Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty

Kapitola 8.

Študáci

Sláva nazdar výletu, tak si nabrus mačetu, neboť démon už je tu.

To bych nejdřív nějakou mačetu musel mít. Tu mou kouzelnou, pekelnými symboly chráněnou, zlomil démon vmorfovaný do vlkodlaka. Parchant. Taky jsem ho za to zlikvidoval motorovou pilou. Pomsta byla sladká, ale mačetu mi to nevrátilo. Samozřejmě jsem si sehnal jinou. Ale už to prostě nebylo ono. Bez symbolů z Knihy mrtvých to byla jenom obyčejná mačeta. Navíc docela nekvalitní. Kolejnici bych s ní určitě nepřesekl. A démon by se mi vysmál. Mohl bych ji vylepšit nějakými zaklínadly jako před tím Rudou. Mohl bych do její čepele vyrýt pár symbolů, které by ji daly pevnost a ostrost. Ale naposledy se to tak úplně nevyplatilo. Morphus, démon, který na sebe může vzít podobu a vlastnosti téměř jakékoliv bytosti, použil svůj symbol na mačetě jako Spirit box. A potom s námi vesele cestoval po Sálavě a málem nás všechny dostal. A vmorfovaný do vlkodlaka v pohodě zlomil Rudou jako párátko. Vlastně jsme měli kliku. Na Morpha, potažmo na top démonskou trojku, zaklínadla z Knihy mrtvých neplatí. A nemělo ani to zhmotňovací, jenž vyslovila Linda a které mi umožnilo rozkrájet démona motorovou pilou. Ale jak se zdálo, někdo nad námi držel ochrannou ruku. Někdo mnohem mocnější než pekelný démon. A já se toho rozhodl využít.

Celé týdny jsem pomalu, po jednom, upravoval náboje do pětsedmičky. Byla to zdlouhavá, nudná práce, ale já přes týden, když jsem přišel ze zaměstnání, stejně neměl do čeho píchnout. Linda byla na koleji a venku bylo pěkně hnusně. Věčně lilo a foukal studený, nepříjemný vítr. Prostě podzim jak má být.

Každé jedné kulce jsem ubrousil špičku a navrtal do ní malý otvor, který jsem naplnil svěcenou vodou a zalil kapkou stříbra. Byla to titěrná práce. Vrtat ručně malé otvory do kulek s průměrem 5,7 milimetrů, bylo o nervy. Ale zvládl jsem to. Navíc teď fungovaly jako střely Dum Dum. Malá dírka v čele, temeno hlavy v nenávratnu. Na zombíky ideální. A nejen na ně. Takhle by měly být kulky účinné i na démony, upíry a dokonce i na vlkodlaka, kdyby toho bylo opět třeba.

Ale ještě jednu věc jsem musel s náboji provést. Ještě jednou je nechat posvětit. Věc, která už nebyla tak obtížná, jako dřív.

Když jsme se vrátili ze Sálavy, málem mrtví, zabití dalším démonem a já navíc bez své mačety, první co jsem udělal bylo, že jsem šel za otcem do svatého Prokopa. Vyprávěl jsem mu, co se na řece odehrálo, kdo nás napadl a jak jsme se mu ubránili. Nechtěl mi věřit ani slovo. Noviny byly pořád ještě plné výpovědí očitých svědků setkání s vlkodlakem a démonem. Otec mi ani nevěřil, že jsem v Černém mlýně byl. On vlastně vůbec nikdo nevěřil, že těch několik lidí na starém hřbitově zlikvidoval vlkodlak a že se v Černém mlýně objevil démon. U několika lidí, očitých svědků, se našly drogy a zbytek byl po alkoholu totálně na hadr. Kdo by jim věřil. I já si to prý přečetl v novinách a teď to na otce zkoušel.

"Tak fajn otče. Když to nejde jinak," vytáhl jsem z tašky plechovou skříňku pomalovanou křesťanskými kříži a položil jí v sakristii na stůl.

"Vůbec netuším, co se teď stane, ale je to na vás."

Otevřel jsem skříňku a vyjmul z ní kapesní vydání Nového zákona, pod kterým byl ukrytý Necronomicon Ex-Mortis. Pekelná kniha v domě božím. To bude podívaná.

Vytáhl jsem knihu ze skříňky a položil ji před kněze na stůl. Geologicky stabilní středočeská pánev se začala otřásat. Nebo se jen otřásal svatý Prokop? Všechny svíce v celém chrámu a že jich bylo, naráz vzplanuly. Samotná kniha začala rudě žhnout. Ta rudá stále světlala a její žár nabýval na intenzitě. Dřevěná deska stolu kolem knihy žárem zčernala a stoupaly z ní pramínky bílého dýmu. Zemětřesení nabývalo na intenzitě. Posvátné předměty padaly na zem. Svíce padaly na zem. Kněz spadl na zem. Ještě chvíli a celá slavná gotická stavba, zapsaná na seznamu památek UNESCO, se zřítí k zemi, nebo lehne popelem.

"Dost!" křičel kněz. "Schovej tu proklatou knihu!"

Jasně otče. To se snadno řekne, ale hůř udělá, když kniha žárem žlutě září.

Popadl jsem skříňku a dal jí pod okraj stolu. Velkým, zlatým, zdobeným křížem, který měl otec na stole, jsem knihu shrnul do skříňky. Hodil jsem na ni Nový zákon a zaklapl víko. Celé jsem to položil na stůl a o krok ustoupil.

Sakristií zavanul smrádek ze sežehlých chlupů z mého předloktí. Chvíli jsem čekal, zda se plechová skříňka nerozteče žárem. Ale nic se nedělo. Pomalu jsem přistoupil a dal levačku nad víko. Levačku proto, že pravačkou jsem většinou střílel. Teplo jsem necítil. Ani když jsem ruku na víko položil. Pomalu jsem jej nadzvedl. Nic se nedělo. Kniha pod Novým zákonem vypadala jako dřív. Takže ošklivě. Raději jsem víko rychle zavřel.

Kněz se pomalu postavil na nohy. Vypadal otřeseně.

"Takže je to pravda," vykoktala po chvíli.

Přikývl jsem.

"A to v těch novinách taky."

Znovu jsem přikývl.

"Měli bychom ji postoupit vyšším místům," ukázal po chvíli na skříňku s Necronomiconem.

"Co jsou vyšší místa?"

"Vatikán. Ve Vatikánu bude kniha v bezpečí."

"Ale Vatikán v bezpečí nebude. Každýmu, kdo přijde s knihou do styku, po čase úplně hrábne. Kniha ho ovládne a donutí ho dělat příšerné věci. Už párkrát to málem skončilo peklem na zemi. Jedinej na koho to neplatí, jsem já. Takže kniha zůstane u mě. A vy se pokusíte zjistit, jak ji zničit. Až to zjistíte, můžeme se na to vrhnout spolu. Souhlas?"

A pak jsem od otce Patrika, jak jsem konečně zjistil jeho jméno, dostal svěcenou vodu a stříbrný pohár, ze kterého jsem vyrobil zátky pro kulky. Nebyl to až takový problém, jak by se mohlo zdát. Ohnivý kruh tavil stříbro bez problémů. Já se snažil po návratu z Černého mlýna používat co nejméně magie. Ale když nebylo zbytí.

Tak na tohle jsem vzpomínal jednoho mrazivého listopadového odpoledne na hlavním krásnohorském vlakovém nádraží, při čekání na rychlík z hlavního města, který mi měl přivézt na víkend Lindu.

Zima ještě pořádně nezačala, ale už mrzlo, že Sibiř proti tomu byla Havaj. Včera navíc nasněžilo půl metru. Věc v těchto končinách nevídaná. Takže když se naše město probudilo do nečekané sněhové nadílky, znamenalo to dopravní kolaps. I já musel jít ráno do práce pěšky. Moje stopětadváca nebyla na arktické podmínky stavěná. Po otočení klíčku v zapalování si jen výsměšně vzdychla a poslala mě do práce po svých. Brodit se půl metrem sněhu přes polovinu města, byl zážitek hodný zapsání do nějaké knihy. Třeba do téhle.

Naštěstí se naši silničáři zmobilizovali a do druhého rána alespoň vyčistili hlavní tahy přes město. Nabíječku jsem nakonec také našel a dnes jsem proto mohl na nádraží dojet pro Lindu autem.

Jen sněžení vystřídal krutý mráz. Bezdomovci klepali kosu u nádražního bufetu a od kolemjdoucích somrovali cigára. Prý jen jedno. Na zahřátí šéfe. Napadlo mě, že je zahřeju ohnivým kruhem. Ale pak jsem si to rozmyslel. Negativní energie v našem městě byla tak vysoko, že kdybych upálil pár lidí, nejspíš by se mi otevřela pekelná brána přímo pod nohama. Já měl teplo rád. Ale všeho moc škodí.

Raději jsem prošel podchodem na druhé nástupiště. Vlak s Lindou přijel kupodivu na čas. Jakmile zastavil, ze třetího vagónu vyskočila usměvavá Linda v lehké podzimní bundě. Okamžitě se začala klepat zimou. Když minulý týden odjížděla, venku bylo příjemných 15 stupňů. A předpověď počasí slibovala podobné teploty na celý další týden. Teď když se vracela, teploměr ukazoval -22.

Přehodil jsem přes ní teplý zimní kabát a na hlavu ji narazil vlněnou zimní čepici s obrovskou bambulí. Přesně tu, kterou měla na dovolené v Krkonoších. Obé jsem vyfasoval ten den od Lindiny matky. Chudák holka si těch posledních pár dní, kdy začalo mrznout, musela hezky užít.

"Taková kosa. V tom vlaku snad vůbec nejde topení. Doufám, že v tom tvém autě ano," řekla, když jsem jí pomohl do kabátu. Ani pusu na uvítanou jsme si nedali, abychom k sobě náhodou nepřimrzli.

"Topí. Ale až po dvaceti kilometrech. Takže na nějaké zahřátí si nech zajít chuť."

"Proč sis nepůjčil auto od táty?"

"Blázníš? To by mi radši věnoval svojí luxusní zahrádku, než by mi půjčil auto. Škoda. Prý v něm má nezávislé topení. Teď bychom vlezli do krásně vyhřátého. Takhle budeme kosnout."

Naštěstí není Krásná Hora příliš velká. Dvacet tisíc obyvatel. Navíc mimo všechny hlavní tahy, takže i ve špičce se dá celá přejet do dvaceti minut. My byli u Lindy doma za patnáct. Čekal tam na nás horký svařák a mramorová bábovka. Paní Novotná se o nás starala jak o vlastní.

Původně jsme měli v plánu jít dnes na večeři k Prokopovi. Ale Linda byla stále vymrzlá, jako kdyby se vrátila z Novosibirsku a ne z Prahy. Raději jsme se přesunuli do jejího pokoje, který byl krásně vyhřátý. Možná až přetopený. Hned jsem ze sebe shodil mikinu, jak mi bylo najednou teplo.

"To u sebe teď nosíš pořád?" zeptala se Linda. Stál jsem k ní zády, takže si nemohla nevšimnout.

Na opasku vzadu jsem měl podélné pouzdro s dutou dýkou na stíny. Hned vedle na pravé straně pouzdro s pětsedmičkou. Na dýku už byla zvyklá, na pětsedmu ne. Dlouho jsem ji nenosil. Začal jsem s tím, až když jsem přišel o mačetu. Byla to ošemetná věc. Za nedovolené ozbrojování je sazba dva až pět let na tvrdo. Já měl navíc zbraň určenou pouze pro speciální jednotky NATO. Ani naše země v NATO nebyla. Těžko bych vysvětloval, jak jsem ke zbrani přišel. Asi bych musel hodně čarovat, abych se z toho dostal. Jenomže já už teď kouzla nepoužíval. Zdálo se mi, že čím více magie z Knihy mrtvých používám, tím větší potíže mě potkávají. Od návratu z Černého mlýna jsem použil magii jen jednou. Na roztavení stříbrného kalichu od otce Patrika. A světě div se. Jsou to už tři měsíce a vůbec nic se nestalo. Žádní démoni ani nemrtví se v Krásné Hoře neobjevili. Byl to skoro zázrak. I tak jsem si neozbrojený chodit nedovolil. Měl jsem pocit, že jakmile vyjdu z domu beze zbraně, budu toho hořce litovat.

Přesně takhle jsem svůj postoj vysvětlil Lindě. Chvíli se na mě mračila, ale pak mé argumenty uznala.

Sama svou mačetu nepoužívala vůbec. Měla ji schovanou ve skříni a pokud vím, od Staré fary se jí nedotkla. Byla to škoda. Tak dlouho jsem ji s ní učil. Měla na to talent. Ale po tom, co rozsekala pár zombií na Staré faře, se v ní asi něco zlomilo. Neměl jsem ji to za zlé. Každý nemůže být Zombie killer, jako já.

"Pojď mě zahřát. Pořád je mi taková zima. Na koleji jsem mrzla skoro celý týden."

Vlezl jsem k Lindě pod peřinu. Měla hrozně ledové ruce i nohy. Přitiskl jsem se k ní a zahříval ji svým tělem.

"Copak vám na koleji netopí?"

"Topí a fest. Jenomže to stejně nestačí. A o tom jsem s tebou právě chtěla mluvit. Děje se tam něco divného."

"Nepovídej. A já si právě říkal, jakou to mám kliku, že už se mi nic divného tři měsíce nestalo."

"Napadlo mě, jestli to zlo teď nejde po mě, protože jsem vyslovila zaklínadlo z Knihy mrtvých. Co když jsem teď prokletá."

"Ukaž," zadíval jsem se Lindě do jejich zářivých smaragdových očí.

"To se pozná podle očí. Prokletí lidé je mají takové mléčné, jakoby zakalené. Ale ty tvoje jsou v naprostém pořádku. Září jako dvě hvězdy. Zelené hvězdy. Nic krásnějšího jsem v životě neviděl."

Tak za tohle jsem si vysloužil předlouhý polibek. Potom jsme se ještě dlouho vzájemně dívali do očí. Linda se tak sladce usmívala. Byla tak nádherná. Šťastná i smutná zároveň.

"Řekni mi něco o tom domě. Kde je a jak je starý. Jestli má nějakou minulost."

"Je na Starém městě, takže je starý. Ale nově zrekonstruovaný. Původně to měl být hotel, ale pak si jeho majitel usmyslel, že z něj bude dobrá studentská kolej."

"Vážně? To se mu přeci vůbec nemůže vyplatit. Musí na tom hrozně prodělávat."

"Ne, když chce bydlení pro synka. Ten dům patří Adamovu otci."

"No nekecej. Alespoň na chvilku bych chtěl bejt boháč. Abych jim viděl do hlavy. Copak by byt někde na Čerňáku nevyšel levněji? Asi tak stokrát?"

"Adamův táta chtěl, aby se synek seznámil se studentským životem se vším všudy. Ale zároveň nechtěl, aby bydlel v nějaké zaplivané díře s dalšími pěti lidmi na jednom pokoji. Tak mu koupil vlastní kolej. Je to tam docela luxusní. Dole je bar a restaurace, která slouží jako společenská místnost. Pokoje jsou pro dva nebo tři lidi. Všechny mají vlastní wc a koupelnu. Úplně dole v suterénu je sauna, vířivka a bazén. Je to tam prima. Jen teď, když začalo mrznout, je tam pořád hrozná zima. Taky se tam poslední dobou ozývají divné zvuky. Pár lidí tvrdí, že v noci viděli přízrak. Začíná to tam vypadat jako tady dřív. Mám z toho docela strach. Nerada bych to prožívala znova."

"A ty jsi v tom domě něco cítila? Něco zlého?"

"Já nevím, ale docela se začínám bát. Chtěla bych, abys tam v neděli odjel se mnou. Aby ses na ten dům podíval."

Zamyslel jsem se. Já a v baráku plném študentíků? To bude chtít hodně nábojů do pětsedmy.

"A kde budu spát? Jestli mám zjistit, co se v domě děje, musím tam být přes noc."

"Přeci se mnou truhlíku," odpověděla tak sladce, až mě z toho rozbolely zuby.

"Myslel jsem, že máš spolubydlící."

"Měla jsem. Ale ta je teď nastěhovaná u Adama. Já mám pokoj jenom pro sebe."

"Budu si muset vzít neplánovanou dovolenou. Už zase. Víš, že zaměstnání se se životem démonologa vůbec neslučuje?"

"Tak nebuď zaměstnanec. Napiš knihu o démonech. Vyděláš a ještě se proslavíš."

"Já a psát knihu? Sotva se umím podepsat."

"Ale jdi ty brebto. Mohli bychom ji napsat spolu. Ty budeš diktovat a já budu psát. A rovnou ji přeložím do dalších jazyků. Budeme ve vatě."

"Ve vatě? Kam na tyhle výrazy chodíš?"

"K tobě broučku. Na tvojí vysokou gangsterskou jsem ještě nezapomněla."

"Jenom střední zlato. Jenom střední."

Bylo nám ve vyhřáté postýlce fajn. Ale všechno jednou omrzí. Nakonec jsem ji z postele dostal a dotáhl k Prokopovi. Nebylo to daleko a Alois nás usadil vedle krbu, takže křehotinka pro tentokrát neumrzla. Ještě, že nebyla Maruška. Poslat ji měsíček Leden pro jahody, najdou ji až v létě a ještě zmrzlou.

U Prokopa bylo tentokrát fajn. V zimě k nám moc turistů nejezdilo, takže naše oblíbená hospůdka byla téměř prázdna.

Místo studeného piva jsme si tentokrát dali sklenku červeného. Ani jsme nevečeřeli. Paní Novotná nás nacpala domácí pizzou. Byla fakt skvělá. Možná, že by si paní Novotná měla otevřít pizzerii. V Krásné Hoře byla zatím jenom jedna. Konkurence by se jí hodila.

Večer se nám docela vyvedl. V hospůdce bylo tak příjemně. Atmosféra rozpáleného krbu a zamrzlých, mrazem pomalovaných oken téměř romantická. Občas se u našeho stolu na pár slov zastavil Alois. Měl výtečnou náladu. Jako by dnes byli všichni spokojení a šťastní. I otec Patrik se u Prokopa ukázal. Pozvali jsme ho k našemu stolu a nabídli mu sklenku vína. Kupodivu neodmítl. Zrovna jsme s Lindou probírali naší novou knihu. Ta myšlenka byla vskutku geniální. Linda byla lingvistka. Skvěle ovládala devět různých jazyků. Nebyl by pro ni problém knihu sepsat a rovnou přeložit do angličtiny, španělštiny, ruštiny a portugalštiny, což byly nejrozšířenější neasijské jazyky, které ovládala. Navíc to byly jazyky převážně křesťanských zemí a nevím jak to říct, ale naši démoni z naší Knihy mrtvých pocházeli z křesťanského pekla. Ta kniha mohla mít obrovský úspěch. A asi tak jeden a půl miliardy potencionálních čtenářů.

I otec se nám nakonec hodil. O Knize mrtvých zatím nic nového nezjistil. Podle jeho vlastních slov musel postupovat obezřetně. Nemohl se na knihu vyptávat přímo. Vzbudil by tím u svých nadřízených podezření a tomu jsme se chtěli vyhnout. Ale otec měl velké znalosti Bible. A Bible je démonů plná. Stejně jako Necronomicon Ex-Mortis, jehož znalosti mám zase já.

"Takže bude kniha," řekla nakonec Linda, když jsme si ujasnili, co by v naší knize mělo být a co by v ní být za žádných okolností nemělo.

"Bude s tím fůra práce, ale mohlo by se to vyplatit. Kdy začneme?"

"Třeba hned zítra. Nemá smysl to odkládat. Napsat něco takového potrvá roky."

"A jak se bude jmenovat? Chtělo by to latinský název, pak bude působit důvěryhodněji."

"Ještě jsme ani nezačali psát a už chceš název?"

"Jo. Sem netrpělivej."

Náhle zhasla světla. Hospoda se ponořil do tmy jen lehce prorážené světlem z krbu.

"Et omnis hic moriar," ozvalo se strašidelným tichým hlasem ze tmy.

"Co to bylo? Co říkal?" zeptal jsem se.

"To byla latina," odpověděla Linda.

"Vy všichni tady zemřete," doplnil ji otec Patrik.

"To není moc dobrý název pro knihu," dodal jsem já.

Oheň v krbu zhasl, jako by ho někdo sfoukl. Místnost zahalila tma.

Přepnul jsem své oči do nočního módu. Hospoda byla prázdna. Všichni hosté ji opustili během našeho rozhovoru, aniž bychom si toho všimli. Jen u jednoho stolu se hrbila nějaká postava. Nevzpomínám jsem si, že by zrovna u tohohle stolu někdo seděl.

"Co se děje?" ozval se ze tmy Aloisův hlas. "Všechny domy okolo svítí. Zkontroluju pojistky."

Postava se na židli narovnala a pak se postavila. Roztáhla šestici údů zakončených dlouhými ostrými drápy. Její oči vypadaly v mém černobílém nočním režimu, jakoby bíle svítili. Ale nebylo to tak. Ve skutečnosti byly černé a lesklé jako sklo.

Byl to démon. Jeden z těch nižších u kterých se v Knize mrtvých autor neobtěžoval ani uvést jméno. Ale to neznamenalo, že není nebezpečný.

Démon vydal nelidský křik a vrhl se na nás. Instinktivně jsem sáhl za záda po rukojeti mačety, která tam nebyla. Místo ní jsem nahmatal pažbičku pětsedmičky. Krásně mi vklouzla do ruky.

Už vím, proč jsem měl raději mačetu. Střílet z pětsedmičky v nočním módu, nebyl ten nejšťastnější nápad. Nasypal jsem do démona tři kulky, ale záblesky výstřelů mě na okamžik oslepily. Přepnul jsem se zpět do normálního vidění, ale bylo to úplně k ničemu. V místnosti byla stále tma. Nezbývala jiná možnost. Vyslovil jsem zaklínadlo.

Místnost ozářilo jasné bílé světlo. Mé oslnění naštěstí nebylo nijak vážné. Zamrkal jsem očima a zase docela dobře viděl. Jen démon nikde nebyl. Ale já byl dobře vycvičený. Pokud nepřítel není vidět nikde kolem a nemá se kam skrýt, pak jediná možnost kde může být je...

Pohlédl jsem ke stropu.

Démon visel na dřevěném obložení jako pavouk. Krom šesti rukou měl i dvě nohy. Ale všech osm končetin vypadalo stejně. Všechny byly úzké a černé, zakončené dlouhými ostrými pařáty, které se zarývaly do dřevěného stropu krčmy. V zádech nestvůry zely tři široké černé otvory vyrvané tkáně po mých kulkách Dum Dum, ze kterých se na zem snášely proudy tmavé krve. Démonova hlava byla otočená k nám v nepřirozeném úhlu sto osmdesáti stupňů. Jeho oči byly černé a lesklé jako sklo. Ústa mu lemovaly řady ostrých zubů.

"Lindo," řekl démon tím strašlivým, nelidským hlasem. "Sežeru tvou duši."

A pak, že mluví jenom Locutus. Ale možná, že jeho jméno bylo odvozeno od toho, že jako jediný démon v pekle dokáže zaklínat. Jinak zatím mluvili všichni démoni, se kterými jsem se setkal. A také byli lingvisti. Tenhle začal latinsky a končil česky, což bylo zajímavé, neboť démoni latinu nesnáší.

Démon vydal nelidský výkřik a vrhl se ze stropu dolů. Linda vydala lidský výkřik a vrhla se pod stůl.

"Sežer tohle sráči," řekl jsem já a stiskl spoušť.

Démonova hlava zmizela v úlomcích lebky, tkání a krve. Jeho tělo dopadlo na podlahu kousek od Lindy.

Bílé světlo pohaslo. Místnost opět zaplavila tma. Ale v zápětí naskočila elektřina. Světla se rozsvítila. U velké prosklené lednice vedle baru naskočil kompresor.

"Co to kurva bylo?" Aloisova hlava se objevila za barem.

"Tys nešel zkontrolovat pojistky?"

"Ne. Ale asi sem se posral."

"Hej otče," houkl jsem na otce Patrika, který klečel na podlaze a stále se modlil. "Už toho můžete nechat. Je po něm."

Otec se přestal modlit a otevřel oči. Ale když viděl bezhlavou démonovu mrtvolu, zase s modlením začal.

"Kde se tady vzal?" zeptala se Linda. Z těch tří na tom byla nejlíp. Ale také to nebyl její první démon.

"To nevím. Neměl by tu být. A už vůbec ne takhle," ukázal jsem na bezhlavé tělo z masa a krve. Nerozpouštělo se jako to Morphovo. Stále tam bylo a bordel z démonovi hlavy také. Všude kolem.

"Musíme ho spálit. Kdo mi s ním pomůže?"

Nikdo se nehlásil.

Stáhl jsem ubrus z jednoho stolu. Byl úplně nový s logem Krásnohorského pivovaru. Zabalil jsem do něj démonovo tělo a nesl ho na terasu, odkud se dalo sejít dolů do zahrady.

"A co ten zbytek?" křičel za mnou Alois.

"Asi budeš muset zítra zavřít," odpověděl jsem a pokračoval dál.

Venku byla zima jako v Rusku. Ne na dlouho. Démonovo tělo jsem zapálil ohnivý kruhem. Hořelo pěkně. Normálně by ohnivý kruh na démona nezabral. Ale poté, co se jeho démonská podstata vrátila zpět do pekla, jeho tělo hořelo jako papír.

Přemýšlel jsem, co se to tady vůbec děje. Nižší démon v těle z masa a krve, který se díky tomu může volně pohybovat po světě, znamená jen jediné. Někde ve městě je otevřená pekelná brána. Zatím jen zlehka. Dost slabě na to, aby jí démon prošel, ale tomuhle se to nějak podařilo.

Vrátil jsem se zpět do krčmy. Alois do sebe házel jednoho panáka slivovice za druhým. I Linda s otcem před sebou měli svou sklenku. Přišel jsem ke stolu a Alois ke mně přisunul láhev.

"Takže démon," řekl sklesle.

Linda s otcem ho očividně zasvětili. Další člověk do party. Naše utajení dostává trhliny. Ale zase by tady z toho byla dobrá základna.

"Přines nějaký čistící prostředky. Pomůžem ti to tady uklidit, ať můžeš zítra otevřít. Nerad bych tě připravil o tržby."

"Už jsi mě připravil o iluze. To bohatě stačí," řekl a zmizel někde na chodbě.

Za chvíli se vrátil s kýblem, rejžákem a hromadou čistících prostředků.

"Fajn a kdo ten hnus sundá ze stropu?" zeptal se s pohledem upřeným na zakrvácený strop.

Nakonec jsme zvládli i ten. Bez magie. Pěkně po startu ze štaflí. Když jsme skončili, hospůdka vypadala jako dřív. Skoro jako dřív. V dřevěném obložení stropu bylo pár záseků z roztržené kulky, která urvala démonovu hlavu, ale zezdola to skoro nebylo vidět. Zajímavé, že po třech střelách, které rozervaly démonova záda, jsme žádné stopy nenalezli.

Když jsme s úklidem skončili, byly dvě hodiny ráno. Venkovní teploměr ukazoval 28 stupňů pod nulou. Takovou zimu jsem ještě nezažil. Alois říkal, že to nám jen soudruzi ze svazu poslali své letní počasí. Nejdřív jsem to nepochopil. Ale pak mi došlo, že měl na mysli bývalý Sovětský svaz. Já vyrůstal až po revoluci. Tyhle vtípky šli mimo mě.

Domu se nám v tom mrazu vůbec nechtělo, ale zůstat v krčmě také ne. Těšili jsme se s Lin, až si spolu zalezeme do teploučké postýlky. Jedno jestli do mé, nebo její. Nakonec jsme skončili v té její. Od Prokopa do ní bylo o něco blíž. Jen otec přijal Aloisovu nabídku a do rána zůstal.

"Otče. Potřebuji vaši pomoc," řekl jsem otci, než jsme se rozloučili. Linda se právě oblékala, neslyšela nás.

"Jistě. O co jde?"

"Jako kněz máte určitě spoustu známých po celém městě."

"Ano, to mám. Jak ti mohu pomoci?"

"Poptejte se, jestli někdo neviděl něco divného, zvláštního, nepřirozeného."

"Máš na mysli něco konkrétního?"

"Ano. Někde ve městě je otevřená pekelná brána, kterou sem proklouzl démon. Ještě je slabá a nestabilní. Ale to se časem změní. Musíme ji najít."

"Jak takovou bránu poznám?"

"Nepoznáte. Vždycky se skrývá pod zemí. A pod naším městem jsou desítky kilometrů chodeb. Může být prakticky kdekoliv. Proto potřebuji vaši pomoc."

"Dobře. A co budeš dělat ty?"

"Také budu hledat. Ale v neděli musím odjet s Lindou do Prahy."

"Proč"

"Slyšel jste démona. Chce její duši. A není sám. Na té koleji se dějí divné věci. Myslím, že peklo už po Lindě nějakou dobu jde. Musím ji ochránit."

Rozloučil jsem se s knězem a také se šel obléknout. Do téměř třicetistupňového mrazu se mi vůbec nechtělo. Ale vyhlídka na teploučkou postel, s Lindou po boku, mě velice lákala. I Linda před odchodem prohodila pár slov s otcem. Nevěděl jsem o čem a neptal jsem se. Stejně jako se neptala ona.

Druhého dne jsme spali skoro až do oběda. Oba, což bylo u Lindy, která jinak byla ranní ptáče, docela nezvyklé. Jak jsme se později dověděli, ráno byl na meteo stanici v Krásné Hoře naměřen nový teplotní rekord pro tento den, 32.7 stupňů Celsia pod nulou. Na konec listopadu docela kláda.

Venku byl jasný den s nebem bez jediného mráčku. A teploty přes den se dostaly až někam k minus dvanácti. Příjemné počasí na procházku.

Procházeli jsme historickým jádrem Krásné Hory a obdivovali její památky jako turisté, kteří tu nikdy nebyli. Bylo to prima odpoledne. Jen všechny naše smysly byly neustále v pohotovosti. Oba jsme dokázali vycítit skryté zlo. Ale nenašli jsme vůbec nic. Jestli tu někde pekelná brána byla, její energie byla prozatím příliš slabá a včerejší démon ji musel proniknout čirou náhodou. Nemělo smysl dál pátrat a mrznout. Proto jsme naši malou výpravu zakončili v hospůdce U Prokopa.

Od včera se hospůdka téměř nezměnila, jen v ní přibyla zajímavá výzdoba. Spousta křížů a obrázků svatých na zdech. Nevěděl jsem, kde sebral Alois tolik křesťanského materiálu tak narychlo. Možná od otce Patrika, který tu také byl.

Přisedli jsme si k jeho stolu. Alois se moc nadšeně netvářil, když nás viděl, ale svařák na zahřátí nám přinesl.

"Tak co jste zjistil, otče?" zeptal jsem se, když jsem se konečně trochu zahřáli.

"Vůbec nic. Nikdo nic neviděl, neslyšel, ani necítil. Dokonce ani někteří citlivější jedinci z mé farnosti. Vždy když tvrdili, že něco cítí, nebo že něco není v pořádku, nevěřil jsem jim. Teď už jim věřím. A co jste objevili vy?"

"Taky nic. Prošli jsme celé historické jádro. Ale město se zdá být čisté."

"Ale víte, že některé tunely vedou až daleko za hranice města."

"To samozřejmě víme otče. Ale jedná se o tak rozsáhlé území, že bychom ho ve dvou neprošli ani za týden. Navíc mám pocit, že jestli tady brána je, bude někde v centru. Možná ji máme přímo pod nohama a ani o tom nevíme."

"Takže jaký je plán teď?" zeptal se otec.

"Já s Lindou zítra odjíždíme. Podle Lindina vyprávění se tam na té koleji děje něco zlého. Možná, že to všechno spolu souvisí. Zjistíme, o co jde a v pátek se vrátíme domů. Vy zatím pokračujte se svým pátráním zde."

Otec přikývl. Chystali jsme se k odchodu. Ale před tím jsem si musel nutně odskočit. Když jsem se vracel ke stolu, viděl jsem Lindu, jak si s knězem něco špitá. Jakmile mě zahlédla, zmlkla. Že by na mě s knězem něco šila? Zamračeně jsem se vracel ke stolu. Asi se umím mračit dost ostře, neboť kněz úplně zbledl. Ne tak Linda. Se zářivým úsměvem se na mě vrhla a políbila mě. Úplně jsem zapomněl, o co vlastně šlo. Obzvláště, když mi pošeptala do ucha něco o předlouhém zimním večeru jen ve dvou.

V neděli odpoledne jsme se rozloučili s Lindinými rodiči a vyrazili směr hlavní město.

Linda měla zprvu nápad, že bychom měli jet vlakem, abych taky zažil tu pravou studentskou atmosféru od začátku až do konce. Rozmyslela si to, když jsem jí naznačil, že do Prahy by mohl dorazit jen vlak duchů. Ne že by nás cestou napadl démon, nebo tak něco. Ale že bych ho mohl vzteky vystřílet. Prostě jsem si nějak nedokázal představit, jak se mačkám někde v kupé s bandou umaštěnejch, přechytralejch hlav. Budoucí elity našeho národa. Navíc už mi zbývalo jen 530 nábojů do pětsedmičky a další bych sháněl jen těžko. Musel jsem jimi šetřit. Proto jsme raději jeli autem. Mým autem. Které začalo topit až někde u Brodu, jestli se tomu vlažnému vzduchu, který foukal z výdechů, dalo říkat topení. Hlavní bylo, že hlavní tahy byly prohrnuté a prosolené, takže se po nich jelo dobře. Jen jsem měl obavy, aby z mého auta kvůli vší té soli, do jara nezbyly jenom pneumatiky.

Průjezd Prahou taktéž proběhl bez problémů. Bylo nedělní odpoledne, provoz byl minimální. Na rádiu jsem naladil Zlatou Prahu, něco, co jsme v Krásné Hoře nechytali a v pohodě si užíval průjezd hlavním městem. Autem jsem tu ještě nikdy nebyl. Ale Lin znala cestu dobře. Za hodinku a půl po výjezdu jsme byli na místě.

Adamova kolej byl velký třípodlažní dům kousek od nábřeží, který měl vlastní parkoviště na dvoře za domem. Jelikož chtěl mít Adamův tatík původně z domu luxusní hotel, myslel na všechno. Alespoň jsem měl kam uklidit ten svůj starý orezlý střep.

Dalším luxusním prvkem pro studenty bylo přízemí domu. Kromě prostorné recepce, kde držel stráž vždy jeden student a kde jsem se musel zapsat jako host, obsahovalo i neméně prostornou restauraci s kuchyní, ve které se parta dobrovolníků snažila vařit pro celou kolej. Nevím. Linda říkala, že mekáč vaří líp. Ale já to chtěl přeci jen zkusit. Restaurace sloužila studentům jako společenská místnost. Krom jídelních stolů v ní byly i různá křesílka a pohovky a také bar bez barmana. A bez pití, neboť nechat za barem láhev čehokoliv, znamenalo o ní do rána přijít.

V suterénu pak byl wellness. Bazén, vířivka, sauna a malá posilovna zarostlá pavučinami.

Dále už jen technická místnost, což nebylo nic jiného než kotelna. Plynová, plně automatická. Údržbář se v tomhle nově zrekonstruovaném domě asi nepředřel.

První až třetí podlaží patřilo pokojům pro hosty, toho času pro studenty. Od dvou pokojových, až po honosné apartmány ve třetím patře, které bylo uzavřené. Adamův tatík nejspíš počítal s tím, že až synek dostuduje, dům bude sloužit původnímu účelu. Tedy jako hotel. A apartmány by byly pro studenty stejně zbytečný luxus.

Linda mě zavedla do svého pokoje ve druhém patře. Byl to dvojlůžák. Malý útulný pokojík, který ze začátku sdílela s Luckou, ale po tom, co se Lucie nastěhovala k Adamovi, v něm byla sama. Až do teď.

Shodil jsem ze sebe péřovou bundu a chtěl si sundat i tlustou zimní mikinu s kapucí a obrázkem Spidermana, ale hned jsem si to rozmyslel. V pokoji byla zima. Odhadem tak patnáct stupňů. Položil jsem ruku na radiátor a hned zase ucukl, neboť topení bylo rozpálené. Jelo na plno a stejně nedokázalo hotel vyhřát. To bylo divné. Podobné, jako když se v místnosti zjeví duch. To pak teplota prudce klesne. Ale tady byla pod normálem permanentně.

Další divnou věcí byly zvuky z patra nad námi. Třetí patro bylo zavřené. Výtah blokovaný a na schodišti mříž, od které měl klíč jenom správce. Ale Linda říkala, že v noci z trojky slyší zvuky. Kroky, duté rány jako by nahoře někdo upadl, nebo tekoucí vodu. A nebyla sama, kdo to slyšel. Další zvěsti mluvili o podivných stínech na chodbách. Ale tomu moc lidí nevěřilo. Stíny se ukazovaly jen v noci. Jenomže tady, kdo v noci nespal, většinou pařil. A člověk posilněný alkoholem, sám na chodbě ve velkém starém domě, mohl zahlédnout leccos.

Takže to vypadá, že tu máme ducha, poltergeista, nebo možná i stín. Ale tím jsem si nebyl jistý, neboť ještě nikoho nenapadl. A to stíny dělají především.

Po seznámení s hotelem jsme šli navštívit Adama a Lucku. Oba už tu byli. Adam volal Lindě, neboť každý pokoj měl vlastní telefon. Ale to se u hotelu dalo očekávat. Tohle prostě byla luxusní kolej pro Adama, ke kterému přibylo pár vyvolených, aby snad náhodou panáčkovi nebylo v tak velkém domě smutno. Jak už jsem jednou řekl. Také bych chtěl být na chvíli miliardář, abych mohl dělat nesmyslné věci. Byt na Čerňáku by bohatě stačil. Ale to by zase musel panáček jezdit každé ráno metrem. Takhle mohl chodit pěšky, měl to kousek.

Sešli jsme se dole v restauraci, ve které posedávalo asi patnáct lidí. Já, jakožto neznámý, jsem byl ihned středem pozornosti. Všichni si mě prohlíželi, jako bych právě spadl z Marsu. Přitom na mě nic nebylo. Byl jsem oblečen podobně jako ostatní. Účes jsem měl podobný jako ostatní. A mluvil jsem stejnou češtinou jako všichni tady.

Ta nejluxusnější pohovka u baru byla VIP. Takže Adamova. Každý věděl, komu hotel patří. Jenomže Adam měl ještě jeden trumf. Zlatý klíček od baru. Plně zásobeného. A také pípu se soudkem a chlazením, která se dala klíčkem odemknout. Tak tomu říkám luxusní kolej.

"Tak co jsi zjistil?" zeptal se Adam, když nám natočil pivo a společně jsme se usadili u VIP.

Samozřejmě věděl, proč jsem tady.

"Zatím nic moc. Mohl by to být poltergeist, nebo stín. Jenže to se nějak neslučuje s tou neustálou zimou tady. Takže možná i démon. Nevím. Musíme počkat do noci. Ta ukáže víc."

"Stín?" otřásla se Lucka.

Neměla se stíny dobré zkušenosti.

Sáhl jsem do kapsy a vyndal z ní malý stříbrný křížek na řetízku. Připnul jsem ji ho na krk. Adam se na mě nesouhlasně podíval. Tady byl on doma. Očekával, že všechno bude po jeho.

"Nečum vole," vyvedl jsem ho z omylu. "To není zásnubní prsten, tak buď v klidu."

"Co je to?"

"Ten křížek mi posvětil otec Patrik ze svatého Prokopa. Ochrání tě."

"Zase mě zachraňuješ?"

"Stává se z toho takové naše pravidlo," usmál jsem se. "Nemusíš se bát. Když jsem tady, nic se nestane."

"A když stane?" zeptal se Adam. "Vždyť už ani nemáš svoji kouzelnou mačetu. Čím nás z toho vysekáš?"

"To nech na mě kámo. A uvolni se. Přijdeš mi nějak napjatej," plácl jsem ho do ramene a ťukl svým půllitrem o jeho.

Usmál se.

"Máš pravdu. Ale je to prostě divný. Od tý doby, co tě znám, se dějou samý divný věci. Kdo by nebyl napjatej?"

"Neboj. Však to brzo skončí."

Dali jsme si ještě pár piv, ale pak museli študentíci do hajan. Ráno vstávali do školy. Trapáci.

Uložil jsem Lindu a sám se šel courat po chodbách. Vzal jsem to až dolů, do suterénu. Nikde nic zvláštního. Všude ticho a klid. Studenti prý začínali pařit nejdříve v polovině týdne. Dnes ještě byli hodní a spokojeně spali.

Zavítal jsem i do místnosti s bazénem. Jeho hladina byla klidná jako zrcadlo. Nebyla na ni ani nepatrná vlnka. Schválně jsem do vody strčil ruku, abych vyzkoušel teplotu vody. Byla krásně teplá. Všiml jsem si ovládacího panelu vyhřívání umístěného na zdi vedle dveří. Svítil na něm údaj 29°C. Kdyby Linda nespala, mohli jsme si tu užít hezký večer s lahvinkou šampaňského z Adamova baru. Možná na to ještě dojde.

Dále jsem zamířil do kotelny. Plynový kotel jel na plný výkon. Ohříval jak vodu v topení, tak bazén. Fungoval bezchybně. Takže problém nebyl ve vodě. Ale s předáním tepelné energie z vody do vzduchu. Něco ten proces muselo blokovat.

Vrátil jsem se zpět do restaurace a jednoduchým kouzlem odemknul Adamův bar. Nalil jsem si sklenku Jacka Danielse. Tenhle vkus na pití měl Adam ode mě. Já zase od Ivana. Posadil jsem se do křesla a přemýšlel.

Něco tady bylo, to bylo jasné. Něco, co bránilo přenosu tepla. Něco, co vídali lidé, když byli sami. Možná se to skrývalo v uzamčeném třetím patře. Ale kde se to tu vzalo? Musel jsem zjistit něco o historii domu. Na to se studenti hodí. A pohlídat Lindu. Co když to něco přišlo do domu s ní. Co když si to přišlo pro ni.

Vrátil jsem se zpět do Lindina pokoje. Byly tři hodiny ráno. Čas jít spát. Jestli se nic nestalo do teď, pravděpodobně už k ničemu nedojde.

Svlékl jsem se a zalezl k Lindě do vyhřátého pelíšku. Trochu sebou hodila, ale nevzbudila se. Zavřel jsem oči a čekal až usnu. Ale nebylo mi přáno. Po chvíli se v patře nade mnou ozvaly kroky. Dusot na dřevěné podlaze. Tekoucí voda. Tříštění skla a lidské hlasy. Takže hlasy. Duchové spolu přeci nemluví.

Zamračil jsem se a zase vylezl z postele. Hodil jsem na sebe kalhoty a teplou mikinu se Spidermanem. Zkontroloval jsem dýku na stíny a pětsedmičku. Zbraň to nebyla špatná a díky odhlučňovacímu symbolu vyrytému do těla zbraně i maximálně tichá. Na démona U Prokopa se osvědčila. Ale co bych teď dal za pořádnou mačetu.

Povzdechl jsem si a tiše vešel na chodbu. Nikdo na ní nebyl. Byla měkce osvětlená pozičními světly. Všude bylo ticho.

Pomalu, abych nenadělal zbytečný hluk, jsem došel k mříži střežící schodiště do třetího podlaží. Zkusil jsem ji. Byla zamčená. Celé to tu nedávalo smysl. A pak se ze třetího patra ozvaly nějaké zvuky. Někdo scházel po schodišti dolů.

Ustoupil jsem stranou a schoval se ve výklenku jedněch dveří. Zneviditelnil jsem se.

U mříží se objevily dvě postavy. Podle oblečení a pohybu dva muži. Oba měli černé mikiny s kapucí a jeden z nich na rameni černý batoh. Ten bez batohu odemkl mříž, nechal projít kolegu a zase za sebou pečlivě zamkl. Pokračovali dál do přízemí. Sledoval jsem je. Vypadalo to, že chtějí opustit budovu. Netušil jsem jak. Kolej byla na noc zamčená. V recepci nikdo nebyl. Zamykala se přesně ve 23:00. Kdo to nestihl, měl prostě smůlu. Jediný způsob, jak se z budovy dostat, bylo nouzové tlačítko otevření pro případ požáru, nebo jiného ohrožení na životě. Zmáčknutí tohoto tlačítka zároveň přivolalo hasiče a policii. Adamův otec si synka hezky hlídal. Tudy nikdo odejít nemohl. Až ráno.

Ale chlapci v černém tudy ani projít nechtěli. Jak jsem čekal, zamířili do suterénu. Prošli wellness centrem a pokračovali dál do kotelny, která měla zadní východ na dvůr, kde parkovala má Škodovka. Stačilo odemknout dveře a byli venku. Ještě než se dveře zabouchly, zneviditelněný jsem proklouzl za nimi.

Okamžitě do mě udeřil třeskutý mráz. Podle předpovědi měly dnes v noci klesnout teploty opět k minus dvaceti. Jen tak mě napadlo, že bych měl vyndat z auta baterku někam do tepla. Jinak v pátek neodjedu.

Chlapci přeběhli dvůr a zastavili až u velké černé limuzíny Mercedes, která na ně čekala u vjezdu. Zadní dveře auta se otevřela. Batoh, který nesl jeden z chlapců v nich zmizel a limuzína okamžitě odjela. Chlapci se vraceli zpět.

Rychle, čistě a nanejvýš podezřele. Docela mě to začalo zajímat.

Jen jednu věc jsem nevychytal. Neměl jsem se jak dostat dovnitř. Dveře zvenčí neměly kliku. A i kdyby měly, chlapci šli přímo proti mně. Dveře, které se samy otevírají, by byly trochu nápadné. Musel jsem počkat, až otevřou a pokusit se proklouznout dovnitř, aniž by si mě všimli. Jestli zůstanu venku, do rána tu umrznu.

Počkal jsem až první otevře a rychle vpadl do domu. Ale nešlo to tak snadno, jelikož týpek s kapucí se snažil narvat do dveří hned po jejich otevření. Musel jsem ho trochu odstrčit ramenem.

"Co to kurva..."

"Co řveš, debile!" okřikl ho potichu ten druhý.

"Někdo do mě strčil."

"Co to meleš, ty vole. Nikdo tady není."

Oba šeptali. Ale profíci to nebyli. To by drželi huby úplně.

"Říkám, že do mě někdo strčil."

"Hrabe ti vole? Zavři ty blbý dveře a zamkni."

"Kámo, úplně jsem ho cítil. Jak kdyby chtěl proklouznout kolem. V tomhle baráku vážně straší."

Tak straší? Měl jsem chuť nakopat jim prdel, aby si to strašení pořádně užili. Ale stále jsem zneviditelněný vydržel jen necelé dvě minuty. Čas se rychle krátil. Musel jsem se klidit stranou a nechat oba projít. Potom jsem je sledoval do prvního patra, kde zmizeli v pokoji 103. Ještě chvíli jsem čekal, jestli se bude něco dít, ale nedělo. Takže dva týpci s kapucí ve sto trojce bydlí. Fajn. Byl čas jít také do hajan.

Potichu jsem vyšel do druhého patra. Světla na chodbě problikla a mě se zdálo, že na konci chodby vidím temný stín. Automaticky jsem sáhl za záda po rukojeti mačety. Zase zbytečně. Zase jsem si povzdechl.

Dál se nic nedělo. Možná, že jsem ani nic neviděl. Bylo kolem čtvrté ráno, už jsem byl unavený. Třeba tam žádný stín ani nebyl.

Zapadl jsem do Lindina pokoje, do Lindiny postele. Dnes už bylo záhad dost. Zítra je taky den.

Zítra jsem se vzbudil kolem desáté. Na stolku jsem našel vzkaz od Lin, že se vrátí kolem čtvrté a jestli budu mít hlad, tak mám smůlu a musím si něco obstarat sám. Oblékl jsem se a seběhl do hotelové kuchyně. Byla prázdná. Nenašel jsem v ní ani kůrku tvrdého chleba. Studenti vařili až večer, což dávalo smysl, když přes den studovali. Kolej byla, až na jednoho študáka strážícího recepci, úplně prázdná. Toho jsem musel využít.

Ke snídani jsem si dal malou sklenku Jacka z Adamova soukromého baru a rozhodl se prozkoumat třetí patro.

Mříž na schodišti byla pevná, ale zámek mému kouzlu odolat nemohl. A tak mě napadlo, proč já vůl se v noci tak vehementně rval do dveří před študáky ze sto trojky, když jsem si mohl pohodlně odemknout sám. Občas jsem na některé své schopnosti zapomínal. To by se mi stávat nemělo.

Pomalu jsem vstoupil na schodiště a prostor před sebou prozkoumával svými okultními smysly. Nezaznamenal jsem vůbec nic.

Postupně jsem prošel všechna apartmá. Škoda, že jsme s Lindou nebydleli tady. Luxusní obývák, postel s nebesy. Na té bychom se s Lindou určitě nemačkali. Luxusní koupelna s vanou a vířivkou, do které by se nás vešlo nejméně šest. Vzít k tomu pár lahvinek něčeho dobrého, mohla by z toho být docela dobrá vířivková party.

Vrátil jsem se zpět do obýváku. Tak tomu říkám bar. Žádné ty malinké lahvičky na jednoho panáka. Tenhle bar byl perfektně zásobený plnotučnými lahvemi všemožného chlastu. J.D. nechyběl. Sice jsem netušil, proč plný bar v apartmá kde nikdo nebyl, ale jednu láhev jsem si stejně vzal. Adamův tatík jistě nezchudne a dobrého Jacka není nikdy dost.

Pokračoval jsem do dalšího apartmá. Tohle muselo být částečně i nad naším pokojem. Z toho se v noci ozývaly ty zvuky.

Překontroloval jsem pětsedmu a pomalu vstoupil. Ani nebylo zamčeno. To, co jsem našel uvnitř, mě trochu překvapilo.

Kdysi, když byl Johnnie ještě normální, jsme se potloukali po březích Panského rybníku. Na severním břehu jsme narazili na dvě holky se stanem a ohněm. Bylo to ke konci srpna a večer už bylo docela chladno. Ohřát se u ohně nám přišlo vhod. A holkám zase naše láhev vodky, kterou jsme sebou měli.

Zábava byla v plném proudu, když holky vytáhly pytel trávy a ubalily z ní jointa jako pro Jamajský fotbalový tým. To bylo mé první setkání s drogou. A poslední. Po třech čoudech jsem usnul. Párty tím pro mě skončila. Od té doby jsem se žádné jiné návykové látky, než byl alkohol, nedotkl. Takže s drogami moc velké zkušenosti nemám. Ale varnu pervitinu poznám bezpečně.

No ty krávo. Já chápu, že ne všichni študentíci mají bohaté tatínky, a tak si na studiích potřebuji trochu přivydělat. Ale takhle? Vždyť za výrobu drog je až deset let. Nehledě na to, že taková varna občas vybouchne.

Co teď? Když zavolám benga, nahrne se jich sem víc než v poledne do policejní jídelny. Mé pátrání po démonovi, nebo co to tu řádí, tím bude u konce a sám z toho budu mít problémy, protože já tady vlastně vůbec nemám co dělat. Možná bych to měl říct jenom Adamovi. Beztak je ta kolej jeho, respektive jeho otce, tak ať si ten problém vyřeší sám. Já lovím démony, ne dealery. Řeknu mu to, až budu odjíždět.

Vrátil jsem se do našeho pokoje. Schoval láhev Jacka a na chvíli si pustil telku. Chvíli jsem musel přemýšlet, jestli jsem se nepřenesl do jiné dimenze. Abych se takhle nečinně válel u bedny, se mi dlouho nestalo. Nebavilo mě to. Šel jsem obhlédnout suterén, tedy wellness.

Kluk v recepci si mě zvědavě prohlížel. Studenti se v recepci střídali. Přes den byl hotel otevřený a mohl do něj přijít kdokoliv. Jediný kdo hlídal, aby do budovy nevstoupil nevítaný návštěvník, byl právě student v recepci. Mě už viděl včera. Všichni věděli, že jsem přijel s Lindou a jsem Adamův host. Kývl jsem mu na pozdrav. Kývnutí mi oplatil a zase se začetl do nějaké knížky.

Ve wellnessu bylo vše jako včera, jen displej u bazénu ukazoval teplotu vody 33 stupňů. Nedivil jsem se. Plynový kotel jel naplno. Tímhle stylem dojdou zásoby ruského zemního plynu už tuhle zimu.

Prošel jsem a propátral svými okultními smysly celý hotel. Zase jsem nenašel vůbec nic.

Nakonec jsem se usadil v restauraci a čekal na Lin. Bylo to náročné odpoledne.

Ve čtyři se vrátila, jak slíbila. Byl jsem tomu rád. S ní jsem se nikdy nenudil.

Po sprše a po vyslechnutí toho, co jsme dnes celý den dělali, jsme se vypravili do hotelové restaurace. Dobrovolníci z kuchyně slibovali dnes k večeři učiněný zázrak. A já celý den nic nejedl. Docela jsem se na to těšil.

Nakonec jsem dostal něco, čemu se tady říkalo Kung-Pao na divoko. Byla to taková počeštěná verze číny a bylo to výborné. Nechápal jsem, proč si tady lidé na jídlo tolik stěžují. Nechal jsem do kuchyně poslat vyjádření díků a za to jsem získal nové přátele.

Po večeři jsme se usadili v Adamově VIP, pili jeho pivo, poslouchali hudbu z rádia a nezávazně konverzovali. Připomínalo mi to trochu naši dovolenou v hotelu Anna. Také mrzlo. Také tu byla restaurace plná mladých lidí. A také tu bylo něco zlého, i když jsem zatím nedokázal určit co.

"Tak co jsi zjistil?" zeptal se mě Adam v rámci nezávazné konverzace.

"Nic moc. Zatím. Ale potřeboval bych vědět, kdo bydlí v pokoji číslo 103."

"K čemu?"

"Dejme tomu, že mám jisté podezření, ale zatím nechci vyvolávat paniku. Tak zjistíš mi to?"

Adam vytáhl z brašny, kterou pořád nosil s sebou, notebook. Bylo to nejnovější IBM s připojením na síť. Alespoň tak mi to říkala Linda. Já se v těchto věcech nevyznám, tak jsem jí to věřil.

Adam stroj zapnul a potom chvíli něco mačkal na jeho klávesnici.

"Má to připojení na hotelový počítač. Moment," řekl Adam a dál si hrál s klávesnicí.

"Tady to je. Pokoj 103. Trojlůžkový, plně obsazený. Tři kluci. Chceš jména?"

Tři kluci? Já viděl dva. Ale v tom vaření museli jet všichni.

"Jména? Ne, tohle mi zatím stačí."

"Hele Richarde?" pokračoval Adam, jako by nevěděl, jak začít. "Co se stalo v Černém mlýně? Linda nám to nechce říct. Prý je to tak pro nás lepší."

Zamyslel jsem se. O vlkodlakovi věděli, o démonovi také. Viděli ho stejně jako ostatní. Ale ve stodole, kde jsem démona rozřezal motorovou pilou, jsem byl jen já, Lin a Fici. A byla to dost brutální záležitost, proto jsem se tím nijak nechlubil.

"Linda má pravdu. Čím míň toho o démonech víte, tím lepší pro vás. Démoni jsou svině. Mají tendenci pronásledovat lidi, kteří už se s nimi někdy setkali. V tomhle případě mě a Lin. Nechtějte se dostat na jejich seznam."

"Prý ti zničil mačetu."

"Jo, to je pravda."

"Tak čím nás ochráníš před tím, co je teď tady?"

"Zazpívám mu nějakou písničku a pak si zatancujem. Hele, tyhle věci nech na mě."

O pětsedmičce jsem mu raději neřekl. Tohle není Amerika. U nás moc lidí zbraně nenosí. A už vůbec ne ilegálně, takže čím míň lidí o ní ví, tím lepší.

Další den probíhal podobně, jako ten předešlý. Jen s tím rozdílem, že se mi nechtělo tvrdnout celý den na koleji a taky Jack Daniels už mi ke snídani nestačil.

Takže jsem vyrazil vstříc nástrahám velkoměsta. Venku byla stále kosa jak na Sibiři, ale já zapadl do jedné čínské restaurace, kde jakýsi Barmánec připravoval vietnamské závitky. Jak jsem poznal, že je z Barmy? Podle mačety, kterou porcoval ryby na oběd. Krátká s širokou čepelí a jakoby useklou špičkou. Na prosekávaní džungle ideální nástroj. Na prosekávaní lidí také, jak by jistě potvrdil nejeden Rudý Khmer.

Po snídani jsem se dál potloukal městem, až jsem se dočista ztratil. Já, panáček z malého města, který raději trávil volný čas v přírodě a metropole. To nešlo dohromady. Ale nakonec jsem se vymotal na Václavském Václaváku, kde jsem se zorientoval. Jak někdo může tvrdit, že Praha je krásná?

První věc, která mě napadla na Václaváku, byl kousek textu od skupiny Rapmasters.

"Černý chlapi, bílí chlapi, holky co ti daj."

Mě nic dát nechtěli, zato prodat jo. Heroin, kokain, LSD. Měli úplně všechno. Vůbec jim nevadili dva uniformovaní policisté, stojící nedaleko. Ale ti se dívali opačným směrem. Nejspíš jim za slepotu někdo dobře zaplatil. Měl jsem velkou chuť je zkopat na jednu hromadu. Jak dealery, tak benga. Ale tím bych si nejspíš pěkně zatopil. A kvůli tomuhle já tady nebyl. Já měl jiné poslání. Třeba zachránit svět a takové blbosti.

Raději jsem se vrátil na kolej. Teď, když jsem věděl, kde jsem, dokázal jsem se docela dobře zorientovat. Stejně ještě přituhlo a Linda se dnes měla vrátit o něco dřív.

Měl jsem štěstí, potkal jsem ji přímo před kolejí. Byla stejně vymrzlá jako já. Chtělo se to pořádně zahřát, ale jak toho docílit, když ani na koleji žádné vedro nebylo.

Nakonec jsme skončili ve vířivce s lahvinkou šampaňského, tak jak mě to napadlo hned první den. Voda byla krásně teplá. Zlo, které odčerpávalo energii ze vzduchu, na ni nemělo žádný vliv.

A pak se k nám chtělo přidat pár študentek a já dostal facku dřív, než jsem vůbec stačil na něco pomyslet. Trochu nespravedlivé, ale Lin mě měla přečteného.

Po večeři jsme se opět usadili ve VIP. Tahle dobrodružná epizoda se zatím vyvíjela, jako ta nejklidnější dovolená za poslední tři roky. A to byla ta poslední myšlenka, která mě napadla, než se všechno zvrtlo.

Jak jsem byl informován, že studenti začínají pařit až po přelomu týdne, asi mi chtěli udělat radost, neboť začali už dnes. A to bylo teprve úterý. Alkohol tu tekl proudem. Měli jsme dokonce i vlastního DJ. Říkal si DJ Mára, zahraju ti, když na pultu přistane ňáká škvára. Docela jsem se bavil. Nevěděl jsem, že tihle intelektuálové dokážou takhle zapařit. Že jedou v chlastu jsem jim za zlé neměl, sám jsem se dokázal parádně zbourat. Ale když se jedna útlá holčina zhroutila při tanci...

Ještě, že to tu byl samý student medicíny. Jinak by bylo po ní.

Ale já si nejdříve myslel, že by to mohla být práce našeho démona, nebo co to tady řádilo. Proto jsem se k dívce vrhnul. Ale jediné, co jsem zjistil, byla trocha bílého prášku v nose. Ta holka přebrala. Přebrala to svinstvo, které vyráběli ty parchanti ze sto trojky.

Asi jsem měl vztek, neboť jsem najednou zjistil, že držím pod krkem jejího přítele a mávám mu před obličejem sáčkem s perníkem, který jsem z něj právě vyklepal.

"Kde jsi to vzal?" zavrčel jsem na něj, i když jsem to dobře věděl.

"Sto tři," zachrčel. Asi se mu špatně dýchalo.

"Copak?" zeptal jsem se.

"Ne, nemůžu dejchat."

Tak jsem měl pravdu. Asi se ze mě stává vědma.

Zahodil jsem frajera na podlahu vedle jeho holky. Ta už se neklepala. Budoucí doktoři ji nějakým způsobem pomohli. Teď byla klidná a měla pravidelný dech. To bylo dobře. Kdyby ji museli volat záchranku, přijela by i hromada policajtů a tuhle kolej by nejspíš zavřeli. Adam by skončil v paneláku na Čerňáku a já bych měl po dovolené.

Rázně jsem vyrazil ke schodišti.

"Hej!" ozvalo se za mnou. "Co se to tady děje!"

To byl Adam. Asi tady za to cítil určitou zodpovědnost, když to patřilo jeho otci.

"Co je ve sto trojce?" cupital za mnou po schodech.

"Nejde ani tak o sto trojku, jako o třetí patro."

"Co?" nechápal Adam.

"Ve sto trojce je klub mladých chemiků, který má ve třetím patře varnu pervitinu. Je tam tolik chemikálií, že by jim to záviděli i v Neratovicích."

"Cože? A jak o tom víš?"

"Včera jsem ji tam při obhlídce hotelu objevil."

"Co?" Adam byl dost překvapený. "Proč si něco neřekl?"

"Nechtěl jsem se do toho zaplést. Drogy nejsou můj obor. Řekl bych ti o tom až při odjezdu. Pak už by to byla tvoje věc."

"Moje věc je to pořád. Co chceš jako dělat teď?"

"Vymlátím tu bandu kreténů z koleje."

"Neříkal jsi, že to není tvoje věc?"

"Když mi umírají děti pod nohama na předávkování drogou, kterou mi někdo vyrábí nad hlavou, tak je to moje věc."

Zastavil jsem před pokojem 103.

"Dole v kanclu mám klíče od všech pokojů," řekl Adam, jenž tušil, co teď přijde.

"Víš, že klíče nepotřebuju," usmál jsem se na něj.

Vykopl jsem dveře jednou ranou mířenou hezky na panty, aby dveře skončily co nejdál v pokoji a pokud možno ještě někoho po cestě pořádně praštily.

Nepraštily, ale i tak jsem chlapce pěkně vyděsil. Seděli na gauči a hulili trávu. Ty dveře se stočily a proletěly mezi nimi úzkou stranou, takže je oba těsně minuly. Škoda, vzít to víc na plocho, stačilo by chlapce odnést.

Hodil jsem před ně na stůl pytlík s perníkem.

"Máte deset vteřin na opuštění koleje..."

"Nebo co!" skočil mi do řeči ten větší.

Ten menší vystartoval. S nožem. Velkým nožem. Byl rychlý, ale ne tak jako já.

Bodnutí jsem vykryl, ruku mu zkroutil, vytrhl z ní nůž a chtěl ho bodnout do hrudníku. Byl to instinkt. Na místě bych ho zabil, nebýt Lindy.

"Ne!" ozval se její křik za mými zády.

Zastavil jsem právě včas. Jako bych úplně zmagořil. My přeci lidi nezabíjíme. Ještě, že tu Linda byla.

"Co to děláš? My přeci lidi nezabíjíme Úplně jsi zmagořil. Ještě, že jsem tu byla."

Podíval jsem se na ní.

'Zase mi čteš myšlenky?' zeptal jsem se telepaticky.

'Ne,' zněla strohá odpověď.

Zahodil jsem frajera zpátky na pohovku. Nůž se mi líbil. Nechám si ho.

"Jak vás dva kretény vůbec napadlo, udělat si varnu na koleji?" zeptal jsem se kreténů.

"My..." chtěl něco říct, ale já ho mluvit nenechal.

"A kde je ten třetí kretén? Na pokoji jste psaní tři. Vidim tu jen dvě postele. Takže co?"

"Richarde," to byl Adam. "Tyhle pokoje mají oddělenou ložnici," ukazoval na dveře po pravé straně.

"Tak proč jsou dvě postele tady?" šel jsem ke dveřím.

"Richarde," tentokrát Linda. "Buď opatrný. Za těmi dveřmi je něco zlého."

"Že bychom konečně našli, pro co jsme tady?"

"Ne!" vykřikl jeden z kreténů a vyskočil z pohovky.

Zase se posadil, když jsem z pouzdra na opasku vytáhl pětsedmičku.

Postavil jsem se ke dveřím a se zbraní připravenou k výstřelu je pomalu otevřel. Na to, co jsem spatřil, mě nemohlo připravit zhola nic. Snad jen film Vymítač ďábla z roku 1973.

A já si vždycky myslel, že démoni si za své oběti vybírají jenom holky.

Ne. Tohle byl kluk. Byl přivázaný k posteli. Jeho oči byly černé jako oči nižšího démona. Kůži měl poškrábanou a plnou ošklivých boláků. Zuby černé jakoby úplně zkažené. V pokoji to pěkně páchlo. Podíval se na mě a začal se smát. Jako nějaká čarodějnice. Vyvalil jsem oči a dveře zase pomalu zavřel. Podíval jsem se na Lindu.

"Do prdele," bylo jediné, na co jsem se zmohl.

Zvedl jsem ze země vyražené dveře a vrátil je zpět do zárubní. Pošeptal jsem jim jedno malé kouzlo, aby držely na místě. Potom jsem si sedl do křesla naproti pohovce.

"Tak mluvte," řekl jsem.

Posedlý spolubydlící, to si žádá vysvětlení.

"Ani hovno," řekl ten, co na mě vytáhl nůž.

Já opět vytáhl pětsedmičku a namířil ji na dveře ložnice.

"Postel s vaším kámošem je přímo naproti dveřím. Ani nemusím mířit. A alespoň tu nebude bordel. Demonstrativně jsem odjistil. Nevěřili byste, jak takový malý pohyb palcem na lidi působí.

"Tak dobře," řekl ten větší. Ten bez nože. Asi měl víc rozumu.

"Začalo to asi před měsícem. Nejdřív nenápadně. Výpadky paměti. Divný chování. Mysleli jsme, že jen není ve formě. Pak začal jíst syrové maso. Mluvit různými jazyky, napadat nás. Měnil se přímo před očima. Museli jsme ho přivázat k posteli, aby nikomu neublížil. Ani sobě. V novinách jsme našli inzerát na jednoho spiritualistu. Tvrdil, že nám pomůže. Že Jirku posedl ďábel a on, že ho dokáže vyhnat. Ale chtěl za to sto tisíc. To je strašná spousta peněz. Proto jsme začali vařit ten perník. Jen jsme chtěli pomoct kamarádovi."

Jo, to jsem chápal. Také jsem chtěl svého času pomoct kamarádovi. Nevyšlo to.

"Zavolej mu," nařídil jsem.

"Komu?"

"Tomu spiritualistovi, nebo co je to za šaška. Řekni, že máš ty prachy a ať hned přijde."

Tony, tak se ten větší jmenoval, mu zavolal. Spiritualita slíbil, že se do hodiny určitě staví. No jasně. Kdo by nechtěl sto táců za nic. Hezky jsme si na něj počkali.

Recepce na koleji fungovala jako ta hotelová. Když za někým přišla návštěva, řekla recepčnímu za kým jde, ten zavolal na pokoj a když příchozího ověřil, pustil ho dál.

Jakmile se spiritualista objevil ve dveřích, přiložil jsem mu pětsedmičku k hlavě. Pomalu jsem ho posadil na pohovku mezi ty dva. Otočil jsem se na Lin.

"Ještě platí, že lidi nezabíjíme?"

"Jo. Ale tenhle šarlatán v sobě nemá kousek spirituálních schopností. Je to jen podvodník, který vydělává jmění na neštěstí jiných. Myslím, že u něj můžeme udělat výjimku."

"Co? Kdo jste a co mi chcete! Co to ta blbá kráva mele. Jsem uznávaný spirituolog!"

"Blbá kráva?" řekla dotčeně Linda.

"Blbá kráva?" řekl jsem nevěřícně já.

Chtěl jsem ho za to střelit do nohy, ale pak jsem si uvědomil, že má speciálně upravená střela by mu tu nohu nejspíš utrhla. Místo toho jsem vyslovil jednoduché zaklínadlo zapomnění s dovětkem.

"Teď půjdeš a všechny své peníze věnuješ charitě. Potom si najdeš práci jako hlídač v pohřebním ústavu. Od teď uslyšíš hlasy mrtvých, ale nebudeš vědět proč. Teď odejdi."

Šarlatán vstal z pohovky a poklidně odešel. Tony s tím druhým blbečkem na to jen zírali.

"Jsi děsně krutý. Víš to?" zeptala se Linda.

"Vydával se za spiritualistu. Tak teď jím skutečně bude."

"A co bude s Jirkou?" zeptal se Tony, když jsem za šarlatánem zavřel dveře. Respektive je vložil zpět do zárubní.

"Ty víš jak vymítat?" zeptal se Adam.

"Já?" zhrozil jsem se. "Mě do toho pokoje už nikdo nedostane."

"Tak co budeme dělat?"

"Zavoláme otce Patrika. Třeba bude vědět," navrhla Linda.

Otec Patrik věděl.

Že s vymítáním nechce mít nic společného. Dokonce jsem si pro něj musel do Krásné Hory dojet. Nějak se mu se mnou nechtělo, ale po tom, co viděl U Prokopa, spolupracoval bez problémů.

"Církev už dávno nevymítá," řekl otec, když jsme vyjeli.

"Copak církev už na démony nevěří?"

"Dneska se na posedlost dívá spíš jako na psychickou poruchu. Léčí se medikamenty."

"Aha. Věřte mi otče, že až uvidíte to co já, uznáte, že na tohle prášky stačit nebudou."

"Že já nevzal to místo v Sedlově," povzdechl si otec. "Malá vesnice. Pár obyvatel. Skoro žádní démoni."

"Myslíte Sedlov u vodní nádrže Stará fara?"

"Jo, znáš to tam?"

"Jasně. V létě jsme tam byli na dovolený."

"Kdy?" otec se na mě podíval. Tak divně.

"V červenci. Jo, v půlce července. Ale pak praskla ta hráz, tak jsme odjeli."

"Praskla hráz? Podle všeho někdo poničil protipovodňová vrata. Přeřízl jistící řetěz. Prý to byl řez čistý, jako by byl provedený laserem. Kde máš svou mačetu?"

"Eéé. Je rozbitá. Už ji nemám."

"Kdy přesně jsi na Staré faře byl?"

"Tak hele otče. Přestaňte prudit. V tom kostele uprostřed nádrže byla otevřená pekelná brána. Jinak, než nádrž vypustit, to nešlo. Myslete si co chcete, ale zachránili jsme svět před apokalypsou."

"Kde všude jsi ještě byl?" otec ze mě stále nespouštěl oči.

"Doma. Většinou."

"A co Svatá trojice?"

"Raději se soustřeďme na stávající problém."

Otec se zhluboka nadechl. Asi mu to došlo. Ale nijak to nekomentoval. Naštěstí.

"Proč zrovna on?"

"Co máte na mysli otče?"

"Proč si vybral zrovna toho chlapce? Je snad silně věřící?"

Zamyslel jsem se. Vzhledem k tomu, že se kamarádil s Tonym a Majklem, což byla přezdívka toho, co na mě zaútočil nožem, bych řekl, že dost těžko.

"Věřící? To asi ne."

"Tak proč právě on?"

"Myslím, že to s ním nijak nesouvisí. Ten démon v něm jde po Lindě."

"Proč?"

"Protože jsem ji v Černém mlýně přinutil vyslovit zaklínadlo z Knihy mrtvých."

"Proč?"

Tentokrát jsem se na otce zadíval já. Ještě jednou se zeptá, proč a namotám nás na nejbližší strom.

"Protože kdybych to neudělal, oba bychom teď byli mrtví. Démon jde po ní, protože si myslí, že ví kde je Kniha mrtvých. To si teď myslí všichni démoni."

"Ale ona přece ví kde je Kniha mrtvých."

"Jo, ale démoni to do teď nevěděli. Proto šli jenom po mě. Jenomže dostat se na zem není pro démona tak snadné. Vždycky je k tomu potřeba velké množství negativní energie. Tenhle si za oběť vybral mladýho kluka. Tím, že ho trápí, vzniká spousta negativní energie. Kdyby se mu povedlo dostat se skrze něj na svět, pak by mohl ovládnout Lindu. Donutit ji vydat Necronomicon. Jedinou knihu po které démoni touží."

"Proč si nenapíšou jinou knihu?"

"To nevím. Nejsem démon. Asi to nebude tak jednoduchý. Jediný, kdo by mohl knihu znovu sepsat, je Locutus. Ale ten nám. kdo ví proč, pomáhá. Teda jednou nám pomohl. Třebas to nejde jinde než v tom chrámu, kde kniha vznikla. Napadlo mě, že by v něm mohla být i zničena. Ale ten byl stržen před více než třinácti sty lety. Těžko by ho dnes někdo našel."

Otec konečně zmlkl. Asi přemýšlel o tom, co jsem mu právě řekl.

Také jsem přemýšlel. Mise byla stále stejná. Zničit Necronomicon a nedovolit démonům ovládnout svět.

Na kolej jsme dorazili pozdě odpoledne. Venku už byla tma. Ale to většinou pozdě odpoledne v zimě venku bývá. Venku ještě přituhlo. Teplota na koleji ještě o pár stupňů klesla. Linda s Adamem a Luckou se zahřívali tím, že pomáhali Tonymu a Majklovi zlikvidovat varnu. Až na chemikálie šlo všechno do velkého kontejneru za domem.

Já jim nepomáhal. Hned po příjezdu jsem zavedl otce Patrika k posedlému.

Tony s Majklem dostali přiděleny jiný pokoj. Pokoj s démonem jsem zapečetil kouzlem, aby se do něj nikdo kromě mě nedostal.

Když jsem otci posedlého ukázal, přemýšlel jsem, jestli někde nezbylo trochu toho pervitinu. Pro otce na povzbuzení.Jakmile totiž vstoupil do ložnice, tak zezelenal, že zelenější už byl jenom ten hastrman v Panském rybníku. Nakonec to spravily dva panáky whisky dole v restauraci.

Po debatě jsme se rozhodli, že proces vymítání uskutečníme až druhý den ráno. Pěkně za světla. Démoni totiž světlo nesnáší.

A pak došlo ještě k jedné nemilé události. Venku před hotelem zastavil velký černý Mercedes a z něj vystoupili dva velcí bílí chlápci v černých kabátech a černých brýlích. Po Matrixu totiž nosil černé brýle kdejaký blb. A to hlavně v noci.

Sháněli se po Tonym a Majklovi. Jak jsem vyrozuměl, včera měla být předána další várka perníku. Když se tak nestalo, MIB si pro ni přišlo. Nejen pro to, že závazky vůči mafii se musí plnit. Ale také proto, že mafie velkou část varny financovala a teď se cítila okradená, a to i přes to, že náklady na vybavení musely být dávno splaceny. Mafie si účtovala 90 procent ze zisku. Spolupracovat z grázlama se prostě nevyplácí. Teď si přišli pro to, co jim podle nich patřilo.

Na recepci jim někdo musel říct, kde kluky najdou, neboť šli na jisto. Přímo k našemu VIP stolu.

"Houstone, máme problém," řekl jsem potichu.

"Co se děje?" zeptala se Lin.

"To jsou ty dementi, co pro ně vařili tady ty dvě paka. Jdou si pro matroš."

"Jak to víš?" otázal se Tony.

"Jsem vědma, vole. Nikdo se ani nehne, i kdyby se začalo střílet. Jasný?"

"Střílet?" řekla vyjukaná Lucka.

"Neboj kočko. Prostě se nehejbej. Nech to na mě."

"Proč to děláš? Proč nás chráníš?" zeptal se Tony.

"Protože jste moc blbý na to, abyste se ochránil sami. A slabý. A dělali jste to proto, abyste pomohli kámošovi. A to se cení. Taky bych chtěl kámoše, co se na mě nevybodnou, až mě posedne démon. Sednout, držet hubu. Bude sranda."

Gangsteři přišli ke stolu a bez pozvání se usadili na protější pohovku. Byli si tak sebejistí. Jenomže to já byl poslední rok a půl taky. Neříkám, že bych raději nevedl boj s démonem než s tímhle odpadem. Jenomže když musíš, tak musíš.

"Co je to?" ukázal na nás plešoun. Oni byli plešouni oba, ale ten jeden byl přírodní, zatímco druhý měl lebku čerstvě oholenou. Oba byly vazby. Oba ozbrojení a nebezpeční.

"Pozvali jste si na nás školku?" pokračoval plešoun. "To vám nepomůže. Dlužíte nám zboží. Chci ho hned."

"To měl být drsný úvod?" teď byla řada na mě. "Když někam přijdu, nejdřív pozdravím, kreténe."

Kretén chtěl vstát a zaútočit. Byl tak děsně pomalej. Kopl jsem ho přes stůl do ksichtu a zase se posadil. Ten šmejd vůbec netušil, co se stalo a proč mu z nosu teče krev. Druhý plešoun měl asi lepší postřeh, neboť začal z pod kabátu lovit zbraň. Říkal jsem jednou Lindě, že když čaruji, nemávám u toho rukama. Jen se dvěmi výjimkami. A to je, když chci někoho uspat, nebo něco uchopit na dálku. Tedy na dálku. Většinou to nešlo dál jak na dva metry, ale takhle daleko tyhle dva rozhodně nebyli. Jenom přes stůl. Prostě jsem to dělal tak, jako bych se ho dotýkal doopravdy. Ještě než zbraň vytáhl, uchopil jsem ho za ruku a zlomil mu zápěstí. Potom jsem přehodil pravačku za jeho předloktí a trhnutím zpět jej zlomil. To už by řval bolestí i od krku dolů ochrnutý. Minimálně děsem určitě. Jedno zaklínadlo to vyřešilo. On řval, ale vůbec nebyl slyšet. Tyhle odhlučňovací kouzla mi šla dobře. Druhý plešoun se konečně vzpamatoval a tasil svou zbraň. Na magii nebyl čas. Vytáhl jsem svou zbraň a střelil do té jeho. Odhlučňovací kouzlo na pětsedmičce fungovalo bezvadně, takže byl slyšet jen pohyb závěru. Plešounova zbraň se roztrhla a odlétající pažbička s sebou odnesla i tři plešounovi prsty. Taky řval. A taky zbytečně.

Zlomená ruka chtěl znovu zaútočit. Dost hraní. Namířil jsem mu pětsedmu na ksicht. To ho zklidnilo.

"Víš, co je tohle za zbraň?"

Přikývl.

"Víš, kdo ji používá?"

Znovu přikývl.

"Na tenhle barák zapomenete. Když ne, přijdu si pro vás i s celou svou jednotkou. Zlikvidujeme vás od nejnižšího poskoka po nejvyššího šéfa. Teď si sbal kámoše, jeho prsty a vypadněte."

Stalo se přesně, jak jsem nařídil. Nevím jak řídili, když měli každý zlikvidovanou jednu ruku, ale jejich auto odjelo. Buď automat, nebo špičková spolupráce.

"Ty máš nějakou jednotku?" zeptal se Adam, když odešli.

"Ne, ale tyhle paka se bojí jen větší síly, než mají oni sami. Mou zbraň poznal. Je to novinka, kterou mají zatím jen speciální jednotky NATO. To, že jsem od speciálů, je pro ně mnohem uvěřitelnější, než to že jsem čaroděj. Nebudou riskovat konfrontaci s celou speciálně vycvičenou a perfektně vyzbrojenou jednotkou pro pár drobáků. Už se tu neukážou. Jsou jako démoni. Namachrovaný, když mají na vrch. Vysraný, když má na vrch někdo jinej."

"Ale to lámání ruky na dálku. Mimochodem pěkně hnusný. Museli si toho přece všimnout. Bude jim to podezřelý."

Oba jsou v šoku. Jestli si na tenhle detail vzpomenou, nebudou mu věřit."

"Díky Richarde," řekl po chvíli ticha Tony. Majkl ho napodobil.

No super. Nakonec tady snad budu ještě oblíbenej.

Takže na vymítání jsme šli druhý den ráno. Původně jsem se toho měl s otcem zúčastnit jen já, ale vymítání mělo probíhat v latině a otec potřeboval druhého, který by s ním zaříkával. Jediný kdo tu uměl latinsky, byla Linda. Moc se jí do toho nechtělo. To ostatně ani otci Patrikovi. Takže nakonec jsme se vymítání zúčastnili tři. Otec Patrik, coby hlavní aktér, Lin jako jeho druhý hlas a já, coby její podpora. A také jsem měl dohlédnout na to, aby v polovině obřadu někdo neutekl. Ale kdo dohlédne abych neutekl já?

Otevřel jsem dveře do pokoje 103 a málem mě porazil ten zápach. Byla to směs výkalů, krve, strachu, zla a pekelné síry. Zase jsem za námi zavřel a zajistil dveře kouzlem. Nic se nemělo dostat dovnitř, ani ven.

Linda se bála jako nikdy před tím. Sáhl jsem ji za výstřih svetru a vytáhl od tud malý zlatý křížek na řetízku, který jsem ji věnoval a který posvětil otec Patrik. Sám jsem měl svůj stříbrný křížek. I otec měl křížek. Několik. Jeden na sutaně, dva na takové té bílé šále, co měli kolem krku při bohoslužbách a jeden luxusní dřevěný s vyřezávaným Kristem v ruce. Bylo tu tolik křížků, že už nám do party chyběl jenom Láďa s bráchou.

Po otevření ložnice se smrádek ještě zesílil. Lindě se zvedl žaludek. Mě a otci také. Musel jsem chvíli čarovat, aby nás ten puch nezabil. Démonovi se má kouzla nejspíš líbila, neboť za celou dobu nezazlobil a jen se hezky usmíval. To ho přešlo, když jsem v ložnici roztáhl závěsy a nechal na něj dopadnout denní světlo. Tolik nadávek v tolika různých jazycích ještě nikdy nikdo neslyšel. Já jich napočítal šest, včetně pekelštiny. Linda dokonce devět. Otec s námi nepočítal. Jakmile se z posedlého těla začalo kouřit, krapánek nám vytuh.

Probral jsem ho jemným poplácáním na tvář. Ta facka mu málem urazila hlavu, ale pomohlo to.

Otevřel knihu vymítače a začal zaříkávat. Linda s ním.

"In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti."

To bylo jediné, čemu jsem jakž takž rozuměl. Ostatní pro mě byla latinská vesnice.

Zato Linda perfektně odříkávala společně s otcem. Byla tak soustředěná, až to bylo neskutečně sexy.

Ale démona to nějak nebralo. Dokonce ani když kněz začal po místnosti rozstřikovat hektolitry svěcené vody. Jakoby to snad ani nebyl démon. Pořád se jen přiblble pohihňával. Už mi s tím lezl na nervy.

"Hej Richarde," promluvil démon znenadání. "Pozdravuje tě tvůj bratr," měl vysoký pištivý a velice nepříjemný hlas.

Neodpověděl jsem. Bylo mi jasné, že naráží na Locuta. Ale otec nás varoval, ať s démonem nemluvíme.

"Hej couro," zkusil to na Lin, když u mě neuspěl. "Morphus tě zdraví. Už se těší, až s tebou bude v pekle obcovat, stejně jako s tvojí babičkou."

Lin přestala zaříkávat a chtěla démonovi něco odpovědět. Ale já ji položil ruku na rameno.

"Jen se tě snaží rozhodit. Nedovol mu to."

Linda opět začala zaříkávat. Já pomalu procházel za nimi. Nevím, něco se mi prostě nezdálo.

Když jsem procházel za otcem z ruky mu vyletěl dřevěný kříž. Přímo na mě. Chytil jsem ho. Přistoupil jsem k posedlému a přiložil mu kříž na čelo. Čekal jsem, že se kůže na jeho čele začne škvařit, ale nestalo se nic. Jenomže démoni a kříže nejdou dohromady. Vyřkl jsem zaklínadlo, odhalující vše skryté. V místnosti to trochu zajiskřilo. Přeci jen, katolické vymítání a pekelná zaklínadla také moc dohromady nejdou. Ale zabralo to. Z úst posedlého se vyřinula černá krev.

Moc hezký. Až na to, že krev lidí je červená, ať jsou sebeposedlejší.

Vytáhl jsem z pouzdra na opasku dýku proti stínům a bodl posedlého do boku. Do přesného místa a pod přesným úhlem tak, abych mu neporanil žádný vnitřní orgán.

Ne. Nestudoval jsem anatomii. I tyhle znalosti byli v Necronomiconu. Hodili se při mučení. Člověk dlouho vydržel.

Posedlý se vypjal jako luk. Chvíli tak v provazech, které ho poutaly setrval a potom padl zpátky na špinavou postel. Zdálo se, že je mrtvý.

"Cos to udělal!" vykřikla Linda. Myslela si, že jsem Jirku zabil.

"Tomuhle ty říkáš zachovat klid?"

"Přestaň vyvádět člověče. Podívej," nadzvedl jsem jedno z jeho víček.

Černé démonské oči byly pryč. Místo nich se na nás divadlo jen obyčejné oko s modrou duhovkou a rozšířenou zornicí.

"Je z toho venku. Pomozte mi."

Zvedl jsem Jirkovo tělo a odnášel ho do koupelny. Byl úplně vychrtlý. Podle toho co jsem věděl od Tonyho a Majkla, se ho snažili krmit a pečovat o něj, ale v posledních dnech už byla entita v něm tak silná, že to prostě nešlo.

Opatrně jsem ho položil do vany a pustil na něj teplou sprchu. Dokonce se na chvíli probral z bezvědomí.

Lindu jsem poslal dolů do restaurace, kde čekali ostatní, aby mi přinesli všechny potřebné věci.

Nejprve jsem Jirku umyl, neboť ten puch byl vážně vražedný. Potom jsem mu vyčistil a ovázal všechny rány. Naštěstí to nebylo tak vážně, jak to na první pohled vypadalo. Většina z toho byli jen škrábance, které si způsobil sám svými dlouhými, nestříhanými nehty. Ani rána po mém noži ho nemohla ohrozit. Vyčistil jsem ji a přelepil sterilní gázou. Nakonec jsme ho oblékli do věcí, které nám kluci přinesli. Troje teplé ponožky a pak čtvrté tlusté s vánočním motivem od Lucky. Zateplené kalhoty od Majkla. Tlustá tepla mikina se Spidermanem ode mě. Péřová bunda od Adama. A nakonec vlněná čepice s obrovskou bambulí od Lindy.

Proč tolik teplých věcí? Protože teplota v hotelu se stále držela na úrovni třinácti stupňů. A Jirka byl celou dobu posednutí téměř nahý. Byl podchlazený a zatím to nespravila ani teplá sprcha. Ale náš student lékařské fakulty Adam tvrdil, že bude v pořádku. Že to chce jen čas.

Jirku jsme uložili do postele v novém pokoji kluků a jeden z nich u něj držel neustálou stráž. Už nebyl v bezvědomí. Dokonce s námi i prohodil pár slov. Ale byl velice vyčerpaný. Potřeboval odpočívat. Potřeboval spát.

My ostatní se přemístil do restaurace. Byl čas vysvětlování.

"Proč jsi ho bodnul nožem?" vystartovala na mě Linda.

"Nebyl to nůž, ale dýka," vytáhl jsem dýku, kterou jsem měl stále v pouzdře na opasku.

"Určitě si ji pamatuješ. A otec také. Posvětil mi tři takové. Jednu jsem použil pro zajmutí stínu u tebe doma. Druhou dnes."

"To uvnitř Jirky. To byl stín?" zeptala se Lin nevěřícně.

"Ano."

"Nevěděla jsem, že stíny mohou posednout člověka."

"Já taky ne. A ten stín nejspíš taky. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale v hotelu je pořád stejná zima. Pořád tu něco je. Něco, co přinutilo stín, vydávat se za démona. Ještě není konec. Jirku jsme zachránili, ale co se zla v domě týče, pořád jsme na začátku."

"Co uděláme teď?" zeptal se otec Patrik.

"Mohli bychom vyzkoušet vymítání domu," odpověděla Linda.

A pak ji vystřelila ruka a ona zaječela.

"Co to bylo! Jako by mě něco chytlo za ruku!"

Jen to dořekla, něco ji strhlo na podlahu. Skočil jsem po ní, ale to něco bylo rychlejší. Najednou ji to táhlo z restaurace pryč. Běžel jsem za ní.

Vyběhl jsem do haly a viděl ji, jak proletěla dveřmi do suterénu. Tedy do wellness centra. Student, který měl dnes službu na recepci, měl oči na vrch hlavy.

"Jen tak blbnem!" zakřičel jsem na něj v běhu.

Nezastavil jsem. Kopem jsem rozrazil dveře do suterénu. Jestli dobře počítám, za mou kariéru démonologa tohle byly páté vykopnuté dveře. Zajímalo by mě, jaký je rekord. Do suterénu vedlo schodiště, pokračující dlouhou širokou chodbou, táhnoucí se téměř pod celým domem. Doufal jsem, že ten neviditelnej parchant nevláčel Lindu dolů po schodech. To by byla pěkně dobitá. Ale asi jo. Až ho chytnu, zabiju ho i kdyby byl mrtvej.

Seběhl jsem schody a zaposlouchal se. Lindu jsem nikde neviděl. Ale pak se ozval její výkřik a šplouchnutí vody. Bazén.

Vběhl jsem do místnosti s bazénem, která zabírala podstatnou část suterénu. Bazén byl na nějaký hotel opravdu velký. Osm metrů na šířku a sedmnáct na délku. Netypický rozměr, avšak přizpůsobený zdejším možnostem. Hloubka 1,7 metrů, byla po celé délce bazénu stejná. Já bych v něm v pohodě stačil, ale Linda ani omylem.

Viděl jsem ji, jak se plácá ve vodě zhruba uprostřed. Jako by se jí někdo pokoušel stáhnout pod hladinu. Neviditelnej šmejd. Bojovala jako lvice, ale proti neviditelné přesile neměla šanci.

Rozběhl jsem se a skočil úhlednou šipku. Ale ještě v letu jsem si všiml, že hladina pode mnou zbělala. Zabalil jsem se do klubíčka a přistál parádním para kotoulem. Kdybych tak neučinil, rozrazil bych si lebku o zamrzlou hladinu.

Aby hladina něčeho tak velkého a teplého, jako byl tenhle bazén, zamrzla během zlomku sekundy, asi ještě nikdy nikdo neviděl. Ten démon, který tu řádil a já už si byl jistý, že je to démon, musel mít velkou moc.

Doklouzal jsem do středu bazénu a pod ledem viděl Lindin vyděšený obličej. Její oči neuvěřitelně skrze led zářily. Její ústa byla otevřená, jako by na mě pod ledem křičela. Bušila dlaněmi do ledu, snažila se dostat ven, ale neměla šanci.

Poklekl jsem na led a bušil pěstí proti ní. Ale bylo to k ničemu. Led byl příliš silný. Jediné, čeho jsem dosáhl, byly krvavé šmouhy na ledu, zanechané mými rozbitými klouby.

Lindino úsilí pod ledem sláblo. Docházel ji kyslík. Ještě chvíli a utopí se.

Povstal jsem a vytáhl pětsedmičku. Zamířil jsem na Lindinu hlavu pod ledem. Ještě mě vnímala. Viděla mě. Její oči se rozzářily ještě víc.

Nevím, co si myslela. Možná, že ji chci ulehčit trápení. Ale já se jen potřeboval trochu srovnat. Pohnul jsem rukou se zbraní mírně v pravo. Sedm plus jedna střela prorazila tlustou vrstvu ledu, jako nic. Později jsem se dozvěděl, že 5,7 milimetrové projektily poškodily keramickou dlažbu dna bazénu.

Nohou jsem prorazil prostřílený led. Položil se na břicho a až po pás se zanořil pod led. Nahmátl jsem Lindu a vytáhl ji ven. Zhluboka se nadechla a začala kašlat vodu. Párkrát si lokla, ale jinak byla v pohodě.

Vytáhl jsem ji na led právě ve chvíli, kdy do haly s bazénem vtrhli ostatní. Led pod námi v okamžiku roztál a my se zase ocitli ve vodě. Proti očekávání byla stále krásně teplá.

Pomohl jsem Lindě z bazénu, ale jakmile jsme byli venku, dala se do nás příšerná zima. Vzduch v hotelu se ještě ochladil. Naštěstí byla součástí bazénu také převlékací místnost, ve které visely tlusté teplé župany a pod nimi tlusté, neméně teplé papuče. Výbava pro hotelové hosty. S Lindou jsme se vysvlékli z mokrých šatů a zabalení do suchých teplých županů se nechali odvést do restaurace.

Adam nám nalil panáka whiskey na zahřátí, zatím co Lucie se nabídla, že nám skočí na pokoj pro suché oblečení.

"Co se stalo tentokrát?" zeptal se Adam, když si také nalil sklenku whiskey.

"Je to démon. O tom už není pochyb. A je velice mocný. Rychlý jako střela a není vidět."

"Neviditelný démon?" zeptal se otec Patrik.

"Ano."

"Pak to musí být Invisiblus."

"Od kud znáte jména démonů, otče?"

Otec poklepal na svou vymítačskou knihu.

"Je třeba znát jména démonů, které vymítáte."

V tom měl pravdu.

"Jak mocný je Invisiblus?" zeptala se Linda.

"Pátý v žebříčku. Hned před Locutem. Máme kliku, že to není nikdo z top trojky. Měla by na něj zabrat zaklínadla z Necronomiconu."

"Ale jak je chceš použít, když není vidět. Jak zaklínadlo zamíříš?"

"Srdcem," odpověděl jsem, aniž jsem věděl proč.

"Sakra, chtělo by to mačetu. Ta na tyhle šmejdy funguje nejlíp. Nalej mi ještě jednu," podal jsem prázdnou sklenku od whiskey Adamovi.

"Mám pro tebe něco lepšího," usmál se. "Malém jsem na to zapomněl."

Adam zpoza baru vytáhl dlouhý tenký balík, převázaný provázkem.

"Přinesl to kurýr, když jste se byli vykoupat. Je to pro tebe," strčil mi balík do ruky.

"Pro mě?" podivil jsem se. "Co je to?"

"Rozbal a uvidíš."

Sáhl jsem po opasku se zbraněmi. Své mokré hadry jsem u bazénu nechal, ale beze zbraní bych určitě neodešel.

Dýka s uvězněným stínem na něm stále byla a nebyl důvod, proč by mi teď nemohla posloužit jako nůž. Rozřízl jsem jí provázek a otevřel balík. První, co jsem spatřil, byla hladká hnědá kůže. Rozbaloval jsem dál. Z hladké hnědé kůže se vyklubalo parádní kožené pouzdro, ze kterého trčela rukojeť z tvrdého tmavého dřeva, jištěná třemi měděnými nýty. Rozepnul jsem jistící sponu a vytáhl na světlo mačetu. A ne ledajakou.

"No ty vole. Tohle je Jungolo Mark III," řekl jsem s úžasem v hlase tentokrát já.

Jungolo Mark III

Podrobnou recenzi o této mačetě jsem četl asi před půl rokem v časopisu Zbraně&Střelivo. Tohle byla mačeta mých snů. Vyrobena z 5 milimetrů silné uhlíkové oceli S60V, asi nejlepší oceli na výrobu nožů a mačet. Vršek čepele byl mírně zahnutý, a to až do rukojeti typu full-tang, takže u ní nehrozilo zlomení. Špice mačety byla masivní pro lepší úder a celá čepel se potom lineárně s mírným prohnutím zužovala k rukojeti, která měla též mírné prohnutí pro lepší úchop. Tělo mačety bylo hrubé a černěné. Nejen, že to dobře vypadalo, ale černění zamezovalo korozi uhlíkové oceli. Jen její jeden a půl centimetrů široké ostří bylo po vybroušení ponecháno lesklé. Byla to nádherná práce. Ale u nás se oficiálně sehnat nedala a když, tak za šílenou cenu atakující mou výplatu. A to bylo prostě za mačetu moc. Nemohl jsem si ji dovolit, ale teď ležela přede mnou.

Ale pokud jsem si dobře vzpomínal, na tomhle kousku bylo něco jiného. Mačeta, která ležela přede mnou byla o něco delší než klasická Jungolo Mark III. Také měla o něco delší rukojeť a dřevo na ni nebylo tak tmavé. Spíše do červena.

"Ne tak docela," řekla Linda na mnou vyřčené označení mačety.

Pohlédl jsem na ni, co o tom ví. Myslel jsem, že mačeta je dárek od Adama.

"Pořádně si prohlédni ostří," řekl Adam.

Udělal jsem, co chtěl a znovu jsem úžasem vydechl. Tohle byla překládána, neboli damašková ocel. Poznalo se to podle mírných vlnek viditelných na ostří, tam kde nebyla čepel začerněná. Překládáním se vyráběli i japonské meče. Použitím dvou druhů oceli se dalo docílit jak pružnosti, tak tvrdosti výsledného materiálu. Ocel tak nebyla ani měkká, ani křehká. Nebylo snadné ji zlomit a zároveň skvěle držela ostří.

"Nechal ji vyrobit Adam. U kováře, který vyráběl doplňky do hotelu, včetně mříží do třetího patra."

Ty mříže byla skvělá práce, takže i kovář musel být skvělý.

"Já s otcem jsme na ni dodali materiál," pokračovala Linda.

"Ty a otec? To je ukovaná z obalu od žvýkaček?"

Linda se zamračila. Její oči se rozzářily. Právě jsem ji naštval. Slova se ujal otec Patrik.

"Mačeta je částečně vyrobena z kříže svatého Vojtěcha. Svíral ho v ruce, když byl zavražděn na příkaz jeho bratra Boleslava. Byla to ta nejcennější relikvie ve svatém Prokopovi."

Tak to jsem netušil. Lindě muselo dát hodně práce, než z otce kříž dostala. To muselo být to tajné špitání U Prokopa.

"Omlouvám se otče. A co ten druhý materiál."

Tentokrát se slova ujala Linda.

"Ten druhý materiál pochází z Rudé."

"Ale Rudá přeci zůstala v Černém mlýně."

"Ne tak docela. Její čepel si vytrhl z boku démon, protože mu překážela v pohybu a odhodil ji na zem. Sebrala jsem ji a schovala, když jsi se bavil krájením démona motorovou pilou. Společně s křížem svatého Vojtěcha a časopisem s mačetou o které jsi mi jednou říkal, jsem všechno předala Adamovi a ten to zase předal kováři, který už dlouho spolupracuje s jeho otcem. Tohle je výsledek."

"Páni, to muselo stát strašnou spoustu peněz."

"Tatíkův účet to ani nepozná."

"Ale v té mačetě musí být spousta energie. Ten svatý kříž musí krájet démony jako máslo."

"A navíc byl potažený silnou vrstvou ryzího stříbra, měl by být účinný i proti vlkodlakům."

"A Rudá. Díky magii, kterou byla prošpikovaná, byla skoro nezničitelná. Ocel sekala jak trávu. Zajímalo by mě, co dokáže teď."

"To lehko zjistíme," odpověděl Adam a z zpoza baru vytáhl popelník.

Pozvedl jsem obočí, ale nebylo to všechno. Další na řadě byla velká bowlingová koule, kterou do popelníku položil, aby se neodkutálela.

"Tak se ukaž," usmál se.

Párkrát jsem mačetu protočil v ruce, abych si na ni zvykl. Díky ne tak výrazné špici, jakou měla Rudá a prodloužené rukojeti, byla skvěle vyvážená. Na mačetu.

"Raději ustup," poradil jsem Adamovi stojícímu za barem.

Znovu jsem zatočil mačetou. A pak ještě jednou. A ještě jednou. Z třetího zatočení jsem vedl úder přímo na kouli. Slabě to svistlo, asi jako když přejede brousek přes čepel nože.

Koule vypadala nedotčená.

"Trefil ses vůbec?" zeptal se Adam.

Já se usmál. Kývl jsem na Lin, aby přišla ke kouli. Ta strčila prsty do jejích děr a nadzvedla ji. Ale ne tak zcela. Stejně jako ne tak zcela byla nedotčená koule.

Linda držela v ruce jen její horní půlku. Dokud byla koule vcelku, řez na ni nebyl vůbec vidět. Mačeta ji přepůlila tak čistě, že by to snad nedokázala ani samotná Rudá.

Prohlédl jsem si její ostří. Bylo naprosto nedotčené, stále naprosto perfektní, stejně jako zbytek mačety.

"Wow," řekl jsem. Tahle mačeta byla přímo snová.

"Co ti dlužím?" zeptal jsem se Adama.

"Jak jsem řekl. Je to dárek. A i kdyby nebyl, táta to na účtu ani nepozná, takže v pohodě."

Zase jsem zatočil mačetou. Linda se rozesmála.

"Čemu se směješ, princezno?"

"Kdyby ses viděl. V tom županu a trepkách, ozbrojený smrtící mačetou. Vypadáš jak pako. Možná by ses měl převléct," pořád se smála.

Já se nesmál. Najednou mi něco došlo. Vrátil jsem mačetu do pouzdra, které bylo uzpůsoben k nošení na zádech rukojetí dolů, stejně jako Rudá a vzal si opasek na kterém byla dýka, pětsedmička a dva náhradní zásobníky. Potom jsem přebil.

"Co se děje?" zeptala se Linda.

"Někdo nám tu chybí," odpověděl jsem a vyrazil ke schodišti. Na to, že nám šla Lucka pro dva páry ponožek a pár dalších hadrů na zahřátí, byla pryč podezřele dlouho.

Ostatní mě za chvíli dohnali. Společně jsme vystoupali do druhého patra.

"Držte se za mnou," řekl jsem a udělal první krok do chodby. Ostatní mě kopírovali.

Zase jsem se zastavil, otočil a vytáhl ze závěsu mačetu. Namířil jsem ji na hruď nejbližšímu, tedy Adamovi.

"Držte se za mnou, ale dál," ustoupil jsem na délku mačety a paže. Pochopili. Nerad bych jim při tasení mačety, kterou jsem vrátil zpět do závěsu, ublížil.

Pomalu jsme postupovali chodbou k našemu pokoji.

"Je někde tady, cítím ho," řekla Linda.

"Od kdy?" řekl jsem s ironií v hlase. Ještě před chvílí jsme netušili, co se tu děje. O tom, že je tu démon, nemluvě.

"O té doby, co mě málem utopil v bazénu, vole," odsekla.

"Jak s ním chceš bojovat, když je neviditelný?" zeptal se otec.

To byla dobrá otázka. Ale já měl přece oči démona. Přepnul jsem je do nočního režimu. Na chodbu nevedla žádná okna. Byla osvětlená jen žárovkami pod stropem. Ale i tak to bylo na noční režim mých očí moc. Viděl jsem jen bílý sníh. Šumění. Ale démoni přeci museli vidět i při světle. Na tom denním moc dlouho nevydrželi. Ale při umělém osvětlení už jsem je viděl a oni viděli mě.

Zamrkal jsem a znova. Snažil jsem se v bílé tmě zorientovat. A pak se to stalo. Nejen, že jsem viděl. Ale viděl jsem dokonce i barevně. Sice to nebyly ty správné barvy, ale byly tam. Přes rok jsem byl pořád dokola oslňován v nočním režimu, a přitom stačilo jen poladit filtry, nebo jak to říct. Viděl jsem nejen své okolí, ale i démona.

Stál na konci chodby. Měl hrubou černou kůži. Z hlavy mu trčely rohy. Jeho oči modře zářily. Modře? Ty barvy opravdu moc neseděly. Díval se přímo na mě. Asi pochopil, že ho vidím, neboť z nenadání zaútočil.

Vytasil jsem pětsedmu a zahájil palbu. Ale démon byl děsně rychlý. Vyhýbal se mým střelám a stále se přibližoval. Něco tak rychlého jsem ještě nikdy neviděl.

Sedm střel 5,7x28 milimetrů vyrobilo sedm úhledných otvorů v dřevěném obložení hotelové chodby. Ještě chvilku a hotel bude potřebovat další rekonstrukci. Důležitější teď bylo, že ani jedna ze střel démona nezasáhla. A už byl přímo přede mnou.

Upustil jsem zbraň na zem a tasil svou novou kamarádku. Tohle démon nečekal. Stejně jak byl on rychlý, já byl s mačetou neporazitelný. Alespoň jsem se tak cítil. Jak jsem ji tasil ze spod za zády, rovnou jsem vedl sek od jeho rozkroku ke krku. Některé pozemské fyzikální zákony naštěstí platí i pro démony. Třeba setrvačnost. Jak šel proti mně, uhnul jsem mu z cesty, popadl ho za jeden z rohů, přetočil a zabodl mu mačetu do hrudi těsně pod krk.

Chodbou se rozlehl trojhlasý výkřik. Zraněného démona viděli i ostatní. Přepnul jsem se zpět do normálního vidění. Ucukl jsem hlavou. Démon, takhle z blízka, byl opravdu děsivý.

Ale jeho oči. Jeho oči jako by ztratily něco ze své rudé záře. A v jeho tváří jako bych četl výraz překvapení, vystřídaný výrazem strachu. Démon byl zraněný. Má nová mačeta, obohacená o relikvii svatého Vojtěcha, měla moc zranit démona i když neměl hmotné tělo. Tím, jak jsem ho poprvé seknul, se zviditelnil a najednou jsem ho mohl uchopit. Něco takového nečekal. Proto to překvapení.

Ale jeho strach netrval dlouho. Přeci jen to byl pátý nejmocnější démon pekla.

Narazil do mě oběma rukama a odhodil mě přes půlku chodby. A nejen to. Vyslal za mnou ohnivý kruh.

Padl jsem na podlahu a chránil se před plamenem pekelným. Naštěstí to netrvalo dlouho.

Zase jsem vyskočil na nohy, připravený postavit se démonovi.

Nikde jsem ho neviděl. Jen moji přátelé byli rozházení po chodbě jako kuželky. Ale už se stavěli na nohy.

"Richarde. Tvoje vlasy," řekla Linda, když jsem k ní došel.

Přejel jsem si rukou po hlavě, ze které se sypaly chomáčky seškvařených vlasů. Tak to byl ten připálený smrádek, který jsem od útoku démona cítil.

"Jako Majkl Džeksn," řekl jsem vesele.

"Ukaž, podívám se na to. Musí to děsně bolet."

Sklonil jsem hlavu, aby na ni viděla. Přejela mi po ní rukou.

"To není možné. Vůbec žádná spálená kůže. Jen holá bílá lebka."

Zase jsem se narovnal.

"Vypadáš jak Landa, ty vole."

Prohlédl jsem zbytek svého těla. Z bílého županu zbyly ohořelé cáry. Ale já na sobě neměl ani jediné zarudlé místečko. Usmál jsem se.

"Asi sem nehořlavej."

"Zázrak," řekl otec.

"Jo, tak jdeme. Do jedničky," rozběhl jsem se ke schodům. Ale ohořelý, potrhaný župan se mi zamotal pod nohy a já se rozplácl na podlaze. Mačeta cinkla o dlažbu.

"Jsi v pohodě?" přiklekla ke mně Linda.

"Ne princezno," zavrčel jsem. Asi jsem se lehce praštil do hlavy.

Tři a půl démona jsem prozatím zlikvidoval a nakonec skončím takhle.

Linda mi pomohla na nohy.

"Co je jednička?" otázal se otec.

"První patro. Je tam Jirka. Je oslabenej. Démon by se v něm mohl skrýt a pak už by ho ven nikdo nedostal."

"Nechceš se raději převléknout broučku?"

"Na to není čas."

"A co Lucka. Pořád jsme ji nenašli."

"Kurva!"

Vrátil jsem se chodbou zpět ke dveřím našeho pokoje a vykopl je. Šesté. Zase jsem se usmíval.

Lucka ležela na zemi pod hromadou hadrů. Přiklekl jsem k ní. Dýchala. Zdálo se, že je jen v bezvědomí. Jemně jsem ji poplácal po tváři. Otevřela oči.

"Už jsem byla na odchodu, když mě něco povalilo na zem. Dál už nevím," řekla jakoby na omluvu.

"To nic krásko. Už jsi v bezpečí," ujistil jsem ji.

A potom jsem se konečně oblékl. Ponožky, trenýrky, džíny, triko, mikina bez Spidermana a náhradní boty jsem sebou taky měl. Mačetu na záda. Doplnit zásobníky k pětsedmičce a i se zbraní je dát Lindě, která se mezi tím také převlékla. Párkrát jsme spolu stříleli, takže se zbraní zacházet uměla.

Kluci teď obývali sto osmičku. Také měla tři lůžka, ale bez oddělené ložnice. Postavil jsem se před její dveře a chtěl je vykopnout, ale Adam mě zabrzdil.

"Nechtěl bys mi konečně přestat demolovat majetek?"

"Není tvůj."

"Jednou bude. A dveře mají takovou vymoženost, říká se jí klika."

Adam zmáčkl kliku a dveře otevřel. Sakra. Sedmička nebude.

"Uhni," odstrčil jsem Adama od otevřených dveří a vstoupil.

Na pohovce před televizí seděl Tony s Majklem. Mastili něco na Playstationu. Jirka ležel v posteli a fandil jim. Byl při vědomí a vypadal docela v pohodě. Pomalu ukusoval nějakou čokoládovou tyčinku, kterou zapíjel pomerančovým džusem.

"Co se děje chlapi?" zeptal se Tony.

Pozorně jsem si pokoj prohlédl. Potom Jirku. Byl úplně v pohodě. Démon tady nebyl. Ani v pokoji, ani v Jirkovi. Fajn. Ale co teď?

Posadil jsem se na pohovku mezi Tonyho a Majkla a mačetu položil před sebe na stůl. Chlapci mi přišli trochu nervózní.

"Dal bych si pivo. Nemáte?"

Tony sáhl vedle pohovky a podal mi láhev. Prohlédl jsem si ji.

"Hele. Mistr Bannister," řekl jsem vesele a zhluboka se napil skotské. Tedy chtěl jsem se zhluboka napít, ale Lin mi nedala příležitost.

"Teď budeš chlastat?" vytrhla mi láhev z ruky. Trochu jsem se při tom polil.

"Pomáhá mi to přemýšlet," hájil jsem se dotčeně.

"Démon tady někde je. Myslím někde v domě. Aby se démon dostal do našeho světa, potřebuje spoustu negativní energie. A tu nemusí brát jen z lidí, ale i z míst kde se odehrálo něco strašného," pokrčil jsem rameny a natáhl se po lahvi. Nedostal jsem ji.

"Když jsme přijížděli, všiml jsem si, že dům má věž se zvonicí," řekl otec.

"Jo, tenhle dům byl dříve jezuitským klášterem. Původní zvon odvezli Němci ve dva a čtyřicátém. Ale táta nechal odlít nový podle dochovaných fotek. Dokonce ho i nechal vysvětit."

"Svěcený zvon je hlasem božím," dodal k Adamovu výkladu otec.

"A jak nám tohle pomůže, padre? " zeptal jsem se já.

"Neříkej mi padre. Nejsme ve Španělsku."

"Nebo v Mexiku. Že? To nám asi taky nepomůže."

"Já bych možná věděl," ozval se Adam.

"Tak povídej študáku," pohodlně jsem se na sedačce rozvalil. Na úkor Tonyho s Majklem. Prostě měli smůlu.

"Kdysi, v temném středověku, tady bylo náměstí, kde trestali domnělé čarodějnice. Ale neupalovali je, jak bylo v těch dobách zvykem. Uprostřed náměstí stála hluboká studna. Čarodějnice v ní topili pověšené za nohy."

"Tomu říkám romantika. A dál?"

"Po morové pandemii, která tehdy vyhladila dvě třetiny evropské populace, přišla doba osvícení. Lidé přestali za živa upalovat jiné lidi a na místě náměstí postavili dům. Dům byl podsklepený, jako všechny domy v té době. A ve sklepě měl vlastní studnu, protože studna ve které topili čarodějnice a která proto byla největším zdrojem morové nákazy v Praze, byla na místě zachována."

"Chceš říct, že pod tímhle barákem je studna, ve které zabíjeli lidi?"

"Asi jo."

"A když jsem po tobě chtěl veškeré informace o tomhle domě. Nenapadlo tě, že by to mohlo být důležité?"

"Vzpomněl jsem si až teď. Sorry."

Vzpomněl jsem si až teď. Sorry. Ani naštvanej jsem na něj nemohl být. Někoho mi to totiž silně připomínalo.

"Jenže ve sklepě je jenom wellness a kotelna. Celý jsem ho prošel. Nikde žádná studna."

"Víš, že Staré město bylo kdysi o dobré tři metry níž? A Vltava v té době nebyla nijak regulovaná. Takže město bylo často pod vodou. A pak nějakou chytrou hlavu napadlo zvednout terén do úrovně prvních pater tehdejších domů. To znamená, že z přízemí budov se staly sklepy. A tahle budova byla postavena na základech jednoho takového domu. To znamená, že sklep má dvě patra. Na to se přišlo při hloubení bazénu pro wellness. Podloží pod bazénem samozřejmě muselo být vybetonováno, ale pokud vím, zbytek sklepení zůstal nedotčený. Vstup do něj by měl být někde v kotelně."

"No prima. Vidíš, že dokážeš bejt i historik, když chceš. Tak fajn. Uděláme to takhle. Vy otče zůstanete tady. Pro případ, že by se démon přeci jen rozhodl schovat se tady v našem příteli."

"Aha. A co mám jako dělat?"

"Hlavně mluvte hodně latinsky. To na démony zabírá. Adam s Luckou půjdou do zvonice. Třeba má otec s tím božím hlasem pravdu a nějak nám to pomůže. Já s Lindou jdeme do sklepa."

"Už zase pod zem? Zase to nejhorší?"

Linda moc nadšeně nevypadala.

"Démoni milují podzemí. A ty zase miluješ mě. Takže jinak to nejde."

"Dost si věříš."

"Co?"

"Dělám si srandu broučku. Tak jdeme," vytáhla pětsedmičku a zkušeně zkontrolovala jestli je nabitá.

Při odchodu jsem se zahlédl v zrcadle na chodbě. No ty krávo. Nejen, že jsem měl úplně holou lebku, ale také mi shořelo obočí i řasy. Prej Landa. Vypadal jsem spíš jako bílá verze Fantomase. Snad to všechno doroste.

Najít vstup do druhé úrovně sklepení nebylo nijak složité. Všude kolem byla betonová podlaha, která nevydávala vůbec žádný zvuk. Jen v jednom místě za kotlem byl čtverec metr krát metr, který byl ze dřeva a zněl dutě, když jsem ho podupal. Jen ho nebylo za co otevřít. Našel jsem spáru ohraničující vstup do podzemí a vrazil do ní mačetu, kterou jsem použil jako páčidlo. Mačeta byla z půl centimetru silné oceli. Nebál jsem se, že ji zlomím. Původně jsem chtěl říct, že díky magii, která v ní byla uložená, by ani zlomit nešla. Ale to jsem si o Rudé myslel taky. Takže to radši neřeknu.

Postavil jsem Lindu hezky stranou a řekl jí ať se připraví. Namířila na poklop zbraň a čekala. Já zapáčil a nadzvedl poklop z dvoucentimetrové dřevěné desky. Zabral jsem a odhodil ho stranou.

Ze vzniklého průchodu na nás dýchl mráz. Tam dole byla ještě větší zima než ve zbytku domu. Z té díry se šířil závan zla. Nebylo pochyb, že jsme tady správně.

Dolů vedlo dřevěné schodiště. Alespoň něco, protože jinak byla dole úplná tma. Mě to nevadilo, ale Linda by dole neviděla vůbec nic. Pak by nemohla střílet.

"Já vím, že ty ve tmě vidíš, ale já ne. Nebudu moci střílet."

Usmál jsem se. Dokonale sehraný pár. To se jen tak nevidí.

"Mám nápad. Tak pojď. Uvidíš."

Sešli jsme do středověkého sklepení a zastavili se ve čtverci mdlého světla přicházejícího ze shora.

Vyhrnul jsem si rukáv na levé ruce a zažehl ohnivý kruh. Ale nevyslal jsem jej, tak jak jsem to dělával obvykle. Držel jsem ho v ruce a nepouštěl. Má levačka se proměnila v živou pochodeň. Plála jasným rudým světlem pekelného ohně. Zvedl jsem ji vysoko nad hlavu. Teď jsme měli světlo.

"To je úžasný," vydechla Linda. "Vážně to nepálí?"

"Ne. Právě naopak. Jako by to chladilo. Vlastně je to docela příjemný."

"Tak se nám tu hlavně nezamiluj."

Sarkastická Linda? Takovou jsem ji měl nejradši.

Postupovali jsme dál středověkým sklepením. Jeho stěny byly postavené z velkých, hrubě otesaných, kamenných bloků. Mělo vysoký klenutý strop, podpíraný sloupy. Čekal jsem sklepení plné pavouků, netopýrů, krys a potkanů velkých jako autobus. Ale nebylo tu nic. V tomhle sklepě život chyběl úplně.

"Tam," ukázala Linda.

Kamenný kruh. Asi metr vysoký. Šli jsme blíž. Na studni nebyl žádný kryt. Pozvedl jsem ruku nad černou kruhovou jámu, ale pekelný oheň jej dokázal osvětlit jen na pár metrů.

"Tak kde je ten parchant. Takhle by to nešlo. Hej Invisible! Ty pekelná špíno! Vylez! Ať ti můžu nakopat prdel! "

"Zbláznil ses?" praštil mě Linda. "Vážně myslíš, že je dobrý nápad provokovat démona?"

"Tady dole se mi nelíbí. Chci to vyřídit a pak jít k Prokopovi na pivo."

"Myslíš někdy na něco jiného než na alkohol?"

"Přeci na tebe lásko."

Náhle se ze tmy kolem nás ozvaly hlasy. Šepot přicházející z různých směrů. Otáčeli jsme se za těmi hlasy, ale ten kdo mluvil, byl stále skrytý ve tmě. Mohl jsem se přepnout do nočního režimu, ale pak bych zdroj hlasů viděl jen já. Linda nikoliv. A tak jsem udělal to, co tenkrát v jeskyni pod Lindiným domem. Vystřelil jsem ohnivý kruh ke kamennému stropu. Oheň se po něm rozvalil jako vlny a osvětlil celý prostor.

Ach jo. Možná jsem měl nechat zhasnuto.

Byli jich stovky. Stáli v kruhu kolem nás. Jeden jako druhý. Začínám si všímat, že pekelní démoni si jsou dost podobní. Černá, lesklá, popraskaná kůže, ze které prosvítá oheň. Dlouhé kostnaté ruce s pařáty ostrými jako břitva. Černé rohy a rudé svítící oči. On i Locutus vypadali podobně, ale nebylo to tolik vidět, neboť Locutus se skrýval pod svou černou kápí.

"Mě nemůžeš porazit," ozvalo se najednou ze stovky démonských hrdel. "Mě je mnoho," dodal ještě démon a zaútočil.

Nevím proč, ale odhlučňovací symbol na pětsedmičce tady dole nefungoval. Sklepem se rozlehly hlasité rány po tom, co Linda spustila palbu. Počítal jsem je. Měla tři plné zásobníky plus jeden v komoře. 22 nábojů. Jenomže jeho bylo mnoho. Stovky, možná tisíce. V tom tkvěla jeho síla. Proto byl druhým nejmocnějším pekelným démonem. Tohle byl Legion. Nebo také Legie, Granfaloon, nebo Nuculais. Měl mnoho jmen, neboť jeho samého bylo mnoho.

Má nová mačeta se činila o sto šest. Krájela Legie po desítkách. Ale on stále nepřestával útočit. A ještě si při tom chtěl povídat. Jeho plán byl jednoduchý. Zabít mě, posednout Lindu a tak ji donutit vydat mu Necronomicon.

Bojoval jsem do úplného vyčerpaní. Ale tohle jsem nemohl vyhrát. Démon trhal mé tělo svými ostrými drápy. Využíval své početní převahy. Útočil ve vlnách. Napadal mě ze zadu. Lindě už dávno došly náboje. Krčila se pode mnou vyděšená k smrti. Jedinou útěchou mi bylo, že ji potřebuje živou.

Pomalu se přede mnou rýsoval můj další osud. Zabiják démonů v pekle. Nekonečný boj. To bude hezká podívaná.

Síly mě opouštěly. Tohle už jsem také zažil. Ale tentokrát to byl konec. Tentokrát není nikdo, koho bych na pomoc zavolal. Ani Locutus se nemohl postavit Legii.

Padl jsem na kolena a začal se modlit. Prvně v životě.

"Otče nás, jenž jsi na nebesích..."

Modlil jsem se, a to dokonce dvojhlasně. Jenže ten druhý hlas nepatřil ani mě, ani Lindě.

Na schodišti do sklepení stál otec Patrik. V levé ruce svíral kříž, zatímco pravačkou kolem sebe rozstřikoval svěcenou vodu. A při tom se neustále modlil.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se ho Ježíš.

"Legie," odpověděl. Vstoupilo totiž do něj množství démonů. Ti ho teď prosili, aby je nevyháněl do bezedné propasti. Na blízkém kopci se právě páslo veliké stádo prasat, a tak ho démoni prosili, aby jim dovolil vejít do nich. Jakmile jim to dovolil, vyšli z toho člověka a vešli do prasat. Stádo se pak vrhlo ze srázu do jezera a utonulo."

Tak tohle vyprávění se démonovi vůbec nelíbilo. Že by špatné vzpomínky?

Každopádně na mě přestal útočit. Jeho pozornost se přenesla na otce Patrika. No paráda. Alespoň nepůjdu do pekla sám.

Otec Patrik se stále modlil. Z češtiny přecházel do latiny a dalších mě neznámých jazyků. Démonovi to nedělalo dobře. Jeho pohyby byly pomalé a trhané. I on teď musel bojovat. Ale úplně jinak, než se mnou. Stále se však k otci blížil. Jestli ho zabije, bude po všem. Démon zvítězí.

Ale pak se stalo ještě něco. Sklepením se rozlehlo dunění zvonu. Bylo tak hlasité, že jsem si musel zakrýt uši. Samotný vzduch jako by vibroval. Pekelný oheň pod stropem sklepení se ještě zesílil. Adam s Lucií museli konečně proniknout do zvonice. Netušil jsem, jak je možné, že zvon je slyšet až tady dole, jako bychom ho měli přímo nad hlavami. Ale otec říkal, že zvon je jako hlas boží. A Bůh si cestu vždycky najde.

Otec zase spustil Otče náš. Jedinou modlitbu, kterou jsem znal. Přidal jsem se. Linda také.

Démon jako by se ztrácel a opět objevoval. Bojoval. Ale s každým úderem zvonu byl více průhledný. Hlas zvonu ho vyrážel z našeho světa. Nakonec zavířil v černé mlze a zmizel.

Jediný, kdo zůstal, byl Invisiblus. Ten parchant. Když jsem ho nahoře v chodbě zranil, pozval si na pomoc bráchu. Jenže ten ho právě hodil přes palubu. A Invisiblus to věděl. Také by rád zmizel. Ale on se na náš svět dostal skrze bránu ve studni. A tudy se musel vrátit.

Otočil se a běžel ke studni. Hodil jsem po něm mačetu. Zasáhla ho doprostřed zad. Démon padl k zemi. Ale nebyl mrtvý. Přeci jen to byl pekelný démon. Nebylo tak snadné ho zabít.

Ani já už neměl tolik síly. Ale tuhle příležitost jsem si nemohl nechat ujít. Krvácející z nesčetných ran jsem se vydrápal na nohy a došel k démonovi. Přišlápl jsem ho k zemi a vytrhl mu mačetu ze zad. A pak sekal a sekal.

A pak přišla řada na otce.

Démon umíral. Bylo jedno zda má hmotné tělo, či nikoliv. To kříž svatého Vojtěcha zakutý do mé mačety, měl tu moc démona zabít, ať byl v jakékoliv formě. Jenomže to bylo jedno. Jeho černá duše mohla skončit jen na jediném místě. V pekle. Ale otec Patrik na to měl jiný názor.

Poklekl před umírajícího démona a udělil mu poslední pomazaní. Démon v nebi. Kdo to kdy viděl. To je snad ten největší vtip od dob, co natočili Malého Nickyho.

Když mě otec Patrik s Lindou vytáhli ze sklepa a dopravili do restaurace, kde mi Linda ošetřila démonem uštědřené rány, vrátil se otec dolů a posvětil vodu, která ve studni stále byla. Tudy už se žádný démon nedostane.

Když mě Lin ovázala obvazy z mé autolékárničky, vypadal jsem jako vánoční dáreček. Ale rány, které mi démon uštědřil, nebyly tak vážné, jak se na první pohled zdálo. Cítil jsem se docela dobře. Do zítra budu moci řídit. Těšil jsem se na návrat domů. Do tepla. Do Lindiny postele.

Ale na konec jsem si užil teplo i tady. Teplo se do domu vrátilo. A protože kotel byl v manuálním režimu nastaven na maximální výkon, za pár hodin po porážce démona bylo v celém hotelu nesnesitelné vedro.

Naštěstí se večer objevil správce a kotel uvedl do automatického režimu. Jinak bychom se do rána snad roztekli. Ovšem, po neustálém chladu v domě, příjemná změna.

Dalšího dne jsem zabalil Lindu i otce Patrika, vrátil do auta baterku, nastartoval na první otočení, což byl další zázrak a odjel domu do Krásné Hory. Nikdy jsem se domů tolik netěšil. Bylo fajn, porazit dalšího démona i když to bylo jen o fous. Ale doma je doma.

Kapitola 9.