Emil Friedberg

Světlá stránka temnoty

Kapitola 7.

Vodáci

Dva dny po likvidaci pekelného tábora, jsem se šel podívat na místo činu. Zločinci se přeci vždycky vrací na místo činu.

Ne, že bych se cítil jako zločinec. Jen mě mrzelo, že to nešlo jinak. Že kromě Obersta museli zahynout všichni ti lidé. Ale už pro ně bylo pozdě. Kniha mrtvých, nebo spíš to co stálo za ní, je měla ve své moci. A je jedno, že her Oberst měl jenom pár opsaných stránek. O to to bylo horší. Kniha mrtvých se nesměla číst a už vůbec ne opisovat. Her Oberst udělal obě chyby a k tomu ještě nedokonale. Studoval magii Knihy mrtvých desítky let a přesto ji vůbec nepochopil. Své muže tím odsoudil ke zkáze. Nešlo je zachránit. Stejně už byli mrtví. Nebo spíš nemrtví.

Po vojenském táboře her Obersta zbyl jen třicet metrů široký kráter v místě, kde měl her Oberst v podzemí svou laboratoř pro výzkum super vojáků. Nezbylo z ní vůbec nic. Ohnivý kruh, kterým jsem tábor zapálil, stékal do podzemí jako napalm. Spaloval vše. Živé, mrtvé i nemrtvé. Když skončil, z tábora nezbylo vůbec nic. Jen kráter a spečená, černému sklu podobná zem. Magie ohnivého kruhu měla velkou moc. Možná, že časem někdo zabloudí do lesa, do kterého nikdo nechodí a najde v něm spálenou sopečnou zem. A Krásná Hora bude mít další záhadu. Ale to, co se tu odehrálo, se nikdy nikdo nedozví.

I z úderné jednotky, kterou jsem zlikvidoval na naší zahradě, zbyla jen hromádka mastného popela. Linda mi později řekla, že na tomhle ohništi už si se mnou žádný buřt nikdy neupeče. Musel jsem jí slíbit, že veškerý popel z ohniště vykopu a pohřbím dole v zahradě.

Spálil jsem je se vším. S vystrojí i zbraněmi, ze kterých byla většina po prudké přestřelce mezi nimi samotnými a po setkání s mou mačetou k nepoužití. Ale jedna funkční pé devadesátka a jedna funkční pětsedmička přeci jen zbyla. A tři zásobníky pro P90 a pět pro FiveseveN. A asi tisícovka nábojů. Pohřeb popela musel počkat. Na práci jsem teď měl důležitější věci.

Odnesl jsem zbraně s náboji domů a pořádně si je prohlédl. Na plastovém těle byly namalovány znaky z Knihy mrtvých. Ty znaky měl způsobit bezhlučnost zbraně. Ale tak jako všechno do čeho se Oberst pustil i tyhle znaky byly namalovány špatně. Proto nakonec vojáci používali i standardní tlumiče. Smazal jsem z těla zbraní Oberstovi znaky a nožem do nich vyryl vlastní. Tentokrát správně. Nezbývalo, než je vyzkoušet.

Z otevřeného okna jsem si vyhlédl špičku vzrostlého smrku asi padesát metrů dole v zahradě. Zamířil jsem na kmen dva metry pod špicí a zmáčkl spoušť. Pé devadesátka lehce kopla do ramene a vršek smrku zmizel v oblaku třísek. Slyšet byl jen mechanizmus zbraně a dopady kulek na kmen. Bylo to, jako by někdo spustil šicí stroj, kterému v zápětí odpověděl datel. Ozvěna kulek drticích kmen smrku se hezky nesla údolím Vratislavice. Uznale jsem pokýval hlavou. Náboje s průměrem větší vzduchovky a taková síla. Kam se hrabe AK 47.

Ale takhle mohla být zbraň účinná jen proti lidem. Já s lidmi nebojoval. Naopak. Chránil jsem je proti zlu. Aby mi byla P90 a FiveseveN k něčemu, bylo třeba je trochu upravit. Mohl jsem na kulky vyrýt křesťanské kříže. U ákáčka se to osvědčilo. Ale rýt nožem do tisíce mrňavých kulek 5,7 milimetrů nožem, se mi vážně nechtělo.

Hodil jsem zbraně do batohu společně se všemi zásobníky a náboji a zamířil do svatého Prokopa. Stejně jsem otci slíbil, že si s ním promluvím.

Nevěděl jsem, jak to dělám, že otce v chrámu vždycky zastihnu. Asi jsem měl kliku, protože i tentokrát otec v chrámu byl.

Musel jsem se usmát. Ta jejich magie, kterou katolíci prováděli, se moc nelišila od magie, kterou jsem provozoval já. Jen latina zněla oproti pekelštině docela jinak.

Tentokrát se otec nezačal křižovat, když mě spatřil. Dokonce mě ani nechtěl z chrámu vyhodit ven. Místo toho mě vzal do sakristie, nebo jak se ta místnost, umístěná vzadu za oltářem jmenuje.

Místnost byla plná rouch pro kněží a ministranty a také různých předmětů, užívaných při bohoslužbách, včetně mešního vína a těch legračních oplatek, které nazývají tělem Kristovým. Nevím proč, ale když jsem je viděl, dostal jsem na ně chuť.

Otec mi nabídl židli a sám se usadil za stůl. Ruce měl před sebou se skříženými prsty. Chvíli nic neříkal, jen si mě prohlížel. A já si zase prohlížel jeho. Na kněze byl mladý. Odhadem tak třicet. Já si kněze vždycky představoval jako faráře Otíka ze Slunce seno. A popravdě. I když jsem se s otcem už párkrát setkal, vždycky to bylo ve spěchu. Nebyl čas si ho prohlížet.

"Viděl jsem tu zlatou mačetu a viděl jsem i to bílé světlo a to co jsi udělal těm lidem venku před chrámem," začal svůj proslov kněz, když se na mě dosyta vynadíval.

"Než jsi odešel, říkal jsi, že my dva si musíme promluvit. A měl jsi pravdu. Netuším, co se to tady děje, ale vím, že je to něco zlého. A ty mě musíš nechat, abych ti pomohl."

Tak takhle je to. Kněz si myslí, že ten zlej sem tady já. Zlej sem, ale ne na lidi.

"Otče. Teď mě dobře poslouchejte. Jste kněz. Věříte v nebe. Ale nevěříte v peklo. To nechápu. Protože jestli existuje nebe, existuje i peklo. A peklo určitě existuje, to mi věřte Ti lidé, které jsem rozsekal před vaším chrámem, nebyli lidé, ale upíři. To světlo byla kletba z Knihy mrtvých a..."

"Tak moment," otec mě zarazil. "Odkud znáš Knihu mrtvých?"

"Každej fanda hororů zná Knihu mrtvých. Ale tu vy teď asi nemyslíte. Takže otázka zní. Odkud znáte Knihu mrtvých vy, otče."

"Je to taková legenda, která se na fakultě předává z generace na generaci. Podle ní přinesl do Evropy knihu francouzský rytíř, který se účastnil 1.křížové výpravy. Díky ní získal nesmírné bohatství, ale jeho rod postihlo jisté prokletí. Nakonec se kniha ztratila, ale traduje se, že až se znovu objeví, na zemi nastane peklo."

"Tak legenda, hmm."

"Snad mi nechceš tvrdit, že ta kniha, kterou odnesli ti vojáci, byla ona," řekl výsměšným tónem otec. Tím mě trochu dopálil.

"Tak hele fotr," vyjel jsem na kněze. Jeho obličej se v okamžiku změnil z výsměšného na vyděšený, neboť mé oči byly zalité rudou krví.

Zhluboka jsem se nadechl a uklidnil. Mé oči se vrátily do normálu. Pokračoval jsem.

"Nechápu, jak někdo kdo tvrdí, že věří v Boha, může bejt takovej ignorant. Ta kniha, kterou jsem vám svěřil, byla jen napodobenina. Vytvořil jsem ji podle originálu, který mám, ehm," zarazil jsem se. Přece nemůžu otci vyzvonit všechno. "Který mám v úschově někde jinde. Vytvořil jsem kopii, abych zmátl kohokoliv, kdo by chtěl knihu získat. A vyplatilo se. Mimochodem, ti vojáci byli nemrtví. Teď už jsou mrtví. Ta kniha je skutečná. A ta vaše legenda není legenda. Tu knihu našli nacisti v okupované Francii. Při jejím výzkumu málem nevědomky otevřeli pekelnou bránu. Ale nestihli to. Naštěstí jim to překazili Američani. Knihu našel můj děda a přivlastnil si ji. S armádou generála Pattona ji donesl až do Čech. Bohužel. S knihou na něj přešla i rodová kletba. Zmizel, stejně jako můj otec. A jako nejspíš jednou zmizím já. Ale to není tak jisté. Zjistil jsem, jak zkrotit její moc. K tomu slouží i ten železný kříž, který jste mi posvětil. Teď používám její moc proti ní. Proti zlu, které představuje. Používám její moc v boji proti démonům, upírů a stínům. Ale ne na všechno se hodí temná magie. A proto jsem přišel za vámi. Protože potřebuji vaši pomoc. A čeho jsem se dočkal? Výsměchu. Já možná shořím v pekle. Ale narozdíl od vás, já vím do čeho jdu."

Kněz mě zase chvíli upřeně pozoroval. Možná přemýšlel, jestli je to, co mu říkám pravda, nebo jestli jsem blázen. Nechápal jsem ho. Viděl toho dost na to aby uvěřil, že zlo je skutečné.

"Co po mě tedy chceš," řekl nakonec.

"Pro začátek jen málo. Posvětit nějaké zbraně. V boji proti nemrtvým se osvědčili. A po tom. Prostě abyste tu byl, až přijde ten správný čas. A ten nakonec přijde, tím jsem si jistý."

Stále nevím, co si kněz myslel, ale nakonec mi posvětil zbraně i všechny náboje. Také tři vrhací nože s dutou špičkou. Zatím to byla jen neověřená teorie, ale mohly mi pomoci proti stínům, se kterými bylo jinak těžké pořízení.

Doma jsem schoval P90 a FiveseveN pod postel vedle AK 47 a brokovnice ze Staré fary. Má sbírka zbraní se utěšeně rozrůstala.

Pověsil jsem si na záda Rudou. Tak jsem teď nazýval svou mačetu. Od té doby, co se napila mé krve, už zlatě nezářila. Teď byly její symboly jasně červené, jako namalované rudým lakem. Proto už jsem jí neříkal Zářící, ale Rudá. Má mačeta, místo toho aby zářila, teď zpívala. Někdy vydávala tichounké bzučivé zvuky, sotva na hraně slyšitelnosti. Někdy pod ní. To jsem poznal podle toho, že všichni psi v okolí se mohli zbláznit. Ale pořád to bylo lepší než atomová záře, viditelná až z Měsíce.

Ke svatému Prokopovi jsem mačetu raději nebral. Mačeta, pokrytá pekelnými symboly, se do chrámu zrovna moc nehodila. A poslední dobou už vůbec ne. Jakoby čerpala sílu ze zářezů, které jsem s ní udělal. Po tom co jsem sejmul démona a stín to ještě nebylo takové. Nezabil jsem je, protože se nedají zabít. Ale po Darknessu se to změnilo. Tam jsem sundal spoustu upírů a jejich energie, jako by se uložila do mačety. Na Staré faře to zase byly desítky zombií a před pár dny desítky nemrtvých vojáků. V té mačetě bylo tolik energie, že teď dokázala přeseknout cokoliv.

Včera večer jsem ji vzal na vlakové nádraží Krásná Hora-Město. Tam vzadu, na starém nepoužívaném seřadišti, se povalovala spousta starého železničního materiálu. Především hromada starých, rzí pokrytých kolejnic. Vybral jsem si jednu rovnou, patnácti metrovou. Rudá ji během pár vteřin nasekala na deseticentimetrové kusy tak snadno, jako by byla z papíru. Všechny řezy, jeden jako druhý, byly hladké a lesklé jako zrcadlo. Na mačetě samotné nebyl ani zoubek. Stále byla ostrá jako břitva. Tak tohle teď byla má Rudá. Ostrá a nebezpečná. Myslím, že neexistovalo nic, co by nedokázala přeseknout.

Abych mačetu schoval, nosil jsem volnou košili. A to i když bylo venku 30 stupňů. Vypadal jsem jako gangster z předměstí Los Angeles. Ti také nosili volné košile, aby pod nimi mohli schovat zbraně. Ale pravdou bylo, že bez mačety jsem si připadal jako nahý. Navíc jsem měl neustálý pocit, že ji budu brzy potřebovat.

Rychle jsem se zkontroloval v zrcadle, jestli mačeta není někde vidět a vyrazil k Prokopovi. Tím myslím hospůdku U Prokopa. Byl nejvyšší čas. Ve dvanáct jsem měl rande s Lindou. Měli jsme v plánu dát si U Prokopa oběd a potom jet na malý výlet za Lindinou babičkou. Ne tou mrtvou, která se od doby, co Oberstovi lidi prorazili zeď do sklepení Lindina domu, občas zjevovala u Lindy doma. Ale tou druhou, která žila ve Slavošově, malé vesničce asi padesát kilometrů od Krásné Hory. Prý si mě přála poznat, což jsem tak úplně nechápal. Naše rodina to měla asi trochu jinak. Moje babička znala sotva mě, natož aby chtěla poznat Lindu. Myslím tím babičku z máminy strany. Ta z otcovy prý byla mrtvá. Celá King family, kromě mě byla mrtvá. A já bojoval s démony. Takže vyhlídka na pokračování rodu Králů, nebyla moc růžová.

A když už jsme u těch babiček. Ta co se zjevovala Lindě, byla mrtvá tři roky. Také nežila, ani nezemřela v Krásné Hoře. Nebyl důvod, aby se Lindě zjevoval její duch. Ani po tom co vojáci z Hell campu pronikli do podzemí. Nic tam nebylo. Vchod do pekelné jeskyně byl zasypaný. Vlastně všechny vchody. Alespoň všechny, o kterých jsem věděl. Nebyl důvod, aby se v Lindině domě odehrávali nadpřirozené a podivné věci jako tehdy, když byl v domě uvězněn démon. Důkladně jsem si prošel celý dům i zahradu. Nenašel jsem tam vůbec nic. Nic, kvůli čemu by se měla Lindě zjevovat její mrtvá babička. Zdálo se, že dům hrůzy má další tajemství.

Linda už na mě čekala před hospůdkou. Zase jsem šel pozdě, jako vždycky. A Lin mi to jako vždycky nezapomněla vyčíst. Už dlouho tvrdila, že bych si měl pořídit nějaké hodinky. Nechtěl jsem. Problém totiž nebyl v hodinkách, ale ve mně. To já moc dobře věděl. Nikdy jsem nikam nechodil včas. Ve škole jsem hodinky nosil a stejně jsem vždy přišel pozdě. Nevím proč. Asi nějaké prokletí. Ale já se vždy omlouval heslem, že když jsi důležitý, tak na tebe počkají. Tentokrát mi na to Linda řekla, abych se jednou nedivil. Vypadala naštvaně. Obejmul jsem ji a políbil. Trochu to pomohlo. Zelené blesky z jejích smaragdových očí zmizely. Mohli jsme jít na oběd.

Hospůdka U Prokopa byla narvaná k prasknutí. Turisté ze všech koutů světa se rvali svíčkovou z poledního menu, až jim lezla ušima. Vypadalo to, že si ani nesedneme, ale my už tady byli VIP. Náš stůl pro dva u zábradlí terasy s výhledem do údolí Vratislavice, čekal jenom na nás.

Linda si dala pečeného pstruha. Linda milovala ryby, na rozdíl ode mne. Netuším, jak to uděláme na vánoce. Já si kapra určitě nedám.

Když jsem si tak vzpomněl na vánoce, objednal jsem si řízek a bramborový salát z poledního menu. Připadal jsem si jako bych měl vánoce v létě.

K pití jsme si dali Krásnohorské pivo. Tenhle pivovar zavřeli hned po revoluci. Trvalo deset let, než v něm obnovili výrobu a proto jsem nevěděl do čeho jdu. Ale slyšel jsem, že Krásnohorské bylo dříve velice oblíbené. Musel jsem ho zkusit. A nezklamal jsem se. Šlo o pivo plzeňského tipu s plnou, lehce nahořklou chutí a hustou bílou pěnou. Přesně tak, jak jsem to měl rád. Tohle pivo si našlo svého nového příznivce.

Po jídle jsme ještě chvíli jen tak seděli a kochali se pohledem do údolí Vratislavice. Z druhého břehu nás houkáním zdravil projíždějící příměstský vlak, který pokračoval dál do okolních obcí, z nichž nejznámější byly Zdeslavice, Bezruč nad Sálavou, ze které pocházel Fici a samotná Sálava, která nesla jméno podle stejnojmenné řeky, oblíbené to destinace mezi chataři, chalupáři a hlavně vodáky.

"Co myslíš, že nás ještě čeká?" zeptala se Lin, když se motorák ztratil za ohybem údolí.

"Jak to myslíš?"

"Myslím Knihu mrtvých. Nebudeme mít klid, dokud se jí nezbavíme."

Kouzlo okamžiku bylo pryč. Díky Lindo, řekl jsem si v duchu a hned si za to dal facku. Taky v duchu samozřejmě. Linda možná neprožila to co já s Johnniem. Jenže já zase nemusel žít deset let v domě s démonem. To ostatní už jsme prožili spolu. A nebylo toho málo.

"Neboj princezno, jednou to musí skončit. Jednou přijdu na to jak knihu zničit."

"Aby pak nebylo pozdě."

"Pozdě na co?"

"Však víš."

"Ne nevím, pověz mi to." hrál jsem nevědomého, ale moc dobře jsem věděl, kam tím míří.

"Jednou budu chtít mít děti, to je ti myslím jasné. Ale ty mít děti kvůli rodové kletbě nemůžeš. Co pak?"

Tak na tohle jsem čekal celou dobu. Věděl jsem, že tahle otázka jednou přijde a netěšil jsem se na to. Musel jsem situaci trochu odlehčit.

"Uděláš si pár dětiček tam s tím číšníkem," ukázal jsem na mladého číšníka, který kmital po zaplněné hospodě. "Může na tobě oči nechat a nevypadá zle."

Lin se na číšníka ani nepodívala. Místo toho mě probodla svýma zelenýma očima.

"Víš co? Někdy jsi vážně hrozný hovado."

"Díky."

"Ale pořád jsi moje hovado. Takže to zkus brát trochu vážně. Ju?"

"Jistě princezno, omlouvám se. Až zjistím jak zničit nezničitelnou knihu, budeš první, kdo se to doví. Slibuju."

Tím obědová idylka dnešního dne skončila. Ale já měl ještě spoustu času o tom přemýšlet.

Za babičkou do Slavošova jsme jeli společně s Lindinými rodiči. Panu Novotnému jeho firma poslední dobou asi dobře nesla, neboť jsme jeli jeho fungl novým Passatem, který byl prostorný, tichý a hlavně měl klimatizaci. Oproti mé Škodě 125, nevyslovitelný luxus.

Jen co jsme vyjeli za město, Linda usnula. Asi ji ten dnešní oběd trochu zmohl. Seděl jsem na zadní sedačce, držel spící Lindu za ruku a sledoval ubíhající krajinu. Přemýšlel jsem o tom, co mi dneska řekla.

Jasně, že jsem se snažil zničit Knihu mrtvých. A mockrát. Ale prostě to nešlo. Nedala se rozřezat, nedala se spálit. A to ani ohnivý kruhem, který jinak spálil úplně všechno. Pekelný oheň na pekelnou knihu nezabírá. Naopak. Zdálo se mi, jako by si to Kniha mrtvých dokonce užívala.

Ještě jsem měl pár, více méně nerealizovatelných nápadů, jak knihu zničit. Mohlo se to povést, ale bylo to riskantní. Jenomže tou pravou otázkou bylo, co bude potom. Co se stane, až Kniha mrtvých zmizí. Zmizí i veškerá má moc? Možná. Ale zlo tady zůstane pořád. Nemrtví a upíři tu byli dávno před tím než kniha vznikla. Démoni se snaží na zemi dostat už tisíce let. Kniha je pro ně jenom nástroj. A když zmizí, nic se nezmění. Zlo si najde jinou cestu. Jen už tu nebude nikdo, kdo by se mu mohl postavit.

Takovéto myšlenky mi táhly hlavou po celou cestu. Ale ještě než jsme dojeli na místo určení, všiml jsem si, že Linda už nespí. Pozorovala mě svýma krásnýma zelenýma a teď i trochu smutnýma očima. Možná mi zase četla myšlenky. Uměla to. To jsem věděl od Staré fary. Nedělala to záměrně. Prostě jí mé myšlenky někdy přistály v hlavě, aniž by to mohla nějak ovlivnit. Smutek nebylo to jediné, co se dalo z jejích očí vyčíst. Také porozumění. A hlavně láska.

Babička Novotná byla jedním slovem boží. Hned na uvítanou jsem dostal panáčka slivovice. Pravé domácí, od synka z Moravy. Asi od bratra pana Novotného, který se k němu jezdil několikrát do roka opít, aby se mohli pohádat a za čtvrt roku zase usmířit u lahve slivovice. A pekáč buchet. Přesně takových, které musel mít v ranci Honza, když šel na vandr.

Odpoledne jsme s Lindou strávili prohlídkou hospodářství. Lindina babička měla několik vepřů, slepic, králíků, kachen a smečku roztomilých kočiček, se kterými si Linda podle vlastních slov dokázala hrát celé hodiny, když byla malá.

Také jsme si udělali procházku za ves do hájku, ve kterém byl ukrytý malý rybníček. Oproti šedi města to tu bylo nádherné. Vůbec jsem nelitoval, že jsem s Lin na výlet jel.

Domu jsme se vrátili kolem osmé. Lindiny rodiče nás nechali o samotě, neboť tentokrát šli na večeři k Prokopovi oni. My si dali společnou sprchu a s lahvinkou červeného se uvelebili v Lindině posteli. Noc byla sice ještě mladá, ale nám se nějak po hezkém dni nikam nechtělo. A já chtěl hlavně na vlastní kůži zažít noční atmosféru domu hrůzy. Chtěl jsem přijít na kloub tomu, proč se Lindě zjevuje její mrtvá babička.

Dívali jsme se na televizi. Nejprve na nějaký zábavný pořad a potom na Bohuše. Tedy Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Já to vlastně ještě nikdy neviděl a byla to docela sranda. Ale pak se mi nějak začaly klížit oči. Trochu mě probral návrat Lindiných rodičů. To už Linda dávno spala. I Lindiny rodiče si šli brzy po návratu lehnout. Zase jsem začal klimbat. Byl jsem v lehkém polospánku, když se v pokoji objevil namodralý přísvit, který se pomalu formoval do postavy ženy. Myslel jsem si, že je to jen sen. To můj instinkt mě probral do plného vědomí. Lehce jsem zatřásl Lindou, abych ji probudil. Linda otevřela oči a trochu se lekla. V nohách postele stál průhledný duch staré ženy v noční košili, nebo co to bylo. Obě ruce vztahoval přímo k nám.

"Takhle blízko ještě nikdy nebyla," zašeptala Linda. "Je nějaká divná."

"Jo to je," strčil jsem ruku pod polštář.

"Co chce? Nevypadá jako moje babička. Ne takhle z blízka."

A pak to přišlo. Z očí, nosu a úst ducha, se začaly řinout proudy černé krve. Jeho namodralý přísvit zmizel. Místo něj se na nás vrhlo hmotné tělo. Tohle nebyl duch. Tohle byl stín.

Linda zakřičela. Rudá zasvištěla. To pro mačetu jsem strkal ruku pod polštář. Nikdy jsem bez ní neopouštěl dům. A nikdy jsem bez ní nespal. Rudá byla moje druhá holka.

Přesekl jsem stín na tři kusy. Stěny pokoje, postel i podlahu ohodily cákance černé krve. Ale Rudá neměla moc zabít stín. Zabít stín prostě nešlo. Už byl mrtvý. Mohla ho jen zpomalit. Poskytnout mi potřebný čas.

Kusy těla zavířily pokojem. Stín se zhmotnil o pár metrů dál. Znovu se chystal k útoku.

"Kde mám kalhoty!" vykřikl jsem.

"Chceš snad zdrhnout, ty vole?" vyvalila oči Linda.

Já a zdrhnout? Trochu mě tím vyvedla z míry, ale na to teď nebyl čas.

Kalhoty visely přes opěradlo jednoho z křesel. Přesně toho na kterém si Linda hrála na Sharon Stoneovou, když jsem tu spal poprvé.

Strhl jsem je z křesla a nahmatal pásek, na kterém jsem měl podélně připevněné pouzdro s vrhací dýkou, kterou jsem si nechal ráno posvětit otcem ze svatého Prokopa. Nebyla to ani tak dýka, jako Spirit box. Skříňka na stíny. Tenkrát v Krkonoších jsem musel stín našlapat do skříňky ručně. Teď by mi mělo jen stačit se trefit. Taková byla teorie. Ale nebylo jak ji ověřit. Zatím jsem žádný další stín nepotkal, až do teď.

Hodil jsem. Ale házet dýkou nebylo jako házet mačetou. Bál jsem se, abych do hodu nevložil moc síly a dýka neproletěla stínem ven. Ale povedlo se. Dýka se zabodla do stínu až po střenku. Stín vydal nelidský výkřik. Jeho hmotná část se začala trhat na kusy, které odpadávaly na podlahu, kde se pozvolna vytrácely. Duchovní část stínu se vpíjela do duté špičky dýky, až v ní zmizela úplně. Dýka ještě chvíli levitovala v prostoru a pak s tupým žuchnutím dopadla na koberec.

"Co, co. Co to bylo?" vykoktala ze sebe Linda.

"To byl stín lásko."

"Jo? Moje babička byla stín?"

"Nebyla to tvoje babička. Sama jsi říkala, že je nějaká divná."

"Tak kde se tady vzal?"

"Nejspíš to byl dárek na rozloučenou od her Obersta. Okultismem se zabýval celý život. Možná někde získal Spirit box se stínem, který tu pak vypustili jeho muži, když se dobývali do podzemí."

"Ale proč? Proč by to dělal? Vymazal nám paměť. Proč by na nás posílal stín?"

"Protože to bylo vylízaný nacistický hovado. Navíc si asi nebyl jistej, jestli se časem náhodou nerozpomeneme. Což od něj bylo docela prozíravé. Naprogramoval stín, tak aby zaútočil, až tu budeme oba pěkně pohromadě."

"Naprogramoval? To jde?"

"Jo. A celkem snadno. Stačí napsat svůj záměr na Spirit box. A stín, který je v něm uvězněn, udělá po otevření přesně co chceš. Myslím, že od tud vznikly legendy o džinovi v lahvi."

"Ale jak to všechno víš? Myslela jsem, že o stínech toho v Knize mrtvých mnoho není."

"To jsem si taky myslel. Do Krkonoš. Pravdou je, že jsem se pasáží o stínech tenkrát moc nezabýval. Ale když jsem se vrátil z Krkonoš, málem bez ruky a se stínem plukovníka v kapse, doplnil jsem si vzdělání. Tohle je výsledek," zvedl jsem z podlahy dýku a ukázal ji Lindě.

"Nemůže zase uniknout?" zeptala se s obavami."

"Neboj princezno. Je uvězněn v duté špičce, která je odlita z jednoho kusu ocele. Musela by se rozříznout pilou, aby stín unikl. Je to dobře vymyšlený."

"A co uděláme s tímhle?" Linda rozhodila rukama po pokoji a trochu u toho vzlykla.

Nedivil jsem se jí. Narozdíl od hmotné podstaty stínu, jeho černá krev nezmizela nikdy. Lindin pokojíček vypadal jako pokojíček pro panenky masového vraha.

"A jak to, že už tu nejsou naši? Vždyť ten křik museli slyšet." vzlykala dál. Ještě chvíli a propukne v opravdový pláč.

Posadil jsem se vedle ní na postel a obejmul ji.

"Neplač princezno," snažil jsem se jí uklidnit. Hladil jsem ji po jejich světlých zvlněných vlasech a utíral ji slzy z očí. Nemohl jsem ji vidět plakat. Když byla smutná, zažíval jsem bolestivý, svíravý pocit někde u srdce. Bylo to, jako by mou hruď někdo drtil ve svěráku.

"Víš, že když jsem u tebe, začaruju pokoj, aby se žádný zvuk nedostal ven."

Když si užíváte vášnivého sexu a rodiče vaší dívky spí vedle, je tohle kouzlo k nezaplacení.

"A s tou krví si taky nějak poradíme. Nejsme přece žádný okultní amatéři."

Vzal jsem ze stolu prázdnou láhev od vína a posadil se doprostřed pokoje do tureckého sedu. Láhev jsem si zastrčil mezi nohy. Linda už neplakala. Její velké zelené oči mě se zájmem pozorovaly. Byla zvědavá, co budu dělat.

"Zacpi si uši princezno. Za žádnou cenu neposlouchej," řekl jsem vážně.

"A dívat se můžu?" zeptala se trochu vystrašeně.

"Jasně princezno," usmál jsem se.

Linda si strčila ukazováčky hluboko do uší. Taky nebyla žádný amatér. Věděla, že když čaruju, musí dělat přesně co jí řeknu.

Potichu jsem začal zaříkávat. Ne. V Knize mrtvých opravdu nebylo žádné kouzlo, které by vám vymalovalo a vypralo povlečení. Ale bylo v ní jedno, které dokázalo přivést krev do bodu varu. Bylo to mučící kouzlo. Představte si, že by se vám v těle uvařila krev. Dlouhá a bolestivá smrt, jakých bylo v Knize mrtvých nepřeberné množství. Proto jsem nechtěl, aby Linda poslouchala.

A další kouzlo dokázalo vroucí tekutinu rozpohybovat libovolným směrem. Jeho autor měl nejspíš na mysli vroucí olej, který by místo obránců hradeb používali útočníci. Představte si vroucí tekutinu, která se plazí nahoru po středověkých hradbách, kde zaplavuje obránce, kteří se nemohou nijak bránit. Nedivte se. Kniha byla sepsána v raném středověku. Takováhle praktiky byly v té době zcela normální.

Krev na stěnách začala bublat. Ale nebyla horká. Kapalina se dá přivést k varu i jinak, než teplem. Jak bublala, pomalu se odlepovala od podkladů a stékala směrem k lahvi mezi mými nohami.

Linda na to civěla s otevřenou pusou a prsty v uších. Její oči byly ještě větší a zelenější, než kdy před tím. Já ji vždycky říkal, že jsem velký čaroděj. Vždycky si mě kvůli tomu dobírala. Teď už možná nebude.

Když jsem skončil se zaříkáváním, měl jsem v lahvi dobrého tři čtvrtě litru krve stínu. Našel jsem pod postelí korkovou zátku a láhev zašpuntoval. Z jednoho z Lindiných plyšáků jsem stáhl žlutou mašli a ovázal jí hrdlo lahve, abych si tuhle láhev v žádném případě nespletl. Tu krev jsem si chtěl nechat. Tušil jsem, že v budoucnu by se mohla hodit. Ještě jsem nevěděl k čemu. Jen, že je velice nebezpečná. Až se vrátím domů, pořádně ji označím a uschovám do okultní sbírky ke Knize mrtvých, společně se stínem staré ženy. Nejen sbírka zbraní se mi hezky rozrůstala.

Druhého dne mě probudilo šimrání na obličeji. Tenhle způsob Linda používala od té doby, co mě budila na stromě před jejich domem.

"Vstávej ospalče," zašeptala mi do ucha svým sametovým měkkým hlasem.

Zabručel jsem a schoval hlavu pod polštář.

"Mám pro tebe překvapení," pokračovala stále ještě sametově.

"Nechci překvapení," zabručel jsem znovu.

"Před chvílí volal Adam."

"Jakej Adam? Žádnýho neznám." mumlal jsem z pod polštáře.

"Nemyslíš si snad, že prospíš celý den."

"Tohle už tak sametově neznělo.

"Kolik je?" vykoukl jsem z pod polštáře.

"Je deset. A ty máš práci."

"Je neděle. Nejdu do práce. Až zejtra," znovu jsem se schoval pod polštář.

"Táta potřebuje s něčím pomoct na zahrádce."

To mě zaujalo tak, že jsem se na posteli posadil.

"Chceš říct, že táta mě po dvaceti letech konečně pustí na svoji libovou zahrádku?"

"Jo. Ale ne, aby ses tam houpal, ale abys tam makal."

Zakoulel jsem očima a při tom si všiml, že láhev s krví stínu, kterou jsem včera nechal na stole, je pryč.

"Kde je ta flaška?"

"Schovala jsem ji do skříně. Pro jistotu."

"To jsi dobře udělala. Musím ji co nejdřív uložit do bezpečí. Ale teď bys mi mohla konečně říct, co chtěl ten vocas blonďatej."

"Až vylezeš z postele. A není to žádnej vocas."

"Když myslíš," znovu jsem zabručel a konečně se vysoukal z postele.

"Tak už mi to řekneš?"

"Ne. Až pomůžeš tátovi. Už na tebe čeká venku."

Mrcha jedna. Manipulovat se mnou umí. Jenomže já bych kvůli té její krásné usměvavé tvářičce šel třeba do pekla.

Hodil jsem na sebe triko a kraťasy a kdysi tak obávaným průchodem prošel na zahradu, kde už na mě čekal pan Novotný s hromadou třešňového dřeva do udírny, které bylo nutné neřezat a naštípat. Měl na to jednu obstarožní pilu a malou rezavou sekeru. Na to jak pečoval o všechny své věci, tyhle dvě byly v ubohém stavu. Nu což. S chutí do toho. S tímhle materiálem tu budeme stejně do večera.

Ale pak mě napadla spásná myšlenka. A myšlenkou jsem se spojil s Lin.

'Lin, princezno. Slyšíš mě?'

'Slyším broučku. Potřebuješ něco? Nebo tě snad práce s tátou nebaví?'

'Bavila by, ale ne s tímhle nářadím. Potřebuju, abys mi přinesla mačetu a tátu od tud na chvíli odlákala.'

'Odlákala? A jak to mám asi udělat?'

'Jsi chytré děvče. Něco vymyslíš.'

'Proč mám vždycky všechno vymýšlet já? Proč to jednou nezkusíš ty?'

'Protože já jsem bojovník. A ty mladá, krásná a chytrá dívka. Tak šup. Ať tu nejsme do vánoc. Jo a bacha. Mačety se nedotýkej. Ani rukojeti. Drž ji jenom za pouzdro. Rudá je poslední dobou nějaká divoká. Mohla by ti ublížit.'

'Vydrž. Za chvíli jsem tam.'

A skutečně. Linda se za chvíli objevila v průchodu. Měla na sobě krátkou sukni, tílko a dlouhou světle modrou košili. Levou ruku měla schovanou za zády.

"Tati?"

"Copak princezno?"

Cože? Podíval jsem se udiveně na Lindu. Nevěděl jsem, že jí taky říká princezno.

"V koupelně je ucpaný odpad. Mohl by ses na to podívat? Já zatím pomůžu Richardovi."

"Dobře," řekl jen a odešel.

Jakmile zmizel v průchodu, Linda vytáhla z pod košile pouzdro s mačetou.

"Jak dlouho myslíš, že bude pryč?"

"Nevím. Nacpala jsem do odpadu svoje vlasy z kartáče. Až to zjistí, bude pěkně zuřit," řekla sklesle.

Objal jsem ji.

"Až uvidí tohle, přejde ho to. A teď radši kousek ustup."

Rozhlédl jsem se, jestli na zahradě někdo není. Nechtěl jsem, aby mě při tomhle někdo viděl. Vytáhl jsem mačetu z pouzdra a pustil se do práce.

Jakmile se Rudá dostala na světlo boží, rozbzučela se jako světelný meč ze Star Wars. Zatím co já sekal, Linda rovnala dřevo vedle udírny. Práce nám šla hezky od ruky. Už nám zbývalo jen zazpívat si Dělání, všechny smutky zahání z pohádky Princové jsou na draka a iluze spokojeného mladého páru, který se nikdy nesetkal s démony, by byla dokonalá.

Když se na zahradě znovu objevil pan Novotný, práce byla hotová. Vřítil se na zahradu, naštvaný z ucpaného odpadu, neboť jak řekla Linda, nejednou dostala seřváno za vlasy v odpadu. Nedivil jsem se, měla jich opravdu hodně. Ale jak jsem předpokládal, když spatřil hromadu naštípaného a vzorně srovnaného dříví, úplně ztratil řeč.

Houpali jsme se na lavičce a jen se usmívali. Pan Novotný stál v brance na svou zahrádku a s otevřenou pusou ukazoval střídavě na nás a na dříví.

"Jak, jak..." vypadlo z něj nakonec.

"To je tajemství, tati."

"Ale..."

"Ale když ti to řeknu, už to tajemství nebude," řekla s úsměvem Linda.

Stále jsme se potutelně usmívali. Lindin otec obcházel hromadu dřeva. Stále nechápal jak je možné, stihnout něco takového během deseti minut. Nedivil jsem se mu.

"Co kdyby sme využili ušetřeného času a skočili si někam na pivko. Třeba k Prokopovi," navrhl jsem panu Novotnému.

"Ale já u sebe nemám peníze," odpověděl ještě trochu vyvedený z míry. "A domů nemůžu. Jestli se žena doví, že jsem šel do hospody, zmlátí mě."

Podíval jsem se na jeho mohutnou téměř dvoumetrovou postavu. Linda měla postavu po mámě. Takže paní Novotná byla taky mrňous. Že by manžela zmlátila znělo dost nepravděpodobně.

"S placením si nelamte hlavu. Alois mě dobře zná. Napíše nám to na futro. Pak se s ním vyrovnám."

"Tak dobře. Ale musíme to vzít spodem přes dvůr."

Vypadli jsme z domu, nikým nezpozorovaní, jako tajné komando a za chvíli už jsme seděli na terase U Prokopa.

Alois, majitel hospody, neměl s pivem na sekyru žádný problém, když jsem mu řekl, že jsem s tchánem utekl na pivo v utajení. Znal mě dobře. S Lin jsme tu poslední dobou byli pečení, vaření. Dát nám dvě piva na sekeru mu nečinilo potíže.

"Jak jsi to udělal?" zeptal se mě pan Novotný, když jsme si přiťukli.

"To vám nemůžu říct. Stejně byste mi to nevěřil."

Chvíli se na mě upřeně díval. Přemýšlel jsem, jestli ho nemám trochu začarovat. Třeba kouzlem zapomnění. Ale zatím jsem ho nechal. Na magii je vždycky času dost.

"Když jsi k nám poprvé přišel," dal se náhle do řeči pan Novotný, "neměl jsem z tebe velkou radost. Ale potom se toho u nás v domě dost změnilo. A hlavně Linda se změnila. Najednou byla veselá, šťastná a stále usměvavá. Říkám to proto, že do té doby to byla jenom malá, ustrašená, vystresovaná holka. Ale za to mohl ten dům. Šel z něj strach. S naším domem nebylo něco v pořádku. Všichni nájemníci to cítili. A pak si se u nás objevil ty a všechno to zlo, které se v domě skrývalo, najednou zmizelo. Nevím co jsi udělal. A nevím jak jsi dokázal to s tím dřívím. Ale má rodina je konečně šťastná. A v domě se zase všichni cítí v bezpečí. Takže ti děkuju."

Wow! Tak tohle jsem vážně nečekal. Tohle bylo vůbec úplně první uznání mojí démonologické práce. A navíc od Lindina otce. Jedno, že vlastně vůbec neví o co jde. Byl jsem z toho úplně na větvi. Jenže, co na to říct? Když vlastně nic říct nesmíte.

"Víte pane. To co se dělo ve vašem domě, je pryč. A nikdy se to nevrátí. To je všechno, co vám k tomu můžu říct. A teď už bychom asi měli jít. Jestli přijdeme pozdě k obědu, vaše žena nás zmlátí oba."

A na to fakt žádné kouzlo není.

Po obědě jsme si s Lindou dali malou siestičku v jejím pokojíčku.

Možná by to chtělo větší postel," nadhodil jsem.

"Co pak? Nechce se ti se mnou mačkat?"

"To ne. Ale takhle po obědě bych se nejradši rozvalil na pořádným letišti a dal si dvacet. Jo. To by bylo prima."

"Tak si lehni na zem. Tam je místa dost. Nebo zkus levitovat, když jsi ten mocný čaroděj."

"Počkej. Něco zkusím."

Zavřel jsem oči a pekelně se soustředil. To pekelně bylo doslova, neboť jsem si v duchu dokola přeříkával jedno zaklínadlo z pekelné knihy. Soustředil jsem se jako blázen, ale bylo to k ničemu, vůbec nic se nedělo.

"Ty vole Richarde, " řekla náhle Linda s úžasem v hlase. "Ty se vznášíš."

Vážně? Otevřel jsem oči a žuchl na postel.

"Jak vysoko jsem byl?"

"Asi deset centimetrů. Normálně jsem pod tebou projela rukou. Nevěděla jsem, že umíš létat."

"Lítání bych tomu neříkal. Navíc to chce spoustu soustředění. Nedá se to vydržet moc dlouho a jak mě něco vyruší, hned jdu k zemi. Ale to jsi viděla sama."

"Bude z tebe nakonec Superman?"

"Ha ha. Superman. To asi těžko. A vůbec. Superman je jenom jeden."

"Nauč mě to taky."

"Víš, že to nejde."

"Ale jenom proto, že jsi četl Necronomicon a já ne. Půjč mi ho. Taky si ho přečtu."

Pozorně jsem se na Lin podíval, jestli to vážně myslí vážně.

"Lin, princezno. Víš přeci, že každýmu kdo čte Knihu mrtvých, nakonec dočista hrábne. Teda kromě mě. Vážně to chceš risknout?"

"Ne. Jen tě zkouším," usmála se. "Dovolil bys to?"

"Víš, že ti nic neodmítnu."

"Ne? V tom případě zamkni a začaruj pokoj, ať z něj neunikne ani hlásek."

Vyskočil jsem z postel, zamkl a začaroval pokoj, že by z něj neunikl ani David Copperfield.

A potom jsme se milovali. Dlouho a vášnivě. Tak vášnivě, že to odhlučňující kouzlo, bylo zcela na místě.

"Tak už mi řekneš, co chtěl ten Adam?" zeptal jsem se, když jsme skončili.

"Ne."

Strohá to odpověď.

"Proč ne?"

"Protože mám hroznou chuť na pivo. Tak šup. Vstávat a oblékat. Jdeme k Prokopovi.

"Kdy přivedeš matku?" zeptal se Alois, když před nás postavil dvě orosené Krásnohorské.

Asi narážka na to jak jsem tu byl před obědem s Lindiným otcem. Kontroval jsem.

"Hele Alois. Až budeme mít svatbu. Nechtěl bys mi jít za svědka?"

"Já?" podivil se Alois. "Neříkám, že by mi nebylo ctí. Ale proč zrovna já?"

"Protože bys nám pak musel pronajmout hospodu zadarmo. A teď vysmahni. Máme se slečnou nějaké jednání."

"Debile," řekl jen a odešel.

"Tak už mi povíš, co chtěl náš blondýn s černou botou?" zeptal jsem se Lin, když si konečně svlažila hrdlo po náročném dni, stráveném v posteli.

"My se budeme brát?"

Bože! Odpoví mi konečně jednou, na co se jí ptám?

"Jistě. Třináctého. V pátek. Ale toho ty se nedožiješ, jestli mi konečně neřekneš, na co se tě celej den ptám."

"Ale. Brouček se zlobí. Hůř jak Fantomas," nasadila svůj nejzářivější hollywoodský úsměv. "Vzal by sis mrtvolu?"

"Vzal bych si nemrtvolu. Víš, že jsem za mlada skládal rapový texty?"

Jen pokrčila rameny.

"Tak bacha. Ten o tobě by se ti nemusel líbit."

"Bacha kámo, nebo tě začaruju," začala mi před obličejem mávat rukama jako kdyby tancovala lambádu.

"Nejsi čarodějka. A já při zaklínání ruce nepoužívám."

"Nejsem? A kdo ti očaroval srdce?"

Dostala mě. Už zase. A pořád se u toho sladce usmívala. Musel jsem se smát taky. Jenom jsme se trochu škádlili, to u nás bylo běžné.

"Adamovi bylo líto, jak dopadla, nebo spíš nedopadla naše dovolená na Staré faře. Ví, že jste si s Ivanem dali hodně práce s přípravou. Bylo mu líto, že jsme to museli tak brzo ukončit a tak nás zve na vodu na Sálavu. Abychom to léto zakončili, jak se patří."

"Vážně? A jak jako nás zve?"

"Všechno zařídil. Lodě, stany. Proviant, který na nás bude čekat na tábořišti. Nemusíme sebou vůbec nic vláčet. Všechno nám dovezou až pod nos."

"Kdo?"

"Jak kdo?"

"Kdo nám bude dělat servis?"

"Jak to mám vědět?" podívala se na mě, jako by to byla ta nejposlednější věc na světě.

"Přeci nás nebude někdo celej tejden obskakovat jen tak."

"Cely týden ne. Jenom čtyři dny. A Adam říkal, že přesně takhle to bude. Asi si na to někoho najme. Co já vím. Jeho táta je dost bohatý. Má na to, tak co."

"Tak panáček má bohatého tatínka a mě nechá trmácet s dvou tunovým stanem ve stopětadváce na Moravu. Hezký."

"Stará fara byl tvůj nápad."

"Ne. Byl to Ivanův nápad. A vůbec. Byla to ta nejlepší dovolená všech dob. Málokdo si může říct, že za tři dny na Moravě způsobil škodu za sto milionů a zachránil svět. Já jo."

"My broučku. My. Ty škoda za sto milionů. Já záchrana světa," mrkla na mě.

No, hráz nádrže jsem zničil já, to je fakt. Ale když jsem jí tahal z propasti pekelné, nevypadala, že něco zachraňuje.

Chytla mě za ruku.

"Uvidíš, že to bude fajn. Však už jsi jednou na vodě byl a bylo to fajn, ne?"

Jo to bylo. Bylo to ve druháku se školou a byla tam celá naše parta Pivařů. A taky to bylo naposled, kdy jsme byli v pohodě, než se Johnnie zbláznil. Nemilá vzpomínka.

"Jo to bylo. Mám na to prima vzpomínky. Ale co Ivan se Simonou. Vždyť Simča už musela kvůli těhotenství vzdát práci. Myslíš, že by mohla jet na vodu?"

"Mluvila jsem s ní. A nemohla. Doktor ji zakázal jakoukoliv aktivitu. A Ivan sám samozřejmě nepojede. Ale našla jsem do třetí lodi skvělou náhradu."

"Jo? A koho?"

Doufám, že to zase nebude nějaké pako z té jejich univerzity. Vždycky mi totiž trvá hrozně dlouho, než z nich udělám společensky přijatelné, lehce odvázané alkoholiky. Jako z Adama.

"Hned potom co jsem domluvila s Adamem a zjistila, že Ivan se Simčou jet nemůžou, napadla mě výborná náhrada."

"Teď z tebe vypadne nějakej študentík z Filozofický fakulty s uhrama a brejlema se kterejma by normální člověk viděl až na Mars, co neumí ani plavat a jediná řeka, kterou v životě viděl, byla Vltava."

"Tak hele ty Supermane. Za prvé si přestaň dělat srandu z lidí, kteří nosí brýle. Není to hezké a už vůbec ne vtipné. Za druhé se přestaň navážet do mých přátel z fakulty. Někteří z nich jsou moc fajn lidi. Všichni tvoji kamarádi taky určitě nejsou bezchybný."

Všichni moji kamarádi jsou mrtvý. Ale kdo by se zajímal o detaily. To jsem si samozřejmě nechal pro sebe.

"A za třetí?" zeptal jsem se místo toho.

"Za třetí. Všichni tvoji kamarádi mrtvý nejsou. Promiň, ale tahle myšlenka z tebe vyletěla jako šíp. Nemohla mě minout. Máš kamarády. Adama s Petrem a Ivana a pokud vím, jeden ze staré party to také přežil."

"Jo Fici. To je nezmar. Ten by přežil i Hirošimu. Stačil by mu k tomu lahváč a krém na opalování. Co pak asi dělá?"

"Balí věci."

"Co?"

"Balí věci na vodu. Jede totiž s námi!" vykřikla vítězoslavně.

Wow. To je teda překvápko.

"Jak to?"

"Napadlo mě, že když si Adam tak dobře rozumí s Ivanem, tak by si mohl dobře rozumět i s Ficim. A tak jsem mu hned zavolala. A on řekl, že to není problém. Dobrý ne?"

"Kdes na něj vzala číslo?"

"Ty že si pamatuješ nazpaměť celý Necronomicon?"

Nechápal jsem.

"Dal nám na sebe číslo, když tu byl naposled s Markétou. To už jsi zapomněl?"

Jasně, že jsem na to zapomněl. A to to bylo jenom čtrnáct dní zpátky. Ale to se mi stávalo pořád.

Ale teď jsem se rozpomněl. Předminulý víkend k nám přijel Fici, pochlubit se svojí novou přítelkyní. Pro něj tak nová nebyla. Seznámili se, když byl ještě na vojně a po vojně se k němu nastěhovala. A vypadalo to, že jim to docela klape. Markéta byla hezká holka a chytrá. Sice ne tak hezká a chytrá jako Linda, ale to byla málokterá. Markéta měla dlouhé černé vlasy, modré oči, sportovní postavu a moc hezký úsměv. Vlastně mi trochu připomínala Lenu. Byla vtipná a k Ficimu se docela hodila. Po jednom odpoledni v Krásné Hoře jsme si ji s Lindou hned oblíbili. A teď to vypadalo, že spolu všichni strávíme pár dní. A to by mohla být docela zábava.

"A kdy je odjezd?" zeptal jsem se.

"Ve středu ráno. Pojedeme vlakem do Bezruče, kde vyzvedneme Ficiho a Markétu a pak až do Sálavy, kde na nás budou čekat lodě. Další plán se dozvíme až na místě."

Linda zářila štěstím. Bylo na ní vidět, že se na vodu těší.

"No jo, jenže v tom by moh bejt problém. Netuším, jestli mi dá Černá vdova další dovolenou. Takhle na rychlo."

"Když ne, tak ji začaruješ," řekla Linda zcela vážně.

"Nesmím jen tak ovlivňovat lidi. Zakázalas mi to. Vzpomínáš?"

"Tohle je jiný."

"Aha," usmál jsem se. "Madam taky mění pravidla, jak se jí to hodí."

"A od koho to asi mám? Tak co? Zařídíš si to?" nasadila prosebný tón.

Jen jsem se usmál.

Začarovat Černou vdovu nakonec ani nebylo nutné. Zpočátku jsem si myslel, že ta baba po mě prostě jenom jede. Ale čím dál víc jsem nabýval přesvědčení, že je do mě zamilovaná a že by mi dala dovolenou klidně až do vánoc, kdybych si o ní řekl. No to asi ne. To by se jí stýskalo. Každopádně má žádost o tři dny neplánované dovolené byla schválena i bez kouzel.

A tak jsem mohl být ve středu ráno na vlakovém nádraží Krásná Hora-Město, odkud odjížděl motorák směr Bezruč nad Sálavou, kde jsme měli naložit Ficiho a Markétu a pokračovat dál až do Sálavy, stejnojmenného to města s řekou, kde měla začít naše cesta.

Měl jsem pocit, že vlakem jsem nejel asi třicet let. A věřte mi, že to byl divný pocit, když mi bylo teprve devatenáct. Pro jistotu jsem otevřel batoh a zkontroloval Rudou. Byla tam a téměř neslyšně bzučela v pouzdře. Linda naléhala, abych nechal zbraně doma. Co by se tak asi mohlo stát? Na vodě. Když jsem ji připomněl vodní nádrž Stará fara, která byla momentálně úplně bez vody, naléhat přestala. Kromě mačety jsem měl v batohu P90 jako dárek pro Ficiho. Tedy v batohu. Byla to taková menší krosna asi o velikosti Boeingu 747. Já v ní měl jenom zbraně, pár hadrů a láhev Hankeyho. Zbytek byl Lindy. Asi nevěděla co je to cestování na lehko. Ale ona tvrdila, že všechny ty věci prostě potřebuje. Kdyby šlo jenom o ty osmery plavky. Ty byly všechny tak prostorově minimální, že bych je všechny nacpal do své levé zadní kapsy. Jenomže. Co kdyby bylo v noci chladno? A co když se někde namočím? Přeci nebudu v mokrých věcech. Nastydnu.

Jistě že nastydneš. Obzvláště, když nemají teploty klesnout pod třicet stupňů. Doufal jsem, že když máme mít ten full servis, že nám někdo poveze i krosnu. Jinak bychom kvůli té zátěži mohli jít ke dnu jako Titanic.

Linda stála venku na peronu a sledovala přijíždějící motorák, zatím co já se poohlížel po nějaké kárce, abych dotáhl krosnu těch pár metrů na druhou kolej.

Jakmile se motorák přiblížil, ve dveřích se objevil průvodčí, který hodlal vystoupit, ještě než vlak zastaví. Sebejistota z něj stříkala na všechny strany. Stál na posledním schůdku a držel se jen jednou rukou. Bylo vidět, že se seskakováním z rozjetého vozu má dlouholeté zkušenosti. Ale na to, co ho čekalo na peronu, ho nic připravit nemohlo.

Linda na sobě měla kraťoučké džínové šortky a krátkou bílou, jak jinak než průsvitnou košili, zavázanou na uzel pod ňadry. Podprsenku samozřejmě neměla. A jak byla opřená o zábradlí, její bujné vnady tvořily nádherný dekolt, který nenechával moc místa pro fantazii.

Když ji průvodčí spatřil, jako by pro něj okolní svět přestal existovat. Prostě čuměl jako puk. Nedivil jsem se mu. Taky jsem čuměl, i když jsem Lindu dobře znal. Byla tak nádherná, že to prostě jinak nešlo.

Průvodčí se místo koordinovaného seskoku zapotácel, chvíli se ještě držel postranního madla, ale pak šel bez okolků pod vlak.

Já už v životě viděl spoustu krve, ale chlapa rozmašírovaného pod koly vlaku nikdy.

Ale ten vůl měl štěstí. Když spadl pod kola, vlak už stál.

Linda, která k němu měla nejblíž, se za ním rozběhla, aby mu pomohla na nohy. Kdyby tak radši pomohla mě s tou dvou metrákovou krosnou.

Průvodčí byl sice trochu otřesený, ale když se k němu Linda sklonila a její dekolt se ocitl přímo před jeho obličejem, byl otřesený totálně. Tohle Linda uměla. Zamotat chlapům hlavu. Nevěděl jsem jestli to dělá schválně, ale řekl bych, že jo. Průvodčí něco zakoktal a odcházel do budovy nádraží. Ale pořád se otáčel za Lindou. Schválně jsem se mu postavil do cesty.

"Čumíš blbym směrem, debile," řekl jsem, když do mě vrazil.

Zakoktal něco jako omluvu a zmizel v nádražní budově. Když pak ve vlaku kontroloval lístky, nám se obloukem vyhnul.

Linda samozřejmě viděla, jak jsem se mu na nádraží schválně postavil do cesty. Tak zkoumavě se na mě podívala. Asi si myslela, že zase žárlím. Usmál jsem se na ni. Nežárlil jsem. Vůbec mi nevadilo, že provokuje ostatní chlapy. Byla to ta nejkrásnější dívka na světě a byla jenom moje. Co víc jsem si mohl přát.

Vlak pomalu opustil šedivé nádraží a po několika kilometrech se vnořil do údolí Vratislavice. Seděli jsme nalepení na okno a sledovali část historického centra, která byla z údolí vidět. Postupně jsme projeli pod hospůdkou U Prokopa, pod chrámem svatého Prokopa i pod naším domem, který pro mé oči zlatě zářil. Na ochranu Necronomiconu, který byl v domě schován, jsem použil veškerou myslitelnou magii, kterou jsem ovládal. Když mohl Necronomicon vycítit her Oberst, mohl ho vycítit i někdo jiný. Mohl jsem vzít knihu s sebou, ale rozhodl jsem se, že doma, zakrytá kouzly, bude ve větším bezpečí.

Čugála zastavovala v každé sebemenší vesnici u trati a tak nám čtyřiceti kilometrová cesta do Bezruče zabrala bezmála dvě hodiny. Ale vlak byl téměř prázdný a my si v něm mohli udělat pohodlí. Ovšem v Bezruči se to změnilo. Tady začínal pravý ráj všech vodáků, trampů a taky cyklistů.

Vlak se jimi začal plnit a já vyběhl na peron za Ficim, aby náhodou nenastoupil do druhého, nebo třetího vagónu, který byl právě k soupravě připojován.

Když jsem Ficiho našel, pomohl jsem mu do vlaku s krosnou, která si velikostně nezadala s tou mojí. Linda nám zatím držela místo, ale když jsme se k němu probojovali, zrovna se ho dožadoval nějaký cyklista v elastickém úboru. Něco tak odporného jsem ještě neviděl. Elastické kalhoty zvýrazňující každý detail pod nimi a elastické triko těsně obepínající obrovskou tlustou pneumatiku kolem mužova břicha. Jako když se takhle oblékne mladá štíhlá holka, tak proč ne. Kdo by se rád nepodíval. Ale proč se takhle obléká i oteklý špekoun? Jako by nestačily normální kraťasy a triko. Copak jim nikdo neřekl, že nejedou Tour de France? Že ten elastan na kůži je rychlejšími neudělá?

A navíc se do Lindy nepříjemně navážel kvůli našemu místu. A já nemám rád, když se do Lindy někdo naváži. Takže sorry.

"Hej latexáku," popadl jsem chlápka za rameno a otočil k sobě. "Neslyšels dámu?"

"Komu říkáš latexáku, ty..."

Nedomluvil. Jak na mě vztáhl ruku, zkroutil jsem ji a dostal latexáka do kolen.

"Asi bys měl zkusit jinej vagon," zavrčel jsem. "A oblíkni se. Vypadáš, jako bys utek Zedovi ze sklepa," narážel jsem na slavnou scénu z Pulp Fiction.

Pustil jsem latexáka a ten se odporoučel k podlaze. Zbytek jeho party buzíků ho sebral a opustil vagon. Měl jsem radost, že taky konečně někdo dbá mých doporučení.

Konečně jsme se usadili. Když Fici postavil svoji mega krosnu vedle mé mega krosny, hlasitě jsme se rozesmáli. Kupodivu už si k nám nikdo další přisednout nechtěl. Další cesta probíhala v relativním soukromí. Povídali jsme si a ve čtyřech nám to utíkalo mnohem lépe.

V Květoslavicích nás opustila podstatná část trampů a jejich místo obsadila asi desítka kluků v maskáčích Bundeswehru. Úplně jsem ztuhl. Vzpomínka na Hell camp byla ještě příliš čerstvá.

Chlapci byli ověšeni zbraněmi jako Arnold v Commandu. M16, zkrácené M4 a pár gé třicet šestek se taky našlo.

Otevřel jsem krosnu a zkontroloval pé devadesátku.

"Co je?" zeptal se Fici, když viděl, jak jsem napnutý.

Kývl jsem hlavou k zadní části vagónu. Fici seděl zády k nim. Otočil se.

"Airsofťáci," řekl v klidu.

"Air co?"

"Airsoft. Neznáš? To je něco jako paintball, akorát se místo barevnejma kulema střílí malejma, plastovejma kuličkama. Je to na baterku, na principu elektricky pohaněného pístu. Pár kluků od nás to taky hraje. Některý tyhle kvéry daj až šest set ran za minutu, jako skutečná zbraň. Ale je to jenom hračka."

"Vypadaj dost reálně. Ty zbraně."

"Jo, o to v airsoftu jde. Simulace reálného boje. Ale bez krve. Většinou."

"Jakou to má průraznost?"

"Žádnou. Střílí se lehkýma plastovýma kuličkama o průměru 6 milimetrů. Vlastně o něco menším, protože hlaveň má průměr 6 milimetrů. Dostřel je tak 70 až sto metrů. Podle vyladění. Ale jediný, co si musíš chránit, jsou oči. I když holou kůži to může zblízka taky protrhnout. Proto jsou všichni tak navlečený. Přes hadry to jenom štípe."

Zase jsem zavřel krosnu, ale Fici byl dost všímavý.

"Co to tam máš?"

"Dárek."

"Pro koho?"

"Pro tebe."

Ficimu zajiskřily oči. Asi měl dárky rád. A kdo ne.

Rozhlédl jsem se kolem. Na protější straně vagónu podřimovalo pár lidí, ukolébaných rytmickým zvukem kolejnic. Nikdo si nás nevšímal.

Vytáhl jsem P90 z krosny a podal ji Ficimu.

"Richarde," obořila se na mě Linda. "To nemyslíš vážně."

"Co je to?" zeptala se Markéta.

Holky si nás do teď nevšímali. A my jich. Nás nezajímalo jejich holčičí brebentění a obráceně. Ale jak se začaly tahat zbraně.

"Proč tohle vozíš sebou? To ti to minulý týden nestačilo?"

Linda se zdála být naštvaná.

"Je to jenom dárek," ohradil jsem se dotčeně.

"Ty vole, to je opravdická P90. Kde jsi to vzal? A co bylo minulej tejden?" chtěl vědět Fici.

"Měli jsme menší dostaveníčko s magorama v maskáčích. Proto jsem na ně teď tak háklivej. Tohle po nich zbylo. A tohle a tohle," vrazil jsem Ficimu do rukou dva náhradní zásobníky a pytel s asi pěti sty náboji.

"Myslel jsem, že jako fandovi do zbraní ti to udělá radost."

"Taky že jo. Tohle se jen tak sehnat nedá. A už vůbec ne u nás. Ani jako speciálové jsme tyhle zbraně neměli."

"Fajn, ale teď to radši ukliď. Ať tady slečna není nervózní," hodil jsem hlavou k Lindě.

Fici nacpal pé devadesátku do své krosny, která rázem ztěžkla o co ta má zlehkla.

Já už měl v krosně jen mačetu, dýku na stíny, to pro všechny případy a starý zavírací nůž. To kdybychom třeba vyrazili na houby. Jeden nikdy neví.

Cesta dál ubíhala a my se začali těšit na vodu. Za další hodinu jsme dorazili do Sálavy, což bylo městečko o poloviční velikosti Krásné Hory na stejnojmenné řece.

Na nádraží už na nás čekal Adam s Luckou s osmimístnou dodávkou, šoférem, ze kterého se po sléze stal náš komorník a přívěsem se čtyřmi kánoemi. Jedna prý byla záložní.

Po nutné seznamovačce mezi Adamem, Luckou, Markétou a Ficim, jsme hodili krosny dozadu do dodávky a vyrazili ještě několik kilometrů proti proudu, kde mělo začít naše říční dobrodružství.

Než jsme sundali kánoe a připravili se na cestu, dorazili na loučku u lesa i airsofťáci z vlaku. Místo, aby si šli do lesa hrát na vojáčky, okukovali naše holky. To by mi ani tak nevadilo, ale když začali mít oplzlé řeči, musel jsem reagovat.

Na to jsem si vybral toho největšího maskovaného týpka s em šestnáctkou s obrovským zaměřovacím dalekohledem. Do tohohle když se kouknul, tak snad musel vidět svoje vlastní záda. Na něco, co dostřelí jen pár desítek metrů, trochu moc.

Předstoupil jsem před týpka a ten na mě namířil. V první chvíli jsem mu tu hračku chtěl zlámat společně s rukama, ale v hlavě se mi ozval Lindin hlas.

'Richarde, jsou to jenom děti. Neubliž jim.'

Tak děti. Tenhle vypadal nejmíň na dvacet a byl si tak sebejistý, že bych mu ty jeho prázdniny rád překazil. Ale co naplat. Linda řekla v klidu. Tak to bude v klidu.

"Máš problém?" řekl týpek s kvérem. Stále mi mířil na hlavu.

"Vážně mi chceš vyhrožovat hračkou?" zeptal jsem se.

"Hračkou? Víš co tahle věc dokáže?"

"Nevím. Ukaž."

"Tak uhni."

Ustoupil jsem stranou. Týpek odjistil a spustil palbu dávkou na asi třicet metrů vzdálený kmen uschlého stromu na kraji lesa.

Kuličky zabubnovaly o kmen, ze kterého odletěla suchá kůra.

"Hmm. Pěkný. A to je všechno? "

"Všechno? Jak to myslíš?"

"Hej Fici! Přines dárek!" mávl jsem na Ficiho, který nás sledoval, stejně jako všichni ostatní.

Fici přiklusal s pé devadesátkou. Kývl jsem na suchý strom. Fici odjistil. Šicí stroj zacvakal a čtyřiceti centimetrový kmen se skácel v oblaku třísek. Na přepůlení uschlého kmenu nepadla ani polovina zásobníku.

Týpek jen zíral s pusou otevřenou.

"Tomu říkám airsoft," poplácal jsem ho po rameni.

"A teď se ztrať v lese," řekl jsem už ne tak přátelským tónem.

Týpek zavelel a ztratil se v lese. Další kdo dbá mých doporučení. Dneska se mi daří.

"Jste jak malý kluci," řekla Linda, když jsme se vrátili k lodím.

S Ficim jsme se jen usmívali. Kluci a zbraně. Co víc si přát, než si po ránu hezky zastřílet.

Za další půlhodinku už jsme vesele pádlovali po řece.

Připadal jsem si jako Huckleberry Finn. Jen místo voru jsem měl kánoi a místo černého otroka Jima, bílou krásku Lindu. Ta se před nástupem do kánoe oblékla do bílých bikin, ve kterých byla tak děsně sexy, že jsem se raději rozhodl zůstat v kraťasech, aby nebylo vidět na co myslím. Byl nádherný slunečný den. Po zkušenosti ze Staré fary jsem s povděkem přijal opalovací krém s faktorem 50 a potom už nám nic nebránilo pustit se do víru dobrodružství. Ale peřeje, které byli na horním toku, pozvolna ustoupily a my se dostali do klidných mělkých Sálavských vod, které byly pocitově teplejší, než chladné vody Panského rybníku, na které jsme byli s Lindou zvyklí. Takže voda jako kafe.

Já byl samozřejmě zadák, neboli kormidelník, nejdůležitější to člen posádky našeho deblu. Linda mi dělala háčka. To znamenalo toho, který seděl ve předu a zároveň nejzbytečnějšího člena posádky. Vodní krysu. Zbytečnou zátěž. Asi jsem ji to neměl říkat, když držela v ruce pádlo. Ještě, že jsem tak hbitý, jinak bych skončil ubitý.

Takže po celou plavbu jsem se díval na Lindina záda. Jenomže i to stálo za to. Měla nádherná opálená záda. Na jejím těle se nenacházel ani gram přebytečného tuku, takže když zabrala pádlem, svaly na jejich zádech, šíji a rukou doslova hrály nebeskou podívanou. Občas se na mě otočila. Pořád se usmívala. Sjezd řeky ji náramně bavil. Byla tak šťastná.

Když jsme potkali jiné vodáky, nebo lidi na břehu, vzájemně jsme na sebe volali "ahóóój", smáli se a mávali si, jako bychom se všichni znali od nepaměti.

V poledne jsme srazili lodě pod jedním stromem, jehož větve čněly daleko nad vodní hladinu a poskytovaly nám potřebný stín. S Lindou jsme měli jen jeden malý batůžek, ve kterém byla voda a svačina, do které jsme se právě pustili. A Rudá samozřejmě. Svoji mačetu bych šoférovi AKA komorníkovi nesvěřil, ať o jeho spolehlivosti tvrdil Adam, co chtěl. A na víc. U vody nikdy nevíte, na co narazíte. Panský rybník budiž toho příkladem.

Fici měl ke svačině konzervu lančmítu. Ale k čemu je konzerva bez otvíráku. Dokonce ani nůž u sebe neměl. Heslo "Buď připraven" mu zřejmě nic neříkalo. Asi nechodil do Skautu. Já taky ne, ale připraven jsem byl.

"Hoď to sem," řekl jsem Ficimu a ten mi poslal konzervu vzduchem.

Rudá zabzučela a zase zmizela v batohu v pouzdře. Ve druhé ruce jsem měl konzervu.

"Co jako?" zeptal se Fici.

Oddělil jsem od sebe dvě stejné, čistě rozříznuté poloviny konzervy a podal mu je.

"Hezký. A čím to mám jako jíst? "

"Na to jsi měl myslet dřív," odpověděla mu Markéta.

"Máš ruce, ne?" odpověděl jsem já.

"Mám to jíst rukama? Nejsem zvíře."

Vzpomněl jsem si na náš společný vodácký kurz. Na naše kuchařské experimenty a na jedinou společnou vidličku. Tenkrát nám nic jiného, než jíst rukama, nezbývalo.

"Si nám na tý vojně ňák vyměk, ne?"

"Na vojně se neměkne, vole."

Vylovil jsem z kapsy starý otvírací nůž a podal mu ho.

"Vrátit vole, mám k němu osobní vazbu."

"No jo."

"A umytej."

"No jo!"

Po sváče jsme pokračovali dál.

Dnes jsme měli přespat na vodácké louce. Ta louka byla vážně jenom louka uprostřed ničeho. Nebylo tam wc ani sprchy a hlavně žádné občerstvení. Prostě nic. Ale když jsme dorazili, už tam na nás čekal komorník s dodávkou. Nejen, že vezl naše věci a stany. Na palubě měl i chladící box s panem Danielsem a soudek piva s chlazením. Také gril, steaky a malé selátko na rožni o které se postaral Adam. Když jsme rozbili náš luxusně zásobený tábor, nocležníci z ostatních stanů nevěřili vlastním očím. S pár plechovkami teplého piva a teplem zelenými buřty jim naše ležení muselo připadat jako hotel Hilton.

Stany jsme rozbili kolem velkého ohniště, do kterého jsme nanosili dřevo z nedalekého lesíka. Jakmile zaplál oheň, začali jsme si připadat jako pravý trampové. Už chyběla jenom kytara a Stánky. Kytaru jsme neměli, stejně na ní nikdo neuměl. Ale o pár desítek metrů dál, před jedním malým ohníčkem, jedna kytara vyhrávala. Byl to mladý pár, asi jako my. Adam je pozval k našemu ohništi. Nabídku točeného piva a steaků neodmítli a tak jsme měli večer i s kytarou.

Když se začalo stmívat, zábava byla v plném proudu. K dobré náladě nám nepomohla jen kytara, ale hlavně dobře točené pivo a láhev whiskey.

"Potřebovala bych se vysprchovat. Nemáš v té tvé zázračné dodávce teplou sprchu?" zeptala se Lucka Adama.

"Nemám lásko, ale jestli se potřebuješ vykoupat, vody je tu dost," ukázal rukou k řece.

"Brrr. Je studená. Tam nejdu."

"Hmm. Velkoměšťáci v přírodě. Šílená kombinace," dodal jsem k tomu já.

"Já vím kde by se dalo vykoupat," zapojil se do debaty Fici. "Tam za tím lesejkem je starý zatopený lom. Je v něm mělko. Voda je tam vždycky o dost teplejší než v řece. A je to tam super."

"Jak to víš?" zeptal jsem se.

"Kámo. Ty znáš okolí Hory, já zas Bezruče. Párkrát jsme se tam koupali."

"Tak na co čekáme. Jdeme. Tu flašku vem sebou. Já vezmu batoh s plechovkama."

"Já nejdu," vypadlo nečekaně z Adama.

"Jak nejdu? Netrhej partu, vole."

Jsem ňejakej hotovej. Asi z toho chlastu. Od Krkonoš jsem nepil."

"Kecáš. Seš nemocnej?"

"Seš debil? Neviděls, co jsem dneska všechno vypil? Počkám tady, budu udržovat oheň, aby ste nezabloudili."

Ani naší nový přátelé s námi nešli. Radek sbalil Andreu a kytaru a vrátili se do svého stanu. Trapáci.

Za pár minut už jsme se proplétali temným lesem. Ty paka si nevzali ani baterku, takže klopýtali o každý kořen, nebo uschlou větev. Já za sebou táhl Lindu a říkal jí na co si dát pozor. V nočním módu jsem viděl jako ve dne. Byla to paráda. Malá procházka nočním lesem s plechovkou piva v jedné a Lindou v druhé ruce. Dokonce i nějaké houby jsem našel. Ale nechtělo se mi s nimi tahat, nechal jsem je tam.

Les nebyl moc široký a my se z něj za chvíli vymotali a stanuli na břehu malého jezírka, obehnaného vysokými útesy po vytěženém pískovci. Hladina jezírka byla klidná jako zrcadlo. A protože svítil měsíc, mohl jsem po vyjití z lesa vypnout noční režim svých očí. Vidět bylo docela dobře i bez něj. A navíc to takhle mělo lepší atmosféru.

První, kdo se odhodlal vyzkoušet vodu, byla Linda. Jelikož se jednalo o hurá akci, nikdo si sebou nevzal plavky. A protože už jsme byli všichni notně posílení alkoholem, nikomu to nevadilo. Já s Lindou se takhle koupali normálně. Lucku už jsme nahou taky párkrát viděli. Fici nikoho nezajímal a Markéta byla tak opilá, že ji to bylo úplně buřt. Po Lindině oznámení, že voda je teplá jako kafe, jsme do vody naskákali všichni. Opravdu byla jako kafe.

Parádně jsme si ve vodě zablbli a zase se vraceli do tábora.

Zase jsem za sebou táhl Lindu temným lesem a ve tmě za sebou poslouchal nadávky na blbej les a blbou tmu od ostatních.

"Co je to za světlo?" zeptala se náhle Linda.

"Jaký světlo? Žádný nevidím."

"Jsi v nočním módu?"

"Samozřejmě."

"Tak se přepni zpátky, vole."

Přepl jsem se zpět do normálního vidění. Linda měla pravdu. Mezi stromy v pravo od nás, byl vidět namodralý přísvit. Počkali jsme, až nás dojdou ostatní.

"Co je to?" zeptala se Markéta.

"Uranový tyče z Černobylu," odpověděl Fici. "Slyšel jsem, že Ukrajinci se jich teď zbavujou po celý Evropě."

"Ty by svítilo zeleně, ne? Jako ty Homerovi," řekl jsem na to já.

"Nejste všichni náhodou padlý na hlavu?" zklidnila nás Lucka.

"Ne, jenom Fici upad na hlavičku," rozesmál jsem se.

"Kreténe," okomentoval mě Fici.

Ani holky se nesmáli, asi moji hlášku nepochopili.

"Mrknem tam?"

"Máš ještě pivo?"

Sundal jsem ze zad batoh a podal Ficimu jednu plechovku a sám si jednu vzal.

"To musíte pořád chlastat?"

"Máme žížu," odpověděl jsem Lindě .

"Dej to sem," vytrhla mi plechovku z ruky a napila se.

Ani jsme si nevšimli, že jak se přetahujeme o pivo, pomalu všichni postupujeme k namodralé záři.

Ale nakonec se před námi otevřela malá mýtina. A na ní. Já nevím. Asi anděl.

Uprostřed mýtiny se vznášela jemně modře zářící, jakoby průhledná postava dívky. Byla nahá. Dlouhé plavé vlasy ji sahaly až na zadek. Měla perfektní kozy. V rozkroku ani chloupek. Jen tak si tam tančila. Jak jsem byl pod vlivem, ucítil jsem jisté pnutí v kalhotách. Byla jedním slovem nádherná.

"Co na ní tak čumíš?" vyjela na mě šeptem Linda.

"Sorry princezno, ale lesní vílu jsem ještě nikdy neviděl."

"Myslíš jako Amálka, jo?"

"To je ňákej večerníček, ne? Fici."

"No jasně. O víle Amálce. Taky byla bloncka. Jen bych řekl, že v tom večerníčku byla trochu víc oblečená."

"Škoda, že nemáme foťák. Tohle mi nikdo neuvěří. Ani Adam," řekla Lucka trochu smutně.

"Když věří na stíny, uvěří i na víly."

"Co jsou stíny?" zeptala se Markéta.

"Ty jsi ji neřekl, co děláme?" zeptal jsem se Ficiho.

"Myslíš, že bych měl?"

Sakra, to je otázek.

"Asi jo. Stejně se to nakonec doví."

Jak jsem vílu sledoval, najednou, jako bych nad sebou ztratil kontrolu. Jako by mě úplně ovládla. Měla tak neskutečně nádherné, nadpozemské tělo. A ty krásný kozy. Volala mě. A já poslechl. Udělal jsem první krok a vyšel na mýtinu, přitahován vílou jako noční můra světlem. Vůbec jsem se nedokázal ovládat.

"Co to děláš?" zaslechl jsem za sebou.

A pak mě někdo popadl za ruku a otočil. Dostal jsem facku, že se mi na chvíli zatmělo před očima. Od Lindy. Probralo mě to. A naštvalo vílu. Najednou se úplně změnila. Už modře nezářila. Ani tak krásná už nebyla. Vydala neskutečný skřekot a prostě odletěla. K našemu táboru.

"Tohle mi vážně nikdo neuvěří," hlesla Lucka. "Co to bylo?"

"Na to teď není čas. Rychle do tábora. Adamovi hrozí nebezpečí."

Mazal jsem zpět do tábora, jak rychle to šlo. Měl jsem zlé tušení.

Vyběhl jsem z lesa a ocitl se na louce asi dvě stě metrů od tábora. Les byl v mírném kopci. Takže na naše stany a ohniště bylo dobře vidět. Adam udržoval oheň, jak slíbil. Možná až moc. Plameny šlehaly vysoko k nočnímu nebi. Z dálky bylo vidět Adama sedícího u ohniště. A nebyl tam sám. Vedle něj seděla další temná postava a vztahovala k Adamovi ruce. Na pozadí plamenů vypadali jen jako dva temné stíny. Linda nás zastavila.

"To s Adamem není člověk," zašeptala do nočního ticha.

Přepl jsem na noční vidění, ale díky plamenům ohně za postavami, jsem si vůbec nepomohl.

Ale pak jsem to uslyšel. Ne ušima, ale v hlavě. Někdo pronášel zaklínadlo. V Pekelštině. I Linda ten hlas slyšela.

"Je to, je to..."

Nevěděla co je to. Ale já už ano.

"Je to čarodějnice. A chce Adama proklít. Nemáme moc času."

Shodil jsem ze zad batoh a vytáhl z něj Rudou. Adam byl asi dvě stě metrů daleko. Doběhnout už bych tam nestihl. A kdybych to nestihl, Adam by se stal jejím otrokem. A potom už by mu nepomohlo vůbec nic. Ani kdybych čarodějnici zabil. Adam už by po ničem jiném, než po své otrokářce netoužil. Bez její přítomnosti by chřadl a nakonec se zabil. Sebevražda je taky cesta a rozhodně ne tak definitivní, jak si sebevrazi myslí. Ale já měl toho přechytralého, zbytečně přestudovaného blonďáka rád. Musel jsem ho zachránit.

Rozeběhl jsem se a hodil Rudou. Ale ne tak jako na Staré faře. Na hod mačetou na plocho, to bylo moc daleko.

Poslal jsem Rudou vertikálně a vysoko k nebi. Tady musela přijít na řadu balistika. Vlhkost vzduchu, rychlost větru. Mačeta měla velkou boční plochu. Vítr by ji odnesl daleko stranou, ale naštěstí žádný nefoukal. Byl jsem jako Bob Lee Swagger. Počítal jsem se vším.

Když jsem mačetu hodil, nezastavil jsem. Běžel jsem stále dál. Ne proto, že bych pochyboval, že se netrefím. Ale proto, že jsem nepochyboval, že mačeta čarodějnici nezabije.

V běhu jsem Rudou sledoval. V polovině letu se vydala na sestupnou dráhu. Neomylně letěla ke svému cíli. Vteřinu před dopadem ji čarodějnice zaregistrovala. Musela slyšet její hluboký bzukot. Přestala zaříkávat a otočila se směrem, kterým mačeta přilétala. Pozdě. Rudá ji prorazila hrudník a odhodila do plamenů.

K nebi vylétl sloup jisker. Čarodějnice vydala nelidský výkřik. V plamenech se postavila a vytrhla si mačetu z hrudi. Pozvedla ji vysoko nad hlavu. Noc proťal její ďábelský smích. Předčasně.

Doběhl jsem k ohništi, kotoulem ji přeskočil, sebral ji mačetu z natažené ruky a ještě, než jsem dopadl na zem, přesekl jsem čarodějnici v pase na dvě půlky, které spadly do ohně.

Jediné, co jsem nevychytal, byl můj dopad na jeden ze špalků, které stáli kolem ohně na sezení. Narazil jsem na něj zády, ale na bolest nebyl čas. Bál jsem se, aby čarodějnice znovu nezaútočila, i když to bylo nepravděpodobné. Rozpůlená čarodějnice v plamenech, musela být mrtvá.

Ucítil jsem seškvařenou kůži a pach spáleného masa. Svěsil jsem mačetu podél boku a levačkou se chytil za naražená záda. Bylo po všem. Čarodějnice byla mrtvá.

A pak se stalo něco nepravděpodobného. Obě sežehlé poloviny čarodějnice vyletěly vysoko do vzduchu společně s dalším gejzírem rudých jisker. Zavířily v černou hustou mlhu, která vystřelila k noční obloze. Čarodějnice byla pryč.

Tak to jsem vážně nečekal. Tohle mrtvé čarodějnice nedělají.

Druhého dne ráno jsem vylezl ze stanu se skvělou náladou. Aby ne. Světový rekord v hodu oštěpem drží fenomén tohoto sportu Jan Železný a to 98,48 metrů z roku 1996.

Já dal včera s mačetou dvojnásobek. A navíc jsem se trefil přesně jak jsem chtěl. Bylo to asi jako kdyby se ten nejlepší sniper trefil s padesátkou na tři kilometry. Byl sem dobrej.

Rozhlédl jsem se po tábořišti. Radek s Andreou, kytarou i stanem byli pryč. Museli odjet hodně brzo. Jestli viděli, co se tu včera stalo, nedivil jsem se.

Markéta se projevila jako výborná kuchařka. Na ohni v kotlíku připravovala zálesácký gulášek. Vonělo to po celém táboře. Jeho vůně tahala lidi ze stanů jako králíky z nory. Přišel jsem k ohni a pod heslem, že ranní ptáče bez lahváče, vůbec nikam nedoskáče, jsem si rozdělal plechovku piva. Snídaně šampionů. Potom jsem chtěl zkontrolovat mačetu. Kromě lehce ožehlé dřevěné rukojeti, ji vůbec nic nebylo. Ani zoubek na ostří, ani náznak ohně na rudých symbolech psaných mou krví.

"Kdo ty vlastně seš?" zeptala se Markéta. Dívala se na mě a já na ní.

"Na to se mě ptá poslední dobou kde kdo. Fici ti nic neřekl?"

"Řekl. Ale nevidět to na vlastní oči, nikdy bych nevěřila. Vlastně ani takhle se mi tomu moc věřit nechce. Démoni, zombie a čarodějnice? To jako vážně? A co ta víla?"

"To byla taky čarodějnice. Ta samá. Jenom si nás testovala. Takhle ona loví nebohé vodáky. Ale když zjistila, že je nás víc a že se jen tak nedáme, vybrala si za oběť raději osamoceného Adama. Čarodějnice jsou pěkný svině. Rozsekat je na kousky a spálit, je ta nejlepší volba."

"Ale ta včerejší neshořela. Odletěla jako černá mlha."

"No právě. A to je docela divný. Tohle normálně čarodějnice nedělá. Alespoň podle toho, co o nich vím z Knihy mrtvých."

"A to je další věc. Podle toho, co mi říkal Fici, může za všechno právě ta kniha. Proč se jí prostě nezbavíš?"

"To není tak jednoduchý. Kdyby bylo, už bych to udělal."

Na další otázky už nedošlo. Ze svého stanu vylezl Adam. Vypadal, jako by pařil do pěti ráno. Prohlédl jsem ho. Zašeptal pár zaklínadel, která měla zjistit, jestli není prokletý. Nebyl. Měli jsme štěstí. Čarodějnice nestihla kletbu dokončit. Brzy by měl být zase v plné formě. To nás všechny potěšilo.

Po snídani jsme od komorníka vyfasovali sendviče, každý láhev vody a já ještě vysomroval dvě plechovky piva. Tajně samozřejmě. Lin o nich vědět nemusela. Všechno jsem to naházel do batohu k mačetě. Na otázku jaký je dnešní plán, jsem od Adama dostal odpověď, ať zastavím, až uvidím pivo. Nic víc. Neptal jsem se. Nestihl jsem to. Adam hodil Lucku do lodi a odplul. Jak to zprvu vypadalo, že ani nedojde k ohni. Po ranním gulášku v něm bylo tolik energie, jako po ranním perníku. Po tom Pardubickém samozřejmě.

O stany a vůbec o nic dalšího jsme se podle komorníka starat nemuseli. Bylo to jako vodák pro krále. A to já vlastně byl. Takže proč ne.

Cesta po řece ubíhala v klidu. Zase jsme pořvávali ahoj na lidi kolem řeky. Zase se cítili volní a v pohodě. Po včerejší čarodějnici nebylo ani stopy. K poledni se obloha nad námi zatáhla. Byli jsme tomu rádi, neboť po včerejšku jsme byli všichni sesmahnutí pěkně do křupava. A to i přes faktor 50. Hned se nám plavilo lépe.

Ale nejlépe to jelo Adamovi. Zabíral do pádla jako motorová myš a za chvíli se nám ztratil z dohledu.

"Vážně myslíš, že je v pořádku?" zeptala se Linda, když loď s Adamem a Luckou zmizela za ohybem řeky.

Já se zrovna snažil rozdělat jednu ze dvou plechovek piva, které jsem vyfasoval od komorníka. Ale musel jsem na to tiše. Slíbil jsem Lindě, že po čas strávený v lodi nebudu pít. Jenže já měl žížu.

Jak se mě zeptala, nezapomněla se na mě otočit. Schoval jsem plechovku za záda.

"Ty nepádluješ?"

"Jasně, že pádluju."

"Co to tam schováváš?"

"Kde?"

Ajaj. Zelené blesky. Bojím, bojím.

Pustil jsem plechovku do vody. Trochu to žbluňklo. Ukázal jsem Lindě prázdnou ruku. Zamračila se, ale neřekla nic. Pokrčil jsem rameny a vzal do ruky pádlo. Kurva drát! První pivko v čoudu.

"Na něco jsem se ptala."

Pozvedl jsem obočí. Vážně jsem nevěděl.

"Myslíš, že je Adam v pořádku? Najednou je v něm tolik energie."

Tak na tohle se ptala.

"Jasně, že je v pořádku. I když je to divný. Čarodějnice energii nepřidávají, ale ubírají. Jediný kdo ti může něco dát je..." zarazil jsem se.

"Je kdo?"

"Ale nic. Je to blbost. Zaber, ať je doženem."

Zabrali jsme a za necelou hodinku proplouvali nějakou chatovou osadou, rozkládající se u levého břehu. K osadě náležela i lávka přes řeku pro pěší, na které byl zavěšený veliký bílý transparent s nápisem PIVO a šipkou vlevo. Když jsme lávku minuli, spatřili jsme u levého břehu molo u kterého byly uvázány lodě a Adama, který na nás mával. Přirazili jsme k molu a Linda hodila Adamovi lano, aby nás uvázal.

"Kde máte zbytek?" zeptal se, když jsme opustili loď.

Ohlédl jsem se proti proudu. Fici s Markétou nikde. Tak jsem se soustředil na plavbu, že jsem na ně dočista zapomněl.

"Běžte se najíst. Lucka na vás čeká u stolu. Já počkám na Ficiho s Markétou," poskakoval Adam kolem.

Šli jsme se najíst. K molu náležela hospůdka s velkou dřevěnou terasou s grilem a rožněm, na kterém se otáčelo selátko. Tak to si určitě nedám. Po včerejšku jsem nechtěl vepře na rožni ani vidět. Ale na grilu se pekli pstruzi. Jak ryby nejím, dostal jsem na ně velkou chuť. Linda, která ryby milovala si dala klasický smažák a hranolky. Tady se toho asi změnilo víc, než jen Adam.

Když jsme se najedli a objednali si likérek na slehnutí, od řeky se ozval jakýsi křik. Uvědomili jsme si, že Adam se vlastně ještě neukázal a že ten křik byl asi jeho. Rozběhli jsme se k řece.

To co jsme spatřili nás mírně překvapilo. Adam zápolil s lanem Ficiho kánoe, zatím co Fici se vzadu válel smíchy. Markéta mu nadávala do debilů a snažila se pomoc Adamovi uvázat loď. Ale jelikož byl kormidelník k ničemu, vůbec jim to nešlo. Loďku začal strhává proud. Na molu stálo pár čumilů, kteří místo aby pomohli Adamovi, se přitrouble smáli Ficimu, který mával pádlem nad hlavou a vytruboval nějakou oplzlou píseň.

"Podej mi to pádlo!" přiskočil jsem ke kraji mola a zařval na Ficiho.

Ten se pádlem rozmáchl tak, že nemít své instinkty, rozrazil by mi hlavu. Uhnul jsem na poslední chvíli a pádlo zachytil. A Fici ho pustil.

"Demente! Chyť to pádlo!"

"Jupi já jej," zavýskl Fici, ale pádlo chytil.

Přitáhl jsem ho k molu a poskytl Adamovi čas, aby loď přivázal. Potom jsem Ficimu pomohl ven. Svalil se na molo a pořád se smál. Vypadalo to, jakoby si něco šlehnul.

"Co je mu?" zeptal se Adam Markéty.

"Nevím. Začalo to chvilku po vyplutí. Najednou se začal chovat jako zhulenej. Ale nic nekouřil, jen pořád popíjel ten džus z petky," ukázala na téměř prázdnou PET láhev na dně loďky.

Sehl jsem se do lodi a láhev vyndal. Otevřel jsem ji a přičichl. Pak jsem se jemně napil a okamžitě obsah vyplivl.

"Ty vole, tohle není ani džus s vodkou. To je jenom vodka obarvená džusem. To vychlastal celou flašku?" nevěřícně jsem zíral na jeden a půl litrovou láhev od minerálky.

"Asi jo," řekla Markéta a propukla v pláč.

Na Ficiho mezi tím dolehla alkoholová únava. Takzvané čelíčko, které hodil hned jak jsme ho dotlačili ke stolu.

Markéta pořád vzlykala. Ani chuť k jídlu neměla.

Já měl v prvním okamžiku strach, aby to nebylo další překvápko od čarodějnice. Ale nebylo. Fici se prostě jenom totálně ožral.

Zbytečně jsme mu objednali kafe. Byl úplně mimo. Občas zvedl hlavu ze stolu, něco zamumlal, škytl a zase usnul.

"Jak s ním mám takhle jet dál?" vzlykala Markéta.

Podíval jsem se nejprve na ní a pak na Ficiho. Zvažoval jsem možnosti. Moc jich nebylo. Itinerář plavby byl pevně daný. Nemohli jsme tu zůstat. Neměli jsme sebou vůbec nic. Dodávka s našimi věcmi na nás měla čekat v kempu asi o patnáct kilometrů dále. A Adam navíc tvrdil, že pro nás má překvapení, které v žádném případě nemůžeme promeškat.

Takže zbývala jen jediná možnost.

"Ty pojedeš s Lindou," řekl jsem Markétě.

"Já si vezmu na starost tady pana Šestapůlpromile. Adame, ty holkám neujeď. Sami ještě na lodi nebyly, tak kdyby potřebovaly s něčím pomoct. My dva se asi budem trochu courat," ukázal jsem na Ficiho.

Ten zas něco zamumlal, škytl a usnul.

Naložil jsem Ficiho dopředu a přivázal ho lanem, aby mi cestou z lodi nevypadl. Taky jsem si zkontroloval zavírák v kapse, abych ho mohl odříznout, kdybychom se převrhli. S totálně opilým příslušníkem speciálních jednotek nikdy nevíš. Adam nás odvázal a jeli jsme. Ostatní byli brzy daleko před námi. Nevadilo mi to. Fici zatím spal a já se kochal okolní přírodou. Pole teď vystřídaly lesy z obou stran. Sluníčko zase svítilo a proud byl mírný, ale vytrvalý, takže jsem se s pádlem ani nemusel moc snažit. Ale pak proud téměř ustal. Koryto řeky se rozšířilo a voda byla místy tak mělká, že jsme drhli lodí o dno. Občas jsem musel vylézt z lodi a tlačit ji po kamenitému dnu řeky několik desítek metrů.

Fici se mezi tím probral, ale ještě byl úplně mimo. Na jedné mělčině jsem se do něj snažil nalámat co nejvíce vody, abych ho propláchl. Bylo to marné. Fici vodu vyzvracel a jeli jsme dál. A pak jsme narazili na další mělčinu. Zase jsem vystoupil a tentokrát, než bych loď tlačil, chytl jsem lano, kterým byl před probuzením přivázán Fici a loď po mělčině táhl.

Fici za mnou řval "hyjé koníčku!" a mlátil pádlem do vody, aby mě popohnal. Já si slíbil, že hned jak dorazíme do kempu, zabiju ho. Mohl jsem ho sice nechat tady, zatížit kameny a v kempu tvrdit, že nikoho jménem Fici neznám. Ale při deseti centimetrech vody v řece by ho stejně brzo někdo našel.

A pak mělčina zmizela jako by ji někdo uťal. A já šel ke dnu s kánoí nad hlavou. Vynořil jsem se vedle Ficiho, který se smál, až se za břicho popadal.

"Kreténe! Pomoz mi!" šlapal jsem vodu vedle lodi.

Smích ustal. Fici opět zvracel. Naštěstí na druhou stranu. Zabral jsem a tlačil loď zpátky na mělčinu. Že bych do ní vlezl a nepřevrátil ji, jsem ani nezkoušel. Byl zázrak, že ji Fici při házení šavle, nepřevrátil sám.

Povedlo se. Proud tady naštěstí nebyl nijak silný. Zatlačil jsem loď zpátky na mělčinu a šel se podívat na Ficiho.

"Čéče. Slibuju, že už nikdy nebudu pít," vypadlo z něj náhle.

Takže panáček nám konečně začal střízlivět.

"To neslibuj mě, ale Markétě. Byla z tebe úplně hotová. Takhle uplakanou holku jsem ještě neviděl. Máš ji co splácet, ty pako."

Vlezl jsem zpátky do lodi a odstrkal nás z mělčiny. Fici se konečně chopil pádla a i když nebyl úplně ve formě, mohli jsme dokončit cestu jako normální vodáci.

Nevím jak dlouho po ostatních jsme dopluli do kempu U Žabaře, jak se to tady jmenovalo. Každopádně na nás nikdo nečekal. Jen náš komorník.

"Pánové," pozdravil nás. "Svou loď nechte zde. O všechno je postaráno. Prosím, následujte mne do vozu."

Vlezli jsme do dodávky, která se téměř okamžitě rozjela. Ficimu se při jejím zhoupnutí, znovu zvedl kýbl.

"Sáčky na zvracení jsou před vámi v kapse na opěradle," řekl komorník, aniž by se otočil.

Ale Fici to ustál. Na blicí pytlík nedošlo.

"Kam to jedeme?" zeptal jsem se, když jsme vyjeli z kempu.

"Na zámek Mělká. Vaši přátelé tam na vás čekají."

Zámek Mělká? Něco mi to říkalo. Ne, že bych tam někdy byl, ale bylo to docela známé jméno.

Projeli jsme nějakou vsí a potom jen stoupali do zalesněného kopce. To bylo zvláštní. Na kopcích se většinou stavěly hrady, ne zámky. Zámky měly být okázalé a snadno přístupné, aby reprezentovaly svého majitele. Hrady se budovaly v těžko dostupných vyvýšených místech, ze kterých byl výhled do širokého okolí. Ale jak jsem se později dověděl, zámek Mělká byl kdysi hradem. Zbudován byl na začátku 13. století, na zámek přestavěn v polovině osmnáctého. Můžeš si všimnout hradní věže a původního cimbuří, vykládala mi později chodící encyklopedie jménem Linda Novotná.

Když jsme k zámku dojeli, stmívalo se. Zámek byl ze všech stran osvětlený. Sjížděli se k němu luxusní auta, ze kterých vystupovali luxusně odění hosté. Já s Ficim, kteří jsme vylezli z dodávky v kraťasech a tričkách, zmuchlaní po celém dni na vodě, jsme v téhle společnosti působili jako pěst na oku.

Ale hned u dveří se nás ujal steward ve zlaté livreji.

"Pánové. Následujte mě, prosím." řekl jen a zamířil do hloubi zámku.

Odvedl nás na třetí podlaží, kde se nacházely apartmány pro zámožnou klientelu. Zámek Mělká byl ve skutečnosti luxusní hotel pro ty nejbohatší z nejbohatších. To já rozhodně nebyl. Připadal jsem si tu dost nesvůj. Ten luxus byl snad ještě okázalejší než v Darkness klubu. Napadlo mě, jestli také nepatří upírům. Napadlo mě, jestli nejsme dnešní večerní chod.

"Vaše apartmá," zaklepal steward na jedny ze dveří a vedl dál Ficiho.

Moje apartmá? Shodil jsem batoh ze zad a uchopil rukojeť mačety. Zatím to tady na mě působilo jako Ples upírů. Jestli mi otevře Bartošová, useknu jí hlavu.

Dveře se otevřely na úzkou škvíru, ze které vykoukla Lindina hlava. Když mě viděla, zavýskla, rozrazila dveře dokořán a skočila na mě. Málem mě povalila na zem, ale to ona skoro vždycky. Odnesl jsem ji do pokoje a nohou za námi přibouchl dveře. Měla na sobě jen velkou hotelovou osušku. Vlasy měla mokré. Právě vylezla ze sprchy. Sundal jsem z ní osušku a natlačil ji zpátky. Sice mě zajímalo, co má tohle všechno znamenat, ale na otázky teď nebylo kdy. Všechno má svůj čas.

Po společné sprše jsme se v krásně měkounkých hotelových županech, rozvalili do velkých kožených křesel. Linda mi z pokojového baru přinesla sklenku whisky.

"Co tady děláme?" zeptal jsem se.

"To je to Adamovo překvapení," Linda celá zářila. "Má to všechno naplánovaný. První den na zemi pod stanem, versus druhý den v luxusním hotelu."

"A třetí den?"

"To nevím. Má to být zase překvapení."

"By mě zajímalo, jak chce po tomhle překvapit," rozmáchl jsem rukou po luxusním apartmá, jehož koupelna byla větší než můj pokoj. "Vždyť to musí stát majlant. Kdo to zatáhne?"

"Adamův táta nejspíš. Je hodně bohatý. Vlastní holding několika firem, zabývajících se vším možným, od stavebnictví až po energetiku. Točí se v tom miliardy. Je to jeden z nejbohatších lidí u nás. Copak nečteš noviny?"

"Ne. A hlavně ne Storm."

"Pokud vím, ten je také jeho."

Pozvedl jsem obočí.

"Ale proč by měl chtít platit desetitisíce za pár ubohých synkových přátel?"

"Možná ani nic platit nebude."

"Jak to?"

"Tenhle hotel mu totiž patří také."

"No paráda. Kam jsem se to dostal?"

Linda se usmála.

"To není všechno broučku. Musíme se obléknout. Za půl hodiny začíná maškarní ples."

"Maškarní ples? Nemám žádný kostým. Leda bych si oblík v čem sem přijel a šel za somráka."

Linda vyskočila z křesla a doběhla k masivní vyřezávané a překrásně zdobené skříní, kterou radostně otevřela.

"Tohle je pro tebe," vytáhla ze skříně můj kostým.

Pokud nejste znalec historie, něco takového se těžko popisuje. Světle modré, zlatem zdobené sako. Světle modré kalhoty pod kolena. Bílé punčochy a zlatem zdobené střevíce. Něco takového musel nosit Ludvík XVI. Ani zlaté lilie na saku nechyběly.

Linda hodila můj kostým na křeslo a vrátila se do skříně pro svůj. Byly to bohatě zdobené šaty Marie Antoinetty. K tomu dvě škrabošky stylizované do tygra a tygřice. Takže na ples půjdeme jako pár.

Prohlédl jsem si ty zbytečně okázalé šaty. Asi jsem se moc nadšeně netvářil.

"Tobě se to nelíbí, viď broučku."

"Ale ne. Je to docela pěkný. Já jen, že na něco takového nejsem zvyklej. Znáš mě přece. V tom stanu včera mi bylo líp."

"Je to jen na jednu noc. To vydržíš. A uvidíš, že se ti to bude líbit. Budu tam s tebou."

Usmál jsem se. Viděl jsem, jak je ze všeho Linda nadšená a nechtěl jsem ji to kazit. Sundal jsem z ní osušku a zeptal se.

"Kolik, že nám zbývá času?"

V těch hedvábných punčocháčích a zlatých střevících, které vážili nejmíň tunu, jsem si připadal jako nějaký úchyl. Vůbec jsem nechápal, jak v tomhle mohli lidi tenkrát chodit. Vždyť to bylo spíše za trest. Ještě, že jsem měl masku, která mi navozovala pocit intimity. Ale moji přátelé mě stejně poznají a ti co mě neznají, mě zcela logicky poznat nemohou. Takže to bylo úplně jedno.

Když jsme vyšli z apartmá, potkali jsme Ficiho s Markétou. Já a Fici jsme šli okamžitě smíchy do kolen. Fici na sobě měl podobný úbor jako já. Jen jeho barvám vévodila černá. I on měl na obličeji škrabošku, tentokrát stylizovanou do podoby černé kočky. Možná pumy. Vypadali jsme jako dvě bukvice na plesu u Eltona Johna.

Zato holkám to slušelo neskutečně. Obzvláště Lindě. Šaty Marie Antoinetty byly schválně šité tak, aby zvýrazňovaly ženské přednosti. Hlavně dekolt. Marie Antoinetta něco takového, jako zvýraznění dekoltu, možná potřebovala. Ne však Linda. Její prsa v šatech vypadala ještě o dvě čísla větší. Takže hodně velké. Jestli bude mít podobné šaty i Lucka, no potěš.

Jen mě tahle myšlenka vlezla do hlavy, na chodbě se objevila Lucie. Vypadala přesně, jak jsem si ji představoval. S Ficim jsme se přestali pošťuchovat a jen zírali.

"Jak v něčem takovém mohly ty ženský tenkrát chodit? Škrtí to jako kráva. Vždyť ani nemůžu pořádně dýchat," vypadlo z Lucie.

"Ukaž," Linda si stoupla za Lucku a rozepla ji šaty. "Máš to hrozně utažený."

Povolila ji korzet a její prsa se vyvalila ještě víc.

"Co tak blbě čumíte?" vyštěkla Linda. "Nikdy jste neviděli ženskou?"

"Viděli," špitl Fici. "Ale ne takhle."

"Nechtělo by to ten krám spíš úplně sundat?" zeptal jsem se já.

"Je to součást obleku. Bez něj to nebude fungovat."

"Je to nástroj na mučení ze středověku. Prostě jí to sundej."

Linda svlékla Lucii do pasu. Bylo vidět, jak Lucka v korzetu trpí.

"Nejde to. Ty šňůry se nějak zašmodrchaly, nebo co."

"Ukaž," přistoupil jsem k Lucii.

Z kapsy jsem vytáhl svůj starý zavírací nůž. Sice byl starý, ale ostrý jako břitva. Jediná zbraň, kterou jsem si sebou mohl vzít. Mačeta se pod úzké sako nevešla. Pro dnešní noc musela zůstat v pokoji.

Otevřel jsem nůž a řekl Lucii, ať se nehýbe. Potom jsem přeřízl šňůru svírající korzet, který spadl na zem. Lucie se zhluboka nadechla. Do tváře se jí vracela zdravá barva. Bylo jí úplně jedno, že před námi stojí do půlky těla nahá. Ten pocit volnosti byl prostě osvobozující.

S Lindou jsme pomohli obléknout Lucii šaty.

"Zase jsi mě zachránil. Díky," řekla, když jsem jí oblékal.

"Není za co krásko. Tebe já zachraňuje rád," usmál jsem se.

Byla to pravda. Vždycky, když se jednalo o Lucčinu záchranu, zůstala přede mnou nahá.

Když jsme Lucku oblékli, ze svého apartmá vyšel Adam.

"Co se to tady děje?" zeptal se, když viděl na zemi korzet a mě s nožem v ruce.

"Nic," odpověděla usměvavá a spokojená Lucka.

"Já chci taky," vydechla náhle Markéta, bílá jako stěna.

S Lin jsme ji vysvlékli, já rozřízl korzet a zase jsme ji oblékli.

Potom jsem se podíval na Lindu.

"Tak co princezno? Dáš to?"

Otočila se ke mně zády. Procedura se opakovala potřetí. Tentokrát mi s tím pomáhala Lucka. Když byla Lin do půlky těla nahá, všichni potichu vydechli úžasem nad jejími výstavními ňadry. Jen jsem se usmál. Holt, někdo má prostě štěstí.

Zahodili jsme rozřezané korzety do našeho pokoje a vyrazili vstříc noční zábavě.

Ples se odehrával v hlavním zámeckém sále. Místnosti tak dlouhé a široké, že její vysoký strop musel být podepřen dvěma řadami širokých sloupů. Celý sál byl obložen bílým mramorem a zdoben zlatem. Ačkoliv lidé, kteří do sálu přicházeli, byli oblečení stejně jako my, zbytek už se do poloviny osmnáctého století tak úplně nehodil. Místo kapely tady hlasitě vyhrával DJ. A místo svící sál osvětlovaly lasery a stroboskopy.

Kolem celého sálu stály stoly, které se prohýbaly pod hromadou jídla a pití. Bylo tady úplně všechno. Selata pečená na rožni. Křepelky a různé mořské obludy. Hromady dortů a zákusků a všechny druhy pití. Mezi lidmi neustále korzovali číšníci ve zlatých livrejích, kteří roznášeli sklenice šampaňského a malé jednohubky s kaviárem. Jak tohle může někdo žrát?

Holky se se sklenkou šampaňského ponořily do víru zábavy, zatímco my pánové se usadili u jednoho z takzvaných doutníkových stolků, rozesetých po celém sále. Okamžitě k nám přistoupili tři lokajové s mahagonovými krabicemi na doutníky. Vybral jsem si jeden obzvláště tlustý. Jestli byl kubánský nevím a bylo mi to srdečně jedno. Lokaj mi připálil zápalkou a k doutníku mi doporučil pravý kubánský rum. Nabídku jsem přijal.

"Tak tohle bych si nechal líbit," řekl Fici a vypustil obláček modrého dýmu.

Já se zatím napil rumu. Jako leštidlo na parkety by nebyl špatný. Možná by se dal použít i jako biopalivo, kolik v něm bylo alkoholu.

"Tenhle večírek taky pořádá tvůj táta?" zeptal jsem se Adama.

Ten se hlasitě zasmál.

"Můj táta ani neví, co tohle slovo znamená. Pořád jenom pracuje. Nebývá doma ani na Vánoce. Vždyť já už skoro nevím jak vypadá. Proto mi koupí, co chci, aby svou nepřítomnost omluvil. Ne, ne. Hotel patří do holdingu. Má vlastního ředitele a ten pronajímá hotel na tyhle dekadentní večírky. Stačí mít pořádný balík peněz a hotel je na celý večer váš. Nebo víkend. Nebo třeba měsíc, když jste dost bohatí."

Ten se nám rozpovídal chlapec.

"Tak kdo to tedy pořádá?"

"Chvilku vydrž. Uvidíš."

Chvilku jsem držel, ale nakonec jsem to vzdal. Neustále jsem si musel dávat pozor, abych špičku doutníku nepřiblížil ke sklence rumu. Měl jsem neodbytný pocit, že kdybych tak učinil, to letecké palivo by vybouchlo.

Hodil jsem doutník do zdobeného stříbrného popelníku na stole, sklenku s rumem dal Ficimu a šel se rozhlédnout po panu Danielsovi. Našel jsem ho záhy u baru asi v polovině sálu, kde dělalo barmana monstrum Viktora Frankensteina. Ten barman měl snad dva a půl metru. Hranatý symetrický obličej a černé, rovné, ulízané vlasy s krátkou ofinou. Shlížel na mě z výšky a čekal co si objednám. Když jsem tak učinil, sáhl pod bar pro sklenici a natankoval mi plnou, aniž by ze mě spustil oči. Beze slova mi sklenku podal. Ani já z něj oči nespustil. A to ani když jsem pil. Měl jsem pocit, že jakmile to udělám, jeho obrovská tlapa po mě hrábne a uklidí mě za bar, kde si ze mě udělá podnožku.

Hudba náhle utichla. Poděkoval jsem Frankiemu za drink a šel najít ostatní. Stáli uprostřed sálu s pohledy upřenými k pódiu, na které právě vstupoval muž v obleku podobném mému. Jen ten jeho byl celý zlatý. Místo škrabošky měl zlatý klobouk s pavími pery. Postavil se před mikrofon a spustil něco v angličtině. Rozuměl jsem mu docela dobře, ale moc ho neposlouchal. Jediné, co mi utkvělo v hlavě bylo, že se jmenuje baron von Rammstein a že celou tuhle srandu platí on. Víc mě nezajímalo. Pocit, že je tady něco špatně, sílil.

Po proslovu se hudba rozjela nanovo. Adam nás zavedl ke stolu, který jak jsem pochopil, byl rezervovaný právě pro nás. Měli jsme dokonce i vlastní lokaje. Jakmile jsem na stůl položil prázdnou sklenku Jacka, okamžitě se na jejím místě objevila plná. Tomu říkám servis.

Moji přátelé se pustili do rozhovoru. Ale ani je jsem neposlouchal. Veškeré své posílené smysly jsem zapojil, abych zjistil, co se to tady děje. Ale nenašel jsem vůbec nic. Žádné nadpřirozené bytosti, žádná magie, prostě nic. Lidé kolem byli jenom lidé. Dokonce i Frankenstein. I když u něj jsem si nebyl zcela jistý. Jakoby z něj vyzařovala určitá aura. Ale nebál jsem se. Nebylo z ní cítit zlo. Bylo to zvláštní. A bylo to vše. Ani žádná maskovací kouzla, kterými by chtěl někdo něco zakrýt, jsem nezaznamenal. Podíval jsem se na Lindu. Skvěle se bavila. Zdejší atmosférou byla unesena. Byla klidná a uvolněná. Takže ani ona nezaznamenal žádné nebezpečí. Tak proč jsem měl stále ten podivný pocit, že něco není v pořádku.

"... baron je světoznámý hledač pokladů," zachytil jsem Adamův hlas, když jsem se vrátil mezi živé.

"Nedávno objevil u Afrických břehů vrak římské galéry, na jehož palubě bylo zlato v hodnotě tří set milionů dolarů. Můj otec celou tu výpravu financoval. To je pravý důvod, proč se večírek na oslavu koná v jeho hotelu a proč jsme na něj pozvaní."

"A táta je tu taky?" zeptala se Lucka.

"Ne. Táta tady není. Má spoustu práce s rozšiřováním impéria. Jako vždycky. Jako by mu nestačil podíl z pokladu."

"Podíl z pokladu?"

"Třicet procent. Takže asi dvě a půl miliardy na naše."

Miliarda sem, miliarda tam. Pár milionů za večírek se v tom určitě ztratí. Pár lahví Jacka Danielse, které jsem si objednal na pokoj také.

A pak se u našeho stolu objevil sám baron von Rammstein se svými bodyguardy. Přivítal se s Adamem, jako by to byl on a ne jeho otec, kdo financoval hledání pokladu a učinil tak z barona multimiliardáře. Tedy alespoň v českých korunách. Potom nás Adam představil jako své skvělé přátelé. Ale baronovi jsme byli úplně ukradení. Až na Lindu, na které mohl oči nechat.

"Vaše krása vás předchází madam," uklonil se a políbil Lindě ruku.

Ta se rozplývala okouzlením. Baron měl naprosto vytříbené chování. Ladné pohyby. Zářivý úsměv. Modré oči a blond vlasy, vykukující z pod zlatého klobouku. Ostře řezané rysy dobrodruha. Mohlo mu být tak třicet a s námi mluvil lámanou češtinou s německým přízvukem. Tedy s námi. Nás ostatních si vůbec nevšímal. Naprosto jasně a neskrývaně šel po Lindě.

Změřil jsem si jeho dvě gorily. Typická dvoumetrová hovada plná steroidů, sebejistá až na půdu. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že než tenhle večer skončí. Utrpí ode mě pár zlomenin.

Baron skládal Lindě všelijaké lichotky a potom ji vyzval k tanci. Ani se na mě nepodívala a šla. Bylo to jako by byla omámená. Přesně takhle to dělali upíři. Zblbli holku, až nevěděla či je a šla by s upírem kamkoliv.

Jak Linda odcházela s baronem, zvedl jsem se. Vůbec se mi nelíbilo, čeho jsem tu svědkem a chtěl jsem mít Lin pořád na očích, ale jeden z bodyguardů mi zastoupil cestu.

"Pan baron si nepřeje být nikým obtěžován," řekl drsným hlasem.

Druhý bodyguard odcházel za baronem. Přes toho prvního jsem Lindu neviděl. Přestávalo se mi to líbit čím dál víc.

Pokoušel jsem se s ní spojit myšlenkou, ale místo odpovědi se ke mně dostalo jen jakési vzdychnutí. Jako by byla začarovaná.

Sice jsem ji neviděl, ale stále jsem ji cítil. Něco tady nebylo v pořádku, tím jsem si byl jistý. Nezastavila na parketu, ale pokračovala pořád dál. Baron ji odváděl ze sálu. Omámenou a bezbrannou. Byl čas s tím něco dělat.

Ustoupil jsem krok stranou a gorila můj pohyb kopíroval. Položil mi ruku na rameno a zakroutil hlavou.

"Jak jsem řekl. Pan baron si nepřeje být nikým rušen."

V černých šatech s volány a krajkami vypadal dost směšně. Ale to já ve svém bledě modrém, zlatem vyšívaném obleku asi taky.

Jak měl ruku nataženou na mém rameni, zlomil jsem mu předloktí svými lokty jako nůžkami. Za zlomenou ruku jsem si ho bez námahy přitáhl níž a zasadil mu úder loktem na krční tepnu. Okamžitě se odporoučel do říše snů. Jedno bylo jisté. Nemrtvý nebyl. Na ně tyhle údery neplatí. Ustoupil jsem krok stranou a nechal gorilu volně dopadnout na zem. Bohužel pro něj to vzal hlavou o masivní desku dubového stolu. Skleničky na něm jen nadskočily. Vmačkal jsem ho pod stůl, aby nebyl tak nápadný. Osazenstvo stolu na mě nechápavě zíralo.

"Něco se děje," hodil jsem na stůl vstupní kartu od našeho apartmá. "Běžte ke mně a zůstaňte tam. Fici, mačeta je schovaná pod vanou. Připrav ji, ať je po ruce. A nedotýkej se jí. Jenom pouzdra."

Na odpověď jsem nečekal a rozběhl se za Lindou. Zahlédl jsem ji právě v okamžiku, když ji baron vecpal do jedněch bočních dveří na druhé straně sálu.

Prosmýkl jsem se mezi tancujícími hosty a vrazil do dveří. Byly zamčené. Dřevo zapraskalo a já se ocitl v nějaké tmavé chodbě, na jejíž druhé straně byly další dveře a před nimi druhý bodyguard.

Vytáhl z pod saka pistoli a zamířil na mě.

Nezastavil jsem. V běhu jsem vyslovil zaklínadlo, kterým jsem ho uspal. Bodyguard se svezl k zemi. Rozhodně dopadl lépe než jeho kolega, který se už možná nikdy neprobere. Bylo mi to jedno. Linda pro mě byla přednější, než nějaké hovado na steroidech.

Rozrazil jsem dveře a ocitl se na příkrém schodišti, vedoucím někam hluboko pod zámek. Vlastně spíš hrad, protože podle starých kamenných zdí, tohle muselo být původní hradní podzemí.

Dostal jsem se do dlouhé chodby. Byla v ní tma, ale já na jejím konci zahlédl čtyři barevné zářící body. Dva byly zelené, ty patřily Lindě. Druhé dva byly rudé a hrozivé. Jako oči démona.

Ztratily se za ohybem chodby. Přepl jsem své oči do nočního módu a běžel za nimi.

Ocitl jsem se ve velkém podzemním sále. Uprostřed sálu zela kruhová propast. Možná bývalá hladomorna. Na jejím okraji stál hrabě, který držel za krk Lindu, která stála na okraji propasti jen na špičkách.

"Vím, že mě vidíš," zasyčel baron a proměnil se v ďábla.

Měl nohy kozla zakončené kopyty. Jeho kůže byla spálená a odlupovala se ve velkých cárech. Ze znetvořené hlavy trčely dva rohy.

"Chci tu knihu," zasyčel znovu. "Vím, že ji máš. Dej mi ji."

"Pusť ji a promluvíme si."

Ďábel cukl rukou blíže k propasti. Jedna z Lindiných nohou sklouzla z hrany a její střevíc spadl dolů. Poslouchal jsem pozorně, ale dopad střevíce na dno propasti jsem neslyšel. Musela být hodně hluboká.

"Dobře ty vole. Ale přestaň blbnout. Dám ti tu knihu. Mám ji nahoře v apartmá. Musíme tam pro ni dojít."

Ďábel se opět proměnil v barona. Přitáhl Lindu, ale nepouštěl ji. Chudák holka kmitala očima na všechny strany. Na rozdíl ode mě a od barona vůbec nic neviděla.

Šel jsem první. Baron s Lindou za mnou. Cestou jsem měl čas popřemýšlet o tom s kým mám tu čest. Podle vzhledu, který na sebe vzal tam dole, to byl Belphegor, nižší bytost z Údolí stínů.

Ano. Údolí stínů skutečně existovalo. Bylo to místo, mezi naším a jejich světem. Mezi Zemí a Peklem. Bylo to bezútěšné místo, obývané bytostmi, které mohli libovolně procházet jak do pekla, tak na Zemi. Belphegor byl jedním z nich a jediným, kdo na sebe mohl brát libovolnou podobu.

Ale jedna věc mě mátla. Pekelní tvorové, ve většině případů, neoplývali vysokou inteligencí. Proto nebyli nijak zvlášť nebezpeční a jen málo kdy zavítali na Zem. Ale tenhle byl jiný. Věděl, co chce a šel si za tím. A ještě jedna věc mě mátla. Ten záblesk rudých oči v ohybu chodby. Žádnému tvorovy, ať už z pekla, nebo odjinud, oči nezářily. Krom jediné výjimky. A tou byli vyšší démoni.

Možná se mi to jen zdálo. Nebo jsem se pletl. Vždyť Lindě také zářily oči a démon rozhodně nebyla. A je jedno, že jsem tu záři viděl jenom já.

'Jaký je plán?' zazněl mi v hlavě Lindin hlas.

Už nebyla omámená. Belphegor ji potřeboval mít při plném vědomí. Potřeboval, aby se bála a to by jako omámená nemohla. Jenomže tady se krutě přepočítal.

'Víš jak jsem tě učil sebeobranu, když tě někdo chytí zezadu.'

'Jistě broučku.'

'Tak až ti řeknu. Udělej to.'

'Udělám broučku. Miluji tě.'

'Já vím princezno. Taky tě miluju. Neboj, dobře to dopadne.'

Pomalu jsme procházeli zámeckými chodbami. Belphegor nás vedl postranními vchody, tak abychom na nikoho nenarazili. Ale bylo to zbytečné. Všichni hosté se bavili v hlavním sále. A i kdyby nás někdo potkal, vypadali jsme jen jako hosté, z nichž jeden byl podpírán svou družkou. Prostě jako kdyby přebral.

Zaklepal jsem na dveře našeho apartmá a zavolal, že jsem to já. Doufal jsem, že moji přátelé uposlechli mé rady a jsou všichni přítomni uvnitř. Hlavně Fici.

Otevřel nám Adam. Otevřel dveře a ustoupil. Lucka s Markétou seděli v křeslech, zatímco Fici seděl na posteli s jednou rukou pod dekou.

"Pane barone. Co to má znamenat?" podivil se Adam.

"Drž hubu ty papínkův mazánku," odpověděl baron. "Tu knihu. A hned!"

"Fici. Máš ji?"

"Mám."

"Tak mi ji hoď."

Fici vytáhl z pod deky pouzdro s mačetou a hodil mi ho.

'Teď!' zařval jsem v myšlence na Lindu.

Linda dupla podpatkem svého jediného střevíce na baronovu nohu. Něco zapraskalo. Baron zařval bolestí a trochu povolil Lindino sevření. Ta toho využila, předklonila se a úderem temene hlavy rozdrtila baronův nos. Potom se znovu předklonila a vymanila se tak z baronova sevření.

Z baronova hrdla se vydral nelidský řev. Okamžitě začal metamorfovat do něčeho jiného. Nelidského. Strašného.

V tu chvíli zaúřadovala Rudá. Rozsekal jsem na půl zformovaného netvora na několik částí, které dopadli na zem. Pokojem se šířil pach spálené kůže a síry. Holkám se z toho puchu zvedl žaludek. Linda stála za mnou. Adam s Ficim jen zírali na tu spoušť.

"Co to kurva..."

Adam nedomluvil. Kusy netvora vybuchly v hustou černou mlhu, která zavířila místností a zmizela v krbu. Přesně jako čert z pohádky.

"To byl Belphegor. Nižší pekelná bytost, která na sebe může brát podobu člověka."

"Takže to nebyl baron?"

"Ne."

"A kde teda je?"

"Belphegor je jako T-1000. Kopírovaný člověk musí být zlikvidován. Baron je mrtvý."

"Co že? Ty vole, to bude mít táta radost," řekl Adam a sklesle se posadil na postel.

"Co teď? Co když se vrátí?" zeptal se Fici.

"Nevrátí. Ale pro jistotu zůstaneme do rána všichni tady. Trochu to tu začaruju, aby se sem nikdo nedostal a hned ráno zmizíme. Souhlas?"

"Teda řeknu ti Richarde. Dovolená s tebou, to vážně stojí za to."

Ráno jsme vypadli z hotelu hned za svítání, přesně podle plánu. Před hotelem už na nás čekala dodávka, která nás zavezla zpátky k řece a k našim lodím. Naskákali jsme do nich a odpluli, jen aby tohle místo bylo daleko za námi.

Až někdo najde baronovo tělo, jestli ho vůbec někdy někdo najde, strhne se kolem hotelu takový povyk, u kterého by nikdo z nás určitě být nechtěl. Nemluvě o tom, že pak už bychom se z hotelu jen tak nedostali.

Tentokrát plavba probíhala bez nejmenších problémů. Na oběd jsme zastavili v kempu v Šestajovicích s tím, že dnešní noc strávíme v penzionu Černý mlýn. Další den doplujeme na soutok Sálavy s Vltavou a od tam tud se zase vlakem rozjedeme domu. Skvělý plán. Jen jsem doufal, že nám ho tentokrát nic nepokazí.

Penzion Černý mlýn byl, jak už název napovídá, přestavbou starého vodního mlýna. Ihned po příjezdu jsem ho důkladně prohlédl. U mlýnů se totiž vyskytují hastrmani a já tentokrát nechtěl nechat nic náhodě. Ale mlýn se zdál být čistý.

Po večeři jsme se sedli na louce za mlýnem u ohniště a starý otec mlynář, což nebyl nikdo jiný než majitel penzionu, nám vyprávěl místní legendy. O vodníkovi, který držel mlýnské kolo a Honzovi, který vodníka z mlýnu vyhnal. O lesní víle, která sváděla mladé muže na cestu do močálu. O staré čarodějnici, jenž po staletí sužovala tento kraj. A o krvelačném vlkodlakovi, který vždy o úplňku povstal na místním hřbitově a potom se vydával dolů do vsi, trýznit její obyvatele.

U starého hřbitova jsem se lehce otřásl. Starý hřbitov totiž znamenal starý problém. A to vždycky. Však celá moje odysea také začala na starém hřbitově.

Nakonec se s námi otec mlynář rozloučil a u ohně jsme zbyli jen my mladí. Nemyslím jen naší partu. V penzionu bylo ubytovaných víc lidí jako my. Jako my ne, ale podobní nám byli.

Jakmile se za otcem mlynářem zabouchly dveře, začala ta pravá zábava. Alkohol tekl proudem. Holky tančil kolem ohně nahoře bez. Kluci hráli na kytaru a všichni kolem zpívali.

Jen naše parta byla nějaká přešlá. Jako by na nás setkání s vílou, čarodějnicí a nižší pekelnou bytostí, zanechalo nějaký šrám.

"Jsem unavená, asi si půjdu lehnout," řekla Linda a ostatní s ní souhlasili. I já cítil, že by nebylo na škodu se jednu noc v klidu vyspat, místo nahánění nadpřirozených bytostí. Ale nebylo mi přáno.

"Kdo chce jít na hřbitov!" zakřičel někdo z opilých mladých.

Odpovědělo mu mnohohlasé já a smích.

"Dnes má být úplněk, třeba potkáme toho vlkodlaka!"

Další sborový smích a jásot.

Asi desítka lidi se rozhodla, že na hřbitov půjde.

Vytáhl jsem z batohu mačetu a košili. Mačetu jsem si připl na záda a skryl ji pod košili, tak jak jsem to běžně dělával. Konečně jsem si zase připadal v bezpečí.

"Ty si nejdeš lehnout, broučku?"

"Ne. Někdo na ty lidi musí dohlídnout."

"Čekáš snad nějaké potíže?"

Jo. Na starých lesních hřbitovech jsou jenom potíže.

"Ne, je to jenom pro jistotu."

"Pak půjdu s tebou."

"Nemusíš princezno. Jsi unavená. Klidně si běž lehnout. Až tahle banda zjistí, že hřbitov je jen hřbitov, zase se vrátí zpátky. Za hodinku jsem u tebe. Věř mi."

"Tak dobrá," zívla Linda.

Vážně jsem nechtěl, aby šla se mnou. Prostě jsem nějak cítil, že dnes musím jít sám.

Cesta na hřbitov vedla temným lesem. Celý můj život byl poslední dobou jako temný les. Občas jsem sice zabloudil na mýtinu, na kterou dopadly paprsky slunce. Ale ta mýtina nikdy nebyla kdoví jak velká.

Ten hřbitov byl velice starý. Bez kostela. S náhrobky obrostlými mechem. S kmeny stromů vyrůstajícími ze starých probořených hrobů. S cestami zapadanými starým zetlelým listím.

Všude kolem se vznášel pach hniloby a staré smrti. Ale mládežníci nic z toho nevnímali. Proháněli se po hřbitově jako banda ožralých kreténů. Pár z nich nejspíš vidělo Noc oživlých mrtvol, neboť ukecali jednu z dívek ke striptýzu na jednom z náhrobků.

Čekal jsem problémy. Čekal jsem zombie, které vylezou ze svých hrobů a pustí se do živých, narušujících jejich mnoha set letý spánek. Nic z toho se nestalo.

A potom. Potom se hřbitovem rozlehlo táhlé vlčí vytí. Bylo blízko. Ta věc, která ho vydávala, musela být někde tady mezi námi.

Mládež okamžitě umlkla. Dívka předvádějící striptýz se začala shánět po svých šatech.

A potom se objevil. Tři metry vysoký, když stál na zadních nohách. S hustou urousanou srstí a zuby velkými jako dýky.

Padl na všechny čtyři a rozběhl se proti nejbližším lidem.

Stál jsem tam jako opařený. Co to kurva je? Vlkodlaci přece neexistují. Alespoň podle Knihy mrtvých ne. Ale tohle vlkodlak byl.

Svým dlouhým pařátem roztrhl nejbližšího člověka na dvě půlky, které vyhodil vysoko do vzduchu. Jeho krev skrápěla ostatní. Striptýzové tanečnici, která při pohledu na něj úplně ztuhla, ukousl hlavu. Její tělo se skácelo do shnilého listí. Její hlavu vlkodlak pozřel. Ostatní se snažili utéct, ale neměli šanci. Vlkodlak byl příliš rychlý.

Konečně jsem se probral. Vytrhl jsem mačetu ze závěsu a hodil. Mačeta se zabodla vlkodlakovi do boku mezi žebra až po rukojeť. Vydal strašlivé táhlé zavytí a zastavil se. Otočil svou obludnou hlavu ke mně. Jeho oči zářily rudou nenávistí. Pařátem uchopil rukojeť mé mačety čnící z jeho boku a jediným trhnutím ji ulomil. Hodil rukojeť mým směrem, zatímco čepel dál vězela v jeho boku. Nezdálo se, že by mu to vadilo.

Zůstal jsem ohromně zírat. Vlkodlak, který neměl existovat, právě zlomil mou nezlomitelnou, pekelnými kouzly chráněnou mačetu. Nemožné. Právě jsem přišel o svou jedinou zbraň. Tentokrát definitivně. A tý přerostlý čivavě to vůbec nevadilo.

Ostatní lidé ho přestali zajímat. Šel po mě.

Vyčaroval jsem ohnivý kruh. Pekelný plamen, který dokázal zpopelnit úplně všechno, obalil vlkodlaka a učinil z něj řvoucí pochodeň. Když plamen dohasl, vlkodlak stál na svém místě. Jeho oči rudě zářily. Jeho tělo se začalo měnit. Srst z něj opadávala. Jeho končetiny se prodlužovaly. Jeho kůže byla černá a lesklá, hlava protáhlá s řadami ostrých žlutých zubů. Jeho oči žhnuly víc a víc.

"Nejsi moc bystrý, Richarde," zazněl mi v hlavě hlas mé třídní učitelky ze základní školy.

Jediné, co mě tenkrát napadlo, když mi tohle řekla bylo, že bystrý je vyjmenované slovo. Teprve teď mi došel význam oné věty. Učitelka měla celou dobu pravdu. Nejsem bystrý. Jsem vůl. Korunovanej kretén.

Ta víla, která mě chtěla očarovat svou krásou. Ta čarodějnice, která chtěla uhranout Adama. Dokonce i Belphegor, který to na mě zkusil po startu a teď tenhle pes. To byla jedna a tatáž entita. Jen jeden jediný tvor, který na sebe mohl vzít jakoukoliv podobu chtěl.

V pekle sídlí mnoho démonů, ale existuje mezi nimi top dvanáctka. Dvanáct nejmocnějších démonů pekelných, mezi nimiž panuje přísná hierarchie. Má mačeta nese symboly všech dvanácti.

Locutus, démon s nímž jsem se utkal a z jehož porážky pochází část mé moci, je v hierarchii pekelné na šestém místě. Ten, který stál právě přede mnou, byl číslo tři. Třetí nejmocnější démon pekla, který na sebe mohl vzít podobu a vlastnosti téměř kohokoliv. Jeho jméno bylo Morphus. Ten, který se mění.

Má mačeta stále trčela v jeho hrudi. Její kouzla na něj neměla žádný účinek. Stejně jako ohnivý kruh, plamen pekelný, nemohl démonovi ublížit.

Vyzkoušel jsem všechna obranná zaklínadla, ale Morphus byl příliš silný. Dokázala ho jen zpomalit, ne zastavit.

Vzpomněl jsem si na Locuta. Na naše první setkání s ním. Na Lindu, kterou málem zabil a na svou přísahu, že raději půjdu do pekla, než abych Lindu opustil. Jenomže teď jsem potřeboval její pomoc. Pokud bych démonovi podlehl, Lin by byla další po kom by šel. Necronomicon sice stvořil Locutus, ale po jeho moci toužili všichni démoni. Pokud bych zemřel, Lin by byla další na řadě. A kdo by ji pak ochránil?

'Lin sluníčko moje, řekni že mě slyšíš. Řekni, že ještě nespíš.'

'Nespím broučku. Čekám na tebe. Co se děje?'

'Je tu démon lásko. Celou dobu tady byl. Dobře mě poslouchej. Opakuj má slova. Opakuj je nahlas a zřetelně.'

A pak jsem udělal něco nemyslitelného. Něco, co nás mohlo oba zabít. Začal jsem Lindě předříkávat zaklínadlo z Knihy mrtvých a ona je po mě v našem pokoji v penzionu nahlas opakovala. Nikdo nesměl vyslovovat zaklínadlo z Knihy mrtvých. Nikdo, kdo neporazil démona, tak jako já.

Byl to velký risk. Ale vyšlo to. Démon se zastavil v okamžiku, kdy se napřahoval, aby mi urazil hlavu. Chvíli nehybně setrval a potom zavířil v černé mlze a zmizel.

'A teď uteč!' zakřičel jsem v myšlence na Lindu a sám se rozběhl zpátky do penzionu.

'Kam mám utéct?'

'Prostě běž, nezůstávej v pokoji. Přijde tam.'

V hlavě mi zazněl Lindin výkřik.

'Je tady černá mlha. Víří po celém pokoji!'

'To je on. Běž!'

Sprintoval jsem, jak nejrychleji to šlo. Měl jsem plán. Ale ten spočíval v tom, že se k Lindě dostanu dříve než démon, který teď šel díky zaklínadlu, které vyřkla, po ní.

'Je tady spousta lidí, kteří se vracejí ze hřbitova. Říkají, že je napadl vlkodlak a několik z nich zabil. Jsem venku. Je tu strašný chaos.'

'Nezůstávej s nimi. Běž dál. Schovej se ve stodole. Vydrž. Blížím se.'

Před penzionem byl opravdu chaos. Lidé křičeli jeden přes druhého. Někteří nevěděli co se děje. Jiní tomu nevěřili. Ale uvěřili, když spatřili přeživší zalité krví jejich přátel. Lidé pobíhali sem a tam. Snažili se schovat, snažili se utéct, nebo do sebe nalít veškerý alkohol, který našli. Mezi nimi jsem zahlédl i své přátele.

"Fici! Fici!" snažil jsem se upoutat jeho pozornost.

Všiml si mě a probojoval se ke mně skrze zdivočelé stádo.

"Co se děje?" zeptal se, když se ke mně dostal.

"Kde máš pé devadesátku?"

Fici shodil ze zad batoh.

"Asi jsem od tebe něco pochytil."

"Fajn, tak jdeme."

"A co ostatní?"

"Těm nic nehrozí. Jde jenom po Lindě. Tak pojď!"

Probojovali jsme se skrze panikařící dav a vyrazili do stodoly, která svému majiteli sloužila jako větší kůlna na nářadí. Uvnitř bylo úplně všechno. Včetně malého traktůrku s valníkem a velké sekačky na rozlehlý trávník. Ale mě zajímalo úplně něco jiného.

"Lin!" zakřičel jsem.

Linda se objevila na druhé straně stodoly.

Ukázal jsem Ficimu, kam se má schovat, vybral si mezi nářadím, co jsem potřeboval a běžel k Lin.

Objali jsme se.

"Hrozně jsem se bála," plakala.

"Já vím lásko. Já taky. Neboj. Všechno bude v pořádku. Mám plán."

Z venku se ozval další šílený jekot. Doběhl jsem zpět k vratům a vykoukl ven. Démon se zjevil uprostřed divokého stáda. Nedivil jsem se, že lidé zase začali panikařit. Byl hrozný. Locutus byl proti němu ve své černé kápi fešák. Tenhle žádnou kápi neměl. Byl nahý. Měl černou lesklou kůži. Dlouhé končetiny, které měly více kloubů, ohýbajících se do různých směru. Dlouhé ruce, zakončené neuvěřitelnými pařáty. Tvář bez výrazu s velkými ústy plnými dlouhých ostrých zubů a rudé svítící oči.

Rozhlédl se po přítomných, ale když mezi nimi Lindu nenašel, zase zmizel.

Vrátil jsem se zpět k Lindě a postavil se vedle ní. Byl čas to skončit.

Vyslovil jsem jednoduché zaklínadlo, kterým jsem démona přivolal. Zhmotnil se přímo před námi.

Linda zaječela. Něco takového nečekala.

"Chci tu knihu," zasyčel stejně, jako to dělal Locutus.

Heleme se. A pak že démoni normálně nemluví.

"Chci tu knihu a pak vás chci zabít."

"Tak hele ty demente. Vážně si myslíš, že tu přiblblou knížku tahám všude sebou? Je schovaná ty hňupe. Zabij si nás třeba šestkrát, ale Necronomicon nikdy nenajdeš."

Démon učinil pohyb směrem k nám. Ale v polovině kroku se zastavil. Zadíval se na svůj bok, z kterého povyjela čepel mé mačety. Evidentně mu bránila v pohybu. Chytil ji pařátem a vyrval ven. Hodil ji na zem.

Fajn. Takže Lindou vyřčené zhmotňovací kouzlo fungovalo.

"Pááál!" zařval jsem.

Z rohu stodoly se ozval zvuk šicího stroje. Odhlučňovací symbol, který jsem vyryl do pé devadesátky, fungoval výborně. Ve stodole byl slyšet jen rytmický zvuk závěru a kulky trhající démonovo tělo.

Kdybych před chvílí neřekl, že démonova tvář byla prostá jakéhokoliv výrazu, řekl bych, že výraz démonovi tváře byl více než překvapený.

Morphus se otočil, aby čelil bezprostřední hrozbě. Nemohl uniknout. Svěcené kulky v těle mu znemožňovaly morfovat do černé mlhy. Postupoval proti střelám pé devadesátky jako proti silnému větru.

Fici přebil zásobník a vedl palbu na démonovu hlavu. Cáry masa a krve z něj létaly na všechny strany. Ale démon to nevzdával. Postupoval dál.

"Kolenááá!"

Fici znovu přebil. Poslední zásobník. Vedl palbu na démonova kolena. Na všech šest. Démon se s koleny rozstřílenými na hadry skácel k zemi. Stále to nevzdával. Plazil se dál. Už vím, proč je v pekelné hierarchii třetí. Musím sepsat závěť. Jestli se někdy setkám s jedničkou, je jasný, že je po mě.

Šicí stroj zmlkl. Všechny zásobníky byly prázdné. Teď byla řada na mě.

Trhl jsem šňůrou a probudil k životu benzínový motor o objemu padesáti kubických centimetrů. Předstoupil jsem před démona a pozvedl bručící motorovou pilu vysoko nad hlavu.

"Chcííípni!"

Pod plným plynem jsem zajel do démonovi hlavy. Řezal jsem a z démona cákaly proudy rudé krve. Bylo to jako gejzír v Yellowstonu. Démon to stále nevzdával. Stále se zmítal, i když byla jeho hlava a polovina trupu přeřízlá na dvě půlky. Jenomže ani já se nehodlal vzdát. Krájel jsem démona, dokud jsem ho podélně nepřepůlil. Teprve potom se zmítat přestal. Nebyl mrtvý. Byl to pekelný démon. Třetí nejmocnější. Nešlo ho zabít. Jen poslat zpátky do pekla. Ale pro tentokrát bylo po všem. Zbytky jeho zhmotnělého těla se roztekly v krvavou břečku.

Zahodil jsem motorovou pilu, objal Ficiho a Lindu kolem ramen a vracel se zpět do penzionu, ve kterém stále vládl chaos. Našel jsem Adama a poradil mu, aby zavolal komorníkovi, který nás odveze domu.

Seděli jsme s Lin na terase naší oblíbené hospůdky U Prokopa a vychutnávali si orosenou sklenici Krásnohorské jedenáctky.

Vedle na stole ležely několikery noviny, které popisovaly události, ke kterým mělo dojít v penzionu Černý mlýn na břehu řeky Sálavy. Nepravděpodobný útok vlkodlaka a ještě nepravděpodobnější zjevení pekelné bytosti. A i když měla ona událost desítky očitých svědků. I když se na nedalekém hřbitově našla roztrhaná těla vodáků a ve stodole spousta krve, která byla postoupena forenzní analýze, která bez pochyby prokázala, že se jedná o krev, byť žádného člověka, ba ani žádného pozemského zvířete, našlo se spousta pochybovačů, neomylně vyvracejících jakoukoliv spojitost s nadpřirozenem. To alkohol a drogy podle nic sehráli svou roli v této tragické události. No jasně. Alkohol a drogy můžou za všechno. Alkohol roztrhá několik lidí na hadry. To určitě.

I baron von Rammstein se nakonec našel. Tedy jeho tělo. Dole v kryptě s hladomornou, kde to na mě démon zkoušel jako mafián.

Démon. To slovo pro mě získalo úplně nový význam. Už nepředstavovalo zrůdu v kápi, která mi v Darknessu, kdo ví proč, pomohla zachránit Lindu. Teď z něj šel strach. Představovalo nebezpečí, které jednou možná nebudu schopen zastavit.

"Stejně to nějak nechápu," řekla Linda, když jsem se jí snažil vysvětlit, co se vlastně stalo.

"Fajn, tak ještě jednou. Ta víla, ta čarodějnice, Belphegor a vlkodlak, tak to byla jedna a tatáž osoba. Morphus, ten, co se mění. Morfuje do jiných podob a tím na sebe bere nejen jejich podobu, ale i vlastnosti. Takže když se proměnil ve vílu, bylo to proto, že mě chtěl jako víla očarovat. Zblbnout mě, abych mu dal cokoliv. Ale to jsi mu překazila, když jsi mě probrala fackou. Záhy to zkusil na Adama jako čarodějnice, ale to jsem mu zase překazil já. Proto byl druhý den Adam plný energie. Setkání s démonem vždycky něco člověku dá. V hotelu jsme mu to překazili společně. Tak zkusil vlkodlaka. Tím nás málem dostal."

"Stejně to nechápu. Jak to, že jsi dokázal mačetou zabít čarodějnici, ale vlkodlaka ne."

Tak ještě jednou.

"Jak jsem řekl. S postavou na sebe musí vzít i její vlastnosti. Mačetou jsem dokázal zabít čarodějnici snadno, protože mačeta byla dělaná přesně na tyhle typy. Ale vlkodlaci neexistují. To lidé si je vymysleli a dali jim tu vlastnost, že se dají zabít jenom stříbrem. Ale mačeta byla ocelová. Žádné stříbro v ní nebylo. Proto jsem s ní nedokázal vlkodlaka zabít. A pak se démon odhalil. Jasně. Mohl jsem na to, že je démon, přijít trochu dřív. Asi nejsem takovej okultní génius, jak jsem si myslel. Ale to ani démon ne. Myslel, že má vyhráno. Mohl jsem zhmotňovací zaklínadlo vyslovit sám, ale byl jsem beze zbraně a jít proti démonovi s holýma rukama je sebevražda. Proto jsem chtěl abys zaklínadlo řekla ty. Démoni nejsou tak chytří. Tenhle si myslel, že když dokážeš vyslovit zaklínadlo, musíš ho číst z knihy. Proto mě nechal a šel po tobě. Promiň lásko. Využil jsem tě, ale jinak to nešlo. Démon by mě zabil a stejně by nakonec po tobě, jako po dalším člověku, který by mohl vědět kde je Kniha mrtvých, šel. Ale už by nebyl nikdo, kdo by tě chránil. Takhle jsem získal trochu času pro svůj plán. A vyšlo to. Jakmile jsi pronesla zaklínadlo, účinkovaly na něj nejen Ficiho svěcené kulky, ale jakákoliv lidská zbraň. Poslali jsme ho do pekla, kam patří."

"Fajn. Ale jednu věc pořád nechápu. Kde se tady vzal? Kdo ho vyvolal?"

Na tohle jsem se musel nejdřív napít.

"To my ho vyvolali. Tím, že jsme zlikvidovali Hell camp. Sešlo se v něm pár věcí, které dohromady otevřeli dveře do podsvětí. Tak předně, ne všichni vojáci v táboře byli nemrtvý. Všichni k tomu sice nenávratně směřovali, ale někteří byli v okamžiku smrti pořád více lidmi. Spousta smrti, spousta bolesti. To samo by stačilo k vyvolání démona. Ale v táboře byli další věci. Především opsané listy z Knihy mrtvých. Potom ti super vojáci. A samotný Oberst, který využíval magii Necronomiconu desítky let. To všechno přivedlo démona na zem. A potom se stala další chyba. Démon by měl být zpočátku vázán k místu kde se dostal na svět. Ale my jsme to místo zničili. Neexistovala žádná hranice. A toho démon využil. Na mačetě bylo dvanáct symbolů, dvanácti démonů. Včetně Morphova. Když jsem je do mačety ryl, měly sloužit pro boj s démony a u Locuta to fungovalo. Jenomže Morphus je jiná liga. Využil svůj symbol na mačetě jako svůj vlastní Spirit box. Vlastně se dá říct, že celou dobu na vodě cestoval s námi. V mém batohu v mé mačetě. Proto byl vždycky tam kde my. Proto věděl, co děláme a kde. Využil nás. Když o tom tak přemýšlím, zas tak hloupej asi není. Málem se mu to povedlo."

"Jak to, že na něj fungovalo zhmotňovací kouzlo? Myslela jsem, že zničit démona není tak jednoduché."

"To nevím. Někde se musela stát chyba. Nebo nám někdo pomohl. Každopádně budeme muset pro příště změnit strategii."

"Takže už žádné symboly démonů?"

"Ne, už žádné symboly démonů."

"Ale jak teď s nimi budeš bojovat?"

"Jak? Já nevím. Nechci bojovat s démony. A vůbec. Potřebuji okultní dovolenou. Ale rozhodně nikam nepojedu. Jak vystrčím paty z města, hned se něco semele."

"Jako by to s patami ve městě bylo lepší. Možná bychom se měli zaměřit na jinou formu boje, než jen vytloukat klín klínem."

"Jak to myslíš?"

"Zatím jsi v boji proti Knize mrtvých, používal magii z Knihy mrtvých. Asi sám uznáš, že to moc dobře fungovat nemůže. Ale taky máme dobré zkušenosti s křesťanskou symbolikou. Drží Necronomicon na uzdě. Svěcené kulky taky zabraly. Bez kněze, který nám pomohl na Staré faře, už by byl konec světa za námi. Co se vydat spíš tímto směrem?"

"Nevím. Možná máš pravdu. Ale teď už vážně potřebuji dovolenou. A novou mačetu."

Kapitola 8.