našich předků, které na tom místě spočívají. Vy dva máte velkou moc. Vím to. Cítím to. Proto vás žádám o pomoc. Pomozte nám zabít Tatanka Wahaspa, ducha země."

Tak takhle je to. Stařík si myslí, že za veškerým zlem na Beavercreeku je Tašunka Sapa, nebo jak se ten šašek jmenuje. Žádá nás o pomoc, kterou spíš potřebujeme mi od něj. Asi mu trochu zkazím náladu.

"Váš duch je ve skutečnosti pekelný démon. Nedá se zabít."

Stařík chtěl něco namítnout, ale já ho pohybem ruky zastavil.

"Démon z pekla se nedá zabít, ale dá se vrátit zpátky. Jenže to nepomůže. To zlo má dávno jiného nositele. Je jím ona temná čarodějka, která se v Beavercreeku objevila v dávných dobách. Legenda nelhala. Pořád žije. A dokud nezemře, zlo nezmizí."

"Jessabelle Wrightová," vydechl úžasem stařík.

"Znáte jí?"

"Všichni tady znají Jess."

"Opravdu?"

"No jo. Kingovi po žních každoročně pořádají slavnost pro všechny z okolí. Není zde mládence, který by někdy nezatoužil po Jess."

"Jasně," odfrkla si Lin.

Asi jsem to správně pochopil jako narážku na mě.

"Tak to by se asi mládenci divili," přešel jsem to. "Ona Jess je totiž původní Jessabelle, která se někdy kolem roku 1760 provdala za Jacoba Kinga. Toho původního, který si přivlastnil Beavercreek. Tetě Jess musí být nejméně 380 let."

"Tetě Jess?" podivil se stařík.

"Tak ji na Beavercreeku říkají. I já jí tak říkal, než jsem zjistil, že je to vlastně moje velice vzdálená prababička."

Stařík vypadal trochu vyvedený z míry. Prostě nechápal.

"Jsem Richard Král. Poslední muž z přímé linie rodiny Kingů. Jessabelle potřebuje moji krev, aby mohla žít věčně. Půjde po mě a nakonec mě dostane. Už jednou se jí to málem povedlo. Tady s ní nemůžu bojovat. Tady je veškerá její moc. Už nepotřebuje démona, je dostatečně silná. Silnější než samotný démon. Musíte mi pomoct. Musím se dostat domů. Na vlastní hřiště. Jen tam nad ní můžu zvítězit."

"Domů? A to je kde?"

"V Evropě. Pomozte mi dostat se na letiště. Doklady máme. Naše zpáteční letenky už budou blokované a my nemáme dost peněz na další. Ale když nám pomůžete, Jessabelle odejde a s ní zmizí i zlo."

"Odejde," zamyslel se stařík. "Proč seš si tím tak jistý?"

"Potřebuje mě. Vylákala mě z domova, aby mě dostala a já ji utekl. Teď bude muset jet ona za mnou. A až přijede, skoncuju s ní."

"Ano. Ale když to nevyjde, zase se vrátí."

"Věřte mi," zavrčel jsem a mé oči se zalily rudou krví. "Nevrátí."

Seděli jsme se starým indiánem na terase před domem. Stmívalo se. Nebe bylo olověně šedé. Jen nad východním horizontem bylo rudé. Les kolem Beavercreeku pořád hořel. V hustých mracích nad našimi hlavami křižovaly blesky. Schylovalo se k bouři. To byla špatná zpráva.

"Až déšť uhasí les, Jess už nebude nic bránit, aby po nás šla. Musíme zmizet co nejdřív," řekl jsem starému muži, jenž mohl být klidně mým vzdáleným příbuzným.

"Tady jste na posvátné půdě. Tady vám neublíží."

"Neříkal jste, že Beavercreek je též posvátný? A přesto si na něm dělá, co chce."

Stařík se zamyslel.

"Dobrá tedy. Odjedeme ještě dnes. Bouře v těchto končinách bývají silné. Z potůčků přetínajících lesní cestu se za deště stávají divoké bystřiny. Zítra už bychom nemuseli projet."

Stařík se zvedl a se slovy, ať na něj počkáme v domě, odešel.

"Kam myslíš, že šel," zeptala se Lin, když stařík odkráčel do vesnice.

"Vím já? Pro rejč, možná."

"Proč zrovna pro rejč?"

"Aby moh vykopat válečnou sekyru."

"Co to zase meleš? Jen chceme odvézt na letiště. Do žádné války se nechystáme."

"Ale na dýmku míru to taky zrovna nevypadá. Možná že šel pro Vinnetoua."

"Hele Ríšánku. Možná by ses neměl tolik dívat na televizi."

"Proč ne?"

"Leze ti to na mozek."

"Vzpomínáš, jak jsme tenkrát jako děti sledovali starého Poláčka až na náměstí do masny?"

"Vzpomínám, že jsem se hrozně bála."

"Já vlastně taky. Nikdy jsem tak daleko od domova sám nebyl. Pamatuješ, jak jsme to brali jako hru na indiány? Já byl Vinnetou a ty Ribana. A hele. Stačilo pár let, jedna blbá knížka, 5 démonů, 7 stínů, 87 upírů a 1642 nemrtvých a najednou jsme v Americe mezi pravejma indiánama. No, kdo to má?"

"Jasně. S psychopatickou tetou v patách. No, kdo to má," odvětila smutně.

"Jak jsi vůbec přišel na ten počet nemrtvých?"

"To je jednoduchý. Přibližná plocha hřbitova u Svaté Trojice, děleno průměrná plocha hrobu, krát dvě celé třicet pět, to je průměrný počet mrtvol na hrobku, krát nula celá pět za hřbitov na staré faře, protože tam těch nemrtvých pod vodou tolik nezbylo. Plus Blonďák a jeho patra. Tisíc šest set čtyřicet dva. Plus mínus."

"Zajímavé. Pak že ti počty nejdou."

"Nejdou. Ale paměť mám dobrou. Vím, koho jsem zabil."

Stařík se vrátil ani ne za hodinu. Právě včas, neboť první velké kapky z přicházející bouře začaly smáčet zem.

"Mám pro vás kufry s oblečením a nějaké suvenýry. Bez toho byste byli na letišti moc nápadní. Také peníze na letenky. Jsou to dary od lidí z vesnice. Odvezu vás na letiště. Víc toho pro vás udělat nesvedu."

"Víc ani nepotřebujeme. A děkujeme," odvětila Linda.

"Jak vám to splatíme?" zeptal jsem se já.

"Stačí, když odsud odejdete a s vámi odejde i zlo. A když už se nikdy nevrátí."

Víc už toho stařík neřekl. Dokonce ani před letištěm v Nashville, když se s námi loučil. Jen pozvedl pravou ruku a dvěma prsty se dotkl srdce. A pak že to Vinnetou dělal špatně.

Na letiště v Nashville jsme se dostali asi ve tři ráno. Na to, jakou jsme měli cestu, to bylo ještě brzo. Po tom, co jsme opustili vesnici, se mračna potrhla a svět zahalila vodní clona. Stěrače auta nestíhaly. Z malých potůčků, které jsme cestou přejížděli, se během hodiny staly rozvodněné řeky. Vyjet o chvíli déle, do Nashville bychom se nedostali. Ale asi pět mil za Beavercreekem se náhle vyjasnilo. Po bouři nebyla ani památka. Měl jsem dojem, jako by celá bouře řádila jenom nad jediným místem v Tennessee. Jako by jí někdo přičaroval, aby uhasil zuřivý požár. Jestli tomu tak skutečně bylo, teta Jess bude mnohem tvrdší soupeř, než jsem čekal.

Letištní hala byla skoro prázdná. Takhle v noci tu bylo jen pár turistů, čekajících na vnitrostátní lety. Se svými ošoupanými kufry a batůžky na zádech jsme mezi ně dokonale zapadli. Všechny přepážky aerolinek byly zavřené. Nezbývalo nám, než čekat do rána, až otevřou.

Schoulili jsme se k sobě na jedné z laviček v hale a protože jsme byli po několika dnech, prakticky beze spánku, nevýslovně vyčerpaní, okamžitě jsme usnuli.

Vzbudil nás až ranní ruch letiště. Mrknul jsem na hodiny v hale. Bylo 8:51 ráno. Spali jsme tak tvrdě, že nás ani hlomoz plné haly lidí neprobudil. Ale tohle bylo jiné. Něco se dělo.

Pomalu jsem se protáhl a srovnal ztuhlá záda. Linda vedle mě dělala to samé. Její vlasy byly rozcuchané na všechny strany. Tvář měla otlačenou a zmuchlanou. S roztaženými pažemi a s pusou dokořán hluboce zívla a propnula se v zádech, což mělo za následek, že její ňadra v tílku vypadala ještě mnohem větší, než skutečně byla.

"Co se děje?" zeptala se rozespale.

"Ty vypadáš," neodpustil jsem si malé ranní rýpnutí.

"Se podívej na sebe, ty..." nedopověděla. "Co je to s těma lidma?" kývla halou do haly.

Podíval jsem se. Lidé se shlukovali kolem velkých plazmových obrazovek, které obvykle ukazovaly časy odletů a příletů. Ukazovali na ně. Vzrušeně mluvili jeden přes druhého, nebo si naopak zakrývali ohromením otevřená ústa.

Jedna z obrazovek byla asi deset metrů od nás. Promnul jsem si rozespalé oči, abych na ni lépe zaostřil, ale byla ke mně moc z úhlu. Neviděl jsem na ni.

Pomalu jsem obcházel halu kolem zdi, abych se vyhnul rozrušenému davu, dokud jsem se nedostal do správného úhlu. To, co jsem na obrazovce spatřil, mě ohromilo stejně jako ostatní.

Právě jsem se díval na živé vysílání severní věže Světového obchodního centra v New Yorku, ze které se valil hustý dým. Pod tím běžely titulky, které hlásily, že dnes v 8:46 došlo k strašlivé nehodě, při které do severní věže Světového obchodního centra narazilo dopravní letadlo. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že se ve skutečnosti jedná o organizovaný teroristický útok, který změní celý svět.

Mávl jsem na Lin, aby ke mně přišla. Začínal jsem mít neblahé tušení.

"Co se děje?" zeptala se tentokráte se strachem v hlase. I ona již musela cítit, že se děje něco vskutku zlého.

Ukázal jsem na obrazovku. Lin byla náhle další, jenž na ni zírali s otevřenou pusou.

A pak se stalo něco nemyslitelného. Do záběru se přiřítil další letoun, který zasáhl jižní věž. Halou se nesly zděšené výkřiky.

"Útok! Je to útok!" roznesl se halou čísi křik.

Ale ten člověk jen řekl nahlas, co už muselo být všem jasné. Jedna věž, budiž. Nebylo by to poprvé, kdy do výškové budovy v New Yorku vrazilo letadlo. Ale dvě letadla během několika minut?

V hale vypukla panika. Lidé se cpali k východu. Křičeli a šlapali po sobě. Když mohl někdo zaútočit letadly na věže v New Yorku, proč by nemohl zaútočit na letiště v Nashville. Mě osobně to přišlo nepravděpodobné, ale museli jsme zmizet z jiného důvodu.

"Proč?" vztekala se Linda. "Nechci odejít. Chci letět domů."

"Myslím, že teď už nikdo nikam nepoletí. Musíme zmizet z letiště dřív, než ho uzavřou. Začnou všechny prohledávat. Mám na zádech mačetu a ty máš v báglu luk. Jestli to u nás najdou, nikdy nás nepustí."

S tím Linda souhlasila. Luk se jí zřejmě zalíbil. Nehodlala se ho vzdát stejně jako já své mačety a potom, co se dnes stalo, bylo jasné, že na to, abychom se se zbraněmi dostali do letadla, můžeme rovnou zapomenout. Na to by nepomohla žádná kouzla.

Seděli jsme v jídelním boxu Fat Lou's diner. Typické americké jídelny s dlouhým barem a servírkami, které rozvážely objednávky na kolečkových bruslích, která stála kousek od letiště na výpadovce z města.

Nikdo si nás nevšímal. Všichni byli nalepení na televizní obrazovce, která pořád dokola přehrávala záběry útočících letadel a padajících věží obchodního centra. O teroristickém útoku už nebylo pochyb, neboť další letadlo narazilo do Pentagonu a čtvrté se zřítilo poblíž Washingtonu D.C.

Otázka, zdali máme nechat své zbraně v Americe, což bych nerad, protože mačeta svatého Vojtěcha byla nenahraditelná, byla zodpovězena záhy, neboť po nárazu do druhé věže byl veškerý letecký provoz nad spojenými státy zastaven. Neměli jsme se jak dostat domů. Nikdo nevěděl, jak dlouho to potrvá a já nepochyboval, že s mačetou se po dnešku do letadla nikdy nedostanu.

Zatímco já se probíral mapou spojených státu, kterou jsem koupil na nedaleké benzince, Linda se šťourala v jablkovém koláči, který si objednala už před hodinou. Zpráva, že veškerá letecká doprava byla zastavena, ji nějak zasáhla.

"Musím zavolat tátovi," řekla z ničeho nic, ale nebyla v tom žádná energie.

"Nepřipadá v úvahu," odpověděl jsem, aniž bych spustil oči z mapy.

"Jak to myslíš?" vybuchla náhle. "Táta o mě bude mít starost. Musím mu dát vědět, že jsem v pořádku."

Několik lidí se po nás ohlédlo. Linda mluvila česky, tedy cize. A cizinci tu najednou byli nějak podezřelí.

"Nemůžeš volat tátovi. Nevíme, co všechno Jess dokáže. Mohla by zjistit, kde jsme."

"Bude si o mě dělat starosti," vložila do svého hlasu tón naléhavosti.

"Proč by měl?"

"Proč?" ukázala rukou na televizi. Místní začínali být nějací nervózní.

"Odletět jsme měli až za týden. Dnes jsme v žádném letadle sedět neměli. Tady k žádným útokům nedošlo. Nemá důvod se o tebe bát."

"Prostě si chci zavolat domů," praštila dlaní do stolu. Možná byla trochu vynervovaná, ale já jí to nevyčítal. Ostatně kdo po dnešku nebyl.

Jen těm chlapům u baru se to nějak nezdálo. Jeden, vypadal jako kamioňák drsnej až na půdu, se k nám otočil a nasadil svůj nejtvrdší výraz. Taky bych mu na ksicht nejraději nasadil svůj nejtvrdší výraz. Ale měl jsem pravdu, všichni dnes byli jen trochu víc vynervovaní.

"I'm sorry," spustil jsem na něj svou čecho-angličtinou snažíce se co nejvěrněji napodobit líný jižanský přízvuk. "My girlfriend is from Czech republic," pokračoval jsem, jako by to mělo všechno vysvětlit.

Kamioňákovi to zdá se nestačilo. Zaujal postoj alá nasupená gorila. Vzpomněl jsem si, jak si hoši u Široký Sally mysleli, že jsem z Ruska.

"Europe. East Europe. Today we were to fly to her parents," pokrčil jsem rameny.

Muž se stále mračil. Asi se mu nelíbil můj přízvuk.

"Odkud jsi?" zeptal se po chvíli.

"Alabama. Mobile v Alabamě," řekl jsem jméno města, které mi utkvělo v hlavě při studiu mapy USA. "Chci se jen dostat domů," pozvedl jsem mapu na které bylo jižní pobřeží.

Chlápek jen pokýval hlavou a vrátil se zpět ke sledování bedny. Nebyli jsme jediní, kdo se teď potřeboval dostat domů. Vždyť na vnitrostátních leteckých linkách v USA se každý den přepravili skoro dva miliony lidí.

A to byl kámen úrazu celého mého plánu, který jsem vymyslel, zatímco Linda se rýpala v jablkovém koláči. Bylo to vlastně děsně jednoduché. Dostat se do New Orleans, kde se nachází jeden z největších přístavů v USA, tam najít jakoukoliv loď mířící do Evropy a hurá domů. Až na to, že na cestu do Orleans jsme potřebovali auto, vlak, autobus, cokoliv, co se pohybuje na kolech. Ale zaspal jsem. Všechna místa ve veřejné dopravě a všechna auta v půjčovnách byla beznadějně zamluvená. Přemýšlel jsem, že bych si snad nějaké auto koupil, měli jsme přeci peníze na letenky, ale netušil jsem, kolik mě budou stát dvě místa na lodi. Byla to zapeklitá situace. Ale stejně jako v boji s démony i teď nad námi někdo bděl.

"Hej blonďáku," rozlehl se jídelnou drsný truckerův hlas.

Zvedl jsem oči od mapy. Vážně to bylo na mě. Ten magor přerostlej, je asi barvoslepej. Linda se nad koláčem usmívala.

"Jestli chceš, dneska jedu do Orleans. Můžu to vzít přes Mobile. Ani si moc nezajedu. Jo a ta tvoje bloncka může jet samozřejmě taky."

Lindin úsměv zvadl. Můj taky. Kdybych řekl, že jsem z Orleans, mohli jsme se svézt až na místo.

"To je skvělý. Kdy vyjíždíme?"

"Za hodinu u Reda. To je tamhleten červenej tahač," ukázal skrze okno na červený tahač stojící uprostřed rozlehlého parkoviště a zase se věnoval bedně.

"My jedeme do Alabamy?" zeptala se potichu Linda, když si nás trucker přestal všímat.

"Ne. Jedeme do Louisiany," usmál jsem se a nastínil Lindě svůj plán.

"Kdybys řekl, že jsi z New Orleans, mohli jsme jet až na místo. Víš o tom?"

"Nepovídej. To mě vážně nenapadlo," odpověděl jsem a obdaroval ji křivým úsměvem.

"Moc se mi to nelíbí. Co když je to nějaký masový vrah. Cestou nás podřízne a zahrabe v lese."

Nejprve jsem se chtěl hlasitě rozesmát, neboť aby obyčejný člověk zdolal lovce stínů, byla vskutku zábavná představa. Ale do dnešní ponuré atmosféry se smích nehodil. Taky by mě mohli vyrazit z bufetu a jediná možnost, jak zdolat zhruba 900 kilometrů do Orleans, by byly zase jenom nohy.

Za hodinu už jsme stáli u Reda. Byl to takový ten typický americký tahač s dlouhým čumákem a nadstavbou za řidičem, kde se dalo pohodlně přespat. Svých kufrů, které nám sehnal starý indián, jehož jméno jsme ani neznali, jsme se zbavili a vše potřebné nacpali do dvou batohů, které jsme sebou také nesli. Vypadali jsme prostě jako mladý pár, který si vyrazil po Americe za letním dobrodružstvím. Takzvaně na trek.

Trucker dorazil včas.

"Ahoj. Já sem Bob," představil se.

"Linda," natáhla k němu svou drobnou ručku.

Bob ji sevřel do své ohromné tlapy, která by v pohodě snesla srovnání s lopatou na uhlí. Až ve mně hrklo, že ji zláme všechny kosti v dlani. Nezlámal.

"Ričrd" řekl jsem své jméno s anglickou výslovností, což jsem jinak nedělal, ale zrovna teď jsem si hrál na Amíka, tak to bylo nutností.

Mou ruku se zlámat pokusil. Jenomže mé zranění od démona už bylo zcela v pořádku. Znovu jsem byl v plné síle. Neměl šanci.

Uznale pokýval hlavou.

"Tak si nastupte," mávl rukou ke dveřím.

Náš trek mohl začít.

Ještě než jsme opustili Nashville, stavili jsme se na okraji města v jednom obrovském překladišti pro náš návěs. Tedy Bobův náklad, který měl dnes odvézt do New Orleans. Podle papírů to byla zásilka whiskey mířící do Evropy, která se měla nalodit na kontejnerovou loď Fairland mířící do Rotterdamu, největšího přístavu v Evropě, ze kterého už bychom to k nám domů, do Krásné Hory, snad došli i pěšky. To byla naše loď. Vlastně jsme měli docela kliku, neboť jsem neměl tušení, jak takové velké přístavy vůbec fungují a jak bych zjistil, na kterou loď se dostat. Teď už zbývalo jen vymyslet, jak přesvědčit Boba, aby nás odvezl až do Orleans, když jsme chtěli původně do Mobile, které bylo ještě dobrých 200 kilometrů vzdálené. Podle Boba nám cesta do Mobile zabere asi 9 hodin a na místo dorazíme kolem desáté večer. Měl jsem na to tedy devět hodin. A pokud bych něco nevymyslel, dalších asi pět hodin na to dostat se do Orleans, než loď vypluje. To se dalo zvládnout, ale jet pohodlně až na místo, by bylo lepší.

Cesta byla jednotvárná. Bob toho moc nenamluvil, což bylo dobře. Kdyby se začal vyptávat na mě a na můj život v Americe, asi by brzo poznal, že Američan vůbec nejsem. A to by mohl být problém. Z toho mála, co nám o sobě Bob řekl jsem pochopil, že je patriot. Dnešní útoky ho velice zasáhly, ale to asi každého Amíka. Byla to příšerná tragédie. Tisíce mrtvých. V rádiu říkali, že je to největší americká tragédie, která bude mít drtivý dopad na celou zem. Podle mě bude mít drtivý dopad na celý svět. Naposledy, když takhle někdo zaútočil na území spojených států, odnesl to dvěma atomovkami. Co z toho bude teď, jsem si ani netroufl odhadnout.

Jinak byl Bob velice milý a pozorný. Nabídl nám pití a nějaké sendviče, které měl uložené v malé ledničce, která byla součástí spací kóje v zadní části tahače. A když Lin začala zívat na všechny strany, nabídl ji ať se vzadu prospí. Linda nabídky využila a za chvíli se ze zadu ozývalo pravidelné oddechování. Já využil místa, které se po ní uvolnilo a udělal si pohodlí. Přemýšlel jsem o všem, co se doposud stalo.

Možná, že setkání mého dědy s Necronomiconem, vůbec nebyla náhoda. Kniha mrtvých měla velikou moc. Od svého zrodu přitahovala lidi, které by mohla využít. Lidi, kteří byli vnímavější než ostatní. A to můj děda byl. Byl z rodu, jenž po dvě stě padesát let ovládala čarodějnice. Možná, že po ní i nějaké schopnosti zdědil. Bez jediného škrábnutí prošel Evropou z Omaha Beach až do Čech. Vždy dokázal vycítit nebezpečí. Vždy se mu dokázal vyhnout. Měl zvláštní dar, o kterém vůbec nevěděl. Jen mu ten dar zapomněl říct, aby si nebral tu zatracenou knihu. Knihu, která se celá staletí snažila dostat na jediné místo. Do podzemní jeskyně v Krásné Hoře. Do jeskyně, kde se ukrývala pekelná brána. Brána, o které jsem si myslel, že ji otevřel starý pan Poláček. Ano, otevřel. Ale ta brána už tam byla dávno před tím. Jen čekala na svou knihu. A to mě přivedlo na myšlenku, že brána je tam pořád. S Lindou jsme ji sice dokázali uzavřít, ale rozhodně nezmizela. Zůstala tam dole pod Lindiným domem a čekala na další příležitost. Až se vrátím domů, musím zkontrolovat všechny její vstupy. Měly by být zasypané, ale to jsem si myslel i naposled. Stačil by jeden jediný, mladý, nadšený speleolog, který by našel další vchod do jeskyně a brána by se mohla znovu otevřít. A to já nikdy nedopustím. Morphus, Invisiblus, Legie a kdo ví, možná i můj kámoš Locutus. Šestý nejmocnější démon v pekle. První v pokusech dostat se z něj ven. Ale já se postarám o to, aby v něm zůstal. S touhle myšlenkou jsem usnul.

Probudil mě až naráz o palubní desku. Ležel jsem na podlaze tahače a díval se do Bobovi vyděšené tváře, osvětlené matnou září přístrojové desky. Ze zadu se ozvalo tiché klení a pak se nad sedačkou objevili dvě zelené hvězdy.

"Co se děje?" zeptala se nárazem probuzená Linda.

Vydrápal jsem se zpět na sedačku. Venku už byla tma. Znamenalo to, že musíme být blízko cíli. Hezky jsme si s Lin schrupli, ale teď jsme stáli na silnici uprostřed nějakého lesa.

"Ně... Něco mi přeletělo přes cestu," vykoktal Bob.

Tak proto ten průlet skrze kabinu, zakončený blízkým setkáním s palubní deskou. Bobovi něco přeletělo přes cestu. Tak to zašláp. S třiceti tunovým návěsem na zádech docela sranda. Spálená guma z pneumatik byla cítit i v kabině.

"Možná jelen, ne?"

"Deset stop nad zemí?"

"No já slyšel, že letos rostou."

"Rostou? Vypadalo to jako, jako..."

"Jako čarodějnice na koštěti," dokončil jsem za Boba.

Bob se na mě vyjeveně díval. Těkal očima mezi mnou a Lin. Také jsem se na ni podíval. Klečela za mnou opřená rukama o opěradlo. Nezdála se být nějak vyděšená. Čarodějnice ji zřejmě nechávala chladnou. Jen pokrčila rameny a lehce pozvedla obočí. Asi tím chtěla dát najevo, že o Boba se mám postarat já. Napadlo mě, že bych mohl Boba uspat a do Orleans nás odvézt sám. Jenomže tohle byl pravý americký tahač s asi třiceti tunovým návěsem a fofr klackem s asi 18 rychlostmi, které měly ještě nějaké půlky, či co. Pochyboval jsem, že bych tu krávu dokázal vůbec rozjet. Jestli jsem chtěl chytit naši loď do Evropy, Boba jsem potřeboval.

Za okny tahače se ozval ďábelský vysoký smích. Chvíli z jedné, chvíli z druhé strany. Párkrát se něco mihlo před okny. Čarodějnice se nás pokoušela vystrašit. Na Boba to docela zabralo. Sáhl pod sedačku, odkud vylovil krátkou pumpovací brokovnici.

"Vy víte, co to je," řekl přiškrceným hlasem a demonstrativně zapumpoval.

"Jo, víme. A tohle ti určitě nepomůže. Tak to zase schovej."

Místo aby Bob brokovnici schoval, namířil ji na mě. Ale potom ji hned zase zvednul. A pak ji zase pomalu skláněl dolů. Skoro, jako by s někým zápasil.

"Co blbneš ty vole?" zeptal jsem se. Teď jsem byl pro změnu vyděšený já. Aby mi někdo mířil brokovnicí na ksicht, se mi zas tak často nestávalo.

"To ne já!" zakřičel Bob. "Já to nedělám!"

Chytil jsem pušku za hlaveň a snažil se jí přesměrovat od mého obličeje. Nebylo to lehké. Bob měl páru. Navíc jsem měl po levé ruce Lindu. Moc prostoru k manévrování tam nebylo.

"Slyšíš to?" zeptala se Linda.

Neslyšel. Bob mě celkem slušně zaměstnával.

"Ona zaklíná! Nutí Boba, aby tě zastřelil!"

Skvělý. Ale jak z toho ven, když nechci Bobovi ublížit?

Linda asi věděla. Sáhla za sebe a z batohu vyndala skládací luk a šípy. Potom stáhla okno u spolujezdce a ladným pohybem se vyhoupla na kabinu tahače.

"Hej!" křičel jsem za ní. "Co to děláš! Je to nebez..."

Nedořekl jsem. Z brokovnice vyšla rána. Takhle v uzavřené kabině to byla pecka jak z děla. Měl jsem pocit, že toho pískání v uších už se nikdy nezbavím. Navíc ta rána směřovala do střechy. Do míst, kde mohla být Linda.

"Lin!"

Dál už jsem se s Bobem přetahovat nemohl. Zlomil jsem mu zápěstí ruky, kterou držel na spoušti a zbraň mu vytrhl. V ten okamžik něco těžce dopadlo na dlouhý čumák tahače a pak se to skutálelo před vůz. I s puškou jsem proskočil otevřeným oknem ven. Pomalu, sevřený hrůzou z očekávání, co před autem najdu, jsem ho obešel. Před autem ležela hromada černých potrhaných hadrů s šípem trčícím z levého oka. Pohlédl jsem na auto. Až na hoře na návěsu stála rozkročená Linda s lukem připraveným zasadit další smrtící úder. Usmívala se.

Aniž bych přestal mířit na čarodějnici před autem, sjel jsem pohledem z Lindy o něco níž. Bob byl stále v kabině. Kdyby se teď rozjel, převálcoval by mě jak rajče. Pro jistotu jsem se vzdálil od čarodějnice a stranou auta. Ale nezdálo se, že by chtěl Bob ujet. Možná to mělo něco společného s tím, že se zlomeným zápěstím nemohl zařadit rychlost.

"Hej Bobe!" namířil jsem na něj, i když nerad. "Vylez ven. Hned!"

Bob byl úplně v šoku. V jeho tváři byl strach. Pomalu otevřel dveře a vysoukal se z vysokého tahače. S jednou rukou zlomenou mu to šlo špatně. Ztěžka doskočil na zem a při tom sykl bolestí.

Mezi tím se Linda přesunula na čumák auta, aby měla lepší výhled na čarodějnici. To, že jí trčel z oka šíp, neznamenalo, že nemůže být stále živá.

"Co, co chcete?" vykoktal ze sebe Bob.

"Neublížíme ti," řekl jsem já a abych svým slovům dodal váhu, otočil jsem na prstu brokovnici a pěkně pažbou napřed ji nabídl Bobovi.

Ten jen zavrtěl hlavou. Položil jsem zbraň na hranatý blatník tahače.

"Kdo vy vlastně jste?" zeptal se Bob.

Co teď? Vyprávět Bobovi náš příběh? Byl to vlastně veskrze dobrý člověk. Pomohl nám, i když nemusel. Proč mu zkazit celý život vyprávěním o tom, že peklo skutečně existuje. Lepšího člověka by to z něj stejně neudělalo. On už lepší člověk byl.

Uchopil jsem Bobovo zlomené zápěstí do dlaní a pošeptal mu zaklínadlo z Knihy mrtvých. Bylo to to samé, kterým jsem si vyléčil probodnuté rameno. Takže ne zcela dokonalé, ale tu ruku bude moct používat, když bude opatrný.

Bob si prohlížel svou uzdravenou ruku s úžasem ve tváři.

"Jak jsi to udělal?" vypadlo z něj nakonec.

Tak fajn. Trocha milosrdných lží. Lží, po kterých bude moct klidně spát.

"Jsem bílý čaroděj. A ona je můj učeň," kývl jsem na Lindu.

Co? Vyčetl jsem z jejího výrazu, ale neřekla nic.

"A ona je černá čarodějka," ukázal jsem na hromadu hadrů na zemi. "Temná. Jejím jediným cílem je ubližovat lidem. Lovíme je. Lovíme je po celém světě. Tuhle jsme v plánu neměli, ale je fakt, že někdy loví ony nás. Každopádně ten boj probíhá mimo dosah obyčejných lidí. Je mi to líto, ale tohle se nemělo nikdy stát. Nikdy jsi toho neměl být součástí. Ale teď potřebujeme tvoji pomoc. Dnes ráno jsme měli odletět do Evropy. Na místo, které je tak prastaré, jako svět sám. Na místo, kde se má odehrát největší slet čarodějnic za posledních pět set let. Bohužel už jsme své letadlo nestihli. Ale i tak se musíme do Evropy dostat. Musíš nás odvézt do New Orleans. Musíš nám pomoct dostat se na jakoukoliv loď, která tam míří. Záleží na tom osud celého lidstva."

'Teda. Ty jsi ale pohádkář,' ozval se mi v hlavě Lindin hlas, když jsem domluvil. 'Tobě by záviděli i bratři Grimmové.'

"Já. Pomůžu vám," řekl po chvíli přemýšlení Bob. Asi ty informace musel nejdřív vstřebat. "Ten kontejner, co vezu, ten má přeci odplout do Evropy. Mohli byste se v něm schovat. Plavba nepotrvá dýl jak pět dní. To se dá zvládnout. Jinak se na žádnou loď nedostanete. A už vůbec ne po dnešku."

Bob se vážně snažil. Myšlenka na pomoc dobru ho, zdá se, nadchla.

"Co ty na to?" houkl jsem na Lin, která stále střežila čarodějnici.

"Mám s tebou být pět dní zavřená v kontejneru?"

"No jasně," usmál jsem se. "Pět dní jenom spolu. Bude to paráda."

Linda si odfrkla a zakoulela očima. Dělala, že ji ta myšlenka příliš nenadchla, ale já věděl, že to jen hraje. Ale pak, z ničeho nic, napjala tětivu luku s šípem namířeným před auto.

Instinktivně jsem hrábl po brokovnici ležící na blatníku tahače a otočil se. Mrtvá čarodějnice už nebyla mrtvá. Seděla na silnici s šípem trčícím z levého oka. Pravé oko měla zavřené. Nehýbala se. Vypadala jako nějaká figurína z pouťového domu hrůzy. Ale pak pomalu, velice pomalu, zvedla levou ruku, kterou uchopila šíp. Začala jím v oku točit. Nejprve na jednu, potom na druhou stranu. Přísahal bych, že slyším hrot šípu vrzat o její lebku.

"Zab jí!" vykřikla Linda.

Čarodějnice přestala točit šípem. Trhla rukou a vytáhla si ho z oka, ze kterého vystříkl proud žluto zeleného nechutného slizu. Ruka s šípem dopadla na zem. Čarodějnice svěsila hlavu. Vypadalo to, že je definitivně mrtvá. Postoupil jsem o krok. Chtěl jsem do ní strčit hlavní brokovnice, abych se o její definitivě přesvědčil. Náhle otevřela zdravé oko a řekla něco, čemu jsem nerozuměl. A potom vystřelila k obloze jako raketa. Bylo to tak rychlé, že jsme ani jeden nestihli zareagovat. S vysokým ďábelským smíchem zmizela.

Zase jsme jeli noční krajinou. Já vpředu vedle Boba, který opatrně řadil opravenou pravačkou. Linda vzadu na posteli, stejně jako před tím. Nebýt větru profukujícího do kabiny rozstřelenou střechou, zdálo by se, že se vlastně vůbec nic nestalo.

'Proč jsi ji nezabil?' zeptala se náhle myšlenkou Linda.

'Já nevím. Nemoh sem. Je to moje babička.'

'Chce tě zabít, ta tvoje babička. Chce tě vidět hořet v pekle. To bylo to, co řekla, než odletěla. Budeš si muset srovnat priority. Jinak se domů nikdy nedostaneme.'

'Já vím princezno. Máš pravdu. Příště už ji šanci nedám.'

"Tam," ukázal Bob na světla v dáli. "To je přístav. A tamto je vaše loď. Už probíhá nakládka. Musíme s sebou hodit. Nakoupit zásoby na plavbu. Nějaké jídlo, vodu, pár spacáků. Whiskey nebude třeba. Uděláme v kontejneru krásné místo, kde vám bude po celou cestu fajn. Jen nevím, jak se potom dostanete ven. Kontejner se nedá otevřít zevnitř. A kdo ví, kam ho povezou, až ho z lodi vyloží."

"Z kontejneru se v pohodě dostaneme. Jen zařiď, ať je někde na kraji, ať z něj mužem ven, hned jak zakotvíme."

Loučení s Bobem se neslo v přátelském duchu. I slza ukápla. Ne mě. Bobovi. A to nás neznal ani den. Za to však odjížděl s tahačem narvaným Jackem Danielem, kterého jsme museli z kontejneru vyndat, abychom se do něj sami vešli. Měli jsme to uvnitř hezky zařízené. Takové útulné hnízdečko s několika knihami, aby nám ta cesta lépe utekla. Tedy Lindě. Já měl blok a pár tužek, neboť jsem se rozhodl začít konečně psát knihu o démonech, na které jsme se kdysi dohodli s Lindou a otcem Patrikem U Prokopa. Po třech dnech plavby jsem neměl vymyšlený ani název. Takže na první straně bloku se skvělo jenom moje jméno. Richard Dee King. A bylo mi úplně buřt, že zbytek King family se mě snažil zabít. Já měl své jméno po otci. A ten ho měl po svém otci. Oba bojovali s prokletím Necronomiconu Ex-Mortis. Knihou mrtvých, jejíž skutečný název byl Kniha nemrtvých. Detail, zdálo by se. Ale dost podstatný. I když. Temnotě je jedno, jestli jsi mrtvý, nebo nemrtvý. Vždycky bude temná. Avšak proti temnotě se dá bojovat zase temnotou. To je její světlá stránka.

"Hele Lin. Jak se řekne latinsky světlá stránka temnoty?"

Na chvíli se zamyslela.

"Myslím, že je to In parte clara tenebris. Proč?"

"Můžeš mi to sem napsat?" podal jsem ji blok.

Vzala si ho ode mne a přečetla to jediné, co jsem dokázal za tři dny vymyslet.

"Richard Dee King? Nejmenuješ se tak."

"Ale jo. Teď už jo."

Richard Dee King

In parte clara tenebris

Kapitola 1.

Démonská hierarchie

Peklo je něco jako SS. Vládne v něm přísná hierarchie. V jeho čele stojí dvanáct nejmocnější démonů pekelných. Se čtyřmi z nich jsem se setkal osobně. A jediné, co o nich mohu říct je, že všichni touží po trůnu a moci toho prvního. Prvního a jediného pravého pána temnot...

Najednou mi šlo psaní krásně od ruky. Jen pasáže pojednávající o Necronomiconu jsem si musel dobře rozmyslet. Nemohl jsem napsat nic, co bylo v knize samotné. Kniha mrtvých se nesměla opisovat. To by byla přímá jízdenka do pekla i kdyby to mělo trvat třeba šedesát let jako v případě her Obersta. Také si myslel jak je nesmrtelný. A jak mu to má Zářící rychle rozmluvila. Jen tak mimoděk jsem z pouzdra vytáhl mačetu svatého Vojtěcha, jíž byla Zářící součástí. Pekelný nástroj, který krájel kolejnice jako horký nůž máslo. To byly časy. Nepřítel byl jasně daný. A rozhodně to nebyla má rodina. Ležet tehdy před tahačem démon, rozhodně bych se nerozmýšlel, jestli mu mám useknout hlavu a poslat ho zpátky do pekla, kam patří. Linda měla pravdu. Měl jsem tu čarodějnici AKA bábu Kingovou zabít. Mohl jsem mít o jednoho nepřítele míň. Stejně budu muset nakonec vybít celou King family. Obzvláště tetu Jess. Protože dokud bude živá, nebudu mít klid. Protože jestli nezabiju já ji, zabije ona mě. Nebo hůř. Zabije Lindu a ze mě si udělá otroka. Otroka na výrobu potomků. Už se nedivím, že děda šel raději do války, než aby v Beavercreeku zůstal.

Cesta ubíhala relativně klidně. Až na čtvrtý den, kdy jsme se dostali do nějaké bouře. Házelo to s námi hezky. 370 metrů dlouhá kontejnerová loď jménem Fairland s domovským přístavem v Hamburgu, s filipínským kapitánem, indonéskou posádkou a jihokorejským majitelem, byla rychlá a stabilní, což při povaze nákladu, který vezla, být musela. Ale deseti metrové vlny, které si ten den pohrávaly s Atlantikem, by rozhodily i Titanic. Naštěstí bylo září a loď měla docela výkonný radar, takže srážka s ledovcem nehrozila. A jak jsem tohle všechno věděl? Bob nás krom jídla, vody, spacáků a knížek vybavil i vysílačkou, kterou jsem v pohodě naladil na lodní frekvenci, takže jsem mohl celou dobu poslouchat hlášení nejen z Fairland, ale i plavidel, která jsme cestou do Evropy míjeli, včetně letadlové lodi USS Theodore Roosevelt, která si to hrnula skrze Atlantik do Středozemního moře a poté Suezským průplavem do Perského zálivu, jako reakce na zničení dvojčat. A taky jsem potřeboval vědět, až se dostaneme do Rotterdamu, abychom loď opustili dříve, než si nás někdo všimne. Pět dní nicnedělání. Jindy by to byla docela nuda, ale nám to teď docela vyhovovalo. Po devíti náročných dnech v Americe, po tom, co jsme zažili, jsme si nemohli pět dní volna vynachválit. Obzvláště, když jsme netušili, co všechno nás čeká, až se vrátíme do Evropy.

Do přístavu jsme dorazili v noci. Remorkéry nás okamžitě začali postrkovat k molu, kde měla začít vykládka. Lodní doprava byla drahá. Při vykládání a nakládání se neztrácel žádný čas. Obrovské přístavní jeřáby se spouštěly pro své kontejnery, které ihned nakládaly na přistavené tahače, které je rozvážely do celé Evropy.

Ale to už jsme sledovali z dáli. Ještě před zakotvením lodi jsem se prosekal skrze stěnu kontejneru a za pomocí svého umění dočasné levitace jsem snesl Lindu ze čtyřiceti metrové výšky na molo, které jsme opustili dříve, než si nás stačil někdo všimnout. Teď už zbývalo jen vymyslet, jak se dostat domů.

Nakonec to nebylo tak těžké. Díky tomu, že jsme z Ameriky pluli zadarmo, jsme ušetřili za letenky a tak jsme teď ušetřené peníze mohli použít na letenky domů. Dokonce nám zbylo i na hotel. Bylo to perfektně načasované, neboť Američani včera obnovili lety, takže když odletíme z Holandska zítra ráno, dostaneme se do Prahy ve stejný čas, ve který jsme se měli vrátit z Ameriky. A tou dobou už na nás má čekat na letišti Lindin otec, což si potvrdila jedním telefonátem domů. Jasně. Mohli jsme počkat v USA a přiletět podle plánu, ale kdy budou obnoveny lety, ten den, kdy jsme odplouvali, nikdo nevěděl. Navíc měla teta Jess zvláštní schopnost, nás všude najít. Taky bychom se odletu nemuseli dožít. A potom. Pět dní v klidu na moři, bez stresu a v naprostém klidu, to bylo jako okultní dovolená. Ani jsme si za těch pět dní, zavření v lodním kontejneru, nelezli na nervy. Na druhou stranu, po pěti dnech strávených v kontejneru, byla hotelová sprcha a postel jako učiněný zázrak. A taky televize. Televizi jsem viděl naposledy doma v Čechách, když nepočítám tu na letišti a v jídelně u Tlustého Loua. Všechny zprávy se točili kolem útoků v Americe, ke kterým se přihlásila jistá Al-Kaida. Teroristická organizace se základnou v Afghánistánu. Tak proto tavila USS Theodor Roosevelt oba své reaktory, aby byla co nejdřív na středním východě. Jen jedna úplně malinká reportáž byla věnována rozpáranému lodnímu kontejneru, ve kterém nejspíš někdo přicestoval z Ameriky. Že prý teroristé, kdo jiný. Nutno podotknout, že ač jsem měl na cestu asi padesát tisíc lahví pana Danielse, za celou plavbu jsem si nedal ani loka. Ne že bych neměl chuť si dlouhou plavbu nějak zpříjemnit, ale Linda na to měla jiný názor a já jí po tom, co předvedla s lukem, totiž dva krásné zásahy přímo do oka, nechtěl provokovat. Vlastně tři. Na králíka jsem málem zapomněl. Ale teď už jsme byli venku a v pohodě a já si jednu lahvinku pana Danielse z lodě vzal. Sice jsem přísahal, že už se žádné whiskey nikdy nedotknu, ale zapomněl jsem dodat, že to platí až po návratu do Čech. Není nad to, upravovat svá vlastní pravidla.

Seděl jsem na posteli, sledoval zprávy a pomalu upíjel ze sklenky. Nožem, který jsem koupil cestou do hotelu, jsem ještě vylepšoval znaky na Lindině luku. Znaky, které ho měly zamaskovat na letišti. Po tom, co se stalo v Americe, jsem nechtěl riskovat, že naše zbraně na letišti odhalí. Zároveň jsem však nepředpokládal, že lety uvnitř Evropy by byly nějak zvlášť zabezpečeny, než před tím. Věřil jsem, že se zbraněmi letištní kontrolou v pohodě projdeme.

"Pokojová služba!" ozvalo se znenadání za dveřmi.

"Hej Lin!" houkl jsem na Lindu do koupelny. Byla tam snad už dvě hodiny a já netušil, co tam může dělat. Jedno bylo jisté. Jestli někdy budeme bydlet spolu, bude to chtít dvě koupelny.

"Ty sis něco objednávala?"

Z koupelny vykoukla Lindina hlava zabalená ve velké hotelové osušce.

"Já? Z koupelny?"

Tak to byla pravda. Z koupelny, ve které byla dvě hodiny, asi těžko.

Vyskočil jsem z postele a tasil mačetu. Lindě jsem podal luk a šípy. Pomalu jsem došel ke dveřím a otevřel. Za nimi stál úplně obyčejný kluk v úplně obyčejné hotelové uniformě s úplně obyčejným vozíkem, na kterém stál kyblík na led s lahví šampaňského a dvěma sklenkami.

Ne že by to byl špatný nápad, dát si k večeři šáňo, ale mixovat to s Jackem?

"Tohle jsme si neobjednali."

"Pozornost hotelu," usmál se kluk a hrnul se do pokoje.

S mačetou za zády jsem přemýšlel, zdali mu mám useknout hlavu hned, nebo až za dvě vteřiny. Vůbec se mi totiž nelíbil. Prostě se mi na něm něco nezdálo.

"Budete si přát rozdělat láhev hned?" zeptal se stále s úsměvem na rtech.

Kluk sáhl pod stůl odkud vytáhl bouchačku. Mačeta zasvištěla. Ruka s bouchačkou bouchla o zem a já konečně pochopil, proč se tomu říká bouchačka.

Kluk se se zájmem podíval na pahýl své ruky, ze kterého stříkala krev. I já se díval se zájmem. Pokud si dobře vzpomínám, naposled jsem takhle někoho připravil o ruku v Darkness klubu. A byl to upír a pak z toho byly jenom potíže. A tak jsem čekal, co z toho bude dnes.

Krev z pahýlu přestala prýštit. Místo toho se začala formovat v ruku novou. Tak to byl hezký trik. Něco takového jsem ještě neviděl. To znamenalo, že jsem ani nevěděl, s kým mám tu čest.

Ručka byla za chvilku jako nová. Kluk se s ní po mě ohnal. V tu samou chvíli se v místnosti ozval svist a z klukova levého oka se vynořil titanový hrot šípu. Hezky slečna Novotná. Čtvrté oko za týden. Jestli to takhle půjde dál, trhne i můj rekord ve vykopávaní dveří.

Jenomže klukovi šíp v oku vůbec nevadil. A navíc dál útočil. Na mě. Tak jsem mu pro jistotu usekl obě ruce, nohy a protože to stále nechtěl vzdát, tak i hlavu. Marně. Krev zavířila a všechny oddělené části si stáhla zpátky na své místo, kde poslušně zase přirostli k tělu.

"Spal to!" vykřikla Linda, až to se mnou cuklo.

"Blázníš? Podpálil bych celej hotel."

Kluk se zase blížil.

"Co s tebou, ty vole. Takhle tu budem až do rána."

A tak jsem vyslovil znehybňující zaklínadlo. Kluk se zastavil. Trochu s sebou cukal, ale hýbat se nemohl. Magie Knihy mrtvých naštěstí fungovala i na tohle, ať to bylo cokoliv.

"Co je to?" zeptala se Linda, když viděla, že nebezpečí je prozatím zažehnáno.

Se zájmem si kluka prohlížela. Ale nebylo na něm nic k vidění. Vypadal prostě jako kluk, kterému z oka trčí šíp. Nic zvláštního. Až na oči. Teda oko. Bylo rudé. Nesvítilo, ale bylo úplně rudé. Stejně jako mé oči, když jsem byl naštvaný. Vzpomněl jsem si, kdy jsem získal svůj rudý pohled. Bylo to po prvním souboji s Locutem. Po každém setkání s démonem na člověka přejde nějaká jeho vlastnost. U mě to byl tenkrát démonský pohled.

"Je to ten indiánskej démon. Jess ho s sebou přivedla. Dokáže ovládat démony. Je fakt dobrá. Vtělil se do tohohle ubožáka. Proto si na nás vzal bouchačku. S lidským tělem přebírá i některé jeho vlastnosti. Ale pořád je to děsně nebezpečnej parchant. Na toho je ohnivej kruh krátkej. Nedokáže spálit démona."

"Tak jak se ho teda zbavíme?"

"Je to démon. Měla by na něj zabrat křesťanská symbolika."

"Tak proč na něj nezabrala mačeta svatého Vojtěcha?"

Pokrčil jsem rameny.

"Říkal jsem ti. Je rozbitá. Musíme vypadnout. Jess nebude daleko. Necháme ho tady a prostě zmizíme."

"A kam půjdeme? Na letiště?"

"Na letiště zapomeň. To bude první místo, kde nás budou hledat. Musíme se dostat domů jinak. Jak daleko to je?"

"Asi 900 kilometrů. To pěšky asi nedáme."

"Pěšky ne. Ale autem jo. Většina cesty vede přes Německo. Dobrý dálnice. Počítám, že to zabere tak deset hodin. Když vyrazíme hned, mužem to stihnout do příletu našeho letadla na Ruzyň."

"Nemáme auto. A všechny prachy už jsme dali za letenky."

"Ach jo. Proč musí bejt tenhle vejlet tak komplikovanej. Víš, co z toho plyne za ponaučení?"

"Ne."

"Nejezděte do Ameriky. Pojď, sbal si věci. Mám nápad."

Za chvilku už jsme byli z hotelu venku. Nechat na pokoji démona od nás nebylo vůbec hezké, ale moje kouzlo nakonec zeslábne a démon bude moci odejít. Tou dobou už budeme daleko. A já budu mít čas vymyslet, jak ho zabít. Teď jsem ale potřeboval vymyslet, jak se dostat domů. Domů, do našeho domu se zahradou. Jedině tam jsem mohl s těmahle šmejdama bojovat a vyhrát.

"Nazdar blonďáku," pozdravil jsem do sluchátka, jen co jsem našel nejbližší telefonní automat.

"Co že? Ty sis taky vzpomněl, že máš kámoše?" ozvalo se z druhé strany.

"Co to meleš? Víš, že jsem letěl do améru. Dávno bych ti zavolal, ale Amerika je zaostalá země. Poslední telefon kterej tam viděli, byl ten Grahama Bella."

"Takže už nejsi v Americe?"

"Ne. A to je právě důvod proč ti volám. Něco bych od tebe potřeboval."

"No jasně. Že mě to vůbec nepřekvapuje. Tak povídej. Ať se zasměju."

"Jak jsi tenkrát říkal, že táta vlastní i nějakou závodní stáj v Holandu. Máš ji ještě?"

"K čemu to potřebuješ?"

"Potřebuju se co nejrychleji dostat domů."

"Seš v Holandsku, vole? Co děláš vole v Holandsku? Linda je tam s tebou?"

"Jo. Stojí tady vedle mě. Chceš jí?"

"Jo jasně."

Poslušně jsem předal sluchátko.

"Ahoj Adame."

"Ahoj princezno. Co to tam ten tvůj kašpar zase vyvádí? A co vůbec děláte v Holandsku?"

Si asi myslel, že ho ze sluchátka neuslyším. Jenomže já byl mocný čaroděj. Slyšel jsem ho moc dobře. A to že říká Lin princezno, jsem taky nevěděl. To bylo moje oslovení!

"To je dlouhá historie. V té Americe nám to nějak nevyšlo. Ale teď se potřebujeme co nejrychleji dostat domů a na letiště nemůžeme."

"To jako, že byste jeli domů závoďákem? Zešílel snad ten tvůj magnet na problémy už úplně? To jsou závodní speciály. Ty na silnici nesmí. Vždyť by vás ani Němci nepustili přes hranice."

No to asi ne. A honit se po Dojčlandu se Simírem by se mi asi taky nechtělo.

"Kde přesně jste?"

"V Rotterdamu."

"Fajn. Dám ti adresu jednoho soukromého letiště. Bude tam na vás čekat malá dopravní Cessna, která vás odveze domů."

"Jsi úžasný. Moc děkuju."

"Není za co. Pro tebe bych udělal cokoliv. Dej mi ještě to pako s mačetou."

Tak pako s mačetou. A to jsem mu zachránil život. A té jeho květince, co si má příští měsíc brát, nejmíň třikrát. Linda mi podala sluchátko.

"Do čeho ses to zase dostal, ty vole."

"To je na dlouho. Řekněme nějaké rodinné neshody. A taky čarodějnice, vlkodlaci, démoni a tak. Prostě klasika."

"Ale kvůli tomu jsi nemusel až do Ameriky. Toho máš dost doma, ne?"

"Znáš mě. Prostě chci bejt světovej."

"Hlavně se vrať domů v pořádku. Nerad bych si sháněl nového svědka."

"Neboj brácho. A díky."

Adresa letiště nám v tomhle cizím městě naprosto nic neříkala a tak jsme si na cestu vzali taxi. Na něj nám naštěstí ještě trochu peněz zbylo.

Seděli jsme s Lin na zadních sedadlech velkého mercedesu. Podle řidiče nám měla cesta na letiště zabrat asi čtyřicet minut. Měli jsme čas si trochu oddychnout. Jenomže mě stále vrtala hlavou jedna jediná věc.

"Jak to, že nás Jess, respektive její příšery, vždycky najdou. To nedává smysl. Kdybychom měli něco od ní. Ale nemáme. Naše hadry jsou od indiána. Jediná věc, která s námi byla na Beavercreeku, je tenhle batoh. A ten už jsem prohlíd nejmíň šestkrát. Nemá nás podle čeho najít."

"Pane bože," chytla se Linda za uši.

"Co je?"

"Pane bože. Omlouvám se broučku. Je mi to moc líto. Já nevěděla..."

Nechápal jsem, co se děje. Proč a za co se mi omlouvá. Lin si z uší vyndala dvě zlaté náušnice, ve kterých byly zasazeny dvě perly a podala mi je.

"To mi dala Jess ten den, kdy jsi byl s klukama u Široký Sally. Vůbec mě nenapadlo, že to s tím může souviset. Promiň."

Linda měla slzy na krajíčku. Objal jsem ji.

"Co blázníš. Nemůžeš za to. Nevěděla jsi, že nás může sledovat skrze věci. A já ti to neřekl. Je to moje chyba. To já se omlouvám tobě."

Vzal jsem si od Lin náušnice a důkladně si je prohlédl.

"Tady. Jsou na nich vyryté nějaké symboly. Vypadá to jako runy. A tohle je symbol z Knihy mrtvých. Je to moc dobrá práce. Proto jsem si jich nevšiml. Jess musí být velice dobrá čarodějka."

"Aby ne. Po třech stech letech."

"Tři sta let. Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit. Má víc znalostí magie, než kdy já budu mít. Pomalu přestávám věřit, že ji dokážeme porazit. Dokonce zná i symboly z Knihy mrtvých. Kdo ví, jak a kdy se k nim dostala."

"Ale Knihu mrtvých tak jako ty nezná. A my máme i jiné zbraně. Mnohem účinnější."

"Nevím. Mačeta měla démona zabít. Poslat ho zpátky do pekla. Nestalo se vůbec nic. Možná, že její moc už odezněla. Musíme domů. Musím si promluvit s otcem Patrikem."

"A co uděláme s tímhle?" ukázala na náušnice v mé dlani.

"Víš jak se zbavit někoho, kdo na tebe nasadil štěnici? Nekoukáš na Bondovky?"

Stáhl jsem okénko auta a hodil náušnice na korbu projíždějícího náklaďáku.

"Pán bude mít zřejmě radost. Až mu na dveře zaťuká démon."

"To mě nenapadlo. Snad není retardovanej a nechá pána být, až zjistí, že s námi nemá nic společného."

"Richarde, Richarde. Nejdřív střílíš a potom teprve myslíš. Jednou nás to přivede do maléru."

"Ale to přeci nebude žádná novinka, princezno."

Na letišti už na nás čekalo letadlo, přesně jak Adam slíbil. Byla to spíš taková okřídlená rakev. Sotva jsme se do ní s pilotem vešli. Když se rozjel po ranveji, měl jsem pocit, že se nikdy nezvedne. Vždyť rychlost, kterou letadélko potřebovalo pro start, bych překonal i na kole. Moje důvěra v létání se nijak neprohloubila, ale nakonec jsme se vznesli a zamířili na východ. Domů.

Podle pilota byla maximální cestovní rychlost této Cessny 210 kilometrů za hodinu. Takže do Prahy dorazíme se svítáním. Ještě budeme mít čas dát si na letišti kávu, než si pro nás přijede pan Novotný.

"To bylo od Adama moc hezké, že nám sehnal letadlo," řekla Linda, když se letadlo ustálilo v cestovní výšce.

"Jo, to bylo. A víš co? Myslel jsem si, že po smrti otce a převzetí jeho impéria, se z něj stane nadutej, zbytečně bohatej parchant, kterej se bude přátelit jen se svojí šekovou knížkou. Jsem rád, že jsem se mýlil."

"To teda mýlil. A nebylo to poprvé. Už bys ho měl konečně přestat podceňovat. Vybral si tě jako svědka. Výš co to znamená? Věří ti. Jsi jeho nejlepší kamarád. Tak ho nezklam."

"Já vím. Neboj. Nezklamu. Vlastně jsem mu nesmírně vděčný. Bez něj bychom se domů možná vůbec nedostali."

Ještě chvíli jsem přemýšlel o Adamovi a Lucii, kterou si měl příští měsíc brát a o tom, co všechno jsme společně prožili. Náš první stín. První čarodějnice. Dokonce i první víla a vlkodlak. Jedno, že se ve skutečnosti jednalo o jednu jedinou entitu. Tedy démona, který na sebe mohl brát různé podoby. Morphus. Pěkně křivej parchant. Taky jsem ho pěkně rozřezal motorovou pilou. Tohle všechno jsme spolu prožili a já jim teď měl jít na svatbu za svědka. Vlastně jsem se na to docela těšil. S touhle myšlenkou jsem ukolébán rytmickým hučením motoru malé Cessny usnul.

Probudil jsem se, až když šel pilot na přistání. Vypadalo to jako útok kamikadze. V tu chvíli jsem si přísahal, že už nikdy do žádného letadla nevlezu, i kdybych měl navždy zůstat v Čechách. Však ona to v té Americe také nebyla žádná sláva. Všechno je tam daleko. Lidi jsou háklivý na svůj původ a když se někomu nelíbíte, hned máte v ksichtu bouchačku. Jediné, co se mi tam líbilo, byl Beavercreek. Ale myslím, že při troše snahy seženu kukuřičné pole s kouskem lesa i u nás. A ani to nebude muset mít dvě stě tisíc kilometrů čtverečních.

Pan Novotný už na nás čekal, přesně jak bylo domluveno. Sice se trochu divil, kde máme kufry, ale Linda mu vysvětlila, že v Americe je teď moderní cestovat na lehko. Jen pokrčil rameny a zavedl nás k autu. A za hodinu už jsme byli doma. Konečně!

Krásná Hora. Krásná a podkopaná. Plná tajemství a temných vzpomínek. Plná radosti a těch nejkrásnějších vzpomínek na Lindu. Na naše první dny, kdy jsme spolu začali řešit tajemství domu hrůzy. Naše první koupání u Panského rybníku. První polibek. První vyznání lásky na cestě od Prokopa. Tady jsem byl doma. Tady jsem byl zase jenom Richard Král. Tady jsem svedl poslední boj s démony a zvítězil. A tady svedu další bitvu s tetou Jess. Prastarou čarodějnicí, jejíž schopnosti byli mnohem větší než mé. Ale teď jsem měl jednu výhodu. Byl jsem tady doma.

Předpokládal jsem, že Jess chvíli potrvá, než zjistí, že už nejsme v Holandsku, pro rejpaly v Nizozemí. A protože ani tři sta let stará čarodějnice neovládá teleportaci, nějakou dobu ji zabere, než se dostane do Krásné Hory. Odhadoval jsem, že mám tak dva dny. Možná tři. I oni si budou muset nejprve zmapovat neznámý terén, než zaútočí.

Moje první kroky po návratu vedly do svatého Prokopa. Za otcem Patrikem, který se stal naším duchovním poradcem.

Jen mě spatřil, vybídl mě, abych ho následoval do sakristie. Ty doby, kdy mě vyhazoval z chrámu, byly dávno pryč. Po setkání s démonem pochopil, že všechny ty pohádky v Bibli asi pohádkami nebudou a začal s námi spolupracovat. Myslím, že v ten den, kdy nás napadl démon U Prokopa, teprve získal svoji víru. Na kněze mu to docela pálilo.

"Tak jak bylo v Americe?" zeptal se otec, když jsme se přivítali.

"Vlastně nic moc, otče. Zjistil jsem, že Amerika je pěkná díra. A asi tak devět set krát nebezpečnější než Čechy."

"Po tom, co se stalo jedenáctého, jsem měl o vás strach. I když jsem věděl, že v ten den jste ještě letět neměli."

"Právě, že v ten den jsme letět měli. Chtěli jsme s Lindou utéct. Ale zrušili všechny lety těsně před naším nástupem do letadla. Nakonec jsme se domů dostali lodí."

"Lodí? Jakou lodí."

"Kontejnerovou. Co plula do Rotterdamu."

"Ale to muselo zabrat spoustu času."

"To si pište otče. Strávili jsme cestou domů týden. Ještě včera jsme byli v Holandsku."

"Proč jste utíkali? Před kým?"

A tak jsem otci vyprávěl náš americký příběh. Nevynechal jsem nic. Nemělo to smysl. Otec by poznal, kdybych mu lhal. Také se setkal tváří v tvář s démonem. Také to na něm něco zanechalo.

"Takže tvoje teta je zároveň tvojí prababičkou a vlastně i prapraprababičkou, která utekla do států v osmnácté století, protože ji v Evropě chtěli upálit jako čarodějnici. Chápu to dobře?"

"Ééé... Já nevím otče. Sám se v tom nějak ztrácím. Ale nějak takhle to asi bude. Jde o to, že mě potřebuje, aby mohla žít dál. Takže si pro mě přijde. A já ji musím zastavit. Jenomže to má jeden háček. Ona dokáže vyvolat démony. A ovládat. A já mám rozbitý tohle," položil jsem na stůl mačetu svatého Vojtěcha.

Otec si jí chvíli prohlížel, aniž by se jí dotkl.

"Není rozbitá," řekl nakonec. "Je znesvěcená."

"Znesvěcená? Jak může být znesvěcená? Je to mačeta proboha. Nemůže být svatá."

"Neber jméno boží nadarmo," zahrozil otec.

"Sorry otče. Ale tohle mi musíte vysvětlit."

"Mačeta sama o sobě nemůže být svatá. V tom máš pravdu. Ale kalich svatého Vojtěcha, ze kterého byla vykována, svatý byl. Proto dokázala zabíjet démony. Ale ty jsi s ní zabil lidi. A tím jsi ji znesvětil. Proto už na démony nepůsobí."

"Zabil lidi. Vy jste tam nebyl otče. Ty chlapi byli úplně pomatený. Chtěli znásilnit Lindu. A pak ji roztrhat na kusy. Šlo nám o život. Musel jsem jednat rychle. Kdyby Lindu zabili..." odmlčel jsem se.

"Šel bys za ní do samotného pekla," dokončil za mě větu otec.

"To bych teda šel. A vy víte, co by to znamenalo, otče."

"Vím. A nic ti nevyčítám. Ani tě nesoudím. Od toho tu nejsem. Udělal jsi, co bylo třeba. Ale ať to bylo správné rozhodnutí, nebo ne, na mačetu to nemá vliv. Zabila člověka, proto už nemůže zabít démona."

"Sakra. Další debilní pravidlo úplně k ničemu. Jedno vám řeknu otče. Kdybych se měl rozhodnout znova, rozhodl bych se stejně. To Linda je pro mě svatá. Nevyměnil bych jí ani za dvacet takovejch mačet. A vlastně. Je to úplně jedno. Teta Jess je možná čarodějnice, ale v podstatě je to taky člověk. A víte co? Než tenhle tejden skončí, taky ji zabiju. Se svatou mačetou, nebo bez. A víte proč to udělám? Protože je to jediný způsob, jak ochránit Lindu. A já nikdy nedovolím, aby jí někdo ublížil. To radši sám shořím v pekle."

Mačeta na stole, se v okamžiku kdy jsem domluvil, lehce zachvěla. A potom znova, silněji. Raději jsme s otcem o krok ustoupili. Náhle se její lesklá čepel zlatě rozzářila. Potom postupně od špice po rukojeť pohasla a na jejím černěném těle se objevil zlatý nápis. Byl psaný ozdobným písmem. Skoro jako by se rozzářil nápis na Pánu prstenů.

"Je to latinsky," řekl otec po chvíli. "Znamená to: Soudit může jenom Bůh."

Zlaté písmo pohaslo. Přistoupil jsem k mačetě a zvedl ji ze stolu. Cítil jsem, jak z ní do mě proudí energie. Zlaté písmo na ní stále bylo. Jen už nezářilo a bylo vidět jen pod určitým úhlem.

"Myslím, že ti právě bylo odpuštěno," řekl otec. "A myslím, že máš ještě nějakou práci.

Dokonce ani Linda, která se osobně setkala se všemi démony, jako já. Linda, která zažila všechny zázraky, jako já, nechtěla uvěřit tomu, co se ve svatém Prokopovi stalo. Pomalu se dotkla zlatého nápisu na mačetě. Také cítila tu ohromnou moc, která z ní proudila. Až jí do očí vyhrkly slzy.

"Pane bože. Vážně nad námi někdo bdí. Myslíš, že je to sám..." nedořekla.

"Já nevím. Myslíš, že zrovna On, by se zabýval párkem nýmandů, co má talent na problémy?"

"Nýmandů? Sám seš nýmand," vrhla se na mě, až mě shodila z postele. Už zase jsem se válel na zemi. Stávalo se z toho docela pravidlo.

"Co bude dál?" zeptala se vykukujíc na mě přes pelest postele.

"Dál bys mě mohla pustit zpátky na postel. Na podlaze se mi blbě přemejšlí."

"Však ty přeci nikdy nepřemýšlíš."

Hrábl jsem po ní a stáhl jí k sobě na podlahu.

"Proberem to tady, nebo se vrátíme nahoru?"

"Já nevím? Na zemi jsem to ještě nikdy nedělala," usmívala se na mě.

"Proč taky. Když je vedle postel."

Jak ležela na mě, levitací jsem nás vrátil zpátky na postel. Jen jsem nás při tom přetočil, takže teď byla pode mnou. Začal jsem jí líbat.

"Myslíš, že na tohle máme čas?" zeptala se mezi polibky.

"Na tohle je vždycky čas."

Na milování je čas vždycky. Musí být, když může být vaše poslední. Naše šedesáté šesté poslední milování. A po něm čas, probrat náš plán.

Takže hlavní zbraň bychom měli. Teď zbývalo dořešit zbytek. Předně bojiště. Tím měla být zahrada u našeho domu. Už jednou se osvědčila proti žoldákům her Obersta. Nebyl důvod ji znovu nevyužít. Navíc jsem teď měl v domě spojence. Ducha pana domácího. Jako duch sice nemohl do boje zasáhnout, ale mohl se volně pohybovat po domě i po zahradě. A zahrada byla velice rozsáhlá. A Jess jistě neudělá tu chybu, že by ve tmě používala brýle pro noční vidění, jejichž světlo jsem v nočním módu viděl a proto jsem měl přehled o her Oberstových lidech. Jess jistě žádné světlo potřebovat nebude. Stejně jako ostatní, kteří přijdou s ní. Pan domácí nám bude dělat spojku. Řekne nám, kdo kde je.

"Tak. A teď zbraně," sáhl jsem pod postel a vyndal všechno, co tam bylo. Všechno těžce nelegální, samozřejmě.

"Jardova AK47," začal jsem postupně vyjmenovávat. "K ní tři zásobníky. Má sice prostřílenou pažbu, ale na funkčnost to nemá vliv," podal jsem zbraň Lindě, která ji položila na postel.

"Dále brokovnice ze Staré fary. A k ní náboje. Stříbrné duté kuličky plněné svěcenou vodou. Tohle nadělá mletou z úplně každýho," zase jsem zbraň podal Lindě, která ji přidala na postel k ákáčku.

"FN Herstal FiveseveN, neboli pětsedmička. Ta nám zbyla po her Oberstovi. A k ní několik set upravených nábojů s dutou špičkou, naplněnou svěcenou vodou, uzavřenou stříbrnou zátkou," opět jsem zbraň podal Lindě.

O této zbraní jsem dál mluvit nemusel. Linda ji dobře znala. Jeden čas ji nosila u sebe, jako pojistku. Bývaly časy, kdy byla Krásná Hora velice nebezpečným místem a pohybovat se po ní beze zbraně, byla čistá sebevražda. Škoda, že jsme neměli i P90. Tu jsem daroval Ficimu. Mohl bych mu klidně zavolat, ať mi jí zase půjčí, ale jak ho znám, půjčil by mi jí i se sebou. A to já nechtěl. Tohle měl být rodinný večírek. Stejně jsme se nakonec rozhodli jen pro mačetu, luk a pětsedmu coby pojistku. Tohle měl být tichý večírek. Navíc bylo dlouhé ákáčko, na to co jsem chystal, nevhodné a dvojka se stejně ztišit nedala.

"Teď tvůj luk," řekl jsem Lindě, která mi ho podala.

"Pár symboly z Knihy mrtvých už jsem ho vylepšil. Přidám na něj ještě další. Až s ním skončím, toho bizona prostřelí na kilometr. Ale důležitější budou šípy."

Vzal jsem si od Lin toulec s šípy. Měly karbonová těla a hroty z titanu, takže samy o sobě byly dost nebezpečné. Jenže na Jess by to nestačilo, když nezabily ani bábu. Na rozdíl od nábojů do pětsedmičky, které byly účinné proti démonům, vlkodlakům, zombiím i upírům, jsem z šípů hodlal vytvořit speciály proti starobylým čarodějnicím.

"Teď pozor," odhrnul jsem z podlahy koberec a vytrhl z ní prkno, pod kterým se urývala malá stříbrná skříňka, pomalovaná křesťanskými kříži.

V této skříňce jsem ukrýval Necronomicon Ex-Mortis. V klidu si v ní odpočíval a čekal na svou příležitost. Vedle leželo pár suvenýrů, které jsem za ta léta nasbíral. Spirit box se stínem obergrupenführera SS z hotelu Anna v Krkonoších, dýka se stínem, který nám na památku nechal her Oberst v Lindině bytě a jeho krev v lahvi od vína omotané žlutou stuhou. Měl jsem v plánu označit láhev nějak lépe, výrazněji. Ale nikdy jsem se k tomu nedostal.

"Vzpomínáš?" zeptal jsem se Lindy.

"Jak by ne. Krev stínu. Říkal jsi, že se bude jednou hodit."

"Ten čas právě nastal. Víš, co je nejjedovatější látkou na světě?"

"Jed Černé vdovy? Kianid?"

"Plutonium. Jeden miligram plutonia ve vodě, dokáže zabít tisíc lidí. A teď si představ, že v Černobylu je ho asi metrák. Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby se to dostalo do spodních vod?"

"Sto milionů lidí?"

"Jo. Ale proti tomuhle je to pořád jenom takovej čajíček. Krev stínu je ta nejjedovatější látka na světě i v pekle. Jen funguje trochu jinak. Může se ti dostat na kůži, nebo ji můžeš spolknout, nestane se nic. Ale jakmile se ti dostane do krve otevřenou ranou. Konec. Nepomůže ti nic. Zabije úplně všechny. Démony, upíry dokonce i stíny. A taky starobylé mocné čarodějnice."

"Proč jsme ji nepoužili dřív?"

"Namočíme do ní hroty tvých šípů. Ale musíš být moc opatrná. Stačí malinkatý škrábaneček na kůži a už ti nic nepomůže. Proto jsme ji nepoužili dřív. Ale teď nám nic jiného nezbývá. Sama jsi viděla, že čarodějnice se nedá jen tak zabít. Navíc nebude sama. Kdo ví, co všechno oživí a přivede s sebou."

"Tak jaký je plán?"

"Chaos."

"Chaos? Tomu říkáš plán?"

"Už jednou se to osvědčilo. Nalákáme všechny do zahrady. Já s pěticí stínů vneseme mezi útočníky chaos. Nadeženeme ti je do rány. Pan domácí tě bude informovat o jejich pohybu. Nebudou mít nejmenší šanci."

"Pana domácího ještě chápu. Ale jak chceš ke spolupráci donutit stíny."

"Jednoduše," sáhl jsem ještě jednou pod postel a vytáhl balíček s pěticí dýk s dutou špičkou, které jsem si nechal vyrobit ještě před odletem do Ameriky. Zase klika.

"Pochytám všech pět stínů do těhle dýk. Pak na ně vyryju svůj záměr, který budou muset po propuštění vyplnit. Ten záměr bude, aby zlikvidovali všechny, kdo vejdou do zahrady, kromě nás dvou. Až to skončí, zase je pochytám."

"A zlikviduješ. Natrvalo."

"Zlikviduju, natrvalo," souhlasil jsem, neboť to znamenalo, natrvalo uzavřít do skříňky pod podlahou. Takže si je stejně nechám.

"Kdy myslíš, že to začne?"

"Dneska v noci."

"Zase jsi si tím tak jistý?"

"Jo."

"A co podnikneme do té doby?"

"Skočíme si k Prokopovi. Na dvě. Jen chvilku počkej, jenom se převlíknu," vytáhl jsem ze skříně maskáče Bundeswehru.

"Proč si na sebe bereš tohle? Vypadáš jako ty stíny dole."

"Já vím princezno. Právě proto."

U Prokopa nikdo nebyl. Jednak proto, že turisté se po útocích 11. září báli létat, jednak proto, že sezóna už končila. V zimě k nám moc turistů nejezdilo a Prokop nebyl zrovna typická nálevna jako Kouliček, nebo Zájezdní, kde jsem byl tenkrát před prvním rande s Lindou pro cigára na uklidnění. Prokop byl první cenová, zaměřená především na turisty. V zimě do něj zavítalo pár lidí, především na jídlo a kvůli atmosféře. Ta byla vážně skvělá. A nedokázaly ji narušit ani díry po kulkách ve stropě. Však jsme si v téhle hospodě také dost užili. Alois, majitel, už byl vlastně členem naší démonologické party, do které patřil ještě otec Patrik a sem tam nějaký kámoš, který se občas připletl do našich záležitostí.

Otec už na nás čekal. Seděl u našeho oblíbeného stolu u krbu. Alois, když nás viděl vcházet, se automaticky pokřižoval. Ne ani tak aby zahnal zlé duchy, ale ze zvyku. Vždyť my mu do hospody nepřivedli zlého ducha už více než rok. Ale je fakt, že od té poslední návštěvy se z Aloise stal silně věřící.

Jedno orosené Krásnohorské přistálo přede mnou a druhé před Lindou. Od našeho prvního rande U Prokopa už zvládla víc jak dvě, takže jsem ji pokaždé nemusel táhnout domů jako vysmátý pytel brambor.

Alois zapálil oheň v krbu a na nás se snesla útulná, přátelská atmosféra. Pověstný klid před bouří, dalo by se říct.

Dveře do místnosti tiše cvakly. Někdo přicházel. Já seděl do místnosti zády na svém oblíbeném místě, tak abych viděl na krb. Zdálo by se to netaktické, ale naproti mně, na zdi, byl velký zasklený obraz svatého Prokopa, ve kterém se celá místnost odrážela. Navíc jsem měl druhé oči, kterým nic neuniklo a které seděly naproti mně. Byly velké, zelené, zářivé a nadpozemsky krásné. Teď taky trochu vyděšené.

Aloisovi, který jako obvykle leštil sklo za barem, vypadla sklenka z ruky a roztříštila se o podlahu. Otec Patrik se na židli narovnal. Atmosféra v místnosti rázem ochladla. Ale já se ani neotočil. Věděl jsem moc dobře, kdo přichází.

Teta Jess se opřela zády o bar a pomalu, tak aby bylo jasně vidět, že je to ona, kdo má spoustu času, si začala z rukou stahovat tenké, černé, kožené rukavice. Měla na sobě moderní černý kabátek, končící nad koleny a pod ním neméně moderní kalhotový kostým. Celá tahle módní kreace dokonale zvýrazňovala její nádherně tvarované tělo. Navíc měla své téměř bílé vlasy svázané nahoru, jako to nosila Linda, což odhalovalo její nádhernou dlouhou šíji. Tohle celé podtrhovaly její přirozeně rudé rty a zářivé modré oči. Teta Jess byla prostě dokonalá.

"Gin s tonikem," řekla Aloisovi, aniž by se na něj podívala.

Jsem nevěděl, že tohle pití ještě pořád frčí.

Vstal jsem ze židle, došel ke krbu a vhodil jsem do něj jedno polínko.

"Se zdá, že se tu nějak ochladilo," řekl jsem cestou zpět Jess přímo do obličeje a zase se posadil ke svému půllitru.

Aloisovi roztřesené ruce zatím položily připravený nápoj vedle Jess na bar. Trochu při tom vylil, ale ani se neobtěžoval bar utřít a stáhl se co nejdál od Jess.

Ta si sklenku vzala a pomalu se napila. Potom vrátila sklenici zpět na bar a z kabátu vylovila stříbrné pouzdro na cigarety.

"Tady se ne..."

Jess se otočila na protestujícího Aloise. Ten ani nedomluvil a zase se uklidil do kouta.

Jess si zapálila cigaretu s bílým filtrem a vypustila do prostoru obláček namodralého dýmu. Vypadala u toho jako filmová hvězda z roku 1955.

"Mám pro tebe nabídku, která se neodmítá," řekla potom přesladkým sametovým hlasem.

Už vím, o co jí šlo. Snažila se napodobit Lindu. Ten účes, ten hlas, ty zářivé oči. Co pak neví, že Lin je jedinečná?

Posledně zmiňovaná dala pravačku za záda, kde měla v pouzdře pětsedmičku. Lehce jsem zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu. A pak jsem se otočil i s židlí k Jess, neboť tahle hra už mě přestávala bavit.

"Taky pro tebe mám nabídku, která se neodmítá. Ale dáma má přednost."

Jess se usmála.

"Odjedeš se mnou na Beavercreek. Teď. Hned. Když to uděláš, ta tvoje květinka bude žít."

"A když to neudělám?"

"Pak vás zabiju oba."

"Nemůžeš mě zabít. Potřebuješ mě."

"Klidně se smířím i s komplikovanějším způsobem!" zakřičela, až světla v místnosti na okamžik potemněla. Její oči, její tvář potemněla. Bylo to děsivé, ale trvalo to jen chvilku. Za chvilku se na mě dívala ta roztomilá usměvavá tvářička sedmnáctileté dívky.

"Teď můj návrh. Sbalíš si ty svoje okázalý hadry, svoji sebranku vidláckejch lůzrů a vrátíš se zpátky na Beavercreek. Co ty na to?"

"A když ne?"

"Co myslíš? Zabiju tě."

Jess se hlasitě rozesmála.

"Jak dlouho jsi čaroděj. Dva roky? Tři roky? Kniha mrtvých. Kde je!"

"Jak víš o Knize mrtvých?"

Znovu se hlasitě rozesmála.

"Jean de Auvergne. Znáš ho. Jistě že ho znáš. Četl jsi knihu. Musíš ho znát. Byla jsem jeho milenkou, když se vrátil ze Svaté země. Tehdy jsem byla jen mladou vesnickou dívkou. A on byl boháč. Vzal si mě, kdy se mu zachtělo. A za to mě nechal číst knihu. Číst a poznat její tajemství. A pak, když se mě nabažil, mě nechal upálit na hranici!

Jenže těm, co znají tajemství Knihy, oheň neublíží. To sám moc dobře víš. Vrátila jsem se a pomstila. Mstila jsem se rodu de Auvergne až do posledního potomka. Vysávala jsem jejich životní sílu, dokud poslední z rodu nezemřel. Teprve potom jsem odjela do Ameriky. Bez knihy, tu se mi nikdy najít nepodařilo. Ale nevadilo to. Znala jsem její tajemství a tajemství všech čarodějek z celé Evropy. A v Americe jsem poznala magii indiánů a Africkou magii otroků. Já se magií zabývám už osm set let. Nemáš nejmenší šanci."

Hezkej proslov. Osm set let. O pět set jsme se s Lin sekli. A navíc se zase hezky usmívala.

"Dám ti poslední šanci. Dobře si to rozmysli. Máš čas do půlnoci. Pokud se mnou o půlnoci odejdeš, Linda bude žít. Pokud ne, oba zemřete."

Típla cigaretu o pult a dodala, "knihu vezmi s sebou," mrkla na mě a odešla.

"Pane jo. To je ale namyšlená ženská. Kde jste ji vůbec vyhrabali?" zeptal se na kněze úplně neočekávaně otec Patrik.

"V Americe přece. Tam maj úplně všechno. A všechno musí být nej. Dokonce i čarodějnice."

"Víš co Richarde? Příště raději nikam nejezdi. Věř mi."

"To mám taky v plánu. Jestli se toho dožiju."

"Pomůžeme vám."

"Mluvte za sebe, otče," ozvalo se zpoza baru.

"Má pravdu otče. S tímhle mám pomoct nemůžete."

"Proč ne."

"Už jste někdy likvidoval démony?"

"Ne."

"Tak vidíte. Bude lepší, když to necháte na profíkách."

'U ohniště seděl shrbený muž v německých maskáčích. Oranžové plameny se odrážely v jeho skelných očích. Seděl nehnutě. Čekal. Čekal, až si pro něj přijde smrt.'

'Nech toho čoveče. Naháníš mi husí kůži.'

'Myslíš, že ti na tu fintu s maskáčema někdo skočí?'

'To doufám. Přece jsem celej den nechodil v maskáčích jen tak pro nic za nic.'

'Pozor. Vidím pohyb. Dva nebo tři lidi. Pan domácí říká, že další dva, nebo tři něco se blíží z dolního konce zahrady.'

'Dva nebo tři něco?'

'Nedokáže to popsat. Jeden prý vypadá jako starý perský koberec a druhý jako černá vytahaná žvýkačka.'

'Cože?'

'Takhle to popsal pan domácí.'

'Starej peršan a vytahaná žvejka. To bude další vlkodlak a náš strašák. Zajímalo by mě, jak je sem Jess z Ameriky dostala.'

'Je dost bohatá. Třeba přiletěla vlastním letadlem.'

'Vidíš, to mě nenapadlo. Někdo, kdo vlastní půlku Tennessee, asi turistickou třídou nelítá.'

'Hele Ríšánku. Opravdu teď budu vídat mrtvé lidi?'

'Promiň princezno. To kouzlo, díky kterému můžeš vidět pana domácího, platí pro všechny duchy. A nedá se odvolat. Ale neboj. Většina duchů je hodných. Zůstávají tu, protože nestihli dořešit své pozemské záležitosti. Asi jako pan domácí. Kdyby před smrtí napsal závěť, podle které se dům nesmí prodat, nebyl by tady.'

'Aha. Tak fajn. Já jen, abych nedopadla jako Ozzy Osbourn v Šestém smyslu.'

'To byl Joel Osment, ty trubko. A jestli si dobře vzpomínám, tak nakonec dopad docela dobře.'

Tak takhle nějak probíhal náš myšlenkový rozhovor, zatímco jsme v zahradě čekali na tetu Jess. Linda byla schovaná ve křoví na skále nad jeskyní, před kterou jsem kdysi zlikvidoval her Oberstovo komando. Jejím jediným úkolem bylo počkat, až se objeví Jess a potom ji zlikvidovat otráveným šípem. Záda ji kryl duch pana domácího, který se pohyboval po zahradě jako duch, takže nikým nepozorován. Podával Lindě hlášení o pohybu nepřátel a ta je zase předávala mě pomocí myšlenek. Mě pan domácí žádné informace podávat nemohl. Já byl neustále v pohybu. Čekal jsem jen na správný okamžik, kdy zaútočit. A ten chlápek v maskáčích u ohně? To byl jeden ze stínů. Proto jsem dnes celý den pobíhal v těch samých maskáčích. Doufal jsem, že tím zmatu nepřítele a on si mě se stínem splete. To byl celý můj plán. Nic světoborného. Ale jak se říká, v jednoduchosti je síla.

'Jsou tady,' hlásila Linda. 'To je Bill s Frankem. Oba mají brokovnice.'

'Co dělaj?'

'Stojí na okraji mýtiny. Asi obhlížejí situaci.'

'A Jess?'

'Tu nikde nevidím. Ani pan domácí o ní neví.'

'Fajn, nic nedělej, dokud se neobjeví Jess. Párty brzo začne. Tak vydrž.'

Bill s Frankem. Jess nikde. Kdo nám ještě scházel. Ten vlkodlak nemohl být ten samý co v Beavercreeku. Toho Linda zabila. Jess si vyrobila nového. Možná ze strejdy Johna. Takže už nám tu krom Jess chyběl pouze démon a babča Kingová.

'Vyrazili," hlásila Linda. 'Jdou přímo ke stínu.'

Bil s Frankem si byli docela jistí. Vyšli na mýtinu k ohništi. Přitom by je mohla Linda krásně sundat i jedním šípem, kdyby se dostali do zákrytu. Každý si stoupl na jednu stranu stínu, na který namířili brokovnice. Mysleli si, že jsem to já. Sežrali to i s navijákem.

"Konec hry," řekl Bill a demonstrativně zapumpoval puškou.

Ale stín se ani nepohnul. S hlavou skloněnou stále pozoroval oheň. Kdo ví. Možná v něm viděl svou bídnou smrt.

"Tak vstávej, ty šmejde," dloubl Bill do stínu hlavní.

To asi neměl. Stín omotal ruku kolem hlavně a postavil se. S chrčením doširoka otevřel pusu, ze které se vyhrnula černá krev. Zazněl výstřel.

To bylo znamení pro mě. Večírek právě začal.

"Hej. Strejdo Johne," řekl jsem potichu za zády vlkodlaka, kterého už jsem nějakou chvíli sledoval.

Vlkouš se otočil. Když mě poznal, z jeho pařátů vystřelily dlouhé černé drápy. Vydal hlasité táhlé vlčí zavytí a vrhnul se na mě.

Mačeta zasvištěla. Přesně jak jsem to kdysi učil Lindu. Šikmý řez od krku k pasu. Pokleknout a vést další řez přes břicho. Zkontrolovat záda. Nikdo. Takže další řez šikmo od pasu nahoru. Netrvalo to ani vteřinu, ale z vlkodlaka stříkala krev jak z Johnyho Deppa v Noční můře.

Vlkodlak zakvičel jako malé štěně a začal utíkat. A já se do dneška vlkodlaků tolik bál. Ale za to mohl ten první. Ten co vlastně vlkodlakem vůbec nebyl.

Neběžel jsem za ním. To by bylo netaktické. Ještě se tu někde potuloval strašák, démon, babča a Jess.

Dobře jsem udělal. Stejně tak jako já sledoval vlkodlaka, strašák sledoval mě. Najednou se objevil přímo přede mnou. Ohnal se po mě svou rukou ze slámy potřenou dehtem. Jen tak tak jsem uhnul a ruku mu usekl mačetou. Vlastně neusekl. Mačeta projela rukou jako hustým černým slizem, který se za ní ihned uzavíral. Ruka zůstala na místě a nepoškozená. Ještě párkrát jsem do strašáka sekl, ale nemělo to žádný účinek. Dehet ho stále držel pohromadě. Chtěl jsem vyrobit opravdu děsivého strašáka a místo toho se mi podařilo vyrobit terminátora.

Vrhl se na mě. Proklouzl jsem kolem něj a z otočky ho odkopl co nejdál. A potom jsem ho zapálil ohnivým kruhem. Vzplál jako pochodeň. Dehet na něm prskal a škvařil se. Strašákovi to vůbec nevadilo. Šel po mě dál. Ustupoval jsem a přemýšlel, co dělat. Musel jsem přemýšlet rychle, jinak by za chvíli zapálil celou zahradu.

Nakonec jsem ustupovat přestal. Nešlo to. Za zády jsem měl hlubokou studnu bez obruby. Chytl jsem strašáka za hořící hlavu a strhl ho dozadu. Levitací jsem se přenesl na druhou stranu široké studny, ale strašáka jsem sebou nevzal. Když byl nad studní, shodil jsem ho dolů. Poslal jsem za ním další ohnivý kruh. Ze studny vyrazil snad deset metrů vysoký plamen, kterého by si musel všimnout i slepý. Teď budou všichni vědět, kde jsem. Otočil jsem se, abych rychle zmizel a narazil na démona.

Už nevypadal jako kluk z hotelu, ale jako pravý nefalšovaný démon z pekla. Měl hladkou, slizkou, černou kůži. Tři metry vysoký s dlouhými, kloubnatými pažemi, zakončenými ostrými drápy. Jeho oči rudě zářily.

Jedním pařátem mě chytl pod krkem, zatím co druhým chytl mou ruku s mačetou. Chvíli jí cloumal, až mě donutil mačetu pustit. To bylo to nejhorší, co se mi mohlo stát. S mačetou jsem se mohl démonovi postavit. Ale on mě překvapil. Držel mě pod krkem jako párátko a já nemohl vůbec nic dělat. Démonova síla byla mnohem větší než má.

Přitáhl si můj obličej těsně k tomu svému, dáli se to obličejem nazvat a pekelštinou řekl.

"Tenhle okamžik by chtěli zažít všichni démoni z pekla. Obzvláště Locutus. Dnes je můj šťastný den."

"Locutus byl chcípák. Zabil jsem ho," zachrčel jsem.

"Démoni jsou věční, včetně Locuta. A ty se s ním brzy setkáš. Ale nejdřív tě odvedu ke své paní."

Rozesmál jsem se. Tedy předvedl jsem něco, co by se za smích považovat dalo. Se sevřeným hrdlem se totiž směje dost blbě.

"Tvá paní?" zeptal jsem se posměšně. Od kdy démoni slouží lidem. Vážně jsi takovej ubožák, že se necháš využívat od člověka?"

Démon zavrčel. Přitáhl si mě blíž a já měl vážné obavy, že teď mi ukousne hlavu. Ale neudělal to. Místo toho cukl rukou, jako by mě chtěl odhodit. A o to mi šlo. Kdyby mě zahodil měl bych šanci získat zpět mačetu a bojovat s ním. Ale on se napálit nenechal. Nepustil mě. Místo toho si mě zase přitáhl blíž a rozešel se k ohništi.

Zatímco jsem laškoval s démonem, u ohně se strhla mela. Ke stínu, který sloužil jako návnada, se přidali ostatní čtyři. Jenomže to, co se odehrávalo před jeskyní, ještě nikdy nikdo neviděl.

Protože stíny zemřely na tom samém místě i se svými zbraněmi, měly je i teď. Poručík, který dělal návnadu, stáhl své muže do formace a vedl frontální útok na jeskyni, kterou bránili bratři.

Bylo to jak scéna z válečného filmu. Stínové kulky pleskaly o skálu, zatímco olověné broky trhaly stínová těla. Ne, že by jim to nějak vadilo.

Přesně to jsem viděl, když mě démon, jako králíka za krk, přinesl k ohni. Trochu mě to znervózňovalo, neboť démon stál naproti východu z jeskyně. Jemu broky nevadily, ale mě docela jo.

Démon promluvil pekelštinou. Střelba ustala. Stíny se obrátily k nám. To, že někdy uvidím udivené tváře stínů, jsem taky nečekal. Démon mávl rukou a stíny se rozletěly v černých krvavých cárech. Wow. Nevěděl jsem, že démoni něco takového dokáží. Jess měla pravdu. Jako okultista jsem byl úplný amatér. Už jenom proto, že Jess ovládala démony a já ne.

Bill s Frankem vylezli z jeskyně. Bill ke mně došel.

"Tak jak to jde?" zeptal se a debilně se při tom usmíval. Nedivil jsem se. Démon mě pořád držel za krk a tlačil k zemi, takže jsem byl v předklonu jako Michael Jackson.

"Postav ho," ozvala se náhle Jess, která se tu z čista jasna objevila.

Démon mě postavil na nohy, ale nepustil. Vůbec to nevadilo. Bylo to pravě včas, abych viděl dva šípy, které do Jess narazily. Jeden do pravého prsa, druhý do levého oka. Jess nevydala ani hlásku a padla na zem. Mrtvá.

V tom okamžiku se na skále ozval výkřik a kousek od vchodu do jeskyně dopadla Linda.

"Néé!" zařval jsem a chtěl se k ní rozběhnout, ale démon mě svíral příliš pevně.

"Pusť ho," zaslechl jsem vedle sebe Jessin hlas.

Démon poslechl. Rozběhl jsem se k Lindě, která ležela na zádech pod skálou. Nehýbala se.

Nemusel jsem být Einstein, aby mi hned všechno došlo. Připravovali jsme léčku na Jess a zatím spadli do té její.

Kousek ode mne ležela na zemi prababička Kingová se dvěma šípy trčícími z těla. Jess ji použila jako návnadu. Jakmile se objevila v podobě Jess, Linda ji zabila. A tak prozradila svůj úkryt.

Práva Jess ji nemohla najít. Nenašla by ji ani FBI jak byla na skále maskovaná mými zakrývacími kouzly. Ale tím jak vystřelila, se odhalila a práva Jess ji našla. A shodila ze skály.

Poklekl jsem vedle ní. Zdálo se, že ani nedýchá. Cítil jsem žár který narůstal v mé hrudi. Cítil jsem smutek nad nezměrnou ztrátou. Cítil jsem bolest, která přetrvá do konce života. A ten konec se rychle blížil.

'Nic mi není,' ozval se mi v hlavě Lindin hlas. 'Nevím. Asi jsem spadla do měkkého, ale vůbec nic mi není.'

Objal jsem ji. Z očí mi tekly slzy.

Za mými zády se ozval ďábelský smích. Smích prastaré čarodějnice. Kdyby mi právě Linda neřekla, že je v pořádku, vybuchl bych jako atomová bomba. A bylo by mi úplně jedno, jestli svou pomstu, která by nutně musela přijít, přežiju, nebo ne. Ale Lin byla živá a zdravá. Na umírání bylo ještě dost času.

"Snad sis nemyslel, že ti na tu tvojí ubohou fintu skočím," začala svůj ubohý monolog Jess. "Měl jsi přijmout mojí nabídku. Zabila bych ji tak jako tak, ale o tom bys nevěděl. Na ranči by se ti žilo líp."

'Na zádech mám pětsedmu. Je natažená. V ruce mám luk a jeden šíp. Jeden mi stačí.'

Strčil jsem ruku pod Lindina záda a nahmatal pažbičku pětsedmy. Odjistil jsem.

"Tak fajn. Vezmeme Knihu a půjdeme. Beavercreek čeká."

Přestal jsem Lin objímat a narovnal se na kolenou. Chvilku jsem obdivoval její krásnou tvář. Stále měla zavřené oči. Stále vypadala jako mrtvá. Musel jsem si otřít slzy z očí. Pětsedmička měla zásobník jen na sedm nábojů. Nevěděl jsem přesně, kde kdo stojí. A nemohl jsem si dovolit minout.

'Jeden z chlapců stojí šest a půl metru od vchodu do jeskyně. Druhý dva metry po jeho levici. Oba mají zbraně svěšené podél boku. Démon je hned za ohništěm. A ta žena je pět metrů za tvým levým ramenem.'

'Díky pane domácí. Doufám, že nás tady necháte, když to nevyjde.'

'Nechám chlapče. I když to vyjde. Hodně štěstí.'

Nakonec těch sedmi nábojů nebylo třeba. Bill s Frankem byli úplně nepřipravení. Ukolébaní přítomností démona a Jess, jisti si tím, že je konec, že teď už se nemůže nic stát. Otočil jsem se a vypálil dvě rány. Hlavy chlapců se po setkání s upravenou střelou 5,7 milimetrů, proměnily v rudou mlhu. Další dvě kulky směřovaly k Jess, ale její obraz se zavlnil a ona zmizela dříve, než ji kulky mohly ublížit. A pak, že se teleportovat můžou jen démoni. Vážně byla dobrá.

Zbýval jen démon. Namířil jsem na něj zbraň, ale nevystřelil. Střílet po vyšším démonovi, nemělo smysl ani s vylepšeným střelivem. Upustil jsem zbraň, ale ruku jsem nechal nataženou před sebou. Démon vykročil. V tom se ze zahrady ozval blížící se šustot listí. Cinknutí kovu o něco tvrdého a vzápětí na to se démonův hrudník rozletěl směrem ke mně v chuchvalcích tkání a černé krve. Démon krok nedokončil. Skácel se do ohně a jeho tělo, které už nechránila pekelná podstata, vzplálo. V mé natažené ruce se skvěla má mačeta, kterou jsem právě přivolal.

Za mými zády se ozval Jessin hlas. Instinktivně jsem se otočil a chtěl po ní hodit mačetu, ale zastavil jsem se právě včas. To co Jess vypouštěla ze svých úst, nebylo pozvání na rande ani kletba, kterou na mě použila na Beavercreeku. Tohle byla ta nejhorší a nejhrůznější kletba z Knihy mrtvých. Jess mě nechtěla jen ovládnout. Chtěla mě zabít. Kdybych mačetu hodil, kletba by mě naplno zasáhla. Možná bych se trefil a Jess zabil. Ale potom bychom zemřeli oba. Raději jsem mačetu použil jako štít. Latinský nápis se zlatě rozzářil, jak bránil kletbě projít dál. Celá mačeta rudě žhnula a ta rudá se rychle měnila ve žlutou. Cítil jsem žár horkého kovu pod černající dřevěnou rukojetí mačety. Klika, že mi žár nevadil, ale bylo to jedno. Ještě chvíli, mačeta se roztaví a mě už nic nezachrání. Naštěstí to Jess nedošlo a přestala zaklínat.

"Co je to za kouzlo!" vykřikla hystericky, neschopna pochopit, jaké kouzlo by mohlo zastavit nejhorší kletbu Knihy mrtvých.

"Osm set let na světě," zakroutil jsem hlavou. "Kdybys jen malou část z toho věnovala tomu, co je v životě podstatné, věděla bys, že tohle není kouzlo."

Koutkem oka jsem pozoroval stín zvedající se pomalu za Jess. Stín v tmavém oblečení s velkýma, zeleně zářícíma očima, svírající v ruce titanový luk.

"Hej Jess."

Jess se prudce otočila k Lindě. V tu samou chvíli se z temene její hlavy vynořil hrot šípu. Zavrávorala dva kroky vzad. Potom se otočila. V levém oku ji vězel šíp. Její ústa byla otevřená v němém výkřiku. Pravé oko bylo překvapené. Ale stále žila. Bylo to neuvěřitelné. I přes otravu krví stínu, stále žila. Přistoupil jsem k ní a vrazil jí rozžhavenou mačetu do břicha ostřím nahoru. Kalení oceli čarodějnou krví v praxi. Nalepil jsem se na ní a dal jí ruku přes rameno, jako bych ji chtěl obejmout. Ale to já nechtěl. Hrábl jsem rukou za temeno její hlavy a vytrhl z ní šíp. A jak jsem měl svá ústa u jejího ucha, zašeptal jsem do něj.

"Peklem budeš bloudit slepá."

Zabodl jsem šíp do pravého oka. Z hrdla čarodějnice se konečně vydral nelidský řev. Trhl jsem mačetou, která stále vězela v jejím těle vzhůru a rozpůlil ji od pasu na horu ve dví. Nelidský křik ustal. Čarodějnice padla na zem.

Společně s Lin jsme Jessino tělo vhodili do plamenů, ve kterých hořel démon. Oheň vzplál jasným rudým plamenem. K obloze vylétl sloup jisker. Jessiny bílé vlasy zčernaly a zkroutily se. Její bílá tvář se nafoukla a popraskala. Jessabelle byla mrtvá.

Stál jsem tam a pozoroval oheň až do svítání. Chtěl jsem si být jistý, že z Jessabelle nezbude nic než popel, který jsem měl v plánu shrabat a odnést otci Patrikovi, aby se o něj náležitě postaral.

"Co bude teď?" zeptala se Linda, která se mi celou dobu opírala hlavou o rameno.

"Ještě je tu někde vlkodlak. Musíme ho najít a zlikvidovat dřív, než se vzpamatuje ze svých zranění."

"A potom?"

Podíval jsem se Lindě do očí. Byly tak zářivé a plné života. Byl to zázrak na někoho, kdo se před chvílí zřítil z deset metrů vysoké skály a nic se mu nestalo. Náš život byl plný zázraků.

"Potom si najdeme nějaké bydlení. Je čas začít společný život. Vždyť nevíme jak dlouhý bude."

Stál jsem v zadní části rozlehlého hlavního sálu zámku Mělká, podepřeného dvěma řadami vysokých sloupů a sledoval první společný tanec novomanželů. Dnešní svatba Adama a Lucie byla beze sporu tou největší společenskou události letošního roku.

Samotného obřadu, který se odehrál dnes dopoledne v zámecké kapli, se účastnil jen nejbližší rodinný okruh a já s Lindou jako svědci ženicha a nevěsty, ale na následnou svatební hostinu byli pozváni všichni, kdo v naší zemi něco znamenali. Bylo tu snad tisíc lidí.

Před chvilkou váženým novomanželům zazpíval sám mistr Karel Gott a ještě před tím přijali gratulace od nejvlivnějších osob české společnosti, jako byl premiér Zeman, nebo prezident Havel. Ale pravdou bylo, že tím nejvlivnějším člověkem v sále byl samotný Adam, který se stal po smrti svého otce druhým nejbohatším mužem v Česku, kterému teď patřil i zámek Mělká ve kterém svatba probíhala.

K novomanželům se na taneční parket připojovali další páry, včetně Lindy, která neměla o taneční partnery nouzi. Ve svých elegantních krajkových šatech nad kolena s vyšívanými růžemi, které držely na ramenou jen díky úzkým páskům, zvýrazňujícím její nádherný dekolt, neměla o nápadníky nouzi.

Nevadilo mi to. Já tančit neuměl. Do tanečních jsem nikdy nechodil. Tenkrát to bylo hluboko pod moji úroveň. Já byl přeci Richard Dee King. Dick, rádoby raper, milovník hororů a začínající alkoholik, pozdější zachránce lidstva.

Sledoval jsem tu slávu ze zadní části sálu, který vypadal stejně, jako když jsme tu byli naposled. Včetně baru po pravé straně a barmana, který vypadal jako Frankensteinovo monstrum. Přisedl jsem na barvou židli a pozdravil.

"Á. Mladý pán," reagoval na můj pozdrav Frankie. "Jacka Danielse?"

"Pamatujete si mě?"

"Jistě. Od vaší poslední návštěvy jsme tu takový humbuk neměli."

Zřejmě narážel na toho náckovského zlatokopa, kterému zde vloni uspořádal oslavu Adamův otec, jehož mrtvolu nakonec našli v katakombách pod zámkem. Ale to nebyla moje mrtvola. Za to mohl démon.

"Dám si rum," řekl jsem rozhodně.

"Jamajský, kubánský?"

"Prostě rum. Ten pravý český. Z Božkova."

Popravdě jsem měl celého Jacka Danielse a vůbec všeho, co souviselo s Tennessee, po krk.

Frankie na okamžik zmizel pod barem, odkud se ozvalo cinkání skla. Nakonec se vynořil s lahví rumu a vítězoslavným úsměvem na rtech.

"Já věděl, že tady někde jedna láhev bude. Někteří hosté si ho v zimě přidávají do čaje."

"Do čaje," odfrkl jsem. "Takové barbarství."

Frankie jen pokrčil rameny.

"Bohužel není vychlazený. Mohu nabídnout pár kostek ledu?"

Vlastně proč ne. Rum na ledu jsem ještě nikdy nepil. Já vlastně rum ani neměl rád, ale co. Časy se mění.

"Co to, že nejste se svými přáteli?" kývl Frankie do přední části sálu k VIP stolu, u kterého seděli ženich s nevěstou a všichni mí přátelé. Petr se svou novou přítelkyní, Fici s Markétou, Ivan se Simonou, otec Patrik a dokonce i ty dvě paka z Adamovi koleje, co ve třetím patře vařili perník, aby zachránili svého kamaráda posedlého démonem, který tu byl taky. Ten kamarád, ne démon.

"Nevím. Potřeboval jsem si trochu oddechnout. Utřídit myšlenky," řekl jsem, lokl si rumu a zašklebil se.

"Colu," poručil jsem.

Frankie mi nalil ze skleněné lahve Coca Colu.

"Nebraň se tomu. To co jsi udělal, byla správná věc. Nešlo to jinak. Kdyby ano, tak bys to tak udělal," řekl, když naléval. A to jsem nečekal.

"Kdo jsi?" zeptal jsem se.

"Rozhodně ne Frankensteinovo monstrum," usmál se Frenkie.

Věděl jak mu říkám. Ani mě to nepřekvapilo. Na nadpřirozené věci jsem byl zvyklý.

"Jsem Gabriel," pokračoval. "Sleduji tě už dlouho. Netrap se tím, co se stalo. Bylo to nezbytné."

"Nezbytné. Co o tom víš?"

"Nebyla to jediná zkouška. Věř, že další tě ještě čekají. Projevil jsi velikou odvahu, máš talent, znalosti i schopnosti. On ti je dal proto, protože v tebe věří. Možná je na čase, abys ty začal věřit v něj."

Nevěděl jsem, co na to říct. A co se vlastně dalo říct? Jestli tenhle Gabriel, byl ten co jsem myslel, jestli ten, co mi dal mé schopnosti, byl ten, co jsem si myslel... A já měl celou dobu za to, že mé schopnosti jsou od démona.

Usmál se na mě.

"Měl bys jít. Přátelé čekají. Linda čeká. Je nádherná a stvořená jenom pro tebe. Hýčkej si ji. Záleží na tom osud celého lidstva. A teď běž. Starosti hoď za hlavu a bav se. Bav se teď. Tvůj čas ještě přijde."

"Budu si ji hýčkat, jak jen to půjde. Na ničem jiném mi nezáleží," řekl jsem a myslel to naprosto vážně. "Řekni Otci, že osud světa je v bezpečí," zkusil jsem.

"Řeknu," odvětil Gabriel a na rozloučenou mi podal láhev Jacka a dvě sklenky. Tentokrát jsem se usmál já na něj.

Vracel jsem se zpět a přemýšlel o tom, co jsem právě slyšel. Byla stvořená jen pro tebe. Záleží na tom osud celého lidstva. Takže můj boj ještě neskončil. Ale to jsem věděl. Můj boj neskončí, dokud tu bude Kniha mrtvých. Fajn. Ale jak řekl Gabriel. Teď je čas se bavit.

Důchodcovská smetánka k večeru pomalu opustila sál a orchestr na pódiu vystřídal DJ s aparaturou. Nastal čas na pořádnou veselku pro mladé. Dokonce i Lucka Bílá musela pryč. A taky všichni lidé od tisku. To k čemu se schylovalo, se rozhodně nesmělo dostat ven.

Párty byla skvělá. Adam byl výborný organizátor. Na majitele multimiliardového impéria dokázal zapařit opravdu skvěle. Kravaty a saka za chvíli skončily pod stolem, stejně jako šaty některých dívek. Tak proto musel veškerý tisk pryč. Adam prostě nechtěl titulní stranu v zítřejším vydání Blesku.

Ale i ta největší pařba musí jednou skončit. Kolem čtvrté ráno už tu nebyl ani DJ. Z aparatury jen tiše vyhrával jeho výběr. Většina lidí se rozešla na pokoje. I Linda už byla unavená a chtěla odejít. Adam s Lucií se k odchodu chystali, ale před tím se s námi přišli rozloučit.

"Malém jsem zapomněl na tohle," strčil mi Adam před oči podlouhlou obálku. "Ale smíte to rozdělat, až odejdeme."

"Co je to?" zeptal jsem se.

"Svatební dar."

"Pro mě?"

"Pro vás oba," kývl na mě a Lin.

"Aha. Stará mě asi zabije, když jsem propás vlastní svatbu. Ne vážně. Já myslel, že se ženíš ty."

Adam se zasmál.

"Ber to jako poděkování. A jak jsem řekl. Otevřít až odejdeme."

Osaměli jsme. Dokonce i Fici už to zabalil.

"Tak se na to kouknem," sebrala Lin obálku ze stolu a otevřela ji.

"Co je to?"

"Já nevím. Vypadá to jako darovací smlouva. Počkej. Je u toho dopis."

Linda zběžně přelétla dopis a pak se usmála.

"Chceš si to přečíst?" podávala mi psaní.

"Já? V tomhle stavu?"

Ne, že bych byl úplně opilý, ale úplně střízlivý jsem také nebyl. Sotva jsem na dopis viděl. Lin mi ho musela přečíst.

"Drahý Richarde,

za poslední dva roky jsi mi ukázal věci o jakých se jiným lidem ani nesnilo. Poznal jsem věci mezi nebem a zemí. A také poznal lásku ke své ženě. To ty jsi nás spojil dohromady a za to ti patří můj dík.

Linda mi vyprávěla o tom jaký máš ty a duch pana domácího vztah k domu ve kterém bydlíte. A také o tom, že pan domácí by stejně nikomu neumožnil v domě žít, kromě tebe. Prý jí to sám řekl. Na tyhle věci, jako je povídání s duchy, jsem si ještě úplně nezvykl. Ale po tom, co jsem s vámi dvěma zažil, ji věřím. A proto jsem se rozhodl dům koupit a darovat vám ho. Ne tobě a duchovi. Tobě a Lindě.

Neřeš to. Odmítnutí se nepřijímá. Jak už jsem ti jednou řekl, tátova peněženka si toho ani nevšimne. A na víc. Já vím, že to tak má být. Nevím proč, ale cítím to. Vím, že dům už vám několikrát zachránil život a ač nevím proč, vím, že to nebylo naposled. A že i mě se to jednou vyplatí. Beru to jako svou investici do budoucna. Starej se o dům a vylepši ho, jak uznáš za vhodné.

Až zítra vstanete, mi už tady nebudeme. Ale brzy se zase shledáme.

S pozdravem Adam a Lucie."

Já nevím. Ale těch překvapení bylo na jeden den až dost. Nevěřícně jsem hleděl na Lindu, která se jen sladce usmívala. Nebylo třeba slov. Adam nám koupil náš starý velký dům s obrovskou zahradou, ve které jsem zlikvidoval her Oberstovo komando a Jess a přidal k tomu proroctví, že to nebyla poslední bitva, která se tam odehraje. Vlastně z nás, z chudého dělníka a studentky historie, udělal z minuty na minutu milionáře. A já se navíc nikam nemusel stěhovat.

"Tak co tomu říkáš?" zeptala se Lin po chvíli, kterou mi dala, abych všechno strávil.

"Ty jsi o tom věděla?"

"Vůbec ne."

"Nastěhuješ se ke mně?"

"Já k tobě? Je to taky můj dům."

"Taky si na něm pěkně mákneš. Uděláme celkovou rekonstrukci. Vezmeme si byt pana domácího. Má balkon do údolí a velkou terasu. A taky uděláme něco se zahradou. Alespoň z části. Nemůžeme jí nechat jako džungli."

"A kde na to všechno vezmeš? Víš co to bude stát?"

"Já nevím. Brnknu do Ameriky. Pokud vím, jsem jediný žijící potomek rodiny Kingů. Mohl bych zdědit Beavercreek, takže asi tak půlku Tennessee. To by nějakou tu kačku hodit mohlo."

"Snílku," pohladila mě po hlavě.

Objal jsem ji. A byl ten nejšťastnější člověk na světě.

Kapitola 10.